Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První samostatné vydání. Na Internet uvedeno 24. října 2006.
© Václav Gruber
Možná, že dokonce mohou vzniknout pochybnosti o tom, jestli byl Koenig zlý… Byl. Určitě byl. Podle obecně platných kritérií byl Koenig zlý. Jenže platí obecně platná kritéria pro každý případ? Situace se opakují a musíme zobecňovat… Jenže to, co se opakuje, není nikdy úplně stejné. Situace se musí opakovat mockrát, aby se mohlo stanovit obecně platné pravidlo. Koenig nevěděl, co je to morálka a etika. Na rozdíl od řady dalších si ani nemyslel, že to ví. Nikdy o tom nepřemýšlel, nepotřeboval to. Koenig se nerad zabýval složitými problémy.
Těžko říci, v kterém okamžiku začal být Koenig zlý, pokud bereme zlobu jako povahový rys. Kdyby se ho někdo zeptal, jaký byl jako dítě, asi by jen pokrčil rameny a zavrčel, že přece normální. Chodil do školy, jako všichni. Vyučil se, byl na vojně, pak začal chodit do práce… Kdyby se někdo zeptal lidí, co ho znají, jaký je teď, asi by pokrčili rameny a řekli, že přece normální. Možná, že Koenigova zloba byla jen odrazem zevních okolností.
Koenigovi ublížili. Strašně mu ublížili… Osud? Nevěřil na osud. Byl zvyklý vidět za každou skutečností lidi.
Marta Koenigová zemřela na rakovinu prsu, když jí bylo dvaatřicet. Koenig pochopil, že za to nikdo nemůže. Měla přijít dřív, říkal ten doktor v nemocnici. Prý to určitě věděla, ale bála se. To je přece nesmysl, kdyby věděla, že ji zabije ta malá hrudka v pravém prsu, tak by přece k doktoru šla. Doktoři jsou někdy divní, ale dokážou pomoci. Většinou. I tenkrát si myslel, že to dopadne dobře. Byla přece po operaci. Nevěřil primáři, když si ho pozval v nemocnici do své kanceláře a říkal mu, že onemocnění jeho manželky je velmi vážné. Byla přece po operaci, když bude třeba, dají Martě léky. Dostávala léky, jezdila na ozařování, vozil ji pravidelně do Plzně. Nedávno si koupili novou škodovku. Červenou.
Když Marta zemřela, všichni Koeniga litovali. Lidi v baráku, v práci. Upřímně litovali Koeniga a hlavně jeho malého synka. Koenig zůstal s chlapcem sám, on ani Marta žádnou rodinu neměli. Nestál o lítost. Po pohřbu už ani sám neplakal, jen si uvědomoval tu děsivou neodvolatelnost tragédie. Nestál o lítost a vypadalo to, že byl nakonec rád, když se život zase vrátil do normálních kolejí a ostatní si ho zase přestali všímat. Možná mohlo být všechno doopravdy v pořádku, dovedl se o sebe postarat a o Honzíka také. Věděl, že musí. Chlapec byl ještě příliš malý na to, aby si uvědomoval, co všechno se kolem něj děje. Možná by bylo všechno doopravdy v pořádku… Jenže většina událostí přijde naprosto nečekaně a zastihne nás nepřipravené. Dobré i špatné. Jejich projev je pak o to výraznější. Ten dobrý i ten špatný.
Šel tenkrát z práce. Bylo hezky, jeden z prvních opravdu teplých dnů.
„Pane Koenig, pane Koenig… Honem!“
„Co je?“ Ten hlas byl příliš naléhavý.
„Honzík!!!“
Rozběhl se. Když viděl rozhozené ruce, nohy bez pohybu, hlavu skloněnou k rameni a krev v obličeji, svět se s ním otřásl podruhé. Kdoví proč nemohl odpoutat pohled od rozepnutého sandálku na chlapcově levé noze. A pak už držel svého synka v náruči a běžel. Běžel ze všech sil směrem k nemocnici. Neuvědomoval si vzdálenost, jenom směr.
„Koenigu, počkejte. Pěšky ho přece nemůžete nést… Ten chlap se zbláznil. Zavolejte sanitku!“
Nevnímal vzdálenost. Jen směr. A ze spousty výkřiků ten snad nejnesmyslnější: „Kolo… Má tady to kolo!“ Musí běžet rychle, čas, teď je důležitý čas… Do auta ho museli s těžce zraněným chlapcem strčit násilím. Z cesty přes město si nepamatoval nic. Jen tiché sténání chlapce, kterého držel v náruči. Čas, ten je teď důležitý, čas…
Dlouhou chodbu s bílými stěnami i podlahou ani nevnímal. Jen skleněné dveře na jejím konci. A hlas mladé sestřičky:
„Doktor Kuneš? Prosím vás, je tam doktor Kuneš? Nevíte, kde by mohl být?… Ne, tam jsem už volala, nikdo to nebere… Potřebuji ho nutně… Máme tu úraz. Dítě…“ Zatímco vytáčela další číslo, otočila se a Koenigův pohled se setkal s jejím. „Zavřete ty dveře,“ řekla tiše, ale on ji slyšel. Druhá sestra, která stála s ním vedle Honzíka, ležícího teď nehybně na transportním vozíku, ty dveře zavřela.„Proč?“ vyrazil Koenig nepřátelsky.
Jen omluvně pokrčila rameny a podívala se na dítě tak smutným pohledem, že Koenig radši mlčel.
„Pan doktor přijde hned.“
Čas se nesnesitelně vlekl. Vteřinová ručička pomalu pokračovala ve svojí cestě, líně se loudala, protože jí nezáleželo na ničem. Honzík dýchal, viděl, jak se bílé prostěradlo pravidelně zdvihá. Občas zavzdychal, neplakal, jen takové tiché zasténání, jakoby ze spánku, když se mu něco ošklivého zdálo. Obvaz na čele, který mu sestřička ovázala, když na chirurgickou ambulanci přijeli, zrůžověl. Koenig zezačátku nevěděl, jestli má dvěma dívkám v modrobílých uniformách dovolit sáhnout na svého chlapce. Vypadaly tak mladě. Pak ale nenamítal nic. Sestřičky Honzíkovi obvázaly hlavu, na levou paži mu navlékly manžetu přístroje na měření tlaku. Tohle Koenig znal, takhle mu měřily tlak na středisku, než nastupoval do továrny. Jenže on byl zdravý, Honzík teď přece potřebuje víc. Má prý dobrý tlak. Asi je to důležité, ale teď jen čekají. Koenig věděl, že je třeba něco dělat, nevěděl ale co. Jen se bezmocně díval. Na svého synka, na velké hodiny na zdi, na ty prosklené dveře, které pořád zůstávaly zavřené.
„Konečně,“ uklouzlo sestře a Koenig samozřejmě viděl záblesk nespokojenosti na tváři mladíka v bílém.
„Co se stalo?“ Lékař se otočil na Koeniga a ten najednou nechápal, proč by měl znovu popisovat děj, který už skončil a na kterém teď už nemůže změnit nic. Uvědomoval si, že ten mladý doktor má vůči času dluh a že nemá právo to čekání dál prodlužovat. Podvědomě však zareagoval tím nejlepším způsobem: “Jel na kole. Z kopce.“
„Vy jste otec?“
„Ano.“
„Byl v bezvědomí hned od začátku?“
„Já nevím.“ Proč se ptá mě, proč něco nedělá? Musí něco udělat, Honzík to potřebuje. Teď, hned.
Doktor Kuneš měl také strach. Být sám ve službě na chirugickém oddělení je stresující, i když se neděje nic. S tím musí každý počítat, s tím pocitem, že každou chvíli, najednou, bez jakéhokoliv předběžného varování je lékař vržen do situace, kdy se musí rozhodnout. Nemá čas na to, aby se rozmýšlel, musí se rozhodnout hned a na tom rozhodnutí závisí někdy úplně všechno. Někdo si ten pocit, že ve službě vlastní pořád šek na nějaký malér, ani nepřipouští. Doktor Kuneš se bál. Nahlas by to nepřipustil nikdy a v duchu se jen občas podezíral. Ale bál se. Od prvních samostatných služeb si uvědomoval, že nejhorší jsou ty okamžiky, kdy dostane zprávu, že jim na chirurgii něco vezou, ale ještě přesně neví co. Pak, když už má nemocného na ambulanci, je to lepší. Jenže jednou se dostane do situace, kterou nezvládne. Teď stál nad bezvládným chlapcem, zaváhal snad jen několik vteřin. Koenigův smysl pro vnímání průběhu času byl však teď nesrovnatelně citlivější než u kohokoliv jiného. Každou z těch vteřin cítil, každou prožíval s přibývajícím děsem a s hrozným pocitem bezmocnosti. Díval se na svého synka, který se stále neprobíral z bezvědomí. Dýchal.
„Zavolejte primáře. Měl by být doma.“
On neví, co má dělat. Koenig nemohl ocenit naprostou správnost lékařova rozhodnutí. Zcela objektivně nemohl, pro něj byl lékař autoritou, která je povinna okamžitě z něj sejmout tu hrůznou starost a nejistotu. Z Koenigova hlediska doktor Kuneš neměl právo, aby svou odpovědnost přenášel někam dál, na někoho jiného, na někoho, kdo tu není. To nejde, on je tady a musí zachránit Honzíka.
„Infúzi,“ obrátil se Kuneš ke druhé sestře. „Hned tady, ještě než s ním pojedeme na rentgen. Kanylu do levého předloktí. To tričko pak rozstřihněte. Kalhoty taky,“ dodal a fonendoskopem zatím poslouchal na obou polovinách malého hrudníčku, který se pořád pravidelně zdvihal.
Doktor Kuneš zareagoval vlastně správně. Z čistě profesionálního hlediska udělal jen tu chybu, že připustil, aby Koenig byl po celou tu dobu v přijímací místnosti chirurgické ambulance přítomen. A pak samozřejmě těch několik minut, co nebyl telefonem k dosažení.
„Pane Koenig, prosím vás, počkejte teď venku.“ Jedna ze sester ho vzala jemně za loket.
