Prácheňské rezonance 2004

Oblázky u brodu

(3) Námluvy

Obrys-Kmen 48/2000, 1. prosince 2000
Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 28. října 2005

Jen se pošklebuj, rozjívenče na skejtu, já to přežiju a tebe to hihňání přejde, až si rozbiješ kolena a spustíš kůzlečí bekot…; nervózní Robert s olysalou hlavou a čelem rozrytým rýnkami vrásek slídí po chodníku skrze sklo brýlí a jeho výčitka se zavrtávádo pně lípy jako dřevokaz; Robert pamatuje, když strom sázeli, je jen o deset let starší než lípa; zeleného srdcoví je na ní rok od roku víc, strom a člověk jsou na tom docela stejně: vyrůst – odkvést – zlysatět, ale v rozeklinkách větví si vzestavěly atria pěnkavy a pěnice, kdežto on…, jen o deset let starší…; v domě-poustevně jako v dutině lípy sražené bouřkou, ráno co ráno housku s mlékem a noviny,večer noviny odzadu a knedlíky z konzumu, celý den anginu pectoris a hypertenzi…;

Robert klouže očima po sklíčku primek, pátá co nevidět a Eliška zakvete u jeho stolu, coca-cola slunečník coca-cola neslunečník…;Robert se dotkne uzlu kravaty, zkontroluje puget…, sám si spískal zapomenutý život zapomenutého psiska v útulku, mohl si vzít Květu, ale kdepak na něho s tou štrapácí do města?!, ani zahrada tam nebyla, a není snad zahrada život?, a to v návesním rybníku dodnes kvetou lekníny, prosím!, sám je vysázel, ale jinak čas všechno překope…, jen on je vždycky svůj, a nesvůj, když z poustevny pryč; opět ďobeočima v pugetu modrokvětých růží, sám je vypěstoval, prosím!, a teď kormutlivě lituje, že nepřidal o květ víc, Eliška a růže jdou náramně k sobě, vlastně nebýt Pěstujeme růže, co Eliška četla, když ji pustil sednout, ani by se neseznámili, docela trop z něho byla, v autobuse by špendlík nepropad, ale sedla si…; visela na mně očima – tak jsem si troufl, Eliška má z-z-zvláštní oči… takové… hluboké, jakojsou květy růží a doširoka jako květy leknínů v návesním rybníku…;

a Eliška už namouduši jde!;

jde ke coca-cola slunečníku – ty růže jsou pro vás, když dovolíte; – to jste nemusel – pane vrchní, dejte to někam do vody – můžu si přisednout? – víte, ten můj je takový podnikavec, dneska se musí člověk ohánět, že je to tak? – budeme mít květinářství – jenže o tom nemám ánunk – to pěstování růží – pane, pane… jakže to bylo?…; těch starostí, toho shánění!, já se z toho picnu!;

tak to vidíš, rozjívenče, říkal jsem, že si natlučeš, uhni!, než spustím bekot, ani jsem neotevřel okna sluje, myslel jsem … to jsem sitedy myslel… vrátíš se bůhvíkdy, tma už bude, a tak … a noviny jsem nekoupil!…;

Robertovy ukoptěné myšlenky pajdají, Robert o nic míň, čím jsi starší, tím míň rozumu máš, domýšlivo domýšlivý!…; a po stydlavě zarudlélysce ho pohladí stín zeleného srdcoví a z atrií v rozeklinkách větví mu cinknou na cestu pěnkavy i pěnice.