Prácheňské rezonance 2004

Michal Černík

Cena dětství

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé, opravené vydání. Na Internet uvedeno 2. února 2007.

© Michal Černík

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Odpověď čtenářům
Do čtyř světových stran
Pevné základy
Pověst
Šavle
Poděbrady roku 1925
Černobílý součet
Válečný snímek neúplné rodiny
Z výletu na Karlštejn
Moje padesátá léta
Zima roku 1953
Tatínek mi nic nevyprávěl
Dny a dni
Sad
Cena prohry
Škarpy u Mstětic
Maturitní
Letní portrét mého bratra
Domácí tma
Lidský rozměr
Kniha osudů
Mrtví a živí
Srozumitelný život
Verše jako sudička
Adélka
Věnování
Dědičný úděl
Tři chvilky
Cena dětství
Světlo poezie
Spálené rukopisy
Smrtelná setkání
Lidské sny neumírají
Odpověď rodičům
Drama idejí
Plamínek štěstí
Střed světa
Nejsem počátek ani konec
P.F.

Odpověď čtenářům

Už se mne neptejte,
proč píšu.
Je to stejné, jako bych odpovídal,
proč žiji.

Moje verše zůstanou jen pokusem
přeložit se do slov.
Mluvím o dětství, o lásce, o pravdě,
tedy o tématech věčných jako skála.
Příboje dějin o moc víc neopracovaly
ani lidskou povahu a city.
Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla.
Může být pouze trvalejší než jeden život,
anebo jedna epocha.
Přesto dělám vše s takovou opravdovostí,
jako by to mělo přetrvat navždy.
Chci se podílet na všem,
co činí život lepším,
a věřím, že je to i v moci slova.

Do čtyř světových stran

V dětství jsem častokrát
vylézal na střechu našeho baráku,
sedával na lávce mezi dvěma komíny
a přes hradby topolů
obhlížel celé Čelákovice.
Mezi topoly jsem viděl Labe,
za řekou podmračný pruh lesa,
za lesem na kopci zámek v Lysé,
na opačné straně dva malé vykřičníky
věží staroboleslavského kostela
a dál za nimi Říp jako pecen chleba.
Za jasných dnů jsem dohlédl k Milešovce
a k vrcholům Krkonoš už nizoučkých
jako práh zapuštěný v zemi.
Seděl jsem na lávce mezi komíny
a vyhlížel pevninu jako plavčík
ze strážního koše korábu.
Jednou jsem klukům dole v ulici volal:
– Země! Země na obzoru!
Do čtyř světových stran jsem se rozpřahoval
a nadechoval se dálkami.
Netušil jsem, že pro sebe
objevuji zemi uprostřed země,
svůj střed světa.
Že i stůl v naší kuchyni
má čtyři světové strany,
do jeho čtyř světových stran
jsou rozsazeny židle
a každému je určena jedna jak osud.

Pevné základy

Tady jsem bydlel.
V rovině položené jak spánek,
ve městě Čelákovice,
u továrny TOS,
hned vedle hospody Moravěnky
ve Smetanově ulici
s popisným číslem 752.
Měli jsme plaňkový plot zeleně natřený.
Do věčnosti patří i tahle chvíle
tolik pomíjivá.

Zazvonil jsem u vrátek.
Tma nevydržela takovou blízkost,
zacinknutí klíčů bylo stříbrné.
Shýbl jsem se pro to zacinkání.
Žena od prahu naproti
vypustila živé světlo,
světlo vyseklo stromy ze tmy
a našlo si mne,
zmohutnilo můj stín v jakéhosi obra,
sotva jsem mu byl ke kotníkům.
A já kráčel tu chvilku života
dlouhou od vrátek ke dveřím
a jediným stehem se přišíval k zemi,
jako by to mělo být navždy.

Nikdy se mi nepodaří popsat dům,
kde jsem se narodil a žil čtyři desítky let.
Jeho práh mi leží na jazyku
a překročit ho neumím.
Pod prahem je zakopané dětství.
Nedá se odstěhovat.
Vezmu za kliku.
Anebo beru za ruku někoho blízkého?
Otevřu dveře.
Anebo otvírám sám sebe?
Vejdu do domu.
Anebo vcházím do dávných osudů?
Všechno se mi tu naléhavě připomíná.
Dům, který zastřešoval životy mých rodičů,
zastřešoval i naše.
Kamkoliv se zde vydám,
spatřuji toho kluka, kterým jsem byl.

Od domu chceme jen, aby byl domovem.
On jediný nás čeká každý den.
Nic o nás nezapře.
V našich osudech zapustil pevné základy.
I potmě jsem tu nahmátl vypínač v kuchyni,
vyhnul se kredenci, která tu stála před lety.

Ten dům může stát
třeba tady kousek od Labe,
anebo někde jinde v Čechách,
kde otevřu dveře
a jsem doma.

Pověst

Na hrobě mých prarodičů v Sánech
opršelý a mechem obrostlý
je uložen kámen našeho rodu.
Každým rokem se kámen
v zemi pootočí,
jak šroub se utáhne pevněji k zemi,
hlouběji k životu
a já vzdálený desítky let
svou podobou tu opakuji svého dědu,
drobného rolníka z Polních Chrčic.
Zemřel dřív, než jsem se narodil.
To málo, co o něm znám,
přerostlo v pověst.

Ve svých osmdesáti měl děda
černé vlasy a vzpřímenou chůzi
a život bohatý tak,
že jej mohl rozlamovat jak chléb.
Kam děda v posledních dnech
svého života vkročil,
tam v jeho stopách rostla tráva.
Děda kráčel po betonovém chodníčku,
kráčel po chodbě chalupy,
vkročil do kuchyně,
šlápl na koberec ve svátečním pokoji
a babička se zlobila:
Zase abych uklízela,
všude mi tu po tobě roste tráva.
Kdokoliv z nás chtěl trávu posekat,
jako by se kosou požínal pod koleny
a v žilách cítil kolovat ostří.
Ta tráva roste všude,
nezničitelná tráva
roste vysoko do půli života.
Střenkou listu mne řízla do krve.

Šavle

Ani denní světlo proudící
z mých očí a prstů
už líp nenasvítí ani vaši tvář, dědečku,
na této ohmatané a zažloutlé
secesní fotografii,
kde na stěně za vašimi zády
visí šavle jak opuštěná jizva.
Jednou jste šavli vzal,
symbolicky k ní přivázal kámen
jako na pytel s koťátky
a pak ji hodil do řeky.
Chtěl jste navždy utopit
léta vojákování v c. k. armádě,
a hodil jste ji do řeky s gestem,
které škrtá minulost.
Do první války zbývaly dva roky.
A přesto jste válčil na Haliči.

O další dva roky později
kdesi na Piavě
v zákopech a granátových trychtýřích
zalehával můj otec,
ochmýřený gymnazista.
Ze sedmi chlapců jejich vesnice
se vrátili jen dva.
Ten druhý doma zešílel
za stálého volání bajonet auf.
Otec si přivezl šavli
podobnou té vaší, dědečku,
neboť v třicátém devátém roce
po demobilizaci důstojníků
ji tajně a bez gesta
hodil do Labe, aby vstoupil
do přítomnosti mnohem krutější
a zbavené všeho lidství,
kde i šavle byla příliš
směšným nástrojem k zabíjení,
ale byla zbraní
a za zbraň se trestalo zastřelením.

Máchněte šavlí, dědečku,
a rozpárejte ten zteřelý obraz doby!

Poděbrady roku 1925

Po letech
černá barva zesvětlá,
bílá ztmavne,
lásky vyblednou,
rozostří se kontury vzpomínek
a budu to já, komu milostný lístek
jednou svěří svůj příběh
odvátý jako chmýří pampelišky.

Ale tady je navždy červen roku 1925,
tady jsou navždy Poděbrady,
desítky osudů na obdélníčku bílého papíru,
tváře, do kterých hledím z očí do očí
a uhnou jen moje oči.
Tady je navždy lázeňské nebe ve tři hodiny odpoledne,
promenádní koncert, nostalgie serenád,
záhony růží a voňavých dam v kloboucích
a úplně nalevo náhodně sešlé společnosti
v bílých šatečkách s fižím sedí slečna,
která snímek posílá npor. Josefu Černíkovi do Chebu:
„Sedla jsem si právě tam, co před rokem
jsme byli fotografováni společně
a měla bych velikou radost, Jožánku můj,
kdyby se zas splnila moje touha,
abych Vás zas brzoučko viděla.”

Osud rozhodl jinak.
Dvanáctiletá školačka Růženka z Hlubokého dolu
zatím dychtivě vyhlíží svou dospělost.
Za několik let právě v Poděbradech ji tento muž
promění v ženu.

Černobílý součet

Kpt. Josef Černík nar. 1898 v Polních Chrčicích
a Růžena Záběhlická nar. 1913 v Hlubokém Dolu
byli oddáni roku 1933 v Kolíně.
Svatební snímek je součtem všech jejich minulých dějů.

Maminka, ještě děvčátko v národním kroji při oslavě
druhého výročí samostatnosti republiky.
Maminka mezi houfem dětí kolem prvního radia ve vsi.
Možná všichni čekají, kdy z toho velkého amplionu
slavnostně vypochoduje Kmochova kapela.
Maminka se spolužačkami v hospodyňské škole
a všechny v bílých zástěrách a s čelenkami
vyzývavě drží vařečky a pánve,
jako by se schylovalo k dívčí válce,
při níž mužové zmoženi dobrým jídlem čestně usnou.
Maminka fanfárum za volantem aerovky a s psíkem Japonečkem.
Maminka v róbě z třicátých let vypouští úsměv krasavice
a úsměv obletí nakrátko ostříhanou hlavu
kpt. Josefa Černíka, který vlastnil
dvoje lakýrky, jezdecké boty, uniformu,
černý kufr chudoby a sebevědomí vojáka.

