Prácheňské rezonance 2004

Eva Frantinová

Praha dvouvěžatá


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý osmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 28. února 2007.

© Eva Frantinová

V-Art – Vision Of the 21st Century

OBSAH

Lužická
Víno
Možná Eržika
Hvězdná vyvádění
Jména
List Abrahamovi
Totožnost s labutí
Poslední uzel
Hod mezi kuželky
Minuta pod platanem
Moře v hrsti
Narozeniny
Pohled do sálu
Obrátka
V čekárně
Obraz
Chvála lenosti
Staré a nové místo
Vycházka
Kroužek a klíče
Kdokoliv a ty
Dva sny
Věšáky
Letní rondo
U ohně
Praha dvouvěžatá
Drátěný program
Prázdninový provoz
Letní těla
Na co si vzpomenu
Ministr bez kufru
Když se kola zastaví
Šabat šalom dva tisíce jedna
Paty
Výhra

Lužická

A do Prahy má přijet Montserrat Caballé. A den před koncertem zní z rádia kov hlasu. A krátce potom čteš: umělkyně se opírá o hůl a její hlas je léty šeptající gramodeska. Takové drahé špásy nemá Praha zapotřebí, křičí kritik, ale knížečky dívek jsou plné autogramů. Držet se hlasu a nepustit, držet a nepustit lano, i když se loď cuká – nesena mladými vlnami, zázraky, které nepraskají jak kůže levných bot. Držet se, velí kabiny srdcí, ale dokonalost, naleštěná holínka vysokého vstupné, nakonec smete všechny a je jí jedno: ještě chtějí… Proto je třeba posvětit důlky po holích, které otlak nechaly v parketách sálů. Důlky do nichž teče vosk slzy, protože Pražané nerozumějí, protože házejí na váhu vstupenky, instant hmyz koupený v obchodech módy i zvědavosti. Druhý den po koncertu přišel k tobě chlapec a chtěl pochod z Aidy. Ruka roztrhla makovici a noty vysypala na papír – i přesto, že je jaro a piáno má chuť vyskočit z okna. I přesto, že je doba kvízů, her a luštěnek, které mi chlapec dává: a víte co je nejrychlejší? Je to čas, je to čas hi hi, a náhle řekne teto, a můj čas se na okamžik zastaví pro potlesk do sálu duše, kde sedí celé příbuzenstvo. Čekají až se začne, až z opony vykoukne krk houslí a zřízenec otře křídlo, prach, který kryje klenbu čela hudby… Prach zlatý kapesníček, na který nemůže čas, říkám si, ale hoch dává další hádanku, a já mám odpovídat za á, za bé, za cé, zatímco přichází jeho sestřička a ukazuje jizvu po operaci slepého střeva, jizvu tenkou jako vlas albína. Stehy vytáhli jedním tahem, říká, a mně proběhne hlavou, kolik se na jaře lásek přetrhne a tahem slova, jediným ruky máchnutím, lopatkou větrného mlýna. Vidíte jenom vzniky, jen hrudy podebrané zánětem skřivanů, jen klíček se zvonicí květiny, jen ženu, která sáhne na tyč v tramvaji a z šatů vystrčí čumáček vlhkost a hnízdo chloupků, které si – jedna z deseti – neholí. Vidíte jenom vojáky v metru s nabitými kalhotami, pod nimiž nelze netušit povel pal – dere se z maskáčů jako klíčky z půdy, vy vidíte jenom milence sedící na klínech a zachumlané do sebe jak do kožichů s rozepjatými knoflíky a sponami… Vidíte jenom vzniky, ale já viděla jsem (pomocná síla při vyklízení) filcové tatranky uprostřed kuchyně. Filcové boty civěly jako opuštěné koráby. Vybrakované. Převržené. Přijímá ještě vůbec dno, ptáš se, zatímco kupující licituje s prodavačem bytu svojí matky. Já viděla jsem deník v krabici z papundeklu nadepsaný jménem a rokem narození dítěte, který psala a syn ho prodával jak podřezanou ovečku. Přijímá tedy dno? Bojíš se o jeho šachtu? Montserrat zpívala mezi převrženými koráby všech zelených filců a holí držela balanc, ještě zachráněná, ještě v jaru a pupenech, které šíří lep do šírav i nablízko – obojí je nám mořem i solí, přestože hudba je podřízena holínce dokonalosti s vysokým leskem a šum se zamítá. A možná je šum z hudby nejkrásnější. A možná je šum soklem umění, na kterém stojí čisté tóny, akty s pohledem do srdcí. Možná je nejdůležitější šum, který mé mikrofony zachytily v ulici Lužická, když rozlétla se křídla dveří. Když pohled padl – těžký jak kýta, které zdrhnul hák – k zemi, kde rašil záhon filcových bot s tkaničkami, které už neutáhne ruka píšící: „Začátkem prosince jsme byli u typologa. Liborkovi řekl: typ citový a společenský, intelektuál, ale málo vůle. Rozumový (přes čelo 28 cm). Poslušný, bude nadaný, ale nedovede uplatnit co umí. Silná životnost (chuť do života), dost snaživý, povolání ne manuelní mechanická práce, spíš studie, např. lékař, diplomacie (obcházení nepříjemné situace). Snílek, stále velké dítě.“ Už nepohnou se prsty, které o kousek dál píší: „Děti Procházkovy mají doma masky a tak Liborka strojily za různé figury a on na balkoně hrál divadlo. Např. dělal Hitlera, essesáka, Chaplina, dámu s koťaty. Lidé se zastavovali a smáli se jakého mají herce. Jemu to nijak nevadilo, dokonce na ně hrozil holí. Zdá se, že má herecké sklony. Dovede dělat grimasy, pohyby i hlas změní, je jak šipka hbitý a říká „maminko já budu hercem“. Procházkovi ho měli rádi, Pepička psala, jak jim bylo s Liborkem veselo, že takové dítě ještě neviděla.“ Je nebezpečné listovat – jediná cizí osoba v bytě, kterému syn ukopává rohy pro každou pláchlou tisícovku – na konec deníku, k onomu „vzpomínám na své drahé, kteří už odešli do nenávratna, kdyby zde byli, jak by mi bylo dobře, měli jsme stále návštěvu (Karla, Františka, Boženku, babičku), proč se ten čas nevrátí aspoň ve snu. Stále vidím Liborkovu tvář. Když ho naštveme, vyhrožuje, že uteče nebo umře. Když mu řeknu „to je dobře, když utečeš, aspoň budu mít nebíčko“, tak obrátí – „já se hned vrátím a vezmu ti to nebíčko.“ Odložím deník a zadívám se z okna, ach, do zeleně stromů na ulici Lužická, nad kterou zatáhlo se nebe sobotního dopoledne. Odstrčíš židli a spatříš důlek, důlek po holi čekání, nad kterou také vzlínal zpěv, žhavý šál, co se v pruh popele rozsypal na linoleum – přemožený škrtičem konců. On zaškrtí i noviny s kritikou paní Caballé. I visuté zahrady náručí, které plují ulicí, zatímco já bubnuji do zdi primitivní rytmus: ne – máš ni – koho, nikomu nepatříš, ani kamínku, který se háže do oken, ani vinohradskému okapu, jenž je začátkem května 98 korýtkem pro sluneční semeno, ani minulosti, ani přítomnosti, kterou na tebe včera večer (cestou z restaurace U pšenice) pustil muž. Rom se vynořil z parku, potěšen snědou barvou mého obličeje, aby nabídl zlaté prsteny… Kočičí zlato tulilo se v pouzdře, Rom v bílém tričku nás chtěl oddat před restaurací U pšenice, kde hraje harmonika a nikdo netuší, že vezme tágo a nad kulečník si tu lehne žena v těsných džínách, že tady bude pořád ležet vyšpulená jako lepkavý pupen na sukně, kterému se zelení v kouři, když nesou ohřátý koňský salám, podlitinu, která vystříkne mezi zuby, jakoby se podpisovala na arch věčnosti… Beru tě za ruku a mám chuť sníst, co U pšenice nikdy nenavařili, a mám chuť položit tě na lopatky, jako bych byla z vyrovnávací třídy, kde hrudníky žákyň běží dopředu jak nákyp v remoskách, ale vědomosti zůstávají po kotníky ve škrobácích, ani je nenapadne se cukat, jako se nebudou cukat pánve, z nichž vyjdou děti počaté větou: „přitisknu tě na strom a udělám ti dvojčata“. Najednou toužíš nevědět. Být pozadu. A vítat u dveří – Roma s prsteny, který myslí „ta je od nás, ne od bílých“. V květnu jsou představy huňaté a leskne se v nich karmínové očko. V květnu je každé čelo z počesaného silonu. Mé paže? Utekly – z botanické zahrady! Mé paže nasazují tabákovou vůni, když sedím na tobě, klín ke klínu, když nohy postele hloubí důlek do koberce, po kterém za třicet let budou šlapat cizáci, a přehazovat horký brambor neodkázaných úspor, a dopisy a fotky hrabat na stranu – listí do něhož hodí sirku… Mám strach, který už nejde rozfoukat, který je paviánem v lese, v lese hřmotu pil i ticha kapradin. Ticho zasáhlo i byt v Lužické ulici, ovšemže pro básníka, jen pro toho, co uslyšel pláč nad spížkou z měkkého dřeva, nad spížkou, před níž se řvou ceny a ony, bože, zápasí, a ony strkají se nejvíc, když člověk nevrátí se, když neotočí klíčem. Filcové tatranky vypadaly jako po útěku z blázince, dva převrácené koráby na linoleu, které už nelze vymazat z paměti, stejně jak prodávaný deník matky. Klíč – důkaz našich tepů – otáčí se v zámku jako kloub, co vládne hýbáním lásky, od rána skřípotů až po noc. Beru tě U pšenice za ruku. Naučila jsem se tě dokonaleji než mistrovský kus. Ale ty, Sen lásky, kýč hudebního packala, kterému nevidíme do tváře, ležíš na pultě klína, a klín se leskne mosazí a slzou jediného oka, oko se přivírá, jak počítáme místo výplat ovečky polibků, které nedošly dál než k lávce rtů… Nepočítejte statky a jejich doškové či střešní zmatky, počítejte svátky! Nebyl dřív svátek jít ulicí širokou jak krempa klobouku, ulicí s jedním obchodem, jít a zdravit se – nerozptylováni cenami, jejich bombami i propady? Rozptylovaly leda včely ve stromech, úřednice s pylovými dopisnicemi nadepsanými Par avion. Někdy jsem se opírala o plot ve tvaru kopí, jehož špice mířila do nebes, protože čich se držel s vůní v pase a tancovali sálem pražských jar, jar vyvrácených dokořán až na chrup pantů – mezi nimi rostla ostrá tráva. Jar, kdy nerozdávala pampelišky na klopy těm, kteří vhodí do pokladničky desetikorunu, děvčátka, ach, Liga proti rakovině, která přepadala výjimečněji nežli vlk. Jahody v hostincích se třásly na válech, šněrovány vlastními zrníčky, a já si řekla – nesvobodo, držíš tvar, a já sahala sama na sebe v silonových šatech, sahala jsem si na krabaté kombiné, které mi lezlo po stehnech jako růžový rak. Sáhni si na své ohraničení, když kaštany hážou na ramena spray květu! Miluji vztyky kaštanů, důstojníky, kteří splnili rozkazy, rozkazy, jimiž umírají, a sahám si na nohy, stehna, bok. Jedna kost drží druhou, má ji v moci, musí se jí zpovídat a skládat účet, dokud neotevřeš ústa pod chrliči, dokud se držíš jako cizinec chrámové pukající zdi. Jedna kost drží druhou a nesvoboda plodí tvar, a klouby pracují jako hlavice na zavařovačkách útěků i návratů. Jen pára ukáže obsah, pruhy, co pustily šťávu ovoce, pruhy, které jsou hraniční čárou, za kterou zůstávají sklenice – prázdné a bez paměti na úrodu. Jdeš kolem spotřebního skla, sám porouchaný spotřebič. Zaboříš paty do mechu. Světélkuje, a ta drobnost, brož připínaná na hruď noci, vyklepne z víčka slzu. Když rudl plný vynášených věcí z Lužické skřípe, když ten vůz s železnými nervy opotí se, jak za ním supí hlubokou nocí k hlubokému ránu syn matky s kořistníky – myši v pastičkách…

Víno

Venku je krásně. Praská tam seno šelestů pod patou slabosti, která je růžová jak jazyk telátek. Hrst štědrosti rozhodila je sem s takovou nedočkavostí a chutí – až nikdo nechce uvěřit, že zadarmo. Ta olízaná telátka poskakují po louce a připomenou třínožky, lehké židličky s přibitým potahem kůží na sedátku, třínožky prchající z měst. Dívám se (za plotem chaty) na tanec telátek, kterým není víc než čtrnáct dní. Telátka šroubují hlavy mezi nohy až matky podají jim mléčný růženec, modlitbu k výšinám, výtisk přírody… Pozoruji májovou dopolední hru a napadá mne: příroda je tak přesná, že nikdy neopomene mezi stránky modliteb vložit záložku, z níž se kouří, záložku kálení. Nedovolí nám letět, ani když slunce na prahu srdeční stodoly roztápí ještěrčí ocásek jinovatky. Telátka s matkami vyčesávají zeleň, mlaskavými zvuky kartáčují svah, a my se opíráme o sekačky, o rýče, a my jsme v rozích zahrad zkameněli na hladině nutných prací, pletí a setí. Ty jsi byl také skákající třínožkou, ke které upíral se zrak a ulice se vpíjela jen do tebe, ti všichni, kteří donedávna žili – už na krajích stolů, sáli tvé tělo. My z očí denně vyváděli stáda úžasu a louky, louky trav zvedaly vlny – horské třímetrovky, pod které ryli jsme čumáčky, my kartáčovali dno moře. Teď jedno z telátek tančí charleston na zeleném parketu. Rozkoš je krátká. Kratší než kartáčový obtah na arších Všehosnění. Kratší než všechno poslední. Nikdo si nepamatuje, co strýček za život spořádal a kolik kopru chvělo se v omáčkách, s kolika škvarky hrálo se po šachovnicích talířů, poslední jídlo ale vchází do archivů živých – jako prvně vydaná kniha poezie. Nikdo si nezapamatuje, kolik tub zubních past vytlačily kazy, ale odložený kartáček dojímá. Tak všechno z posledních řad sedá si do prvních. Rozkoš je krátká, prosíš o příčesek? Včera jsem sáhla po houslích. A tón se dere z dlaně. Je má dlaň rezavá závitnice pro šroub, který utahuje Mendelssohnova Jarní píseň? Konečně přestat cvičit. Hrát! Nechat se hrou převalit jak slečna v časopise, které se chvěje koužek mezi stehny – on čeká na polituru slasti. Nejraději mám lehké hry s kroužkem, svěřuje slečna čtenářům a oni posílají do redakce dopisy podepsané skvrnami. Obrátíš stránku a přes ní leží další dívka, prospekt, který zve do Růžodolu her… Hraji a rukou ždímám houslový krk, hraji a představuji si konce nahých těl, které jsou schránami hudby a zvuků rozštípnutých polínek – všech vteřin zadržených dechů, a ty z nás vyrazí vždy s odskočením slasti od špalku. Hraji a mám strach, že ostří i násada chtějí odpočívat, že v dlaních držím roztržené plíce suků. Mám strach, že o nás rozhoduje maskovaná komise a ta poručí oddělit, na vlas tenčí než telefonní drát oddělit těla nádechem sbohem – kratším než pauza v partech dechaře. Co potom bude komu po vzpomínkách? Kasace sukní pod taktovkou koženého pásku, kasace nepřestane znít v zamčené skříni klína. Hudbo, mám strach, že zasedá maskovaná komise, která míří na Matěje. On s pouzdrem houslovým jde do hodiny a klátí hlavičkou jako oříškem lísky. „Ten kluk si housle jenom vymyslel,“ říká předseda uvažující o vyloučení dítěte. A hlavička nic neví, klátí se ke škole, sám čtyřletý sen o houslích, které hoch zametá od sněhu kalafuny, zatímco komise už šije opravdový mráz… Chodby škol jsou jak chodby nemocnic. Otřásají se pláčem a patří mezi nejdelší, protože pouzdry houslí otloukané. Sny sedají tu v emailové šedi, v loužích na záchodech, kde končí ruličky papíru. Sny sednou na kolena a hledí do tváří, a my jim ukazujeme cyklostylovaný dopis, a my jim v pláči řeknem prvně: maminko. A náruč, náruč plnou hudby natahujem před sebe, kde není nic, kde na věšáček pověsí se plášť nadějnějších. Maminko! Maminko, která jsi v práci a nemůžeš nic zachránit, nic, natož zlomenou lísku, která oříšek Matějovy hlavy unáší k domovu. Až z práce stejnou cestou půjdu já, najdu u zastávky roztrženou úřední obálku a vzpomenu na sen v kterém mi byla ukázána cedulička a na ní Všechno je zapsáno. Vzkaz, který vhání neklid mezi lopatky dní, a od nich odstřikuje pot – až do klobouku maturantů co na refýži vybírají na poslední zvonění. Nastoupím s nimi do tramvaje a uvnitř spatřím dva plakátky nad sebou. Lákají na výstavu Handicap 98 a Víno 98. Jako by všichni postižení měli blízko k hroznům, které nám – otužilým a vycvičeným – pleskají o tváře. Šťáva teče jako déšť do okapů, a ty se neptáš kdo okopává vinice otázek těch, kteří rozbíjejí broušené sklínky. Šťáva hroznů se řine zdravým do úst, je to mok z modřin vinic a nikdo neptá se: kdo okopává? Kdo plete košíky a sklízí? Pod tlakem vína puká a brunátní i tvoje tvář. Víno, ty víno, které jsi nás opustilo, víno, které oroseným lahvím sebraly papírové krabice s umělohmotnými uzávěry. Krabice, které mají lehké nohy lžou sklepům, aby vyhověly touze po láci – jako chce vyhovět sám sobě mládenec co chodí městem v černém baretu, s fujarou přehozenou přes rameno. Tři tóny z pastvin živí mládence – on nechává si posílat na stůl chmelové paličky. Jsou potažené filcem souznění, které nepřestalo dopadat na blány, přestože před cestou na Slovensko svoláváme ovečky pasů. Vstávaj Jano hore, třese – už k ránu – ramenem muzikanta, který mi říká „vy píšete tak divné, tak strašně divné věci“, hostinský. Také já vstávám. Odcházím. A hlavou proběhne mi: ještě se cítím lehce opilá. Opilá jako ten, který jde do houslí a má slíbený prstoklad Vltavy. Šustot, v kterém se uhaduje, kde se bude šít milenčina sukně, ještě když kalafuna práší. Za smyčcem.

Možná Eržika

Když všichni co si nepřáli, aby s nimi tramvaj vjela do zatáčky, zvedli oči od novin, do kterých převrhla se tuš zpráv – Černé moře, když všichni co se drželi v pase a za ruce, museli se pro drcnutí vozu pustit a chytit cizích, když i ti, kteří spali a naháněli spánek do ohrad, kde neroste tráva – v ohradě povinností je vydupáno, když všichni u Anděla vystoupili, aby byli rozhozeni jinam, každý jinam od svého drahouška, ale i od rozvedených poloviček a jejich důmyslných smyček, když chtěl mladík přeskočit klandr a tváře si vycpat hamburgrem z protějšího Donalda, protože bylo po zkoušce a tříšť hranolků sype se do úst těm za sklem, kteří neslyší a zírají – jejich pohled je pomaturitní ploužák, když tedy devítka už zahýbala, my spatřili jsme na refýži jeviště. Otáčelo se ženskou polovinou k protějšímu Donaldovi – oči žen stávaly se lampami s knoty, které vibrovaly v panenkách jak stěžně ztracených lodí, oči žen vypadaly jako vyloupené pokladnice. Oči přítomných čekajících slečen zase v rozpacích spočinuly na vysokých a černých podpatcích, podpatcích neodvolatelných jako rozsudky, které se v chůzi sem i tam třely o dlažbu, a tření bylo důkazem, že slečnám naskakovala husí kůže pod kalhotami do zvonů. Já věřím: pod nehybnými zvony se modlil dav a v onom davu všichni, pro které dveře noci vyrazil křik. Ve vteřině jsme byli rozmotaným klubkem strachu na loktech šedé stanice, ve stejné vteřině, kdy Romka vykřikla: „má záchvat, zas má záchvat!“ Děvčátko mohlo by být baletkou když se tak zmítá na špinavé zemi, když matka hledí s krabičkou přezíravosti Light v kapse na ohníček vykřesávaný z dlažby a zatracovaný deštěm romštiny. Nikdo nerozumí, ale šestileté děvčátko vydává všejazyčný slovník – jde o lana přivázaná na most nohou, který se klene a bortí a to je jeho život, dokonalý tím, že se vykašlal na architekty a spočítané pavučiny čar, a my jen díky tomu spatříme pod mostem z rukou i nohou cíp bílých kalhotek, protože hoří plachta vozu, který nedokočoval… Holčička zmítá se, vstává a lehá si v trhaném pláči, a její matka je odbarvenou šelmou, která honí dítě po stanici. Dítě se vysmekne a hlavou tluče do mramoru pod výlohou obchodu s ovocem. A škrábe si lýtka končící v černých lakovkách bez punčoch, v lakovkách, v nichž chodidla kloktají – jakoby našlehávala pěnu ze sazí a prachu za celý boží den. A malá červená kabelka, kufříček s kterým ty jsi jako dítě objížděla svět, kufříček nad nímž děda oslovil tě princezno a zacvakl zámek, poskakuje tu zcela jinak – na bříšku, které se zvedá a padá, jak sebevrah zachráněný vzdorem a hořem, hořkým přehořkým vzdorem, bylinou. Díváš se na její kořeny. Je to intimní pohled – kořeny se obnažily a šťávou pukají, a na nás stříkají – jako by rosily květiny, které směřují do domovů jistě bohatších než je domov děvčátka, tam, kde se nenosí nic potrhané, leda spánek. Spánek pane, myslím si a dívám se na muže, kterému koutkem úst trhá smích. Je to jen mžik – dívám se na muže, ale dítětem, které se opět vytrhává matce, běží vlčí smečka, pláč se staví na nohy a nohy jsou mu podráženy útěkem do blízkého podloubí, podloubí malého jako proužek čokolády, kterou v představách dávám dítěti, to ale balancuje na hraně pod kterou šumí šapitó – jakoby plné klasů… Skláním se nad zmítáním, utěšuji, ale bojím se matky: co když mi uštědří políček a já se uhodím do spánku dřív než se zjistí, že děvčátko jen cvičilo roli a matka četla scénář při němž se vyhrnuje trikot? Při němž se černé plovoucí oči obracejí, ale andělé spí? Anděly osmahlé i plavé ty nevzbudí nic, ani stráž ve vrátnici stesku po svobodě, která je rezavým kolem vozu za nímž kulhá pes s ovázanou nohou. Takže si děvčátko na zemi ještě důkladněji tluče pěstičkami do čela, pláče a popadá se za žaludek. Jako by mělo samo sebe propustit, jako by se chtělo vypustit do páry, do vzduchu – pro křivdu, pro křivák, který neopustí pouzdro z těžké, solí nasáklé kůže, pro lehké hedvábí šatů v kterém si dítě maluji, a možná – uhaduji – je to Eržika. Dítě, které už nespatřím a zestárne obklopeno ozvěnou křiku. Dítě, které už nikdy nikdo neuvidí bez modrých jizviček na rukou, co zůstávají trčet v prostoru, nezodpovězené jak dvě otázky. A otázkám se mírně opotilo čelo, když rovně rozjíždí se další tramvaj: chtěla maličká Domů? Nebo Naopak?

