Prácheňské rezonance 2004

Karel Dachovský

Česká odysea


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý šestý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 23. srpna 2006.

© Karel Dachovský

V-Art – Vision Of the 21st Century

OBSAH

Opět poezie
Čekání
Na chodníku
Vzpomínky na Anglii
Na cestě Londýnem
Londýn
Britské ostrovy
Battersea Park
Popínavé růže v Kensingtonském parku
Ladbroke Grove
Londýn i Čechy
Večerní hodina na Trafalgar Square
Song po osmi stoletích
Modlitba v Londýně
Willesden
Paměť
Cambridge
Oxford
Ve Walesu
Mystické řádky
Vovolení
Španělsko
Montserrat
Assisi
Pantheon
Sezona ve Florencii
Svatořečení 6. 10. 2002 - Řím
Poutě
Vídeň
Brno
L’hommage Vladimíru Holanovi
Holan
Plovárna v Podolí
Srpen 1968
Blesk z nebe
Poezie všedního dne
Dušičky
Okamžik
Česká koleda
Prodlévání pod břevny katedrály
Plody rozjímání
Raison d’entre
Monstrance
Sen 25. 4. 2001
Modlitba
Meditations
Reflexe
Bůh? Člověk?
U jezuitů na zahradě
U františkánů
Bratr Vavřinec
Vilíku Döme
Bratr Cyril
Praha-Řepy
U svatého Jindřicha
Kostel sv. Havla
Na pozvání v Betlémě
V jubilejním roce 2000
Paprsky kolem svatého Rocha
Viděno z rozhledny

Opět poezie

Kóta 234,
skála nad Vltavou.
Přes řeku česnek kostela.
Odtamtuď dechovka
posledního sbohem.
V chatrči zaznívá
Shakespeare v originále,
pes panáčkuje podle pískání flétny.

Jen ne krok na jih,
ústup vede na sever,
kde je kóta 258,
sedím tu já,
přikován ke žlutým renetám,
okounovitým motýlům a obloze,
kde každou minutu propluje kříž letadla
směrem na vykousaná pole v Ruzyni.
Hledím na vyřezávaný krucifix.
Nic mě nerozptyluje.

Kdybych odešel za bránu,
mohly by mě uštknout hadí oči skalisek,
kdybych levitoval,
pohltil by mě hřib oblak.
Takže sedím podstromem poznání,
přes plot vychutnávám tóny češtiny,
je to jak balzám,
dýmky dobré nálady nikdo nesestřeluje.
Tu češtinu si můžeš vybrat,
lok dobrého vína.

Čekání

Jsem rád, že nemusím
přes žhavé uhlí.
Jsem rád, že nešlapu po Bayswateru.
Držím se lípy,
zasazené v den mého narození.
Do Říma jen na skok.
Těším se na chlad katedrál,
tam jsou moji bratři roztodivní
jako borovice s chomáčkem šišek u vrcholu.

Chráněn růžičkovým keříkem,
čekám na Ferlinghettiho.
Hlavně že nemusím tam.
Strašlivý pravěk,
medvěd s rybou v tlamě
dlouhou jeden loket.
Strašlivá deprese ze samoty
u stolečku kavárny u Tichého oceánu.
Nejsem zvědav na
Ferlinghettiho v originále.
Česká slova mě posilují,
nadávkám se vyhýbám
jako dřívko víru Vltavy
tam někde u pramene.
Mixuji metafory,
metaforová fontána nedělá básníka,
ale hřeby obrůstající masem.

Na chodníku

Vykračuješ si jak pestrý páv,
v Beaufort Street se valí modrý dav.

Kdo by věřil, že tě nikde nebolí.
Pár let později se budeš belhat o holi.

Z bramborové natě hustý dým,
budeš hledat coby na záhadném nebi vhodný rým.

Nepotrvá věčně tahle idyla.
Na město dští síru věštebnice Sibyla.

Smoker doušek kouře tobě rozdělí,
tihle lidé nesvětí mši ani neděli.

Londýn, Praha, cokoliv.
Žije ten, kdo nežil dřív.

Vločka sněhu město pokrývá.
Chybí pár let, víc ti nezbývá.

Jde jen o to vyjít odtud na věčnost,
zanech banality a už dost.

Vzpomínky na Anglii

Zelená louže
Kensingtonského parku
může být roštem
pro rozpálená chodidla.
Jindy stejné místo
je pláží pro postavičky.
Medituješ o Holanových větrných slonech
a japonský altánek popojíždí po obloze.
Ještě jsem nevěděl o Kerouakovi
a už jsem byl na cestách.
V ohybu kopřivového oblouku
mě počastoval vesničan koláčem a čajem.
Večer na dálnici,
kočičí světla aut znamenají,
že opět prožiješ noc
na novinách Daily Telegraph.

Na cestě Londýnem

Každý den
kolem Madame Tussaud’s.
Vešel jsem východem,
pimprlátka na drátě,
černý mor moci.
V železničním okně Dubček.
Člověk není úplně zkažený.
Století, které Bůh vypustil
ze své moci.
Století sténající jako Job.
Kéž přijde Duch obnovitel!
Ve vosku tváří
znovu povstaneme
jako Fénix.

