Prácheňské rezonance 2004

Newyorčan Jiří Klobouk na vlnách Vltavy

Literární noviny, http://literarky.parlamentnilisty.cz, úterý 1. července 2014

„Spisovatel by nebyl spisovatelem, kdyby přestal psát proto, že se změnily jeho životní podmínky.“  JK

Když před pěti lety uspořádala redakce Souvislostí anketu o rozhlasovém umění, tehdy jednačtyřicetiletý režisér Lubomír Koníř, posluchačům ovšem známější jako Luboš Koníř, se vyznal z úsudku, že „zatímco v minulých desetiletích bylo rozhlasové vysílání a literární a dramatické mluvené slovo poněkud v mediálním popředí (…), dnes má charakter a právě tendenci stát se undergroundem“. Je-li to vskutku tak, že Lubomír Koníř nadsázkou neplýtvá, pak také on je z rozhlasových režisérů vědoucích, čeho je undergroundu v éteru bezustavičně zapotřebí: nikoli snad hrubostí podzemí, nýbrž právě naopak kultivovaného uměleckého projevu s výrazným estetickým účinkem, a také obsažných myšlenek nevágního filozofického přesahu.

Proto se posluchač stanice Vltava v pěti červnových podvečerech (17.-21.6.) na éterickou dálku setkal s žijícím klasikem umělecké prózy českojazyčného kulturního dominia, s Jiřím Kloboukem (*1933 v Uherském Hradišti).

Jiří Klobouk, námi považovaný za filozofa nejistoty, se začal učit životu v exilovém „multidomově“ (*) v roce 1968. Právě v tom roce, kdy se v Pelhřimově narodil Lubomír Koníř, aby zhruba za pětačtyřicet let zdvihl z tuzemského, lácí se podbízejícího takřka odpadiště knih, Kloboukovu „Americkou ženu a jiné povídky“ (Praha: Nakladatelství dybbuk, 2008). V té sbírce objevil literatuře propadnuvší rozhlasový režisér Lubomír Koníř (jakoby) milostný příběh Nika a Odetty, napsaný vprostřed spisovatelova tehdy zatímního největšího tvůrčího výboje (1971). Zvolil-li si režisér k interpretační spolupráci přítele svého a přítele čteného slova Davida Novotného (*1969),  bylo to rozhodnutí prozíravé – protože předčítat čtyřicetistránkovou povídku „Odetta“ tak, aby nezůstalo nepojmenováno autorovo filozoficko-etické sdělení, to nemůže každý. To nedokáže každý. Zkušený a především flexibilní herec Dejvického divadla, herec to i filmový, navíc upsaný dabingu, bohatou praxí vyzískal i schopnost účinkování v začasto krkolomném terénu literární fabule. Takže kde éterem měla prosáknout Nikova nervozita došlá až do enervace, tam nás skutečně také rozrušila, a kde protagonista ustoupil černým myšlenkám, vnutily nás Novotného inteligentní, k situaci souměrné hlasově modulační efekty příkrovu tísně a šera.

Mladý nadaný houslista Nik, prozraďme, že ve věcech lásky ne zrovna ten, který by „mohl vyprávět“, poznal přitažlivou (jakoby) modelku Odettu v místě, kde bylo právě přelidněno: na ottawském vlakovém nádraží. V kontrastu s tím je (jakoby) intimní příběh až do své přibližné poloviny zcela komorní. Sociální kulisu vytvářejí především jednodušší rodiče a dva mladší, elementární slušnost postrádající sourozenci. Ze spisovatelova pozoruhodně brzkého tvůrčího mistrovství  („Odettu“ napsal jako osmatřicetiletý a četli jsme ji už v roce 1979 ve sbírce „Návrat domů“. Curych: Konfrontace.) zaujme ukázněná sevřenost kompoziční a zvláště práce s detailem, který je tak funkční (otcovy palce), až si nás poddá zdání, že jím jsou odpočítávány kapitoly. Ich-forma vyprávění přidává povídce na autentičnosti.

Nik je těsně po třicítce a matka by nejraději, kdyby už byl ženat. Však také mladý muž po sotva několikahodinové známosti s Odettou mluví jen o svatbě. Je k ní rozhodnut s veškerým nasazením duševních sil. Nemyslí na nic jiného. Svatba musí být zítra!

A tu už nemůžeme nezatušit, že Nik není zcela zdráv. (Opravujeme: je jen velmi málo zdráv.) Za to, že vytrhla Nika z rodinného intelektuálního podpraží a učinila ho nadaným, za to si příroda vybrala desátek. Nik, ač muž velmi bystrého postřehu a schopností racionálně vyhodnotit situaci, má ukvapené až ztřeštěné reakce, při sebemenším nervovém rozrušení zakoktává, bývá zbrklý. Patrně proto je půvabné Odettě na těch několik dnů pobytu v Ottawě přijatelnou – hračkou. Nebo – je to přece jen z nouze? Odetta, povídkářem po niterné stránce na rozdíl od Nika povlovně a skicovitě vykreslována, bývala jako hodně mladičká spíše frivolní (rozpomněl se Nikův otec) a časem se dopracovala k pochybné profesionalitě. Ta ji odsoudila k citové osamělosti, ztrátě sebeúcty, ztrátě úcty společenské. Do Ottawy Odetta přijela odbýt si premiéru v La Rouge, kde tančila „až do naha“, tančila, aby kulturní palidé viděli „úplně všechno“ a mohli „pohrát si s takovým tělem“ (Tony, Nikův kolega z orchestru).

