Antonín Hořava

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý druhý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 7. července 2009.

© Antonín Hořava

Hanka mě vzbudila přesně ve tři čtvrtě na devět a k snídani mi přinesla čaj s rumem a pět čerstvých rohlíků proložených turistickým salámem, jak jsem jí to večer nadiktoval. Byla sice mým příkazem poněkud překvapená, protože je zvyklá na to, že si ve volnou sobotu pospím až do oběda, ale vysvětlil jsem jí to: v devět hodin začíná v televizi přímý přenos obřího sjezdu v lyžování ze Svatého Mořice a ten já musím vidět.

Což ona dost dobře nechápe, ale vysvětlujte to ženské. Pro ni totiž existuje jen jediný sport, který je hoden její pozornosti a to je krasobruslení. A to jenom proto, že každým rokem sleduje, co si která krasobruslařka na sebe oblékla za úbor, jestli je v něm dost sexy a tak. A také je zvědavá, jací noví chlapi se na šampionátu objeví.

To já jsem úplně jiný. Mně zajímají všechny sporty a jsem hrozně nešťastný, když v televizi vysílají nějaký přenos a já jej nemohu z nějakého pitomého důvodu sledovat. Ale to se stane jen málokdy. Když je třeba nějaký přenos v pracovní den dopoledne, tak si vezmu na dvě tři hodinky v práci volno a jdu se dívat. Někdy to ale nejde. To přijde nějaká důležitá zakázka a z mistra se najednou stane hlídací pes, který vrčí kudy chodí a nepustí člověka pomalu ani na záchod, natož pak na televizi. Však je také kvůli tomu ve veliké neoblibě a jestli s tím nepřestane, tak s ním kapánek zatočíme. Třeba mu můžeme, jen tak mezi řečí, připomenout dvě tabule prvotřídního měděného plechu, který si nechal vyvézt z fabriky pro nějakého kámoše, co se zabývá vytepáváním měděných šperků a nádobí.

„Už aby to začalo,“ řekl jsem si netrpělivě a požádal jsem Hanku, která něco kutila ve svém nočním stolku, aby zapnula televizor, který máme postavený na kovovém stolečku naproti postelím, což je velmi výhodné a hlavně pohodlné, neboť se můžeme dívat vleže. Je sice krajně nepříjemné, že se musíme po skončení vysílání obtěžovat se vstáváním a jít televizor vypnout, ale co se dá dělat. Ostatně, mně se to dvakrát tak moc netýká, protože to je Hančina práce. Ale snad se časem bude prodávat něco, co vypne televizi na dálku a pak bude po problému.

Hanka něco nesrozumitelně zabrumlala, ale televizor zapnula. To její brumlání mi ovšem jde na nervy, protože toho začíná být nějak moc. Pořád se jí něco nelíbí a dost často se hádáme kvůli hloupostem. Musím si s ní o tom promluvit.

S chutí jsem se zakousl do rohlíku právě ve chvíli, kdy se rozzářila obrazovka a objevil se reklamní panáček na kruzích, které se s ním utrhly a on se zřítil na zem. Potom se objevily tři slečny, které předváděly punčocháče a měly nemožně hubené nohy. Ale jaké pohyby při tom dělaly nevím, protože mi z rohlíku vypadlo jedno kolečko salámu a propadlo mi mezi nohama na prostěradlo. A než jsem ho stačil zvednout a vložit nazpět do rohlíku, byly slečny z obrazovky pryč. Trochu mě to mrzelo, protože jsem si je nestačil prohlédnout, ale hned jsem na to zapomněl, protože hlasatelka ohlásila ten sjezd v Mořici. Pak obrazovka na chvíli potemněla a objevil se bílý svah olemovaný špalírem diváků, který z toho svahu stékal jako horský potok a pod svahem se rozlil v temné jezero, do něhož zasahoval vyplazený jazyk bílého poloostrůvku, na kterém byl cíl závodu.

