Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako padesátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 28. června 2007.
© Zuzana Cwiková
Bludiště
Dcera pana Rodgersona
Frank
Chvíle ticha
O příchodu muže
Praktično
Sběratel
Uvnitř není ticho
Výlet
Žlutá země
Tma. Ze začátku nerozpoznával nic než černo. Rozšířené panenky vystrašeně kroužily, pokoušejíce se zachytit kousek světla. Postupně si přivykaly na příšeří, které se uvnitř nacházelo. V konečcích prstů se začalo rozlévat teplo a vracel se do nich cit.
Pokusil se pohnout a šlo to docela snadno. Vleže natáhl jednu nohu a narazil na něco tvrdého. Dál to nejde. Začal lehce cupitat prsty po studené zemi, až se dotkl stěny po levé straně. Opřel o ni dlaň a pomalu sunul ruku směrem nahoru. Když už dál nedosáhl, spustil paži zase dolů. Za hlavou nahmatal něco měkkého, asi záhlavek nebo kus stočené látky. Uvědomil si, že páchne po dezinfekci a vzpomněl si, jak mu bylo osm a on šel s matkou do nemocnice. Všechno tam bylo ohromně čisté a bílé. Bál se, protože lidé, které míjeli, měli vystrašené pohledy. Myslel si, že to je tím pachem.
Teď si uvědomil, že má oči doširoka vytřeštěné a srdce mu divoce buší jako tehdy v nemocnici. Otočil hlavu směrem doleva a v matném příšeří najednou rozeznal svou vlastní tvář ve skle stěny. Chvíli se vůbec nepoznával, protože odraz byl zakřivením zrcadla poměrně zkreslený, ale pak zkusil pohnout hlavou a když zjistil, že ten druhý jeho pohyb opakuje, nabyl jistoty. Na pravém spánku ucítil lehký závan vzduchu. Prudce trhl hlavou doprava, aby se podíval, ale nic tam nebylo, jen černější tma. Černější než všude jinde okolo. Podepřel se na loktech a pak si klekl na všechny čtyři. Zjistil, že na sobě nemá žádné oblečení ani hodinky. Pokusil se zaměřit svůj pohled na tmavý stín před sebou a když tím směrem natáhl paži, ke svému údivu tam nenahmatal žádnou zeď. Opatrně se na kolenou přiblížil k otvoru. Tady táhlo poněkud silněji a když se pohnul ještě kousek vpřed, obklopila ho naprostá tma. Tunel byl velice úzký a měl tak nízký strop, že se nešlo postavit. Poznal, že tunel vede stále rovně, ale také mírně stoupá. Když už si začal myslet, že to nikam nevede, začala se chodba zvedat natolik, až měl pocit, jakoby šplhal do nějakého prudkého kopce. Najednou to skončilo. Ucítil hranu zlomu a pak už jen padal. Ozvalo se hlasité šplouchnutí, jak tělo narazilo na vodní hladinu. Okamžitě začal kopat nohama a když se vynořil nad hladinu,silně se rozkašlal a vyplivl vodu, která se mu dostala do plic. Byla slaná. Sůl ho pálila v krku a on nemohl pořádně dýchat. Nedosáhl na dno, všude byla naprostá tma a slyšel jen tlukot svého vlastního srdce a hlasité trhané oddychování.
S hrůzou kolem sebe mával rukama a snažil se najít něco, čeho by se mohl zachytit. Uplaval pár zběsilých temp v nějakém směru a podařilo se mu narazit na něco pevného. Opřel se o okraj a překulil se na břeh. Bezmocně třeštil oči do černoty a dýchal vlhký dráždivý vzduch, když ucítil pod rukou něco lepkavého. Bezděčně si k ní přičichl. Ještě jednou. Nemocnice? Ano, ale tohle je jiné než dezinfekce. Zatápal kolem sebe na všechny strany a nahmatal něco měkkého. Byla to noha. Neschopen ani výkřiku ohmatal celé tělo. Bylo nahé. Odhadl, že mohlo patřit nějakému dítěti. Chvíli s ním třásl, ale nehýbalo se. Přepadl ho panický strach, chtěl se okamžitě dostat pryč. S odporem a hrůzou se rychle odplazil co nejdál, až narazil na stěnu. Byla studená a hladká. Postavil se a šel podél ní pořád dál, až se mu najednou zdálo, že vpředu vidí světlo. Podlaha už nebyla tak kluzká a vzduch se začal oteplovat. Cítil, jak se v něm napínají všechny svaly. Každý jeho smysl byl v pohotovosti. Slyšel, jak jeho bosá chodidla pleskají o podlahu jako v koupelně. Doktoři nosili gumové nazouváky, které někdy kvákaly jako dvě žáby.
Slaná voda na něm oschla a on teď měl strašnou žízeň. Vlekl nohy za sebou chodbou pořád dál, myslí mu kroužily všelijaké vzpomínky. Nedokázal přemýšlet. Nemyslel na nic, jenom šel stále za světlem. Na konci chodby bylo opravdu pološero, mdlé světlo přicházelo ze stropního otvoru asi 10x10 centimetrů, který zakrývala čtvercová mřížka. Teď viděl, že stěny jsou z nějakého šedivého materiálu, nejspíš ze sklobetonu. Rozhlédl se dokola, ale neviděl žádné dveře, nic. Přistoupil k jedné ze stěn a prohlížel si její okraje. Byla naprosto bezchybně rovná, nikde nerozdělená. Šátral rukama po stěnách, snažíce se najít alespoň nějaký vypínač. Někde také musel být další otvor. Obešel celý výklenek, ale nic neobjevil. Nedokázal se smířit s myšlenkou, že by se měl vrátit tam, odkud právě přišel a bezmocně se díval kolem sebe v naději, že snad alespoň něco objeví. Pak ho napadlo prohlédnout podlahu a opravdu v jednom rohu byl obdélníkový poklop s kruhem uprostřed. Popadl jej oběma rukama a zatáhl. Šlo to tak snadno, že to ani nečekal a jeho vlastní síla ho odhodila dozadu, až narazil zády na protější zeď. Upustil víko na zem a nahlédl otvorem. Byla tam tma. V té chvíli si připadal strašně bezmocný. Byl k smrti unavený a kůži na těle měl rozdrásanou, jak se plazil úzkou chodbou. Sžírala ho nesnesitelná žízeň, jazyk se mu lepil na patro a on se třásl po celém těle. Ale neměl jinou možnost než riskovat. Zapřel se rukama o okraj a spustil se dolů.
Dole byl zatuchlý vzduch. Když dopadl otvorem na dno, měl okamžitě divný pocit. Něco nebylo v pořádku. Něco s jeho tělem. Všechno se houpalo. Podlaha se houpala. Připadal si jako na lodi. Jedna vlna jím mrštila o stěnu. Chtěl se připravit na náraz, ale k jeho údivu byla stěna měkká a vypolstrovaná, takže se jeho tělo od ní odrazilo jako na trampolíně. Další vlna. Zamotala se mu hlava a udělal kotrmelec. Spadl na hlavu, ale nic se mu nestalo. Pokusil se znova vstát, když se podlaha zatřásla jako při zemětřesení. Poprvé ze celou dobu vydal ze sebe zvuk. Byl to tichý výkřik, tak zoufalý a bezmocný, že se až sám sebe polekal. Ležel teď na zemi, držel si hlavu v dlaních a nic nechápal. Byla tu jen ta tichá, měkká místnost a jeho strach. Měl vážně strach. Ne o svůj život, ale strach z nevědění. Co bude dál? Co se to vlastně děje? V ústech ucítil chuť soli, která se mu rozpustila na čele a smíšená s potem tekla po tváři až dorazila k jeho rozpraskaným rtům. Bezděčně si přejel hřbetem dlaně po bradě. Jeho život nebyl nikdy ničím výjimečný. Neměl ho rád. Byl příliš hektický a přitom tak stereotypní. Nikdy se nedokázal na nic soustředit. Tohle si přál? Měl dojem, že asi brzy omdlí, když se s ním náhle propadla podlaha. Měkké polstry zmizely, přímo uprostřed se otevřel prostor a zbytek podlahy se začal sesouvat směrem k němu. Odněkud zezadu vrčel hydraulický přístroj. Pípal jako velký nákladní vůz, couvající do dvora. Jeho tělo rychle klouzalo po šikmině a on se snažil alespoň o něco zachytit. Jak zarýval nehty do polstru, rozedřel si prsty až do krve. Hlasitě zasténal, pustil se a zmizel uvnitř.
