Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šestý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé (elektronické), rozšířené vydání. Na Internet uvedeno 23. ledna 2005.
© Pavel Herot
Ještě jsem nic nenapsal
Její nejasná jasnost Inspirace
Sluneční záře moře nebe
Začneme se opalovat
Rekviem za krásnou žebravou ženskou
Orientace po ránu
Vesmír obývá spravedlnost
Kolotoč
Paní má je bosa
Poslední kapelník
Drsné hory
Hodina ticha mé nicoty
Potácím se ulicemi
Pouliční pěvci (krákorají a krvácí)
V sedmém nebi jsou mé davy žen
Na obědě u špinavé kuchařky
Jsou slyšet hlasy
Červené víno
Kvartýr pronajatý nepříčetným láskám
Mocní břichatí řezníci slávy
Kráska a zvíře v bezvědomí
Mys dobré naděje
Varhany hrají
Pytláci noci
Cestou šílených jde každý z nás
Opuštěni
Jako by se nic nestalo
Maják z velrybích kostí
Existence
Malá večerní hudba
nad tuláckým rancem
Není oříšků pro Popelku
A řekl – Žízním
Ještě jsem nic nenapsal
když ptal jsem se
sám sebe
kam vlastně mám jít
Do které duše odejít
A co vlastně
vůbec poezie je
Odpověď zná
každý z vás
kromě mne
Každý jediný
Ten co
v prostinkém
světě mého
vzbouřeného žití
se ocitá
Ta hvězda svítání
stala se mým
opuštěným vstupem
do vesmíru
Od Věků daná bolest
a touha postavit se
nad slunce
Ne pýcha
Pouze radost z pláče
a očekávání
co z toho
uvnitř bude
Spojím se s tebou na dálku
z bílého obláčku sněhu
až do zmrznutí
A až rozkvetou píšťalky
v rukou horských pastýřů
my v okvětí budeme vzpomínat
na jaro trojnásobně naplněných rakví
A až nám nezmrznou neodřezané větve
od stromů Nezapomeneme
Na mráz jak v něm opalovali se nazí
pod žhavým sluncem na kost spálení
Z bílého sněhu něhy
o tisíc let později
do země zmrznutí
vstoupíme až roztajeme
Dotkneme se svých dlaní
Snad opět znovu se jich dotkneme
Potom vykvetou z nás
dvě lilie
Jako malý kluk
jsem se podíval
na oblaka Čistá a Modrá
v Letadle
Vzpomínám si
že jsem se chtěl
stát námořníkem
své Obraznosti
milujícím moře a dálku
Atlantidu poznání
Jsem moc rád že mne
v nesmrtelném Chorvatsku
krvácejícím Jadranu
naučili plavat
snít a vnímat lásku
A trochu i milovat
svoji zem obehnanou
ostnatým drátem
A když o několik let později
musel jsem se dívat na fotografii
na které žena v černém
v náruči svírá
tak zbožně jako před
dvěma tisíci lety na Golgotě
svého zastřeleného syna
znovu jsem se procházel oblohou
s oblaky Čistá a Modrá
Naděje ve mě nikdy nezemřou
Už se to lehce uléhá
na půdě
v odloženém harampádí
molem prožrané seno
svatebního obleku
už zívá
Zítra nastane zima
a já se taky obuju
Duše plápolá
v rukou vějířů
do rytmu
až k omrzení
Letí i pádí
do propastných výšin
a člověk naposledy
uléhá
do rozvrzané postele
za soucitu
ozývá se chorál
z křtitelnice
za znetvořené tělo>
Dobrák hlína
zase nasytí
květiny a hrnčíře
Taková hadí postel
rozjíždí matrace výkřiky
Na holé zemi leží
prokopnutá rozbitá kytara
ve flašce od špiritusu
A moje posmrtná maska vytuhnutí
V koutě odtrhnutý
zaprášený koberec
se tajně miluje
s vyšinutými ornamenty
Taková malá snůška
která si to létá
z jedný ženský
na druhou
Nevidět všechno z výšky
je závistivým zlořečením…
jenom ve srandě
a pak se vzývat
malým pubertálním psům
dědkům vyhřívajícím
svoji pupeční šňůru
pravou hospodskou becherovkou
Za vším na světě je estetika
řekne motýl
malou chvíli před tím
než ho napíchnou
na mouchami poleptané plátno
za tím vším jsem já
noční lovec motýlů
v ohni Třetího zakokrhání
Jsem k nerozeznání podobný
křičícímu orlovi v lůně skály
Nedopustím
aby v jitru mém netečností
vyschla bystřina (poznání)
Mé naslouchání nezemřelo
Nezmizím ve směšných únicích
těla ani v plných krabicích krámů
v plechových azylech
šílených proměn sebezahledění
Kráčím melancholickými důvěrnostmi
očistných křtů dní a bytí
zhýčkaný jehněčími a vlčími máky
nenávratných příběhů
očekávám zvuk koňských kopyt
kočárů z nekonečna
a tímto očekáváním zakonzervován jsem
do větrného mrazení tůní
obklopen
Na konfrontaci s Tebou
čekám v zástupu
Oplodněné tratoliště
do korun stromů
vdechuje snubní prsteny ptáků
Z hniloby rozkvétají
narozené děti červotoče
Vesmírně růžová barva rodí larvy a plive do vany
plné vody
Zachtělo se otáčet planetou
Všichni mrtví lidé
hlásící se k životu
lehce se pohybují
na pravé noze
Všichni mrtví lidé
hlásící se k životu
lehce se pohybují
na levé noze
Snoubenci praváci
snoubenci leváci
Utopenci v zkostnatělých vodách
Blázni od podívání
Vesmírné děti
Zakleté do očí zvířat
Všichni jsme se sešli
na našem dvoře z rákosí
Nemohu si neodpustit
byli jsme nazí
a lupeny byly ještě víc
a taky tančily
a směšně se smály
právě nám lidem
našemu království i otroctví
To není sebeklam Paní má je bosa
Zbledla večernice nad pastvinami
Lurdské zvony zvoní poledne
Málo je odevzdání
Málo je milování
Rameny pokrčila řeholnice
Zbledla večernice nad pastvinami
Zbledly pradleny a tanečnice
krůpěje pod deštníkem
Do chudých světnic Bernadet světa
vzlétají bílé holubice
Opodál lurdské jeskyně
která předtím sloužila za smetiště
pohlíží stará znavená žena
do svatozáře
svého žalostného osudu
Růže na jejích svěšených ňadrech
hlasitě pokašlávají
A na dně propasti minulých pastvin
osleplý pastýř žene
beránky živé vody zaslíbení
Okna chrámů rezonují zapomněním
Holubi vrkají
Lurdské zvony odzvonily poledne
Smějí se lilie v dřevěnkách
Dívka zahalena vůni a světlem
dohlédla do ohňových sadů
do žáru hudby budoucí
Kéž by napověděla…
Dotkni se vůně
a zpívej
v tomto okamžiku zpívej
Ukradli jsme křídla ptákům
Hrdost bájným hrdinům
Přírodě nebe
Vesmír bohům
Tak padám abych se vznesl
Tak padám abych se vznesl
Abych unikl
Utekl kamkoliv
Opustil jsem světadíly
a vyskočil z desátého patra
do trpasličího života svých představ
a jsem poslední kapelník
na sklonku Mahlerova života
Posílám dopisy do země nepřátel
v řeči které stejně nerozumí
Sníh leží v oblacích
na svatostánku hor
odkud sestupují
zamindrákované
cikánské vědmy
hádat mi z ruky
budoucnost
která mě vůbec
nezajímá
Do výšin průseru
už prý je jen
chvilka cesty
Čeká tam na mě
ženská
pěkně ošklivá
Vytáhne ze mě stovku
drahými kameny zacinká
jak meteor letí
za sebou vláčí
v igelitovém pytli
zrůdnou cizoložnici
tu co mi patří
Láska je plná keců
mocných moudrostí
ledniček
komfortních vil
kadilaků
milenců
drahokamů
a pláče
Vidina sexu
rozplývá se
v kině plném uklízeček
odkud odchází
jako psanec
pod pokrývku
ohřát si ruce
Chléb si vezmi
a už jdi
Na stropě pavouk
mě ještě fascinuje
svojí předem
naplánovanou logikou
V květináči
omdlela
zásnubní kytice
Z vázy vykřikuje
perverzní nadávky
ochočený úhoř
Chléb si vezmi
a už jdi
říká ve mně
notně zastuzená
puberta
Neohlížej se
skoč z okna
přímo do arény
života
Jeviště světa
je přeplněné
špatnými herci
Nezaměstnaný kat
čeká až ho
vezmou zpět
Zpět do práce
V ústech zpíváme Hosana
drtíme slova daleko více
Poddajná
Na nebesích
letí naše zloby
omilostněné Pokáním
A v dalších ústech
požíráme chléb s omastkem
stékajícím nám do žil
do vysněného očekávání hrobníků
V dětském domově důchodců
uraženě nabízí zbytky
rostlin z digitálních stromů
a destilují svým schovancům
pozdní ale přece marihuanovou představu o životě
Zpíváme písně neadoptovaných
lesních kořenů této země
Lehce letíme
na křídlech z bláta
Líbáme se do stejných úst
na stejných nejmenovaných ulicích
bezbožně bezNadějně Nakaženi
tancujeme na plese upírů
nebo na mírumilovné zabijačce pokory
Na konci všech staletí
vracíme se ze všech koncentráků
abychom konečně
měli klidný spánek
v Pánu
Roste tam ještě
na poli mateřídouška
havrane
tam kde
kdys
stál
náš
dům
Běžím celý zděšený
běžím k tvému tělu
dotknout se ho
Dotknout se ho
alespoň po větru
víc neumím
ani nedovedu
Potkávám vás stále
a po celý den
tam kde je vás
vždy hodně
na tržnici
v městě královském
Pokaždé jinou
černou i bílou
zkaženou něžnou
opilou
uplakanou
o berlích
i nohou zkříženou
cudnou
odhalenou
zděšenou
Nemůžu za to
že každou
z vás
miluju
Po zemi hojnost odpadků
Maminka spící v kočárku
když se probudila řekla
Jdi za krásou a do prdele
Pak vynadala do všech
revmatických básníků
melancholických pisálků
a k tomu všemu
začala nadávat
na politiku
Vzpomněl jsem si
na svoji kuchařku
co kšeft má
pár metrů
za mostem
Přímo od salátu
ulehla mi
celá zelená
do klína
Usnula
Chtělo se mi zpívat
vznášet se
křičet
Začal jsem však zívat
když ucítil jsem
její ruku
ve svém
klíně
Líně
počal jsem
líbat
Výčitky svědomí
Hudba ticho věčnosti
Hlasy Hlasů
vzývají beznaděj
aby se ze země
vznesla
až nad povrch světadílů
Výkřik
Byla tu zima
tvé dítě na chladné dlažbě
společně s dvanáctiletým Ježíšem
vyprávějí proroctví
malomocným a důchodcům
Olověné nebe
celé se chvěje
V mrtvém městě bez trávy
pláče kaple
bez svíček
Oběšenec chodí
po špičkách
tam kde kdysi kvetl šípkový keř
Uprostřed davu
otevírám zamčenou komnatu
a nahrávám potichu
zpěv racků
až se mozek třese
nad tou krásou
Pouze svoji vlastní věčnost
dokážeme pozvat
mimo svá těla
Nad hladinou terasy
krouží hejno ptáků
Pošlu ti po nich vzkaz
až mi dojdou slova
a papír zčerná ve vývojce mlčení
Nad hladinou terasy
svlékají se prstoklady
klavírní partitury
To na počest všem vyslyšeným láskám
hraje s tichým žalem vyslyšení
Jdu po kolejích k náměstí plnému barikád
abych vystřízlivěl po noci
vzlyků a touhy
v které kouř z cigaret
a zvětralý rum
tak svobodně se polyká
Všechno ve mě zpívá
a v srdci je jako v knajpě
vyprodaných slov
tak lítostivě zvrhnutých
jako fotografie
nepříčetně ohmataných holek
kvůli kterým jsem básníkům
ukradl hodně slov
jen proto aby mi řekla
v kterých ulicích na ně čekat
a jestli by mě nechtěly korunovat
z krále na vola
a pak se smát tomu filmu
plného loutek a hrdinů
Až půjdu spát na nádraží
kde starci slintají dršťkovou polévku
nechám si o tobě zdát
a o jazzu který se tak směje
až s nebe padají chechtáky
pro všechny zaprodané lásky
Ten pocit
být něčím
být nad někým
Stará drožka rozváží
místo mléka
vypité sudy od vína
protože meluzína
se v hrobech obrací
trochu z povinnosti
trochu z rozkoše
Nemluvně s tvářičkami prasete
korzuje v rozpadlém stínu
Čekám až mi spadne do talíře
odraz tohoto vidění
Zpocený a nenasycen
jdu rozsvítit
plynovou lampu
svítání
Noční můra běží parkem
s těžkou tuberkulózou
a cirhózou jater
Ten pocit být něčím
být nad někým
Taky by se mi chtělo buzerovat
ale zatím střízlivě jak nemluvně
krčím se nad kanálem
dopíjím z kalichu deliria
zbytek nočního hodokvasu
Klepu se zimou
Je mi tak blbě
že všechny mocnosti
mi můžou
Ten pocit
Na jevišti utrhli růži
co tam omotaná byla drátem
Život je jenom divadlo
Krásko povzdechlo si zvíře
Víš o něm opravdu málo
Nehledejte mě tam kde nejsem
Nečekejte na třetí zvonění
Poslední kohoutí zakokrhání
Až vám srdce rozkvete
s vycházejícím sluncem
se vám oběsím
Nechci být sluhou vymyšlených příběhů
Věčně hořet na hranicích kacířů
zoufalých filozofických bestsellerů
Nebo vyslýchat lebku
Pohár plný vína vedle
polštáře unaveného herce
bije se v prsa krutého hříchu
než se na smrt zpocený probudil
Kdesi v divadelní kotelně
Múzy Hamletovi zapálili paruku
Zvíře přeměnily v krásku
Boží mlýny
pozemského ráje
naší lidskosti
Ruce z hlíny tvoření
krásku a její zvíře
v nadživotní velikosti
vyřezaly ze dřeva
jako loutku
a postavili je do čela
lidmi zotročených Příběhů
Z masa a kostí
Hoří mi duše
Nepronásledujte moje kroky
Zář světel na předměstí
žije z předčasnosti
ze siláckých řečí krkavců
Odtud přicházím
do neznámých krajů
Za mřížemi ústavu
v černé rukavici
předčítá zamilované
dopisy Představivost
čistá jak měsíční kůzlátko
Hoří mi duše
náš Pane
Poklekni
k mému utrpení
Blázni čekají v zástupu
jako poslední
zeptat se ho
Proč na nebi zvony zvoní
Proč oheň hoří
Proč každý
zůstává mladý
něžný krásný
Nahý
tu pravou u ohně tváří hvězd
jako na poslední cestě k oltáři
kde kněz odhazuje rubáš
do rytmu kohoutího zakokrhání
aby také plakal
nad všemi kameny údělů
a v nich přemnožené pomníky
uplakaných schizofreniků
V křeči klečí kameny údělů
blížících se kosmickou reakcí
daleko více k beznaději
šíleného smutku
nebo k ďáblu
Kapsy narvané tmou
ochutnávají vůni
letního sena
za zpěvu kaprů
na hrázi rybníka
Do tmy svítí
polovyhaslé ohniště
připomínající New York
z výšky
několika hodin
po půlnoci
Těla se klepou touhou
a naše srdce zjizví
další infarktová rýha
Dlaně jak laně hebké
hladí strom jenž pláče
dávno prodaný do nevěstince
dřevorubců
Právě ten strom
který do ulic světa
vypustil hada zrady
Miluji blázny
jejich rozkošné proslovy
něžného zmatení
Jejich hlas zní ve stěnách katedrál
v královských ložnicích šašků
v hrobech poustevníků
ze všech nesmrtelných umučených tváří
pozorují nás z pod čepic policajtů
z obrazů prezidentů
Hlas zvonů
oznamující poledne
zve ke společnému obědu
Chtěl bych uslyšet
ten pláč
akademických soch
jež musely být
odloučeny od svého podstavce
jako hyeny od své kořisti…
Zaslech jsem vzlyky
ozývající se z hrobu
v den svátků mrtvých
fialky bez vůně
mají v očích
fialové slzy
Den se fláká
z jedné hodiny
do druhé
Mlha přeskakuje kaluže
Poustevníci se modlí
někde v lese
za oběšence
Bůh se stává malířem
Je vylidněno
jako v době kamenné
ulice jsou prázdné
V televizi
dávají Dallas
A konečně naposledy
vykřiknu
ne snad naposledy
že bych měl zemřít
a konečně vykřiknu
Není tu
a přes láhev vína
podívám se do země
tvých vlasů
v tak nepravou chvíli
jako by mne chtěly ušlapat
za tvoji nahou lásku
která se svléká a říká
Bude to stát stovku
z protekce
Bylo to krásné mlčení
napsala jsi do památníku
Bylo to krásné loučení
a někdy se možná potkáme
A už si neřekneme
V té neřesti
byli jsme spolu
Vzpomínáš Vzali jsme si
státem placené volno
Všude se válelo
tolik přebytečných věcí
na rozpáleném slunci
Zapili jsme řízek vínem
Nic neprožívali
Jenom se ztrnule
pozorovali
Tiché mezery obyčejně
vyplní básníci
svými básněmi
jenomže kdo
by zrovna měl
chuť tepat verše
Nic jsme neprožívali
V ničem jsme nebyli
obsaženi
Zakleti do bolesti
ruiny neblahého tušení
Jen to světlo
To světlo
Svítilo
Procházeli jsme jím
Vycházeli
Lámali si ruce
tělo jeho štěpením
Tímto poselstvím
jehož kříž
prošel námi
jako nezatížené
svobodné znamení záře
měnící se v tolik
podstatných teorií
To světlo
To světlo
než zmizelo
v nekonečnu
aby nás naplnilo
Tajemstvím celého vesmíru
Tichem hučícího splavu
Co ještě víc se leskne
než myšlenky lidí
Tajemné tajemství snění
Na nebi kde tvá slova
jsou naším osudem
rachotí satelit
Tvých hvězd dotýkají se
ďáblovi učedníci
Pouze vrásčitý stařec
Zázračné dítě mluvící v chrámu
Z dávných časů navrací
pomyšlení na velkou potopu
Letí
nad oltářem i osudem
malíř očí
z doby Kristových
slov a ran
Zraněný anděl
v ruinách
usedá k večeři
kde Pán a apoštolové
čekají až přemění
krev ve víno
Jizvy se jim zahojí
Klaunové dávno shnili
v hloubil tlejících kasemat
Kdo za ně dnes má se smát
snad jen armáda krys
Jen vezmi králi loutnu svou
a začni hrát písně beze slov
neb lid tvůj až se probudí
tě přijde kamenovat
Je hodně konců
ale žádných začátků
Navracím se z tržnice slov
a špatných hereckých výstupů
kdejakých lhářů
V trezoru jsou uzamčeny výčitky
nemocničních a policejních sirén
K jednomu stolu s uchem
k druhému stolu s uchem
kloužou povely úředníků
Mašinérie doby přebytečné
utrácí za mé nedozrálé
vidiny snění a svobody
Ta má shrbená záda
A přesto z hlubin nepoznaného
do mne něco vniká
Tam toužím Ukazuji
Tam kde bydlí všechno
potřebné pro tuto zemi
Tam kde se rodí slunce
opálené světlem
je aktivován silnou vůlí vítr
a vznikají nová sousoší hvězd
v odlesku propastných hlubin moře
Chci stát jako strom
neohrožen silou bolestí
Nabízet vyzrálé plody pocestným
a naslouchat Božím myšlenkám
v zázraku modliteb
jak je duše srdci vypráví
Na podlaze ustlala