Nádherný pohled.

„Už aby někdo jel,“ říkal jsem si a sáhl jsem po dalším rohlíku. Ale dřív, než jsem se do něj stačil zakousnout, tak jsem usrkl čaje a v ten moment jsem se hrozně naštval, protože čaj byl hrozně přeslazený a nebyla v něm ta správná dávka rumu. Chtěl jsem zavolat na Hanku, aby tu břečku okamžitě vylila do umyvadla a připravila mi čaj nový, ale nedostal jsem se k tomu, protože se stalo něco nevídaného: obrazovka dvakrát silně blikla, potemněla a umlkl zvuk. Krve by se ve mně nedořezal. Hrklo ve mně jako ve staré Aerovce a přestal jsem žvýkat. Se soustem v ústech jsem napjatě čekal, jestli se objeví to známé a uklidňující: „Porucha není ve vašem přijímači.“ Ale dobrou minutu se neobjevilo nic, a obrazovka zůstávala temná jako ta nejhlubší noc. Nahrnula se mi krev do hlavy a zalomcoval se mnou vztek. Položil jsem talířek s rohlíky na postel, mezi rohlíky jsem postavil hrnek s čajem a hnal jsem se s postele dolů, přičemž jsem prudce odhrnul přikrývku, na jejímž okraji talířek s rohlíky a hrnkem ležel. Ten se samozřejmě převrátil i s hrnkem a čaj se vylil do postele. Rozzuřeně jsem talířek zvedl, rohlíky sesbíral a upřel zoufalý pohled na mokrou skvrnu na prostěradle, připomínající svými obrysy Austrálii. „Hergot sakra!“ ulevil jsem si a odložil talířek s houskami na zem.

Vrhl jsem se k televizoru a začal jsem přepínat kanály. Nic, obrazovka zůstávala temná. Ohmatal jsem vidličku antény, jestli náhodou nevypadla, ale byla zasunutá. Přiskočil jsem k oknu, otevřel jsem je a zatahal jsem za dvojlinku od antény na střeše, jestli se náhodou neuvolnila, ale dvojlinka držela pevně. Vrátil jsem se k televizoru a začal jsem otáčet knoflíkem kontrastu. Nic, obrazovka ani nemrkla. To mně naštvalo do takové míry, že jsem začal pěstí bušit do horní desky televizoru jako kdysi do starého rádia, které také z ničeho nic přestávalo hrát, ale když se do něj pořádně praštilo, tak zase hrát začalo. Ale na televizor tato metoda neplatila.

V tom okamžiku mi bylo jasné, že přenos ze Svatého Mořice je v háji. To mě rozvzteklilo tak, že jsem měl sto chutí televizor popadnout, zvednout nad hlavu jako vzpěrač činku a praštit s ním o zem, až by se rozletěl na tisíc kousků. Alespoň by se koupil televizor nový a byl by klid. Ostatně nový televizor se měl v této domácnosti už koupit dávno, byl by modernější a kvalitnější. Ale néé, to se musela napřed koupit lednička, pak následovala nová pračka a s televizorem je teď problém. Já bych do toho…

Ale to už mě napadlo, jak se z té šlamastyky dostat. V prvním patře nad náma bydlí chlapík, myslím, že se jmenuje Ivan a ten se po večerech v televizorech různě vrtá a umí prý leccos opravit. Hned jsem se rozhodl, že k němu vyšlu Hanku, aby ho k nám přivedla a aby se na televizor mrknul.

„Hanko?“ zavolal jsem směrem ke kuchyni a zvedl jsem talířek s rohlíky a prázdný hrnek od čaje. Na rohlíky už jsem už neměl chuť.

„Co je?“ ozvala se Hanka z kuchyně a mně to popudilo ještě víc.

„Jaképak co je?“ rozkřikl jsem se. „Pojď sem, když tě volám a na nic se nevyptávej.“

Po malé chvíli Hanka vstoupila do ložnice. Vlasy stále ještě neupravené, nenalíčená, oblečená do příšerně vytahaného svetru, proužkované kalhoty na boku sepnuté spínacím špendlíkem, aby jí nespadly.

„No, to je otřes“ vyjekl jsem na ni. „Jak jsi to oblečená? Kdo se na tebe má po ránu takhle dívat, co?“

„Už zase vrčíš?“ odsekla Hanka a její pohled sklouzl na mokrou skvrnu na prostěradle. „Neumíš se ani naž… najíst!“ Jasně chtěla říct nažrat. Vypěnil jsem.

„Jestli se ještě jednou přede mnou takhle ukážeš, tak si balím kufr. A ještě ke všemu nejede televize! Náno pitomá!“

Hanka se ke mně prudce otočila a já jsem se malinko zaklonil, protože jsem myslel, že se na mně chce vrhnout a začne mi rvát vlasy, jako před nedávnem na mejdanu u jedné její kamarádky, které jsem dával najevo své velké sympatie tím, že jsem ji v nestřežené chvíli sahal pod stolem na koleno. Ale co čert nechtěl, Hanka to uviděla a okamžitě byla na programu scéna. Chtěl jsem ji odvést domů, ale ona začala nepříčetně ječet, že půjde někam do baru a že mi ukáže, zač je toho loket. Řekl jsem jí na to, ať si klidně jde, že je mi to jedno.

„Tak tu radost ti teda neudělám, abych tě tady nechala tady s tou… s tou…“ ječela Hanka. To se ovšem dotklo té její kamarádky, která ve stejném tónu zaječela: „No, no, no…Já přece nemůžu za to, že tvůj starej je proutník!“ A to neměla říkat, protože Hanka se na mně po těch slovech vrhla, chytla mě za vlasy a začala se mnou cloumat.

„Sakra, slyšelas? Nejede nám televize! A večer jsou Bakaláři!“ vyjekl jsem na Hanku a podíval jsem se ke stolku s televizorem, abych tím pohledem podtrhl zoufalost situace, ve které se naše domácnost náhle ocitla.

„Předevčírem jsem převlíkala,“ řekla na to Hanka a přehodila přikrývku na druhou postel. Pak nadzvedla matraci, aby uvolnila prostěradlo.

„Slez!“ štěkla na mě vztekle a tahala prostěradlo z postele dolů. „Abych zase prala!“

Samozřejmě, že jsem nevstal. Naopak: posunul jsem se ještě víc do středu postele, abych jí stahování prostěradla co nejvíc ztížil.

„Jdi a přiveď Ivana, ať se na ten zatracenej krám podívá!“ řekl jsem poněkud smířlivěji, když obcházela postel, aby se dostala k polštářům.

„Jdi si pro něho sám!“ odsekla Hanka vzdorně.

„Nemůžu přece chodit po baráku v pyžamu!“ trumfoval jsem a ucítil jsem, že se mi začíná chvět horní ret, předzvěst toho, že se mi dostaví tik v pravém horním víčku. Vždycky, když mi začnou povolovat nervy, je průběh stejný.

„Tak už konečně slez,“ řekla Hanka také poněkud smířlivěji a když jsem neprojevil ochotu ji poslechnout, tak prudce prostěradlem trhla, takže jsem ztratil rovnováhu a skulil jsem se s postele na zem. Hanka se začala smát a mně se dostavil ten tik. Ještě že na to mám od doktorů předepsané prášky.

