Prácheňské rezonance 2004

Vladimír Stibor – kalvárie pobásnicku

Divoké víno, www.divokevino.cz, 19. července 2012
Obrys-Kmen, týdeník pro literaturu a kulturu, 34/2012, 22. srpna 2012
Pozitivní noviny, www.pozitivni-noviny.cz, 4. srpna 2012
Britské listy, www.blisty.cz, 20. srpna 2012 (přepracováno na žánr laudatia)

V rozhovoru s Břetislavem Kotyzou (Pozitivní noviny 29. 10. 2008) Vladimír Stibor řekl, že tvůrčí sny se nemají prozrazovat. Nazdáváme se ovšem, že tvůrce propadlý slovesnému kumštu nakonec vyjeví každý svůj sen – přece vydanou knihou. Vladimír Stibor (též jeho přičiněním není rodné Sedlčansko krajinou literárně neprobádanou a zapomenutou) již posedmnácté přišel na veřejnost neodrazen kalvárií mezi propadlinami na místech dřívějších výsep čtenářova hladu po poezii, a ještě k tomu s hrstí květů léčivek. Jeho nejnovější básnická sbírka se podle toho i jmenuje: Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi. „Prolézal jsem sklepení, / bloudil mezi séraky / upíjel mlhu tvých neřestí, / až se mi najednou zatočila hlava. // Mezi kostelem a krchovem / ručkovalo nebe. / Do fáče vkládalo / hojivé divizny. / Každý den, / co jsem byl s tebou.“ (Dopis z dětství) Ano, je to knížečka veršů i milostných, i erotických, tedy knížečka odvážná, neboť v ohništi erotiky z roku 2012 tak často už jen doutná neobjevnost, okoukanost, ba i domněle originální hrubost. Ale Vladimír Stibor to dokázal – být pořád nový! Nový, a ne stokrát již přečtený, a ne epigonský, a právě naopak plný inspirativní obraznosti a výrazové objevnosti.

Nezdráháme se tvrdit, že v relativně klidnějších dějinných dnech právě ta milostná a tím spíše erotická poezie teprve vyjeví, s jakou hloubkou kultivovaného lidství se recipient potkává. V případě Stiborově nejednou nedohlédneme dna: „Kdybych snad jednou nemohl, / neříkej: / V nejlepším nepřijdu. / Jako nevyhasne oheň / ve tvém přístěnku, / tak budu vždycky / živou vodou skrápět / polštáře z ložnice. / Na stolek položím / studentskou pečeť, / polibky s vanilkou, / koláče s nočním drobením. // Motýl na okně / vrací se s jitřní modlitbou. / Zavřu oči. / Schová se pod tvou peřinou.“ (Noc ve tvém náručí) A tak vůbec není nedorozuměním, že básník byl v roce 2010 z nominovaných na Státní cenu za literaturu. Třebas na ni pro tentokrát nakonec ještě nedosáhl, aspirantem zůstává. „Taková vznešenost, / procedí mezi zuby a odvrátí se. / Rozlomí portál tmy, / přejede po hraně / druhého srdečního svalu. / Takových už bylo, / holenkové moji, / kteří umírali žízní i plamenem / u vysychající křtitelnice.“ (Čekání na odpověď; ze sbírky Jablko smírčího soudce)

Pravdaže i básníci mívají slabé chvíle. Avšak ti opravdoví z nezidealizovaného podoblačna se nebrání přiznání. „Nedaří se mi chytit / nejlepší slova, / i když jsem vyměnil / roucha i ornáty, / samotné nebe i návnadu / a do řeky, / což jsem nikdy nedělal, / vstupoval naboso.“ Zajisté, jsou tací Stiborovi čtenáři, kteří už vědí: Úryvkem z básně Na konci neklidu jsme se hlédli deset let zpátky. To se píše magický letopočet 2002 a Knihovna Jana Drdy v Příbrami vydává básnickou sbírku Zpráva o křehkosti slov. Je teprve třetí Stiborovou, ale právě tou básník už naznačil, že bude mít namířeno do horních pater poezie počátku třetího věku. Letos tam už je. (Vždyť přesvědčen, že slova dorůstají, když uvnitř krvácí.)