Prácheňské rezonance 2004

Oblázky u brodu

(5) Bílá etuda

Obrys-Kmen 48/2000, 1. prosince 2000
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 15. září 2005
Literární almanach on-line Wagon, http://www.almanachwagon.cz, č. 2/2006, l2. dubna 2006
Divoké víno, http://www.divokevino.cz, č. 22, 19. května 2006
Subjektivník, literárně-publicistický blog Radima Pavlíka, www.subjektivnik.blogspot.com, 25. listopadu 2006
Almanach Literární shrabování 2006, vyd. Městská knihovna v Horšovském Týně, Horšovský Týn 2006

Míša seděl na sněhobílé posteli s rozhozenou přikrývkou a klátil nohama tak rychle, jako ubíhají pražce pod lokomotivou. Pan řídící véve, třebaže sněhobílý jako návěj přikrývky, babí léto namístě vlasů, a neoholený jako rumiště za plotem nemocnice, se holozubě smál: „A teď nádraží a lidi, jak čekají na lokálku.“

„To svedu,“ dral se chlapec k modelíně. „Táta je ajznbón! Řídí lokošku a já budu taky! Až vyrostu.“

Řídící véve byl pro: „Takový kamaráčoft se mi líbí. Doufám, že budu mít speciálního pulmana hned za lokomotivou.“

Před polednem se otevřel na chodbě výtah a zacinkalo nádobí „Óóběd!!“ Řídící véve poslechl, jako když ve škole zadrnčí zvonek, ale klika ho polechtala v ruce. „Ještě přijdu. Nebo se stav ty. Na šestnáctce. Postel mám třetí odleva.“

Míša řadil figurky z modelíny na peron a hlásil, že vlak na sál má zpoždění. Pak se k výpravčímu vlomila sestra s talířem bramborové kaše: „Tak jak, Míšánku? Smutno – není ti?“ A odjela a neměla zpoždění.

Míša škrábal lžící po talíři. Kaši nejí. Už se těší na maminku: plakala víc než on, když ho vezli na operaci. Ještěže se Míša zná s panem řídícím. Ten ho nezkouší, jenom si hrajou. Míša to má spočítáno: jenom třikrát se vyspí a húhúú! domů.

Řídící véve se vrátil až po odpolední vizitě. Sněhobílý jako návěj a babího léta taky přibylo. Modelovali, ale přišla sestra a zkazila jim hru: „Už ani trochu rozumu nemáte? Hybaj do postele! Neslyšel jste při vizitě?“ Zlá sestra – pan řídící véve ji poslouchá jako šlolní zvonek. „Necháme to na ráno, Míšo. Ten vůz speciál si udělám!“

Míša je zase sám. Ale když nebude bulet, když bude ajznbón a třikrát se vyspí…

– Obvyklý společník ráno nepřišel – dokonce ani na snídani nebyl. Chodbou přešel pan doktor a nějaká paní plakající do bílého kapesníku. Sukni měla černější, než je tabule ve škole, a když ti dva sešli po schodech bůhvíkam, Míša šíšííí! chodbou. Třináct… čtrnáct… Šestnáctka nebyla zaplaťpánbůh daleko. Míšu polechtala klika v ruce, ale nedbal a nazlobeně se vlomil dovnitř. „Jedna, dvě… Třetí doleva…“ Stál u povlečené postele, která byla prázdná, jako je prázdný peron, když odjedou všechny lokálky. Míša zatušil a drcl do něho vzlyk.

Když sirá tucha prořídla a když se plavmo procákal mrtvým tichem do svého pokoje, na koleji chyběl vůz speciál. Míša jako by uslyšel školní zvonek – co na tom, že už má jen bílou?