Hvězdná vyvádění

Táhle a pomaleji nežli Largo, takové tempo přikazuji peru dnešní noc, kdy chrpa hlídá modrým cípem květu oblohu, aby dírami hvězd nevykašlala všechnu modř, noc, kterou odpočítám podle not: vzpomenu Adély, Adelaidy, kterou jsem prvně objevila v názvu Mozartova houslového koncertu, vzpomenu Adély a náhle stojím proti té, kterou hledám před zrcadlem, a napadá mne kolik osleplo zrcadel během noci hvězdných vyvádění nejenom Adéle, ale i jejímu bratru Josefovi, otci Michalovi a matce Regině, když v tempu pomalejším nežli Largo largissimo vedli přes dvůr statku zvířata, když počítali, co se sní… nežli se také s nimi (kus hvězdné oblohy na kabátech) s hlavou svěšenou potáhne beznaděj na nádraží do Prahy, nežli si všechno zaznamená moje matka, která (jedenáctiletá a u babičky náhodou) spatřila noční průvod zvířat a její autoportrét bude provždy zářit v rohu obrazu, jenž namaloval šílenec, jde o autoportrét děvčátka, který by se mohl jmenovat Svědkyně, a svědkyně popíše, jak šlo telátko, jak Michal vedl koně, a nikdy mu nezašeptá: zas pojedeme do Vídně za kamarády Werfelem a Mahlerem a Almou, jak nikdy nevyrazil na cestu, kterou mu budu i tak závidět a nepřestanu si pouštět CD s Písněmi o mrtvých dětech, a začne se mi zdát, že jedeme za Mahlerem spolu a já si nesu housle, a zatímco se mi z dlaně perlí noty Mozartova koncertu Adelaide, Adélka doma v Radějovicích vyšívá výbavu, co steh to myšlenka na nás, až narodí se přehoz na postel, přehoz ze sametu, anebo nástěnka s vyšitým Cvičím tělo, otužuji, ovládám se, střídmě žiji, kterou vyšívá prababička Regina, zatímco její dcera Olga v sále čistí pípu, a sestra Olgy Hermínka přejíždí utěrkou lem sklenic na grog, a jejich bratr Josef nechá si dlaněmi propadat řezanku zelenou a svěží, když ani kravičky nic netuší, když ještě holubi tu létají do úst, když také Azor má před sebou noc skučení a vytí, když ještě secí stroj nesevřel železné zobáky a nezamkl je na klíč vzdoru tak, že semínko nepropadne, když Adéla neví o skoku do rybníka, bylo to lepší, bylo to tak lepší, myslely si sestry Olga a Hermínka, veverky pokaždé jinými parukami maskované v točícím se bubnu, ale až já jsem přečetla (tiskárna počítače muzea rachotila a tys jí mezi čelisti sypala štěrk tajemství) na čistém papíře Místo úmrtí Treblinka, až já si sáhla celou dlaní na plotnu: Adélko, bylas vylovena z vod ve chvíli, kdy byl pes zastřelen, kdy se zavlnily hřbety hebrejských knih, vlny věčného moře, které nemá dno a když ano, tak pro kotvu, co klesla – zatížena Fuchsovými, co navzájem se brali, společně krmili králíčky, a kuřata dávali do ošatek s větší péčí, než kdyby šlo o zlatý prach, a s ošatkami šli na trh do Říčan, kde se tržil věhlas za hroudy másla a mák z makovic, co svítily jak lampiónky, kterým byl okovanou botou zadupán knot do země, země se otevřela a průrva vytvořila kolejnice, kolejnice, mezi něž padaly prsteny a svícen odíral si ramena, a průrvu plnily i z dveří vytrhané petlice, co ustoupily pečetím, které oknem obešli rozkrádači a utíkali s damaškovým povlečením do svých – úředně čistých – domovů, a dále mezi kolejnice padaly spálené fotografie, takže můžu věřit jen pověsti, že podobám se Adéle, ach, kolejnice, mezi něž padla poslední objetí, poslední zpráva a rty rozevřené jako dopis, na který není nikdo schopen odpovídat, a jeden žíněný černý vlas babičky Olgy, a lehce při tom zazvonilo, zazvonilo jak v tiskárně svědomí, kde už se odlévala čísla 52145, 52l49, 52l42, 52l29, olověná čísla, co místo plomb cvakají bez ustání v mých stoličkách, vstávají se mnou, lehají, ale i budí se uprostřed noci hvězdných vyvádění – jak zvířata, která nikdo neporazí, nenacpe do konzerv a do salámů, jak zvířata, co poskakují kolem srdce na drátěných nohách, protože v očních důlcích tmy, pod plédem prachu, s pěnou u huby, do tváří funí – navzdory všem laserům – slepota…

Jména

Slovo tys jenom sběrný košík. Ráno myšlenky přistaví žebřík ke kmenům, které se lesknou pod košťaty dešťů, a ty nás také zametají – dokud se neobjeví kruh, který vidíš koncem léta po stanech, kruh spálené trávy připomínající klín zrzavých, klín kvílející – sirénu. Ta trhne pohledem jak roletou. Jde o mžik, ale najednou vidíme okno, Oko, o kterém mysleli jsme: jen ono je bránou otevřenou a odemčenou, ale najednou za oknem vidíme ovoce všeho, co jsme chtěli… Hromady přehozené pavučinou, která odpočívá jak věta barokní sonáty, a kdo ví jestli nechrání slupku jablek, poblíž kterých se válí sběrné košíky slov, poražená vojska s praporem sepraným, a onen prapor poháněný větrem mlaská do uší, protože věčnost pochutnává si na vteřinách… Přesto dál žebřík přistavuji ke kmenům a do dlaně mi crčí míza, a je jí rukopis, který si rozmatlávám po těle, extrakt léčivý a omlazující, a možná budoucí vráska a šedivý vlas, zatímco jablka v sadech chystají se vysednout z pupenů do květů a pak přesednout na plod, který je doveze až do úst, a my se zakousneme, až šťáva vystříkne, jak odrazí se od dužiny jako od zdi, a je to in a boží, a já si uvědomím: žiju. A já si vybavím magnólii, která musela zestárnout, a šrouby jejích květů zrezivět, jen proto, aby koruny jabloní byly obsazeny od lóže první větve až na bidýlko. Zuby se po jablkách lesknou a myslíš si, že napořád, jenomže napořád jsou jen láhve bez moštů, láhve z umělých hmot, které zírají zpod kol automobilů, zírají bez poselství nápisem Fanta do výšin, které si pamatují uťaté koruny v ulici, když lil se asfalt na půdu a půda neměla kam utéci, a objímala trávu, na kterou, když si smyslím, nelehnu si, a musím za ní jezdit stovky kilometrů, ach potěšení moje, které jsi peřinou s vyrudlým sypkem, se sypkem na kterém se – a bojím se té chvíle – objeví modřina evidence v podobě nemocničních čísel a povlak ji nezakryje… Lehnout a nevstat, to je sen o motýlech, jejichž kukly jsou rozdupány, lehnout a nevstat, to je věc šíře drtícího podpatku, takže si občas někdo lehne a jeho spánek je přadenem, které nemá konce, možná je všechno věcí náhody a zázrak přisuzujem srdci bez kazu a červotočů. Bojím se sypku s modřinou čísla na těle, bojím se cinkotu nástrojů a pípotu přístrojů, šílené přírody, co nás má popostrčit k opravdové přírodě, k tichu, kterému řveme do tváře ne a ne, já tedy ještě ne. A moudří skloní hlavu jak odvádění koně, po kterých přestele se pérovací maštal drátěnek, zatímco Příjem nemocnice praská ve švech. A nic se nezmění, a dnes se možná ani pár srdcí nezachvěje v rose. Benzínky budou dál černé žíly natahovat k vozům a jako sondy je narážet do metalízovaných boků, a obchody se budou vrtět na obrtlících menších či větších výplat, a teta Hermínka bude se držet rohu domu U staré plynárny 10, pár kroků od stanice metra, do kterého se bojí, takže musíme vymyslet, jakou tramvají pojede k Pinkasově synagóze, aby poprvé a naposledy spatřila jména Regina, Josef, Josef, Otto, Berta, Kamila, Anna, Rudolf, Bohumil a Adele. Jméno Adele vzrušuje a říkám si ho před zrcadlem, až řekne teta nemluv o tom, a cítím dech pouští, jako pára valí se z otevřeného hrnce po schodech let nazpátek, a v synagoze zvrátím hlavu ke stropu: z reproduktorů tečou písně. Já znala melodii, dnes prožila jsem text, který je mlčením – jako kouř stoupá, až mlčení – starou celtu – protrhne matka, když řekne Krausovi z Radějovic také, také neunikli, hele Jiříček, Jiříček Krausů ožívá, s tím jsem si hrála, ale já hledám dál mezi vlnami jmen, a všichni cizinci tu chápou česky i starost, zda Hermínka cestu z Holešovic vydrží, a já si uvědomím, že strach z metra je každému lhostejný a to úplně. Lhostejnost vaří se v Kotli každého dne a ani nelze jinak, myslím si, když nad hlavou tleskne křídly videokamera – vrána s ostrým zobákem čočky pomaličku se prochází, zatímco Informátor hledá kvůli mě Mýto, a ve Zlatnictví o pár ulic dál přibije oči k pultu malá hvězda. Ale ona je pozlacená, upozorňuje prodavač, a i jeho slova jsou sběrným košíkem, v proutí šustí listí hrabané jazyky, a v konečcích mých prstů brní luk – míření proti zdi, zatímco ulice je plná lidí, ale i zalévaná sluncem, které je pro všechny i pro všechno…

List Abrahamovi

Já, níže podepsaná Eva, dcera Evy co měla za matku Olgu, Olgu, jejíž babička Anna Lustigová byla dcerou Jacoba Fuchse a Elisabeth Lustigové, kterou jsi zplodil Abrahame, ty, ty nejstarší, kterého hledala jsem po celý den v matrikách, pro kterého mi v badatelně, nosili těžké knihy na loktech, knihy těžké jak litinové plechy plné okoralého perníku – tak nějak vypadaly desky knih, zatímco páteční Praha za okny se vylidňovala a kola nejrychlejších aut na hlavním tahu před archivem roztírala asfalt málem až na kotníky chodců, kteří se tlačili ven ze stanice Hradčanská a naráželi – v rukou televizní programy na další krátký týden – na ty, kteří chtěli dovnitř do metra, zatímco se doprodávaly noviny jejichž dech se úží a úží s přibývajícími hodinami až po nich nezůstane ani zmínka, a do novin se potom balí kosti z pečlivě obraných kuřat pro zvířata v domě, já Eva, Abrahame, bořila nos do mraveniště přes dvě stovky let starých zápisů, přede mnou utíkala černá písmena, a mravenečci písmen do srdce vstřikovali nepoznané vzrušení jak jed, proti němuž není protijed, a fixka se třásla jak modrá nevěsta, co našla konečně ženicha, a duše chvěla se víc nežli vzduch června venku, chvěla se jako nepoužitá žiletka a žiletku si k sobě přiblížila zarostlá tvář tajemství, když musela jsem srovnávat mezi třemi matrikami, a jednu jsem se bála otevřít, protože narazila jsem hrudníkem na Regi Fuchsovou a její dceru Olgu, ze které vyšla moje matka, a z matky zase já, já poslední a níže podepsaná, která jsem našla tebe Abrahame, prvního, který stojíš na mém počátku, a každý člověk je počátek světa, po kterém zůstanou mastné fleky v rozích paměti, která je jednou rozedřenou knihou, ovšem kdo si ji vyžádá a bude čekat tři dlouhé dny, jen kvůli mému jménu, říkám si a nehtem ryji do desky stolu v badatelně, kde šustí jen obracené stránky, měkkých tužek pro poznámky ubývá stejně rychle jak našeho času, času co bude vyplivnut a můžem k tomu říci jen věčné, jen ono věčné kamsi, které neosvětlí ani tvůj chanukový svícen Abrahame, miláčku pro kterého nemám žádný příběh, tvůj život je dosazovačka bez písmen, a přesto v sobě cítím zpívat tvé Z mého života, a přece na má předloktí zapršela krev když oko vpíjí se do slova obřezán, a zazní při tom spirituál Kolébejte mou duši v Abrahamově klíně, a já bych se ti chtěla schoulit do klína na kterém směla se houpat jen tvá dcera Elisabeth a syn Ignatz, jsem unavená, ale v tvém klíně miláčku, chtěla bych čekat na štěstí dokonalé jak ovoce, a zjevit se ti jako list, zjevit se ti jako zpráva o době, které jsme obětí namísto klidně pasoucím se stádem, ach my jsme ovce prohlašované hesly za ptáky pozemské a nad našimi hrdly kmitá nůž, kalená ocel trhu Abrahame, a my jsme rozprašováni nájmy svých bytů i ostatními složenkami jako střelami do polí, ale ta pole patří někomu, takže kam prchnout miláčku, který – z dálky dvě stě čtyřiceti let – svým svícnem prosvicuješ oka sítě, oka v nichž mrská se můra jak kaňka dokumentního inkoustu končícího století, a ty jsi přesný, přesně svícnem míříš do otvorů jako bys zaměřoval srdce těch, kteří zbořili ohrady, aby spoutávali volnost a anděl bylo jméno pana Anděla anebo přejmenované stanice metra, a té se třeba ještě x – krát změní jméno, ostatně slova jsou jen ještěrky před nimiž dupe pata věčnosti, slova prchnou z úst jak svitky alobalu a jestli zbude ve stříbře šťáva, spatřím možná špíz literatury, a proužek slaniny jsou básně, a kousky vepřového próza před kterou nedávno se Abrahame, otevřela Městská knihovna, procházím jejím zrekonstruovaným chrupem a beru do rukou Přehledné dějiny literatury, jejich poslední díl, který je rozdělen na režimní a nerežimní básníky, můj prst se v rejstříku zaráží u F, ale já neexistuji a pro mé jméno nebudou se středoškoláci bát a brousit ušní bubínky, protože co je čertem, není vůbec šeptem, ale řinčením, a já zavírám Přehledné dějiny s pocitem, jestli vůbec žiji, přeskočená a zaskočená jako někdo, kdo přišel o nohy ve stejný den, kdy mu úřady přikleply byt v šestém patře bez výtahu, jako někdo, komu ještě potom nese návštěva do nemocnice nápoj pojmenovaný Lift, a mám strach, že po mě zbude jenom pár tahů matričního zápisu, zápisu, který jak mince propadne automatem a dotkne se vroubkovaným cípem tmy, a mám strach, že nikdo mne nebude hledat v matričních knihách, že nikdo nedá deset tisíc korun genealogovi, který sestaví jednu větev rodokmenu a vzrušením mu nezatrne už proto, že má firmu na osudy a odvádí daně, a jeho zítřky tuční ze vzpomínek, snů a představ zákazníků, kteří stůj co stůj chtějí najít dům, který už nestojí, a možná už nestojí ani místa našich domů Abrahame, i Městská knihovna zabudovala do svých počítačů program Koniáš a já si tě představuji bezradného před obrazovkou, která svítí a bez vosku, a bez plamene, a na co asi myslí, říká si mladík, který jde kolem mne, která zírá do obrazovky modrající se jak dnešní nebe, a já dnes zadržuji pláč jak závoru, protože bojím se vyhledat názvy dvou sbírek poezie, jimž jsem před dvaceti lety nedaleko odtud vystavila rodný list, a promiň, byly mi fuk, Abrahame, všechny tvé bolesti, jež máme vlastně oba spolu a to nic nevymaže, miláčku, tady běží o naši věčnou smlouvu o výměně, a vůbec to není jen, i když tvůj život je pro mne okno s vytlučeným sklem, a já si za ním představuji sbírku houslí – sbírku, kterou zabavují mé geny dvě stovky let nazpátek, a já až dnes vím, proč se mi o houslích muselo zdát, nad tvým jménem se v mém životě blýsklo a já cítila nutnost odpovědi dešti, déšť bubnoval a pořád bubnuje na střešní tašky srdečních chlopní, zatímco venku je ještě celou sobotu vedro k zalknutí, vedro co vykradlo autobusům lidi, takže ty autobusy jezdí si městem jako skořápky ořechů bez jader, slepé autobusy naprázdno zastavují u zastávek města, ve kterém jsem zůstala možná sama, video bez kazety pro oči prázdnoty, věta, které ty, Abrahame, nemůžeš rozumět, ach, neznáš božství množství elektroniky na nebesích TV, CD a satelitní antény, neznáš solárium – opium, a přece tvoje žíly pro mne jsou plné šumu a stanic, stanic, z kterých se přes kameny valí písně, ony se valí, valí s kořeny, ony chladí mé vysoké čelo, zeď, která pukla od úrazu, ale i čistá čela bez jizev jsou zvukovými nosiči Dies irae, které – čtrnáct dní před volbami – přehrávají singly požadavků a přání, a nikdo neví, kdy se vrátí holubice na znamení, že voda opadává, kdy zachytíme u svých pustých břehů košíček a jako černí suchý brouci, ze všeho první, Abrahame (mezi palcem a ukazováčkem oné chvíle), jak černí uschlí brouci, prasknou sluchátka…

Druhý list Abrahamovi

Pod žebry šanonu této doby list srdce vytržen. Rezavá žebra šanonu století a každé drží lx padesát let, Abrahame, – takto by mohla začínat báseň, kterou jsem psala bez písmen a hrotem pera úžasu když jsem si vedle tvého jména, jména z kterého vyrůstá drn mého života, přečetla v matrice, že Rosa Diamant a Diamant David brali se v hotelu Bristol, dojal mne přesný údaj místa a matrika se rozpadala pod prsty jak vysušený krab, jako krab, který zírá očima stesku po moři, které v Praze není, které nám nikdo nedopřeje a proto lodě snu se nikdy nemohou potopit, a proto vzrušují stále zabírající vesla, žíhané dřevo a v nich souček na němž se zastaví palec a je tu nápad, obraz do básně, třeba o tom, že od úst odprýskne smalt úsměvu a není to smalt z reklamních cedulí na úspěch, ale smalt podobný cedulím, jaké jsem našla v prodejně Bazar Liška, kterou zas najdeme podle šipek “Ve dvoře“, a jdeme dovnitř krámu cestičkou mezi venku vystavenými židlemi a psacím stolem, kterému závidím a nemám na něj třicet tisíc i když tuším – stůl má rodiče v lese, kde padne na hlavu jehličí nápadů, nejčerstvější rosa před kterou bankovky nejsou nic, pára po dešti Abrahame, a dnes si vedro konečně váže kolem pasu brunátnou zástěru bouřky, pozoruji akt přírody a nad hlavami hostů se v předzahrádce plné piva láme bříza – také v pase a jako když obsluhuje, upíjím pomalu a ty tu Abrahame sedíš se mnou, a já dnes myslím na Rosu a Davida Diamantovy, kteří se brali v hotelu Bristol a tento údaj vehnal slzu do očí, slanou mřenku, kterou chytily děti a pustily ji zpátky, jen tak, k vodě, děti, které jen tímhle mohou stoupat po schodištích jinak než my, kteří tu sháníme udice a přitom sami jsme návnadou, a já dnes na vteřinu jsem vše pustila k vodě, i to, že v knize Porges pana Lustiga našla jsem větu, větu, která jak jehla stehuje mé dny bavlnkou tajemství, která je možná – z odvrácené strany – ostrá jak hrana kopřivy, já našla, Abrahame, v knize větu Mám si sednout na autobus číslo 26 a zajet si na pivo perono do baru Frantina, pivo perono je nápoj nestříhaných perutí, a já napsala panu Lustigovi, jestli si pamatuje kasírtašku vrchního, a také jestli, Abrahame, tvá matka Elisabeth Lustigová, a nakonec jestli i sám ty, oběžník všech mých myšlenek, který koluje veškerým mým inkoustem a já to vím až od minulého pátku, jestli i sám ty, nejsi jednou dlaždičkou v přízemí Velkého světového domu Lustigů, domu, do kterého kdybych se neodvážila vejít, byla by pořád tma a čočka mého dalekohledu by končila u Michala, u tvého pravnoučka, který skončil v Treblince a teta Hermínka vyprávěla by jinak: bratr Karel mne houpal v kočárku, a mne by – už podruhé dneska v tomto pustém městě odkud všichni odjeli a nejdou větráky, a mušle pánských záchodů se tváří suše jako by prošly pouští -, neupoutal svým poutkem pár patiček, dítě v zahradní restauraci U sokolovny přehodilo před okraj kočárku bosé a piškotově dýchající paty, zatímco rodiče upíjejí a komentují dnešní televizní nabídku na čtyřech našich programech, cikáně spí a na tatínkově hrudi se pohupuje dračí zub, a na rukou se vlní tetování jako to moře, které vyhlížíme s obavou o osud holubice a olivové ratolesti, a vedle dva cyklisté – strašně mladí v trikotech reflexních barev – dohadují se, kudy to vezmou z Vršovic na večeři, pak ujíždějí očím celé zahrady, jejich rychlost snad nemá brzdných destiček, Abrahame, který jsi mi dal klid a pomalost v čase, kdy se nosí honem a dělej, v čase, kdy přestaly se rozsvěcovat svíce, přestože koukáme si do očí a myslím si: slepci vidí jediní a jejich hole, to je vytloukání synkop jazzu, když přes svou slepotu dva slepci blíží se k Pinkasově synagoze, kde tuhle neděli o deváté ráno zapomněli pustit hudbu, a slepci přesto jména drahých našli dřív než my a čtou a čtou, je to úžasné je pozorovat, a mě dochází, že ty mne také takto čteš a živou, dýchající, Abrahame, svléknu se doma z veder jako bych shodila z těla brokát počínajícího června, svléknu si všechno ze sebe a nahou kůží odírám celý byt – vždycky jsem milovala omítnuté cihly zdí a lehkou bolest – a myslím na dva slepce, kteří v synagoze druhým vlastně podávali kontaktní čočky, aby zatřásli svým spánkem jak starou hrušní, ve větvích zapraskalo a já nahoře, docela nahoře jsem uviděla tvoji patu jak okoralou patku do které jsem se provždy zakousla, a slídím po chvíli, kdy přiřadím k ní datum a k němu jméno té, které tvá pata vyhřezla z klína, a na mých pozemcích se rodí makovice, posedlost z které musím lisovat papaverin atropin pro žíly tvorby, co jsi to udělal, měla jsem klid, dokud, každý klid sahá jen po slovíčko dokud, Abrahame, víš archiv židovských matrik je prsem napitým a těžkým jako zvon, jak hrozen tmavého vína, který mi puká v ústech a já ho lisuji na čůrek informace, a já ho lisuji celým tělem jak nakláním se nad spisy, které už dosahují mé hrudi nežli utrhnu odpovědi, které se kutálí do očí, nežli usednu k počítači a podám tuhle zprávu, kterou dozajista čteš nejen ty, ale i všichni Diamantovi, a také v hotelu Bristol utichá na chvilku svatební veselí, když pro tvé oči na svém stole uspořádám výstavu, je tu volkmen s nahranou kazetou o stavu Čech, s kazetou, považ, v černém celofánu, a je tu kniha plná listů, která se stěhuje do cédéčka, a je tu přelomený špaček cigarety mého otce, který jsem schovala do obálky, a telefon co zvoní, i když jsme zticha u důlků bakelitu, u křesel sluchátek, kterým dal mobil nožičky, takže se v tramvaji dozvíš, že se karbanátky smaží po obou stranách, a je tu mikrovlnka, v které se rozehřívá talíř citů pro ústa, která se cpou jinde a dělají ham na burgery z rybího a drůbežího masa příležitosti, která nevydrží déle než do zítřka, a je tu obálka pro dlužníky a věřitele, obálka z mačkaného krepu, kterou obě strany obrací prázdnou v dlaních, jako by lekla, ale u břehů číhá stále s dychtivostí luku mušle zad lovců, spíše trhačů vnitřností mezi kterými se valí dopředu říčka Žluč a každému je šumafuk přehrada, a je tu přesně modelovaná panenka, která má jméno Barbína a která vytlačila ze dveří dřevěné hračky, vytlačila je Abrahame, jako doba poezii, která je přesto nesmazatelná a nepřehlédnutelná jako flek na papíře po krvavé tlačence, který je otiskem palce svačin, na které by se jinak zapomnělo, a možná by se na flek zapomnělo později než na strávníka, a je tu ramínko na šaty, které drží pokrčení mých ramen plných úzkosti nad míjením, a vystřihla jsem pro tebe z novin zprávu o ženě staré jako já, která ještě než vjela autem do kolejiště a motor zhasnul, stačila navařit na tři dny dopředu, motor zhasnul jak láska, která nenaskočí, dokud nepřijede odtahová služba sbohem, lano, které je vstupní branou jiných milenců, špičky dalších nám brousí paty celý život a my padáme na nos, odváženi už ne vozy Mazda, ale povozy, za nimiž slyším kopyta, kopyta zvoní a z kovu jsou odlitá a mne sevřela obava: nebudu pro ničí nohu chybějící trnoží, a stůl se začal /nehledě na světové ani další strany/ kývat, Abrahame…

Totožnost s labutí

Rezavé špice stromů podpírají oblohu, pod kterou neležíme – s páteří k nebi, pod hlavou čerstvě nahrnutou zem. Pamatuješ si špice zelené a vlahé? Kdy jsme je naposledy tiskli k tvářím? Když tváře večer u stolu svítily bez kruhů pod očima na nichž se houpe nespavost a nemůže se odhodlat ke skoku – do noci leštěné hvězdami… Vesmír se hýbe a šumí, stejně nad zelenými stromy, jako nad rezavými špicemi, které mohly být ikebanou pro květiny, jejichž kalich se nazalknul hnojivem, ale i pro květy, jež nic nedoprovodí do světa vadnutí, žádná hudba. S květinami se loučí jenom víka plechovek, víka co vypadají jako vypáčené dlaně, kterými prorůstá heřmánek. Závidím heřmánku sílu podepsat se pod nosem a v hojivých obkladech, závidím heřmánku, – přemohl plechovku a v sáčku si ho pouštím na dno hrnku. Bude čaj. Ale ještě před tím opláchnu tvář vodou, vodou, co žije (stejně jak my) v područí chlóru. Až potom se mi v dlaních rozlomí kniha, dřevo ve zkratce, lesy, které by mohly říci: pamatujeme studánky… Kdo po nich větu může zopakovat? Ti, kteří zírají s nadívanými holoubaty peněženek v kapsách do křišťálu v obchodech se sklem? Dítě co napsalo: „a na zájezdě v Tunisu byla dětská párty. Kouzelník pustil hada a ten žral brouky velké jako tahle dlaň, vždycky je nejdřív uškrtil a potom sežral, jenomže já se od té doby bojím na letiště?“ Anebo zvířata – budoucí žraločí steak, budoucí klobásy od Dunaje? Zopakuje větu o studánkách drhaná krajka mechu do níž se vpíjí rosa se smogovým sirupem? Anebo moře, které vidí sebe, sebe češe korálovými útesy, aby mu výletníci vsadili do vlasů naftovou čelenku? A co milenci, do kterých přes vše čisté padá kal, záclona jako filtr za kterým není nic, a ono nic neznamená krásu kroků den po dni, ale životy ze dne na den? A copak pouště, které chlístnou pískem o nohy? A copak kamzík – přestal se objevovat pod štítem a pamětníci shánějí se po poštovních známkách s kopýtkem, protože okolo vedla cesta? Já znám tu studánku, já jsem ji stvořilo, tvrdí zlo a zfalšuje si rodný list, a pucuje si lakýrky – zatímco dobro vytahuje kotníky z bláta, je vyhazováno od konkursů, které vyhrávají domy, sídliště, losy pohodlí, a hluční moderátoři konkursů běhají televizí naší mysli… Tělo je rozvalené na sedačce, tělo tráví chipsy z dovážených brambor. Tělo se protahuje, zvedá, sedá, existuje i jeho rituál s tanci a bubínky kolem náhradních ohňů, takže kluci zakládají oheň na záchodě školy – tak daleko jde odpíraná příroda, tak, že před obrazovkou slyšíš hele koza a my ji neumíme vysvětlit, tak, že vyschne i potok s mlýnkem svěřování mezi lidmi, a oni se tlučou mezi kameny v korytech mlčení, a musí korytem jít a spílat modernímu peklu, které by poručilo i Sindingovi hele nepiš to Rašení jara, protože jsou i utínané větve, a Antonio Vivaldi by k Létu musel dodat mapu skutečného výskytu a koruny lip plné včel, a nad lidmi v korytech by vyrašila vrba, která radí: vydržte, jste celí, s palci, ušima a srdcem, stojí to za to, jako stojí za to krajina, považte auta budou jednou jezdit na sodovku, považte my jsme také krajina, koláž, obraz těl, který je vystavován skupinou Pýcha a Sobectví ve všech sálech na světě, ale to nejošklivější může být to nejhezčí, proto ženy na sebe rozhazují pudr a nechávají si zalézat pod paže krtky, všechna fáčka a umělé vůně po koupelích, bože můj sešli na mne říční sprchu, ona je matkou básně, bez které je všechno dřina, ona si pamatuje raky, co byli nazpět pouštěni, pouštěni lidmi, co mizí, jako kdyby se propadali, jako se propadají dopisy do schránek, nad kterými se stydím za zmizelá oslovení drahý můj, protože telefonujeme si přímo z aut na dálnici, pod sebou vrásku půdy, do které mizí ulice, kdysi totožná s labutí…