Otvor nekončil, ale vedla z něj skluzavka, která se každou chvíli stáčela doleva nebo doprava. Záda ho začala pálit, jak rychle jel dolů a studený vzduch mu ochlazoval obličej. Skluzavka se zdála být nekonečná. Hlava se mu motala, vůbec neměl pojem o čase.
Měl pocit, že jede už strašně dlouho, možná několik let. Rychlost se pořád zvyšovala a zatáčky byly čím dál prudší. Z neznámého prostoru mu začínalo být špatně. Najednou se před ním objevil světlý bod. Nevěřil svým očím. Bod se stále zvětšoval a vypadalo to, že na konci je světlo! Upnul na něj svou pozornost. a pocítil příval naděje. Světlo začínalo být všude kolem něj, zaplavila ho touha po světle, po slunci, po prostoru…Teď už svištěl tunelem obrovskou rychlostí. Když dorazil do nejjasnějšího bodu, světlo jako by jej najednou minulo. Protáhlo se kolem něj po levé straně a odhalilo jasnou chodbu, která se táhla do ztracena. Příliš pozdě si stačil uvědomit, že chodbu v rychlosti minul a že klouže pořád dál. Obrátil se na břicho a pokoušel se zastavit. Vymrštil najednou obě paže, ale tunel byl příliš kluzký. Rozedřené prsty už v sobě neměly žádnou sílu. Padal pořád dál a dál. Ani nepostřehl, že se skluzavka změnila v prudký kolmý tunel a že jeho tělo pohlcuje zemská přitažlivost. Z posledních sil hlasitě vykřikl a jeho hlas se nesl tunelem jako ozvěna.
A pak … světlo. Spousta světel. A mezi nimi jedno velké, které svítilo nejvíc. V nose ucítil zase tu dezinfekci…
„Mami?“
„Hej ty tam! Neslyšíš? Podej mi boty! Dělej, dělej, nemám na to celý den. Holomku jeden! No to je dost, kde ses coural!? A tomuhle říkáš vyleštěné boty?“
„Prosím, pane.“
„Cože? Jdi mi radši z očí!“
Malý vyzáblý chlapec v otrhané, špinavé košili odběhl a bouchl za sebou hlasitě dveřmi. Pan Rodgerson zlostně pohrozil dveřím zaťatou pěstí a ohnul se, aby si obul boty. Dělalo mu docela veliký problém, aby přes své obrovité břicho dosáhl až na zem, a když se mu zrovna nedařilo zavázat tkaničku, byl v obličeji celý rudý a nabroušeně funěl.
Byl to velice vlivný a bohatý muž. Patřila mu celá síť vápencových lomů v jižní Anglii. Denně vydělával veliké peníze už jen tím, že seděl za stolem ve své kanceláři a kouřil doutník. Na doutníky si velice potrpěl, byl to jeho koníček, jeho velká chlouba. Teď si zrovna jeden zapálil, opřel se do křesla a na chvíli zavřel oči. Pomalu vydechoval obláčky modrého dýmu a mračil se. Stále mu ještě vřela v žilách krev a v hlavě se mu z rozčilení točilo. Byl velice slabý na srdce a kdejaká maličkost v něm vzbuzovala zuřivost. Jeho hrůzné chování se měnilo libovolně ze dne na den a nikdo nemohl předem tušit, v jakém rozpoložení bude pan Rodgerson dnes a zítra. Až na jeho mladší dceru.
Tiše vstoupila k němu do kanceláře a pomalu došla až úplně k němu.
„Tatínku, co je ti?“ zvolala najednou, když si všimla jeho výrazu. Otec ji předtím vůbec nezaregistroval a velice se polekal, když na něj náhle promluvila.
„Nic, všechno je v pořádku, Ettie. Chtěla jsi něco?“
„Ne,“ řekla tiše a pohlédla na otce. V jejích velkých modrých očích by kdekdo spatřoval starost o otce a naprostou bezelstnost. Bylo to drobné sedmileté děvčátko s kadeřavými blond vlásky a rozkošným úsměvem. V jemně růžových šatičkách s volánky a mašlí ve vlasech působilo velice roztomile a způsobně. Její krásné oči se neustále upíraly na otce a s prosebným výrazem očekávaly každé jeho slovo. Otec opřel lokty o stůl a podíval se na Ettie. Už se chtěl na ni usmát, když najednou uviděl v jejích očích něco, co ho velice vyděsilo. Jeho výraz se náhle úplně změnil. Zbledl, celý sebou prudce trhl a na čele mu vyrazil studený pot. I když mu doposud bylo horko, roztřásl se zimou a všechny údy se mu chvěly. Byl to strach. Nepřekonatelný, nevysvětlitelný, děsivý a groteskní.Tohle už se mu stalo několikrát, ale nepřikládal tomu nějak valný význam. Před sedmi lety, když se jeho mladší dcera narodila a on ji poprvé uviděl, nemohl uvěřit, že tohle je ona. Jeho potomek. Cítil ke svému vlastnímu dítěti podivnou zášť. Bál se ji vzít do rukou, pohladit, políbit. Bál se k ní jen přiblížit. Děsila ho její nevinnost, její zpytavé hluboké pohledy v něm probouzely skoro posvátnou hrůzu. Čím více se však dceři vyhýbal, tím více se mu zdálo, že ho ona má raději a že se snaží být mu co nejblíže. Bylo pro něj peklem, když mu Ettie přišla večer dát dobrou noc, a obrovskou úlevou, když pak zase odešla.
Po čase se naučil jejím pohledům vyhýbat, ale neunikl pokaždé. Manželce o tom pomlčel. Obával se, že by ho mohla pokládat za blázna a krkavčího otce. O jeho strachu tedy neměla živá duše ani ponětí. Nejdivnější ale na tom všem bylo, že malá Ettie, jako by si toho všeho byla vědoma, jako by to celé dělala s nějakým záměrem. Postupně svému otci ubírala životní energii, brala mu jeho vlastní život. Zapříčinila, že večer nikdy nemohl usnout a v noci se budil celý zbrocený potem. Pronásledovaly ho hrůzostrašné noční můry.
Náhle se probral ze zamyšlení a uvědomil si že Ettie už odešla. Asi jí neodpověděl, nevnímal ji, tak prostě zase zmizela. Docela se mu ulevilo. Na práci teď neměl ani pomyšlení. Zvedl oči k protější stěně. Viselo na ní plno vyznamenání, čestných titulů a několik rodinných fotografií. Vždy rád zabrousil pohledem na svůj vlastní portrét ve zlatém rámu. Pocházel z doby, kdy byl ještě mladým začínajícím podnikatelem, z doby rozkvětu jeho firmy. To byly jeho nejšťastnější roky. Na jeho tehdy mladistvé tváři se značil úspěch, radost ze života a obrovské množství energie. Nyní byl jeho obličej vrásčitý a ustaraný. Vlasy silně prokvetlé šedinami, nos načervenalý z přílišného pití a temné propadlé oči bez známky života. Nepoznával se. Vzpomněl si na rozčilující příhodu dopoledne s poslíčkem a to ho vrátilo zpět do reality.„Nespolehlivý holomek. Hned zítra ho vyhodím,“ zabručel si mrzutě pod vousy. Jeho stará panovačná nálada se mu vrátila. Otevřel si nějaké složky, co mu ležely na stole, a začal pracovat.
