Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako desátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání čtvrté, první elektronické. Na Internet uvedeno 25. února 2005.
© Vladimír Brandejs
Balada o muži a zemi
Hádání z Cikánčiny ruky
Maminky
O muži a stromu
Jezdec
Vrůstání
I.
Snědostí blízký
hnědi stromků
které sám sázel
a rukama tolikrát
hladil
lítostivý tolikerými
přečkanými dešti
prochodí každý kousek země
neboť ctí ono dávné
přelévání sil
jeho bolesti na chvíli odejdou
z nitra až na sám práh
zapomnění
Smyslem všeho
zůstává pak smírné schylování
kdy kořínky lucinek
podstýlají nohám
Tak jej vidím
uzdravovaného –
kosířem vrací blesky obloze
a krok za krokem se vzdaluje
šťastný že rozumím jeho rozmachům
širokým i široce
chtěným
a neporuším úmluvu mlčení …
II.
Znovu se mi vrací vzpomínka
jak před lety uprostřed
strmostí léta
kdy země neslyšně pukala
a děti se škvírami snažily
dohlédnout pekel –
na kole se mnou se vracel
a přes úporné šlapání do pedálů
nestačil vichřici
Schoulili jsme se oba
do hluboké brázdy
přikryl mě tělem a tak jsme splývali
svírajíce jeden druhého
i hlínu –
tenkrát byl snad schopen
vzepřít zem
Docela blízko
vzrostlá koruna jabloně
otočila se i s kmenem
jakoby v touze porozhlédnout
všemi směry
ale byla to její smrt
větve nevydržely nezvyklý pohled
až někam k mrazivým nocím
strom zasténal
a padl
Umírající větve se nás dotýkaly …
Zvedl mě z bláta
a v bouři vlekl
marastem cesty
III.
(Čas který plyne nelítostný
Čas kdy ubývá stromů
a s lidmi vzpomínek)
Když sám a lítostivý
tolikerými přečkanými dešti
důvěrně prochodí každý
známější sáh země
neboť ctí ono dávné
přelévání sil –
jeho bolesti na chvíli odejdou
z nitra až na práh
zapomnění
Smyslem všeho
zůstává pak schylování
blíž kořenům a stonkům trav
smyslem zůstává i smiřování
(až pod kořeny bílých jetelů a lucinek …)
I.
Bryčka – vzdutá plachtami
jak bouřkový mrak.
Umdlévající koně s kopyty špinavých
patníků …
Ukřižováni krajinou
a deštěm … V opratích,
jež prodlužují temné prsty
dřímajícího muže.
S dívkou v korbě
nemocná žena –
a stále tišší, neboť
bolest je taková, že nářek
nemůže vyslyšet člověk.
Koně se však vzepnou
a stačí zastavit vlak.
II.
Uvyklá krutostem,
nezvyklá vidět tak pomalou smrt,
vyklouzne z vozu,
sykne u loukotí pod bičem
probuzeného.
Pádí bosa, pádí
kolejemi, slyšíc vytí
biče.
Neumdlévají – a v zádech dívky
splyne vždy řemínek z kůže dávno
zabitého zvířete
s kůží dívky.
III.
Zborcena bitím, nadávkami,
vším.
A v jejích vlasech
krev s vodou jedno jsou …
IV.
Bryčka – vzdutá plachtami
jak bouřkový mrak.
Zemdlení koně s kopyty špinavých
patníků.
Ukřižováni krajinou a deštěm.
A všude je provází smuteční klinkot
ukradeného zvonce …
I.
Jsme trochu jako řeka,
když u pramene
prst má ještě na ústech.
Řeka, která nepokleká
zbytečnými splavy.
Poznáme-li v proudu
sílu vlastních vln,
za bezbřehých povodní
leskem hladin rozžíháme
příliš temné dny.
II.
Cokoli
řeknu o ženě,
bude o člověku
v plnosti času.
Nezapřu
jen krásu.
III.
Už nežijí
maminky maminek,
jež do zástěr
kameny z polí vybíraly
a do úvozů nosily,
ženy,
zakrývající
tušený život
těžkým příkrovem.