Poslední uzel

Všechno co píši, začíná koncem, konec je svetr úpletu, kterému pářu očka, abych se dobrala ruky, jež drží jehlice, jehlice, na kterých se střídá vlna životů – nádherné žíhání, a žíhání se vrazí do všech vzpomínek, do všeho, co před námi visí na šňůrách, podobné sepraným ponožkám zážitků, slov, pohybů, jemnému trhnutí víček, všem Maličkostem, které složili i ti nejmenší Dvořáci pro jediného posluchače, protože člověk se narodí třeba jen pro jedno hnutí černou brvou a my zde nejsme od toho rozhodovat o větším či menším smyslu životů mezi malinkým Dvořákem a umělcem, jenž ohromil svět, forbes, do kterého bouchnu pěstí, a vsadím všechno co mám nejdražšího, a vypadne mi báseň, metafora mi vypadne přímo do klína, když sedím v tramvaji cestou do bazénu Eden, ale mám smůlu – nemám tužku, a tak si obraz přeříkávám už od Čechova náměstí, a na Kubánském náměstí letím na poštu, kde je fronta u přepážky a fronta křičí, ona se vzpíná na zadních nohou, po stranách balíky a v rukou trávník složenek, a já se konečně chápu tužky, už držím podací lístek štěstí pod dlaní a někdo vytrhne mi tužku kvůli svému podpisu, takže mne báseň opustila a už se nikdy nevrátí, a já za ní pálím pohledy, vychladlá hlaveň se vždycky musí zastřílet nejprve vztekem, tou mírou vzteku, podle které si okolí střihá na balicí papír úsměvů, já pálím pohledy za básní a poté mne napadne – už klidně kráčející směrem k bazénu – kolik je takových propadlých obrazů, obrazů, kterých lituji ještě před stánkem se zeleninou, zelenina se kadeří a je křehká jak hlávka důvěry kupujících, co už také není, přestože každá smrt, i smrt smítka na lopatce, roztírá si do vlasů, co pro nás husté jsou jak černá helma z jednoho kusu, brilantinu naděje, brilantinu meruňkové barvy, kterou spatřím na kraji bazénu – milenec zajíždí dlaní pod spodní díl plavek milenky… Ona má nahá prsa, prsa, co krásně drží a vypadají také jako střílny, on před ní klečí a ve střílnách bradavek, které se lesknou olejem, které se lesknou jako vycíděné a na chvilku oddechu odložené zbraně, zírá na zpětná zrcátka – na voze s korbou jeho dětství odjíždějí i naše volné dny, dny bez gumy v pase, kterou jim našila práce a tu je nejkrásnější přece jenom pozorovat, asi jako když vzniká obrázek a dítě komentuje: „tohle je majitel tanečního podniku a tahle ženská, kterou jsem namaloval do jeho černých brýlí, to je tanečnice, ta tančí v jeho podniku, proto jsem tady do té druhé čočky namaloval dolary“, a pan Mac Chcíplý putuje i se svým podnikem do koše, proto je nejkrásnější ještě nezmuchlaným milencům přát a to v časech nepřejících, oni se natírají olejem, a když milenec přestane spatřím z bazénu zdvižené bermudy, spatřím cíp vzrušení, má pramen v rozbíjení ořechů tajemství, nad kterým oni neptají se jako my: řekni co bude zítra, co bude dál a jak to bude, a já si vzpomenu sama na sebe, na svoje rovné nohy, kterým byl dán skok do náruče, a musela jsem skočit, kdyby to stálo všechno včetně budoucnosti, kterou si vymysleli rozumní, a já vzpomenu na tvé rty, co byly nejjemnějšími plátky dechového nástroje lásky, ano láska je dechový nástroj, hruď zvedá se a padá jako klapka, a dívka u kraje bazénu – přemáhána hochem – křičí a v tom křiku je pohyb, křovím se dere dopředu její orgasmus, orgasmus zralé ženy, která už možná hocha nebude chtít znát, ale dnes v jedenáct dopoledne oba žijí a neptají se, co bude dál, a já si mezi tempy představím naše těla, jak byla obracená z boku na bok a vůle byla soklem, který chce, ale nemůže se hnout, hnout lehce jako živý cípek kůže pod bermudami, jenž vypadá, jako když vytahuje vlajku na stožár června, takže si ve sprchách všimnu, že se mi zvedly bradavky a nosem zavětřím pach spáleného kouře – zase po jednom zániku, zase po nezahrabaném ohništi, zrovna když před bazénem pobíhají andílci s oranžovými nafukovacími rukávky a ubývá jim zmrzliny, když stařena, která se chodí koupat každý den, protože doma má bojler a v něm oheň oslepl, stařena, která kol sebe rozestaví tašky oblečení a osušek, mne v rukou kousek provazu, možná, že mastné šňůry, na níž visí vzpomínky jak skvělé žíhání na které nakonec zapomene i všechno naše „blahé paměti“, vzpomínky budou odváty jak seprané ponožky, jako rybí měchy, a já se dívám jak širm klobouku stařeny, dalo by se už říci vodního eráru, vykrajuje do betonu srpečky stínů, dívám se na pihu ve tváři, a tvář je valchou tichého mumlání, možná se nad provazem modlí stařena, protože ona, jenom ona, jen ta, která s holubičími pery v podpaží zapomněla dovřít slzu, obklopena katedrálou prachu, je posledním zářezem provazu, posledním uzlem, který jí byl seslán samým bohem do rukou, aby se trápila, a šátrala a hledala, co že má ještě udělat než sejde poslední schod a rozpřáhne paže, kouřové záclony, nad hladinu, a tu ještě nikdo z nás nespatřil, snad jenom můj praprapraděda Abraham a jeho žena Elisabeth, když jejich vnouček dělal syna a malý Michael a všechny jeho děti odjížděly Neznámo kam, snad jenom ten, kdo podrývá minulost – nikdy nezapomenu, jak se v archivu přede mnou obnažilo nejdřív A a potom i porodní bába Abrahama, jenomže rozbít ořech tajemství je nebezpečné a vzrušení těch, co staví před své domy rodokmeny jak lešení, vzrušení objevu je věrnou kopií orgasmu, který proběhne pětkrát za sebou a můžem si to zopakovat, šetřit a ukládat z knížky na knížku u banky Zdrženlivost je nesmysl, nášup je krásnější než hlavní chod, je podtrhnutím, a proto stařena se nedívá do dálek, ale nablízko a přímo na provaz, z kterého zná už každou žilku a mastný uzel na konci, co jsem jen měla udělat, mumlá si a snaží se tu přeložit nepřeložitelný vzkaz, výzvu, která je modlitbou, pro níž se žena ani jednou nevykoupe ostřikována patami dětí a píštalkou plavčíka, v níž se honí červená kulička, zatímco já – ponořena do azuru úplné koupele už jenom po stehna – počítám ty, kteří oslaví rok 2080 a utíkají do šaten, protože na obloze vystoupila žíla blesku, žíla stejné barvy jako uzel, co se rozmotal – podobný zlatistému běhounu…

Hod mezi kuželky

Tulipány tvých kolenou do sebe zamykají pestíky zánětů, když na zazvonění otevřeš a já ti do náruče vtisknu jablka, která ty házíš pod gauč, vždycky je házíš pod gauč a jablka se tříští, jakoby je tam chroupala prázdnota, jako by je chroupala nuda, i když ti přidělili telefon z černého bakelitu a s bílými tlačítky číselníku doufání, že máme před sebou sedmičky zážitků, sedmičky vydaných knih, nalité sedmičky cest a ležení v trávě, a také tisknutí těl na tělo, které jsem už šestnáct dní nezažila, třeští mi hlava, zrovna když z domu vyvážejí popelnice, a ony jsou v devátém měsíci s odpadky, jsou plné reklamních letáků, krabic a novin, kdo ale ze mně vyveze touhu, abych si sáhla na tělo se strachem, že to nestihnu, že vyklouznu z prstů sama sobě jako pták, který se nevrací, protože nemá kroužek na nožce, ale ty házíš za gauč krásná jablka, kdopak je najde shnilá, je ti jedno, a máš pravdu, kuželky návštěv se pokládají jedna po druhé, hod jablkem je tvoje výzva, ruka napřažená k tonoucím, tvůj život příčí se jak kost v hrdle našich pořádků a rozseknutých pavučin, příčíš se jako kost v hrdle vzorných lidí, které nám jsou a byly ukazovány, a ty jsi gramofon s jedinou písní Mně nic nebaví, a já se dívám na tvůj nos, po kterém lze cestovat a uprostřed jizvy, jizvy po druhém přeražení, rozložit stan myšlenek, tys plod bratrance se sestřenicí, takže tvá chůze je stoletou lodí, díky hrbu se houpeš z boku na bok – jako když podpalubí je na jedné straně přetíženo cestujícími, kteří jsou ověšeni šperky, a díky tomu ve tvém klíně nikdy nezabrzdilo semeno, přemýšlím o osudu a ty do toho řekneš obědy nenos, maj to studený, knedlík udělaj jak hrom, jenže hovno v ňom, a náhle v rohu kuchyně vypadáš jako holčička s kufříkem u nohou, holčička 1912 nebo k 1914, a já ti nemůžu říct šestnáct dní jsem se nemilovala, a nebyla jsem z toho krásně zpocená, zbrocená potem jako zeď, kterou nesloží nic než výkřik, protože bys mi poradila nečekej, nečekej na nic, ty, která jsi třicet let neměla na bílém břiše ruku muže, ruku jako horký odjištěný granát, ty, která čekáš na čtyři sta dolarů ze země hodinek a sýra, a s každým jablkem pod gaučem co se kutálí řekneš nechci se dožít a Mě nic nebaví, a jsou ti jedno prachy a komu připadne byt, chceš pryč, jen pryč, a my ti držíme nohy kvůli nám a našemu strachu, a nevlastní dcera ti háže klíče na stůl, ona je z rychlých a hbitých, a v práci výřečných, zadarmo nikdo nehrabe, ale jsme podhrabáváni časem, všichni, i listonoška, dopisy zašustily ve schránkách, koresponďák dostal i Honzátko, a ty nic, a já mimoděk stiskla stehna, jsou ještě mladá, chtějí, myslím na věrnost, a myslím na vypnuté spotřebiče duší, které láska přestává potřebovat, takže se ocitnou na krajích měst, a chtělas něco říci, protrhnu ticho pod kterým jazyk prohrabuje jehličí slov, a teta na mne upře oči a na cíp novin napíše své jméno a k němu přimaluje kytičku, jenom tak, její písmo je háčkovaná dečka, a potom zase nasazuje jehlu na gramofon Evo mě nic nebaví, počítám kolik bas zaplnily láhve jejích pohledů s touto vinětou, která nám hledí do tváří blíž a blíž, a tam mě bude bavit všechno, máchneš do prázdna – jako by ses chtěla dostat bez zubů až k ohryzku, a já se zachvěji jako jasmínový keř, který nechce pustit květy k zemi, a v tom je vytažena ze zástěry jako eso fotka, a šeptneš tak jsme ho znali než šel, a mě zaplaví něha: otec se dívá na dceru, která vzdoruje dupáním do lina, a dlaně klade na stůl, kde provždy budou ležet vrácené klíče a vypalovat do dřeva cejch lhostejnosti, a tvůj otec se dívá na mne, a já jsem možná vyšla – tajenka z osmisměrky jeho pradědečka, a potom obě a současně vzdechneme jo, už je tma, zase, a kuchyň v Plynární klesá ke dnu spolu s tvým šouráním, které se – stejně jako včera, jako dnes – s přesností bohů zastavuje o pelest, když po zdech nejdou jedny hodiny…

Minuta pod platanem

Mám špatnou náladu. Nech mě. Spát. Století zívne a sklapnou jeho patra, patra v kterých jsme prospali víc než polovinu života, patra v kterých jsme se otáčeli boku na bok, nad sebou člověka, kterému náš dech neubíral na jeho dechu, pod sebou člověka s přezdívkou Letní píseň, kterému výrostci plivou do očí: jsi lesní plíseň, jako všechno je lesní plíseň, ano, všechno je napadené špatnou náladou, zlevnili kasírtašky na polovic, ale mě stačí peněženka na perko a drobné, peněženka schránka, kterou mám ráda, má pěkně prošoupaný, občas naditý, ale občas leklý hrudník, zlevnili kožichy, ale mě stačí dvě trika a doutník, vzrušení poprvé ho vsadit mezi rty pod platanem u Koh – i – nooru, naproti prodávají horoskopové čaje a ob roh černou melasu, odpad cukru, a já myslím na drobečky literatury v prostěradlech, literatura rovnala se vážnost a prst na klobouku, chtěla bych říci těm co spěchají kolem platanu do práce, i pánovi, jenž vykřikuje do uší hluchoty: třicet let jsem promarnil se štípačkami lístků na tramvajích a skončil u trolejbusu, starý muž křičí a nikdo s ním nesdílí třicet let výhybek a remíz, ani hoch se sádrou na levé ruce, na okřídované levačce plné jmen a nápisů, slovy Svědí a Nejradši bys to strhal, snaží se hocha zastavit muž, ale hoch utíká, chráněný anonymitou jak pláštěnkou nad hlavou, a za jeho patami jako sirka za škrtátkem, které vlhne deštěm, prchá matka, kabelku na boku drží pevně, protože myslí: budu okradena, budu tu dneska ráno okradena, mám na to čuch, namísto toho ale za dvojicí hledí umírající rozhovor, šedivá rukavice, kterou nikdo nenavléká a nedrhne večerům po kůži, a mně je smutno z jejího povrchu, jenž byl vždycky háčkovaný a patřil každému, a vzpomenu na srdeční síně, v kterých můj obraz padl rovnou na sklo, má rozšlápnutý rám, hlavou se mi míhá jak auta na vozovce knižní čtvrtek za čtvrtkem, kolona, jež přestala vyjíždět, a prasátko na pultech rozbíjené poezií, která nepoznala digitální diáře, pavouky sklípkany v kapsách obleků do nichž hučíme svá v kolik, kde, s kým, za kolik, na úkor pro koho, a nepoznala obchody co mají sešívaný žaludek, protože ze všech Akcí a Likvidací, kterým nestačí místo a šťávy zájmu obyvatelstva, protože obyvatelstvo se u nás ani nemnoží, Zapojte všechny končetiny, to je titulek článku o onanování žen pomocí paty složené pod sebe, o nohách za hlavou a onanování žen ústy, zkouším to na koberci, který je dokonale prošlapaný, ale stejně si představím šicí stroj, dělnice v dílnách šily a prý se u nich často dostavoval vrchol, a musely být při sevřených stehnech při šlapání zticha, prozradil je jen ruměnec, jako bys roztrhl sáček s barvou Duha nad takovou tváří, které byla spokojenost vzata s elektrickým šicím strojem, dívky už nesedaly na kraj židlí a netřely se o hranu, hranu co odzvonila, slyším pod platanem klapot šicích strojů, hle rodiče kastanět a pár kroků odtud se dělají patentky, štěnice drží se podprsenek a podvazkových pásů, patentky nejsou nic než štěnice, jež člověk potřebuje, protože sám je patentkou co visí na lemu života, který se odírá, ale nikdy neukáže podšívku, je režná nebo ze saténu, kdyby nebylo tajemství, nenapsala bych čárku, nekoupila bych v Tabáku doutník jako něco, co je třeba zkusit, ještě než sklapne století a vyplivne nás jako rovnátka, a ty si nechceš připustit prázdná místa v čekárnách, lesklá srdce prošoupaná na lavicích, bojím se k automatickému fotografovi na ulici proto, že snímky natečou do dlaně a nebudou klasicky vyvolány, podívej, všechno tu je sebevražda dobrodružství, ale horká hlaveň trčí z nabídek cestovních kanceláří, zatímco já jsem znala Rumunsko pralesů a ohně, a vlaky, vlaky jely přesněji podle tatínka nežli podle řádu, jely kam vedly koleje, jimž zestárlo ucho k přiložení, až tak jsme vzdáleni a jenom vzpomínáme na sítě kupé v nichž se houpala těla, jsme ostrov nebo moře, ptám se vesel, a vesla odpovědí ponorem, a k tělu tisknu medvídka, hlava se mu kýve jako idiotovi, hlava mu padá na vydřený plyš, a platan zašumí jakoby nedoslýchal a já musela řvát: lásko, lásko za mrakem, který komerce neuštědřila ani Čechám, a pak si všimnu kmene na němž naskočily skvrny studu, lupenka jako poznávací znamení, které (když si nás nepřipustí k tělu) zůstane…

Moře v hrsti

Do oka dneska padla mi reklama na tabák: tak něžně osvíceny, tak něžně osvíceny jakoby v bezelektrických časech vosku, dýchají plátky tabákových listů. Listy se zvedají jak tenká tajemství pod kterými spí střelivo, listy se zvedají jako mé opálené tělo když nahá kráčím do moře. Hladina za mnou zavře se jak víčko s modrým okem a ještě stačím uvidět, že Němky na břehu lesknou se – po mazány olejem – stejně tak jako figuríny, figuríny nehybné za sklem úspor. Spatřím jak plavé ženy, které si večer co večer češou slané vlasy jak světlá kotevní lana na jejichž koncích se houpou stejně těžké, jakoby kořeněné, sny, spatřím jak plavé ženy drtí pěstmi skleničky drinků. Skleničky plné kostek ledu jsou a slunce s nimi postrkuje jako s kostkami domina, co mají na Jadranu život kratší nežli krab vylovený mužem, který to zvíře jako černou hroudu nechal na žáru poledne a zvíře (spolu s malým bílým žralůčkem a rybou, jež připomene velký list) celou středu umíralo, a na všechna tři ulovená zvířata mířila videokamera v rukou dítěte, „tatínku už jsi v obraze“, křičel radostí hoch a otec skočil ještě spolu s rybou – listem do moře, a s rybou bez života brázdil hladinu, jako by úlovek žil a honil se tu s lovcem. Chtěla bys pomeranč, ptala se po té scénce co tak ukrátila čas, jedna žena druhé a na mé nahé tělo padl stín, stín strašných rozvalin, ještě než tři zvířata, dokonalost sama, ještě než přivřené oko malého žraloka, ještě než list a potom krab, byli mrštěni zpátky do moře. Na skále vypnula se hruď Made in Čechy a já se ptala, jak může žena s pomerančem v dlani s mužem, který lovil, spát, jak může pod ním nohy rozkládat a sténat možná víc než tohle moře, když je bóra, vítr, který mi rozsekl koleno, když jsem doplavala na kámen, vítr, který mne označil na levé noze hvězdičkou a já barvila cestu až na Veli Lošinj krví, a já do nosu natahovala cestou kokosový olej, být ohař běžím za patami Němek až k hotelu Punta, anebo až do rybí tržnice, tržnice je odpoledne vykradena a žaluzíí vidíš váhy na řetízku, váhy, na které by se vešlo prso číslo osm, a prodavači na ně zítra v sedm ráno hodí ryby plavice, co tak nádherně otevřou hubičku pod řeřavými uhlíky. Pár cihel a cár alobalu stačí k přátelství na privátu, s mužem z Maglaje vytáhneme páteř plavice a on vypráví o válce, kolují fotky zničeného Mostaru, a také dům muže, z kterého nezůstala na svém místě ani jedna sklenička, když litr oleje stál dvě stě marek od překupníků a po dvě noci stáli starci pod širým nebem v čekání na shazování konzerv, a ústa měli otevřená, jako by už nežili… Kost se mi vzpříčila v hrdle, když k tomu tichu dodá Julie „život je slap a my jedna kap“, a já se podívám na vodopád zralých hroznů nad svou hlavou, hroznů, které jsou v červenci ještě tvrdé jako ořechy, a trpké jako divoký česnek, roste na plážích a zem je plna jeho zánětů, a potom všichni o překot natahujeme ruce k Gerhardovi, který si sám vyléčil zhoubné nádory tím, že se modlil a prosil, a on v mých čarách vyčte chatrné zdraví, jeho stan se už tady možná trhá, napadne mne, a pak hned z vedlejšího domu zaburácí góól, Němci jsou poraženi, Šuker se prohání obrazovkou a do ulic Lošinju je vpuštěn pes oblečený do fotbalového dresu, péra všech otomanů se nadechnou a vydechnou. Sklenice vína ukloní se v pase a čela milenců cinknou o sebe, dítě se uplácá nejlíp z hlíny léta u moří, poučuje tě podnikatelka z Vrchlabí, která má papírnictví, a já se ptám na druhy per a inkoustů, na inkoust tyrkys jako tahle božská koupel, na inkoust do matrik našich předků, kteří se vynořili z vody. Život je slap, vodopád plný kapek mne i tebe, myslím na kameny svých samot, o něž se smeká stesk i radost dohromady, o něž se smekne i jméno Marcella, kterého vůbec neznám, ale jeho jméno v černém rámečku oblepilo celé městečko a najednou je blízko, a najednou si řeknu sbohem, sbohem je vždycky vítání a brzo ráno v šest (ach, svoboda vstát, když chceš, ne když je to příkazem!) vejdu mezi bílé anděly na hřbitově dotknout se dlaní nosítek, a otočím se k nim zády – přibitá k zemi strachem, že nedoběhnu před vstupní bránu, že mi tam kdosi už utrhl vstupenku, že dříve co mi bylo dálkou, je teď na dosah, že co mi dříve bylo blízko, rozlévá se jak moře v hrsti horizontů, po němž klouže trajekt s dalšími auty, lidmi, zvířaty – hle archa, z které ti volám mobilem a miláčku zaniká v šumu, šum je hustší nežli lesy ostrova. Zmítám se v hrsti moře a připravuji si poslední řeč k tobě, kterého šest týdnů jsem neviděla a možná neuvidím, cítím, že mne nezachrání čas, ale nafukovací vesta dálek, šustí po těle a krásně kouše, vesta, kterou tu lížu jazykem a vzdychám, jako by šlo o obřad, všechno přerušují delfíni za trajektem, ach lesklé dýky tažené z pochvy v které chřestí sůl, stařena usnula zatím na lavičce a její spánek odkrajuje jak kus vrásčitého dortu kapitán, stařena je stočena v klubku jak rybářská sít plná uzlin a vedle líbají se milenci. Je nádherné, že nevím co mne čeká a že se Gerhard – v dálce týden před mým příjezdem -, těší na čáry mojí dlaně, a že se na zahradě plné nezralého vína a těžkých fíků, těžkých pytlíčků cukru a zrníček, vezmeme všichni za ruce a Inge, které loni zemřel tatínek, papá s kterým jsme loni všichni tady večeřeli rybu plavici, vylíčí nám, že otec oslepl a dceři řekl Inge už tě nepotřebuju, a Inge před všemi rozepne si halenku a její krásná prsa nejsou ničím jiným než koštětem, které hrne slzy zpátky, v tu chvíli nikoho tu nenapadne „ach, s tou by to bylo“, a všichni zíráme u skleniček na dva hrozny s opálenými hroty, a noc v nás listuje jak v opocených stránkách… Natáhnu potom na své tělo prostěradlo, škrobenou slupku. Doma dnes prší a je zima, doma se jinak chvěje pěna na kávě, jinak se sedá do ratanových křesel. Počítám ovečky dní, kdy budu sedět na náměstí v křesle u kávy, kdy budu čekat až přivezou do tržnice – čerstvé z moře – plavice, kdy lžička zakrojí dort tiramisu a dlouhá ranní procházka mne potom spustí na padáčku štěstí k zapomenuté vile. Její schody se topí v moři, na žaluziích usadil se prach, v zámku se léta neotočil klíč. Když našla jsem na terase střep zrcadla a podívala jsem se (po třech týdnech) na svou tvář, došlo mi: můj život tu zakopl! Bylo by krásné vylomit dveře, zabydlet se v deseti místnostech, mít dům ve kterém začnu psát, dům v které také budu poslouchat symfonie italštiny, co jsou sem dováženy z Terstu ne jako cédéčka, ale jako křehké černé gramodesky na něž se poprvé nasazuje jehla, bylo by krásné vejít a ploskou čeřit prach, který se rozletí až do nejmenších píšťaliček větví oliv, kde tolik chce a nesmí přece usadit se nikdo z nás…

Narozeniny

Lehneš si u mého boku – pes, který byl hnán stopou, a bok orosí se – jako zrcadlo v koupelnách před nímž se ženy ukazují, ženy po kterých vzlíná rostlinstvo bradavek a klín je stepí v níž nelze spát, jen pobíhat… Je krátká krása žen než položí se na ní klec vrásek. A řekni, jestli je možné se v kleci dobouchat, aby už přišli klíčníci, rozespalí světlonoši s vrabčím hnízdem na hlavách a se sekerkou? Odlétají od ní třísky a klíč se otáčí v zámku, kam padla kapka oleje jako do hrdla. Věřím na klíčníky, nedovolí odzvonit lásce sevřené v kleci vrásek, ale i květina sevřená je pěstí květináče – ó toho tlukotu kořenů o stěny, než zjistila vše o lahodě smíru se střepy na dně! V paměti květiny je navždy rozdrcená keramická dlaždice, dlaždice zarůstala, tak jako můj bok do tebe – z peřiny vystrčený jako černá gramodeska, song po kterém krouží jehla malíčku dokud neodkašleme steny, dokud z očí nevypřáhneme slzu. Slzy se sypou z víček, asi jako když prateta řekne já už tu na světě s ničím nepočítám, anebo s konstruktérskou přesností na pauzák postřehů vystřihne levou rukou obraz bezvětří jak z černé tuše padajícího supa, který má v zobáku léto. Její postřeh je z rodu jedinečných, protože není řadou postřehů, která prochází námi, jimž čas uniká jak hamburger mastnému papíru – náš umělý čas letí, zatímco Hermínce bude pomalu skutečných devadesát. Zavři putyku, houkne na mne – stojící ve dveřích, a ruku přiloží mi na tvář, to abych ucítila pudr, dech, který tlačím i já před sebou jak tác rozhrnující zánik, tác po kterém klopýtají hrnky s lógrem stesku, ale i slzy jako výtisky té chvíle, kterou si rozebere odpoledne – narozeniny. Jde o odpoledne vysypané na práh jak obsah kabelky, odpoledne pohozené jak kozačka bez lýtka u telefonní budky, o koláč v popelnici nad kterým křičí žena bez domova: koláč, páni je to koláč!, a ty si uvědomíš, že české slovo sedí a je dokulata, jak můj bok vystrčený z peřiny, hladovec. Hladovče! Jsou tady plné sklady a plné železné nákupní vozíky, a v nich Twister od Algidy, růžová zmrzlina kroutí se se žlutou na jediném klacku, nic je nerozdělí, a já v tom vidím milování – těla zakousnutá do sebe cucají napitá ústa doteků. Twister se láme mezi rty a narozeniny pokračují v bazénu, dva prsty zlomila jsem si při tanci a pak tu za mnou při plavání vlály, jako by nebyly moje, líčí trápení jedna plavkyně. Ty prste prachu, klepeš na hrudníky, stařenky mají hrudníček jak budíček, a prsty jsou jen mřenkami co plavou za návnadou, myslím si a přidám na tempu. Vždycky si představuji: plavu mořem, jenomže z očí a z nosu teče chlór, a chlór žere oranžová vlákna drahých plavek. Vždycky si říkám co bude až se osuším a při pouštění sprchy ostřím čich, jedno, že 4. 9. l998, paměť je domino, dědí se a nelze ho ničím rozházet, jen hráči u stolku se střídají, a možná právě dnes, když kráčím – suchá – z bazénu. Jdu náměstím, kde osloví mne dítě: tři roky hraji na flétnu. Je pátek, půl sedmé večer, a chlapec kope do zrezlé pumpy: poteče něco? Zalézám do protější do kavárny a nepřestávám myslet na prosbu o rozhovor. Toho by ses nezbavila, říká přítel, ale neví: potřebuji žáka a bez složenek školného. Knihy poezie jsou konečnou a chlapec – zatímco se dívám do hlavně noci – touží po mapě. Tak usni, usni, šeptám, a přeji chlapci propadání, alespoň jeden příval pod nímž mizí dny osiřelých a plonkové pátky. Já – s lidmi za sklem sama – přeji ti příval, přadeno angorové vlny, protože možná při hlazení ucítíme králíčka…