Druhého dne ráno se probudil s hlavou v dlaních za svým stolem. Nesnesitelně ho bolela záda. Těžce vstal od stolu, přešel k baru a udělal si drink. Sklenici whisky do sebe obrátil najednou. Nalil si druhou a zazvonil na služku. Ta za chvilku zaklepala na dveře a v ruce nesla podnos se snídaní. Pan Rodgerson uchopil příbor a zakrojil nožem do vejce se slaninou. Pomalu přežvykoval a přemýšlel, zdali se má dnes vydat na obchůzku jednoho z lomů, o kterém mu včera přišlo hlášení. Položil vidličku, aby mohl levou rukou sáhnout po topince s máslem, když zaslechl cupot. Za chvíli se pootevřely dveře a z nich vykoukla Ettie. Pan Rodgerson se zalekl prudkého trhnutí kliky a silně se rozkašlal. Sousto mu uvízlo v krku a on se začal dusit. Prudce vstal z křesla, držel se za hrdlo. V obličeji byl úplně červený a nemohl se nadechnout. Divoce mával rukama a bezhlesně se dožadoval pomoci. Sesunul se na koberec za stolem. Na zdi za ním viselo veliké zrcadlo, které sahalo až k podlaze. Pan Rodgerson ležel na zemi obličejem obrácen ke zdi. V posledním okamžiku se zadíval do zrcadla, jestli snad nepřichází nějaká pomoc, ale v odrazu spatřil jen svoji mladší dceru. Stála ve dveřích a pozorovala, jak její otec umírá. Usmívala se.
Frank to cítil. Už se to zase pohnulo. Tiše si povzdechl a zamířil do koupelny. Chvilku se díval do zrcadla na svou unavenou tvář, celou pokrytou drobnými červenými pihami, které na slunci vždycky ztmavly a nesmírně ho pak pálily. Dřív je neměl a zpočátku netušil, kde se tam vzaly. Byly sice ploché a na tváři nešly vůbec nahmatat, ale on věděl, že tam jsou. Přiblížil se k zrcadlu až na vzdálenost tupého nosu a pozoroval své levé oko. Bylo pořád stejně bledé. Druhému oku nevěnoval nejmenší pozornost. Už si ani nepamatoval, kdy se na něj naposledy zaměřil. Levé oko bylo jakousi rutinou. Neměnnou jistotou všedního dne, nepsaným zákonem existence, rovnicí pravidelnosti. Když přišel domů z práce, věděl, že tam na něj bude vždy čekat. U pravého si nebyl už tak jistý, tak to raději ani nechtěl vědět … Jak, je možné, že se to ještě hýbe? Minule to trvalo jen chvíli a pak už nic. Teď to nedá pokoj a nedá! Sedl si na pračku, která právě ždímala červenou košili, dva páry šedivých ponožek (jedna měla na patě malou) a kus povlečení s kytičkovým vzorem. Vrčení pračky ho uspávalo a on se na chvíli oddal odpočinku.
Frank to cítil. Věc se znovu hnula. Jsem upřímný člověk, jsem upřímný člověk, jsem upřímný člověk, hučelo mu v hlavě. „Nech toho!“ okřikl se nahlas a zavrtěl se na pohovce. Přitáhl si ze stolu misku křupek. Dával si do úst jednu po druhé a každou pečlivě kontroloval. Mohla na ní totiž sedět moucha a co kdyby ji náhodou spolkl. Mohl by to probudit! Frank si složil nohy pod sebe a velká kolena mu čouhala z pod těla jako stožáry. Francouz by je možná nazval bagetami s příliš velkým obsahem kvasnic a neandrtálec dvěma tupými dřevěnými kyji, které ztratil při minulé výpravě za zvěří a jež nemůže najít, i když už prohledal celou jeskyni i okolí. Měl pocit, že ho z talíře na stolku pozoruje kivi. Tvářilo se sice naprosto pasivně, ale jeden nikdy neví. Jenže Frank nebyl jeden. Měl by tedy vědět?
Frank to cítil. Cítil i vůni pečeného vepřového boku v troubě. Bloumal po bytě a přemítal, kde nechal krabičku s tabletami proti bolesti. V předsíni v pravé polobotce nebyla, takže zbývá jedině noční stolek, kterému včera upadl kousek nožičky, prostor za televizí v obývacím pokoji nebo druhá zásuvka odspodu v kuchyni. Zašel tedy do kuchyně a nahlédl do trouby. Pára z odklopeného hrnce ho polechtala až v krku. „Ne,“ řekl nahlas prázdné místnosti.„Ještě je to trochu syrové.“ Vrátil maso do trouby a přidal malým, špinavým kolečkem na teplotě. Když se ohýbal ke spodní zásuvce pracovní desky, píchlo ho v boku. „Ne, ne!“ Okamžitě se zase narovnal a omluvně couval ke dveřím. Léky na nočním stolku nebyly. Na protější stěně ložnice visela reprodukce Leonarda da Vinci Svatý Jan Křtitel. Jeho tvář jako by se Frankovi posmívala. „Jo, jo, tamhle ses měl dívat dřív!“ jakoby mu vyčítala.
Frank to cítil. Byl příliš unavený na to, aby nad tím přemýšlel. Cítil to už dlouho a dávno zapomněl, jaké to je být zcela svobodný i na duši. Vlastně nevěděl, že jeho duše není sama. Jenom mohl tušit. Ale netušil, protože byl vyčerpaný. Začarované kruhy nebyly jeho obor. Už dávno zanechal zpěčování a odpor mu byl téměř cizí. Zvykl si. Na trvalou bolest, která udávala rytmus bušení jeho srdci i dýchání a určovala frekvenci tepu. Měl také stále lehce zvýšenou teplotu. Že by mu měnila krevní tlak, to nepozoroval.
Frank to cítil. V noci ho to probudilo. Přinutil se otevřít oči, natáhnout ruku a rozsvítit malou lampičku. Dostal ji darem a kdysi ji míval velice rád. „Au!“ dostal kopanec do žeber. „Co se děje?“ zoufale zakňoural. „Udělám to zítra! Prosím!“ Povrch jeho nahého břicha se lehce zavlnil. Chvíli to vypadalo, že je to pryč, ale náhle přišel nový nápor. „Ne-e nechej mě! Prosím – co jsem ti provedl? Ne, prosím tě…“ Bolest ho přinutila skrčit se a skulit se na podlahu. Frank se svíjel bolestí na huňatém peruánském koberečku. Ten ležel rozprostřený podél postele. Byl nádherně vzorovaný, po obvodu se promenádovaly béžové a černé lamy a uprostřed byl velký motiv s kolibříkem. Frank obracel oči v sloup a sípal. Na okrajích koberce čouhaly barevné střapce z vlny. „Dobře! Ano – udělám to! Jen už mě nechej!“ zašeptal z posledních sil.