Zůstal jsem chvíli ležet, Hanka konečně stáhla prostěradlo a odešla. V té chvíli jsem si uvědomil, že manželství s Hankou je hluboký omyl a že sním musím co nejdříve skoncovat. Že musím poslechnout moudrých rad mé maminky a vrátit se k ní. Protože maminka mě nebude v ničem omezovat a nebude na mně chtít abych myl nádobí nebo luxoval a vynášel odpadky. Pomalu jsem s hekáním vstal a šel jsem se převléct, abych mohl zajít pro toho Ivana. Ale nevěděl jsem, co si mám obléct, protože mě napadlo, že by mohla přijít otevřít Ivanova moc pěkná manželka. Tak abych na ni udělal dojem. Rozhodl jsem se pro texasky a pro černý rolák, o kterém vím, že mi sluší. Když jsem vyšel na chodbu, uvědomil jsem si, že to s tím Ivanem asi nedopadne dobře. V tom případě půjdu na televizi k mamince. Maminka určitě bude mít doma láhev vína a buráky. Nedovedu si totiž představit, že bych při koukání na televizi nepojídal buráky.

Za dveřmi Ivanova bytu se ozýval skotačivý ženský smích. Ivan se svoji ženou zřejmě hned po ránu špásoval. Když se ozvalo: „Au, to bolí, ty surovče,“ tak jsem zazvonil.

Chvíli bylo ticho.

Po chvíli se dveře otevřely a v nich se objevila rozesmátá Ivanova žena, v krátké, široké tmavomodré sukénce hodně nad kolena, v těsném, bleděmodrém tričku, takže bylo na co koukat. Uměl si vybrat ten Ivan. Na rozdíl ode mě.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a požádal jsem ji, aby zavolala Ivana, že s ním potřebuji nutně mluvit. Ale to dělat nemusela, protože Ivan se po vyslechnutí mého přání objevil vedle ní. Jeho žena se otočila a šla pryč. Neodolal jsem a podíval jsem se na její nohy. Ale ty už jsem tolik neobdivoval.

„Co potřebuješ?“ zeptal se mě Ivan. Krátce jsem mu vyložil, o co mi jde.

„No jó, ale já teď nemůžu,“ odpověděl Ivan a podíval se za sebe, kde byly otevřeny dveře do koupelny, ve které namáhavě vrčela pračka. A dodal: „My totiž pereme!“

„A kdy bys mohl?“ zeptal jsem se a v duchu jsem ho politoval, neboť bylo zjevné, že sdílí v manželství stejný úděl jako já.

„No, až vypereme!“ řekl Ivan a poněkud se usmál a mně se zdálo, že provinile. A také jsem si všiml, že má v texaskách díry jak pětikoruny.

„Tak fajn,“ řekl jsem a pokynul jsem na rozloučenou hlavou a vykouzlil jsem na něho úsměv. Lidem, které člověk potřebuje, se musí úsměvy rozdávat na každém kroku. To mě tak nějak naučil život.

*

Ivan přišel až před jednou hodinou po poledni a přinesl s sebou notně odřenou, hnědou aktovečku, ve které měl nářadí a černý kufřík s nějakými přístroji.

„ Možná, že to bude jenom elektronka,“ řekl, když jsem ho zavedl k televizoru.

„Náhodou mám doma měřáky, měl jsem včera melouch, tak jsem si je v práci půjčil,“ informoval mě, jako kdyby mě to bůhví jak zajímalo. Zeptal jsem se ho, jestli chce kávu, nebo pivo. Chvíli se upejpal, a pak kývl na to pivo. Šel jsem do kuchyně, abych to oznámil Hance, protože to byla její práce. Když jsem se vrátil, měl už Ivan odšroubovaný zadní kryt televizoru a něco tam kutil. Potom z televizoru vytáhl jakýsi zaprášený dírkovaný kryt a podal mi ho, abych ho šel od toho prachu očistit. Ale mně se nikam jít nechtělo, protože jsem se chtěl do útrob televizoru dívat. Tak jsem kryt položil na televizor a pak jsem se naklonil nad Ivana a díval jsem se, jak uvolňuje elektronku. Když ji konečně uvolnil, pozorně si ji prohlédl proti oknu.

„Tu nemusím ani měřit.“ Řekl.

„Je špatná?“ zeptal jsem se zbytečně.