Pohled do sálu

Muziky hrajte, zítra tu možná nebudem a dnes jsme netancovali rádi. Ti, co tancují napravo, končí pod lustrem, ti co tancují nalevo obkrouží obvod sálu, opírají se do zdí jako do pláten, která jsou jen po dobu délky dechu vystavená. Tváře tančící napravo vypadají sice jako slabikáře a hrudníky jako široširá alba, ale zas do lidí tančících nalevo, vpíjejí se pohledy na balkonech, poučuješ mne a tvůj nos je sup, havran, zabořený do vrásek tváří, havran usíná, ale ty podupáváš do koberce a s hudbou zadupáváš drobečky stesku, stěžujeme si, pláčeme, ale den končí a nikoho nenapadne letět objednávat parte vyplňované sobectvím, anebo snem: jsem na louce, v hrsti popel pratety a jednou fouknu, a jednou Hermínka rozevře křídla do hvězdy, která přistane v Radějovicích, a pamětník Šebek ji zvedne, opráší a založí do knihy, je to rituál při němž zní Buď sbohem miláčku, je konec lásky, je to rituál při kterém šustí plátky rtů pratety jak staniol, plátky rtů šustí jako bys rozbaloval doutník, tak dlouho než zbydou rovné listy a odřené stehno, a já se potom ve snu brodím pokračováním textu písně, po kolena mám růžové pásky, pásky, které i nám osud rozvázal na čele, hudba hraje a já cítím – teď pod růžovým hedvábím kloužou žiletky, ano – život stojí na žiletkách… Druhý den musíme sednout do auta a slabikovat Radějovice, vyjde pět slabik a poslední slabika vysazuje nás před hospodu, a ta je na zámek, trhnout s ním jako s náhubkem a na schody se sype prach – až spatřím sál, který se leskl jako se leskne pole pšenice, podlaha leskla se jak prsten, kterým zvoním na vnuka majitele, pustí mne železnými vraty na dvůr a já ukážu: ty chlévy jsou původní?, a on přikývne, protože vyšlehne oheň a děti zvednou hlavy od díží, nikdo tu není, ale zasekl se do mne pohled Adély jako hák do masa, protože seno z chléva se nezměnilo, světélkuje jak nitky podzimního večera, ten vydařil se jak stupnice matky, která doposud hraje – pětiletá – na pianino v rodině kapelníka Hotového, jeho syn František holčičku chválí a mě říká „všechny jsem je znal“, on podobný je Lisztovi, má vlasy pážete a opírá se o hůl, když zkouší rozevřít pěst, pěst je pomrzlou květinou v krajích artrózy a už nikdy neobejme violový krk, buď sbohem miláčku, kolem stolu koluje fotka otce violisty – Josefa, kapelníka, který hrál na všech zábavách, kapela směje se a já pomyslím na to, co dělala jsem nejraději naposled, rozesmátý saxofonista na snímku už nepolapí mouchy not a to nic nevadí, a moje ústa krouží obláčky vzdechů, naše radosti křivé jsou jak zábradlí, a zase vyvstane přede mnou zábradlí sálu hostince ve kterém bylo všechno zanecháno, uprostřed sálu vidím váhy na které v Praze hodí Hermínka slova: i jestli je ta hospoda zavřená jedu, chci domů, a telefonní rozhovor se přeruší prasknutím jako krovka pod patou noci, to abys pochopila, že jsou blesky, které udělají v duši dirku, spálený kroužek, snímek jsem viděla v knize Nebezpečí hor, blesk botou prolétl a člověk vyvázl, proto si Hermínka cloní kapesníkem obličej a uhýbá fotoaparátu, roztrhám, fotky roztrhám, slibuje, jenomže nemůže zadržet inkoustový dráp na papíře, mračí se jak bouřkový den, a co jsou dny s jejich pořadím: výmysl člověka, píšu si, a dráp skřípe jakoby přežvykoval flaksy slov, dny s jejich pořadím vymyslel člověk, přesto je strašné umírat v pondělí když ještě není nic vybaleno z krabic a šklebí se na tebe papundeklové vějíře, a s jakou jistotou můžeš tvdit, že tvůj zrak padne zítra na meloun, jak v sametovém křesle sedí v něm spokojená zrníčka, ale jen kousek od nich vosk paprik natírá skluznici dlaní staříků – to našli jednu bez plísně, a vedle trs sedmi banánů proměnil se v týden nad kterým lokty tržnic vlají – volné, když se tu postrkujem v ohradách, řetězy klení na krku, jimž někdo říká hudba…

Obrátka

„Už ani deprese nejsou, co bejvaly“, hlásá černá placka na batůžku studentky, která si v metru podupává špičkou černé boty, a v tkaničkách se houpe umělá beruška, brouček co letí do nebíčka všech cestujících (přesně stejných) dívek, do budoucího pokličko – žehlicího peklíčka, odtud vytáhneš srdce s ohořelými rohy na krajích. Brzo se láme křehké těsto něhy a v knoflíkové dírce vadne kopretina, vadne, ale je pokorná což ji křísí, takže se svatební bílá plátků i nám občas orosí, nám, kteří shodili jsme prsteny jak balast a zakroužili nad propastí, křídla rozevřená jak veřeje, namazané, a skřípající – jak ústa redaktorky časopisu pro postižené, pro transplantovaná holátka, nad nimi kolébá se hnízdo zdraví, našeho, silnějšího, a schopného vystrkovat ty, kteří berou léky proti vypuzení orgánů z těla, nahoru si nevezmete ani nehet malíčku, vypráví redaktorka a od úst jí jde kouř podzimu, pasáčci pečou brambory a my zkoušíme přeskakovat ohně strachu, ohmatám si ruce a zápěstí, sklenice varné a nerozbitné, servis, který nastavuji světlu až spatřím polibek prachu, a pod ním pero, jím ruka smýká, inkoust nechává čáru silnou a mokrou, v mých žilách najdete vpichy od inkoustů i rýhu po myšlence, ta není původní, ale jde k tobě jako žena, které počasí nad hlavou roztáhlo deštník, prší, prší, nejedeme na luka, ale za prací, kdo má čas sčítat zakukání kukaček, když bych se chtěla válet v mokré čáře po nápadu a básni, zatímco hlava padá v nočním metru a ještě stačíš přečíst na batůžku už druhou placku dne, „při debilitě padá hlava doleva“, placka by chtěla přestěhovat i srdeční sval, ale tenhle uzel ne a ne povolit, věčně se leskne, ne jako monstrance a ani ne jak boty po kterých stéká déšť víkendu, je rozkoš plavat v bazénu když prší, a – nad sebou oblohu – smět pozorovat: běžící dívce vysmekl se prs z plavek, a mladík ve vodě se směje a křičí pozor, aby se oba líbali a vítr hnal jim vlny do týla, vypadají jako zahnáni do betonového rohu nádrže, ale vstoupili tam dobrovolně, a z rohu vidí dálavy a obzory o kterých se nám nesní, když obzor zmizí nastupují rekordy, lámání bazénů, přesto však uhaduješ s úsměvem, milují se ti dva nebo nemilují, a jejich rty se rozvírají a zavírají, koketují se štací zániku jak láskou páčené mušle, děláš před nimi diskrétní obrátku a zatahuješ závěs, který v bazénu s deštěm tvoří mlha, obrátka letí z modré košile padesáti uplavaných metrů jako knoflíček z tatínkovy košile, ve snu ho vidím: tatínek sedí na lavičce a říká dojdi pro matku, ať sem přijde matka, a z jeho dlaní se kouří jako z polévkové mísy na kterou čekal – vždy první u okénka Výdej jídel v Peci pod Sněžkou, vybrala jsem to nejhustší, ale dnes před prodanou chatou pod smrčkem odpočívají sádrové husy, děti už žijí jen v představách, že je štípnou do lýtek, ale tys tady hladívala telátko a paní Chudanová v louce přednášela verše, asfalte cest, šálo pod kterou vlní se krk kamínků a sípe, jsou místa před nimiž jsme donuceni dělat obrátky a zatahovat závěsy, už nechci vidět Krkonoše v jiných kulisách, říkám si v bazénu, milenci koketují se zánikem a možná se spojili, neví kolikátého dnes je, neví který je den, a přesto den zadře se jim do prstů, podívejte se, ta rýha od struny vypadá jak vězeňské pyžamo, říká mi po hodině houslí dítě, a oba víme, že svoboda je podmíněna spoustou cel a volné nejsou ani propasti, ani vzkaz ředitelky, který vlaje na záznamníku, je jedna hodina půl minuty, kde jste, jde o nahánění obětí na místa, a kulka ve zdi obnažila zdivo zpoždění, rána se otevře a odpoledne ředitelka zavírá ji obejmutím – narychlo šije řez, protože za dveřmi je fronta dalších, přes ruce mokré froťáky i gumová křidýlka, nic nežli výstroj šťastných začátečníků lapající po vzduchu…

V čekárně

Tvoje dlaň – pavouk křižák visící ve vzduchu jako v chodítku otázek. Tvá dlaň je šťárou v sále, ty k jeho stropu zvedáš oči a já si uvědomím: naše volnosti nemohou usednout do dýmek v ústech štěstí. Ty zkřížíš dlaně přes sebe a pak je narovnáš, „to je manželství a tohle svoboda, řekni sama, co je lepší, lepší je s ničím nepočítat, nebýt poutkem, ani věšákem, aspoň já chodila k muzice a Lojzině sem řekla přes Klíčov v noci nepudu, Lojzina měla před našima a rande s vojákem ve Kbelích, a jednou utekly sme ze Smeček, frajer zaplatil oběd, měl vatu, ale my šly na záchod a pryč, co užiješ nikdo nesebere, mě sebrali v Čáslavi a já šla pod bodlem, a já jim řekla ztratila sem doklady, než jeden úředník mi z občanky vymazal J, a když byl nálet, lehla jsem si do trávy, vidím jak byla žíhaná a vostrá, jak hadry vězňů, které jsem viděla když vlaky z Dolan jely na Kralupy a Němci je mlátili, a někdy si ti v noci tady lehnu a přemýšlím, kdyby Regina s Michalem a Josef s Adelou umřeli normálně, ale plyn, je to možný, táta řek když mě hledali je v Americe nebo v Anglii, ale já byla v hospodě u Libínových v Hradci, znáš to na Střeláku, tam se tančilo a tam sem našla toho Jardu co nechtěl pracovat a zabili ho Němci když pana Libína vodvezli, vrátil se vodtamtud domů, ale za tejden byl pryč, jak se mi může stejskat po tvý bábě, když je taky pryč, to nemá žádnou cenu…“ Tvoje ruka zas visí ve vzduchu – zavěšena jak pavouk křižák v síti mlčení. Vybaví se mi chvíle, kdy jsi mi otevřela nahá, s předsunutým bokem, ach představila jsem si tě pod sprchou, pod černou sprchou, zatímco ty sis oblékala růžové silonové kombiné, protože spolu jdeme k muzice, pan Šimek v Domovině cídí nástroje a každý objímá tě, od šatny k sálu vedou paže a váží tvých devadesát let, kterých ti bude za osm měsíců, což nikdo z pódia nevyhlásí, protože v květnu se už nehraje, ale ty zvedáš ruce ke každému, jako ohříváčky provždycky zavěšené ve sklenici mého dechu, který pění nad stolem kam nesou kávu, sršíš vtipem o dvou psech: jeden mi nese kýbl s uhlím jeden den, druhý druhý den, a já ti závidím úmysl nechat si v bytě zavést wavky, a vyvstane přede mnou lávový gril postele s milencem, který se mi bojí říci o konci, nikdo neví, kdy miluje se naposledy, bleskne mi hlavou a natahuji před sebe zkřížené ruce, cesta je volná, už jen vykročit, před sebou tlačit dush up, podprsenky zvedačky, které tělo vynášejí do zatáček dne, je jich přesně 24, a v hodině poslední se dozvím ze záznamníku, že zemřel Karol, příbuzný z Moldavy nad Bodvou, riadiťel cementárne, dělali jsme si legraci na zahradě, jeho tvář byla žíhaná kukuřicemi a vínem, jeho kosti už podpírají jiná lešení pro stavbu, možná je na ni dohlíženo s větší přísností nežli na domy, které míjím a kterým Hermínka se jako šedý holub škrábe pod střechu, Karol by mohl být její syn, ona tu na světě z okapů škrápe zrníčka a stále něco k snědku, nebyla poutkem, ani věšákem, na nikom nelpěla a chlapa měla pro tanec, a Evo dej mu vrznout, tomu svýmu, křičí na mne, z postele do dveří, kde ráno vztyčí se pod kostkovanou dekou, kde v říjnu zůstává co nejdéle a slibuje mi: naučím tě hrát žulíky a nešlukovat, směje se, jestli budu žít, žít, představím si ji s doutníkem a její ruka zavěšená ve vzduchu jak pavouk křižák žehná pátku, když probouzí se ulice Osadní i U staré plynárny, když hořák mého srdce syčí vstříc jiskře zapalovače, a na mém rozhodnutí je, zda řeknu: štěstí, štěstí, které měli i ti dva hoši z Birkenau, my jsme ti tehdy vybraní mezi stovkou nejzdatnějších, řekli mi ve frontě na odškodnění, a já jim řekla pište, a oni opáčili co je nám po knihám a knihám po nás, na štítku čepic stíny, vykrajované zářivkami úřední místnosti, někdy je zázrak být vybraný pro život, řeč tělesné zdatnosti, žluté a nablýskané šplhadlo pod kterým prosí hrozny chlapců se spálenými nárty, veliké duše co neváží ani jako sval, nenávidíš zdatné a svalovce, kolem nich stále procházejí tisíce slabých, jako kolem dvou Kdysihochů, a stále s nimi, lehají, vstávají, čistí si zuby, zešílela bys mít ten osud, napadá mne – v rukou žádost s tvým podpisem, a lidé sedí v čekárně, děti nasvícené zářivkami, nebo stesk po pánvičce srnčí stopy, kde by už konečně usnul vítr…

Obraz

Zas jeden podzim. Nehne se lístku za okny když na papír si lehá otázka: co uděláš až století usne a my se vzbudíme? Ohmatám a prohnětu si tvář, zjistím, zda není modrá. Na zrcadla chrstnu Okenu, zaručeně se blýsknem, a to i s únavou, a to i s průklepáky pleti šedivého nádechu, s rodnými listy na kterých náhle všechna čísla budou odlišná, protože nikdy nepsala se dvojka a tři nuly. Dvojka je člověk v pokleku a nuly – zavazadla? Bezobsažné kufry? Když na mysl mi padne slovo zavazadlo jsi tady se mnou Adele a za našimi zády kráčí Abraham, kterého cítím v prstech když stírám z monitoru počítače prach. A slyším Abrahamův zpěv. A když zpěv dozní spěchám na varhanní koncert do Jakuba. A protože je ještě čas, vyhledám záchodky v Templové ulici. Na zdi visí cedule: Píchat si dávku je zde zakázáno! Močím ostošest, protože za čtyři koruny. Proud cinká, je nádherně dravý. Rozuměla by Adele nápisu? Vzývám ji, vzývám tu, která se mi zjevila ráno 27. 10. l998: stojíš ve dveřích, černé copy ti kanou jak slzy po ramenou, stojíš tu obehnána bílým límečkem s krajkami, oči upíráš na mne – vyděšenou. Tvé oči uhlíky, jsou moje oči, podobo, strachu ze sprch puštěných i nepuštěných, Adele, počtářko drobných mincí, stíne, který jsem musela překročit, ale táhnu ho za sebou jak vykouřenou cigaretu sklepávanou do paměti, zjevení díky kterému jsem objevila Egona, pěvce, koncertního kosa, který byl nejspíš babiččin bratříček, matriky se otáčely z boku na bok, matriky sípaly, jakoby chtěly rodit, a já se vpíjela do jména Isaaka a Albertiny z Jankova, rodičů pěvce, poroučela jsem písmenům: vstaňte!, a ona se krabatila jako moře omývající ostrov Inkoust, jako bouda z prken, a písmena poklekla, a chobotnice rodokmenu jala se dospívat a zrát, já jako chrt jsem šla po Egonovi, padaly na mne hudební slovníky, dupala jsem nad zániky jak nad spálenými keři, kterými projdem podobni člunkům v osnovách, a nikdo nepřeruší práci, nikdo se neotočí a na koncertní křídlo sedne prach – vlečka, kterou umí držet děti, ale i ty Adele, ale i já, budeme střídány ve stopách jednou provždy vyhloubených, už brzo umřu, tvá sestra tvrdí, že tohle o sobě ví, a já – stejně jak ona chtěla bych se projít po parketách sálu, jsou na nich poházeny noty, chtěla bych si zadřít třísku do dlaně, poslední verš, který hledá další k sobě, až budu končit, chtěla bych postavit nový dům, ne zírat vleže na všechno vystavěné, chtěla bych čenichat ve věcech a válet se v nich, a slyšet Egonův baryton v áriích, Adele slyš, výkřiky bravo točí se ke stropu jako kouřové kornouty, koho to zítra zaujme, ty moje zjevení s copany, já ležím v posteli a vím: je štěstí, že nemohu usnout, stejně jak ty, které možná nedám spát já, zatímco všichni příbuzní pobíhají po městě a cpou se hamburgery, za svoje matky nevidí, za zády matek je většinou temno, proč všechno končí u babiček, trápila jsem se víc než rok, a pak mi založili badatelský list, a pak se v konečcích prstů zachvěl Abraham, žiletka stírající pěnu z tváře tmy, koutkem oka jsem zahlédla opilou lucernu ve sněhu, byla sobota když se v konečcích prstů zachvěl také Jácob, pachtýř ze Struhařova, a také obchodník a pošťák Isaak, a tak jsem ucítila jemný pohyb: stojím na jejich ramenou a do nosu mi fouká, koření Palestina jemně usypává ze sáčků, a ohledávám svoje tělo, ohledala jsem každý vlas i chlup, a rukou jsem si jela po tvářích, po propadlišti, pročpak se musíme rozpadat a životy se vejdou mezi koupě pěti mrazniček, které odsávají samy a automaticky, pročpak lituješ peněz utrácení a dne, který byl garáží do níž vjíždí vozítko Lenost, lituj tohoto čtvrtka, papírové čtvrtky, kterou noc rozcupuje a pošle ke hvězdám, kdepak je nebe Abrahame a kde zem, po čem to chodíme, ptám se a ty tu sedíš po mé levici, a naše srdce bijí, hroudy pod pluhem v němž tušíš Jácoba, Josefa, Annu, Elisabeth, na konci řady mě, černou uzávěrku či uzavírku ulice, Abrahame jdu a mám mokrou tvář, mé nohy šustí v listí, tenhle měsíc je vířivá vana listí do níž se noří stesk, sestupuje pod hladinu jak ponorka s nezvěstným kapitánem, a já potkávám souseda, ženu v pestrém kostýmku, dobrosrdečnou kurvu, cikána, který se stal ženou a doktoři mu za peníze ucvakli mužství, říká mi: zvykl jsem si, a jindy zase mluví jako ona, jak žena s černou hřívou a prsy, denně ho taxík přiváží před dům, ale ve čtyři ráno vystoupí nejprve květiny, růže a lilie, představuji si jeho pohlaví, vyholené?, nevyholené?, a na ulici k němu zvedám tvář, je ve vatě, řekla by Hermínka, která telefonuje a písní Za Košířema louka zelená trhá můj smutek, operu, než na mne dolehne zpráva, že na osmnáct dní zavřeli matriky, stránky se otáčejí a s nimi vdavky, úmrtí, nákresy domů a domácností, vidíš lžíce a talíře, a botičky, které přicházejí ke stolům, nic za tebou neporoste, říkali všichni mému trysku, a přesto – i když mé ruce jsou k ničemu, tisknou strunu houslí a mačkají ji do hmatníku, tak jako obvinění svědka do lavic, a pero bruslí, nechává za sebou mokro stejné jak mokro při kácení těl polibkem, mokro záchvatů, které nejsou důležité, to když vymění ti poslední prostěradlo, když se svalíš pod dílo jak pod schody, nad hlavou rozhoupanou lucernu, tak řekni bože pro co mne tu máš, schovanou jak prst v rukavici, jak palec v palčácích, jak mžení v kulisách, kde jsem si předsevzala psát román, básně, už je čas, inkoust dojde, desky zaklapnou, Adele zmizí z futra, vystydne káva, nedohojí se jizva, smyčec padne do koberce – k uchopení jinému, rodokmen začne vrávorat, takže i proto naléhám na pokladní: pusťte mne do synagogy, pusťte mne za příbuznými, a projdu zadarmo k těm, kteří platili, hlavu zvrácenou ne k nebi, ale k jejich zemi, chtěla bych se opřít o rameno, o nahé rameno, které je vymyšleno, i když tlačí a bude tlačit na lopatky, od jisté chvíle je milování vzýváním, chceš říci: poezie, ale jde o příčný řez věčností, kdy objeví se řeč, kterou nikdo nevysvětlí, jde o páření dvou, a myslím my, my s pečlivě ostříhanými nehty, s opadávajícími šupinami kůže, my se sanicemi do kterých zapřáhnut je vzdech, skákající obušek, lehni si na mne, snad zapomenu co mi chtěla Adele, než jsem se vrhla po stopě všech proč, když prales praskal, pouští svítalo, když noc se stala širmem lampy, pod kterou Praha začala snídat…

Chvála lenosti

Pohlédni na postel. Na její čelo, které se pyšní lysinou, sluncem po hlavách předků i hlavě tvé. Rozestýlání práší do snů, jenže sny nekončí – stále počítám lidské ovečky, vrstevníky, kolik z nich nemusí přecházet lávku vstávání, kolik z nich může pozorovat z postele rozestlané a vonící jak alžírská káva pletené ponožky, ponožky tulí se k sobě na koberci a stýská se jim po navlečení, silné červené ponožky, vyfouklé měchýře, které překračuji když vstanu na záchod a hýždě zachvějí se pod prkýnkem, je to jen chvilička, trnka v ústech rána, a po ní zase padám do peřin, třu si nárt o nárt, nárty jsou hoblíky když sněží a v kancelářích se zapínají počítače, a v samobsluhách nákupní vozíky polykají pětikoruny, narážejí o sebe rohy – drátění berani s pečivem v útrobách, naráží o sebe i dech překotných zákazníků, kteří neví: umřít s pětikorunou v kapse je lepší nežli s miliónem za hlavou, nikdo se nehádá a nepropukne v povyk, a neprokleje jména, dej mi pětku, řekl mi jednou dědek, vypráví teta, a pak si dlaní plácne mezi nohy: tady máš tu pětku, a já si vybavím černý koláč, pětku, která – nádherně líná – kutálí se, až k bačkorám, které hledáš, sedíš na posteli jako na klandru, šátráš po linoleu: kde mám ty čuráci, kde jsou, zoufalstvím skoro zpíváš a potom spadneš do peřin, abys řekla dej mi pusu, ty líbáš z vejšky, a svěříš mi, že rabín ke kterému tě posílali, pořád spal, seděl a spal, a já myslím na to k čemu slouží práce, pohnutí svalů ve tváři nic nevydělá, moci tak inkasovat za dojetí a údivy, od narození vyrábím krep výrazů, papír leda k verši, ale sním o práci se dřevem a každý den se dívám na paličky prstů, hodina rozjímání v posteli, anebo dvě, štěstí, že mohu říci jak je libo a převalit se na bok, a snít sen do něhož fouká horký vítr z kamen, za okny sněží a já jsem měla včera v čajovně Sněžný sen, kousky ananasu a drceného kokosu, a potom jsem si nechala přinést mátový čaj tuarégů, nesli ho ke stolku jak notu z Larga nad kterou se kouří, a poušť se rozprostřela pod dlaněmi, jak srst nad níž zazvonil budík, který típnu o stolek, jsem volná, bez musíš, bez odevzdávání, a přesto odevzdaná, uprostřed postele, jako by mne napadla lehká nemoc s přídavkem umělého sladidla, sahám na sebe od bradavek až po palce nohou, představuji si: teď všichni opustili dům, a stávají se rotačkami, sbíječkami, hlásnými troubami, halami v mramoru, křesly s vydřenými opěrkami a vlajícími podbradky, narozeninami, stávají se víc a víc chudými, člověk potřebuje mnoho věcí, jen nenechat se věcmi šéfovat a volat na koberce, když včera cinkla v čajovně mikrovlnka, trhla jsem sebou, jako rameno, které vstane do tmy, jak bílé veslo – tmu rozčeří a vznikne jizva, jsem zjizveným dítětem, které nezapomnělo na rána, o půl šesté punčocháče drhly po lýtkách jak po ebenu, ten eben povinnosti matek měnily na dřevotřísku, takže nemoc byla požehnáním, lízátkem, takže dnes píšu Chválu lenosti, vidím text – písmenka dřepí na stránkách, jednu obracíš vleže na koberci a u další ti padne hlava do písmen, málokdo tuší, že i lenost je dřina, líný den vydá za tři uhoněné, kdy je tělo vysláno, rozesláno jako známka na periferii, kde sídlí firmy a klepají plech každé vteřiny, a já jsem také byla vysílána a myslela si: šťáva teče z moštárny rukou v kterých mi šustila bankovka, jenže tanečnice plesů a radosti navštěvuje možná jenom líné, ty, jež nejsou seřízeni a hup sem šup sem nechvátají svými dny kvůli nášupu, ale pomalu se blíží k radosti z díla, k radosti z hoblíku, který oddychuje pod rukou, a ruka se zvedá v rytmu, dolů nahoru, protože věci žijí a poslouchají, úžaslá stojím třeba nad židlí, odstrkuji ji, přisouvám si ji, a ejhle je tu tvar, sloužící obliny, ale dřevo ztratilo svobodu, dřevo, které je pro nás – líné, znásilněné, a potom vydírané zády při pití čajů i při hře v šachy, čemu je opěrkou život, běží o tajemství nezjevované ani králům, natož pěšákům, a kolik se za šedesát let odere podrážek, kolik se prosvítí žárovek na loktech svetrů, kolik se opotřebí chráničů na rozích duší, kolik milostných postrků udělá ženská na muže, kolikrát zavoláš mi domů, že sis skřípla prst a já ti ho pofoukám z Vinohrad do Holešovic, bůh není, říkáš, jsme jen my, kteří hýbeme prsty po práci v dílně válení, těla stavíme do rohů místnosti jak pytle s nástroji na kterých uschnul kyt, čekání na nápad, vychladlé posedy v lesích, kde umírá srnka do klubka stočená – šál z krků lačných, zatímco já se nevydávám, ale vykračuji si ve fantazii na nádraží, spací vagóny mají zpoždění a já před nimi vidím otce, oklepává cigaretu na zavazadla, tatínek, tatínek, skanduji a napadne mne: co se to stalo, že bych dnes – vidět tenhle obraz – nepozdravila, rozpláču se nad řádkem, ale ani tatínek nezatáhne za záchrannou brzdu, jak to, že bych dnes otce nepozdravila, tluču sama na sebe a nikdo neotvírá, a kdyby otevřel, co by se vysypalo, nejenom pohlednice Budapešti a Bukurešti, padla bych sama před sebou jak trezor, jako sloup vedení, které nesmí jiskřit, a ono zajiskřilo, takže se obracíš zas do polštáře nahodit výhybku šedivému pátku, a je úplně jedno, že sis vysnila i zavazadla, protože kdo se chodí dívat na vlaky, a kdo čte cedulky na jejich bocích?, i když se na nádražích vaří stejná káva, buřty prskají stejně – jako když vypouštějí holubici z opálených pětí, i když jsou kufry neustále pakovány a seznam věcí odškrtává čas…

Staré a nové místo

Mé ruce na desce nového stolu – poslové, kteří zjistili, že adresát je neznámý a nechal klíče v zámku, protože z pokoje už delší dobu vane mráz – stříbřenka večerů, jimž utekly předměty. Zmizel i psací kout z předsíně při malém stěhování, takže lokty kloužou po desce nového stolu v pokoji, kloužou a shrnují téměř čerstvý lak jak silonovou roletu, objevily se pod ní suky, které jsem vyvolala když smirgl sípal po desce, náhle se objevilo dřevo a já spatřila nádražní zastávku pro nápady, žíhání a rýhy do, kterých posadí se verš, čekárna na půl cesty, nemohla jsem se odtrhnout od psací desky, kterou ještě nemůže inspirace najít, aj, ona bloudí stále v předsíni, tam, kde z nožiček pera tryskalo a pílilo se, tam, kde byl úl a na koberci stopa medu, po které mne každý najde, aj stopa netrefí a bezbarvý lak nezaschl, a já tu sedím za novým stolem a mám strach, že si nezvykneme na sebe, už budu provždy vypsaná fixka, mokrý knot, a tomu není nic platná nadílka ohně, zkouším, jak píše pero, píšu jména a příjmení rodiny a prosím inspiraci, ať se vrátí, ať netluče hlavou na staré místo v předsíni, nic není na svém místě, i když je všechno lépe uklizeno, nic není na místě, ani já, která si představuji: možná se budu muset milovat na novém stole, modlit se za návrat, pak pero začne plachtit, vrána sedne k vráně a zmaru bude klovat oči, alespoň na chvíli, miluješ zápas vran na desce stolu, je pigmentovaná suky a nádherně nedokonalá, tak proč ji natírat, tak by si počínaly ženy úřednice s kalkulačkou mezi prsy, tak by si počínali vědci, ale ty zbožňuješ věci bez podšívky, rozpárané obrazy, kterými ruku protáhnete a dlaně přiložíte na srdce, srdce má stálé vysezené místo a já cítím: budu si muset vysedět nové místo, v rohu pokoje, na nové židli, budu si muset vysedět knihu od názvu až po poslední punkt, kaňku rozpitou od přihýbání, budu tu muset sedět, v týle obavu, že změna místa zarazila knize bolesti a ona neví, zda obsah potratí či donosí, budu tu – sfinga – zírat do zdí, nad hlavou tikot, který odsypává čas, z pytlíku co je děravý a rukavicí pro smrt, možná mne tady nic nenapadne a věci budu muset přestěhovat na slunečně vydřená místa, kde vlaje otázka, proč sotva uděláme tvorbě výběh, teplo, světlo, proč prchá nápad a píle hází sama sobě smyčku, smyčka se blýskne po oleji oliv a také ona obrací se k starým místům, prázdnou tvář stáčí ke zdi, tady prosvítá malba jako kombiné, než přivezou koberec, vztyčené smyčky zavoní a než zapomenu, že i tiskárna počítače na novém místě chroptí a nezakopne o ni písmenko, doposud srolovaný koberec přihýbá si z hrdla prosincové noci, pokládáme ho na koberec starý, ale drhnou po sobě jako dva milenci v rozvodové při, takže si zase zopakujem, jak rozebrat desky nábytku, dupot kladívek a hřebíků, hřebíky zajíždějí do dřeva jak prsty do máselnice, a za chviličku je tu dílo, a přes dílo se vichr přežene, budou to tváře ošlehané, ruce zjizvené, i lesy páteřní, které doba okusuje – zatímco zajíčci na hácích zírají podlitýma očima, budou to možná rozebrané desky básně, které se nehodí k ničemu, ale pak do sebe zapadají a básník klepe na konstrukci: drží!