Frank to cítil. Bolest už polevila a on seděl v kuchyni za stolem a porcoval kus syrového masa na dřevěném prkýnku z dubového dřeva. Chlupatou šedivě žíhanou kůži už měl staženou a ležela na novinách vedle jeho levé ruky. Vyvržené vnitřnosti vyhodil z okna na chodník před domem. Mlaskavě se rozplácly na dlažbu a nechaly se ozařovat pouliční lampou. Okamžitě přiběhlo ze tmy několik toulavých koček a jaly se nerušeně požírat zbytky jedné ze svých bývalých družek. Frank posunul bokem hubené nohy a zaměřil se na zbytek masa. Snažil se, aby z něj vyteklo co nejmíň krve, protože tak zůstávalo déle čerstvé a šťavnaté, přesně jak to chtěl. Když dokončil práci, vzal do ruky jednu porci masa, strčil si ji do úst a spolkl. Zbytek schoval do ledničky, zhasl světlo a šel do postele.
Frank to cítil. Cítil jak je po ránu nevyspalý a velice slabý. Neodvažoval se zajít na záchod. Místo toho zamířil rovnou do kuchyně a spořádal další porci studeného masa. Nepřipadalo mu odporné. Nezahnal hlad, vzal si tedy ještě jeden kousek. V břiše mu podivně zakručelo a nenadálá křeč mu stáhla střeva. Slyšel, jak venku brzdí a zase se rozjíždějí tramvaje, slyšel tikat velké nástěnné hodiny. Slyšel, jak mu bije srdce. Ale nebilo samo. V naprostém klidu dokázal rozpoznat ještě jeden tlukot.
Frank to cítil. Cítil, že by dnes asi nedošel do práce. Telefonicky se omluvil svému nadřízenému. Měl hezký telefon. Celý bílý, tlačítka byla velice elegantní a sluchátko mělo aerodynamický tvar. Šňůra se klikatila podél zdi a ústila do malé zásuvky viktoriánského stylu. Dnes byl zvláštní den a Frank to zaznamenal taky. Měl by dnes opravdu zůstat doma. Zdálo se mu, že na něj jdou mdloby, tak se vrátil do ložnice, lehl si na postel a pozoroval Jana Křtitele, jak se mu směje. Najednou ho napadla myšlenka, že dílo je dokonáno. Nevěděl jak. Jaké dílo?
Frank to cítil. Najednou vykřikl bolestí. Vyhrnul si pruhované modré pyžamo (na rukávech už odrbané) a spatřil, jak se mu po celém břichu tvoří tenké červené rýhy, které jako by se stále zvětšovaly a rozšiřovaly. Kůže ho začala nesnesitelně pálit a na čele mu vyrazil pot. Prudce oddychoval, až si sám připadal jako jeho sestřenice, kterou viděl před čtyřmi měsíci a dvěma týdny rodit. Dítě bylo velice hezké, vážilo tři kilogramy a mělo tmavé slepené vlásky. Jedna veliká rýha, která – jak se zdálo – vedla středem trupu, se teď velice napnula a pak praskla. Do postele se vyvalilo spoustu tmavě rudé, teplé krve. Rána se otevřela po celé délce. Frank udiveně zíral na díru ve svém břiše a nebyl schopen ani křičet. Vše se událo velice rychle. Frank začal blednout. Pak se začalo něco dít. Uvnitř se to pohnulo. Zmítalo se to a rejdilo v otevřeném prostoru těla. Teď! Z břicha vyklouzl temný stín. Natáhl tenkou černou ruku, pokrytou slizem a šupinami, a zachytil se za okraj díry. Pak pomalu vylezlo celé tělo. Opřelo se oběma dlaněmi o Frankovo břicho a pomalu se vysoukalo, vydávajíce chrčivé zvuky. Bylo poměrně malé, skoro trpasličí s tenkým ocáskem. Kůže byla lesklá, ale ne zcela hladká, připomínala žabí. Ohyzdná slizká lebka s dvěma patrnými výstupky na čele jakoby k tělu svou velikostí a tvarem ani nepatřila. Obličejová část byla plochá a jakoby zatlačená dovnitř, malá ústa skrývala řadu tenkých ostrých zoubků. Mozkovna se podobala lidské a v zátylku volně srůstala s páteří. (Z Frankových útrob se linul zápach smíšený ještě s něčím jiným. S těžkým dusnem, jakoby z ohně.) Tvor byl ještě celý od krve a chvíli mu trvalo než se zorientoval. Pak s ječivým křikem zmizel v předsíni. Frank zahlédl pár šikmých rudých očí, které se mihly v pološeru.
Frank těžce dýchal. Nevěděl, že se stal součástí něčeho nového. Něčeho Velkého.
Odkryl tlustou péřovou deku a lehl si do postele. Bylo mu trochu zima, deku si přitáhl až k bradě.Venku už nastala úplná tma a fučel nepříjemný vítr. Hvězdy vůbec nebylo vidět, tolik se těšil, že je zase spatří. Pamatoval si své dětství, jak každý večer klekal k nohám postele a modlil se a přitom pozoroval venku hvězdy. Tehdy mu připadaly o něco jasnější. Odvrátil hlavu od okna a zahleděl se na protější stěnu. Byla celá šedivá, špinavá od sazí a stará růžová omítka už dávno oprýskala.V krbu už se několik let netopilo, při bouřce totiž uhodilo do domu a spadl jeho jediný komín. Na chvíli zavřel oči a pokoušel si představit zvuk praskajícího dřeva, jas rozžhavených uhlíků a pohodlí tepla, které se vždycky tak krásně rozlilo do celé místnosti a všechno najednou jako by spalo, pohroužené do tichého teplého snění.
Na okně se mezitím vytvořily drobounké bílé obláčky, jako kdyby na ně zvenku někdo dýchal. Cítil sychravý studený vzduch, který škvírou mezi tabulkami tiše přicházel a naplňoval pokoj postupně a nenápadně mrazivým smrtícím chladem. Vstal a kouskem staré zpráchnivělé látky škvíru ucpal. Po zemi lezl ošklivý šedivý brouk. Na chvíli se zastavil a vypadalo to, že také pozoruje prázdný krb. Přitom pohyboval zběsile tykadly, až se převrátil na záda. Ještě okamžik sebou škubal – potom v křeči uhynul.
Vrátil se do postele, zabořil se do starého polštáře, dávno prožraného od molů a čekal.Věděl, že přijde, ale nevěděl kdy. To čekání ho unavovalo, zavřel oči a přemýšlel. Najednou se mu zdálo, že slyší zvláštní zvuky. Jako kdyby se odněkud řítil proud vody. Jako kdyby ho najednou obklopovaly všechny studené řeky na světě, mrazivé kry pluly kolem něj a stále se přibližovaly. Nemohl dýchat. Cítil, jak se s ním postel propadá a pokoj se jakoby smršťoval a zase roztahoval. Bylo to všude kolem, nedalo se to zastavit.Všechny zvuky jako by přicházely odněkud z dálky, zněly tlumeně a nejasně.
Náhle všechno utichlo. Neslyšel nic, jen podivné ticho, které prostupovalo celým jeho tělem. Přicházelo to pomalu, ale jasně si uvědomoval, že všude kolem je stále více světla. Jako by vyzařovalo přímo z něj.Takový pocit nikdy v životě nezažil, bylo to něco úplně neznámého, cizího, nemohl to pochopit. Před očima se mu míhaly podivné obrazy, jako by už je někde viděl.Všechen chlad zmizel a vystřídal ho příjemný hřejivý pocit naprosté odpoutanosti a svobody.Vlastně už se cítil úplně lehce. Nevnímal čas ani prostor, už neležel na svém lůžku, necítil pod sebou tvrdý slamník.Venku za okny vysvitly bledé hvězdy.
Byl tam jen on a bizon. Jinak nic. Ticho. Krása. Snažil se zaostřit svůj pohled někam kupředu, zahledět se více do dálky, ale stále byl přitahován j í m . Poddal se tomu. V očích zvířete se odrážely mraky. Byly fialové a modré a silné. Pluly nesmírnou rychlostí a unášely oči s sebou do nekonečna. Ty jako by váhaly, zda opustit tělo a plout také, odpoutat se. V mracích se ukrývá mnoho moudra. Napoví duši, jakou cestou se má ubírat. Je v nich odvaha a síla jít dál. Mraky se nebojí. Bývají kruté a nebezpečné. Přesto znají pravdu. Znají příběh každého živočicha. Znají budoucnost. Naslouchejte.
Uhnul pohledem a začal si prohlížet bizonovo tělo. Snad ho zaujala jeho majestátnost, možná, jak mu z rozehřátých svalů stoupala pára. Byl obrovský. Stál zeširoka, až udýchaně a černými kopyty se zarýval stále hlouběji do rozbředlé půdy. Dlouhá, tmavě hnědá srst kolem hrudníku byla napjatá a vztyčená. Hlava se zdála drobná a svěšená, avšak nepostrádala hrdý výraz, utajovala věčný vzdor. Nozdry se chvěly.
Ticho bylo omračující. Nehnul se ani lístek a přesto bylo ve vzduchu něco těžkého. Přicházelo to pozvolna a zaplavovalo vše. Stíny se rozlézaly. Všude kolem působila neviditelná energie. Vířila, jako by měla vlastní hlavu, a proplouvala skrze trnité keře. Plazila se suchou trávou až k chodidlům chlapce. Začala se pomalu ovíjet kolem jeho kotníků a spirálovitě stoupala kolem celého těla až k temeni hlavy, kde se nejasně vytrácela. Chlapce zachvacovalo najednou horko a hned zase chlad, světlo se mu nepříjemně míhalo před očima, ale nedokázal je zavřít. Celé tělo jako by ztuhlo, upadlo do snu a jen tak se vnášelo v prostoru.
V oku bizona se zaleskla hvězda. Byla jako nádherné vysvobození, byla jasná a teplá, dárkyně života, pohupující se v nekonečné síti vesmíru…Tělo chlapce zaplavil pocit síly a v uších zazněly písně dávných předků. Srdce se rozbušilo prudkou vášní a láskou k těm známým tónům. Hruď se mu vzdouvala a zafoukal vítr.
Bizon náhle přivřel oči. Když je opět otevřel, hvězda už tam nebyla. Místo ní spatřil chlapec jen temnotu. Podíval se na oblohu a ta skutečně byla černá jako uhel, ocelová a studená. Mraky se slily v neprostupnou clonu. Celá krajina jako by se stále zmenšovala, obloha klesala a tlačila k zemi vše živé. Vítr zesílil, přihnal drobné prašné víry. Chlapec se rozkašlal a v té chvíli se na obzoru objevil stříbrný blesk a rozřízl oblohu, kdesi v dálce doprovázen varovným potemnělým hromem. Chlapec leknutím přivřel oči a jako by uslyšel tisíce bubnů a jejich jednolitý rytmus koloběhu života. Zněly hlasy předků, táhlé zavytí kojota, chlapec cítil, jak se kolem něj všechno hýbe a pulzuje, jak se vesmír rozpíná.
Otevřel oči – bizon byl pryč. Krajina jako by byla za šedivou clonou, z nebe se spouštěly provazce lesklé vody a rozbíjely se o kameny a hlínu, vytvářejíce hlasitou melodii. Vše jako by se opět nadechlo a uvolnilo. Nervy povolily a dovolily tělu pohnout se. Muž se narovnal a pomalu vykročil zpět, směrem k vesnici.
Praktično. Spojme neochvějné dráty existence s pančovaným lihem a dostaňme odpornou nutnost, dýchající s lehkostí nosorožce v louži bahna. Povznesme se nad všední realitu vyklízení myček, zalévání květin a roznášení roztočů. Zavelme na ústup nerozdmýchanému chtění donekonečna se ploužit mezi regály toaletního papíru a zavařeným hráškem.
„Co je to?“
„Nevím.“
„Jak se jmenuješ?“
„Nevím“
„Kde leží Tádžmahal?“
„Ve městě Agra v Indii.“
„Kde je Indie?“
„Nevím.“
Žaludky všech se otřesou při pohledu na cizí žaludek uprostřed rychlostní komunikace mezi Doksy a Kladnem, prázdný žaludek místní prostitutky už tolik pozornosti nevzbuzuje.
Je důležité nenechat se příliš unést osmdesáti sedmi procentní slevou, která se vidlácké dívence, jež je poprvé v obchodním domě, nakrucuje přímo před nosem.
Matky zajímá, jestli synové nechají spadnuté Toffifee ležet na koberci a zmizí, anebo jestli počkají, až ho někdo rozšlápne, aby pak mohli stopovat otcovy zapatlané pantofle až do komory, kde si schoval na později kus bůčku a milenku. Slyší pár mlaskavých zvuků a hádá, jestli tatínek volá čiči na jejich kočku nebo na tu sousedovu.
Kamarád jde na operaci střeva a neví, proč na sále najednou vypnuly pojistky. Co když se mu říká slepé proto, že když se vytáhne, tak člověku oslepne duše? Odhadne to jenom elektřina, ale nikdo její poselství nechápe. Společně s pár deci krve se vycucne z těla energie a to je pak jenom kus vláčného hadru…Laparoskopie je přece nuda, když nevíte, co to je. Řezání chápe každý.
Když je vaše spolužačka všeobecně uznávaná popěvkářka, přejete jí úspěch, ale po čase zjišťujete, že nesnášíte slova jako „zkouška“, „noty“ nebo citoslovce „munmun-monmon“. Těšíte se na chvíli, kdy vám smutně oznámí, že ztratila hlas a bavíte se při představě, jak se doma dáví syrovým vajíčkem.
„Prosím Vás!“
„Přejete si?“
„Ty kalhoty, které jsem si minulý týden u Vás koupila, mají kaz. Vyměníte mi je?“
„Nelíbí se Vám barva?“
„Barva je v pořádku, ale tady vpředu je dírka v látce.“
„No ale neříkejte, že se Vám nelíbí barva.“
„Vpředu je díra.“
„Ale barva je to hezká, viďte?“
„Máte stejný kus?“
„Moment, podívám se.“
…
„Promiňte, ale jsou už jen v jiné barvě. Nevadí Vám to?“
Potlesk. Plácání stovek tupých lepkavých placek, jedna o druhou. Navzájem. Tleská se tlustému funícímu chlapovi, jehož nakladatelství FAT právě vydalo pátý díl příručky na hubnutí. Báječné. Davy se těší na půl kila brokolice a litr vody.
Důchodci si rádi stěžují. Naposledy to bylo na odporný bahenní zápach, jež se linul z místního žabího rybníčku. Hlouček ze sebe vyprodukoval jednoho odvážného staříka a ten za pomoci francouzských holí a vyndané zubní protézy, kterou používal místo horolezecké skoby, nabral vzorek vody do odměrky na léky. Pak se rozlícený dav vydal na místní úřad a zorganizoval sípající protestní akci, doprovázenou varovným vrčením elektrických invalidních vozíků. Prosby o odstranění hnijícího povlaku z hladiny rybníčka byly vyslyšeny. Parčík, v němž se rybníček nacházel, byl vykácen a na jeho místě vyrostla báječná kvalitní automobilka Kia. Obyvatelé místního domova důchodců jsou nyní spokojeni.
„Jindřiško!“
„Coo?!“
„Jindřiško!“
„Noo?“
„Tak si představ…“
„Cožee?“
„Říkám, tak si představ.“
„Co si mám představit?“
„Tak si představ, že místo toho žabince co tam byl, dali ti mladí šikovní hoši v montérkách do toho rybníka nějakou hezkou duhovou vodu…“
„Cožee?“
No vida! Pěkných 117 kilo. Ještě pár dolů a budu akorát. Ale ve spížce je ještě celý plech toho povidlového koláče … jdu si pro kousek. Víte, já jsem vlastně velice spokojený člověk. Mám všechno, co postarší džentlmen jako já k životu potřebuje: Peníze! Mám spoustu peněz! Aby bylo jasno, pod postelí mám malou dřevěnou truhličku plnou zlaťáků. Ovšem, hlídám si ji jako oko v hlavě. To se ví, dneska je to venku samý zloděj a grázl. Chtěli by mi to všechno ukrást. Ale já se nedám! Jen ať si to ti holomci zkusí – schovat si v mém obchodě do kapsy lízátko. Já jim ukážu! Vezmu na ně ten proutek, co si schovávám v komoře a to bude teprve mazec! Uf, to jsem se u toho zapotil…
Mám malý krámek se vším možným. V takovém městečku, jako je tohle, je to výhodný podnik. Každý pořád něco potřebuje! Tu mouka, tuhle zase sůl nebo čerstvé pečivo. No a já jim to dávám. Vlastě spíše prodávám a každý půlrok zvyšuji ceny! Ha ha ha! Jsem tak lstivý…Ale ti hlupáčci to stejně nepoznají. Myslí si, že jsem zdražil hovězí kýtu a když si ji prohlížejí, já zatím nenápadně přepisuji cedulky na konzervách zavařených broskví. Pak jim nakukám, že broskve jsou teď v akci, že je všichni berou a zdánlivě poslední plechovku jim strčím doslova před nos. A oni kupují! Kupují moje salámy, zubní pasty, dřevěné špejle, papírové kelímky, láhve vína, krabičky s hřebíky a jahodové žvýkačky. Lidé jsou hrozně důvěřiví. Kdybych jim řekl, že rozhodně nemohou být bez sady barevných zahradních lampiónů, do dvou dní mi v krámě nezbude ani jeden… Ó, kdopak přišel?
„Dobrý den přeji, paní Smithová!“ Hergot, zase ta pitomá ženská!
„Víte, že mi právě přivezli čerstvá rajčata? Přímo ze zahrádky, podívejte! Kolik že si jich vezmete? Dvě kila? Ano, hned to bude, madam… Děkuji, moje dcera se má velice dobře… Ano, pořád je v Německu… Ne, ne, bydlí u tetičky.“ Musí pořád do všeho strkat nos? „Ještě něco? Jistě a budete si přát modré nebo zelené? Á moment, jsou tu také žluté. Ty žluté? Bude to všechno? Ano, mám tady semínka aster. Dva sáčky? Samozřejmě, celkem tedy třicet čtyři padesát“ Dělej, dělej! „Děkuji. A patnáct padesát. Přeji pěkný den!“
Bába jedna všetečná! Všechno je závist. Závidí, že mám peníze na to, aby moje dcera mohla bydlet v Německu u tetičky, ale netuší, že mě to nestojí ani halíř! Ta stará raketa to všechno platí sama! Víte, já jsem velice chudý, nemám na rozhazování…Ho, je tu nějaké ptáče!
„Co chceš? Ne, čokoládoví hadi už nejsou. No, naschle.“
Člověk na ně pořád musí dávat pozor, aby něco nečmajzli.
No, ta tetička je totiž hrozně bohatá. Je už dlouho vdova a všechno zlato zdědila po manželovi. Právě proto jsem za ní Dorinku poslal. Třeba z tetičky taky něco kápne, no ne?
„Panebože! Jedeš potvoro! Psisko jedno zablešené! Huš huš!
Ještě to tak! Aby se mi tu naučili chodit psi. Jak potom budu vypadat? Se psy přijdou kočky, pak krysy a bůhví, co ještě…A kdo je tohle? Toho jsem tu ještě neviděl. A jak si po té ulici vykračuje! Jako by mu to tu patřilo. A co to má proboha na sobě? Tak odporný ošuntělý plášť jsem snad ani nedrží pohromadě. A ty boty! No snad mi to bahno nechce přinést až do krámu. Ale on jde sem! Co teď? Přece nemůžu najednou zamknout. Rychle, musím něco vymyslet. Už je skoro tady, asi ještě čeká, až přejede ta drožka. Je tu! Musím zachovat přísný výraz, třeba ho to odradí a odejde…
„Dobré dopoledne, pane Niggarde!“
Cože? On zná moje jméno! Jak to, že ho zná?
„…Ano, jste přesně takový, jakého jsem si Vás představoval.“
Nechápu: „Jaký – takový? Co si to dovolujete člověče? Vždyť já Vás vůbec neznám!“
„Ani jste mi neodpověděl na pozdrav.“
Co mu mám na to říct? Co je tohle za osobu?
„D-d-dobrý den.“
No tak! Přece se nezaleknu nějakého pobudy v klobouku!
„Máte jablka?“
On chce jablka? Uf, to se mi ulevilo. Vezme si pár jablek a vypadne…
„Ano, chcete zelená nebo červená?“
„Dejte mi jedno zelené. Tamto nahoře.“
Ještě si bude vybírat! Prý tamto nahoře! Ts! A jenom jedno? No hlavně že rychle odejde.
„Jedna třicet pět.“
„Děkuji.“
Jo tak ty děkuješ? No prosím, ty…Proč neodchází? Proč tu ještě stojí?
„Chtěl bych se Vás zeptat na pár věcí, pane Niggarde.“
„M-m-mě? Co ten chlap chce?
„Ano Vás. Přijel jsem totiž kvůli Vám.“
On chce určitě moje zlato! Chce mi ukrást moje zlaťáky! „Kvůli mě? Co chcete? Kdo Vám o mě řekl?
„Víte, pane Niggarde, doneslo se mi o Vás pár zajímavých slov a rád bych si Vás zapsal.
Zapsal? Jak zapsal? „Zapsal? Jak zapsal? Já jsem poctivý člověk! Nikomu jsem nic neukradl! Tohle mi nedokážete!“
„Jen klid, pane Niggarde, já Vás nechci udat.“
Můj bože! On vytahuje něco z kapsy! Revolver! Chce mě rovnou zastřelit! Ne… je to – je to nějaký kus papíru!
„Hej! Dejte to pryč! Já nejsem žádná cvičená opice! Chcete mi něco prodat? Já nemám zájem!“
„Nebojte se, chci si Vás jen zapsat do mého seznamu. Já totiž sbírám lidi.“
Jakže? Tomu nevěřím! „Cože to děláte?!“
„Sbírám lidi. Mám jich už spoustu, podívejte!“
To je nějaký seznam. Golding Robert… Wratchedová Rachel… Steeling William…Co to má znamenat? Myslí si, že je žena… Zcela ovládá svou matku, otce, bratra, obě sestry i psa… je stále tak ospalý, že usíná i za chůze…
„A proč jste přišel za mnou? Já neusínám vstoje, ani si nemyslím, že jsem žena! Jděte pryč!“
„Ale, ale. Copak Vy nemáte, co byste mi nabídl? Pokud je mi známo, tak jste lakomý, hamižný a krutý, podvádíte lidi, strašíte malé děti a dokonce okrádáte vlastní tetičku! Je Vám to málo?“
Taková drzost! „Co si to dovolujete!? Vy-vy-vy blázne! Okamžitě opusťte můj krám, nebo zavolám strážníka!“
„No jen si ho klidně zavolejte. Já mu pak alespoň všechno povím. Řeknu mu pravdu. To byste asi nechtěl, viďte? Jste pro mě velice zajímavý přírůstek. Opravdu si Vás budu vážit. Dokonce budete v nejlepších deseti. Už vidím ten titulek: NEJVĚTŠÍ LAKOMEC ZE VŠECH!“
„Tohle Vám nedaruji!“
„Jméno?“
„Eh…Agnus.“
„Příjmení?“
„To víte, tak si ho napište sám!“ Doufám, že nezapomene na dvě gé…
„Stav?“
„Vdovec. Už 19 let. Nikdy mě neměla ráda, víte?!“
„Děti?“
„Dcera Dora. Ta si teď lítá někde v Německu…Je nevděčná…Ach bože, proč mě všichni opustili?“
„Tak a teď diagnóza…nechte toho sebelitování pane Niggarde, nebo přijdu o úlovek…Tak: Nevyléčitelný cholerik a lakomec. S vykřičníkem. Děkuji Vám. Myslím, že půjdu zase o dům dál. Rád jsem vás poznal, pane Niggarde.“
„Ne-ne! Počkejte!“
„Sbohem!“
Ne-e-e…neodcházejte…
Báječný pocit, báječná věc. Znáte to? Ne každý má ten dar… Ale to nevadí. Teď je teď. A dnešek je vůbec velmi zvláštní den. Věci se totiž ukazují ve svém pravém světle. Odhalují se a dovolují Vám nahlédnout. Nechají Vás se prostě jen tak koukat, protože ví, že Vás to zajímá… Jsou nedočkavé. Ale přesto to vydrží a trpělivě mlčí. Ta správná chvíle totiž přichází právě dnes. A je moc příjemné když si to uvědomíte chvíli před tím, než se to doopravdy rozběhne. Těšíte se. Vychutnáváte si ten čas, který vám ještě zbývá, protože očekávání je mnohdy lepší, než samotný zážitek. Je to dokonalé.
Přesto je tady vždycky jedno malé nenápadné „ale“, které dokáže všechno znepříjemnit. Nejprve se zdá naprosto neškodné. Občas si vzpomenete, že někde je, že existuje, ale příliš ho nevnímáte. Jenže pak se začne pomalu zavrtávat do Vaší hlavy. Je jako tasemnice. Postupně kolem sebe shromažďuje další a další stoupence, kumuluje své neviditelné šiky a když se proberete z večerního rozjímání, najednou zjistíte, že je všude. Obklopí Vás a nepustí ven ani sebemenší myšlenku. Spoutá Vás a neřekli byste, že si to dokonce náramně užívá. Kroutí se a svíjí rozkoší. Je živé a dýchá prach z prázdných polic ve Vašem duchovním šatníku. Přehrabuje se v zatuchlých a úmyslně zapomenutých věcech. Hlodá uvnitř Vás a Vy nemůžete nic dělat. Bojíte se, ale jste úplně bezmocní, protože víte, že je to silnější než Vy. Jak groteskní… Skoro se můžete začít smát.
A tak radši usnete a myšlenky usnou a všechno usne nějakým divným nepřirozeným spánkem. Tehdy se Vám zdává, že jste vojákem. Těžce oděným, s plnou výstrojí a výzbrojí. Všude je ticho a bílo, protože jste v Polsku. Kráčíte sněhem a slyšíte, jak Vaši kamarádi ztěžka oddychují. Na svém levém rameni matně rozpoznáváte kříž v černočerveném poli. Je Vám horko a dobře si uvědomujete, že nesmíte zastavit, protože byste už nezvládli znova vstát. Zároveň cítíte jakýsi vnitřní neklid, možná je ve Vás ještě větší zima než venku. Všude okolo jsou zmrzlé kapičky. Na rameně kabátu je lesklá odřenina od řemenu pušky. Mrazivý vzduch se surově dere do plic a Vy sípete, zadýchávaje se každým krokem čím dám víc.
Konečně dorazíte k cíli a shodíte výstroj do sněhu. Ze snu si těžce oddychnete, jako byste celou dobu duli do kovářského měchu a najednou Vám zbylo trochu vzduchu. Jste vyčerpaní. Sedíte na kusu hadru a třepou se Vám ruce. Pak zazní odněkud rozkazy a Vy jdete. Všechno kromě pušky jste nechali ležet ve sněhu a teď míříte k nízké obdélníkové budově s vybitými okny. Bojíte se, ale nohy Vás nesou dál. Adrenalin asi ještě nedoputoval a zachytil se někde v krevním řečišti.
Ještě že jste doma sami. Kdyby Vás někdo viděl, nejspíš by se o Vás začal bát, protože se chvějete po celém těle a ze spánku prudce dýcháte. Váš tep je nepravidelný a srdce buší jako splašené. Na čele Vám vyrašily kapky potu a stékají po tváři. Deku už jste dávno ze sebe shodili a teď je Vám zima. Ale nebojte se, protože ve snu se nedá zemřít.
Došli jste před vchod do budovy a instinktivně větříte. Vzduch je prosycen něčím zemitým a z černých mraků začíná sněžit. Z dálky doléhají slabé hlasy a Vy byste strašně toužili slyšet je blíže. Jste sami a všechno je na Vás. Vzpomenete si na rozkaz a pomalu vcházíte otvorem ve zdi dovnitř. Rámy oken jsou očouzené a sklo je všude po zemi. Nevnímáte, jak vám křupe pod nohama, tlukot srdce je tou nejhlasitější věcí, jakou jste kdy slyšeli. Skoro ohlušuje. Rozhlédnete se a chodba je všude stejná. Proti Vám se táhne stěna od nikud nikam a každých několik metrů se v ní objevují dveře. Nazdařbůh se vydáváte vlevo.
Zase se začínají ozývat hlasy. Cítíte to a chcete, aby to přestalo. Všechny šuplíky jsou otevřené a informace volně poletují ve Vaší mysli jako drobný hmyz. Občas jedna do druhé narazí a jejich spojením vznikají další a další myšlenky. Navzájem se od sebe odrážejí a tlačí Vám na stěnu lebky. Dělají hrozný kravál, buší a vykřikují, některé neuvěřitelně teskně kvílí. Je Vám líto sebe sama. Ale všechno tohle je jen Vaše vina. Sami jste je nechali. Dovolili jste jim, aby Vás takto ovládly. Víte, že „ale“ je příliš silné na to, aby jste ho porazili, a tak se jen díváte, jak se Váš vnitřní chaos stupňuje.
V chodbě vidíte jen na pár metrů před sebe, protože jste oslepeni vlastním viděním. Ve Vaší hlavě se promítají jakési obrazy a Vy nedokážete zastavit jejich nekonečný tok. Vědomí je podivně líné a odmítá s obrazy bojovat. Úplně jste se vzdali. Přesto dál slepě postupujete chodbou, jste jako cizí stroj. Přesto jste to Vy. Někde jste se cestou pořezali o střep a po rukávu stéká drobný pramínek krve. Alespoň víte, že ještě žijete. Něco organismu, něco stroje. Klape to ve Vás a je to ta jediná věc, kterou si teď jste jisti.
Vyšel ze dveří domu a nechal je za sebou prudce prásknout. Klíče mu zacinkaly v kapse. Byl to pro něj trochu neobvyklý zvuk. Rozhlédl se a dlouhými kroky přešel ulici. Nad hlavou mu obrovskou nezměřitelnou rychlostí uháněly mraky. Táhly na západ, kde se pak nad Atlantikem změnily v hlouček kapek a hlučně pleskaly o hladinu. Ve spěchu se ohlédl na dům. Byl pořád stejný. Starý, oprýskaný, v některých bytech byla dokonce vybitá okna. Přišlo mu najednou docela líto, že v těch bytech nikdo nebydlí. Že na stěnách kvete plíseň a že sklepy jsou vlhké a zatuchlé. Nečekal, že ho tohle někdy napadne, takhle přemýšlet o starém domě. Je to přece jenom dům. Jeden z mnoha v tomhle městě. Dům přece nestojí o jeho lítost. Stojí si sám a moudře bafá z komína a podřimuje v chladném, sychravém odpoledni. Jeho myšlenky se pomalu stočily na jeho vlastní byt. Představil si dveře, zvonek, kulaté kukátko, boty v botníku za rohem, prasklé umyvadlo. Napadlo ho, že by měl vyměnit žárovku v kuchyni. Praskla a střepy ležely všude na podlaze. „Teď už je to stejně jedno,“ řekl si.
