Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 25. května 2008.
© Ivo Fencl
Monice Bakešové a Jakubu Křížkovi
„Ostrůvek nás dvou.“
Taková jim připadala jabloňová zahrada vedle silnice na Jablonec, zahrada zapadlá mezi poli, zahrada už dávno bez plotů, spíš tajemné místo plevelů. Tam se poprvé milovali, tam si dali sliby. Chodili na to místo i později, když něco zaskřípělo, tam se domlouvali i před společně plánovanou výpravou na Slovensko.
„Je to nebezpečný lom,“ řekla prostě Monika, které se ale zrovna nechtělo žít. „A neměli bychom tam vůbec jezdit.“
„Neměli. Kluky ze třídy bych nevzal, my dva to ale udělat musíme,“ odpovídal stereotypně Jakub. Monice stejně viděl na očích, že předtím námitku vznesla, jen aby to musel říct.
Byla ráda pod jeho vlivem. Jakub zase pod jejím. Prodrali se porostem k silnici a Volkswagen Golf ještě nikdo neukradl. Mohli vyrazit.
Mobily měli dávno vypnuté, ale nedávno psali Lorencovi. Kuba jednou rukou řídil a druhou čmáral do bloku: Jste všichni otroci systému – a to vás jednou zabije! Dobrou noc, národe.
Ještě se ostatně nenarodil systém, který by negeneroval otroky.
„To je blábol,“ řekla. „Moc abstrakce.“
„Kuš! Na místě to přepíšu krasopisně. Na čisto.“
Celou cestu si povídali. Když se přiblížil večer, hlavně ale jejich srdcí, tak před slova „Dobrou noc“ přikreslil půlměsíček. Moravský, nikoli arabský.
Hranici přejeli bez problémů. Natankoval a před Lysou cesta zahýbá do borového lesíka vysázeného pod Makytou. Silnička krvelačně stoupá serpentinami k bývalému lomu a tarasí ji až červenobílá závora. Dnes už vlastně zrezivělá. Kuba poklidně zastavil, snad jenom milimetr před ní. „Projdeme se, dámo?“
Překvapeně stanula nad Stříbrným jezerem. Hluboká skalní propast zela pod přečnívajícími špičkami jejich bot. Žádní Indiáni ani otroci nenarušovali ticho. Zelené lesy roubily obří kráter jako kvítí hřbitov. Prach na skalách pomalu zarůstal vegetací a vlny dole byly nepatrné. Uprostřed jezera miniaturní ostrůvek.
A horko, horko, i když květen 2008. „Oteplování přece teprve nastane,“ prohodil ironicky. Teprve podvečer – a zákaz koupání. Ty miliony zákazů na silnicích i jinde štvaly ho vůbec nejvíc.
Přečetl cedulku znova. „Taky zákaz sebevraždění.“
Šťouchla ho. Jako studentku psychologie ji bavil. Jako ženu taky. Jednou mu „po selsku“ rozebrala Utrpení mladého Werthera. „A mohli to vyřešit jinak,“ vysvětlila Kubovi. Odpověděl: „Je divné, že jsi to vůbec přečetla.“
„Proč by to bylo divné?“
„Čtou to spíš kluci, ne?“
„Dnes už nikdo nečte.“
„To je právě to.“ Měl další důvod umřít. Monika jen krčila rameny.
„A co tamto, to jsi četla?“
Před týdnem jí cosi půjčil, asi knihu Kdo chytá v žitě, takovou už tradiční věc. Autor i podobně starý Bradbury byli ještě naživu, a tak Bradbury ještě i viděl, že se knihy pálit ani nemusí.
„Ne, mne Salinger nebaví. Divnej styl. Je to voják… Ale čet jsi tu mou?“
„O Aspergerově syndromu? To se mě netýká.“
„Ten se roku 2008 týká už pomalu každého.“
„A mne taky?“
Lorenc na ně totiž opravdu čekal. Tady. A ačkoli nevěřil, že se dvojice natolik zblázní a že opravdu přijedou. Pokládal esemesku za žert.
„Ale kdybyste jeli, tak…“ Udal místo. Pocházel z Trenčína, do „Blavy“ jezdil málokdy (jednou tam byl za Egonem Bondym) a v Jablonci pobyl jedinkrát. Zato tady okolo Lysé měl to Lorenc prochozené. Do Moniky si připadal dávno zamilovaný, ale Jakuba zatím skoro vůbec neznal, a tak se hrozně podivil, že ho „ten maník“ uchopil za slovo – a jsou tady.
O té sebevraždě jistě žertovali…
A tak byl rád. Miloval tohle místo, vybral ho a ti dva tu teď stáli poprvé. Atmosféra? Nedojímala je, ale byli trochu rozechvělí. A Jakub se divil, že si Lorence až do té chvíle vůbec nevšiml: „Kde ses tu vyčaroval?“
Žádná odpověď. Kuba se na neznámého díval a připadal si silnější a se životem spjatější. Právě proto ale chtěl umřít. Měl zkušeností, připadalo mu. A tohle je snílek. Do značné míry Lorencem opovrhoval, ale měl v sobě příliš slušnosti, než aby to tady a teď dal najevo. Stále mu navíc připadalo, že se tady čaruje a že Lorenc vykouzlil sám sebe ze vzduchu.
Anebo z toho starýho šrotu vpravo?
Stále horko. To mají asi na Slovensku pořád, pomyslil si Jakub a pohladil Moniku po ruce. Ti to vedou. Mají už euro, tak se uvidí… Kdybych to jenom věděl, že může být i večer tak horko… Jezero ho každopádně lákalo.
A tak lezli dolů. „Zabijeme se tady. Hned potom.“ „Jak?“ „Otrávíme se v autě.“ Lorenc se klidně posadil na kámen, protože nebyli prvními sebevrahy jeho života. Díval se přes vlny a snil. O tom, jak plave spolu s nimi, ale ne smrtí. Až tamhle k ostrůvku. „Četl jsi někdy něco od Bradburyho?“ „Toho nemusím.“ Lorenc dál snil o rybách, které tu ale nebyly.
Zato Moraváci! Zlatí! Ti vždycky plavou jako ryby!
Snil hlavně o své lásce k Monice, kterou poznal, když tu byla kdysi na putovním táboře. Chvíli ale přemýšlel taky o potenciálním přátelství s Jakubem, jenže to neexistovalo. Ne, obrýlený Jakub mu ani nebyl obzvlášť sympatický, ach, jak si ho mohla vybrat?
Snil o ideálu.
Jestli dodáváte, že o ideálu sebe, mýlíte se.
Ti dva nesnili. Stáli na zemi. Pevně, takže třeba VĚDĚLI, kolik lidí v tuto chvíli zbytečně umírá támhle v Barmě. Sto tisíc. Támhle v Číně. Taky tolik. Támhle na silnicích. Ještě víc. Nebo to jsou snad potřebná úmrtí.
Právě že jsou. Svět nemá co jíst, ne? Jsou to nutná úmrtí. A právě proto se Jakub rozhodl umřít. Nechápal sám, zda Monika taky chápe, ale co, jela.
Díky tomu teď stáli na břehu a na kamení, jakým jsou srdce tolika lidí. Soucit, to je slabost, a není dobra kromě síly. Jakub se znovu podíval na nenápadného Lorence. Připadal mu jako vrah.
„Vykoupeme se… A skončíme to,“ shrnul věci jako šaty.
„To je rázný,“ odpověděl neurčitě Slovák.
„Ale máš to tu fakt pěkný, Lorenci,“ pousmála se Monika. Ne, to nemusela říkat.
Jezero Lorencovi zmizelo a vnímal jenom její pousmání a jako by i jeho duše řekla řece uvnitř Moniky: „Máš to tu pro sebe tak pěkný.“
Nahlas pravil: „Není moje.“ Slova se mírně rozlehla ve skalách a jak se Lorenc na ty dva díval, najednou ho vyděsila představa, že se bude taky muset svléknou. A proč jsem je tedy pozval, když jsem se jich tak bál? Přece… je nepotřebuju…
Počkat… Vždyť nejsou první.
Zachránil jsem takových už před sebevraždou desítky. Dvacítky. Anebo si to jenom namlouvám? Spíš.
Vtom Jakub provedl něco ještě „horšího“, než kdyby se začal odstrojovat. Vztáhl ruce po Monice a napůl z legrace, zpola vášnivě jí stahoval tričko. Lorenc řekl: „Počkejte.“ Nechtěl mluvit, cosi uvnitř něj ale křičelo: A POČKEJTE S TÍM VŠÍM.
Ale nečekali, a tak začal lhát. Zkrátka, vše podle osvědčených pravidel. A lhal: „Je večer, ale za chvíli vysvitne slunce a sem stejně začnou přicházet lidi.“ Podíval se na hodinky. „Tenhle břeh okupují jako vždycky. Pojďte proto támhle naproti, tam to bude lepší.“
„Mně lidi u vody nevadí,“ odsekl Kuba s lehkým pohrdáním. „U vody ne.“
„Jinak jo?“
„Nebude to ale dlouho trvat.“ Vzhlédl.
„Dobrý, dobrý. Pojďte tam!“ „Proč?“ „Chtěl jsem vám to TAM ukázat.“
„No, tak dobře,“ rozhodla Monika. Vzala si slovo.
Ale lezli kvůli tomu nápadu po balvanech a zase nahoru, obcházeli vlastně celý lom, potom museli prolézt mezi sudy s dehtem a tím se i trochu unavili. Přišli na jiné myšlenky. Auto se hodně vzdálilo.
Pak je čekala nebezpečná skluzavka. Padala dolů. Stařičké konopné lano, po kterém se jedině dalo slézt na osamělý poloostrov. Lorenc už lezl, Lorenc to uměl nejlépe. Udýchaně si dole sedli na kameny, do kterých narážela voda, protože se zvedl vítr. Šikmé sluneční paprsky Stříbrné jezero barvily do zelena a to byly Moničiny oči. Vysoko nad nimi šuměly lesy. Skála ale vrhala temný stín. Zvláštní, že odsud Kuba uviděl ještě i kousek závory a reflektor Golfu. Pomyslel na jeho výfuk, na hadičku a na dopis. A na otroky. Kdo není otrok? Uvědomil si, že se trochu se ochladilo. Aspoň tady dole. Ale pořád se chceme koupat, ne? Opláchnout se… Od svinstva. Vykoupat se provždy.
Tak se svlékli do plavek. Lorenc se na dvojici ani moc nedíval.
Hlavně na Moniku se radši příliš nedíval, právě ale proto ne, že na ni koukat chtěl.
Na Jakuba se nedíval, protože se bál, že by ho třeba Jakub přepral. Podle všeobecného mínění umírají blázni a lidé jako Lorenc, ale je to částečně omyl. Z větší části.
Velmi často umírají právě příliš myslící muži. Asi jako Jakub.
A silný? To slovo Lorencovi nahrazovalo případnější slovo svalnatý, kterého se možná bál. Nechtěl si připustit, že je Kuba pro Moniku přitažlivější. Tak z toho důvodu jej nechtěl vidět bez šatů, ale Moniku také ne, protože ji pak budu miloval ještě víc. I za chybky. Cítil se jí absolutně oddán. Takže i jim. Takže trochu i Kubovi. Škoda, že nejsem gay. Dovolila by mi toho víc a on zase by mi byl sympatičtější. Ach jo. Někdo se holt má!
Monika netušila, o čem ten dávný Slovák přemýšlí, a už tu stála jenom v plavkách a Lorence to trochu vzrušilo. Hrozně se mu líbila! Ne, možná neměla úplně ideální postavu, ale pro něj byla nejkrásnější ženou „tohoto systému“.
Rád by jenom věděl, zda taky pro Jakuba zůstane takovou… Po smrti sotva. Nebo jo? Monika se pootočila: „Ty nepůjdeš do vody?“
Otázka patří mně, uvědomil si Lorenc. Ukázal opatrně na protější písčinu: „Počkat, neměli bychom se radši zase vrátit tamhle?“ Oddaloval tu jejich sebevraždu. Už jsem jich zachránil…
„Zase zpátky? Ty asi nevíš, co chceš.“ Ale měla za to, že Lorenc žertuje. On řekl: „A vy to víte, co chcete?“
Ale chápal, že slova nestačí. Může těm dvěma odvyprávět třeba Román o růži, ale… Oni zemřou. Takže do práce. Ani já se nesmím skrývat, i když bych radši…
Monika jako by něco pochopila ženskou intuicí. Řekla: „A jo, ty se stydíš.“ Jakub se zasmál: „Mimochodem, ty vole, nemusel jsi nám o tomhle lomu přece vůbec říkat. Mohl ses tu teďka v klidu cachtat. A sám.“ Lezl strojeně do vody. Ale Monika ho zadržela, jako by už tam dole čekala smrt. Potom zamířila k Lorencovi: „Jsi docela hezkej, jsi docela…“ Stále to opakovala? Ani ne, řekla to možná dvakrát. Chvěl se. Řekl: „Vlezte do vody, jdu za vámi.“ Tak to měl naplánováno, jako vždycky, ani jim to jinak naordinovat nešlo.
Monika nicméně klidně zavrtěla hlavou: „Půjdeme všichni najednou.“
„Na smrt?“
Lorenc se na ni zadíval. „Já už jsem mrtvý.“ Zasmál se. „Že jste tady, to přece ještě neznamená, že jste taky moji přátelé.“
„Proto jsme přijeli.“
„Ale ne.“ A Kuba ještě něco zahučel, asi ve smyslu: Moc velká slova. Monika řekla: „No, já myslím, že když jsme sem už přijeli přes hranici, tak to mohlo mít několik důvodů. Jakýs takýs kamarády asi v nás budeš mít.“
Nedalo se tomu věřit. Zopakoval vyzkoušené: „Vlezte si do vody, ne?“ Ale Monika vrtěla hlavou, úplně opatrně k němu přistoupila. „Ty se bojíš svléknout?“
„Záleží na tom?“
Dotkla se ho. Šlo říct, že tím byl elektrizován? „Co je s tebou?“ ptala se.
„Zůstanu tady na břehu. Nechci umřít podruhý. Chci se na vás koukat.“
„To by bylo jistě to nejpohodlnější, chm. Ale mohl by ses vykoupat taky! Nechci tě nutit.“
„Když já se k vám nějak nehodím… Ještě by nás někdo viděl.“
„No a?“
„Radši si budu číst. Třeba Gullivera.“
Už byla zoufalá a vzhlédla k lesům: „Jsou tady jeleni?“
Pomyslel si: Nejsme v románu. A jestli mě tady s nimi někdo uvidí, budu zastřelen. Oprávněně měl pocit, že něco hrozného páchá. Nedokázal se zbavit opodstatněného vědomí viny. Měnil ale pravidla přírody? Tak to sotva. A Monika ho chtěla svléknout. Kuba tím byl konečně pobaven. Lorenc se koneckonců ani nebránil a možná to na ně všechno už od začátku nahrál. Stále ho svlékala: „Ty z toho máš trauma?“ Žertovala!
„Myslel jsem, že TO VY máte trauma. Teda… Aspoň podle včerejších esemesek.“
„Hele, toho nech. A doufám, že se ti nepostaví.“
„Ale vždyť je mi z vás do breku!“
„Nekecej.“
Jako by ale vycítila jeho nekonečnou hrůzu. „Jezero je hluboké?“ zeptala se Lorence najednou. „Co je s tebou? Jsem tvá mamka, svlíkám chlapečka, už se nebojíš?“ Lorenc ji konečně připomněl děti. „Zavři oči, pomoz mi.“ Ale dodatečně si nedokázal vybavit, nakolik jí pomáhal. Hrozně se před ní styděl, že neví nic o světě, který za život nestojí, o hloubkách jezer. Podotkla: „Víš, že jsi docela hezkej?“ Nicméně se ještě víc zatáhlo. Lorenc se poněkud klepal. Ne, ne, nikdy jí nebudu schopen imponovat. „Moniko!“ Objala ho a pevně držela. „Tak, teď jsi svlečený. Sám bys to taky dovedl?“
„Ale jo.“
„Ba ne, a já to poznala.“ Podívala se na Jakuba. „Musel si nás tu mít, abychom tě ujistili, že jseš v pořádku.“
„Ale to já vím, že jsem v pořádku.“
„Ale nevěřil sis.“
„Až doteď ne,“ lhal jako vždycky.
„To my už tě strachu odnaučíme.“
„Hm. Už jste začali.“
„My jo. Nikdo jiný to nemohl udělat.“
„A já?“ Udělal si v duchu další čárku.
„Ty? Sám rozhodně ne, potřeboval jsi nějaké přátele.“ Políbila ho, potom i kousla do ramene, teprve to ho rozproudilo a vklouzl do jezera jako první. Plaval, neztratil ani instinkty. Kuba a Monika se pustili za ním, ale už na ně nemusel myslet. Bylo to hotové.
Mířil k ostrůvku.
A myslíte jenom na to, co chcete mít. Na to, co už máte, nemyslíte.
Co je vytažené z vody, na to se už nemyslí, a tak to můžeme zase snadno ztratit…
Konečně se zachytil ostrůvku. Měl pocit, že ho celou dobu pozorovali z břehu, ale vyvedli ho z omylu, protože právě dorazili, vylezli k němu nahoru a najednou vyšlo slunce.
„Že by nebyl večer?“ Asi nebyl. Jaképak „dobrou noc, národe“. Navíc na Slovensku… Rozhlížel se sebevědomě. „Ale Moniko. Tys mi přece říkávala, že se nikdy neopaluješ,“ vzpomněl.
„Uděláme výjimku,“ lehla si a zmlkla.
A Kuba flegmaticky broukl, jako by usínal: „Lorenci! Bez nás by ses v tom svým slovenským srabu uplácal k smrti.“
„Ale vždyť ještě nejsem vyléčenej.“
„To si taky myslím, že ne,“ poklepal si významně na čelo. „Dobrou noc, národe!“ A postupně se všichni rozesmáli. Lorenc ale hartusil: „Škoda, že se o vaší změně plánu nedá napsat povídka.“
„A na co by to bylo?“
„Bránila by sebevraždám.“
„A proč by se nedala sesmolit?“
„Protože poctivě se dá napsat jenom o tom, co člověku chybí. Když už to má, proč by psal?“
„Jo. Proč?…“
Přemýšleli o jakémkoli dalším páru anebo prostě o člověku, který žije daleko s marnou touhou a dokázal by o nich proto napsat.