Odkud se ale vzala
něha a krása
našich maminek?
Snad z křemene se vykřesala …
IV.
Kdykoli mě
někdo pohladí,
připomene
maminčinu ruku.
Dnes
vděčím i dětským nemocem
a nevidomým
sklepením horeček,
z nichž mě odváděla
až k probuzení.
V.
… Cokoli
řeknu o ženě,
bude o člověku
v plnosti času.
Jenom nezapřu
něhu a krásu.
VI.
Jednou
hluboko ve svém nitru
najdeš větvení.
Puls,
náhle neklidný,
je vzletem
i spočinutím.
(Jsme trochu jako řeka.
Poznáme-li v proudu
sílu vlastních vln,
za bezbřehých povodní
leskem hladin rozžíháme
příliš temné dny.)
VII.
Mám dcerku,
plavovlasé letňátko.
Večer mi vypráví pohádky,
všechno
zdá se být obrácené.
Svými roky
odečítá moje.
Umí vrátit do neznáma
vrásky na mém čele.
I. (Chvíle stromu)
Ano, je to chvíle
pozdního června,
kdy listy vedry znavené
vadnou a obracejí
své žíly k zemi.
Chvíle, kdy krev stromu
stoupá do plodů
a bělost pecek
zůstává dál utajena.
II. (Chvíle muže)
Důvěřuje stromu.
Opatrně pokládá
žebřík do koruny
a všichni černí
i bílí ptáci vzlétají.
Let racků je rychlejší.
Obkružují
a křídly ještě dlouho
prosvětlují obzory.
III. (Chvíle stromu)
Tíha, s níž počítal,
je mírně bolavá.
Strom ale neustupuje.
Jeho jediný krok
byl by pro oba zraňující.
Znají se řadu let.
Teď
muž stoupá
proti létům.
Kmen zajíkavě praská.
IV. (Chvíle muže)
Rukama se vzdaluje
sám sobě,
mezi stopkami jeho prsty
jako včely odnášejí
sladké šťávy.
Protože milují jemnost plodů,
opatrně se dotýkají,
hladí.
Laskavý obřad …
Jsou rozžata
červená slunce třešní.
V. (Chvíle stromu)
S věkovitým dřevem žebříku
dělí se o tíhu,
sám přetížen plody,
jichž neubývá.
Hřejí proutí košíku.
Strom chce žít.
Může i do země růst,
větve snížit.
Na chvíli …
VI. (Chvíle muže)
Svým ústům
odpírá,
jeho pohyby jsou stálým přibližováním
košíku spleteného z proutí
s dřevem větví.
Třešeň po třešni
překonává tu vzdálenost
a kapky rudé rosy
třísní jeho prsty.
Muž myslí
na děti svých dětí,
dopřává jim
červeň rtů z vyzrálého ovoce,
neboť je červen, měsíc žízně,
měsíc znovuobjevení pramenů.
V snových vodách
omývá si oči,
ale sen je mu zakázán.
Strom praská.
VII. (Chvíle)
Ano, je odpoledne
pozdního června,
kdy listy vedry znavené
vadnou a obracejí
své žíly k zemi.
Chvíle, kdy krev stromu
stoupá do plodů
a bělost pecek
zůstává dál utajena.
VIII.
Tíha, s níž strom počítal,
je bolavá.
Strom praská.
Muž věří stromu.
IX.
Racové, rozšiřující obzory,
strnou.
Člověk, zrazený nemocí stromu,
ne stromem,
osaměle balancuje
nad propadajícím se
tělem kmene.
Tak rozpolceně
je jeho tělu,
jak seschlým travám dole.
K životu i k smrti.
Aniž ví, smrt nechce.
A k životu
strom nepřinutí.
Větve
podstýlají pádu.
Větve stárnoucího
třešňového sadu.
X.
Muž dobře zná bolest,
proto jej nepřekvapuje
chabost údů
ani spěch vlastní krve,
lýtky směřující vzhůru.
Bolesti ale přibývá
a je v ní i minulé
úpění stromu
pod tíhou člověka.
