Prácheňské rezonance 2004

Oblázky u brodu

(7) Příští rok

Pozitivní noviny, http://pozitivni-noviny.cz, 10. prosince 2005

„Dědo, proč je tady tolik bodláků?“ řeklo dítě opřené o starcova kolena. „Ty je pěstuješ?“

Jindy by se Anděla zachichotala, ale teď zašilhala po otci nesvá a navykle syna vybídla: „Liborku – netrap dědu. Jdi si hrát.“

„I jen ho nech,“ ozvalo se z místa, kde seděl stařec, a měl jsi pocit, že slyšíš skřípot písku pod chlapcovýma nohama. Stařec se nehýbal a jeho pohled lenivě šplhal po lodyhách plevelu. „Všude samé bodláčí – jahody ani nevidíš. Vedu to od deseti k pěti.“

„Ale táto! Ty to ještě zvládneš. Co by sis bez zahrady počal? Počkej příští rok – popadne tě to a domů se přijdeš jenom vyspat. Znám tě.“ – – –

… Příští rok říkáš, Andělo. Kdo by stál o příští rok. Jen se na svého tátu podívej pořádně – nepřipomíná ti tuhle zpustlou zahradu? Říkávali jsme s mámou: „Příští rok…“ Ještě neskončil ten starý a my už plánovali, co na jaře. Příští rok vysejeme cypřiše. Příští rok koupíme lekníny. Příští rok…

Když Anču odvezli do nemocnice, sesypalo se to na mě. Ne, to já jsem se sesypal. Ještě že Anděla dbala o zahradu. Nikdy předtím si jí nevšímala, ale najednou dělala divy. Odjel jsem za Ančou, Anděla hlídala Liborka a ještě zmákla víc práce než já. To když odjela za mámou ona, já polehával na kanapi a nic do mě nebylo.

Jenže ať děláš, co chceš, Andělo, ten rozvod nesmažeš. Já jsem ti pořád říkal, aby sis ho nebrala. To dá rozum, že holka z vesnice a kluk z Prahy k sobě nepasujou. Tobě se holt líbily vlasy do copánku, pražská hantýrka a ta elektrická kytara. Nu, když tohle bylo pro tebe to nejdůležitější v životě…

V květnu mi Anča umřela.Kdepak příští rok, Andělo, to bývávalo…

– – – „Dědo, tys už chodil do školy?“

„Samozřejmě.“

„A všechno si pamatuješ?“

„Rád na školu vzpomínám. Vzpomínat je…“ Vzpomínat na mámu je…

„Já už budu brzo prvňák. Příští rok…“

Příští rok starce zabolel.

„S úlohama mi bude pomáhat strejda Ro…“

„Tak si přece hraj, Libore!“ vyhrkla Anděla a než jsi se nadál, stála u syna. „Podívej, co je tu písku…“ a shýbla se k hromádce – táta nesměl poznat, jak znervózněla. – – –

… Nejhorší je, že táta nic neví. Neví o Robertovi. Po rozvodu jsem vůbec nevěřila, že budu znovu šťastná. Ale Robert je mužský jaksepatří, táta v mladším vydání. Zrovna, když jsem ho chtěla našim představit, mámu odvezli do nemocnice a tam máma… Strašně moc jsem chtěla, aby viděla, že dovedu žít jako ona s tátou.

Táta si myslí, že jsem hlídala Liborka a ještě stihla okopat dva záhony jahod, květák a cibuli, protrhat karotku, přivázat rybízy… Nebýt Roberta, nic z toho by nebylo hotovo. Proto musím tátovi o Robertovi říct. Ale jak – když má táta takovou náladu? Kloudná řeč s ním není, myslí na mámu a život jako by skončil. Jenže já chci žít!

– – – „Dědo, strejda Robert říkal, že bodláky nesmíš nechat vysemenit. Jinak se jich nezbavíš.“

Podívejte na malého mudrce – starého zahrádkáře bude poučovat. Prý bodláky, prý… „Andělo, kdo je Robert?“

Teď, anebo nikdy! (Ale smí se to po mámině smrti? Smí?)

„Neřekneš mi to?“

„Víš, tati – Robert je můj…“

„Strejda je to, strejda!“ vykřikl Libor.

„Co je to za člověka, Andělo? Pořádný?“

„Bez copánku, tati. Bez kytary, tati… Já se budu vdávat…“

„Teď? Čtyři měsíce po mámině smrti?“

„Teď ne, tati. Příští rok.“

„Příští rok půjdu do školy,“ nadmul se Libor.

„Kdyby Roberta viděla máma, měla by radost. Má náturu skoro jako ty… Když jsi jezdil do nemocnice, staral se o zahradu.“

Stařec rýpl nehtem do skuliny v opěradle. Usilovně chytal cáry prožitého dne. Jahody abys hledal lupou. A Libor půjde do školy. „Příští rok, říkáš, Andělo? Tak příští rok.“