Londýn

S vozíkem na špinavé nádobí
v samoobslužné restauraci Lyons
na Oxford Street.
V polední přestávce s černochem u stolu,
ten se dívá na hemžení na ulici
a tvrdí, že černá není barva.
Peřiny na obloze.
Značná nevinnost v duši.
Proto si mě Pán vybral
za svého kněze,
přitáhl mě za vlasy
jako proroka Habakuka.
Kdyby se tak zkušenost
mohla spojit s rychlonohým mládím.
U oltáře jsem stravován
jako vosková svíce

Britské ostrovy

Nepřišel jsem na britské ostrovy
trousit moudrost.
Přišel jsem trpět.
Oko výzvědných služeb na mě pozíralo.
Oko Boží také.
K tomu je potřeba silná víra.
Jemné nuance řeči,
jak poznat vlčího nepřítele?
Tady mi zatím dávají pokoj.
Ostřím diamantová slova.
Hlas je pro katedrály.
Psychika se vejde
do houslového pouzdra
u svatého Rocha.

Battersea Park

Čtyři apokalyptické komíny v dáli,
japonský pavilónek v zeleni.
John Anderson běží v Battersea Parku,
má to v irských genech,
militaristické sklony.
Bojovat a unikat nepříteli.

Kdo ví, co vymyslí ta světová lobby.
Okna semináře svítí,
teologie se loudá do mysli,
zhasínám svíci brzo
a jdu spát.
Zatímco Philip, Louis a Kevin trápí rozum,
jsem ve spánkovém bezvědomí,
přesto žiji ve snech.
Pan mozek maluje snové přeludy,
občas se hlásí duše zemřelých,
občas vybídnutí Boží,
pokud ho poznáš
v těch surrealistických bažinách.

Popínavé růže v Kensingtonském parku

Vykousaný obzor,
jakoby štíty domů
byly na papundeklových jesličkách.
Bayswater na dlani.
Jsi Jonáš v břiše ryby.
Kensingtonský park
je mraveniště,
tvá samota však není úplná.
Národ.
Je pravda, že ti někdo
tam doma nadává,
ale budeš mít svoji farnost
čtrnáct let poté.
Tvá farnost je šestileté dítě.
Má to své mouchy.
Ale jsi doma.
Svatý Roch,
ten zvláštní patron,
na tě vyhlíží,
také baculatí andílci,
to se moc umělci nepovedlo.
Záplata na goblénu
ztracené básně.
Anděl strážný,
bytost nepohádková.
Anděl strážný na cestách,
zář na okraji moře,
snad ho uvidíš
tváří v tvář.

Ladbroke Grove

Černošský karneval jednou do roka.
Masky, obří motýlí křídla
na zádech tanečnic –
i ďábel se tam našel.
Černé vinobraní.

Na Ladbroke Grove
denně nové osudy chodců,
lhostejnost, ctnost nebo deprese.

Konečně uznali,
že jsem kněz,
ale ještě žádné metličky
nezametaly cestu mým básním.
Každý člověk chce,
aby bárka nebyla dnem vzhůru,
ale jak oživit své básně,
aby tady byly ještě po stu letech?

Londýn i Čechy

Ptali se mě v BBC
na české Vánoce.
To se musí sejít ta pravá parta,
naladit kytaru i housle.

V Londýně mi bylo málo dopřáno,
jehličky stromku
padaly takřka na hlavu.
Proč mě dali
do vstupní haly nemocnice, nevím.
Pak jsem neměl být bizarre.
Ty lidské vztahy!
Není jisté, kdo je vlčí,
kdo podplacen,
kdo líže modrou oblohu
jak svatý Francesco.
Duha je první zázrak,
druhý že vůbec žiješ.
Na sněhu stopy,
jsi yetti určitě,
pokud ne
musíš sesednout v podhradí.
Už jsem neviděl dlouho přírodu.
Severku první velikosti.

Na staré vesnické faře
piješ bylinkový čaj,
který už Marie nenatrhá.
Kněžská ruka odlitá ve zlatě.

Večerní hodina na Trafalgar Square

Pestrobarevné korálky neonů
se snaží napodobit Boží oko.
Trafalgar Square!
Sousoší mladých
obtáčející jak těžký hrozen kašnu,
která postřikuje aerosolem
bytelnou lásku člověka.
Injekční stříkačka sem,
injekční stříkačka tam.
Nebe neubližuje,
v podivné hypnóze
se tělo zbavuje tíže,
je to ale převlek ďábla,
rudý samet.
Prvotiny člověka se upisují falši.
Nejprve kříž, pak nebe.
Nikdy ne naopak.

Song po osmi stoletích

Ekete, ekete,
Tomáši Beckette.
Dobrá trávení,
ani zub nebolí,
natož dna
z královských hodů.
Svívínek svítí ze zeleného oleje
a knot je příliš povytažen.
Svítí dál,
než je záhodno.
Možná i facka padla.
Nervy natažené k prasknutí
jako žíně na houslovém smyčci.

Mnohokrát král zhřešil,
když si představoval Becketta
v sítích bolesti.
Stokrát to proběhlo v hlavě,
jednou na ostro.
Valící se hlava nikomu neuškodí.
Kat je král,
i když se neposkvrnil přímo
rudou žmolkou.
Andělé pějí bez doprovodu
pozounů a houslí.
Ekete, ekete,
Tomáši Beckette.

Modlitba v Londýně

Snopečky dřívek,
vše suché,
plápolá ohniště
od Bayswateru po Willesden.
Už jsou to jen plamínky
z bývalého požáru.