Muž pokleká,
pak znovu jde,
kde půlka kmene větvemi
vrůstá do hlíny.
S košíkem posbíraných plodů
jde těžce proti létu,
jako by stoupal do schodů.
A dech, prve pádem zaskočený,
v hrdle opakuje
strmou větu.
XI. (Chvíle stromu)
Dobře zná bolest
přeříkávanou
každým větrem.
Ano, je to chvíle
pozdního června,
kdy listy vedry znavené
vadnou a obracejí
své žíly k zemi,
kdy síla stromu
stoupá do zrajících plodů
a bělost pecek
zůstává dál neztracena.
Kdy strom člověku
i člověk stromu
bolest odpouští.
I. (Kůň)
Spásat horký vzduch
s kopyt bouří
rozprostřených výbuchy granátů,
brodit kaluže,
v nichž odraz oblohy
mísí se s krví ještě nezchladlou,
ržát
stesk po vonných stepích
nozdrami, jež zakotveny
v hloubi hrudi silným srdcem.
II.
Tisíce kroků tepaných
do kamenů,
písku,
hlíny i mokřin.
Vojenský kůň sotva odrostlý
nohám příliš hříběcím …
(Dál za nocí hrabe
do Mléčné dráhy
a ve dne brouzdá stařinami
a spásá čerstvou zeleň trav.)
S desítkami jiných koní,
teď nepatřících nikomu.
Osedlaný bázní,
ržáním padající do ranních mlh
jak kámen do lomu.
III. (Jezdec)
Ve výši pasu
zdolá třmen
(hluboko do jezera času
ponořenou střepinu)
a hřbet koně přiblíží
stopám větru.
(Všem zvlněným
obilným polím
i náhlému spěchu lesa.)
Kůň nezná jezdce,
nerozumí neobratné řeči
jeho prstů.
Chlapec každým pádem
do hlubší hlíny klesá.
A bolest je mu hladem.
IV. (Kůň)
Na kopytech,
jež bijí vzduchem
horkým nedávnými výbuchy,
prach šedý,
hluchý.
(Dálky jsou mlhoviny a blesky,
do prachu stárnoucí kameny.
Vzduch za hřívou žárem lesklý,
do nocí i do paměti
šlehající plameny.)
V. (Jezdec)
Znovu přiblíží hřbet koně
stopám větru.
Kůň již nevzdoruje,
jen obrací hlavu
k chlapci v potrhaném svetru.
Unaveně jde –
sotva odrostlý
nohám hříběcím.
V hlubinách země zvoní cín.
VI.
Jaro se k létu drolí
zrajícími zrny.
Chlapec každé ráno spěchá
k vratům staré stodoly,
za nimiž ryzák
nedočkavě hlavou pokyvuje.
Za chvíli rosa oba zuje.
VII. (Jízda)
Spěchají českou krajinou,
rovinou lučin až k pasu,
mezi kopci – mírným
dechem hor.
Dech koně i jezdce je střídmý.
V lesích, kde šumí
smrků a jedlý hlubinný chór,
provoní kůň jezdcem
a jezdec koňským potem.
Dýchají svou krajinu
omamnou až k závrati.
Jiskřivou hřívou jim zamává
vlak blízko u trati.
VIII. (Rovina příštího času)
Ryzák přikryje oblohu.
Déšť, jenž padá,
zúrodňuje sen.
Chlapec je mužem později.
IX. (Jezdec)
Koni v travách nechává spásat
zelené střípky hvězd.
Dívka má hebkou kůži.
V rytmu dechu
muž a žena mohou nést
krajinu višní, bezu, kmínu,
zem nezaprodatelnou stínu.
Spěchají tou krajinou,
mezi kopci – svahem hor
tichým, mírným.
Jejich spěch již není střídmý.
Kůň obrací k nim hlavu
a ržá
stesk po rodných stepích
nozdrami, jež zakotveny
v hloubi hrudi silným srdcem.
Déšť, jenž padá,
zúrodňuje zem.
X.
I koně stářím umírají
a zůstávají po nich nezkušená hříbata.
Hříbata na tenkých nohách
vlastní hřívou zavátá.
Již nespásají horký vzduch
s kopyt bouří.
A z komínů chalup vlídně se kouří.
A muži mají syny,
kteří touží po jízdě.
XI. (Jezdec)
Ve výši pasu
zdolá třmen
(do jezera času
ponořenou střepinu)
a hřbet koně přiblíží
stopám větru.
(Všem zvlněným
obilným polím
i náhlému
spěchu lesa.)
Kůň nezná jezdce,
nerozumí neobratné řeči
jeho prstů.
Chlapec každým pádem
do hlubší hlíny klesá.
A bolest je mu hladem.
XII. (Jízda)
Kůň již nevzdoruje.
Znaveně jde – sotva odrostlý
nohám hříběcím.
V hlubinách země zvoní železo a cín.
Svého jezdce nikdy neztratí.
Stoupají krajinou omamnou až k závrati,
krajinou třešní, jahod, kmínu,
zemí nezaprodatelnou stínu.
I.
Minulost je dechem
mého praděda.
Tuším teplo kamen,
za nímž se vydával
do blízkých lesů.
Leží skryt v úžlabině
se srdcem a plícemi
vlhce sněhovými.
Pro tu krádež,
uhájenou před lidmi,
k smrti si nese poli
souše i stín souchotin.
II.
Poslední přání
bylo dotrpěno.
Námi
bude vysloveno,
až jedenkrát své přítomnosti
z posledních sil upřem
ochabování téměř k smrti:
– Věř, že z lásky
i puls vod
a horkost krve.
Žíznil-li jsi prve,
dál žízni vším,
co zem ti dá.
Až jí budeš pohlcen,
vrátíš celý svůj dluh,
tvá žízeň se stane vesmírnou,
i smrt,
neboť Země nesmírnostem patří.
Budeš-li mít syny,
na neznámou opálovou planetu
vejdete jak bratři. –
III.
Bušení do skal
není útěchou.
A svědomí dojde probuzení,
když hlubinnou rezonancí
rozezní podkůvky na botách kameníků,
horníků,
všech věrných.
Je-li svědomí
přítomno Zemi a času.
IV.
Člověku je dobře
v rozpažení.
Chvíli létá.
Dojímá jej hloubka světa.
Dobře je mu
i při návratech domů.
Klesá přímo do ozvěny.
Nezdrží jej
bití zvonů.
V ozvěně je minulost i přítomnost,
tajemství horám prozrazená.
Ne, obzor není
nevidomá stěna …
A nezbývá, než zklidnit spánek
dětí k postýlkám.
Zároveň stanout
na prahu domu
i nad souhvězdím Vah.
V.
Minulost je dechem
mého praděda
i dědů ještě bližších
s plícemi a srdcem
vlhce sněhovými.
Nad svislými srázy času
započali moji chvíli.
VI.
Vrůstám do pohybů
mnohých znalých,
kteří přede mnou
chrámy vztyčovali i bořili,
pole orali, osévali, sklízeli
a potem vstupovali
na mračné nebe
tisíckrát za život.
Ctím vrásky kamene,
tváře neposlušných,
pohanských bohů,
kteří zkameněli,
když lidmi byli přemoženi.
Ctím báje –
a o to víc
sám v sebe doufám …
Tep dávných předků
je teplem mých žil.
Jeho rytmu jsem již uvěřil
při svém narození.
Trvalejšího spěchu ve mně není.
Vrůstám do pohybů,
jimiž umírá i ožívá dřevo
a pod nimiž surové železo
v ohni dostává tvar i zvuk.
Jsem venkovských kovářů
desátý vnuk.
Dávní tesaři
mají v mé kůži smrkové třísky.
Střechami chalup
vítají mě jejich vísky.
A dokud ve mně znějí
pevná kladiva,
chci být tím, kdo okna
světlem zasklívá.
VII.
Člověku je dobře
v rozpažení.
Chvíli létá.
Dojímá jej hloubka světa.
Dobře je mu
nad vlastními dětmi v postýlkách –
když na prahu svého domu
sahá po souhvězdí Vah.