Začínal ztrácet nervy, čím dál víc nevěděl, co má dělat. Tady v nemocnici chtěl mít jistotu, že je všechno v pořádku, ale tu neměl. Zdaleka neměl jistotu. Nevěděl, co dál, byl zmatený, a tak se bez odporu nechal vyvést do čekárny. Seděl na nepohodlné lavici čalouněné světlou koženkou a tupě zíral na bílé dveře. Neměl moc velkou představivost a nedovedl odhadnout, co se za těmi bílými dveřmi děje. Raději si to ani nechtěl představovat. Čas utíkal. Podíval se na levé zápěstí, ale hodinky se zastavily už někdy odpoledne, včera je zapomněl natáhnout, čas pro něj většinou není důležitý. Teď ale ano. Uvnitř v té místnosti visí na zdi velké hodiny s dlouhou vteřinovou ručičkou. Vyhodili ho, aby se na ně nemohl dívat, aby nemohl hlídat čas… Teď, už teď se ty dveře otevřou, vyjde ten mladý doktor a řekne: “Tak, už je to dobrý.“ Pak třeba dodá, že si tu Honzík ještě pár dní poleží… Koenig seděl a díval se na dveře, které se neotevíraly. Je to zlé, to si uvědomoval dobře. Je to zlé‚ jako tenkrát, když umřela Marta. Koenig byl jednoduchý muž. Nerad se vracel do minulosti, starostí je dost i tak. Teď je to přece jiné, tenkrát čekal před operačním sálem a Martu odvezli na lůžko na oddělení… Snažil se zahnat myšlenky na své tehdejší návštěvy v nemocnici. Špatné myšlenky musí zaplašit, stejně tak, jako Honzík, když s vážnou tváří přerušil jeho výklad o nebezpečí při přecházení ulice: “Nebudeme o tom radši mluvit, abychom to nepřivolali.“ Neměli o tom mluvit… Nesmysl, věci se nedají přivolávat a odvolávat. To by bylo moc jednoduché, kdyby to šlo. Nebo nebylo? Nebudu na to myslet, abych to nepřivolal.
Dveře se otevřely a vyběhla z nich sestřička. Jedna z těch dvou, co byly u Honzíka od začátku. Koenig rychle vstal a postavil se jí do cesty.
„Co se děje?“
„Pane Koenig, běžte teď radši domů.“
„Nechci domů.“
„Přijďte radši až ráno,“ vysmekla se mu a za několik vteřin zmizela na druhé straně chodby.
Nemůže jít přece domů. K čertu, proč by měl jít domů, když je jeho chlapec tady. Bude tu s ním, chlapec bude potřebovat pomoc, třeba bude potřebovat krev… Začínal se v něm probouzet vztek. Sevřenou pěstí zabouchal na dveře chirurgické ambulance. Téměř okamžitě se v nich objevila druhá sestra.
„Chci ho vidět. Hned.“
„Pane Koenig, půjde teď na sál.“
„Na jaký sál? Proč?“
„Na operační sál. Musí jít na operaci, rozumíte?“
„Kde je doktor?“
„Musí být u vašeho chlapce, připravuje ho na operaci. Za chvilku přijde pan primář, můžete tady na něj počkat.“
Trochu se uklidnil. Chvíli stál za zase už zavřenými dveřmi a snažil se poslouchat. Neslyšel nic, a tak si zase sedl na koženkovou lavici.
Primář přišel opravdu brzy. Koenig zalitoval, že tenhle chirurg nebyl v nemocnici od začátku. Nevěděl proč, možná to bylo jen věkem, že vedoucí chirurgického oddělení vzbuzoval u Koeniga pocit důvěry. Řekl mu jen několik slov, nebyl čas na dlouhé řeči. Jen několik slov a Koenig byl najednou přece jen klidnější. Možná měl vrozený instinkt k rozpoznávání lidí. Nic jiného než ten primitivní pud k rozpoznání bezpečí. Nemyslel na to, myslel na svého syna. Tenhle doktor ví, co je třeba udělat. Honzíkovi se něco poškodilo v hlavě a něco v bříšku. Spraví mu to.
Nechtěl jít spát. Nechtěl jít vůbec z nemocnice. Nejradši by s nimi šel i na ten operační sál, ale tolik soudnosti v něm zbylo, aby věděl, že to možné není. Jestli chce, může počkat před chirurgickou ambulancí. Nakonec seděl na lavičce v parku před nemocnicí. Byla teplá noc, vůbec mu nebyla zima. Viděl osvětlená okna operačního sálu. Když zhasla, běžel na vrátnici a přemluvil starého vrátného, aby na chirurgii zavolal. Nechtěl, stejně mu nic neřeknou. Měl pravdu. Pak ještě jednou asi ve tři hodiny. Nedozvěděl se zase nic. K ránu na lavičce usnul. Nespal dlouho. Když se probudil, brána už byla zase otevřená. Ve vrátnici se ani nezastavil, běžel rovnou.
Znovu ta dlouhá chodba. Na druhou stranu, tam jsou operační sály. Všude jsou bílé dveře s různými nápisy, které vůbec nevnímal. Zazvonil, cítil, jak mu srdce buší až v krku. Znovu zazvonil a znovu si představoval hlas, který mu řekne: Tak je to všechno za námi… Dveře se otevřely a objevila se v nich sestra. Jiná. Vyhrkl svoje jméno.
„Počkejte, zavolám pana doktora.“
„Jak je Honzíkovi? Slyšíte?! Jak mu je!“ To už byl za dveřmi. Byl by běžel za sestrou, ale proti němu šel doktor Kuneš. Byla na něm znát probdělá noc. Bílý pracovní oděv měl pomuchlaný, pod očima tmavé kruhy a unavený pohled. Koenig hledal v jeho obličeji alespoň náznak toho, co chtěl vědět. Toho, co doufal, že uslyší. Neuměl číst v lidských tvářích, rozeznal v lékařových rysech jen tu únavu.
„Pane Koenig, pojďte se mnou.“ Nevedl ho daleko, jen několik kroků k výklenku, kde stála stejná koženková lavice jako na druhé straně před ambulancí. „Posaďte se.“
„Jak mu je?“ vyrazil ze sebe Koenig. Možná, že už začínal vědět. Díval se do tváře mladého chirurga, nebyla v ní jen únava. Najednou jako by byla v mlze. I ten hlas jako by zněl odněkud jinud.
„Pane Koenig, je to špatné.“
„Co? Řekněte to! Co je mu?!!“
„Pane Koenig, váš syn v noci zemřel.“
Přestal vnímat. Před očima měl bůhvíproč rozepnutý plátěný sandálek. Kupoval je ještě v zimě, myslel na léto včas… Kolo, je tam to kolo… Nevnímal, co se kolem něj děje, teprve později jeho mozek alespoĺ zčásti utřídil i informace z této hrozné chvíle.
Koenig se několik okamžiků díval do mladého obličeje poznamenaného únavou. Neviděl v něm smutek, jen únavu po těžké práci… Otočil se. Teď vnímal plně tu hroznou chodbu, po které včera běžel k bílým dveřím. A tam pak čekal. Zbytečně. Všechno to bylo zbytečně, všechno. Když běžel s Honzíkem po silnici, ještě než je naložili do auta, přes město to s nimi házelo, tady utíkal po chodbě a Honzíka to bolelo. Zbytečně, stejně pak museli čekat, tak dlouho… Vnímal celým tělem studenou cizotu bílých dlaždic, které jsou přesně jedna jako druhá. Snažil se myslet na ně a na křížící se spáry. Jsou pravidelné, tak jak mají být. Tohle je tak, jak to má být. Soustředil se na křížící se pravidelné čáry, vykolejený mozek se chtěl alespoň něčeho zachytit. Nešlo to. Všechno je teď jedno, všechno ztratilo svoji cenu. Proč jsou ty čáry tak kolmo a pravidelně. Seděl na stejné koženkové lavici jako včera večer. Seděl, prázdně a bez vůle, nedovedl si představit, co bude dělat. Teď, za hodinu, zítra. Jeho myšlenky se samy od sebe vracely k těm dlouhým minutám čekání, znovu viděl malou postavičku se zarudlým obvazem na hlavě, která nevnímala svět kolem sebe, ale dýchala. On dýchal!!! Někdo ho odvedl do nějaké místnosti. Tam seděl v křesle, pil studenou vodu ze sklenice, do ruky mu píchli injekci.
Na rozhovor s primářem si pamatuje jen matně.
„Nedalo se nic dělat. Byl příliš těžce poraněný. Bylo už pozdě.“
Pozdě, pozdě… Koenigův napůl fungující mozek si to vyložil úplně jinak, než chtěl starý lékař. „Kdyby ten mladý doktor přišel o chvíli dřív!“
„Pane Koenigu, doktor Kuneš udělal všechno, co mohl udělat. Kdyby tu nebyl, váš chlapec by nepřežil ani do té chvíle, než jsem se sem dostal.“
„Sestry ho nemohly najít… Kdyby byl tady, bylo by to jiné…“
„Měl práci a bylo to jen několik minut, než přišel.“
„Kdyby byl tady… Kdybyste tady byl vy… A dnes mi to řekl. On mi to řekl.“
„Pane Koenigu, musel vám to říct. Musel vám říct pravdu, to přece víte.“
„On mi to řekl. Jen tak. Váš syn umřel. Tak mi to řekl. Pro něj to nic neznamená. On si to nedovede představit. Honzík umřel, to nejde, vy v nemocnici vůbec nevíte, co je to, když vám někdo umře…“
Primář povzdechl. “Pane Koenigu, myslím, že víme dobře, co děláme. Já si dovedu představit, jak vám je. A doktor Kuneš asi také. Také má malého synka.“
Také má synka. On ano…
V jednom Koenig Kuneše obviňoval zcela neprávem. Nebyl schopen a ani nemohl být schopen si představit, co doktor Kuneš cítil, tu noc po zhasnutí světel na operačním sále a potom ráno, když Koeniga potkal na chodbě chirurgického oddělení, a musel mu říci, co se stalo. Koenig nemohl rozumět tomu divnému spojení hrůzy s úlevou, které prožívá ten, kdo se dostane téměř do středu tragédie, které ale nepostihuje jeho. Jeho ne, je to jen těsně vedle. Uvědomuje si tu hrůzu, lituje a chce pomoci a v duchu si říká „ještě, že jsem to nebyl já…“ Ne každý otupí. Musí se otužit, ale nesmí otupět. Ještě, že jsem to nebyl já… Třeba si pak jednou řekne: Jak to, že zase těsně vedle. Jak to, že zase ne já? A kdy pýijdu na řadu já?! Doktor Kuneš na tom byl samozřejmě nesrovnatelně lépe než Koenig. Doktor Kuneš ale nebyl lhostejný člověk.
Většina událostí následujících dnů zůstala zakryta hustou mlhou. Koenig si ani neuvědomoval, jak je to dobře, nepřemýšlel o tom, co všechno v těch dnech zažil. Možná, že znovu jeho instinktivní vztah k životu bránil vědomí, aby si vybavilo více detailů. Občas se ale část toho času vynořila. Jen na okamžik, některé věty se vracely, některé pohledy… Koenig nerozuměl tomu, co se děje, byl jen pasivním článkem pro něj teď zcela zbytečné skutečnosti. Jedl a pil, protože to jinak nejde, usnul, když byl tak unavený, že už dál nemohl bdít, budil se, někdy i se slzami v očích. Pane Koenig, váš syn v noci zemřel… Bylo už pozdě… Také má malého synka…
Rozepnutý plátěný sandálek leží na chodbě, kde se spáry mezi dlaždicemi pravidelně kříží a kde je tak daleko k bílým dveřím, za kterými… Několikrát se opil tak, že skoro zapomněl. Když se pak znovu vracel do reálného světa, bylo to ještě horší. Honzíkův pokoj zamkl a klíč někde ztratil. Možn ho zahodil, nepamatuje se. Chodil do práce, lidi mu něco říkali, nevzpomíná si co… Nikdo mu nepomůže, nepotřebuje pomoc… Nepotřebuje nic… A tak dny splývaly v neskutečný řetězec vzpomínek, představ a skutečnosti. Koenig nedokázal rozpoznat absurditu svého stavu. Jeho jednoduchý způsob uvažování nedokázal třídit myšlenky nemocného mozku. Ano, jeho mozek byl v těch dnech nemocný a Koenig to samozřejmě nedokázal rozpoznat. Koenig byl nemocný a neuvědomoval si to. Nepoznal to ani nikdo z jeho okolí, byl vždycky příliš osamělý na to, aby mu teď někdo dokázal dooopravdy pomoci. Práce, jídlo, spánek, to šlo samo, pravidelně, automaticky. Na to myslet nemusel. Zůstávaly volné hodiny, soboty, neděle. Chodil sám venku, toulal se po sídlišti, po lese, někdy si sedl do auta a jen tak jezdil po okolí bez konkrétního cíle. Vypadalo to skoro, že je všechno jako dřív, že se všechno zase dostává do normálních kolejí. Čas zahojí všechny rány, to mu také někdo říkal. Čas léčí, ano, jenže čas umí i jiné věci. Čas je důležitý, někdy je ho málo, někdy zase moc. Koenig s časem neuměl zacházet, jen si ho občas uvědomoval. Žil čím dál tím víc sám ve svém poloskutečném světě, do kterého zatím nikdo nepronikl. Nikdo nepoznal, že by se snad měl snažit někam proniknout nebo alespoň nahlédnout. Koenig sám do svého nově se tvořícího světa nikoho nezatáhl. Zezačátku ho to nenapadlo, byl zvyklý vždycky všechno řešit sám. Chodil po městě nebo po lese a nesnažil se přemýšlet. Smutek, beznaděj, zoufalství, pocit křivdy a nespravedlnosti, hněv… A tak pomalu začal vznikat plán. Zpočátku to zdaleka nebyl plán, nebyla v tom žádná systematičnost, žádný pořádek, podle kterého by se řídily jednotlivé úvahy. Zpočátku to vůbec nebyl plán, jen takový neurčitý, mlhavý cíl. Spíš směr, jen náznak cesty, kterou se nejistě začínalo ubírat Koenigovo myšlení. I netrénovaný mozek potřebuje nějaký cíl, ke kterému by mohlo směřovat jeho snažení. Mozek nejde úplně vypnout, něco dělat musí, i když ho nepohání vůle, příkazy nebo touha. Koenigův mozek se chopil příležitosti, která dávala jeho existenci smysl. Pochybný, zatím dost nejasný, ale přece jen určitý smysl. Koenigův mozek nebyl nikdy vybíravý a teď, ve své nemoci, se vděčně vrhl celou svojí nepříliš velkou silou na řešení problému a nebyl nikdo, kdo by Koenigovi řekl, že k takovým pracem lidský mozek určený není. Čas utíkal, tak jako utíká vždycky, někdy nesmyslně pomalu, někdy tak zběsile, že se ani nedaří naplňovat vteřiny činy a zbývají jen absurdní představy. Tak vznikl plán. Teď už to byl opravdový plán. Nic rafinovaně dokonalého, jednoduchý plán, který by se každému, kdo by se na něj díval zvenku, zdál až příliš primitivní. Jenže nikdo se na něj nedíval zvenku. Byl jen Koenig, jeho nemocné myšlenky a plán, podle kterého začne jednat. Vždycky raději jednal, než přemýšlel a teď zase mohl jednat. Byl už klidný, kdo ho neznal, nepoznal by na něm nic. Nikdo ho neznal. Ti, kteří kolem něj byli, si říkali, že čas přece zahojí všechny rány. Pokud je vůbec napadlo o něm přemýšlet. Doopravdy Koeniga neznal nikdo.
Jeho cesty začaly mít smysl. Teď už věděl, kam půjde odpoledne po práci. Nechodil po sídlišti bezcílně, odvážil se i k nemocnici, věděl, že teď už to vydrží. Určitý smysl dostala i sobota a neděle.
Koenig seděl uvnitř auta na parkoviçti vyhrazeném pro návštěvníky nemocnice. Nebyl nápadný. Neuvažoval o tom, ale i jeho červená škodovka byla tak běžné auto, že ve stejné chvíli byly na parkovišti další dvě skoro stejné. Nebyl tu poprvé, ale dnes si vzal auto. Také dalekohled, který dřív nosil do lesa. Ten měl v plátěné tašce na pravém předním sedadle. Čekal na konec pracovní doby. Kdyby ho někdo pozoroval, asi by si myslel, že čeká na manželku, která šla navštívit známou do nemocnice. Nebo na propuštěného pacienta. Koenig čekal na staršího Forda Escorta se stříbrnou metalízou. V posledním týdnu tu už byl třikrát. To nechal auto dvě ulice od nemocnice. Jen se šel podívat, kolik stříbrný Escort ujel kilometrů. Měl štěstí, dvakrát po sobě to bylo skoro stejně a tak málo, že bylo jasné, že nemohl být za hranicemi města. Pak mu ale došlo, že stejně bude muset auto sledovat.
Stříbřitý Ford se objevil v bráně nemocnice. Zabočil doprava směrem k centru. Koenig nastartoval svoji škodovku a pomalu se rozjel. Zatím nepospíchal, na prvních dvou křižovatkách pojede rovně. Kdyby odbočil, musel by jet ven z města nebo bydlet tak blízko, že by do práce nejezdil autem. Za druhou křižovatkou trochu přidal, aby se mu neztratil. Směrem k centru provoz houstl, ale sledované auto bylo dost nápadné na to, aby ho neztratil. Zabočili směrem na jih. Je to jasné, jede na sídliště. Za okamžik už byli mezi paneláky. Koenig zvětšil rozestup, provoz tu byl menší, mohl by si ho všimnout. Pak zastavil. Vystoupil z auta a pomalým krokem se vydal směrem, kterým zmizel sledovaný Escort. Našel ho na konci sídliště na parkovišti v blízkosti dvou vysokých paneláků. V každém jsou dva vchody. Na sídlišti teď bylo docela živo, většina jeho obyvatel se vrací z práce, děti už jsou doma ze školy. Koenig se rozhodl, že si prohlédne jména u zvonků hned. Pokud se ho někdo zeptá, koho hledá, něco už si vymyslí.
Byl to první vchod u druhého domu. Nikdo se Koeniga na nic neptal. Na sídlištích se lidé většinou starají jen o sebe. Vrátil se k autu, nasedl a vyjel směrem k centru.
Na sídliště se vrátil po sedmé hodině. Parkoviště bylo skoro zaplněné, stříbrný Escort stál na stejném místě jako odpoledne. Podařilo se mu najít místo, ze kterého měl čelním sklem téměř dokonalý výhled. Na parkovišti teď nikdo nebyl, a tak přiložil k očím dalekohled. V oknech se odráželo sluneční světlo, neviděl skoro nic. Bude muset počkat. Z téhle strany už žádné další domy nejsou, snad nezatáhnou všude závěsy. Podíval se na hodinky. Začínají zprávy. Vystoupil z auta a vydal se po chodníku mezi domy. Pak odbočil k vchodu, který našel odpoledne. Nebyl zamčený. Výtah byl někde nahoře, tím lépe, stejně by ho nepoužil, takhle to vypadá přirozeněji. Stejnoměrně stoupal po schodech a pozorně přitom četl vizitky na dveřích. Srdce mu bušilo a dech byl daleko rychlejší, než by odpovídalo tomu, jak se zadýchal na schodech. Tady je to, třetí patro. Neovládl se a na chvíli zastavil. Rozběhnout se, vyrazit ty dveře a všechno to vyřídit hned teď. Jenže co když tam není. Slyšel televizi, ale ta mohla bět z kteréhokoliv bytu. Také se mohla dívat na zprávy jeho manželka s nějakou kamarádkou. Přinutil se vystoupat ještě dvě patra. Nikoho nepotkal, a tak se otočil a potichu seběhl do přízemí. Vrátil se do auta. Teď už věděl, na která okna se má dívat. Odhadoval vzd lenost. Možná i padesát metrů, to je dost… Také by se musel objevit přímo v okně.
Puška byla v naprostém pořádku. Stará brokovnice, dvojka, se kterou chodil do lesa táta. Někdy chodíval s ním. Uměl střílet, ale moc ho to nebavilo. Když ji držel v ruce minule, myslel na něco úplně jiného než teď. Napadlo ho, že by během okamžiku mohl skončit všechno, ale neměl sílu na nic. Teď už ano.
Koenig sledoval doktora Kuneše ještě dvakrát. Podruhé měl loveckou pušku zabalenou v staré dece na zadním sedadle. Myslel si, že to bude jednodušší. Před nemocnicí bylo tolik lidí, že nešlo připravit pušku a zamířit. Takže na parkovišti na konci sídliště. Přes první dvě křižovatky nechal Koenig Kuneše projet, aniž by ho sledoval. Stříbrného Escorta dohonil až těsně před náměstím, pak už známou cestou k sídlišti. Měl jsem jet napřed a počkat na parkovišti. Až bude vystupovat z vozu. To by mohl být dost blízko. Zkusit ho předjet? Ne, to nejde, musel by vyrazit strašně rychle a stejně by to asi nestihl. Takže zítra? Nebo ráno, až bude do auta nastupovat? Jede jinudy! Koenig si uvědomil, že Escort zabočil mezi paneláky o dvě ulice dříve. Vzápětí zastavil a Koenig ještě zahlédl, jak doktor Kuneš vystupuje z auta. Rychle odbočil do souběžné ulice, pak znovu doprava a za chvíli znovu viděl stříbřité auto. Doktor Kuneš znovu nastupoval a s ním malé dítě. Vedle auta stála mladá žena, která o něčem s Kunešem mluvila, na tu dálku jim nemohl rozumět. Jeho syn! K téhle paní ho dávají na den. Teď! Věděl, že teď by spoušť stiskl bez zaváhání. Puška ležela zabalená na zadním sedadle. Doktor Kuneš odjel a mladá paní se vrátila do vchodu, který zůstal otevřený. Když Koenig dojel na parkoviště na konci sídliště, našel jen prázdného Escorta mezi ostatními auty. Na pískovišti mezi dvěma posledními domy si hrálo několik dětí.
Koenig se vrátil domů. Uložil pušku a dlouho seděl u stolu a zdánlivě bezmyšlenkovitě zíral před sebe. Teprve teď byl plán skutečně hotový. Už věděl, jak to udělá.
Byla polovina srpna a horké letní odpoledne mělo už vrchol dávno za sebou. Teploměr uvnitř auta ukazoval ještě skoro třicet stupňů, a tak nechal Koenig okénko spuštěné. Zabouchl za sebou dveře, ale nezamkl je.
Na pískovišti uprostřed úzkého pruhu trávy mezi dvěma paneláky si hrálo jen jedno dítě. Dřevěné lavičky kolem byly prázdné, asi třicetiletá žena, která ještě před okamžikem seděla u pískoviště, teď odcházela přes parkoviště. V ruce držela velkou nákupní tašku. Koenig počkal, až zmizí za rohem, a pomalu vystoupil z auta. Nejbližší místo, kde se dá nakupovat, je velká samoobsluha vzdálená asi pět set metrů. Rozhlédl se a pomalými kroky se přiblížil k pískovišti. „Ahoj,“ zastavil se několik metrů před dítětem, plně soustředěným na neforemné pískové hromádky a formičku, kterou vyrábělo další.
„Ahoj, Jakube,“ opakoval. „Jsi přece Jakub, ne?“
Tříletý chlapec zvedl trochu hlavu a upřel na Koeniga temně hnědé oči. Měl vážný a soustředěný pohled, tak jako má každý, kdo právě vykonává složitou a důležitou práci. „Dobrý den.“
Koenig si dobře uvědomoval, že nemá moc času. I v téměř naprosté anonymitě panelákového sídliště je příliš velká pravděpodobnost, že se sem připlete někdo známý. Poblíž nebyl nikdo, několik chodců na chodníku asi sto metrů odsud, nějaký starší muž právě nastupuje do auta na parkovišti. Někdo se možná právě podíval z okna. Koenig se posadil na lavičku. Co by mohlo být nápadného na dospělém muži, který je s malým chlapcem na pískovišti.
„Jakube, posílá mě za tebou tatínek.“
„Tatínek je v práci,“ pronesl vážně chlapec. „V nemocnici. Léčí tam marůdky, víš?“
„Já vím, byl jsem tam s ním a teď jdu od něj za tebou. Vzkazuje ti, že máš jít se mnou.“
„On to říkal?“ v chlapcově hlase bylo spíš překvapení než nedůvěra.
„Ano, chce, abychom spolu jeli na jedno tajné místo. Také tam bude.“
„Můj tatínek tam bude? On tam půjde z práce?“
„Ano, Jakube, on tam půjde z práce a já tě tam mám přivézt.“ V tom okamžiku dostal Koenig nápad, který rozhodl. Ani si v té chvíli neuvědomil, jak dokonalou lest na dítě vymyslel. Vytáhl z kapsy kus popsaného papíru. Bezvýznamný vzkaz, který mu před několika dny nechal někdo v práci. „Podívej se, tady to tatínek píše, abys mi věřil a nebál se jít se mnou.“
„Tatínek mi píše dopis? Já ale přece ještě neznám písmenka. Poznám jenom kolečko O.“
„Tatínek mi řekl, abych ti ten dopis přečetl.“
„Tak dobře, tak mi ho přečti.“
Koenig se podíval na papír a nahlas pomalu řekl: „Kubíku, jdi se strejdou Koenigem, on tě za mnou přivede. A buď hodný. Tvůj tatínek.“
Chlapec pozorně poslouchal. “Maminka tam bude taky?“
„Až přijde z práce, přijede za námi.“
„A co teta? Teta mi říkala, abych tu byl, že pro mě za chvilku přijde. Já nemůžu jít pryč, měla by strach, že se mi něco stalo, kdybych tu nebyl.“
„Neboj se, teta už to ví. Když jsem jí ukázal ten dopis od tatínka, řekla, že bude nejlepší, když sem pro tebe půjdu, abychom se nezdržovali. Ona zatím půjde nakoupit.“
„Teta říkala, že půjde nakoupit.“
„Tak vidíš. Tady máš ten dopis od tatínka. Je přece pro tebe.“
Jakub vzal papír a snažil se ho nacpat do kapsy krátkých kalhotek. „Pomůžeš mi, strejdo?“ obrátil se na Koeniga. „Prosím tě,“ dodal vzěpětí.
Koenig rychle zastrčil přeložený lístek do kapsy a vzal chlapce za ruku. „Tak půjdeme.“ V duchu si trochu oddechl, chlapec se vůbec nebrání.
Ušli asi deset kroků, když se najednou Jakub zastavil. „Já jsem zapomněl na Tibíka. Já s sebou chci Tibíka, nemůže tu zůstat sám, musí jet s námi.“ Než se Koenig vzpamatoval, chlapec se mu vytrhl a běžel zpátky k pískovišti.
Koenig se horečně snažil vymyslet, co teď. Musí kluka chytit, nemůže ho už pustit, podruhé by to už nevyšlo, to je přece jasné. Rozhlédl se. V okolí se nic podstatného nezměnilo. Na chodníku jsou teď jiní lidé, paní z parkoviště odjela, vedle jeho auta teď stojí prázdná zelená dodávka. Koenigovi bylo jedno, jaké bude mít provedení jeho plánu následky. Neuvažoval o tom, že někdo cizí ho teď vidí a že si na to později určitě vzpomene. Tak daleko Koenig nepřemýšlel. Zajímaly ho jen ty komplikace, které by mohly narušit provedení plánu. Co bude dál, to mu bylo jedno. Rozběhl se za chlapcem… Ten už se ale vracel sám a v ruce držel hadrovou loutku, panáčka s pusou vyšitou do veselého oblouku a s hvězdičkami místo očí. „To je Tibík, víš? On by se tu sám určitě bál, může s námi, ano?“
„Dobře,“ souhlasil Koenig, „pojedeme všichni tři.“ Malý mu sám podal ruku a on ji sevřel ve své velké dlani. Tak jako… Do očí mu skoro vyhrkly slzy. To už nikdy… Nepřemýšlel o tom, jestli má právo na to, co právě dělá. Měl svoji vlastní představu o spravedlnosti. Primitivní a krutou. Tak krutou, jak krutý byl osud, který určoval jeho vlastní život. Neváhal. Jediné, čeho se bál, bylo to, že jeho plán nevyjde.
„Prosím vás, pustil byste mě, mám venku dítě.“
Muž ve frontě u pokladny se tvářil, že neslyší.
„Prosím vás…“
„Jestli je tak malé, tak vám neuteče.“
Byla přece jen trochu neklidná, Kubík je ale rozumný. Když slíbil, že zůstane na pískovišti, určitě se nikam sám nevydá. A za hodinu se sem nahrne lidí… Pokladní pro něco odběhla. Podívala se na hodinky. Zbytečně, bylo přece úplnŘ jedno, kolik je hodin. Co tam tak dlouho dělá? Dívala se střídavě na nervózního pána před sebou a na mladou prodavačku, která postávala nečinně u regálu s kávou pár metrů od pokladny. Proč si nesedne k té pokladně, to kafe snad nikdo neukradne.
„Tak bude se tu ještě prodávat, nebo si můžeme dneska odnést jídlo bez placení,“ zavrčel nervózní pán.
Tak teď už ji určitě nepustí. Má košík nacpaný, bude to trvat dlouho. Zaváhala, jestli by neměla přejít k druhé pokladně, ale tam byla fronta a tady je už skoro na řadě. Znovu se podívala na hodinky a sledovala místo, kde by stála, kdyby přešla do druhé fronty. Ta se pohybovala docela rychle.
Konečně se prodavačka vrátila. Teď se určitě pokladna zasekne nebo ten bručoun bude mít jenom pětitisícovku a pokladní půjde rozměňovat… Konečně zaplatila, naskládala nákup do tašky a vyšla před samoobsluhu. Byla už klidnější, nakonec to přece trvalo jen pár minut.
„Strejdo, ty máš pěkný autíčko,“ pronesl chlapec naprosto upřímně, když došli k červené škodovce. „Mně se červená líbí, ale tatínek mi řekl, že červená je pro holky. Ty máš to autíčko pro holky?“
Koenig nevěděl, co odpovědět. „U auta to neplatí. Chlapi jezdí i s červenými auty. Dokonce i někteří závodníci.“ Koenig otevřel dveře. „Tak si nastup.“
„Strejdo…“
„Co je?“
„Strejdo, já bych chtěl dopředu.“
„To přece nejde, jsi ještě malý. Táta tě určitě taky vozí vzadu…“ A musím na tebe dávat pozor, mu málem uklouzlo. Ano, musí dávat pozor, jakákoliv maličkost by mohla ohrozit plán. Je třeba dávat pozor na všechny maličkosti. To nejtěžší má už za sebou, teď by to už mohla zkazit opravdu jen náhoda a té nesmí dát příležitost.
Chlapec si klekl na sedadlo a naklonil se k zadnímu oknu.
„Hele, sedni si. A posaď taky toho Tibíka.“
„Už jsem hodný, strejdo.“ Chlapec se posadil vpravo a hadrového panáčka uložil vedle sebe. „Už sedíme.“
Motor naskočil hned napoprvé. Zařadil rychlost a přidal plyn. Nesnažil se jet rychle, teď už měl čas. Ještě několikrát odbočit a bude ze sídliště venku. Cestu měl předem přesně promyšlenou, pamatoval si, kde je která znaźka, pravděpodobnost, že by se dopustil dopravního přestupku, byla prakticky nulová. Tak, teď odbočit na hlavní silnici a za chvilku jsou z města venku. Vlastně hned za sídlištěm začínají lesy.
„Strejdo, kam jedeme?“
„No přece na to tajné místo za tátou.“
„A co je to tajné místo?“
Koeniga nemohly zaskočit věčné otázky malého dítěte. Ani si neuvědomoval, že je vlastně zvyklý, když pohotově a klidně odpovídal na chlapcovy dotazy. „Tajné místo je takové, o kterém nikdo neví.“
„A ty o něm víš?“
„Já ano. A tvůj tatínek taky,“ dodal honem. „Ale ostatní už ne.“
„Ještě já, Tibík a maminka.“
„Ano,“ připustil Koenig. „Ale to je pořád ještě tajné, jenom to nesmíme říct někomu cizímu. Je tam takový domeček,“ pokračoval rychle.
„Tam budeme bydlet?“
„Bydlet ne, jenom dneska tam budeme.“
„Budeme si tam hrát?“
„Ano, budeme si tam hrát.“ Koeniga najednou polil studený pot. Tíha všeho toho napětí a obav, které ho postupně začaly opouštět, se v jednom okamžiku vlila do nohou a na zlomek vteřiny bylo jeho tělo zcela bez vlády. Nebyl to strach, tedy ten přirozený strach o sebe, strach z následků jeho jednání. Bylo to jen zoufalství z toho, že všechno to úsilí nebylo k ničemu, že plán nevyšel… Bílé auto se zeleným pruhem a černými písmeny na boku bylo každým okamžikem blíž. Nebylo kam odbočit, jen trochu zpomalil. U§ rozeznával obličeje dvou mužů v tmavě modrých uniformách s bílými čepicemi. Sundal nohu z plynu. Třeba to vyjde, říkal si pro sebe. Vyjde to, jednou musím mít štěstí. Ten mladší už držel červený terč pýed sebou a druhou rukou ukazoval ke krajnici. Koenig pomalu brzdil. Dával si záležet.
„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola.“
„Dobrý den,“ ozval se Jakub a mladý muž v uniformě se na něj usmál. Koenig zatím vytahoval doklady. Byl už zase klidný, mů§e to vyjít, v občanském průkazu má pořád ještě Honzíka. Auto je v pořádku, na rychlost dával pozor.
„To jsou vojáci?“
„Ne, to jsou…“ na okamžik zaváhal, „to je policie.“
„Co je to policie?“
„Dávají pozor, aby byl pořádek na silnici.“ To už Koenig rozsvěcel a zhasínal světla podle pokynů mladého policisty. Ten druhý se o auto vůbec nestaral.
„V pořádku.“ Už chtěl zasalutovat a vrátit doklady Koenigovi, když se chlapec ozval.
„Ty dáváš pozor, aby byl pořádek?“
„Ano.“
„Já mám doma taky pořádek. Na mě dává pozor tatínek.“
„Tak vidíš, tak je to správné. Auto má tatínek taky v pořádku.“
„Tatínek taky,“ řekl chlapec vážně a Koenig cítil, jak mu po zádech stéká studená stružka potu. „Hele, já mám Tibíka,“ zvedl hadrového panáčka.„To je tvůj kamarád?“ zeptal se policista. „Kam jedete?“
Koenig už zastrčil doklady do kapsy a v duchu si úpěnlivě přál, ať už ten policajt odejde, aby mohl nastartovat.
„My jedeme na tajné místo,“ řekl Jakub s vážnou tváří. „To já ti nemů§u říct, to je tajné.“
„Vezu chlapce na chatu,“ přinutil se Koenig k úsměvu.
„V pořádku, jeďte,“ ozvala se konečně věta, na kterou tak zoufale čekal.
„Tatínek tam bude taky,“ zavolal ještě Jakub, ale tomu už policista nerozuměl. Jenom dítěti zamával, když viděl, že se ještě otáčí.
Koenig přemýšlel, jestli je plán ohrožen. Ta silniční hlídka se dozví, že se pohřešuje dítě. Kunešovi půjdou na policii, ale určitě ne hned. Budou chlapce hledat po sídlišti, u sousedů, zmizení určitě ohlásí až večer. Koenigovi bylo jasné, že ti dva si na něj vzpomenou, ale to mu teď bylo jedno. Teď je času dost.
„Strejdo, proč jsi mu řekl, že jedeme na chatu? To už to místo není tajné?“
„Neboj se, neřekl jsem mu přece, kde to je.“
„Hm. Tatínek to určitě taky neřekne… Už tam budeme?“
„Ještě chvilku.“
„Jak velkou chvilku?“
„Malou.“
„Tatínek taky vždycky říká, že přijde domů za malou chvilku, ale pak je to velká chvilka.“
„Tahle bude opravdu malá. Za půl hodiny tam budeme.“
„Jak je to dlouho, za půl hodiny?“
„Až se tahle ručička dostane sem,“ ukázal na ciferník na palubní desce.
Chlapec několik okamžiků mlčel. „Strejdo, ta ručička se nehýbá.“
„Neboj se, pohybuje se. Jenom se pohybuje hodně pomalu.“
„A proč se nepohybuje rychleji? Já už tam chci být.“
„To ale nezáleží na tom, jak rychle jde ručička na hodinách, ale jak rychle jede auto.“
„Tak ať jede rychle.“
Doopravdy trochu přidal. Nevěděl samozřejmě nic o počtu pravděpodobnosti, ale teď už se nebál žádné komplikace. Teď už potýeboval jen velice málo času. Odbočil na okresní silnici, projel liduprázdnou návsí malé vesnice. Dál už žádná civilizace není. Jen lesy.
Nejrozumnější by bylo odnést nákup domů, je to pár kroků. Zpomalila. Je horko, jogurty by měly být v ledničce co nejdřív. Když odnese tašku domů teď, může zajít s Lídou Kunešovou rovnou na kávu, až jí předá Jakuba. Ne, radši se na chlapce napřed podívám. Přehodila tašku do druhé ruky a zrychlila.
Úzký pruh trávy a pískoviště byly prázdné. Rozhlédla se. V dohledu není, asi se šel na něco podívat za roh. Parkoviště bylo prázdné, chodník mezi domy také. Na okam§ik zaváhala, postavila těžkou tašku vedle lavičky a rozběhla se ke vzdálenějšímu paneláku.
Chatu stavěl ještě Koenigův otec. Dávno. Byla to chata, jaké se stavěly dřív. Dřevěná, bez elektřiny, bez kanalizace, s vodou ve studánce padesát metrů od dveří. Dřív sem jezdíval často. Jezdívali sem, zezačátku všichni tři… Věděl, že tady to půjde. Znovu ho zaplavil smutek. Smutek a současně zloba vůči tomu, kterému přisoudil vinu. Nenávist vůči všem ostatním. Teď jim to vrátí, všem… Odbočil na lesní cestu, projel kolem červenobílého kruhu s nápisem o povolení vjezdu dopravní obsluze. Měl povolení, teď už ho nemůže zastavit nic. Musel jet krokem, cesta nebyla udržovaná, i ta tabule se zákazem vjezdu byla zrezivělá, žádná dopravní obluha sem nejezdí, jen občas lesáci… Slunce se sklánělo k horám na obzoru.
„To už jsme tady?“
„Ano.“ Koenig zastavil a vystoupil z auta. Otevřel i zadní dveře. „Vidíš, tam je ten domeček.“
„Tati, tatínku…“ Chlapec se rozběhl k chatě.
„Počkej, musím odemknout.“
„Tatínek tady není.“ V jeho hlase bylo zklamání. Zklamání, ale ne strach. Koenig měl trochu obavu z okamžiku, ve kterém pozná v chlapcově hlase strach.
„Asi se trochu zdržel v práci. To se mu přece stává,ne?“
„Hm. Maminka to taky říká. Tatínek je pořád v práci. Někdy je i v noci v práci. Musí tam za marůdky.“
„Tak vidíš.“
„Ale napsal mi přece, že přijede sem,“ pronesl chlapec trochu vyčítavým hlasem.
„Určitě sem přijede. Určitě, maminka taky. Oba sem přijedou, neboj se.“
Doktor Kuneš se původně chtěl osprchovat ještě v práci, ale pak se rozhodl, že to nechá až domů. Pryč z nemocnice, tak rychle, jak to jenom jde. Dneska by se dalo jet na přehradu. Podíval se na hodinky. Chirurgie by měla být sezónní zaměstnání. Přes léto by nejraději dělal profesionálního dohlížitele na plovárně nebo turistu. Podle toho, jaké by bylo horko. Vyběhl z vestibulu nemocnice do horkého srpnového dne. S rozkoší vychutnal ten náraz horkého vzduchu, když vyběhl z nemocnice.
„Jindro!“
Otočil se. Tomáš Marek z polikliniky. V bílém. Má smůlu, slouží dnes na záchrance. A zdržuje ho.
„Jak dopadla ta holka, co jsme vám přivezli včera po té bouračce.“
Tomáš Marek je jeden z mála doktorů, kteří slouží záchranku a opravdu se zajímají o to, co se dál stane s pacienty, které do nemocnice přivezou. Primář se jednou rozčiloval, že doktorům ze záchranky na těch pacientech zase tak moc nezáleží, když ani nezavolají. Třeba si nechtějí zbytečně opotřebovávat nervy v situaci, kdy už nemů§ou ovlivnit nic. Stejně je to otázka, jak moc se doktor má duševně angažovat. Tomáš se angažuje. Kdysi dělal na chirurgii.
„Jo, už je dobrá.“
„Prý tam byla slezina.“
„Byla, ale šlo to zašít. Ty dnes sloužíš zase?“
„Hm, Jana potřebovala vyměnit.“
„Tak si to užij.“
„Ahoj.“ Marek se obrátil a pomalu se vracel do vestibulu nemocnice. Záchranka není žádná oddechovka, ale chirurgové jsou na tom hůř. Za nimi už je jen patolog.
Doktor Kuneš vytáhl z kapsy klíčky a otevřel dveře stříbřitého Escorta. Dobře naleštěná ojetina dokáže být docela reprezentativní.
Koenig odemkl dveře. Do zaprášené místnosti pronikla trocha světla. “Počkej tady, půjdeme na chvíli do lesa, když máme čas.“ Vešel dovnitř. Ve skříni byla připravena puška. Dvojka, brokovnice. Koenig ji vzal do ruky a znovu vyšel před chatu.
„Jů, strejdo, ty jsi voják?“
„Ne.“ Koenigovi se nechtělo moc mluvit.
„Ale máš pušku. Jak to, že máš pušku, když nejsi voják?“
„To je lovecká puška. Na zvířata.“
„My půjdeme střílet zvířata? Strejdo, já chci jít na medvěda. Nebo na vlky. Půjdeme střílet na vlky. My jsme s tatínkem jednou šli na vlky, ale jenom s mojí puškou, víš? Já mám taky pušku, ale ne takovouhle opravdovou.“
Koenig neodpověděl. Snad poprvé zaváhal, jestli vybral opravdu ten správný cíl. Jen na okam§ik. Jen na okamžik zapochyboval o tom, co si snad doopravdy ani neuvědomoval. Že smrt nemusí být nejhorším trestem, je-li to jen smrt viníka.
„Tak jdeme.“ Náboje měl v kapse. Teď je zasunul do hlavní. Náboje s jednou velkou olověnou střelou, které se používají na divoká prasata. Věděl, že může padnout jen jeden výstřel. Jen jeden. Až k tomu výstřelu byl Koenigův plán naprosto přesný. Za tím jediným výstřelem už nebyl plán žádný. Tam byla zase jenom ta mlha, ve které Koenig jen nejasně tušil obrysy dalších možných událostí. Nepřemýšlel o tom. Ten výstřel byl cíl, ke kterému směřovalo všechno jeho úsilí a kterým jeho plán končil. Nezúčastněný pozorovatel by možná dokázal předpokládat ještě jeden výstřel, který by ukončil všechno. Koenig o tom nepřemýšlel, i když jeho podvědomí možná ani tuto eventualitu nevylučovalo, když zasouval náboje do obou hlavní.
Stříbrný Escort krokem popojížděl ve šňůře rozpálených automobilů. Doktor Kuneš nervózně poklepával prsty levé ruky na okraj dveří se staženým okénkem. Počasí na kabriolet. Nebo alespoň na střešní okno. Po klimatizaci netoužil, měl rád horko. Ve střední Evropě je většinou takové počasí, že těch pár opravdu horkých dnů je třeba vychutnávat a ne se schovávat v ledničce. Zase popojet pár metrů… Červená vlna, vzrušující vynález místních organizátorů silničního provozu. Z přehrady asi nebude nic.
„Strejdo, zastřelíš vlka?“
Přikývl. „Tak pojď, kluku.“
Široce rozevřené oči se upíraly do houštin kolem a v chlapcově hlase zase nebyl slyšet strach. Napětí, vzrušení z neurčitého nebezpečí, které by určitě nedokázal pojmenovat, to ano. Ale ne strach, protože strejda má pušku a je hrozně silný. Pomalu se prodrali houštím a vystoupili na paseku, kterou ozařovaly poslední sluneční paprsky toho odpoledne.
„Jdi se podívat, jestli tam není vlk.“ Koenig ukázal k velkému smrku uprostřed paseky.
„Sám?“ Chlapci se trochu zatřásl hlas. „Já se bojím,“ řekl trochu provinile a stiskl Koenigovi zápěstí oběma rukama.
„Tak tady počkej, půjdu já .“ Vzal pušku do obou rukou. Stačí dostat se od kluka na pár metrů. Otočil se. Malý stál na okraji paseky, oči doširoka rozevřené. Teď v nich strach byl. Koenig ho viděl, dobře ho poznal. Dítě může mít strach z vlka i z velkého strejdy s puškou. Koenig o tom nepřemýšlel, tak jako dosud nepřemýšlel o ničem kromě plánu. Nepřemýšlel, ale najednou věděl, §e v tuhle chvíli slunce svítí příliš jasně… Udělal ještě několik kroků kupředu a pak se znovu otočil. „Není tady,“ zavolal. „Žádný vlk tady není.“ Dlouhými kroky se vrátil zpět k chlapci. Pušku si přehodil přes rameno a v chlapcových očích viděl současně úlevu i zklamání. „Vrátíme se do chaty.“
„Ještě ne,“ zaprosil, „já ještě nechci.“
„Jen pojď, opravdu tu nic není. Počkáme, až bude víc tma.“
“Tady počkáme?“
„Ne, půjdeme do chaty. Třeba tam už čeká táta.“
„Tak ano,“ usmál se chlapec. „Tak pojď. A jestli tam bude, tak ho vezmeme s sebou na vlky, ano?“
Koenig neodpověděl. Jen se trochu otřásl, když ho chlapec vzal za ruku.
V neútulné služební místnosti obvodního oddělení Policie České republiky seděly dvě asi třicetileté ženy. Jedna měla v očích slzy, druhá se tvářila spíš vyděšeně. Poručík Beran seděl za stolem a snažil se být přívětivý. Nedivil se, že zpanikařily. Druhý policista seděl stranou u stolu, v ruce držel tužku a před sebou měl poznámkový blok.
„Kdy jste ho viděla naposled? Pamatujete si, kolik bylo hodin?“ obrátil se na tu vyděšenou.
„Asi půl třetí, chtěla jsem stihnout nakoupit, než se tam odpoledne nahrnou lidi. Byla jsem pryč opravdu jenom chvíli.“ Na okamžik si přikryla obličej dlaněmi a pak se na něj znovu zoufale podívala: „Já nevím, kam mohl jít, opravdu nevím.“
„Určitě se najde. Je nejspíš ve vedlejší ulici, šel s nějakým kamarádem, možná za psíkem, který běžel okolo… Nejspíš už ho váš manžel našel,“ obrátil se na tu uplakanou. Doktor Kuneš objížděl v autě sídliště. Těch několik známých, kteří bydleli v okolí, oběhly ještě než šly sem. Buď nebyli doma, nebo o Jakubovi nevěděli.
„Má mobil, kdyby Kubíka našel, určitě by zavolal. Určitě.“
„Třeba z té radosti, že kluka našel, zapomněl.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „Jindra by určitě nezapomněl. Ten neztratí hlavu nikdy. Zavolal by.“
„No,“ povzdechl si Beran. “Naštěstí tu není řeka, nejbližší voda je přehrada a to je patnáct kilometrů. Tam se nám určitě nezaběhl. Zvedl telefon. „Dej mi dopraváky,“ chvíli čekal. „Beran, ahoj. Hlásí nám ztraceného kluka. Tři roky. Jakub Kuneš… Ne? Zaplaťpánbu. Měj se… Na dopravním žádnou nehodu hlášenou nemají,“ řekl nahlas. Snad je nenapadne, že by kluka mohl taky někdo přejet a ujet. I když na sídlišti by si toho snad někdo všiml. „Do nemocnice asi volat nemusím, že?“
„Tam manžel telefonoval, ještě než jsme běžely sem. Je domluvený na dispečinku, že mu zavolají, kdyby něco.“
„Takže se zkuste soustředit a co nejpodrobněji mi ho popište.“
„Má tmavé vlasy, nakrátko do čela, na ofinu. Hodně výrazné oči, hnědé.“
„Co měl na sobě?“
„Jasně žluté tričko s obrázkem auta na hrudníku. Krátké kalhoty z džínoviny.“
„Na nohou?“
„Plátěné tenisky.“
„Počkejte,“ ozvala se najednou druhá žena. „Mám jeho fotku.“ Rychle otevřela kabelku a chvilku se probírala v peněžence. „Tady,“ vytáhla trochu pomačkanou barevnou fotografii. „Je tady s tátou.“
„No vida,“ poručík Beran se zadíval na fotografii, pak na hodinky. Půjde zvětšit, ale naskanovat a rozeslat ji bude možné až zítra. Podrobný popis a ostatní informace ale dostanou všichni policisté ve službě během několika minut. Pracovníci oddělení poručíka Berana začnou prohledávat sídliště a okolí. Všichni, i ti, kteří ještě před chvílí měli volno. „No, objedeme ještě jednou ty vaše sousedy, co nebyli doma, a rozhlédneme se po okolí.“ Beran vstal od stolu a otočil se ke svému spolupracovníkovi.““Zavolej operačního. A psa. Je tu ještě Jirka, ten pojede se mnou hned, ostatní se přidají, hned jak se ukážou.“ Zapnul si sako a sáhl pro čepici. „Svezete se naším autem,“ obrátil se k oběma ženám.
„Ještě…“ žena, která neuhlídala Kubíka, se prudce otočila. „Možná… má s sebou určitě Filípka.“
„Tibíka,“ opravila ji paní Kunešová. „Má hadrového panáčka, říká mu Tibík, to je Filip. Tahá ho všude s sebou. Měl ho venku?“
„Určitě,“ když jsem odcházela nakoupit, určitě ležel na kraji pískoviště. To vím jistě.“
„Když jsme Kubíka hledali, tak tam Tibík nikde nebyl. To bych nepřehlédla,“ řekla paní Kunešová.
„Jak ta loutka vypadá?“ zeptal se Beran.
„Asi takhle velký,“ paní Kunešová ukázala přibližně padesát centimetrů, „dost velká hlava, asi takhle, obličej je světlý, pusu, nos a oči má vyšité. Oči má jako Večerníček,“ podívala se tázavě na Berana.
Policista přikývl. Věděl, jaké má Večerníček oči. „A tělo?“
„Z tmavěmodrého manžestru. Z rukávů a nohavic mu čouhají takové světlé bambulky jako ruce a nohy.“
„Máš to?“ obrátil se Beran na druhého policistu. „Přidej to k popisu. A my jedeme.“
„Není tady. Pořád tady není. A maminka taky ne.“
„Asi musel zůstat v nemocnici.“
„No, asi musel.“ Chlapec vzal do náruče hadrového panáčka: „Tibíku, tatínek musel zůstat v nemocnici. Nějakého marůdka začalo bolet bříško a tatínek se o něj musí starat. Strejdo, ty jsi v práci taky v nemocnici?“
Koenig jen něco zahučel.
„Strejdo, ty chodíš s tatínkem do práce za marůdky?“
„Ne.“
„A jak to, že znáš tatínka?“
Koenig zaťal zuby. To víš, to ti tak můžu vykládat, jak jsem poznal tvého tátu. „Byli jsme spolu na vojně.“
„Tatínek byl na vojně? On je voják?“
„Každej chlap je voják. Když je mladej, víš? Tvůj tatínek byl taky voják.“ Ty budeš taky, až vyrosteš, málem dodal.
Policista ve služebním autě líně pozoroval silnici. Provoz byl minimální. Blížil se večer a konec směny. Těšil se na obojí. Měl rád horké letní večery, když nebyl ve službě. Když se ozvala vysílačka, automaticky stiskl tlačítko. Okamžitě zpozorněl. Ještě než operační důstojník začal své hlášení opakovat, měl už několik poznámek. „Milane,“ zavolal na druhého policistu, který stál u krajnice, „vyhlášené pátrání.“ Když hlášení skončilo, potvrdil příjem a zadíval se do svých poznámek. „Takže Jakub Kuneš, tři roky, drobný, štíhlý, tmavovlasý, tmavě hnědé oči, žluté tričko, modré kalhoty, hele, to je jako švédský dres…“
„Jasně, jedeme ho hledat do Švédska.“
„Počkej, počkej… hele, hadrový panáček padesát centimetrů…“
„Jo… Ten kluk říkal, že má být na silnici pořádek. Měl žluté tričko, a modrého panáčka… Ukaž záznamy.“
Sklonili se nad papíry.
„Tady je to. Byla to červená škodovka, už si vzpomínám…“ Policista se natáhl a stiskl tlačítko vysílačky.
Jakub klečel na lavici zády do místnosti a díval se ven do lesa. Koenig si pohrával s puškou. Třeba teď…
„Strejdo, ty už nejsi mladej?“
„Proč?“
„Říkal jsi, že nejsi voják. A že voják je, když je mladej.“
„Ne, nejsem.“
Chlapec se prudce otočil. „A tatínek taky ne?“
„No, to víš…“
„A když nejste mladí, tak jste už staří. Já nechci, abyste byli staří, protože když je někdo starý, tak umře. Já nechci, abyste mi umřeli. To bych byl s maminkou sám a bylo by nám smutno.“
„Neboj se, to bude ještě dlouho trvat, než budeme moc staří.“
„Tatínek taky?“
„Taky, to víš, že taky.“
„Potom ale umře, viď. A ty taky,“ řekl chlapec už zase klidným hlasem.
„Třeba ne,“ zabručel Koenig a vstal. Otevřel skříň a uložil do ní pušku.
„To je škoda, že tatínek nemá pušku, když byl voják… On na vojně zlobil, že nedostal domů pušku?“
Koenig se ušklíbl. „Ne, takovouhle pušku mají jenom ti, co chodí do lesa na lov.“
„Hm,“ přikývl chlapec spokojeně. „Já jsem věděl, že jste na vojně nezlobili. Vojáci jsou hodní. Oni nás chrání.“
Ludmila Kunešov s poručíkem Beranem prošli dům, kde Kunešovi bydlí. Zazvonili všude, většina lidí byla doma, ale skoro všichni přišli až kolem čtvrté. Z těch, co byli doma už odpoledne, si nikdo ničeho nevšiml. Jen jedna paní si vzpomněla, že Kubíka viděla odpoledne venku. Nebo to bylo včera? Jestli s ním někdo byl? Ne, to nevěděla. Zastavili se i u Kunešů. Paní Kunešová vyndala ze špinavého prádla ponožku, pak ještě boty, které měl chlapec na nohou včera, a z rámečku v obývacím pokoji velkou Kubíkovu fotografii. Když se na ni podívala, vyhrkly jí slzy.
„Nebojte se, paní Kunešová, uvidíte, že ho najdeme,“ řekl Beran to, co se od něj v téhle chvíli očekávalo. Dobře věděl, že nemusí mít pravdu. Nebo taky může mít pravdu, najdou ho… Otřásl se. Vyrušilo ho zapískání vysílačky. Ohlásil se. „Ano, jdeme tam hned… Přivezli psa,“ řekl paní Kunešové. „Jsou dole na parkovišti.“
Koenig se podíval z okna. Za chvíli se bude šeřit, v lese se stmívá brzy. Otevřel skříňku v kuchyňském koutě. Je tu schovaný dlouhý nůž. Schovával ho před Honzíkem. Vytáhl nůž ze skříňky a položil ho na stůl.
„Strejdo, já mám hlad. Dáš mi chleba?… Neboj se, já tu nenadrobím,“ dodal, když Koenig neodpovídal.
„Já tu nemám chleba.“
„To je škoda. Tak mi dej napít. Prosím tě.“
Koenig zaváhal. Pak ale vzal z police džbán. „Počkej tady, půjdu pro vodu.“ Taky by šlo zamknout chatu a zapálit ji. Jenže by ho musel svázat, křičel by…
„Strejdo, jdi rychle.“
„Ty se bojíš?“ zeptal se mimoděk.
„Já ne,“ řekl chlapec nejistě. „Tibík se bojí,“ dodal rychle, „já jenom trošičku maloučko.“
Koenig za sebou zabouchl dveře. Ke studánce je to pár kroků. Šel pomalu. Je čas, zatím je pořád ještě dost času. Jenže na co čekat? Hodím přes něj deku a pak vystřelím. Teď hned, není proč to odkládat. Znovu si představil bezvýraznou tvář doktora Kuneše. Váš syn v noci zemřel… Koenig by nedokázal analyzovat sled příčin a následků, který přivedl v tuto hodinu na toto místo jeho a toho kluka. Věděl ale, že současná přítomnost malého Kuneše a jeho má jen jeden smysl… Nabral vodu. Les se večer mění. Má jiný hlas, jinou vůni. Ze svých úkrytů se do světa vydávají neviditelná noční zvířata… Do světa se vydávají i noční myšlenky…
Pes je dovedl od pískoviště k nedalekému parkovišti. Doktor Kuneš držel manželku za ruku a snažil se nedat najevo, jak strašně moc se bojí. Chvílemi si připadal jako ve snu, to přece není možné… Unesli mi dítě… Nesmysl… Najednou se objeví na druhé straně parkoviště, povede ho za ruku neznámá žena, našla ho za samoobsluhou, plakal, protože se ztratil… Možná ještě někde pláče, nikdo si ho nevšímá… Někde tady je, na sídlišti, daleko nemohl utéct…
Pes se znovu zastavil na parkovišti a štěkl. Na stejném místě jako poprvé.
„Tady nastoupili do auta,“ řekl jeden z policistů.
„Někdo je třeba viděl.“
Kuneš byl vyděšený. Unesli mi dítě… To přece není možné. Nepřítomně se podíval na display svého mobilního telefonu, jako by čekal, že se zrovna teď někdo ozve. Našli jsme vašeho syna… Ne, ztratil se, určitě ho najdou ještě než se setmí. Někde teď brečí a je jen otázkou času, než ho někdo odvede na nejbližší policejní stanici. Neměli by se… Uvědomil si, že kdyby někdo o Jakubovi něco řekl na jakékoliv policejní stanici ve městě, poručík Beran by se to dozvěděl okamžitě.
„Šéfe!“
Beran se rozběhl k služebnímu autu. Chvíli mluvil do vysílačky, pak prohodil několik slov k policistovi, který ho zavolal a znovu se vrátil k hloučku na okraji parkoviště. Pes i potřetí došel na stejné místo.
„Pane doktore,“ Beran se rychlými kroky blížil ke Kunešovým. Tvářil se vážně.
Kuneš ucítil, jak mu manželka křečovitě sevřela paži.
„Pane doktore, říká vám něco jméno Koenig? Jan Koenig.“
„Proč?“ Kuneš svraštil obočí. Koenig, Koenig… „Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Počkejte, Koenig… proboha!“
„Doktore, co je vám.“
„Ano, Koenig, Honzík Koenig… Umřel u nás na oddělení. Po nehodě. Na kole… Co se děje, prosím vás, řekněte mi to!“
„Vypadá to, že vašeho synka veze svým autem pan Koenig.“
„Jak to, jak to víte? Jak to můžete vědět.“
„Ozvala se naše hlídka, která odpoledne kontrolovala auto, ve kterém byl malý chlapec. Popis odpovídá. Vzpomněli si na hadrového panáčka.“
„Koenig, to není možné.“
„Občas se stane, že matka, která přijde o dítě, ukradne kočárek s miminem…“ řekl poručík Beran. Něco říci musel a tohle byla ta lepší varianta.
„Jindro,“ vzlykala Lída Kunešová, „Jindro, proč nám vzal Kubíka. Co se stalo?“
Doma o tom nemluvil. Teď se mu znovu vybavila ta noc. Hrozná noc, chlapec se zakrvácenou hlavou, operace, muž, který na něj druhý den čekal na chodbě chirurgického oddělení. Rozhovor s primářem. Pane kolego, ten pán tvrdil, že vás nemohli najít… Dělal jsem převaz, byla u toho sestra z oddělení… Je to pro něj hrozné… vypad to, že si myslí, že za to můžete vy… stížnost, na to kašlu… kdybych toho kluka mohl zachránit, dal bych za to…
„Pane doktore, myslíte, že nám k tomu Koenigovi něco můžete říct?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, nevím… Přišel o syna, já nevím, co se mu může dít v hlavě. Když člověk přijde o syna…“ hlas se mu zlomil. Paní Kunešová plakala…
Koenig otevřel dveře a postavil plný džbán na stůl. Chlapec se způsobně posadil na hrubou židli a vděčně se na Koeniga usmál. Koenig znovu zaváhal. Pak vzal plechový hrnek a nalil do něj trochu vody.
Chlapec lačně polykal studenou vodu a Koenig se na něj mlčky díval. Proč to natahovat?
„Děkuju, strejdo… Strejdo, já mám hrozný hlad…“
Ve skříňce v kuchyňském koutě je několik sucharů. Možná je tam i kousek čokolády… Ale proč? Nemá to smysl…
„Strejdo, tak zkusíme najít v lese na nějakém stromečku jablíčko.“
„V lese nerostou jablka.“
„To je škoda.“
Koenig vstal a znovu otevřel dřevěnou skříňku. „Přece jenom tu něco je. Tumáš.“
Chlapci se rozlil po tváři šťastný úsměv. V tomto věku má člověk ještě radost z opravdu důležitých věcí.
Koenig mlčel a chlapec hladově polykal staré sušenky. Koenig znovu myslel na dlouhou bílou chodbu, na zavřené dveře na jejím konci. Na pravidelně se střídající dlaždičky na chodbě, pravoúhlé spáry… Ve skříni je nabitá puška a na stole je nůž…
„Dáme je zvířátkům, ano?“
„Cože?“ Koenig znovu na okamžik zaplašil myšlenky o smyslu dnešního dne.
„Drobečky, přeci. Dáme je zvířátkům, aby se měly taky dobře.“
Koenig se díval na drobné ruce, jak shrnují na okraji stolu těch několik drobků.
„Zvířátka chtějí taky jíst.“
Potom musel Koenig otevřít dveře a dívat se, jak chlapec sype zbytky sušenek na práh.
„Péťa má doma taky zvířátko,“ otočil se ke Koenigovi. „Ale já jsem zapomněl, jak se jmenuje. Takové malé…“
„Křeček,“ řekl Koenig první, co ho napadlo.
„Ano, kseček to je.“
„A ty?“ Nechtěl se ho na nic ptát, nechtěl s ním mluvit. Proč by se s ním měl bavit…
Chlapec zavrtěl hlavou. “Já nemám zvířátko. Tatínek říkal, že já nemusím mít doma zvířátko, protože já budu mít doma Lenku, víš? To bude moje sestřička. Maminka ji má ještě v bříšku, protože je moc maličká. Až vyroste, tak se nám narodí.“
„Hm,“ zahučel Koenig. Proč si s ním pořád povídám.
„V nemocnici. Tam taky vyndavají maminkám z bříška nové děti. Tatínek mi to říkal.“ Chlapec teď znovu klečel u okna a tiskl nos na sklo. Pomalu se bude šeřit.
„Zatím mám Tibíka,“ chlapec k sobě přitáhl hadrového panáčka. On se taky těší na Lenku.“
Koenig mlčel. Nůž je na dosah ruky.
„Strejdo, proč tu ještě není tatínek? Já už ho chci.“
„Něco ho zdrželo v nemocnici.“
„Tak mu zavolej.“
„To nejde, tady není telefon.“
„Tatínek má telefon v kapse.“
„Tatínek m telefon v kapse, ale tady není telefon, abychom mu mohli zavolat.“
„To je škoda.“
„Neboj se, určitě přijede. I s maminkou, ta na něj asi čeká doma, aby mohli jet spolu autem.“ Koenig se znovu podíval na nůž, ale ruku nenatáhl.
„Strejdo, já se vůbec nebojím.“
„Co?“
„Já se nebojím.“
„A čeho?“
„Zlých lidí. Tatínek mi říkal, že mohou být zlí lidé, kteří chtějí ublížit malým dětem. Ale já se nebojím, protože jsi tu ty. Ty zlé lidi zaženeš, viď. Máš pušku.“
„Jo, to víš, že jo…“ zaváhal. „A mě se nebojíš?“
„Tebe?“ Chlapec se udiveně podíval na Koeniga. „Ty jsi přece strejda. A chráníš mě, když tu není tatínek a maminka.“
Koenig pokýval hlavou. Nechal nůž ležet na místě.
„Tys to popletl, viď, strejdo.“
„To víš, že jo,“ odpověděl Koenig potichu. V té chvíli už věděl, že teď to nejde. Musí počkat na noc. Až usne. Až bude spát, bude to snazší… Zatím je času dost.
Příslušník dopravní hlídky si vybavil kontrolované auto správně. Měli teď popis auta včetně státní poznávací značky, jméno řidiče. Operačnímu důstojníkovi se dokonce podařilo sehnat příslušného úředníka z evidence řidičů. Měli i fotografii.
„Pane doktore, poznáváte ho?“ poručík Beran ukázal na monitor počítače.
Kuneš se vyděšeně díval do očí muže, který teď měl jeho syna. Lhostejný pohled z fotografie, kter byla zhotovena pro úřední doklad. Tehdy snad ještě ani syna neměl…
„Myslím, že ano. Je to on. Mladší…“ Jeho syna by poznal určitě. Určitě? Ti kluci jsou v tomhle věku všichni stejní.
„Víme směr, kterým jel. Hledají jeho příbuzné, známé… Někam vašeho syna veze.“
„Proboha, kam? A proč?“
„To možná neví ani on.“
„Co s ním udělá?“
„Víte, pane doktore, já si myslím, že kdyby mu chtěl doopravdy ublížit, nikam by ho nevezl.“
Na návsi vedle požární nádrže stálo policejní auto a jeden z policistů se snažil vytáhnout co nejvíce údajů ze staříka s holí, který měl evidentně radost z toho, že se něco děje.
„Jo, viděl jsem. Červený auto.“
„Všiml jste si značky?“
„Jo. Takový normální auto. Nový. Ale ne úplně.“
„Kdo ho řídil.“
„Mužskej ho řídil. Mračil se.“
„To jste si stihl všimnout?“
„Jel pomalu, protože odbočoval. Na vedlejší silnici, tam,“ ukázal přes náves. „A měl v autě malého kluka. To jsem taky viděl.“
Nikdo jiný ve vesnici si červené škodovky se zamračeným řidičem a dítětem nevšiml. Trochu váhali, ale vypadalo to, že starý pán si nevymýšlí.
Zazvonil telefon. „Slyším,“ řekl Beran, „ano, rozumím, Olešnice… Pojedeme tam také. Konec.“ Zavěsil a obrátil se na Kuneše: „Máme další stopu. Velice pravděpodobně ho viděli ve vesnici Olešnice. To je…“
„Já vím.“
„Znáte to tam?“
„Ne, neznám, ale už jsem tamtudy jel.“
„Dobře.“
„Vezmete mě s sebou?“
Beran zaváhal. „Dobře, jedeme.“
„Já jedu taky,“ ozvala se Kunešová.
Kuneš se nejistě podíval na Berana a pak na svoji manželku: „Lidko, zůstaň radši tady.“
„Ne,“ skoro vykřikla. „Já jedu taky. Já musím jet taky.“
Beran přikývl. Zažil už daleko hysteričtější reakce. Kvůli daleko menším problémům.
„Strejdo, já chci domů. K mamince.“
„Maminka doma určitě není. Přijede sem. Musíme tu počkat, už jsme se přece domluvili.“
„Hm. A co když to tu tatínek a maminka nenajdou, když bude tma?“
„Tak tu počkáme přes noc a ráno, až bude světlo, tatínek s maminkou určitě cestu najdou.“
„To tu budeme spát?“ Chlapec se prudce otočil od okna. „Tady?“
Koenig nepoznal, jestli se těší na dobrodružnou noc, nebo jestli má strach.
„A co když tatínek s maminkou v té tmě zabloudí?“
„Nezabloudí. Když nebudou chtít jet potmě, počkají v autě.“
„My už jsme jednou spali v autě. V létě, když jsme byli u přehrady.“
„Tak vidíš.“
Šeřilo se. Koenig chtěl původně zapálit svíčku, ale pak si to rozmyslel. Musí ho nechat usnout co nejdříve. Určitě usne rychle, musí být utahaný. „Nechce se ti spát?“
„Hm. Trochu.“
Dvojice dopravních policistů zastavila auto na další křižovatce.
„Počkáme tady?“
„Tady si klidně můžeme střihnout. Vpravo, vlevo, obojí je stejně pravděpodobné.“
„Jede sem Beran z obvodu. Se dvěma auty.“ Stařík si nakonec vzpomněl, že v lesích směrem na sever je nějaká stará chata, na mapě ji ale ukázat neuměl. Ve vesnici získali několik informací, které se ale vzájemně vylučovaly.
„Brzy bude tma, na co čekat. Nejhorší je nedělat nic. Jedeme doleva, ohlaš to,“ rozhodl policista u volantu. Bílá Felicie zabočila vlevo a policisté se od Koenigovy chaty pomalu začali vzdalovat.
„Strejdo, kde mě vykoupeš, když tu budeme spát?“
„Tady se nemusíš koupat.“
„A proč? Doma se musím vždycky večer vykoupat. Tatínek mě koupe a když je v nemocnici, koupe mě maminka. Ty mě určitě taky můžeš vykoupat. Máš tu vaničku?“
„Tady je čisto.“ Koenig otevřel skříň a vytáhl tlustou vlněnou deku. „Lehni si tady na gauč,“ ukázal do rohu místnosti a rozhodil deku na úzké lůžko.
„Strejdo, dáš mi vyčistit zoubky?“
„Cože?
„No přece zoubky, aby si mi do nich nedali červíci. To se musí.“
„Přece si teď nebudeš čistit zuby. Lehni si a spi.“
„Strejdo,“ zakňoural chlapec. „Já si chci vyčistit zoubky, prosím tě. Jinak by se mi do nich dali červíci a to by mě bolelo.“
Koenig trochu znervózněl. Intenzivně teď myslel na pušku ve skříni.
„Strejdo, prosím tě, já budu moc hodný, půjč mi kartáček a pastu, já už potom nebudu nic chtít, prosím tě, já nechci mít v zoubkách červíky.“
Najednou nevěděl, co má dělat. Ve velké skříni je nabitá puška. V malé dřevěné skříňce, odkud bral sušenky, je Honzíkův modrý kartáček a načatá zubní pasta. To mu přece nedám. V houstnoucí tmě byly velké oči malého kluka, které se bojí, aby se mu do zoubků nedostali červíci, daleko větší než před několika hodinami. Takové velké smutné oči. Proč ještě není tma…
„Děkuju, strejdo, ty jsi ale hodný strejda.“
Musel jít před dveře s ním a trpělivě čekat, než vyplivne poslední zbytek pasty a nevypláchne si pusu vodou z otlučeného plechového hrnečku.
„Mám je dost vyčištěné?“ otočil se na Koeniga a vycenil zuby tak, že mu byly vidět všechny stoličky.
„Jo, je to dobrý.“
„Tak mě pojď uložit.“
„Lehni si, máš připravenou deku i polštář.“
„Já chci uložit od tebe.“ Natáhl k němu ruce.
Koenig váhavě zdvihl chlapce ze země. Když se k němu dítě přitisklo a pevně ho sevřelo rukama kolem krku, přeběhl mu mráz po zádech. Otřásl se. Honzík se vždycky také takhle držel. Když ho nesl naposled, nemohl se držet, jeho drobné ruce v sobě neměly žádnou sílu, bezvládně visely a nesmyslně se pohybovaly ve stejném rytmu jako Koenigovo tělo, když utíkal tou dlouhou chodbou ke skleněným dveřím… Jenže tohle není Honzík, tohle je syn toho doktora, co přišel pozdě. Je to jeho syn. Toho, co za to může. Co může za to, že Koenig už syna nemá. Pane Koenig, váš syn v noci zemřel… Pane doktore, váš syn v noci zemře… Život za život, tak to má být. Koenig si ani neuvědomil, že chlapce položil na gauč a přikryl hrubou dekou.
„Ještě Tibíka.“
„Cože?
„Tibíka. Podej mi Tibíka, prosím tě. Tibík už je taky unavený.“
Vzal hadrového panáčka a podal ho chlapci.
„Děkuju. Musím Tibíka přikrýt, aby mu v noci nebyla zima.“
Obě policejní auta, která zastavila na křižovatce v lese, už měla rozsvícená světla. V lese se stmívá rychle. Beran vystoupil z auta. „Milan jel doleva, zatím nenašli nic, takže my jedeme tam,“ ukázal rukou vpravo. „Byl jste tu někdy?“ otočil se ke Kunešovi.
Chirurg zavrtěl hlavou. „Pokud si vzpomínám, ne.“
„Někde v lese je chata. To je taky informace, někde v lese… Někdo přece musí vědět přesně, kde je ta chajda. Už to mám, hajný.“ Znovu zvedl radiotelefon. „Sežeňte někoho z polesí. Revírníka. Ten přece musí vědět, kde má v lese kterou chalupu. Ať vám to ukáže na naší mapě! A fofrem. Je pomalu tma.“
Koenig přešel ke dveřím a otevřel je. Zvenku teď přicházelo do ztemnělé místnosti teplo. Sevřel mezi zuby cigaretu a stiskl zapalovač. Je to zvláštní den, přestává mu rozumět. Možná to bylo tím, že až doposud Koeniga nenapadlo, že by se měl snažit něčemu rozumět. Až doposud mu bylo všechno jasné. Měl plán a ten mu vycházel. Nastaly jen drobné komplikace, Žádná z nich splnění plánu neohrozila. Zbývá už jenom to poslední a to je zcela v jeho rukou, to už přece nemůže ohrozit nic. Musí to dokončit dnes, podruhé už nebude mít šanci. Koenig sám sebe přesvědčoval a to bylo nové. Až doposud se nemusel přesvědčovat, všechno bylo jasné… A teď by snad měl couvnout? Ne, to za žádnou cenu. Zase už byl klidný. Klidný a soustředěný na dokončení úkolu, který si sám uložil. V jednom plán změnit musel, počká, až kluk usne. Bude to brzy, venku už je tma.
„Strejdo,“ ozvalo se z temné místnosti.
„Co je?“
„Strejdo, nekouř!“
„Cože?
„Nekouř nebo umřeš.“
„Co to povídáš?“
„Nekouř nebo umřeš. Kdo kouří, ten brzy umře, říkal mi to tatínek. A já nechci, abys umřel,“ dodal dřív, než ho Koenig mohl okřiknout.
„Proč?“
„Protože bych tu byl sám a někdo by mi mohl ublížit, než přijede tatínek a maminka. Strejdo, nekouř.“
Koenig neodpověděl. Jen zprudka zatáhl a pak odhodil poměrně dlouhý nedopalek. Před vchodem slabě zazářil červený oblouk a po zemi se rozprsklo několik jisker. Byla už úplná tma. „Tak,“ řekl Koenig pro sebe a zavřel dveře. Jen okno bylo trochu světlejší. Do obličeje chlapci neviděl.
„Strejdo, pojď sem.“
„Co je zase?“
„Pojď ke mně, strejdo.“
Koenig pomalu přešel temnou místností. Nakonec nemusí přece spát…
„Sedni si ke mně.“
Cítil, jak ho malá ruka tahá za svetr. Teď už je tma, už nejsou vidět ty jeho oči… Chlapcova ruka teď našla jeho ruku a chytila ho za prst. Za malík… Ticho nočního lesa přetrhl krátký tlumený křik.
„Co to je?“
Cítil, jak mu drobné prstíky malík pevně sevřely. I hlas měl zadrhnutý strachem.
„To byl jen nějaký pták.“
„Hodný?“
„To víš, že je hodný. Křičel ze spaní.“
„A nevypadne z hnízda?“
„Proč by měl vypadnout z hnízda?“
„My jsme jednou našli ptáčka, který vypadl z hnízda. Byl ještě maličký, víš. Udělali jsme mu hrobeček. Jeho maminka byla určitě moc smutná, když vypadl z hnízda. A byla ráda, že jsme se o něj postarali, ona mu neuměla udělat hrobeček.“
Koenigovi se myšlenky pletly. Malému teď řekl: ůHonzíku, spi už.“ Také měl nějak sevřené hrdlo.
„Strejdo, buď tu se mnou, než usnu.“
„Máš tu přece toho svého…Tibíka.“
„Když já tu chci být s někým živým, víš…“
Koenig se posadil na okraj gauče. Druhou ruku zlehka položil na hrubou deku. Pomalu ji posunul výš. Nahmatal teplé vlasy. Kluk se trochu zavrtěl. Zlehka a pomalu ho pohladil. Najednou cítil, že stisk, který svírá jeho malík, je jiný. Ne, že by povolil, ale v tuhle chvíli nebyl už vůbec křečovitý…