Ještě kláštery a farnosti,
ale jako by řídla víra
a provázky modlitby
se už jen podobají
nitkám loutkového divadla.

Střed světa už není
ve zdecimované Evropě.

Willesden

Pod stromem jako Buddha.
Přichází osvícení,
čtverce a trojúhelníky v mysli.
Podivný patvar básně.
Zdáli hudba It’s my life.

Vláčel jsem kufr po Willesdenu.
Modrá neanglická obloha.
Cizinec na pátou.
Někde zalezlí ve škvírách
agenti KGB.
Chystají ďábelský sabat.

Utrpení v přiměřené míře,
na nohou nestigmata.

Pravice neví, zda levice
byla napuštěna v biskupově oleji.
Neví to nikdo,
jen Bůh daleko a blízko.

Prolétly rozpačité roky.
Vím, že tě Buddha nespasí,
ale beru ten polospánek,
klid před bouří.
Blesky ostří svoje trojzubce.
Ještě budeš přiložen na rošt.
Ještě na levé straně
v utrpení a neutrpení.

Blíží se okamžik soudné stolice,
snad se natáhnou Boží prsty
a převedou tě tam…

Paměť

Tupý úder bubnu.
Pod Ladbroke Grove
se tancuje.
Těžká čerň černochů
zabalena v hedvábí
motýlích křídel.

Dech cizoty,
ačkoliv mám angličtinu rád.
Horkost kamene
na Ladbroke Grove
vydechuje balzámově.

Jsem doma v češtině.
Ještě po dvanácti letech
cítím tu horkost.
Teď skoro jak v ráji.
Ježiny nemoci ustoupily,
Poslouchám anglickou hudbu
a vyhýbám se
nepřátelským krokodýlům.

Neměl jsem nic,
teď mám klíče od kostela
a zařadil jsem se do posloupnosti
táhnoucí se
k velkému moru roku 1680.

(1. 1. 1999)

Cambridge

Uléhám v parku
na výtisku novin,
plných černých lží.
Zítra půjdu obhlížet
kámen vytesaný do neuvěřitelných růžic.
Japonka mě odvede
do starobylé síně,
kde zdegenerovaná mládež
má svou party.
To jsou ti, kteří vedou
svět k nesvětlým zítřkům.

Někde jinde a o něco později
z trhana se stává kněz,
primitiv z lesa bude doktorem teologie.
Čínský drak napadá všechno
i lampiony z růžových květů.
Bůh trpí i směje se,
hrst blesků kdykoliv
zaplaví svět.
Ad libitum…

Oxford

Věžičky jako někde u Gaudího.
Jak strašná námaha
při stavbě žebroví kaple.
Nedaleko pravá katolická svatyně.
Šeredné uklouznutí anglikanismu.
Ještě nejsem povolán.
V naprosté chudobě
přespím v ohradě pro koně.
Řekl bych dost ve svatosti.
Ďábel objeví se později,
dost potutelně čeká
na skandál kněze.
Ještě zní ave,
archanděl Michael
bdí nad spícím městem.
V tom Oxfordě
na mě ráno hleděla tvář koně.
Nevinné zvíře
jako tehdy u jeslí v Betlémě.

Ve Walesu

V Llangollenu to ještě šlo.
V noci na mě zíralo
oko měsíce
a byly vidět stěny
katedrály v ruinách.

Druhý den – Beaumaris – zubatý hrad,
na hradbách had.
Pak ale serpentina
v mlhavém oparu,
vrakoviště aut
a na vrcholu
měsíční krajina.
Neměl jsem tu správnou legitimaci
a tak mě chtěli z noclehárny vyhnat.
I to bych přežil.

Svatý Francesco
by byl rád.

Mystické řádky

Sudy plné medu
ve Vianneyově faře.
Sudy plné střelného prachu v Londýně.
Pošetilá slavnost
už tři sta let.

Dvě bytosti nelze zaměnit.
Co bolí mě, nebolí tebe.
I matka těžko vymění
bolesti svého dítěte.
Mystická záměna
dvou bolestí.
Jedině Bůh přijme
účast na svém kříži.
Jak nepochopitelná citlivost Boží.

Vyvolení

Obrovská megaměsta
New York, Londýn.

Každé ráno
se vytahuje roleta
a plní se metro.
Všední a obyčejné.

Oslnivý blesk
zázraku tu a tam,
mimořádné jako nalezení
pichlavých hran diamantu.

Proč já?
Prst Boží ukazuje
na jednoho z těch pokorných.
Bankovka za zázrak,
kříž v duši.

Proč zrovna já?
Vytrvat jako oliva
ke dni sklizně.

Představená svaté Bernadetty Soubirous, Matka Vauzar:
„Nerozumím, proč svatá Panna by se měla zjevit Bernadettě. Je tolik jiných duší vznešenějších a jemnějších! Opravdu!“

Španělsko

Ještě pamatují někteří
hladové brambory války.
Tak strašlivá nenávist
uprostřed národa.
Opovážlivé holubice
na věži kostela od Gaudího.
Vracíme Bohu
jen to, co jsme dostali -
hrozen na stříbrné míse Jana Křtitele.
Ještě pamatují někteří smyčku oprátky.
Ještě se otvírají kostely,
ale nikdo nesmí pokleknout
ani při proměňování.
Pouštění žilou Evropě.

Montserrat

Sepnuté prsty skal.
Montserrat.

Tehdy jsi dostal
od Matky Boží
příkaz ve snu
natáhnout zpuchřelé struny kytary
a zpívat navzdory
mrakům v duši.

Nejvíc tě pohnul
pohled do propasti,
to není tvůj osud,
nemohu obdivovat
bláznivé křižování skal
od horolezců.
Pýcha.
Odtud je jen krok do hlubin,
k zasednutí do kabiny stíhačky,
která plive krev.

Nejvíc mě zaráží
neschopnost lidí se modlit.
Ti, kteří vzplanou
modlitbou v hodince smrti,
si mohou gratulovat.

Alespoň místečko
v příšeří očistce.

Assisi

Piková dáma,
lučištník s kuší
a válečné bubny
neliturgické.
Uši zaléhají,
to spíš k popravě
než k rozžatým svícím liturgie.

Tváře jiné
než v Čechách,
jakýsi klid,
jakási slavnostnost,
jakási hrdost.
Geny Latinů
a stavitelů katedrál
se nezapřou.

Nelze však popřít,
že ďábel straší i tady.
Expanze Církve se odkládá.

Pantheon

Pohanští bozi na prach.
Nyní ale pravá bohopocta.
Okrouhlým otvorem ve střeše
se dívá o půlnoci střípek měsíce.
V kryptě mnoho povozů
kostí mučedníků.

Šílený nápad prodávat
katolické svatyně.
Z mramoru budou
lízat vodu pohanští psi.
Už jsem dostal za život
dost políčků.
Žlutý koláč slunce
bude hledět na tu spoušť.

Sezona ve Florencii

Dva skřeti z morového sloupu:
Pietro a Giovanni.
Drzý kukuč: jsme katolíci po zpovědi.
Podivná moderní kakofonie,
hlas jako když skřípou dveře.

Ušlechtilost porcelánu,
očistná koupel
těch čekajících na proces blahořečení.

Ušlecvhtilost obličejů
pro fajnšmekry duchovní krásy,
něco z pokory.
Proč létají kameny,
šípy a bláto?
Michelangelův David irituje blesky,
které ho koupou ve světelném mléce.

Svatořečení 6. 10. 2002 – Řím

Vichr lomcoval okenicemi,
ale Hospodin v něm nebyl,
deštníky jako párátka,
vyvrácené ruce.
Nevidíš moře,
ale cítíš krystalky soli.

Příští den jakoby utne.
Dětsky vlahé pramínky slunce
šimrají pod nosem.
Fialové deštníky pro parádu
chrání bezbranné srdce Boží
a celého Ježíše v hostii.
Žádné mávání perutí andělů,
klid.
Žádné žďuchance davu,
spořádaný lid Boží,
armáda lodic jako u Lepanta.

Zpěv mladé z Opus Dei
proniká do morku kostí.
Neslyšel jsem nic podobného,
ani benediktini z Montserratu,
ani zpěv Ifigenie,
zpěv z kůru,
dech oparu českého rána,
mrazivého rána,
nahořklého vína
z arkádovitých vinic
kolem věží Mělníka.

Poutě

Při svitu svíce planoucí,
při víně rudě tekoucím.

Stroj nenavíjí černý skalp,
bizarní štíty převlečených Alp.

Jedeme autobusem, je směr florencijský dóm,
varhanní hlas má hutný z medu tón.

Pizza se peče za několik chvil.
Je daleko a dávno škvařící se Černobyl.

Pojedeme ještě dál
na místa svatá, ale Kristus z mrtvých vstal

daleko za sedmi kopci Říma,
málo je vidět z Palatina,

kříž na pahorcích světa,
tišeji plyne oratorní věta.

Za varhanami Mistr Bok vlídně hrál.

Vídeň

Velmistra jsem se nedočkal.
Divím se, proč se lidé nenávidí.
Mám klíč od kláštera Německého řádu.
Několikrát denně jsem obdivoval
kůstky gotické kaple.
Dočkal jsem se i svatby,
oddávala červená čepička.
A bratříček, který by mohl být
klidně rodný bratr Padre Pia,
rozvinoval a zavinoval rudý běhoun.
Cukrová Vídeň!
Barevné křídy kouzlí
Rembrandtovu Saskii,
ten obraz nepošlapou kroky,
déšť si nevezme žádné servítky.
Turecké bubny mě nezneklidňují,
ale vlastní představy
ochotné se vylíhnout
a škodit jako červotoč.
Ta fantazie, větrné mlýny,
kterým don Quijote
patrně velmi uškodil.
Vídeň.

Brno

Červené oko
nad letištěm na Slatině.
U mého skladu
ruličky listí lípy.
Kasárna spí.
Eucharistický Ježíš
v mé skříňce
triumfuje a porazí
bezbožnické rohy.

Ráno se rozeběhnou
ateistické hrátky.
Stojím tu slabý,
a přesto nikdo
nedokáže zakázat mou modlitbu.
V množině možností
je nás tu asi víc,
kteří drobíme na prášek
nohy ohyzdného Molocha.

Večer zazní z radiopřijímače
v mé kanceláři
Kristus vítězí.
Radio Vatikán.

Jedna z mých prvních básní
se ztratí.
Vím, že to bylo
něco o andělských křídlech,
něco z mladosti,
která tak intenzivně
cítí při chůzi
až na Staré Brno
tu atmosféru vězení
i svobody za branami.
Lepím teď střípky z paměti.
Jsem vysloužilec a přece v boji.

Můj varhaník
mi zahraje Kristus vítězí ve variacích
a v oáze svatého Rocha.
Jak dlouho ještě?

L’hommage Vladimíru Holanovi

Forzzato, forzzato
zní hlas šílené hrdličky.
Loutna nevábí,
její kadlub kedlubny
přitahuje pohrdlivý hlas.
Jak přesahuje cvičený hlas
bachratost těla.
Je to ale jen rozdvojenost bytí,
kožené boty jsou ochotné poté
válet se po hřbetech inkunábulí.
Jakési sklíčko husitské monstrance
propouští paprsek světla,
je to jak vodopád,
který není ani dobrý ani zlý.
Ač se to nezdá,
jediná monstrance je monstrance katolická.
Hlasité ave,
ač se to nezdá,
padělek pozná jen cvičené oko.

Holan

Jsem vykolejen Holanem.
Obrovské píšťaly krápníků,
andílci visící na jediném hřebíku,
dují boubelatými pusinkami
Habermannovu mši.
Svíce hořící každá jiným plamenem.
Je neuvěřitelné, že každý je jiný,
a co teprve duše - ty propasti
a výšiny mezi pavučinami
úzké lampovité kupole.
Jediný okamžik vybočuje,
to hrají andělé při proměňování.

Plovárna v Podolí

Z vody dýmá,
na kachlících kráčí Venuše.
Čekám, kdy vyletí gejzír
a sprchne aerosolovým popraškem.

Měl pravdu rudý kritik.
Cítil jak zvěř v oboře,
že nepatřím do jejich stáda.

Od své dospělosti jsem se nikdy
neposkvrnil rudou hvězdou.
Oni mi říkají, že je to dnes jedno.
Apokalyptičtí vepři bloudí krajinou
a nechtějí se ponořit
do vln jezera.

Srpen 1968

Ještěři s bílým pásem na boku,
bez ikon na plátech.
Ještěří pásy na blátě.

Duhový olej vybledl,
ale duše národa sténá.
Tak děsná rána
se nikdy nezacelí.
Jak čenstochovská Madona
s jizvou na tváři
vstříc budoucnosti.

Blesk z nebe

Divoká kočka vnikla
do našeho domu,
chtěj jsem ji vysvobodit,
ale zmítala se vzduchem
od zábradlí k zábradlí.
Měl jsem úzkost,
bál jsem se o její život.

Už pětatřicet let
dávám dohromady
kompozici od profesora Malce:
poezii všedního dne.
Čekám, až uhodí blesk
a rozetne smrk,
jak se to stalo na klecanské faře.
Není tak silný reaktor,
není tak mocná vysílačka,
aby dokázaly rychlostí myšlenky
přeskočit do duchovní sféry.

Diamant z nebe,
posvěcené ruce kněze.
Pastýři s ovečkami
na kadeřávku Betléma.
Poezie Boží.

Poezie všedního dne

Čas kněze nelze zaplatit dolarem.
Mám dvojí vyvolení:
kněze a básníka.

Poezie, kravata z lásky.
Dívám se v hospodě Na růžku
na křivě pověšené obrazy -
šašek s Kolombínou
na pozadí strakaté zdi.
Protější dům odraný,
fasáda opadaná nepravidelně,
přesto za okny begonie v květináči.

To je ta poezie všedního dne
profesora Malce.

Dušičky

Na modřinkách nájezd včel.
Tóny, smyčce, hlavy, těla cell.

Divná včela, trojpruhová bachratice.
Jsme zas o kus dál, než byly kosmatice.

Na zápraží mě tu úžas jímá,
poletuje list a bude zima.

Paprsek už není to, co býval, vlahý
šimrá pod nosem a v mysli pocit blahý.

Začíná se přidržovat jako Václav kruhu,
nevyhneš se jedinému Bohu.

Je to suverénní Pán,
co chceš víc, když je ti dán.

Veškerého kříže nositel.
V každé době dobrý Spasitel.

Naivní umělec zná tesat kříže,
kdo by se nedotkl jejich tíže?

V dušičkový čas se zbavte vin.
Stojí u dveří a klepe Ježíš Syn.

Okamžik

Záblesky světla.
Třpytky stříbrných svícnů,
to pstruzi v bujnosti vyskakují.
Jsou si podobní,
ale chvíle je neodvolatelná,
tím spíše každý člověk
nese svou bolest,
matka má na ní účast,
ale není to krev
v křišťálových nádobách andělů.
Kristus trpěl vždycky.
Hledíš v jakési nirváně,
pod oltářem gerbery,
karafiáty vytvořené nenáhodou
a kolem hučí bas varhan
a poletují slova růžence.
Kdybys neznal nic jiného.
Být člověkem znamená poskakovat
od vibráta myšlenek k Bohu,
k hnisu, v kterém ponořuješ
svou ruku ve snaze
očistit malomocného.

Česká koleda

Vosková svíce hoří,
vánoční plamen vyhání
z temnot pravesmíru mou báseň.
V rádiu se přetlačují
české koledy s brutálním
hlasem Amstronga.
Za chvíli vyjdu do nepohody,
krutosti zimy i Heroda,
který zatím spí ukolébán medovinou.
V kostele svatého Rocha
holátka Boží, rozzářené oči,
které nasají vůni do příštích Vánoc.
Strašlivý tumor ať se jim vyhne.
A vosk prýští,
není to strašlivý tumor,
spíš olověná placka
na hladině umyvadla.
Kdysi dávno chorál v katedrále
z úzkosti před hordami Turků,
kdesi skřeky na bitevním poli.
Ten hábit svatého Jana Kapistrána,
vykousán zuby staletí,
nebyl nikdy nic krásného.
Nosil ho ten, který chtěl trpět.
Po staletích na něj hleděl nepřítel.
Hleděl a neviděl.
Jakoby ten za hranicí smrti
neměl žádnou sílu.

Nepřítel, bývalý estébák,
na mě kýval po letech
z vagonu metra.
Ale co, dokud dýchá
voskovice plamenem, je naděje.
Naděje na všechno.
Ať se nám vyhne strašlivý tumor.

Prodlévání pod břevny katedrály

Mistr Bok hraje na varhany,
vlasatice míří ke klenbě.
Neviděl jsem holubici Ducha,
přesto brumlání je letniční výzva.
Kdo improvizuje, neví nic dopředu.
Také nevěděl o skývě
příštího dne Francesco.
Neplánuje nic Francesco.
Jak naplánovat vlastní ukřižování?
Mají ho rádi,
že očistil společnost
od jedu mafie.
Mají ho rádi,
že krmí holubici
u Panna Marie Andělské.
I ta jeho píseň zní
jak slavík na příčném břevnu.
Vysmívaný, ale ne v nenávisti,
jen jeho otec se nemůže
dopočítat štůčků látek.
Sladký trubadur hraje
na dřívkách bez strun.
Nejsem sám blázen.
Hauberovo prodlévání
nad rysy šedými jak hábit.
Duch prosmejčí arkýře
a dohlíží,
jak si vedli stavitelé katedrál.
Co dělat, aby rébus
byl tak průhledný
jako chléb s máslem k snídani?

Litanii ke všem svatým
jsem slyšel u svého prvního vysvěcení.
Co tě nezabije,
to tě posílí.

Plody rozjímání

Hýkání v Es dur,
ambulance s kvílivým tónem.
Pak konečně úžasný klid.
Před chrámem se čerti žení.
Je to filtrováno vraty
z roku 1726.

U oltáře naprostý klid,
hledění do jediného bodu,
bílého středu postříbřené monstrance,
jakoby jádro,
z něhož vyrosteš ty i já.
Jsme zase u zrodu.
Takový klid,
žádné takové ztišení
nemá jiná církev.
Někdy celou noc plá monstrance
a mozek se obalí myšlenkami.

Buddhisté mají tyče
na potrestání pospávačů,
nemají plnou monstranci.
Myšlenky – pláňata
od těch asijských praktik.

Raison d’entre

Tam, kde byl
sněhový převis,
je diamantová slza,
noční čepeček
nad kostelem svatého Rocha.
Ptáci a drobotina
ve výdutích stromů.

Přestáli jsme zimu.
Ptačí zpěv o překot.
Kosák se zmítá
od větve k větvi.
Jako by chtěl všechno dohonit.
Díky, Pane, za úpal
poledního horka.

Nemůžeš pochopit,
že nejsi za pravici přichycen
k lepkavému kmeni kříže.

Díky za let
mezi borovicemi,
mezi ráhnovím větví.
Možná za chvíli tě zase potáhnou
na Golgotu.

Monstrance

Hukot aut v Es dur,
jakési skřípání,
možné při řezání mučedníka napůl.

Buddha má opěrný bod kdekoliv.
V chrámě svatého Rocha
bílá tečka v monstranci.
Ježíš sám.
Boží dláto lze vystopovat
v předjaří,
ale něco takového…

Zřít do jediného oka Božího.
Při výslechu
se estébáci báli Boží moci.
To už byli ti zkušenější.
Že můžeš hledět do monstrance
a neodvádí tě fixní idea.
Bílý bod,
odsuď lze stavět.

Sen 25. 4. 2001

V šíleném kabrioletu
v trysklém letu v děrevně.

Husí pochod po silnici,
eia jabločko,
kroje modré, bílé, černé.

Náš západní vůz bez brzd,
jedna postava zůstává na zemi.
Smuteční chorovody:
jsem v tom, pobrukuji.
Děrevňu založil rytíř Jiří
v šestnáctém století.
Kadidlo a zpěv
pronikající do kostí.
Cantate Domino canticum novum,
laus eius in ecclesia sanctorum.

Modlitba

Stříbrné nebo tmavohnědé boeingy
se snášejí do světlemodrých peřin
nebo červenobílých pruhů ruzyňských polí.
Muži v kabinách,
nadlidi nezastupitelní a stěží pochopitelní,
hrají šachy s přistávací věží.

Malé děti k večeru v postýlkách
vysílají své modlitbičky.
Vysílačky bez těžkých skříní
plných rafinovaných součástek.
Modlitba proletí studeným vesmírem
do jiných rovin, těžko porazitelných.
Modlitba stejná od dob Adama,
stále stejná až do konce časů.

Meditations

Jsem jak primitiv,
co jsou mé znalosti
ve srovnání se silou ducha,
s níž byl vymrštěn
Neil Armstrong k Měsíci?

Přesto nic lepšího
nemají kamaldulští
k rozjímání Boha.
Hledím k obloze,
poletují otakárci fenykloví,
babočka admirál
a popravdě řečeno nejvíc bělásci,
kteří uklidňují,
že může být milý Pánu Bohu i průměr.

Co jsou Hubbleovy teleskopy
ve srovnání s mým pohledem vzhůru,
když vím, že za modrou oblohou
je konec vesmíru a tam
nepochopitelná velikost Boží.
Co je můj vhled vzhůru
ve srovnání s pohledem na Ukřižovaného?

Vím, že si tolik volného času
nemůže dovolit kuli.
Pozoruji svá šlápnutí
a musím sebekriticky přiznat,
že mé některé skutky
měly magnety v pařátech Zlého.

Ach, lampička bývá
před domem vykřičeného domu,
před pomníčkem zesnulého
i před svatostánkem Nejvyššího.
Kéž by mě přijal vlídně Stvořitel
tak jako Adama na fresce Michelangela.
Za druhé but not least
Matku Boží oslavuješ každý den
a archanděla ve zbroji,
ocel proti oceli.
Kdo ví, zda duše nebolí.

Reflexe

1)
Mohl prohýřit třicet stříbrných
v lázních Miramar
nebo brát rentičku u bankéře Moischelese.
Dřevo puklo zármutkem
a olivovník se poroučel
v kalném ránu Boží agonie.

2)
To že vzniklo náhodou?
Dvě kočky si pomáhaly
a přivedly tři koťátka
představit lidské pospolitosti.
Lidské děti v parku u medvědů.
Tolik lásky k sourozenečkovi.

3)
Džber alkoholu
jeden za druhým.
Podivné kuželky v mysli,
zasmál by se Ferlinghetti.
Prý že sex je hra pro dospělé.
Olivovník za olivovníkem.
Kde že je ta hranice pro českou švestku?

4)
Řekl bych, že vězení
je na ulicích Manhattanu.
Alespoň bonsaje
alespoň oblázky
uprostřed parapetu.
Bude nastolena Boží vůle
uprostřed smrti.

Bůh? Člověk?

Tam, kam člověk nedohlédne,
je jedna hvězda.
Bůh se podepsal
na prašném povrchu
vroubeném kameny
různé velikosti.

A člověk?
V duši rozdílnost,
zápasí dvojí věčnost.
Člověk se Bohu
povedl i nepovedl.

Třpytivé ráno.
Kdysi horká noc v ráji.

U jezuitů na zahradě

Podivné čerstvo.
V květinách socha svatého Jana.
Byl tu ztroskotanec,
přednesl Holana
a odešel do sluje
trápit se patrně.
Ale ten Holanův slon
se vznáší nad šálky s čajem.
Je to jako míček
na hřebenu vodotrysku.
Notting Hill mít nemusím.
Nuance duše jsou tady.
Doma je doma.
Strašlivá hlíza
prostupuje celý národ.
Budu zlobit,
pokud zase neuklouznu
na lesklých parketách.

U františkánů

V cele patera Kosmy
je pohodlné křeslo,
jak jsem se pohoršil,
Otče Kosmo.
V těch lehkonohých dnech
jsem neodpočíval,
ale ležel v učebnicích
posvátné teologie.
Jednou jste mi dal strhat tapety
na zadní stěny skříně.
To mně zlomilo peruť.
Už neběhám po památkách,
rád se vezu.
Medvěd s rybou v tlamě
mě neuvidí.
Že prý jsem miláčkem andělů -
asi, ale i ten druhý
mi hází polínka pod nohy.
Pád ve vlastním pokoji.
Osudové kladivo
neudeřilo na kovadlinu.
Stále ve válce s divokými mocnostmi.
Jde to ale pomalu.
Bedřich Bridel
umírá na mor,
v tom roce se staví kostelík svatého Rocha.
Bedřich byl světec, ne já,
postačí mi barvy očistce,
které nepocházejí z pozemských hrudek.

Bratr Vavřinec

Nečekal, až růžičky dokvetou,
opakoval si při chůzi
sedmidesátkový růženec.
Báseň na tři bambule k nerozepnutí
se někde ztratila.
Jedna báseň básníka nedělá.
A tak se vydal
do sklepení teologie.
Písek vrže pod patou,
někde abstinuje bratr
od poezie.

Vilíku Döme

Hej, Vilíku Döme,
už nehraješ čáru na asfaltové silnici,
už neskáčeš v křídové figuře.

Vydržels dlouho u oltáře,
zatímco cikánské vozy
se komíhají silnicí.

Trpím, že jsem se urazil.
Mohl jsem vzdělávat Rakousko-Uhersko
tak jako ty.

Mohl jsem svítit oslnivě.
Ale co básně?
Ty jsou ohnivé
a jdou z Ducha Svatého.
Připojím sbírku
k posvátným knihám.

Bratr Cyril

Z okolních hor
fůrečky dřeva
v Hejnicích františkáni.

Přišla ale ledová doba.
Cyril a Matouš
sami v tom průvanu
z kladiva a srpu.

Cyril z Podtater
na kůru zpíval Matičce Boží,
musí přece někdo
nést tu zlatou fakuli dál.
Hej.
Cyril z lesa dorostl
a ověnčily ho monstrancové paprsky
v ten slavný den.
Zase v cizině u biskupa Aufderbecka.
Druhý den ještě čichal
z dlaní posvátného oleje.
Jak hvězda planulo jeho kněžství.

Po letech podivná slabost.
Venku z kláštera
v hadrech bezdomovce.
Sestřička smrt
ho potkala někde na nádraží.
Není chudší františkán,
nesmazatelné oleje
na stigmatizovaných dlaních.

Praha-Řepy

Zpěváci se líně povalují.
Irské tanečky za chvíli:
argot, argot, mein Gott.
Andělé v řeholním hávu
chodí po patře,
pokud netřímají uklízecí kbelík.
Úsměv zapalující,
úsměv profesionálek
ploužící se,
jindy poskakující,
většinou chodící sošně.
Je to archa bez mužů.
Muž je tykadlo
přeskakující věky.
Carolus, carolus.
Heslo otvírající
alespoň jeden zámek.
Vejít, pobýt, odejít.
Jednoduchost dítěte.
Nezajímá nás,
kdy končí marka
a začíná euro.

U svatého Jindřicha

Na věži zní úder zvonoviny.
Holubi jsou poděšeni.

U svatého Jindřicha
ticho ani nedýchá.

Ještě žije mníšek z Lorety,
otáčí se kolo z rulety.

Otáčí se zarputilý den.
Jsem jak solný sloup a celý nachýlen.

V ošatce se míchá sírovina.
Při zpovědi bude odpuštěna moje vina.
Ach!

Kostel sv. Havla

Stín holuba v očku vitráže.
Na jevišti mezi svatou královnou
a brněním s helmicí v kameni.
Turisté se pohupují pýchou.
Vidím je ze stínu zpovědnice.

Za chvíli budu kázat,
ale Milíčův hlas nepohnul sloupovím,
kdo ví, co udělal s lidmi,
jisté je, že podrážky obrousily
kámen i železné spony.
Hlas je křehký jako skleněná drť.
Myslím, že má slova v kronice nebudou.

Na pozvání v Betlémě

Rychle zařízený domov.
Konfety andělských třásní
se mísí s lístky krmení
pro dvě dobrá zvířátka:
oslíka a býka.
Nebeské návštěvy –
taková pospolitost první Církve.
Pastýři vznešení
a kontemplující od malička.

Podřízli mně kazatelnu
a tak mluvím
o zelených destičkách many,
která se dostane všude tam,
kde není vytetováno číslo 666.
Mluvím o zemčatech Zahradníčkovy La Saletty.

Zažili mnozí ten švunk gilotiny.
Sedím a rozjímám,
přidávají se nemocní,
kteří jsou jediní ochotni vzít mé proslovy za své.
Bude brzy křupavý sníh.
Potáhnou zvědaví
k svatému Rochu na půlnoční…

Jsi tady pro kříž
a může nastat okamžik,
že tě vyženou za město.
Hlavně neztratit směr ruky
žehnající Matky národů.

V jubilejním roce 2000

Jsem rybář u předmostí pražského mostu.
Za zády tisíce tun cihel,
narudlé maso
žijící podivným způsobem.

Co chytím?
Jaká duše uvízne
v čeřenu skvostných průhledných slz
křtitelnice u svatého Rocha,
vzdálené od jezu
cestu jednoho namazaného krajíce?

Čekám.
K večeru zpátky
u žižkovské rotundy
přešlapuji a vyhlížím.
K mému úžasu
přichází cikán
s vlčákem na masivním řemenu.
Oba jazyky nabobtnalé
od saharské žízně.
Jakýsi pohyb na počitadle nebes za příkopem,
který těžko pochopit.
Jedna duše na základě odpustku
vstoupí těmi vryty,
které prostoupí také modlitba.

Paprsky kolem svatého Rocha

Bezdomovec v parčíku
u svatého Rocha.
Hrdličky, holubi a kosáci.
V noci stmívačky do prostoru.
Zatoulaný pes
nenesoucí chléb svatého Rocha.
Svoboda s příměsí
hladu, chladu a samoty.
Ležící na takovémto kříži,
proč se nevalí do jeho mysli básně
průduchy zašpuntované noci?

Já, zabydlený do prostoru
mezi mahagonovou skříní
bez červotočivého dřeva
a knihovnou pukající tolika moudry,
proč se pasu na loukách poezie?

Teprve po pěti letech
prožitých na cestách ke svatému Rochu
jsem schopen vydat jablka
malované krásy.

Viděno z rozhledny

Jane Zahradníčku,
nikdo nerytěřuje,
nikdo by tě neťal po tváři,
ale pohltila by tě propast nezájmu.
Praporky Resurrexit
zabořeny do země,
polokoule obzoru
ohryzaná vršky smrků.
Na pateně léta
slzičky Panny Marie.
Soukolí dějin
bere křížky utrpení,
dobře promazané soukolí.
Kde jste, vy dávní?
Já vím, z propoceného očistce
a z proudů nebeského království
se valí milost.
Ale přesto potřebuješ bližního,
zaťatou pěst,
úsměv dítěte,
kavalkády Církve.
Praporky Resurrexit kdesi odhozeny,
ale skřípe meč po brnění.
Z póru přítomnosti
se dere pot.
Netrpíš a je ti divně,
kde je ta jistota,
že žiješ správně?
Jedině střemhlav
do toho boje,
potěš tě Bůh.
Praporky Resurrexit
odměřují zemský příkrov.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů