Miloš Cajthaml

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 21. září 2006.

© Miloš Cajthaml

Šesté kolo u vozu

Mládí je ze všech smutků ten nejsložitější.

Miguel Ottero Silva

Prohrábnu si kapsy, prachy dneska mám po úspěšným včerejšku, jsem bohatej, dneska to možná bude slabší, ale třeba ne, jenže je brzo, pro tyhle věci je ještě moc brzo, tak jen tak courám po městě, není co dělat, a když jdu okolo, zapadnu dovnitř, tam cinkání automatů, barevný světýlka, koupím si kolu a rozměním pětikilo. Zkusím to. O nic nejde. Jestli se to povede, bude to bezva, a když ne, o nic přece nej…

„Hele ty zmrde, nedlužíš mi náhodou něco?“ zrovna tenhle přičmoudlej kretén, „Co jako?“ ptám se, i když vím, vím, je to on, kdo mi včera dohodil ten kšeft, měli jsme se potom sejít, jenže mně už se pak nechtělo a já si teď ze všech pitomejch heren, co jich tu je, vyberu zrovna tuhle.

Chytí mě pod krkem a přimáčkne ke stěně: „Mám tě zabít?„ myslí to vážně, je snad úplně zfetovanej, a hned barman: „Vy dva, vypadněte, jděte se rvát ven!“ pod pultem má baseballovou pálku, jednou se s ní vrhnul do rvačky mezi kluky, co se mu tu prali, ti už se pak dál neprali, měli oba přeražený žebra a leželi na chodníku než je sebrali policajti, já tomu tenkrát ušel, byl jsem zrovna na záchodě, „Kolik?“ povídám radši.

Jen natáhne ruku a já vím a strčím mu do dlaně složenej litr. Sebere ho, ještě mě praští do prsou a hned vypadne. Kdyby se chtěl cestou někde přerazit. Vlítnout pod auto nebo tak něco. V tom stavu v jakým je, by to nebylo nic těžkýho. Nebo se domluvíme s kámošema, počkáme si na něj a pořádně ho poučíme.

Barman se pořád na mě dívá, co jako budu dělat, jeho pohled je divnej, už jsem to jednou zažil a nechtěl bych si to zopakovat, naštěstí musí obsluhovat, nastrkám svý rozměněný pětikilo do Daytony. A zmáčknu tlačítko. Míň než litr nevybírám. Tady to můžu ovlivnit.

Mám to ve svejch rukách. Já. Já. Teď to ovlivňuju.

Na chvíli na všechno zapomenout. Něco se děje. Aspoň se něco děje. Vždycky se něco dělo. I na gymplu, kam jsem šel už jako sirotek. Teda jako poloviční sirotek. O prázdninách táta umřel. Jednou takhle seděl za svým ředitelským stolem a najednou pic! ležel a bylo po něm. Infarkt, jak potom říkali. Ani nemuseli volat doktora, byl hned hotovej. Ale stejně ho volali.

Nějak mi to bylo jedno. Táta byl pořád v práci, založil si se svym kámošem firmu a vydělával těžký prachy. Moc jsem ho neviděl. Skoro vůbec jsem ho neviděl. Jenom mámu, a tý mi bylo líto. Ji jsem měl moc rád a pořád mám. S tátou se hádali, slyšel jsem je. Máma byla doma a táta pořád v práci. Dával mámě peníze, ale ona chtěla jeho. Byla a pořád je moc hezká. „Nemáš mě rád,“ říkala mu. A asi to tak bylo, protože táta doma moc nebyl.

Máma prej málem umřela, když jsem se narodil, byl to strašně těžkej a komplikovanej porod. Aspoň mi to tvrdila. A už nikdy nemohla mít další dítě. Takže jsem nemoh mít dalšího bráchu nebo ségru. Máma byla ráda, že jsme spolu a že máme jeden druhýho a že se máme moc rádi a já se s ní rád mazlil a chtěl jsem ji chránit a utěšovat před celým světem. I před tátou. Svěřovala se mi a byli jsme jako dva spiklenci.

Máma určitě neví nic o tom, co se stalo, neví nic o tom, co se děje a co dělám. Kdyby jí to někdo řek, tak bych mu musel podříznout krk. Fakt. Jenže máma se po tátově smrti zbláznila. Chvíli byla v nemocnici a pak se k nám nastěhoval tátův kámoš z firmy. S mámou se nevzali, jenom spolu žili. Luboš Hradec, tak se jmenoval. Já ho nijak zvlášť rád neměl, ale viděl jsem, že mámě pomáhá. Nebojoval jsem proti němu. Kvůli ní. Prostě jsem ho nechal žít a věřil jsem, že nechá žít i on mě. Chvíli to tak vypadalo. Ale máma už byla jiná. Procházela kolem mě jako stín. Bylo mi jí líto, ale nemoh jsem vůbec nic dělat.

Na gymplu to šlo celkem dobře, neměl jsem žádný problémy, našel jsem si tam nový kámoše a spolu jsme tak různě courali.

A jednou se Luboš zeptal: „Kde pořád chodíš?“

„S kámošema,“ řek jsem.

„A co děláte?“ zajímal se.

„Nic,“ řek jsem. Vlastně jsme nic nedělali, jen tak jsme kecali a chodili. Někdy jsme zašli do kina, někdy do bistra, povídali si s holkama a tak.

„Když nic neděláte, tak nemá smysl, abys takhle ztrácel čas,“ řek a já se vyděsil. „Já si to teda nemyslím. A jsou to moji kámoši!„

„Nechceme, aby z tebe vyrostl nějaký flákač,„ řek.

Hodil jsem rameny. Co ten o tom může vědět? říkal jsem si. A hned jsem to pustil z hlavy.

Ale to jsem neměl. Za pár dní jsem se vrátil v noci, byli jsme s klukama v kině a pak jsme ještě chvíli courali po městě.

„Kdes byl?“ vyjel na mě Luboš.

„S klukama. V kině,“ vyhrknul jsem.

„Ale já jsem ti říkal, že se flákat nebudeš.“

„Já se neflákám!“ vykřik jsem. A dodal jsem: „Nejseš můj táta, abys mi rozkazoval!„

Myslel jsem, že se naštve, ale řek klidně: „To nejsem. Ale starám se o tebe. Studuješ za moje peníze. Sám nejsi schopen udělat nic. Tak do té doby, než vystuduješ nebo se budeš schopen postarat sám o sebe, tak budeš poslouchat. Rozuměls?„ zeptal se.

Pokrčil jsem mu na to rameny.

„Rozuměls?“ opakoval a já mu na to přikejv.

A pak… pak jsem dostal snad první vejprask ve svým životě. Normálně po mně skočil a zmlátil mě jak psa. Ne ve vzteku. Klidně a metodicky.

Byl jsem ve svým pokoji, ležel na svý posteli a on vešel dovnitř a díval se na mě a já na něj, dívali jsme se na sebe, čekal jsem, co řekne, ale on nic neříkal, jen se na mě koukal jako zmije na myš a já se začal cejtit hrozně divně, řek: „Aby sis to pamatoval,„ a odešel.

Svině.

Tahle Daytona.

„To byl docela pěknej stahovák,“ povídá chlapík, co stojí vedle mě. Pokrčím rameny. Co můžu dělat?

Moh jsem vyhrát víc než osum stovek. Jenže když si řeknu, že pod tisíc nevybírám, tak pod tisíc nevybírám. A člověk musí dostát svýmu slibu. Aby si moh sám sebe vážit. Jako chlap.

Daytona mi zase všechno bere. Nechávám jí všechno.

Asi mi zase něco proklouzává mezi prstama.

„Dneska nemáš štěstí, co?“ povídá znova ten chlapík.

Dívám se na něj. Už chvíli se tu potuluje, sám nehraje, akorát okukuje.

„Někdy má člověk štěstí, někdy smůlu,“ povídám.

„Hm,“ na to on a hned navrhne: „Nechceš se něčeho napít?“

Přikejvnu, jdu s nim k baru a cestou se mrknu na hodinky. Jo, jeden kšeft bych ještě zvládnul, mám celkem čas. A prachy přijdou vhod. Prachy vždycky přijdou vhod. Mám sice něco přes tři litry a to už jsem o jeden přišel a teď ještě o pětikilo, ale ty tři litry pořád ještě mám.

Znám to. Znám to už jako svý boty. Pořád ty samý řeči. Napijem se a on povídá jakej jsem hezkej kluk. Nevim, jestli jsem hezkej. Říkají mi to. Nemám zaječí pysk ani bradavici na nose. Říkají mi, že jsem hezkej. Je mi to fuk.

Domluvíme se na všem, i na ceně, prachy má, vyjdeme a venku chlapík povídá: „Já ale nevím, kam bysme šli. Ke mně domů to nejde,“ zase jeden z takovejch, co ho doma čeká žena a děti, nikdo se přece nesmí dozvědět, že si taťka odskočil s mladým klukem, pokrčím rameny. Je mi to fuk.

„Třeba do nějakýho domu, do průjezdu nebo tak…“ navrhne nejistě.

Znovu pokrčím rameny. Je mi to jedno. Není to poprvé.

Vede mě. Do jednoho domu, před náma jsou dveře do sklepa, sestupujeme tam. Zná to tady. Určitě to tady zná.

Stojíme v uličce mezi sklepníma kójema. Smrdí to tu a je tu špína. Nejdřív chci prachy, dá mi je.

„Svlíkni se,“ řekne pak, skoro zachraptí.

Tak se svlíknu. Rozepnu si kalhoty a stáhnu je i se slipama dolů. Vyhrnu si tričko, ať všechno vidí. Teď se musí snažit on.

Chytne mě tam a já zavřu oči, předstírám, jak moc to prožívám a přitom si představuju, jak mi to dělá nějaká hezká holka a najednou přijde prudká rána a já vidím hvězdičky, úplně jak v nějakým přiblblým komiksu a padnu na zem, jak mám kalhoty kolem lejtek, nemůžu udělat ani krok a svíjím se, zní už jen vzdálený dupání nohou na schodech a chlapík je pryč.

Slyším nějakej hlas jak říká: „Kdo je to tady?“

Pomalu se stavím na nohy. Co to má znamenat? a pak mě to napadne, natahuju si kalhoty a sáhnu do kapsy a ta je prázdná. Všechny moje prachy jsou pryč, ta svině, ten hajzl!

„Co tu děláš?“ ozve se přede mnou a tam taková bába, sbírá kartonový krabice.

„Co je ti do toho, bábo zasraná!“ křiknu na ni, vzteklej a bezmocnej. Už jsem oblečenej a nejradši bych někoho zabil. Nejspíš ji.

„Zavolám na tebe policajty!“ vyhrožuje.

„Já sám jsem policajt. A čekám tu na takový megery jako seš ty. Tak bacha, abych tě nezavřel. Stejně ty krabice tady kradeš,“ povídám a už si to ženu pryč.

Radši ani nemekne. Takže mám možná pravdu.

Na ulici se rozhlídnu, ale kdepak je chlapíkovi konec! Poslední prachy jsou pryč. Prohrábnu si kapsy, pár drobnejch. Koruna padesát, dvě koruny. Tak akorát na jeden rohlík.

Prachy mi nikdy nechyběly. Protože jsem přestal chodit ven s klukama. Měl jsem z Luboše strach. On by byl schopnej mě snad zabít nebo co. Doma byla nuda, tak jsem chodil dost brzo spát.

Stávalo se to večer anebo někdy ráno, celý mý tělo bylo horký a pulsovalo a já, já tomu podlehnul a hladil se a dráždil se a myslel na všechny ty krásný holky, s kterejma to budu dělat a budu to dělat pořád, od rána až do večera a zase od večera do rána a potom jsem jen tak ležel, klidně a uvolněně a jednou jsem takhle ležel, klidně a uvolněně a zaslech zavíraný dveře. Někdo se při tom na mě díval. Máma? Nebo Luboš? To bylo blbý, styděl jsem se.

A pak k nám Luboš přived na večeři zástupce jednoho svýho obchodního partnera. Obrejličkovanej drobnej Němec, co líbal mý mámě ruce a klaněl se jí a já se příšerně nudil. Nechal jsem je bejt, ať si dělají co chtějí, Luboš říkal, že ten obchodní partner je hrozně důležitej, to jsem pochopil, když jeho zástupce vzal k nám na večeři, ale stejně jsem šel spát. Mně byl jeho důležitej obchodní partner ukradenej.

Probudil jsem se a byla noc a já měl stažený kalhoty od pyžama a byl jsem úplně vzrušenej a cejtil, že ruka, která se mě tam dole dotýká, není moje. V tom šeru jsem viděl drobnou postavu s brejličkama, jak sedí na okraji mý postele a nevěděl jsem, co mám dělat, jestli mám křičet, odstrčit ho nebo co, nevěděl jsem, jen jsem pevněji sevřel oči a dělal, že pořád spím.

Bylo to hrozný. Byl jsem úplně bezmocnej, cejtil jsem se jako nějaká věc, věc, kterou si on koupil nebo dostal, že to jsem nebyl já, já ne, já ne. Když jsme tohle dělali s klukama, když jsme si je ukazovali a poměřovali anebo se sázeli, kdo se udělá dřív, bylo to v partě a bylo to dobrovolný a brali jsme to jako srandu, možná dotýkání se určitýho tajemství. Ale tohle… To nebylo ani srandovní, ani tajemný, bylo to něco podivnýho, studenýho, hnusnýho, jako bych to nebyl ani já, jako bych se na sebe díval odněkud seshora a divil se tomu.

A pak, pak byl konec.

Ještě chvíli mě hladil, potom vycouval pryč.

Já pořád ležel a byl jsem zase sám v sobě, teď jsem cejtil, že jsem měl křičet a řvát, že jsem se měl bránit, že jsem ho měl vyrazit, vykopat, jenže namísto toho se mi do krku vkrádaly slzy. Tak jsem ležel nahej a mokrej, schoulenej do klubíčka na posteli.

Ráno všichni ještě spali, viděl jsem na komodě Lubošovu peněženku, vzal jsem ji a otevřel a vybral mu z ní dvě stovky. Možná jsem ho chtěl potrestat, Luboš ho přece přived, nebo si to vzít jako bolestný, nevěděl jsem.

Je ještě dost brzo na to, abych tam šel. Navíc teď už nemám žádný prachy. Kde je sehnat? Na nádraží se mi nechce. Ale budu muset udělat aspoň jeden kšeft. Jinak nemám ani na vstup.

Courám jen tak po ulici, třeba někoho sbalím. Nebo někdo sbalí mě.

A pak, pak najednou zůstanu celej vytřeštěnej. Vidím ho. Gianniho. On mě nevidí. Jdu chvíli za ním. Zastaví u zaparkovanýho auta, auta, který znám, jezdil jsem s ním přece, rychle k němu přejdu a: „Ciao Gianni. Come stai?“

Podívá se na mě a usměje se: „Ahoj!“ No jo, vždyť tady žije už pěkně dlouho, umí česky dobře, to jen u něj doma jsme mluvili italsky.

Otevře dveře auta a na místě spolujezdce někdo sedí. Ne, to nejsem já, já tam už nesedím, to je někdo jinej, úplně jinej kluk, kterýho neznám a kterej sedí na tom samým místě, co kdysi já.

„Jak se máš?“ zeptá se Gianni.

Já jen přikejvnu, nechopnej vydat hlásku, určitě se tvářím hrozně připitoměle, a Gianni: „Ahoj, já pospíchám,“ nasedne do auta a odjíždí, ani mi nezamává, odjíždí a já stojím na chodníku a cejtím, jak mám v krku knedlík, strašně toužím po tom, ať mě pohladí, ať tu je se mnou a já s ním, ať zase spolu někam jedeme, do Alp nebo do Benátek…ale auto je pryč a já vidím rozmazaně.

Zase jsem seděl v baru, vznešeně nazvaným klub, soukromej klub, ale jakej klub? klub kluků co dávaj starejm chlapům? anebo klub starejch chlapů co si kupujou mladý kluky? nepřemejšlel jsem o tom, snažil se o tom nepřemejšlet, všichni víme, co je to za klub, napil jsem se koly, snažil se nemyslet a na chvíli zapomenout, zapomenout na všechno, vrhnul jsem se na parket a začal tancovat s ostatníma, začal tancovat sám, nechal jsem do sebe vnikat hudbu, nechal ji do sebe vnikat všema pórama, až do morku kostí, aby se mě zmocnila, aby se mě zmocnila. Shodil jsem v tý extázi košili a taky boty a jako divoši v Africe jsem se polonahej zmítal v rytmu hudby, prožíval jsem to, tohle je můj život, tohle je můj život.

Zpocenej a s nezapnutou košilí jsem pak šel ke stolu, kde seděli kluci, a Patrik, co seděl s klukama u stolku, na mě křiknul: „Vem nám tam kolu!„ měli na baru připravený čtyři koly, vzal jsem je, držel jsem skleničky v obou rukách, otočil se a pak jsem do něj vrazil. Neviděl jsem ho, utrousil jsem jen: „Sorry,„ ale zamotaly se mi nohy a skleničky mi vyklouzly a padly na zem. Kola se vylila a skleničky rozbily.

Barman vyběh zpoza baru, nadával: „Vemeno jedno, kam čumíš?„ Sbíral jsem střepy a viděl jsem ještě jedny ruce, který taky sbíraly střepy a slyšel hlas: „Scusi,„ podíval jsem se udiveně a byl to ten chlapík, co jsem do něj vrazil, pomáhal mi.

„Vypadni odsud!„ řek mi barman naštvaně, to by byl dost průser, kdybych tady dostal plot, řek jsem: „Jen se z toho neposer!„ dělá jako by se bůhvíco stalo a pak ještě na svou omluvu: „Já to neudělal schválně,„ a barman opáčil: „No ještě abys to udělal schválně!“ a uraženě dodal: „Hele, vypadni, vypadni odsud!„ a zavolal na mě ochranku.

Chlapík, co mi pomáhal, chvíli mluvil s barmanem, viděl jsem, jak mu dává nějaký peníze, ale já musel vypadnout, vyrazili mě a venku jsem dostal vztek, copak jsem za to moh? kopnul jsem do dveří, přibouchli je přede mnou, ale co mi to pomohlo? Stál jsem na chodníku, teď budu muset bůhvíjak dlouho čekat na kluky anebo sehnat nějakej kšeft tady na ulici, jinak bych byl ztracenej, úplně ztracenej.

A najednou ten chlapík vyšel ven, viděl mě, jak tam bezradně stojim, šel ke mně a usmál se, hrozně hezky se na mě usmál, podal mi ruku a řek: „Ahoj, já jsem Gianni. Je mi líto tamto…„

Mluvil tak divně, jakoby zpěvavě, a já se na něj díval udiveně, co to mělo znamenat? ale pak jsem se taky usmál a podával mu ruku a on se na ni podíval, tekla mi krev, říznul jsem se o rozbitou skleničku, ani jsem o tom nevěděl a on vytáh kapesník, svuj kapesník, a ruku mi s ním obalil. Ta jeho starost o mě byla taková normální, přirozená.

A já najednou cejtil něco divnýho, tam uvnitř, uvnitř sebe, takový jakoby šimrání, řek: „Pojď,„ šel jsem, šel jsem za ním k jeho autu, parkoval poblíž, sed si za volant, já vedle něj a jeli jsme.

Vypadalo to jako vznešená čtvrť, krásný starý domy a v jednom z nich Gianni bydlel. Nádhernej bejvák, vzal mě do koupelny a pod vodou mi omyl krev z ruky, vyčistil to, já byl blaženej, staral se o mě úplně jako moje máma.

„Nebolí?„ ptal se pořád, vůbec to nebolelo, zavázal mi ruku čistým obvazem ze svý lékárničky.

Pak jsme seděli vedle sebe na gauči a on nalil víno, pili jsme a povídali si. Řek jsem mu všechno, jak jsem musel utýct z domova, když na mě Luboš ušil boudu a Gianni vyprávěl, jak přišel o mámu a tátu při autonehodě a jak žil v sirotčinci a pak se sám, vlastníma silama, probojoval až do vedení nějaký nábytkářský firmy, teď tady v Čechách mají pobočku a on ji vede, proto umí česky, ale bude se vracet zpátky do Itálie.

Cejtil jsem se šťastnej, šťastnej s ním, držel mě za ruku a já usnul.

Když jsem se probudil bylo ráno a já nejdřív nevěděl kde jsem, rozhlížel jsem se kolem sebe a viděl, že ležim na posteli, byl jsem pořád oblečenej, vedle mě spal ten chlapík, Gianni, a držel mě za ruku, za tu obvázanou ruku, on mě v noci přenes do postele. Nevim proč, ale najednou jakoby se mi chtělo brečet, věděl jsem, že to je jen teď, jen teď a pak už dál ne, chtěl bych s ním takhle pořád ležet, aby mě držel za ruku, jako mě držela máma, jenže to nebylo možný, jsem mužská kurva a on až se probudí, tak bude chtít to, proč jsem tady, v noci k tomu nedošlo, nic se nestalo, to bude až teď, ráno, a Gianni otevřel oči, chvíli se na mě díval, pak se usmál a řek: „Vyspal ses?„

„Vyspal a krásně,„ řek jsem, dívali jsme se na sebe, dělej, tak dělej, říkal jsem mu v duchu, chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou a vypadnout a víc už na to nemyslet, protože tohle krásný nemůže pokračovat, já na to nemám nárok, nemám nárok, ale on nic nedělal, jen se na mě díval a já vstal a šel na záchod a pak do koupelny a vlez jsem do vany, teď, teď přijde, ví, že jsem tady nahej, přijde a bude mě okukovat a pak osahávat a pak se stane to, proč jsem přišel, jsem přece mužská kurva, osprchoval jsem se a Gianni nepřišel.

Oblík jsem se a vrátil zpátky do pokoje, Gianni tam nebyl, byl v kuchyni, uvařil čaj a připravil toasty, připravil mi snídani, řek: „Jez!„ sed jsem si ke stolu a začal jíst, Gianni šel do koupelny a osprchoval se a oholil, pak přišel, oblečenej a vonící, zeptal se: „Co teď budeš dělat?„

Co teď budu dělat? Nevím. „Nevím,„ řek jsem a pokrčil rameny. Přece jako každej jinej den, flákat se a večer zase do klubu, abych sehnal nějakej kšeft, abych si vydělal prachy, to je teď můj život, to teď budu dělat, Gianni se podíval po mým oblečení, trochu jsem se styděl ve svých špinavých džínách a propocený košili, mrknul se na hodinky, usmál se na mě a řek: „Pojď.„ Šel jsem a jeli jsme.

V takovýmhle obchodě jsem ještě nebyl, samý značkový oblečení, cenovky s minimálně čtyřcifernýma číslama, nevěděl jsem, co si vybrat, ale Gianni to věděl, vybíral za mě a já si to zkoušel, byl jsem jako ve snu, jako v krásným snu, úplně jsem se vznášel.