Nakonec spisovatel nemohl jinak: Tok jeho příběhu vyústí do bezedna. Ve vzduchu se tetelí marnost, dcera neutěšené existence. Nik: „Hlavou se mi honily myšlenky bez ladu a skladu. Odetta nepochybně pocházela z jiného světa. Nejvíc mě dráždila její nepolapitelnost. Když už jsem si myslel, že jsme jedna duše a tělo, odpoutala se ode mě jako vyhlídkový balon.“

A tristní duševní stav mladého muže se vyhrotí. Nik zastřelí Odettu. Acta est fabula.

V oněch podletních podvečerech na vlnách Vltavy strávených jsme byli účastni víceméně v epizodě. Účastni cele. Poslouchat (číst) Klobouka totiž není vůbec snadné. Partituru „Odetty “ zahrál lamentoso. To je v tvorbě universalitě se blížícího Umělce Jiřího  Klobouka typické – píše, a noří se do hudby. Taková jest jeho přirozenost.

Od exemplárně sebenáročného, ze zámořských exulantů vedle mystika Theofila Halamy snad nejvíce, si proto zapamatujme, že „náměty povídek přicházely jakoby odnikud, že „literatura pravděpodobně vznikla v okamžiku, kdy se autor nabažil přízemní reálnosti a zatoužil po osvobozujících křídlech(e-revue Chůdové kořeny č. 3/2002: Mail-interview), že „poezie je v literatuře komorní hudbou a povídky jsou sonátami. Romány jsou pak symfoniemi…“(Americká žena a jiné povídky: Poznámka autora) a že podstatou skladatelova a interpretova usilování je záměr „otevřít posluchačům bránu do světa, který je současně pohádkový a nevysvětlitelný“ („Odetta“). Zrovna z důvodu těchto ideových fenoménů transcendence se domníváme, že nemáme co do činění s Kloboukovým eskapickým únikem z reality, nýbrž s Kloboukovým přirozeným vnímáním komplexnosti člověkova bytí.

(In margine. „Odettou“ se autor připomíná též jako filmař:  Nikův živý sen se promění v předlohu k zítřejšímu vývoji událostí. Ovšem s tím rozdílem, že poprvé propadne protagonista záchvatu veselí a ten je předzvěstí zítřejšího chladnokrevného zločinu.)

*

Spojuje je úděl. Lubomíra Koníře a Jiřího Klobouka. Úděl (neříkáme „poslání“) kultivovat živel inteligentní existence - po všechny své dny jej zaopatřovat z ranku estetických kategorií krásným a vznešeným.

Lubomír Koníř je slovesný režisér Centra výroby v Tvůrčí skupině České Budějovice. Pianista uchvácený jazzem a swingem. Výtvarný umělec ovlivněný Mikulášem Medkem.

Také navštívenka spisovatele a scénáristy Jiřího Klobouka zve k jazzovému pianistovi. Že i k někdejšímu kameramanovi, to spolehlivě napoví opět Kloboukovo dílo slovesné.

Máme zato, že režisér Lubomír Koníř „Odettou“ pozval do české virtuální komunity příjemců krásného slova v éteru básníka duchovního mikrouniverza.  V něm se Klobouk cítí nadobyčej šťastně, neb z hodnotových konstant sociálního (pod)průměru odškrábl povrch a uzřel nicotnost. Spisovatel: „Esencí existencialismu je člověkova nejistota. Vyjděte na ulici, zahoďte klíče od domu a představte si, že se nemáte kam vrátit. Je to hrůzostrašný pocit. Proto se lidstvo obaluje materialismem, rodinou, různorodou činností, jenom aby se zaopatřilo v komfortním hnízdě pofidérní jistoty.“(e-revue Chůdové kořeny č. 1/2002)

Nemít se kam vrátit. Rozeznat bezpečný směr do světa imaginace.

Patrně rozumíme diskrétním rozpoložením a situacím, které si Jiří Klobouk odžil a implicitně je vzkazuje světu. Rozumíme vznosu empirikových niterných stavů do nálad v jeho paralelní literární skutečnosti existujících.

Škrtnout tedy fádnost. Slovesné umění to dokáže. Umí to i Jiří Klobouk, kredibilní umělec sui generis.

Rozhlasový přijímač jsme vypnuli s pocitem, že z mement „Odettou“ do éteru transponovaných není jediného, v němž by nešlo o aspekt morální. Prvořadě  si všímáme dvou.

Předně: Není absolutně zdravého jednotlivého života. Evoluce ovšem způsobila, že ani societa zdravím nekypí, což ona cyklicky řeší výbuchy destrukce. Destruktivní ale nikdy není ani tomu sebemorálnějšímu jednotlivému životu řešením. Je-li však paralogizující svévole přesto tím, co v něm získá vrch, takový jednotlivý život uvízne v hrubě amorálním třeba i hlouběji. Za takových okolností permanentně nemocná societa, z dějinného řetězu destrukcí ovšemže povstavší, jednotlivce neslitovně a s nekompromisním ódiem vyloučí.

O nic méně nepodružně: La Rouge, brloch syrové a nepřetvářející se živočišnosti dobře situovaných, leč upadlých lidských individuí, varuje, že mezi morálkou a kulturou existuje vztah podmíněnosti a selže-li morálka (z hmotného dostatku notabene), kulturnost i kultura, potažmo civilizace, chátrá a propadá se – k možné další destrukci.

 

(*) Světoběžník Jiří Klobouk psal svá díla nejen v Kanadě a ve Spojených státech amerických, ale také v Holandsku, Belgii, Anglii a Německu.