Prácheňské rezonance 2004

Oblázky u brodu

(1) Kotě

Obrys-Kmen 48/2000, 1. prosince 2000
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 28. října 2005
Zwrot, miesiecznik spoleczno-kulturalny Polskiego Zwiazku Kulturalno-Oświatowego w Republice Czeskiej, 3/2004

Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu – kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.

Kotě umlklo, ale namísto panického úprku přicupkalo rovnou k němu. Přitroublost takových stvořeníček je fakticky boží, pomyslel si; no nic – aspoň poškádlím ženu.

Jenže žena ho překvapila jakbysmet: uviděla mourka na polštáři a vzala ho do náruče. „To je krásné – a jak se tulí!“

V tu chvíli jako by zažárlil a raději se vrátil na zahradu. Homole mu rostla pod rukama. Také jeho starost rostla: kolik za kastli vysolí? Kdekdo jenom ždímá… K ustaranosti se přidal ještě hlad. Sklepal tedy piliny a třísky z košile a než si sedl na kuchyňskou židli, prostřel pod sebe noviny.

Žena se měla ke kotěti – on jako by tu ani nebyl.

„Šilhám hlady,“ připomenul se.

„Podívej na ty oči,“ roztála žena, zatímco kotě spokojeně předlo, tlapkou stíraje z vousků rosu mléka.

On se naježil: „Taky mám oči – a větší! Dám si kakao.“

Teď si žena zakryla usmátá ústa; nemají mléko – kotě je vypilo – chudáček hladový…

Chudáček, chudáček – takže on se ani nenasnídá?!…

Ať si dá kafe. Nebo čaj.

„Copak to jde, utrácet za cizí kočku? Mám starost, kolik vysolím za kastli, a ty…!“

Co já - já? Tys kočku přines! měla na jazyku, ale při uťalo lání telefonu. On zvedl sluchátko.

„Kára je hotová,“ uslyšel, „můžeš s ní odfrčet…“

„Jsi klasa, fakt,“ vdechl do membrány, „hned jsem u tebe.“ Na terase ovšem zaváhal. Nedalo mu to: „Vyhoď to zvíře.“

„Umí se tak tulit,“ pípla z ní něha.

„Kočka je falešná. Někdy má i vši,“ sklouzl pohledem na polštář.


Půlhodina se přehoupla a po ní druhá. Motor spokojeně předl, a také on měl prima náladu: dva litry uhádal! Ale jen vystrčil jeho domov střechu zpoza stromů, vzpomněl na kočku a zkrabatil čelo. Co udělala? Vyhodila, nebo ne?

„Kde je kotě?“ bafl ještě ve veřejích.

„Dala jsem je sousedům,“ mňoukla.

On roztál do širokého úsměvu; abys věděla, uhudlal jsem v servisu celý dva tácy.

Mazlivě se k němu přitulila – zazdálo se mu, že hebounce přede, a život byl dozlata jako polínka poskládaná do homolí.