Balíky naházel do auta a vraceli jsme se k němu domů. Řek: „Oblékni to,„ kalhoty a košile a mikiny a taky dva balíky novejch slipů, svlíkal jsem se a zůstal jen ve svejch starejch slipech. Podíval jsem se na Gianniho, věděl jsem, že na to čeká, teď k tomu dojde, teď to bude chtít, určitě bude chtít něco speciálního, sundal jsem si i slipy a Gianni vzal moje starý špinavý oblečení a odnes ho z pokoje, jakoby si nevšim a ani ho nezajímalo, že jsem tady nahej, vzal jsem si nový slipy a košili a kalhoty, oblík se a najednou jsem vypadal jako slušňáckej kluk z dobrý rodiny, čekal jsem, co bude teď, určitě to oblečení ze mě zase serve, aby dostal to, proč jsem tady, Gianni se vrátil a: „Já to vyhodil. Nevadí?„

Zavrtěl jsem hlavou, ne, nevadí, nevadí. Jakoby se omlouval, řek: „Já musím do práce. Jestli chceš, běž do kina, nebo si sednout do kavárny,„ vytáh peněženku a z ní tisícovku, dával mi ji.

„Já chci bejt s tebou, Gianni,„ vyjelo ze mě a hlas se mi třás. Bál jsem se. Strašně jsem se bál, že to je už konec a že už ho nikdy neuvidim. Chtěl jsem bejt s nim.

Podíval se na mě a řek: „Ale tam to neni žádná zábava.„

„To nevadí, to nevadí,„ opakoval jsem pořád třesoucím se hlasem. „Já chci bejt s tebou.„

A on najednou šel ke mně a objal mě. Překvapilo mě to a já se schoulil v jeho náručí a už jsem se nemoh udržet a vytryskly mi slzy. Byl z toho zmatenej. „Co se stalo? Co jsem udělal?„

Nic, vrtěl jsem hlavou, nic, snad poprvé se ke mně někdo choval jako k člověku a ne k věci, kterou použil a pak odhodil, byl jsem šťastnej, ale nemoh mu to říct, nemoh jsem mu to vysvětlit, tekly mi slzy, pomalu jsem se uklidňoval.

„Ahoj,“ slyším najednou, „co ti je?“

Otočím se po hlase a vidím rozmazaně. Pavel.

„Co se ti stalo?“ ptá se.

„Něco mi padlo do voka,“ povídám.

A on se na mě dívá a já se cejtim hrozně blbě. Jemu, jemu bych to moh říct. Nic si nepředstíráme. Ví, co dělám a já vím, že on nekáže a nepřemlouvá. A je bezvadnej. S ním přece můžu mluvit o čemkoliv.

Je mi to všechno strašně líto a já najednou nemůžu přestat. Prostě se tam na chodníku rozbrečím.

A on neví, co má dělat. Stojí nade mnou a kouká. Pak mi podá kapesník: „Tumáš.“

Vezmu si ho. Utřu si oči a pak nos. „Na,“ vracím mu ho. „Díky.“

„Můžu pro tebe něco udělat?“ ptá se a zavrtí hlavou, kapesník zpátky nechce.

„Můžeme někam? K tobě nebo…“ zeptám se.

Pavel se na mě chvíli dívá, pak říká: „Pojď.“

„Jseš nic, jsi nula,“ řek mi Luboš a díval se na mý pololetní vysvědčení z gymplu. „Ne,“ hned se opravil, „nula je vlastně velice potřebná. Ty jsi… ty jsi šestý kolo u vozu,„ sám se tomu zasmál. „Pátý kolo je rezerva. Ta je někdy strašně důležitá. Ale šestý kolo? Rezerva pro rezervu? Co chceš být s tímhle?„ ukázal na mý vysvědčení.

Ve škole to začalo bejt špatný. Všechno měl štvalo. Všichni mě štvali. Na druhou stranu mi spousta věcí začala bejt fuk. Jako teď.

„Já na to kašlu,“ řek jsem a myslel jsem to vážně.

Překvapilo ho to, vykulil na mě oči: „Cože?“

„Kašlu na to,“ zvopakoval jsem mu to. A dodal: „Chceš mě zase bít? Dotkni se mě a zabiju tě.“

Něco v mým hlase ho varovalo, aby na mě nesahal. Ale stejně si neodpustil: „Nestojíš mi za to. Šestý kolo u vozu.“ Chtěl jít pryč, nevim najednou co to do mě vjelo, chytil jsem ho za ruku. „Co jsem ti udělal? Co dělám tak špatnýho?“ V tu chvíli mi na tom strašně záleželo. Třeba o ničem neví. O tom Němci, co tu byl a co se pak stalo. Určitě mu na mně záleží a proto mi domlouvá a proto mě i trestá. Chtěl jsem, aby to řek, chtěl jsem slyšet, že mě má rád, chtěl jsem tomu věřit. Řek: „Když mě budeš poslouchat, bude všechno v pořádku. Myslím to s tebou dobře.“

A jsem u Pavla doma. Poprvé. Piju kolu, sám pije kafe. „Já nevím, jak mám začít,„ říkám. Mám chuť mu všechno říct, ale nevím jak, nevím ani co mu mám říct, jen že jsem sám a nikoho nemám, vlastně žádnýho kámoše, žádnou holku, doma… Kde je moje doma?

„Nemusíš nic říkat. Můžeme spolu jen tak mlčet,„ povídá Pavel.

Chvíli mlčíme. Pak to ze mě vyletí. Řeknu mu o Giannim. Jak jsem ho dneska zase

potkal. A jak jsem se s nim cejtil tenkrát šťastnej. A jak…

„Tenkrát jsi to zvoral ty?“ zeptá se.

„Já nevim. Asi jo. Nevim,“ hrozně mi pomáhá, že to můžu někomu říct. Ale stejně pořád nerozumim tomu, co se tenkrát stalo.

Gianni mě vzal do svý kanceláře, byla nádherná. Na domě zlatý tabulky a tady v předpokoji stůl se skleněnou deskou a s počítačem a za ním sekretářka, ta nejkrásnější holka, jakou jsem kdy viděl a Gianni jí něco řek italsky, vstala a šla k espressu, Gianni mezitím zašel do svý kanceláře, já si sed do křesla, sekretářka mi udělala kafe a dala nějaký sušenky, usmála se na mě, měla kratičkou minisukni a jak mi to podávala a sklonila se ke mně, prsa jí málem vyskočily z výstřihu.

Pil jsem kafe a chroustal sušenky a díval se na ni, psala do počítače a já se koukal pod skleněnou desku, za kterou seděla, viděl jsem její nohy a taky to mezi tím, když hnula nohama, tak jsem občas zahlíd její kalhotky, představoval jsem si, co by dělala, kdybych pod ten stůl se skleněnou deskou vlez a hladil ji po nohách až úplně nahoru a ty její kalhotky jí stáhnul dolů a pak… cejtil jsem, že mě to vzrušovalo, přehodil jsem nohu přes nohu a ještě si hodil do klína barevnej časopis, co tam měli na stolku, aby nic neviděla.

Jsem normální, vzrušujou mě ženský, jsem normální, jsem přece normální.

Večer jsme seděli s Giannim v restauraci, v takový drahý restauraci, samý sklo a chrom, já už ten stejk nemoh dojíst, byl jsem úplně napranej, že bych se nemoh ani hnout a najednou jsem ztuhnul, protože Gianni řek: „Musím ti něco říct.„

A je to tady: teď mě vykopne, nic se mnou není, jsem jenom věc, i on to pochopil, investoval a nedostal, to, co chtěl, ale moh by, jenže…

Díval jsem se na něj a on na mě a mlčel a já se strašně bál, až promluví. Trvalo to dlouho. A pak to řek: „Chceš být se mnou?„

Chceš být se mnou? Jak to myslí? Jsem přece s ním!

Řek ještě: „Když nechceš, já chápu. Jsem starý. Ty jsi mladý kluk.„

Ruce mi klesly dolů, do talíře s nedojedeným stejkem. Porozuměl jsem mu. Teď jsem mu porozuměl. „Gianni,„ řek jsem. Chytil jsem jeho ruce svejma rukama umatlanýma od stejku. „Gianni.„ Bylo mi úplně jedno, co na to řeknou ostatní hosti, že se tu držíme za ruce, nemoh jsem ze sebe vypravit víc, než: „Gianni.„ Chtěl jsem mu to všechno říct, ale nevěděl jsem jak. Jak mu můžu říct, že ho mám rád? Je to normální, aby to říkal chlap chlapovi?

„Ti amo,„ řek Gianni prostě a já věděl, co říká, viděl jsem to v jeho očích.

Nikdo mě nikdy nemiloval. Akorát máma. Nikdo jinej. A najednou se objevil Gianni, chlap, kterej by moh bejt muj táta, ale nebyl, chlap, kterýho jsem náhodou potkal, chlap, kterej mě chtěl pro mě samýho a ne jen pro to, co mám mezi nohama. Držel jsem jeho ruce a tiše šeptal: „Gianni, Gianni.„

Leželi jsme na posteli v jeho bytě a já řek: „Já jsem úplně přejedenej. Ani hnout se nemůžu. Podívej!„ odhrnul jsem si košili a ukázal mu svý plný břicho a poplácal si ho. „A ty?„ Rozepnul jsem mu košili a přejel rukou po jeho břichu. Cuknul sebou, smál se, řek: „Já jsem…lochta…„ zaváhal, „jak je to česky?„ nemoh si vzpomenout na to slovo, ale já se rozchechtal: „Lochta? Ty jsi lochta?„ Jezdil jsem mu rukou po břiše, byl fakt hrozně lechtivej, smál se a cukal sebou, díval jsem se na něj, do jeho očí a tam jsem to všechno viděl. Najednou jakoby se se mnou zatočil svět, zatočila se mi hlava a v žaludku mě šimralo a pak… pak se to stalo. Bylo to takový normální a přirozený. Neřek mi: „Svlíkni se a ukaž mi, co tam dole máš,„ jako ostatní chlapi, dal jsem mu pusu na břicho a on mě objal a já jeho a bylo to normální a krásný a já věděl, že mám Gianniho fakt moc rád.

„Díky ti,“ povídám Pavlovi. Pomalu se uklidňuju. Jsem rád, že s nim můžu mluvit. Pak: „Já vím, žes mi to už kdysi říkal, ale…“ skočí mi do řeči: „Na to se vykašli, co jsem ti kdysi říkal. Dospělejm hrozně stoupne sebevědomí, když dojde na jejich slova. A já to nepotřebuju. Vidím, že jsi v pytli, chci ti pomoct. Ale víš, že všechno pro tebe udělat nemůžu.“

Vím to. Nemůžu s ním bydlet. I když by to bylo bezva. Tohle vím.

Hned pokračuje: „Jestli tu chceš dneska zůstat, tak jo. Jenom dneska.“

„Ty s někým žiješ?“ zeptám se i když vím, že to tak není. Není ani ženatej, ale vím, že dřív byl.

„Ne, ale já si zvyknul na určitej způsob života. A nevycházeli bysme spolu. To bych ti nepomoh, naopak. Musel by ses podřizovat. Nemělo by to smysl.“

Pokolikátý mi to už říká? „Já mám nějakej blbej den. Kdybych tady moh dneska zůstat, tak…“

Pokývne. „Ale ráno jdu do práce. Budeš muset brzo vstávat.“

„To je mi fuk,“ zavrtím hlavou.

Vykoupu se, půjčím si jeho župan. Dívám se na něj a zase si strašně přeju, ať je on můj táta.

„Nikdy jsi o mě nestál,“ vyhrknu. Stojím u křesla, ve kterým sedí, zoufale toužím, ať mě obejme, ať se můžu schoulit v jeho náručí, ať mě drží, ať mu patřím, ať můžu dělat něco normálního, aby na mě moh bejt pyšnej a on se na mě podívá a: „Jak to myslíš?“ Nic neříkám, jen se na něj dívám. Možná to zní hrozně divně, ale on ví, jak to myslím. Zeptá se: „Copak ty bys o mě stál?“

„Já? Já jo. Moc,“ povídám a je to pravda.

Teď o to stojí i on. Je to s nim poprvé, je moc hodnej a pak je po všem a já ležím v posteli a on přijde a dává mi najednou dva litry.

Jako když mě praští do žaludku. „Ale já nechci prachy.“

„Proto ti je dávám. Protože já chci. Protože vidím, že je potřebuješ. Ne proto, že si o ně řekneš.“

Do prdele, on vůbec nic nechápe! Já to nedělám pro peníze, já to přece dělám pro něj, pro… kvůli tomu, že… proč? Proč vlastně? Dávám mu odměnu. Jakou? Platím tím, čím platím jinejm. Jinejm za prachy, jemu za laskavost a účast. Je mi blbě. Ze mě. Zase to kopu. Zase, zase.

„Já to nechci,“ říkám a zvedám se. Rychle se oblíkám, zakopávám při tom sám o sebe. Už tu nechci bejt. I on ukazuje jak jsem prašivej. „Nechci.“

„Nedělej frajera,“ říká. „Vidím, že jseš dneska fakt rozhozenej. Zůstaň tu, vyspi se a ráno se na spoustu věcí budeš dívat jinak.“

„Nechci,“ opakuju.

Už nic neříká. Jen se na mě dívá, jak jdu pryč. Od něj a od těch peněz.

Díval jsem se na ně. Na ty prachy. Na ty dvě pětikila.

„To je pro tebe,“ řek Luboš.

„Pro mě?“ divil jsem se.

„No, říkejme tomu honorář. Dopředu. Za to, co uděláš.“

Nic jsem nechápal. „Co mám udělat?„

„Pro tebe je to maličkost, ale mně na tom strašně záleží,“ řek.

„A co to je?“

„Dozvíš se to včas. Ničeho se bát nemusíš.“

Řek to při večeři. Mámě. „Půjdeme spolu na ten večírek. A on,“ hodil hlavou ke mně, „půjde s námi.“

Máma se podívala na mě. „Opravdu?„

„No, když ty jdeš taky,„ řek jsem.

Šel jsem s mámou a Lubošem, byl to nějak obchodní mejdan či co, pilo se tam a jedlo a povídalo, byla tam spousta cizinců, máma s nima mluvila, říkali, že znali tátu a já se trošku nudil. Nechal jsem mámu s Lubošem a šel ke stolu vybrat si z dobrot, co tam měli a vedle mě stál jeden z cizinců, co s nima máma a Luboš dřív mluvili. Bylo mu tak kolem padesáti, žádný bříško, skoro jako sportovec, okolo hlavy vějíř šedivejch vlasů a nahoře pleš, ukázal mi na nějakou specialitu, co jsem ani nevěděl, jak se jmenuje, ukázal, že to je pochoutka, ochutnal jsem a bylo to fakt bezvadný.

„Já jsem Heinz,„ řek, mluvil česky, ale bylo poznat, že je cizinec, já mu řek svý jméno a on to věděl, řek, že znal mýho tátu a že to byl dobrej chlap a že je ho škoda. Moc velkej dojem na mě s tim neudělal.

Pak řek: „Počkej,„ já teda počkal a on přišel s dvouma skleničkama šampaňskýho, nabídnul mi a já se napil, no nevim, co lidi na tom šampaňským vidí.

Tak jsme tam stáli vedle sebe a já nevěděl, co mu mám říkat, o čem se s nim mám bavit a on najednou řek: „Ty se tu nudíš,„ a hned pokračoval: Pojď se mnou,„ šel a já za nim. Odved mě do jiný místnosti, do takovýho salónku.

V tomhle salónku bylo taky pár lidí, ale úplně jiný. Mladý kluci a holky. Asi synové a dcery těch obchodních zástupců nebo kdo, bavili se spolu a poslouchali muziku a tancovali a nám nevěnovali pozornost. Heinz mi ukázal, abych si sed, tak jsem to teda udělal a on se obrátil na kluka, co jsem si sed vedle něj a něco mu tiše říkal, ten kluk pokejvnul hlavou a díval se na mě a Heinz mi zamával a zmizel. Ten kluk mi podal cigaretu, co kouřil. Jointa. „Na,“ řek. Byl o něco starší než já. Tak o dva nebo tři roky. Možná víc.

„Já mám svý,“ řek jsem.

„Jen si vem,“ řek.

„Díky, nechci,“ řek jsem.

„A jen si vem,“ řek znova.

„Fakt ne.„

„Ale jo.„

Tak jsem si ji vzal a potáhnul. Ten kluk si ji vzal zpátky. A taky potáhnul.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Řek jsem mu to. On řek, že se jmenuje Milan a dal mi znova potáhnout z jointa a mně se trošku zatočila hlava.

Zeptal se: „Ty jseš tu novej?„

„Novej? Jak novej?„ nechápal jsem.

Zavrtěl hlavou jako že to nemá cenu vysvětlovat a pokračoval: „Tohle je dobrý, ale jinak je to tady na houby. Malý město, všichni se znají a…“ mávnul rukou, „v Praze, tam máš spoustu možností. Tam si fakt můžeš vydělat.“

Zasmál jsem se. „To mluvíš z vlastní zkušenosti?„

Podíval se na mě jako na Marťana. „Heinz ti nic neříkal?“

Divil jsem se. „Heinz? Ten Němec? A co mi měl říct?“

Ten kluk mávnul rukou. „No až potom… Kdybys náhodou někdy měl chuť, tak přijeď.“

„A dáš mi adresu?“

„Neboj, mě tam najdeš.“

Pak jsem se napil. A zase si zakouřil. Jointa jsem už měl, ale teď to bylo úplně jiný, úplně bezvadný. Zastavila se před náma jedna holka, řekla mi: „Ahoj,“ a pak tomu klukovi: „Uhni!„ on poposed, posadila se vedle mě, požádala: „Dej mi taky,“ podal jsem jí jointa a ona zatáhla, podala mně to zpátky a já taky zatáh, pak jsem to podal dál, bylo to hustý. Bezvadný lidi, ani jsme moc nemluvili, mně stačilo jen se koukat a já hned poznal, že jsou úplně špičkoví a že bych s nima chtěl bejt pořád. Všechno se mnou točilo a na světě to bylo perfektní.

Moc jsem nevnímal, někam jsme pak jeli a byli jsme v nějakým pokoji a já se vznášel a líbal s tou holkou, co se jmenovala Lucka, ležel jsem a ona říkala: „Je roztomilej, že je roztomilej? Je sladkej, že je sladkej?“ a já vůbec nevěděl komu to říkala, myslel jsem, že jsme spolu sami, skoro jsem přestal vnímat a pak bylo ráno.

Probudil jsem se a díval se kolem sebe. Ležel jsem na velký posteli a vedle mě spala Lucka a na její druhý straně Milan, byli jsme všichni úplně nahatý a mně se chtělo na záchod.

Pomalu jsem vstal a hledal oblečení. Nemoh jsem najít svoje slipy, tak jsem si rovnou natáh kalhoty, hledal jsem je v tý hromadě zchumlanejch šatů na zemi.

Na chodbě nikdo nebyl, hledal jsem záchod, byla to úplná věčnost, než jsem ho našel. Tohle byl asi hotel nebo penzion, vůbec jsem nevěděl, kde jsem. A když jsem pak stál u mušle a koukal se na sebe dolů, tak jsem si to uvědomil. Vzpomněl jsem si na Lucku a že jsme všichni byli nahatý a že jsem se teda asi v noci s ní vyspal. Poprvé s holkou. Cejtil jsem se bezvadně.

Zapnul jsem se a vracel se chodbou zpátky a tam stál ten Němec, jak mu říkali Heinz, usmál se na mě, já se na něj taky usmál, byl jsem šťastnej a když jsem šel kolem něj, on mi hrábnul mezi nohy.

Jsem přece chlap, teď jsem se vyspal s holkou, jsem už chlap, takže takovejhle… ucuk jsem a odstrčil ho. Až pár kroků odklopýtal zpátky. Buzerant jeden.

Vešel jsem do pokoje, kde jsem spal a tam byla Lucka a Milan. Předkloněná klečela u postele a Milan za ní… Nebyla moje holka, ale já ji chtěl mít rád, couval jsem na chodbu a ona vykřikla: „Pojď!“ Za mnou na chodbě byl Heinz, toho jsem se bál, nikdy jsem neviděl, jak to spolu lidi dělaj, jenom párkrát na fotkách a na videu, ale ne ve skutečnosti, když jsem se na to teď koukal, bylo to něco úplně jinýho, vešel jsem a zavřel za sebou dveře.

„Pojď,“ říkala Lucka a já stál a díval se na ně, na Lucku a na Milana, cejtil jsem, že jsem se vzrušil, „Pojď,“ říkala Lucka, „Pojď,“ říkal Milan, pomalu jsem šel a byli jsme zase tři, tentokrát jsem to věděl úplně jasně, ano, spím s holkou, teď, zrovna teď, teď, teď a ke mně se přitisknul Milan, hladil mě zezadu, vůbec mi to nevadilo, měl jsem je rád, Lucku i Milana, miloval jsem je, miloval…

Svět byl nádhernej, rozjásanej a veselej.

Na ulici mě trochu popadne vztek nebo co. Mám chuť se k Pavlovi vrátit a říct mu aspoň o kilo, abych měl na vstup a na kolu, jenže dveře jsou zabouchnutý a já ani nevim, jak se jmenuje a jakej má zvonek. Chvíli tam stojim, ale pak vidim, že to nemá to cenu.

Nemám prachy, nemám nic, mám jen sám sebe a nejsem si jistej, jestli to za něco stojí.

Znova courám po městě a doufám, že někoho potkám. Ale jeho ne. Jeho jsem potkat nechtěl.

„Ahoj,“ řekne Heinz a usmívá se na mě. Stojíme vedle sebe a on mě chytne za ruku. A já cejtim, že má něco v ruce a strká to do mojí dlaně. Podívám se dolů, je to složenej papírek, je to složená dvoutisícovka. Ani nemusí nic říkat. Zavrtím hlavou a pustím ty prachy na chodník. Shejbne se pro ně.

„Ich will nicht mit dir schlafen. Never. Verstehst du?“ říkám mu svou neumělou němčinou. „Du,“ ukážu na něj, „kein sex mit mir. Never,“ pletu do toho i angličtinu, ale on mi rozumí, moc dobře mi rozumí. Rozuměl by mi i kdybych mluvil česky. On umí česky. Nepudu s ním, ani kdyby byl jedinej na světě.

A jdu pryč. Vůbec se neotáčím, jdu pryč.

Když jsem přišel domů, tak se na mě Luboš obořil. „Kde jsi byl?“ Zostra. Jako by to nevěděl. „Maminka je kvůli tobě v nemocnici,“ řek.

„Cože?“ šokovalo mě to. „Kvůli mně?„

„Měla o tebe starost,“ rozčiloval se a já najednou dostal strach. A on to viděl. Řek: „Zítra za ní půjdeme.“

„Proč ne dneska?“

„Protože nás k ní nepustí.“

„Proč by nás nepustili? Je to moje máma!“

„Je na přístrojích, potřebuje si odpočinout. Byl jsem tam, spí.“

Mlčel jsem. Měl jsem trošku špatný svědomí, to je fakt.