Otec poklidně vyhlížející mladíček mezi oprýmkovanými
legionáři 44. domobraneckého praporu na zahradě
zámku Induno Olona v teplém italském květnu 1919.
Nad hlavami dvou vojáků jsou perem přikresleny křížky.
Jak snadno se živí stávají mrtvými!
Otec v uniformě podporučíka. Opravdu na jeho kalhotách
stékají lampasy k zemi jako stružky krve?
Opravdu se jeho ruka prodlužuje v čepel šavle?
A jestlipak ve válce také zabil?
Otec na manévrech mezi trény spí v kupce sena.
Na jiných manévrech u své baterie
a v rozložené mapě možná už našel
souřadnice nové lásky.
Otec před dvojplošníkem a jeho letecké snímky
Nymburka, Chlumce, Polních Chrčic, Bydžova,
baterií v palebném postavení, zákopů, polního letiště
a pluku v útoku. Pauza míru mezi dvěma válkami.
Otec vedle rozbitého dvojplošníku v obilném poli
den poté, kdy z osádky letadla on jediný přežil,
neboť se mu nepřetrhl záchranný pás,
když se zřítili z výšky osmi set metrů.
Otec s absolventy válečné školy a zatím svorně
se tu vedle sebe řadí důstojnické portréty
Emanuela Moravce a mého otce,
aby je události války o deset let později
postavily na smrt proti sobě.

Maminka byla naším světlem denním,
své ruce zjemňovala pohlazením.
Tatínek byl všechny světové strany,
svět pro nás chtěl mít zotvíraný.
Otec zní jako mohyla.

Válečný snímek neúplné rodiny

Vzpomínáš na dítě, kterým jsi byl.
Průzračný a bez minulosti
se prostíral tvůj svět.
Věřil jsi, že právě tebou svět začíná
a že maminka se pro tebe
narodila maminkou a nestárne.
Všude jsi nacházel svou radost,
zatímco dospělí z ní už jen paběrkovali.
Dítě! Je jako kapka deště.
Nevyhne se pádu.

Kde je tatínek,
učila mne maminka, když mi byl rok,
a já běžel k psacímu stolu,
na němž byla ve stojánku otcova fotografie.
Ukazoval jsem na ni a volal: Táta!
Neznal jsem skutečný význam toho slova.

A potom jednoho nehezkého předjarního dne
se maminka na dvorku posadí do proutěného křesílka,
mne sevře do náruče
a bratr Milan se lehce opře o její bok.
Za zády nám stojí šedivá zeď našeho domku,
v těch válečných letech příliš chatrná jistota,
ale jediná, která byla.
Tak nás kdosi vyfotografuje.
Snímek maminka pošle tatínkovi do Buchenwaldu,
kde rozjitřuje jeho bolestnou naději
jako svatý obrázek věřícího.
Je to otcův nejcennější majetek,
který si v čtyřicátém pátém přinese domů.
Snímek je trochu pomuchlaný a zažloutlý.
Maminka se na něm pokouší o úsměv,
ale je to spíš hluboká jizva,
která mne zabolí až teprve teď.

Z výletu na Karlštejn

Toto je rodinný snímek
z výletu na Karlštejn.
Nejprve můj otec. V pumpkách
a vůbec ho nezajímá, že má nakřivo šle.
I tak v sobě nese vojáka,
roky dvou světových válek,
převratné události konce čtyřicátých let,
to osudové zranění,
z kterého se už nikdy nevzpamatuje
a nikdy už potom nedovede být přítomný
v prostém okamžiku rodinného štěstí.
A potom maminka. S úsměvem
vyvoleným právě pro tento snímek,
ale s úsměvem, který ochraňuje před zatracením,
i když je nejhůř.
Mezi otcem a maminkou bratr Milan.
Trochu rozkročený jak na útěku
jednou nohou už stoupá
do vlastního života.
Nakonec já v rádiovce
s vojenskou hvězdičkou uprostřed
salutuji, jako bych vzdával hold celému světu
a svět patřil jenom mně.
Netušil jsem, že si historie ze dne mého narození
zapamatuje vítězství stalingradské bitvy
a ne moje narození,
že si zapamatuje konec druhé světové války,
zkázu Hirošimy,
Roberta Oppenheimera,
veliké sucho v čtyřicátém sedmém,
Únor roku 1948,
popravu manželů Rosenbergových,
smrt Stalina a smrt Gottwalda,
studenou válku a válku v Koreji.

Stojím v pozoru svých osmi let a salutuji
a vzdávám hold celému světu.
Na rádiovce mi zlatě září
pěticípá vojenská hvězda
a už mi do čela vypaluje cejch.

Moje padesátá léta

To bylo tenkrát.

A padesátá léta jsou pro mne
klikatou uličkou dětství.
Jsou to potravinové lístky
a páteční fronty na maso.
Je to krajíc chleba se sádlem a cibulí
a káva z cikorky zbělená svítáním.
Jsou to naše ústa
zátkovaná přesladkými špalky.
Jsou to rezavé helmice,
opasky s nápisem Gott mit uns.
Na bodácích jsme ještě hledali
kapku krve, která by promluvila.
Je to film Pád Berlína.
Z promítacího plátna Stalin v bílém
sestupuje mezi nás jako bůh.
Je to Emil Zátopek a my,
kteří běhali o závod kolem bloku domů.
Je to měnová reforma a pan Klodský,
který si bankovkami vylepil barák.
Je to mandelinka bramborová,
ten americký dar pro školní brigády.
Jsou to korejští chlapci z koleje Kim-ir-sena.
Jsou to letáky shazované do polí,
mohly nás uštknout.
Je to první televize v kulturním středisku,
kam jsme chodili na vysílání
už slavnostněji než do kostela.
Jsou to mí strýčkové,
drobný rolník, obchodník s barvami a statkář.
Přišli o všechno.

Někdo vydával světlo,
někdo vrhal stín,
někdo už chodil bezhlavý
a z prvních stránek učebnic
jsme vytrhávali plevel.
Na nic jsem nezapomněl?
Uličkou mého dětství
popelářský kůň vyvážel
poslední dny starého světa.

Za mým otcem přijížděl jeden ze strýců
a spiklenecky mu sděloval:
Pepane, bude revoluce, na jaře se to obrátí, Pepane,
a na krátkých vlnách ladili Svobodnou Evropu.
Čekal jsem, co se má obrátit,
až přišlo jaro spásně očekávané,
vylilo ze břehů Labe
a stromy obrátilo do květů.
Ostatně to se stává každým rokem.
Kolem hlavy nám obletovaly vlaštovky
jako první družice
a zatím kousek od nás na poli
rostly novostavby. Tak rychle
počítá na prstech dítě
a každý prst důrazně a vyzývavě
vztyčí proti nebi.

Tehdy jsem kamarádil s Mirkem.
Jeho tatínek byl dělnickým ředitelem v továrně TOS,
odkud nechal vyhodit mého tatínka.
Navzdory tomu jsme podnikali
objevné výpravy k Labi,
pod nohama stejnou zemi,
nad hlavou stejné nebe,
v srdci stejné tužby,
před sebou stejný svět
infikovaný nesmiřitelností dospělých.

Večer mi maminka připomínala:
– Pomodlil ses?
Chodil jsem na náboženství
a raději bych se modlil, já evangelík,
k černooké Pavlínce, kterou jsem miloval.
Tak velký hřích jsem tenkrát nedovedl.
Ale miloval jsem i první máje.
Než městem přešel celý průvod,
stromy třikrát rozkvetly
a celá škola už v pionýrském
pochodovala ulicemi.
Já pionýrem nebyl
a své vydědění na konci průvodu
jsem si nesl pyšně jako medaili.
Líbily se mi alegorické vozy
a snad mi připadalo, že jen projíždějí
z jednoho ráje do druhého.

Byl jsem šťastný,
anebo si to namlouvám až dnes?
Byl jsem šťastný jako kluci,
kteří se vracejí z aleje
a za natrženou košilí
tisknou první kradené třešně.
Maminka se hrozila, že zdivočím.
Nebavilo mne stát fronty na maso
a hrozně mi nechutnalo přesbidlo
a šunkenfleky a nastavovaná kaše a česnečka
a nepřišlo mi, že se někdy žilo hůř
a že by se také mohlo žít lépe.
Stačilo mi dětství a věřil jsem,
že je mi souzeno věčně
a že svět kolem mne je dobře udělán.

Zima roku 1953

Mráz zdvíhal na dvorku beton,
který praskal,
vykláněl sloupky u vrat,
která nešla otevřít,
a tatínek, bráška a já jsme z kůlny
přenášeli do kuchyně jablka.
Když je maminka omývala,
voda na jejich povrchu zamrzala,
jakoby kdosi nemilosrdně mocný
na ně vydechoval svůj mráz.
Přikládali jsme do kamen brikety a mokrý mour
a bylo nám jako lidem, které kruté drama doby
na chvilku ponechalo jejich domácí blaženosti.

Tatínek mi nic nevyprávěl

Na půdě hned pod žebříkem
stačilo povytáhnout cihlu.
Za války v téhle schovávačce
tatínek ukrýval bedýnku s granáty a pistoli.
Ale klukům jsem raději ukazoval
pět jeho válečných vyznamenání.
Nejvíc nás ohromovala Partyzánská zvezda,
kterou tatínkovi udělil Tito,
a tak trochu jsme si přáli válku,
jen co by se vešla na naši zahradu
a kousek do ulice.
Chtěli jsem být stateční.
A padnout se nám zdálo snadné,
téměř nic.

Teprve nedávno jsem si v archivu
vyhledal spisy o odboji
pražských kovodělníků a dělníků na Čelákovicku.
Bylo tam i o mém tatínkovi.
Nevyhazovali do povětří mosty ani obrněné vlaky,
nepřepadávali německé oddíly.
A přeci.
Ale o tom už vypravují učebnice dějepisu
krátce a přesně jako salva.

Můj tatínek nikdy nic nevyprávěl.
I to, jak utekli z Buchenwaldu
a partyzánštili na Šumavě,
mi musela říct maminka.
I to jak jedinou jejich stravou byly shnilé brambory.
I to jak měl na listině vyřknutý ortel:
Návrat nežádoucí.
Vrátil se.
Do onoho šťastného květnového dne
roku pětačtyřicátého zaťukal na okno
a vážil pětačtyřicet kilo.
Jen jednou, když jsme navštívili Terezín,
v zatuchlé cele Malé pevnosti řekl:
– Tady nás spalo padesát.
Cela byla o něco větší než náš sváteční pokoj.
Napočítal jsem šestnáct pryčen
a tam, co mi tatínek ukázal,
jsem četl své jméno:
Černík.
Bylo vyryté do hrubého dřeva
vedle desítky dalších jmen.
Maminka se rozplakala.

A šest let po válce přišlo anonymní udání,
že doma ukrýváme kulomet.
Tři dny tatínka vyšetřovali.
Kulomet nebyl ani v hromadě uhlí ve sklepě,
ani v kurníku,
odkud vyděšeně létaly slepice.

Kolovrátek už spřádá jemnější příběhy.
A když na čelo padne stín,
je z ruky, která chce pohladit.

Dívám se na tatínkovu fotografii.
Je ve vojenském s plukovnickými výložkami.
Připomínám si jeho podobu
pracně a zdlouhavě.
Už teď má tváře všech mužů.
Už teď jimi zalidňuje mou mysl.
Zděděnou krví ho nesu.
Trochu se pohnul,
usmál se,
jako by mi chtěl něco říct,
co se říká jen jednou na celý život.
Tak jako tenkrát. Ležel v nemocnici
a do žil v bezvládných rukou
mu kanylami marně přitékal život,
a když jsme odcházeli, chtěl něco povědět,
ale už neměl sil
a jen se usmál.
Tak se usmál i teď.
A s sebou do své smrti si vzal
náruč bolesti a hladu,
květinu utrpení,
smrti svých kamarádů
a noci, ty nejdelší, dlouhé šest let.
I umělý chrup, který si na noc dával do skleničky.
Zuby mu vytlouklo gestapo.
Vzal si s sebou dny plné úzkosti.
Aby na mne nezbylo.
Aby nezbylo na nikoho.
A své mlčení mi nechal.
Tečku za větou svého osudu.

Dny a dni

Kolik mi tenkrát bylo?

Pozoroval jsem tatínka,
jak v lavoru odlepuje
známky z dopisů.
Měl košili s krátkými rukávy
a na jeho paži jsem uviděl
vypálené číslo.
Číslo se mi před očima
zvětšovalo a zmenšovalo,
míhalo se jak na promítacím plátně,
černé na bílém,
zaťaté ostnatým drátem koncentráku.

Kdysi měl tatínek cennou sbírku známek,
staré rakouské s přetisky čsl. pošty
i slavné aršíky Hradčan.
Za války mu je ukradlo gestapo.
Přišlo jich šest, jeden mluvil česky,
byl ze stejné vesnice jako tatínek,
chodili spolu do školy,
pak si vzal Němku i její jméno
a po válce se zastřelil.

Když jsem nedávno uklízel na půdě
a vynášel všechno harampádí,
právě tam v malém kufříku
jsem našel několik obálek
se známkami Böhmen und Mähren
a s portréty Hitlera a Háchy.
Známky mezi prsty šustily
jak uschlé býlí.
Měly už cenu poněkud jinou.
Byly v nich uloženy
tatínkovy a naše dny.

Dnes je den jako každý jiný.
Ztratí se v paměti, vybledne
a já si nerad vymýšlím.
Daří se mi jen polovina slov.
Třeba nepovím ani to málo.
Za sebou mám už dlouhou alej roků.
Delší než je z Prahy do Čelákovic,
kde jsem se narodil
v únoru čtyřicátého třetího roku
o dva měsíce dřív,
jen trochu živý,
několik dní poté,
co tatínka odvedlo gestapo.

A zde jsem se narodil ještě tolikrát potom
pod hvězdami maminčiných očí,
s prvním přečtením knihy,
po každé nemoci,
při lopotě domácích úkolů,
při prvních tanečních,
ve dnech štěstí a polibků
i ve dnech bolesti.
Země se pode mnou zatočila
rychleji než kolotoč,
a zatímco moje hlava se teprve
probouzela u dívčího ramene,
na své promoční fotografii
už stojím široce rozkročený nad svou dospělostí.

Má narození jsou všední
jak ranní probuzení
a jsem rád, že v nich neteče krev.
Měl jsem to štěstí, že mne válka míjela
a nemusím mluvit o hrůzách a utrpení.
Alespoň to málo chtěl jsem povědět.

Sad

Celý den jsme z pozemku
vybírali kameny
a pak je pod svahem
rovnali napříč,
aby déšť nesplavil hlínu.
Tady zasadíme jabloně,
říkával tatínek
a z termosky pil čaj
a kouřil partyzánky
a ještě byl daleko den,
kdy nám parcelu seberou.
A jenom zem nás přinutila
ohýbat své hřbety
jak už před nikým,
ona byla naším spodním životem,
žár byl vysoký,
nejvyšší v poledne,
k řece bylo daleko,
daleko byl sad,
daleko byl stín
a stín tatínkův
byl stínem stromu
a rostl, rostl, rostl,
větví uvízl mi na duši
a zdálo se, že nebude mít,
že nebude mít konce.

Konec.

O dívání z okna

Jednou při obědě
tatínek odložil noviny,
sundal brýle a řekl:
– Podívejte se z okna.
Všichni jsme se podívali.
Maminka uviděla
slepice na dvorku,
jak rozhrabují záhonek,
kde měla růže, fialy a šnytlík,
a zvolala ježíšmarjá!
Bratr uviděl
svoje kolo značky Eska
opřené o třešeň.
Drobně pršelo.
A já uviděl na třešni
ptačí budku.
Uhnizďovali se v ní špačkové.
Tatínek řekl:
Každý vidíte něco jiného,
ale to dříví u kůlny
by se mělo rozštípat.

Tak už to chodí.
Trochu jsem zpravdivěl,
trochu zestárnul,
rozštípané je už tolikáté dříví,
ve fialách líhají kocouři
a čichají jejich vůni.
Kdykoliv se podívám z okna,
vidím betonový dvorek,
kterým prorůstá plevel
a stále pracnější dny
se derou napovrch.
Také stromy jsem dlouho neprořezával.
Kůlna se rozpadá,
pumpa reziví.
Všechno odkládám na zítra,
a každý den je zítra.
Z okna pokaždé vidím
něco jiného a zůstává to,
co je skutečné a pravdivé,
rok od roku naléhavější,
jako když někdo pozdě v noci
buší na vrata.

Cena prohry

Bože, kolika nesmyslům jsme se ve škole učili
a přisuzoval se jim nezpochybnitelný smysl!
Kolikrát ještě přijde doba,
která své omyly lidem promění v kříž!
Kolikrát ještě si lidé budou muset
svůj život odpykat jako trest za jiné!
Kolikrát ještě dějiny rozdrtí lidské tužby
a lidé si budou ustýlat v jejich troskách!

Emoce doby vždy vydědí ty,
kteří se nepřidali.
Tatínek odmítl tleskat těm,
jímž potlesk nepřísluší.
Volil vzdor.
V Čelákovicích mu říkali Bouřlivák.
Na národním výboru tloukl pěstí do stolu,
že za něj nesmí trestat jeho rodinu.
Slovo si vzít nedal.

Doma jsme se občas sesedli kolem stolu –
tatínek, maminka, bratr Milan a já –
a hrávali jsme Člověče, nezlob se.
Tatínek mou figurku nikdy neušetřil.
Vždycky ji vyhodil s gustem,
až odletěla jako na střelnici.
Maminka ho napomínala:
– Taťko, vždyť je ještě malý!
Tatínek obvykle mlčel, ale jednou řekl:
– V životě ho také nikdo šetřit nebude.

Copak jsem mohl vědět,
že tatínek tehdy prožíval skutečnou prohru,
nespravedlivou a doživotní,
a že i já po letech poznám hořkost z nespravedlnosti.
Jsou silnější protihráči v lidském osudu
a někdy na ně nestačí
ani tvrdošíjná vůle zvítězit.

Jenomže tenkrát jsme hráli Člověče, nezlob se,
hru, která nás usvědčovala z povahy,
tenkrát mne tatínek učil prohrávat
a nezůstat poražený
a pochopit cenu prohry tehdy,
pokud nás přinutí znovu se zvednout.
Pokaždé jsem zarputile vzkřikl:
– A budem hrát znovu!
Jako bych už tehdy vyzýval svůj osud.

Škarpy u Mstětic

Na zahradě v kotcích jsme před lety
chovali sto padesát králíků.
Tatínek pronajal škarpy u Mstětic.
Brzy ráno jsme vyjížděli.

A tohle se naučil k stáru.
Před prudkým sluncem
si do čela stáhl vrásky,
naklepal kosu,
jako by tepal vlastní tvář
už s jizvami.
Bříškem palce zkusil,
kolik řízne,
kolik požne jedním rázem.
Potom se rozkročil
nad svým stínem,
k zemi ho přišlápl
a pot mu tekl po čele
a na zem vyplavoval tvář
a voněl heřmánek a kmín
a černý bez v úvozu.

Do oblouku tatínek ohýbal svá záda,
do oblouku mostu.
Po mostu chtěl jsem přejít až na kraj světa.

A po mostu jsem došel zpátky,
tam kde králíčci
mé dětství vypásli,
kde do čela před prudkým sluncem
si musím stáhnout vrásky
a pot mi teče po čele
a na zem vyplavuje tvář
a voní heřmánek a kmín
a černý bez v úvozu.
Tenkrát jsem se neohlédl.

Maturitní

V těch dnech, kdy vojáci spali
přes noc oblečení
a v novinách se psalo o Karibské krizi,
v těch dnech mezi dveřmi kuchyně
mi bratr neomaleně řekl:
– Vždyť budeš do dvou roků plešatý.
Jako by řekl, že zemřu.
Poprvé jsem před zrcadlem
zkoumal své hluboké kouty,
dva zálivy rozvodněného čela.
Bál jsem se, že budu bez vlasů,
bál jsem se, že přijde válka,
a padnu ještě dřív, než poznám,
jak opravdu chutná žena.
Když má člověk takové starosti,
je to pořád dobré.
A já takové starosti měl.
Toužil jsem po lásce a miloval platonicky,
ze všech nejvíce Ginu Lollobrigidu
a utíkal jsem ze své nesmělosti,
aby se o mnoho let později
konečně utopil mezi ňadry ženy.

Na maturitní fotografii se pokouší o úsměv
dvacet čtyři mých spolužáků,
kteří jako já čekají na svou dospělost.
Dospělost si nás vyvolávala
jednoho po druhém
a my vstupovali jak při zkoušení
na stupínek katedry,
abychom už nikdy netrefili
zpátky do lavice.

Trochu jsem se zpozdil
o první pohlazení vypadlé z dívčí ruky,
o první polibek rychlý jako let vlaštovky
a zmeškal jsem už nevím kolikáté jaro,
když na rakovinu zemřel Petr Šimon.
V ulici jsme hrávali loutkové divadlo
a smrt byla pro nás jen loutkou
ze dřeva a hadříků,
jejíž nitě jsme potahávali my.
Petr byl inženýr chemie.
On první z nás vráskou na čele
škrtl své chlapectví
a vběhl do života jak do jízdní dráhy.
Ale na této maturitní fotografii
jsme zůstali všichni
ještě s nehotovými tvářemi
poslušně rozsazení do lavic.
I krutý samotář Ota,
jenž se stal lesním inženýrem
a svou samotu mýtí dál v kanadských lesích.
I Karel, jemuž se matematika stala
dorozumívací řečí někde na americkém středozápadu.
I Boban s tvrdou pěstí
a otevřenou náručí, kterou obsáhl
jedno malé městečko v Marylandu.
A tak si nás život rozestavil
do různých koutů Čech a světa.
Vystřízlivěli jsme až k dospělosti
a pro sebe navzájem trváme
jen v minulém času.

Bylo nám osmnáct
a byli jsme osou země
a tísnil nás prostor k nadechnutí.
Objevovali jsem vlastní nebe
i vlastní propasti,
odemykali jsme brány k zázrakům,
které se nekonaly.
Nechtěli jsme, aby nám někdo odpouštěl,
neboť odpouštěním nás ponižoval.
Nechtěli jsme být někomu vděční,
neboť vděčností nás zavazoval.
Povyšovali jsme vrcholek na vrchol
do stavu horstva šlechtického,
toužili jsme vystoupit na vrchol srdce,
abychom s každou novou láskou
na zemi zakládali své nebe.
Naše těla vrcholila.

Mí drazí dávní přátelé,
máme už nové přátele
a nemáme si co povídat.
Opotřebovanými větami
zakrýváme mezery ticha.
Pozapomněli jsme jména dívek,
ostatně i ony zapomněly
na svá dívčí jména.
Zvěcněli jsme, přibrali na kilech
a zchudli o radost.
Už nic zbytečného si neslibujeme.
Výtahem ctižádosti se necháváme
vyvážet do posledních pater.
Máme svá doma a spořádaně
usedáme ke svým rodinám.
Čas nám dál ve tvářích
provádí živou orbu.
Ještě jednu vrásku,
ještě jednu hlubokou jak zákop,
kam můžeme zalehnout,
až zahlédneme prst,
který svou hlavní míří na naše čelo.
V rodinných albech zůstává
jen tato maturitní fotografie
nádherně provoněná vzpomínkami.

Někde v rohu učebny stojí klavír.
Má dvacet čtyři klávesy.
Každá patří jednomu z nás,
každá zní jinak,
každá je osudová,
jedna je černá jak rakev.

Letní portrét mého bratra

Jeden klas má čtyřicet zrn.
Dvanáct set padesát zrn je zapotřebí
na jeden krajíc chleba,
což činí třicet jedna klasů.
Jsou to jednoduché počty.
Patří i tomuto snímku mého bratra,
agronoma na státním statku ve Cvikově
a patří i tomuto pšeničnému lánu,
kde bratr stojí a mezi prsty
mne ještě nezralý klas,
jako by natahoval hodinky.
Možná blízko projíždějí víkendová auta,
možná se zvedá letní žíznivý vítr,
možná na samém vrcholku léta krouží káně,
vykružuje snubní prstýnek nebe se zemí
a bratr na té zemi stojí v džínsách
a stojí na dně nebe
a stín káněte na zem nedopadne.
Na zem padá zrno mezi bratrovými prsty.
Pšenice se ve větru vlní a šustí,
jako by tudy někdo procházel
a rukama ji rozhrnoval až k srdci. Možná.
Ta pšenice je mironovská a z jednoho hektaru
se sklidí třicet metráků.
Na jednom čtverečním metru
roste téměř pět set klasů.
Jeden klas má čtyřicet zrn.
Dvanáct set padesát zrn je zapotřebí
na jeden krajíc chleba.
Jsou to jednoduché počty.
(Quod erat demonstratum)

Domácí tma

V naší ulici pokáceli jeřáby.
Pravda, kuchyň je teď světlejší.
Ale maminka včerejší noc stejně nevětrá,
zastýlá ji do peřin,
obrací naruby, aby nezatuchla,
a pak se celý den těší,
až večer přijdu z práce,
zalidním dům a dům nás prostoupí.

Po krocích mne maminka poznává.
Marně se pokouším uhádnout,
jakou tíhou mé kroky razí zem
a v čem je ta přesnost,
že mne pokaždé vítá mezi dveřmi
ještě dříve, než zazvoním.
– Poznala jsem, že jsi to ty, říká.
A oba máme radost.

Nikdy jsem té radosti nerozuměl
tak jako teď,
když maminka má k brance dál
než na druhý konec světa
a tam už nedojde.
Najednou jsme si blíž o celé roky.
Tak rád bych řekl něco laskavého,
ale stydím se,
jako bych měl na jazyku práh.
Ode dveří ke stolu
a od stolu ke křeslu s televizí
je koberec prochozený samotou maminčiných dnů.

Každý rokem víc se maminka
od sebe vzdaluje,
častěji v křesle posedává,
ještě malinko šťastná,
že ji dosud někdo žije.
Dnes mi maminka řekla:
– Pohlaď mne.
Stydlivou rukou jsem se dotkl její hlavy,
jako by něha ubližovala.
Z nohy na nohu jsem přenášel úsměv,
připadal jsem si vyklizený jako byt.
Cožpak se maminky hladívají?
Maminko!

Pak už sedím ve svém pokoji,
a když na mne maminka ještě před spaním zavolá,
vím předem, jaký bude rozhovor.
– Je nahoře Zrzeček?
– Není.
– Je tam Lízinka?
– Není.
– A kde jsou kočičky?
– Šly utopit koťátka.
– Hm a zavřel jsi vrátka?
– Zavřel.
– Opravdu? Nebo nás ještě někdo vykrade.
– Však on by tě brzo vrátil.
– Jen nech být.
– …
– Míšo, ty se mnou nemluvíš?
– Proč? Mluvím.
– A jdeš zítra do práce?
– Jdu.
– A dojdeš mi na nákup?
– Dojdu.
– Tak dobrou noc. Slyšíš?
– Jo, dobrou noc. A umyla ses?
volám ještě naoko přísně.
Pozdě se napomínám.
Slza maminku převáží.

První den po návratu z nemocnice
mi maminka tajně svěřila,
že jí soused Matoušek otrávil hrušky,
a proto je nemocná.
Zpočátku si pletla mé jméno s bratrovým,
ale ruce se jí už tolik netřásly,
jen se rozpomínaly jak na někoho,
a s kým jsme před lety jednou mluvili.
Každý den chodila maminka za mnou s papírem,
abych ji vyzkoušel z abecedy a počtů.
Zkoušel jsem ji.
Tak jako ona mne tenkrát,
když jsem ještě chodil do národní školy,
a po večerech mi dávala diktáty a násobilku.

Znovu se maminka vrací do svého těla,
trpělivě a úporně a už nikdy úplně.
Bývá mi smutno.
Tolik místa se vyprázdnilo pro bolest.
Jako nikdy poznávám rozměr člověka.
Musím to říci pro přesnost svého jména.
Pro tíhu země, která mamince natéká do nohou.
Pro tíhu tmy zavěšené k životu.
Už už si někdy myslím, že to tak není.
Schodištěm úzkým stoupám ke svému srdci
a ťukám na dveře kapičkou krve.

Lidský rozměr

Když jsem prvně v životě
na špalku podřezával slepici,
měl jsem ruce od krve.
Udiveně jsem si je prohlížel
zaskočen tím, že moje ruce také
dovedou zabíjet.
Bylo mi sedmnáct,
slepice ještě chvíli
tloukla křídly,
krev zasychala na prstech
a mne svírala úzkost
z té smrti, která je potřebná.

Dnes už znám jinou úzkost.
Je veliká přes lidskou míru.
Životy uzavírá jak dveře domu,
kam už nikdo nevstoupí.
Na stole zůstanou ležet brýle
a za nimi ještě čísi zoufalé oči.
Maminka se tolik bála,
aby přes noc nezůstal otevřený dům.
Před spaním na mne volávala:
– Zamkl jsi dveře?
A tak jsem každý večer
zamykal dveře na dva západy,
aby k nám zloděj nemohl.
Moc věcí nemáme,
a co by u nás ukradl.
Ale smrt přichází jinudy.

Dveře zůstaly pootevřené
jako ústa spícího,
a když jsem vešel,
byly za nimi ještě jedny dveře
a pak další a další a tak dále.
Všemi dveřmi jsem musel projít
a pokaždé do jiného příběhu,
a všechny jsem už jednou žil,
až jsem stanul v obyčejné místnosti,
uprostřed stůl se čtyřmi židlemi,
v pravém rohu almárka a skříň,
hned vedle otoman.
Všechno bylo při starém jak před lety.
Však to znám.
Tatínek četl noviny.
Maminka vařila u sporáku a ještě nevěděla,
že mi dávno kucmoch nechutná.
Už byli mladší nežli já.

Poslední snímek maminky
je značně rozostřený, až se zdá,
že se maminka rozestupuje
do prostoru kolem sebe,
že už na sebe bere podobu ticha.
Maminka odpočívá v proutěném křesílku
s rukama volně spuštěnýma do vzpomínky,
s rukama, které už neuzvednou radost.
Na odpoledním nebi bíle prosvítá
měsíc maminčiny tváře.

Když byla maminka mladší,
ráda si zpívala.
Ale já zpívat neumím.
Co je na tom pravdy,
že nejdříve musí přijít pláč,
aby člověk mohl zpívat?
Tak dlouho jsem neplakal.
Neplakal jsem ani nad tatínkovou rakví.
A neplakal jsem, ani když maminka umírala.
V očích jsem držel slzy,
aby mne neprolomily jako hráz.
Proboha, proč jsem se tolik styděl
za ten pláč,
proč jsem v hrudi nechal o sebe
drhnout jen kameny,
proč plakat nedovedu ani dnes,
příliš uvízlý v ráně,
kterou vyorala smrt.
A hlína se nedá dýchat.
Udeří hroudami.

Až se mne zeptá tma,
odpovím světlem.
Budu to umět?

Kniha osudů

Toto je kniha osudů,
rodinné fotografické album.
Kdekoliv album otevřu,
jako bych vstupoval k příběhům,
které se většinou nikdy nepotkaly.
Listuji tvářemi,
mnohé před mýma očima stárnou.
Někdy i tak rychle se může
prolistovat život.
Avšak tady jsme provždy sezvaní
pod korouhví příbuznosti,
ti živí i ti mrtví.
***
Nejprve babička z matčiny strany,
jejíž krátký život nedošel naplnění.
Baculatá tvář s čerstvě vykrojenými ústy
se nehodí k podobám babiček.
Tak úžasně mladá tu stojí
v přísném svatebním pozoru.
Ale ona se strachovala, že se nebe zatáhne
čísi krutou zlobou a skřivan ztroskotá,
že její bílé šaty na svatební hostině zčernají.
Byla provdána za statek v Hlubokém Dolu,
ač milovala muže jiného
tou velikou nešťastnou láskou,
která se smrtí zachraňuje před beznadějí.
***
Strýc Jaromír v rajtkách
drží za uzdu svého dostihového bělouše,
zaštítěný dvorem svého velkostatku v Hlubokém Dolu.
Po znárodnění bude dobývat uhlí.
Navždy nesmířený s dobou
se s manželkou vystěhuje do Kanady
a z bájného Toronta nám zašle
snímek vánočního stromku, který drží stráž
nad kupou ještě nerozbalených dárků.
Snímek bude vyvedený v úsměvných barvách,
ale i přes ten úsměv strýc osamí ve vzpomínkách
jako v té cizí zemi,
v jejíž řeči nebude nikdy přemýšlet.
***
Mí bratranci Věrouš a Jára.
Emigrují do Kanady za svými rodiči,
zde si vlastníma rukama vystaví jistoty jako své domy,
v nichž se jim narodí synové a dcery,
pro něž čeština již bude cizí řečí.
Jen někdy se oba ve vzpomínkách vrátí
do Čech počátku padesátých let,
do té osudové noci,
kdy celou rodinu vyženou ze stavení,
naloží na korbu nákladního auta
s několika kusy nábytku a potřebných věcí
a odvezou je do suterénního bytu v Teplicích.
Tak je provždy zbaví domova.
Tak jim do srdcí vrazí svoji zášť jako nůž.
Celý život nestačí, aby zahojil to zranění.
***
Strýc Láďa, pekař,
který za Rakousko–Uherska
hledal po Čechách práci
a našel ji až v Novém Yorku.
Pekl české buchty s mákem a český chleba,
v české čtvrti žil pro českou besedu,
pro české spolky, pro sokolské slety,
pro všechny spartakiády,
pro české noviny, pro plzeňské pivo
a do Čech věrně posílal barevné pohlednice
Manhattanu, Brooklynu, Empire Statte Buildingu,
budovy OSN, Long Islandu, Floridy
se smutkem velikým jak moře.
Po padesáti letech si přijel Čechy připomenout
a pak se už vracíval častěji.
Chtěl umřít ve své rodné zemi,
kterou opustil jako mladíček
a ona ho teď k sobě volala stále víc naléhavěji,
jako když matka volá večer na své dítě: Domů!
***
Vzdálenější strýc Oldřich
s černým sklem na slepém oku,
k stáru docela oslepne
a začne chodit na ryby.
S vlascem obtočeným kolem prstu
po hmatu bude vyčkávat,
až splávek napoví rybu
a voda vyplaví vzpomínky
na 1. pluk Mistra Jana Husi,
na plukovníka Švece,
Štefanikův příjezd do Čeljabinska,
na triumfální pochod legionářských jednotek Prahou
a mně desetiletému o tom bude vyprávět.
Konec povídání smete slovy:
Všechna ta sláva umřela
na ruskou revoluci v sedmnáctém.
Popaměti mi pak ve skříni ukáže legionářskou uniformu,
kterou i přes naftalin budou spásat moli.
***
Strýc Václav s účesem ála Valentino,
miloval dívky a ženy,
v šedesáti se rozvedl a oženil se
a rok poté mu smrt dovolila,
aby se před spaním ještě umyl.
Krátce před tím mi na nádraží řekne:
– Chlapče, život je výborná věc,
ale musí se umět,
a významně do mne šťouchne loktem,
když kolem projdou studentky.
Oba pocítíme z jejich půvabu závrať.
Já – jako před prvním polibkem,
on – jako při pohledu na dno života.
***
Arnoštek, Arnošt, bratranec
sedí na houpacím koníku
před otevřenými vraty jejich stavení,
koníka drží za hlavu,
ne za opratě, synek ze selského rodu,
v oblečku jako malý lord,
a dívá se někam stranou, ale ne zase tak daleko,
aby dohlédl ke svému životu starého mládence,
který bude jen pokračováním života jeho tatíka,
jenž propil svých dvě stě hektarů polí,
a Arnoštek, proslulý městský opilec,
propije svůj byt, nábytek a peřiny.
Když se vyléčí z pití,
ty samé peřiny si koupí zpátky,
peřiny s modrými proužky
městečkem ponese vítězně na zádech.
***
Druhý strýc Václav v elegantním dvouřadovém obleku,
s cigaretou v dlouhé zlacené špičce,
s velkým prstenem na ruce,
který nesundával ani pak,
když mu v Nymburku znárodnili obchod s drogerií
a pracoval v továrně.
Stále věřil, že zvrat událostí
jej znovu postaví za pult svého krámku,
kde bude mužům prodávat barvy
a dámám kosmetiku
a říkat zdravíčko a rukulíbám, milostivá,
a dny se mu zase vybarví a zavoní
jako karafiát zatknutý v klopě jeho saka.
***
Sestřenice Milenka,
dvouletého mne drží za ruku mezi dveřmi chalupy.
Jejím osudem stane se osamocené stárnutí ženy
zklamané mužem. Bude žít s dcerou
na vejmínku u svého bratra.
Často přizná, že dívčí léta byla nejkrásnější,
i když válka obcházela kolem vsi.
Dvouletý zůstanu otištěný v její paměti
jako na této fotografii v květnových dnech
roku čtyřicátého pátého,
kdy mne rudoarmějci vozili v bryčce
po chrčické návsi kolem rybníka,
jeden měl ruku až k lokti plnou náramkových hodinek,
práskal opratěmi a smál se
a Milenka se hrozila, že mne ukradnou.
A takového mne uvidí i po pětatřiceti letech,
až půjdeme po chrčické návsi.
Jak se tu všechno změnilo, povzdechne,
a znovu zahlédnu její oči vyplašené jako modrásek.
Naléhavost té chvíle bude neúprosná.
***
Bratranec Pepík,
svým podsaditým tělem v čase přítomném,
nikdy se nebude ochraňovat pohodlnou řečí,
nikdy nebude mluvit víc, než musí,
nikdy neopotřebuje prostá slova.
Bude mi vyprávět o chrčickém družstvu,
o letošní úrodě a o zemědělských strojích,
bude mi to vyprávět v chalupě,
kde se narodil můj otec,
u stolu, kde dříve stávala pec,
on, traktorista a mechanik,
který staré věci zbavil vzpomínek
odvěkou samozřejmostí toho, co pokračuje.
***
Jakoby si Bůh na chvilku zdřímnul,
z rukou mu vypadla Kniha osudů
a zaklapla i životy.
Zemřeli děda s babičkou,
zemřeli mí rodiče,
zemřeli strýcové Láďa, Oldřich, Jaromír
i oba Václavové,
zemřel bratranec Arnošt,
zemřeli tetičky Anička, Vlasta a Mařenka,
o nichž jen vím, že byly.

Příběhy došly ke konci.
Vteřinu po vteřině každý z nás
je odpočítáván.
Poslední stránky v albu
jsou dosud prázdné.
A znovu život
znovu si někoho vyhlíží,
kdo by jej slavil i proklínal.

Mrtví a živí

Člověk má stále důvod
proč bojovat,
ale už někde v počátku
lidského vývoje
stala se osudná chyba,
že se tak děje zbraněmi.

Jak snadno se živí
stanou mrtvými!
A zbraně?
Ty stárnou rychleji než my.

Když skončila válka,
byly mi dva roky
a jsem bez vzpomínek.
To málo, co znám,
znám jenom z vyprávění.
Sám teď jenom nevím,
co je pravda
a co přerostlo v legendu.
Záleží na tom snad?

V té válce zhynulo
padesát či osmdesát milionů lidí.
Na východní frontě přežil
každý třicátý sovětský voják.
Bylo to strašlivé vítězství.
Mé dětství bylo pokojné,
pokojný je i můj život.
Mohl bych v něm vypočítávat
všechny malé války světa,
které mne míjely
a vršily hory hoře
a rozlévaly tichý oceán bolesti.

V době vojenské základní služby
jsem jako velitel spojovací čety
navazoval spojení
na úrovni prapor–pluk–divize.
Teď se jen znovu a znovu
svými verši
pokouším navazovat spojení
na úrovni člověk – člověk,
neboť věřím, že se jednou
unaví zbytečná smrt
a země bude srozumitelná.

Srozumitelný život

Babička Šulcová dlouhá léta
žila sama.
Až umřu, říkala,
musím mít uklízíno.
Ještě by mě lidi pomluvili,
že jsem byla nepořádná.
Vybílila stěny chalupy,
natřela dveře a rámy oken,
prohloubila studánku ve sklepě,
nechala vyspravit střechu,
na dvorku i v chalupě se zbavila
všeho haraburdí
a cenné věci rozdala.
Pak umřela tak samozřejmě, jako žila.
Dávno nechodila do kostela,
nepotřebovala žádné náboženství,
ani jinou cizí víru.
Byla dost chytrá,
aby pochopila smysl života sama.
Byla dost moudrá,
aby pochopila i smysl smrti.
Byla dost silná,
aby dokázala žít i zemřít,
a byla tak veliká,
že naplnila životy jiných.

A já si jen přeji být alespoň trochu
tak nádherně samozřejmý a srozumitelný.

Verše jako sudička

Má žena brzy světu vydá svůj vzkaz.
Její i moje radost bude ztlumená
bázní o osud našeho dítěte.
Vstoupí do světa nemocného zlem.
Ponese naši krev, naše myšlení
a možná ženin oheň a možná můj klidný vzdor,
zdědí naše slovanské lebky a vysoké čelo,
slovanskou duši, výchovu a zvyky.
Zdědí tuto zemi i nebe,
stejně jako jsme vše zdědili my.
Jsme už dost zkušení, abychom věděli,
že se nesmí zalknout našimi city.
Věřím, že budeme dobrou střechou jeho života.
Měla by to být dcera,
aby nás ochránila před pustinou stáří.
Dcery jsou věrnější lásce,
ale víbůh zda se nemýlím.
Bude–li to kluk,
patrně jednou vyleze na střechu našeho domu
tak jako kdysi já,
aby z té výšky objevil zemi uprostřed země.
Už budu starý, až odvrhne břímě naší vůle
a stane se svým.
Přeji mu obyčejný život,
v kterém by obstál jako člověk.

Adélka

Tyto verše patří tobě,
i když jsou o našem dítěti.
Má krásné české jméno: Adélka.
Stala se odpovědí na naši lásku,
která jí už patří víc nežli nám.
Zatím je svět pro ni jistý a jednoznačný
jako tvé prsy, z kterých saje.
Když se usměje, ještě neví na koho.
Ještě nezná zvuk slova,
který se stal jejím jménem.
Soustředěně objevuje naše tváře, hlas, pohyby.
Jsme pro ni všemocnou záštitou
a vědomí toho nás posiluje.
Bláhově nám připadá, že neposkvrněnost její duše
nepřipouští smrtelnost těla.
Už se nebojím vzít do náruče
to křehké tělíčko, v jehož genech
budeme oba zapsaní po celý život.
Ale potrvá ještě, než její povaha
začne nabírat přesnější kontury,
než se začne ptát a vyžadovat.
Některé odpovědi jí zůstaneme dlužni
a bude se k nim muset dobrat sama až mnohem později.
Věřím však, že ji vychováme tak,
aby nás nikdy potom nemusela usvědčovat ze lži.
A také doufám, že ji naučíme nacházet v životě jistoty,
o které by se mohla opřít jako o zeď.

Věnování

Před dvěma roky ses narodila,
a tak jsi vstoupila mezi nás smrtelné.
Nabídli jsme ti ruce
a ty ses jich zmocnila chtivými ručkami.
Táta – bylo tvé první slovo.
Po nějaký čas jsi jím pojmenovávala
věci a jevy svého nejbližšího světa.
Byl jsem tvou veškerou řečí.
Přiznávám, že jsem se dmul štěstím a něhou,
když jsi mne tak vyvolávala slovem,
na které jsem teprve začínal slyšet.
Učinilo mne pevnějším,
ale zároveň zranitelnějším.
Čí jsi? ptáme se tě
a ty vyjmenováváš, komu patříš.
Mami, tati, babi, Ádi.
A čí jsem já, zamýšlím se.
Panebože, kdo všechno
si tu na mne dělá nároky,
zatímco já chci být nejvíc
tvůj, ženy a svůj.
Dokázala jsi rozsvítit
naše dávné dětství,
dokázala jsi zpevnit
naši nedávnou lásku.
Svou přítomností oživuješ
tento dům, zahradu, tuto ulici
a naše dny.
Přimkla ses k našim životům
a my se přimkli k tvému.
K tobě soustřeďujeme sílu lásky
navzdory šíleně rozpolcenému světu.
Vím, že jednou přijde chvíle,
kdy tvůj život bude pouze tvůj
a my mu nejspíš přestaneme rozumět.
Budeš mít dost svých smutků a trápení.
A jestliže se zachvěješ jako list,
lidské povětří se tě zmocní.
Chceme se podělit o tvůj osud –
aby to špatné zůstalo nám,
štěstí a radost ať jsou tvoje!

Dědičný úděl

Pozoruji tě, dcerko, a vím,
že moje myšlení se usídlilo ve tvé hlavě,
moje pohyby vešly do tvých
a tvoje povaha je ozvěnou mé.
Nevybrala sis nejlíp.
S vážnou tváří se budeš prodírat houštinou světa
ke své pravdě.

Dnes tvůj zadeček obtiskl do písku
tvar srdce.
Včera jsi na něj dostala výprask,
neboť se tvoje vůle
srazila s mou.
Chci ti připravit svět
podle svých představ,
ale vím, že ty budeš mít o něm
představy jiné.
Dívám se, jak utíkáš
a utíkáš, jako bys chtěla všechno stihnout
dřív, než budeš dospělá.

Toto je tvůj a můj čas. Žijeme.
Tvá radost je i mou radostí,
tvé štěstí je i mým štěstím,
tvůj mír je mírem všech.
Mé verše o tobě jsou vyznáním
i jiných otců ke svým dětem.
Dějiny citů jsou neměnné.
Všichni se chceme tolik radovat
a já se jen bojím, děvčátko moje,
aby jakési cizí zlo
nesrazilo tvůj smích.

Jen běhej a dupej,
ať probudíš krtka,
jinak zaspí tenhle nádherný jarní den!
Dováděj a směj se,
ať ve mně probudíš jaro,
jinak se může stát, že ho promeškáme!

Tři vzpomínky

Slušné vychování
Má dcera mě při obědě napomíná:
– Jez pomalu, kam spěcháš.
Má dcera mě při obědě napomíná:
– Při jídle se nečtou noviny.
Má dcera mě při obědě napomíná:
– Neměj lokty na stole, když jíš.
Má čtyřletá dcera mě chce mít
slušně vychovaného,
a jednou pochopí, že slušné vychování
ještě není zárukou slušnosti.

Podlaha
– Co mám nakreslit? zeptala se mne dcera.
– Horu, poradil jsem jí.
Nakreslila horu a řekla:
– Teď pod ní musím udělat podlahu.
Ano, to je to pravé slovo.
Podlaha nese vše podstatné.
Hory, domy, stůl, židle a nás.
– A ještě musím přikreslit slunce,
jinak by byla všude tma, dodala dcera.
Do horního rohu čtvrtky přikreslila slunce.
Najednou jím byl prozářený celý den.
A možná to byla jen síla té chvíle,
která nás projasňuje svým prožitkem.

První strach
Před hospodou Moravěnkou stál opilec,
odporný typ, zdevastovaný pitím.
Vrávoravě k nám popošel a hulákal na nás.
Má čtyřletá dcera mi ustrašeně sevřela ruku.
Když už jsme byli hodně daleko,
pronesla tiše a vážně:
– V noci se mi bude o něm zdát.
Ach, holčičko moje, kéž by zlo
mělo jen podobu opilcovy tváře
a v budoucnosti tě děsilo pouze to!

Cena dětství

Maminka – jediná žena,
která tě nikdy nezklamala v lásce
a vždycky tě milovala víc
než sebe.

Někdy se na tebe podívala
se smutkem hlubokým jako moře
a oči se jí rozšířily údivem.
Bože, vždyť ty už dávno nejsi dítě!

Mnohokrát mi maminka připomínala:
– Nehrb se! Choď zpříma!
A sama věděla tak málo o tom,
že se musíme především my
napřímit k lidské důstojnosti.
Ale tu od nás tenkrát nikdo nepožadoval
a ani dnes žádat nebude.

Znovu vidím maminku, jak si od sousedky
půjčuje šedesát korun na tepláky,
abych měl v čem jít do školy.
Jak sedí u kuchyňského stolu
a do čtverečkovaného sešitu si zapisuje
i tu korunu, kterou mi každé ráno dává
na dvě housky ke svačině,
jak nešťastně přepočítává peníze,
zda bude mít na uhlí.
Opět snídáme kávu z cikorky a chleba s povidly
a ve špajzce hospodaří nouze jako myš.
Tenkrát jsem nechápal, proč maminka
tak často pláče.
Věřila v katolického Boha,
ale sílu k životu z něj čerpat nedovedla.

Její často sepjaté ruce
už nesloužily modlitbě.
Byly vyjádřením žalu a bezmoci.
Ach, kdo ještě tvrdí,
že ruce plakat nedovedou?

Teď už vím, jakou cenu
mělo mé dětství.
Častěji se mi připomíná
tak živě jako stigma.
A možná to stigma je.

Abych tohle pochopil,
musel jsem dojít do věku,
kdy dětství začíná být nejkrásnější,
protože bylo kdysi dávno
jako na počátku stvoření.
Vešlo se mi do něj obrovské nebe snů
a předlouhá alej těšení.
Avšak být znovu dítětem,
to už bych nechtěl.

Světlo poezie

V létě jsme jezdili na škarpy u Mstětic,
kde jsme kosili trávu a sušili seno.
Z mírného návrší jsme shlíželi do Polabí.
Tehdy jsem poprvé od maminky uslyšel
Seifertovy verše Horu Říp.
Říkala je pomalu, jak v paměti hledala slova,
a Říp spočíval daleko před námi
jako vyklopený z dlaně pánaboha doprostřed Čech.
Vonělo seno a v trylkách skřivanů se třepotalo
celé blankytné nebe.

Maminka milovala české básníky:
Erbena, Nerudu, Sládka, Bezruče, Hrubína.
K narozeninám jsem jí koupil
Seifertovu sbírku Maminka
a krasopisně do ní napsal věnování.
Čítala si v ní, jako bych ty verše pro ni
napsal já.

Byla to doba, kdy za vyslovení pravdy
byl člověk zakázán
anebo skončil ve vězení.
Naštěstí ta doba je pryč.
Tenkrát poezie zachraňovala člověka.
Mne zachraňovala celý život.

Jaroslavu Seifertovi jsem napsal tři dopisy
a on mi rovněž třikrát odpověděl.
Poslal jsem mu svou knihu básní
a on mi poslal Morový sloup vydaný v edici Petlice.
Verše byly psané strojem na kopíráku
a měly plátěnou vazbu.
Moc mu nenasadila náhubek mlčení.

Nikdy jsem Seiferta nenavštívil.
Nechtěl jsem se setkat s jeho stářím a nemocí.
Do posledního dechu psal verše o lásce,
kde ženy jsou provždy svěží a mladé
jako růže první den ve váze.
Věděl, že po celý život nás provází
nepřetržitost jejich krásy.

Nad Seifertovou rakví v Kralupech nad Labem
mluvil Jan Skácel.
Jak rakev spouštěli do hrobu,
zdálo se mi, že jsem zaslechl z hloubi země
tlukot jejího srdce.
Byl to i její básník tak jako náš.
Jeho verše se mnou půjdou až na konec světa.

Když v zimě napadne sníh,
na Seifertově hrobě pokaždé roztává,
jako by se básník chtěl prodýchat do světa,
který tak miloval.
Ovšemže to pravda není.

Kdyby poezie byla světlem,
každý by jí zaháněl
svou temnotu.
Ale ona světlem je!
To jen trhovci v Čechách rozdupali její oheň.

Spálené rukopisy

Tak jako pták k svému vyjádření potřebuje strom,
aby usedl na větev a zpíval,
tak jako strom k svému vyjádření potřebuje listí a vítr,
aby se rozšuměl společným jazykem světa,
tak člověk k svému vyjádření potřebuje slova.
A básník obzvláště.
Každým slovem hledá své lidi.

Kdysi – tehdy jsem naslouchal rozmarům mládí,
jsem ze svých zásuvek pracovního stolu
vyklízel své rukopisy
ještě psané dětskou rukou do linkovaných sešitů.
Odnesl jsem je do sklepa
a házel do kotle ústředního topení.
V ohni vzplanula má románová dobrodružství
i s mými kamarády a tajuplným ostrovem.
Se svými milostnými verši jsem nechal uhořet
svou platonickou lásku k černooké Pavlínce.
Upálil jsem i Bernarda Bolzana,
jehož jménem jsem podepisoval své hry a povídky.
S ním shořel i jeho široký černý klobouk a černá pelerína,
které jsem si přál nosit jako on.
Oheň byl bez lítosti a já také.

Když mne spatřila maminka, jen zvolala:
“Proboha, co to děláš! Takový poklad!”
Zbytek rukopisů uschovala.
A mám je dodnes.

Maminka měla pravdu.
Ten poklad je můj a jenom můj.
Má cenu mého dětství,
kde ve větru fantazie vzlétala má hlava
jako balon k neznámým pevninám
a kvetly metafory veršů
jako záhon vyšívaných květin.

Jednou k nám na školu přijel český rozhlas
a já recitoval svou báseň.
Dlouho pak na mne kluci pokřikovali:
– Básník!
Byla to nadávka.

Přiznávám se bez uzardění.
Toužil jsem být básníkem tak slavným,
abych se před fotografem mohl schovat pod stůl,
jak to kdysi udělal Petr Bezruč.
Obdivoval jsem ho stejně jako Erbena.
Každý napsal svou jedinou zlatou knihu.
Patří k pokladům našeho národa.
A třeba už ne.

Doba poezii vydědila jako bezdomovce
a básník, pokud je toho jména hoden,
už může být svědomím jen sobě samému.
A jestliže mne ve společnosti
někdo představí jako básníka,
trochu se zastydím,
jako bych byl starožitnost,
která se vznáší nad zemí.
Ale já se nad zemí vznáším
a možná mnohem výš, než lze dohlédnout.

Poezii jsem věrný zůstal
tvrdošíjně jako věřící,
který je věrný svému bohu jen proto,
že víra v něho mu posiluje naději.
Dál se pokouším spojovat
slova s lidmi,
aby držela pevně,
jako když se staví dům.

Moje verše si nejspíš přečte pouhých tři sta lidí.
I to stojí za námahu
být užitečný třeba právě tak.
Určitě je to třistakrát lepší
než nedělat nic.

Smrtelná setkávání

Žádný den není vhodný k umírání.
A smrt vůbec není moudrá.
Moudrý je pouze člověk,
který umí přijmout její příkaz důstojně
jako zpověď, jako vyznání.

Poprvé smrt objevila mé tělo hned první den.
Narodil jsem se o dva měsíce dřív
a nechtělo se mi otevřít oči do světa,
který tehdy drancovali všichni bohové válek.
Maminka se modlila, abych žil.
Tetička se modlila, abych umřel.
Život vyslyšel maminku.

Podruhé mi smrt stála u hlavy v nemocnici na Bulovce.
Byly mi tři roky, modral jsem a srdce zrazovalo.
Zachránil mne první poválečný penicilin
ještě ze zásob americké armády.
Když opadly vysoké horečky,
spatřil jsem na bílém nebi nemocničního stropu
dvě rozzářené hvězdy maminčiných očí.

Potřetí mne smrt míjela na kladenské huti Koněv.
V azbestovém obleku a s chráničem na obličeji
jsem řetězy svazoval do běla rozžhavené ingoty,
když se z granihu utrhl náklad ingotů
a sesypal se kousínek od mé hlavy.
Tenkrát mi smrt ukázala svou snadnost,
ale ještě mne vlastnit nechtěla.

Počtvrté si smrt už vyzkoušela mé tělo.
Bylo to na půldruhé minuty v nemocnici,
kde se mi lékaři snažili zúženou tepnu u srdce
rozšířit zavedením stentu a srdce se zastavilo.
Najednou jsem se ocitl ve vesmíru
v různých barvách modři,
v němž mne vítali zemřelí autoři dětských knížek,
které jsem znal a měl rád.
Zpátky na svět se mi nechtělo.
A nakonec jsem se znovu nadechl své duše.

Mladičká sestřička mi utírala z čela pot
a já v jejích očích spatřil zděšení.
Přes kyslíkovou masku jsem se jí zeptal:
– Vy jste asi poprvé viděla někoho zemřít?
Jenom přikývla.
Vždyť se teprve zasnoubila s životem.

Opravdu, jak snadné je někdy umřít!
Častěji bývá mnohem těžší umět žít,
než být jen živ.
Soupeřit s věčností však nechci.

Ten rok se mi zdálo, že zvoním u vrátek
svého rodného domu v Čelákovicích
a přichází mi otevřít kluk.
Ten kluk jsem byl já.
Díval se na mne, vyděšený
z mých bílých vlasů a mého staří.
– Tak ty ses nedal z domu odstěhovat,
ale já se pro tebe vrátil, povídám.
Zabouchl vrátka a prchal domů
před svým stářím,
a já se otočil a prchal ulicí
před svým dětstvím,
ulice byla dlouhá, dlouhá až do noci
a na jejím konci zela propast.

Žádný den není vhodný k umírání.
Ani ten poslední, kdy vám smrt
pod nohy vhodí propast jak ortel
a kaprálsky křikne:
–Pojď!

Lidské sny neumírají

Byly mi dva roky,
když skončila druhá světová válka.
A kolikátá válka v dějinách to byla?
Hory mrtvých lidstvo neuklidí
ze svého svědomí.

Po každé válce se lidé radovali,
že ta jejich byla navždy poslední.
Bláhoví, copak nevědí,
že člověk odedávna svou povahou
předurčoval dramata a tragédie světa?
Krev pokaždé byla platidlem
k moci a bohatství.

Bylo mi pět let,
když v Praze převzali moc komunisté.
Slibovali spravedlivý svět.
Byl únor, padal sníh a mrzlo.
A byl jsem starší o čtyři desítky let,
když lidé v Praze vyšli do ulic
vstříc vlastní svobodě.
Byl listopad, padal sníh a mrzlo.

Při každé revoluci lidé věřili,
že nový systém naplní jejich tužby.
Bláhoví, copak nevědí,
že revoluci vždy jiní znásilní, vykradou
a z nádherných ideálů zbude
jen okoralá kůrka chleba?
Pravda a spravedlnost a prostí lidé
jsou pokaždé první obětí.

Tolikrát ještě poznáme,
že slovo neváží nic.
A tolikrát ještě poznáme,
jak je těžkým břemenem,
když obnažuje pravdu,
a jak se ho pak snaží umlčet ti,
kterým překáží.

Tak jako tak každá moc
opancéřovaná lží
už napřed prohrává sebe i lidi.
Když se nakonec zbortí hradby jejích dogmat,
z útrob vyhřeznou jen svinstva.

Lidské sny se ale nedají vykácet jako les,
odstřelit jako dům,
odsoudit k zapomnění a zakázat.
Nikdo je nezavře do vězeňských cel,
ani neumírají jako my.
Vždyť i to, co kdysi bylo lidským snem,
stalo se nám skutečností tak samozřejmou
jako na obloze tryskové letadlo,
k němuž nepozvedneme už ani hlavu.

Odpověď rodičům

Ze zarámované fotografie na zdi
se dívají mí rodiče.
Tatínek v uniformě důstojníka první republiky,
na výložkách mu svítí souhvězdí kapitánské hodnosti.
Maminka v bílém kostýmku módy třicátých let
vysílá ze své doby úsměv až k nám.
Teď si oba zpytavě prohlížejí
nás živé.

I můj život už je zarámovaný
jako jejich fotografie
s odvátými osudy.

Můžete být na mne hrdí?
Buďte.
Žil jsem poctivě jako vy.
Neuhýbal jsem před osudem
a toho člověka v sobě jsem neprohrál.

Dávno jsem došel k přesvědčení,
že neexistuje nic,
co by bylo úplně zbytečné.
Ani ty tři roky, kdy jsem jako kluk
každou neděli roznášel noviny
a za našetřené peníze si pak koupil kolo,
které mi brzy nato někdo ukradl.
Ani ty školní prázdniny v hutích na Kladně.
Ani ta nouze, která mne až do počátků dospělosti
provázela jako stín hladového vlka.
Ani ty týdny, kdy mě pro nic zavřeli na Ruzyni
a chtěli za mne vyrobit udavače.
Ani ta desetiletí, kdy jsem pracoval pro  systém,
který vnitřně neobstál a prohrál
a s ním bylo zatraceno i to dobré,
co mohlo být stavivem nové doby.
Ani ty roky, kdy mě odstavili do minulosti.
Ani to trudné poznání nezaměstnaného,
ani ten cejch druhořadého.
Jestliže člověk přemýšlí v čase budoucím,
pak není žádné snažení úplně zbytečné,
ba ani nádherný sen o spravedlivém světě,
z kterého zbyly jen trosky.
Jeho čas už nejspíš nebude mým.

To jen někteří na mne
jako římský císař v Koloseu
ukazují palcem dolů
a zlobně se snaží zadupat do země
i stín mého jména.

Drama idejí

Někdo žije romance,
jiný dramata.
Někdo tvoří dějiny,
jiný jen zpovzdálí přihlíží.
Někdo žije pro ideály,
jiný je proměňuje ve zločiny.
Někdo i sebe zapírá,
jiný se k sobě prodírá trním života.
A někdo si svůj život odpykává jako trest za to,
že své myšlení nepodřídil diktátu doby.

Můj otec vstoupil do komunistické strany v letech,
kdy za to byla smrt.
Psal se rok čtyřicátý druhý.
Přišlo si pro něj gestapo
a s vytlučenými zuby
si protrpěl Terezín a Buchenwald.
A pak otec stranickou legitimaci položil v době,
kdy se za takové gesto tvrdě platilo.
Psal se rok čtyřicátý devátý.

Když tatínek musel odejít z armády,
šel dělat úředníka do Tosu v Čelákovicích.
Když ho odsud vyhodili,
pracoval u zeměměřičů.
Pak ho vyhodili i odtud
a stal se kopáčem na kanalizacích.
Nakonec skončil v dolech na Kladně.
Víc než deset let naši rodinu
stíhalo zatracení.

Podobně skončili všichni příbuzní
z otcovy a matčiny strany,
velkostatkář, statkář,
střední rolník a živnostník.

Copak jsem mohl vědět o tom,
že někdo mocnější
je bezmezným pánem
nad našimi osudy?

Byla to doba mého dětství,
a ať ji jakkoliv ovládala nesmiřitelnost,
byla to doba moje.
Nacházel jsem v ní své radosti.
Měl jsem důvody k nenávisti,
ale dodnes nenávidět neumím.

Navzdory tomu ve mně celé roky
doutnaly ideály sociálně spravedlivého světa
a rozhořely se až ve věku
mé zralé dospělosti.
Nebyl jsem lepší ani horší než ostatní.
Častokrát jsem neměl odvahu
říci svůj názor,
víckrát jsem věřil,
než pochyboval a vzdoroval.
Mnohokrát jsem pravdu mlčel,
ale neumlčoval.
Všechno, co jsem dělal,
dělal jsem, jak nejlíp dovedl
a co bylo v mých silách a moci.
Nezříkám se ničeho.

Vichr dějin smetl dobu
i mnohé z nás
a ve vědomí lidí se odehrálo
drama socialistických idejí.
Slibovaly naplnění odvěkých lidských tužeb
a zatím se střetly se skutečností
opancéřovanou dogmaty a nesmiřitelností.
Ale jsou příliš nádherné,
než abych je zatratil
kvůli svému pošlapanému dětství
a nešťastnému osudu mých rodičů.
Nikdo je nevymýtí z paměti lidstva,
které se jich už jednou dotklo
jako živé vody
a znovu pro ně bude hledat svou zemi.

Plamínek štěstí

Kdyby nebyla smrt,
uměli bychom být šťastni?
Kdyby nebylo soužení,
uměli bychom se radovat?
Avšak vím, že bychom milovali víc,
kdyby v nás uhynula nenávist,
a že bychom byli víc šťastnější,
kdyby štěstí nebylo jen naše.

Štěstí je někdy jako plamínek svíčky.
Chce naše stíny utancovat k smrti
a my si ho zastřešujeme dlaní,
aby nám ho nesfoukl něčí temný průvan.

Celý život hledáme štěstí
jako v bludném lese
a vždycky si ho uvědomíme až potom.
Někdy až ve chvíli, kdy nás srazí tragédie.

K mým čtyřicátým narozeninám mi žena darovala
porcelánového kominíčka.
Dokud ho budu mít, bude s námi i štěstí,
prohlásil jsem tenkrát.
Tak jsem mu přisoudil osudovou roli.

Při stěhování se kominíčkovi urazila hlavička,
až mě pověrčivě zatrnulo.
Přilepil jsem ji a kominíčkovi znovu udělil
čestné místo na poličce mezi mými knížkami.
Stůj pevně, kominíčku, patříš mi!

I to mé štěstí je taky trochu slepované
a zaprášené jako on.
Mnohá přání se mi nenaplnila,
mnoho lidí vyškrtalo mé jméno,
párkrát jsem byl bez práce a poznal,
co je to být zbytečný.

Ale pokud bych měl odpovědět,
zda jsem byl šťastný,
potom řeknu: Ano.
Protože jsem nebyl nešťastný.
A jestli ve mně kdy propukl jásot,
pak to byl jásot dítěte
anebo skřivana
a já se ho na chvíli nadechl,
jako se člověk nadechuje sladkosti žití.

Střed světa

Ve svých předcích jsem bloudil světem,
až jsem našel svou zemi.
Přiznala se ke mně
a já ji zabydlel.

Kde jsem se rozpřáhl, je dům.
Kudy jsem vešel, jsou dveře.
Kudy jsem vyhlédl, jsou okna.
Kde jsem se rozkročil, je stůl
a za něj jsem rozsadil židle.
Prvý vždy za stůl usedá hlad,
tou pradávnou výsadou stolu.

Tady vstupujeme na důvěrnou pevninu.
Tady mají všechny věci přidělená svá místa.
Tady i potmě nahmátneme každý vypínač.
Tady všude nás usvědčují otisky našich prstů.
Tady jsme nehraní, tady patříme prostotě.
Tady se smíme vymluvit anebo vymlčet.
Tady slyšíme na slova taťka a mamka.
Tady se navzájem žijeme.

Tady vychladlé postele čekají do večera
na naše živá a teplá těla.
Spát chodím až k půlnoci.
V kuchyni umyji šálek od kávy,
zkontroluji domovní dveře, zda jsou zamčené.
pozhasínám světla,
nahlédnu do pokoje, kde spí žena,
a přikryji dceru jako ten,
kdo bdí nad jejím osudem.
Jsem sám na tuhle chvíli,
v níž zakončuji den tak vroucně,
jako bych byl modlitbou.
Věřím tomu, protože chci.

Tady odmykáme den.
Tady vstupujeme do svých příběhů.
Tady se z okna domu vykloní má žena.
Hle, jak je v něm krásně zarámovaná!
Nedělní obraz, který žije a volá:
– Adélko, taťko, k obědu!
To je náš střed světa.
Od něho měříme každou dálku.
A zpátky k němu si chodíme pro zpověď.

Když budeme mít to štěstí,
ještě nějaký čas může být všechno pravda.

Nejsem počátek ani konec

Tisíce let za mne lidé mysleli,
za mne pracovali, za mne tvořili,
za mne trpěli, za mne se radovali a milovali se
pod všudypřítomným dohledem smrti.
Tisíce let za mne lidé překonávali překážky,
překonávali i sebe samé,
buďto aby triumfovali, nebo byli poraženi.
Je to jejich dějinný úkol,
stejně samozřejmý jako žít.
Tisíce let se za mne lidé rodili a zas umírali.
Nad jejich hlavami nepřeletěl strážný anděl,
neochránil je od všeho zlého ani od sebe samých,
neučinil ten zázrak, který už jednou učiněn byl tím,
že se narodili, že žili,
a tak vyčerpali svou jedinou možnost
a museli se spoléhat jen sami na sebe.
Tisíce let jsem se chystal ke svému narození.
A tady jsem,
abych i já vyčerpal svou jedinou možnost,
abych se ze sebe vydal a učinil se,
abych se dokončil jako člověk
a stal se vzkazem stejně,
jako je dítě vzkazem ženy.

Tohle slovo, na které slyším,
je mým jménem.
Tohle maso a krev je mým tělem,
které všude vláčím s sebou
a představuji svým jménem.
Tahle báseň, kterou píši,
je mým zlomkem.
Tahle každodennost, kterou žiji,
je mým osudem.
Tenhle život, který vlastním,
je mým úvodem ke smrti.
Moje smrt bude jen mou smrtí
a já už nebudu já.

Jsme na tom všichni stejně.
Každý nový den začínáme v posteli.
Neobejdeme se bez radosti ani bez smutku,
neobejdeme se bez lásky ani bez milování,
nikomu z nás nepřijde,
že jsme tu dříve nebyli,
ale děsí nás, že tu nebudeme.
Všechno je celkem v pořádku, říkám si,
dokud každý den má svoje zítra a příště,
svoje těšení a naděje,
dokud se střídá smutek s radostí
a bolest s rozkoší jako roční období,
dokud člověk neztratil vládu nad sebou
a čas minulý s časem budoucím jsou v jednom dni.
Život si mne vyvolil na několik desetiletí
a já nejsem jeho počátek ani konec.

P. F.

Poděkujme životu za vše minulé,
co bylo krásné,
a přičiňme se za vše budoucí,
co by se krásným mohlo stát.

Přejme si,

abychom každý den měli
chleba k namazání,
slova k pohlazení
a lásku, která neokorala.
Pár blízkých lidí, kterým patříme,
dobrou mysl, která patří nám,
a na našem stole talíře,
které nikdy nehladoví.

Víc netřeba.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů