Prácheňské rezonance 2004

Ivo Fencl

Ivana z Macháčkovy ulice odmítá Brada Pitta
a jiná autorova pošetilá vyznání


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 29. září 2004.

© Ivo Fencl

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Černobílí duchové
Pohádka o Frýbovi
Rychlá Ivana odmítá Brada Pitta
Čtyřicet hodin
Poslední kroket s králíkem
Blesem s Ianou
Zážitky z cestování
Ivanin normální svět
Kramářská píseň o Putinovi a Rasputinovi
Sherlock Holmes ve Čtyřlístku
Ivana Litická v čítance
Smíš zůstat logem

Černobílí duchové
aneb Nejen Randall a Hopkirk

Od první verze legendárního duchařského seriálu o Jeffu Randallovi a Marty Hopkirkovi uplynulo pětatřicet let. Roku 2000 sice vznikla nová varianta s lákavými tituly dílů (Nejlepší léta po smrti, Výstřel z minulosti, Lidé z rašeliny), ale skalní hopkirkáře zklamala. Na druhou stranu si přiznejme, že když byla počátkem 90. let reprízována nevalná černobílá kopie verze jedna, rozčarovala mnohé z nás již taky. Východisko zápletky zůstává však nosné a "ze života": z párku mužných soukromých detektivů hned úvodem uhyne ten něžně doplněný půvabnou Jane i znalostí žen vůbec. Co duch se však příteli Randallovi dál zjevuje. Ovšem JEN jemu. Pomáhá, především pak při řešení případů, na kterých dál spolupracuje vdova, která neví nic o blízkosti věčně veselého nebožtíka – svého miláčka, to jen Jeff ho vidí. Kupř. procházet zdí – do lupičských doupat. A jen Randall taky chápe, co před Jane okultně roztřásá hrnek s čajem, čí mocný fuk je ve skutečnosti průvan, který jí poškodil účes, ale odstranil i nepříhodné listiny. Scénáristé si naštěstí sami stanovili rozumně omezující hranice, takže Marty Hopkirk se sice svede přenést na libovolnou vzdálenost a umí vyslechnout i ty nejintimnější hovory, zároveň však není s to svou nehmatnou paží zadržet ani smrtící nůž, ani revolver, nedokáže odstranit karafu s jedem a zůstává tedy nedotknutelnou entitou, která dokáže jenom varovat. A to ještě pouze přítele. A zbytek napětí? Ovšemže má pramenit z Randallovy nejistoty, kdy právě je a kdy není přítelem šmírován během svého stále méně ovládaném vztahu k …

V dávné verzi dětství mnohých z nás (26 dílů vzniklo 1969–1970) ztvárnil Marty Hopkirka britský herec Kenneth Cope a Jeffa Randalla Walesan Mike Pratt, taktéž písničkář a kreslíř, zesnulý bohužel už roku 1975. Následovala hopkirkománie, v Čechách patrnější o to, oč se po roce 1969 víc utahovaly šrouby. Za odezvu tak lze např. považovat i večerníček Strašidýlko Famfulínek, kde se děti staly svědky obdobných skopičin, jaké prováděl po večerech i neviditelný Marty: limonáda se sama vysrkne brčkem… atp. Daleko razantněji však na uvedení britské duchařiny do českých televizorů zareagoval Čtyřlístek, jenž tehdy směl vycházet pouze neperiodicky, šestkrát do roka. Jeho tvůrci uzmuli jeden ze záběrů anglické série – s tváří BU BU dělajího Hopkirka – a vtiskli jej doprostřed vlastních barevných stran. Ale obalen příběhem hocha jménem Rendlík a jeho "ducha v záloze" Hopíka. Strašidýlka, které vzniklo co následek utopení se jistého nezdárníka – bruslaře. Nu, a Hopíkovy vlastnosti ovšem důsledně "okopčeny". Ale nutno říct, že Rendlík sám tu na televizní "detektivky" vzpomíná a sní "jak by bylo pěkné, kdyby měl podobný přízrak i on, ku výpomoci, do školy…"

Stane se. Ačkoli ti dva se předtím v životě neviděli. Je to tu a už jen společná partnerka chybí. Nedostatek? Osobně se skutečně domnívám, že už to tvůrci (a byli čtyři!) mohli oprásknout sakumpakum, ale što ďélať, historie literatury se píše jen jednou a provždy.

Na první příhodu jich navázalo přesně deset. Poté, co se Hopík neosvědčil jako třídní napovídálek (neznal násobilku sedmi!), zabodoval aspoň jeho silný fuk. Co doping. Při pouštění draků, při kopané, při hodu míčkem, při lukostřelbě, na cyklozávodech i při lyžování, kde Rendlíkovi kamarád dokonce suploval lyžařský vlek (fučel mu do zad). A to si Hopík ještě stačil dvakrát zastrašit na nefalšovaném hradě, pronikl mezi iluzionisty a Rendlíkovi pomohl vykopat poklad, byť falešný. Jen ve dvou případech se však uplatnil podobně jako skutečný Hopkirk, totiž v boji se zločinem, konkrétně zlodějnou.

Na rozdíl od Čtyřlístků samých až do čísla 131 z roku 1985 nebyli Rendlíci a Hopíci nikdy reeditováni. Jde o skoro šedesát stran (1971–1973) v číslech 14–31 výtvarně nahozených Jordanem Popovem na námět Michaely Tvrdíkové. Sama ho však rozvedla jen do pěti dílů, jež ještě čtyřikrát rozvinul básník Pavel Šrut (mohl to učinit jen pod propůjčeným jménem Petr Karmín) a dvakrát Alena Riegerová.

Pamatujme nicméně, že své dobré duchy měly vždy nejen všechny děti, ale i každá generace. Pro tu nejstarší dodnes zůstává legendou třeba i filmová trilogie Topper (1937, 1938, 1941) podle duchařin amerického humoristy Thorne Smithe (1893–1934) a každému, kdo tyto snímky spatřil (1953–1954 na ně navázalo 78 dílů sitcomu), musí pak Randall a Hopkirk vždy připadat už jen co odvar a obrácení onoho motivu naruby… Jak totiž napoví již český distribuční název úvodního z Topperů (Přátelé z onoho světa), neviditelnými strašidly se tu po havárii stane zamilovaný pár, a ten se bankéře Cosmo Toppera neujme o nic hůř, než se záhrobní Marty Hopkirk ujal své Jane a přítele Jeffa.

Pohádka o Frýbovi

Bez doslovu Alexandra Hemaly. Pokus o novou mytologii

Motto:"Pane Frýba, proč se ptáte? Vždyť vy mě jen zpovídáte!"

Stál tam sám.

Otevřel jsem dveře a on čekal. Zasmušile a tesilově, přímo před mým prahem. Miloš Frýba.

Jen zlehka si přihladil ofinu. "Slušel", jeho oči zkoumající mou tvář mi však připomněly zraky den co den ubíjeného psa.

"Pan Frýba?"

Přikývl. Ta otázka byla ovšem zbytečná. Přesto jsem si ji neodpustil, vždyť i Mirek Dušín měl ve Stínadlech dvojníka Mirka Daneše. Co kdyby!

Podal mi pevnou, chlapskou ruku. Vstoupil. Do křesla, které jsem mu přisunul, se ale doslova zhroutil. "Takže i vy!" Jeho tvář byla najednou bledá, jeho rozhořčení nehledané. Nepochopil jsem hned. Až pak mi došlo. Ó jé, vždyť já zapomněl ztlumit svůj CD-přehrávač:

"Co Frýba říká… Pod křídly kormoránů… O tom se zdává k ránu… I dětem z Pirea…," linulo se celičkým mým mládeneckým pokojíkem a Hutnej Kondor se s tímto nosičem už desátým týdnem držel na špičce hitparády.

"Promiňte, omyl!" špitl jsem pokud jen možno decentně.

"Omyl? Ale vždyť je to hrozné," odtušil zdrcený Frýba. "Jen mě poslouchejte, abych zacitoval z těch sprosťáckých textů," a těžce, ale přece pojednou zanotoval říznou polku: "Tam, kde se stýká, tam u Mělníka, hlas pana Frýby s Vltavou… Rozumíte? Jsou to klišé a přisuzují mi na onom nosiči nesmyslně všeliká bydliště a končiny, s nimiž já nemám pranic společného, ba posílají mě až do exotických krajin, což je obzvlášť prekérní. Abych tam hlásil."

"Zprávy?"

"Právě. Asi na Kubě, ach, co já vím, tak, jako za starých časů. Ale já nemohu. A nemohu především za to, jak vypadám. Nebyl jsem ani odpovědný za obsah tehdejších relací, jenže komu to vysvětlíte? Považuji celou tu záležitost za svou osobní tragédii a jako výkonného producenta oné partičky zpěváků vás, Denisi, snažně žádám, abyste tomu brachiálnímu řádění a kálení na mé čisté jméno učinil přítrž. Jinak na vás, na mou duši sakulentskou, zítra podám trestní oznámení."

Zatímco hovořil, došlo bohužel k další řízné písničce. Celý kliknutími prospojovaný svět "budoucnosti" se proti někdejšímu slavnému moderátorovi spikl! "A já su Frýba z Po-lan-ky! A já si hledám ga-lan-ky. A já si hledám…"

"No vidíte, teď to říkám. Jsem přitom ze Starých Hradů, nikoli z Polanky. Tohle je nebetyčné klamání veřejnosti."

"Ale Frýbou," ujelo mi.

"Útoč Frýbou, viďte," vstoupily mu do očí slzy. "Prosím vás snažně, Denisi, abyste mi veškerý ostatní jejich repertoár ani nepřipomínal. Copak o to. Když tam textař vepsal, že na Strahově pod Petřínem Frýba stojí, tak to ještě akceptuji. Opravdu jsem tam zrovna nedávno s jednou galánečkou stál. Proč ne? Ale je skandálem, který už začíná nabývat mezinárodních parametrů, když dokonce až tam ve Venezuele…"

"Cože? Ve Venezuele?"

Frýba zasmušile vstal, nedbal na mé výhrady, rázně ztlumil přehrávač a pak poměrně hluboce posazeným barytonem a jako by na důkaz žalobně zazpíval: "Tam, kde je Caracas, muž jménem Frýba žil! Prodával Ananas… a tak se uživil!"

Setřel slzu rozhořčení, ustal ve zpěvu. "To bylo už na předchozím CD!" dodal. "Sám to víte! Lži! Ale jako to? Copak se neuživím i tady v Čechách? A docela dobře? Publikoval jsem nedávno knihu. Pracuji poctivě jako moderátor hudebního tělesa a …"

V nastalém tichu se mi Frýbův vyčítavý hlas zakusoval do svědomí jako chroust. A ještě hůř. Znovu jsem radši zesílil přehrávač. "Frýbopolis, adié… nech mě jít… A žádnej pláč už nespraví, Frýby nohy toulavý…" dunělo ke stropu. "Ach, to je přece jen švanda," položil jsem bývalému hlasateli ČST ruku pevně na rameno. "Řecko nebo Kolumbie, do emigrace vás už dneska nikdo nevyštípe. To bylo. Teď máme Svobodu. Karla. Dál, a můžeme si zpívat, co chceme." A maličko poťouchle jsem dodal: "Frýbánku náš!"

"Copak děláš, vím. Děti jdou do školy, já ještě v posteli a dál… a dál se trápím a bojím, že i na mé ratolesti si budou ve škole ukazovat: Hle, synové a dcery Miloše Frýby! Hle, zde jde ke zkouškám nejmladší z rodu Frýbů… Ach, co jsem se jenom nahlásil poctivých seriálů. Co jsem se navyprávěl obsahů jejich předešlých dílů. A teď tohle." Pojednou se Frýba znovu zhroutil do křesla. Už mě svým slabošstvím štval!

"A co takhle Frýba na radnici, hu!" povídám. "Anebo Miloš Frýba for president, to by se vám nelíbilo? To byste nedokázal uhrál, vy zbabělý skunku? Zaspal jste na vavřínech a v dnešní mediální době se neosvědčujete, leda by vás natáhli klíčkem. Copak vůbec nemáte buňky pro zužitkování své popularity?"

"Ne," odvětil smutně pan Frýba.

"Hanba. To ti dva hošani z Hutného Kondora k vám cítí lásku, rozumíte? Ryzí, něžnou… A lásku! Obdiv. Úctu. Závist."

"Nevěřím."

Přistoupil jsem tedy k peřiňáku. Připravil se. "Věřte, Frýbo! A rád bych věděl, co byste tedy chtěl slyšet z dnešních cédéček?" Ale to se ho už zase dotklo.

"Jako jsem si vždycky uměl zformulovat pěkně do úst svá hlášení," děl upjatě a znovu se přečísl, "svedl bych i pořádnou písničku napsat. NAPSAT, rozumíte?" Povstal. Odkašlal si. Zasalutoval. Konečně se i usmál, svým vzdorem opět na chvíli uvolněn. "Dojedem… zajisté… My čtyři… tankisté…" Odmlčel se a marně lovil v éteru slova nápovědy. "Než od-kve-te bez."

Už jsem to nevydržel a vyťukal smluvený signál do víka svého peřiňáku. Co dva tygři vyskočili Vondráček a Nepokorný, to slavné duo mladých, flexibilních umělců. Chytli Frýbu za uši jako plyšového panáka a už byl s nimi v jednom kole. A už zase mu ti lotříci nezvedení lhali zpěvem, když se mu představovali: "O nás dvou…už Frýba psal…" kasali se a divý rej pokračoval. Ale aby se cenný nám pan Frýba zase úplně neurazil, hoši pak radši pokračovali víc po staru. Dali každý ruku v bok, druhou provlékli pod Milošovými lokty a počali "trsat na lidovú notečku": "Čtyři koně ve dvoře, Frýba s nimi neoře… Trm, trm, trm."

"Ale měl bys orat nábojem svým, halelujá. A červi se rozlezou… Bič boží… je vyžene!"

"Vy… Vy k ničemu úctu nemající ukňučení budižkničemové," vypěnil pojednou pan Frýba. A vymanil se oběma zvrhlíkům s nečekanou silou. Vrhl i po mně zničující pohled. "Denisi, podal bych být vámi demisi. Jenže vy…" Zajíkl se. "Tak tohle jste si tedy na mne připravil?" Pak plivl na producenta Hutného Kondora. "Fuj!" Frýba už jen odstavoval stranou židle a bez nesnází se posléze dopinožil až ke dveřím, zatímco z přehrávače se dál a dál břitce linulo: "Drž se, Frýbo, drž se bradel, ne-li-tuj všech pokusů, Hemalu pak přeskoč nadél, snad se nedá do klusu…"

"Zkáza, mor, cholera vůkol. Odcházím se skrýt," bylo slyšet do té prima muziky, ale já věděl, co přijde už vzápětí, protože naše past byla dokonalá a sotva pan Frýba otevřel dveře, zazářila mu v ústrety sympatická tvář jeho největšího a asi už věčného soka… Pan Alexandr Hemala!

A ne sám, s bezva písničkou na rtu. Se starou dobrou: "Dzin a dzin a dzinadrá, jak ten Frýba pěkně hrá, pikola i bombardón, i ten malý heligón…" Hemala zvesela ukazoval na CD-přehrávač a výskl: "Hrej!" Počal pak naznačovat kozáčka, tleskat a strčil Frýbu zpátky až do naší náruče, zatímco někdo pustil i rádio: "Ej, hora, hora! Frýbova hora. A v tej horenke Frýba nás volá." Následoval bujaře roztleskaný refrén až od podlahy: "Snad se, Frýbáne, snad se dočkáme, že vzorně zahlásíš zas…" Třesk ničeného rádia následoval.

Frýba se totiž jak zuřivý býk vytrhl Nepokornému a drtil nyní přijímač podpatkem laciné polobotky. Když se ani tak nepodařilo drzou stanici umlčet, chytil aspoň knoflík rádia a našel rychle vysílač jiný. Nebylo mu to nic platné. Netušil až doposud, že i dál existují vysílačky zahraničně štvavé: "Jakpak je dnes u vás doma? Jestlipak tam ještě Frýba jest?"

"Vlákali jste mě do léčky, vy bastardi pokroku!" použil Frýba poprvé a konečně (k naší úlevě) aspoň trochu sprosté slovo. "Do podlé léčky!" A chtěl se prát, a přece slyšel i dál: "Řekni, kde tě Frýbo mám? Tak řekni, kde tě Frýbo mám?" Obestřen rojem ne zrovna dobře viditelných notiček klesl v tu ránu jako pod křížem, takže jsme ihned musili nasadit perlivou limonádu značky Frýbina. A byla to jeho cesta, avšak Vondráček a Nepokorný přistrčili čerstvě zalitému Milošovi ihned i křeslo a před ně útěšnou bedýnku, která bývávala jeho životem, naši zlatou televizi. Bylo to fér, asi jako když se zralému ženáči připomene malin plné mládí. I když, kdo ví. Třeba jsem si potutelné gesto Hutného Kondora vyložil chybně. Zapjali totiž záludně bednu a hned šlo o další atak. Objevil se Karel!

A bylo opravdu zcela zřetelně slyšet: "Kdepak ty Frýbo hnízdo máš? Skrýš… a zázemí? Ty ještě léčky málo znáš, málo… Věru, zdá se mi." Tu se však Karluša podíval na hodinky Swatch a utrousil do kamery: "Bavte se dobře, já pospíchám." A zmizel. Zbyla tu jen jakási povědomá mi, ale třepící se ženština, tápající mezi baleťáky a stále se bohužel jen opakující: "Málokdo, málokdo, málokdo, málokdo ví… Že Frýbu, s nímž odešla rána, už nedohoní."

"S nímž odešla má RÁNA, slyšíte? Nedohoní!" zabečel v slzách. "Ale já jsem přitom TADY, safra! A neměnný. A pořád klidná síla, do prkýnka."

Inu, zesprostl nám. Díky za to, světe nový! A vidíš, už se otloukáš, viď, mazlíku, pomyslil jsem si.

"Herr Gott!" zařval teď Frýba dokonce. Jako tur. "Oj, dobo, vrať se mi! Vždyť já žiju! Vždyť tu zůstávám – a opravdu nechci všechno PŘESNĚ jako tenkrát."

Nechtěl – a ani Deana Reeda – nicméně byl nucen… Se opět dívat – a dál a dál – na ono strašné divadlo. A už opravdu do jiného světa (šlo jen o videozáznam), a vše jen díky mně, Vondráčkovi, Nepokornému a Alexandru Hemalovi! To vše jen dík naší nenásilné, nápadité, ale nenápadné převýchově. A ta bodrá, štíhlá žena z obrazovky nyní ještě šibalsky připojila: "O-kolo Frýby cestička! O-kolo Frýby cestička… A na ní se zelená a na ní se zelená stovečkami travička…"

"Proč mi ukazujete takovou hrůzu?"

Zařezán, zcela zdrchán se Frýba odmlčel.

"Anebo to snad má být paní Vondráčková? Proboha, kdo jí to udělal?"

"Pusť mu to pěkně ještě jednou!" vyštěkl Nepokorný. "Ať se položí!" Přiblížil krutě tvář k tváři Frýbově a zkusil to i po starém: "Agent Bláha je v Karlových Varech! Hu! Bubu! Je to jasně špionážní záležitost, takže, ehm… Nevíš náhodou, kde tam bydlí?"

"Ale já jsem akorát hlasoval. A ohlašoval… Já…"

"Cožéé? Tak uváděl jsi Hanku Zagorovou a Honzíka Zemana, anebo ne?"

"Smilování!"

"Uváděl, ty pse. A já… Já byl tenkrát jen takovýhle malý pivo, víš? Uf! Huú! Prcek ubohej. Prďola pod kuchyňským stolem, ty fanfaróne jeden nadutej. Já až pod stolem, ale čučet jsem na tebe stejně musel, takže se teď koukej trochu odvázat, ty presidente, ať se už taky konečně pobavíme i my, nudy! Tak co je s tím hnojem? Mám snad vzít vidle?"

A bylo to u nás najednou jako v mučírně. Nicméně pan Frýba pevně mlčel, rty semknuty v pohrdání.

"CO? Ticho? Najednou? Všechno za život majora Hradce, co? Na Kubu s tebou! Uváděl jsi Frýbu za pultem? Tedy ženu, chci říct? A co Rozpaky kuchaře Frýby? Tak moc jsi podlézal? Režimu? Kápni už konečně božskou, ty smrade, anebo tě zamorduju jako to dělával v klášteře zlatej Frýbeňský, ach, dej mu Frýbůh věčnou slávu a až na věky věků ámen a támhle v kastrólu tě budeme, Frýbo, i na smetaně dusit a s rybou a až do večera, ohohó, ať teče rum kapitána a na televizní rakvi patnáct hlasatélek líp než herečky popíjí," začal poměrně procítěně zpívat: "Frýba je jako večernice plující dávnou oblohou… A frýboráku, plápolej, frýboráku, jásej, děvče mé se vrátilo…"

Strašlivá, strašlivá scéna! Hodna snad jen krvavého románu Josefa Váchala. A jaké to zvukové pole k ní vytvořeno. Mísilo se v nás všechno. Proplétalo, přelévalo jako muzikální améba. I my jsme beztvaří, blesklo mnou. I my, popaři… Ale v tom křiku jako z Pečkárny jsem ihned zase zapomněl. Bohužel.

"Hej, soudruhu. Frýbovci tě vraj chtějí a škemrají už až u Špidly, aby ses vrátil. Uděláš to? Ach, nastoupíš novou cestu?" řval zatím zoufale zbabělý Nepokorný a škrtil Miloše. "Máš na to vůbec náturu, ty srabe? Nová doba, co? A my tady s Vondráčkem pevně doufáme, že toho bohdá nebude, aby Miloš Frýba z boje utíkal, a že to do roka a do dne zlomíš!"

"Co vlastně chcete?"

"Uznání!"

"Pro sebe?"

"Uznání pro tebe, ty hovínko! Jenom krapetíček uznáníčka. Jenom kapičku štěstíčka…" A trhal z Frýby už zcela zpitoměle tesil. "A pak ještě chceme znát pravdu a jak to všechno bylo, mluv! Anebo na tebe mám vypustit krakena?" A výhrůžně ustoupil, aby Frýba lépe uviděl sošného a svalnatého Alexandra Hemalu.

"Už můj kamarád Jirka Wimmer dal kdysi svolení, že s tebe smím plesknout," upozornil Frýbu Saša.

"Ach, děti. Uchovejte mír. Co po mně doopravdy žádáte? Hodinky?"

"Jen abys přiznal barvu, ty kulišáku. Čí vlastně dneska jsi a komu zaprodán a blíže už to definovat nelze," blížil se Hemala ke své oběti jako kyrysník. Tu se však stala věc! V jádru nezdolný Frýba se vzepjal jako rujný hřebec a počal se nám rafinovaně bránit našimi vlastními zbraněmi: "Před naší, za naší, Hemala ať nepráší. Hej!"

A to jsem tedy koukal, jak Frýbovu konkurentovi sklaplo. Zavřel ústa, srazil perka, zafuněl a couvl. Frýba zato nabral dech. Až do plic: "A teď za Pepíčka Kemra!" zahlásil: "Když máš na Kavčích orchestrión, nevadí, že ti tam fičí… Ródeo, ródeo, ródeo, ródeóó… Štěstí nekoupíš za milión, i Jakeš v plotě zas klíčí… Rumcajsi, Rumcaji, je pěkný počasí…"

Léta sedmdesátá se vrátila. Na chvíli. Ten ozdravný frýbí vodopád. A já konečně pochopil aspoň základní principy hudební terapie, kterou jsme sami na Frýbovi tak nechutně zneužívali. Díky za tu terapii. Odveta přišla! A Hutnej Kondor zareagoval na vyzvání další písničkou: "Tancuj, tancuj, vykrůcaj, vykrůcaj, jen nám Frýbu nězrůcaj, nězrůcaj, dobrý Frýba na zimu, na zimu… Nemá každý perinu, perinu… Lá, la la la, lá la la la, nemá každý perinu!" tancovali hoši navzájem zaklesnuti. "Hej!"

Ano. A tak to má být. Útoč hudbou! Jenže Miloš už odkudsi nabral sil, asi ze svých neviditelných rezervoárů dobré nálady, a brzy kluky zcela přehlušil procítěným, táhlým a vtipně sebeironickým: "Zpívejte, lidičky… Frýbovy písničky…"

A já? Já tam stál… a divil se. Ale čekal jsem snad méně? Ne! Já to věděl vždycky, vlastně. Vždycky to bylo v něm. Jako v koze. Toť náš Miloš Frýba. Ten pravý. Ten opravdu Nepokorný.

A druhý Petr Dvorský, navíc. Nezklamal: "My jdeme dál, my jdeme dál, jářku do počasí nám nic není," rázoval si chrabře. Už mi to bylo jasné: chtěl jenom naťuknout. Ale od špičky! Stalo se. Díky nám. A on se teď otevřel. Celý, celičký. Zbavil se upjaté skořápky. Oho, už vycházíš z tesilu, bratře Frýbane! "A chůze mokrou kaluží Frýbu jenom otuží, i když má spoustu vad…" Zkrátka jsem to pochopil. A on se vzchopil a teď už jen pučel. V šíř i výš a v našich užaslých očích až do gigantických rozměrů frýbismu umocněného na entou. Veliký, veliký Miloš Frýba. Vida. Chtělo to jen chvilenku krátkou – a dozrál. Až k hrdému odporu vůči nám. Vzklíčila v něm opět jeho ryzí jakost let sedmdesátých, ale na úrovni nové doby. Mužný a bájný hlasatel ze starých pověstí českých se vzchopil obrozen, ale nevěděl, že jsme ho od začátku tak chtěli. Netušil, že právě toto byl náš skrytý cíl a jak jsme šťastni a v nirváně. Tak ti za to tisíckrát děkujeme! Že se až dosud před světem ukrytý a v sobě uzavřený Frýba konečně dobral a dodral až k meritu současna. Hle! Teď už bude stačit povzbudit ho jen maličko. "Spoustu vad?" zopakoval jsem distingovaně…"Ale kulový. A co si to pořád namlouváš? Ty – a vady. Nemáš žádných, Miloši, a promiň, že ti tykám, ale ani jedinou." A jakkoli jsem spíše přítelem žen, v tu chvíli jsem to už nevydržel, protože jednou určitě přijdou časy, kdy budu já, producent Denis, Miloše ještě potřebovat, i vzal jsem ho skoro nábožně okolo ramen a malinko jsem se přitom nadechl: "Kdybys tak náhodou… se někdy cítil sám… tou cestou Frýbovou, tou dej se rovnou k nám… Ju?" Rozhlédl jsem se po chlapcích asi jako se Jánošík rozhlížel po svých zbůjnících: "Milion přátel máš… v slzavém údolí… no tak, co bylo smaž, smíš hlásit cokoli…" A ano. Opravdu. Jako na dotvrzení svého právě vyzpívaného "povolení" jsem z rádia uslyšel až velice povědomé mečení.

Sílilo! "Louky a stráně… poseté Frýbou…"

Nu, nebyla to snad kozlí výzva nám všem? Výzva k až té vůbec nejvyšší poctě typu "Frýbo vyskoč?" Jistojistě byla.

A někdy už se to tak sejde nejen ve staré Praze. "Chlapi!" povídám.

"Denisi?"

"Do řady!"

A všichni čtyři jsme pak panu Miloši Frýbovi konečně vzdali čest. Jak? Jak se sluší a patří…

"A ty se jen zapni, ty Kondore jeden," napomenul jsem po první sloce Vondráčka. "Ne tak! Líp. Dobře. Děkuji. VŽDYŤ CO BY TOMU ŘEKL TADY PAN FRÝBA?"

A všichni teď už jako ze škatulky jsme pokračovali, přičemž Saša Hemala opravdu "jel" – a udával tón. Nakonec jsme to přezpívali celé. Krása. A až po: "Tam, kde Frýba, domov můj!" A nebudete mi to věřit, ale v něm snad musilo dojít k nějaké ještě hlubší katarzi, protože zavzlykal, ba začal se omlouvat. "Ach, čeho všeho já si nebyl vědom," opakoval stále. Pak nás zobjímal, a to velmi mužně a jednoho po druhém. "Díky, Sašo!" otřel si o Hemalu nos. "Otevřel jsi mi oči – já ti otvírám náruč. Čo bolo, to bolo, terazky jsem už zase jenom Frýbou. Do smrti."

"Do smrti dobrý, Miloši."

"Do tý nejdelší." A otočil se. Odcházel. Vyšel dveřmi. Na zápraží. Do slunce. Stál v plné jeho palbě. Bylo po dešti… a tam za tou duhou… Ale což nás zajímají kýče barev? Buďme dnešní! TAM ZA TÍM FRÝBOU, přece!

"Nedoceňoval jsem až do dneška kvality Hurvínka," řekl Miloš zkrotle. "Nedoceňoval jsem tím pádem ani kvality své. Howgh."

Bylo to málo? Někdy stačí i méně! Pronesl tím celý projev. Stál tu. Existoval. Byl.

"Jenže i vy jste se mýlili, kuliferdové," obrátil se náhle a celý se zdál nově prozářený od paprsků nebeských. "Mýlil ses dokonce i ty, Denisi." A ještě se ke mně jednou ohleduplně vrátil a položil mi svou milou ruku na rameno, zrovna jako já svou předtím jemu. "Časy se mění ještě více, než vy sami chápete, nádivové, a Frýba už tedy nejsem jenom já, protože Frýba už není jenom jeden."

Zešílel?

Opět mi vytanul Foglarův dvojník Mirek Daneš. A Stínadla. A popravy. Procesy. Uvolňování. Krach komunismu. Předání moci. Sametová. Další režim.

"Jste tedy dva? Máš snad, Frýbo, dvojníka?" Polekaně jsem se rozhlédl.

"Ano. Mám. Jsou nás miliony."

Stál tam. Nehybně. Ach, Frýba! Jedině Frýba! Jedině Frýba vyhraje!

Jako bych uslyšel až z veliké dáli skandovat to šumné moře jeho fanoušků.

A Miloš sám? Jen zářil. Víc… a ještě víc. Pochopil jsem předtím opravdu příliš málo. Pan Frýba nyní pochopil víc. Milionkrát víc, než my všichni čtyři popíkáři dohromady.

"Stamiliony Frýbů!" Přejel si dlaní odspodu přes bradu a po tváři vzhůru k čelu. Až jsem se lekl, že sloupne fantomasí masku a vše bude rázem jinak. Zůstal však frýbí.

Tedy žádný Jean Marais. Poctivý český kazatel, tedy hlasatel. A s talentem. Ne, nebyl komplikovaným mužem se sto obličeji. Kdepak. Stál tu jako gentleman ze staré školy. A s tváří jedinou. Svou. Tou selsky upřímnou a z Hradů. Starých, dobrých, RAJových a českorájových. Bez pivního tácku, ale poctivec od kosti a čistá duše. Nejen symbol. A co hlavní, byl si už konečně toho všeho vědom.

Své klidné síly.

Byl. Slavnostně proto vyslovil i své poslední naučení: "Ani sebelepší obličej není víc než slupka. Slupička. To jste vy, páni konšelé, nevěděli? Mám přání… a možná omšelé, ale zato pro svět hlavní… Je totiž společné všem Frýbům a ne nějakým pánům Humblům. Společné všem poctivým lidem. A ta má touha vězí tady," přiložil si navzájem propletené prsty na srdce.

A pak je třikrát prolomil: "Šaryku? K noze… Z nádorů ač jsme různých. Tedy z národů." Frýba se přeříkával opravdu jen výjimečně. Profesionál! A já byl tak rád, že se mu jeho sebeanalýza díky nám povedla. Ta sebekritika, vlastně. To přehodnocení. A že prohlédl, a to právě a jen díky intenzivnímu hudebnímu frýbingu, té naší všestranné propagandě komerce. Takže je to přece k něčemu! A Miloš si díky pár hitům a pár schopným hitmakerům i konečně uvědomil, že není žádný hej počkej. Ano. Teď už ví, jakou hmotnost má mít pravý pan Frýba."

Stál tu a jen skromně svěsil levý koutek. Až pak hlavu. "Frýba, to nejsem jenom já. Frýba je stav mysli."

A pak se k nám obrátil širokými zády a sestupoval po schodech. Slunci vstříc. Louky a stráně poseté Frýby… Budou krásné. Opravdu. Díky. A BUDE JICH VÍC!

Frýbů. Anžto teď teprve se to ve mně správně uvařilo a zkornatělo to a mečelo. Dívali jsme se za ním však všichni. A nebylo už sporu. Stal se i dík naší vzpruze a naší traumagitaci konečně sám sebou.

Bude umět zůstat i symbolem? To už se uvidí, ale já jsem přesvědčen, že ano. Frýba, symbol všech přímých a městským životem ještě nepokažených. Všech frýbích.

Sešel svižně až pod schody. Zastavil se. Měl tam kolo. Mohl jet rovnou, a přece ještě chvíli cvičil prostná. Miloš Frýba! Miloš Frýba cvičí prostná. On sám. Dívali jsme se.

Pak si zvolna vyroloval nohavici. "Bděte," utrousil. "Buďte svorni!"

"Frýbí… je barva naše."

"Neprozraďme nic, co víme."

"Mlčenlivost frýbí nás."

Už nasedal. Už se ani neotočil, to bude teskno. Smutná, zlá chvilka. Odjížděl zrovna jako Shane.

"Jen-pouhý-venkovan?" povyrážel ze sebe chraplavě Nepokorný.

"Drž hubu," řekl Vondráček. To bylo vše.

A jen já zaslechl, jak si Vondráček šeptl: "Jak mu závidím."

Že by dravý řízek šoubyznysu činil pokání? A co to má vytetováno na předloktí? Něco jako slušivý náramek? Podíval jsem se lépe. "Jít… a hledat Frýborádo!" stálo tam.

"A víš, že máš pravdu, ty kluku ušatá?" prohlédl najednou definitivně i Kondor Nepokorný, když nápis uviděl, a podrbal rovněž mne, Denise. "Slyšíš, Sašo? Jsme my to ale volové."

I Hemala se teď usmál. Ale ten úsměv na Frýbu neměl. Ani nic jiného z Hemaly.

A pak Saša sotva pootevřel ústa při zpěvu, zato však zadupal nohou do rytmu, asi jako by chtěl nám všem rozproudit krev. A zaprudil: "Ach, je to tak… A pásl Frýba nás voly u hája! Pásl Frýba nás voly na tej panskej jateli…" A z dálek modravých volání a nad poli, snad až tam u Starých Hradů se ozval skřivan. Borový zavoněl háj. Frýbí Age nadcházel. Snad. Snad víme to. Že pár Frýbů stačí mít, co "uměj za to vzít". Krásná pohádka. Ač Ota Pavel by jistě napsal ještě daleko pěknější, a že se mi hlava točí, za to může Frýba snad, tak civ mu nad obočí a budeš taky psát! A třeba dokonce veršíky.

Já sám se raději spokojím s prózou. A tím, že sám sebe dodnes vidím, jak tam oddaně stojím na onom zápraží a Miloš už jen tečkou v dáli, která však se dál a dál oddaně opírá do pedálů. Je opět sám. Stále i bez auta. Žádný Frýba s červenou bugatkou, nýbrž na ráně mezi cizími vozy, tak cizími… A přece zatím neporažen. Svůj.

Šťastný to muž! Ach, kéž by tak mohl být mým dědečkem.

A koukejme, už je až za benzinkou. Již ve svém tesilovém obleku vybírá táhlou zákrutu, aby vjel pokorně až na výpadovku. A co dál? S čerstvými výpary a větříkem se ke mně náhle donesla jeho poslední veselá písnička.

"Každý Frýba, jenž projel cílem, ať v modrém či bílém, i ten, co měl pád, každý stejný boj svádí a nechce se vzdát… Vy písničku mládí mi budete hrát!"

Ano. Ještě budeme. Zvítězil jsi, Milošku.

S Frýbou má svět naději.

Rychlá Ivana odmítá Brada Pitta

(Pravdivá povídka z jedné pošty)

Ivaně se její nový přeliv dvakrát nelíbil. Vlastně ani třikrát ne. Stála krásná – ale zachmuřena – v práci, tváří v tvář stěně s přihrádkami na dopisy – a třídila a třídila. Noční směna se žvýkačkově táhla, ale Ivana měla tyhle "aktivní noce" na poště koneckonců ještě nejradši. Třídila psaníčka milostná i erotická i normální a walkman jí do uší odťukával rychlé brejky. Sting hezky zpíval. Ivana mu naslouchala, ale stihla velepozorně sledovat i všechna směrovací čísla a adresy míhající se jí před očima. Pracovala s rutinou. měla rychlé prsty. Zručně sklepávala obálky do úhledných paklíků a vzpomínala nyní i na příjemnou kanastu na chalupě… s přáteli.

Pošta v noci, pošta v noci. Kazeta ve walkmanu dohrála. Nastalo ticho.

Ivana byla už dávnou absolventkou jistě poštovní školy a považovali ji za jednu z nejšikovnějších zaměstnankyň nové velkotřídírny dopisů a balíků v Plzni-Křimicích. A nejen to. Mnozí kolegové Ivinku právem pokládali i za pošťačku ze všech nejhezčí. Měla něco v očích a prach to zaručeně nebyl. Každému připadala jemná a samostatná a nebylo těžké se do ní rychle zamilovat. Nebo si aspoň sednou za její útlá záda do listovní třídírny a zadrnkat na kytaru Angie. Sám bych jí rád zpíval, ale poslední dobou času na sny ubylo. Pošta v Karlových Varech byla zrušena a práce zde v Křimicích úměrně tomu narostla a přicházela v návalech, ó, zvlášť vy NOČNÍ návaly! Snad jenom paní Ivanu nikdy nevzrušily.

Ivanu vůbec vzrušilo máloco. Bylo jí už skoro třiatřicet a doma na ni po práci čekávali dva kluci, s manželem vlastně tři. Jednomu z jejích synů už bylo třináct. Myslela dnes při třídění na jeho školní úlohu, ale nezaostávala kvůli tomu. Při prudkých povodních psaníček dostávaly některé Ivaniny kolegyně psotník (kupříkladu taková slečně Zmatlíková) a jiné zas trpěly úpornými návaly krve do hlavinek, ale Ivinka nikdy nezažila nic z toho, stála u poliček chladně. Clint Eastwood by ji obdivoval. Ivana oplývala šarmem, ale byl to tichý a smrtelně nebezpečný šarm. Patřila k bytostem, kvůli kterým muži i páchají sebevraždy. Narodila se v dubnu – ve znamení paličatého BERANA… a všechny Ivaniny vlastnosti taky BERANICI odpovídaly. Zmatlíková pokaždé zmatkovala, když toho bylo moc. Ivana jen prostě začala vždycky trochu rychleji hýbat ploutvemi, chtěla jsem napsat rukama, a pomyslila si třeba flegmaticky: "Tak já tu, lidi, třídím jak stroj… a přitom jest psaní dopisů letos, roku dva tisíce, už dávno víc než staromódní. Aspoň nikdo, koho znám, už dopisy svým přátelům nepíše, leda tak ještě na internetu nebo z mobilu na mobil, ale to jsou všechno spíše vzkazy, než delší dopisy.

Tak JAK TO, že tu pod mými prsty TYTO TUNY POŠTY každej den plavou? Odkud se berou? A KDO píše?

"Ivanko! Máš telefon!" Přerušila práci. Bylo to z domova. Na chvíli usedla ke stolu a naslouchala jakémusi výkladu, buďto synovu – anebo manželovu, nevíme, protože naslouchat s ní se skoro stydíme… Ivana mlčela, sluchátko na uchu, a jen občas prohodila nějaké tiché slůvko. Ona toho vůbec nikdy moc nenamluvila, hovořily za ni spíš činy – jako ve westernu. Naslouchala telefonu a řekla po chvíli třeba jenom: "A zapni pračku!" A dál naslouchala neznámo čemu. "Ještě brnknu mámě, Ivane. Lepší jsou ale černý." Mlčení. "Zatím odkrojit. Ne, jen tak nalehko." Zase dlouhé ticho. "Někdo se těší." Ivanino mlčení a pár po ní z kartace pokukujících pošťáků. "Nech to plavat." Další pauza. "Ne, už přestal." A ještě pauza. "Nikdy bych neotravovala." Po chvíli zavěsila, klidně vstala a pokračovala v třídění, jako by se nechumelilo. A ono nechumelilo! To jenom nováčkům a mně připadaly její hovory tajemné, to jenom takové Zmatlíkové se zdály přívaly pošty od aut přehnané. Ta nestíhala. Všechno ji bralo a vzrušovalo, šokovalo a mátlo. Ivanu ne. Ivaně již to zevšednělo.

A tak sama vymýšlela zpestření.

Asi aby to frajersky vypadalo, začala zrovinka teď schválně třídit jen jednou rukou – i to zvládala – a tou druhou ledabyle lovila z kabelky cigaretu. Ivana byla levačka a ty bývají v mnohém geniální, jak víme. I nyní mistrovsky třídila jen tak "od boku" – a kouřila, ne, zákazy pro ni neplatily. Měla výjimky. V ledasčem. Šéf si Ivanu předcházel, protože se mu líbila. A pak ho DOSTALA i svou výkonností a zručností. I dnes měla svůj den. Brzy stál okolo ní ani nedutající kroužek vyjevených zaměstnanců, kteří při pohledu na svou hvězdu prostě již nedokázali dál sami třídit… a kteří už svedli… nu, jen se dívat. A když Ivaně cigáro "v tom fofru" zhaslo, zkušený Olda Šiml jí úslužně připálil.

"Ivanko, ty JSEŠ ale výkonná!" hlesla se vznešeným obdivem baronka Lída.

"Jó, ta naše holka vydá za deset!" konstatovala Jarka, která už měla před penzí.

A Ivanina nejbližší kamarádka Vlasta se jen spokojeně usmívala. Všemu přihlížející dispečer Pepa byl taky rád, že to "odsejpá", a Ivana třídila, až se hory zelenaly. Úplná serenáda. A zase jen kratičká pauza na telefon: "Ahoj, mami!" Pauza. "Já ti tu mateřskou školku závidím, já bych tam šla dělat hned!" A ještě pauza. "Tak dobrou, mami, a pohlaď za mě morče." Poslední pauza a smích: "Né, nebije!"

Ivana se vrátila k přihrádkám a najednou ještě zrychlila. A fííí! Precizní, dokonalý strojek jménem IVANA LITICKÁ se točil nesmírnou rychlostí. Obálky splynuly do jednolité čáry. A Ivana? Jen poklidně pootočila hlavu směrem k Lorencovi – jednomu to z přihlouplejších zaměstnanců: "Lorenci, podal bys mi ten černej kabátek? Začíná mi bejt pěkná kosa."

A tak to šlo dál. Brzy byly tři hodiny ráno a Ivana pracovala stále na "tři sta obrátek", jak se u pošty vzletně říkávalo. Začala sice znova třídit oběma rukama, ale to jen aby dispečer Pepa neřekl, že moc frajeří. Zadumaně při práci nadále šlukovala, až nakonec nedopalek vyplivla do téže přepravky, kam odkládala obálky s nečitelnými adresami. Aniž si po chvíli všimla štiplavého dýmu… a aniž zpomalila, začala chroupat všelijaké ovoce. PŘED SPANÍM JABLKO! věděla. Chci zdravý chrup! Ráno se blížilo a oči se Ivaně klížily.

"Matroš došel!" vykřikl pak někdo z tumpachových čumilů. "Hoří!" zařval kdos jiný. Zmatlíková omdlela. Baronka Lída se ovívala vějířem. Ale ani požár nebyl tak důležitý, jako veliké Ivanino vítězství nad kanálem La Manche, chtěl jsem říct nad přírodou. GÓL! Už nebylo co třídit. Byly čtyři hodiny ráno a někdo pracně hasil. Ivana se česala.

"Víš co, Ivanko," řekl zpocený Pepa. Dnes už můžeš domů, roztřídilas to za všechny."

A tak šla. ODEVZDANĚ.

Zbožně na ni čučeli. Olda, vzkříšená už Zmatlíková, baronka i Wendy Matějka a dispečer Pepa, ba i z Ivany zpitomělý Lorenc. Díval se na ni a bylo mu líto, že už je vdaná – ta bytost nadsvětelná, kterou dalo poště snad samo NEBE. Ó, ó PŘÍRODO!

Rychlá Ivana udělala doma se syny úkoly, aby obdrželi jednušky jak biče, a na další noc si uchystala tento závazek: třídit ještě rychleji. A předsevzetí poté vskutku plnila na výbornou: třídila dokonce na pět set šedesát obrátek. Že přeháním? Ale ne: VĚŘTE MI! Ostatní na poště už dávno nic nedělali a jen se okouzleně chodili dívat Ivaně na prsty. Ivaně na ruce. Ivaně na zadek. A Lorenc se o Ivanu jednou loktem otřel. Schválně? Kdo ví. Rozhodně však následkem toho uklouzla a spadla jak široká tak dlouhá do přepravky plné dopisů. V tom snu… Fuj! probudila se s velikou krůpějí potu na čele. Celé se mi to jen zdálo? Ještě že tak!

Rozhlédla se. Ležela sama doma v posteli. Pohlédla na usmívající se červený budík a ten ukazoval… "A jéje! To abych už upalovala na tu OPRAVDICKOU noční," vzlykla rozespalá Ivana.

Hezky se oblékla a jen se znova zachmuřila při pohledu do zrcadla, to když spatřila svůj přeliv. Chtěla být za nejsvětlejší blondýnku, která PROZAŘUJE SVĚTY, ale tohle ta kadeřnice "ňák přepískla", že… Stavěla se u internetu políbit manžela, koukla na už spící syny a brzy nato vyšla z domu – do chladu. Vsedla do opla. A již se coby "rychlá Ivana" blížila k poště. Tmou.

Tu začalo Ivaně zvonit v uchu. Předtucha? Možná. Před poštou parkoval vůz se žlutou metalízou. Lampa nad vchodem jej do detailů osvětlovala. Vůz vypadal jako medúza – ale krásná. Ivana zaparkovala opodál.

Vylezla z opla a šla k onomu žlutému vozu blíž – a blíž – až seznala, že tentokrát nepůjde jen o přebarveného Lorencova trabanta, nýbrž že zde stojí hladký, krásný a pevný BENTLEY. Ba ba! Skoro ji vzrušil.

O BENTLEY se nonšalantně opíral štíhlý blonďák. Jako by z oka vypadl známému hollywoodskému herci Bradu Pittovi. Blonďák bubnoval prsty po kapotě a netrpělivě kouřil. Nerozhlížel se, ne: zíral Ivince přímo v ústrety. Pomyslila si: že by pohádkový hrdina? Že by můj dnešní pohádkovej sen pokračoval? Na mou duši, je to tak!

A kdysi prý býval idolem lidu Charles Dickens. Dnes je to BRAD PITT!

Ivana hodlala tohoto muže nevšímavě obejít coby zátku, ale Brad Pitt ji hrdinsky oslovil. "Slečno, nezlobte se, že se na vás obracím, a navíc v šeru, a když spěcháte, ale… ale – nejste vy Ivana Litická?"

Zmrazila ho svýma modrýma očima. Mlčení – ale hrálo to v ní.

Brad Pitt se pojednou začal potit. Tyky zrudl. Cigareta mu vypadla na metalízu. Ustupoval před postupující Ivanou, a to tak dlouho a natolik zmateně, že mu podjely nohy a on upadl do kaluže. Hned se ale sbíral. Voda z něj crčela v čůrcích. Byl rázem skoro psem. Ivana blonďáka mlčky pozorovala. Dostala samozřejmě šanci zmizet před ním ve žlutomodré budově křimické pošty, ale s rukou už na studené klice se přece jen zastavila.

"Měl jste mi něco vyřídit?" zeptala se, jako by hovořila s poslíčkem, a v jejích ostře odsekávaných slovech byste nenašli více citu, než se dá vymačkat z balíčku plsti. Z očividně ztraumatizovaného blonďáka se staženě vydralo: "Já měl… Měl jsem vám… Totiž…" Koktal a potil se, jako by umíral.

"Tak vymáčkneme se už, pane citrón?"

Nešlo mu to však a nešlo.

Ivana se konečně pousmála. Aby mu dodala odvahy. Ale Brad Pitt se stejně rozklepal. Najednou padl na kolena a z bahna k Ivaně vzhůru mumlal: "Paní Ivano, proboha vás prosím, neodcházejte! Jen pár vteřin… mi věnujte, ne víc, protože já…"

Ivana pustila kliku pošty a vlídně shlížela na uzlíček u svých střevíců. Byl jako to její morče doma. Jak její synci před pár lety. A Ivana měla děti ráda!

"Co tedy chcete?" zeptala se muže zostra. "Jste tak zbabělý, že mi to nedokážete říct? Pohrdám vámi už předem, pane, a vaše maska hollywoodského hejska je možná fajnová, ale fajnovka jste hlavně vy sám. Jdu!"

Tu se však ten blonďák vymrštil a poskočil kupředu jako kůzle – anebo jako by chtěl Ivaně v beznaději odříznout cestu. I vychrlil ze sebe překotně:

"Dělá tu u vás nějaký Lorenc?"

"Dělá. A co má být?"

Napsal mi dopis do Los Angeles, víte? Ještě na mou starou adresu, kterou pravidelně otiskuje časopis Sinema."

Ivana jako by ani moc neposlouchala. A Sinemu jaktěživa neotevřela. Rozvážně se přehupovala z pat na špičky a ze špiček na paty a palci na rukou točila mlýnek. Aha, ODTUD vítr vane, PANE! pomyslila si. Po chvíli pak Brada Pitta štiplavě popíchla:

"Znám Lorence, pane natvrdlý. Ten ťulpas čučí denně na filmy z videopůjčovny a zblbl z toho. Nedivím se, že píše milostné dopisy Julii Roberts a Sandře Bullock, ale že se zamiloval i do Brada Pitta, to jsem od něj nečekala." Pak vytrhla onen drzý dopis z Pittovy chvějící se ruky – a jaksi vzdorně jej začala číst. V dopise stálo:

VELEVÁŽENEJ PANE PITT!

Píšu Vám z Česka. Jsem fanda Kim Basinger a Harrisona Forda, ale to sem nepatří, a zkrátka, tady u nás na poště dělá jedna móc hezká ženská ménem Ivana Litická. Víte, já už dávno napsal i tomu režisérovi Titanicu Cameronovi, jestli by ji neangažoval do svýho příštího filmu, ale Cameron mi neodpověděl, protože asi chtěl ušetřit za honorář, o který by si pak Ivinka řekla. Inu, pane Pitt, tak píšu teď Vám. Ivana mi připadá na nočních osamělá a já sám jsem ostýchave, a tak mě napadlo, jestli byste za ní nepřijel. Je sice vdaná, ale jistě se nudí a měla by radost a její manžel třeba taky, i když tím už si tak jistej nejsem, pane Pitt, ale rozhodně přijeďte, a abych Vám dodal odvahu, tak ještě malou zajímavost na konec: Ivana je prý MOC dobrá hospodyně. A co se pošty tejká, umí třídit dopisy i tempem šest set třicet kusů za minutu.

Váš fanda Lorenc. (Viděl jsem ten krvák Sedum – i Bandu rváčů.)

Ivana dočetla. Zívla. Zmuchlala ten dopis štítivě levou rukou a upustila takto zhotovenou kuličku mezi mřížky kanálu. Zvedla oči a změřila si Brada Pita jako totálně nekrytý šek. Neřekla ani petrklíč. Mlčela. Bylo to jejím zvykem. Mlčení ji dobře charakterizovalo. Když mlčela, byla nejkrásnější. A Brad Pitt teskně pravil toto: "Můj manažer Ricky mi čte veškerou poštu, ale cvičil jsem ve čtvrtek stojku a zrovinka tenhle dopis z Česka se mi po pádu přilepil na zadek a nevím proč, snad z jakýchsi bláznivých důvodů, mě v tu chvíli napadlo udělat aspoň jedinkrát v životě něco úplně, ale úplně pošetilého a nečekaného, zkrátka něco proti pravidlům velkého světa byznysu, světa plného pozlátek, však to znáte, světa, jehož jsem bohužel už nedílnou součástí a otrokem. A tak jsem vsedl na kolo… chci říci ne letadlo… a frr sem k vám! Vždyť v magické Praze, v srdci Evropy, jsem ještě nebyl, říkal jsem si za letu, a nedaleká Plzeň, mňo, tak v ní prý stojí zase prima PIVO za ochutnání. No – a taky že jo. Přijel jsem, viděl jsem – ochutnal jsem. A pak… V tom pivovaru jsem unikl ochrance a tady teď čekám, Ivano, už jenom na vás – a nelžu, na mou duši, nebo ať mě rozemelou na prášek! Chtěl jsem vás prostě vidět – tu legendu Křimic, o které Lorenc tak dobře píše. Vidět vás jako Neapol – a nezemřít a až pak letět zas tam k nám domů, zpátky, tam za velkou louži. Jenže…"

Brad Pitt se rozkašlal.

"Jenomže… když jsem vás teď opravdu spatřil, pochopil jsem, že všecko, všecičko, co jsem až dosud ve svém neplodném žití považoval za lásku, tak to že vlastně ještě TA PRAVÁ LÁSKA nebyla, namoutě, že ne.

Víte? Rozumíte mi? Přijel jsem, viděl jsem… zvítězila jste!"

A štíhlý blondýn pokračoval slovy těmito:

"A prozřel jsem, jediná paní Ivano. Došlo mi vše. Přerodil jsem se v sekundě, jak doufám, a to v lepšího muže – mám alespoň ten pocit," blábolil. "Prostě jsem vás, paní Ivano, spatřil zde v šeru, od opla přicházet… a žádná z mých přítelkyň v USA neměla nikdy, nikdy vlasy… vlasy jako vy. Ta barva! Ta hebkost! Ta vůně tůně. A víte, víte… říká se, že krásnou ženu poznáš podle schůze…"

"Podle chůze!" opravila ho jemně.

"Podle chůze. A vy jste šla, a když jste přicházela, bylo TO TAM a … a … Něco se stalo a vy to něco máte i v očích, musím to tak říct, opravdu něco v očích…," blekotal.

"Prach z dopisního papíru," konstatovala.

"Možná, ale… Ivano! Já vás… Já pro vás chci prožít zbytek života a vzal bych si vás okamžitě za ženu, kdybyste… kdybyste o to jen trochu sála. Svatba na Červené Lhotě, na Kozlu, tom zámku, nebo tady někde na poště, to je mi jedno, ale svatba…

Já vím, jsem jenom hejsek, něco jako morče, jako tupá barbína pro holky, nic moc as v hlavě, hezká slupka jen. Ano, to si myslíte, ale… ale není to pravda a navíc také jsem takříkajíc za vodou, a nejen za tou velkou, a vy… vy… Do smrti byste už nemusela nic dělat.

Slyšel jsem od dispečera Pepy, že prý jste dříč. To jistě. Jednička. Ale občas že prý se i přeceníte a pak samým vysílením z nočních i dětí doma, že padáte do pytlů s dopisy. Říkal mi to – a slyšel jsem i o jiných utrpeních. Jste soustavně přetěžována! Nucena k přesčasům. Vydírána. Okukována. Osahávána. Překrmována. Opíjena. Pomlouvána. Jste možná i sexuálně obtěžována. Jste nuděna všemi existujícími stereotypy džungle – s stereotyp krutě ubíjí a dusí vaši jak leknín jemnou duši královny ze Sáby, duši bývalé monacké kněžny Grace Kelleyové, tak je to. A já, herec… povím vám jednu jedinou jednoduchou věc, paní Ivano. Zde stojím! Pojeďte se mnou, paní Ivano. Dost práce po nocích. Už žádné mučení. Mám rezidenci v Beverly Hills, tři výkonné motokáry a zahradu na Tahiti, vlastním soukromé letadlo a mám i byt devět plus jedna na Montmartru v Paříži, pronajatý sice, ale i ten zítra poctivě koupím – a to již čistě pro vás.

"Opravdu?" pípla nevzrušeně.

"Na mou duši, ať mě spletou a upečou v troubě! Poslyšte. Zrovna na zítra mám náhodou koupené dva lepší lístky do pařížské Opery, víte, do té s Fantomem vespod. Dávají Mrazíka. A pak jedu dopoledne rychlovlakem do Monte Carla a tři noci chci honit ruletu s Richardem Gerem a jeho novou ženou, jsme tak domluveni už z Las Vegas. No, a pak Tunis a na skok zpátky na Riviéru, zaplavčit si, a pak chci uhánět tímhle žlutým autíčkem až vzhůru do Pyrenejí, rozumíte? Serpentýny, ententýny, průsmyky, bílej sníh a žádný cavyky. Státeček Andorra se stády ovcí a ledovce a ty známé výhledy a sjíždět pak dolů, tam dolů do Španěl za zvuků kastanět a kleteb pasáků vepřů. A s námi jen můj sluha Bobo. Vydáme se chvilku ve stopách Salvadora Dalího a jediný rozdíl mezi bláznem a námi bude ten, že my nebudeme blázni. Katalánsko. A náš hold Madridu. Býčí žlázy. Barcelona, ona… Potom Gibraltar. Briti jsou tam skryti. Jestli jinde jo, tak tam jste ještě rozhodně nebyla, vy perlo střední Evropy. Což se netěšíte na tropy? Taky Casablanca. Humphrey Bogart! A pak do Timbuktu, mým letadlem přes celou Saharu až do Káhiry. Pyramidy v Gíze, Nil, krokodýlové, Suez a Rudé moře, Zelené moře, Modré moře. Bombaj, Cejlon, Karáčí, Singapur, Hong-Kong, Tokio a San Francisko, tulák se vrátil zas! Ale už s vámi."

Domluvil. Vztáhl k ní ruce.

"A to všecko ne, že nevím, co s penězi, ne paní Ivano. To proto, že… Poslyšte, já vás miluji. Jste pro mne jediná na světě a zůstane to tak už navždycky, a i na severním pólu. Pojďte se mnou, pas nepotřebujete, žádnej. Pojeďte a budete žít jako v hedvábí. Moji přátelé se stanou i vašimi přáteli – s výjimkou děvkaře Costnera – a moje přítelkyně zmizí z mého života, tak přísahám, prostě zmizí – a už je nikdy nebudu chtít vidět, ba ani Sharon Stoneovou ne. Ivano, já bych snad i zemřel pro vás, kdyby to bylo nutné, ale na druhé straně věřte, že se vás nedotknu ani konečkem tohoto nehtu, pokud nebudete chtít."

Dívala se na něj rozšířenýma očima.

Dodal: "Teď už nezáleží na tom, že jste krásná – a to jste – protože já vás miluju pro vás SAMOU – a to bude trvat, i až budete babičkou."

"Anebo Barunkou?" optala se opatrně.

"Ne, paní Ivano, já nežertuji. Nikdy – už se znova doopravdy nezamiluju, to prostě VÍM, a všichni v Americe v šoku užasnou, až si vás přivezu jako Kleopartu, chci říci Kleopatru, a někdo třeba i zařve PROČ? – a dostane ode mne přes hubu!

Protože já vás chci, květino! Jenom vás. I Bartošová je proti vám baba Jaga a chci vás ne proto, že jsou Češky, jak známo, nejhezčí, chci vás, proto, že jste to vy, vy jediná, jediná rychlá Ivana."

Domluvil.

Oddechoval. Pak prudce přiskočil ke svému vozu a galantně otevřel dvířka. "Já vím, paní Ivano, je to i na rychlou třidičku všechno příliš hopem. Takže – kolik chcete času na rozmyšlenou?"

Stála tam v šeru jako pampeliška a pouze se matně pousmála. Ještě chvíli mlčela. Odkopla oblázek do pouličního zrcadla. Třesk zazněl nocí. Střípky štěstí!

"Brade," řekla pak Ivana pomalu. "Brade – mohu ti tak říkat, ne?! Tedy Brade, děkuji za tu lákavou nabídku a věřím i tvé lásce. Jsi milý a neříkám, že mě jako muž nepřitahuješ. Nepopírám ani, že jsem chudá. Jakožto i má zem. Já i manžel pracujeme těžce, to je všechno pravda. Navíc k smrti ráda cestuji, ale Brade, ta PRAVÁ láska nevzplane nikdy na první pohled. Víš? To trvá déle a já, já ostatně nejsem žena pro tebe, po čase bys to pochopil, Brade. Vrať se do Ameriky! Vrať se do té své země neomezených možností a … vyřiď tam, že tady v Čechách nejsou pošťačky zas tak snadno k mání. Brade, byla to hezká chvíle, ale teď už se nezlob, musím. Práce nepočká. pošta, to je můj život. Ne Las Vegas. Ne zahálka. Tyto Křimice. Třídění. Klepaření. Milostná korespondence na stole. Brade, mně za minutu začíná noční. Pepa nepočká – a tobě stydne motor.

Brad Pitt opařeně polkl. Nasucho. Zapotácel se jako Hurvínek, kdyby mu Ivana odstřihla drátky. Zaslechla, jak bylo to jeho polknutí sliny křečovité a upřímné, a tak se k němu přece jen ještě pootočila:

"Brade…"

"Ano?" vydechl Američan s nadějí.

"Adios."

Pár minut nato už Ivana rozkmitala své útlé, ale pevné paže do nadlidských obrátek. Byl to její život? Snad. Stála tu a dřela, ale dobře, dobře věděla jedno: Jestli mě opravdu miluje…

A walkman jí rytmicky hučel do uší.

"Jestli mě opravdu miluje – tak se vrátí!"

Čtyřicet hodin

(Z cyklu Jerry Ženíšek a já)

1.

Když mi bylo deset, setkal jsem se starým spisovatelem Ženíškem. Vstoupil do naší školy jako náhodou. Nikdo ho neznal, nic od něj nečetl, snad krom naší hodné paní učitelky. Ta ho přivedla. Byl nám neznámý a sám jsem si proti němu připadal jako pověstný muž a taky jsem pověstným byl. Tedy ve třídě.

"Ptejte se," vyzvala nás nakonec paní učitelka.

"Z čeho vůbec vyžijete?" vypálil jsem od boku svou otázku – a vidím Ženíška, jako by mi bylo znovu deset… a ne pětasedmdesát. Stál u katedry a pak si sedl a zdál se mi roztěkaný. Tak asi vypadal Poeův muž davu, co se bál samoty a vměšoval se do zástupů vycházejících v noci z divadel. "Asi byl i dobrý střelec," napsal o Ženíškově detektivce Čtyřicátý výstřel kritik a spisovatel Peukert. "A možná ještě je." "A byl to Shane" křikl proto blbec Zíbrt, když Jerry vstoupil do dveří – kovbojku Muž z neznáma dávali den předtím v televizi. Ženíšek pobožně listoval v naší třídnici a pak zahrál na malou foukací harmoniku Hořela, lípa, hořela, až jsme viděli padat jiskřičky a plakat mládence, ačkoli sama na světě žádná panenka není. Dohrál a snad ani neočekával, že se budeme ještě ptát. Natož jak vyžije.

"Žiju z výtěžku čtyřiceti hodin," odpověděl a věnoval se mé spolužačce, která se zeptala, kolikrát už v životě použil středník. Zíbrt Íbrlaj se zezadu pak tázal, na jakém principu asi funguje italská mafie, a tím beseda skončila.


2.

Nicméně jsem Jerryho Ženíška dohonil před školou. Bylo sychravo, skoro mrazivo a on spěchal k nádraží. Jeho knihy opravdu nebyly moc známy, jako ostatně žádné knihy, a Jerry určitě nepatřil k celebritám. Co jinak dělá? vrtalo mi hlavou. Jak to, že vůbec ještě chodí, a jak to, že má tak dobrou náladu? Zdál se mi plný skryté energie a toužil jsem tenkrát (nějakým omylem) být spisovatelem, a tak mě zajímalo, jaké budu mít šance na přežití. Dohonil jsem tedy Ženíška, ačkoli kráčel svižně. Neměl ani vůz, ani zavazadlo, ani doprovod, ani auru lásky svých čtenářů, ačkoli o té se mluvilo. Pokud mi zrak sloužil, nebylo na něm vůbec nic s výjimkou mé vlastní jistoty, že čemusi věří. Nějaké hvězdě. Rozhodně ale ne pistoli. "JAKÝCH čtyřiceti hodin?" zajímalo mě stále.

Odpověděl: "To máš tak. Známí mých rodičů měli dvě děti, s kterými jsem si vždycky v létě hrál na zahradě a v zimě ve sněhu, a když jsme vyrostli, jedno z těch dětí si koupilo domek v našem městečku, oženilo se a dodnes je někdy navštívím, a protože má jejich dyslektický hoch potíže s čtením, napsal jsem pro něj příběh právě o dětství jeho rodičů, ale abych to zkrátil, někdy v mládí jsem pracoval i u kartografie a můj kolega mě seznámil se svou přítelkyní Ťukalkou. S prací jsme to nepřeháněli, pili jsme spíš pivo a tu Ťukalku jsem měl dost rád, takže jsem o nich postupně napsal čtyři romány a v tom posledním se vzali. Když si to Ťukalka přečetla, vzali se opravdu, ale jde o víc. Študoval jsem totiž svého času i vysokou a s výjimkou skript jsem se tam zajímal o první – poslední a můj spolužák Horác Frič zrovna tak. Byl to synovec Alberta Vojtěcha Friče a…"

A žvanil a žvanil. Blížili jsme se naštěstí k nádraží. Na louce za kolejemi dva lidé objímali nějakou břízu a Ženíšek povídá: "Nejen kůra březová a nejen obědy, ale i slova vlídná člověka živí. A s Horácem Fričem jsem se spřátelil, a tak dlouho jsme od sebe navzájem opisovali, až nás vyhodili. Později si vzal milou Moravanku, koupil chalupu, mají tři syny a jejich Vojta sbírá dinosaury, o kterých jsem proto napsal příběh, ale rozuměj, ty ještě musíš vědět, že jsem krátce pracoval i u pošty (já všude pracoval jen krátce), a to konkrétně u noční pošty v Plzni – Křimicích, a tam se třídily dopisy a dělala to velice zvláštní žena v triku a jmenovala se Ivana Litická a měla, myslím, něco v očích a prach to zaručeně nebyl, takže jsem za ní běhal jako pomatený, za sedm let jí napsal sedm set dopisů a sedm románů a z každého sedmého dopisu vznikla povídka, až mi jednu pochválil dokonce i její manžel," zasmál se. "A musím říct, že ji miluji, ačkoli tu nechci, hochu, zabíhat do detailů, protože tohle už je nádraží a já toho mám dnes ještě hodně a ty jsi ještě malý, jak teď koukám, takže jsem měl asi začít jinde, já moula. U Zuzany. Už ve škole jsem měl rád jednu holku jménem Zuzana, ale styděl jsem se a byl to zázrak, že mi vydržela psát ještě na vojnu, ale uprostřed vojny už to asi nevydržela a vdala se a já jí psát okamžitě přestal, ale po nějaké době mi přišel dopis: Co je s tebou? a to byla nejhezčí chvíle mého života, pokud si tedy zrovna vzpomínám, a ona se pak stala nějakou dětskou lékařkou a kupodivu dobře vaří. "Měl jsem vždycky dojem, že jsi lékařka," říkám jí, když tam přijdu, a ona na to, že hlavně dobré jídlo léčí."

Stáli už jsme s Jerrym u vlaku a spustil se drobný déšť. Bylo mi teprve deset. Naše městečko jsem ještě nikdy neopustil a svět se mi zdál obrovský a Jerry Ženíšek záhadou sedmi almar i vzpomněl jsem na Shanea a povídám zcela sentimentálně: "Neměl byste hned odjíždět, Jerry, protože má sestra a mí rodiče by někoho jako vy jistě rádi poznali."

"A co ty, Lorenci? Máš vůbec ve třídě nějaké kamarády?" odvedl řeč.

"No s holkama to zrovna netáhnu."

On už byl ve vlaku, a abych s ním mohl ještě mluvit, musel jsem dojít až pod okno. Otevřel a povídá: "Já nikdy nepořádám besedy, ale udělal jsem u vás výjimku, protože se už moc dávno znám s tvou paní učitelkou a ona je milá, takže je občas navštívím a pamatuj si, že máš vždycky jistější se vypovídat u lidí, které osobně znáš, anebo je máš dokonce rád."

"A to fakt žijete jen z výtěžku jediného pracovního týdne?" vrátil jsem se ke své otázce.

Zavrtěl hlavou: "V životě jsem kromě brigád nic nedělal a jak bych to taky stihl, nevíš? Vždyť sotva stačím navštěvovat své známé." A jeho vlak se hnul k západu.

"Ale říkal jste, že žijete Z VÝTĚŽKU ČTYŘICETI HODIN," křičel jsem za ním. "Tak to jste tedy lhal!" A běžel jsem po náspu a běžel.

"To že jsem povídal? Víš co? Ať ti dá máma profouknout uši a tímto oba své rodiče ode mne pozdravuj." A Ženíškův vlak se vzdaloval… a vzdaloval a já tam stál… a stál a dodnes, kdy už jsem starý, dotýkají se mne jeho poslední slova jako březnový vítr, co ke mně vždycky ráno dolétne se zapískáním lokomotivy, aby mě podrbal za ušima. A Ženíšek to opakuje stále:

"Říkal jsem přece, ty kluku, že žiju z výtěžku čtyřiceti rodin."

Poslední kroket s králíkem

Motto: "Byl to nejlepší přítel mé mámy a mého táty, ale teď se skrývá."
(Joanne Rowlingová: Harry Potter)


1. LETNÍ BOUŘKA

"Zpěvák Robbie Williams se nechal vysvětit, jen aby mohl oddat své dva kamarády pod širým nebem," zvedl Evin manžel oči od novin.

"Dneska se tu staví kolega z práce," odpověděla. To už byli na chalupě třetí den.

"A který kolega?" zeptala se Andrea.

"Lorenc."

Ani to nedořekla a zahřmělo.

"To je ten spisovatel?"

Eva přikývla a první těžká kapka dopadla před ně na verandu. Stáli teď všichni tři ve dveřích a pojednou se chvěli zimou, i když byli spolu. Mraky zastřely slunce. Nad jejich krásnou zahradou se zatmělo. "Nezvedej, Andrejko, prst, nebo ti do něj sjede blesk," varoval tatínek. Znovu zahřmělo a ještě blíž. Zvedl se vítr. Napříč zahradou letěly divné stíny. Korunami harašily kostlivé prsty, nebo tedy aspoň v představách osmileté. Hrůza, ach to je hrůza! říkala si Andrea. Na některých místech trávníku se vítr divně točil. "Krásné trychtýřky," upozornila zmateně rodiče. Dobro a zlo se slívalo. "Malá tornáda. Táto, měli bychom zakrýt pingpongový stůl."

Jenže jak brali plachtu, zafičelo to od lesů fúúú! A celá rodinka pod plachtou zmizela. Ve tmě se hledali, až se našli, a pak i cestu ven. Tam se zatím rozpoutalo hotové peklo. Vzhled zahrady se k nepoznání změnil. Teď už šlo jen o to, dostat se ke dveřím. I rozběhli se jako zajíci, ale v tu samou chvíli zase zůstali stát, jako když do nich uhodí.

"Lorenci! Kde ses tu vyčaroval?" dotázala se upjatě Eva.


2. KROKET S KRÁLÍKEM

"Ani nevím."

Jako zázrakem přestalo pršet. Vítr se utišil. Znovu vyšlo slunce a ozářilo zlatě jabloně uprostřed zahrady. "Výlet s Evou za město do stínu jabloní," zazpíval táta první tóny známé písničky. Ovoce na větvích teprve dozrávalo, ale bouřka už přešla. Andrea honila svého králíka až někde mezi lopuchy a mávala kroketovou paličkou v obrovských rozmaších.

"Ó, chceš hrát kroket?" zeptal se její tatínek.

"Ale i s králíčkem!"

A tak hráli. Lorenc si to namířil co nejlehčím krokem k prvnímu kolíku. Tráva byla mokrá, ale naštěstí včera posekaná. Evou. "Jestli nade mnou vyhrajete, tak budou tví rodiče volní."

