Prácheňské rezonance 2004

Oblázky u brodu

(6) Alma

Neviditelný pes, http://www.neviditelnypes.cz, 24. září 2005
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 22. ledna 2006
Literární almanach on-line Wagon, http://www.almanachwagon.cz, č. 2/2006, 12. dubna 2006
Divoké víno, http://www.divokevino.cz, č. 22, 19. května 2006

Osiřelé nádraží se hroužilo do ranního šera. Zvlčilý vítr se proháněl v úžlabině mezi oběma břehy kolejiště a skučel, kočíroval útržky novin po nekonečných žebřících pražců. Tuček zvedl límec saka a ruce vrazil do kapes už obnošených kalhot. (Jako to opelichané psisko se tu poflakuju!) Chvíli pozoroval koketování holubího páru pod podsebitím zteřelé kolny a pak bez cíle zamířil kolem kolejí. (Jen zabít čas!)

Chlad jitra a večerního prožitku pronikal do morku kostí, Tuček cítil, že mu na těle naběhly drobné pupínky husí kůže, na něž košile doléhala jako na struhadlo. Včera v tuto dobu bylo ještě hezky. Jenže nechce, nemůže myslet na to, co bylo včera. Včera totiž existovala Eva. Večer mu řekla, že jej škrtla ze svého života.

Šel po tvrdé, uválcované zemi a těšil se, až přijede první ranní vlak a ukončí bezcílné potulování nocí, jeho přeškrtnutého. Až z vlaku vystoupí, dobelhá se domů a zavře se v prázdné garsonce, kde ani hodiny netikají. A bude nekonečně sám.

Tak tak si povšiml nízkého nádražního domku, domečku–garsonky, posazené stranou od kolejiště. Podíval se pozorněji a zamířil tím směrem. Ta zastřešená krabička se mu podobá: je opuštěná a staromódní jako on. Zazdálo se mu, že slyší rachot řetězu a šel ještě blíž. Za plotem, opodál dřevěné boudy se starým linoleem na střeše, strnule stálo opelichané psisko a zkoumavě, mlčky k němu vzhlíželo.

„No co koukáš?“ vyplklo z Tučkových úst.

Teď zavrtěl pes ocasem. Potěšen, že zvíře reaguje přátelsky, Tuček k němu pronesl: „Jo, hochu, život je někdy pes…“ myslel na Evu, která škrtá lidi, a na garsonku bez hodin.

Pes zase zavrtěl ocasem, kňukl a poskočil blíž k plotu, blíž k Tučkovi. Víc mu řetěz nedovolil. Tuček zapátral v obou oknech staveníčka. Působilo liduprázdně, jen kvetoucí muškáty v truhlíku na parapetu prozradily, že tu někdo přebývá – aspoň čas od času.

„Kdyby to šlo, hned bych si tě vzal. U mě bys přivázanej nebyl.“ Tučkovi drhlo na jazyku.

Dívali se na sebe jako by se znali odjakživa a pupínky husí kůže na Tučkových zádech povolily.

Tu zahoukal vlak a pomalu, jakoby rozvážně, jako by vezl tajemství, se sunul do stanice.

„Tak se měj, Reku, nebo jak ti říkají,“ vydechl Tuček a šel blíž k nekonečné samotě, kde ani hodinky netikají.

Vlak s jediným vagónem bez živáčka zastavil a dveře sykly. Vystoupila jen průvodčí – tělnatá, kachního kroku. „Nevíte, kdo bydlí v tom domku za kolnou?“ ožil Tuček.

„Proč vás to zajímá, panáčku?“ řekla možná bodře, možná jízlivě – nevyznal se v ní.

„Je tam zanedbaný pes,“ odvětil – zanedbaný, škrtnutý. „Úplně zbytečně přivázaný, chudák, kolem dokola je plot.“

„Já tam bydlím… Jste nějakej citlivej, panáčku.“

Už věděl, že ho uráží. Už věděl, že s ním mluví nerada. Dívali se na sebe velkýma očima.

„Líbím se vám?“ změnila najednou tón a skoro by se zasmál: průvodčí byla starší než on a vlak dohromady. „A teď se vám taky líbím?“ zase možná bodře, možná jízlivě. Pootočila se a Tuček uviděl, že levou tvář má zjizvenou. „To mi udělala Alma…. Když jsem přišla domů – celá zmlácená – po čtyřiadvacítce – šlápla jsem jí na nohu… Víte, co to je chodit s tímhle mezi lidma?“

„– – –?“

„Mám padla. Jestli Almu chcete, klidně vám ji přivedu…“ řekla vážně a neřekla panáčku.

Když Tuček přikývl, rázem se mu zazdálo, že tu někde blízko tikají hodiny. – –

… Průvodčí vyrazila kachní chůzí – odhodlaná a rozhodnutá. Alma nebývala vždycky přivázaná. Má ji už devět let – František ji tehdy přinesl, takovou chlupatou kuličku. (Osm let je sama.) Ještě když měla obě tváře jako z obrázku, Almě patřil celý dvorek. Ona se na noc ani nezamykala a to byl pocit, který jaksepatří hřál. Že máš někoho, kdo nedovolí, aby ti kdokoli zkřivil vlas na hlavě. Alma byla jako člověk. Přilnula k ní a vodila ji i na hřbitov, aby František viděl, že se o ni dobře stará.

S bolestivou vzpomínkou na Františka odemkla vrátka do dvora. Alma stála na zadních, řetěz jí víc nedovolil, a poštěkávala psím sopránkem, radostí blažena. Když přišla vdova po Františkovi až k truhlíku s muškáty, zastavila se a zhlížela se v okně. Jo, má ji. Pořád má jizvu a pořád ji bude mít! Přesto, když zamířila k Almě, aby ji odepnula ze řetězu, nálada jí ještě více poklesla a nepochopitelná tíže ji zavalila. Tento okamžik je Důležitý, cítila, a když poutko od řetězu cvaklo, uvědomila si jizvu v sobě. – –

Trvalo to jen chvíli, jen do té doby, než domek míjel ranní vlak s jediným cestujícím. Tuček a vdova po Františkovi na sebe pohlédli velkýma očima.