Přesto zamířil do elektra a koupil ji. Venku ji vytáhl z krabičky a prohlížel si, jak je čistá a lesklá. Napadaly ho všechny lesklé předměty v jeho bytě. Lesklé zrcadlo, lesklá pánev, nůž na stole, konvička na čaj. K nohám se mu ve větru přiválel list starých novin. Zvedl jej, narovnal a složil. Myslel si, že bude s tím kusem tisku vypadat důležitě. Důležitě jako pánové bankéři, úředníci a podnikatelé, kteří se zrovna kvapně vyrojili z banky. Nesli kufříky, deštníky, složky a někteří měli pod paží noviny a v levé ruce klíčky od auta. Jiní se vláčeli s velikými krabicemi a ti další měli přes pravý loket přehozený plášť a druhou rukou si zrovna nasazovali klobouk. On klobouk neměl a přišlo mu líto, že teď si ho asi nikdo s úředníkem nesplete, protože nemá co na hlavu a taky že nekráčí dost důstojně a nedělá tak veliké důležité kroky, které by úředníka možná trochu připomínaly. Zkoušel se alespoň tvářit důležitě, když rychle přeběhl silnici a vmísil se mezi ně s novinami pod paží a druhou rukou v kapse, aby to vypadalo, že v ní hledá klíče od auta. Měl najednou takový potřebný pocit. Pocit, že někam patří, že je součástí toho chumlu života, že taky někam spěchá. Všichni podnikatelé se ale brzy rozešli ke svým autům, na autobusové zastávky nebo volně odkráčeli ulicí a on zůstal sám. Nechtělo se mu domů, ale pak ho nepadlo, že objímka je doma sama a že určitě čeká na svou žárovku. Uvědomil si pro sebe vážnost situace a obrátil se k domovu. Noviny vyhodil do popelnice.
Když dorazil před dům, přepadla ho nezkrotná chuť jít se ještě na chvíli podívat k molu. Na čluny. Otočil se tedy a zamířil k přístavu. Šel pomalu se skloněnou hlavou a počítal svoje kroky. „Jedna, dvě, tři…“ Když došel k číslu 822, uviděl nejprve hlavní stěžeň. U čísla 871 už byl dobře rozpoznat bílý nátěr levoboku, a pak už přestal počítat, protože se zastavil a v úžasu hleděl na celou loď. Byla bílá a dlouhá a úzká a celá hladká. Plachty byly stažené, což ho trošku mrzelo, ale ne zase tolik, aby si neužil celý pohled. Zamával rackovi, který se vznášel vysoko na nebi. Moře bylo klidné a tiché a u betonového břehu se zelenaly řasy. „Natrhám si trochu domů,“ řekl si v duchu a přišel až ke kraji mola, kde se voda pomalu přelévala přes beton a zase rychle utíkala zpátky, aby se snad příliš neohřála. Šikmá plocha, svažující se do moře byla velice kluzká a on postupoval opatrně, aby neuklouzl. Když už mu voda sahala po kotníky, natáhl ruku dolů a nehty seškrábl trochu řas. Dlaní z nich pak vymačkal vodu a strčil do kapsy k žárovce. Uspokojivý pocit dobře vykonané práce se mu rozlil po celém těle a on konečně vykročil domů.
Před svým domem vytáhl svazek klíčů a přemýšlel, který z nich asi patří do zámku. Postupně vyzkoušel všechny a velice ho udivilo, když nepasoval ani jeden. Zaklepal tedy, v domnění, že mu přijde otevřít někdo ze sousedů. A opravdu se po chvíli otevřely dveře a v nich stála starší žena.
„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se.
„Já tady bydlím a nepasuje mi klíč.“ odpověděl.
„Ale tady Vy, pane Kameníček, už dávno nebydlíte. Váš ústav je přece o ulici dál!“
Tak mě napadá…
Stojí někdo o nápad? Nebo už od patnáctého století všichni kopírujeme nápady jiných. Co když už nikdy nikdo nic nevymyslí? Co když se svět zastavil a začíná se pomalu roztáčet na opačnou stranu… Slunce uvidí nejprve sopky Havajských ostrovů, pak želvy na Galapágách a nakonec ho skulinkou v hrobě zahlédne i Che Guevara a zapálí si od něho doutník. Obyvatelé Platónových jeskyní budou překvapeni novými rozmanitými stíny a nakonec čas na slunečních hodinách pozná leda Leonardo da Vinci. Jak pak Hemingway odhadne, kdy ryby nejvíc berou? A nejvíce mě trápí, co na to všechno řekne pan Churchill. Jak se jen rozhodnout? Je to tak těžké… Exupéry by možná věděl, kdyby ho někdo vytrhl z přemítání nad nemocným beránkem, ale mějte to srdce!
Tak mě tedy napadá…
Jediné, co člověk má jisté, je smrt. Věštec se nemůže splést, pokud vám předpoví, že zemřete. A přitom to každý chce znova a znova slyšet. Už se to rozléhá po celé planetě jako obrovská ozvěna, odráží se to od bílých útesů Doveru až k velké čínské zdi a odtud do vesmíru. Tak málo atomů a vidíme ji z oběžné dráhy! Možná je to jen díky tisícům udřených a strhaných životů, které jí pomáhaly růst. A další miliony už čekají na svou šanci. Sic transit gloria mundi! Jsme jenom hromada složitých polyhybridů a lidí je tolik, protože se bojí, aby nezemřeli poslední. Ale poslední je přece naděje.
A napadá mě ještě…
Že by někde mohla existovat Žlutá země. A byla by krásná. Nedostávalo by se slov k vyjádření její neobyčejnosti. Ale nepředstavujte si zelené hory a modré řeky. Všechno je jinak. Byla by to země, kde by si každý našel to své. Na co by oko pohlédlo, bylo by podle představ těla a ducha. Žilo, spalo a zpívalo by jen to chtěné, přičemž by člověk mohl libovolně obměňovat své touhy. Ale za všechno se platí… protože žlutá barva by každému připomínala jeho dřívější závist. Kdo by se zastyděl, ten by pochopil kouzlo Žluté země. Jen jedna věc by scházela. Athénský oheň. A to z dvou prostých důvodů: Za prvé ve Žluté zemi nejsou Athény, tedy ani oheň, a za druhé nikdy nelze předat tentýž oheň, stejně jako nelze vdechnout někomu svůj život. Ani ve Žluté zemi ne.
Přece jen ještě něco…
Jak by asi vypadal svět, kdyby se skládal jen z užitečných lidí? Lidé by totiž byli schopni obětovat své roky života ve prospěch jiných. Dokonce by se vědělo, jak dlouho ještě bude člověk žít. Každý by se mohl svobodně rozhodnout, zdali jeho kousek života nepotřebuje někdo jiný. Možná by existovaly zvláštní úřady pro výběr vhodných adeptů na prodloužení života… Ale jak si to zasloužit? Ilegální pašování života by nejspíš bylo na denním pořádku. Otevřel by se černý trh se životem. Chcete pět let navíc? Žádný problém! Jenže koho vybrat? Básníky, hvězdáře nebo mořeplavce? Ach, jak prosté.