„Ale pro jistotu ji změřím.“ řekl Ivan a sklonil se nad kufříkem s měřícími přístroji.

Pak Hanka přinesla to pivo a Ivan se jí zeptal, jak se má.

„No, to víš. Za moc to nestojí.“ odpověděla mu Hanka a mě překvapilo, že si tykají.

„Máte to tu moc pěkné,“ bleptl Ivan.

„Chceme tapetovat,“ oznámila mu Hanka svůj plán, kterým mě otravuje už dobré tři měsíce a ne a ne mi s tím dát pokoj.

„Viděl jsem moc pěkné v …?“ blekotal Ivan

„No jó, ale kde teď seženeme tu elektronku?“ skočil jsem mu rychle do řeči, abych mu jemně připomenul, že se nepřišel bavit o tapetách, ale opravovat televizor.

„Neboj. Podívám se, jestli ji nebudu mít doma,“ uklidňoval mě Ivan a mně se zdálo, že poněkud ironicky.

„To by bylo vynikající,“ řekl jsem a silou vůle jsem ho hnal, aby se šel teda podívat, ale on dal přednost popíjení piva a klábosení o tapetách s Hankou, která se cítila nejméně v sedmém nebi. Šla mi pěkně na nervy.

„Neuvařila bys mi kávu?“ požádal jsem ji, abych to jejich trapné žvanění o zařizování bytu přerušil.

Ivan to pochopil a odešel.

„Kdy už dáš s tím tapetováním sakra pokoj?“ vyjel jsem na Hanku.

„Až bude vytapetovaný,“ odpověděla nevzrušeně. „Ten Ivan, to je aspoň chlap. Umí doma všechno opravit, zatím co my musíme na každou blbost volat údržbáře.“

A bylo to tady. Všichni chlapi v okolí k něčemu byli, jen já jsem k ničemu.

„Musíš si takového šikulku najít, až vypadnu,“ řekl jsem spíš pobaveně, než vážně.

„Už aby to bylo,“ řekla Hanka.

Odvrátil jsem se, vyndal jsem ze stolku u postele malé nůžky a začal si stříhat nehty.

*

Ivan se vrátil asi za deset minut a oznámil, že elektronku nemá, ale že ji přinese v pondělí. Prý se staví u kamaráda, který pracuje někde v opravně a ten mu ji vymění za dobrou.

Tak to teda byla rána pod pás. Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem ze sebe dostat slovo. Na Ivana jsem se nemohl ani podívat. Opět se mi začal chvět horní ret a vzápětí se dostavil tik ve víčku.

„Však v pondělí je také den,“ zacukrovala Hanka a já bych ji za to nejraději zabil. Nána pitomá. Uvědomuje si vůbec, že nás čeká večer bez televize? Bez Bakalářů? Ale dostal jsem spásný nápad.

„A nemohl bys mi říct, kde ten tvůj kamarád bydlí? Já bych za ním zašel.“

S ironickým úsměvem mi nadiktoval jméno a adresu a pobaveně odešel. Blbec.

*

Byt opraváře jsem našel poměrně lehce. Byl v novostavbě a za deštivého počasí se muselo ke vchodu do domu kráčet po cihlách, které tam za tím účelem byly umístěny. Po schodech k bytu jsem vystupoval pomalu, abych se nezadýchal a dobře se mi mluvilo. Zazvonil jsem s poněkud staženým hrdlem, protože jsem tak nějak tušil, že stejně odtud odejdu s prázdnou. Přišla otevřít starší paní v květovaném županu a oznámila mi, že mladí nejsou doma, že přijdou asi za dvě hodiny. Já jsem na to řekl, že to nevadí, že počkám. Obdařila mě úsměvem, který jsem si mohl vysvětlovat různě, protože při pozornějším pohledu jsem zjistil, že vlastně ani tak moc stará nebyla.

Ty dvě hodiny jsem proflákal prohlídkou sídliště a také jsem si hrál s jedním psem. Házel jsem mu klacík a on mi jej s velkou radostí přinášel zpět a kladl mi ho k nohám. Když ho položil, tak mě několikrát oběhl, já sem zatím udělal na klacík „pf, pf“ a hodil jsem jej co možná nejdál. Protože se mi s ním ta hra moc líbila, rozhodl jsem se, že až budu zpátky u maminky, tak si nějakého psa pořídím. Pak jsem opět zazvonil a paní v květovaném županu mi oznámila, že mladí ještě nepřišli, ale že už musí každou chvíli přijít. Přišli za půl hodiny a byl z nich cítit alkohol.

„Ne ne, já doma žádné elektronky nemám. Ať se u mě Ivan v pondělí zastaví v opravně a já mu ji vyměním.“ A chystal se zavřít dveře.

„Prosím vás,“ zadržel jsem ho, „a nemohli bychom do té vaší opravny ještě teď zajet a tu… a tu elektronku…“ soukal jsem ze sebe zoufale svůj návrh, protože čas běžel, večer se blížil a moje představa ložnice ozářené jiným světlem, než je světlo od rozzářené televizní obrazovky, mě děsila.

„Che che che, tak to si nepůjde,“ mísil opravář svá slova se smíchem a vůbec se nenamáhal ten smích zadržet. „A já nemám od opravny klíče a taky je sobota, půl čtvrté odpoledne. V pondělí…“

„A nemohl byste mi, prosím vás říct, kde bydlí ten pán, který ty klíče vlastní?“ vypálil jsem na něho bez přípravy a on se zase pobaveně uchechtl, a obdařil mě pohledem, kterým se obvykle díváme na pomatence a blázny. Nicméně mi adresu toho pána dal. Opět se uchechtl a zavřel dveře.

*

Ovšem s bytem toho pána jsem takové štěstí neměl. Musel jsem dlouho hledat ulici, ve které bydlel. Ale úsměv, kterým mě uvítal byl slibný a na mně zazářila, kromě zlaté korunky vlevo nahoře, naděje. Po vyslechnutí mé prosby ale úsměv i korunka rychle zmizely za sevřenými rty.

„Vašnosto, račte navštívit naší opravnu denně od osmi do čtyř. Kromě soboty a neděle ovšem. Nashledanou.“ Na stokorunu v mé ruce se ani nepodíval.

Zplihl jsem a ztěžkly mi nohy. Pomalu, pomaloučku jsem se vlekl ulicemi, někam, kde jsem tušil hospodu nebo kavárnu. Věděl jsem, že se musím opít a že se do bytu, kde naproti postelím stojí na kovovém stolku porouchaný televizor a z jehož temné obrazovky se do místnosti šklebí prázdnota, nemohu v žádném případě vrátit.

Skutečně jsem brzy na hospodu narazil a vypil čtyři velké rumy, dvě piva a jednu kávu. To mi k opilosti stačilo. Zaplatil jsem a vyšel jsem ven. Venku už byla skoro tma. Pomalu jsem se dopotácel k zastávce autobusu a tam jsem si sedl na obrubník chodníku, abych si trochu odpočinul. Lidé se na mě opovržlivě dívali, ale mně bylo všechno jedno. Pak jsem dostal vztek na okna bytu, které modře zářilo do ulice. Naše okno tak zářit dnes nebude. Začal jsem hledat kámen, abych to okno rozbil. Ale v tom přijel autobus a já jsem na okno zapomněl. V autobuse jsem se chvíli hádal s řidičem, který mě na příští zastávce z autobusu vyhodil, řka, že opilce nevozí.

Dodnes nevím, jak jsem se dostal do bytu mé maminky, ale jedno vím určitě: že jsem jí dlouho ležel v obětí, že jsem jí říkal, že nám nejede televize a že jsem se rozplakal jako malé dítě, kterému sebrali jeho oblíbenou hračku.

1972