"Ale copak nejsou?"

Zavrtěl hlavou.

"A když vyhraješ ty?"

"Zůstanou ve Fantomasově zajetí," dotkl se Lorenc vlastní tváře, jako by to byla jen maska. "Fajn, tak hrej," podala mu Andrea modrou paličku. "Už můžeš začít, Fantomasi."

"Dám přednost dámě."

"O. K." Zcela uvolněna klepla žlutou paličkou do žluté koule. Tou barvou se ostatně podle pravidel začínalo a Lorenc pravidla znal. Andrein úder byl dobrý. Koule prošla první brankou. Andrejka k ní došla jako při golfu v malém. "Kdo prostřelil branku, smí hrát znovu," upozornil ji táta.

"To taky vím." A klepla podruhé. Tentokrát se její žlutá koule ale jen dotkla brankové tyčky. "Tati! Hrej!" řekla Andrea. A když zahrál (průměrně), hned řekla netrpělivě: "Mami…" A když Eva zahrála (taky nic moc), vybídla i Lorence. "A jestli prohraješ, maminka tě zakleje."

"Co že mě?"

Udeřil a koule prošla jako zázrakem hned dvěma brankami najednou a ťuk, zastavila se přesně u míčku Evina. Ten DOTEK Lorence opravňoval k dalšímu úderu. Nejdřív ale přitiskl svou kouli do trávy podrážkou boty (jak to taktéž dovolují pravidla), a teprve pak do ní ťukl – a Evin míček odletěl plotem až do sousední zahrady. "Cha cha!" udělal Lorenc Evě do obličeje. Pak chladnokrevně prostřelil další branku a zasáhl kouli Evina manžela, ale jenom zlehounka, aby ji vzápětí nemilosrdně kroketoval až na uprášenou ulici. Tím opět získal i nárok pokračovat a takto postupně prošel všemi devíti brankami, aby nakonec bezostyšně vypálil i na kolík zaražený do špičky udusaného kompostu. Trefil. Flegmaticky obešel kompost, opět odpálil "míček" a začal se za ním vracet stejnou cestou k výchozímu bodu. Asi si však začal být sám sebou až příliš jist, takže předposlední branku (tu druhou od startu) minul.

"No, sláva," spadlo to Andrejce ze srdce. Teď mohla projevit ona své umění. Byla na řadě. Vcelku zdařile napodobila předchozí Lorencův postup. Hrála soustředěně a postupovala kupředu travou bez jediné chybičky. "Hezky," usmál se táta a králík Andreu taky doprovázel uznale a občas nadšeně panáčkoval. Jenom škoda, že pro něj taky nemáme malinkatou paličku, myslila si.

Dostala se až pod kompost, ale kolík nahoře už netrefila. "Táto!" vydala povel. Zahrál a dobře, a tak i znovu. Hodně se snažil. Pronikal brankami, až se taky propracoval pod kompost. Ani on však vrcholový kolík netrefil. "Mami. Hrej."

"Rodiče dirigovat umíš," prohodil zasmušile Lorenc, "ale já vás vyřídím stejně všechny tři. Než se, vy packalové, strefíte do toho toho kolíku nahoře, budu v cíli dvacetkrát." Posmutněle přitom pozoroval jejich zoufalé odpaly vedené až ze sousední zahrady a z ulice. "To je ale úroveň." Eva se po chvíli úplně rozplakala, až ji musela Andrejka obejmout a konejšit. "Neboj, mami, vyhrajeme to." A po Lorencovi se ohlédla s výčitkou. Už zase prošel dvě branky najednou a ještě jeden úder či dva a trefí startovní kolík a to bude konec, vítězství bude patřit Fantomasovi. "Vběhni mu tam!" šeptla Andrea králíkovi. Viděla však dobře, jaký si Lorenc dává pozor, aby nepřestřelil. Ťukl do koule opravdu zlehýnka a všichni viděli, jak se tato vítězně kutálí přímo do cíle… Ale tu kolem zasvištěl králíček a koule se zastavila snad jen milimetr před kolíkem.

"Vidíš, Andreo?" pousmál se bezstarostně Lorenc. "A právě tento milimetr rozhodne o osudu tvých rodičů." Ale jen chabě se pokoušel napodobit sebejistotu a sílu, se kterou Andrea okamžitě došla až pod kompost, ke své milé, žluté kouli. "Držte mi palce!" vyzvala a chvíli si bystrýma očima měřila dráhu. Pak rozvážně ťukla. TONK! Žlutá koule se poslušně vykulila do kopečka a zastavila se až u kolíku. Lorenc tam už taky stál.

"Taky ti k němu ale chybí milimetr, Andreo. Takže, bohužel."

"Jo? Milimetr? Tak si dej propláchnout oči, ty podvodníku." A opravdu. Koule se kolíku dotýkala.

"Můžeš hrát?" zeptala se z dáli vážně Eva.

"Musíš hrát!" vykřikl Andrein táta, jako by to věděl už od začátku.

"Budu pokračovat," konstatovala Andrea.

"Pročpak ne?" řekl Lorenc. "Stejně to zkazíš!" A zatahal ji zlehounka za cop.

Tak to byl vrchol. "Nepleť se mi tu, ty druhý králíku," řekla a ťukla do své koule. Ta se skulila z kompostu a čistě prošla první z devatera branek. Andrejka ke střele znovu došla povzbuzována oběma rodiči. TONK! A dvě branky překonány naráz. Šlo jí to.

"Jde ti to," uznal i Lorenc.

Šel s králíkem podle ní a oba pozorně sledovali dívčiny údery. V jednu chvíli se Andrejce zdálo, že jí chce Lorenc podrazit nohu, ale on ve skutečnosti jen uhýbal před králíkem. Však ví, že by byl diskvalifikován, odplivla si Andrea v duchu. A znovu ťukla. TONNG!!! Žlutá koule se bezchybně prokutálela další brankou. "Do toho!" zvolala Eva.

"Nedostávej strach!" vykřikl tatínek. Pak však Andrejka přestřelila.

"Tati, mami! Je to na vás!"

Andrejčin otec se soustředil. TONK! Vyšlo to. A znovu. Bezchybně se proplétal brankami. Najednou do toho přišel a nakonec stanul bez přerušení až před úvodním kolíkem, vlastně tedy i kousek před Lorencovou dlouho již zamrzlou koulí. "A teď se musíš trefit, táto!" zakřičela Andrea.

"Jenže Lorenc mi tam překáží."

"Uhni mu, ty druhý králíku!" řekla Andrea z legrace.

Konečně se její tatínek ohodlal. Ťuk. Jeho a Lorencova koule třeskly. Dotkly se kolíku zároveň. "No, tak je to nerozhodně," zasmál se flegmaticky Lorenc.


3. S PROUTKEM

Evu to celé trochu nudilo. Byla tedy docela ráda, že si jdou konečně sednout na verandu. I její manžel byl radši. Jenže Andreu nebavilo sedět. "Já bych si ještě zahrála."

"Proč ne," vracel se tedy otec travou. "Anebo si zahraj s Lorencem."

Jenže tomu to takhle moc nešlo, když se na něj rodiče dívali z židlí, a nebyl ve skutečnosti ani žádným Fantomasem, i reakce měl nějak pomalejší. Zato Andrea do toho přišla. A hrála teď jak mrštné kotě. Ani se nestačil vzpamatovávat. "Lorenci!" opakovala Andrea pokaždé netrpělivě, aby bylo jasné, kdo je na řadě. Ale především, aby bylo nejjasnější, kdo je na hřišti pánem. Tedy paní.

"Ach, to je smutné," řekla navíc pokaždé na oko sklíčeně, když se Lorenc netrefil – a chichotala se zároveň šťastně směrem k mamince. Byla jí velmi podobná a nakonec samozřejmě vyhrála.

"Ach, Lorenc! Tys mi to nechal."

"To bych si nikdy nedovolil."

"Ne? Tak to je tedy opravdu SMUTNÉ."

Prudce se otočil. Eva stála těsně za ním. A s proutkem. "Čáry máry fuk!" zaklela ho napoprvé jenom na oko. "Promiň, to se nepovedlo. Ale počkej, zkusíme to křížem skrze králíka," zvedla z trávy nonšalantně Andrejčina miláčka. "Ahoj! Protože ty už jsi, čumáčku, zakletej hodně dlouho. Ne?" přitiskla k něžné tváři vyjukaný chomáček. "A to by nemělo být. Takže tě osvobodíme."

"Ty jsi opravdu čarodějka," dostal najednou Lorenc opravdový strach (namísto obvyklé inspirace). "Myslel jsem si to hned. Evo. Hned, jak jsem tě viděl poprvé."

"Tak jsi se měl krotit! Teď už je pozdě. Pojď!"

"A kam?"

"Dořekneš mi to až za rohem."

"Ale proč?"

"Tohle kouzlo se nesmí předvádět před dětmi. Málem jsem zapomněla. Promiň, Andreo." A vzala Lorence zlehka za paži a odváděla ho až kamsi za dům a snad až k zahradní brance na ulici.

"Tak na shledanou, pane králík!" uslyšeli pak tamodtud samozřejmé.

"Ahoj!" Ale už to NEBYL Lorencův hlas a vzápětí se maminka vrátila v náručí s něčím úplně novým…


4. S KOTĚTEM

"A kde je Lorenc?" zeptala se posléze koťátkem úplně nadšená Andrea.

"Už odešel."

"Tak to tu moc nepobyl. S námi."

"To ne."

"Ach, to je smutné," hovořila ke zvláštnímu koťátku zvesela.

"Ale není," pohladila maminka obě ty malé bytosti najednou. "Však on už se mnou hodně byl. Aspoň ve svých snech. A já ho za to miluji. Š!"

Procházka Blesem s Ianou

1.

Vůbec nejkrásnějším z klubka příběhů o krásné Ianě měl být ten o procházce Blesem. Napsal jsem jej už před mnoha lety a nyní se vracím ve vzpomínkách do roků, kdy jsme byli dosud mladí a věřili všemu. I lásce. A slůvkem MY zde míním Ianu – a sebe…

A vysoko nad námi Edgar Allan Poe, který prý podobnou báseň ztratil.


2.

Trvalo to léta, než se nechala přemluvit. Ale pak svolila. Proč koneckonců ne?!

"Nemám najednou co dělat a nebude-li procházka příliš dlouhá a Bles moc hluboký…"

"Dlouhá nebude," povídám s jistotou, "ale co se hloubky Blesa týče, neručím za nic, protože AŽ TAM NA KONCI jsem ještě nikdy nebyl."

Tomu se Iana zasmála. "Nemusíme dojít až na konec. Stačí do polovičky. Mám si na cestu něco připravit?"

"Ne. Všechno máme tady v batůžku," mínil jsem, ale jist jsem si úplně nebyl. Nějakou věc člověk vždycky zapomene, například kompas. Já měl sebou sice dobrou buzolu – v jedné z postranních kapes – ale co když budeme postrádat jiný předmět blesí potřeby? Nu, v pravý čas se ukáže.

"Já potřebuju hlavně dobré boty!" začala si Iana najednou zouvat střevíce. Seděli jsme v poledne na verandě chatky, kterou nám propůjčil jeden náš známý. Bylo horko a obemykala nás zelená zahrada. Ne, nic nás nevybízelo k odchodu, naopak. Tím spíše ne k odchodu TAM do hlubin Blesa. Rozhlíželi jsme se travou a bylo tady krásně. Květiny voněly. Seděl jsem tu s Ianou a byli jsme v dáli i obehnáni plotem – a hlavně uplně sami. Nemuseli jsme se aspoň chvíli nikam lopotit. Ale to už Iana přijala můj plán za svůj a obouvala si pohodlné boty pro Bles – a já vzal svůj zelený baťůžek… Opustili jsme přítelův pozemek malinkatou brankou a přešli svižně loučku. "A teď přes ten klandr?" podivila se Iana. A ohradu radši podlezla. Ocitli jsme se přímo na okraji Blesa.

A pak… Vlezli jsme tam. Do něj. A šli jsme. Šero houstlo a my se prodírali hloub. DOVNITŘ. Mech se pohupoval pod našima nohama jako vlhká paluba a trny Ianku zobaly. Šla ale přímo kupředu a na nic se neptala. Po chvíli jsem ji vzal za ruku, ale to už byla pod našima nohama pevná stezka. I šli jsme po ní a Iana si chvílemi tichounce zpívala. Držet ji za ruku bylo inspirující, ale hlavně… Miloval jsem ji.

A žasl, co energie mi dává. Dávám však i já jí?

"Nabíjíme se navzájem anebo nás dobíjejí energií tyhle kmeny stromů?" zeptal jsem se.

"Obojí," mínila. Šla přes suché větve a praskaly a ona ze stezky života nikam neuhýbala. Nikdy. Vzpomněl jsem však na Lesojany.

"O kom to mluvíš?" optala se mě Iana.

"Jsou to démoni Blesa. Tiší skřítkové z větví. Posléze začnou stále hlasitěji šeptat různá jména a až vysloví ta pravá, to jest ta naše, zkameníme!"

"Až zavolají: Iano?"

"Ano. Tak zkameníš."

"Ó, už se celá klepu hrůzou."

A tu se ozvalo tichounké: "Zuzano!" A pak i hlasitější: "Mirku!" A pak zase tišší: "Žaneto!" A také s velkou jistotou zahalekané: "Bertíku!" To Lesojani volali různá jména. Lesojani zlověstní…

"Je to jenom úsek. Jen část Blesa. Celý jim nepatří," vykoktal jsem. "Chválabohu, Iano."

"Tak poběžme!"

A tak jsme uháněli, ale krutá sprška těch jmen dál dopadala na naše hlavy, až najednou zaznělo: "Iano!" A tu má láska zkameněla. V běhu. V letu. Takřka na špičce jedné nohy. A stála vprostřed Blesa a zůstala by tak navždy, kdybych nevyslovil Lesojany odhalené jméno pozpátku: Onauz!" A brnk! Drnk. Iana se dala znovu do pomalého klusu, jako když spustíte film. A já podotkl: "Rychleji. Podruhé už protikouzlo nefunguje."

Lesojani mezitím dál stříleli jmény, jako by své malé vítězství (i když jen dočasné) vůbec nezaregistrovali. "Už mé jméno určitě nezopakují," řekla pojednou Iana s jistotou. "Už bylo. Ale ty, ty se měj na pozoru."

"Mohu se mít na pozoru, ale co mi to bude asi platné?"

A tu už jsem počal kamenět, protože démoni vskutku na moje jméno nějak natrefili, i když bylo nezvyklé. Iana ho naštěstí hned vychrlila pozpátku a mně vstoupila do žil znovu krev. "Běž dál!" vykřikl jsem – a pádili jsme Blesem o život. Záchranné šance totiž už byly vyplýtvány.

"Ještě rychleji!"

Najednou Iana zakopla a upadla. Pomáhal jsem jí vstát, když mě zasvrbělo v kloubech. Překvapením? Snad. Jakýsi zelený myslivec stál pojednou před námi.

"Pěkná flinta!" brouknu jen.

"Spíš pěkná brynda. Pro vás – pro oba," povídal.

"Jak to?"

"Takto. Vyběhli jste sice z území Lesojanů, nicméně rovnýma nohama stojíte v Zemi snovačů!"

"Jakých snovačů?" zalapala Iana po dechu.

"Jakých? Snovačů pavoukovitých!" Odplivl si. V ruce stále držel pušku a pojednou ji přiložil k líci. Vystřelil do koruny. Obrovská tarantule (nebo tak to aspoň vypadalo) žuchla na zem. Iana vykřikla. Omdlela? Asi ano. Vrhl jsem se k ní. Tarantule zatím umírala, ale z korun to znovu zašustilo. Byly tam další? Nevím, ale ten divný myslivec stál stále nade mnou, když jsem se Ianu pokoušel vzkřísit.

Co dál? Měl jsem v plánu dojít všemi nebezpečnými úseky Blesa až na konec, tak jako každý procházíme nebezpečnými úseky života. Měl jsem to v programu, ale s Ianou v náručí to nepůjde tak snadno. To mi už bylo jasné. A uvědomil jsem si odevzdaně, že se budu muset probojovat.

A tak jsem ji nesl. Myslivec už zůstal daleko za námi. Asi na číhané? A zdalipak skolil ještě další stromové pavouky? Minuli jsme malou cedulku s nápisem "Kraj botopařezů" a na jeden z botopařezů jsem se i posadil. Teprve tady se mi povedlo Ianu přivést k vědomí a ona mi pohotově odvyprávěla svůj sen:

"Pronesl jsi mě v něm v náručí celým Blesem… a až na jeho konci uložil do mechového lehátka."

"A dál? Nebo to je celé?"

"Není. Staral ses o mne a narodila se mi pak holčička."

"Ale. A to se ti opravdu zdálo, Iano?"

"Ano. A nepředstavitelně živě. Ale bolelo to. Bylo to však i moc krásné."

"A nebyla ta holka spíš NAŠE, než jenom tvá?" zadoufal jsem.

A Iana se zasněně pousmála. "Byla má i tvá, ale jmenovala se po mně."

"Iana?"

Přikývla.

"A dál"

"Nu, paks mě hrozně, ale hrozně nešetrně probudil."


3.

Kdo nevyzkouší aspoň padesát procent z botopařezů, ten neví, co to jsou blesí boty a co znamená "blesí puberta". A neprojde ani do dalšího úseku Blesa. Tolik jsem už věděl, a tak jsme s Ianou počali ony botopařezy zkoušet. Pilně. A jeden po druhém. Ona však ve většině z těch párů vypadala komicky…

Já sám jsem ji obouval, ale jenom ve chvílích, kdy jsem si botopařez také nezkoušel. Činili jsme se. Tu Iana pojednou vykřikla. "Au! Píchla jsem se."

I serval jsem jí z nohy hnusně odulý, dutý botopařez… a našel v jejím chodidle divný…

"Gorgotrn?"

"Co? Co to slovo znamená?" zděsila se.

"Počkej. Drž!"

Měla sukni a já radši zkoumal CELOU její neopálenou nohu (nebo nepříliš opálenou). Dole byla v pořádku, o to nic, ale nahoře na stehně Ianě nyní vystupovala namodralá žilka, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Měla vcelku dost hubené nohy a tahle céva zpředu na stehně vypadala skoro jako kresba. Pohladil jsem ji. "Au!" řekla.

Pak chvíli plakala bolestí, až jsme gorgotrn odhodili daleko do křoví. Nemohla se z mé operace však dlouho vzpamatovat a musel jsem ji uložit do lesních travin a mechu a lehnout si vedle ní, aby se prý necítila tak sama. Gorgotrny totiž vysávají veškeré naděje, to jsme oba věděli. Už prvním objevitelům Blesa to udělaly, jak jsem si vzpomněl, ale podrobnosti bych Ianě nerad vyprávěl a vám je také nepovím, protože ona bude i mezi vámi.

Povídal jsem tedy Ianě radši o dalších pásmech Blesa, těch, která nás ještě čekají. A chlácholil ji, že nebudou už tak zlá. "Nanejvýš jako výstup na Everest, Ianko." A to přece už dnes nic není.

Ležel jsem stále po jejím boku a dlaň jsem při řeči přiložil na onu žilku na přední části jejího stehna a leželi jsme tak možná celé hodiny – a ona posléze usnula. Byl jsem tam ale s ní a měl jsem ji moc rád. To víte. A když jsem se pak rozhodl pokračovat v procházce, chvíli jsem Ianu zase nesl. A až když otevřela oči, postavil jsem ji na stezku. "Kde už to jsme?" zajímala se.

"Teď v Módním oddělení!"

A skutečně. TATO část Blesa byla plna ramínek, z nichž visely různobarevné róby z hedvábí i krepdešínu. Také plátěné šaty si Iana vyzkoušela. Nikdo tu nebyl, a tak se mohla vždycky znovu svléknout (a já se také ani moc nedíval).

Některé z těch šatů jí až neuvěřitelně slušely. Jiné byly spíše divadelními kostýmy. "A teď mi opět chybí botopařezy," podotkla, když dozkoušela.

"Málokdo může mít všechno najednou." Dívali jsme se na sebe… Když si Iana předtím zkoušela různorodé botopařezy, chyběly jí róby, to byl fakt, a když si nyní zkoušela šaty, postrádala zas střevíce. Tak to chodí.

Nakonec si Iana jedny šaty i ponechala a nutila mě pokračovat v postupu. Šli jsme Blesem jako snem. Následovalo Oddělení punčů. Zde rostly pařezy úplně normální, tedy už bez dutin pro nohy, zato však z každého z nich pučela sklenice punče. Nesmělo se ale pít až do dna, víte… Jen… jen usrkávat.

Ty sklenice hrály všemi barvami. Tlusté, šikmo spuštěné sloupce slunečního světla na nich způsobovaly jiskření. V žluti těch kuželů a sloupů poletoval prach a skrz něj jsem viděl jehličí jinak. Pokrývalo zem pod pařezy jako koberec v pokoji, jenže hemživý. Široko daleko pak rostly vznosné smrky… a tam úplně nejdál… se na horizontu chvělo něco bílého. Došli jsme až k tomu, ale to až po ochutnání asi tak poloviny z punčů.

"Co je to tam?"

"Nic. Jen mrtvý slepýš!"

"Pojďme ho pohřbít. Než ho sezobne nějaká sova."

"Ale Iano, sovy přece ve dne spí. Ne?"

Pokrčila rameny. "Tvrdě nespí. Tvrdě ne!"

A děti, jak víme, dělávají podobné hrobečky v mechu. Jenže tentokrát jsme zapracovali my – a to už dospělí. Malý křížek… a malý obrázek položený navrch. Nakreslil jsem slepýši na papírek nás dva – jeho kamarádku a kamaráda – a nikdy, nikdy již nezapomenu na Ianiny oči, když nad hrobečkem dlouho seděla na bobku… a plakala.

A ona to také byla, kdo jako první z nás dvou vytušil, že nešlo o obyčejného slepýška. Ale i kdyby BYL obyčejný, nezasloužil by si snad pohřeb?

Iana a já jsme pak od hrobu vyšli na paseku. "Ne. To ještě není konec Blesa."

"Taky vím"

"Jde jenom o blesí přerušení," pokračoval jsem. A tam před námi, na druhé straně paseky… stála chýše.

Petlice byla utržená. Nakoukl jsem dovnitř. "Ahoj!"

Žádná odpověď. A ne, nedokázal jsem uvěřit očím.

Byla tam…

Má Iana se však zatím už zase klidně nořila do Blesa, abychom pokračovali v cestě do jeho vůbec nejhlubší části… Já zůstal… Sním či bdím? V chýši seděla na slámě Ianina dokonalá dvojnice, jen úplně bez šatů.

"Ty jsi…"

Pozdravila mě klidně. Dodala: "Jmenuji se I – VA – NA."

A ano. Byla to jiná verze Iany. Zkrátka. Seděla tu a chci hlavně říct, že byla lehounká jako pírko, když jsem ji… zvedl. A já ji zvedl. Protože jsem neodolal… Zvedl jsem ji a držel v náručí. Řekla plaše: "Ano. Nech Ianu odejít. Na konci Blesa totiž stejně NENAJDETE NIC!"

"Ale najdeme. Já myslím, že tam najdeme…"

"Túdle! Houbičky s octem. A nech mě, ať se obléknu," pravila IVANA. "Já jsem ta pravá!"

Hodil jsem ji trochu rozhořčeně na slámu a chtěl odejít – a přece nechtěl. Dvě síly se ve mně praly. Jemný cit k Ianě ještě s něčím. S chtíčem? IVANA se zatím oblékala.

Natahovala si dokonce punčochy a ujistila mě zvesela: "Iany existuje jenom část. To já, to já jsem kompletní! Líbím… líbím se ti?"

Nešlo říct ne. Byla to přece Ianina věrná kopie a co do svůdnosti dokonce ještě umocněná tím, jak se tu přede mnou rádoby prudérně oblékala. Klekl jsem si k ní a hladil její spánky a její kolena. "Líbí se ti mé oči?"

"Záleží na tom?"

"Líbí se ti mé nohy?" ptala se dál. Hledal jsem na nich ONU ŽILKU, ale ta nikde nebyla.

"Jsi snad bez kazu?" uslyšel jsem sám sebe. Až snad na ty punčochy byla teď nahá… a prostě jsem se s ní MUSEL milovat. "Neotravuj!" řekla, ale o to víc jsem ji miloval. A co bylo ještě někde na začátku lesa něhou se TADY změnilo v divokou řeku. I když jen na chvíli. IVANĚ se to možná líbilo, možná jen tak říkala "líbí"… a pak jsme leželi přitisknuti k sobě. Zvonilo ale poledne. Anebo mně v uchu? Rozhodně to zvonila TA DRUHÁ!

A tak jsem tam IVANU nechal a klopýtal zas lesem. Ale Ianu už jsem nikdy nenašel.


4.

Se sklopenou tváří jsem se vrátit do chýše a pokoušel se odtud IVANU vyvést na sluníčko, jenže ona byla ke svému lesnímu domovu jako přirostlá. Nikam, vůbec nikam jinam se jí nechtělo. A tak jsem s ní až na samý konec lesa putoval jen ve snu.

V tom, který se mi toho dne zdál. Nebo té noci.

Drželi jsme se za ruce a já myslel na Ianu, která asi bude AŽ TAM NA KONCI. Ne? Třeba schovaná. A MY DVA JI JAKO HLEDÁME! Viď!

Stále jsem ještě věřil, že se mi podaří ztracené Ianě vysvětlit, že se musí stát IVANINOU přítelkyní, a bylo mi líto, že nejsou JEDNO TĚLO – když jsou si tak podobné. A pěl jsem IVANĚ na Ianu ódy a ono ji to trochu pohoršovalo. I když… Možná to jen tak dělala.

Šli jsme pořád dál a hloub do Blesa. Hrozně dlouho. Mnohokrát jsem Ianino jméno zavolal, ale panovalo zde velebné ticho místo odpovědi. Zůstávaly jenom otázky a nakonec jsme došli až tam dolů, kde se chvěje hladina staré studny, a ještě dál za ni. A pak už…

ONEN pětiboký kámen.

Ale ani u něj na nás Iana nečekala. Ani na něm neseděla. Jako by se rozplynula v Blese v dým. V mlhu. Tápal jsem mlčky okolo balvanu a HMOTNÁ IVANA mi najednou povídá: "A že ho nezvedneš?"

"Že ne?" Zabral jsem a rázem jsem držel "romantický" balvan nad hlavou – a IVANA se zasmála a … a jemně do mne strčila. Až jsem se zapotácel a … až jsem upadl. "Dobré," řekla jaksi uznale. "A snad tě mám i ráda… A ji už nenajdeme," dodala. A já…

Podíval jsem se zatím do díry, co zbyla po kameni, a LEŽELO TAM CELÉ MÉ SRDCE.

Zážitky z cestování

(Železničáři všech zemí odpusťte!)

Zdeptán parnem a dvouhodinovou cestou osobákem sebral jsem z protějšího sedadla upatlané noviny Železniční hradlo, odložené tam právě vystoupivším "ajznbonem", který po celé ty dvě hodiny seděl proti mně a zíral do nich s tváří jako sůva důležitou a odumřele důstojnou. Letargicky tekly listy mýma rukama, až se oči konečně zachytily spásné bóje, oblíbené to rubriky Z redakční pošty s podtitulem Zážitky z cestování. I nadechl jsem se jako hlubinný lovec pokladů a odhodlaně se z kodrcavého vagónu vnořil do tajů lidové slovesnosti z per věrných odběratelů Hradla, kteří tak nutně potřebovali ulevit svým mozkovnám a vypudili na papír dojmy ze svých cest.


1.

Svůj nejhezčí zážitek z cestování jsem zaznamenal, když jsem prvně nastupoval na konečné staničce Rokytka nad Jizerou do motorového osobního vlaku směr Martinice. Přestože panovalo nevlídné, deštivé počasí, milý motoráček se na peronu leskl jedna báseň. A jako by ho z výrobního závodu dodali teprve předevčírem. Pomlouvá někdo české dráhy? Ať chytí se nosu, protože z podlážky vevnitř by šlo jíst a perfektně čistými okny jsem se mohl až do Hrabačova kochat malebnou krajinou. Když jsem se nezvyklé čistotě vláčku už asi po sedmé nahlas podivil, shodli se mí spolucestující, že se zde tak jezdí stále. K mému dojetí se s vláčínkem totéž opakovalo i při všech mých dalších služebních cestách, během nichž po vsích prodávám nádherné štětky po pěti stech korunách za kousek. I dodal jsem si odvahy a přeptal se ve stanici Rokytka, kdo že za čistotu ručí. I řečeno mi, že vše jen dílem dobré paní Elišky Kšírové – a ukázali mi ušmudlanou staruchu s postavou kyrysníka, ženu v selské plachetce a slevačské zástěře. Tu v koutku stanice postávala s cigárem povislým, tu zase na pešuňku rozkročena trčela rozšafně a zelené mlíčí uždibovala s břesknou vypalovačkou na rtu. Vnímala-li ale rozechvělý pohled bezstarostného uživatele železnic? Nevím. A přistoupiv k ženě té, poděkoval jsem. A znova a znova. Za nás, za všechny. Naneštěstí paní Kšírová trpí hluchotou. Nicméně při úklidu se mi ji následujícího dne podařilo vyfotografovat a snímek této poctivé údernice zasílám vaší redakci. Paní Eliška je brána zezadu a vidíte ji v plném nasazení, právě když pulíruje bytelnou karoserii zdejšího lokotraktoru. A co ke svému největšímu zážitku z cestování dodat? Jen kouzelné slovíčko díky. Potřebujeme víc takových paní Kšírových do naší rozvíjející se kapitalistické společnosti! Mirko Vnutil, Urputný Názorov.

Vzhlédl jsem od mastných novin a s rozpaky přelétl očima umolousané sedadlo proti sobě, v němž Železniční hradlo po plné dvě hodiny předtím zasmušile louskal onen odulý ajznbon. Věru že podnětná četba, pomyslil jsem si s nově nabytou úctou k našim železnicím a s nadějí jsem opět zabořil nos do stránek.


2.

Vážená redakce! Můj příběh začal vlastně již před dvaceti lety. Studoval jsem urputně již osmnáctým rokem Vysokou školu ajznboňáckou v Žilině a týden co týden dojížděl 816 kilometrů za rodiči do Aše. A zase zpět. Právě při jedné takové ubíjející cestě rychlíkem Detvan po trati Praha – Košice přisedla si ke mně, když jsem se zrovna dloubal v nose, hezká Slovenka. A co čert nechtěl, jela taky do Žiliny. A že prý byla v Praze za kamarádkou, inu, co vám mám povídat, cesta nám společně uběhla a slovo dalo slovo, zašlo se i za zmrzlinu a za tři měsíce se strojila veselka. Dnes bydlím a nadále částečně studuji v Žilině, máme kopu dětí a žena je právě opět v sedmém měsíci těhotenství. Vím, je to prostý příběh. Ale uznejte sami: stal by se, kdybychom s Eržikou nepoužili právě služeb vaší dráhy? I beru každý další přírůstek jako dárek od vás, našich milých ajznbonů. Děkujeme vám touto cestou z celého srdce za náš nejhezčí zážitek z cestování. Karol Picák, Žilina. (Redakčně upravila Móňa Ideálová.)

Zasmušile jsem odložil noviny ke slupkám od salámu, které zde jejich prvý čtenář zanechal. Zvláčněl jsem. Pražce zpívavě skučely a vláček se nakláněl jako kocábka a chvíli zase kodrcal. Jeli jsme úhlednou českou krajinou a já počítal tyčky plotů a zvolna začínal chápat onu vážnou zaujatost svého předčtenáře.


3.

Vážené a milé Železniční hradlo! Zážitky z cestování mám bohužel spíš horší. Z těch lepších uvedu namátkou bufeťáctví. Lidé si často dělají jídelnu z kulturních středisek na nádražích, jak je tomu například v Břeclavi. V jinak pěkném prostředí sice visí ženy od Muchy a Klaus, ale lidé mají na stolcích pitivo všeho druhu: kořalinku, vínečko, burčák… a nenabídnou. A ještě jim vedle leží umaštěné papíry od svačiny. Mouchy přitom serou na Muchu a zavazadla bývají nesymetricky poházena, takže se nedá projít ani na WC. Už zmíněné papíry jsou, pravda, v koších, ale nakřivo, a tak nějak nepoctivě. V popelníčcích jsem zase našel buransky poničené vajgly. Hotová Sodoma – Gomora. A přece bych se Břeclaváků zastal. Neznám totiž žádné jiné nádraží. Ale z vašeho Hradla vím, že tato stanice patří ještě k těm čistějším a úpravným. Ing. Nešpor Škemral, Debilín.


4.

Vážená redakce! Jednoho teplého večera jsem náhodou přijel do Veselí nad Bublavou a parta oplzlých výrostků tam stříkala lidem do očí slzný plyn. Měl jsem času dost (jako mám vždycky), a tak jsem před nimi schválně promenádoval prostorným vestibulem a vše po očku pozoroval. V rohu má jedna soukromá firma pronajato bývalé WC, kam by šla podle mého názoru umístit prostorná čekárna. Majitelkou této hamižné firmy je jistá Elsa Kšírová z Lakatošovy Myslivny a její vnuci, tj. právě oni chuligáni. Na mou ostrou kritiku mě bohužel napadli, a když se do vestibulu navíc vevalil zástup polonahých gymnazistek, bezostyšně jim prodávali vše. Plynovými bombičkami počínaje a spreji na vlasy a líčidly konče. Pro tohle jsem chřestil klíči? Tomáš Milicionář, Zlín.


5.

Můj příběh, vážená redakce, je zvláštní a rád na něj vzpomínám. Jednou jsem našel na sedadle deset korun. Z ostatních, už běžnějších zážitků uvedu, že často cestuji z Brna na Břeclav a vozy tam bývají čisté jako klícky. Ale pak se do nich vždycky nahrnou psíčkaři a vybírají si daň. Tito zapšklí patroni s vodítky se hrnou záměrně právě do vozů pro matky s dětmi a než dosupíme do Jevíčka, jsou už všechny vozy znečištěny. I ptám se aspoň touto cestou: nemáme ještě u dráhy rezervy? Neřešíme jen zástupné problémy? Možná by nebylo od věci zakázat celé folkové hnutí. Metoděj Rasistický, Skrblina.

P. S. Skromný návrh! Vyhraďme pro psy pouze poslední vůz každého motoráčku. V tom totiž stejně nikdo nejezdí. Pro fenky pak vyhraďme celý vůz předposlední, který bývá zároveň i prvním. Ha ha! Dále bych ministerstvu železnic radil: najměte nějakou silnou stařenu s nedostatečným důchodem, aby vůz vždy v poslední stanici mohla vykydat! Je totiž značně nepříjemné, když člověk tiše sedí čtouce si např. o uzeninách nebo obchodu s bílým masem, a ona zhovadilá zvířata okolo kálí a prdí. Jste-li pak čirou náhodou do vlaku čistě oblečen (i to se dnes ještě vidí), spláčete na konečné nad podělkem. A nepíši vám ani tak proto, že bych byl Nějakým obzvláštním nepřítelem psů (ač mé povolání obecního rasa by tomu snad mohlo nasvědčovat), ale spíše proto, že si myslím jedno krásné. Pes ať zůstane psem – člověk člověkem.

Tu mě z četby vytrhlo štěknutí. Oho. Fešné děuče naproti také přivleklo "pejsáčka". Samo nebe mi teď budiž milostivo!

Dívka se zeptala: "Čtete?" Její zvláštní oči se setkaly s mými.

"Čtu."


6.

Můj nejhezčí zážitek z cestování se udál na sklonku podzimu minulého roku ve stanici Ústí nad Pozvolnou Zavážkou. Čekal jsem právě způsobně na příjezd rychlíku číslo 240 Dacan. Byl překrásný, vonný den, plný výparů benzinu. Krávy bučely a pěnkava, myslím, zakukala. Nedaleká vápenka jela na plné obrátky, ale jinak bylo na nádražíčku ticho jako v kostele. A čisto jako v klícce. Stará žena ve slevačské suknici stále pilně zametala obě koleje a když už to dělala dvě hodiny, přeptal jsem se probudivšího se ajznbona na její jméno. Dozvěděl jsem se, že jde o za vedlejšákem sem dojíždějící Elisabetu Kšírovou. I po zbytek dne jsem do úmoru dřoucí ženu pozoroval, až se k večeru se v nedaleké zatáčce vynořila supící lokomotiva dvacet hodin opožděného vlaku Dacan.

Krásně odpočat jsem tedy věnoval pozornost staničnímu hlášení. Ale co to? Bylo náhle překryto voláním z přední části vlaku. Co se to děje? Snad nehoří? A tu vidím, že to z lokomotivy volá vlakvedoucí. Asi na výpravčího! myslím si. Anebo na paní Kšírovou? Lidé se zatím už valili do vozů. Ale nač ten spěch? dopíjím klidně pivo. A oni? Bijí se o místa. Plno, plno… a někdo stále volá od lokomotivy a teď i mává. Propána, a vždyť to volání patří mně. Strojvůdce byl můj spolužák z mateřské školky. Marian Postřeh, Opilý Čumín.

P. S. A ještě perličku. V minulém roce jsem cestoval vlakem z Brna do Českých Budějovic, když tu vlak najednou zastavil a já se probudil. Na vedlejším nástupišti jsem uviděl na tabuli odjezdů napsáno: 15.99 hodin. Tolik pro zasmání.

Čímž pravidelná rubrika končila, když nepočítám výzvy "A vstupme do Evropské unie" a "S Bruselem na věčné časy". Zvedl jsem oči. Ulpěly na dívce. Krmila. "Nechcete ty noviny půjčit?"

"Ovšemže. Je tam něco zajímavého?"

"Velice zajímavá je hlavně rubrika Zážitky z cestování."

"I pro psíčkařku?"

"Vřele vám ji doporučuji k přečtení."

"A podržel byste mi zatím pejsáčka, pane…"

"Ženíšek. Jerry Ženíšek. Rád, slečno…"

"Rozvážná. Ivana Rozvážná. Z Loun." A vzala Hradlo a četla. Vtom se rozesmála. A řehtala se nad těmi novinami až do Plzně. Kroutil jsem zasmušile hlavou. Proč se tak blamovala, opravdu nevím, a to už je sedmý rok mou nespokojenou manželkou.

Ivanin normální svět

1.

V pondělí přijela do práce jako obvykle. Zaparkovala ve stínu. Zamkla auto. Cvakala ve střevíčkách poštovní chodbou. Přezula se v šatně a natáhla triko, ve kterém vypadala jako zebra. "Ahoj, Oldo."

"Ahoj, Ivano." Taky dorazil před chvilkou. Ivana registrovala i ostatní pošťáky, ale ráda se věnovala pouze Oldovi. Hovořili spolu a po chvíli vyšli na tišší, dlaždičkovou chodbu. Olda za sebou dokonce zavřel. Nikdo jiný tu teď s nimi nebyl. Zvolna s ním kráčela k bufetu. "Dáme si kafe?" Měli už tam útulné místo v koutě. Těšila se. Olda jí cestou všelicos vyprávěl a netýkalo se to jen práce. Nakonec se posadili proti sobě. Pili kafe, otevřeli si okno, a jak Ivana seděla, cop jí ležel vepředu na nahém rameni. Ano, vypěstovala si ho!

Díval se na ni a viděl drobné pihy na oblých, opálených pažích. Cítil, jak jí příjemně voní kůže. Ten den si vzala džínovou sukni a rozhodně ne až ke kotníkům. Bohužel už museli vstát.

"Co asi dělá Lorenc?" prohodil Olda štiplavě.

"Co by dělal? Jistě píše."

"Tobě dopis?"

"S těmi už přestal. Chválabohu. Roztřídíš za mne dneska poštu?"

"Jako vždycky."

"Hodnej."

Sesula se na svou židli a sklopila oči k papírům. Ale Olda byl ten den snad až moc hodný. Došel za ni a zvesela dodal: "Ono ho to prý bez tebe nebaví."

"Jak to víš?" zvedla Ivana hezké oči.

"Jednou mi to říkal."

"Ten toho napovídá."


2.

V devět hodin večer šla Ivana poštovní halou od kamarádky ke kamarádce. Minula i Oldu a bezděky si na jeho místě představila Lorence. Však tu dělával, než se nepohodli. Ivanka absolvovala ten vyčerpávající okruh a opět si sedla. Lorenc za mnou touží přijít! řeklo v ní cosi, a NORMÁLNĚ se mnou aspoň chvíli hovořit. Jako Olda. Chm. Lorenci, mně nepřipadá, že bych o tebe stála teď, když jsem o tebe nestála už tenkrát, než tě vyhodili. Radši se dala do práce. Jenže vzpomínky neodbudeš.

"Někdy hraju s Oldou pingpong," oznámil jí kdysi, "ale napadlo mě najednou, že bych vlastně chtěl, abys ho hrála taky."

"Aha."

"Nebo čtyřhru. Ty a Olda… a proti vám já… a pálka."

"Ty a co?"

"Já a pálka."

"To je blbost, ne?"

"Chtěl jsem říct já a nějaká tvá nejlepší přítelkyně. Ale tu neznám."

"Aha."

A šla. Tenkrát, jako už tolikrát. Nikdy ji moc nepobavil.

Ale předběhl ji. Podržel dveře. Aspoň to uměl. A protože na poštovní chodbě nikdo nebyl, řekl: "Víš, že bych s tebou chtěl být víc sám?"

Vyslovil tu větu až neuvěřitelně nevinně. "A když už si tykáme, nemohla bys mi občas říct Lorenci? Toužím po tom." Pustil zase dveře, jimiž prošla, a dál ji pošetile doprovázel k šatnám. No aspoň že před nimi se zarazí, říkávala si. Už to ale byla léta, co Lorence naposled viděla. Dodnes vlastně nerozluštila, kdy mluvil vážně a kdy vtipkoval. Možná vtipkoval, jen aby se z nešťastné lásky k Ivaně neutrápil. Kdo ví.


3.

Lorenc by byl opravdu velmi šťastný, kdyby se mu Ivana po letech ozvala. Kdyby s ní zase mohl mluvit. A zatímco pracoval v tiskárně asi deset kilometrů od Ivany, představoval si rád svou ideální verzi světa.

Ráno přijedu do práce, ale ne sem. Na poštu. Už po chvíli v hale zahlédnu Ivanu. Prý teď nosí cop a ten jí bude určitě úhledně ležel na zádech. Co vlastně chci? Toužím k ní zezadu opatrně dojít… a říct (třeba): "Ivano, když máš rozpuštěné vlasy, je to romantické, ale když pohodíš copem, je to sexy." A toužím taky sklopit oči k Ivaniným kotníkům: "Jú, tyhle boty ti ale sluší. V těch bys snad měla i spát."

Pracoval dál, ale jak o ní snil, najednou byl vzrušený. Ivana mě bude přitahovat už navždycky! pochopil dávno. Zřejmě ji opravdu miloval.

A přece se nedokázal vzchopit a znovu to zkusit. A znovu za ní vyrazit. Ale ve svém snu ani nemusel. Ivana přijela sama. Najednou tu stála a sotva jí stihl udělat krok v ústrety.

"O víkendu jsem konečně přečetla tvé povídky. Konečně jsem se k nim dostala. Líbily se mi. I tvé básničky. Pro koho jsi je psal?"

"Všechno samozřejmě pro tebe."

"Ale to bych snad ani nechtěla. Pokud vím, máš už nějakou jinou, ne?"

Nikdy s Lorencem už nemluvila od chvíle, kdy jí řekl: "Mám tě rád." Až teď. Bylo tomu sedm roků. Polkla. "V těch povídkách jsi tedy můj přítel. To je hezké…"

Přikývl.

"Dokonce přítel nás obou," představila si sebe a svého manžela jako docela milý pár… a snad i jako Lorencovy vysněné kamarády. "V těch povídkách se k sobě všichni chováme tak hezky, až mám dojem, že to ani nemůže být ze života."

"Taky se to nikdy nestalo. Proč bych o tom jinak psal?"

"V jedné dokonce popisuješ, jak se spolu koupeme."

"Ale nekoupali jsme se spolu nikdy, viď."

"Nikdy."

"Jenom jsem si to tak vysníval."

"Ale to jezírko opravdu existuje."

"Ano."

To věděli oba.


4.

Ivana odcházela z práce až po šesté hodině ranní, což bylo časté. "Ty jsi tu každý den poctivě až do konce," hodnotil to dispečer.

"Já bych radši nedělala nic."

Ale kdyby tu byl ještě zaměstnán Lorenc, napadlo ji najednou, tak by se určitě nenudil. Od chvíle, kdy by mě zahlédl, od okamžiku, kdy bych se na něj poprvé usmála, by ho vše začalo tisíckrát víc bavit a těšil by se na každý můj příchod, na každé slovo… Anebo mi to snad ve svých dopisech stokrát nevylíčil?

Vyjela z poštovního areálu a obvyklou cestou mířila domů. Ale co když TAM opravdu bude stát? zauvažovala. Co když to myslel vážně… a přece jen se rozhoupal… TADY je ta zastávka. No tak přibrzdím. A vzala stopaře.

Zastávka jim už mizela ve zpětném zrcátku. Lorenc seděl vedle Ivany. Řekl: "Nikdo nevíme, co bude. Ale jiný spisovatel už nebude, nemyslíš? Tedy ve tvém životě, Ivano."

Ne, nebude. To se i Ivaně zdálo pravděpodobné. Je skoro vyloučeno, že by se ještě nějaký našel. Problém však viděla jinde. Lorenc je spisovatel, ano. Určitě i dobrý. Jenže žije v době, která nečte.

Vždyť ani já nečetla ty jeho… až do tohohle víkendu… Pohlédla na Lorence a protože mlčel, řekla najednou sama: "Co ti bylo platné, že ti vydávali knížky, když jsem ti nikdy neřekla ani mně se to nelíbilo, viď!" A mířila k tomu lomu z povídky. Nakonec se dostali lesní asfaltkou až k závoře. Byla zima, ale Ivana chtěla stejně vystoupit, aby jezírko aspoň spatřila. Jenže tak už to chodí, že kluci dávají holkám ruce na kolena. Však už dřív jí říkával, že má podle něj hezké nohy. A teď by mi je chtěl dokonce líbat, hňup! "Ne!" A teď i na krk. A na ústa. "Ne!" Lorenc ji vzal za ruku a aniž se svlékl, položil si její dlaň na ztvrdlý penis. Pak ji líbal i na ramena… A kousal ji, i když jemně. "Podle mě jsi v lásce pasivní," uslyšela najednou. Byl to snad vtip?

"Nejsem."

"Jsi, ale mně to nevadí."

"Ne?" Zaváhala. Ještě pořád ji hladil. "Jak bys to dělal?" zeptala se najednou.

"V posteli?"

"To máš jedno kde."

Sama si představila horkou písčinu. Pláž, ačkoli okolo jezírka se válelo jen ostré kamení. "No? Jak?"

"Svlékl bych tě."

"To předpokládám."

"Pak rukou."

"A umíš to?"

"Nechal bych si radit."

"A jak dlouho?"

"Tak hodinu?"

"Jako by to byl celý den," vzpomněla na některé směny k nepřečkání. "A dál?"

"To by přece stačilo."

Zarazila se. "Vlastně ano."

"Tak vidíš. A pak bych tě zase oblékl."

"To bys mi natahoval třeba i punčochy?"

"Prosím tě. Na pláži?"

"Vždyťs říkal, že jsme v posteli."

"Jenže ty si představuješ pláž."

"Jak to víš?"

"Protože tě miluji."

Kramářská píseň
o Putinovi a Rasputinovi

Vraždění Gríši Rasputina
v Petěrburgu
knížetem Jusupovem
panem Puriškevičem
a poručíkem Suchotinem
dne 18. děkábra 1916
Žili byli zavraždili
Rasputina Gríšu
o tom, jak ho utopili
podle pravdy píšu

Carevna je z něho pryč
stále Grišku hledá
na mužiky dostal bič
ten se jen tak nedá
Rasputin Jefimovič
eminence šedá

Žili byli…
Chrabrý kníže Jusupov
podlou vraždu chystá
kumpány má, škoda slov
samý anarchista
a ti lotři zhovadilí
a poručík Suchotin
u vodky se uradili
zbaví Rusko souchotin

Žili byli…
Dali hlavy dohromady
pracovat je nechali
hlavy vymyslily zrady
tři nápady dostaly
První nápad v sobě chová
hlava pana Jusupova:
a problém je jenom dá-li
dobrý doktor Lazovert
ten podšitý carův čert
dá-li cyankáli

Žili byli…
Doktor dodal, až mě mrazí
dávku podle potřeby
nasypem ji, kluci drazí
Rasputinu na chleby
Porobený lid se dusí!!!
I já sotva dýšu!!!
Konec tomu býti musí!!!
Otrávíme Gríšu!!!
Nevolníci hodně zkusí!!!
odpravíme panáčka
ať mužici celé Rusi
mohou trsat! Kozáčka!

Žili byli…
Pozvali ho na hostinu,
zloducha a opilce,
odpyká tu svoji vinu
v krutých křečích ve chvilce

Žili byli…
Podle Něvy jede zvolna
zbožňovaný elegán
netuší, že je to kolna
nebyl nikým varován
že ten palác v Petrohradu,
sídlo šlechty zhýralé
skrývá v sobě krutou radu
nepomůže paralen!

Žili byli…
Jen dál, Griško Rasputine,
zve ho cara bratranec,
můj dům dobrým jídlem sline
zavítej k nám na žvanec

Lačný gurmán Gríša
hltá jako dingo
mlsný jako míša
drzý jako Ringo
Nenažraný mužik jeden
za dvě, za tři minutky
zbaštil kořeněné jedem
obložené minutky
Cpe se ale s chutí dále
vrazi na to civí
Rasputin je živý stále
Jusupov se diví

Lačný gurmán…
Vtom zved kníže pohár vína
upřimně se smáli
a Gríšova huba líná
bumbá cyankáli

Žili byli…
Dopil do dna, utřel pusu
přede zraky vragů
spořádal pak zvolna husu
a telecí ragú.

Lačný gurmán…
Hej, tak tumáš, deset kulek
a že mířit dovedli
Gríša se jen krapet ulek
řehtá se jak posedlý
Hrůzyplná pravda je to
a vidím ho jako dnes
děravý byl jak řešeto
a ještě si na stůl vlez!

Lačný gurmán…
Ach, byl divný, vlivný tvor
chtěli jeho nehet
nezabil ho ani mor
ani vroucí dehet
Tuhý kořen musel míti
nebyla to vločka
životů snad sedm žíti
jako ňáká kočka
A přece ho pokořili
utratili mužika
do Něvy ho ponořili
ať se dusí, zalyká
To mu přáli, jen se smáli
řehtali se, vrahové
do voděnky Gríšu dali
do voděnky ledové
Za vlasy ho uchopili
tumáš, co ti patří
my tři jsme ti zaplatili
tak se napij za tři

Žili byli…
Než ho pod led zastrčili
to s ním bylo pachtění
o půlnoci ukončili
Rasputina vraždění
A ty setři svůj pot dekou
posluchačko kamenná
krmíme se tady vekou
ta zem byla zkoušená
Děláme si klidně šprýmy
vykřikl však Rasputin:
I'm dreaming, I'm dreaming
Bude tady raz Putin

Žili byli…
Tak skončila podlá liška
zhouba Ruska, mužik Griška
takhle odpravili Gríšu
to vám klidně podepíšu

Sherlock Holmes ve Čtyřlístku

S dodatkem o jeho vztahu k Fifince

Čtyřlístek je dětský časopis a vychází od roku 1969. Sherlock Holmes se tu vyskytoval v letech 1984 až 1990, kdy vyšlo 27 kreslených příběhů Rudolfa Čechury a Marcela Steckera. Ten úplně první se jmenoval Sherlock Holmes a případ s včelou, ten poslední Sherlock Holmes a případ Watsonova synovce. Dodejme, že náklad sešitů se pohyboval mezi 170 a 220 tisíci výtisků.

Bylo by jistě zajímavé nyní zjišťovat, které z příběhů zpracoval pan Rudolf Čechura i jako prózy, a rovněž tak stojí za zmínku, že Čechurovy seriály s Holmesem nevyšly jen v klasickém Čtyřlístku, ale i ve třech samostatných publikacích z let 1990, 1995 a 2001 (ve všech případech šlo ovšem o reedice). Někdo také jistě jednou prozkoumá oněch 27 příspěvků blíž, ať už po stránce tematické, anebo třeba ve vztahu k vlastním povídkám Doylovým, jejichž názvy pan Čechura ve svých apokryfech několikrát parafrázuje a je tím i autorem příběhů Sherlock Holmes a liga zrzavých, Sherlock Holmes a případ v Čechách anebo Sherlock Holmes a poslední případ (zajímavé, že tento díl vyšel v sérii už jako předposlední).

To všechno si jistě zaslouží pozornost holmesologů, ale já bych rád upozornil na méně známou skutečnost. Pan Sherlock Holmes vystupuje dokonce i ve VLASTNÍM Čtyřlístku, tedy jako postava přímo z oněch populárních dobrodružství profesora Myšpulína, Bobíka, Pindi a Fifinky. A nejen to. Figuruje zde jako Myšpulínův dobrý přítel.

