Prácheňské rezonance 2004

Oblázky u brodu

(4) Cepínek

Obrys-Kmen 48/2000, 1. prosince 2000
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 15. září 2005
Neviditelný pes, http://www.neviditelnypes.cz, 7. října 2005

Smáli se do jednoho kujným smíchem – to podle barev v Pavlově obličeji. Pavel třímal půlmetrový cepín v obou rukách jako svátost a u srdce mu bylo, jako by právě tam vězel kovový bodec hole: bouračka, zase jedna bouračka! Jeden Pavel dostal mičudu, druhý – pivodus – žejdlík, a on horolezecký suvenýr, protože kulhá i na rovině.

Ze šatny se vymotal, div dveře ze stěžejí nevyvrátil. Po pupavách pod okny za ním doskákaly dívčí fistulky. „Viděli jste?“ „Ani mluvit nemoh!“ „Nohy má jako písmeno,“ krůtila se Eva nejvíc, „a to chtěl se mnou na diskárnu!“

Pavel stál před mlékárnou propadlý v ramenou a čekal na čtyřku emhádečka. Tento den byl těžký, těžší toho, kdy mu to paní doktorka řekla: mícha je chválabohu v pořádku a záleží jen na něm, co naučí své nohy. Říci mu to tenkrát jiný, pošle ho do háje, jenže zpoza etamínového pláště paní doktor vyčuhovaly nohy a byly tak krásné jako svět, ve kterém on ještě chodil. A Pavel si jako dupl.

Na zastávku dorazila Eva.

V uctivé vzdálenosti postává pod oskeruší a kosmým pohledem se tu a tam dotkne cepínku nebo Pavla. (Ten vehikl čtyřka má jako naschvál zpoždění!) Proč Pavel dárek neschoval nebo rovnou nezahodil? Takovou směšnou věc… Urazila Pavla, Eva to dobře ví. Ale v chumlu se nebála, v chumlu se nikdo nebál.

Evě to nedá – jde k Pavlovi: „Zlobíš se?“

„Ne – proč?“

„No… ta hůl, víš…“

„Že si s tím lámeš hlavu!“ Pavel stál už vzpřímeně, ba sošně jako v brnění.

„Co je s tím vehiklem?“

„Nevím. Má zpoždění.“

„Ale proč?“

„Asi že je takový horko…“

„Pavle?“

„Hm?“

„Proč tak divně chodíš?“

„Měl jsem bouračku.“

„– – –!“

„Už dřív.“

„A tos měl berle?“

„Zezačátku vozík.“

„– – –!“

„Musím se ještě zlepšit,“ Pavel se coural pohledem po popukané zídce; v trhlinkách se zachrul prach a v prachu semena břízek. Tenké olistěné proutky ošvihávaly sluneční přízi. Konečně se Pavlovy oči odvážily zdůli k plůtku Eviných řas. Za plůtkem se mohly utancovat dohněda opálené panenky oblečené do etamínu a byly tak krásné jako… jako svět.

„Doufám, že přijdeš na diskárnu. Džentlmen nenechá holku čekat.“

„Ty bys vážně…?“

„Tancuješ super. Už minule jsem si všimla…“

Čtyřka konečně přijela: nastoupili, jako vstupují břízky do škvírek ve zdi.