Vycházka

Kde je ten den, den kadeř zastřihnutá hodinami léta, přes kadeř padají jak přes zlaté síto sluneční lupy, červen na ramena obrubníků, pléd na ramena zatěžkávaná lehce úsměvy těch, kteří nejdou, ale uměli si vyjít a nemysleli – bude to jednou uměním – , kde je den pásků, krabů zakousnutých v pasech a kolem sukní šatů, šatů zřasených po kterých pláče skříň, skříň nedovřená jako suk oka, které přemáhá ospalost, skříň nepotkalo neštěstí výplní a dřevotřísek co v prstech se drolí a s vlhkem odcházejí po vodě, kde je den nepodemílaných skříní ze dřeva, celých ze dřeva, z jediné dřevní cévní pleteně kolem níž občas rozlily se výrony na které v nemoci ses upínala tak jako cestovatel na mapu, tak pověz, kde je den dřevěných skříní vonících po ovoci, které se do nich stěhovalo z broušených, strašně mělkých mís, brokátové závěsy červeného rybízu, jablka i ryngle, český tak nestálý jih jenž s čichem mazlil se a on se otíral slupkám a bobulím o kotníky, pes není oddanější, kdepak jsou povolené obojky našich čichů, obojky povolené ananasem, a kdepak svetry letních dní, úpletů ležérně přehozených přes ruce mužů, kteří vyšli si a pozorují ženy, ony se nesou, vypínají pod šaty, pod látkou, která zpuchří jako ony, jako potítka, lavičky v uličce mezi prsem na nichž touha vysedí a vydře kruh, kde je ten den, kde jsi se zadírala do očí tatínka víc nežli tmavé mořidlo, které se zadřelo mi do prstů nežli jsem ze špinavé desky psacího stolu vyvolala desku čistou a krásně popsanou minulými šrámy, kde je krok toho dne, kdy byl stůl kupován nový a kupujícím zvonila v bocích zvonkohra, tak jako zvonkohra zvoní v tvých očích, díváš se na mne z fota a tvůj úsměv je jistý, jistý jak štít na který padá všechno příští zatímco vteřina se rozpadá, neudržovaná zahrada, vteřina letní vycházky, ten motouz s roztřepeným koncem, konec je nocí hvězdných kování a dítě točí klíčem, dítě se potopí a splývá na hladinách damašku dokud se neotevře ráno, a pilník horského vzduchu za krkem, a prkna dílny, prkna jak věčně rozhoupaný a vyprahlý klín před očima, kde je ten letní den a kde prst na spoušti fotoaparátu, který zachytil jednou provždy šťastnou vycházku, chtěla bys pohladit stehna žen, živá a pevná, kdo myslel, že tu na ně parte štrikuje lem černé punčochy, lem punčochy, který jsi babičko zahlédla jednou z ulice na dědečkově psacím stole, to všechno při stažených roletách, kde je to předivo pilného pavoučka a kde den nemocničních stínů na bílém emailu postele, kde je ta postel, kam ji odvezli, vzbudíte všechny, všechny rytíře a potom i já budu – s dědou a drahými – na dalším snímku, který – ač z nemocnice – září a dýchá jako zátiší s kompotem a lahví minerálky na stolku, kdepak je stín co kreslí dílo po vašich tvářích, dílo mne bude zneklidňovat a dědečkovy ruce zaklesnuty v sobě střádat na básně, ženy v saténových pyžamech se lesknou jak sedí na vyhlazeném prostěradle, zkouším si představovat u jejich uší mobily a černá sluchátka, nevěřím, že stín zmizel za přetočeným snímkem, stín ostře vržený jak disk v dlani červnového slunce uložený je v kartotéce dní, a v ní jsou také pohyby, pohyby odstrčení, přitáhnutí, látek záhyby, řeč a pak její tóny, a také slzí navlékání před nímž jsi byla chráněna snad státem jako josefodolská alej, a v kartotéce mizí také tatínkovo típnutí cigarety, křeč rozkoší zmítala filtrem Marsek a Startek a dlaně metly do ústraní košů tabákové sypání, písek mlčení pouští když přišla černá hodinka a my seděli proti sobě, studenti knih svých tváří co dočasně jsou svázané, dočasně jako den svázaný nejistotou na nádraží v Burgasu, den strávený mezi vaky domorodců, kteří své vaky hodiny a hodiny objímali aniž tušili kolikátého je, oni jen spali a objímali svůj veškerý majetek a nic je nehonilo jako tebe honí, jsi rychlejší než vteřinovka a neumíš si lehnout ani na otoman – v patách pero, které znova začalo psát a kopat strouhu v papíru, v panenkách neposednou veverku, přestože víš, že domorodci z Burgasu, ač negramotní, stáli nejvýše, osmahlé pomlčky položené mezi literami klidu, balkánské ornamenty, nad kterými jsi v deseti letech ohrnovala stínítko čepice, kde je den stínítek a také den, kdy ženy u moře – hlávku zelí mezi nohama – pouštěly do sklenic hotový salát se snítkou feferonky navrchu, salát putoval do Čech a my viděli jeho zrod, kde je den naložený, opepřený a smíchem opaprikovaný jako bok visící na krásném esku háků, co byly nadosah a v každé spíži pro každého, kdepak je tvoje tvář, když třicet bylo ti a mě pět, tatínku pokládala jsem se na tvou tvář jak sirka na škrtátko, jak vlna k moři, které patří soli, jako vzdech k dechu, jako den zaklínadel, co splní vše, konstrukce sluneční i deště, byl přece úžasný déšť i mlha, mlha – zavářka nad zelení lesů, mlhu, co mizela nad kůlnou i zbořeništěm zděné dílny, museli jsme si prodýchat až k čajovým růžím, visely z keřů jako boláky, ty růže, a paty keřům klouby lámaly, čerstvé čajové klouby, kde je den lámání a padání si z očí do očí, když žebřík výčitek praskal a ty ses ještě nemusela dívat pod sebe, vy svetry přes ruku, vy vesty pletené ve véčku zahřívané hadím vzorem, a také kožená pouzdra brýlí, vy očividně sázená do náprsních kapes sak, kde je den čtení dopisů i knih, sláva čtení a kde jsou stíny stínů všech těch, kteří si vyšli na procházku na snímku, už máš chuť fotit svoje vlastní stíny, divadlo s hledištěm, které se přestalo otáčet, podívej, je tu propadliště, které žádné hlediště nezajímá, zrak obrácený k aférám a ne k otázce, kde je den zaklepání na dveře milování, po každém milování – stehno na stehně – skřípe mezi veřejemi a zvuky nikdo nezničí, kde je den, kdy se potkaly naše ruce a pak ústa, nevyprodaná, plná zboží, opírám se ti o rameno a myslím: kde jsou Vánoce, česané ovoce pod umělým stromem, kdepak jsou dárci, pověz mi, oprátko stříbrná, řetěze řinčení a strachu, že oklepávám cihly dní, a celé stavby, lešení, a stále tady na den číhám, na kadeř zastřihnutou hodinami léta…

Kroužek a klíče

Že všeho nejdřív, miláčku, byl kov, miláčku nejdřív bylo snové předvolání: ve snu přede mnou někdo nasazoval zlaté dveře do pantů, byly to pokojové dveře, které se blyštěly osmnáctikarátovým zlatem, ze všeho nejdřív byly tyto dveře a prázdné zárubně, nad nimiž sbíralo odvahu razítko, razítko s jahodově mokvající tváří, namísto přání hezkých dnů l999 vrhlo se v lednu po mém kalendáři, jako hladová puma vrhlo se po bělostném papíru: půjdete se mnou, zavelelo a škrtlo okovanou botou o duši, a tak jsme vykročili, miláčku, já, papír a nakonec ředitel, ředitel, kterým byla žena s mobilem věčně cvrkajícím v kapse modrého hubertusu, opustili jsme třídu první bé a černé pianino uprostřed ní, můj nástroj pracovní, opustili jsme budovu a šli na místo kanceláře, kde z počítače vyleze dohoda o mém vykázání na minutu, minuta zlomená sirka v prstech práce, v prstech patnáctiletých, říkala jsem si – vedena jako na porážku na neviditelném provaze ředitelem – ženou, když jsme se blížili k její kanceláři, pátého ledna, bylo skoro jaro, ale ona se ještě více zahalila do modrého hubertusu, a moje špičky sledovaly podrážky jejích bot, najednou mi jí přišlo líto, miláčku, jejích výsledků na polích, kde se nevlní hudba, ale skřek, jejích plic, jejích prstů zaškrtávajících kolonky, jejího přemítání mezi svátky jak a kam nastavit pastičku, až stal se jí žák, který šel do klavíru poslední posledního úterý před svátky klidu, žák Udavský, co ve třídě mne nenašel a šel mne tedy hledat do kanceláře, kam jdeme, nechci vás, nechci vás, klapají čtvery boty, a já – pročpak se stydět – žiletky polykám a vím: hledání chlapce v poslední úterý než začaly prázdniny, hledání bylo šlápotou připravené laviny, přestože zvedám hlavu do slunce a cítím, že se pálí jaro, přestože vidím Řepy z druhé strany, touhle zkratkou jsem nikdy nešla, napadá mne, a je mi líto té, která mne vede, koupí si někdy něco hezkého na sebe, řeknu si a představuji si ji v posteli, kdy asi rozhodla o mé výpovědi, bylo to před snem o zlatých dveřích, bylo to před rokem, ale až nyní na starý sníh napadl nový a psi se mohli odvázat, pláču uvnitř a je to krásná hudba, konečně vyhrabou mne na světlo psi volnosti a výdechů, konečně z ramenou setřu prach a uvítám sama sebe – navrácenou, nepřekážející výsledkům školy, dívám se na paty té, která mne vede na neviditelném provaze sídlištěm jako k výslechu, podrážky žvýkají seschlé bláto řepských chodníčků, kolem kterých se před očima mihnou, říkám mihnou, protože chůze směrem ke kanceláři byla v allegru, vilky, bílá omítka čistých tváří, umytá okna na která jen zaklepat klouby kočiček a narcisů, pohlédneš do oken a napadne tě: proč se vzpírat, pročpak nedopřát papíru razítko, inkoustu podpis, plotnám ještě žhavým od purpury slinu, neukojeným úkoj, klávesám stisk, radost člověku jenž trčí před kanceláří a čeká na sepsání smlouvy, třeba se spolu měníme, není to krásnější než zůstat pod rozkazy jako nyní, kdy žáček ještě neví nic a cvičí na mou hodinu, žáček, který spustil tuhle hodinu podpisů a nechci vás, a vraťte se pak zpátky vrátit mi třídnice a klíče, a tak se otočím v kanceláři na podpatku, a tak plná pláče, který je lisovaným hroznem ve všech nespravedlivých lisech světa, pod nimiž odsouzení nastavují ústa, hubičky, všechno, lásce na důkaz, všechno na důkaz lásce, které jsem vděčna, že mi dala pocítit v kmenech, které se uvnitř mne trhaly, v naplaveninách, které s sebou braly kořeny těch kmenů a chvěly se jak prstíky přehrávající stupnici nahoru dolů, že mi vzkázala přes otřesené dítě, přes šoking stokrát větší než je inventura u Donalda: žiju a s tebou tady jsem, a tak plná slaných lisovaných hroznů v hrudníku a s nožem firmy Doba v zádech, vydala jsem se s výpovědí v kapse, nazpátek ke škole, už jenom abych ulevila klíčům, už aby bylo za mnou zabouchnuto a doposud nic netušící děti odvedeny jinam, po šňůrce mobilu šly a po mé – vlastně trestanecké tváři, masce uměle nasazené a v nějaké komisi beze mne slepované, házely do stran školní chodby úsměvy, musela jsem je opětovat, povinnost všeho naposledy není naučit Mozarta Dokonalého, ale opětovat úsměv žáka Udavského, který stál na chodbě, z temného rohu chodby zářil jeho portrét, jako z obrazu, malíř se namaloval sám a já ho za to milovala, protože tenhle obraz do aukce nikdy nepůjde a jeho vyvolávací cena bude v mém nitru nejvyšší, kdo dá víc, kdo dá víc, blesklo mi hlavou, když se mi ještě pod dohledem točily v rukou klíče, a slzy na ně padaly, vůbec ne pro peníze, vůbec ne proto, že mi zdrhla výplata a já se nevzepřela s nožem v zádech 5. lednu l999, ne proto, že jsem nekoupila kytku růží a frajersky a s díky ji nepředala se slovy: na tohle čekám deset let, mně v rukou na stříbrném kroužku točily se klíče tak, jako loučí se v nedalekém ústavu pro odložené, v ústavu, který tady máme za zdí školy v Žalanského ulici, matka se synem, kdy přijdeš, kdy zase, šeptá matka a ruce třou se zaklesnuty do sebe, stejně jako klíč a kroužek, klíče a kroužek, ale také zápasili jako milenci, kteří musí být rozpojeni na základě úředního rozhodnutí, a já si v té vteřině, která mne ošlehávala větry Severního pólu, vzpomněla, kolikrát chtěla jsem já před soudy přivolávat naše nahá těla zaklesnutá do sebe zuby nehty, a že by pak už na kroužku nezbylo dočista nic, a toužila jsem se ti pověsit na krk, jako by ses vrátil z putování v cizině, byl to jen okamžik v půl čtvrté odpoledne než ruka ředitele – ženy – jala se pomáhat a rukou suchou odstranila správné klíče z kroužku, a ony, miláčku, pak odpadly od páteře klíčů od bytu, domu, schránky na dopisy, vlastně jen žábry stříbrného těla, které leklo, než si k nim klekne, rozdýchá je další…

Kdokoliv a ty

Kdokoliv ze sousedů řekne, že tvoje náruč není interiér básně, že tvoje lokty nejsou lenošky zašité v mikroplyši smíchu lišek, smíchu, který mává ocasem na dřevo náruče – ohýbaný nábytek, co v ordinacích je a bude sektorem, kdokoliv ze sousedů řekne, že tvoje oko není ateliér s modelkami příštích dní, jež jsou nahé, a škrábou se na hlavě i za ušima, protože v kuchyni oddělené od obýváku sklem, mohou všechno, třeba chytat ořechy nebo myši, kdokoliv ze sousedů v domě řekne, že tvá dlaň, dlaň klouzající po skle není sepraným praporem z něhož budu uhadovat i já kus osudu, a osud bude tácem, který jsi spatřila naložený pokrmy, proč si dát něco k pití když si můžeme dát jídlo, řekla jsi kamarádce a hostiteli, aby sis ani nesundala kabát, abys pádila k zadním východům, za sebou liščí ohon, rudku co otřásá se v prstech náhod, a představ si, že chtěl mi nabít, druhý den, svěříš se a tvůj ukazovák – už skoro ve tmě opisuje ornament nějakého písmenka, asi alfu, krabaté sehnuté písmeno začátků, kdy stál chrám, nebyl cítit kouř a když tak jen stuhy kadidel, vůně, písmeno krabaté a sehnuté jak ty, ty stále něco hledáš před sebou, nějaký poklad, drahokamy, Zprávu, jako tvůj děda, moje matka, můj otec, já, jdeme a po dýmu se otáčíme, jsme chřestící mince v kožených peněženkách vlastní kůže – drobničkách na perko života, které rezaví, kdo ze sousedů v domě řekl by: tvůj pohled je papoušek, který se zachránil po havárii, on náhle uprostřed dálnice ztichlé jako les zjistí: bez klece nemohu žít, i svoboda je ghetto, sakramentské, a krucinál, a ty nevíš jak dál, workholik nemůže žít bez práce, on ve volné chvíli přivydělá si třeba i kousáním nehtů líných bytostí, ale ani ti línější o nic nepřijdou, pod sebou vyválený otoman a důlek z něhož se roste do nebe, záleží odkud podíváš se na pestrou zahradu, dnešní středa dá sbohem všem, kdo ze sousedů v domě kromě tebe ví, já třikrát po své výpovědi z práce nespala, až spánek přemohl mě ráno ve čtyři, spát do deseti dopoledne když druzí zasednou k obrazovkám počítačů!, není lepší chytat ořechy, sny v kterých běžím a narážím na tvou hrudní košatinu, na žebra nářků, z každé strany se v tobě modlí opačné pohlaví, kdo ale utěší tebe, možná, že spánek do deseti dopoledne, slast bez jídla, slast bez milování, kočkám vyrvané kuřátko, slast vzatá penězi, a vzatá věcmi, nikdy nebylo na světě tolik věcí, namísto sklízení uklízení, co všechno máš a potřebuješ, kdopak by ze sousedů v domě řekl: tvoje rty šustí, jako dva kopíráky, jako dvě letecké obálky, kterým zrušilas pravidelnou linku, když otíráš peněženku o bok, když ji pak otevřeš a listuješ, a ke konci sčítání záříš, zrovna tak, jako když se ti povedlo nakreslit vrabce na střeše domu, který pro mne maluješ poté když z popelnice vyhazuješ papíry, to aby dovnitř vešel se popel dní, celý dům spílá ti, ale ty věcem navracíš jména a poslání, a kolem sypeš mák, celý dům říká ta se nečeše a dodá: Ani, onen dům účesů, dům drdolu s přesně zapíchnutou jehlicí v kterém se pašují pomluvy plešatých, a ty tu zatím sedíš u kamen, v kuchyni, po jejímž PVC lezou broučci mandlí, sedíš proti mě neučesaná, krutihlav nad světem a během, a co tvé vlasy nezastřižené a ohař nosu, tykadlo charakterů, váha povah, která je přesná na chlup gramu, továrna mastí mazných na něž nestačí Dermazulen, když sedíš na stoličce, srostlá s uhlím v obočí i na řasách, když pořádáš přednášku a naslouchá jí tady student – pečovatel, který tě natáhne o pět kýblů co zůstaly ve sklepě, když zdviháš do vzduchu ukazovák, a nikdo z živých nerozhodne, zda opisuje alfu nebo nulu, ty…

Dva sny

Řeč půle ledna zní: stůňu, stůňu, a šeptají to do telefonů starci i děti, a slova zní jako úzkost sevřenější než údolí na jejichž koncích čekají bílí andělíčci. Složené bílé nemocniční košile neváží nic, musí nést bolest i křik o kterém nechceme slyšet a raděj zesílíme televizní zprávu: v Rakousku chytili výrobce dopisových bomb, zabil 4 lidi, ale cítí se být povolaný k očistě společnosti, on má úžasnou paměť a (sám bez rukou) předstupuje před soud, je hercem a zkouší rejstříky, podobá se varhanám, největší nástroj ale při rozsudku ztichne v síni a také já se cítím jako bych se bála otáčet, za zády Sodomu spálených let, minulost v které definitivně shoří šusťák barvy petroleje, pršipláště jara i těžké juťáky nacucané zelení jak mlékem prsu, prs nemá kosti ani kostru podle níž by se orientovali malíři narození v roce O, za sebou město v kterém se kroutí v pase pod smyčkou žáru tisíce kelímků od jogurtů, ale i fólií od hotových jídel, vysmívají se osiřelým mikrovlnkám, mikrovlnky mají nerez hubu, tu marně zavírá vichr, vánice, laviny, laviny z Rakouska na obrazovky servírují pohřeb obětí, zlomená lyže opírá se o chatu, do slunce zuby cení, a slunce vyšlo i před černý závoj dne, a další lavinu může způsobit jediné dupnutí, jediný stromeček lyžaře začátečníka, takže už nikdo neřekne „sejdeme se na pěšině“, a každý se tu bojí otočit čelem ke svahu, uhýbáme do poslední chvíle jako štěňata před rukou, která nás vrazí do útulku, kde nejsou páni, hodinky mají ponožky a metelí dnem, který je stále vepředu, je chrtem jenže nikdo neví komu, čemu na stopě, otáčím po něm hlavu a v horečkách zdá se mi o dědečkovi: on jde Josefodolem v obleku šaška, má míčem vycpané břicho a na něm velké knoflíky, já do knoflíku bořím nos, bořím ho do jistot, dědeček jde chůzí námořníků, říká mi kujóne a líže kornout zmrzliny, netuší, že za tři dny praskne jeho nevlastnímu synovi stěna srdeční, Jirka, Jiříček, život je šklebem rozkradených pomníků a proto znovu usni a bude se ti zdát jak sedíš před monitorem počítače, který je zamlžený, zevnitř do něho pršelo, ale já slyším: uvnitř rachotí, rozeznávám zvuk psacího stroje a obrazovka se plní, já čtu co napíšu, ale obrazovka se mění v obývací pokoj, na otomanu leží žena v lesklých šatech, vypadá jako doutník z tyrkysu zapomenutý na nějakém koktailu, a já komusi říkám: podívej co udělám, a soustředím se, abych slamák ženy zvedla ke stropu, on pluje jako bárka s vesly, a já pak pokus opakuji s ženou samotnou, žena levituje a já dýchám pýchou, dokud nespatřím (už bdící) na skle dveří pokoje otisk, žhavé znamení čísi ruky, které pomaličku vychládá, jakoby za ním byly Pompeje paměti, všechny knihy jejichž text čeká na odkrytí, text černě žilnatý stažený punčochou křídového papíru, ale i punčochou papíru na jedno použití, jako se prodává fotoaparát na jedno použití, na jeden den výletu, strojek letí do koše, snímky zbydou, odrazy hypermarketů přání, za nimiž jezdí se hromadně v autech za město, auta i obsah tváří se jak ve svátek, štěstí je zaparkovat a před sebou tlačit vozík, zatímco já se s teploměrem válím v posteli a myslím na to proč někdo nevěří v boha v devadesáti letech, a myslím na to, že za město se chodilo i jezdilo jen tak, tisknout se ke kůře stromů, do zahrad, a nikdo nevěděl o předávání energie, ani o básnících, kteří otisknou prsty v inkoustu a na papíře vytvoří deset puntíků, zatímco dítě tiskne se k tatínkovi mezi regály obchodu, podívej, aleje konce století, bankovky šustí jako deštné pralesy a kávu si dáš z automatu, ona má krátký dech, když zabili jsme obřad nesení táců ke stolům, ale i šatů na tělech, považ, kdo řekne před zkoušecí kabinou: tohle si holka nevoblíkneš, v tom se budeš nosit, když podivná smrt vtrhla do veřejí, jak chlemtající žízeň k prameni…

Věšáky

Věšáky v kavárnách jsou obtěžkány, jsou v jiném stavu se zimníky po jejichž límcích leze první brouček, věšáky jsou jako matrony unavené sněhem – kolébají se, přešlapují na kovových nohách, vypadají jako hrozny vína z flauše, a z kapes lehčích než vzduch pípají mobily, kuřátka, kterým jsou mačkány zobáčky, a ty se otáčíš po novinách, titulky odrážejí se v zrcadlech a okenicích, přes které visí těžké šedivé záclony, titulky odrazí se v očích i ve sklech, tam je jejich smysl, po odrazu umírají, je to jako když zedníci odnaproti odhodí špachtle, slezou ze schůdků, anebo jako když stařena mávne rukou – ostatně pohyb jejího mávnutí je na kolenou jejích jarních zvyků vykousaným manžestrem, oprýskaným smaltem šmolkově modrých konvic v kterých se káva dávno nevaří, lita z rychlovarných konvic a dalších strojů co nám šetří čas změněný právě na letní, lidé jsou v kavárně podobni závinům, jaro je odmotává z šatů až na nádivku obleků i sak, až na košilku bílou jako k housličkám, až na starou punčochu ženy u stolku naproti, dívá se na tebe jedním okem, okem puštěným i nespatřeným, žena stárne, myslím si a pozoruji krk a ruce, její tělo je stále pozadu a mladé, pruží jak pruty deště za plotem o který opřeni jsou milenci a vyměňují si rty, sešitky otázek, ta žena dívá se do mramoru stolku, který vykresluje i mé rysy, bezmocnost odřít i opřít se o rameno kohokoliv, je nás tu možná stovka a věšáky vržou – ohýbané matrony, když káva pění pěnou vyšší než vlna za bouřky, to všechno vzato výškou vody v šálcích a posledním březnovým dnem, to všechno vzato tržištěm a palicemi paličáků dní, které jen v reklamách vypadají jako česnekové, jako skleněnky co chvátají do důlku samy, když rozepnu si knoflík u košile a větrám zimní měsíce jak vyšeptalá kávová zrna, spálený prach, a najednou se stydím za to, že pohyb rozepnutí je zbytečný, protože nikde rameno k opření ani k odření, přestože tváří v tvář, obraz k obrazu, rám k rámu, mluvím tady s mužem, on je jak rozkopnuté veřeje, on je ten vířený prach před dveřmi o kterém hlavičky podbělu mohly by napsat: jediné vrznutí nám obklíčilo život, hlavičky podbělu drží pohromadě stráň na sídlišti Chodov – obraz se vybaví se ti zítra na letišti, teprv tam ocením výdrž držet stráň před sesutím, před zuby betonu do kterých upíráme pohledy každý den, každé ráno, a ani jednou neodbočíme, snad ctižádostiví, ne ale silnější jediného podbělu, když se psi trhají dlaním pánů, a jednoho dne přijdeš na to, že vyštěkla i tvoje postel a tvář přestává být pomačkaným prostěradlem, ta tvář se zaleskne, a tebe napadne: držím na petržel, držím na trs natě, držím na zelenou kšandu, jsem také věšákem: mám strach, že se mi neukáže žádný kabát, zatímco kavárna si bude míchat stříbrem lžiček do taktu a dnešní tisk se ve sklech odrazí dvoustopým vozidlem titulků, ňadry žen s bradavkami z Pyšné ulice, pyšnějšími než sen o vydané knize, sen ve kterém se na tebe sesypou příbuzní a láteří, pyšnější než ruka co potěžkala krk houslí, pak se chtěla dotknout i nálepky uvnitř, jenže tajemství prostřelo spánku celtovinu, tak díky za ni, přestože začátkem jara sžírá tě, že nemáš na housle, stejně jako nás sžírá v Terezíně bonbón Slavia – položen vedle kamínků a jedné německé marky, zmizel, hořkost jednoho člověka, kterou si druhý chtěl osladit život, protože přijel jako turista, ale vzpomínky jaro nejaro chrápou, nikdo jim na záda nenašije pinponogový míček, tak jako nikdo nesmísí naše duše do jediné mísy, pod jednu střechu, pod jedinou vařečku, jediné okno, které splaskne jako nálada v kavárně, než cukr krystal rozpustí se v šálcích – ve stejném trestném křesle…

Letní rondo

Kdyby tak, kdyby, kdyby všechno vstalo, to kolo tříčtvrtka s odřeným modrým rámem, před kterým uhýbá štěrk jak vyplašená zmije, to zlato pláže, tvůj sozopolský snubní prsten s vyraženými číslicemi l965, kdyby tak vstaly všechny večeře v zahradních restauracích pod stromy, tam, kde doprskávalo mleté maso na velikých talířích, kde skopové se dralo k chřípím i pod sítované nátělníky přicestovalých hostů, k těm, kteří neznali program s najatými tanečníky, ale ukazovali na sebe – pod pasem vysnívaný buben: hele habešan, a ženy mimoděk, ve chvíli než se skoro sám přinesl v cukru plovoucí moučník, podepřely si dlaní prs, šálek kávy z blízkého Istanbulu, kdyby tak vstaly ony ženy v kartounových šatech s pestrými květy, kdyby se za mými zády zas objevil šál Dunaje, Budapešť s mosty na nichž si představíme zavěšené feferonky, které rozhoupává vítr, vítr silný jak vítr z křídového ostrova Rujana, kde vynášejí z moře chlapce raněného harpunou, už třicet pět let ho dva kamarádi nesou mojí pamětí, všichni se seběhli ke břehu, jako když zazní gong, jako když tatínek típnul Marsku nebo Startku a matka tajně přihodila do obrovského vaku další věc, do vaku, který ponese za měsíc přes celý Burgas, kdyby tak, kdyby, kdyby, stál dnes v mé předsíni ten zelený a neforemný vak, a kdyby – jako kasař co chce vykrást trezor nudy i prázdnoty – zašustil ve schránce dopis, zvací dopis od Těrevů, a za ním melouny, a chalva, a mat na ulici, kdybych tak mohla v červencové odpoledne postát u hráče, kterému z kapes sype se tabák, jehličí, lesy, to jsou Čechy, kdyby tak se mi mohlo stýskat po zemi, kde se upřímně říkalo Dobrý den, ach dobrý den a dobrou noc, šeptáme Rumunce ze Sibiu, která nás nechá při zpáteční cestě přespat, její povlečení je šlehaná smetana, její koupelnový válec nad polínky krásně zuří, kdyby ten oheň olízl mou tvář, tvář, která se nemusela bát, která se odevzdala a ráno stihla obdivovat kompoty ve spíži, švestky s meruňkami malované na vinětách, zatímco tatínek snídá vejce na špeku a těšíme se už podruhé na Maďarsko, kdyby tak, kdyby přeběhla tu cikánečka, ona stála s tetičkou před kabinkou bazénu: „co mi to roste nahoře“, ptá se tety a pohazuje dlouhými vlasy, sestrami inkoustu, a tetička se snaží upravit ramínko od plavek, zednickou třísku budoucího ztroskotance, „s tebou je sranda, tetičko“, směje se desetiletá cikánečka a s utajenou pýchou prohlíží si bradavky, hnědé polštářky matrací příští touhy, kdyby tak, kdyby stála tu i moje tetička, mistryně tažených závinů, s kterou držíme palce Věře Čáslavské na OH v Tokiu, kdyby se probudily mokré jahodové koláče, byl jich val kolem těla i duše, němě jsme zírali do žmolenky a chtěli luštit její písmo, vzkazy, kdybys tak ještě neuměla snít o cinkání příborů: jsme opět v restauraci Beseda, tam, kde se nesleduje televize, ale Zpravodajství okamžiků silné jak bujony, kdyby tak, kdyby, povstala obsluha josefodolské Besedy, připadala mi lehká jak silonové šaty s rukávy na gumičku, kdyby se kol mé šíje zavlnily a mne přivinuly záclony načichlé slabě kouřem, ale i gulášů, znojemských, koprových, i řízků á 6 korun, kdyby tak, kdyby, po odpolední porci vodové malinové zmrzliny, otíral se mi o lýtka kocour bezpečí, Macek, kterého přejel nákladák, kdyby tak zatímco tu píši, zvonila u dveří mi babička, v její kuchyni pod linem provždycky praská zrcadlo, tatínek luští záhadu, kde se pod linem to zrcadlo vzalo, kdyby tak, kdyby on mne vzal na prohlídku noční oblohy na chatě, ukazováky máme žluté od vosku svíček, kterými v chatě svítíme a hvězdy, to jsou sítované punčochy na nohou nocí, kdyby tak, kdyby povstaly zahradní debaty ne o penězích, ale o myšlenkách, kterým na cestu svítila řada rybízových keřů, i prkna plováren vydrhnutá jak čela vědců na Jeho jasnost suků, suků, nad kterými se ještě nepily limonády z bílých plastových křesel, kdyby se, kdyby všechno nazpět přetočilo, jak by nám bylo, nevědoucím, že hnízdo se třese strachem, kdybych zas prvně uviděla v městečku Vinci v Itálii jako dítě olivy, a prvně milence, co jsou to milenci, milenci jsou to, že jeden je až z Prahy, kdybych tak viděla mříž přes kterou se líbali když tábor končí, Alfredo, Alfredo, pláče autobus už naložený dětmi, kdyby se vynořili ti, kteří mysleli na můj příjezd domů a dívali se na hodinky, kdyby mi vyšli dneska naproti, co s nimi a kam s nimi, byt máš přecpaný gramodeskami, knihami – tak stojíš čelem k zrcadlu léta 99 s posledním kdyby, kdyby čelem k moři, kde právě zvedl se vítr a hřbety pruhovaných kukaní se zavlnily před ocelovým okem Baltu, kdyby jen, nebo kdyby už, jak stáda zeber vzpomínky tu přebíhají a dupou přes mé dny, hlavami vydřené slamáky…

U ohně

Ráno se převracíme v postelích jak listí pod hráběmi snů nežli se rozhoří plamínky kamen. Ráno se těla tisknou k sobě maličko promodralým žebrovím, a starci klepají si – oni už dávno od půl páté vzhůru – na žebra, jen aby popohnali krev. Motor léta je fuč, auto zůstalo, proto se staří klepou a dlaně pokládají na dvojité okenice bytů, na okenice mezi kterými voní štrúdl, a ten je vypečený jak listí v parcích, nebo jak listoví naváté do metra, kde dítě loví z tašky draka, křídla vážky sušená i průsvitná jak pleť nemocného, kterého vyhnali z ústavu na dvůr oblohy, betonový dvůr, dívám se na draka co nemá žádnou barvu a myslím na létající krabice, krabice trhaly motouzem v dlaních, my na louce u Botiče vyvraceli hlavy i ukazováky, podzimní odpoledne přehnalo se přes tebe, brunátné, větrné, pačesy trav mezi kterými byly šípky i jiné trní od vršovických vil jimž vychládalo opěrné zdivo, tak jak – den po dni – bralo září z krbu prázdnin polínka, zatímco všichni začínali chutnat sypaný čaj šera, cejlonský, indický, citronový, z datlí co mají barvu záhonu a uprostřed svítí pecka, lucerna nadějí pro chvíle, kdy radost musíme vyvolávat, ona se rozbíhá těžce, jak jazykový kurs začátečníka a ty – i když dnes můžeš být šťastná, a zpívat láska, láska, se s hořem vláčíš, jak s vlečkou háčkovanou jinovatkou, ořechy tlučou se o sebe, ještě zelené hlavy hloupých naráží o účetnictví roku, tak jako domino černobíle oděných mužů s nímž hýbe páteční večer u Zdi nářků, tak jako se tluče anketa o anketu, všechny k roku 2OOO, tak jako jedna svíčka rozpouští druhou svíčku, ničí kšeft, ničí kšeft, voláte nad knotem, kdo ale potěžká, a kdo zapíše váhu slzy v krabičce od sirek, tenhleten požadavek je jak myšlenka o zřízení kibucu v Čechách, tam by se uchýlili ti, kteří mají dost, peněz, tepla placení, praček i lednic plnění, po věcech běsnění, noví ovocnáři i básníci – za sebou černou vránu trhu, co klove, mastné peří, které máš k obědům i k večeřím, zatímco lavičky vlhnou, a vlhnou ovocná zátiší v mísách, vlhnou oči soch, hluboké otázky bezdomovce na něž je odpovědí vytopené křídlo banky místo bufetů, v bufetech stáli jsme opřeni lokty kostkovaných hubertusů o mramor, šestileté sfingy v páře, když listí padalo a telefon se ještě nedal nikam vzít, tak jako tatínkovy cigarety na procházce pod stromy ulice Na hroudě, tak jako sirky k ohni v zahradě, dívej se tedy do plamenů, mají tajnou řeč v ohništi, když spray podzimu rozstřikuje pasáčkům vůni do tváří, když zvoní zvonce a zvuk se nese nad pórek, celer, nad křišťál cibule i rebarboru – živou rtěnku, když rty se úží v proužek dýmu…

Praha dvouvěžatá

Už jak mne viděl, dral se mi pod sukně, proud vody ze zteřelé hadice, které utekly zahrady, nebo spíš proud, co uniká ze zásuvek jak chřestýš, chřestýš, jemuž se stýská po obejmutí a lehkém přiškrcení kolem boků, ten chlap se mi dral pod sukně a můj klín na něj štěkal, deset dní nepolíbený trhal se na řetězu černý klín, kaňka rozlitá pod spodničkou, nebo spíš černé pianino značky Rous, které nám odtáhli z práce, a ono za stěhováky nechávalo památku na vodníky, poslední cvičení od Beyera, stejně jak pianino byl vlhký můj klín s klapkami a jedním růžovým pedálem, pedál uhýbal do stran pod špičkou lakovky toho večera a já se bránila vlnobití, vlnobití většímu než téměř horké vlny v Tel Avivu, kroutila jsem se pod stiskem jak špunt vzácného ročníku, jenomže pak, pak nám nohy podrazila obrovská dřevěná postel, širočina na široširá ach i ještě, pláštěnka na chytání tropického deště začátkem listopadu – za mými okny medová kalafuna vydřená žíněmi podzimu, Tears in Heaven, Slzy v nebi, Eric Clapton zněl z rádia nežli jsme klapali, mlýnky na potoce, který věčně uhání, a on měl jemné ruce, a nohy s jemnými chloupky, vrhalo se na mne modřínové jehličí, vrhal se na mne napůl oblečenou, zas a zas, hladovec, mezi stehna mi vkládal desetníky, a já jsem nestačila říci nechci to jen tak, jen tak jak padá listí a bílý sníh se snáší, a on mi místo odpovědí vložil ruku na srdce, skákalo jako potřeštěný míč zápasu, který může být každou chvíli odvolán, a pak mi vložil jazyk na můj jazyk, jazyky hřály se na sobě jak zvířata hledající matku co je odložila, bylo v tom celé dětství, jeho strýček i můj strýček, pohledy pod dveře, kde prvně zahlédl jsi paprsek a svlékání, a pak mi sáhl hlouběji pod krk a nahmatal dvě věže, Praha dvouvěžatá, směju se, a z věží padám, padám když rozepínal předposlední knoflíček, měl ho na prstě jako berušku: poletíš do nebe nebo do pekla, odpověď jsem neslyšela a on mi do dlaně vetknul horkou věc, cukala těly, ale já držela opratě prvního polibku, se zvrácenou hlavou sice, ale držela, zatímco hříva damašku bouřila nám za zády, zlatíčko, zlato, pod sebe cítila jsem podkládat slanou houni Mrtvého moře, slané vznášedlo, Židovky vášnivé jsou, tak proč nevzplanout, vzplaneme jako svícen, jeho ramena toť jsou naše údy, při škrtu ujedou ti pantofle, stejně tak myšlenky na práci a kolegyně chichotalky, chi chi chi, natřásají den jak duchnu, z myšlenek ujedou ti i ženy velitelky, ty neposlechne ani uniforma sak, kostýmů, pudrů, řasenek, růží s leskem, ženy, jimž v duších zetlel samorost, pahýl o který se otírají muži, když jsou v úzkých a kravaty je škrtí, ženy princezny na bále, nepoztrácely korále, princezny, které jasný král Manažer si zavolal, a ony nastoupily před trůny s paklíky platebních karet v záňadří, a spolu s faxy – podvazkovými pásy v nichž se tlučou stehna posledních deseti let, stehna od kotníků nahoru popsaná číslicemi, účty, pohledávkami, z myšlenek ujedou ti i ženy učitelky s ukazováčkem na hrudích a s křídou v uších, chichichi proplouvají lehce svými dny za sebou brázdu barvy cihel, ženy co na pánvičce vaječníků smaží jeden bílek, ale i ženy chňapky jež drží na pokličkách vdavky, a ony netuší, že jsou šité dílnou Rozejdeme se coby přidružená výroba budoucnosti, ujedou ženy, které znají trylkovat a o ničem, ďábel jim utekl s Tartinim, ženy plži, stále se převalují pod bakelitovým listem telefonního sluchátka, a stále Maruš, Jaruš, Blaničko, kočičko tobě to sluší,vem si chlebíček,ty ženy spolu s prací ujely z mysli, a on si mne bral, dýchal jakoby rýčem dechu převracel drny, láska je dřina i běžec botanickou zahradou, kde je vlhko, bral si mne nejdřív na krajíčku, u nálevního pultu začátku, v rohovém hostinci U ženy, zevnitř jsem určitě lesklá jak z vycíděné mosazi, roním ze sebe mok i pěny když se suneme po sobě jako figurky po šachovnici, nohy, nohy se nám zaplétaly do čerstvě naškrobených peřin, nohy jak porouchané metronomy nad nimiž znělo ó i á, když kroužili jsme na hrnčířském kruhu rtů ta písmena, dneska sadařský zázrak, zítra padančata nesená do moštáren poezie, jak jsme kroužili polibkem ta písmena, napadlo mne: jsme přece utrženi – a řekni co na tom – z kalendáře tohoto roku, dva zpocené předposlední listy, sklo kolem řinčí a lustr chodí sám od sebe nad hlavou, když mi dáš jako dvě lopatky dlaně pod zadek, chlap chycený na třpytku, vrchol se mrská na vlasci návnadu v zubech, a volám bože, bože, který jsi, proč tedy zvyšuješ nám nájem v těchto prostorách, které jsou jediné pro duše bytovými a s ateliérem nahoře, proč nemohu být ani uchem, odřeným uchem aktovky, házíš ji do koutů v kterých se rozestupují pavučiny, mě skvrna na prostěradle připomíná kraba bez moře když vyprali jsme těla, docela dočista, proto je pověsíme na šňůry schoulení odkud je nemá šanci strhnout ani černý dráp mobilu, my schouleni jsme u sebe jako cestující, nedávno zřítilo se letadlo, přes dvě stě lidem praskly žárovky touhy a v Čechách ještě žije někdo, kdo utrousí: „zbyde více světla“, zrovna když sahám si pod košili na stoupající pražské věže, tvář tisknu na okno, zas sama, sama, ozvěna křiku ticha zavrtána čenichem do studní, báseň je průnik do tajemství tmy, fosforeskující šíp zaťatý do azbestu, klika od blázince tvého krásného nosu, nos máš jak kliku a vlas jak liščí ohon, vlas pouští na polštáře žen jen chlup a já svůj černý vlas zas nechala jsem v tvém nejzazším koutě, koutě, který vymetá rozkoš koštětem semene, a pak už zní jen mi – láč – ku, mi – láč -ku, hlas odvíjený ze sametu, samet střídají pruhy drsného brokátu, drhne to jak operní hlas, hlas prchající z desky století, na které jehla jak podpatek zakopává, když do brokátu tvého hlasu oblékám se, než – takto nahá – vyrazím zas ulicí…

Drátěný program

Docela obyčejná kancelář, spíš ale kajuta s oknem obráceným na schodiště, a Ona tady sedí v Šetřílkově ulici, nad lejstry, výkazy, inventářem, a Ona vlhkým okem hledí do tváří zaměstnanců, do papundeklových krabic mezi kterými provádí selekci podle počasí, jednou sníh, jednou deštivo, a zcela náhodně prý ukázala tlustým ukazovákem: ty půjdeš pryč, rozhodnutí v ní zrálo jak sýr pod poklopem, sýr s načasovanou houní plísně, a tehdy prvně dítě přišlo domů s pláčem, byl poslední den zápisného do klavíru, ale nenašel se nikdo, kdo by mu půjčil zálohu – čtyřicet korun, a Ona ukazuje i na nás: nesviťte a učte v polozimě, a honí všechny bičíkem, který se jí otírá o holínky natažené na lýtkách, i když je jaro, i když nosí sandály, a lidi pokaždé když jedou do práce a spatří černý podpatek, přeskakují z jednoho vozu do druhého, jen aby nemuseli konverzovat, i řeči o ničem dají se přešít, jé to je hezky dá se říci i tak, že dlouho nebylo ošklivo, a Ona drží primát, udeřit něžně a tiše přes výplatní pásku když uvidí plášť můj nebo tvůj na ulici, Ona si pamatuje, kdo kdy končí a kolega jí vysvětluje: poslední dva žáci měli prázdniny, co bych dělal v práci bez práce, a on je přetažen bičíkem, a jemu je strženo 120 korun, kulturák vydělá z kapsy rodičů i učitele, kterého nejraději strhli by jako strup z pokožky rozpočtu, dáte mi dvě šedesát za telefon, my jistíme, kdo volal na mobil, stojí na ceduli nadepsané Pozor, a řetěz strachu zamyká i kopírovací stroj, výplata?, sedí chvíli na hrachu, a já ji k tomu hraji škály, hrůzná cvičení nahoru a dolů po klávesnici, před níž mi Veronika ukazuje obrázek, kočičku nakreslenou počítačem: „tak tohle chceme s kamarádkou prodávat, tři koruny kus“, a já slibuji, že odkoupím deset kresbiček, zatímco svitek not s Mozartem stáhnul se do ještě větší ruličky, zatímco nadřízená protáhla se ve skleněné kajutě, těší se, koho potká ve městě, prožije slasti dopadení za tři dny, a ty se musíš zatím kopat do zadku a kousat do zápěstí píšící ruky, jenom tak – nesmyslnou přítomností v hodinách, které jsou po omluvách dětí splasklé rybí měchýře, získáš peníze, s naprostou jistotou a bez udání, a můžeš předstírat, že dítě hraje, obracet stránky, to to lítá, co proti této hudbě je symfonie, není to bída, že se nikdo neodváží – kolem krku šátek na šestitisícový uzel, říci hlídačce krávo, ty krávo, protože ráno by neměl na elektriku, a ona by si objednala novou sedačku, a chlebíčky, a ona by tlustým prstem selekce vytočila telefon prozatímního prodavače nebo uklízeče, přiběhne se známkou AMU na krku, a bude mu jedno, že nemůže věřit, případně srovná cenovky před keramická dílka, cenovky, které my jsme před svými soškami na výstavách dětí neviděli, bylo to štěstí, říkáš si, když se plížíš kolem kajuty, kde tančí radost z pírka svobody střelené zvysoka do boka, a moc zírá oknem přes zdi k Meinlovi, on také „datum mění v ceny“, a rohlíky za devadesátník tu spí v zajetí přepravek jak my, okoralí, když každý měsíc proškrtává tvůj výkaz jak drátěný program mechanická ruka, aby to byla pravda…

Prázdninový provoz

Jdeš jen tak po Malém Lošinju – splnit si sen o volnosti, po zádech soboty pohozené kštice, jdeš jenom nalehko a prodíráš se dnem, zatímco dlažba ostrova sálá, asi jak kolem krku nemocného šála, ty hrudko sněhu v dlani, ach ty bys jediná nám zaručila usínání, prostěradla jsou plachty jejichž vesla skřípou a hvězdy mají mozolnaté dlaně, kdy bude pršet, pršet zní opojně a padá na slunečníky, které – kupodivu – nešisují, jenom se točí ke kavárně, kde spatřím hrníček a před ním kávové zrno bradavky po němž se natahuje dítě, zatímco bratříček dítěte maluje obrázky moře i delfína, sedí u stolku na kterém je připínáčkem připevněna cedulička 1 komad 5 kuna, zrychlím krok, protože městem jsem si vyšla jenom tak, jen fíky na trhu potěžkat, jen promnout listy vína na oprýskané zdi, smirgl co popálí tváře když ve vzduchu visí míč, když ploutve zelené a růžové se zaříznou do hladiny a kyslík na březích sykne – chycený slepýš, když mířím k lodi Otac Duje, kde není možné nevzpomínat na výlet lodí, která slouží jako restaurace, a podívej támhleten pán si zapaluje doutník, doutník na čtyři je pro křížovkáře lunt, lunt čadí k obloze, která není sešívaná mrakem, je hřích prodávat oblohu v podobě zmrzliny Plavo nebo, všude kolem je modro, ale ty nikdy neunosíš černé brýle, aby se rozpadly jako na skále vysušení raci, kolik by na to muselo prasknout životů i narozenin, myslím si v květinářství – jediném místě, kde vdechneš jinovatku, kde chlapec nechává si svázat kytici a polévá ho nach, když říká prodavačce Lídě: pro holku, dan rožděnija, není mu víc než třináct a utíká ven skleněnými dveřmi, kolem věnce, který je připravený pro výročí odchodu, utíká a dospělí se smějí, a smích je přehazovačkou řeči, stejně jako ticho bylo přehazovačkou pro obraz tatínka – na břehu před trajektem Porozine Brestova objevil se mi v jednom z odpočítávaných aut, zrovna spustila hudba a přes moře se nesly písně, spatřila jsem tě s cigaretou v okénku, právě odjížděl kolos Jadrolinia na který nevstoupíme, spolu si sednout do mramorového Salonu putnika, který míří zpátky, nejenom na Cres nebo Krk, ale do časů, kdy pod kapotou chřestilo láhvemi koňaků, sirupů Dona i vín, víno s kterým se teď peru, jen plakat na moři na mramorovém záchodě a dlaní poslat – jako stěračem – do vln pod námi další sůl, zatímco v Terstu prší a já tě v šortkách vidím ještě celé Rakousko, vybíháš k čerpacím stanicím a už tady trháme listy kalendáře, a já nevidím šedivou hlavu vlastní matky, která mizí s kufrem za roh ulice na I.P. Pavlova, mává mi a ta chvíle je obojkem zapnutým kolem krku úzkosti: jak dlouho budeš matko žít, v Praze je osm ráno, přesný čas příjezdu, prší a v srdci hrudka sněhu, po které tolik touží Damir z lošinjské kavárny u nohou psa, pes se o Damira pere s každou ženskou, a proti sobě má i Steva, jenž říká o naší bytné, že není Makedonka, ali stoprocentno ciganka, podívej se: má modré horní patro?, pak je to stoprocentno ciganka, možná jsem tedy spala jako netopýr v kočovném voze, ale myslela si: je to apartmán s vydlaždičkovanou koupelnou, možná jsem dupala po parketách a byla to sláma a hlína, možná je všechno obráceně, napadá mne, když čtu na refýži Prázdninový provoz a rovnám popruh krosny, zatímco léto zatahuje – do vozovny…

Letní těla

Když naše těla jsou oddělena mlhou odjezdů, když leháme si, každý jinde, jinak, když lisujeme z dopisů jak z bílých hroznů kapky šťávy, když těla stala se pomlčkami nebo vykřičníky, vždycky když spatříš milence, milence zaklesnuté zuby nehty, milence s letními batůžky, na jejichž dnech se blýská střenka, navštívenka stesku tištěná postelemi, když se na rohu chlubí mladík: „ona mi řekla miláčku, a já zařval kdééé jéééé jídló“, a ostatní mu tleskají, když naše těla úpí zas do našich dlaní, protože stala se vagóny, do kterých nikdo nepřistoupil – vagóny se těší, až rozkoš uškubne lístek na cílové stanici, zatímco na prostěradle sykne přejížděný had, když naše těla po měsíci lehnou si, spíše se zboří na sebe, když vzrušení šlápne na pedál šicího stroje, jenž vyťukává polibky v látce pleti, v tu chvíli těla vzpění a dlaní sebereme růžovou – jako se sbírá pěna malinových zavařenin, pro štěstí a smysl života hrnců, pro spižírny a natažené paže polic, milovala jsem jejich suky, milovala jsem zahradu a v ní sadaře opřeného o násadu, stejně jak vlastní tělo po dešti, nežli mi volnost ulétla, hle, knoflík povinností, které sebou na konci léta trhají, když naše těla stávají se kořenkami, jsou plná oregana, mateřídoušky, pepře, když těla zkouší salto a ty mi kladeš hlavu na klíční kosti jako do krmelce, srdce je plné vášně a nezní to jak kýč, srdce tančí a kolem rozhazuje třásně, jde o lásku, když třásně dojedou do konečků prstů na kolečkových bruslích, ach, dráha je dlouhá, když těla po třicet dní oddělena jsou, mokro za sebou, když těla vyjí, přitisknutá na dveře, za nimiž nikdo není, jen šusťák pošty na háku času, když těla jako mořské hvězdice roní slzy – za rodnou skálou, od které odtrhli je nenechaví turisté, když už si představuješ vůně ve sprchách, těžké vůně hor pod lopuchovými listy, které jsem jako dítě nosila nad hlavou, zakopnout a narazit hrudníkem na jizerskou stráň, znamená tvořit, neživořit, když těla spí, dechem škrtají dny, a dny padají k zemi, dny přehrady i přeskoky vycpaných koní, a tělo ohlédne se: hříva července pádí a kopyta jsou hudbou, víří prach vádí, sucho, kamení, šupiny opálení, jež shazujeme různými moři odděleni, duše je medúza s obrácenými chapadly, zvon odlévaný za horka, otvírám před zrcadlem otvory, svět lastury, na zádech kyslíkovou bombu, na nohou ploutve, osahám prsy jako hnědé napínáčky, osahám podpaží jak černé deštníky, vystřelovaly nad tebou, znáš zvuk sklapnutí desek, v kterých je soudní spis o tělech, zatímco síň šumí, tak jako zrezivělé bubny praček, tak jako ovečky v zajetí svetru i drceného česneku na balkánském talíři, tak jako baloňák a deset narozenin, které z něj udělají utíkáček, slízneš mne nahou jako zmrzlinu, a zůstane oplatková pánvička, lehká a prázdná jak byt, kterému říkali jsme domov, smutná jak schránka, kterou opustil krab, dnes ale ještě praží, a já zvrátím hlavu do slunce jako do polštáře, nemohu se dočkat, až převrhneš má ústa – popraskanou slánku, až spustíš kalhoty a nesundáš boty, jediné zakopnutí ponoří nás do sebe, jeden výtisk básně psaný na patře, nemohu se dočkat, až skřípnem, podobni dveřím, do nichž děda strčil malíčkem a spatřil ještě teplou kávu uprchlíků na stole, a prádlo srovnané do německých pohraničních symfonií s větami Osobní a Ložní, ať brzy skřípnem jako pomazané veřeje, i jako letadla, co přistávají a rolují svět do ruličky, než naše těla – ode zdi ke zdi zavazadla – odbaví vzdech, pro který schody berem po čtyřech….

Na co si vzpomenu

Na telavivskou promenádu kolem moře – jde po ní copatá Máša, dítě, které si v bytě přistěhovalců vyzvedla teta Žana, kterou doprovázím, a teta dnes naposled vtiskla do dlaně dívky dvě svinuté bankovky, a šekely v dětské dlani syčí, jako bys pod nimi zapnul hořáky stesku, hořáky, které nic neuhasí, ani dálka, ani slzy Žany, když říká: ukrajinská babička nechápe, proč sem Mášu odvezli, babičce se po Máše tolik stýská, a tak zatímco naše trojice stojí bezradně uprostřed promenády, moře nám bije do kotníků jako by s kotníky hrálo žravou dámu, a v onu chvíli spatřím v písku pláže dvouletého chlapce, pod stejným sluncem jako Máša, Žana, ukrajinská babička, i já, je tento rodilý Izraelec “sabrou“, narodil se se všemi právy, ale podívej, jak mu matka cpe do krku stříbrnou alpakovou lžičku plnou tvarohu, podívej, jak dítě odvrací tvář, tvaroh stéká se slinami a pláčem, a tvaroh třísní prstýnky černých vlasů, podívej na tu matku, veselou tanečnici kolem chlapce, ona je děsná kráva, ulevíme si česky, je to kráva, kráva, a náhle zastaví se u scénky stařenka a ukáže nám modré číslo na předloktí: půl roku Osvětimi, mluvím česky, a bere chlapce za malíček, i když ví, že se už nic nedá smazat, zatímco tvaroh stéká po tvářičce, tvaroh připomíná bílé ruiny, kterými léčili tví blízcí horečku, tvaroh ohraničil poušť pohledů, kde narodil se škorpión, protože hyena si začla jako první, a o tomhle ví česká stařenka, která nemůže uvěřit tomu, že na jedné chanuce nebylo povoleno nežidovi otevřít víno, ani tomu, že jsem v letadle slyšela radu jedné dívky druhé: jestli nemůžeš čtrnáct dní dostat menstruaci, tak to uděláme osvědčeným SS způsobem, kopnu tě do břicha a menstruace bude hned, letuška právě nesla noční občerstvení, všichni, co rozhovor uslyšeli, s chutí jedli a pod sedadly nechali svůj chlívek, bylo to nad Řeckem a já si představila telavivský park – za chvíli budu sedět s Arabkou na jednom trávníku, pít víno z jedné sklenky, za chvíli budu pohledem zakopávat o člověka, který se plíží na hlavní třídě mezi proudy aut a večer leží před bankou Leumi, a do otvoru mezi jeho opaskem a břichem by se určitě vešly dvě poctivé cihly, jenže na břicho dopadají vzteklé sliny, slina vojáka jíž odpálilo: „ejhle křesťan“, zrovna když někdo na ulici křičí „na zdraví!“ a mává na auto svatebčanů, a možná na pozlátkové a v růžích potopené auto mává Míša z Murmanska, který mi ukázal před prodejem za dolary „komandirskoje časy“, na ciferníku svítí hvězdička a ponorka se potápí, a možná lepším zítřkům mávala i Albína, Albína má v Užhorodu kavárnu Albína a doma papouška Semjona jemuž vypráví: „matka mne se sestřičkou na pět dní zamkla v bytě, chodila po ulicích pít, a potom sousedé vypáčili dveře a my jsme jely k dědečkovi, sestřička ve vlaku umřela, ale mě dědeček naučil ve čtyřech letech psát i číst“, a možná růžovému autu mával Goran z Bělehradu, přijel, aby uviděl hrob otce, životní výlet, směje se Goran a nabídne ti cigaretu Morava – oklepáváme popel minulosti, popel po otcích, a na hlavu nám padá granátové jablko, zrníčka stříknou do stran a tebe napadá: tak rozpadl se tatínkův svět, když po matce zbyl skřípot skříně, a možná svatebčanům zamával i Zvonko z Osijeka, v ruce tašku kradených hvězd, ručiček pro štěstí, očiček, co chrání před zlem, keramických mezuz i pohárů, po boku Borju, který prováděl české výpravy po Krymu a řekl: „jsou tam květy jak tvoje hlava, ale není práce“, inženýr Borja vzdychne a potom z kapsy vytahuje povolení k půlročnímu pobytu orazítkované steskem: chci domů, domů, a čím chceš živit děti, květy, domlouvá mu Deborah, štve ji, že nemůže do kibucu pro věkovou hranici, Deborah na otázky o New Yorcu dává palec dolů, lidi špatný, všechno špatný, já miluju Fidela Castra, tvrdí telefonistka, co chodí spát v zelených maskáčích a teniskách, jakoby stále připravená k odjezdům, protože stále hledá místo kde žít a mozek si od reklam vyčistit, místo, které jsem našla na měsíc v čistírně poblíž Tel Avivu – brigádu měření i třídění košil, kalhot i ušoupaných rukavic, netušila jsem, že čekaly mne dny, kterými se lze opít, tak jako se opíjela Galja, Galja odcházela z jídelny kapsy plné krůtích řízků, v záňadří srpek melounu, děngi, děngi, šeptala si báseň o koupi domu, verše s pointou šestnácti pokojů, v nichž stráví zbytek života luxováním, tak jako se opíjel pýchou Voloďa, když nám představoval strýčka Zachara i tetu Tamaru, Zachar měl vousy, v kterých se dá spát – duchny šedivého mechu – a Tamara se zubila zlatými zuby, tak jako se po odpolední směně opíjela Maja, učitelka historie: „ležím na břiše na pláži s rozepnutou podprsenkou a běží ke mně chlapec, záda mi natírá olejem a do úst vkládá kuličky hroznového vína a datle, bože ležela bych tak tři dny i noci…“, vykládá Maja, co nechce být bohatší, mnohem bohatší než dědeček v bílém hábitu, arabský dědeček tu holí čmárá do pobřežního písku vzkaz, konfety vnuků i pravnuků kolem sebe – bonbóny kafíčka, a možná stařík do písku kreslí sedmičku, mých posledních sedm dní práce v hale větráků, železných vozíků, stříbrné střechy, kde v kanceláři vedoucího tančilo na parketu fotek ukazovátko: tohle jsou moji synové, otvírá Josef rodinnou školu, a my hltáme nad kávou, z které stoupá kardamon, učivo, zatímco dělník Ramin z Iráku den co den spouští do kapes po čokoládě, potom se zasměje a odchází k hromadě košil i opasků, jeho vázací stroj sepne dohromady deset košil v puget – každý den má někdo i něco u Ramina narozeniny, zatímco skládáš modré kombinézy, nejprve zatáhnout zip, pak složit nohavice, ach, jak jsme bezvadně zavařeni v kůži, nikde východu a kolik vchodů, ach, jak je šťastné houpat se na bezešvých lidských patách, napadá mne a na zem padá náboj, míří na špičku bot a život před ním běží na jediný zátah osudu, na zátah sepraných loktů košil, vidíš v nich opálená těla i golanské vrásky – hranice s rozhledem na území strachu, náboj míří a Abram na znamení poledne staví se do vrat haly, prosťáček, co postrkuje vozíky k dřevěným klecím (tam všechno vyčištěné, teplé a vonící, padá na ženy, které se zvedají z hromad, aby tancovaly břišní tanec Taškentu nebo Uzbekistánu, tam křičí Šura: můj život nechtěj znát, můj život je pět dětí!), Avram stojí zarámováný světlem ve dveřích haly, světec v montérkovém plášti nepromluví, ale prstem ukáže vždycky tam, kde najdu barevný metr, podle kterého poměřujem velikosti oděvů, vy, oděvy, jste padlí andělé, padlí jak rozhodnutí dcery, co letí do Ameriky za zády hlídající matku, matka mi jede vstříc na kolečkovém křesle nemocniční chodbou a zdraví: šalom, šalom, a já se tu ptám na náplast, vtahuji do nosu jód před očima sněm kyslíkových bomb, před očima obraz vlastní matky hladící prostěradla, je to chvíle silnější než zaklínadlo, silnější než zpěv Šaje, který při práci zpívá Labutí jezero, labuť umírá mezi břehy knoflíků a Šaj šavluje šavlových tancem – podobně jako svými zuby Naftali, on jedním vrzem trhá izraelské vlajky na kusy, protože jeden modrý pruh je bledší nežli druhý, vyšisovala naše hrdost, vyčichla v Čechách objetí, stisky, jména, ach Musso, který jsi přiděloval práci, který jsi ukázal, co je roztržené a co se dá unosit a oči na tom nechat jako na mapě Jemenu, tvého rodiště, Musso, který jsi na náš odjezd říkal lo,lo,lo, a tvoje ne nás zaplavila tak, že plujeme středem čistírny na vorech soli, jež svázal tep – tep je zrcadlem, ve kterém viděli jsme z Izraele všechno, a nebyli jsme v poušti posázené dromedáry či krokusy – i když nás poušť nemíjela, vždy, když džíp odpolední směny odkašlal a my křičeli na Mussu „machar“, což je zítra, a nebyli jsme u Mrtvého moře, i když jsme lehali do beden s oděvy na sůl smíchu i dojetí, a letos jsme se nefotili u Massady, ale s Igorem, který řekl: dám si to zarámovat a až mi bude devadesát, budu všem říkat, že přátelé jsou pevnost, a letos nebyli jsme v safari, protože po Mussově tváři přeběhnou za chviličku antilopy a učiní z něj dítě, které nabídne sušenky, jež ti nosívala babička, sušenky Marie, a letos nebyli jsme ani u Zdi nářků, protože ta zeď stála v nás a před ní naši otcové, plačící otcové zbořeného chrámu rodin, když Mussa jednou po mně opakoval, ta – ti – nek a ko – cic – ka, jen aby zamňoukáním utopil slepý smutek, a letos nežili jsme prózu turistů, ale básně: otvírám noviny, čtu titulek Bucharský Izraelita, a hned se pokusím o spojení Eskymácký Španěl, člověk, na kterého štěkají kusy ledu, led z drahých šopů, které jsme nenavštívili ne proto, že nebylo kdy, ale proto, že nám Šura ukázala svou rukou šitý model, stříbřitý model a v něm tělo snachy, ovocné nohy i ruce z ananasu, a letos nesedla jsem na hotelové prkénko, na němž lze číst i studovat bílé zdi, letos jsem sedávala deset centimetrů nad mísou, před očima hrubý papír Sokol, letícího ptáka na obalu, pták mne nesl do výšek vyšších než hotel Dan panorama, a letos nebyli jsme v Jerichu, protože průvodce nám řekl: to je áčko, tam naše agentura nesmí, průvodce Čech mluvil špatně česky, tvrdil, že být tu emigrantem je devizou a nebýt minulých let, ani babička by si nemusela vzít jeho dědečka, a nebýt zakázané literatury a muziky, byl by z něho blb, blb, blbec větší než mrzáček, který kolem nás projel na vozíku a jehož rodiče vyzývají: šekel, šekel, polož šekel, volají do prázdna, ticho se rozhostilo jako Negev, bože být beduínkou, řekla jsem si, vrazit svůj život na vrchol duny, jako ukazovák, prstem proudí krev světem nepoučených, zůstávajících, potápějících se v Sázavě jak v Ejlatu, a lokajících žlutý Old drinks řeky, to jsem si řekla před poslední nocí v propadlých drátěnkách nebes, na které zítra jiní natáhnou svá prostěradla…

Ministr bez kufru

Zrovna sem vo tobě přemejšlela, co kecáš Evo, že sem dneska hezká, jo, jak posraná deska sem krásná, nebo jak deka co mi vodtud zmizela a nemůžu ji najít, někde tu musí bejt, nebo má nohy a utekla a zakopla jak bába, no znáš to, skákala bába přes bidlo, roztrhla si prdidlo, ty to víš, že sem sprostá, dědek řikal Hermína, ta je sprostá z továrny a já mu řekla a ty si slušnej ze hřiště, hned věděl kam to házim, jako dyž házíš karty, Pepík z Radějovic, bratr, mi jednou povidá jedna ti zachází, jedna ti zachází, a potom mi dal facku, máma volala cikáni se perou, a jednou můj dědek hrál kanastu, ptá se mě a hodila bys ty karty do kamen, a já je tam hodila, dyž to neumíš nehraj, karty sme hráli tejden v Ostravě, tam se mi nelíbilo, ráno mě bytná poslala na ulici s konví pro vodu, to se mi nelíbilo, ale stromy tam tedy byly pěkný, to tedy jo, jeden mě tam učil básníčku Do práce mladý horník kráčí po boku dívku, již má rád, ona ho k šachtě doprovází, růžičku mu dává na kabát, učil mě to a já mu řekla jestli máš, čáčuro, stejně rozestlanou postel jako já, můžeme být spolu a von, že pudem na hromádku, víš Evo, co je hromádka a víš, co sem mu řekla, že může jít už hned dneska, jako tomu z Nerudovky, měl malou holku, počitám deset roků, a ta mi řekla nevim, Hermíno, jesli budete poslední, a já šla jednou kolem jeho baráku, slyšim za dveřma, že se její táta baví se ženskou, tys včera někoho doma měl, ptám se ho a potom sem řekla jó tak ty si povidáš sám se sebou, to byl, Evo, pěknej chlap, fakt, jako Jarda, četař z Hradce, jeho máma měla trafiku, von si pomádoval vlasy, ráno šel do trhu, rozumíš, něco dones za pět prstů, tomu říct Jardo di dělat, je jako bych řekla týhle sklenici, aby šla o kus dál, jednou přijel do Prahy, bouchá na dveře, dědek povidal, kdo to je, tos mu neřekla, že chodim s tebou, a víš, co sem řekla?, ať sem chodí, mě to nevadí, já tedy nebyla do žádneho zažraná jak do votýpky sena, jednou se dědka jeden na ulici ptal máte tužku a já řekla péro má taky, materiál, rozumíš, a jednou sem šla na maškarní za čertici, měla sem sukni pořád ve vejšce a rohy, a jednou sem šla za chlapa, měla sem sako, kravatu, pořád sem vytahovala kalhoty, ty mě padaly, já nevěděla kam jít na záchod, k ženskejm, nebo k chlapům, v Michalský ulici sem si namluvila ženskou, zaplatila mi večeři a chtěla ke mě domů, to nejde, řekla sem, já sem po tátovi, ten jednou vycpal na půdě v Radějovicích panáka, ležel tam v saku ze slámy a měl vystrčenej matriál, no jakoby si chtěl vrznout, a my sme šly s tvojí bábou nahoru a lekly se, a druhej den si vlez táta do pytle a strašil ty, co šli na zábavu, ne k nám, ale do druhý vesnice, a voni potom šli na pívo k nám, tak se báli, že venku straší, a dyž sem ve dvaceti šla z domu kvůli tanci a muzice do Prahy, kapelník Hotový vymyslel písničku V Radějovicích je dnes posvícení, a to je takhle: Koláče a jitrnice, to vám byla žranice, když se srazí dva krajáče mlíka, to není žádnej špás, sejra to zaplatí zas, V borovinách auto hučí a do žida strčí, to je drahej špás, raděj srazit vaz, a to zpíval celej sál, i ta holčička, co jí uštknul had a na pomník jí dali Krátká byla radost naše, krátký též byl život tvůj, dřímej sladce, dcero naše, až tě vzbudí anděl tvůj, no a potom sem, než sem odešla z domova, dostala eště vod táty kázání: jesli s něčim přijdeš, tak se v tý Praze radši utop nebo pověš, já kvůli muzice pustila kluka ze vsi, šel namočenej přes pole, von měl kamarádi z mokrý čtvrti, rozumíš, šli sme s muzikantama a von spadnul do příkopu, zvedni mě, zvedni mě, volá, a myslíš, že sem ho zvedla?, já mu řekla druhej den ty můj kluku, nedávej mi na to ruku, a Evo, poslouchej, ty to znáš na Zvonařce, tam sem chodila s Olgou, tvojí bábou, tam pro mě přišel chlap, menší než já, dyt bysme byli jako děti, nešla sem s nim do kola, a potom přišel jeden, co mi tisk ruku, jé to bolelo, a já mu řekla: proveďte taky mojí sestru, Olga řikala taky ti tisk ruku?, dyž se podivám na ty leta zpátky, je mi z nich špatně, 92, snad tu budu do tisíce, bůh nejni, bůh je levej a podle tebe budu s nim spát někde na hvězdě, sakramentsky budu spát jako v Radějovicích v nastlanejch peřinách, jednou jsem z nich spadla, tvoje bába a sestra Adéla, vobě chrápaly, a dyž mě máma ráno našla na zemi, řikala děvka jedna bláznivá, ted prý sou, Evo, už zas děvky a u silnice ukazujou popelníky, je to Evo možný, já sem ráda, že jí mám, že si něco vydělám, dneska vydělávaj čundou u silnice bez červený lucerny, a my sme měli v Hradci Královym, no tam sem taky za války utikala, my sme měli v Hradci piánistku, piánistka večír co večír kouřila cigaretu, nohu přes nohu, a zpívala Marióóón, chceš vyhrát milióóóón, dávala si panáka, co, jesli si dám v týhle nemocnici panáka, živýho potřebuju, jesli se vodtud dostanu, budem tancovat a ty budeš hrát na novou chromatiku Zůstaň tu s námi muziko česká, a neřikej mi babičko, ty dědečku, co, jestli si pořád maluju červený srdíčko na pusu, na prdel si ho vymaluju, mám ho na prdeli a utíkám s ním z nemocnice na Václavák nebo do Fénixu jako z trestnice, jídlo je tu dobrý, pod bačkory, knedlík jako hrom, ale hovno v ňom, přines mi v neděli škvarky a studený pívo, dyž mě tu vážili, řikám hoďte tam sestro rovnou dvacet kilo, potom mě vezli na gynekologii, povidám no já sem v jinom stavu, ušoupala bych ne jednoho, ale dva doktoři, Evo, jakej má máma telefon, padesát osum a dál nevim, na Petra, doktůrka si ho pořád pamatuju, to byl nejlepší doktor ze střediska, z baráku mysleli Hermína má milýho, dyž ke mně šel, bílou košili, kravatu, seklo mu to, já mu volala a pustila sluchátko, a víš, co řeknu, aby to nebylo na mě, že jsem byla na Šumavě a že je tam eště sníh!, v baráku myslej je to můj milej, no jenže Petrovi, tomu nemůžu říct jako třeba Kapínovi vod muziky sedni si, ať ti v kapse nevisí, to je doktor, mám ho kvůli nemocem, že poradí, rozumíš, tvoje máma říká, že všechny ty nemoce dělá Petr, jako že sem nejde, dyby mi bylo třicet, eště bych ho ušoupala, ale jemu je šedesát a mě devadesát, a představ si, že má doma eště starší bábu, tchýni 94 roků, holí mu vymlátila vokno, prej mu utiká, no to s ní zrovna můžu bydlet já, já bych jí eště učesala, než vyběhne na ulici, já bych řekla doktorovi, von je prímař na Pankrací, zavřete mě do věznice a budete mít báby dvě, jednu co utiká, druhou co sedí, co myslíš Evo, maj tam čistý vokna?, sem jednou přišla kamarádka Fanka, řiká ty máš čistý vokna, to zrovna doktor odešel, já jí řikám jo přišel v bílom plášti, doktor vlez na vokna a umyl vokna!, já mu řikala, že mi loni v nemocnici dali přístroj na krk, něco to měřilo, já vypadala jako fotograf, a taky sem mu řekla, že mě ved saniták, mladej pán, na rengén a tam byla tma, šeptala sem mu do ucha: tady je tma, tady je tma, no nechci bejt sprostá, jako víte kde, a von mi saniták potom řekl, že bydlí v Edenu, Eden sbitej z beden, Evo, tam si tvoje bába namluvila dědka, nikdo mu nerozuměl, mluvil madarsky, servus servus, to jako ser koně a pojedeme, já jednou přišla do Vršovic, do jeho obuvnický dílny, bylo ráno, kde je Ondřej, ptám se učednika a von mi řek, právě vodešel, jo von si po sobě ustlal, myslela sem si, učednik věděl, kam to házim, dědek měl ženskou v Dolanech, viděl ji jednou a šel s ní, já je tam viděla, jak se menovala, co já vim, líbila se mu, to nemusí mít meno, ne, to je lepší si šoustnout, než když chromá volá celou noc Kááárlééé a nemůže za nim, to volá celou noc ta, co leží proti mě, já sem jí řekla tak k němu běžte, stojí za rohem, tady v tý nemocnici sou prdelatý ženský, pořád koukaj do zrcadla, já myslim, že čekaj na krásu, mě taky jeden řek v hotelu Tichý chci tě a já na něj jo posrat, E – vič – ko, ty chytráku, támhleta prdelatá z rohu porád volá domů, že za tři tejdny nezhubla ani vo deko a že jí dneska dali prvně čočkovou polívku, ta má na mě vztek a víš, jak sem jí to vodvedla?, kříkla sem do dveří na tvojí mámu: Evo zejtra sem přines dvacet deka prorostlý anglický vcelku, k tomu vokurku a plzen, a tvoje máma povidá Hermuš bude ti těžko, nemám radši donést koláče s mákem a šlehačku, vem to k tomu, nevidiš, že se potřebuju spravit, volám do dveří, ale fakt, až pudu z týhle nemocnice, budem tancovat, něco si uvaříme, já sem kuchařka vod třech Prdů, umim jen rajskou, mě žádný učení nebavilo, táta řikal učiteli Vokurkovi bijte jí, já si házela v poslední lavici s kukuřicí, mě nebavilo to vo těch králích, jednou sme všichni, bylo nás ve vsi čtrnáct devátej ročník, Srab, Bambous, Adámek, Komáreček, Houkačka co dělal hůhůhů, přišli pozdě do školy, Fuchsová na stupínek, tak sem šla a otáčela se, jestli jdou všichni za mnou, počitám, že sem asi poslední z ročníku, že sou všichni pryč, mě nebavilo cestování, můj dědek jezdil na Šumavu, pojed se mnou, tam je čistej vzduch, tady je čistej taky, řekla sem mu, a šly sme s Lojzinou k muzice, vona měla před našima, já ne, a jednou, v Urance, nám chtěli nabít uhlíři, že sme s nima nešly do kola, měli na zádech putny, daly jsme si tam vepřovou a utekly zadem, druhej den sem vyskočila z vokna, rozumíš, ze služby, děti sem zamkla a utekla k muzice, ráno pani povidá Hermíno dete pro chleba, no řekni sama, ty bys šla, já eště namazala pánovi boty rovnou na bláto, dyž sem od nich vodcházela, volali voba na mě pouliční holka, mě to bylo jedno, jako v Mikrotechně mistr řek je vám vosumdesát, vod prvního byste mohla jít, já šla domů hned, no, na co bych čekala, na letadlo, a to letadlo, s kerym letíš k židům, to je něco jako loď, pozdravuj je tam a řekni, že máš tetu, co mámě strhla hvězdu z kabátu, že dělá řízky, a že utekla z Jesenice vod rabína, děti tam chodily na náboženství a von pořád spal, tak sme s Pepíkem utekli přes les, já mu nestačila, víš, že mi v tom lese eště nabil, a já pak házela po huse kamení, co má, kurva, chodit z cesty, máma potom řekla Hermíně to pást nedávejte, ta by to potloukla, ale ráda sem měla čerstvě vylíhnutý žlutý kuřátka, tak vo tom přemejšlim, dyby zas byla ta naše hospoda, u nás řikali U grobiána, protože táta vyhazoval vožralý, a v Radějovicích bylo eště U Samuela a U starý báby, dyby sme měli zase sál a hrál by tam zas Pepík Hotový, kdo by tam tak šel z Čenětic nebo Olešek, pívo je drahý, počitej vstup, trhala bych lístky u dvéří, znáš tu písničku vona stála uplakaná, uplakááná u dvéři, zeptej se jí – a sem si místo kamaráde můžeš dát, koho chceš, třeba Karle nebo Petře, máš na tu písničku notu, ted sem si vzpomněla, víš, dědek šel jednou pro lístky do biografu, ten já neměla nikdy ráda, tak jednou dědek šel pro lítsky, přišel domu za tři dny, já na to voni se tiskly, já neměla ráda ani televizi, co je ti platný na někoho koukat dyž s nim nemůžeš promluvit, to je stejný jak na mý svatbě, byl guláš z koniny, jenže všichni věřili, že je hovězí, do huby nikdo nevidí, ale co máš na sobě, to vidí každej, já měla nový květovaný šaty, dyž sem utíkala do Čáslavi a ve vlaku se se mnou bavil hostinskej, pojedeš se mnou, a čeho bych se bála, ty náno, šla sem s nim do hospody, do rána hrál na harmoniku, jeho máma dělala vokurky, všechno sem jí snědla, stejně jak v Hradci U Libínů, zbyde dost, řikám patnáctiletýmu klukovi, tomu sem taky snědla voběd, já to měla za války všude dobrý, na úřadech i u doktora, doktor Ponec si podřezal žíly, dyž to začlo praskat a mě zavřeli tři dny Rusáci ve škole v Dolanech, mysleli, že sem Němka, všechno je pryč, pročpak hodiny, kurvy, utíkaj, něco ti řeknu, mě nebude 92, ale 32 a Petrovi, doktůrkovi, rok, já sem ti tuhle přemejšlela, co máme s doktůrkem společnýho, já sem ročník devět, von třicetdevět, mě bude 92 a jemu 62, mě padne svátek na pondělí, jemu taky, já mám dva doktoři, každýho na něco jinýho, jeden je Petr, druhej Pavel, Pavel je ze střediska, třicet let, řekni co může umět doktor pět let po vyučení, potřebuje někoho k sobě, jak bych to řekla, zdál se mi sen, že řídim nákladák, před naší vesnicí sem z toho slezla a povidam nějakýmu chlapovi, už nemužu, vemte to za mně, i dyž sem dělala doma kočího, Petr byl dobrej doktor, řikam mu přineste mi svojí fotku, přines malou, to vám Hermíno prej stačí, já jí dala zvětšit, máma myslí, že je to můj milej, vy máte nákou kost, ptám se ho a von mi řek menuje se Hermína, no můžeš s nim mluvit, tuhle mu povidam za košilí ste doktůrku chlupatej, von že je bohatej, dyby mě našel nataženou, tak ať mu máma vzkáže, vemte si bílou košili a kytku, von mi ti řek, že brzo umře, copak mu můžu říct, že má voči daleko vod prdele, dobrý vodpoledne, já si musim dávat pozor na hubu, ale naučim tě básničku, Petr má dvě hvězdičky, ten rád šahá na kozičky, až bude mít jednu zlatou, bude šahat na chlupatou, nebo tu Když mě bylo dvacet let Petr mi zkazil svět, z domova mě vyhnali, tulačkou mně nazvali, stejně sou lepší doktoři než doktorky, nemužu si pomoct, tady byla jedna, řekla vo jednom ten je mrtvej, von se vzbudil a víš, že doktorku vyhodili?, letěla z místa jako šlupka vod banánu z vokna, nebo záchod, co sem ho dala před barák, Jiřina z domu zvoní, čí je to a víš, co sem jí řekla, Jiřino jak by to moh bejt můj záchod, já mám vokno do dvora, ty do ulice, ty vidíš, kdo co nese k popelnici, já mám rok novej záchod, starej tu řemesníci rozpůlili, tak byl těžkej, že by ho jináč nevodnesli, Evo já počitám, žo v týhle nemocnici zůstanu jak v trestnici, já sama nedojdu na záchod, ty eště sed a nikam nechod, doma sem sama, řekla sem tady, že nemam žadneho a že mi bude chodit nakupovat pes, pes veme tašku a pude do trhu, přinese tenhle pomeranč, je vyšlej z módy, já už vstanu, drž mě, sem dneska krásná, jo jako posraný dřívko po dešti, tak už poď, mrzáku, já du jak ministr bez kufru a dukomentů, ministr co má rozvrzanou vobčanku…

Když se kola zastaví

Můj milý deníčku, tak probíhá můj den: ráno v šest hodí přes tebe tvůj miláček, no to jsem já před zrcadlem, letní šaty, víš, ty co byly letos výkřikem butiku a o kterých jsem ti už psala, no Svatuška si hodí přes sebe bombový květovaný červený šaty a potom sáhne po rtěnce, vidíš: zase se zlomila a to je dárek od pana starosty z Kolína, no a pak vsaje svý rty třikrát do sebe, aby se růž vpila, a protáhne se na podpatcích baťovek, a vyprská na svý černý vlasy málem celou láhev laku, a přitom si zpívá něco od amíků nebo v jidiš i hebrejštině, i když, deníčku, tvoje Svatuška zpívala taky v souboru Pracovních záloh v Letňanský továrně, vzpomínáš na Budujeme, slova od básníka Halase, jak jen že to bylo, miláčku deníčku, prohraje, kdo se válí, republika práce je, tomu čest, kdo nezahálí, ten je její naděje, vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví, Hej rup, vidíš deníčku, a rupnul mi zip, nebo ramínko podprsenky, nebo jsem se jen polekala sama sebe, že zpívám nahlas v panelákový koupelně, tohle je znamení: Vyrazit, vyrazit!, zapnout mobil, našpicovat uši i prsty, protože prsty jsou nástroji, jako má truhlář pěkně vyzrálé dřevo, z kterého udělá nábyteček, já mám v uších a rukou sofa těžce vydřeného pohodlí i výhod, to víš, deníčku, že se tvoje Svatuška neošidí, uši ale musí slyšet v kanceláři jak telefon, tak i mobil, i fax, který skřehotá, a skřehotá vztekem, když jsou všude na světě líný úředníci, a skřehotá taky štěstím, když se mi povede ulovit recepci na nějakým vyslanectví, nebo jako tuhle pobyt v Minsku, halo ja ne vinovata, ja ne vinovata, řvala jsem do sluchátka na ředitelku hotelu a potom tady na chlapa, co dělá víza, já chci Minsk, Minsk, a letět letět, bouchala jsem do stolu, a oni, že se ozvou až za dvě hodiny, měli na mě hned vyrazit jako já ráno na ně, já Minsku obětovala tři dny v Americe, sochu Svobody a to setkání na ambasádě, tak proč ta baba z hotelu mlčí, ví přece, že jsme cestovka, která dělá Izrael a taky programy pro studenty, učej se hebrejštinu v kursu přímo v Izraeli, tomu se říká ulpan, její syn, tedy syn té hoteliérky, má zájem, proto volám Jeruzalém, včera řekli ať sežene razítka, šíleně razítek o původu, já řikám to je stará ruská židovská rodina jak noha, vo co gou, matka členkou obce Minsk, praprarodiče v konclágere, úplně všichni, do jednoho, jenže to syn majitelky hotelu přes Bělorusko nechce zařizovat, dlouhý lokte, no pro začátek by mu tohle, co ste poslali snad i stačilo, pro začátek, řekli mi z Jeruzaléma, jenže ta holka toho mladýho Bělorusa, Jelena, co by chtěla jet s ním, s tou je to sporný, má babičku pohřbenou na křeťanským hřbitově v Kyjevě, to asi nepude, s tou holkou to nepude, ani pro začátek kursu ne, to mi připomnělo, deníčku: budu muset volat Pavlovi, má penzion, haló Pavlíčku, nemoh bys ubytovat na čtyři dny pět Izraelců, jen čtyři dny a co já vim, nejedi košer, takže si kuchař nemusí dělat starosti se snídaní, byli ve Varech, dneska jedou do Prahy, a jak se máš ty, taky jedeš patnáctýho do Rokycan, tam bude závod v plavání, nejenom kapr po židovsku, ale i kraul, no a příjdeš Pavlíčku do Španělský synagogy, jo, tenhle čtvrtek, počkej, mě zvoní mobil, volá mě holka z Tel Avivu, maj přestávku mezi přednáškou, tak šalom šabat, Pavlíčku, á-ahoj, Alenko, holka moje študuj, ať jednou živíš svojí mámu, já sjedu za tebou, až přiletím z toho Běloruska, tak ahoj, zvoní tu linka a někdo odpovídá na internet, zatracenej internet, proč jááá na tebe nemám vůbec čas, proč se tě nemůžu jááá naučit, když už tě všichni uměj, zas někdo volá kvůli tomu plavání, cože?, jestli můžete mít plavky třeba s pěticípou hvězdou, že nevíte, jestli to vypadá spíš jako betlémská kometa, máte ji vepředu nebo vzadu, toho si nikdo nevšimne, pane Vogl, hlavně ale nezapomeňte, že ze závodu jedem rovnou do Břeclavi, jo, vy to nevíte, přece ta párty s pečením selete, možná tam budou i senátoři, jeden s původem, ono je to od dvacátýho, počkejte, já si beru k ruce sešit, tady je všechno začáraný, no, vás bereme taky, jasný, i když nemáte pozvánku, nashledanou v bazénu, a jak teď, deníčku, koukám na tu čmáraninu v kalendáři, vidím červeně podtrženo Oběd s konzulem, a dál Šlomo narozeniny, ježíš, to je už zejtra odpoledne a to koliduje s pingpongem, kterej hraju s Vráťou, já se jednou zblázním, já se zblázním, ale tohle mě baví, baví mě hryzat si rty nad faxem, baví mě vítězit nad línejma Rusama z Minska, jako mě bavilo vítězit, když jsem byla kádrovačkou v Letňanech, i tam, deníčku, byla tvoje Svatuška vidět, podívej, stejně jak tenkrát azbuku, skřípou dnes moje zuby alef, bet, gimel, dalet, všechno je v pořádku, beseder, beseder, haló, dobrý den, Ervíne, gratuluju k malý, jestli jí chceš dát vysadit strom ve svatý zemi, zařídíme, za stovku, pošlu ti diplom, Ervíne, ty jich chceš víc, no možnej je i háj nebo sad, to si rozmysli, ha ha, na svý štěstí pomysli, příště se ti třeba narodí kluk a já ti dám kontakt na dobrýho mehela, uvidíš, že kluk o obřízce ani vědět nebude, to víš, že Šlomo má zítra narozeniny, brnkni mu taky, a víš, že Frantinová napsala nějakou strašně sprostou knihu, já to v knihkupectví v Budějovicích otevřela a hned zavřela, řekni mi, co ona jako básnířka dělá pro svůj původ, ivrit se neučí a v synagoze jsem ji neviděla, já jsem se tak styděla nad tou knihou, snad mě nikdo neviděl, prý mi ji ale půjčí Karel, no, to je ten kluk co hraje na trubku, ale jenom melodii z filmu Schindlerův seznam, koupil si trubku kvůli tomu, frajer, jo promiň Ervíne, zvoní mi mobil, haló, tady cestovka a agentura Ahava, to je v překladu láska, dobrý den paní Reinerová, jestli chcete svýho dědečka mít v Síni jmen, vyplňte papíry a pošlete do Jeruzaléma, do muzea Jad Vašem, jestli bude vytesanej v nějaký stěně, no, já nevím, zkuste se zeptat u vás na Obci, můj deníčku, já stařence, která volá z Ostravy a dochází jí karta, karta koupená jenom kvůli dědečkovi a kvůli Síni jmen, odseknu Pošlete to!, deníčku, vím přece komu odseknout a koho hladit, nejenom války, i já mám své oběti, žijící, ty, kteří se sem nikdy nedovolají, nikdy nebudou připuštěni ke kursu jazyků a ani k zájezdům, zatímco z faxu – sláva! – leze číslo pokoje mého běloruského hotelu, zatímco fax i já společně skřípeme zuby a moje ruka s mobilem konečně spadne na stehno, vypadá jako kostkované, růžovočerveně kostkované stehno, z kterého kostky vytlačené rohy židlí, stolů i počítačem pomaličku mizí, osamocené stehno svítí do tmy v kanceláři Ahava, a já mám strach ti svěřit, deníčku, že z něho – jak gój – odplouvá vzrušení…

Šabat šalom dva tisíce jedna

“Bohušu, kam to valíš, my máme přece na palubním lístku sedadlo 20 F a G, máme to, Bohušu, vedle sebe,“ volala Klaudinka na manžela, Klaudinka volala a Bohuš se svalil do křesla, svalil se zatížený taškami doprostřed Boeningu, letadla s novými křesly, doprostřed kolosu, ve kterém každý obdivoval první i druhou třídu, široký modrý sametový bulvár pro bohatší, a za ním stejně modrou ulici pro nás, pro ty, kterým byla dopřána, na každém sedadle minitelevize a sluchátka, jimiž se dere do uší hudba dvanácti programů, přepni na devítku, tam hrajou Hava nagilu, a Hine ma tov, zavolal na mne zezadu Petr, zatímco na všech obrazovkách se vypjal kozoroh a nad ním nápis Ein Gedi, a potom oči rozleptávala sůl Dead Sea, navštivte Mrtvé moře a největší kráter světa Mitzpe Ramon, a modré jezero Galilejské, a Ejlat, vždycky Ejlat, vyzývala nás televize, zapni si devítku, už téměř křičel Petr a na hlavu si nasazoval kipu, kipu, kterou vyfasoval v Ostravě, kde mu dal rabín doporučení, že může jet s námi, ačkoliv ani nezakopl o židovství, a Petr jezdí do Německa na kšeft stavět zahradní altány, panička Gertruda z Frankfurtu je štědrá, a to nemluvím o Hansovi, chlubí se Petr, a přece – závidí mi vlastní matku, babičku, ach mít tvůj původ, to by bylo něco, já mám v rodě jen Poláky, nevyvolený, zatímco uličkou se žene Miloš – v záňadří pruhovanou tašku, kterou pojmenujeme Arafatka, sběrnou tašku pro odpadky celého Izraele, tašku pro jídlo i zakrvácené tričko po vojácích, pro rádio s jedním reprákem, pro ručníky i kolo od jízdního kola, pro talíře i rozbitý hrnek, pro další tašky, s kterými po měsíci odjede Miloš zpátky domů a na letišti mu je vysypou, zatímco uličkou se tlačí sestřenice Pitvorky, Lenka a Zdenka, budou nám štěbetat a štěbetat: táta měl krávu, zavřeli ho a my nemohli studovat, víte, co to bylo, kam to mohl náš brácha dotáhnout, dál než já, stavím šestipatrovou vilu u Prahy, řiká Lenka, zatímco Miloš řekne: hele a nebyli tenkrát ty udavači tvýho táty kurvy křesťanský, kurvy, zničily i mně život, proto chci skončit jako plemenej bejk v kibucu, rozmnožovat ve svatý zemi pokolení, ach, složit kosti jen tam, proto vás, sestřenice, žehnám Davidovou hvězdou – Miloš se v letadle vztyčil a levou rukou namaloval před čely obou sestřenic dva trojúhelníky do vzduchu, to ale letuška začala kontrolovat, zda máme zapnuté pásy, kolos se rozjel a my se s ááááá odlepili od země, okénkem viděla jsem měsíc a Petr vytáhl kameru, spadla ti čepička, napomenula ho Klaudie a on ji nasadil na hlavu „na důkaz, že jsem s vámi“, a tato slova Klaudie zaznamenala do deníčku, aby pak jeho části jak sekanou posílala domů mobilem, šest esemesek denně posílal Bohuš s Klaudinkou domů synovi, a byli na to dítě v kravatě a saku pyšní, na Herberta, dítě, které mělo denně doma puštěnou zakázanou stanici a v osmašedesátém hrozilo pěstičkou z kočárku na vojáky, na syna, jenž je in a opustil nošení triček, na jeho ženu Sabinu, která, když jede služební audinou, musí mít paruku, aby ji lidé ze vsi nepoznali, Bohušu, co nám Herbert píše, dej to sem, manželé byli měsíc přilepeni na mobil, i když kupovali svatou vodu z Jordánu, to je pro moji masérku, s kterou pečeme na vánoce cukroví, vysvětlovala provinile Kladinka, a Bohuš si tu koupil kipu: rozhodl jsem se slavit šabat, Klaudie bude vařit doma šábesové večeře, kočko, ty budou lepší než místní, ale kočka neposlouchala, malovala si rty, na které Bohuš řekl smaž to, je to moc rudý, víš, že doma nejíme ani papriky, ani rajský, že jsem lustrovanej, že bych se nikdy nevykoupal na Džbánu, není nádrž jako nádrž, a to je pro mě svatý jak včerejší šábes, na kterém se musely vyhodit dvě krabice nanuků, nebyly prostě košér a jen Miloš schoval při večeři pár do pruhovaný tašky, už jich měl plných pět ostatních věcí a třídil, a pral, a zase vyhazoval, nevěděl, co má odvézt do svého domu v horách, na dveře mu prý sprejeři namalovali Raus, ale Miloš jmenuje se Čech, a přesto hledá usilovně v rodokmenech pradědečka, a možná i s ním jsme se sešli u Zdi nářků, kde slyšela jsem: zdivo pláče, kamení sténalo Adonai, a já ho v onu chvíli milovala jako strom kořeny, a ne lampióny v korunách, a já si říkala bože rozsviť, když se ke mně přitočila žebračka, prosila o šekel, šalom šabat, šalom šabat, drmolila slova v obráceném pořadí, a my se dívali nad zeď – vzhůru, oblohu křižují zelené vážky vrtulníků s pijavicemi náloží na tělech, ty letí na Azu, hlesl někdo vedle mne, a Aza, to je totéž co Gaza, podala vysvětlení Klaudinka. když lehce ohrnula rty, na kterých zatřpytil se kousek macesu…

Paty

Šéfová psala na Kamilčin mobil: „jistota skončila – budeme bojovat“, a v Kamilčině třídě pět ptáčků, pět sídlištních ptáčků zpěváčků zpívalo To je on, malý slon, co se učí na trombón, a Kamilka je doprovázela na klavír, melodie krásně jako do kopců stoupala, troubila i klesala, a sloni z písně přešli na obrázek, obrázek slona pokrytého vyšívanou dečkou na které sedí Ind maloval pro každého kytarista amatér, a Slávek maloval i srdce, na koncertě podrží účinkující srdce před sebou, a srdce, v němž je psáno S láskou – Hezké prázdniny, ukážou do hlediště, zatímco matka P. si češe drdol, štíhlou nazrzlou věž, jejíž zatáčky i schodiště jsou tajemstvím, úplně stejnou trčící věž, kterou nosí i její dcera, a ta u nás učí, matka se češe a přitom už deset let vyčesává na zem sen o opeře, ve vlasech jí stojí rozkročený Manrico a líbá její dceru, flétnistku P., Manrico by šel jistě také za šéfovou a na rtech by mu visel přezrálý hrozen neprospaných nocí konce června: „co jste to udělali, moje dcera má s šesti tácy podnikat? A co tu dělá kytarista bez vzdělání, ten malující kytarista amatér?“, ale v tu chvíli Slávek nese chodbou kulturního domu košík kiwi, rozdává všem a ve všech třídách, a zítra rozdá vlašské ořechy, anebo jablka, je to způsob, jak vyvolat úsměv, posměšný, chápající, vděčný, je to zvyk, stejný jak zvyk pořádat soutěže s notami, za dveřmi slyšíš jééé jééé, jááá, jááá, pane učiteli, a tenhle pokřik zazní nadšencům – ne nám, tělocvičnou konzervatoří vycepovaným, těm, kteří tu nejsou díky štěstí, ale díky poslední možnosti, jééé, jééé, zní ze Slávkovy třídy, jako by hladový přišel na kus špeku, ale to jenom tempera vykouzlila psa a ovesný klas, a ten pes skáče do výšky, skáče radostí – na zelené louce, a je už jedno, že si matka flétnistky P. nabízené kiwi ani bonbón nevzala, že třese vlasovou věží – naštvaným ukazovátkem, anebo spíš prázdnou pláství, z nalakované duté plástve její dcery i nám vybrala šéfová zbytky medu, ale ona – matka – pamatuje na nektar bezstarostnosti, kdy učitel učil, jenom to, kdy v kanceláři neležel u telefonu notýsek z papíren Ponížení, s kolonkou pro volané číslo, jméno, datum a dluh za rozhovor, zapiš se, říká služba – vojáček na civilce leští a hladí pomyslné náboje, obíhá se vzrušením své první dělo dělíčko, a po skončení tvého rozhovoru míří – očima upřenýma – na tarifikátor, jako by člověk přelézal drát, přestože slyší, že voláš domů, že voláš nemocné babičce, babi, udělej si suchej zábal, nikdy jsi neviděla větší štěstí a výskok, když mince cinknou do prasátka, nebo když mizí z výplaty, poslední nebo první žák je třeba na horách, takže odcházíš dřív, nebo přijdeš pozdě, nejde o přestupek, ale ve dveřích ti s větším nadšením řeknou Dobré odpoledne!, a nad stokorunou se zavře hladina, černá díra s udicí šéfky uprostřed, na ní se mrskají chycené hubičky, když ale služba nic nezapíše, máš pocit šťastného výherce hodiny, v ní můžeš číst, psát, nebo se dostonat, ach nemocenská, bílá sestro, sbohem, pá, volá matka flétnistky do zdi domu, jen do zdí, protože šéfová tu není, píše na Kamilčin mobil, podpírá konstrukci aspoň jednoho klidu posledního stálého zaměstnance, svět ostatních porazil a sežvýkává – s kůží – dluh za topení i elektřinu téhle letní stavby, do které celou zimu fouká a okny vane na notové party sněhový poprašek, to ale ještě nevíme, že jde skutečně o boudu do, které naženou dohodáře, do rukou jim vrazí živnostenské listy, daňová přiznání, faktury, slova „jinakvásnezaplatíme!“, to netuším, že dnes pojedu Žitnou, bude jiná než tisíckrát předtím, oči se jako zarážky zarazí prvně o dům, na němž visí cedule Pražská správa sociálního zabezpečení, Žitná ulice je plná strachu i úzkosti, takže bych ji musela přejmenovala na Strašnou, Mučící, Věčně pronásledující, když stoupám do schodů s živnosťákem na prsou, když hledám na dveřích jméno “své“ úřednice pod písmenem F, příjmení se smrsklo na F – jako tričko prané nesprávným, ale vnuceným postupem, a já tu zírám do velké namalované pusy, dofialova před ní září obrazovka počítače a v ní registrovaní, úřednice mi vede ruku po přihlášce samostatné osoby výdělečné i osoby činné, a když vpisuji rodné číslo, hlavou proběhne, že tahle ulice byla jiná, jezdili jsme tudy z nemocnic, ale i s kyticí v náručí, do Národního na operu, zatímco úřednice zpívá árii o výši záloh, daních, zmalovaná ústa rozvírá – jako se rozvírá ústřice, do které kápl citrón, a přitom za zády dýchají slova šéfové: „dohodu o provedení práce rušíme, ale máte velký štěstí – zdravotní i sociální pojišťovnu blízko bydliště“, ale pak úřednice za člověkem zabouchne, dveře práskly za efkem příjmení jak za hadrákem, který se odkutálel do kopce, na I:P:Pavlova a do Tyršovky, ale i Tyršovka byla jiná, Nemocná, Chirurgická, Varující, pokud každého pátého nezaplatíš, složenka je veliká báseň, a vůbec – dnes jsi měla psát, ale jdeš studovat smlouvu o dílo, jdeš zvrzat faktury, a myslet na slova amatérského kytaristy a malíře: „copak je kulturní dům tvoje matka? Vždyť budem dospělejší…“, jenomže Slávek neví, že brzo napíše nám i dětem dopis Děkuji za krásné hodiny kytary, protože neodezněl závěrečný koncert a není napsána stížnost posluchače, díky ní šéfová svolá komisi Vyzkoušejte ho, a stejná komise, která zpívajícího pošťáka přijímala, obrátí palce dolů a začne hledat kytaristu, s copánkem, s mobilem – v každé kapse, ten se přižene v košili bělejší než sníh ledovců, zatímco Slávek je tu naposledy, nemluví, ztratil matku, proto, vy zbylí, líbejte jí paty: díky mami, že natřeseš mi polštář práce pod hlavou, protože vy nemáte odznak, který mi Slávek ukazuje: „to jsou paty té paní z Janova, má tam dům, buddhistické centrum, kam jedu trhat fíky, meditovat, vařit, stavět zdi“, a Slávek líbá paty zachránkyně, zatímco šéfová dál píše na Kamilčin mobil: „nezrušili nás – to je výhra!“

Výhra

Vyšli jsme z domu a říkali si kdykoliv můžem odejít, vyšli jsme z domu, v kapse dopis „Pozvánka na prezentaci zájezdu, který jste vyhráli“, ničemu takovému nikdo nevěřil, ale kafe od C.D.N. dostaneme, smáli jsme se, tlačeni nutkavými telefonáty operátorky firmy: musíte přijít, tentokrát musíte, píšu si termín pro dva, a tak jsme oslovili neznámou dívku před vchodem: jdete také tam?, a dívka byla zaměstnankyní C.D.M., chytla nás za rukáv a uvedla do haly, jsou tu jen koberce a pozlacená zábradlí, a koženková křesla, do dvou jsme zapadli a chtěli si povídat – aspoň o přestávce, přestávka trvala minutu – to dívka hledala naše jména v deskách a potom jedno po druhém odškrtla, no, chtěli jsme si povídat o čemkoliv, o pražských prosincích, nebo o mořích a létě, jenže asistentka hned řekla Za mnou, a po dalším točitém zlatém schodišti vedla nás do sálu, u vchodu ležel tác a na něm sklenky minerálky nebo džusu, na kafe potom půjdem do hospody, řekla jsem si, bylo půl čtvrté a my si sedli, kolem dokola stejné proutěné stolky i křesílka, a v nich seděli po třech nebo čtyřech stejní zajatci, odtud neutečem, napadalo mne, a náhle Jak se máte, vyhrkla cizí dívka – naše asistentka, a Kde jste letos byli na dovolené, v cizině, u moře, a my jsme lhali V Turecku, tam bylo pěkně, a potom dívka zas vyhrkla do ticha A jak se těšíte na Vánoce, s dodatkem, že to taky neprožívá a svátky tráví televizními pohádkami, a přítele má v Anglii, podívala jsem se jí do tváře, hezká tvář, moc hezká tvář, tak proč se živí vpády, chtěla do nás vpadnout, získat nás pro jižní moře a pětihvězdičkovou dovolenou, takovou, kterou můžeme pořídit jedině s firmou C.D.N., o tom se ale dozvíme za chvíli, až přijde manažer a tlumočnice, zatím vám přinesu katalogy, ještě před tím vás ale přijde pozdravit šéf firmy, áááá Majkl přichází, podává nám vlhké ruce, mladý ryšavý muž, také mladá tvář, ale i jeho Tak jak se vám líbí, a Za chviličku začínáme, je umělé, jaký je ve skutečnosti on i dívka, možná, že žijí spolu a úsměvy jsou opravdové, aspoň oni věří, ale to už zazněl sálkem potlesk deseti lidí, a před tabuli s bílým papírem předstoupila tlumočnice s komikem, připadal mi jak komik s modrým fixem v ruce a tohle všechno kolem mohla by být pouť, pouť, na které padají výstřely – ovšem ze slepých nábojnic – takže komik začal drmolit, drtil anglická slova o tom, že budeme vlastníky své dovolené, majiteli jednoho týdne na Bahamách v pěti hvězdičkách, že si ten týden předem určíme a nikdo nám ho nevezme, a co víc – můžeme ho s kýmkoliv měnit v celém světě, určitě jsme doposud jezdili jen po Evropě a teď nám bude patřit svět, apartmány pro čtyři i více lidí, a komik rozdělil modrým fixem bílý arch papíru na dva díly, do jednoho napsal Cestovní kancelář, deset let dovolené, Evropa, a do druhého Cestování s C.D.N., doživotní dovolená, Svět, a do první kolonky napsal 350 000 Kč, a pak nás přesvědčoval, že o ně přijdeme a nic nezbyde, zatímco když budeme cestovat druhým způsobem, všechno nám po deseti letech zbyde, protože ty svůj pokoj ve Španělsku můžeš prodat, dát dětem, posílat tam přátele, pokoj na jeden týden v roce ti zůstane, i když nebudeš mít letos na letenku a tamní stravu, i když deset let nikam nepojedeš, hlavní je složit minimálně sto čtyřicet tisíc a ročně třináct tisíc povinný poplatek, překladatelka překládala tohle nejméně po sté za tři roky prezentací, stála u bílého papíru, ruce připažené jako u tabule, a komik se smál a obracel stránky bílého bloku na stojanu, aby se občas zeptal účastníků A kam byste se chtěl podívat vy?, a skromně oblečený pán, který snad uvěřil i tomu, že dnes vyhraje, hlesl Do Egypta, a potom jeho zrak padl na obrazovku v rohu místnosti, a na ní pustili nám video, vlnilo se na něm moře, a otevíraly se apartmány, a barové bazény, a dva lidi šli do recepce – lidi, kteří nemají žádnou starost než tu, že před tím volali operátorce s prosbou o výměnu jejich týdne v Indii za týden v Holandsku, Tak jak se vam to libi, jak se vam to libi, obešel po skončení filmu každý stolek zrzavý šéf firmy, a my jsme na rtech modelovali úsměvy, ale jo, jistě, zajímavý, bez starostí, a potom šéf řek: Bude zábava!, a Víte co je dražba?, a pak se dražily dvě láhve vína, začlo se od dvacetikoruny, a stůl, který řekl sto dvacet, dostal ty láhve zadarmo, asistentka ještě víc utáhla řetěz kolem nich, oveček navždy svých, a my jsme tleskali, zatímco na náš stůl přišla pozornost podniku, bonboniéra s Mikulášem na obalu, a pak jsme byli seznámeni, že nás čeká jedna opravdová dražba, dražba o slunce a moře, o Kanárské ostrovy, šance jen pro dnešek, překladatelka se šla napít minerálky a komik předstoupil opět před bílý blok, a vyprávěl nám o týdnu na ostrově, o pěti hvězdičkách, o výletu za perlami, no, o nákupním výletu, kde ženy dostanou zdarma perlové náušnice, o druhém výletu lodí za velrybami a delfíny, ti jsou tam nahnaní, aby v těch místech byli, zrovna když přijíždíte, a vy jste odvážná, vy si můžete v oceánu i mezi nimi zaplavat, a druhý den máme grilování, specialita, každý sní tolik, kolik může, vypije, co se dá, všechno zadarmo, a cena při začátku dražby, nebude třicet tisíc, jako jsou ceny v jiných kancelářích, neubude dvacet, my tady začnem od patnácti za osobu, jedinečná příležitost jen dneska, volal komik a naše asistentka říkala Krásná cena, a vybrat si ji můžete po celé dva roky, když zaplatíte dneska zálohu, a teď vám dáme chvíli na rozmyšlenou, můžete si povídat, řekl do sálu šéf, a my si nemohli říct je to podvod, ne, když na nás koukala hezká asistentka, a řekla To dneska šli ještě níž, protože je před svátky, jindy začínaj na dvaceti tisících, a sál šuměl, všechno se rozšumělo, včetně překladatelky, prkenně stála u tabule a opakovala: padají hvězdy, delfíni a velryby, grilování, padají hvězdy, perly zadarmo, můžete plavat v oceánu, moře a pětadvacet stupňů celý rok, zbavíte se předvánočních starostí, jen dneska, možnost jenom dneska, a my jsme řekli asistence Je to všechno zajímavý, ale rychlý, musíme se rozmyslet, a Nemáme tu sebou ani na zálohu, a nehlásil se nikdo, a nakonec šéf bouchl pěstí do bloku, řekl Takový je život, dámy a pánové, a my se koukli na hodinky a zjistili, že utekly tři hodiny života, že je nám divně z umělých úsměvů a gest, z neviditelných mříží, ale mříží, půjdeme domů pěšky, a šli jsme kolem hospod, šuměla tam čeština a nenapomádované příběhy, starosti, přání, a bylo těžké najít hospodu, kterou by nepřeřvávala televize posazená nad hlavami, a najednou se vynořila z hladiny smutku sozopolská pláž, a za ní pláž rumunská, mušle, ryby – Svět…


Zpět na vstupní stránku Edice hostů