Pravda, jeho jméno je nepatrně pozměněno, ale ani tak nemůže dojít k omylu. Jde tu o klasického pana Sherlocka Holmese v pláštěnce, čapce a s lulkou. A co se týká jisté antropomorfizace, tu nutno chápat jen jako kresebnou stylizaci. Totéž platí v případě čtyř hlavních hrdinů. Nenesou vlastnosti zvířátek. Jsou to lidé. A tak je to i se slavným detektivem. Ale teď už k rozboru vlastního "účinkování" pana Sherlocka Holmese na stránkách kultovního Čtyřlístku…

"Přátelé, na hradě Krutiburku se koná maškarní ples a budou tam lupiči, kteří chtějí ukrást obraz Dáma s krokodýlem. Potřebuji pomoc!" Těmito památnými slovy týkajícími se plátna malíře Van Rýče vstoupil počátkem roku 1971 do života českých dětí pan Sherryk Holmepes a stalo se tak ve vůbec prvním ČÍSLOVANÉM Čtyřlístku (13). Příběh Ljuby Štíplové měl jen osm stran. "Milí přátelé. Dnes oslavujeme druhé výročí začátku našich dobrodružství," pronáší v úvodu Myšpulín zachycený ještě s anachronickým cvikrem… A tu zazní zaklepání. "Á, můj přítel Sherryk Holmepes!" rozradostní se Myšpulín. Následuje tvrdá akce proti lupičům, během níž slavný detektiv případ úspěšně vyřeší a dostojí i pověsti mistra převleků. Hned příští sešit Ocelový oř se odehrával během natáčení westernu a měl rovněž detektivní charakter, autorka (nadále skrytá pod jménem Miloš Štípl) ale Sherryka nevyužila. Přesto se v dalších sešitech vrátil "a domníváme se, že měl Čtyřlístek právě v tomto období výjimečný náboj a bezděky přesáhl intence svých autorů," napsal 22. 2. 2001 v Právu básník Vít Janota (1970), zakladatel Společnosti za obrodu Čtyřlístku. I položme si otázku: Nesl týž náboj i velký detektiv?

Určitě! "Napodobeniny originálu jsou neklamným znakem vrcholné popularity," píše o Sherlocku Holmesovi v Nápadech čtenáře detektivek Josef Škvorecký. "Už za Doylova života měl úspěch básník John Kendrick Bangs parodiemi shrnutými do sbírky Posmrtné paměti Shylocka Homese (Shylock Homes: His Posthumous Memoirs, 1903) a Robert Barr napsal povídku o muži jménem Sherlaw Kombs. Francis Bret Harte mluví v příběhu Ukradená cigártaška o Hemlocku Jonesovi a O. Henry o Shamrocku Jolnesovi. Maurice Leblanc o Holmlocku Shearsovi, respektive Herlocku Sholmesovi, ale to už je licence překladatele Václava Cibuly. R. C. Lehmann pak psal o Picklocku Holesovi, což by šlo česky přeložil asi jako Šperhák Díra, a vážného napodobování Holmese se zúčastnil dokonce i Mark Twain v povídce Dvouhlavňová detektivní povídka (A double-Barreled Detective Story)."

Ale ke Čtyřlístku. Sherryk se sem vrátil v příběhu ze sportovního prostředí nazvaném Zlatá hokejka (č. 20, 1972). Namísto v zelené pláštěnce z Dámy s krokodýlem ovšem už nastoupil ve fialově kostkovém plédu a jeho anglické křestní jméno tu nezaznělo. Zato přibylo proměn. Zatímco minule se převlékl jen jedinkrát (a hned vyhrál na maškarním plese), zde byl postupně jak pořadatelem, tak i rozhodčím. Hned v čísle 23 nazvaném Muž přes palubu se pak Sherryk objevuje potřetí – a za poněkud zvláštních okolností. Je totiž rekreujícím se Čtyřlístkem vyloven z moře, když se přidržuje bóje. S pravým britským klidem gentlemana si ovšem i v této prekérní situaci zapálil lulku a právě dýmem na sebe upozornil. Jak se do vody dostal? Chtěl odhalit vykradače vraků a ti ho vylákali na ryby a hodili přes palubu. Ze světa komiksu ale nakonec neubyl (na rozdíl od jednoho R v jeho křestním jméně) a naopak přibylo "jiu-jitsu", jež využije. Jinými slovy, paní Štíplová jeho charakteristiku dál rozšiřovala.

A přece… se k němu znovu vrátila až roku 1975 (č. 46, Příliš mnoho detektivů), kdy sehnal pro Čtyřlístek pozvánku na Sjezd slavných detektivů v Grandhotelu Dutá jehla, čímž však jeho účinkování mezi barevnými obrázky skončilo. A až za pro děti příliš dlouhých devět let "nastoupil" pan Čechura s Holmesem svým – a Doylovým… a už tedy ryzím. (Čechura přitom ještě pár let předtím musel měnit titul své knihy Jak se stát Sherlockem Holmesem na Abecedu důvtipu.)

Závěrem odhalme ještě jednu nenápadnou, ale závažnou skutečnost. Holmepes ze Čtyřlístků pracuje ve službách policie!

Ano, jistě, mate nás civil. Ten šat už Doylem vymyšlený. Ale všimněme si: už v Dámě s krokodýlem má Sherryk postavení velícího důstojníka a s podřízenými se tu nijak nehandrkuje, i když do vysílačky zůstává ležérní: "Tady ťuhýk, tady ťuhýk, podejte hlášení!" Nu, a ve Zlaté hokejce se pak tvář uniformovaného strážníka na skútru přímo rozzáří, sotvaže jeho ucho zaslechne jméno slavného detektiva. A že mám svézt Fifinku za Holmepsem? "Samozřejmě!" zasalutuje.

A nyní už jen stížnost k poslednímu Sherrykovu objevení se ve Čtyřlístku. Ne, nebylo důstojně využito. Křestní jméno Mistrovo zde opět absentuje a jeho práce se (a to je zoufalé) omezila na společenské představování svých kolegů: "To je Bernard Din. Světové eso. A zde Rin Tintin, slavný zvěd z Texasu. Mistr Filipes a lord Setr, moji přátelé, vyřešili už řadu případů." (Jde tu ovšem o narážku na Sayersové lorda Petra.)

Původní čísla Čtyřlístků jsou těžce dostupná, a tak ještě stručně k reedicím. Dáma s krokodýlem vyšla znovu roku 1999 v souboru Tajemství zamčené truhly. Zlatá hokejka znovu roku 1995 v souboru Tajemství bílého koně. Muž přes palubu znovu roku 1998 v souboru Ocelový oř. A Příliš mnoho detektivů vyšlo znovu roku 1996 v souboru Modrý přízrak. A teď, opravdu na závěr, už jen "rádobyžertovný přívažek". I ptejme se: jaký byl vlastně Holmepsův vztah k Fifince?

Nu, oba jsou kresebně symbolizováni jako pejsci, že… a to je od ostatních i vymezuje. Fifinka, ovšem… upřednostňovala obvykle Myšpulína před Bobíkem a Pinďou (jak už postřehl nejen Janota) a jak již řečeno, právě Myšpulín byl Sherrykův přítel.

I ponechme v této chvíli dveře otevřené i dalším badatelům – analytikům… a všimněme si ještě Němečkem hezky vystižené počáteční nedůvěry Bobíka ke Sherrykovi. "Ten vyčmuchal ty, co padělali padesátníky?" ptá se "prasátko" ironicky v Dámě a jeho pohrdání se neukáže být na místě. Jenže… Možná měl Bobík přece ke své povýšenosti i důvod.

V Příliš mnoho detektivů totiž pak vypátrá přednášku lorda Setra tak rychle, že tím Sherryka doslova šokuje. Nic to ale už nemění na faktu, že jako detektiv ve Čtyřlístku Sherlock Holmes obstál. I jako Mistr převleků, dedukcí a zápasu. I co přítel dětí – a to bylo ostatně v těchto příbězích vždy tím hlavním. Tak tedy ČEST Sher®ykově památce!

A výzva jeho autorům. Vzkřísit, vzkřísit!!

Ivana Litická v čítance

Po prašné silnici se ode vsi Litice ubíral k Plzni malý chlapec.

Vesele si pískal. V ruce nesl prázdný džbánek. Tu cestu dobře znal.

Vlevo pole a tam je les, tady si potutelně bublá říčka – a tamhle bývá pes… a hupky dup, šupito presto, už jen čile přeběhnu most a cesta se zaklikatí do kopce, na kterém stojí ukryt mezi stromy veliký nový dům.

I šel. A právě kousek od onoho domu dohonil půvabnou dívku v bílé rubášce a ve slušivých sandálech. Hm, hm, ta se mi líbí. A co ji takhle oslovit?

A tu ten hoch (i když naoko jen tak ledabyle) ukázal tam za topoly a do zeleného stromoví: "V tom domě bydlí Litická."

Zadumaně kráčející dívka se mlčky podívala na chlapce…

Jistě je to nějaká cizinka, pomyslil si. Je tak krásná… A dodal znovu, tentokrát s nepokrytou už pýchou zdejšího rodáka (i když asi trochu šroubovaně, to jak se snažil napodobovat dospěláky): "Okolí je zde hezké, viďte slečno. Však taky sem k nám každý rád jezdí. A to i z těch největších dálav. Dokonce to zde milují i turisté až ze Starého Dobrého Plzence."

Mlčela. Měla ostatně jiné starosti. Šli – a bylo tak pěkně!

"OPRAVDU! JE to ZDE hezké," reagovala konečně.

A zase ticho po pěšině. Oba jen tak zasněně kráčeli dál… a dál… Bok po boku… až chlapec pojednou docela vzrušeně dodal: "Víte…"

A odhodlával se očividně k něčemu velikému… Odhodlával… až se odhodlal. Konečně. "Víte, CHTĚL bych vidět Litickou."

Trhla sebou. "Ivanu? A proč?"

"Nu, chci ji vidět. Chci vidět, jaká je. Rád bych poznal, jak vypadá a jak se strojí, koho má na světě ráda a čím se živí, kolik toho naspí a jak zpívá a jestli také uklízí a co jí hlavou vrtá a… a vůbec."

"Strojí se docela stejně jako každá jiná obyčejná ženská tady v ubohých Čechách." Odmlčela se. "Třeba zrovna jako já." A znovu pauza. "Ostatně říkají, že se mi prý podobá." Pauza. "Ba jako by mi z oka vypadla. Říká se, že jsme my dvě přímo k nerozeznání."

"Oho! Tomu nevěřím."

Dívka se vesele zasmála. Pohodila pak charakteristicky hlavou. A šla tak hezky, jako by ji nohy SAMY trošku předcházely. A tak ten mrňavý, milý chlapec dál zaujatě zíral na její pevnou, ale prostou rubášku i na hezké, i když už notně prošlapané sandálky. I hlesl tence: "Copak veliká Litická by si vyšla takhle? Jen v hrubé rubášce?"

Mezitím ale už dorazili k vysokým topolům. Províval jimi větřík a právě tam za nimi stál schován i tajemný dům. A tu se dívka v bílé rubášce zastavila: "A jak ti vůbec říkají, chlapče? A kam máš namířeno?"

"Já jsem Filip Fencl a jdu našemu tátovi do hospody pro pivo."

"Aha. Tak to musíš ještě pět minut rovnou za nosem, zatímco já hned teď uhnu. Tak na shledanou, Filípku!"

A chlapec už musel zase sám.

Pohvizdoval si…Vzápětí ale stála vprostřed cesty kyprá žena s hráběmi… A hned, jak k ní došel, zeptala se našeho Fila vlídně: "Nu, tak O ČEM jste si s Litickou povídali?"

Chlapec zkoprněl. Pak opatrně odložil džbánek a chtěl se rozběhnout nazpět…

Ale Ivana Litická už byla pryč.

Kontrolní otázky:

Za jakým cílem se Filípek ubíral?

Jakou chválihodnou vlastností se mohla holedbat ona hezká dívka v rubášce?

A čím si vysloužila důvěru, že až tam "vzhůru" k ní dokonce i malé děti vzhlížely?

Vyrovnala se Ivana opravdu V. I. Leninovi? A co Naděždě Konstantinovně Krupské?

Navštívili už jste Litice? Vyprávějte o tom!

Smíš zůstat logem

"Kdo je logem? Ten, kdo se zabývá vědou, jejíž název je ukončen koncovkou LOGIE."
(pan Durdil, tvůrce log)


Dobře. Ale co my, mírně praštění LOGOVÉ, touto koncovkou míníme? Myslím, že něco podobného hrabalovskému pábení. Řekl bych. Nadšený přístup. Snad až moc přehnaně nadšený, ale sper to ďas! Zarytý, puntičkářský, posedlý přístup, jehož bytostným příkladem je mnou obdivovaný foglarolog Václav Nosek – Windy. Ale to ještě není vše. Do tyglíku přistaveného na sporák pro vznik muže-LOGA podobného mandragoře nutno přimísit vedle nutné vnitřní svobody pábitele i volnost každého z nás BRÁT VÁŽNĚ i FIKCI – asi jako ji bere naše dítě. Jen a právě klučičí duše totiž logiím přeje.

Za další: musíte umět být nejen nad věcí, ale takzvaně vážně dramatičtí. Nelekejte se. Není třeba se hned stát paní Jiřinou Švorcovou. Míním spíš metodu četby, ne styl vystupování (choďte jako Groucho Marx). A zapišme si za uši základní logovo krédo: "Vnímej při čtení vše vně textu." Objektivní kritik, nějaký nový Šalda z vás následkem toho nebude, ale o to ani nejde.

K rozpuku každé řádné logie je dál potřeba hnusný bordel. Tedy krásný, i navzdory mínění našich žen. Ilustrujme to příkladem tvůrce Sherlocka Holmese, původce to nejslavnější logie (u nás ovšem až po švejkologii). Dr. Doyle se při psaní neobtěžoval návraty k detailům, které už o Holmesovi a jeho příteli vyzradil, a tak víme, že byl Watson v Afghánistánu raněn do ramene, ale vlastně do nohy. Anebo obé? To už je právě předmětem bádání logů a holmesologie konkrétně. Ale kdož ví. Třeba Sir Conan nebyl až tak nepořádný. Kdo důkladně vstřebal jeho styl, právem se musí domnívat, že je především mistrem kamufláže. Králem VZBUZOVÁNÍ DOJMU VĚROHODNOSTI. Tedy pravým umělcem.

Jistě, psal občas ve spěchu. Nad Pěti pomerančovými jadérky očividně spal, jak postřehl Isaac Asimov. Nicméně nepochybuji, že část z typické mlhavosti holmesiany byla už jeho polopodvědomým záměrem. Vždyť právě nedořečené s námi kouzlí nejvíc. I život bývá nedořečený.

Všimněme si, jak umí Sir Conan znovu a znovu mistrovsky vzbuzovat dojem, že věci, jež předkládá, se opravdu staly a jsou jen výsekem z daleko většího světa, v nějž díky způsobu Doylova vyprávění nelze neuvěřit: už díky té spoustě odboček – ledabylých odkazů na jiné, imaginární případy. Nakonec této suverénní fikci natolik propadnete, až počnete sami dobásňovat, anebo aspoň žensky poklízet. To už každý podle nátury. Nepořádek v textu! Vědomý nebo nevědomý. Ale uhrane. Omámí. Svede. A ve chvíli, kdy jsme svedeni – k úklidu či k vymýšlení pokračování – vzniká kult. Kult ovšem vyžaduje opečovávání – a čím se opečovává dospělák? Ženou? Omyl. Prostřednictvím logie.

Nebyl ale jen Holmes – i když je největší. Legend bylo víc. A tak mohou logie pučet vesele. Jedna za druhou. Hurá! Měl jsem u vlakové pošty např. kolegu Standu Herejta (Plzeňáka), který vynalezl EXNEROLOGII. Natolik znal, tak si oblíbil svět detektivek spisovatele Václava Erbena s kapitánem Exnerem, že mu stálo za to trpělivě navštěvovat lokality, do nichž autor umístil děje, a porovnávat terén s fikcí. Bedlivě o tom psal. Milí manželé Zavadilovi z Moravy se oproti tomu kochají tzv. zemanologií. Co ta věda obnáší? Všímají si třeba, kteří herci hráli v onom seriálu sestávajícím z třiceti případů víc postav a kolikrát následkem toho třeba zemřeli. "Co je blbé, to je krásné," míní nejen Zavadilovi. Sám z jejich knižní studie cítím až moc lékařského cynismu. Správná logie chce něhu, vážení. Ne pohrdání. A tak máme cimrmanologii i čtyřlístkologii, foglarovskou šípologii i večerníčkologii, bondologii i potterologiii, shakespearologii i součkologii, goethologii i agathologii, dumasologii i lovecraftologii, tolkienologii i hrabalologii a můj spolužák Béďa Kotěšovec, když ještě sbíral tzv. KODy (knihy této edice), tak byl jistě kodolog. A já sám, zatím hlavně ohníčkolog, až počnu bádat ve starých časopisech Sluníčko, budu i sluníčkolog. A co fanatici Ábíčka? Jsou ábíčkology. A milci Prahy? Pragology. A dětinští obdivovatelé saurů dinology, a to v úctě obcházím oficiální vědy, jako je kryptozoologie či vampyrologie.

Jen je zvláštní, jak dlouho někdy čeká nerozvinutá slečna logie na svého prvního. Tedy prvního OPRAVDU oddaného. Až Ondřej Neff se stal roku 1979 regulérním zakladatelem české vernologie. Proč jím nebyl už předchozí Vernův životopisec Janatka? Copak se Janatka ve své jinak hezké knížce věnoval výpočtu celkové tonáže Vernem potopených lodí? A chybí mu nadšení kluka! I vzorová mapa všech podivuhodných cest.

To rumcajsologie zatím svou oficiální mapu nemá (Český ráj ovšem ano), a tato věda skýtá i další prostor. Václav Čtvrtek loupežníkovy příhody přepisoval, někdy i víckrát, takže večerníčky let šedesátých se liší od povídek v Mateřídoušce, a ty pak od kapitol knížek. Porovnávejme! Bádejme! Logujme! A co May? Toho zase přepisovali jiní. Nebo bigglesologové. Ti podle mé představy řeší, proč začíná každá bigglesovka mořem nudy v mozku titulního hrdiny i hlavách okolo rozvalené partičky. Ženy tyto letce s duchem pubescentů nezajímají, a tak si koušou nehty. Načež jim někdo co merunu přihraje případ. Načež vždycky dojde k až mechanickému dobrodružství, následku (i autorovy?) duševní prázdnoty. Nu, mne asi pravověrní bigglesologové ukřižují. A mou hlavu nabodnou na vrtuli a roztočí. Ale ať. I hněv tvrdě pracujícího lidu nechť dopadne na tuto pošetilou hlavu za její NELOGICKY LOGICKÉ nimrání se v knihovně.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů