Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý šestý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 1. dubna 2008.
© Theofil Halama
Moudrost
Den v Čínské čtvrti
Když Buddha spí
Dialektika krásy
Yüan
Toaleta
Akademie
Lunapark
Rikša
Akrobacie v dešti
Poznání
Špatná matematika
Ironie osudu
Tajemství
Kniha přísloví
Lidská komedie
Studené léto
Grotto
Nebudete-li jako děti
Proměnlivé pravdy
Perspektivy
Pohádka o draku a lidech
Vidění
U Tichého oceánu
Vzácný host
Olympijské hry
Akvárium
Hladový rybář
Potápěč
Lidé modré pleti
Tři jezdci, povídka autorova
Věhlas
Country
Hrdinové
Mentalita
Slovo o písni
Kvantové proudy
Oheň
Jak odchází strom
S. O. S.
Král a žebrák
Ovívá zemi duch hoře
Jenom jedna
Vzkaz
Jizva
Rozluka
Venuše z Mélu
Živý portrét
Svíce hromničná
Hodnoty
Pohřeb
Zapomenuté sny
Rodina
Syn
Dědičnost
Anatomie snu
Fenomén
Relativita
Pravda
Na samém počátku studijních let
dostal se mi do rukou román
nazvaný
Kámen mudrců
který teď s láskou čtu podruhé
aniž bych z toho díla
v mládí byl pochopil
hlásku
Přesto mě tato kniha ovlivnila
asi tak jako někteří vychovatelé
zanechají trvalé stopy
v osudech svých svěřenců ne tím
co vykládali za katedrou
ale jak se k nim chovali
o přestávce
O řečené knize si teď zapamatuji
že kámen mudrců je milník u silnice
a chceme-li vědět který mezi všemi
je to
TEN PŘÍŠTÍ
V džunglích jihovýchodní Barmy
byla v roce 1989 odkryta dosud
největší socha ležícího Buddhy.
Měří 55 metrů.
I slunce strádá v tibetském kožichu mračen
ale nevysychraví spermata deště
v dělohách hor jen proto že mladistvý princ
přestal se milovat s krásou
a usnul
Jeho sen osvítil neklidné tvorstvo
aby tak jako on
MYSLELO NA NIC
*
Zapomeň mnichu na čtyřdílné Védy
karmu újemných kast
mantry posvátné krávy
nebo jak klást svůj život na oltář
moderním vědám
Do vůní lotosů propusť svou strast
v bezvolném rozjímání
(tak učí dharma)
Víme že ani archeopteryx který se poprvé
povznesl nad zemí bez hranic
nevymřel náhle zásluhou nějakého
rozměrnějšího ještěra
ale na
globální stres
Proto podnes flóra
fauna i nejbezmocnější hmyz
těší se nirvánám milostných večerů
tiše
a disciplinovaně
zatímco velký Buddha spí
Nic není nad rozbřesk v Himálajích
I Ježíš vstával před úsvitem
a chodil klekat na zelenou
trávu
Dnes však víme že každá hvězda
je atomová elektrárna
která chronicky vybuchuje
Sestřičky planety kolem ní chodí
po špičkách
v ozonových maskách
a v předepsaném odstupu
aby samy nepodlehly zkáze
(jinak by celý vesmír byl jeden
Černobyl)
Není všechno zlato co se třpytí
ANI SLUNCE
Pátá hodina ranní patří ještě mužům
hubeným rikšům
zametačům ulic
a pobudům, kteří se probouzejí ve špíně
jak v dětských peřinkách
Ale tu už malá jen způli upravená
Číňanka s vypečeným vyznavačem lásky
vyšoupnou se z laciného hotelu
aby se včas a nepozorovaně vplížili
do jednoho ze sta pavlačových činžáků
než se v některém z nich probudí
jejich kostnatí otcové
a patetické matky je nevypudí
ani ze svých přelidněných snů
*
Kolika krysími děrami prokutálí se ten
bezútěšný zlaťák
než nám jej laskavý Buddha svěsí
kolem krku
a on se rozzáří
JAKO SLUNCE
Takové náměstí může být stejné kdekoli
na světě
(a možná i někde v univerzu)
jenže ta zdejší bazilika ověnčená palmami
a nikdy nepohasínajícími perlami lamp
vypadá spíše jako tanečnice než svatostánek
Ukřižovaného
Dost metafyzických bublin ráno při holení
když tady přes cestu už si to hasí mrštná
Tibeťanka
v dalailamovsky ožlutěném triku
a tamhle u stánku jinak nemluvný Tajvanec
jedním dechem vyzunkne celý
kokosový ořech a zařehtá
jak poník u dostavníku
Bude zácpa na křižovatce protože obrněný
vůz
městských sanitárních služeb plný
odpadků už potřetí vrací se na zametená
místa
a jako důkladný učitel prohlíží si žáčky
zda mají ostříhané nehty a čisto
za ušima
Moc mu asi na tom záleží aby se zde všem
líbilo
přestože život poběží dál svou nevybíravou
cestou
jako třeba tady ten filuta
který se právě dovymočil
před čerstvě vymydlenou paničkou
a kde nic tu nic zařadil se do jinak
ctnostného davu
Pokud mne se týče probudil jsem se
s palčivou touhou
aby mé jméno pokračovalo v plazmách
tohoto světa
protože buď jak buď v kapse mám pořád
dost peněz
a i na lásku večer zbývá čas
Jedno je však jisté
Co ranní půlhodinka nepořídí
na to pak nestačí
celý týden
Dnes se námořní kadetky
nepromenují městem
protože i Čínu zaplavily
automobily
a všichni se topíme
V OXIDU UHELNATÉM
Ohnivý drak přemostil se od východu
na západ
Na jednom jeho konci dohlíží Konfucius
na druhém Lao-c´
Ta řeka která pod nimi plyne má jméno
Jin a Jang
To proto že se po ní plaví světlé
a temné bytosti
které vynalezly kompas
porcelán
hedvábí
i raketu na střelný prach
a kosmickou zdí od severu na jih
oddělily civilizaci
od barbarů
*
Slunce a hvězdy mají za úkol zavádět
osudy lidstva
ale magickou hůl ponechává si
ÚPLNĚK
protože tady se lidé dosud
vodí za ruce
Ve tři hodiny ráno kdy celý vesmír
je pořád ještě vzhůru
obezřetné dívky už dávno spí doma
Kočky ani kohouti se dosud
neprobudili
Jen policisté občas spustí klakson
na zloděje
nebo turistu který se opile loudá
jak by mu patřil svět
Poslední taxikář má zdá se namířeno
na letiště
(co kdyby přistál bůh)
*
Nedostavilo se Jeho Veličenstvo
Na smrt vyčerpaný drožkář dal obroku
a vody klisničce
a vestoje usnul
Ve spánku mu pak bdělý anděl sdělil
že zítra (to jest vlastně už dnes)
udeří gong o litinu rána
a bude konec všemu trápení
Nevrátí se kdo sám nikde
nebyl
Nemá na misku rýže
kdo neuměl
SNÍT
Uviděl jsem všechno znova jako
ve snu
Slova jsou nemístná kde vzpomínky
otevírají dveře po dveřích
v té zvláštní dimenzi
kde času už není
jen prostor
Hvězdy se snaží utlumit noc
ale bolest není zvíře
a proto nespí
Mladistvá duše co to slibuješ
(a nesmíš dodržet)
ve světle svěc a pokárání živých
mrtvými
pomyslil kněz který se takovým nestal
když slunce vycházelo z pahorku
a kaple hýřila pavučinami
v oknech
Snad to tak musí být že právě
svobodní umírají láskou
a na stáří i v ošklivosti světec
NALEZNE KRÁSU
Život je soudek nedokvašených záhad
Nedočkavě z něho natáčíme
Prazdroj Poznání
a opíjíme se důvtipem že víme míň
než víc
Mýlíme se od prvního dechu kdy jsme
přišli na svět
a zdá se nám že právě díky tomu
rozumíme
i postupnému
odumírání lásky
Jenže ty věci (včetně rakoviny)
nepotkávají kámen
vodu
ani vzduch
natož květiny které se pokaždé roztančí
k jiné extázi
(neptá se tvorstvo kolik za co stojí
nebo jak se zachází
s časem)
Zbývá tedy otázka proč ještě s něčím
počítat
když výsledkem všech našich nekonečných
rovnic
je roztržená
NULA
Sedmička je číslo úplnosti
Proto člověka nejvíce zajímá
jak
co
kdy
a kde vyhrát
(s třináctkou je to prý jak
s černou kočkou přes cestu)
O čem se při tom všem mluví
nejméně
jsou ztráty těch kteří se
v tom procesu
ožebračili
*
Naštěstí je tu nápověď
jak předejít
osudovým
prohrám
i když jak říká mudrc
milovat znamená
přivolávat na sebe
novou a novou
strast
Jaký smysl mají čas a prostor
nekonečno
všechno
a nic
nic a víc než všechno
to mravenčení atomů
a kvant
červených i bílých
krvinek a řas
na víčkách Krásy
Za který konec uchvátit tě
světe
a spočítat tvé počátky a konce
Čí mysl by se toho nezhostila
bez ztráty víry
A přece z výšin
i dna oceánů
uniká magma které vzalo spád
od slunce
to pak z jiné mlhoviny
než srdcí pouze lidských
Marně se ptáme na co
NENÍ SLOV
Mrtví navštěvují místa která kdysi obývali
(tehdy se zdálo že navždy)
Dnes i ta místa jsou už k nepoznání
*
Co zůstává je paměť která netřídí
(spíše jen schvaluje cokoli se stalo
bez hodnocení)
protože minulost neexistuje
*
Kolik místností se v této nemocnici změnilo
a lidské tragédie zůstávají stejné
*
Země nepatří všem a to co do ní lidé zasejí
vrací se k nim až zemřou
*
Umělé květiny jsou myšlenky které spí
Jejich barvy se nemění ani v noci kdy
milenci
malují nejživější plátna
*
Stárnutí je pouze pro nezasvěcené duše
jako poluce jsou pro kvartány
*
Život je srdcem zakódovaná zpráva o smrti
která nikdy neprohrává
Už jen pro kaviár a šampaňské život by byl
stál zato
až na nezbytné milování které pak rádo
ztropilo infarkt
Někteří raději nadávali na politiky
ostatním se zamlouvala kontemplace
Smrt tak či onak držela výkonnou moc
nad rozdělováním pozemských statků
nesourodým dědicům
takto vždy zchudlého
homo sapiens
jehož nabytá rovnováha hrála jen pramalou
roli v prevenci vzájemných vražd
kterým se právě začalo říkat
války
Láska přesto sbírala všechny oskary
i když tyto jí ponejvíce byly udělovány
IN ABSENTIA
Jezero u kterého teď znovu přebývám
je veselé jen zrána
jako že nikdy nebylo těch sedmdesát jar
jak kdyby vlaštovky dávno přestaly provádět
akrobacie v dešti
jako by podzimní listí napadalo
i do sňatkové kanceláře
Kdyby dnes podruhé nastala doba ledová
nepolekal bych se víc než včera
když jsem kráčel po důvěrně známé stezce
a nikdo mne nepoznával
ani komár který tu zápolil na zácloně
dosud neutkané rosy
ani vánek který bez vůně zalechtával stromy
ani netopýr který po přesycené noci nedbale
do snů odvěsil svou tvář
ba ani ta rybka která pro zlatou mušku
pokaždé vyžbluňkla čirý zvěrokruh
Procházím se tu nepoznán jako bůh
jak vojska která dnes nosí stejné maskáče
jako prázdná budka pro ptáky ze které píseň
odletěla na jih
Vosková jablíčka která máte utkvělou
představu
o ráji
řekněte jak neodpustit tomu
KDO JE SÁM
Proč jezero svírají mračna a moře má sinou
tvář
proč radost je krátká a bolest nepřestává
Proč noc má svatozář a zelená je tráva
Proč klíčem neotevřeš a neprozradí rty
co skrývá smrt či svatodušní sperma
Čím by byl svět
Bez tajemství by zčernal jak starý dřevoryt
Je lépe jako plž lenivě ronit štěstí
Jen málo hořkých slz napadá v jarním dešti
*
Láska a klam jsou hosty u jednoho stolu
Tak proč si lámat hlavu
Nač vzpomínat
JSME SPOLU
Jednou snad uvěřím že někde žijí lidé
i modré pleti
podle toho co jsem zahlédl dnes ráno
na obloze
a ve tvářích hor které svírají zátoku
jak matka děcko
Zdá se že nebe miluje beránky
nadevšecko
Pak jejich košáry náhle zotvírá bača
zvaný Sluníčko
a nachové houně zvyhání do červánků
Poznávám proč právě za svítání
na dětech dozrají rajská jablíčka
O jisté hodině odpolední za zdvojeného
vánku
jak motýl z lámavé larvy vymkne se
z vln žlutě zelená víla
Velryby rychle odtáhnou na jih
*
Teď tedy vím co každá pohádka
tak dlouze a úzkostlivě tají
a zjevuje až večer když sen
usedá na víčka
že v lidském srdci hoří nejrůznější
barvy
zatímco hlavě vládnou
ČERNÁ A BÍLÁ
Když hřeje sluníčko připadá nám že je tu
pouze pro nás
ale vždyť ono vychází a zapadá
i na jiných planetách s přesností
přesýpacích hodin
zvláště na Venuši kde písek je dosud žhavý
jako ve slévárně
Jaké útvary tam mají na nebi mraky
o tom se člověku může jenom zdát
Na Saturnu který je lehký jako korek
nebo na Plutu je to o tolik snazší
že tam není žádná atmosféra
a tak nás hvězdičky vidí ve dne v noci
stejně
Což ale teprve všechny ty nedostupné světy
Plejády a ještě vzdálenější konstelace
o jakých se čte jenom
v horoskopech
*
Dnes ráno naše nebe zase básní
Žádný malíř by tomu nepostačil
jak jsou ty barvy husté
a proměnlivé
I ptáky už to vyplašilo z hnízd
*
Podle pranostik bude po celý den pršet
a já zase nic neudělám
Za sedmero horami a devaterem moří
za naší sluneční soustavou
ze střemhlavých děr ve vesmíru
tam někde vystrkuje hlavu
nadmíru bystrý had
který znovu a pořád hoří
v lůně naší Země
v podbřišku příští maminky
v zetlelém hřbitově
na dně oceánu
ve slizech našich představ i snů
tam někde leží nepohřbený ještěr
který nemůže zemřít i kdyby sám chtěl
mladý a krásný
Jako každý básník ani tento leviatan
neví proč a pro koho to všechno tvoří
neboť jediný projekt který má hroznou chybu
jsou kosmické ejakulace atomového hřibu
jemuž pan katecheta jedním dechem říká
SATAN
I posmutněl z toho drak a uchýlil se
zpátky do své cely
až tam někde za sedmero hor a devatero
moří
za hvězdy a slunce které také hoří
pro radost nejen zvířátek květin a ptáčků
ale ovšem i lidí
Z těch však jeho záměr nikdo nedocenil
a z oněch to se uvidí
až napíšeme jinou pohádku
o černé myšce a bílém koťátku
Města se noří z mělkých základů peněz
toto však bylo postaveno na skále
Po šesti zemětřeseních vinou se hadi
z exotických ulic
na kontrast klasickým náměstím
a rovnoběžným parkům
Na vrcholku hory ční babylonská věž
(dnes se jí říká televizní stanice)
Z té výše ukrutná krása z člověka vylomí
dech
Lze tedy pochopit proč Satan vynesl
Krista
na taková místa
Ani azurové barvy moře nesvádějí tolik
jako slunce které právě vyšlo
nad Zlatou bránou
Křišťálovou věží
a Dvojčaty
ze kterých prosmykem větru unáší šmouhy
mlh
Univerz nás ponouká k zázračnějšímu
než je sám
*
Objevili jsme město o jakém píše
ve Zjevení Jana
jenže místo zlata odkryli jsme lásku
(KTERÁ JE BŮH)
Na pláži jsou dospělí nazí
jako děti
ale nemluví spolu
jako by moře bylo jen
pro ryby
vzduch pro ptáky
a země
pro podsvinčata
Nic však člověka tolik
neposvětí
jako vědomí že se není třeba
stydět
ani za
SLOVO
Bílý sokol který se poprvé
vznesl z hřebenů
Skalistých hor
nejistě dosedl na trávník
městského parku
Záhy pochopil že nepřísluší
do této civilizace
a nepobyl
dlouho
Pohleď na jarní strom který má
podzimní vlasy
Zpočátku jsme byli všichni zelení
až dozráli jsme na tři
čtyři rasy
Zde běží žlutý autobus
o závod plave hvězdnatá štika
Slunce je zlatý medailon
veverka dnes ve skoku nevyniká
*
Černá je káva bílé mateřské
mléko
Dobře je ráno vstát s bronzovou
tváří a tělem
Svět nebyl udělán pouze
pro člověka
jako to naše taxi řízené
archandělem
S úplňkem vycházím
na procházku
a tančím v předsíních
vod
Jsem jako kvazar
žloutek
zárodek vesmírných
světů
Můj život visí
na vlásku
Když dorostu
vypadám jako květák
a děti mne jedí
očima svýma
Jsem vtělená krása
ale když uštknu
otřese plavcem
hrůza
Vzdouvám se jak
mořská vlna
každou vteřinu jinak
Kdo jsem
(No přece Medúza)
Do zásvitu lamp položivého
rána
vzlétají vrabci a kosi
můra chystá se spát
andělé chodí bosi
Datel už ťuká na počítači
racci vřískají
rap
K dobré snídani stačí
kus niti
červík
a hák
Oltář a chrám balkony
mikroorganizmů
Toto je vorvaň pane
leda že zrak mě klame
vybledlý z žíravých
mořidel vod
Život je bouřlivý jern
na povrchu
Pod vlnami ramen zemského
jádra bývá odpočinutí
rovné hustotám džunglí
a teplotám slunce
Odtud se vrací zahálčivá
želva
stačí jen trochu hlavu
pozvednout
tomu kdo se drží dna jak
rak
Pro lásku není třeba umírat
když srdce dýchá jako
nahá perla
Na prahu pouště chvěli se tři koně. Na černém seděl Attila, na bílém Timur a na rudém - sám Čingischán. Oblečen byl po vzoru pekelníka, ale vizáž měl poměrně ušlechtilou.
„Kolik je na světě lidí?“ zeptal se Attily, přikrčeného v sedle.
„Tři, pane. Tři!“ na prstech zvýraznil Attila.
„A kdeže jsou ti tři, ať je také pobijeme,“ vyzvídal rádoby globální vůdce.
„Na tunguzské stepi,“ osmělil se Timur, kterému bylo sedmnáct, ale už zvládl všechny bojové způsoby. „Vyhlížejí, koho by mohli porazit,“ dodal mladík se zápalem v očích.
„Jak si mohou troufat, taková opovážlivost,“ utrousil Čingischán. „Na to je třeba vyznat se ve strategii,“ zvýšil hlas Čingis.
„Pakliže my je nepobijeme, pobijí oni nás, a to už by pak na světě nezůstal žádnej pořádnej chlapík,“ poinformoval zbylé dva Attila. „Kam se hrabal nebožtík Cézar…,“ ulevil si Hun.
„Jak to?“ hlasitě zapochyboval Timur.
„Nu, protože my jsme i z osmitisícileté Číny dokázali udělat kůlničku na dříví… To jakože u nás v Mongolandě není místa pro žádné sraby, jasné? Ale zůstali prý jsme jen tři, tak kdeže k ďasu je zbytek všech těch vojsk?“ rozhněval se Čingischán.
„Za císaře pána, cara Juchacha…,“ zavýskal do větru Alfa. „Ti všichni i se svými kapitány a jenerály jsou už terra cota. Žijou tam jako figury pod drnem, rozumíte? Jako pitomé šachové figurky, s kterejma se nedá ani hejbat…,“ rozchechtal se Attila. „Jen kdybych já věděl, kam se zašili všichni ti handlíři s Markem Pólem, já bych přiškvařil lejtka i těm černokabátníkům z Taliánska, lezbonským běhnám a anglosaským kuplířům s opiem, kterej sem vozej až z Indie,“ vyzuřil se Bič boží.
„Nu přeci v Americe, v A-m-e-r-i-c-e,“ uštěpačně poinformoval Ujgura Mongol: „Přes Aljašku a Grónsko až do Patagónie, které teď začali provokativně říkat „Ohňová země“ - i bez nás! Spálil bych je všecky v jednom pytli s židama… „Salám s halenkou“, či jak se to dnes zdravěj ti smradlaví nafoukanci z Arábie,“ odpoklonkoval se novopečený diktátor Pekingu a přifařených oblastí až k řece Wisle.
„My kočovní lidé z Mandžurie a Tibetu umíme pojednat s Evropou stejně jako s čínskými dynastiemi,“ znovu si dodal odvahy Timur (to aby mu ostatní dva nakonec neříkali „Time“)… „Ve jménu lidskosti!“ nesměle vyrazilo z hrdla Kníže ohně a meče.
„Ne tak zhurta, chlapečku,“ pokáral ho Čingischán. „Jako Karakomům vládnou monzuny, tak ani Duch pouště nedá žít nikomu o vteřině déle, než je absolutně zapotřebí,“ dodal umírněně.
„Hele, fata-morgána!“ naivně zvolal nadšený Timur, zvaný také Tamerlán. „Vidím město veliké, které hvězd se dotýká!“ prohlásil prorocky, aniž si uvědomil, že je to plagiát. Ostatní dva se zahleděli ve směru miráže, kde uviděli new-yorskou burzu, jak se kymácí pod náporem pískových dun z Nového Mexika…
„Slunce nezapadá ani nad Atlantidou!“ pronesl znovu mladík z Kirgizské stepi, nevalně poučen básní Vítězslava Nezvala. V odpověď se mu dostalo nezvykle ironické poznámky ze strany teď už méněmluvného Činga. „Pletou si kanalizaci s civilizací, spojenče. Bylo by lepší, kdybychom se někam schovali, blíží se bouřka,“ dodal zamyšleně.
Tři jezdci odvrátili koně a dali se na ústup, když tu znenadání Čingischán zasípal: „Kdeže příroda! My sami, my sa-mi…“ poté, co si probodl břicho vlastnoručně tepanou dýkou a dopadl na zem jako žok. Jeho kůň zařehtal a jak chiméra zmizel v písečné smršti.
Místo aby Fantomu živé smrti vypravili tučnou panychidu, zbylí dva samozvanci vytasili zbraně a najeli proti sobě v domnění, že jeden z nich podrazil Krále hromu a blesku. Oba rychle vykrváceli v boji, což bylo pro ně důležitější, než opít se vědrem samarkandského vína. Hrozilo totiž vážné nebezpečí, že je dějiny pohřbí bez jakéhokoli hrdinského přívlastku.
V synkopách vášně
rozházel perly
sviním
Když pak se jeho básně
prodávaly soukromě
i veřejně
vypuklo v krajině
sucho
a neměl co do úst
Po smrti trouch
se k němu laskavě
přiznal
*
Hladce a definitivně
našlo si nemluvně prs
a jako slunce
v jehnědách vzkříšených
stromů
zíralo Lásce z očí
do očí
Říkají že na takového musíš být
širokých ramen
mít huňaté vlasy
postavu zahalenou černým pláštěm
dlouhé šlechtěné ruce
a chůzi důstojnou
boha slunce
Když člověku je i vesmír takto
nakloněn
říká se tomu
světový úspěch
ale o ten musí se zasloužit
každý
zvlášť
*
Nikdy nezapomenu na tvář ozářenou
tisíci reflektory
pokrytou vráskami jak bleskem
podťatý strom
když strunným hlasem zpívá vězňům
o zločinu a stejně ukrutném trestu
o lásce
(dívčí královně všech nedospělých
srdcí)
o životě sevřeném ohnivou zdí
vůkol
Jiskry které mu při tom šlehaly
z očí
BYLY JEHO VLASTNÍ
Bylo mi přes deset koncem druhé světové
války
když jednoho rána zahlédl jsem
posledního příslušníka
okupačních armád na území
staré Evropy
V civilu by to možná byl příjemný
poštovní doručovatel
prodavač kol
nebo páter v nějaké pohorské farnosti
kde žijí samí staří lidé
(pomyslel jsem si)
Kráčel pomalu vedle neosedlané klisny
která poněkud kulhala
Zaklepal na dveře a německy poprosil matku
zda by mu
neuchystala pudink
Zabylo mi toho rytíře smutné postavy líto
Schrastil jsem tudíž z půdy tátovy cikánské
housle
a vyskřípal na nich českou
národní píseň
Voják odložil zbraň a pozorně naslouchal
zatímco z přilehlých kopců bylo slyšet
chroptění kulometů
a semtam se rozkašlal
šrapnel
Do těžkého ticha maminka postavila
svůj lehce stravitelný
kuchařský výrobek
Voják se přežehnal
snědl pudink
poděkoval
a odešel
Za deset minut poté do naší zahrady vtrhlo
osvobozenecké
vojsko
a než jsem stačil přeběhnout od okna
k oknu
mého Dona Quijota na mezi
do týla odstřelil Rus
*
Jako na špatném divadle pomyslel jsem si
protože v pohádkách mají své místo jen
výrazně kladné
a záporné charaktery
Málo jsem věděl
že život odhalí smrt
AŽ V PÁTÉ DIMENZI
Když se mne jeden americký letec zeptal
co je to poezie
užasl jsem nad jeho neznalostí látky
To by se přece nemohlo stát Daidalu
či Ikarovi
nebo takovému Leonardu da Vinci
kteří lidstvo na létání teprve
připravovali
Nevěřím tomu pružnému pilotovi že nikdy
nezazpíval pijáckou píseň lásky
že by neproplakal košili i kabát
kdyby mu zemřela matka
nebo otec
Odpověděl jsem mu tehdy jenom slovy
protože jsme nevystartovali z letiště
Ducha svatého
Báseň je vyznání víry
bez vyznání
a dorozumívá se tvary
a barvami slov
tancem kosmických srázů
a svodů
a hudbou fotonů
které si pamatují na
Velký třesk
Téhož odpoledne jsem se svou bývalou
ženou vstoupil do chrámu kde právě
dávali černošský spirituál
Po představení jsme oba museli na malou
stranu
ale každý zvlášť
jako kdybychom se nikdy nebyli do hloubi
poznali
*
Když měsíc vrhá stíny jako slunce
půlnočním nebem plují bombardovací
letouny
jak zlaté rybky ve smutném akváriu
V nich ponořen zírá můj americký letec
na soubor počítačových škál
které se samy dovedou uhlídat v případě
že by on pro tu svou neodeznělou
otázku
na chvíli zapomněl
jak
ZABÍJET
Zpěv je náboženství
zpěv je láska
Starší než hřích
zpěv zůstane navždy
mladý
jak ženství
jako sedmikráska
Sezdejte jazyk
s hlasivkou
a narodí se co si
člověk vysní
Smích
nebo Žal
Obletí svět ten
madrigal
jako Píseň písní
K čemu je vesmír
dřevo kov
hudebních nástrojů
tanec drama
hlava na zlaté míse
Žvanec slov
když melodie sama
rozbásní se
*
O výročích
nebo na všední den
zpěvem zní námluvy
ptáků
chorál však zůstane
královskou výsadou
velryb
Bez rozpaků
na korálech očí
tanou perly
Rozkymácený strom je svědkem
neviditelného
neboť nebojujeme proti lidem
ale mocnostem v povětří
napsal apoštol který sotva viděl
ale naslouchal šelestům
listů
Jak dlouho setrvá smrt než oči
odejdou z důlků
Jsou trpným osudům vinny
nemoci
anebo nevědomost
*
Otvírá Zemi Duch hoře
a proto všechno
ŽIJE
Dívka věkem asi tak
patnáctiletá
v podřepu škrtá
čtvrtou zápalku
kterou pak podněcuje
už rok staré smetí
Navrch teď háže stvoly
nahých kopřiv
hlohů a živé chamradě
(jak v pekle Satan
spaluje zlé duše)
Zamete lejno ustrnulé
kolem když ještě jiskry
drží pohromadě
*
Štíhlá palmová větev
plná kanárů a hvězd
neunesla kokosový ořech
a zlomila se jako každý
sen
zahoří žárem k této
mladé ženě
jež bude stejným štěstím
prozařovat
třicet či více
nemilostných let
Naše životy zdá se jsou poddány
zákonům džungle
kde vůně květenství je zároveň povelem
k oplodňování
To si však pro stud lidé dávají
vymluvit tím
že právě v těch letech učí své mladé
řemeslům a různým pochybným vědám
v důsledku kterých jsou potom povoláváni
do technických válek
Jiní na protest takové civilizaci
vstupují do klášterů
gangů
či nevěstinců
Flora si s těmito problémy zjevně
neláme hlavu
Pomocí kulatých tvarů a barev
vydává ze sebe plod
dobře si vědoma že v tomto časoprostoru
za několik slunečných dob
a neméně světelných zámlk
zetlejí dužnaté listy
stvoly povadnou a obeschnou
zvětvené ruce
Kmeny a kořeny stromů navzdory
zimničným rytmům
přežijí i tuto
ZDÁNLIVOU SMRT
Když surově vyjí sirény
je obvykle zle
na moři
nebo ve městě
kde toho času buď
někde hoří
nebo člověk umírá
klinickým selháním
lásky
Je to jak v podhůří
Hindukuš
kde se právě hledá
zbojník Bin Laden
zatímco africké
nevěstě
hyne muž hladem
nebo na AIDS
*
Jak krutá a nevybíravá
musí být pomoc tam
kde vývoj jednoho druhu ukládá
o život
CELÉ CIVILIZACI
Je ráno svěží jak z Tisící a jedné noci
Venku se houpou zahrady princezny
Semiramis
a zdá se že na celé planetě nekvete nižádné
zlo
(leda to jakého třeba pro zdraví zpytavých
mozků)
Zapínám televizor a hle
Zarostlý jako krtek
v bundě a teniskách
ze stísněné jámy
stoupá řečený diktátor Saddam
a poddá se houfu žoldnéřů
aniž by táhl zbraň
*
Jaká to zpráva ze které jedni skáčou radostí
a druzí zmírají strachem
Co se to stalo že zpravodajové celého světa
jeden přes druhého jak kdysi z Bábelské
věže
tisíckrát hlásí jednu a tutéž událost
Čím by byl ten dnešní Nabuchodonozor
až tak nebezpečný
že zkonsternoval vladaře na všech
kontinentech
Že by už konečně přicházel
slíbený Král
a začala věčnost
(táži se Písem)
Ptám se také Orfea který nezaprodal
svůj hlas
leda lásce za kterou sestoupil až do podsvětí
Je mi líto každého muže
který ztratil svůj image
vtěsnal se do skal
a navštívil místa
zatrpklých duší
(odvětí básník)
ale ty pro svou odpověď
musíš k sousedce do Delf
neboť jsou proroctví která rozklenou paláce
srdcí
(zlé věštby kupí zdi nářků)
a to co postihlo zbujného krále v zastřeném
dávnověku
může se zjevně přihodit i tobě
POSTMODERNÍMU ŠAŠKU
Neochutnal jsem tehdy svěžího
krajíce lásky
Dal jsem jí k svátku žluté
rádio
Vzala si hraček kde jí to bavilo
více
Vrátila se s prachem na copánku
Pohublá bděním
a líbezně vyjevená
civěla na mne jako Mahulena
Zamiloval jsem se do malé
poběhlice
*
Byl jsem zlý muž nesmiřitelné
ženy
Má obě ňadra v rakovinném hrobě
Teď prochází se po pobřeží sama
Chce se jí žít i přestože ta rána
zapáchá jako růže na hřbitově
Co mne to tehdy od ní odradilo
že sám jsem přiklonil se
Smrti
právě k tobě
Tvůj hlas promluvil do mého záznamníku
jak anděl
když jsem spal
(a možná právě proto)
jak slunce které přepojené lunou
v půlnočním nebi odrazí svou tvář
na danou chvíli
Jsi anděl
nesmlč co mi dává vědět tvůj moudrý bůh
když spím
a jistě právě proto
Mluv
nezastavuj řeč
znáš důvěrně i to o čem se mi jen zdá
*
Vím zcela jistě že až se probudím
navždy ti zmizí z úst
mdlá
svatozář
Naposled zahlédl jsem její
bílá záda
pod vroucí sprchou
slz
Nad čím tak úsporně plakala
Že má teď znetvořený prs
nebo že celý život protrpěla
v lásce k muži
kterého
NEMĚLA RÁDA
Umírá se nepozorovaně
ne jako bouře když povalí dům
(nebo vrah prostřelí svou oběť
po desáté)
ale tak
že jednoho rána vychází slunce
(a nehřeje) měsíc je sice v úplňku
ale z té druhé strany
a člověk který přijal lásku
za svou povinnost
padá ve světové válce
*
Proč hledáte živé
mezi mrtvými
oslovil anděl ženy u zahrady
neboť květiny jsou právě jako ony
a jestliže je někdo miluje
až za hrob
dočká se soudu
NEPOKOŘENÝCH
Zmatená
neboť ještě před dvěma týdny žila
na jiné planetě
(psala si do kalendáře
s kým a kterou bude mít službu)
Byla ošetřovatelkou malomocných
Pojednou
během nájezdu Pozemšťanů ztratila
obě paže
Dříve upomínkový kalendář
teď zpustl
zbílen zhoubnou nemocí tak
že rentgenolog nepředloženě
přirovnal její snímek
k Mléčné dráze
*
Malomocná
Dosud setrvává na této planetě
na odiv milovníkům krásy
Od dob kdy mě v klíně nosívala
uplývá sto let
Moje matka tehdy byla mladá
a modlila se
takže kromě rýmy a spalniček
nechytla se mne žádná
vážná nemoc
Až když jsem začal psát básně
na domov zbyla sotva vzpomínka
Celý život pouze pracovala
(nestonala)
(neoslavovala)
Srostla s půdou jako žena
s mužem
v dobrém i zlém
Chtěla mít ve všem svatou
pravdu jako že
verše jsou hřeby
do rakve
Bože v čem my dva jsme se
nelišili
*
Dnes sama čte z pohádek
z Písně písní
z očí a z hvězd
i z toho co si myslím
Ožívá při tom námrazová růže
v osklení okna
Vím jak těžce voní
když venku sněží a v kamnech
dohořívá čas
Synu napiš báseň o posledních věcech
člověka
šeptala matka na smrtelném lůžku
Plním její přání ale musím se přiznat
že mi slza brání uhlídat prázdný papír
a tužku
protože na toto téma od věků
mlčely Múzy
Musím se přiznat že mi maminka vždy
zadávala úkoly těžší než učitelé ve škole
Tento pak byl zkouškou ze všech
nejnáročnější
neboť není a nemůže být
výraznějšího cíle
než jak nevšedním slovem
předstihnout smrt
Jenže o to mé matce nešlo
Ona nechtěla abych odkrýval tajemství
vesmíru
Jí šlo abych nalezl víru
vánoční stromeček
stopy ve sněhu už dávno
nevyšlapané
pokoj bez děcek
které odvlekla žebrota
Co tedy bývá mírou života
který už není
a přesto se znovu stane
*
Synu už to že ses na takové věci zeptal
s láskou
dělá mne mladou a krásnou znova
Bdi se mnou než svíčky zhasnou
NEODCHÁZEJ ZE HŘBITOVA
Bezdomovec se obrátil
na druhou stranu
aby své rohožce dokázal
že žije
zatím co jinému stačí prsť
z Titanu
aby naruby obrátil
vesmír
nebo alespoň tu část naší
hvězdné soustavy
které se říká
SLUNCE
jaká tu roste za výkladem
přepychové galerie
v Auvers - sur - Oise
kde kdysi zemřel chudičký
Van Gogh
Jsem ze všech stran obklopen
Smrtí
která má ráda chladné barvy
Země
Lidé se k ní oblékají jako by
šlo o nějakou slavnost
a nad rakví kokrhají víc
než kohouti
Koně se tomu obřadu většinou
nevzpírají
ale kozy pláčou uvázané
u kolíků
Pantáti si potom v krčmě dají
po štamprli
a jdou zase domů štípat dříví
Koná se to všechno většinou
za jitra
a říkají tomu
lehké odpočinutí
Lidé se sdružují v nejroztodivnějších
vazbách
ve skupenstvích méně definitivních
než jsou molekuly
atomy či kvanta slunečních soustav
a galaxií kterým se někde říká Býk
jindy Panna nebo tak
Jejich námluvy jsou více nápadné
než náplavy vod
eroze hor
či poryvy světadílů
které se denně odehrávají v nervovém
ústrojí rostlin
hmyzu a ryb
zvířat a vůbec všeho
(i duchů bezprizorných)
Nic však nemá věrnější podobu
něžnění Univerza
než čemu Augustin říkal
TROJICE
která i po něm zůstává otázkou
par excellence
Lidé obvykle považují za nemožné
pouhýma rukama dosáhnout
nebe
nebo prožít se stařičkým Vernem
dva roky prázdnin na nějakém ostrově
kde dosud není televize
aniž tam přichází pošťák
vymáhat peníze za účet který měl být
zaplacen
před dvěma tisíci léty
Čeho by se však jeden ani ve snu nenadál
je první láska
ke starozákonné Panně
jejíž přítomnost vydá za sto
směšných lásek
bez jakých by si jeden dovedl
představit pouze vlastní matku
když jí bylo šestnáct
a poprvé šla na schůzku
s andělem
A jak mu pak s ní bylo až do smrti
DOBŘE
Nedávno mi svitlo odkud asi mám
tu introvertní slinu
není-li po matce
(která přepisovala lidové písně)
či po otci
(který skládal mše)
nebo po babičkách
(dědů jsem nikdy nepoznal
asi jejich vinou)
To by tak bylo vše co znám
o cestách genů
po kterých chodí podobenství naše
jenže nenalézám jména jako
Shakespeare
Tolstoj
leda Hašek
ve svém rodokmenu
Průřezem šedé kůry mozkové proniká
Neuron
Nemá hlavu ani patu
ale přesto metá salta
v aréně Podvědomí
nehlídán Časem ani Prostorem
Nic není nemožné pod klenbou takto
nesouvislých aktů
pokud klece archetypů jsou otevřeny
a ohnivými kotouči Hipokampu skáče
divá zvěř
Někdy se však vyžilá Výčitka svědomí
ocitne v manéži
bez obecenstva
(jakoby v kosmickém prostoru)
Než si stačí uvědomit
že ji už ani klaun nedosytí
slzou
či úšklebkem
opomene zachytit se o podanou ruku
Milosrdenství
a padá z trapézy
do temnot
primárních představ
*
My se v tom probouzíme jako by se
jednalo
o nás
a v potu srdce děkujeme ránu
že to byl jen
SEN
Před zvratem století byl jsem tu víc než
doma
Uprostřed jámy lvové hrál jsem si
s šelmami
Nerozdrásaly mě choroby kokainové
aniž mě z hříchu nařkly matky bez dětí
Láska však zbavila mne smyslů i paměti
Chodím teď po špičkách a vyptávám se na ni
(netuším že mi stojí po boku)
Narodila se jako duch po skonání
přichází mezi své po dni a po roku
Co se dnes změnilo když každý smrtí stoná
a smrt je vše co se už nevykoná
Před koncem století stál jsem tu jako host
či vězeň kterému přiřkli jen útrpná práva
Dnes však se dovídám že můj trest vyprchává
protože umírám abych ji shledal znova
Hraji si v jámě lvové s tou šelmou o milost
a poznávám ji zblízka
že se v mém srdci chová
Proč věci mají delší život než lidé
(toskánské střechy na březích Řeckého
moře)
hřbitovy
omšelé kroje v muzeích které přežívají
nahou krásu
Říká se že podvědomí je moudřejší rozumu
ale slunce jednou vysuší i nejhlubší štoudve
proroků
jak košatá srdce gigantosaurů
Rádo se žáčkům vykládá že Spravedlnost
je nevidomá
neboť na to aby i Smrt byla ztrestána za svůj
zločin
nestačí antické zákony ani moderní zbraně
Kuchyňský kredenc vzpomíná sedm
generací
i když je zasut harampádím ve sklepě
s uhlím na zimu
a my po Kristu ptáme se
kam se poděla
Láska
Rychlost světla přesto zůstává stejná
jako myšlenky
KTERÉ NESTÁRNOU
Pověry žijí v lidech jako letokruhy v cedrech
na Libánu
(rok co rok to prorok)
Po staletí a tisíciletí navršují se zkušenosti
v korunách králů a šašků
(vždy z poněkud odlišného rodokmene
ale za stejných podmínek kyslíku
a uhličitanů vodných)
Co má trvalou cenu jsou písně povětří
(jenže po čtvrtohorách i ty se často opakují)
Člověk by myslel že flóra a fauna nemají
žádné pravomoci
ale v bezzákonných džunglích jakými jsou
lidské dějiny
ani ten omyl už nehraje závažnou roli
protože svědomí je jen jedno
skluzy závoje naší planety v půlnočním nebi
jiných slunečních soustav
které o našich okovech dosud nevědí
ale budou svědčit
Po bezmála dvou a půl milionu let
nezbývá tedy než uvěřit pokolení
řečeného
Pithecantropa Erecta
že odhalilo boha očima jakýma on poměřuje
nás
a jestli ne pak je skutečně
všechno jinak
než jak se to jeví dnes už i v budoucnu
ZAPOMENUTÝM CIVILIZACÍM
Poznámka vydavatele. Básnická sbírka Když Buddha spí poprvé vyšla tiskem v tišnovském nakladatelství Sursum (2006). Zájemci si ji mohou objednat na www.sursum.cz.