„Podívej, je to pro mě nepříjemný, ale… Potřeboval bych, abys mi pomoh. Chceš mi pomoct? Nic tě to stát nebude.“

Najednou mi to připadalo zvláštní. Že mě prosí, že mě potřebuje. Jakoby nás něco spojovalo. Řek jsem: „Co potřebuješ?“

„My teď končíme jednu obchodní záležitost se zahraničím. Tvůj táta na tom začal pracovat. Potřebuju ji úspěšně uzavřít. Budeme z toho mít spoustu peněz. Pro tebe to nic neznamená, ale zkus to pochopit třeba tak, že budeme moci vzít maminku někam k moři, aby si odpočinula.“

„Nebo na cestu kolem světa,“ vyhrknul jsem, možná jsem to myslel ironicky, ale Luboš odpověděl úplně vážně: „Třeba. Budeme si to moci dovolit.“

„Je to pro tebe tak důležitý?“ zeptal jsem se a číhal na jeho výraz a tón.

Řek prostě: „Je.“

„A co teda mám udělat?“ zeptal jsem se.

„Chtěl bych, abys byl u toho.“

„To je všechno?“ udivilo mě to.

Přikývl a opakoval: „Pro tebe to nic neznamená, pro mě je to strašně důležitý.“

Nevěděl jsem, proč je to pro něj tak důležitý a nepřemejšlel jsem o tom, říkal jsem si že to třeba povede k tomu, abysme si rozuměli. Abysme pomohli mámě. Jako dva mužský.

„A kdo je ten chlap ze zahraničí?“ zeptal jsem se.

„Včera večer jsi s ním prý mluvil. Doktor Heinz Grüchow.“

Teda to byla pecka! Najednou se mi vybavilo to ráno. „Ale on…on je teplej, ne?“ vyjelo ze mě.

Luboš pokrčil rameny. „Nevím. Něco si na tebe dovoloval?“

Bylo to ráno, oba jsme byli rozespalí, po propitý noci. Třeba to vůbec nic neznamenalo. Třeba jsem si to blbě vyložil a bylo to jen náhoda. „N-ne,“ řek jsem neurčitě. Pak: „Tak jo. A zejtra půjdeme za mámou.“

„Zítra půjdeme za mámou,“ přikejvnul.

Druhej den jsme šli za mámou do nemocnice, byla v pořádku, jen strašně bledá a taková jakoby průhledná. Držela mě za ruku a Luboše taky a usmívala se. Bylo mi jí líto a měl jsem ji moc rád. Chtěl bych ji pořád takhle držet a ochraňovat ji.

A pak jsem viděl Heinze podruhý. Byl normální, jakoby se mezi náma nikdy nic nestalo, normálně jsme povídali, ten divnej pocit ze mě vyprchával. Zkoušel jsem si vybavit, jak to bylo: šel jsem po chodbě, on proti mě, asi jen tak hodil rukou a já na ni blbě naběh. Náhodou. A špatně jsem si to vykládal. Jo, tak to určitě bylo.

Už byla noc a Luboš se ke mně naklonil: „Děkuji ti.“ To bylo poprvý, co mi za něco poděkoval. „Mám ještě jednu prosbu. Hodně jsem pil. Odvez ho do hotelu sám.“

Oči mi málem vypadly. „Ty mi pučíš auto?“

„Jestli to zvládneš. Jenom do hotelu.“

„Já nemám řidičák a taky jsem trošku pil,“ namítal jsem.

„Míň než já. A kdyby něco, zařídím to,“ řek a já mu věřil. Znal se s policajtama. Znal se úplně se všema. Ale pak řek: „Ne, to byl špatnej nápad.“

Lek jsem se. Chtěl jsem tu šanci využít. „Ale já to zvládnu. Už jsem přece jezdil.“

Jezdil jsem, táta mě občas nechal řídit, když jsme byli někde v polích.

„Ale ne ve městě,“ namítnul Luboš.

Bál jsem se, že mi auto nepučí. Přesvědčoval jsem ho: „Neboj, já to zvládnu.“

Tak jsem vez Heinze Lubošovým Opelem. Bylo to bezvadný auto, Vectra, ale já nijak nefrajeřil, jel jsem normálně. Aby si mě třeba někdo nevšim.

Dojeli jsme před hotel a Heinz mi řek: „Pojď se mnou,“ A když jsem váhal, sklonil se do okýnka auta a opakoval: „Pojď!“

Šel jsem teda s ním.

„Sedni si,“ řek mi v hotelovým pokoji a začal se hrabat ve svým kufru.

Posadil jsem se na postel, on se ke mně otočil a rozložil přede mě cédečka. Abych si vybral. „Pro tebe.“

Podíval jsem se na něj, byl fakt hodnej, tam v tom penzionu to jsem se asi splet, určitě jsem se splet, sklonil jsem se nad cédéčkama a najednou jsem cejtil, jak mě objal, jak mě k sobě přitisknul, jak něco říkal o krásným klukovi, chtěl mi dát pusu a druhou rukou mi šahal mezi nohy. Byl jsem z toho překvapenej, skulil jsem se zády na postel. A on na mě. Ze všech sil jsem se vzepřel a vykopnul nohou proti němu. Trefil jsem ho do rozkroku. Začal se svíjet bolestí a já se zved. Ještě od dveří jsem se na něj podíval. Ne, nebylo mi ho líto.

Vyběh jsem z hotelu, uběh pár set metrů a teď jsem si vzpomněl, že před hotelem jsem nechal Lubošovo auto. Musel jsem se vrátit. To by mi Luboš neodpustil.

Chvíli jsem se díval na hotel z dálky. Trochu jsem se bál. Ale před hotelem byl klid; jasně, napadlo mě, Heinz nebude nikde říkat, že mě chtěl znásilnit.

Nased jsem do auta a odjel od hotelu. Chtěl jsem jet rovnou domů a Lubošovi vrátit auto. Ale pak mě to napadlo. To pokušení bylo strašně silný. Říkal jsem si: Luboš si bude myslet, že jsem s Heinzem. Stejně to zařídil určitě on.

Projížděl jsem se nočním městem, sám, auto mě poslouchalo, bylo to bezvadný.

Vyjel jsem z města. A po silnici až k motorestu, měli nonstop otevřeno, zastavil jsem na parkovišti a šel jsem dovnitř. Jako normální řidič. Uvnitř skoro nikdo nebyl, číšník se tvářil ospale a utahaně, vzal jsem si kolu a chlebíček a zaplatil, vůbec ho nezajímalo, že jsem normální regulérní řidič s autem, že nejsem jenom spolujezdec, ale opravdovej řidič.

Dopil jsem a zase jel dál. Ne nijak rychle, ale zase ne pomalu jako sváteční jezdci. Jako opravdovej zkušenej řidič.

Bylo mi líto, že jsem nevěděl, kde bydlí Lucka. Zajel bych pro ni a jeli bysme někam spolu.

Uplynuly asi dvě hodiny a já se vracel zpátky. Vjel jsem zpátky do města.

Ale moc daleko jsem nedojel. Jakoby na mě čekali. Zablokovali mi cestu autama s rozsvícenýma majáčkama.

Musel jsem zastavit a vystoupit, chtěli po mně papíry, ale ty jsem neměl, takže želízka na ruce a do jejich auta a na policejní stanici.

„Takže to auto jsi ukradl,„ řek policajt, co seděl proti mně.

„Von mi ho pučil!“ bránil jsem se.

„Kdo?“

„Luboš. Hradec. Von žije s mou mámou.“

Policajt se podíval do papírů, pak: „Řidičský průkaz nemáš,“ polo konstatování, polo otázka.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Pan inženýr Hradec nám hlásil ukradení auta.“

Jakoby mi sevřeli hrudník do svěráku. Nemoh jsem ani vydechnout. Teprve po chvíli: „To neni pravda, on mi ho pučil!“ Podrazil mně, hnusně mě podrazil. Celej ten večer byl… Teď jsem to pochopil a rozbrečel se.

„Trošku pozdě, viď?“ zeptal se policajt, myslel, že toho lituju, ale já litoval něčeho úplně jinýho. Pak mě poslali na chodbu, že si mě někdo z rodičů vyzvedne, co taky s brečícím klukem, kterej tak blbě naletěl? A já tam na chodbě, na tvý tvrdý lavici, usnul.

Ráno mě přišel vyzvednout Luboš. Celou dobu jsme mlčeli a doma jsem mu nechtěl dát příležitost, chtěl jsem, aby věděl, že mi to bylo všechno jasný. „To byl od tebe svinskej podraz,“ řek jsem vztekle.

„Tak jo,“ řek Luboš a najednou měl takovej divnej studenej hlas. „Buď uděláš to, co se od tebe chce nebo tě zavřou. Mají toho na tebe dost. Vyber si sám. Tobě to nic neudělá, mně to pomůže. Když půjdeš proti mně, půjdu já proti tobě. Nejseš nic. Šestý kolo u vozu.“

Možná bych to moh udělat. Pro klid a zisk na všech stranách. Taky kvůli mámě. Abysme mohli na vejlet kolem světa. Jenže Luboš mě podved. Díval se na mě studeným pohledem, pak sáhnul za sebe a hodil na stůl velkou obálku. „Netvař se jako jeliman,“ řek. Vzal jsem to, spíš poslepu, pořád se koukal na Luboše, otevřel jsem obálku, vysypal obsah na stůl a podíval na to. Byly tam fotky. Vytřeštěně jsem na ně zíral. Ten pokoj jsem si pamatoval. Pokoj, kde jsme byli s Luckou a s Milanem a všechno na těch fotkách bylo. Normálně sprostý fotky Milana a Lucky a taky moje a všechno tam bylo vidět. Někdo nás při tom fotil. A Luboš říkal: „V šestnácti se neučíš, kradeš auta, touláš se, děláš pornografický fotky. Je vidět, že my na tvoji výchovu nestačíme. Jsi narušenej. Buď uděláš to, co ti říkám anebo půjdeš do ústavu. Vyber si.“ Najednou jsem to pochopil. Luboš, ta svině sedící proti mně, mě prodal. Aby moh uzavřít svůj posranej kšeft.

Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Zved jsem se společně se stolem, za kterým sem seděl a ten stůl jsem na Luboše hodil. Přimáčk ho k zemi a já se prosmyknul ven. A už jsem uháněl.

Do nemocnice za mámou.

„Mami,“ řek jsem. Držel jsem ji za ruku. „Mami.„

Usmála se. „Tak jak si vedete, vy dva chlapi?“

„Mami,“ cejtil jsem, jak se mi do hlasu vkrádají slzy, „mami, ty nic nevíš. Já nemůžu bejt s Lubošem. On… to je hnusný… Mami, já nemůžu…“

Zatvářila se ublíženě. Jako často poslední dobou. „Proč ho nemůžeš mít rád? On by pro tebe udělal první, poslední. Má tě rád.“

„On chce…mami… dyť on je pasák… on chce, abych já chodil s chlapama… Aby moh uzavřít ten svůj kšeft.“ Když jsem to takhle nahlas říkal, znělo to úplně nesmyslně, ale byla to pravda, byla to přece pravda.

Nevěřícně se na mě podívala. „Co to povídáš? On tě má rád. Proč si vymýšlíš takové hlouposti? Proč neumíš být normální? Proč ho tak nenávidíš?“

„Ty mi nevěříš?“ skoro jsem se rozbrečel. Příliš mnoho „proč„.

„Jdi pryč, prosím tě,“ řekla máma a otočila se ode mně. Už nic neříkala.

Šel jsem pryč. Šel jsem od nich co nejdál pryč. Už se sem nikdy v životě nevrátím. A nechtěl jsem, aby mě sháněli oni.

„Je tu Heinz a shání tě,“ povídá Milan.

Fakt mi nezbejvá nic jinýho, než zajít na nádraží. Kvůli kšeftu, abych měl aspoň na vstup, pak už se něco pořádnýho sežene. A tady narazím na Milana.

„Zrovna jsem ho poslal do prdele,“ povídám otráveně.

„Proč?“ Milan zavrtí hlavou. „Snes by ti modrý z nebe.“ Ví to, Heinz s nim už mockrát kvůli mně mluvil. Aby mě Milan ukecal. Určitě byli spolu i na kšeftu. Nevím, já se na to Milana neptám.

Ale co on se ptá? Vždyť to ví. Že je to právě Heinz, kterej… „Chci si vybrat sám. Toho, kdo se mi líbí,“ řeknu.

„A že ti to kdy pomohlo,“ opáčí posměšně Milan. Naráží na Gianniho. Na Gianniho. Gianniho…

Seděl jsem v křesle a Gianni mi hodil do klína krabici, řek: „To je pro tebe,„ vrátil se ze svý kanceláře a cestou se zastavil na nákupu, koupil něco pro mě, řek: „Podívej se,„ rozbalil jsem to a byl to novej mobil.

„Musíme spolu mluvit,„ řek Gianni a já se díval na ten novej mobil, tenhle musel stát aspoň deset tisíc a já ani nemoh otevřít pusu. Potřeboval jsem ho, protože ten starej, co jsem měl, jsem ztratil, ale o to vůbec nešlo. Snad poprvé jsem dostal dárek jen tak, Luboš mi nikdy nic nekoupil, ten mě akorát prodal, táta mi kupoval spousty věcí, ale jen proto, abych se nezlobil, že neni doma, všichni si mě svejma dárkama kupovali, jen Gianni ne, Gianni ne.

Díval jsem se na to a nic neříkal, Gianni znejistěl: „Nelíbí?„ já jen řek: „Líbí,„ a měl jsem úplně zadrhnutej hlas. Pomalu jsem vstal a šel k němu a objal ho a dal mu pusu na tvář. Jako jsem dával pusu tátovi, když jsem byl malej nebo mámě, sevřel mě, cejtil, že se celej třesu, držel mě a říkal do mých vlasů: „Zapomeň. To bylo. To bylo.„

Rozuměl mi, vůbec nic jsem mu neřek a on rozuměl, co cejtím, i já chtěl zapomenout na všechno, co bylo, protože teď je teď a teď jsem s Giannim. S Giannim, kterej mě pevně držel a šeptal do mých vlasů: „Buď šťastný. Chci to.„

„Půjdeme někam na večeru,„ řek později, „Na večeři,„ opravil jsem ho, nemoh se naučit český „ř„, pokoušel jsem se ho to naučit, ale vždycky jsme se rozesmáli, nešlo mu to, tuhle hlásku máme jen prý my Češi a taky Poláci, „Ne,„ řek jsem, „chci s tebou bejt tady. Objednáme si pizzu a budeme spolu,„ navrhnul jsem.

„Ty nikam nechodíš,„ namítal Gianni, „mladý kluk se musí bavit,„ ne, ne, já musel bejt tady, v tomhle bytě, to byl teď můj domov, tam venku to byl nepřátelskej svět, Gianni to nechápal, nerozuměl tomu, bál jsem se potkat kluky z klubu, bál jsem se, co se stane, až je potkám, bál jsem se, že když odsud odejdu, třeba jen na chvíli, tak už se sem nebudu moct vrátit, bál jsem se sám sebe.

„Co budeš dělat?„ zeptal se Gianni, leželi jsme na huňatým koberci a jedli pizzu, kterou nám dovezli, ležel jsem na zádech a spouštěl si do pusy kousky pizzy, Gianniho otázka mě zaskočila, nepřemejšlel jsem o tom, co bych dělal, žil jsem teď a tady a nemyslel na to, co bude, řek jsem: „Mně by se líbilo dělat to, co ty,„ vzpomněl jsem si na jeho sekretářku a honem se převalil na břicho.

Gianni se zvednul na loktech a podíval se na mě, viděl jsem, že ho to potěšilo, jako bych byl syn, kterej jde v tátovejch stopách. „Opravdu?„ zeptal se a já mu řek: „Fakt. Moc by se mi to líbilo.„

Chvíli mlčel, pak řek: „Jestli to myslíš vážně…„ odmlčel se, pak: „Pojedu teď asi na týden domů.„

Řek „domů„, domů do Itálie, on si nemyslí, že doma je tady, tady, kde jsem taky já, tady není jeho doma, nepočítá se mnou, už se mnou nepočítá, byl jsem jen věc, se kterou si už pohrál a to mu stačilo, mobil byl dárek na rozloučenou, díval jsem se na něj strnule, neschopnej slova a on pokračoval: „Vrátím se v neděli. Pak…„ znovu se odmlčel, a začal mluvit něco italsky.

„Přestaň! Přestaň!„ vykřik jsem a posadil se. „Do prdele, já ti nerozumim ani slovo! Mluv česky!„ slyšel jsem svuj zoufalej hlas.

„Chceš žít v Itálii?„ zeptal se Gianni.

„Cože?„ vykulil jsem oči. Žít v Itálii? Pryč od Luboše, pryč od Heinze, pryč od tohohle života mužský kurvy, žít zase normálně? „Ty bys mě s sebou vzal?„

Přikejvnul a visel mi na očích. Nemoh jsem tomu uvěřit. „Proč?„ Proč by to dělal? Jsem cizí kluk, jenom cizí kluk, kterýho on sbalil.

Sklonil pohled, jakoby hledal slova na koberci. „Proč? Perche… perche… sono comico, ma… „ podíval se na mě a řek prostě: „Io ti amo.„

Rozuměl jsem mu. Ne! Není komickej! Zasáhlo mě to. Zvednul jsem ruku a pohladil ho po tváři. A řek jsem mu svou první italskou větu: „Io ti amo, Gianni.„

Chytil mě za ruku a políbil mi ji. Objal jsem ho a on objal mě, objímali jsme se a byli jsme spolu, spolu.

„Proč jseš tady?“ hodí Milan hlavou kolem sebe a myslí hlavní nádraží.

„Musim sehnat nějakej kšeft. Potřebuju na vstup. Vokradli mě,“ říkám.

„Kdo?“

„Jeden chlap. Při tom…“

Milan se rozesměje.

„Můžeš mi pučit? Dvě kila. Vrátim ti to,“ žadoním.

„Já nemám,“ říká Milan. „Proč myslíš, že jsem tady? Ale můžeme si pučit.“

„Vod koho?“

„Třeba vod Mikyho,“ povídá Milan.

„Ten bude chtít nějaký příšerný procenta,“ namítnu.

Milan jen pokrčí rameny. Rozhlíží se kolem, pak řekne: „Počkej chvíli, hned se vrátím.“

Tak jsem přijel. Praha, hlavní nádraží. Nic s sebou, jen to, co jsem měl na sobě, když jsem utek.

Spousta lidí, rozhlížel jsem se kolem sebe. Neměl jsem žádnej plán, byl jsem rád, že jsem utek od Luboše, od toho podrazu, co udělal. Řek jsem si, že se porozhlídnu a pak se uvidí. Je tu spousta možností. Všichni to říkali. Musela to bejt pravda. Musela.

Ten chlap se na mě pořád díval. A já najednou dostal strach. Policajt. A v civilu. Určitě mě už hledají, Luboš jim řek, že jsem utek, že jsem ho napad a utek a oni po mně vyhlásili celostátní pátrání. Chtěl jsem odtud co nejrychleji vypadnout. „Poslyš,“ řek najednou ten chlápek, „jak bych se dostal na Václavský náměstí?“

Ulevilo se mi, skoro jsem se usmál. „Já nevim,“ řek jsem. „Já jsem sem teď přijel a vůbec to tu neznám.“

„Aha,“ řek ten chlapík napůl zklamaně. „A teď jedeš k nějakým příbuzným nebo známým.“

„Ne,“ řek jsem. „Já tu vůbec nikoho neznám, já…“

„A kde tu budeš bydlet?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny.

„Víš co? Půjdeme se na Václavák podívat spolu. Když jsme dva, tak třeba něco najdeme,“ navrhnul. Byl jsem rád, že je ke mně hodnej, že se mě ujal, na světě jsou přece jen hodný lidi, šli jsme dolů, do spodní haly a tam jsem ho uviděl. Řek jsem tomu chlapovi: „Moment!“ a zavolal: „Milane!“

Byl to on, Milan, kluk s kterým jsem byl na mejdanu, a taky s Luckou, „Milane!“

Otočil se po hlase, uviděl mě. Nejdřív nevěděl odkud mě zná, pak si vzpomněl. „No né, tak's to doma zabalil?“

Usmál jsem se na něj a přikejvnul. Milan se podíval se na toho chlapa, jak na mě čekal a: „Jdeš na kšeft?“

„Kam?“ nerozuměl jsem mu.

„Vykašli se na něj, to je Čech, ten moc peněz nemá,“ chytil mě za ruku a táhnul pryč. „Máš tu kde bejt?“ zeptal se, když jsme šli. Zavrtěl jsem hlavou, on mávnul rukou. „To je dobrý, něco vymyslíme.“

Šli jsme ven, přes park, ved mě ulicema, neznal jsem to tady, pak jsme zašli do takovýho bistra.

„Máš nějaký prachy?“ zeptal se Milan.

„Něco mám,“ přikejvnul jsem. Měl jsem ty dvě pětistovky od Luboše a ještě svoje peníze, měl jsem dost peněz, vytáh jsem peněženku: „Kolik? Kilo? Dvě?„ Milan si vzal dvě kila. „Neboj, vrátím ti to. Kup nám zatím kolu.“

Koupil jsem kolu a viděl Milana, jak rozměňuje peníze a jde k jednomu z automatů. Naházel tam drobný a začal hrát. Vzal jsem kolu a šel za ním. „Hele, Milane, vezmeš mě k sobě?“

Přikývnul s očima přikovanýma k automatu. „Jasně. Neboj.„ Díval jsem se na něj a na automat.

„Chceš to zkusit?“ zeptal se Milan.

„Co na tom?“ řek jsem.

„Zmáčkni to,“ ukázal mi.

Tak jsem zmáčknul tlačítko a objevily se tři sedmičky, v automatu to zahrkalo a na displeji se ukázalo pět set. „Ty máš kliku,“ řek Milan obdivně.

„Tak pojď,“ řek jsem. „Vyndej to a pojď.“

„To dohraju. Neboj, času dost,“ říkal Milan.

Šel jsem si sednout zpátky ke stolu. A díval se kolem sebe. Na ostatních automatech taky hráli, byli tam taky kluci starý jako já nebo jako Milan.

Ten za chvíli přišel. „A je to v prdeli,“ řek a sednul si vedle mě. Napil se koly a rozhlížel se kolem sebe. Pak se ke mně obrátil: „Půjdem na kšeft ve dvojce, co říkáš?“

Vůbec jsem mu nerozuměl. „Jakej kšeft?“

„Nedělej se! Je to jasný. Když budeš šikovnej, můžeš bejt v pěkným balíku.“

Koukal jsem nechápavě, protože jsem vůbec nevěděl, o čem mluví.

„Můžeme chodit spolu. Spousta chlapů chce dva kluky. Děsně je to rajcuje. Fakt.“

Úplně jsem vykulil oči. „Cože?„

„Proč jsi sem přijel?“ zeptal se, když viděl, že vůbec nich nechápu.

Tak jsem mu to řek. Jakej podraz na mě Luboš s Heinzem připravili. A že jsem musel zdrhnout.

„A co ti Heinz vadí? Dyť to s ním bylo dobrý, ne?“

„Já přece nejsem teplej. Mně se to nelíbí, dělat to s chlapama.“

Milan se najednou rozesmál. „Co to kecáš? Na co si to hraješ? Když jsme byli tam u vás, tak jsi teda vůbec nevypadal, že by se ti to nelíbilo.“

Jakoby se mě někdo dotýkal ledovýma prstama po zádech. Řek jsem tiše: „Já spal s tou… s Luckou.“

„To taky,“ přikejv Milan. „A taky se mnou. A Heinz byl u toho a moc ses mu líbil.“

Vyskočil jsem od stolu, až jsem ho převrhnul a sklenice s kolou spadla na zem. „To neni pravda!“ vykřik jsem. Ale už jsem věděl, že to byla pravda.

Milan mě chytil za ruku. „Neřvi, sedni si.“ Postavil stůl zpátky a na něj sklenici, naštěstí se nerozbila. „To je dobrý,“ řekl číšníkovi, který hned přispěchal. „Zakop,“ na vysvětlenou.

„Už byste měli jít,“ řek číšník.

„No jo, pudem,“ řek mu Milan. Naklonil se ke mně: „Je fakt, že jsi byl sjetej po marjánce a po chlastu. Ale bylo to tak, s tim nic nenaděláš.“

„Kecáš. Já ti nevěřim.“

Pokrčil rameny. „To je tvůj problém.“ Vzpomněl si: „Před chvílí ses nechal sbalit,“ připomněl mi.

„Chtěli jsme najít Václavák,“ řek jsem, ale Milan jen pokývnul hlavou. Nevěřil mi.

Mlčel jsem a srdce mi bušilo. Jestli má Milan pravdu, tak… Proto po mně Heinz to ráno hrábnul. Proto po mně pak v hotelu rovnou skočil. Myslel, že já…

Dneska je to fakt zakletej den. Na nádraží je vždycky spousta lidí, ale dneska, zrovna dneska, když já potřebuju, tak… Milan je pryč, shání kšeft, umí to líp, a já tu stojím jak naprostej idiot. Dnešek je zakletej, nemám šanci.

Mrknu se do herny a pak do kavárny, nikdo nikde, patrolujou tu policajti, koukaj po mně, spousta lidí a přitom úplně vylidněno, všichni někam pospíchají, nikdo nezůstává, kde jsou všichni? Doma u mamin? A co já? Kde mám… zase mám slzy v očích, nemůžu tam už vydržet, musím rychle pryč.

Tak jsem se tu zase objevil.

Gianni odjel na tejden do Itálie, já byl v jeho bytě sám, díval jsem se na televizi a na video, pak mě to přestalo bavit, párkrát jsme si s Giannim zavolali, říkal jsem mu, že se mi po něm stejská a byla to pravda, chodil jsem po bytě jako lev v kleci a říkal si: Pojedu s Giannim do Itálie, budeme tam spolu žít, musel jsem, musel jsem jít ven a pochlubit se, říct to někomu, třeba Milanovi…

Tak jsem se tu zase objevil.

Barovej pult a stolky a židličky a uprostřed parket, samí kluci a chlapi a ani jedna holka. Díval jsem se kolem sebe a zdravil kluky, byl tu i Milan, najednou mi ho bylo líto, najednou jsem zatoužil, aby i on jel se mnou do Itálie. Třeba se to bude Giannimu líbit, přece spousta chlapů přece chce dva kluky… seděli jsme s Milanem u stolku, vyprávěl jsem mu všechno, co se stalo, vyprávěl jsem mu o Giannim, jak byl na mě hodnej a jak s nim pojedu žít do Itálie a začnu novej život, obrátil jsem se na Milana a řek: „Nechceš jet taky? Řeknu Giannimu, jseš přece muj kámoš… Budeme tam žít a…„ viděl jsem jeho pohled, Milan se zasmál a zavrtěl hlavou. „Hezkej vohoz,„ řek jen a dotknul se mý mikiny, „To ti koupil von?„ Přikejv jsem. Chvíli jsme jen tak seděli a pak se Milan zvednul a řek: „Za chvíli se vrátim,„ nevrátí se, vím, vím to, šel shánět kšeft.

Seděl jsem u stolku sám a popíjel kolu a díval se na parket, chtělo se mi tančit, tančit, byl jsem šťastnej. Někdo si vedle mě sednul. Podíval jsem se na něj, ten mohutnej chlap se na mě usmíval skrz svý zrzavý fousy, řek: „Hi. How are you?„

„I'm fine,„ odpověděl jsem.

„Do you want a drink?„ zeptal se, zavrtěl jsem hlavou: „No, thanks.„ Zved jsem se. „I'm sorry,„ ne, už nikdy žádnýho chlapa, jen Gianniho, šel jsem na parket a začal tancovat. Tancoval jsem sám, mý tělo dávalo najevo radost, kterou jsem prožíval, vnímal jsem jen hudbu, jen rytmus, nevšímal jsem si ostatních, ale jeho jsem si všim, všim, protože do mě vrazil. Nevim, jestli schválně nebo náhodou, vrazil do mě a já se otočil a díval se do obličeje Heinzovi. Mrknul na mě a já strnul, najednou neschopnej pohybu, jako myš dívající se na hada a vtom mě někdo chytil za loket a táhnul ven.

Milan. Byl jsem mu strašně vděčnej, že mě vysvobodil, šli jsme dozadu do chodby a tam mi řek: „Hele, měl bych takovej kšeft…„ zavrtěl jsem rychle hlavou. „Ne, Milane, už ne, už nikdy,„ říkal jsem a věděl jsem, že už nikdy, nikdy žádnej kšeft, žádnej cizí chlap, to byla minulost, neměl jsem sem chodit, Milan mávnul rukou: „Nejde o sex. Jde o fotky. Akorát tě vyfotí, to je všechno. Jako model.„

„A ty nepudeš?„ zeptal jsem se.

„Pudu taky,„ řek Milan. „Ale…„ zadrhnul, pak: „Von chce hlavně tebe. Mě taky, ale tebe víc. Už tě tu viděl a vyptával se na tebe. Za tři litry. Pro každýho.„

Já peníze nepotřeboval. Měl jsem jich dost od Gianniho. Ale věděl jsem, že Milan je potřebuje. Už to neměl tak snadný, bylo mu přes dvacet a nejoblíbenější tu byl malej Péťa, co mu bylo šestnáct, ale vypadal na třináct, ten byl pořád obklopenej hordou chlapů. A fotky? O nic přece nejde. Nejde přece o sex. „Tak jo,„ řek jsem. „Kvůli tobě.„

„Dík,„ usmál se Milan a plácnul mě rameni. „Jseš kámoš.„ A šli jsme.

Normální byt a v něm velká místnost s širokou postelí uprostřed, kolem ní rozsvícený reflektory, čekal jsem až si svou sérii odbyde Milan, pak mi chlápek, co fotil, měl mastný vlasy svázaný do ohonu, řek: „Já ti pustim muziku, ty začneš jako tancovat, pak se pomalu svlíkej, já ti budu říkat, hlaď se a mazli se se sebou, uvidíš, bude to fajn.„

Věděl jsem, co mám dělat, viděl jsem přece před chvíli Milana. A bylo to fajn. Byla to sranda, teď už jsem se vůbec nestyděl jako dřív, pomalu jsem odhazoval kusy oblečení jako striptérka někde v baru, hladil sám sebe a ukazoval na objektiv všechno, co chtěl z mýho těla vidět a pak byl konec, já seděl na kraji postele a hledal svoje rozházený svršky a čekal, až se mý rozbouřený hormony zase zklidní, fotograf si ke mně sednul a řek: „Jseš hrozně hezkej kluk, rád bych toho s tebou udělal víc,„ objal mě, prudce jsem se mu vysmeknul, nikdo na mě nesmí šahat, jen Gianni, ten může, ten jedinej jo, vstal jsem, abych se oblíknul a fotograf mě plácnul přes holej zadek a řek: „No, no, jseš nějaká princezna netýkavka,„ vykřik jsem: „Nešahej na mě!„ kdyby se mě ještě jednou dotknul, tak bych ho fakt zabil.

Sedím na lavičce v parku před nádražím, hlavní nádraží hlavního města, konečná stanice bezdomovců a takovejch zoufalců jako jsem já, pozoruju lidi kolem, taťka pohání rodinku, rádi by ještě stihli vlak, on je v čele a máma s dvouma dětma zanim cupitá, vidim na jeho obličeji, jak je naštvanej, jako bych ho slyšel, jak jí nadává, vidím jeho vzteklej výraz, zmizí v hale, a pak kluk s holkou, oba s báglama, jdou dovnitř, objímají se, jedou na vejlet. Rád bych taky někam jel, ale s kym, s kym?

A už jsme jeli, nejdřív Linz a pak Salzburg jsme nechali za sebou, svištěli jsme po dálnici, Gianni sklopil střechu auta a vítr mi čechral vlasy, položil jsem ruku Giannimu na nohu, jako bych se chtěl ujistit, že je tady se mnou a že to neni sen, podíval se na mě a usmíval se, blížili jsme se k Villachu, to je už jen kousek k italskejm hranicím. Projížděli jsme tunelama v horách, Gianni stáhnul střechu, venku byla zima a sníh, tady jsem v životě nebyl, začíná novej život, začíná mi novej život, hrozně jsem se těšil.

Přejeli jsme italský hranice, pak ještě pár kiláků a sjeli jsme z dálnice, projížděli jsme hezkejma vesničkam s pěknejma domkama, kterej je Gianniho? pokračoval dál a ocitli jsme se ve městě, všim jsem si cedule UDINE, přes kruhovej objezd s kostelem, a Gianni jel dál a pak najednou zastavil u jednoho domku, u jedný vily, brána se samočinně otevřela, vjeli jsme dovnitř.

Vystoupili jsme a Gianni řek: „Tohle je teď všechno tvoje.„

Vhrkly mi slzy do očí, slzy štěstí, tohle je teď všechno moje, začíná nová kapitola, nová kapitola mýho života, teď už budu žít normální život, ne jako předtím, ne jako předtím, Gianni mě chytil za ruku.

Uvítala nás nějaká paní, Gianni s ní mluvil italsky, ale on manželku nemá, nemá přece ani mámu, vysvětlil mi, že to je jeho hospodyně, která sem jen dochází a uklízí, když on není doma. „Buon giorno,„ řek jsem jí, už jsem se naučil pár italskejch vět, odpověděla něco italsky, tomu jsem nerozuměl, šli jsme do patra a Gianni mi ukázal jeden pokoj: „Líbí se ti? Je tvůj, „můj pokoj, ale já chtěl být s ním, pořád s ním. Tušil, co se mi honilo hlavou, přitisk se ke mně a řek: „Neboj se, budeme spolu.„ Budeme tu spolu, jen my dva, Gianni a já.

„Myslíš, co budeš dělat?„ zeptal se mě Gianni, už jsem si zvyknul na jeho jednoduchý český věty a věděl jsem, co chce říct. Zatím jsem vůbec nepřemejšlel nad tím, co tu budu dělat, tady, v cizí zemi, kde nikoho neznám, kde všichni mluví cizím jazykem, kterej neznám, co budu dělat, když nic neumím? byl jsem tu už pár dní a pořád nevěděl, „Nevím,„ řek jsem a Gianni kejvnul hlavou, jako že to předpokládal. „Uděláme plán, o.k.?„

Přikejv jsem a on pokračoval. „Musíš studovat, dál studovat. A musíš znát italský jazyk. Já ti koupím učitele. Já ti všechno zaplatím. Souhlasíš?„

Jasně, že jsem souhlasil. Gianni věděl, že jsem chodil na gympl, než jsem zdrhnul z domova, všechno jsem mu o sobě řek. A teď se budu učit italsky a pak půjdu do školy, a pak třeba dál a Gianni mě vezme do svý továrny a udělá mě ředitelem a nikdo nebude vědět, co jsem dělal dřív, to už je minulost, naprostá dávná minulost.

„Ta donna umí česky, ona…„ nevěděl to slovo v češtině, „traduttrice… Z česky do italsky…a opačně…„

„Překladatelka,„ pochopil jsem. Chytil jsem ho kolem krku, jako bych mu nasazoval kravatu a říkal: „Řekni překladatelka, řekni to…nebo…„ vyhrožoval jsem, byla to naše hra, Gianni držel a řek: „Žekladatelka,„ tisknul jsem ho víc, „Ne žekladatelka, ale překladatelka. Řekni to správně,„ vyzýval jsem ho, sed jsem si mu na břicho a držel jeho ruce roztažený, díval jsem se mu do očí a pak jsem v břiše cejtil takovej divnej šimravej pocit, skulili jsme se na zem. Byl jsem Gianniho a Gianni byl můj.

S těma dvouma korunama, co mám, se nemůžu jít na nádraží ani vyčurat, stoupnu si teda normálně ke zdi a tam to pustím a najednou vidím, že opodál stojí takovej chlápek, čumí na mě… že by? nijak se nekreju, spíš se k němu natočim, ať se podívá, může to bejt jeho, na chvíli to může bejt jeho, mrknu na něj, pak se zapnu a on pořád nic, jdu teda k němu a řeknu: „Ahoj,„ a hezky se na něj usměju, je to přece můj budoucí zákazník, musim ho sbalit, když zatím nesbalil on mě, povídá: „Ahoj.„ A pak hned pokračuje: „Hele, já jsem ze Strakonic a tady mě okradli. Peníze, doklady, všechno. Pučil bys mi padesát korun na vlak? Já ti to pak pošlu, fakt,„ dívá se na mě, snaží se to říkat upřímně, ale já to znám, nejradši bych mu jednu vrazil, vočumuje mě, sprosťák, a pak somruje na pivo nebo Okenu, naposledy jsem slyšel tuhle pohádku před dvěma dněma, jenže tamten byl z Tábora, „Tobě akorát naseru,„ řikám mu vztekle, jdu pryč, něco za mnou křičí, jsme vlastně oba takoví ubožáci.

Milan mě vzal k sobě, bydlel v podnájmu v jednom činžáku, okna byly zamřížovaný a na úrovni chodníku, z lidí jsme viděli akorát nohy, jedna široká postel, ale oba jsme se tam vešli, „Tady teď můžeš bydlet,„ řek, „ale ty si určitě rychle najdeš něco lepšího,„ cestou jsme koupili víno v krabici, bagety a cigarety, najedli jsme se a teď jsme spolu kouřili a pili víno přímo z krabice, skleničky tu Milan neměl, ale já mu je koupim, mám ještě peníze, spoustu peněz, koupim mu je.

Strašně se mi u něj líbilo, byla tam jen postel a taky nějakej stůl a židle, u něj jsme seděli, pár skříněk, věž a nic víc, ale to stačilo, Milan je svobodnej, nikdo mu neřiká, co má dělat, on víc nepotřebuje, víc k životu nepotřebuje a já taky ne. Mluvili jsme o muzice, co se nám líbí a pouštěli si ji, a taky o filmech, a chechtali jsme se, byl jsem šťastnej, že Milan je muj kamarád.

A pak se najednou otevřely dveře a dovnitř vešla holka, krásná holka, hned k Milanovi: „Kdes byl? Čekala jsem tam na tebe přes půl hodiny,„ vyčítavě, mě si ani nevšimla, Milan řek: „Měl jsem práci.„

„A máš něco k jídlu?„

„Ne. Ty jsi nic nepřinesla?„ jakoby si Milan uvědomil, že jsem tady, ukázal na mě, představil mě a pak řek: „To je muj kámoš, dneska přijel a pár dní tu bude bydlet,„ a dodal, možná ve srandě: „A ne abys ho hned přefikla,„ přejela mě pohledem, bylo vidět, že ji nijak extra nezajímám, opáčila: „Hlavně abys ho nepřefik ty,„ sebrala se stolu obaly od bagety, podívala se na ně a naštvaně: „Vy jste to sežrali?„

„Drž hubu!„ okřik ji Milan, „sami jsme si koupili, tak jsme si sami sežrali.„

Zmlkla a já se cejtil blbě, řek jsem: „Já klidně ještě koupim něco k jídlu,„ a Milan zavrtěl hlavou a řek: „Dej jí prachy, ona pude něco koupit,„ dal jsem jí peníze, vypadla.

„Kdo to je, Milane?„ zeptal jsem se.

„Tamara,„ řek.

„Ona tu bydlí taky?„ zeptal jsem se a Milan přikejvnul. „No, někdy.„

„Ona je… to je tvoje holka?„

Milan se jen pousmál, kejvnul, jako že jo, je to jeho holka, líbilo se mi, že Milan má svou holku, přál jsem mu ji, já taky budu mít svou holku, svou holku, kterou budu milovat, Tamara se vrátila a udělala všem vajíčka, který koupila, seděli jsme kolem stolu, byl jsem utahanej, chtělo se mi spát, ale byla tu jen jedna postel, kde budu spát já?

Nakonec jsme leželi všichni v tý jedný velký posteli, já usnul hned a k ránu mě probudilo rytmický skřípání, postel se otřásala, otevřel jsem oči a podíval se, Milan ležel na Tamaře a dělal jí to, dělal jí to zrovna teď, nechtěně jsem se k nim skulil a dotknul se těch dvou spojených nahých těl, nebrali mě na vědomí a pokračovali v tom, odtáhl jsem se a křečovitě se držel okraje postele, ležel jsem zády k nim, nevěděl jsem, co mám dělat, připadalo mi to nevhodný bejt tu, ale nemoh jsem odejít, předstíral jsem, že spím, že mě to vůbec neprobudilo. A pak byl konec a Milan se svalil vedle ní a spali dál.

Václavský náměstí, hlavní náměstí hlavního města, spousta hotelů a cizinců, tady by mě moh někdo sbalit, rád se nechám sbalit, nemám prachy a potřebuju je… jenže nikdo o mě nestojí. Davy cizinců nevšímavě proplouvají kolem mě, kdybych měl prachy, tak si sednu dovnitř, tam spíš někoho sbalím než tady na ulici a najednou vidim, jak přímo přede mnou sebou ta ženská šlehne, padne na chodník, běžím k ní, nejdřív jsem nevěděl, co se děje, hejbe se, není mrtvá, vezmu její hlavu a vidím, že ji má zakrvácenou, je zraněná jak upadla, vytáhnu kapesník, ten kapesník, co mi nechal Pavel a otírám jí krev, okolo stojí lidi, čumí, nikoho nic nenapadne, křiknu: „Zavolejte sanitku!„

Držím její hlavu a otírám jí krev kapesníkem, ona je úplně mimo, říká: „Děkuju… děkuju… to bude v pořádku… jsi hodný chlapec… hodný chlapec…„ jsem hodnej chlapec a najednou sirény a čumily rozráží doktor ze záchranky a za nim jdou s nosítkama, doktor se skloní k tý paní, chlapi ze záchranky pokládají na chodník nosítka, jeden z nich se na mě obrátí a řekne: „Vypadni, překážíš tady.„

Tak teda jdu pryč, když tu překážím.

Bylo ráno a já ležel v posteli a Gianni už byl v práci, slyšel jsem zvonek a vykouk z okna a tam před brankou stála čarodějnice. V rychlosti jsem na sebe něco hodil a seběh dolů k brance. Bylo jí aspoň sto let, myslim. Měla červený vlasy, dlouhý rudý nehty a na očích velký brejle, jen bradavice na nose jí chyběla.

„Ciao. Come stai?„ zeptala se mě a já na ni koukal s vyvalenou pusou. Zasmála se, až jí v puse zacvakala protéza a pak řekla česky, že ona je ta, která mě bude učit italsky.

Zalitoval jsem, že mě nebude učit někdo jako byla Gianniho sekretářka v Praze, to by mi to učení šlo samo, ani kalhotky by si brát nemusela, ale co jsem moh dělat?

Italština je docela jednoduchá a hezká, oni mluví jakoby zpívali, když Gianni v poledne přišel na oběd, tak mu čarodějnice řekla, že mi to jde docela dobře, přijde zase zítra, no to jsem byl štěstím celej bez sebe.

Jeli jsme s Giannim na oběd do restaurace, tam se všude jezdí autem, na značky kašlou, všichni troubí, ale neviděl jsem žádný nehody jako v Praze. Miluju špagety a miluju ryby a všeho bylo dost, zase jsem se natláskal, přes poledne v Itálii nikdo nedělá, drží siestu, leželi jsme pak s Giannim v posteli, najednou se mi vybavila představa jeho sekretářky, chtěl bych ji vidět bez kalhotek a hladit a líbat ji tam, ta představa mě vzrušovala, kdo jsem? jsem teplej, jsem buzík, co dává staršímu chlapovi anebo jsem normální kluk, co touží po holce, zoufale touží po holce, která by ho milovala a on miloval ji? podíval jsem se na Gianniho, ne, Gianniho mám rád, moc rád, jako bych se zastyděl za svý myšlenky, přitisknul jsem se k němu a on cítil mý vzrušení, nevěděl, že to je od úplně jiný představy, přivinul mě k sobě a řek se smíchem: „Ty nemáš nikdy dost.„

Italština mi šla dobře, Gianni mě vzal do továrny a ukázal mi provoz, jak se dělá nábytek, moc se mi to líbilo, řek jsem mu to, že se mi to líbí a myslel jsem na to, že třeba tomu jednou budu vládnout jako teď Gianni a na víkend mi připravil překvapení: „Pojedeme na výlet,„ a zase jsme frčeli po dálnici se staženou střechou, vítr mi cuchal vlasy a já vnímal všema smyslama tu rychlost a přírodu kolem sebe, pocit volnosti a svobody a pak se objevilo moře a byli jsme v Benátkách. Město vystavěný na laguně, na vodě, viděl jsem to poprvé v životě, dóžecí palác, La Piazza di San Marco, Canale Grande, to všechno jsem znal z televize, ale teď to bylo na vlastní oči, projížděli jsme na gondolách, Gianni mi vyprávěl o historii benátskýho knížectví, byl jsem šťastnej a viděl jsem, že Gianni je taky šťastnej, šťastnej kvůli mně.

Přespali jsme v hotelu, ležel jsem vedle Gianniho a mně se pořád vkrádala představa Gianniho sekretářky, jak jí stahuju kalhotky a objevuju tajemství ženskýho těla, těla, který jsem ještě nepoznal, ale strašně po tom toužil. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, chtěl bych o tom s někým mluvit, ale s Giannim jsem nemoh a nikoho jinýho jsem neměl. Obrátil jsem se na bok, zády k Giannimu, a schoval hlavu do polštáře.

Ve Františkánský zahradě si sednu na lavičku, nedaleko dětskýho hřiště, tam si na pískovišti hrajou mrňata, závidim jim, ti ještě neví, co je čeká, nejradši bych si taky tak bezstarostně sed do písku, kolem nich jejich mámy, hlídají je.

Vytáhnu z kapsy mobil a vyťukám číslo. A modlím se, ať to zvedne ona, ať to zvedne ona, telefon dlouho vyzvání a pak slyším její hlas.

„Mami,„ říkám. Vnímám radost v jejím hlase. Radost, že se ozývám. „Jak se máš?„ zeptám se jí, fakt mě to zajímá. Povídá mi, je jí dobře, chybím jí, zeptá se: „Kdy zase přijedeš?„

Hned jak sbalim nějakýho chlapa a nechám si za to od něj zaplatit, mami, protože teď nemám prachy, ale jasně, že jí to neřeknu: „To záleží… víš na čem.„

Je to naše tajemství, jsme spiklenci, zeptá se: „Příští týden? Luboš tu nebude.„

„Jo. Příští týden,„ řeknu. Pak: „Mami?„

„Copak?„ zeptá se.

„Mám tě moc rád,„ řeknu.

Chvíli mlčí, pak řekne: „Já tebe taky,„ a zavěsí.

Strčím si mobil do kapsy a zvednu se.

„Já mám nápad,„ řek Milan.

„Jakej?„ zajímal jsem se.

„Dneska pudeme na tah, někam si zatancovat a pořádně se vožerem,„ smál se.

Zasmál jsem se taky. „Klidně. Ale za co?„ Za těch pár dní, co jsem tu byl, jsme všechny mý prachy utratili.

Milan protáh obličej. „Ty už nic nemáš?„

„Ani floka,„ řek jsem.

„No a jak chceš žít?„ zeptal se Milan. Najednou se tvářil smrtelně vážně.

Zaskočilo mě to. „Já nevim, já… myslel jsem…„

„Hele, nemysli. Uděláme si pravidla. Půlka nájmu na tebe, půlka za jídlo taky na tebe. Nebudu tě přece živit, nejsem tvuj fotr. Já se taky musim votáčet a nikdo se na mě neohlíží.„

Úplně mě to zaskočilo. Vůbec jsem nevěděl, co mám říct. Na jedný straně jsem ho chápal, ale doteď jsme přece utráceli moje peníze! „Co mám dělat?„ zeptal jsem se hlasem, kterej se mi třás.

Milan se ke mně naklonil, položil mi ruku na nohu a díval se mi do očí. „Máš přece něco, co můžeš prodat. A dobře prodat, když víš, jak na to. Věř mi, já to dělám už pár let a vim, o čem mluvim.„

Ale já vůbec nevěděl o čem on mluvil. Co bych moh prodat? Měl jsem akorát to oblečení, co jsem měl na sobě, nic jinýho. Díval jsem se na něj nechápavě.

Přejel mi rukou přes stehno.

Díval jsem se na jeho ruku na mý noze a teď jsem to pochopil. Rozhořčilo mě to: „To jako abych se nechal vošahávat vod chlapů?„

„A co je na tom? Když ti za to zaplatěj?„

„To je ale hnusný. To dělají teplouši. Já přece nejsem teplej.„

„Nikdo neřiká, že jseš. Je to jen obchod. Nic jinýho. Neboj se toho,„ pustil mou nohu a odvrátil se. Dodal: „Anebo se sbal a vypadni a dělej, co umíš.„

Byl jsem úplně šokovanej. Vzpomněl jsem si na toho obrejličkovanýho Němce, jak mě v noci ošahával a jak to bylo hnusný. Vzpomněl jsem si jak po mně vyjel Heinz v hotelu. Nic z toho jsem přece nechtěl! Já přece nejsem takovej!

„Dobrý,“ řek Milan po chvíli, „aspoň to zkus. Možná, že ti to nebude tak proti srsti,“ pak mě chytil za ramena a obrátil k sobě: „Jsem tvuj kámoš, nebo ne?„

„Jseš,„ řek jsem přesvědčeně.

„Tak mi věř,„ řek Milan.

Chvíli jsem přemejšlel, pak jsem kejvnul. Co mi taky zbejvalo? Neměl jsem kde bydlet, neměl jsem prachy, nic, byl jsem úplně odkázanej na něho a domů jsem sepřece vrátit nemoh.

Šli jsme spolu, kolem nádraží a pod podjezdem a za nim na rohu bar. Sestoupili jsme po schodech dolů, Milan zaplatil vstup za oba. Barovej pult a stolky a židličky a uprostřed parket, samí kluci a chlapi a snad ani jedna holka. Hlasitá hudba a Milan tady snad všechny znal, zdravil se s nima, řek barmanovi: „Dvě koly,“ barman mu natočil dvě koly, Milan si jednu vzal a: „Na chvíli si sedni, já něco zařídim,“ zmizel, sednul jsem si ke stolku a koukal kolem sebe.

Pak jsem to ucítil. Něčí pohled. Viděl jsem ho, chlapík stál u barovýho pultu a vejral na mě. Podíval jsem se na něj, ale pak jsem uhnul očima, bylo mi blbý se takhle na dívat na chlapa. Ale jeho pohled jsem pořád cítil. Bylo to strašně divný. Když jsem se na něj znova podíval, viděl jsem, jak se usmál a mrknul na mě.

Radši jsem vstal a šel se projít. Omrknout to tady. Prošel jsem barem až dozadu. Tam byla chodba a z ní otevřený místnosti a v nich hrací automaty. Nějaký kluci tam hráli. Koukal jsem se na ně. Bylo tam i pár starších chlapů, dívali se na hrající kluky. Jeden chlap seděl vedle kluka, co hrál na automatu a objímal ho kolem ramen. Objímal ho úplně jako holku.

Najednou mi bylo tak nějak divně, říkal jsem si, proč jsem tady, co tu dělám? Měl jsem sto chutí odejít, vtom se vedle mě objevil Milan. „Jo, tady jseš.“

Byl jsem rád, že tu je se mnou.

Díval se na hrací automaty a pak se ke mně naklonil: „Sehnal jsem nám kšeft.“

Polilo mě horko. Cejtil jsem, jak jsem celej zčervenal. „Co? Co jako? Jakej kšeft?“

Zasmál se. „Pojď, pudem,“ řek, chvíli jsem váhal, ale on šel a já teda za ním. U vchodu na nás čekal starší tlouštík.

„Milane… já nevim… to je takový blbý,“ řek jsem nejistě.

„Neboj,“ řek Milan. „Dneska svý panictví neztratíš,“ ušklíbnul se.

Podíval jsem se na Milana a pak na toho tlouštíka, Milan to vycítil, chytil mě za ruku a táhnul mě ven.

Chlapík šel za náma, jakoby k nám nepatřil. Před barem čekal taxík, vlezli jsme dovnitř, na zadní sedadla, tlouštík ještě chvíli stál na chodníku, rozhlížel se kolem sebe a pak rychle vklouznul na sedadlo vedle řidiče. Taxík se rozjel.

Připadalo mi to strašně srandovní. Naklonil jsem se k Milanovi: „Kam jedeme?“ zašeptal jsem.

„K němu domů. Neboj, všechno bude dobrý,“ byl jsem rád, že je Milan se mnou.

Dojeli jsme k jednomu činžáku, vystoupili z taxíku, tlouštík zatím platil taxikáři, pak nám otevřel dveře baráku a vstoupili jsme dovnitř. Pořád se ohlížel kolem, připadalo mi to hrozně legrační, byli jsme jako spiklenci, který jdou vykrást banku nebo co.

Největší místnost a v ní široká postel. Myslel jsem, že si na ni lehneme, ale tlouštík si na ni lehnul sám. Já a Milan jsme stáli u postele a tlouštík přikázal: „Svlíkněte se.“ Podíval jsem se na Milana, co bude dělat on, začal si rozepínat košili, ale tlouštík vykřiknul: „Ne! Jeden druhýho!“

Milan svlíkal mě a já jeho, styděl jsem se bejt před cizím chlapem úplně nahej, ale pak jsme byli oba svlečený a ten tlouštík nám z postele říkal, co máme dělat, tak jsme to dělali a já cejtil, že mě to vzrušovalo. Fakt jsem byl nějakej divnej, žádná holka, jen druhej kluk a pak tlouštík, dívající se na nás ze svý postele a mě to vzrušovalo, strašně jsem se styděl. Podle jeho pokynů jsme se s Milanem objímali a Milan mě všude hladil, já stál jak dřevo a najednou tlouštík jakoby vykvik a pak křik: „Jděte už!“

Oblíkli jsme se a vypadli. Na chodbě se Milan usmál a ukázal mi dvě bankovky, dva tisíce, pro každýho jedna, podal mi ji. „Dobrý, ne? Jdeme zpátky,“ ale já řek: „Já už nejdu, Milane,“ celej jsem se třás.

„Co blbneš?“ divil se Milan, ale já mu to nemoh vysvětlovat, sám jsem tomu dobře nerozuměl, asi jsem fakt teplej, byl jsem přece úplně vzrušenej, nebyl jsem s holkou, ale s klukem a byl jsem vzrušenej, vůbec jsem to nechápal.

Milan se vracel do klubu, já šel sám po ulici, po neznámý ulici a všechno viděl rozmazaně, do někoho jsem vrazil a řek: „Pardon,“ hlas se mi třás, chlapík, do kterýho jsem vrazil, se otočil a zeptal se: „Co se ti stalo?“

Co mu mám vysvětlovat a co je mu do toho, odbyl jsem ho s: „Nic, co by se mělo stát?“

„Nehraj frajera,“ řek. Něco v jeho hlase mě přinutilo se na něj podívat. Něco zvláštního.

A tak jsem potkal Pavla.

Bylo mu asi tak čtyřicet, možná víc, nevim, seděli jsme v takový čajovně, pozval mě, hrála tam monotónní hudba. Nevim, proč jsem přijal jeho pozvání, nějak jsem cejtil, že mu můžu věřit, že on není jako ti ostatní. Bylo mi s nim hrozně fajn. S nim.

Všechno jsem mu řek. Jak jsem musel utýct z domova, jak jsem přišel do Prahy a pak taky, co se stalo teďka a čemu jsem vůbec nerozuměl.

„Normálně mi stál. Byl jsem s klukem a stál mi. Jako bych byl s holkou. Přece nejsem teplej?„ chtěl jsem, aby mě ujistil, že nejsem.

Poslouchal měl, usmál se a řek: „Hormony.„

„Co?„ nevěděl jsem, co tim myslí.

„V tomhle věku tvý tělo produkuje velký množství hormonů, ale tvůj mozek to ještě nedokáže zpracovat. Pro tebe je nahota něco novýho, tajemnýho, vzrušujícího. A tvůj mozek si udělá jednoduchou rovnici: nahota – vzrušení – erekce. To nemá s tím, že jsi byl s klukem nic společnýho. Byli jste nahý, hladili jste se a tvůj mozek to chápal jako vzrušení. Proto jsi reagoval, jak jsi reagoval. To je normální.„

Teda takhle se mnou ještě nikdo nemluvil. Vlastně nikdo se mnou o sexu nikdy nemluvil. „Normální? Vážně?„

Pavel se napil čaje a zeptal se: „Tobě se ještě nestalo, že ses vzrušil v nevhodnou chvíli? A třeba bezdůvodně? Ve třídě, v tělocvičně a tak?„

Vzpomněl jsem si na ty trapný chvíle a jak jsem se bál, že to někdo objeví, holky to mají jednodušší, na nich to nikdo nepozná, přikejnul jsem. „No. To víš, že jo. Mockrát.„

„Tak vidíš.„

Hrozně se mi líbil. Mlčeli jsme a pak jsem řek: „No jo. Jenže teď se ze mě má stát kurva.„

„Ty se tak cejtíš?“ zeptal se.

„No a nejsem? Když budu chodit za prachy?“ namítnul jsem.

„Jestli se tak cejtíš, tak jseš. Ale můžeš to brát jako obchod. Něco nabízíš, dostáváš za to zaplaceno.“

Zasmál jsem se. Tohle vysvětlení bylo jednodušší a už tak nebolelo. Ale stejně: „Prodávat svý tělo…“

„… nebo mozek, myšlenky, svý názory, jakej je v tom rozdíl?“ zeptal se.

Mlčel jsem. Pak jsem vyhrknul: „Já bych ho nejradši zabil.“

„Koho?“

„Luboše. Stejně je to všechno kvůli němu.“

Překvapil mě: „Tak jo. Zabiješ ho, pomstíš se a co potom?“

„No… už bych měl klid.“

„… a šel bys do kriminálu. A co potom?“

Pokrčil jsem rameny.

„Pak bys nedělal to, co děláš?“ ptal se dál.

„Ne,“ řek jsem a věřil tomu.

„Co kecáš?“ vyjel na mě. „To, co teď děláš, děláš proto, že sám chceš. Tady už Luboš není. Tady tě nikdo nenutí. Jenom ty sám.“

Mlčel jsem. Najednou jsem cejtil uvnitř takový šimrání. Nejradši bych Pavla obejmul, ale styděl jsem se.

„Vykašli se na to, co říkám. Třeba to cejtíš jinak,“ mávnul Pavel rukou.

Dostal jsem strach, že půjde pryč. Chtěl jsem si s ním povídat. Byl úplně bezvadnej. „Chtěl bych, abys byl muj táta,“ vyhrknul jsem.

„Nejsem, ani bych nemoh,“ řek rychle.

„Já vim… ale kdyby…“

„Ne, to by nešlo. Já za tebe nemám odpovědnost, já ti můžu říkat věci, který bych ti jako tvůj táta nikdy nemohl říct. Pro tebe jsem jen nějakej cizí strejda. A to je úplně jiná role než vlastní otec.“

„Tak co mám dělat, cizí strejdo?“ zasmál jsem se.

Vzal to úplně vážně. „Nejdřív dodělej školu. Postav se na vlastní nohy. Udělal jsi první krok, tak to dokonči. Chceš bejt samostatnej, tak buď.“

To mě tedy rozesmálo. „A kde jako asi budu bydlet? Za co budu žít? Ty jseš srandovní.“

„Vydělej si,“ řek.

Koukal jsem na něj s očima doširoka otevřenýma. „Ty chceš, abych to dělal dál a chodil s chlapama za prachy?“

„Nebo vykládej kamióny. Vydělávej si tím, co umíš. Zatím toho moc neumíš.“

Podíval jsem se na něj a pak jsem řek: „Tak jo. Co kdybysme spolu udělali kšeft? Abych měl na to, co říkáš?“ myslel jsem to napůl jako srandu, ale současně jsem toužil aby se on o mě staral, jenže hned jak jsem to řek, tak jsem cejtil, jak to bylo blbý. Znělo to příšerně a urážlivě.

Neurazil se. Usmál se a řek: „Ne. Ale díky za nabídku.“

To bylo horší, než kdyby se urazil. „Nejsem ti dost dobrej, co? Taky si myslíš, že jsem kurva!“ cejtil jsem, jak se mi do krku vkrádá pláč. Vstal jsem a chtěl bejt co nejdál od něj.

„Sedni si,“ řek.

„Ne!“ vykřik jsem. „A nech mě bejt!“ a uháněl jsem odtud pryč.

Neměl jsem kam jít, chodil jsem po nočních ulicích, viděl jsem světla rozmazaně, najed jsem se v KFCéčku, a pak jsem najednou stál před domem, kde bydlel Milan. Kde jsme s Milanem bydleli. Nevěděl jsem, co mám dělat, jít dovnitř anebo utýct? Utýct kam? Utýct zase?

Milan už byl doma, když jsem vešel, podíval se na mě a řek: „Nesmíš to tak brát. Nic to neni. To bude v pohodě.„

Padnul jsem na postel, hlavu skovanou mezi loktama, Milan si sednul vedle mě, lehce mě poplácával po zádech a říkal: „To bude dobrý, uvidíš, to bude dobrý.„

Kostel na mě dejchne zimou, v kostelech je vždycky zima, rozsvícený svíčky, sochy svatých. Procházím prostředkem kostela, procházím směrem k oltáři, ale až

tam nemůžu, před tím je natažená zlatá šňůra, tam nikdo nesmí. Sednu si do lavice a dívám se na sochy a na kříž s Kristem a najednou mám chuť se vrhnout na zem a modlit se ať mě někdo zachrání: „Pane Bože, zachraň mě, Pane Bože, zachraň mě!„, ale všichni by se na mě dívali jako na blázna, kolem mě projde malej kluk, podleze zlatou šňůru a pokračuje někam dopředu, ten může, já ne, já ne.

Rozhlížím se kolem, v lavici za mnou sedí jakejsi chlap, dívá se upřeně do země a v duchu si něco přeříkává. Koukám na zpovědnici, vstává odtud stará babka, napadne mě, že bych se měl vyzpovídat: „Pane Bože jsem kluk a chodím s chlapama, je to hřích, Pane Bože? Oni mi za to platí, je to hřích, Pane Bože? Jim se to strašně líbí a já to neodmítám, je to hřích, Pane Bože? Přijdu do pekla nebo do nebe, Pane Bože?„

„Bůh není,„ řek jsem.

Gianni se usmál a řek: „Bůh je.„ Vycházeli jsme z kostela, šel jsem tam s Giannim, on na to věřil, ale já ne.

„Jak to víš?„ zeptal jsem se.

„Boha cítíš,„ řek Gianni.

Já tam teda nic necejtil. Akorát takovou tu divnou kostelní vůni. Nic jinýho.

Gianni si položil dlaň na prsa: „Tady je.„

Když je Bůh, proč dopustí, aby se mi stalo to, co se stalo? Proč mi ubližuje? Dělá mu to nějakou radost?

„Senti di cuore. Il Dio e in tuo cuore,„ řek Gianni.

Blbost, já mám v srdci akorát krev, nic jinýho. Díval jsem se na Gianniho a nemoh pochopit, jak takovej schopnej chlap, co řídil nábytkářský firmy, věřil takovejm pitomostem. Vnímej srdcem. Já ale vnímal rozumem. Měl jsem Gianniho rád, protože byl príma a protože on měl rád mě. To jsem věděl, takže to byl rozum. Co to mělo společnýho s Bohem? S Bohem, kterej dopustil války a vraždění, s Bohem, kterej dopustil, aby se mladý kluci prodávali starejm chlapům?

„Il Dio e l'amore,„ řek Gianni.

„Che l'amore?„ vyhrknul jsem.

Podíval se na mě, vzal mě kolem ramen a s úsměvem řek: „La nostra amore.„ Přitulil jsem se k němu.

Odcházím z kostela, na prahu se ještě otočím, chvíli stojím, pak si kleknu a tak, jak jsem to viděl u jinejch, se pokřižuju a v duchu se modlím: „Pane Bože, jestli jsi, sešli mi chlapa na kšeft, sešli mi chlapa, kterej se mnou pude a ať mám nějaký prachy,„ pak vstanu a vyjdu ven.

Venku před kostelem mě ovane vlahej podvečerní vzduch, už se pomalu šeří a já pořád nemám ani floka.

„Těbůh,„ vydechne na mě, cejtim jeho pronikavej pot, jeho špínu, chytne mě za ruce, „prosimtě, prosimtě, prosimtě,„ vyráží ze sebe Tom, vypadá hrozně, vím, že fetuje, ale jak vypadá teď mě překvapilo, je z něj úplná troska, takhle já nedopadnu, já ne, já ne. „Puč mi…puč mi tři kila…„ vyráží ze sebe, potřebuje si šlehnout, je to na něm vidět, celej se třese.

„Tome, já nemám, sorry,„ povídám, ale on se nedá odbýt: „Jsi přece kámoš, já to potřebuju!„ vykřikne.

Vytáhnu drobný, ty drobný co mám, moc velký kámoši jsme zase nebyli, dávám mu drobný: „To je všechno, co mám,„ a uháním pryč.

Hodí za mnou těma mincema a řve: „Hajzle, ty hajzle, to jsem ti byl dobrej, když…„ je v absťáku, utíkám od něj.

Tak jsem přijel. Poprvé od svýho útěku z domova. Zazvonil jsem a máma mi přišla otevřít. Díval jsem se na ni, byla bledá, taková křehoučká, dojalo mě to, objal jsem ji: „Mami!„ věděl jsem, že tu bude sama, tenhle víkend byl Luboš někde pryč, ujistila mě předtím do telefonu.

„Mami!„ šli jsme dovnitř, říkala: „Ty jsi zhubnul… Ty tam vůbec nejíš!„

„Ale jim, mami!„ dali jsme si pusu, objímali jsme se a dali si pusu a já si najednou uvědomil, že takhle se objímám a líbám s chlapama, rychle jsem ji pustil.

„Já ti něco rychle uvařim,„ říkala máma, „co bys tak nejraději?„

Zasmál jsem se: „Ty víš.„ Máma uměla božský ovocný knedlíky. Usmála se a řekla: „Umej se.„

Byl jsem špinavej a upocenej z vlaku, naložil jsem se do vany, byla to rozkoš na mý unavený tělo, ležel jsem a cejtil se strašně šťastnej, že jsem zase tady, doma, s mámou a ona vešla dovnitř, sedla si na stoličku a řekla: „Tak povídej, jak se máš?„

Já věděl, byla to moje máma, znala mě od narození, ale já se teď před ní styděl, před cizíma chlapama jsem se už vůbec nestyděl, ale před vlastní mámou jo, sed jsem si ve vaně a objal si rukama kolena a řek prosebně: „Mami… Mami…„ pochopila to, vstala a ještě řekla: „Nenacákej tady.„

Jed jsem máminy božský jahodový knedlíky s tvarohem, už druhej talíř a máma se ptala: „Co tedy v tý Praze děláš?„

Měl jsem to už rozmyšlený, řek jsem: „Hraju ve filmu,„ a nebyl jsem tak daleko od pravdy.

„Ve filmu?„ podivila se.

„No, to jsem ti přece říkal v telefonu. Jeden můj kamarád má známýho a ten má takovou agenturu, co fotí pro časopisy a dělá filmy.„ Nemoh jsem jí říct, o jaký fotky a o jaký filmy se jedná.

„Jak jsi k němu přišel?„ divila se máma.

„Znal jsem ho, je to kámoš,„ řek jsem a hned jsem přehodil výhybku: „A co on?„ hodil jsem hlavou a myslel Luboše.

Řekla smutně: „Je hodný. Už zapomněl, jak jsi o něm špatně mluvil. Když jsi utek, tak on to všechno zařídil, aby tě nehledali, zařídil to i s tím autem… říkal, že se chceš sám o sebe postarat, bylo ti tu špatně?„ zeptala se vyčítavě.

Aby všechno nezařídil, vždyť to byla jeho práce, musel přece za sebou zamést stopy a nakonec byl rád, že jsem utek. „Mami, proč ho nevyhodíš? Spolu by nám bylo krásně!„

Zavrtěla hlavou. „Tomu nerozumíš.„

Ale já tomu rozuměl, myslela, že je stará a že by už žádnýho chlapa neměla, jenže máma byla krásná ženská a mohla mít na každým prstě deset chlapů a lepších, než byl Luboš, mrzelo mě, že mě z toho vyšachovala. Já bych se přece o ni postaral!

„Málem bych zapomněl,„ řek jsem rychle a vytáhnul z tašky balíčky a dával jí to, to jsem koupil pro ni, parfém a stříbrnej náramek, řekla: „To muselo být drahé,„ pro ni nebylo nic drahý.

„Uvidím někdy ten film?“ zeptala se máma mně přeběh po obličeji stín hrůzy, že by máma mohla někdy vidět film ve kterým hraju, řek jsem: „Nevim. To je pro zahraničí,“ a byla to pravda.

„No vidíš, jak je dobře, že jsi na škole dělal angličtinu, to se vždycky hodí. Stejně bych byla radši, kdyby sis dokončil školu,„ říkala a já sliboval: „Já si ji dokončim, prostě jsem na rok přerušil, to natáčení je náročný, stejně bych na školu neměl čas, ale já ji dodělám,„ věřil jsem tomu, v tu chvíli jsem sám věřil tomu, co jsem řikal, sednul jsem si na podlahu k ní a objal jí nohy: „Mami, mami!„

Hladila mě po vlasech: „Ty můj chlapečku.„

Byla noc a já ležel s mámou v posteli a ona mně držela za ruku, já usínal celej šťastnej, takhle bych ležel pořád, pořád.

Blbec Tom, feťák jeden zasranej, ještě mě kvůli němu sbalej policajti, slyším ho v dálce, jak pořád ječí, ale já už jsem naštěstí kilometry daleko. Zvolním a pomalu se vydejchávám. Přejdu po nábřeží až k řece, na hladině plujou labutě, nemám ani rohlík, kterej bych jim hodil, uvědomuju si, že jsem celej den nejed, máchám jen tak v řece rukou, možná abych labutě přilákal a najednou se jedna z labutí rozletí směrem ke mně, má bojovně nataženej krk, jako když se chystá zaútočit, couvnu od břehu.

Copak ti chci ublížit? Nebo to je labuťák, kterej chrání svojí lásku?

S Giannim jsme jezdili taky do Alp lyžovat, tam byl sníh vždycky. Gianni mi připadal najednou jinej, jako by byl muj kámoš, jakoby vůbec nebyl starší, smáli jsme se spolu stejnejm věcem. Už jsem se nebál chodit sám ven, pár základních italskejch vět jsem uměl, když jsme skončili s vyučováním italštiny a Gianni jezdil do Pordenone, tam byla taky nějaká továrna na nábytek, tak jsem coural po Udine sám a seděl v kavárničkách, popíjel kolu nebo espresso, pozoroval kluky na skejtech, a taky na motorkách, třeba mi Gianni taky nějakou koupí, hrozně se mi to líbilo.

A pak jsem ji uviděl. A ona uviděla mě. Díval jsem se na na ni a ona na mě, přešla a já se za ní pořád koukal, otočila se a viděla, jak se na ni dívám, vrátila se, pořád jsme se na sebe koukali a ona se u mě zastavila a úplně normálně řekla: „Ciao, come stai?„

„Bene. E tu?„ odpověděl jsem.

„Grazie,„ řekla a pak začala mluvit něco italsky. Nerozuměl jsem jí. Řek jsem rychle: „Scusi, ma io sono il straniero e non parlo italiano bene.„

„Il straniero?„

„Si, sono ceco.„

Dívala se na mě nechápavě, zaváhal jsem, snad jsem to řek dobře, opakoval sem:

„Sono di Republica Ceca.„

„Il Ceco?„ teď pochopila. „Praga?„

„Si, di Praga„ přikývl jsem.

Usmála se na mě a sedla si, pak řekla: „In Praga sono belli ragazzi.„

Řek jsem rychle: „In Udine sono belle ragazze.„

Rozesmála se. Smála se tak nádherně a krásně, nahlas a upřímně.

„Parli inglese?„ zeptal jsem se jí rychle. Angličtinu jsem přece měl ve škole a umím ji trochu líp než italštinu.

Pokrčila nos: „Poco, poco.„

Povídali jsme si o sobě směsicí italštiny a angličtiny. Bylo jí jako mně a studovala v lyceu a její táta tu měl knihkupectví. Jmenovala se Elena, Helena, Krásná Helena, Helena Trojská, nejkrásnější holka na celým světě, řek jsem, že nemám rodiče a že tu žiju s Giannim a on je muj strejda, že se teď učím italsky a budu tu chodit do školy, třeba do toho lycea co ona, jenže to bylo lyceum jen pro holky. Pochopil jsem, proč byla zmatená, když jsem řek, že jsem Čech, „cieco„ a „ceco„ se vyslovuje podobně, jenže jedno znamená „slepý„ a to druhý „český„, smáli jsme se tomu a já říkal: „No, non sono cieco. I see you are pretty girl,„ vyznával jsem jí lásku tím zvláštním esperantem.

Procházeli jsme se uličkama Udine a drželi se za ruce, byla bezvadná, úplně fantastická a pak jsme se zastavili před jedním obchodem, byl to obchod s knížkama, museli jsme se rozloučit… „Domani?„ zeptal jsem se a bál se její odpovědi.

„Si, domani,„ Elena mi vlepila pusu na tvář a vběhla do obchodu a já běžel zpátky, celou cestou jsem běžel zpátky a v duchu si zpíval: „Domani, domani… zejtra, zejtra…„ v Gianniho domě jsem vyběh nahoru, do svýho pokoje a na postel, myslel jsem na ni, jenom na ni a hladil jsem se, jako bych hladil ji, byl jsem sám a stejně jsem byl s ní a najednou jsem uslyšel Gianniho hlas, jak mě volá, vrátil se z práce domů.

Rychle jsem na sebe hodil deku, ne, ať sem teď nechodí, teď ne, teď ne, to je přece strašně soukromý, jen mezi mnou a Elenou, Gianni vešel dovnitř, viděl mě a zatvářil se znepokojeně. „Stai male?„

„Un poco,„ řek jsem rychle. „Bolí mě hlava. La testa,„ položil jsem si ruku na čelo, Gianni se otočil, vyšel z pokoje, rychle jsem se oblík, ale zůstal ležet a on se za chvíli vrátil a na podnose nes hrneček s bujonem a čaj, teď mi to uvařil. Položil to přede mně, řek: „Mangi!„ sed si ke mně a položil mi dlaň na čelo. Najednou mě jeho péče strašně dojala, cejtil jsem se špinavej, nečistej, jako že ho podvádím, když jsem už nikdy nechtěl, vzal jsem jeho ruku a dal mu na ni pusu. Usmál se a řek: „Bude dobrý. Zavolám doktora?„

Ne, ne, zavrtěl jsem hlavou, držel jsem jeho ruku, nechtěl jsem, aby teď odešel, bál jsem se zůstat sám se sebou, ať tu zůstane, ať tu zůstane, Gianni vstal, usmál se na mě, opakoval: „Bude dobrý,„ a vyšel z pokoje.

Zůstal jsem ještě chvíli v posteli, ležel jsem a myslel na ni, a taky na Gianniho a nevěděl jsem, co mám dělat, pak Gianni přišel, jestli se cejtím líp, cejtil jsem se líp a byl jsem mu strašně vděčnej, vstal jsem a udělali jsme si hezkej večer, jen pro nás dva, jen pro mě a Gianniho, pro nikoho jinýho.

Lekce italštiny byla nekonečná, nesoustředil jsem se a musel se pořád opravovat, už ať je odpoledne, ať už je odpoledne, říkal jsem si, v poledne přišel Gianni a jeli jsme na oběd do restaurace, nechtěl jsem se už vrátit, nechtěl jsem s ním být sám v zšeřelým pokoji a v jedný posteli, řek jsem: „Zůstanu už ve městě,„ nechtěl jsem se vracet, možná byl Gianni trochu zklamanej, ale já přece nemoh, nemoh jsem jinak.

Stepoval jsem před obchodem s knihama, chtěl jsem jít dovnitř, ale styděl jsem se, a tak jsem čekal a těšil se a najednou byla Elena tady a já nebyl schopnej říct ani slovo, v krku usazenej knedlík.

Normálně a přirozeně mě vzala za ruku a šli jsme. Šli jsme a drželi se za ruce a objímali se a pak jeli autobusem až na konečnou a procházeli se a povídali si, seděli jsme na louce a povídali si a já jsem se cejtil šťastnej, nevýslovně šťastnej, už se stmívalo a blížila se chvíle, kdy se budeme muset rozloučit, nechtělo se mi, nechtělo se jí, objal jsem ji, Elena byla moje holka, moje holka, líbali jsme se.

Líbali jsme se a já cítil její prsa, hladil jsem ji tam, líbilo se jí to, přivírala oči, hladil jsem ji po nohách a dostával se rukou vejš, chtěl bych jí sundat kalhotky a dotýkat se jí tam a líbat jí tam, ale ona najednou ucukla a odsedla si. „No, no.„

„Proč? Perche?„ zaskučel jsem zoufale, byl to legrační zvuk, co jsem ze sebe vydal a ona se zasmála a já znova zaskučel, zavyl jako vlk, byl jsem vzrušenej, až mě to bolelo, ale Elena se smála, vzala můj obličej do dlaní a zeptala se, jak se to řekne česky a já jí to řek, opakovala po mně: „Miluju te.„

Elena mě milovala a já miloval ji, moji Trojskou Helenu, chtěl jsem abysme byli spolu, pořád spolu, ale museli jsme se vrátit, vraceli jsme se autobusem, už bylo pozdě večer a Udine svítilo pouličním osvětlením, drželi jsme se za ruce a já se zase ptal: „Domani? Domani?„

Řekla: „Domani,„ a už jsme byli na náměstíčku, museli jsme vystupovat, drželi jsme se za ruce a nemohli se rozloučit, chci s ní být pořád, pořád a najednou jsem tam stál sám a teď jsem si to uvědomil. Musel jsem se vrátit, vrátit k Giannimu a vůbec jsem nevěděl, co mu říct.

Gianni byl doma, říkal, že měl strach, že měl o mě strach, bylo mi ho líto, objal jsem ho, objal jsem ho těma samejma rukama, kterejma jsem před chvílí objímal Elenu a řek, že jsem si sednul na špatnej autobus a zabloudil, a nemoh mu zavolat protože jsem měl vybitou baterii u mobilu, uvěřil mi, řek, že musim mít hlad, měl jsem hlad, celý odpoledne jsem nic nejed, ani jsem si to neuvědomil a pak se Gianni na mě podíval a řek, abych se šel převlíknout.

Šel jsem se teda převlíknout a všimnul jsem si toho. On tu skrvnu na mejch kalhotách taky musel vidět, proto mě poslal převlíknout, co mám dělat? co mám teď dělat?

Seděli jsme u večeře, Gianni ji uvařil, díval se na mě a pak řek: „Nemáš tu kamarády. To je špatně.„ Odmlčel se, pak: „Jsi mladý kluk, potřebuješ společnost.„ Gianni byl úžasnej, chtěl mi pomoct, chtěl, abych se cejtil dobře, on nic nevěděl o Eleně a já mu to nemoh říct, nejradši bych byl s nim a s ní taky, jenže to nešlo, to nešlo.

„Dám ti peníze,„ řek Gianni, „choď do kina, choď tancovat…„

Peníze, napadlo mě, moh bych ji někam pozvat, Elenu, moji Krásnou Helenu, ale pak najednou, jako bych ucítil to, co bylo, jakoby se ozvala má minulost, prachy od chlapů, abych uspokojil svý potřeby, prachy od chlapů, s kterejma jsem spal, s Giannim spím taky, ale to je přece jiný, úplně jiný… Proč? proč jsem sem jezdil? V Praze bylo všechno jasný a zřetelný: tam jsem byl mužská kurva, co dávala chlapům za prachy a nic jinýho, to bylo srozumitelný a co jsem teď, co jsem tady? Gianniho mám moc rád, chová se ke mně hrozně hezky, líp než se kdy choval muj vlastní táta, dává mi všechno, co chci, možná víc a co mu dávám já? Sex? Svý tělo? Co je moje zásluha? Co mám jinýho co můžu nabídnout než jen svý tělo? Anebo zase něco kopu?

Ležel jsem vedle Gianniho, díval jsem se na něj a myslel na to, jak je hodnej, jak mě vytrh z toho srabu, ve kterým jsem žil, jak mi ukázal opravdovej zájem, měl mě rád kvůli mně samotnýmu, jenže co dál? Co bude dál? Skončil můj život tady? Už se nikdy nemůžu zamilovat do nikoho jinýho? Otočil jsem se zády a za chvíli cejtil, jak se mě Gianni dotýká. Neodmítal jsem ho, ale nepřitisknul se k němu, nechal jsem ho, ať si se mnou dělá, co se mu líbí, jako chlapi v Praze, jenže od těch jsem pak vypad a zůstal samotnej. Gianni chápal, že se ve mně něco děje, já sám přesně nevěděl co to je, chtěl mi svou něžností pomoct, ale dělal to ještě horší.

A ráno, když jsem se probudil, jsem ležel v posteli sám.

Už se blíží večer, svítí pouliční lampy a já pořád bezprizornej courám uličkama Starýho Města. Tolik cizinců, určitě by měl některej z nich zájem o mladýho kluka a já bych nebyl proti, proč mě teda někdo nesbalí? Ani bych si neúčtoval plnou cenu, já potřebuju málo, ale všichni mě bez zájmu míjejí. Milanovi se už určitě daří, měl jsem s ním zůstat na nádraží, já to neumim jako on.

A pak ho uvidim. Stojí před jedním obchůdkem a já jsem najednou strašně rád, že ho vidim. „Ahoj Jonáši,„ říkám.

Poznává mě. „Ahoj.„

„Jak se máš?„ zeptám se ho, Jonáš by mi moh pomoct, tenkrát to s nim bylo přece pěkný, „Já se mám fajn,„ říká, „A co ty?„

„No, jde to,„ povídám. A pak požádám: „Jonáši, moh bys mi pučit? Tak dvě kila, to stačí, já ti to vrátim.„

Dívá se na mě těma svejma velkejma očima a nic neříká a vtom z obchůdku vyjde kluk, tak kolem dvaceti, pětadvaceti a hned k Jonášovi, kterej: „Koupils to?„ a kluk zavrtí hlavou: „Ne, to byl takovej šmejd,„ jdou ode mě pryč, Jonáš se ještě otočí a řekne: „Tak se měj, někdy příště,„ jdou ode mě pryč a já za nima koukám, patří k sobě, ti dva patří k sobě, jen já nikomu nepatřím, nikdo mě nechce.

Seděl jsem u baru a čekal na Milana, byl zrovna asi někde na kšeftu, vedle mě si sed nějakej kluk a řek: „Ahoj, já jsem Jonáš.„ Podíval jsem se na něj, drobnej kluk s velkýma výraznýma očima, toho jsem tu ještě neviděl, „Ahoj,„ řek jsem a představil se.

„Tady je to docela hezký,„ řek Jonáš, no, já to tady za moc hezký nepovažoval, ale musel jsem tu bejt, tohle byl můj svět, pokrčil jsem rameny. „Líbí se ti ta muzika?„ zeptal se, já přikejvnul, „No, líbí, jasně,„ a on řek: „A nechceš si zatancovat?„

„To jako s tebou?„ zeptal jsem se a on kejvnul. Díval jsem se na něj, nerozuměl jsem mu, teda rozuměl jsem tomu, co říkal, ale nechápal jsem proč tak jednal, ale mně se líbí tancovat, řek jsem: „Ale jo,„ šli jsme tancovat, svíjeli se v rytmu hudby, bylo to bezvadný, pak s vyplazeným jazykem: „Já se jdu napít,„ šli jsme se k baru, vtom jsem si ho všim.

Ten tlouštík patřil ke stálejm klientům, aspoň dvakrát do měsíce se tu objevoval, s ním a s Milanem jsem byl poprvé, pak jsme s ním byli ještě, byl docela srandovní. Viděl mě, trochu se pousmál, já se usmál na něj, řek jsem Jonášovi: „Moment,„ a šel za tlouštíkem.

„Ahoj,„ řek jsem mu. „Rád tě vidim.„

„Ahoj,„ odpověděl a šel rovnou na věc: „Rád bych tebe a tvýho kamaráda pozval k sobě.“

„On tu teď neni,“ řek jsem, s Milanem jsme byli pro něj sehraná dvojka, dělali jsme si to před nim a to se mu strašně líbilo, nikdy se nás oproti jinejm chlapům ani nedotk, jen se na nás vždycky díval, jenže tlouštík hodil hlavou k Jonášovi a řek: „Tamtoho tvýho kamaráda.„

Podíval jsem se po směru jeho pohledu, řek jsem: „To nevim, já se ho zeptám,„ a šel jsem k Jonášovi. „Jonáši, jeden chlapík nás zve k sobě, půjdem? Já ho znám, on je hodnej, nemusíš se bát,„ a Jonáš kejvnul: „Klidně. S tebou klidně,„ věřil mi, jako bych byl jeho starší brácha, co o něj pečuje.

Jeli jsme teda spolu, bylo to stejný, pořád stejný, předvedli jsme se oba dva tlouštíkovi v celý svý kráse, on se na nás díval a při tom se věnoval sám sobě a pak jsme vypadli. Dal jsem Jonášovi jednu z tisícovek, co jsem od tlouštíka dostal a řek: „Já jdu domů. Ty se tam vracíš?„ Jonáš zavrtěl hlavou, zeptal se: „Ty tu někde bydlíš?„

„Mám od kámoše pronajatej byt, on je teď pryč, tak mě tam nechává spát.„ Byla to docela hezká garsonka, kde jsem byl sám, ale věděl jsem, že to bylo jen na chvíli, Jonáš nic neříkal, mě to pak napadlo: „Ty nemáš kam jít?„ přikejvnul a já mu navrh: „Tak pojď ke mně, já jsem tam sám.„

Tak jsme jeli k mně. Měl jsem v ledničce nějaký jídlo a pití, najedli jsme se a napili a pouštěli si muziku a povídali si, já mu řek o sobě a Jonáš vyprávěl, že ho táta vyrazil z domova, když se mu Jonáš přiznal, že je jen na kluky.

Byla už noc, leželi jsme a já už pomalu usínal a najednou jsem cejtil jak mě někdo hladí po břiše a níž, probral jsem se a vykřik: „Co to děláš? Do prdele, co to děláš?„

Jonáš se zatvářil ublíženě. „Nic… já…já jenom… strašně se mi líbíš. Tys byl ten nejhezčí kluk tam… Já bych… já bych chtěl s tebou…„ koktal, tisknul se ke mně svým nahým tělem, byl vzrušenej, cejtil jsem to, já si od něj odsed, odsed co nejdál, ale najednou mi ho bylo líto, řek jsem: „Ale Jonáši, já jsem… já nejsem teplej. Mně se líbí holky…„ tvrdil jsem, taky se snažil přesvědčit sám sebe, zeptal jsem se: „Spal jsi s nějakou holkou?„

Zavrtěl hlavou. „Mně se líbí kluci. Vždycky se mi líbili jenom kluci. Holky jsou akorát mý kámošky,„ odmlčel se, pak: „Já myslel, že se ti to tam se mnou líbilo,„ třás se mu hlas.

„Ale jo,„ řek jsem, „to bylo prima, jenže…„ To jsem přece nemoh říct. Že tam to bylo jen kvůli prachům. To se strašně těžko vysvětlovalo. Vzpomněl jsem si na Gianniho.

Jonáš se se na mě díval svýma velkýma očima, měl v nich touhu, já nevěděl, co mám dělat, položil jsem mu ruku na rameno a pohladil ho: „Nezlob se, Jonáši…„

Jonáš se k mně přitisknul. „Já tě… já tě… miluju…„ šeptal, objímal mě, co mám dělat? cejtil jsem jeho horký vzrušený tělo, jak se tiskne k mýmu a najednou moje ruce, samy od sebe a jakoby proti mý vůli, ho objaly a přitiskly ke mně.

Bylo ráno a já se probudil a podíval se vedle sebe, na spícího Jonáše, vzpomněl jsem si, co stalo včera, bylo to hezký, docela hezký, nic špinavýho jako s cizíma chlapama, najednou jsem po něm zatoužil, chtěl jsem ho obejmout, jsem vážně teplej? natáh jsem ruku a spícího Jonáše pohladil po tváři.

Pootevřel oči, podíval se na mě a vklouznul mi do náruče.

Když se dostanu do klubu, tak tam určitě nějakej kšeft chytim. Ale jak se tam dostat, když nemám ani penny? Jdu kolem herny, vtom mě to napadne. Třeba tam bude.

Je tam. Sedí u automatu a hraje.

„Čau Miky,“ povídám mu.

„Hele, muj kluk,“ říká Miky a mě zase překvapí jeho vysokej hlas, kterej se vůbec nehodí k jeho mohutný postavě.

„Jak to jde?“ zeptám se a hodím hlavou k automatu. Má tam nahráno přes dva tisíce, ale jak ho znám, určitě tam naházel pět.

Je chytrej, nereaguje na to, co říkám, jde rovnou k věci. „Co chceš?“

„Pučil bys mi?“ zeptám se.

„Kolik?“

Chvilku přemejšlím. Stačí mi na vstup a na kolu, tak kilo, maximálně dvě kila. Pak se podívám kolem sebe na blikající automaty a vyhrknu: „Litr. Jedna svině mě při kšeftu okradla.“

Nezajímá ho to. Zeptá se jen: „Do kdy?“

V klubu určitě kšeft seženu. A ne jen jeden. V pohodě mu to vrátím. „Do rána.“

Přestane hrát, vytáhne naditou peněženku a z ní litr. Podává mi ho a najednou druhou rukou, prsty, mi sevře nos a začne mi ho bolestivě kroutit. Přitom říká: „Ráno v pět tady chci mít od tebe dva litry. Jasný?“

Vytrysknou mi slzy, zahuhlám: „Jasdě,“ Miky mě pustí a já si vemu ten litr. Třu si nos, bolí to. Blbec jeden, Miky. Otočí se zpátky k automatu a pokračuje v tý svý hře.

Jdu k baru a rozměním si pětikilo. Třeba tu vyhraju a vrátím mu to hned. Vrazím drobný dvacky do automatu a zmáčknu tlačítko. Pohodlně se uvelebim na židličce u

automatu.

Uvelebil jsem se na židličce u baru a najednou mi na rameno dopadla těžká tlapa. Otočil jsem se. Stál tam chlapík, už jsem ho tu předtím párkrát viděl, ne moc velkej, ale silnej, podsaditej. Měl na sobě černou koženou bundu a díval se na mě pronikavýma tmavýma očima. „Jak to jde?“ zeptal se. Měl kupodivu vysokej hlas. Na to, jak vypadal, jako pořádnej chlap, měl fakt vysokej hlas.

„No, jde to,“ řek jsem.

„Ty jseš tu novej, že jo?“

„Novej? Už jsem tu byl…“ zprvu jsem nepochopil, co tím myslí.

„Hezkej a sexy,“ dodal tak nějak divně a pohladil mě po tváři.

Začal jsem se bát. Kolem mě prošel Patrik, kejvnul na mě a taky na toho chlápka a řek mu: „Čau, Miky,“ a šel dál.

Sklouznul jsem s barový stoličky, ale Mikyho ruka mě zadržela. „Chceš mi utýct?“

„Potřebuju se vychcat,“ opáčil jsem trochu naštvaně. Pustil mě a já šel za Patrikem. Stáli jsme vedle sebe před mušlema a já se zeptal: „Hele, Patriku, kdo to je ten chlap?“

„Kterej?“

„No ten, jak jsem s nim seděl. Ten Miky.“

„To je takovej mafián. Děsnej pracháč. Jdeš s nim?“

„No…“ zaváhal jsem. Nechtělo se mi, cejtil jsem na něm něco divnýho, nevěděl jsem co, ale bylo to fakt divný. „Nechceš s ním jít ty?“ nabídl jsem Patrikovi.

„To teda ne…“ řek Patrik rychle, zapínal se.

„Asi s nim nepudu,“ řek jsem.

Patrik se na mě podíval takovým tím vědoucím pohledem, věděl víc, o moc víc než já a pak hned vypad ven. Zapnul jsem se a pomalu vycházel ze záchodu. Miky na mě čekal před dveřma. Uviděl mě a řek, spíš nařídil: „Tak jdem, ne?“

Takovýmhle bavorákem jsem se teda vez poprvé. Miky jednou rukou řídil a druhou měl položenou na mý noze. Nehladil mě, nic, jen měl tu ruku položenou. Jakoby se bál, že mu uteču. Já seděl strnule, ani jsem se nemoh pohnout. Byl jsem jak zhypnotizovanej a měl sem strašnej strach.

Bydlel ve vilový čtvrti, v jedný vilce. Vjeli jsme do garáže, garážový vrata se za náma automaticky zavřely, vystoupili jsme. Ukázal mi a já šel za ním. Otevřel jedny dveře a strčil mě dovnitř. Byla to podzemní místnost, hrozně málo osvětlená, byl tam taky kříž do xka a provazy a řetězy a spoustu věcí co jsem vůbec nevěděl na co jsou, Miky řek: „Svlíkni se!“ a já se svlíkal a on taky, musel jsem si oblíknout takový kožený řemeny, křížem přes prsa a mezi nohama a to bylo všechno, na jeho vyzvání jsem šel k němu, on se položil na kříž a řek: „Uvaž mě.“

Já byl úplně šokovanej, viděl jsem pouta na koncích kříže, přivázal jsem ho, jeho ruce i nohy, teď byl Miky úplně bezmocnej, moh bych si s nim dělat, co bych chtěl, ale mě to ani nenapadlo, nevěděl jsem co mám dělat, něco takovýho jsem ještě neviděl a on zachrčel: „Svlíkni mě.“

Měl na sobě jen slipy, nic jinýho, ale nemoh jsem mu je stáhnout, nešlo to, když byl přivázanej na kříži a měl roztažený nohy, nevěděl jsem jak, řek: „Roztrhni je.“

Roztrh jsem mu je a strhnul dolů a pak to začalo. Chtěl abych ho kousal do prsou, do bradavek, abych mu tam dával svorky, viděl jsem, jak ho to vzrušuje, chtěl abych na něj kapal vosk ze svíčky, pak jsem ho otočil a musel vzít takový malý plastový pádlo, Miky chtěl, abych ho bil. Abych mu nasekal na holej zadek jako malýmu dítěti. Plácnul jsem ho s tím, vykřik: „Víc!“ Plácnul jsem ho víc. Líbilo se mu to. Najednou jsem si to uvědomil. Stojím tu sám skoro nahej u nahatýho chlapa, a biju ho. Proč? Proč nemůžu mít normální život? Proč se to všechno stalo? Proč nejsem s kámošema anebo nějakou holkou a nebavím se? Proč musím dělat tohle? Proč musim dělat to, co chtějí ostatní a já ne? Proč… Dostal jsem strašnej vztek a ten vztek se obrátil proti Mikymu. Bil jsem ho a bil jsem ho silně, jakoby on moh za to, co se stalo. Vůbec jsem nevnímal nic z okolí, jen jsem dával průchod svýmu zběsilýmu vzteku. A pak jsem najednou přestal. Viděl jsem Mikyho úplně červenej zadek od jelit a já dostal strach, že jsem mu ublížil a on mi to oplatí, obešel jsem ho a viděl, jak se tváří šťastně a že je uspokojenej.

Odvázal jsem ho, tvářil se šťastně a spokojeně, sáhnul mi mezi nohy a silně mě tam zmáčknul, bolelo to, vykřik jsem a on řek: „Jseš bezvadnej. Muj kluk.“

Já se začal bát, že on teď bude bít mě, ale ne, klečel přede mnou a líbal mi nohy a prsty u nohou a mě to strašně lechtalo a hladil mě všude, klečel přede mnou pokorně, hladil mě, bylo toho víc, co po mně chtěl a co mi dělal a co chtěl, abych dělal já jemu a bylo to hnusný… cejtil jsem se jako nějaká věc, kterou on používá ke svýmu uspokojení, jen jako věc, bylo mi při tom strašně divně.

Zpátky jsme jeli zase jeho bavorákem, než jsem vystoupil, naklonil se ke mně, olíznul mi tvář a řek: „Muj kluk,“ a vrazil mi do ruky nějaký peníze a vyšoup mě z auta. Stál jsem u zdi domu, chtělo se mi zvracet, přitisk jsem si ruku na pusu. Tu ruku, ve který jsem držel prachy od Mikyho. Byly to čtyři tisíce.

A to rozměněný pětikilo už nemám. Všechno je to zase v automatu. Zase mi něco proklouzává mezi prsty. Podívám se na Mikyho, ten se jen ušklíbne když vycházím

z herny. No nic, na vstup mám.

Měl jsem peníze, Gianni mi dal peníze, jenže mi to bylo houby platný, baba otravovala, slovesa první třídy, slovesa druhý třídy, slovesa třetí třídy, jak se řekne italsky: Jdi už do prdele, čarodějnice? a ona mezitím opakovala: Parlo, parlai, parlato… koho to tady zajímá?

Nekonečnej oběd s Giannim, Italové berou oběd jako obřad, trvá jim to dlouho, u nás to do sebe naházíme a jdeme, kterej pitomec tu vymyslel, že se přes oběd nedělá?

A pak jsem volnej, konečně jsem volnej, celou cestu jsem běžel, běžel, čekala na mě, „Scusi, scusi, ma amore,„ líbal jsem ji, moji Elenu, opozdil jsem se, promiň, mám peníze, kam půjdeme?

Do kina, chtěla jít do kina, měla to snad naplánovaný, italskej film v původním znění a bez titulků, kino poloprázdný, zabořili jsme se do křesel, vzala moji ruku a já její, film mě nebavil, Elena mě bavila, byli jsme tam jen spolu a nikdo jinej, hladil jsem ji a líbali se, drželi jsme se za ruce, může bejt někdo šťastnější než já?

Byl večer a seděli jsme v kavárně, díval jsem se jí do očí, do nádherných očí mý Krásný Heleny, chtěl bych s ní takhle sedět pořád.

Ale nemoh jsem. Musel jsem se vrátit.

Gianni seděl u počítače, řek, abych šel k němu, tak jsem k němu šel, on ukázal na obrazovku a zeptal se: „To jseš ty?„

Podíval jsem se a polilo mě horko. Jasně, že to jsem já, moje fotky, co jsem dělal, ta svině fotograf je dal na Internet, kdo chce fotky tohohle kluka, ať pošle peníze a dostane cédéčko s jeho nahatýma fotkama, na kterejch je vidět úplně všechno…

Otočil jsem se a utíkal do svýho pokoje. Myslel jsem, že už jsem se zbavil svý minulosti, jsem jinej, teď jsem jinej, už přece nejsem mužská kurva, ale minulost mě stejně dostihla. Gianni za mnou přišel do pokoje, věděl jsem, že mě teď bude chtít vykopnout, sed si vedle mě na postel a začal mě hladit po vlasech, říkal: „To už je pryč, to bylo, to všechno už je pryč.„

Chytil jsem jeho ruku a držel ji, jako jsem držel ruku mámy.

Nádherný chvíle s ní, s ní, s mou láskou Elenou, nádherný chvíle, ale kratičký, připadalo mi, že chvíli po tom, co jsme se potkali, se už musíme rozloučit a nekonečný chvíle s Giannim, nekonečný obědy a nekonečný večeře, nekonečný vejlety o víkendu, večer přišel ke mně do pokoje, ale já se otočil zády a odtáhnul se, nechtěl jsem ho, nechtěl, jestli to nutně potřeboval, musel si to udělat sám.

Tak jsem tady zase, zase ty světla a hudba a známí, kam taky jít? kam já můžu jít? tohle je můj svět, klub, klub mladejch kluků a starejch chlapů, je tu poloprázdno, vezmu si kolu a jdu chodbou dozadu, pár kluků tam hraje na automatech, pozdravíme se, vrazím pětku do jednoho automatu s joystickem a chvíli řídím závodní auto, tenhle závod musim vyhrát. Tady to řídím já.

Mám to ve svejch rukách. Já. Já. Teď to ovlivňuju.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, uviděl jsem Toma a šel jsem k němu: „Ahoj, jak se máš?“ Tom něco odpověděl, vytáh z kapsy psaníčko a nabídnul mi, nechtěl jsem, už jsem to zkusil, ale nechci bejt na tom závislej, nechci bejt na ničem závislej, jsem svobodnej, dělám si to, co chci, nikdo mi přece nic nenařizuje, zavrtěl jsem hlavou. Tom kejvnul na nějakýho známýho chlapa, co ho balil, sesmeknul se z barový stoličky.

Prošel jsem chodbou dál a úplně vzadu seděl Milan, obrácenej zády ke mně. Sám. Šel jsem k němu: „Čau Milane,“ podíval jsem se na něj a on na mě, nic neříkal, ale já to viděl.

Byl úplně rudej v obličeji a po tvářích se mu kutálely slzy.

„Milane,“ řek jsem vyděšeně a chytil ho kolem ramen. „Co ti je?“ Takhle jsem Milana neznal.

Brečel. Milan normálně brečel. Nevěděl jsem, co mám dělat. „Stojí to za hovno, úplně všechno stojí za hovno. Já sám stojím za hovno,“ vzlykal.

„Ale ne, Milane,“ říkal jsem mu a věřil tomu, „jseš bezvadnej kluk…“

„Nejsem,“ vzlyknul. „Nejsem. Od čtrnácti dělám jenom tohle. Nic jinýho neumim, utek jsem z domu a jen šukám za prachy s chlapama. Víc jak šest let šukám s chlapama za prachy. Nic nemám, nejsem nic, nic neumim. Jsem kurva. Jsem zbytečnej. Strašně mě to sere, ale já…“ brečel úplně jak mimino.

Nevěděl jsem, co mám dělat. „Milane, jsme kámoši. Jseš fakt bezva. A spoustu toho umíš, ne, že ne. Najdeš si prima holku a normálně se voženíš… budeš… třeba Tamara…“

„Ta je taky kurva,“ skočil mi do řeči, „Ta spí s každym. Ty jsi s ní taky spal,„ polilo mě horko, jak to ví? řekla mu to? ale Milan jen mávnul rukou. Odmlčel se, pak: „Máma mi říkala, že mě po porodu křísili. Proč mě, doprdele, nenechali chcípnout? Dyť jsem úplně na nic.“

„To neni pravda, že nejsi na nic, nejsi. To bude v pohodě,„ nevěděl jsem, co mám dělat, jen jsem ho držel kolem ramen a mlčel jsem. Chtěl jsem mu tím dotykem dokázat, že je fakt príma kluk a můj kamarád a že ho mám rád.

„Co je?“ ozval se za náma Patrik.

„Nic,“ odbyl jsem ho. „Nech nás bejt.“

Patrik zmizel a Milan se pomalu uklidňoval. Otřel si obličej a nos, podíval se na mě: „Díky, kámo,“ řek a já byl strašně rád, že se uklidnil a že je můj opravdovej kamarád. Podíval se na mě a řek: „Jsem vůl, co?“

„Nejseš. Jsi bezva. Fakt. Mně je taky z toho někdy blbě, ale… Hele, víš, co? Vyserem se tady na to. Budem dělat něco jinýho, já mám známýho, ten nám sežene nějakou práci a bydlení… Budeme žít normálně…“

„Myslíš to vážně?“ podíval se na mě Milan s nadějí.

„Jasně!“ řek jsem nadšeně. Sekneme s tím, vykašlem se na tyhle zvrhlý chlapy a já řeknu Pavlovi, až ho potkám, on nám určitě pomůže, říkal jsem si.

„Díky,“ řek Milan. „Jseš dobrej kluk. Mám tě rád.“

Řek to tak normálně a prostě a já byl šťastnej, že se trochu uklidnil a že budeme spolu a zbavíme se tady toho a že mě má Milan rád.

„Já hned příjdu,“ řek Milan rychle a šel chodbou pryč.

Seděl jsem na kraji kulečníkovýho stolu a myslel na naši novou budoucnost, bez chlapů a bez prodávání se, konečně začnem žít normálně, jak jsem po tom vždycky toužil. Já jsem přece tohle taky nechtěl! Bylo mi bezvadně, jak už dlouho ne.

Pomalu jsem se vracel zpátky do baru. Světla a hluk a hudba, kluci s klukama a kluci s chlapama, tak dneska jsem tu naposled a už nikdy víc, rozhlížel jsem se kolem a nikde jsem Milana neviděl.

Malej Péťa seděl u stolu mezi dvouma tlustýma chlapama, naklonil jsem se k němu, viděl jsem, že má rozepnutý džíny a v nich šátrající ruku jednoho z chlapů, zeptal jsem se: „Neviděl jsi Milana?“

„Jo,“ řek Péťa, „teď šel s někym ven,“ a zachichotal se, jak ho tam ruka toho chlapa šimrala. Jo, teď šel s někým ven, říkal jsem si. Šel s někým. Vrátil jsem se k barovýmu pultu, opřel se o něj. Nic se nezměnilo, nemůžeme nic změnit, musí to pořád bejt takovýhle a vedle mě se ozval hlubokej hlas: „Hi. Do you want a drink?“

Podíval jsem se na něj, podíval jsem se na toho mohutnýho vousatýho Dána a: „Sure,“ přikejvnul jsem a přisunul se k němu.

Tak tenhle závod jsem teda nevyhrál, byl jsem až druhej, nikdy nejsem první, nejradši bych do automatu kop, vracím se zpátky. V jedný místnosti sedí u automatů kluci, ale nehrajou, o něčem si spolu povídají, vejdu dovnitř.

„Já jsem s nim mluvil včera večer a byl úplně normální,„ říká Roman. „Zrovna šel na kšeft.„

„Kdo?„ ptám se a Roman odpoví: „Tom.„

„Co s nim je?„

„Sebrali ho policajti. Byl úplně celej vod krve,„ povídá Patrik a já najednou cejtim, jak mi jakási ruka svírá srdce. „Co? Proč?„

Péťa pokrčí rameny a Roman řekne: „Podříz se na ulici.„

Dyť jsem Toma dneska potkal, před pár hodinama jsem ho potkal u kostela a Marek zavrtí hlavou: „Jak si začal šlehat hérák, tak to s nim šlo do prdele.„

Tom po mě chtěl prachy na další dávku, ale já neměl, já přece neměl prachy, jsem vinnej? jsem nevinnej! a Patrik najednou řekne: „Co když ho podříz někdo jinej?„

„Kdo jako?„ diví se Roman.

„Vim já? Mafie. Třeba něco věděl. Nebo tak. Nepohodlnej svědek,„ Patrik pokrčí rameny a vypadá, že to myslí vážně.

„Moc chodíš do kina,„ zasměju se.

Všichni se zasmějou. Dech možný smrti je zahnanej. Aspoň na tuhle chvíli. Nás se to přece netýká. Aspoň v tuhle chvíli ne.

Ten chlapík procházel celým klubem, jakoby někoho konkrétního hledal. Díval se po klukách, co seděli u baru anebo tancovali, procházel zadní chodbou. Hrál jsem s Patrikem a Romanem kulečník, dneska mi to nešlo, odložil jsem tágo a řek: „Jdu se napít.„ Šel jsem chodbou zpátky a tam jsem ho potkal. Díval se na mě zkoumavě, jakoby měl svlíkal očima, znal jsem ty pohledy, usmál jsem se na něj, na chvíli se zastavil a řek: „Ahoj.„

„Nazdar,„ odpověděl. Zeptal se: „Jseš volnej?„ Šel rovnou na věc.

Připadalo mi to srandovní, jseš volnej? Volnej pro tebe, pro všechny chlapy, když mi za to zaplatěj, kejvnul jsem a on řek: „Tak pojď se mnou.„

„Kam?„

„No kam. Ke mně,„ vysvětloval, jako bych byl naprostej idiot. „Kolik chceš?„

„Podle toho. Jestli na hodinu nebo na celou noc.„

„Mně stačí na chvíli,„ řek chlapík a já na to: „Tak patnáct set.„ To byla moje cena.

Kejvnul. „Tak jo.„

Tak jsme teda šli. Venku chlapík zavolal taxík, sednul jsem si do něj, chlapík mezitím někam telefonoval mobilem, pak si sed vedle mě a jeli jsme.

Taxík zastavil před starým činžákem, vystoupili jsme a šli dovnitř, pár pater nahoru a do jednoho bytu. Chlapík odemknul, pustil mě dovnitř, zavřel za mnou dveře a zamknul je. Nerozsvěcel. Šli jsme do jednoho pokoje, světlo tam bylo akorát z venku, od pouličních lamp a já řek: „Něčeho bych se napil,„ měl jsem žízeň, ten chlap mě sbalil tak rychle, že jsem to v klubu nestačil.

„Hele, ty buzno, ty tu nejseš proto, abys chlastal. Svlíkni se, ať si s tebou pohraju,„ řek ten chlap drsně.

Bylo to divný. Bylo to strašně divný. Všichni chlapi byli – aspoň zpočátku – slušný. A pak jsem si toho v tom šeru všimnul. Že v místnosti nejsme sami. Vzadu stáli ještě dva další. „Tak se svlíkej, buzíku, ať si tě vohnem,„ řek jeden z nich. A to jsem věděl, že jsem v průseru.

Zpátky jsem nemoh, a navíc ten chlapík, co mě přived, zamknul. Viděl jsem za sebou dveře, nevěděl jsem, kam vedou, ale vrhnul jsem se k nim. Proběh jsem do tý další místnosti, zabouch za sebou a zamknul. Naštěstí byl v zámku klíč. Byla to kuchyň a dveře byly fórový, ty dlouho nevydrží, běžel jsem dál a převrhával za sebou židle, ať je to chvíli zdrží.

„Votevři!„ slyšel jsem hlas jednoho z chlapů, „já ty dveře vyrazim!„

Jen si klidně vyraž dveře ve svym bytě, myslel jsem si a běžel kuchyní, a slyšel jsem je:

„Nemá to cenu, stejně nám neutečeš. Máš to marný, stejně nám musíš dát.„

Věděli, proč to říkali. Kuchyň končila balkónem a pak nic. Vyběh jsem na balkón a podíval se dolů. Byla to vejška, to bych neskočil, zabil bych se.

Přehnul jsem se přes zábradlí a pode mnou byl taky balkón, byty byly stejný.

Přelez jsem zábradlí balkónu držel se okraje a visel dolů. Musim, musim, říkal jsem si a skočil jsem.

Dopad jsem na balkón o patro níž. Paty mě zabolely, ale byl jsem od těch chlapů pryč. Co teď? Tady, o patro níž, byla vedle balkónu římsa, nebyla moc široká, ale já se tam vejdu, vejdu se tam, přelez jsem a přitisknutej ke zdi domu jsem se opatrně plížil po římse a snažil se nedívat se dolů.

Pode mnou byla zeď, která oddělovala jednotlivý dvorky, moh bych na ni skočit, když se trefim, bude to dobrý, jestli ne… radši jsem na to nemyslel a po chvíli váhání skočil. Zapotácel jsem se, ale udržel se. Přeběh jsem po vrcholu zdi a seskočil do dalšího dvora. Proběh jsem barákem a na ulici. Uháněl jsem jak blázen, srdce mi bušilo až v krku.

Nikdo nebyl doma, vběh jsem dovnitř, tady jsme s Milanem bydleli a já se vrhnul na postel. Celej jsem se třás, teď mi to teprve začalo docházet, třás jsem se jak ratlík. Sáhnul jsem vedle sebe, hledal jsem kapesník, byl jsem úplně zpocenej, chtěl jsem se otřít, něco jsem nahmátnul a otřel si nos a obličej, ale v prstech jsem cejtil, že to není kapesník, že je to nějakej jinej materiál. Podíval jsem se na to a byly to Tamařiny kalhotky. Odhodil jsem je, adrenalin se z mý krve pomalu odplavoval, ležel jsem a oddechoval a dovnitř vešla Tamara. „Čau,„ řek jsem a třás se mi hlas. Podívala se na mě jak ležím, viděla svý kalhotky vedle mě, přičítala muj rozechvělej hlas něčemu jinýmu.

„Ale ale,„ řekla, domejšlela si bůhvíco, „Tak ukaž, jak se ti líbí mý kalhotky,„ snažila se mi strhnout peřinu s těla, já se bránil, vůbec tomu nerozuměla, zápasili jsme spolu, ale bylo to marný, nakonec se jí to podařilo. Lehla si ke mně, rozepnula mi kalhoty, objala mě a pak mě převalila na sebe.

Myslel jsem na to, že to právě dělám s holkou mýho nejlepšího kamaráda, že právě podvádím svýho nejlepšího kamaráda, líbilo se mi to s ní a nelíbilo se mi to, myslel jsem na to a snažil se na to nemyslet, chtěl jsem to a nechtěl jsem to, pak najednou byl konec a Tamara mě se sebe prudce shodila: „Pitomče, neumíš si dát bacha? Myslíš, že si chci vod tebe pořídit nějakýho fakana?„

„Promiň,„ řek jsem, „promiň,„ když to přijde, tak to přece nejde udržet, to prostě nejde, Tamara to jako holka nikdy nemůže pochopit, byla na mě pěkně naštvaná.

Vracím se zpátky do baru. Dneska tedy nic moc. Kluků je tady dneska přesila.

„Ahoj,„ slyším hlas vedle sebe. Otočím se. Heinz. Zase on.

Kejvnu. „Ahoj,„ odpovím a radši jdu pryč. Dávám mu najevo, že o něj nestojim. Určitě tu najdu někoho jinýho, vždycky jsem tu někoho našel. Jsem přece hezkej kluk. Nemám zaječí pysk ani bradavici na nose. Jsem hezkej kluk. Dívám se k rohovýmu stolu, tam je malej Péťa obklopenej chlapama, který ho tam pod stolem zase ošahávají a on z toho má legraci, vedle mě se zastaví nějakej chlap, dívá se na mě, dívá se na mě žádostivě, konečně, konečně, vypadá jako cizinec, usměju se na něj a řeknu: „Hi.„

„Ahoj,„ řekne, je to Čech, ale nevadí, nevadí. „Jak se máš?„

„Bezva. A ty?„ říkám. Není mi bezva a vůbec mě nezajímá, jak se má on. Ale to jsou takový úvodní věty, takový slušňácký, vypadalo by to blbě, kdyby ke mně přišel a rovnou se zeptal, jestli si s nim chci zašukat. „Kolik ti je?„ zeptá se.

„Šestnáct,„ řeknu. Občanku mám, kdyby ji chtěl vidět.

„A co nabízíš?„

Potřebuju prachy, nutně potřebuju prachy, tak říkám, co jindy ne: „Všechno.„

Podiví se: „Všechno? Úplně všechno?„ a já mu na to kejvnu, zeptá se: „A kolik za to všechno chceš?„

„Za úplně všechno dva a půl,„ řeknu. Moh jsem si říct víc, vidim, jak je celej říčnej.

Pokejvá hlavou, jakoby to předpokládal a řekne: „Já si to ještě rozmyslim,„ vstane a já mám vztek. Blbec jeden, ať jde na nádraží, tam si sežene kluky za pár stovek. Hajzl jeden pitomej, chudej, českej. Vidim, jak mě od baru pozoruje Heinz. Otočím se k němu zády. Prostě ho ignoruju. Heinz mě nedostane. Nikdy. Nikdy.

Zrovna jsem se podíval ke vchodu a viděl ho vcházet. Viděl jsem ho tu poprvý. Vstal jsem a šel k němu. „Ahoj Pavle! Co ty tady?„

„Ahoj,„ řek Pavel a vypadalo to, že mě taky rád viděl.

„Ty sem taky chodíš?„

„Občas,„ řek.

Sedli jsme si ke stolku, jen sami dva, koupil mi kolu a sám si dal pivo. „Sháníš někoho?„ zeptal jsem se a zatoužil, ať si vybere mně, ale on řek: „Ani ne. Spíš to tady tak pozoruju.„

Najednou jsem se lek. „Ty jsi policajt?„

Zasmál se tomu.

„Co teda pozoruješ?„

„Lidi.„

„Do prdele, já vim, že lidi a ne hrochy. Ale proč? Proč je pozoruješ?„

„Nejspíš proto, že mě zajímají.„ Rychle změnil téma: „A jak se tobě daří?„

„Mně? Bezvadně,„ řek jsem.

„To jsem rád,„ řek a mně se chtělo ho provokovat: „Proč jseš rád?„

Podíval se na mě a řek: „Třeba proto, že si myslim, že jsi fajn kluk. A že sem moc nepatříš. Že by sis zasloužil něco lepšího.„

„Lepšího? Co by mohlo bejt lepší?„ podivoval jsem se. „Nechávám chlapy, ať si pohrajou s mym ptákem, já si pohraju s těma jejich, vobčas si s nima zašukám a dostávám za to prachy, co by mohlo bejt lepšího?„ chtěl jsem, aby to znělo sebevědomě a sebejistě, ale on mě měl prohlídnutýho, řek: „Tuhle komedii na mě nehraj.„

Mlčel jsem a díval se do skleničky s kolou. Pavel položil ruku na muj loket.

„Vykašli se na to, co říkám.„

Nemoh jsem se na to vykašlat. Měl pravdu. Zase jsem zatoužil, aby byl muj táta. Jemu bych řek všechno. Kolem nás chodili kluci, občas se na mě podívali, ale já je skoro ani nevnímal. Byl jsem s Pavlem, on do mě viděl, věděl, co jsem cejtil a na co myslel a já nevěděl, jak to dokázal. Chtěl bych ho obejmout, chtěl bych, aby mě držel. Chtěl bych jít s nim, teď, zrovna teď.

„Ty sis nikdy nekoupil kluka?„ zeptal jsem se.

„Jednou,„ řek. „Spíš ze zvědavosti.„

„No a?„ zajímalo mě. Třeba si dneska vybere mě. Třeba…

Pokrčil rameny. „Nejde o peníze, jde o sebeúctu. Koupenej sex je lacinej. Vždycky. Ať zaplatíš cokoliv.„

Možná, myslel jsem si. Možná. Jenže mně to umožňuje žít. Bez toho bych byl dneska… Kde bych byl?

„Byl už jsi doma?„ zeptal se najednou.

„Ne,„ zavrtěl jsem hlavou. „Já přece žádnej domov nemám,„ řek jsem a hlas se mi zachvěl.

„Nekecej,„ řek. „Máš domov a máš tam mámu. Umíš si představit, co ona prožívá? Nic o tobě neví, neví, jestli jsi vůbec naživu, jestli jsi v pořádku, vůbec jsi jí nedal vědět.„

„Ty myslíš, že bych měl?„ zeptal jsem se ho.

„No to dá rozum, že bys měl. Já myslel, žes to už dávno udělal. Aspoň jí zavolej.„

„A co jí mám říct?„

„Že jsi naživu. Že se máš dobře. Že ji máš rád.„

„Tak jo,„ řekl jsem s hlavou skloněnou.

„Co: tak jo?„ zajímalo ho.

„Zavolám jí.„

„Slibuješ?„

„Slibuju,„ a myslel jsem to vážně. Stejskalo se mi po mámě. Chtěl bych ji zase vidět a obejmout, ale věděl jsem, že to není možný. Nebylo to prostě možný.

Viděl, jak jsem se tvářil, sklonil se ke mně. „To bude dobrý,„ řek. „Chceš mluvit o tom, co děláš?„

Najednou mi vyhrkly slzy. Jen jsem zavrtěl hlavou. Řek: „Ty se z toho dostaneš. Ty jseš silnej, ty se z toho dostaneš.„

Podíval jsem se na něj vděčně přes tu clonu slz, co nás dělila a usmál se.

Deset hodin a pořád žádnej kšeft. Je to tu dneska mrtvý, totálně mrtvý. Měl jsem radši jít domů a spát. Jenže… Rozhlížím se kolem sebe a vidím u baru stát Heinze. Dívá se na mě.

Na tebe kašlu, říkám si v duchu. I kdyby bys jedinej na světě. S tebou nepudu nikdy, nikdy, nikdy.

Znova procházím klubem a do chodby, je mi líto, že tu není Milan, ten to umí, ten by určitě sehnal nějakej kšeft, někoho na nádraží určitě sehnal a teď má vystaráno. Jsem blbec, že jsem na něj nepočkal a odešel. Mám ještě asi stovku v drobnejch, jdu k automatům, třeba vyhraju, třeba vyhraju. Vhodím dvacky do Phoenixu a zmáčknu tlačítko.

Mám to ve svejch rukách. Já. Já. Teď to ovlivňuju.

„Uhni a nevotravuj,„ okřik jsem Milana. Stál vedle mě u automatu a koukal na displej. „ 'S to měl vytáhnout když tam bylo pětikilo,„ řek.

„No jo, teď jseš chytrej,„ obořil jsem se na něj. Poslední čtyři pětky. Teď se to musí podařit, musí, musí… ne! Všechno jsem tam zase nechal. Vztekle jsem praštil do automatu, až prasklo sklíčko. „Svině jedna, svině, svině.„

„Tak chceš si vydělat?„ zeptal se Milan.

„Co to je za blbou otázku?„ opáčil jsem.

„No tak jdem, ne?„ řekl Milan a já po něm: „No tak jdem, ne?„ Šli jsem a já se po něm otočil: „A kdo to je?„

„Nejde o sex. Teda jde, ale o fotky. Nebo spíš o film. Já a ty.„

„Jo tak. Já a ty,„ řek jsem. „To je dobrý.„ To bylo dobrý. S Milanem jsme byli spolu už mockrát. Spousta chlapů přece chce dva kluky. Děsně je to rajcuje. S Milanem jsem se nebál, s Milanem jsme byli sehraná dvojka, s Milanem jsme si to před nima navzájem dělali anebo jsme to dělali jim a chlapi z toho byli celí vedle.

Tady jsem už byl. Chlapík s umaštěnejma vlasama, svázanýma do ohonu, mě vítal: „Aha, tady je ta princezna netýkavka. Rozmyslel sis to?„ já se na něj akorát zašklebil, když jsem ho míjel.

„Tak se kluci umejte a pak si vemte tohle,„ řek fotograf a hodil nám oblečení. Teda oblečení… pro Milana župan a pro mě takovej jakoby dres s nápisem PIZZA na zádech, byl tak těsnej, že mi bylo všechno vidět, to jsem moh bejt rovnou nahej.

„Ty si budeš hrát se sebou,„ řek Milanovi, „pak přijde von,„ ukázal na mě, „přines ti vobjednanou pizzu. A ty mu ukážeš, co máš a jemu se to líbí, tak jdete do akce. Jasný?„

„Jo, jasný,„ řek Milan.

„Udělejte si to podle sebe, ale chci tam mít úplně všechno, jak jsi slíbil,„ dodal fotograf a podíval se na Milana.

Zarazil jsem se. „Počkej, všechno? Co všechno? Co jsi slíbil?„ obrátil jsem se na Milana.

„Neboj, to bude v pohodě,„ řek Milan.

„Všechno? To jako myslíš, že ty bys mě jako to… do zadku?„ nikdo mi to nedělal. Nikdo mi to nikdy nedělal. Nikomu jsem to nikdy nedovolil. Ani Milanovi to nedovolim. Ne, nejsem přece teplej, tohle dělám jen kvůli penězům, ale… „To já se teda nenechám,„ najednou jsem se začal třást. Chtěl jsem odejít, chtěl jsem rychle odejít, ale třás jsem se a měl úplně dřevěný nohy, najednou jsem se nemoh ani pohnout.

„Hele ty netykavko,„ chytil mě fotograf pod krkem a přimáčknul ke stěně, „neser mě. Co si myslíš, že jsi nějakej lepší? Jsi vobyčejná šlapka, co za prachy udělá všechno, tak dělej, co máš.„

„Nech ho bejt,„ řek mu Milan. Šel ke mně a chytil mě za ruku. „Neboj, to bude v pohodě. Jsem tvuj kámoš?„

Podíval jsem se na něj a řek: „Jseš.„

„Tak mi věř,„ řek Milan. „To bude dobrý, uvidíš.„

Nebylo to dobrý. Vůbec to nebylo dobrý. Ale musel jsem, musel jsem, jsem přece šlapka, mužská kurva, co za prachy udělá všechno, tak jsem držel. Musel jsem.

Pak jsme odcházeli a já se podíval na Milana a najednou k němu cejtil nenávist. Za to, co stalo. Já nechtěl, aby se to stalo. Nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo. Sbíhal jsem schodištěm dolů a on za mnou: „Počkej! Počkej!„

Dohnal mě před domem. „Nech mě bejt!„ Vytrh jsem se mu, ale už jsem neutíkal. Šel chvíli vedle mě, pak řek: „No tak jsem ti to neřek předtim. Poser se.„

Obrátil jsem se na něj vyčítavě: „Moh ses nechat vopíchat sám.„

Chvíli mlčel, pak řek: „Dyť jo. Čtyři velký chlapi to byli. A mně ještě nebylo ani čtrnáct.„

Podíval jsem se na něj. Co jsme to zač? Co jsou ti chlapi zač? Ubližujou nám? Nebo si ubližujeme sami?

Zase mi to to ten Phoenix všechno bere. Už nemám nic, žádný prachy, nic. Jen pár drobnejch. Mám jen sebe, ale nikdo o mě nestojí.

Na chvíli vyjdu z klubu ven na ulici a jdu za roh, do herny. Miky tam pořád sedí a hraje. Stojím chvíli vedle něj a dívám se. Pak: „Hele, Miky. Nějak se mi dneska nedaří. Moh bych ti to vrátit až zejtra večer?“

Ani se na mě nepodívá. „Řek jsem v pět ráno, tak v pět ráno tady budou dva litry. Jinak se rozluč s jednou ze svejch rukou.“ Teď na mě koukne a usměje se a já vidím jeho tmavý krutý oči schovávající se do úsměvu. „Ale že jseš to ty, tak si budeš moct vybrat, jestli chceš přerazit pravou nebo levou.“ Znovu se otočí k automatu. Už si mě nevšímá.

Vím, že to myslí smrtelně vážně. Jdu teda zpátky do klubu. Tam už je skoro prázdno, u baru stojí Heinz. Díváme se na sebe. Chvíli. Váhám. Pak jdu k němu. Nic jinýho mi nezbejvá. Heinz mě vezme kolem ramen a já si svoji hlavu přitisknu k němu.

Teda to byl průšvih. Procházeli jsme s Giannim ulicema, nakupovali a pak jsem ji uviděl. Elenu. Stála na druhým chodníku, všimla si mě a mávala na mě. Rychle jsem se otočil a táhnul Gianniho pryč. Byl překvapenej, ale já ho vlek pryč, pryč od Eleny.

Večer jsem na ni počkal před knihkupectví, byla tam, díkybohu byla tam. Byl naštvaná, jasně, že byla naštvaná, musel jsem jí vysvětlit, že Gianni, můj strejda, nechce abych chodil s holkama, abych se rozptyloval při učení, hladil jsem ji a vypadal strašně zkroušeně.

Asi se jí to líbilo, bylo to romantický, tajená láska, nikomu o tom nesmíme říct, nikdo se to nesmí dozvědět.

Chvíle s Elenou mi připadaly kratičký a jakoby ukradený a já ji chtěl pro sebe a obdivovat se jí, věděl jsem, že Gianni byl vždycky odpoledne v práci, vracel se v šest nebo sedum hodin večer, dům byl prázdnej, řek jsem, aby šla ke mně a ona souhlasila.

Šli jsme do mýho pokoje a tancovali jsme spolu, objímali se při tanci a pak jsme padli na postel. Jen tak jsme leželi, pak jsem se zved a podíval se na ni, byla krásná, tolik krásná.

Začal jsem ji hladit a líbat a ona mě a pak… pak jsme jeden druhýho začali svlíkat, pomalu a něžně, strašně se mi to líbilo, bylo to takový normální a přirozený.

Viděl jsem ji celou, díval jsem se na její nahý tělo a ona na moje, nestyděli jsme se jeden před druhým, protože jsme se milovali, milovali, milovali, dotýkal jsem se jí a líbal všude a ona mě, bylo to závratný.

Pak najednou Elena vykřikla, a přitáhla si peřinu přes prsa, já se otočil a viděl, že mezi dveřma stál Gianni, koukal na nás, koukal na mý nahý tělo, který znal, koukal na Elenino nahý tělo, který ho nezajímalo, a mlčel. Nic neřek, my jsme byli strnulí, tiše zavřel dveře.

Rychle jsme se oblíkli. Chtěli jsme se proplížit bytem a hned vypadnout, ale Gianni stál v hale, ukázal Eleně: „Fila!„

Chtěl jsem jít s ní, ale on měl chytil a přitisknul k sobě, držel mě, patřím přece jemu, jen jemu, ukazoval ven a ještě jednou křik na Elenu, aby zmizela.

Elena se na nás dívala, dívala se, jak mě Gianni drží v náručí a vyhazuje ji, jsem jeho, patřím mu, dívala se na nás a v tu chvíli to pochopila a vyběhla ven.

Vytrh jsem se Giannimu a běžel za Elenou, nechci ji ztratit, miluju ji, budu bydlet na ulici nebo v parku, jen abych moh bejt s ní, miluju ji, miluju ji, dohnal jsem ji před domem.

„Fermati!„ křičel jsem na ni, zastavila se, ale dívala se na mě jinak, teď se na mě dívala úplně jinak, viděl jsem to v jejích očích.

Tekly jí slzy a křičela. Křičela na mě, pochopila to všechno, pochopila, že Gianni není můj strejda, pochopila, že jsem mužská kurva, mužská kurva, co žije se starým chlapem, pochopila, že jsme dva teplouši, nenáviděla mě.

Utekla pryč a já už za ní neběžel, měla pravdu, měla úplnou pravdu. Byl jsem šlapka, co za prachy udělá všechno. S Giannim jsem byl kvůli prachům. Ale ne, Gianniho jsem měl rád, opravdicky rád, pro Gianniho jsem byl normální kluk, jako jeho syn, normální kluk? Copak táta a syn spolu spěj? Copak jsem normální? Co je vlastně normální?

Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, Elenu jsem ztratil, definitivně ztratil a věděl jsem, že Gianni ztratil mě. Stál jsem tam a viděl rozmazaně, stál jsem tam snad celou věčnost.

Vracel jsem se, musel jsem se vrátit, kam mám jít? ale neměl jsem odvahu jít za ním, seděl jsem venku na schůdkách a on pak přišel, položil mi ruku na rameno a nic neříkal.

Ani jsem sebou nehnul, čekal jsem co udělá, čekal jsem, že bude křičet, italskej temperament je přece pověstnej, čekal jsem že mi bude chtít namlátit, s tím vším jsem počítal, ale on nic nedělal, jen stál za mnou a držel mi měkce ruku na rameni a pak řek: „Capisco,„ otočil se a šel do domu.

Ne, ničemu nerozuměl, ničemu, já ho měl rád, měl jsem ho moc rád, byl jako muj táta, ale táta se synem přece nespěj, to je zvrhlý, já si našel opravdovou lásku, nespali jsme spolu, ale třeba budem, ne už nebudem, ale já nejsem teplej, já jsem normální, líbí se mi holky, spát s chlapama je přece odporný, přece nejsem teplej, ale já tě měl rád, Gianni, já tě měl moc rád.

Po dlouhý chvíli jsem se zved, šel jsem do domu, zoufale jsem po Giannim toužil, chtěl jsem ho odprosit, obejmout, všechno mu říct, měl jsem ho přece moc rád, zmáčknul jsem kliku, ale jeho pokoj byl zamčenej.

Ráno bylo jiný, úplně jiný, Gianni připravil snídani, nic neříkal, jako bych byl vzduch, jako bych tu nebyl, štvalo mě to. Co se na mě vyvyšuje? V čem je lepší než já? Dával jsem mu to, co chtěl, on mi za to platil, zadarmo by to nikdy nedostal, tak to na tomhle světě chodilo a chodí, to snad chápal, ne? A teď když jsem si našel svou lásku, svou holku, kterou jsem fakt miloval, tak by mi rád ukázal, jak jsem prašivej? Snes bych, kdyby na mě křičel, kdyby mi nadával, kdyby mi ztropil scénu a hodil po mně něčím, ale on pomalu snídal a nic neříkal. Už jsem to nevydržel: „Proč nic neříkáš? Nenávidíš mě?„

„No,„ řek. „Io capisco.„

„No!„ zařval jsem. „Tu capisci niente! Jsem obyčejnej kluk, jsem normální kluk.„ Chtěl jsem ho z toho jeho hranýho klidu a mlčení srazit. „Já nejsem buzík. Ty jsi!„ Vzpomněl jsem si na slovo, který na mě Elena vykřikla: „Tu sei orecchione! Io non sono! Tu sei! Orecchione! Orecchione!„

„Si,„ řekl Gianni klidně. „Vero.„ Prostě to přiznal.

Nemoh jsem popadnout dech. Najednou jsem ho viděl takovýho, jaký byl. Stárnoucí chlap, kterej se zamiloval do mladýho kluka a udělal by pro něj všechno. A ten kluk ho zradil. Najednou mi bylo Gianniho strašlivě líto, šel jsem k němu, abych ho odprosil, vždyť jsem ho měl rád, fakticky jsem ho měl moc rád, chtěl jsem vzít jeho ruku, ale on s ní ucuk a zamítavě zavrtěl hlavou.

„O.k.,„ řek jsem naštvaně, otočil se a vyběh schody nahoru, ze skříně ve svým pokoji jsem vyházel všechny šaty a táhnul je dolů. Hodil jsem je před něj na zem a navrch toho jeho mobila. „Nechci je! Nic od tebe nechci!„ Díval se na ty šaty, pak na mě, no jo, mám ještě oblečení, co mi koupil, na sobě, začal jsem se svlíkat a házet ty věci na hromadu, „Ještě tohle, ještě tohle. Nechci to!„ všechno, všechno co mi koupil mu vrátim, klidně odtud pudu nahej, Gianni se najednou otočil a odešel a já strnul s polosvlečenejma kalhotama. Vůbec jsem tomu nerozuměl a on se vrátil a v ruce držel kufr. Otevřel ho a začal tam ty moje věci skládat a to jsem pochopil, že je konec.

A už jsme jeli, brána se za náma samočinně zavřela, jeli jsem uličkama Udine a kolem knihkupectví, přes kruhovej objezd a minuli jsme ceduli UDINE. Zpátky na dálnici a k rakouskoitalskejm hranicím, Villach je už za náma, projeli jsme tunely pod Alpama, Gianni stáhnul střechu auta, vítr čechral moje vlasy a osušoval slzy, vrací mě šupem zpátky, jsem vzorek bez ceny, neosvědčil jsem se, Salzburg a Linz jsme nechali za sebou a pak byly český hranice, byl jsem doma. Doma?

Vznešená čtvrť v Praze, krásný starý domy a před jedním z nich Gianni zastavil. Vytáh kufr z auta, podal mi ho, sám vešel do domu, už tam nejsem zvanej, nechal mě s kufrem stát na chodníku samotnýho.

A je po všem, Heinz vstává a jde se umejt, určitě je spokojenej, konečně dostal to, po čem tak dlouho toužil a nebyl ke mně zlej, byl ke mně docela hodnej, hodnej, já se na něj dívám a pak kolem sebe po hotelovým pokoji, ve kterým jsme a kterej se mi nelíbí, nelíbí, ale líbil by se mi, třeba… třeba s někým, třeba s ním… třeba by moh bejt Heinz ke mně taky tak hodnej jako kdysi Gianni a u dveří do koupelny se Heinz obrátí a řekne: „Tak už se oblékni!“, povídám: „Ještě chvíli budu ležet,“ přeju si, ať se znova vrátí a drží mě, ať… Heinz se zarazí mezi dveřma koupelny a říká: „Ty sis myslel, že tu můžeš se mnou zůstat? Ty?“ ukáže na mě, zasměje se pohrdavě a dodá: „Dal jsem ti peníze za dvě hodiny, tak se oblékni a už konečně vypadni.“

Všechno mi vzal. Všechno mi bere. Všechno. Zase. On. On. On si mě koupil. On si mě koupil? A teď mě odhodí? Já přece nejsem věc! Já nechci bejt věc! Já přece jsem… S ním to začalo a teď…

V hlavě mi ještě zazní Lubošova slova: „Nejsi nic. Jsi jen šestý kolo od vozu.“

Skočím po něm, úplně letím vzduchem a dopadnu na něj, na něj a srazím ho na zem, praští se hlavou o dlaždičky v koupelně, je otřesenej a já vezmu jeho hlavu a zbytky vlasů a bouchnu s ní o dlaždičky, jednou, dvakrát, třikrát, stokrát, milionkrát, milionkrát.

Mám to ve svejch rukách. Já. Já. Teď to ovlivňuju.

Dlaždičky jsou červený a ruce mám červený a Heinz už se nehejbe a já… já jsem tady sám.