Prácheňské rezonance 2004

Hanka Hosnedlová

Řecké dotyky

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý osmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 27. září 2006.

© Hanka Hosnedlová

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Chvíle snění před cestou
Náš první Řek
Od Dia k ikonám
Královna oliva
Neplánovaná lekce antiky
Schůzka pod Bílou věží
Tři prsty Chalkidiki
Ostrovní intermezzo
Xenos znamená host
Víno z Kréty
Fenomén jménem kafenion
Řecko chutná vždycky jinak
Athény ze všech stran
Třikrát z historie do současnosti
Nejlepší broskve na světě
Létající kláštery
Třetí oko proti uhranutí
Po stopách Odysseových
Velikonoční mystérium
Zítra je také den

Chvíle snění před cestou

Zatímco se venku klube ze šedého kalného rána voňavý jarní den, sedíme s přítelkyní Zuzanou u stolu a fascinovaně hledíme na papírovou plachtu, která pokrývá takřka celou stolní desku. Hnědozelená plocha na konci Balkánského poloostrova s členitým pobřežím, štědře omývaným mořem, je to, co nás nyní plně zaměstnává, takže nic okolo nevnímáme. Je to totiž náš nejbližší cestovní cíl a jmenuje se – Řecko. Tahle země se pro nás stala neustále se vracejícím snem s vůní pinií a horských luk, s ostře slanou příchutí moře zakousávajícího se do skalnaté krajky pobřeží.

Vedle na židli se tyčí křivolaký komínek knížek, brožur, prospektů a na jeho vrcholu album s fotografiemi Báry Čihákové a kamarádky Lídy Míčkové žijící v Rakousku. Lída od počátku sedmdesátých let navštívila Řecko nejméně patnáctkrát a své cesty, které trvaly dva až tři měsíce, jednou dokonce celý rok, pečlivě připravovala. Podle svých plánů se tak před více než třemi desítkami let dostala mimo jiné do horských oblastí a pasteveckých enkláv, do přímořských vesniček a lokalit, které ještě nepodlehly náporu turistů. Nafotografovala tam stovky zajímavých a neopakovatelných snímků. Snímků, které nejsou jen berličkou paměti, ale i časovou výpovědí o lidech a místech, která mnohde již pozvolna ztrácejí svou někdejší výjimečnost. A opakovaně se tam v časových odstupech vracela.

Vlastně její vyprávění o Řecku bylo jedním ze tří důvodů, proč se v našem dovolenkovém itineráři objevila právě tato země s modrobílou vlajkou a speciálním druhem písma, jímž nepíše žádný jiný národ na světě. Za onen druhý důvod lze nepochybně uznat to, co v nás kdysi dávno ve školních lavicích zasili naši učitelé dějepisu. Okouzlení dobou antiky, starověkým Řeckem, legendami s celými zástupy úžasných bohů, kteří byli stejně malicherní, sobečtí a poživační jako lidé, jenomže k tomu měli spoustu nadpřirozených vlastností… Tohle semínko živené desítkami knih, filmů a barvitých vyprávění mělo nyní šanci vyhnat do květu poznávání. A tím třetím bodem, který nasměroval naše putování na jih do země, jejíž obyvatelé jsou nejstarším kulturním národem v Evropě, byla skutečnost, že jsme prostě tohle jaro neměly v plánu opustit evropský kontinent, a Řecko byla skvělá volba jak uspokojit naši žízeň po cestování. Žízeň v minulosti stupňovanou nedostupností devizových příslibů a povolení k vycestování a v posametových letech zdaleka ještě neukojenou.

Dohadujeme se, zda do vytyčené cílové země poputujeme přes Bulharsko, či země bývalé Jugoslávie, což samozřejmě v konečném dopadu ovlivňuje konkrétní plán našich cest v samotném Řecku. A naplánovat optimální trasu je stejně důležité, jako zvolit vhodnou dobu pro cestu. A jelikož jsme rozhodně netoužily po tom celou dovolenou strávit grilováním svých těl na přelidněných mořských plážích, ale naopak poznat co největší kus těchto končin, rozhodly jsme se pro měsíc duben a začátek května, kdy je celá země v květech a teplota ještě nešplhá na šokující a vysilující čtyřicítku.

Znovu se skláníme nad mírně pomuchlanou mapu. Střídání hnědých a zelených ploch na mapě jasně říká, že na množství horstev si v téhle zemi asi naříkat nebudeme, vždyť pokrývají víc než osmdesát procent povrchu, a jak udávají kóty u nejtmavších hnědých skvrn v mapě, nejeden vrchol se šplhá pěkně přes dvě tisícovky metrů. A některé z nich dokonce známe právě díky řecké mytologii – třeba Olymp, kde měl své sídlo nejvyšší bůh Zeus, anebo Parnas, kde si dělával své divoké mejdany Dionýsos a jeho kumpáni. Podle dochované originální legendy bůh, když tvořil Zemi, prosíval půdu pro její formování sítem. Tak vznikaly jednotlivé kontinenty a země. A to, co mu v sítu zůstalo, hodil na místo, kde se dnes rozprostírá Řecko. Proto prý je zde tolik skal a pohoří.

Zatímco nížinami Řecko právě nehýří, moří je kolem dokola dost na to, abychom některé při vyjmenovávání zapomněly a při cestování prostě plánovitě vypustily. Čtyři tisíce kilometrů pobřeží už dává slibný prostor pro pláže z písku a oblázků, jak je prezentuje nejeden cestovní katalog. A to už nemluvím o té spoustě ostrovů, které podle chytrých knih tvoří zhruba jednu pětinu země, v souhrnu plochu velkou asi jako naše Morava. Je jich okolo neuvěřitelných čtrnácti stovek a budeme-li počítat i ty menší, tak dokonce kolem tří tisícovek. A jen asi stovka z nich je trvale obydlena. Předpokládám, že mnohé nemohou mít ani jméno. Kdo by si je pak vůbec pamatoval? Ale někdo si kdysi dal tu práci a změřil i ostrovní pobřeží, které prý dává dalších jedenáct tisíc kilometrů. Opravdu slušná porcička.

Znovu a znovu prohlížíme fotografie a pohlednice chrámů a staveb, z nichž dýchá vzdálená historie, listujeme v bedekrech a spřádáme své dovolenkové sny, do nichž se rozhodně nepodaří napěchovat ani zdaleka všechno, co bychom rády. Ale tak už to bývá. Ostatně, od toho je improvizace, která nám občas na cestách přihraje zážitek, jaký bychom ani při zapojení té nejbujnější fantazie naplánovat nemohly.

Zuzana bere do ruky velkou barevnou fotografii tančících mužů v krojích – lidový tanec sirtaki jsem viděla několikrát v televizi i na filmovém plátně. Nevím, co je v jeho nápěvu se zvolna se zrychlující a košatící melodií tak přitažlivého a nakažlivého, že to člověka okamžitě vtáhne a má pocit, jako by i on kladl své nohy v jednoduchých krocích kola, ve strhujícím rytmu srdečního tepu… Možná minulost zhuštěná do tónů a přelévající se v téhle krásné tradici do dnešní doby. Možná temný rytmus země, která si uchovává svůj svéráz navzdory všem civilizačním atakům a plíživé globalizaci, která také tady nachází svůj stále se zvětšující krajíc. Možná…

Vždyť Řecko je zemí, kde ještě dnes cítíte dech starých dějin, zemí, kde se bez problémů a zcela samozřejmě setkává minulost se současností. Snad i nám se podaří při našich cestách zachytit od všeho příslušný kousek, aby ta naše mozaika dojmů byla co nejpestřejší, ale také co nejucelenější.

Náš první Řek

Fáze plánování a představ vstupuje do etapy balení, která se den po dni a hodinu po hodině víc blíží ke startovní čáře.

Hromady oblečení a věcí, které vyrostly na podlaze vedle dvou kletrů a velké cestovní kabely v mé pracovně, se v žádném případě nemohou do připravených zavazadel vejít. Ke slovu tedy přichází drastická, ale nezbytná vylučovací metoda, díky níž se kopice sice smrsknou na polovinu, ale pořád ještě jsou příliš velké na objem batohů. Další třídění už je tak trochu krokem zoufalství, a tak není divu, že doma obvykle zůstávají věci, které pak opakovaně v průběhu cesty chybějí, a naopak své místo najdou v konečném vybavení jiné předměty, které celou tu dobu v zavazadle překážejí a nejsou ani jednou použity. Myslím, že tohle zná důvěrně většina amatérských cestovatelů, protože nejméně jednou tím každý také prošel. Ženy obvykle vícekrát. A to je náš případ. Ale nakonec jsou zkroceny i naše balicí vášně, naše pasy, řidičák, další doklady a peníze odpočívají v malých příručních batůžcích a na ulici už stojí připravené Zuzanino modré autíčko, které si díky své barvě vysloužilo naši láskyplnou přezdívku švestka.

Když se ještě dvakrát vrátíme pro zapomenuté náplasti a pro otvírák na konzervy, nakonec se přece jen rozjíždíme směr Rakousko. Asi po dvou stovkách ujetých kilometrů zjišťujeme, že jsme u mne na stole nechaly mapu Evropy úhledně složenou v kožené brašničce se slídovým okýnkem. Vracet se ale rozhodně nehodláme. Novou mapu, i když ne tak podrobnou, získáváme v nejbližším infocentru a nádavkem ještě propagační přívěsek na klíče.

S prvním Řekem jsme se setkaly hned ve Slovinsku. Stopoval k večeru na výpadovce, měl u nohou malý batoh a vůbec nevypadal řecky. Tedy alespoň podle našich představ o Řecích ne. Navíc se jmenoval Felipé. Hned v prvních minutách nás ale ubezpečil, že mu většina jeho přátel říká jednoduše Phile. Vzpíraly jsme se tomu, jako by nám někdo něco kradl z našich snů, a důsledně jsme náš mladičký doprovod oslovovaly Felipé. Stačilo už to, že náš první Řek má světle hnědé vlasy, malý špičatý nos a dává přednost americkému jménu. Vracel se z Německa, kde studoval na univerzitě, do městečka ve středním Řecku na jih od Kozáni, v němž žije jeho matka, starší sestra a prarodiče.

Vlastně, když to tak shrnu, byl nám tenhle upovídaný stopař, kterého nám přihrál do cesty osud, prospěšný stejně jako my jemu. My ho slušnou řádkou společně ujetých kilometrů přiblížily k jeho domovu, on pro změnu znal bezpečně cestu a měl v zásobě i spoustu drobných rad a informací, jakými vás nevybaví ani sebelepší knižní průvodce. A jeho řečtina nám pomáhala víc, než jsme si zpočátku myslely. Zapracovala vlastně už na přechodu v Evzóni, kde jsme prvně vkročily, tedy spíše vjely na řeckou půdu. I když zřejmě bychom neměly problémy ani s naší trochu děravou angličtinou.

Turisté jsou totiž v Řecku vítáni – představují vlastně jedno z nejvýnosnějších odvětví řecké ekonomiky. Oproti dvaapadesáti tisícům návštěvníků začátkem padesátých let se jejich počet vyšplhal v roce 1969 už na milión a dnešní statistiky hovoří zhruba o deseti miliónech turistů ročně, z nichž zhruba tři čtvrtiny reprezentují Evropané. A již dávno neplatí, že se do Řecka jezdí jen za památkami. Pláže, moře, hory, příroda – to všechno jsou velice přitažlivé a také spolehlivé turistické magnety. Ovšem i historie stále táhne – dokladem toho jsou třeba dva milióny prodaných vstupenek na Akropolis ročně, Delfy se mohou pochlubit více než osmi sty tisíci návštěvníků a knósský palác na Krétě vykazuje jen o sto tisíc méně.

Kemp, který jsme si podle opatřeného přehledu aktuálního ubytování ještě při plánování cesty vybraly pro první noc v Řecku, jsme sice našly ještě za šera, ale byl zavřený. Provoz zde měl začít až za několik dní. Většina kempů v Řecku je totiž provozována až od května do září, jak nás ujistily nejen vývěsky na sloupku u brány, ale i další zkušenosti cestou. Felipé nechtěl ani slyšet o tom, že bychom s přítelkyní zakempovaly někde ve volné přírodě. To se prý v Řecku nesmí ani náhodou. Nespecifikoval sice, co by se nám mohlo stát, kdybychom tento zákaz překročily, ale jako obvykle našel rychlé a výborné náhradní řešení. Časem jsme zjistily, že se v Řecku běžně dá kempovat ve volné přírodě, což jsme si nejednou ještě ozkusily, v tomto okamžiku jsme se ale podřídily vůdčímu duchu našeho řeckého doprovodu.

Díky jeho výřečnosti a znalosti poměrů jsme si již za chvilku stavěly stan na zahradě za přízemním domkem v blízké vesnici. A o pár minut později jsme už popíjely výborné víno s majiteli usedlosti, starší manželskou dvojicí a jejich třemi dcerami, s nimiž si Felipé měl stále co povídat. Naši hostitelé s rozpaky ochutnávali z otevřeného sáčku přes kořeny vezenou telku makovou a rozdrobené české chipsy, jimiž jsme chtěly přispět k prostřené tabuli se sýrem, chlebem a vínem.

Rozplývaly jsme se nad sýrem, který nám jednak skutečně chutnal a jednak jsme chtěly polichotit hostitelům, protože jsme si myslely, že sýr vyráběli oni. Hospodyně s mohutným uzlem černých, mírně prokvétajících vlasů a dlouhými náušnicemi v uších se srdečně zasmála, když jí Felipé přetlumočil naši poklonu jejich sýrařskému umění. Zvedla se, odešla do kuchyně a přinesla tuhý igelitový obal s obrázkem chundelaté ovečky a lákavým bochníčkem sýra. Jasně, sýr koupili v marketu v blízkém městečku Plátanos, kam jezdí jednou týdně na nákupy. A tam si ho můžeme koupit i my, když nám tak chutná. Trochu zklamané takovým zjištěním jsme raději obrátily list v rozhovoru. Zřejmě to nebylo poprvé, co se naše představy budou rozcházet s realitou. A raději jsme se už ani nevyptávaly na původ výborného sudového vína, kterému se tady říká retsina. Ale tvrzení týkající se řecké pohostinnosti v tomto případě rozhodně za své nevzalo. Naopak.

Ostatně otec s bohatou hřívou prošedivělých vlasů a hladce vyholeným zátylkem, který měl v rodině viditelně vůdčí postavení, se stejně rozhodl vypátrat všechno o nás a našich rodinách, jako kdyby do našeho příbuzenstva vdával některou ze svých dcer. Zajímalo ho prostě všechno – odkud jsme, jaké jsou naše profese, kolik vyděláváme, co naši manželé, děti, rodiče, jak je velké město, odkud pocházíme, kam se chystáme jet… Zřejmě očekával stejný zájem i o svůj rodokmen a prostředí, což Felipé dokázal vlastně i s pomocí trojice dívek u stolu diplomaticky ukočírovat. Zřejmě znal ty nekonečné, zejména chlapské debaty, které nás pak provázely téměř všude, kam jsme se dostaly. A to jsme si ještě před večeří odbyly podrobnou diskusi s Félipovým tlumočením o Zuzanině autíčku, jeho výkonnosti, spotřebě, přednostech i nedostatcích. Vlastně jen nedostatečné technické znalosti problematiky, nepostačující znalost anglických odborných výrazů a několikeré pokrčení ramen nad položenou otázkou týkající se vlastností vozítka zabránily v dalším pokračování této rozmluvy.

Felipé, který několikrát zívl a prohlásil, že už je hrozně ospalý, dostal nocleh někde v domě, my se cítily volněji ve svém starém stanu čínské výroby, který s námi projel už tři světadíly a bezpočet štací v naší domovině. Ještě se nám nechtělo spát, a tak jsme seděly před stanem na karimatkách a pozorovaly temné nebe se zářivými kapkami hvězd. Po chvilce se k nám přišourala nejstarší z dcer našich hostitelů – María, která, jak jsme probraly v rozhovoru už při večeři, pracovala jako recepční v malém hotelu v nedalekém městečku Plátanos. Přinesla lucernu, novou láhev vína a tři pohárky a řekla si Zuzaně o cigaretu. Možná o této její slabosti neměl otec vědět – raději jsme se na to ani nevyptávaly.

María nás krátce zasvětila do systému řeckých hotelů, jejichž kvalita a vybavenost není označována počtem hvězdiček, jak jsme zvyklí u nás, ale písmeny, která přiděluje EOT, ústředí pro cestovní ruch. „Nejvyšší a s nejlepšími službami je kategorie de luxe, někdy označovaná písmenem L. Má obvykle vlastní pláž, bazén, tenisové kurty, bufet, diskotéky a další služby, ale tam bych vám neradila se ubytovat, protože to je také to nejdražší ubytování, jaké najdete,“ řekla María s letmým pohledem na náš vybledlý ministan za našimi zády. Další kategorie, jak vyplynulo z její nečekané instruktáže, nesou písmena od A do E, samozřejmě se sestupnou tendencí. Později jsme zjistily, že ve větších městech spolehlivě najdete vždy některý z hotelů sítě Xénia a že hotely s označením A jsou většinou strohé betonové krabice se širokými okny, vybudované někdy v praktických sedmdesátých letech, kdy se tady turismus dostával do vyšších obrátek. Ostatně i u nás najdete podobné – střízlivé, praktické a – nehezké. A ani typicky americký Holiday Inn nepřišel na řeckém území zkrátka.

„Máte štěstí, že ještě není sezóna, to jsou ceny někde až o třetinu levnější,“ přidávala nakrátko ostříhaná dívka užitečné informace. „Kempy a mládežnické ubytovny jsou také různě vybavené, někde mají i takové chatičky, ale to už pak žádná písmena neoznačují, spíš se o jejich vybavení a nabídce dočtete na vývěsce u vstupu, v informačních bulletinech nebo vám to řekne turistická policie…“

„Proč policie?“ vyjevila se Zuzana.

„To je normální. Tahle složka, mimochodem ve fešáckých modrých uniformách, poskytuje běžně informace o ubytování včetně cen, a to i o možnostech v soukromí – tam je to tak zhruba na úrovni posledních tří hotelových kategorií. Ale když jste jen krátce, jednu nebo dvě noci, je to o něco dražší. Oni soukromníci chtějí spíš turisty na delší pobyt a většinou k tomu nabízejí i stravování, nebo alespoň snídani a večeři…“ Podívaly jsme se se Zuzanou na sebe. Neříká nám to María proto, abychom byly připravené, že nás ráno zkásnou nejen za nocleh, ale i za jídlo? Dívka náš významný pohled zřejmě zaregistrovala a chlácholivě položila ruku na moji paži: „Vy jste ale našimi hosty, my turisty neubytováváme – rozhodně o placení ani neuvažujte…“

Zdá se, že dnešní večer je pro drobné trapasy přímo líhní. Abychom rychleji překlenuly tíživost téhle chvíle, vytahuji z pouzdra vizitku a dávám ji Maríi pro případ, kdyby se někdy vypravila do České republiky. Bere ji velice vážně do ruky, podrobně studuje a zdá se, že mé gesto nepovažuje za pouhou formalitu. Na podzim pojede s tetou a bratrancem do Vídně za strýcem, který tam pracuje už několik let. Mohla by se stavit, není to vlastně daleko – dívala se doma do mapy… Moc ráda by viděla zemi, kde se narodil Milús Fórmán.

„Kdo?“ vystřelí z nás dvojhlasně.

„Mílus Fórmán, copak vy neznáte film Amadeus?“ ptá se nedůvěřivě María. Dáváme se do smíchu: jistě, Miloš Forman se narodil v Česku a jeho filmy pochopitelně známe.

„Já jsem velký blázen do filmů, Amadea jsem viděla už čtyřikrát. Ale maminka miluje Kakojannise…“ chrlí ze sebe María a dívá se tázavě na nás, jestli zareagujeme na poslední slovo. Obávám se dalšího trapasu – může to být název filmu, ale také jméno režiséra… Usilovně pátrám v paměti a najednou si vzpomenu na recenzi filmového trojdílného historického eposu spojeného s podobným jménem. Moc toho sice o téhle problematice nevím, ale snažím se v neurčitých náznacích prodat alespoň to, co se mi vybavuje. Maríin obličej se rozjasňuje, a jako bychom zpečetily nějakou významnou kulturní smlouvu, téměř slavnostně nalévá víno do pohárků. Na tu Kakojannisovu Ífigenii, Trójanky a Élektru si musíme přece připít. A pak že mladá generace už není tak hrdá na staré řecké tradice a historii tak, jako generace jejích rodičů. Co na tom, že prostřednictvím filmového plátna. Vždyť i to je řeč, které rozumějí lidé na celém světě.

A když ještě přihodíme na oheň nadšení několik polínek v podobě našeho obdivu pro film Řek Zorba s Anthony McQueenem v hlavní roli a pro kontroverzní knihy Nikose Kazantzakise, María je přímo u vytržení. Měly jsme štěstí, že nás nezahrnula do sféry barbarů a ignorantů, a chybělo jen málo…

Od Dia k ikonám

Ráno nás čekal nejen Felipé, ale i bohatá snídaně prostřená na zahradním stole. Jak nám náš neplánovaný průvodce vysvětlil, tuhle hostinu vystrojili jen kvůli nám, je to jejich představa středoevropského stravovacího stylu. Řekové se ráno běžně napijí jen čaje třeba z horských bylinek anebo kávy.

Z osazenstva domu byla přítomna jen nejmladší, trochu stydlivá Potúla. María už odjela s otcem a sestrou do městečka Plátanos, protože měla službu v hotelu, ale nechala nám na stole něco na památku. Na hromádce několika prospektů ležel jakýsi kulturní magazín na hlazeném papíře, na jehož barevné titulní stránce se usmívala pro nás naprosto neznámá tvář. Felipé postával u stolu, a když viděl naše tápání, rychle přispěchal s vysvětlením: „To je Michail Kakojannis, prý jste si včera o něm povídaly s Maríí. Chtěla, abyste si ten výtisk vzaly.“

Nic nenamítáme, i když je nám jasné, že si v časopise moc nepočteme. Tohle řecké písmo s dvaadvaceti písmeny, za jehož počátky bychom musely jít někam až do jedenáctého století před Kristem, je pro nás opravdu hlavolam. Prý ho tehdy, před více než třemi tisícovkami let, Řekové převzali od Féničanů a pět nepotřebných souhlásek nahradili samohláskami.

Felipé nad tím shovívavě vrtí hlavou – možná to tak historici vysvětlují, ale co když to bylo opačně? Vždyť Řekové mluví nejstarší významnou řečí v Evropě, proč by se tedy měli po někom opičit s písmem? A jazyk nazývaný katarevúza se tu jako úřední a vyučovací řeč na středních a vysokých školách (mimochodem gramatikou v řadě věcí podobný češtině) udržel až do roku 1975, kdy jej nahradila novější forma – dimotiká či dimotikí, jejíž základy byly opět vzaty z hovorového jazyka. A pak – řečtinu zvládnou opravdu inteligentní lidé, schválně to zkuste…

Zkoušíme po něm opakovat slova, která předříkává, a Felipé se společně s Potúlou našim pokusům srdečně směje a trpělivě nás opravuje. Po chvíli je nám jasné, že nestačí jen se nabiflovat slovíčka, nakonec i těch pár, která jsme si vypsaly z bedekru, vyslovujeme špatně. Důležitý je i přízvuk a měly jsme pocit, že i délka samohlásek má tady několik forem. Ostatně i v Řecku fungují různé dialekty stejně jako u nás, a to pak jste úplně vedle. Vzpomněla jsem si přitom na Lídu, která se řecky domluví, což při jejích opakovaných pobytech v zemi nesporně bylo potřeba, jak nám o tomhle jazyce řekla: Zpočátku se vám bude ta řeč zdát ostrá a možná taky mírně štěkavá, ale po čase zjistíte, že je melodická a vlastně i malebná, že je tak trochu jako zvláštní hrdelní zpěv…

Měla absolutní pravdu, nicméně v jazykové výuce jsme příliš nepokročily. Oplátkou potrápíme našeho pobaveného učitele několika českými slovíčky a zvlášť pro něj vybíráme slovní lahůdky s hláskou ř, jako třeba řeřicha nebo řízek. Potúla se směje stejně srdečně jako předtím nám. A Felipé nakonec zvedá ruce v jednoznačném gestu, že náš souboj vzdává.

Usmířeni usedáme všichni tři ke stolu – Felipé už na studiích podlehl středoevropským manýrům, a to nejen ve formě vydatné snídaně. Vedle buclatých keramických hrnků stojí džbán s mlékem – mám smůlu, mléko nepiji už od mateřské školky, ale Zuzana je touto lákavou nabídkou potěšená. Potúla tedy přede mne staví konvici s voňavým bylinkovým čajem, který Řekové upřednostňují třeba před čajem černým, a ostýchavě sklízí mou slovní vděčnost. Vedle nakrájené zeleniny, chleba a zbytků včerejšího sýra leží na stole kulatá papírová krabička. Barevný obrázek na jejím obalu mi připadá nějak povědomý. Zvedám zvědavě krabičku a do očí mě udeří – Veselá kráva. Ještě, že tu není María, ta by si jistě dovedla přečíst můj následující pohled. Vzápětí se ale zachmuřím sama nad sebou, nad svojí naivní nepoučitelností. Copak jsem se s podobným jevem nesetkala i v severní Africe, v Austrálii, všude v Evropě, o Americe a Kanadě ani nemluvě? Prsty globalizace jsou čím dál tím delší a proč by se měly vyhnout právě Řecku, které je v Evropské unii už od roku 1981?

Snažím se spolknout své rozčarování a zvedám plátěný ubrousek na velké majolikové míse. Kapsičky z lístkového těsta navnadí mé chutě nasladko, ale už při prvním kousnutí je mi jasné, že jsem se zase spletla. Jsou plněné kořeněným špenátovým protlakem, ale nechutná to opravdu špatně. A výborné byly i ty, které nám Potúla zabalila s sebou na cestu – jejich náplň tvořil vlahý tvarohovitý sýr.

Rozloučení proběhlo rychle. Potúla, které jsme daly do kapsy zástěry několik drobných suvenýrů, nám podala ruku a utekla dovnitř domu. Vyměnily jsme si se Zuzanou udivený pohled a Felipé naznačil prstem po tváři stopy slz – Potúla pláče. Když vyjíždíme ze zahrady, zahlédnu za oknem Potúlin obličej a mávající ruku. Oplatím jí stejným gestem – je to tichá tečka za naší první řeckou kapitolkou.

Potúla a její sestry mohou být klidné, jak včera pyšně prohlásil jejich otec. Pro všechny tři své dcery má totiž již priku zajištěnou. Děvčata se jen cudně a spokojeně usmívala do talířů a naši otázku, co to ta prika vlastně je, nechávala viset ve vzduchu.

„Něco jako věno,“ chopil se vysvětlení ochotný Felipé, „ale věno ze zákona. Ten byl sice už zrušen, ale v hodně rodinách jej uznávají a dodržují dál. Hlavně na venkově.“ Vybavilo se mi Lídino povídání o tom, jak ve vesnici, kde trávila delší čas, bylo věno takřka věcí cti. Před svatbou vystavovala nevěstina rodina její výbavu ve svátečním pokoji a lidé ze vsi ji chodili okukovat, obdivovat nebo kritizovat. A po svatbě pak přenesli nebo převezli všechny ty věci do domu ženicha.

Felipé vysvětluje, že taková prika zahrnuje především bydlení – když ne přímo dům, tak alespoň byt. A nemusí na něj šetřit jen hlava rodiny, ale i dívky samy. Starší dvě dcery našich hostitelů už svou trochou do mlýna vlastní budoucnosti také přispěly – vždyť vydělávají. Maríin byt v Kozáni se už dokonce staví… Takový dům či byt zůstává ženiným vlastnictvím i v manželství nebo při případném rozvodu či ztrátě manžela. Rozvod už ani tady není až takovou výjimkou a tragédií jako kdysi a už nějakou dobu neplatí, že vina rozchodu je zásadně na straně ženy. Dnes dostane žena do opatrování děti, zpátky své věno a alespoň malou finanční podporu. Ovšem o svém případném novém partnerovi už zase žena většinou až tak sama nerozhoduje.

Emancipační pokrok se nezastavil ani v Řecku, i když ne vždy je naplňován. Zákon z roku 1982 dokonce říká, že vést domácnost nepatří výhradně k povinnostem ženy, ale zkuste se oprostit od staletých zvyklostí… Řečtí muži vesměs ženské práce odmítají. Nakonec ani u nás nemusíme pro podobné příklady zase tak daleko. Jiný zákon pak v Řecku zrovnoprávnil církevní a civilní sňatky, ale stejně naprostá většina párů zpečeťuje svůj svazek i nadále spíše v kostele.

Mužovým věnem je pak pro změnu vzdělání a výnosné zaměstnání nebo polnosti, aby uživil rodinu. Docela praktické, že? A ještě jedna osoba hraje prý při svatbě velice důležitou roli, a tou je svědek, který tím získává něco jako čestné členství v rodině – se všemi závazky a právy. On podporuje mladou rodinu, novomanželský pár zase v případě potřeby jeho. K těmto neprůstřelným a přetrvávajícím rodinným vazbám se ještě nejednou vrátíme – fungují jako malá, legální mafie, včetně dohazování zakázek, hostů, pracovních míst i případné politické a volební podpory. Podobnou funkci přebírá i kmotr dítěte při křtu, v postatě jako by nad ním převzal protektorát s celoživotním závazkem. Proto si otcové snaží hledat většinou kmotry vlivné a pokud možno co nejsolventnější.

Jen málokde se lze setkat s takovým fenoménem soudržnosti velké rodiny jako v Řecku. A tenhle systém nedokázalo rozbít ani několik vln emigrace. Také v nových působištích se řecké rodiny drží pohromadě a dál udržují své zvyky a tradice – dokladem toho jsou řecké čtvrti nebo komunity v amerických, kanadských nebo australských městech, ale i v Německu a jinde v Evropě.

Ovšem i tyto pevně sevřené kruhy na některých místech povolují a otevírají se. Zatímco v minulosti byla žena, která si vzala cizince, naprostou výjimkou, dneska už tohle tvrzení zdaleka neplatí.

Felipé nás ale dlouho na pospas našim myšlenkám nenechává. Zdá se, že se na nás připravoval, protože hned začíná otázkou, jestli známe hlavní řecké bohy. Ale Zeus jako stvořitel bohů i lidí a jeho žárlivá choť Héra ho jako odpověď neuspokojují. „A co ti další důležití – je jich ještě mnohem víc…“ říká s pýchou, jako by je sám všechny vytvořil. Zvládneme ještě Poseidona, vzpomeneme si na kulhavého Hefaista, Afroditu a Athénu, vybaví se nám Áres, Apollon, také Dionýsos, po troše tápání přidáváme Háda a jsme v koncích. Chvíli se polohlasem dohadujeme nad jmény, která jsou však jen latinským přepisem bohů starých Římanů, kteří je ochotně převzali od Řeků a s hrdostí sobě vlastní je považovali za své. „A co Demeter – bohyně plodnosti, Artemis – bohyně lovu, Eros, Asklepios, posel bohů Hermes…“ sype ze sebe s nadšením Felipé a my musíme uznat, že všechny tyhle dámy a pány také známe, jen jsme si prostě nemohly vzpomenout. My jako katolíci máme problémy s jedním jediným bohem, natožpak s tolika a ještě tak rozmarnými…

„To je historie a krásná tradice, ale jinak máme také jen jednoho boha – většina Řeků, asi tak osmadevadesát procent, se totiž hlásí k ortodoxnímu pravoslavnému křesťanství, akorát v Thrákii jsou islamisté. Jenomže my svoje náboženství, které je dost odlišné od ostatních křesťanských věrouk, nebereme tak laxně jako vy ve střední Evropě.“ Najednou se nám zdálo, že s námi v autě sedí úplně jiný Felipé než ten rozverný ukecaný kluk, který s námi strávil už řádku hodin.

„A v čem jste odlišní?“ Zuzanina otázka měla odlehčit mírně houstnoucí atmosféru, ale nezdálo se, že by splnila účel.

„Je to složitá otázka. Vlastně vycházíme z učení prvních křesťanů a apoštolů, všechny ty reformy a nové téze jsou už jen výmysly lidí. Týká se to třeba jedinečnosti Ducha svatého ve vztahu k Bohu, také odlišného nazírání na osobu Panny Marie nebo na formu křtu. U nás se například dítě křtí až později, třeba v roce, a při křtu se musí do vody ponořit celé… Když se v Řecku něco slaví, vždycky to začíná v kostele. Kostel je pro nás víc než jen svatostánek, je naším místem setkávání a symbolem společenství, do kterého patříme… V našich kostelích nejsou sochy ani zpovědnice a taky se křižujeme jenom třemi prsty…“ zdálo se, že se Felipé pěkně rozohnil a že mu pomalu docházejí argumenty.

Trochu v rozpacích přestanu zírat na zrudlého Felipa a zabořím pohled do okolní krajiny, kterou projíždíme. Mezi šťavnatou zelení a pestrými koberci květin zahlédnu poblíž zajímavou bílou stavbičku. Zuzana brzdí a společně si jdeme zajímavost, o níž se domníváme, že je to malý kostelík, prohlédnout. Uvnitř je sice svatý obraz a kytky, ale kostel to není – spíš něco jako naše kaplička. Ikonostázia – pod tohle označení patří všechny podobné stavby se svatým obrazem uvnitř – kapličky, boží muka… Většinou jsou ozdobené květinami, častý je obraz Panny Marie, který Řekové označují jedním slovem panagia, a večer v nich hoří olejové lampičky, které zapalují vesměs starší ženy. Ale i muži respektují tyto církevní připomínky pokřižováním, a to i třeba za volantem auta, který na nezbytnou chvíli pro provedení tohoto úkonu s klidem pustí.

Když jsme se vracely k vozu, potkaly jsme kněze v dlouhém černém rouchu, s mohutným plnovousem a vzadu mu zpod speciální čapky vykukoval dlouhý cop. Impozantní a pro nás nepochybně zvláštní postava, pro Řeky každodenní všední obrázek. Za popem kráčela postarší žena a několik dětí, mezi nimiž poskakoval velký bílý pes.

„To je ortodoxní kněz?“ zeptala jsem se Felipa, který trochu vzdorovitě a trochu vyčkávavě postával u našeho zaprášeného autíčka.

„Ano, papas se svou ženou, které se říká papadia, a jejich dětmi.“

„Vaši kněží se smějí ženit,“ ptám se, protože jsem se do téhle chvíle domnívala , že právě zástupci ortodoxní církve dodržují přísný celibát.

„Jistě, ale ještě před vysvěcením. Je to běžné a mívají obvykle hodně dětí,“ culí se už zase Felipé. „Nakonec si to mohou dovolit , platí je stát – tedy ty kněze.Církev vlastní rozsáhlé polnosti, ale dost z nich také neobhospodařuje – kde by se na to vzaly pracovní síly. A asi sto třicet tisíc hektarů nechala připsat státu, a ten za to financuje duchovní ze státní pokladny.“

Raději jsme kontroverzní diskusní téma opustily, i když jsem měla ještě řadu otázek ke zodpovězení, ale nechtěly jsme už Felipa dráždit. Jsou to nesmírně citlivé záležitosti. Později se nám poštěstilo zúčastnit se několikrát bohoslužby v řeckém kostele, kam jsme byly pozvány. Mše byla šíleně dlouhá a v postupu liturgického obřadu jsme se vůbec neorientovaly. Zato kostelní zpěv, především mužský, byl úchvatným zážitkem. Poprvé jsme tam vydržely přes hodinu, ale nebyly jsme vůbec jediné, kdo odcházel. Lidé v průběhu bohoslužby běžně migrovali sem a tam, dokonce si spolu povídali a určitě ne nehlasným šeptem, uprostřed běhaly děti… Vybavila se mi historka vyprávěná Lídinou kamarádkou Olinou, jak kostelník uprostřed slavnostní velikonoční mše naprosto suverénně vyměňoval nějakou chybnou žárovku či co a jak mu po skončení práce ostatní zatleskali. A náš hrdina ještě cestou vyprávěl na všechny strany, co to bylo za závadu a co musel pro její odstranění udělat. Kněze u oltáře to prý vůbec nevykolejilo. Inu, nejen jiná země, jiný mrav, ale i jiná církev, jiné rituály. Když mám být upřímná, vůbec mi to nepřipadalo jako rouhání, spíš takové víc samozřejmě lidské…

Vzpomněla jsem si při té příležitosti, jak jsem v jedné knize o Řecku četla podrobný popis formalit při křtu dítěte, který se odehrává v teplých měsících roku –většinou v létě. Jak musí být křtěné dítě nejdříve celé potřeno olivovým olejem a nesmí se vynechat ani jediné místečko na těle, jinak by mělo zaděláno na pořádný průšvih v dalším životě. Stejně tak nesmí ani kapka tohoto oleje ukápnout na podlahu nebo na botu, to by také bylo neštěstím pro křtěnce. Proto jsou na zemi rozprostřeny bílé šátky. Už si ale nevzpomínám, co by v opačném případě dítěti hrozilo. A do té vody, o níž se zmiňoval rozohněný Felipé, musí být ponořeno dokonce třikrát. A ještě něco – ta voda po koupeli novokřtěnce se musí vylít buď do speciálně vykopané jámy, anebo do moře – aby odnesla všechno špatné pryč. Nějak mi to začalo připomínat různé pseudoorientální léčitelské metody. Ale zřejmě to má jiné, hlubší důvody, které se postupem času vytrácely. Nejdůležitější osobou u křtu kromě dítěte je ovšem kmotr, čili kumbaros, nebo kmotra – kumbára. Ti by měli pokřtěné dítě pak obdarovat něčím ze zlata, což je symbolem stálosti. A rodiče doma zatím připravují hostinu, protože jídlo a pití je vždycky zákonitým vyvrcholením každé slavnostní události.

Když už je řeč o náboženství, nedá mi to, abych se nezmínila o ikonách. Byla jsem přesvědčená, že tyto speciální obrázky svatých lze najít, jak jinak, pouze v kostelích, případně v muzeích. Ale setkávaly jsme se s nimi v průběhu našeho pobytu takřka všude. Řekové je měli vyvěšené v restauracích, kafenionech, obchodech, v autobusech, doma v bytech a dokonce i ve svých osobních autech. Všimla jsem si, že tyhle obrázky svatých požívají u nich velké úcty, líbají je, ohlazují a zdobí. V kostelích jsou ozdobeny zlatem a jinými šperky, dokonce hodinkami, závěsy… Nezřídka i stříbrnými odlitky ve tvaru nohy, ruky, ledviny, srdce – ty se dají běžně koupit a pověsit k obrázku toho svého svatého, který se postará, aby bolest či problém zmizely, nebo se alespoň zmírnily. Podobné artefakty se dávají i dětem pod polštář se stejnou nadějí. Hodně jsme o tom všem slyšely vyprávět, ale nejvíc jsme se o této řecké zvláštnosti dozvěděly pak od jednoho příjemného malíře ikon v Thessalonikách nad džbánkem pryskyřicí vonící bílé retsiny. Byl to vzdělaný muž, který o ikonách věděl snad úplně všechno.

Vysvětloval nám, že ono pozorované uctívání, které nám příliš racionálním Středoevropanům možná připadá trochu k smíchu, nepatří obrázku samotnému, ale světci, který je na něm zpodobněn, což je logické. Díky ikoně vchází vymalovaný světec tam, kde ho chceme mít. Stává se členem rodiny, hostem u stolu, společníkem na cestách, partnerem v obchodě… Prostě je s vámi.

Když ikonista zjistil, že má přítelkyně je absolventkou výtvarné keramické školy, rozpovídal se i o své práci. V podstatě nazval své výtvarné snažení řemeslem, protože na malíři ikon se prý nepožaduje žádný osobitý a originální tvůrčí přístup, ani fantazie či malířský rukopis – spíše naopak. Musí se při malbě řídit starými a stále platnými pravidly ještě z byzantských dob někdy z osmého až devátého století. Tradice, která tehdy vznikla, má na svědomí, že si jsou všechny ikony jednotlivých svatých hodně podobné, bez rozdílu, vznikly-li dnes, anebo před několika staletími.

Myslela jsem si, že podobný účel jako ikona má i řetízek podobný růženci, který je vidět zejména u starších mužů na venkově a v malých městečkách. Říkají mu komboloi. Ale slouží jen pro bezmyšlenkovité zaměstnání rukou při odpočinku, jeho přebírání nemá žádné náboženské pozadí a už vůbec se při něm neříkají modlitby. Prý má tenhle zvyk muslimskou minulost, ale i tak mi uniká jeho smysl.

„A proč by mělo mít všechno nějaký smysl?“ řekl tenkrát nad sklenkou lahodné retsiny, která se tady prodává na kila, nikoliv na litry, řecký Rembrandt a usmíval se zasněně do houstnoucího šera. Přitakaly jsme mu – proč vlastně by mělo?

Královna oliva

Snažíme se využít denního světla, protože v Řecku (kde časový posun směrem zpět činí pouhou hodinu) jsou sice ve srovnání s našimi poměry dny v zimě delší, ale na druhou stranu letní dny naopak zase kratší než ty naše s příjemným pozvolným stmíváním. V době počátku naší cesty vstávalo sluníčko až někdy kolem sedmé, což je pro nás spíš syndrom podzimního času.

Probíráme s Felipém rozdílnosti v našich zemích a zákonitě se dostáváme na národní mentalitu a od ní už je jen krůček k politice, a to není právě klidná debata. Slovíčkem rusfetti ospravedlňuje Felipé různé úplatky a protekcionalismus na všech úrovních, které k Řecku neodmyslitelně náleží a které tady nepředstavují nic nepatřičného. Zdá se, že rusfetti je něco, co legalizuje podplácení třeba i ve sféře komunální politiky. Například zájemci o jistý post ve společenském nebo politickém světě se snaží o to, aby si naklonili co největší počet lidí, kteří jim mohou dát svůj hlas při rozhodování. A co je lepším argumentem takových úmyslů než poskytnutí nějaké protislužby, slibu anebo hmotného dárku? A jaká příležitost je pak pro takové formy opodstatněných darů nejlepší? Samozřejmě kmotrovství při křtech nebo pozice svědka při svatbách. A tak si takoví kandidáti na určitou funkci zavazují své voliče a „kmotrují a svědčí“ jako na běžícím pásu. V podstatě jsou to stejné výlohy jako třeba na volební kampaň, ale pomohou konkrétním osobám, nerozplynou se v nepřehlednu, v samoúčelných gestech, tvrdí Felipé. Možná má pravdu. A že se slíbí nějaké místo úředníka, povolení ke stavbě nebo k živnosti? Proč ne – to také není nic špatného, usmívá se Felipé. Jistě, až na to, že pak třeba státní aparát bují jako kopřivy na smetišti. A to je jeden z problémů Řecka.

Naši diskusi, která zase začíná nabírat otáčky, zarazí prudké zabrzdění. Zuzana si odepíná pás a vystupuje z auta. Shýbá se před kola vozu a něco zdvíhá. „Želva,“ prohodí s despektem Felipé, „takových ještě uvidíte a taky třeba i bahenních. To není žádná velká vzácnost, stejně jako třeba hadi nebo štíři.“ Při těch slovech obě zpozorníme. Zuzana má panický strach z hadů, mně se zase víc, než je zdrávo, protiví tahle hmyzí havěť jako štíři a pavouci.

Felipé se pobaveně směje: „Ale nemusíte se bát, nejsou jedovatí ani nebezpeční, to takoví medvědi nebo vlci…“ Zuzana přenesla želvu, která jí leknutím pomočila rukáv, přes silnici a položila ji do trávy. V autě pak při vzpomínce na Lídino někdejší vyprávění navazuje na Felipovu poslední větu: „No jo, vlci, medvědi – to bylo kdysi, ale teď?“

„Tady na severovýchodě jsou ještě i pralesy a pořád tam ještě žijí vlci a hnědí medvědi… Ostatně u vás na Slovensku taky…“ Felipé včas zaregistruje, že se obě nadechujeme, abychom mu vyvrátily slova o Slovensku. „Já vím, že už Slovensko k vám nepatří, ale je to jen kousek od vás…“ Na to se nedá už nic namítat. A asi má pravdu i v tom, že by téhle zvěře včetně srnčího, jelenů a divočáků bylo v Řecku mnohem víc, kdyby ji neredukovali vášniví lovci. A to někdy i poměrně dost nekontrolovaně. Otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně.

Asi špatně, když musely být zřízeny přírodní rezervace, jako například Olymp v Makedonii či Vikos-Aoos v Epeiru a řada dalších, a ochranáři bojují i o jiné lokality jako třeba o bažiny kolem řek Evros a Nestos, kde je spousta nejen vzácných živočichů, ale i rostlin. A zřejmě se jim to daří, protože později jsme měly štěstí nejen na čápy, volavky, ale i na exotické pelikány a elegantní plameňáky. Zato se zážitkovou trofejí, v níž by figurovali populární delfíni, jsme bohužel na rozdíl od řady šťastnějších návštěvníků z Řecka neodjely. A asi jsme nebyly jediné. Možná to byla jen smůla, možná za to může i nepříliš citlivý sportovní rybolov s harpunami a slyšely jsme pak na pobřeží i zkazky o drastickém lovení s dynamitem. Nepochybně svůj podíl na stále častější delfíní absenci má i mohutnící turismus. Ale i tak je na trhu a v restauracích ryb neuvěřitelné množství. Otázce, kolik jich pak ještě zůstává v mořích, se všichni s nadhledem smějí. Snad to tedy nebude ještě tak zoufalé…

Líbí se nám blahovičníky podél silnice a rozplýváme se nad opunciemi, které jsou pro nás obdobně jako agáve romantickým symbolem jižních krajin, ale Felipé zrovna nadšením neoplývá. „To je náplava, tyhle stromy sem byly zavlečeny teprve před pár stoletími, ale pokud k Řecku něco patří, tak je to makchie.“

„Co je to makchie ?“ ptáme se téměř unisono v představě nějakého zvláštního stromu. „Tohle,“ ukazuje Felipé na neproniknutelný křovinatý porost. Podle brožury o řecké flóře, jak jsem si vzápětí nalistovala, se nejedná jenom o jeden druh keře, ale je to taková zajímavá směska. A do ní se počítá třeba vavřín, kručinka, dub cesmínový a kermesový, což jsme nikdy předtím neslyšely, ale i různé byliny. Nejzajímavější z tohohle mixu je ale asi pistácie lentišková , z jejíž pryskyřice se prý vyrábí mastix, a ten je zase potřeba při výrobě mastiky. A tuhle lihovinu znají určitě i ti, kteří Řecko nikdy nenavštívili. A jiná pryskyřice, tentokrát z borovice halepské, má na svědomí zvláštní nedefinovatelnou chuť řeckých vín, která se s ní ochucují. Původně sice byla používána na vysmolování sudů, ale když Řekové zjistili, že dává vínu zvláštní specifickou chuť, začali ji do vína přidávat schválně. A aby toho nebylo málo, tak probíraná makchie se ve vyšších výškách, kde se zřejmě mění i její složení, jmenuje pro změnu frygana.

O spoustě z těchhle rostlin jsme nikdy předtím neslyšely, stejně jako o těch, které se nikde jinde na světě nevyskytují a jejichž názvy na nás Felipé chrlil z brožurky o řecké přírodě, kterou nám darovala María. Stejně jsme neznaly jejich české ekvivalenty. Ujišťoval nás, že máme šanci vidět i nádheru rozkvetlých pomerančovníků a citroníků na peloponéských plantážích. A nemýlil se ani v tom, že skutečnost daleko předčila barevné obrázky z prospektů, kterými nás v téhle chvíli častoval. Ještě chvíli mluvíme o oleandrech, fíkovnících, platanech, moruších, meruňkách, ale také o tabáku, bavlně, o pšeničných polích a vinicích, což všechno na řeckém území najdete. Intenzivnější zemědělství lze vystopovat v několika málo úrodných rovinách, ale daleko více v malých údolích pod slunečnými kamenitými svahy. Na mnohých místech byl v průběhu času kvůli pastvinám pro rozrůstající se stáda ovcí vykácen původní les, což také není právě velké plus pro řeckou přírodu, která je typická vysokými pohořími a téměř všudypřítomným jižním mořem. Vlastně nejvzdálenější místa od mořského pobřeží jsou na řeckém území daleko maximálně sto čtyřicet kilometrů.

„Královnou Řecka je ovšem oliva,“ dodává Felipé nekompromisně – možná to někde vyčetl, ale nepochybně se opírá o realitu. S olivami se v Řecku pak setkáváme doslova na každém kroku. Jak by ne, když je zde asi sto dvacet sedm miliónů olivovníků. A využívá se z nich i dříví při sezónním topení v kamínkách s dlouhými rourami nebo v dzaki, což je něco hodně podobného jednoduchému krbu. Olivový olej i olivy různých druhů jsou prostě neodmyslitelnou a hlavně každodenní součástí řeckého jídelníčku. Možná, že právě tenhle fakt násobený také příznivými účinky rybího masa a spoustou zeleniny, nepochybně i v součtu s řeckou letorou, je důvodem vyšší průměrné délky života, než je tomu u nás, ale i v některých vyspělých okolních zemích, jako je třeba Německo. Muži se zde dožívají v průměru 74 let, ženy 80 roků. A to navzdory skutečnosti, že zdejší lékařská péče, zejména pak na venkově, kde připadá na sto tisíc obyvatel necelá stovka lékařů, nemá právě nejvyšší úroveň. Víc než polovina řeckých lékařů pak působí v Athénách. I když po studiích si každý adept medicíny musí odsloužit určitou povinnou dobu někde v regionech a na venkově, kam jsou posíláni.

Ale vraťme se ke stříbřitě zeleným a na existenční podmínky nenáročným olivovníkům, které rostou všude, kde je to jen trochu možné. Hranici jejich výskytu by logicky měla vytvářet místa, kde teploty pravidelně klesají pod nulu – oliva totiž mráz nesnáší. Ovšem ani v ráji oliv není slunce bez stínu. Problém, který dělá jejich pěstitelům velkou starost, se vejde mezi palec a ukazováček. Jmenuje se dacus oleae a je to moucha, která si umanula klást svá vajíčka do plodů oliv, které nabodává. Larvy, které se potom vylíhnou, vysají z dužiny veškerý olej a oliva je vlastně už na nic. A tahle malá moucha dokázala zburcovat i státní aparát, který se nyní stará o pravidelné letecké postřiky proti škodlivé bzučivce. Pěstitelé rádi zaplatí nějaké to procento ze zisku za poskytovanou službu, než přijít o všechno.

Díky povídání jsme ani nezaznamenaly, jak čas utíká, ale upozornily nás na to sílící sluneční paprsky, které z autíčka bez klimatizace udělaly tepelnou konzervu. Řecké slunce je jiné než to naše – neumím to definovat, ale prostě je jiné. Plné zvláštního jasu a chvění, mírně nasládlé s vůní větru…

„Zastavíme někde, něco pojíme a odpočineme si,“ navrhla Zuzana a já se ponořila do podrobné mapy, abych vyhlédla nějaké příhodné místečko. Ale jako vždy převzal kormidlo Felipé: “Jsme jen pár kilometrů od místa, kde teď bydlí můj kmotr, je to kousek za Kastanéou. Určitě by byl rád, kdybychom ho navštívili.“ My si tím tedy tak jisté nebyly, ale Felipé uměl přesvědčit, stejně jako horko, pod kterým jsme malátněly stále víc. A úhledný bílý domeček obklopený zelení byl příjemnou oázou stínu a srdečnost starého pána pak tím nejpádnějším argumentem.

Neplánovaná lekce antiky

„Víte, já nevidím moc rád, že Felipé jezdí stopem, ale tahle náhoda, která ho svedla dohromady s vámi, mě s tím jeho způsobem cestování pro dnešek smířila,“ pronesl s úsměvem Felipův kmotr, jinak profesor dějepisu na odpočinku, když jsme se usazovali na zadním dvorku pod pergolou, celičkou obrostlou zelení. Chladivý stín s výhledem do slunečného dne a velký džbán chladné vody na stole bylo přesně to, co jsme všichni tři potřebovali. A když baculatá profesorova hospodyně přinesla tác se čtyřmi poháry frappe, což je káva s našlehanou pěnou a úhlednými kostičkami ledu, připadaly jsme si se Zuzkou jako v ráji.

Obvykle spíš řecká domácnost nabídne kafedáki, tedy šálek kávy, silné černé kávy bez mléka, které se tady říká kafes ellinikos a která se pije běžně po celý den – a nezřídka i velice silně oslazená. Ovšem můžete si vybrat – slabě oslazenou, středně, anebo hodně. Řekové dokonce mají pro tyto tři druhy slazení i své názvy: sketto, metrio a gliko. Nabídnuta vám může být i horká instantní káva, v jejímž názvu vůbec slovíčko kafe nenajdete – říká se jí totiž ness sesto. My ale měly to štěstí, že panu profesorovi zachutnalo frappe, které se většinou objevuje spíše v nabídce restaurací a kafenionů.

Zuzanu ledová káva nadchla natolik, že jsme pak sháněly vrtulky, jimiž se káva našlehává, při mnoha dalších zastávkách. To už bohužel s námi nebyl Felipé a my se u pana profesora zapomněly zeptat, jak se tenhle kávový aparátek vlastně nazývá. A tak nám byly střídavě předkládány pohárky, konvice, lžičky, dokonce nám v jednom obchodě majitel nabídl sklenici svého vlastního čerstvě připraveného frappe, které měl ve vedlejší kanceláři. Úspěch jsme slavily až v Athénách ve velkém supermarketu, kde jich byla v regále celá kopice. Považovaly jsme to za jedno z osobních vítězství, které ale rychle splasklo, když jsme po návratu zjistily, že tyhle věci lze pořídit ve speciálních prodejnách i u nás.

Teď jsme se ale rozplývaly nad profesorovou pozorností, jeho výtečnou angličtinou a také vynikajícími ořechovými koláči, které Ánna přinesla ke kávě. Říká se jim tady karidopitta, zatímco jablečný koláč je pro změnu zase milopitta. Vzpomněly jsme si ještě na ranní lekci, že slaným špenátovým pirohům Felipé říkal spanakopitta a těm s tvarohem zase tiropitta, takže jsme si odvodily, že koncovku pitta má všechno spojené s těstem. Třeba i lukanikopitta, což je uzenka v těstové placce. Trochu nám do téhle teorie ale nezapadal koláč z cizrny s drobenkou, který tady nese název revithokeftedes, ale na druhé straně – jak jsme si snažily logicky zdůvodnit – nemá žádnou náplň, aby si třeba ono koncové pitta po právu zasloužil.

Ale od koláčové filozofie jsme se, ani nevím jak, rychle přenesli do řecké antiky, která byla a zůstala profesorovou velkou láskou. „Víte, když budeme objektivní, s pozůstatky říše byzantské se na území Řecka setkáte mnohem častěji než s památkami z doby antiky. A nejsou to jen kostely, kláštery, hrady a městská opevnění, ikony či nástěnné malby, ale i tradice, jejichž stopy najdete všude – v lidovém umění, v hudbě, krojích, dokonce i ve způsobu myšlení dnešních současníků. Vlastně, když se to tak vezme, Byzanc jako taková definitivně padla teprve v polovině patnáctého století a všimněte si, že Řekové i dneska vždycky mluví o Konstantinopoli a ne o Istanbulu, jak ho po dobytí přejmenovali Turci. Ale za prvními stopami kulturního světa na území Řecka bychom museli jít ještě hodně, hodně daleko do dob před Kristem.“

I když to pro nás rozhodně není žádná novinka, objevně a zasvěceně přikyvujeme. Jasně, kdo by neznal ze školy dobu Hellady, kulturu mínójskou, kykladskou a další, později pak Mykény, Spartu, Tíryns, Pylos, Athény, Théby, zhruba dvanáct set let před Kristem pak kulturu dórskou… Skáčeme profesorovi do řeči jako neposlušné žačky, když vysloví jméno našeho oblíbence Homéra, připomínáme si jeho Odysseu a Íllias, ale hned se dopouštíme chyby při časovém určení Solónovy ústavy a prvního demokratického zřízení athénského, které patří do roku 594 před naším letopočtem. No, bóže, kdybychom chtěly, určitě bychom pana profesora nachytaly na švestkách, zeptat se ho třeba na naše slavné Přemyslovce nebo na Karla IV. Na poněkud jistější půdu se už dostáváme, když je řeč o peloponéském spolku v čele se Spartou a o řecko-perských válkách. Profesor potěšeně potřásá hlavou, když se snažíme v angličtině prodat to, co víme už ze školních lavic. O vítězství u Marathónu a předání zprávy o něm, které znamenalo pro vyčerpaného posla smrt a pro budoucí generace jeden z nejobtížnějších běžeckých závodů. Lovím z paměti porážku u Thermopyl, které pak profesor kontruje vítěznou námořní bitvou u Salamíny a řadou dalších.

O něco jistější jsme si už na parketě líčící rozmach Athén a jejich soupeření s vojensky založenou a tvrdou Spartou a vstup Filipa Makedonského do hry. Doslova záchranný kruh pro nás představuje osoba Filipova syna Alexandra Velikého a jeho vítězná tažení. O těch jsme se přece ve škole učily dost podrobně. Ovšem znovu na tenkém ledě se ocitáme, když přijde řeč na vznik helénistické kultury vyrůstající na troskách makedonské říše či na etapu náležející Korinthu. Ačkoliv ke slovu antika náležejí i římské dějiny, dobu římské říše a nadvlády Římanů profesor prochází podezřele zběžně, i když nepochybně znalosti mu ani v tomto směru nechybějí. Časem zjišťujeme, že Řekové jsou velicí a nadšení patrioti, ale to, co se jim nehodí do krámu o slavné minulosti, příliš rádi neprobírají. Samozřejmě, je to tak daleko příjemnější. A pokud byste je náhodou chtěli opravovat v historických údajích, mohli byste si zadělat na nepříjemnost, přinejmenším je pak rozhovor striktně ukončen. Naštěstí naše vědomosti jsou spíše útržkovité a rozhodně si nejsme jisté v kramflecích ani v datech, ani v údajích, takže se tohoto faux pas nedopouštíme. Pro dnešek, později jsme se přece jen párkrát spálily, než jsme si vytvořily přijatelnou strategii pro podobné diskuse.

A tak pokorně ještě absolvujeme několik vpádů Gótů, Vandalů, Hunů, Peršanů, Avarů, dokonce Slovanů a několika dalších, což se už odehrává v době po Kristu, stejně jako už ve zkratce pojaté další pestré dějiny téhle země s vůní oliv a nezlomnými hrdými obyvateli.

Ukazujeme profesorovi okopírované Bářiny a Lídiny fotografie z jejich dřívějších pobytů v Řecku a profesor se při jejich prohlížení usmívá pod ten svůj bílý smetáček na horním rtu: „No ano, Olympie – tu nesmíte vynechat. To bylo středisko kultu Dia. A taky dějiště nejstarších starořeckých her. Jestlipak víte, kdo byl zakladatelem olympijských her?“ Matně si vzpomínám na jakousi pověst, kde měla co dělat láska, závody, smrt protivníka… Mám v tom ale pořádný guláš, a tak mě profesor shovívavě opravuje: „Zní to tak trochu jako pohádka – pyšný král Oinomaos přislíbil svou krásnou dceru tomu, kdo ho porazí při závodech na vozech. Cizinec Pelops, který přišel z Malé Asie, se smluvil s královým vozatajem a způsobil pád Oinomaova vozu, přičemž se král zabil. Toho vozataje pak pro jistotu, aby ho neprozradil, shodil Pelops ze skály a vysloužil si tak prokletí svého rodu. A kletbu nesmazalo ani to, že si krásnou Hippodameiu vzal za manželku a na usmíření královy duše založil olympijské hry. Vlastně po něm zůstalo ještě něco – Peloponnésos, Pelopův ostrov. Do řady jeho potomků patřil třeba mykénský král Agamemnón a Meneláos, král Sparty.

„Jasně, to je pověst, kterou probírají různí spisovatelé a dramatici z rozličných stran a úhlů pohledu, ale bylo to tak doopravdy?“

„Legenda je vždycky hezčí než realita. Podle historických záznamů olympijské hry vznikly až v roce 776 před Kristem a od tohohle data Řekové počítali svůj letopočet. Ale až tam budete, dobře si prohlédněte zbytky rozlehlého gymnasia a taky palaistry, kde se závodníci připravovali na závody… A okolo je tam také spousta památek, třeba ruiny dórských chrámů bohyně Héry a boha Dia, které jsou hlavními olympijskými svatyněmi. Základy Héřina chrámu, který je nejstarší, pocházejí někdy z doby kolem roku pět set před naším letopočtem. Někteří odborníci uvádějí data dokonce ještě o dvě století starší. Byly tam vztyčeny čtyři z více než pětimetrových sloupů, jejichž styl je poněkud rozdílný, jak byly postupně jejich původní dřevěné formy vyměňovány. A…“ Další podaný list s obrázky přetrhl profesorovi nit.

„Ach ano, Sunion, tenhle vápencový mys patří zase bohu moře Poseidonovi. Byl tam starý chrám, ale ten zničily perské války, ovšem v roce 445 tam byl vybudován chrám nový, mramorový s nebývale štíhlými sloupy. Bylo jich celkem osmatřicet, dneska jich je vztyčených, myslím, asi patnáct. A kousek od chrámu jsou i zbytky o něco staršího Athénina posvátného okrsku, tedy dvou kultovních staveb,“ pokyvuje hlavou profesor a hned se zase soustřeďuje na Korinth.

V jeho povídání o starověkém a novém Korinthu nám poněkud unikají souvislosti, ale zaujalo nás vyprávění o jakýchsi kamenných kolejích a vlečné dráze diolkos pro podvozky, na kterých soumaři za dob tyrana Periandra přetahovali lodě z moře Egejského do Jónského a naopak. Upozorňuje nás na části Apollónova chrámu ze šestého století před Kristem, poklepává prstem na fotografie zachovalých komplexů staveb z římského období, zastavuje se u agory, jejíž delší strana má více než čtvrt kilometru, a u sloupové síně dokonce sto pět metrů dlouhé. Na vyvýšeninách v okolí stál velký římský chrám Oktaviin a chrám Apollonův se znovu postavenými sedmi dórskými sloupy. O něco dále pak vzdálenější chrám Afrodítin, kde prý tisícovka služebnic zasvěcených této bohyni provozovala chrámovou prostituci. Obracíme se se Zuzanou na sebe: „Ale podívejme se, kam se tedy na tuhle porci dneska hrabe sebevětší veřejný dům.“

U obrázků z Delf se pan profesor najednou odmlčel. Zdá se, že na věštírnu boha Apollóna pod Parnassem má nějaké speciální vzpomínky, o které se nyní nehodlá dělit. A my nenaléháme – každý má právo na své tajemství. Pak vypráví o dračím bohu Pythónovi, synu bohyně Země, kněžce Pýthii a jejích věštbách, které mohly být vykládány několikerým způsobem, o pokladnicích, které si tady budovaly jednotlivé městské státy a schovávaly si do nich své kultovní předměty i bohaté obětní dary, o delfském spolku dvanácti měst, o nájezdech a plenění, o pověstném kamenném pupku světa, o muzeu a Apollónově chrámu, divadlu, stadiónu, pohřebišti, o pramenu Kastaliá, o kruhové stavbě tholos… Po nějaké chvíli už přestávám registrovat všechny ty úžasné poklady a zajímavosti. Tohle všechno prostě normální smrtelník nemůže vstřebat. Alespoň ne tak rychle.

To už bližší mi byla báje o hrdinovi Heraklovi, který na příkaz mykénského krále Eurysthea musel splnit dvanáct přetěžkých úkolů, mezi nimiž bylo i zabití zvlášť nebezpečného lva v Nemei. Tam se, což je pro změnu historicky doloženo, od roku 573 konaly každé dva roky hry na Diovu počest. Stadión, na kterém se závodilo, leží v údolíčku asi půl kilometru od Diova chrámu v dórském stylu. Anebo mohutný hrad z doby bronzové v Tírynsu, jehož byl Heraklés údajně také pánem.

Řadu novinek jsme se dozvěděly i o místě zvaném Knóssos, sídle krále Mínóa s proslulým labyrintem. V jeho hloubi byl chován proslulý Mínótaurus – napůl člověk, napůl býk. Myslím, že v jednom z hypotetických výkladů jsem četla, že to byl snad královský potomek. Tak byla to pohádková obluda, anebo výsledek nějakých genetických pokusů? Na tohle profesor moc slyšet nechce, proč neuchovat pohádkové tajemno místo logického vědeckého vysvětlování? Raději vypráví o historii ostrova Kréta, která sahá až do doby kamenné. Ale přitažlivější je spíš téma nevysvětlené, tajemné ostrovní katastrofy, která pohřbila celou rozsáhlou kulturní etapu. Minulé století pak registruje odkrytí někdejšího rozlehlého paláce na ploše asi dvou hektarů a částečnou rekonstrukci zachovaných zbytků této lokality. Podle profesora si máme na prohlídku paláce a staveb v jeho okolí rezervovat nejméně celé odpoledne.

„A rozhodně nezapomeňte na Mykines (Mykény). Tohle město založil Perseus – víte, o kom mluvím. Byl to také hrdina, který pořád cestoval a prožíval různé neuvěřitelné příhody. Kromě jiného získal hlavu Medúsy s hadími vlasy – při pohledu do jejího obličeje každý zkameněl. Docela dobrá zbraň, bezhlučná, nekrvavá, bezbolestná… že? Možná by se dneska hodila. A taky tady sídlil rod toho prokletého Pelopa, pamatujete si? Členy tohoto rodu pronásledovala jedna vražda za druhou. Tak třeba Pelopův syn Atreus naservíroval svému bratrovi k obědu jeho dvě děti. Už jsem prve říkal, že do téhle nešťastné řady patřil také Agamemnón , to byl zase syn toho bezbožného Atrea, a ten byl pro změnu po návratu z trojské války zavražděn svým bratrancem a vlastní ženou. A na těchhle dvou vražednících se pak zase pomstily Agamemnónovy děti – Orestés a Élektra, to už je známější historka, že?

„Á, Akropolis,“ profesor se rozzářil, jako bychom mu nabídly tu nejlepší lahůdku, když vzal do ruky další archy s obrázky. Samozřejmě, kdo navštívil Řecko a Athény, nemůže si Akropolis nechat ujít. Ačkoliv mnozí si Akropolis, neboli Horní město, spojují pouze s Parthenonem, což byl panenský chrám zasvěcený bohyni Athéně. „Vznikl v pátém století před Kristem na vápencové, víc než sto padesát metrů vysoké skále uprostřed města a zub času se na něm silně podepsal. Také ale díky smogu a emisím. Ovšem i jeho zbytky s chybějící střechou, vnitřními stěnami a někdejšími freskami vás ohromí svou vznosností, harmonií, ale i určitým spiritem, který místu zůstal. A Akropolis, to není jen tento světoznámý chrám. Už při výstupu po schodech uvidíte malý chrám zasvěcený Niké. A víte, že těm malým předsíňkám či výklenkům na východní a západní straně vnitřního prostoru se dodnes říká nika? Nepřipomíná vám to něco?“ Souhlasně jsme přikývly, ale tohle vysvětlení vzniku celkem známého slova je pro nás absolutní novinkou.

„Pak jsou tam mohutné vstupní Propylaje s dórskými i jónskými sloupy, ale také Erechteion, což je chrám kdysi zasvěcený božstvu souvisejícímu s Poseidonem. Víte, mě zaujala jeho nesouměrnost a složitost, s níž je tady propojeno několik svatyní. Vás ale spíš zaujmou sochy těch šesti karyatid, tedy podle legendy statečných dívek z arkadské Karyai, které zastupují funkci sloupů na jedné straně sloupové síně. Bohužel uvidíte už jen kopie. Stejně z těch původních šesti se zachovaly už jen čtyři, jedna byla odvezena do Britského muzea v Londýně, jedné chyběla hlava… Ale ty zbylé originály jsou v muzeu na Akropoli, a tam jsou i jiné skutečné skvosty. Sochy ze šestého a pátého století před Kristem – oblečené dívky a nazí mladíci s klasicky krásnými těly,“ šibalsky na nás mrkl pan profesor a s přesvědčením dodal: „Tak krásné postavy neuvidíte dneska ani v posilovnách nebo v amerických filmech. Jsou tam i zbytky plastické výzdoby z Parthenónu a dokonce i fragmenty z ještě starších chrámů Akropole, z doby před perským vpádem…“

S nadšením hovořil o antických divadlech a sloupořadích pod svahem Akropole, jmenoval pro nás hotové jazykolamy jako ódeion Héroda Attika, Dionýsovo divadlo, Eumenova stoá a posvátný okrsek boha lékařství Asklépia, pahorek Areopag, pojmenovaný sice podle boha války Area, ale významný i tím, že na němž zasedal prastarý soudní tribunál, jiný pahorek Múz, zvaný Musaion, s Filopappovým náhrobkem. A další pahorek Pnyx, který sice v historii patřil sněmu lidu (i když tohle označení je hodně sporné, když se ho směli účastnit jen svobodní občané mužského pohlaví nad dvacet let – ženy nárok neměly), ale dnes je přitažlivý spíše pořádanými představeními o slavné minulosti města ve světelných a zvukových show. Profesor ponořený do své celoživotní vášně sice hovořil ještě o celé řadě dalších zajímavostí – hrnčířské čtvrti, hřbitovu, Héfaistově chrámu a jiných podobných stavbách, tržišti, knihovně, stadiónu, o Věži větrů…, ale to už naše paměť opravdu nebyla schopna pojmout. Prostě jsme se v těch skvostech doslova utopily.

Oživením byla další várka frappe, které předvídavá Ánna přinesla na stůl, a téma, jež nyní mírně rozčepýřenému panu profesorovi připomněly další obrázky: Naxos – největší a úrodný ostrov v Kykladách. A pod benátskou pevností město stejného jména se zastřešenými uličkami, zajímavou šestimetrovou mramorovou branou a mramorovými sochami ze třetího tisíciletí před Kristem v muzeu. Zajímavé památky, zajímavá historie, ale i krásná báje se váže k tomuto místu. Tady údajně athénský princ Théseus opustil Ariadnu – krétskou princeznu, která mu nejen pomohla zabít Mínótaura, ale i uniknout z knosského labyrintu. Jo jo, nevděk a zrada patřily k lidským dějinám už od těch nejstarších dob.

Záběry z osady Malia na Krétě si profesor prohlížel dlouho a důkladně. Brumlal si pod vousy o paláci z doby bronzové, starokrétském oltáři s kamennou obětní deskou, pak ukázal prstem na několik velkých hliněných zásobnic a sýpku s násypnými káděmi a už obracel pozornost k dalším snímkům, tentokrát z ostrova Délos nebo také Dilos, rovněž z Kyklad. „Tenhle ostrov byl pro staré Řeky posvátný. Byl osídlený už od třetího tisíciletí před Kristem a podle pověsti se tady narodil Apollón a jeho sestra Artemida. Určitě vás bude zajímat, že od roku 425, kdy tady byla provedena taková speciální kultovní očista, se nesměl na ostrově nikdo narodit ani zemřít. Takže ti, co měli na kahánku anebo těhotné ženy před slehnutím, byli odváženi na vedlejší ostrov Rhéneiu. Na počátku prvního tisíciletí se stal Délos svobodným přístavem, kvetl tady čilý obchod, zejména s otroky. Taky tady je při široké cestě sloupová síň Filipa Makedonského, propylaje, posvátný okrsek s Apollónovými chrámy, zbytky čtyř pokladnic… Nejznámější připomínkou starověku ovšem asi je padesátimetrová terasa s řádkou štíhlých mramorových lvů – dneska už je jich z původních devíti jen pět. Myslím, že pověst hovoří o tom, že tihle lvi měli střežit posvátné jezero a na břehu tohoto jezera (dneska už zavezeného, tuším, že kvůli malárii) se prý bohyni Létó narodily obě děti.

Téměř s lítostí bere profesor do rukou několik už posledních archů se snímky ze Sparty. Jako první se dozvídáme, že Sparta byla vlastně hlavním centrem krajiny peloponéského území s názvem Lakónie. Že to byl dlouholetý rival Athén, jsme věděly už ze školy, stejně jako o vzpourách otroků, nezapomenutelném Spartakovi či o drastické vojenské výchově, odmítající slabé, postižené, nemocné… A ačkoliv se dochovaly nepoměrně rozsáhlejší připomínky athénské kultury, Sparta měla větší úspěch v dobyvatelských snahách. Společně s Athéňany porazila Sparta Peršany, aby pak dosáhla vítězství i nad Athénami. Ale potom jí to natřeli Thébané a brzy se proti ní postavil celý Peloponés. A pak už to šlo spíš dolů než nahoru, i když ještě za římské nadvlády ve druhém století našeho letopočtu zažila Sparta ještě jednu fázi rozkvětu, než ji ve čtvrtém století převálcovali Vizigoti a o něco později sem pronikli i Slované.

O zašlé slávě vypovídá jen několik trosek chrámů, divadla a zbytky antických staveb mezi akropolí a řekou Eurótem. Víc asi nabídne tamější muzeum. „Ale možná byste se měly podívat za řeku – tam jsou zbytky pozdně mykénského sídliště a trosky okrsku zasvěceného Meneláovi a Heleně, nebo Apollónův Amyklaion s hrobem jeho oblíbence Hyakintha. To je ovšem zase pověst…“

Pan profesor by vyprávěl a vyprávěl, ale čas byl neúprosný a my jsme ještě chtěly ujet kus cesty k místu dalšího našeho noclehu. Ještě před rozloučením vysekl českým autorkám fotografií úžasnou poklonu, v níž chválil nejen cit pro záběry, ale hlavně duši každého z předkládaných snímků. „Moc rád bych se někdy s těmi zajímavými dámami sešel, určitě bychom si velice rozuměli,“ řekl ještě na závěr, než Félipovi mezi dveřmi vtiskl do dlaně bílou obálku (nepochybně s penězi) a nám oběma políbil s galantním gestem hřbet ruky.

Musím přiznat, že jsme na nadšeného pana profesora a jeho zanícené vyprávění vzpomínaly pak v Řecku několikrát za den a mnohokrát ještě i po návratu domů.

Schůzka pod Bílou věží

Na křižovatce před vjezdem do města Thessaloniki, které my Češi známe spíše jako Soluň, jsme se rozloučily s Félipem. Odbočoval ke svému domovu, kam se už nesmírně těšil, a srdečně nás zval k návštěvě. Nějak jsme si už zvykly na jeho doprovod, že nám to bylo skoro až líto, ale život už je takový – každé setkání má v sobě zároveň již stopu loučení. Ještě jsme ve zpětném zrcátku zahlédly jeho mávající postavičku a už jsme se zabývaly dalším setkáním, které jsme měly domluvené přímo ve městě. Symbolicky pod Bílou věží. Chtěly jsme to zvládnout ještě před setměním, protože hledat určité místo v naprosto cizím městě v noci není právě to nejlepší řešení.

Navíc jsme byly trochu vyjukané z řeckého stylu jízdy. Nějak se nám vnucuje pocit, že tahle pravidla silničního provozu, kde se jezdí „na sílu“ a kde zřejmě platí právo rychlejšího a silnějšího, nebo možná drzejšího, a kde tím prohrávajícím je zejména chodec, nikdy nezvládneme. Navíc je nám po chvíli jasné, že nějaký ten ťukanec nebo šrám na kastli, vzorek na pneumatikách sjetý docela nahladko nebo klakson na plné pecky nejsou pro řecké řidiče v žádném případě důvody k rozčilování. A vlastně jsme měly i štěstí, jenom čtyřikrát jsme zazmatkovaly na křižovatkách, což nám vyneslo špatné odbočení a dočasnou ztráty orientace v nakresleném plánku, ale nakonec jsme přece jen zaparkovaly kousek od místa schůzky a vydaly se pod Bílou věž, kterou – jak praví bedekr, postavili v 15. století (tedy relativně nedávno) Benátčané v tureckých službách. Turci si v ní později zřídili jakousi řeckou Bastilu pro odbojné janičáry, jejichž povraždění podle vyprávění dalo věži na čas hororový přívlastek Krvavá. Z ulice, kterou jsem k věži přicházely, byl vidět zapadajícím sluníčkem krásně pozlacený chrám svaté Sofie s klasickými byzantskými kopulemi. Deváté století, které má tato stavba s půdorysem ve tvaru kříže v rodném listě, na nás už přece jen udělalo dojem. Horší dojem nám ale připravilo zjištění, že Kristýna, dcera naší dávné kamarádky provdané za Řeka, na smluveném místě není. Nezbývalo než čekat, a tak jsme si dlouhou chvíli krátily pozorováním kolemjdoucích, miniaturního turistického vláčku na gumových kolech nazvaného legračně tsaf tsuf a čtením v moudré knížce o řeckých zajímavostech, kterou nás na cestu vybavila Lída.

Vlastně jsem ani nevěděla, že název města má na svědomí dcera Alexandra Velikého Thessaloníka, kterou si vzal za manželku pozdější makedonský král Kassandros, jenž město v roce 315 před Kristem založil. Rozkvět tohoto města nepoložil na lopatky ani pád makedonské říše, kdy se stalo správním centrem pro provincii Macedonia. Seznamujeme se s obvyklým toboganem rozvoje a nepřátelských vpádů, z nichž nejvíce městu ublížilo obsazení Turky v roce 1430 našeho letopočtu. Kolem roku 1600 se v zanikající městské zástavbě usídlili pro změnu španělští Židé a teprve v 18.století se sem vracely početnější skupiny Řeků. A v roce 1912 se Thessaloniki staly součástí současného řeckého státu. Málem bych zapomněla na jednu důležitou věc, tedy důležitou pro nás jako pro Češky. Narodili se tady slovanští věrozvěstové Cyril neboli Konstantin a Metoděj – někdy v první polovině devátého století. No vida, kde všude se nesetkáme s připomínkami historie té naší malé zemičky uprostřed Evropy.

Dneska jsou Thessaloniki druhým největším řeckým městem, žije tady okolo miliónu lidí, jsou zde usídleny správní úřady, pravoslavná metropolita, univerzita, město má velký přístav, rozvinutý obchod a na jeho území se konají věhlasné mezinárodní veletrhy. A žije tu také hodně mladých lidí, jak jsme odvozovaly od zaplněných večerních ulic. Už už jsme se vzdávaly naděje, že naše návštěva ve městě proběhne podle předem domluveného scénáře, když se za našimi zády ozval dívčí hlas, omlouvající se dopravní zácpou. Kristýna, která svým profilem a hustými černými vlasy nezapřela svého řeckého otce, mluvila velmi dobře česky, ale s přízvukem působícím trochu legračně a zároveň jaksi dojemně.

„Město si prohlédnete až zítra, provedu vás, teď se ale dojdeme najíst. Vím o jedné dobré restauraci a snadno se tam i zaparkuje. Jeďte za mnou,“ ujala se Kristýna vedení, když nám vysvětlila, že budeme mít k dispozici celé apartmá jejích rodičů, kteří jsou v cizině, ona že bydlí jinde – se svým přítelem. Říkala to trochu významně a zřejmě čekala na naši reakci, čemuž jsme začaly přikládat význam až později, když jsme se lépe orientovaly v řeckých názorech a vztazích.

Předsudky v tomto směru nejsou totiž ještě zdaleka překonány ani ve velkých městech. Jednak – jak už to bývá – starší generace i ve městě přece jen stále lpí na starých pořádcích. A jednak městské aglomerace zásobuje pravidelným přílivem zejména mladých lidí, hledajících uplatnění, příležitost a snazší život, především venkov, kde tradice a staré zvyklosti přežívají mnohem úporněji. Vlastně, když se to tak vezme, všichni sem přišli z venkova – někteří dříve, jiní později. A vazby na venkov zůstávají daleko pevnější, než by se člověku mohlo zdát.

Ještě před nedávnem byl třeba nemyslitelný polibek na veřejnosti – a to i mezi manžely. Stejně jako schůzka dvojice bez přítomnosti dalšího člena rodiny nebo příbuzného ze strany dívky či ženy. Ve velké míře dodnes přežívá kult muže jako rozhodujícího činitele včetně volby životních partnerů pro syna či dceru. Rovnoprávnost pro ženy je sice zaručena ústavou už od roku 1975, ale víte sami, jak to chodí – ani u nás nelze říci, že bychom byli právě vzorem rovnoprávnosti, třeba ve výši platů, v politických i společenských funkcích a podobně. Jiný zákon, vydaný v Řecku o sedm let později, hovoří o tom, že vést domácnost již není jednoznačnou povinností ženy, ale de facto tahle záležitost stále leží na jejich bedrech, jako třeba ve většině českých rodin. Ostatně řecké ženy mají pořád co dělat, pracují ve firmách a podnicích, na polích, doma. Jak řekla Lídina přítelkyně Olina – nikdy nesedí s rukama v klíně, na venkově určitě ne. I při rozhovoru třeba pletou klobouky či vyšívají, vždyť výbava nevěsty, ale i domácnost potřebuje tolik věcí… A vyšívané dečky jsou jedním z nepostradatelných okrášlení domova – jsou všude, na každém kusu nábytku, na pračce, na nádobí, na talířích…

Ale na řeckém venkově ještě stále vesměs platí, že mladí žádají o povolení rodiče při rozhodování o zaměstnání nebo o jeho změně či o jiném životním kroku. To vše by měl podle starých obyčejů schválit především otec (a to mnohdy i v případě, jsou-li děti již mimo otcovský dům – třeba ve městě). A po svatbě se mužský kult z otce přenese obvykle na muže, ale navíc zde má pak slovo ještě tchán a tchyně. Vlastně se ještě nejednou setkáte i s tím, že žena nevychází do společnosti bez vysloveného souhlasu muže. Totéž pro ni platí o přijímání mužských hostů v domě anebo o setkávání se s přáteli či vstupu do domu muže, jehož žena není právě doma. Jinak se ale ženy na venkově navzájem pilně navštěvují, aby si popovídaly, každou chvíli se scházejí u některé ze sousedek nebo někde venku, třeba na návsi. Ale byly jsme později na venkově svědky, že i k diskotékám, které sice jako prvek moderní doby dorazily i sem a začínají podle našich norem dost v pozdní hodině, děvčata už sedmnácti či osmnáctiletá chodila v nechtěném doprovodu svých bratrů. I ti se stávali hlídači sestřiny pověsti, a co na tom, že jim bylo třeba jen dvanáct nebo třináct? A neexistuje ani, aby – nedej bože – přišla žena pro muže do kafenionu, aby šel domů k večeři. Maximálně si troufne stoupnout na silnici a slabým hlasem zavolat mužovo jméno, anebo pošle děti – ty mají v tomto světě naprosto jiný statut.

Doba k večeři se nám zdála už dost pokročilá, ale Kristýna nás ujišťovala o opaku: „Do sedmi večer večeří nanejvýš turisté, Řekové zasednou k večeři, která je pro ně hlavním jídlem dne, většinou až po deváté večerní. A mnohdy i déle.“ Proto se prý i personál v restauracích během večera, kdy má největší zápřah, střídá.

Jídelníček, který nám byl předložen zároveň se třemi sklenicemi vody, která se podává ve všech restauracích ještě před objednáním jako samozřejmost, jsme zkoumaly spíše podle fotografií pokrmů, třebaže byly vedle řečtiny popsány i názvy v angličtině. Když Kristýna přikývla na číšníkovu otázku, která končila slovem pikilia, vzápětí nám přistál na stole velký talíř s rozličnými studenými předkrmy. V nabídce sice figurovala, jak Kristýna charakterizovala, i různá „evropská jídla“, ale chtěly jsme ochutnat něco vysloveně řeckého. A neměl by to rozhodně být gyros, jenž známe z mnoha stánků v ulicích našeho města, nebo musaka (zapečené pikantní maso se zeleninou), které jsme si už párkrát daly v jedné z českobudějovických restaurací.

„Zajděte se podívat do kuchyně, než si objednáte,“ vybídla nás Kristýna, když intenzita reprodukované hudby poněkud zeslábla, a jak jsme se ujistily, nebylo to vůbec myšleno ironicky. Mnohde tak hosté běžně činili, ale pro nás to bylo přece jen příliš nezvyklé a žinantní koukat kuchařům pod pokličku, a tak jsme se znovu uchýlily k jídelníčku. Přitažlivě vypadala na obrázku fava, ale když nám Kristýna vysvětlila, že je to kaše ze žlutého hrachu s olejem, cibulí a citronovou šťávou, rychle jsme svůj výběr přehodnotily. Zuzana si dala juvetsi – drobné těstoviny zapečené s hovězím masem – a salata pikantik, z čehož se vyklubal okyselený a báječně okořeněný zelný salát. Mne zlákal tajemný název lachanodolmades, který jsem z jídelníčku raději slabikovala, abych se nespletla, a řecký salát. Na stole se přede mnou objevily zelné listy s mletým masem a rýží a v salátové misce kromě rajčat, okurek také cibule a olivy. Nebylo to špatné, ale zase nic tak zvláštního. To už Kristýniny paputsi, což jsou zapékané půlky plněného lilku, vypadaly zajímavěji, stejně jako chtapodi ksidato, chobotnicový salátek s octem a olejem. Mezi prázdné i poloplné talíře přinesl číšník také kávu a naší hostitelkou objednané zákusky, i když jsme se téhle sladké tečce vehementně bránily. Asi jsme podvědomě tušily proč – byla to opravdu bomba! Přeslazená baklava a kataifi vyvolávaly škrábání v krku a chalvu, se kterou jsme přišly do styku už i u nás doma nebo v Bulharsku, jsme ani raději nezkoušely. Když jsme pak později byly pozvány do zacharoplastia, což je řecká cukrárna, obloukem jsme se vyhýbaly této sladké klasice. Příliš nadšení v nás nevzbuzovaly ani barevné želatinové kostky, navrch ještě pocukrované nebo ochucené likérem z růžových květů, ani jiné zákusky, na nichž se cukrem a máslovým krémem rozhodně nešetří. Ale s hořkou kávou prý taková pochoutka získá úplně jiný rozměr – chce si to jen zvyknout, tvrdila štíhlounká Kristýna, která sladkosti neboli glikós na svém talíři v žádném případě ladem ležet nenechala.

Naše trojice byla poměrně klidným ostrůvkem mezi stoly plnými talířů a misek a obsazenými větší společností. Evidentně se dobře a hlavně dost nahlas bavili – jako by jídlo bylo jen kulisou k jejich rozhovorům a zábavě. Hosté se natahovali přes stůl pro různá jídla na velkých mísách a bez rozpaků si nabírali porce, které pak na stole před nimi stydly, aby daly přednost neustále plynoucímu hovoru. Na stolech se vršily talíře se zbytky (jak nás Kristýna poučila – není podle dobré etikety sníst všechno, prý by to bylo znamení toho, že se jídla objednalo málo, a to zavání skrblictvím). A slovo lakomec prý patří v Řecku k těm největším urážkám a nadávkám. Nikdy jsme si to sice neověřily, ale podle dalších zkušeností s řeckou pohostinností bych tomu beze zbytku věřila.

„To je parea,“ konstatovala naše průvodkyně, když jsme se několikrát otáčely za hlučnými skupinkami, „běžná společnost rodiny a přátel u stolu. Řekové rádi jedí společně. Jíst sám je smutné…“

Nevím, jestli stejně veselé jako takové společné stolování je pak placení, ale jak sme si všimly, vždycky platil jen jeden stolovník za všechny. Zřejmě není právě podle řeckého gusta, aby platil každý sám za sebe, a není to záležitost nějakého momentálního furiantství. Je to prostě zažitý zvyk a slušnost. K takřka životní potřebě Řeků pohostit své přátele, ale mnohdy i cizince, se ještě dostaneme v jiných souvislostech. Restaurace sama si pak započítává částku za kuvert, která se pohybuje v rozmezí do jednoho eura, ale trochu jinak je ovšem pojímána otázka spropitného. Kristýna nás přesvědčovala, že se dávat nemusí, a pokud je chcete dát, tak tehdy, jestliže jste byli opravdu spokojeni, jako formu poděkování a uznání. Vlastně tak by to mělo fungovat všude, že? Potom ovšem rozhodně ne pár drobných, které vám překážejí v kapse. V příručce jsme se naopak dočetly, že se dává deset až patnáct procent z účtu a obsluhujícímu personálu pak určitá částka zvlášť. V budoucnu jsme při podobných příležitostech potom volily něco mezi oběma variantami a nevypadalo to, že bychom nějak šláply mimo mísu.

„Ten hezký elegantní mladík v černé košili se na nás pořád dívá,“ zašeptala nám Zuzana nakloněná přes stůl a očima sledovala stůl v zadní části terasy. Jako by chtěl potvrdit její slova, fešák se zlatým řetězem v tmavé rozhalence se při našem konspirativním pohledu zářivě usmál a zlehka uklonil. Rozpačitě jsme kývly a urputně přemýšlely, čím jsme si vysloužily přízeň tohohle o pěknou řádku let mladšího exotického krasavce. „To je kamaki,“ zasmála se zvonivě Kristýna a věnovala se dál svému moučníku. „Co je to kamaki?“ zaútočily jsme na ni zvědavě. „No vlastně, kdybych to měla přeložit doslova, tak je to harpuna. Ale říká se tak chlápkům, co loví bohaté cizinky.“ Zklamaně jsme protáhly obličeje. Ale na druhé straně, vypadat na bohaté cizinky taky není zase tak špatné. Možná bychom si na to mohly i připít, konstatovala jsem, když nám Kristýna na závěr večeře objednala kalíšek pálenky, která nese takové zvláštní pojmenování – ouzo. Chutná po anýzu a ředí se vodou, po jejímž přilití se nápoj zbarví mléčně. Metaxu jsme odmítly, ta je běžně k sehnání i u nás. Ale uniklo mi, kolik ta k nám dovážená má vlastně hvězdiček, které tady hrají velkou roli v kvalitě zmíněného pití – tři, pět nebo sedm?

Vlastně ani nevím, kolik hvězd mělo řecké nebe nad městem, když jsme o tři hodiny později uléhaly do postelí v bytě naší dávné přítelkyně, které její muž i zdejší přátelé říkají stylově Sophia. Pro nás bude ale i nadále Žofií, Žofinkou… Ani si nevzpomínám, jestli se mi něco zdálo, protože po předlouhém dni jsem spala jako zabitá.

Tři prsty Chalkidiki

Naše ranní exkurze začala na Via Egnatia, což je široká silnice vedoucí městem a na jejímž východním okraji ji překlenuje vítězný oblouk. Dokonce nefalšovaně římský, protože jej dal koncem třetího století našeho letopočtu postavit římský císař Galerius. Původně byla tato stavba, která měla na věky připomínat císařovo vítězství nad Peršany, daleko rozsáhlejší, ale nenechavé zuby času zahlodaly i tady. Pravděpodobně si pochutnaly i na palácovém komplexu stejného vladaře a rozlehlém závodišti na jižní části města. Opačným směrem ležela kruhová rotunda Galeriova mauzolea. Plynoucí čas ji o století později přiklepl svatému Jiří, ještě později z ní Turci udělali mešitu a přistavěli k ní minaret. Současnost jí nakonec dala statut muzea a instalovala do ní byzantské sakrální umění. Archeologické muzeum v parku mezi výstavištěm a nábřežím nám pro změnu nabídlo zase památky staré řecké Makedonie a Thrákie, ale především jsme měly zálusk na nálezy z královských hrobek u Verjiny. A samozřejmě jsme si zašly do chrámu svaté Sofie, který jsme včera obdivovaly jen zvenku a ještě z dálky. Vždyť patří patronce naší kamarádky, díky níž si tady užíváme historických objevů v doprovodu její báječné dcery. Škoda, že pracovní povinnosti na druhé straně zeměkoule nedovolily Žofii, aby tady byla s námi.

Kristýna se ale snažila, co mohla, aby nám nepřítomnost matky vynahradila. Vzala nás také do baziliky Agia Paraskevi s částí mozaikové podlahy z římské doby, ale kolem dalšího chrámu Panagia Chalkeon, tentokrát zase z jedenáctého století, jsme už jenom profrčely, stejně jako kolem zbytků ohrazeného římského fóra, abychom mohly dostatečně obdivovat hlavní chrám tohohle města – starokřesťanskou baziliku svatého Demetria, který vyrostl před půl druhým tisíciletím na troskách římských lázní. Ale stafáž kostelů, kapliček a klášterů pokračovala v horní části města a najednou jsme si uvědomily, že si je prostě všechny zapamatovat nemůžeme, že nám začínají v paměti splývat. Vzpomínám si výrazněji jen na kostel Osios David, protože nesl jméno mého staršího syna. A potom pevnost s hradbami a sedmi věžemi, podle kterých se jmenuje Eptapyrjio, a od níž je nádherný výhled až na Thermský záliv. Moře v Řecku má tolik podob! Občas jsme měly pocit, že každý den objevujeme nové moře, jehož voda má pokaždé jiný odstín a jinou vůni.

Celé utrmácené jsme s povděkem přijaly Kristýnin návrh týkající se pauzy a jídla. Tentokrát jsme jídelní lístek studovaly pečlivěji, abychom ukojily svou zvědavost na řeckou kuchyni. Zuzanina arsinosalata, což, jak naznačuje konec slova, byl salát z mořských ježků, v ní zanechala nehynoucí vzpomínku a chválila i stifado, tedy něco jako guláš se zeleninou. Podle Kristýnina vysvětlení bývá i z králičího masa, ale tenhle byl evidentně hovězí. Zato můj briam, ačkoliv vypadal také vysloveně gulášovitě, byl pro změnu s lilkem, a houby, které mi Kristýna doporučila a které se skrývaly pod slůvkem manitaria, chutnaly opravdu skvěle. Ovšem Kristýnina kombinace sikoti – opečených jater a krupicového nákypu revani nás ten den moc nenadchla. A když jsme na chvíli zabruslily do debaty o kulinářských kouzlech a chutích, byly jsme celkem rády, že jsme se nenechaly zlákat pochoutkou jménem spetsofai, což je většinou domácí klobása vařená s kopicí zelených paprik v rajské omáčce, ale s pořádnou dávkou oleje. To by naše útroby, nezvyklé takovému nářezu, asi přece jen trochu protestovaly. A před námi byl ještě výlet na Chalkidiki. A trochu kuriózní je, že stejné jméno má i pokrm z čerstvých slávek jedlých, které se prý vyskytují u pohoří Olymp a poblíž Delf v Itei.

Řeč se v průběhu večera nenápadně stočila na problémy ekologie a ochrany přírody i životního prostředí. Ačkoliv dřívější ignorance ekologických potřeb se v této zemi díky nárokům Evropské unie již hodně změnila, pořád ještě má Řecko v tomto směru co dohánět. Splašky a někde i znečištěné průmyslové vody stále ještě leckde vyváděné do moře také nejsou tím nejlepším vysvědčením, stejně jako netříděný odpad, hory odpadků vyvážené do roklí za hranicemi města či osady, nebo dokonce spalované pod širým nebem. Takřka všude se povalující igelitové a plastové obaly, řidiči vyhazující odpadky z okna automobilu apod. Pokrok je sice v tom, že se veškerý odpad nacpe do kontejnerů nebo do velkých igelitových pytlů, ale ty zase končí v lepším případě za městem nebo za vsí v nějaké proláklině, v tom horším podél cesty. A jak vyprávěla Olina – ve vesnici, kde trávila několik měsíců, hospodyně, rozumná a inteligentní žena, která měla doma a na dvorku skutečně vzorově čisto, klidně vyhazovala odpadky z okna.

Nepodařilo se mi jednoznačně zjistit, jak je to s emisemi a katalyzátory u motorových vozidel, ale ve velkých městech je to se smogem dost velký problém. Zvlášť tam, kde je málo zeleně. Ale když mám být upřímná, tyhle jevy ani u nás ještě zdaleka nejsou passé, vzpomeňme si jen namátkou třeba na černé skládky v našich lesích, což náš kritický pohled samozřejmě poněkud otupuje.

Je to ovšem pořád taková nehezká piha na kráse země, která sází na turismus a inzeruje kilometry mořských pláží, tři sta slunných dnů v roce a nepřeberné množství svědků staré slavné historie. To si jasně uvědomuje i řecká odnož Greenpeace a zrovna lehké to nemá ani tamější politická strana zelených s ekologickým programem – ostatně kde to má ekologie lehké, že? Ale podařilo se například prosadit, že posádky trajektů již nevyhazují odpadky do moře. Malý krůček, ale přece jen kupředu.

Snaha o úspory stojí také v pozadí používání slunečních kolektorů, zejména třeba v hotelích a velkých kancelářských budovách, protože energie z uhlí a nafty je stále dražší záležitostí. A také proto dostaly příležitost i větrné elektrárny, i když zatím ne v příliš hojném počtu a spíše na ostrovech, kde nahrazují větrné mlýny, než na pevnině. Co ale určitě Řecko postrádá, je zákon na omezení hluku. Řvoucí motory aut, rachotící populární mopedy, hlasitá hudba – takřka všude bez ohledu na pozdní večerní hodiny… S něčím takovým, jako je rušení nočního klidu, si tady rozhodně hlavu nedělají. Ale kdo ví, třeba bychom si časem i zvykly.

Ztěžklé a zlenivělé dobrým jídlem a pitím diskutujeme vlažně a ospale o vzdělání. Ani nevím, jak jsme k tomuto tématu vlastně dospěly. Kristýna podtrhuje skutečnost, že vzdělání v Řecku stojí peníze, což podle našeho názoru není zase tak velká mimořádnost. Zajímavější už je fakt, že zhruba polovinu studentů maturitních oborů tvoří dívky a dokonce mají v průměru i lepší známky. Ještě na začátku sedmdesátých let minulého století totiž neuměla pětina řeckých žen ani číst, ani psát. Stejně na tom bylo ale jen sedm procent mužů.

Povinná školní docházka je jako u nás od šesti let do patnácti. Ovšem ještě v nedávné minulosti mohly děti školu kdykoliv přerušit. Jako třeba Tasia, s níž jsme se později na venkově setkaly. Do školy začala chodit s ostatními dětmi, ale ve druhé třídě ji učení přestalo najednou bavit, daleko příjemnější bylo hrát si doma, tudíž její maminka jednoduše rozhodla: tak tam nechoď. A Tasia pak svou absenci školního vzdělání doháněla v dospělém věku se svými dcerami.

Na venkově pořád ještě existují jednotřídky třeba se šesti třídami, ale v posledních desetiletích se hojně rozrostly soukromé nástavbové instituty, které poměrně kvalitně připraví děti na zkoušky a na studia. A vzdělání je v očích většiny přece jen stupínek k lepší budoucnosti.

Konečně míříme z města, směrem na jih, na Chalkidiki. Cestou míjíme moderní zábavní park Waterland. Jsou tam obrovské toboganové skluzavky a jiná zařízení, minizoo, umělá říčka a bazény se stejně umělým vlnobitím, což nechápu, když jen kus odtud je krásné moře se vším všudy.

Poloostrov Chalkidiki, jehož turistický boom v posledních letech vybojovaly nesporně dlouhé pískové pláže a vlídné moře, vypadá na mapě jako tříprstá ruka. A každý z těch nesouměrných prstů nese samostatné jméno – Kassandra, Sithonia, Athos.

Posledně jmenované území je ovšem skutečně zajímavou raritou. Mají zde totiž jakousi mnišskou republiku, a to s vlastní autonomií. Dvě desítky klášterů, z nichž jen sedmnáct je řeckých, a řada pousteven jsou útočištěm pro malou armádu mnichů, jejíž počet se pohybuje okolo dvou tisíc. Zřejmě jsou při své skromnosti i dost soběstační – třeba v produkci zeleniny, ovoce apod. Ačkoliv jsme jinak velice vynalézavé v tom, jak se dostat tam, kam se jiní nedostanou, a leckde jako klíč otevírající brány působil i novinářský průkaz, tady jsme musely chtě nechtě složit zbraně. Mniši totiž jdou ve svých celibátních zásadách tak daleko, že na území jejich republiky nesmí být žádný živý tvor ženského pohlaví. A to se prý netýká jen lidského rodu, ale i dobytka nebo dokonce drůbeže.

Co je nám platné, že historie prvního z řady athoských klášterů sahá víc než tisícovku let zpátky, že zdejší památky jako fresky, rukopisy či jiné umělecké předměty jsou považovány za skutečné poklady? Štrapáci se vstupem do Athosu mají ovšem i muži. Moc si jich sem taky nevpustí, a když už si nějaký zahraniční nadšenec tuhle návštěvu, k níž je třeba zvláštní povolení, vyběhá, tak pěkně za čtyři dny šupajdí zase zpátky. Déle ani o hodinu. Kláštery zasázené jako bílé kamínky v zelených svazích hory Athos, která má třiatřicet metrů přes dvě tisícovky, jsme ale stejně viděly – bohužel jen z moře při plavbě lodí.

Na Kassandru s vnitrozemskými lány pšenice nás sice lákaly obrázky středověkých obranných věží a vyhlášené rybí restaurace, ale odradilo nás zjištění, že většina turistů směřuje právě sem, i když dlouhé písčité pláže ještě nebyly obležené sluncechtivými těly návštěvníků. Takže jsme nakonec zvolily líbeznou zelenou Sithonii a její východní pobřeží, kde se to městy ani turistickými centry zrovna nehemží. V malé rybářské osadě Porto Kufos v chráněném zálivu jsme si daly talíř marides a musím říci, že nikde jinde tyhle dokřupava upečené sardelky, které se jedí i s kůží, hlavou a ocasem, už lepší nebyly. I když na gavros, opražených malých rybičkách, jsme si pochutnávaly ještě několikrát a v různých koutech země.

To mi připomnělo Lídinu historku, jak se kdysi při jednom pobytu na venkově snažila připravit si gavros sama. Ačkoliv to na první pohled vypadá jednoduše, zřejmě to až tak jednoduché nebylo a Lídin pokus, který ztroskotal na tom, že šetřila s množstvím oleje, skončil v odpadcích. Ještě za patnáct let, když tam pak přijeli Lídini přátelé, vzpomínali vesničané s upřímným smíchem na Lídin kuchařský neúspěch, třebaže jim pak ještě několikrát předvedla, že i tohle kulinářské kouzlo úspěšně zvládla. Stačí rybičky i s hlavami a ocásky pečlivě omýt, obalit v mouce a péct ve spoustě olivového oleje. Raději jsme to ale nikdy nezkoušely – ani v Řecku, ani doma.

Pozdě večer, když jsme seděly u džbánku retsiny na terase Žofiina bytu osvětlené malými roztomilými lampiónky, vytasila se Kristýna s návrhem, který nás příjemně překvapil, i když naboural naše původní plány: „Můj přítel Stavros pluje zítra s jednou skupinou turistů po ostrovech, do Pirea a na Krétu. Vzal by vás s sebou, kdybyste chtěly. Je to moc příjemná plavba, jí se na lodi, noclehy jsou zajištěné, o nic nemusíte mít starost. Auto si můžete nechat v Rafině. Myslím, že je to báječná příležitost.“ Myslely jsme si to samozřejmě také, a tak jsme ani chvilku nezaváhaly. A druhý den večer začala naše plavba.

Ostrovní intermezzo

Vyplouvalo se vpodvečer z přístavu Rafina, odkud začíná většina lodních linek na Kykladské ostrovy. Našimi novými spolucestujícími na bílé lodi s modrými pruhy byla mezinárodní směska, mezi níž nechybělo i pár řeckých rodin, žijících v Německu, které přijely se svými dětmi ukázat jim rodnou zemi. S náležitou hrdostí, samozřejmě. Stavro se o nás postaral skutečně báječně, a tak jsme si užívaly pohodu, měkké houpání vln a svěží vánek. Tahle idylka však každému nesedla. Pár nešťastníků si na vlastní kůži otestovalo, co znamenají dvě docela obyčejná slůvka – mořská nemoc. Nevím, jestli na tuhle svízelnou potíž, která dokáže člověka srazit doslova na kolena, existují nějaké léky, ale o něco později se zdálo, že se téměř všichni z postižených se svým problémem už vyrovnali.

Kromě Stavra máme ještě jednoho průvodce – jmenuje se Periklí, což je, jak jsme později zjistily, zkratka od oficiálního starého jména Perikles. Studuje dějiny a nesmírně rád si povídá o svém koníčku, jímž je pochopitelně historie. Umí dokonce trochu rusky, ale rozhovor vede přece jen v angličtině, v níž se cítí na pevnější půdě. A protože jsme na moři, vypráví o ostrovech… O největším ostrovu v Egejském moři blízko tureckého pobřeží se jménem Lesbos, který on vyslovuje Lesvos, na němž žila slavná řecká básnířka Sapfó, kde jsou rozlehlé olivové háje a pověstná skála Sikaminiás známá zejména rybářům, o Thásosu, kde před dvaceti lety zuřily rozsáhlé lesní požáry, o ostrově Samothráki s termálními prameny a vodopády, o Patmosu, o němž se říká, že je ostrovem kapliček a kostelíků, kterých je zde jako dní v roce a zasvěcených pokaždé jinému patronovi, o Nisyrosu, kde archeologové našli kostru jakéhosi pravěkého minislona, o vápencovém Chiosu, odkud se vyváží ten nejčistší a nejjemnější mastix, jehož sběrem se zabývá dvacet tamějších vesnic…

„K čemu se potřebuje takové množství mastixu, vždyť jako přísada do kořalky by stačilo určitě daleko méně?“ ptá se Zuzana a Periklí okamžitě vyjmenovává další produkty závislé na mastixu: „Jako aroma do pečiva, pro řadu dalších výrobků od žvýkačky, lepidla až po kosmetiku a zubní pasty, také na zpevňování operačních nití, do leteckých pneumatik anebo třeba na pláště kosmických lodí. A kromě jiného kvalita zdejší pryskyřice zachránila po potlačení protitureckého povstání na Chiosu a dalších ostrovech před necelými dvěma stovkami let, kdy tady bylo povražděno a zotročeno třicet tisíc lidí, řadu zdejších rolnických rodin – potřebovali je právě na sběr mastixu.“

Popíjíme z malých kalíšků ouzo, které povídavého Perikla inspiruje k další zajímavůstce: „V říjnu destilují na Chiosu před městskými branami ouzo ještě způsobem jako za starých časů, je to docela zajímavé a přiláká to spoustu turistů. Stejně jako vaření polévky ve velkých kotlích na otevřených ohništích na Samosu (pověstném i vynikajícím vínem, které se hojně vyváží), kterou pak po skončení sváteční bohoslužby rodiny nalévají přítomným…“ Řeč se zákonitě stočila i na jedinečnou památku rozsáhlého samoského starověkého vodovodu, který obdivují i současníci, na vyváženou jedinečnou pryskyřici z Kolofónu, zvanou samozřejmě kolofónion – že by naše stará známá kalafuna? Ale také na to, jak obyvatelé Pythágoria postupně rozebírali ruiny někdejšího velkolepého, ale nedokončeného mramorového Héřina chrámu jako stavební materiál pro své příbytky, chlévy apod. Od Perikla se při připomínce nejslavnějšího rodáka ze Samosu, jímž byl Pythagoras, s překvapením dozvídáme, že slavná Pythagorova věta, kterou se mučí dodnes žáci ve školách, byla známa Babyloňanům už v osmnáctém století před naším letopočtem. Pythagoras a jeho matematici prý jen prokázali a potvrdili její pravdivost. No tak vida, jaké kotrmelce dělají i staré dějiny.

„Nemají na ostrovech problémy s pitnou vodou?“ vmísila se do hovoru dvojice mladých sympatických Francouzů v tmavě modrých tričkách se znakem univerzity. Dívka držela kameru namířenou na Perikla, který ochotně vysvětloval: „Na některé ostrovy vozí vodu lodi s tankery, to je běžné třeba i na italských ostrovech, někde ji poměrně složitým a nákladným odsolovacím zařízením vyrábějí z vody mořské. Na určitých kykladských ostrovech mají domky plochou střechu, na níž zadržují dešťovou vodu nebo rosu a svádějí ji do cisteren. Nemenším problémem je ovšem odpad, který díky turistům narůstá do obrovských rozměrů, na něž ostrovy nejsou zařízeny. Ale i to se musí prostě zvládnout, jinak to nejde.“ Poté se zvedl s omluvou, že má ještě nějakou práci, a odešel z dohledu oka kamery.

Dvojka v tričkách, která patří k naší lodní sestavě, si všechno, co říkají průvodci i lidé okolo, pečlivě natáčí na kameru, o kterou se poctivě střídají. Obrýlený Michel se širokými předními zuby, jimiž mi připomíná legračního přerostlého zajíce, učí na střední škole v Lyonu literaturu a jeho žena výtvarnou výchovu. Nyní ale mají dovolenou a cestují po Evropě. Drobná pihatá zrzka Jeanine je čilá jako kulička rtuti, stále něco objevuje a stále se něčím uvádí do nadšeného transu, což u řecké posádky a průvodců vyvolává shovívavé úsměvy. Zdá se, že si nás vyhlédla za společnice, a my se ani moc nebráníme, Jeanine je docela milá a dá se s ní mluvit o spoustě věcí.

Zato Stavros má o zábavu postaráno. Pěstěná dáma už dlouho ve středních letech, která si libuje v růžových kreacích, má neustále desítky dotazů a výhradně na fešného Stavra, který si pochopitelně nemůže dovolit být nezdvořilý. A tak donekonečna vysvětluje růžové dámě, která zaujatě špulí namalované rtíky, že data svátků v Řecku se slaví podle juliánského kalendáře, nikoliv podle gregoriánského, a že nejdůležitější svátek v zemi představují Velikonoce. Že neexistuje žádný oficiální zákon nařizující, že nevěsta musí být až do svatby pannou, i když tento požadavek zejména na venkově ještě hodně přežívá. V každém případě to má dívka, která už panenství ztratila, s hledáním ženicha a s vdavky mnohem těžší. Že i dnes je na vesnici ideální partií, i když ne vždy prosazovanou, taková, kdy má nevěsta okolo sedmnácti a muž přes třicet. Že v zemi byla legalizována možnost interrupce už v roce 1987 a využily ji tisíce žen. A že ani moderní doba u Řeků nijak zvlášť popularitu pro ochranné prostředky nevyboxovala. Inu Gréta, jak se růžová pěstěná dáma jmenovala, se vyzná, ta umí dávat otázky na tělo, že se i zkušený a znalý Stavro ošíval, i když se snažil nedat to najevo. Vlastně jsme se tak necíleně dozvěděly i řadu věcí, na které bychom se my určitě nezeptaly.

Dělám si rychlé poznámky, protože informací je tolik, že si je při nejlepší vůli nemohu pamatovat. Lidská paměť je děravá, i když si v danou chvíli myslíte, že tohle určitě nemůžete zapomenout. Navíc máme v záloze Lídu, která ochotně naše případné mezery doplní.

Menu podávané na lodi poskytovalo výběr pouze dvou variant, ale kořeněné masové suvlaki je stejně dobré jako arnaki fassolakia – dušené jehněčí a fazolové lusky, takže si obě pochvalujeme a ani francouzská dvojka u našeho stolu nemá k jídlu výhrady. Dokonce i ovocný moučník, jímž jsou jablka se skořicí, chutná svěže. Po jídle dáváme přednost sklence krassí, tedy vína, před vodou, kterou kudrnatý Dimitrij s pokřikem néro, néro nabízí v oroseném džbánu. Na palubě jsou hned dva mládenci stejného jména, a jak časem zjišťujeme, řecký kalendář zase tak široký výběr křestních jmen neposkytuje, třebaže pro Řeky je oslava jmenin, na rozdíl od našich zvyklostí, mnohem důležitější než u narozenin.

Na druhé straně většina jmen nabízí celou plejádu různých variant a odvozenin, často těžko odhadnutelných, jak jsme byly Dimitrijem poučeny. A Dimitrij, Kosta (neboli Konstantin) a Spiro (Spiridonos) patří v Řecku k nejrozšířenějším jménům. A to jsme si pak v průběhu dalších dní několikrát potvrdily. Ono to vlastně není s těmi jmény jednoduché. Jednoznačně stále platí, že prvorozený syn dostává jméno po dědečkovi z otcovy strany a prvorozená dcerka po babičce. U druhorozených pak je stejné pravidlo uplatňováno s dědečkem a babičkou z matčiny strany, teprve u dalších dětí přichází ke slovu kalendář, pochopitelně řecký kalendář. Tak se uchovávají ve hře i velice stará jména jako třeba Aristoteles, Athena, Euripides, Makrojanis apod. Dítě však nikdy není pojmenováno po otci nebo po matce. A dokonce i do úředních lejster se vždycky uvádějí i jména prarodičů. Tento systém je tak neměnný a samozřejmý, že si jej Řekové přenášejí i do emigrace a předávají ho dalším a dalším generacím.

Krásně mi to demonstroval rozhovor s jednou venkovankou, k níž nás o dva týdny později přivedla naše nová známá, bývalá studentka sociologie ze Švýcarska, která se rozhodla žít nějaký čas na řeckém venkově. Vlastně jsme šly koupit jen misku oliv, ale bylo nezdvořilé nezapříst rozhovor, který vedla v podstatě Gitta. Naše chabé pokusy o řečtinu by asi neuspěly. Během krátké chvilky jsme se dozvěděly o tom, že mají nejlepší olivy ve vsi (vždycky je zvykem nechávat si ty nejlepší plody pro sebe a ty horší prodat) a největší olivový háj, že její muž se jmenuje Deftérak, že mají tři děti… Pochlubila se mimo jiné, že jeden z jejích synů Takis žije v Americe a že v nejbližších dnech tam chystají křtiny jejího prvorozeného vnuka. „A jak se bude jmenovat?“ zeptala se ze setrvačnosti Gitta. „No přece Deftérak,“ vybafla hospodyně, a to opovržení nad naší nechápavostí a ignorancí v jejím tónu bylo naprosto čitelné i pro nás. Jak jinak by se mohl vnuk jmenovat, když děda se jmenuje Deftérak, ne?

Mimochodem bez zajímavosti není ani to, že Deftérak znamená v překladu pondělek. Obdobně ženské jméno Kiriakí, jíž se běžně říká Kiki, je také název posledního dne v týdnu – neděle.

Na Míkonosu, kamenitém ostrovu uprostřed Kyklad, přistála naše loď pozdě večer, a tak jsme jeho objevování odložily na druhý den. Vlahé ráno nám odhalilo jedinečný obrázek plný jasu, slunce a pohody – bělostné úzké domky se světle modře natřenými okny a dveřmi a s celými vodopády kytek, nejčastěji rudými a fialovými, uzounké uličky, jimiž ani neprojede auto, a řada drobných bílých kapliček, opředených legendami, v polích za městem. Vydáváme se do města, které nese stejné jméno jako celý ostrov. V přístavu nás ještě zdrží párek ochočených pelikánů, kteří mi připomínají žebravé labutě na našich rybnících a řekách. Ani oni však nevyjdou naprázdno – rybáři je sem tam obdarují nějakou rybkou, ale jídelníček pelikání dvojky doplňují nesporně i turisté, pro které jsou příjemnou atrakcí. Směsicí hlasů, nesoucí se průzračným vzduchem, a spoustou druhů ryb, které v češtině ani neumíme pojmenovat, nás přilákal rybí trh.

„Podívej se, jak je krásná,“ strká nám pod nos stříbřitou, ještě mořem vonící rybu s dlouhým ocasem prodavač v pomuchlaném panamáku a se širokým úsměvem ve tváři. Jistě, je moc hezká, ale co bychom s ní tady dělaly? „Tak si alespoň na ni sáhni,“ ukazuje prodavač na lesknoucí se tělo ryby jednoznačným gestem – to jsme už zřejmě odmítnout nemohly.

Postupujeme malebnými uličkami dlážděnými kočičími hlavami, okukujeme krámky se suvenýry a zdejšími velice vkusnými textilními výrobky, za zády nám bzučí čilé motorky o třech kolech rozvážející zboží. Vydáváme se k unikátní patrové stavbě kostelíku Paraportiani, což jsou vlastně čtyři kapličky vedle sebe, nad nimiž stojí kupolová kaple. Zajímavé, nikde jinde už jsme se s něčím podobným nesetkaly. Ke koloritu ostrova však patří i typické větrné mlýny. Třebaže jsou většinou již nefunkční a poškozené, vytvářejí nezapomenutelnou kulisu, přes kterou si tenhle ostrov (a vlastně nejen tento) budeme vždycky připomínat.

Mezi ostrovy existuje čilé lodní spojení. Vedle výletních lodí a trajektů je tu i spousta bachratých dřevěných člunů, také plachetnice anebo rychlé motorové čluny Flying Delphins. Ten provoz na vodě má, dá se říci, i svou zvláštní poezii.

U kávy, kterou jsme si po návratu do městečka poručily v jedné z kavárniček na chodníku, k nám přisedl také Periklí. Snažily jsme se mu tlumočit jednu z Lídiných historek právě z tohoto ostrova: Pro udržení chladného pití a čerstvého jídla po cestě si Lída obvykle opatřovala led. Tady měla smůlu, nikde led nesehnala. Dokonce i v prvotřídní restauraci s ofrakovaným personálem a luxusním prostředím led došel. Lída je ale žena činu, a tak přinesla svůj kontejnerek na led a požádala vrchního, aby jí tedy led namrazil, že si ho zítra vyzvedne. Ten jí ochotně vyhověl, ale druhý den musela Lída odjet a pro led poslala přítelkyni Olinu. S malou dušičkou a velkými obavami vstoupila tedy Olina do elegantní restaurace a prvnímu číšníkovi vyložila, za čím sem přichází. Ten řekl moment a zmizel. Teď přijde šéf a vyrazí mě, přemítala Olina, ale statečně vytrvala na místě. Po nějaké chvíli se objevil vrchní v bezchybném fraku a nejenže nesl pouzdro s ledem, ale ještě je uložil do igelitové tašky s reklamou restaurace. S úsměvem a přáním krásného dne vyprovodil Olinu tak, jako kdyby v restauraci udělala útratu za několik tisíc. Také jeden z příkladů řecké pohostinnosti. Nezdálo se ale, že by Periklí pochopil, co jsme mu v podtextu chtěly tou historkou říct. Pro něho byla takový výjimečnost jednou ze samozřejmostí řeckého života.

Při obědě, kdy nám společnost dělal francouzský párek s nepostradatelnou kamerou, nám Jeanine vyprávěla, jak jejich kanadský přítel byl v Řecku zatčen hned po příletu na letišti, protože si celníci mysleli, že bílý kukuřičný cukr v dóze, který si jako ukázněný diabetik vezl s sebou, je heroin. „Nebyla to tedy legrace, protože drogy jsou v Řecku považovány za skutečně těžký delikt a jsou za ně dlouholeté tresty,“ konstatoval Michel a Jeanine jako radikální zastánkyně zdravého způsobu života hned dodávala: „Ale proti kouření tady nedělají téměř nic, snad jen ta vysoká cena cigaret by měla kuřáky odrazovat…“ Pravda, cigarety jsou tady drahé, třebaže se tu pěstuje tabák, ale žádnou protikuřáckou kampaň jsme opravdu nezaznamenaly. Což ale neznamená, že opravdu neexistuje.

Ale to už máme plnou hlavu dalšího ostrova, ke kterému připlouváme – posvátného Delosu, který vypadá jako obrácený hřbet želvy a na němž se podle mýtů narodil Apollón a jeho sestra Artemida. Pochopitelně tady nemůže tedy chybět Apollónův chrám, a to hned tři, i když každý z jiného období. Ovšem z proslulé Apollónovy sochy zbyl dneska už jen podstavec a známí štíhlí mramoroví lvi na starověké padesátimetrové terase jsou na ochranu proti bezohledným turistům obehnáni lanem, což je nakonec dobře. Kdyby si každý ulomil jen malý kousíček, za chvíli by bylo po lvech. Ještě se pokocháme osedlanými delfíny na mozaice v Domě delfínů, ale už se těšíme na Naxos, o kterém jsme už mnohé slyšely. To ale až zítra.

Xenos znamená host

Naxos, k němuž jsme připluly s přestupem na Parosu, pověstném slavným vínem a vysokohorskými pastvinami, nám učaroval od prvního okamžiku. A nebyla to jen impozantní šestimetrová, zdaleka viditelná mramorová brána Isidinia nad přístavem, postavená před více než dvěma a půl tisíciletími. Bílým mramorem obložené baráčky stejnojmenného hlavního města i ostatních osad na ostrově nám připadaly jako scéna k pohádce, k čemuž báječně ladilo i příjemné mírné klima a bujná vegetace. Na rozdíl od většiny jiných kykladských ostrovů, které charakterizuje skalnatá vyprahlá krajina. Na povrchu mírně průhledný mramor jako nejrozšířenější stavební prvek činí zdejší přímořskou krajinu jaksi čistější a noblesnější, jak to kdysi trefně popsala Olina. Vlastně jedna báje, i když ne tak docela pohádková, se dokonce k Naxosu i váže – právě zde totiž měl athénský princ Théseus opustit krétskou princeznu Ariadnu, která mu pomohla nejen zabít Mínótaura, ale i uniknout z labyrintu knósského paláce. Inu, nevděk a proradnost patřily i ke světu antiky.

Naxos s hornatým vnitrozemím a mnoha kopci je největším, nesporně i jedním z nejpřitažlivějších a musím dodat, že i z nejpříjemnějších ostrovů Kyklad. Těch je celkem šestapadesát a jen dvacet čtyři z nich je obydlených. Jejich název jsem si původně spojovala s nějakými legendárními obry, jako byli Kyklopové, ale skutečnost je mnohem prozaičtější – název pochází z řeckého kyklos čili kruh. V sedle v kopcích s četnými, díky nezpevněným krajnicím i nebezpečnými serpentinami se nacházejí známé starověké mramorové lomy. S podivem je, že na těchhle serpentinovitých silnicích nedochází k haváriím. Řekové totiž zásadně projíždějí všechny zatáčky na protější straně a bez viditelné snahy zpomalit – ovšem houkají přitom jako o život. Kdo ví, možná, že právě to úporné intenzivní houkání je oním ochranným bezpečnostním prvkem. V lomech nad přístavem jménem Apollona pak dodnes stojí nedokončená jedenáctimetrová socha jakéhosi boha, kterou někdejší sochaři tesali přímo do skály.

Vůně kvetoucích pomerančovníků a postupující sluníčko nás vytáhly za město, kde jsme pak stranou turistického ruchu mezi olivami, cypřiši, piniemi a kopřivami objevily starý byzantský kostelík s mramorovými lavicemi. Nevím, proč jej cesty návštěvníků ostrova míjely, ale pro nás to byla oáza poklidu a míru, který se přímo vsakuje do duše. Jen my, kostelík a ta omamná vůně ve vzduchu. Něco úžasného, jako by se tady zastavil čas. Ani se nám odtud nechtělo, ale čas je neúprosný.

A ještě jeden, pro někoho možná všední zážitek si spojujeme s tímhle vybočením z programu. Když jsme procházely krajinou, míjely jsme zpovzdálí hlouček místních, kteří seděli na zemi a svačili. Jejich volání „ellate, ellate“ jsme sice nerozuměly, ale gesta máchajících paží byla jednoznačná: pojďte sem, pojďte sem… Tak jsme tedy šly, ačkoliv jsme netušily, co nám ti lidé vůbec mohou chtít. A dokonale nás zaskočilo, když nám začali nabízet, abychom s nimi pojedly. Na bílém ubrousku byly rozloženy olivy, rajčata, chléb, nakrájený sýr, láhev vína, voda. Jejich pobízení bylo tak srdečné a tak samozřejmé, že jsme si prostě – alespoň ze zdvořilosti – musely ode všeho zobnout. Když jsme se pak pohybovaly po venkově, byla taková pozvání skutečně na denním pořádku. I pro naprosto cizí lidi a bez očekávání jakékoliv oplátky. Pokud takové vyzvání přijmete, uděláte nabízejícím opravdu radost. A ojedinělá nebyla ani pozvání na večeři, kterých se nám dostalo a která jsme pochopitelně ani nemohly z časových důvodů akceptovat. Navíc jsme pak byly poučeny, že pozvání na večeři se z formality mění na vážně míněné tehdy, když je pak závazně ujednáno předem na konkrétní den a hodinu. V tom případě se pak sluší přinést alespoň malý dáreček, třeba květiny nebo nějakou sladkost.

Host je tady posvátný, ať už je odkudkoliv. Xenos totiž v Řecku znamená nejen cizinec, ale také host a host se přece musí pohostit. Je to jeden z klasických řeckých rysů – pohostinnost, prostě moci druhého pohostit. A to mnohdy i z mála anebo za každou cenu. I za cenu finanční půjčky, aby se mohla vystrojit hostina pro pozvané třeba na Velikonoce, na zasnoubení dcery, na uvítání návštěvy, nebo jen tak – pro přátele… Možná mají Řekové tenhle rys v sobě zakódovaný již po tisíciletí a měl nějaký závažný důvod, kdo ví?

Lída nám pak vyprávěla, že tohle všechno fungovalo před lety ještě daleko intenzivněji. A někdy až do extrému, který vháněl slzy do očí. Třeba když v olivovém háji potkala stařenku, která pásla kozy. I ta jí totiž chtěla něco nabídnout, i když evidentně neměla co, tak alespoň sáhla do kapsy zástěry a podala jí pár pomuchlaných, drobečky olepených fíků. Dokázali byste tohle gesto odmítnout? Anebo když poprvé přijela do Řecka a tábořila se svým partnerem na poloostrově Methana, vybíhajícím do Saronského zálivu. Ve chvíli, když si postavili stan, přišla jakási žena a snažila se jim naznačit, že pozemek, na kterém stanují, je její. Očekávali tedy, že Řekyně, která nevypadala právě majetně, bude chtít nějaké peníze anebo je vykáže pryč. Velkým překvapením proto pro ně bylo, když paní prohlásila, že jsou jejími milými hosty a navíc jim přinesla z domácnosti to, co právě měla po ruce – mandle a cibuli. Když pak další den vystupovali k vulkánu, narazili na dvojici stařečků, kteří jim také nabízeli ze svého stolu to, co měli – chleba a vodu. Na Krétě zase poblíž Iraklia se strefili do sklizně vína a česáči, kteří jim nandali plné umyvadlo nejméně dvoukilových hroznů, se s pobavením smáli, když se ptali, co jsou dlužni. Ještě větší šok však měla z podobného obdarování americká turistka, která sem přijela s najatým taxíkem vyfotografovat si česání hroznů. Prostě vůbec nemohla pochopit, proč jí ty hrozny dávají a nic za to nechtějí.

Je jasné, že se sílící invazí turistů se tahle tradice na frekventovaných místech utlumovala, nelze přece pozvat a obdarovat každého z deseti miliónů návštěvníků, ale na venkově krásný zvyk pohostinství přežívá i v současnosti. Vlastně by byla velká škoda, kdyby zcela vymizel, zmizelo by tím i kus starého dobrého Řecka .

Při návratu jsme v uličce hned na kraji městečka zaslechly vyděšené úpěnlivé mňoukání, které se ozývalo z otřískané páchnoucí popelnice. Zuzana zvedla víko a vyndala špinavé, třesoucí se koťátko. Srdíčko mu bušilo tak, že to bylo mezi hubenými žebry snad i vidět. „Co s ním budeme dělat?“ zeptala jsem se rozpačitě. Věděly jsme totiž, že svěřit tohle zachráněné kotě někomu z místních, rovnalo by se jeho jisté záhubě. Nepochybně by skončilo opět tam, odkud jsme ho vytáhly. Je zarážející a nepochopitelné, jaký mají tihle vlídní, dobrosrdeční a pohostinní Řekové špatný vztah ke zvířatům. Nepovažují je za živé bytosti, které cítí bolest, radost, vděčnost, lásku… Nejenže je pokládají, ale dokonce je i označují slovem prámata, které v překladu znamená – věc.

Psi v Řecku mají většinou skutečně psí život, málokdy se najedí, jsou necitlivě uvazováni na provaze a mnohdy nemají ani šanci se z prudkého slunce odplížit někam do stínu. Narozená štěňata nebo koťata, která ve stavení nechtějí, prostě vyhodí. Jen tak, aby chcípla hladem a horkem. Ani milosrdnou rychlou smrt jim nedopřejí. Setkávaly jsme se pak opakovaně se spoustou poraněných anebo zmrzačených psů a s kočkami to nebylo o nic lepší. V podstatě není nic a nikdo, co by tyhle ubohé tvory nějakým způsobem ochránilo. I když se něco přece jen v tomto směru k lepšímu hýbe, není to tak radikální, aby to bylo na první pohled viditelné. A velkou odezvu to také nevyvolává. Dokonce jsem se dočetla, že oficiální místa, když chtěla zajistit bezpečí návštěvníků olympijských her, nechala v ulicích Athén rozházet otrávené návnady, aby se tak zbavili tisíců toulavých psů a koček. Účinné, ale kruté. Alespoň malé ptáky má před zastřelením již chránit vydaný zákon, ale kluci na vsi si tuhle surovou zábavu neodpustí ani nyní. A veterinář? Ten je volán pouze tehdy, jsou-li ohrožena užitková zvířata, která pro lidi znamenají obživu – kozy, ovce, krávy, osli, koně…

„No co, vezmeme ho s sebou,“ rozhodla ve stínu všech těchto skutečností Zuzana.

„A co když má nějakou nemoc?“ namítla jsem v obavách třeba před vzteklinou nebo prašivinou, protože kotě vypadalo opravdu nevábně. „Zajdeme s ním k doktorovi,“ rozhodla Zuzana, a to jsme skutečně udělaly. Veterinář vypadal poněkud vyplašeně a vzápětí přiznal, že s kočkami moc zkušeností nemá, protože s těmi ke zvěrolékaři nikdo nechodí. Nevěřícně se znovu zeptal, jestli se nám jedná právě o tohle kotě. Už se nedivím, že si Lída na vsi, kde se snažila pečovat o nebohé kočky a psy, vysloužila označení buddhistka. Pro Řeky je to prostě něco zvláštního a mimořádného mít soucit se zvířaty, starat se o ně a dávat jim svou lásku.

„Tak ho aspoň prohlédněte,“ požádala Zuzana a pán v bílém plášti, který mu byl přes břicho těsný, natáhl s odporem ruku, štítivě uchopil ten chomáček chlupů za kůži a s napřaženou paží ho otáčel na všechny strany. „Je v pořádku,“ vyklopil rychle a už pelášil k umyvadlu umýt si ruce. Kotě jsme vydrbaly ve sladké vodě, vysušily a nakrmily a ustlaly mu v Zuzanině cestovní kabele. Daly jsme mu jméno Naxy podle místa nálezu a od té chvíle se stalo naším živým a mazlivým talismanem na cestách.

Díky téhle samaritánské misi jsme však přišly o prohlídku hradu a obhlídku strážných věží, starobylých čtvercových kamenných staveb, stojících na skalnatých výběžcích v miniaturních zátokách podél pobřeží. Odtud byl ostrov hlídán před případným napadením z moře. Jeanine nám potom ukazovala v kameře záběry nejen věží samotných, ale i malých plážiček s mramorovými kamínky v jejich okolí.

Avšak i ráj mívá své stíny. Umím si třeba představit, co zažívala Lída, která se vracela na nejjižnější kykladský ostrov Santorin, nazývaný také Thíra, s odstupem téměř tří desítek let. Když na ostrov, který má čilou a pohnutou vulkanickou minulost a skládá se vlastně z pěti ostrovních ker, přijela na začátku sedmdesátých let poprvé, bylo to klidné, tiché místo plné pohody. Z malého přístavu do výše položeného městečka vedla cesta, po které návštěvníci stoupali pěšky, anebo si najali osla, aby jim nesl zavazadla. Žádná auta tam tehdy nejezdila. Na hřebeni bylo pár domků a krámek se vším možným od jídla až po hřebíky a všechno přehledně uložené v hnědých dřevěných šuplíčcích. Úplně to před sebou vidím, i když jsem to ke své lítosti na vlastní kůži nezažila. A pohled dolů na mořskou hladinu třpytící se v tom podvečerním poklidu v paprscích zapadajícího slunce se člověku zatavil do paměti jako stará unikátní rytina. A koupat se tam dalo klidně ještě v listopadu. Musela to pro ni být rána, když na Santorin přijela na začátku nového tisíciletí a našla úplně jiný ostrov. Rušný přístav, parkoviště, nová široká silnice, auta, autobusy, náklaďáky, v kopcích výstavné hotely s vyhřívanými bazény s umělým vlnobitím, restaurace, bary, kasina, diskotéky, obchody, autosalony a – všude neuvěřitelný cvrkot. „Jedním slovem hrůza, turismus ten ostrov prostě spolkl a – zničil. Zmizelo všechno to prosté, přirozené a krásné. Možná by si lidi zasloužili, aby ta sopka znovu bouchla a smetla všechno tohle novodobé pozlátko…“ rozhořčovala se zklamaná milovnice romantiky Lída, s jejímiž fotografiemi se můžete vrátit právě do oněch idylických časů celkem nedávné minulosti. Poslední větší ničivé zemětřesení zaznamenali na ostrově v roce 1956, těch menších byla ještě i pak celá řada, ale nikoho z obyvatel to nedohnalo k odstěhování. A z malého kráteru na vedlejším odtrženém ostrůvku Nea Kaimeni stoupá dým poměrně často. Takže je jasné, že sopky ve zdejší lokalitě ještě zcela nevyhasly a evokovaly Lídinu fantazii docela oprávněně.

Kromě velkého přístaviště Athinios, kam připlula naše loď, je vidět na východním břehu i malý přístav Skala. Odtud lze vystoupat po 587 kamenných schodech do města Thíra, které je správním centrem ostrova. I dnes je ze zdejších teras nádherný pohled na modré laguny pod rozeklanými skalami. Naším návratem do minulosti, ale víc než tři a půl tisíce let vzdálené, pak byla lokalita u osady Akrotiri s odkrytými zbytky městských ulic lemovanými až třípatrovými domy s krásnými freskami. O šest století mladší jsou pak vykopávky starověkého města Théry na skalním hřebenu Mesavuno a ještě mladší Apollónův a Dionýsův chrám.

Živější program než kino nám však poskytlo pozorování trajektů při jejich připlouvání a odplouvání. Pokaždé totiž nastává neuvěřitelný chaos, zdá se, že neexistuje žádný systém při vyjíždění a naloďování aut osobních i nákladních, autobusů, motorek a mopedů. Dříve prý v téhle vřavě figurovala i převážená zvířata. Hotový babylón nastane, když vedle sebe stojí trajekt odjíždějící a připlouvající. Pak už opravdu není jasné, kdo najíždí do lodi a kdo se snaží naopak dostat na ostrov, auta se křižují, strkají, houkají… Každý si prostě jede, jak se mu zlíbí, bez ohledu na to, zda omezuje druhého, a bez jakéhokoliv respektování pokynů námořníků a policistů. Neskutečný mumraj, otloukání nárazníků a křik. Zdálky to zní jako jakási kakofonická hudba, ale zblízka je to hotový horor, který nervy Středoevropana jen stěží unesou. Je až s podivem, že nakonec přece jen všichni, kdož chtějí na břeh, jsou na břehu, a ti, co chtěli odplout, jsou na lodi.Všimly jsme si, že mezi posledními vozidly vjíždějícími do přistaveného trajektu bylo malé autíčko dvou mladých Švédek, které se zdály z toho rumraje celé vyplašené. V okamžiku, kdy už vjížděly na rampu, jim můstek zvedli a ony sjely zase dolů. Samozřejmě se to neobešlo bez bouchance a promáčknutých dveří. Rampa byla sice za křiku lodního důstojníka na trajektu zase okamžitě spuštěna, ale nezdálo se, že by se někdo staral o problém švédských pasažérek s jejich poškozeným vozítkem.

U ostrova Kalymnos, ale i jinde u ostrovů jsme párkrát zahlédly potápěče. Myslely jsme, že hledají vraky starých lodí, potopené amfory a jiné památky starých věků. Dokonce jsme jednou s napětím čekaly, že se staneme svědky nějakého unikátního archeologického objevu. Teprve Periklí nás pak vyvedl z omylu – tihle muži totiž nehledají poklady, ale mořské houby, celkem spolehlivý a žádaný obchodní artikl. A také – nijak zvlášť levný. Ovšem přírodní houba, byť na mytí, je přírodní houba.

S chutí jsme okusily řeckou klasiku se dvěma p – paidakia a patates, čili žebírka a brambory a bylo to chuťově skutečně výborné, takže jsme navzdory dobrým mravům nenechaly na talíři žádné zbytky. Ovšem dezertový jogurt s medem jsme už naprosto rezolutně odmítly. Chvíle čekání na loď jsme se pak rozhodly ukrátit ještě koupáním, a tak jsme se ptaly místních, zda se tam smí do vody, jestli to není nebezpečné. Věděly jsme od Lídy, že leckde jsou u pobřeží nepříjemné žahavé medúzy, s nimiž jsme rozhodně neměly chuť přijít do styku. Tady je to ok, samozřejmě se můžete vykoupat, není důvod, proč byste neměly – znělo několikeré úsměvem provázené ujištění, takže jsme si střídavě zaplavaly, protože jsme se musely střídat u tašky s Naxy, aby se nám někam nezatoulala. A taky by asi nebylo nejlepším řešením nechat na břehu všechny věci a doklady bez dohledu. I když nám téměř všude tvrdili, že na ostrovech se nekrade. Ale náhoda je někdy pěkně zlomyslná dáma.

Víno z Kréty

Co moře zpívá pod křídly kormoránů, o čem se zdává k ránu všem dětem z Pirea… Tahle stará taneční písnička se mi s neodbytnou setrvačností stále vracela na jazyk ve velkém přístavu Athén, který je k tomuto hlavnímu městu v posledních letech již připočítáván i se svým skoro půlmiliónem obyvatel. Pireas, jak je správná řecká transkripce, je také výchozím bodem pro výletní lodi plující na ostrovy. Několikrát denně ze zátoky Saronikós vyplouvají lodi poeticky doprovázené hejny racků. Startovní čárou se stal i pro nás při naší plavbě na Krétu.

Vybavujeme si a komentujeme ještě včerejší večer věnovaný kulturnímu programu s hudbou a tancem, určeném samozřejmě skupinám turistů. Podmanivá, postupně se zrychlující melodie roztáčela tanečníky ve zvláštním druhu kolečka. Kroky vypadají jednoduše, snad aby se mohl zapojit každý, kdo má chuť, což v závěru čekalo všechny ochotné diváky, ale muži ve stylových krojích si své taneční umění ztěžovali dalšími kousky. Tancovali s tyčí, se židličkou, na stole, dokonce v ohni… Pochopitelně, že je to show připravená pro turisty, a s tancem, který spontánně a ne na odiv návštěvníkům tancují muži na venkově a který jsme pak ještě několikrát měly příležitost zažít, to mělo jen málo společného. V takovém opravdovém řeckém tanci vytancovává tanečník celý svůj život, své nejhlubší pocity – svou radost i smutek, své ztráty, tužby i naděje… Nedá se to k ničemu přirovnat – to se prostě musí vidět! Obdobně jako mužský zpěv, který zní ještě leckde na venkově před západem slunce a občas jej podmalovávají i zvony – je to úžasná, nezachytitelná atmosféra, která v tu chvíli doslova mele duši na prášek.

U kiosku se vším možným od pití přes cigarety až třeba po kondomy nebo tkaničky do bot, kterému se v Řecku říká periptero a který najdete všude nejen ve městech, ale i na vesnicích, jsme se setkaly se studentkou Rúlou. Podle Lídy, jíž jsme pak o dívce vyprávěly, to mohla být zdrobnělina ze jména Smaragdí – Smarula… Rúla se pokoušela odtud zatelefonovat rodičům, okolní automaty byly totiž porouchané.Zajímavé je, že z těchto kiosků se dá bez problémů telefonovat i do ciziny. My jsme tady zase nečekaně pořídily neuvěřitelně levné pohlednice, deset za jedno euro, a tak jsme chtěly napsat několika přátelům. Rozhovor s Rúlou jako vždycky začal jejími otázkami, odkud jsme a co děláme – prostě stará obvyklá píseň, na kterou jsme si už pomalu začínaly zvykat. Ale otočily jsme kartu a nad trochu tučnou řeckou klobásou lukaniko, kterou jsme si daly v blízké psistárii neboli bufetu, začaly naopak zpovídat Rúlu. Nezdálo se, že by jí to vadilo.

Pocházela ze sopečného ostrova Nisyrosu, kde vulkanická činnost ještě zcela neodezněla a kde prý unikající sirný kouř dává ostrovu jakýsi tajemný nádech. O čtyřkilometrové oválné prohlubenině Ramnos uprostřed ostrova, na jejímž dně jsou vulkanické krátery Stefanos a Alexandros, či o tom, že například u vsi Kaminia má půda v hloubce necelého půdruhého metru teplotu okolo čtyřiceti stupňů Celsia, sice nic neříkala, ale to všechno nám pak vysypal z rukávu Periklí, kterého jsme se na tento ostrov zeptaly. Rúla, která studovala zdravotní školu, tvrdila, že se po ukončení studií hodlá vrátit domů, na ostrov. Rodiče si to tak přejí a ona sama ani o jiné možnosti neuvažuje. Má tam i přítele, kterého jí sice vybrali rodiče, ale který se jí líbí a kterého má ráda. Její maminka, která sama zažila vdavky bez lásky, trvala na tom, aby se Rúla směla k vybranému ženichovi vyjádřit, a také ji podpořila v tom, že první dva otcovy návrhy potenciálních manželů mohla odmítnout. Takové ústupky jsou zcela určitě dobrým krokem k lepšímu, na rozdíl od toho, jak turismus a vliv moderní doby požírají další tradice a staré zvyky, které odjakživa patřily k řeckému koloritu. Paradoxně ale právě onen zatracovaný turismus je důvodem, proč mladí ostrovy dnes již neopouštějí v takové míře jako dříve, protože jim dává pracovní příležitosti, možnost výdělku a také šanci na lepší život, než měli jejich rodiče. Dokonce se někteří z nich vracejí i z velkých měst a rodina je pak vydatně podporuje v jejich úsilí vybudovat si na ostrově vlastní existenci. A na ostrovy se z měst vracejí i někteří lidé v penzijním věku, dožít tady svůj život.

I když to možná vypadá, že v některých směrech jsou Řekové na své děti, zejména dcery, v duchu starých zásad přísní, v podstatě pro ně udělají všechno, co je v jejich silách. Nejde mi proto na rozum, jak často se pak děti chovají ke starým rodičům nedobře, ba přímo ošklivě. Po válce prý někteří staří lidé dokonce v zimě umírali hladem, protože se o ně jejich vlastní děti nepostaraly. A jestli si myslíte, že podobné horory jsou už nenávratnou a odbytou minulostí, hluboce se mýlíte. Prostě přejímají vzorec chování svých rodičů. Lídina známá doktorka, která po studiích v Německu fungovala na vesnici, dokládala ještě v současnosti na konkrétních rodinách, jak necitelně se chovají děti ke stařečkům, odkázaným na jejich pomoc. Někdy je v tom třeba i stará křivda, že se tchyně nechovala právě hezky ke snaše, kterou pro svého syna nechtěla, a ta jí to pak ve stáří oplácí. Doktorka nám ukazovala dvojici starých lidí, kteří žili skutečně ve zlých podmínkách – starší syn se ženou, která neměla v této rodině v minulosti zrovna na růžích ustláno, se odstěhovali do města a mladší syn, žijící ve vedlejší vesnici, přinesl rodičům něco k jídlu tak jednou, dvakrát za týden. A bohužel systematická sociální síť anebo oficiálně provozovaná charita na vesnicích zřejmě příliš nepracují.

Ale i tyhle chmury nakonec přehlušují nové zážitky z Kréty, řecky Kriti, kterých není právě málo. Včetně noční plavby, protože na Krétě přistáváme ráno. Možná, že právě odtud startoval Ikaros, než dopadl se sežehnutými křídly na ostrov Ikárie. Už v přístavu Iraklio, jenž se kdysi dávno jmenoval Heráklion a nyní je se sto jedenácti tisíci obyvatel správním centrem celého ostrova, máme na seznamu hezkou řádku památek. Tedy těch, které zůstaly zachovány po docela slušném zemětřesení v roce 1926. Ostatně se zemětřesením má Řecko poměrně častou zkušenost, zejména na ostrovech s vulkanickou minulostí. A také historie tady vykazuje mohutné a samozřejmě katastrofické otřesy, které zavinily zkázu měst, ostrovů i celých kultur. Ale ani současnost si nemůže naříkat na absenci tohoto přírodního jevu, i když jeho síla je už podstatně menší.

Pěkně se například zemětřesení vyřádilo na nejjižnějším a také druhém největším městě Peloponésu – Kalamatě. Směrem dolů na jih už jsou zde jen malá městečka a vesnice. V roce 1986 bylo město téměř zpustošeno a jen zázrakem byly škody na životech vzhledem k rozsahu katastrofy poměrně nízké. Zemřelo tehdy asi šestadvacet osob. Většina lidí byla totiž mimo město – na slavnosti při vysvěcování nové lodní trasy na Krétu. Víc než polovina domů byla zničena totálně a ostatní byly jen stěží obyvatelné. Tehdy dovezená pomoc v podobě provizorních obytných buněk vytvořila vesnici i se zahrádkami, která tady zůstala dodnes. Ale město bylo v relativně krátké době komplexně obnoveno včetně zavedení elektřiny a tekoucí vody a opraveny byly i památky, jako kostel Agia Apostoli z přelomu jedenáctého a dvanáctého století či klášter Kalogreon. Ten je zajímavý mimo jiné i tím, že jeptišky, které ho obývají, pěstují bource morušového. A na půltuctu velkých tkalcovských stavů vyrábějí nádherné hedvábné tkaniny ceněné právě pro ruční práci.

Četla jsem, že na přelomu dvacátých a třicátých let zaznamenalo Řecko v průměru 272 zemětřesení ročně, a to už asi stojí za malou zmínku. Jenom přitom doufáme, že se země nezačne otřásat zrovna v době naší návštěvy. V co asi pak doufají obyvatelé ostrova?

Kréta, která je teď předmětem našeho zájmu, je mimo jiné známa i jako vinařská oblast, zejména kolem Archanes, což je náhorní planina asi 850 metrů vysoko. Zdejší víno je vysoce kvalitní nejen ve formě obrovských těžkých hroznů, ale i v podobě nápoje či rozinek. Možná ne všude, ale leckde se zde ještě víno v obrovských kádích šlape bosýma nohama. Mimochodem, na tomhle šedesát kilometrů dlouhém ostrově, který je díky svým rozdílným podnebním typům neustálým a vděčným předmětem zkoumání botaniků i zoologů, rostou i banány. A v poslední době ve velkém také rajská jablíčka.

Ta se stala hlavní pěstební doménou Holanďanů, kteří si zde pronajali rozlehlé pozemky. Rajčatové plantáže, plodící až třikrát do roka, jsou přikryty igelitovými plachtami, jejichž cáry se pak povalují nevábně po okolí a vítr je rozfoukává do všech stran. Možná by nebylo špatné, kdyby pěstitelé měli v nájemní smlouvě i podmínku, že budou tyto poletující potrhané igelity důsledně uklízet a likvidovat.

Po prohlídce pětikilometrových benátských hradeb, jejichž součástí je impozantní Nová brána, se vydáváme k baště Martinengo, kam nás táhne hrob nejpopulárnějšího řeckého spisovatele Kazantzakise. Jeho knížky mne kdysi úplně rozhodily, nikdy předtím jsem nic podobného nečetla, i když jeho knižní Řecko bylo poněkud jiné, než jaké jsme krok za krokem objevovaly my. A nebyly jsme samy, kdo měl stejný nápad. Tady nás dohonila také zrzavá Jeanine, tentokrát bez Michela a bez kamery. Společně jsme pak zamířily na tržiště s přepestrou nabídkou a šumící vřavou, v níž vyniká malebná zvučná řečtina. Myslela jsem zpočátku, že agora je označení pouze jednoho jediného konkrétního antického tržiště, ale pak jsem zjistila, že je to zřejmě běžný termín pro veškeré tržnice v Řecku. I pro ty dávné antické, i pro ty současné, pro ty ve velkých městech i pro ty venkovské.

Ovšem trhy a zejména výroční mají pro Řeky daleko větší význam než jen možnost si nakoupit potřebné věci. Jsou totiž pro ně takovým malým svátkem, kdy se sejdou se svými sousedy a známými, posedí, pojedí a popijí, vyříkají si všechny novinky a zajímavosti. A kromě jiného jsou také místem, kde se domlouvají sňatky, kde rodiče ukáží synovi nebo dceři dohazovaného partnera a čekají, jestli se jim bude líbit.

Ale venkov má i jiný způsob zásobování, pokud pomineme krámky na návsi s nabídkou řízenou poptávkou vesničanů, kde se také shromažďuje pošta k odeslání, platí účty za vodu, elektřinu či telefon. A onou další variantou jsou takové malé pojízdné prodejny. Do vsi pravidelně přijíždí náklaďáček, zatroubí a jeho řidič vykřikuje svou denní nabídku. Vozí všechno možné – potraviny, ovoce, zeleninu, maso, ryby, kuřata, ale i deky, židle, nádobí… Nezřídka jsou těmito prodejci cikáni, ovšem, jak podtrhují vesničané – ti dobří cikáni. Řekové totiž rozlišují dvě skupiny cikánů, které mají dokonce odlišně pojmenované – ciganos a jiftos. A ti druzí, ti, kteří žijí ve stanech a většinou nepracují, příliš dobrou pověst v zemi nemají.

Postupujeme s chumlem návštěvníků mezi obchůdky, prohlížíme si zboží, posloucháme melodické vykřikování prodavačů. Řecko vůbec nezná pojem kýč. Buď se ti něco líbí, nebo nelíbí – a tím to hasne. Takže se zde v dojemné symbióze snoubí nádherné, někdy přímo unikátní skvosty i neumělé splácaniny. Báječné je, že všechno, co je na prodej, můžete vzít do ruky – nikdo vás neokřikuje, nekárá, nezlobí se, když nekoupíte. Nekoupíš ty, koupí jiný, nakonec je prima, že jsme si alespoň hezky popovídali. Jeanine si koupila několik tepaných stříbrných náramků, ale radost z výhodné koupě jí vydržela jen do večera, než jí další z našich spolucestujících ukázala stejné tretky, ovšem téměř o třetinu levnější. To my jsme s výhodným, v porovnání s podobnými výrobky ve střední Evropě neuvěřitelně levným nákupem ručně tkaného rustikálního koberečku a přikrývky, barvených přírodními barvivy měly nesporně větší úspěch.

Nakonec zakotvíme všechny tři uondané a žíznivé v kavárně na náměstí Kornaru, v níž se skrývala starobylá kašna Bempo ze šestnáctého století. Naši malou zrzku zlákalo vábně vonící kotopulo, tedy grilované kuře, a my se spokojily s mesé – což je vlastně talíř chuťovek, mezi nimiž nechybí samozřejmě ovčí sýr feta a olivy. Pomalu začínám chápat, proč Řekové přesouvají hlavní jídlo až na dobu po západu slunce.

Ještě zacházíme do malého voňavého pekařství a kupujeme si chutné sezamové preclíky, kterým se říká kouloúria. Jeanine zachutnaly tak, že se pro ně ještě jednou vrátila. Nás spíše zaujala spousta pytlíků visících v krámě, o kterých prodavač na náš dotaz prohlásil, že je to paximádhia. Co se skrývá za tímto zvláštním slovem, jsme zjistily teprve tehdy, když kulaťoučký zrůžovělý pekař jeden ze sáčků otevřel a vysypal na pult jeho obsah – se zklamáním jsme konstatovaly, že to je prostě sušený chleba.

Pochopitelně jsme nemohly vynechat starokrétský palác Knossos, hlavní centrum mínojské kultury, ale také jednu z nejpopulárnějších řeckých památek. Šokující je už původní rozloha paláce, který prý byl postaven na ploše dvou hektarů, měl přes tisíc místností, někde až ve čtyřech patrech nad sebou. Tam bych spolehlivě zabloudila i s plánkem stavby v ruce. Dojem prostě ohromující. Po absolvování všech těch jedinečností v paláci samém i jeho okolí mám pocit, že se do šuplíčků mé přeplněné paměti už nevejde ani jediná věta. Jdeme si tedy provětrat hlavu do jedné z malebných kavárniček na ulici – odevšad zní šum hlasů, smích, ozvaly se housle a zpěv…

Pocit báječné pohody umocnila i večeře, k níž jsme si tentokrát daly rybu – psári, servírovanou se zvláštní česnekovou omáčkou, která se prý zahušťuje právě oním tvrdým bílým chlebem a nazývá se skordalja. Popíjíme retsinu, pozorujeme okolí a vstřebáváme tu neopakovatelnou atmosféru krétské noci. Když se už chystáme zvednout, přichází Stavro a objednává si patsu, která na první pohled vypadá jako hodně hutná dršťková polévka. Ale jak Stavro rozšířil naše kulinářské obzory, mohou v ní být i prasečí nebo jehněčí nožičky, což nás pro změnu od předsevzetí, že tuhle specialitku v nejbližší době taky okusíme, zase odradilo. Je to vlastně něco takového jako řecký vyprošťovák, proto se obvykle objednává pozdě v noci nebo brzy zrána – jako když si Češi po tahu jdou dát pro narovnání gulášovou anebo onu zmiňovanou dršťkovou polévku. My si tedy jdeme raději dát vlažnou sprchu a postel, dneska si ji opravdu zasloužíme.

Fenomén jménem kafenion

Dneska míříme Messarskou nížinou, do níž náš autobus vplouvá jako do zeleného moře, na jih do paláce vladařů z Faistosu. Zmlsané včerejším zážitkem z Knóssosu už neočekáváme žádné ohromující překvapení, přesto nás doslova uchvátí pohled do okolní krajiny. Úrodná plocha nížiny má své neopakovatelné kouzlo stejně jako třeba nejvyšší krétské pohoří Ida na severozápadě, jemuž kraluje hora Psiloritis s téměř dvěma a půl tisíci metry a které jsme měly možnost obdivovat později. A když se k tomu připočtou všechny ty úžasné památky, nejbohatší archív hliněných tabulek s lineárním písmem a tajemný barevný sarkofág, bylo by opravdu neodpustitelné tuhle lokalitu vynechat. Při troše štěstí lze pak opačným směrem zahlédnout ostrůvek Gavdhos, který je považován za nejjižnější bod Evropy. Kdysi se kolem něho proháněli delfíni, ale sílící turismus se podepsal i na jejich zdejším výskytu. Ostrůvek je takovou tečkou země za evropskou baladou končící řeckou melodií.

Svou nezaměnitelnou přitažlivost měla ovšem i idylická vesnička Kritsa, k níž jsme přicházely olivovým hájem, jehož stromy jsou i tisíc let staré. Takové háje jsou zvláštním, skoro přízračným světem podivných tvarů, formovaných celými věky. Kmeny bývají různě pokroucené, některé i děravé a vytvářejí fantaskně vyhlížející průhledy, obrůstají ležící kameny, jako by je chtěly svými dřevěnými pažemi obejmout. Jako by člověk vkročil do krajiny starých legend. Také dvě babky se stádečky koz, které jsme potkaly, vypadaly spíš jako žánrový obrázek z minulého století, jenž se už tak často nevidí. Ovšem tamní byzantský kostel I Panagia I Kera se zajímavými freskami byl zcela prokazatelně ze století třináctého. Ještě daleko starším datem vzniku se mohlo pochlubit starověké město Olúnt, jehož ruiny u úzké šíje pevniny stále víc mizí pod hladinou moře a nikdo neví, jak postup vody zastavit. Zatím. Byla by to nesporně škoda, kdyby zmizelo nenávratně pod vodou, a tak stejně jako zdejší doufáme v to, že se na nějaké účinné řešení přijde anebo že se postup moře najednou zastaví. Bůh ví, co je reálnější. Jinou připomínku slavné kapitoly řeckých dějin představovala v horském sedle uložená antická osada Lató.

Bedlivě a se zaujetím jsme se Zuzanou sledovaly krajinu při průjezdu poklidnou náhorní planinou Lasithi, která není právě žhavou turistickou oblastí. Tisíce větrných pump s plachtami jako malé moře plachetnic tady vždy na jaře, kdy zde vane pravidelný severozápadní vítr meltémi, zavlažují pole se zeleninou a brambory. Právě pro ten vítr je tato oblast někdy také nazývána jezerem studeného vzduchu. Na horských stráních nad nimi se pásla stáda ovcí vnukající pocit míru, bezpečí a pohody stejně jako kdysi před staletími.

Podívanou jiného druhu nám pak poskytla Diktejská krápníková jeskyně s jezírkem, kde se podle legendy údajně narodil Zeus. Sem ho měla, jak mýtus praví, ukrýt jeho matka Rheia před Kronem, který byl sice Diovým otcem, ale také úhlavním nepřítelem. Věštba, že jej Zeus zbaví jak moci, tak života, se však později stejně naplnila a postavila tak Dia do čela řeckých bohů.

Abych byla přesná, těch jeskyní je po okolí několik a všechny jsou nějakou pověstí spojeny buď přímo s Diem nebo s jinými božstvy. Ta, kde se měl Zeus narodit a kterou jsme navštívily, leží nad vesnicí Psychro. Už sestup do tmavé jeskyně byl takovým malým dobrodružstvím, i když s dobrým koncem. Sestupujete pomalu kousek po kousku asi sedmdesát metrů hluboko, samozřejmě se svítilnou, jejíž kužel odhaluje krápníkovou výzdobu. Chvílemi nemáte v té vlhké tmě zrovna nejlepší pocity a ani předešlé vyprávění o půtkách bohů a o horských démonech, kteří údajně hlukem přehlušovali pláč malého Dia, aby ho Kronos neuslyšel, nenechává vaši fantazii zrovna spící. A za odměnu si pak dokonce můžete sáhnout na místo, kde nejvyšší řecký bůh kdysi ležel coby bezbranné mimino. Ať už byla skutečnost jakákoliv, našla se zde mimo jiné i spousta hodně starých kultovních předmětů včetně zbytků staré mínojské svatyně s oltářem.

Možnost nechat se vyvézt nahoru k jeskyni na oslu, který také patří k živým symbolům těchto jižních zemí, mi připomnělo jednu zajímavou statistiku, nebo spíše porovnání. Před zhruba půl druhou desítkou let soupis oslů zaznamenal zaokrouhleně dvě stě padesát tisíc těchto zvířat. Ovšem ve stejném čase bylo registrováno už přes milión traktorů. Myslím, že tato čísla ani nepotřebují komentář. A troufla bych si odhadnout i jejich další vývoj v posledních letech.

V Agios Nikolaos na břehu zálivu Mirabello jsme se pak nechaly zlákat přívětivou náručí hospůdek kolem jezírka, uloženého uprostřed města a spojeného kanálem s mořem, a vůní skutečně vynikajícího vína. Všechny ty kavárničky, taverny a hospůdky večer ožijí, zaplní se volta neboli promenáda kolem těchto osvěžoven, hraje se a zpívá v záři světel dlouho do noci. Škoda jen, že zdejší muži už nechodí v černých košilích, širokých plandavých kalhotách a se speciálně uvázanými, na okrajích roztřepenými černými šátky na hlavách. Jak jsme od Lídy věděly, říká se těmto svérázným kouskům oblečení – pukámisso (košile), vrákes (kalhoty) a saríki (šátek). Mrzí nás, že tuhle exotiku nahradily běžné kalhoty a košile, u mladých lidí džíny, šortky a trička, stejně jako kdekoliv jinde. Ten krétský oděv vypadal tak mužně, zajímavě a přitažlivě a rozhodně evokuje představu hrdého a bojovného Kréťana víc než univerzální džínovina a barevná trika.

A mimochodem, Kréta byla vždycky hrdá, odbojná a statečná. Už v patnáctém století byla vlastně poslední odolávající enklávou byzantské kultury. Za nadvlády Turků, kteří Krétu obsadili až v roce 1669, ale vydrželi zde mnohem déle než jinde na řeckém území – až do devadesátých let předminulého století, se na ostrově zvedla celá řada lidových povstání, potlačovaných tehdy s neuvěřitelnou krutostí. Ovšem hrdost Kréťanů, jejich touhu po svobodě a nezávislosti to neumlčelo. To se projevilo i v době druhé světové války, kdy, ačkoliv byla Kréta okupovaná, zde bylo jedno z nejsilnějších středisek protiněmeckého odporu soustředěné zejména v tamních horách.

Málem jsem zapomněla na Gurnii, staré sídliště z doby bronzové s úzkými uličkami spojovanými schodišti a desítkami domů, které jsou důkazem toho, jak asi probíhal život docela obyčejných Kréťanů někdy před třemi tisícovkami let. Jeanine ihned zaznamenala, že tady na vykopávkách pracovali američtí archeologové, zatímco Knóssos vykopávali Angličané, Faistos Italové a Mallii Francouzové. Á propos Mallia se chlubí dalším mínojským palácem, který byl snad původně největším z uváděné krétské čtveřice. Ten čtvrtý, objevený teprve před čtyřmi desítkami roků, je v Kato Zakros. Novinkou v Mallii byly pro nás velké hliněné zásobnice, sýpka s násypnými káděmi a vyvýšená terasa s trochu tajemným starokrétským oltářem a kruhovou oltářní deskou. Ta má po obvodu jednu velkou a třicet čtyři malých prohlubní pro různé druhy obětin. Opravdu vynikající impuls pro to, aby zapracovala zjitřená představivost. Michelova otázka, jestli zde byly prováděny také oběti lidské, zůstává sice nezodpovězena, nicméně jeho polohlasem namlouvaný komentář do kamery obratem takovou možnost hned připouštěl.

V naší utěšeně se rozrůstající sbírce absolvovaných klášterů přibyl v průběhu času i zajímavý objekt ve Vrondíssi s cennými ikonami a freskami, také Toplu, kam se po staletí uchylovali poutníci a uprchlíci před světskou mocí, ale především Préveli na jižním pobřeží, který sehrál značnou úlohu právě ve druhé světové válce. Stojí osamoceně na vrcholu stráně porostlé olivovým hájem, kam jsme se s funěním a žehráním, nicméně bez ztrát na životech, všichni vyškrábali. Ve válečných letech sloužil jako přechodný úkryt pro ty, kteří utíkali před německými fašisty přes moře do Egypta. Po dobytí kláštera Němci se okupanti mnichům pomstili tím, že je nechávali zle hladovět. Staří příslušníci mnišského řádu ještě dnes obdělávají přilehlá políčka, ale mladí adepti na mnišský život tady jaksi chybějí. Ovšem o slavnostech se v klášteře a jeho nejbližším okolí tradičně shromažďuje spousta věřících a také během roku vyhledávají lidé trpící těžkými problémy se zrakem zázračnou moc klášterního kříže, o kterém se věří, že pomáhá k uzdravení.

Nám stačila k uzdravení jedna noc a ráno jsme už zase jako rybičky plné očekávání věcí příštích mířily do západní části Kréty, do druhého největšího města ostrova – Chanii, které se malebně rozprostírá při dvou zátokách oddělených poloostrovním masivem. Ačkoliv historie prošla městem v mnoha různorodých vlnách, působí Chania celkem jednotným dojmem slučujícím všechny architektonické prvky prošlých tisíciletí. K tomuto neplánovanému výletu nás ale spíše nalákaly panoramatické snímky Samarijské soutěsky v pohoří Levka Ori neboli Bílé hory. Zatím jsme si tedy odpustily tradiční pouť po památkách, kterých je tu také bezpočet a ve kterých už jsme stejně začínaly mít pěkný guláš, a přesedly hned na jiný autobus. Ten nás odvezl do osady Lekki, kde již čekala na svůj každodenní úlovek smečka taxíků, ale také pick-upů, malých dodávek a dokonce i traktorových přívěsů. Ne každý ukořistil z naší várky svou oběť, která pak byla odvezena na stejné místo – ke vstupu do soutěsky vzdálenému asi dvacet kilometrů. Cesta přes horský průsmyk a vesnici Omalo je plná serpentin, kde si klaksony projíždějících vozidel skutečně přijdou na své. A uši cestujících jakbysmet. A to už nemluvím o jejich nervech. Ale konečný efekt je ten, že nedošlo k žádné havárii.V průsmyku Xyloskalo čili Dřevěné schody pak začíná z výšky přes 1250 metrů sestup do legendární soutěsky.

Vlastně Samaria je v podstatě celý národní park o rozloze necelých pěti tisíc hektarů, kterou zčásti zaujímá i horský masiv Levka Ori se zhruba šedesátkou vrcholů převyšujících dva tisíce metrů. A soutěska, která je mimochodem se svými osmnácti kilometry nejdelší nejen na Krétě, ale v celém Řecku, tvoří jakousi přirozenou osu zmiňovaného pohoří. Zhruba v polovině tohoto kaňonu se strmými srázy, který se místy zužuje jen na pár metrů, leží dnes již chátrající a opuštěná vesnička stejného jména – Samaria. Její název, stejně jako název celé soutěsky a rezervace, je neúmyslnou zkomoleninou slov Santa Maria, jak se jmenuje dodnes zachovalý kostelík ze čtrnáctého století postavený u západní skalní stěny. Bez zajímavosti nejsou ani zbytky původních lesních porostů cypřišů, mohutných dubů s metrovými průměry, ale také javorů, platanů a dokonce tady potkáte i ebenové stromy. Obrýlený mladík, který skupinu doprovázel, citoval i různé další, pravděpodobně vzácné druhy zdejší flóry, ale i řadu zajímavých zvířat, z nichž jsme zahlédly jen kozu bezoárovou, několik oslů a hbitého malého gekona. Vzpomněly jsme si při té příležitosti, jak Jeanine včera vyváděla, když při cestě ke klášteru Préveli kdosi prohlásil, že v těchto končinách žijí štíři. A to tohoto nechvalně proslulého zástupce hmyzí říše ani nezahlédla. Co by asi tak dělala, kdyby jí vlezl třeba do boty? Možná by to stálo život nejen štíra, ale nepochybně i někoho dalšího, kdo by byl zrovna v dosahu.

Když procházíme takzvanými Železnými vraty, dozvídáme se, že máme za sebou nejužší část soutěsky – pak už se začíná průrva zase rozšiřovat, až vyústí do osady Agia Rumeli. Víc než šestihodinová cesta ne vždy jednoduchým terénem nám dala pěkně zabrat, a tak logicky končíme v jedné z taveren, která pro nás znamená spásu – těla i duše.

Myslím, že tohle je také ten správný čas na malé zastavení u řecké specifiky – u kafenionů. Asi nenajdete v Řecku osídlené místo, kde by nestál alespoň jeden kafenion. Jsou všude – ve městech, na vsích, v malých osadách… Nezřídka jen maličká místnůstka se dvěma stolky třeba vedle autoopravny, obuvnické dílny či zámečnictví. Většinou ani nepočítají s cizími hosty, pravidelně sem zaskakují řemeslníci ze sousedství, úředníci, na vesnici místní zemědělci. Vlastně na vsích je kafenion i společenským a kulturním střediskem – nahrazuje všechno: krčmu i kino, mládežnický klub a hlavně místo pro setkávání starších. Navzdory tomu nevypadá většinou nijak zvlášť přitažlivě – žádná výzdoba, obrázky, žádný speciální pohodlný nábytek, snad jen nahá neonová trubice nad vchodem a v posledních letech také televize uvnitř či nějaká vlezlá západní reklama. Někde jsou i v nepříliš velkých vesnicích dvě až tři taková zařízení a místní buď zůstávají věrni pouze jednomu z nich, anebo je podle svého uvážení střídají. Vysedává se i venku před kafenionem anebo před vchodem postávají hloučky diskutujících a popíjejících mužů. Ale všechno, co je důležité, se odehrává v kafenionu. Tady se dohadují ceny vypěstovaných plodin, sňatky dětí, probírají se nemoci, politika a události, nebo se prostě jen tak hovoří nad kávou, nad vínem a v poslední době i nad pivem v plechovkách. Není výjimkou, že se v kafenionu prodávají i některé základní potraviny, ale na druhé straně to není ani pravidlem. A ještě jedna důležitá věc – kafeniony jsou výhradně záležitostí mužů a muži tady vysedávají každou volnou chvilku. Kdybychom hledali co přiléhavější český výraz pro kafenion, dalo by se toto slovo přeložit i jako kafírna. Ovšem při slově kavárna už si člověk evokuje naprosto jiný druh společenského zařízení.

Faktem je, že ženy tuto mužskou výhradu po celá desetiletí zcela samozřejmě uznávají a nedovolily by si porušit její zákonitosti. Ženským protipólem kafenionů je takzvané pesúles, tedy místo, kde se shromažďují zase příslušnice něžnějšího pohlaví. Třeba na kamenných stupních před kostelem, na lavičkách pod stromy na návsi a podobně. Často se setkávají také v domě některé z nich. Na rozdíl od mužů ale ženy ani při hovoru nezahálejí. Řecké ženy jsou velice pracovité. Pletou, háčkují, vyšívají – jejich ruce nikdy neleží v klidu v klíně. A to je fakt, na kterém nezměnila nic ani nová doba.

Řecko chutná vždycky jinak

„Co je tohle?“ zeptala se Zuzana nad zvláštní hmotou na talíři u jídla, které mělo být spojením snídaně a oběda. „Taramosaláta,“ dostalo se jí stručné odpovědi, se kterou ale spokojena nebyla. Teprve Periklí jí vysvětlil, že se pod tímto názvem skrývá zvláštní kombinace – buď bramborová, anebo chlebová kaše s rybími jikrami. „Nechutná to vůbec špatně,“ konstatovala přítelkyně, která je jinak velkou gurmánskou ctitelkou plodů moře od ryb přes chobotnice, sépie až po krevety. Okusily jsme společně i salingarii čili pečené šneky a musím připustit, že to byla delikatesa. Opakovaně se na našich talířích ocitly i dolmados, což je v podstatě dobře ochucené mleté maso zabalené ve vinných listech. Stejně mě ale nejvíc nadchly saláty – zejména zeleninové, nakrájené na velké kusy či se sýrem a podobně. Zatímco doma si pod názvem tsatsiki představíme řeckou směs koření, v Řecku je tak označován ochucený tvaroh nebo ovčí jogurt s jemně nakrájenou okurkou, česnekem a nepostradatelným olejem, který je s chlebem a olivami opravdu báječnou pochoutkou. Zkoušely jsme podle vyžádaných receptů stejné saláty doma a obě nezávisle na sobě jsme konstatovaly, že mají jinou chuť. Včetně jednoduché choriatiky. Ne, že by byly špatné, ale byly jiné. Snad je to tou zeleninou uzrálou pod řeckým sluncem, možná olivovým olejem, který je snad ve všem, co se podává na stůl, třeba kořením anebo tím, že v Řecku chutná prostě všechno jinak…

Řekové rádi a hodně jedí, říkala nám kdysi Lída, když jsme se bavily o téhle zemi, která sice patří k evropským státům, ale je tak neevropská. Je možné, že tento vztah k jídlu pramení z někdejších zážitků skutečného hladu a přenáší se z generace na generaci, stejně jako systém rodinných vztahů. Po válce tady skutečně lidé umírali hlady a maso bylo vzácností. Proto bylo jaksi podmíněným reflexem najíst se co možná nejvíc v době dostatku. Dokonce se prý říkalo: Jez, ať jsi hezká. Tloušťka byla v módě, byla syndromem blahobytu. Dneska už je samozřejmě trend opačný a svůj úspěch slaví štíhlost, ale dobré jídlo je pořád ještě pro Řeky něčím, čím rozhodně nepohrdnou. Na venkově si sice ráno se snídaní moc starostí nedělají – snad hrnek čaje, na poli nebo při jiné práci pak jen tak něco lehčího – chleba, sýr, olivy, cibule, rajčata, okurka… Zato večer si vše vynahradí. Maso, zelenina, koření, spousta olivového oleje a samozřejmě – velké porce. A klidně si posedí nad večeří, která je pro nás ve velice pozdním čase, třeba dvě hodiny. Žena v létě obvykle vaří až večer po práci, zatímco muž zaskočí na kus řeči do kafenionu. Ale i na podzim a v zimě, kdy není práce na poli, jsou večeře skutečně opulentní.

Řekové si zrovna moc na diety nepotrpí a vlastně je ani nepotřebují – zdrženlivost v jídle za ně obstarává řádka církevních půstů, a ty jsou pro ně závaznější než módní linie štíhlosti.

Z masa v řeckém jídelníčku převažuje skopové a kozí maso, častěji pečené než vařené, populární jsou jehněčí žebírka, ke specialitkám patří i grilovaná skopová játra. Nesporně zajímavou chuť musí mít kozí maso vařené v kotli s rajským protlakem a olejem, jak to líčila Lída ze svých zkušeností na vesnici. Dokonce i makarony se tady vaří v nálevu, který tvoří napůl voda a napůl olej – proto mají takovou zvláštní vláčnost a chuť. Samy jsme pak na venkově zažily, jak se zde vyrábějí domácí těstoviny. Klasické těsto, jaké se dělá u nás na polévkové nudle, ale s daleko větším množstvím vajec se vyválí na velké placky, které pak hospodyně suší na střeše – kde jinde byste našli tak velké, rovné a pro drůbež nebo domácí zvířata nedostupné místo… Sladké se na vsi moc nepeče, spíš jen ony pro nás už známé různé pitty – taštičky z lístkového těsta s tvarohem, sýrem, špenátem a dalšími náplněmi. Ale vždycky chutnají skvěle. Ve stejné vsi jsme okusily ještě zvláštní salát, kterému se říká chorta, což, jak jsme si zjistily, znamená docela prostě tráva. Dělá se z listů, které připomínají pampeliškové, povaří se, zřejmě také v oleji, protože se pak s citronovou šťávou a okořeněné podávají horké. Možná něco jako špenát.

A zajímavá je také historie rajských jablíček. Ta se totiž ve velkém začala v Řecku pěstovat vlastně až ve druhé polovině minulého století. Samozřejmě tam, kde byla spodní voda, tudíž většinou na dřívějších obilných polích. Rodina, která se vrhla na tuto plodinu, si tak za sezónu vydělala na malý náklaďáček a během času měla auta už celá vesnice.

A když už jsme u toho motorismu, hotovou posedlostí zdejší chlapecké omladiny jsou motorky a mopedy. Ve skupinách krouží ulicemi, postávají rozkročeni na svých strojích a diskutují nad jejich výkonností. Vyšly jsme z jedné internetové kavárny v Pireu, odkud jsme posílaly několik e-mailů, a v ulici se právě rozjížděla smečka motorkářů. Znásobený hluk nastartovaných motorů doprovázely takřka kaskadérské kousky mladíků, kteří se při výjezdu předváděli zvednutím předního kola motocyklu a krátkou jízdou na zadním. O něco později jsme stejnou skupinu potkaly jen o ulici dál – zřejmě se jen tak bezcílně projížděli, aby si motorek užili. Vzpomínám si, že kdysi stejným způsobem túrovali teenageři v naší ulici své maloobsahové pionýry. Zkrátka nic nového pod sluncem.

Novinkou ale pro nás byl objev v jednom obchůdku se suvenýry a spoustou jiného zboží. Našly jsme zde totiž nádherné obrázky připomínající kopie starých rytin. Několik z nich tvořilo cyklus pod názvem Karpathos, což je asi padesát kilometrů dlouhý ostrov patřící do ostrovní skupiny Dodekanézy. Většina jeho obyvatel žije v horských vesničkách na jihu, kde jsou také mořské pláže. Od Kyklad vlastně není ani příliš vzdálený. Některé obrázky mi připomínaly Lídiny fotografie: ženy rybářů na nich čistí a opravují sítě, ty starší oblečené v monotónní černi včetně šátků na hlavách, pec pod širým nebem, vyšívající mladá dívka v pestrém kroji s byzantskými prvky, po stěnách místnosti rozvěšené malované talíře, které si prohlíží dvojice starších mužů… S každým novým obrázkem se nám stále zřetelněji vybavuje Lídin komentář k jejím snímkům. O tom, jak se vždy v sobotu pekl ve venkovních nebo domácích pecích kulatý a velice chutný chléb, v jiných zase maso ve svátek, jak se kroj svobodných dívek poznal od oblečení vdaných žen větší pestrostí a zdobností, jak se dívčina výbava před svatbou vystavuje v domě v nejlepším pokoji, kam si ji chodí prohlédnout, pochválit anebo i zkritizovat ostatní vesničané. Po svatbě se ovšem výbava převeze do domu ženichova. Vystavené malované talíře v obývací místnosti, kde vyvýšené dřevěné pódium zastupuje ložnici, vlastně demonstrují bohatství té které rodiny – čím víc talířů, tím bohatší rodina. Docela jednoduché. A ti staří muži se od těch mladších těší titulování barba, čímž je podtrhována jejich váženost a úctyhodnost, i když jim třeba tykají. Ke zvláštnostem krajiny z ostrova Lesbos patřil i obrázek do kruhu chodících koní po rozprostřené vrstvě obilí. Tak se zde totiž ještě před několika lety (a kdo ví, možná někde i dnes) mlátilo obilí. Koňská kopyta tak dlouho dupala po klasech, rozložených na okrouhlém rovném místě zvaném alona, až z nich všechna zrna vypadala a bylo vymláceno. On ten efekt není zase o tolik jiný než třeba mlácení dřevěnými cepy. Obdobný systém se používal i u luštěnin.

I další série obrázků měla svého společného jmenovatele, a tím byl venkov: žena pracující na poli a v pozadí několik koz a ovcí, stádečko pasoucích se krav se svázanýma předníma nohama, jakýsi chlívek s ovcemi, prasaty a slepicemi, hlouček vesničanů sedících u malého krbu na nízkých stoličkách u nízkého kulatého stolečku, dívka u malého tkalcovského stavu. Ani to nám není díky Lídě tak docela neznámé. V jejích řeckých historkách se tohle všechno vyskytovalo – jenom uměla všechno pojmenovat řecky a znala souvislosti. Vzpomínám si, že mi označení pro ten hromadný chlívek, který se zvířaty nezřídka sdílelo i hospodářské nářadí, apotika – připomínalo naše lidové apatyka, což se ovšem vztahuje k něčemu úplně jinému. Dzáki se zas jmenoval onen venkovský krb, který měl sloužit nejen k vaření, ale i k vytápění místností v chladných dnech. Ale díky tomu, že neustále kouřil, možná vinou špatného tahu, možná vinou dříví, které bylo vždycky alespoň napůl syrové, byly neustále otevřené dveře nebo okna, takže si vesničané tepla zrovna moc neužili. Ale naštěstí tamní zimy nebývají zas tak moc chladné. A tkalcovské stavy nejsou jen připomínkou minulosti, i když se mnohde z pokojů přestěhovaly do sklepa nebo komory, v pohotovosti jsou stále. Ručně tkané přikrývky, koberečky a přehozy jsou i dnes žádaným artiklem a samozřejmým vybavením většiny domácností.

Majitel obchůdku, starší snědý muž s mohutným knírem, si všiml našeho nadšení nad obrázky a přinášel nám stále další a další složky. Nakonec nás pozval na šálek kávy, což se samozřejmě neobešlo bez obvyklého výslechového ceremoniálu. Bylo nám jasné, že odejít nyní bez zakoupení alespoň nějaké maličkosti, by bylo přinejmenším nezdvořilé. A tak jsme si koupily každá obrázek a maličký kobereček nebo spíše něco jako prostírání z pravé ovčí vlny. Při placení jsme si u pokladny všimly plata s naaranžovanými bankovkami a mincemi pod plastikovou fólií. To jsou řecké drachmy a leptos, odpověděl na náš dotaz trochu s lítostí obchodník. A musím říci, že i nám bylo líto, že už neplatí tato měna – rozhodně se k téhle zemi hodila víc než moderní euro.

Athény ze všech stran

Už jste byly v Athénách? Viděly jste již Athény? – To byly otázky, které se téměř zákonitě vynořovaly ve všech rozhovorech a které nás neustále pronásledovaly. Být v Řecku a nenavštívit Athény bylo něco jako stát u moře v teplém slunečném dni a nevykoupat se. A tak jsme se tedy do Athén vypravily. Jako dopravní prostředek z Pirea jsme tentokrát zvolily turistický vláček, který jede přímo do města.

Když už jsme u těch kolejí, železnice je v Řecku považována za nejdražší dopravní prostředek, na druhé straně ale jejích necelých dva a půl tisíce kilometrů tratí prochází často skutečně panenskou krajinou, takže nabízí i jedinečný pohledový zážitek. Za vysloveně turistickou atrakci jsou pak pokládány nostalgické parní vlaky třeba poblíž Milie v Thessálii, které jezdí asi pětadvacetikilometrovou rychlostí. Mnohem hustější je v této zemi síť autobusových linek, které vedou prakticky i do té nejzapadlejší vesnice, kam se jezdí třeba i dvakrát nebo třikrát denně. Systém orientace v těchto spojeních byl pro nás poněkud těžko rozluštitelný, a tak nám vrtalo hlavou, jak se všechny ty davy lidí dozvěděly, kam a kdy který autobus jede. Faktem je, že autobusová doprava zde funguje a Řekové si rozhodně nestěžují, i když některé autobusy jsou opravdu pěkně nacvakané. Ve městech bývají výchozím bodem pochopitelně autobusová nádraží, na venkově pak zastavují autobusy většinou před kafenionem na plátiu, na náměstíčku či návsi, obvykle se stromy a lavicemi. Ale zažily jsme pak nejednou, že řidič zastaví cestujícímu tam, kde si řekne, prostě mimo stanici. A není ani nijak výjimečné, že stejným způsobem mimo zastávku i nastupuje, stačí na příslušný autobus prostě zamávat.

Pro náš vstup do města bohyně Athény, jejíž symbol v podobě bílé sovy má tato metropole ve znaku, jsme zvolily rušnou širokou moderní třídu – Odos Athinas. Do ní ústí spousta vedlejších úzkých uliček, které prostě nemůžete vynechat – jejich atmosféra vás totiž vtáhne spolehlivě jako magnet železné piliny. Kráčíte kolem desítek malých úhledných obchůdků, z nichž každý se specializuje na něco jiného – na boty, látky, šicí potřeby, tepané předměty… Majitelé stojí před dveřmi krámků a jejich úsměvné „oriste“ doprovázené širokým gestem ruky vás zve dovnitř. Je jasné, že někdy prostě neodoláte, i když samozřejmě absolvovat byť sebemenší exkurzi v každém z nich je prostě nad lidské síly. Později jsme také ve Psirí, tak trochu orientálně působící čtvrti řemesel, obdivovaly řadu věciček, které z rukou šikovných řemeslníků mají úplně jinou hodnotu i ducha než průmyslově vyrobené a nepochybně levnější zboží.

Odos Athinas zakončuje rozlehlá agora, což, jak už víme, je tržnice. Jednu její stranu představují stánky s nepřeberným množstvím lákavého ovoce a zeleniny, ale také zde najdete třeba ptáčky v klecích či různé druhy potravinových surovin. Druhou stranu pak lemuje obrovská hala s prodejem masa a produktů muře, což pro běžného turistu není zase nic tak moc přitažlivého. Zato bazar za tržnicí je hotovým eldorádem a pastvou pro oči. Pestrá směsice zboží, ale i historicky nebo umělecky cenné předměty, zkrátka každý tady najde ten svůj šálek čaje. A zejména Athéňané sem v hojném počtu chodí nakupovat.

Jen málokdo si ale dovede představit současné Athény, ještě před pár desítkami let klidné a pohodové město, dnes plné lidí, aut, taxíků, autobusů, hluku a také smogu. V centru Athén žije okolo miliónu obyvatel, s přilehlými čtvrtěmi se tento počet vyšplhá na víc než dvojnásobek, ale započítáme-li i okolní, spontánně vyrůstající okrsky nalepené na obvod Athén a přístav Pireus, dojdeme k číslu pohybujícímu se už kolem čtyř miliónů. V devadesátých letech zaznamenávala tato jihoevropská metropole dokonce stotisícový přírůstek obyvatel ročně.

Vláda si byla vědoma živelného rozrůstání hlavního města, a tak již před lety stanovila jakési pomyslné soustředné hranice kolem centra, uvnitř nichž nesmělo být vydáno ani jediné nové stavební povolení. Ale Řekové klidně stavěli dál za obvodem těchto prstenců a nová zástavba pak opět zákonitě splynula s městem, které se tím pádem rozlézá do stále větší rozlohy jako inkoustová kaňka. Zhruba padesát procent domů v Athénách bylo podle statistiků postaveno načerno, takže k nim chybí leckdy i potřebná vodovodní a kanalizační síť, ale také školy, nemocnice a jiná zařízení. Zajímavé je, že ačkoliv i zde se vytvářela třída chudých a narůstala pochopitelně i nezaměstnanost, nevznikaly zde klasické slumy, tak typické pro přelidněná velkoměsta. Ale přílišný úspěch neslavily ani jiné vládní projekty snažící se, aby lidé z Athén odcházeli do menších měst a hlavně zpátky na venkov. Tomu ovšem úspěšně odolává stále uplatňované přesvědčení, že kdo to chce v Řecku někam dotáhnout, musí do Athén. I když v poslední době se přece jen někteří na venkov vracejí na zaslouženou penzi.

Přes šedesát procent Řeků žije nyní ve velkých městech, z nichž na prvních místech kralují právě Athény a Thessaloniki, a nejlidnatější území doplňují ještě další čtyři velká města – Patras, Iraklio, Volos a Larissa. Žádná jiná země v Evropě nezažila tak masivní přesun obyvatel do měst a v tak krátkém údobí jako Řecko. Venkov přestal být přitažlivý, postupně se vylidňuje a také stárne.

Když jsem se před časem ptala známého architekta, který v Athénách strávil pracovně několik měsíců, jak by řeckou metropoli krátce popsal, řekl pouhá dvě slova: obdivuhodný chaos. Možná měl na mysli chaotický a bezkoncepční růst města, které ještě na počátku 19.století bylo nepříliš významným tržištěm s významným jménem, jak Athény charakterizovaly dějiny. Na jejich architektuře se podepsal ve třicátých letech předminulého století bavorský král Otta II., který z nich hodlal učinit sídlo pro svůj asi padesátitisícový doprovod při vpádu do Řecka. Ale už ve dvacátých letech minulého století, kdy dávno nesl žezlo jiný monarcha, měly Athény půl miliónu obyvatel. Opravdu slušný skok.

Dneska je hustota obyvatel v Athénách, jak jsme si přečetly v aktuální brožuře o tomto městě, neuvěřitelných 7000 osob na kilometr čtvereční, jezdí zde sedmdesát procent v Řecku úředně registrovaných aut, je tady usazeno šedesát procent velkoobchodu, přes sedmdesát procent činností a má tu sídlo devadesát ze sta průmyslových podniků v zemi. Jsou zde samozřejmě veškeré správní a vládní úřady. Také koncentrace zdravotnických zařízení a lékařů je tu nejvyšší ve státě – jak uvádějí řeckým ministerstvem prezentované podklady, je v Athénách víc než pět set doktorů na sto tisíc obyvatel, zatímco venkov na stejné množství pacientů vykazuje okolo stovky lékařů. Bohužel, jak jsme rychle zaznamenaly, stejně vysoká čísla se rozhodně nevztahují na zdejší zeleň, které je v ulicích skutečně poskrovnu. A nevzpomínám si ani, že bych během toulek městem zaznamenala jediné dětské hřiště. Ale třeba jsme prostě jen neměly štěstí.

Zato smogu je tu tolik, že to podmiňuje další neveselou prioritu – každý čtvrtý Athéňan totiž trpí nějakou z nemocí dýchacích cest. Alespoň to tvrdí průzkum mezinárodní zdravotnické organizace. Smogový mrak s téměř poetickým názvem néfos se stal trvalým odstrašujícím doplňkem města. Smog však nejenže znepříjemňuje život obyvatel Athén, ale velice destruktivně působí i na zdejší kamenné historické památky. Pod jeho účinky se mramor, který vydržel dvě a půl tisíciletí, drolí nyní na prach. O tom může vyprávět i nejpopulárnější řecká pamětihodnost – Akropolis, o jejíž záchranu bojují týmy odborníků. Ale ani tak jsme si tento antický skvost, který je nejúplnějším antickým dílem vůbec, nenechaly ujít, stejně jako milióny návštěvníků před námi.

Hledaly se i jiné cesty jak odstranit, nebo alespoň snížit tuto athénskou smogovou zátěž. Třeba dílčí snahou vyměnit olejová kamna v domácnostech za plynové vytápění. Nebo nařízením, které určovalo, že jeden den smějí vyjet do ulic auta s lichými čísly na konci, druhý den pak zase se sudými. Nejeden z Athéňanů to řešil filištínsky tím, že si pořídil auta dvě. A jak vidno, s úspěšnou odezvou se nesetkalo zatím žádné z podobných dosavadních opatření. Přímo jako tekoucí řeky vypadají pak páteční kolony automobilů razící z města na víkend.

Popisovat Akropolis by bylo asi oním příslovečným nošením sov do Athén, ale zaujaly nás i dvě naprosto aktuální věci. Jednak jsme litovaly, že nám není pětašedesát, to bychom měly vstup na poloviční cenu, a jednak jsme marně hledaly logiku v tom, že natáčet videokamerou v historických objektech je dovoleno, ovšem naprosto vyloučeno je pak fotografování třeba se stativem. Možná, že památky trpí světlem z výbojkového světla blesku, určitě to nějakou logiku mít musí, ale tu se nám vypátrat nepodařilo.

Možná, že božská Athéna a Poseidon by se dneska již o to, čí jméno dnešní metropole ponese, asi tak vášnivě nepřeli. Podle legendy Poseidon, aby si zasloužil tuto čest, vykouzlil prý na místě pramen, Athéna pro změnu pak olivu, která se díky Poseidonově vodě zazelenala. A tak Athéně bylo také přiřčeno vítězství. Nevím, jestli by si dnes navzdory svým božským schopnostem věděla s tímhle rozpínajícím se molochem rady. To už možná spíš zakladatel Athén, jímž byl, jak se dočítáme v řecké mytologii, Kekrops – napůl člověk a napůl had, by se dovedl z haldy narůstajících problémů vykroutit. Faktem ale je, že se antické památky usilovně a systematicky restaurují a opravují. Je to však zatím dost nerovný souboj.

Snažily jsme se za dobu vyhrazenou pro Athény vstřebat všechno, co se stihnout dá. A díky Violetě, studentce žurnalistiky, se kterou jsme se setkaly v hale National Bank of Greece, kde má svou přepážku také EOT – turistické a informační centrum, se nám to i docela slušně podařilo. Právě jsme si zde vybíraly prospekty o jednotlivých památkách, jejich otevíracích dobách a plánky s jejich nákresy, když se k nám Violeta přitočila a nabídla nám svůj doprovod. Jen tak ze sympatií a také proto, že má přítele z Čech. Konkrétně z Plzně. Překvapilo nás, že Violeta, ačkoliv byla stoprocentní Řekyně, má blond vlasy. A nebyla sama – chemické blondýnky jsme v Athénách potkávaly docela běžně. Řeckým mužům se to totiž líbí, připadá jim to sexy a dlužno dodat, že dívkám a ženám to i skutečně sluší.

Violeta s námi strávila celý den a jejím prostřednictvím jsme se dozvěděly i spoustu zajímavostí, které by nám jinak nepochybně unikly a těžko bychom se o nich i dočetly. Například, že mezi antickými náhrobky na staroathénském hřbitově je řada kopií, zatímco cenné originály jsou bezpečně uloženy v Národním muzeu, nebo že Héfaistův chrám s původní střechou je pravděpodobně nejzachovalejší antický chrám vůbec a že byl v minulosti mylně přisuzován králi a hrdinovi Théseovi, podle něhož také jeden čas nesl název, či že dodnes učenci neurčili, k jakým účelům sloužila okrouhlá budova tholos, stojící na ploše staré agory. Také třeba, že lidový soud zasedající pod Akropolí se skládal ze šesti tisíc soudců, že důmyslné vodní hodiny ve dvanáctimetrové Věži větrů nazývané horologion vlastně daly vznik i námi používanému slovu orloj anebo že v Herodotově divadle a také v dalším Dionýsově se v létě hrají pro návštěvníky antické komedie i tragédie. V době naší návštěvy se však ještě nehrálo. Nicméně jsme si stejně jako řada dalších návštěvníků, kterých by se do půlkruhové hlediště se šedesáti sedmi stupni vešlo téměř patnáct tisíc, zkusily vynikající akustiku, která spolehlivě donese polohlasem pronesené slovo až do zadních řad kamenných sedadel. Docela by mě zajímalo, co to asi vykřikoval světlovlasý Švéd na pódiu, že se jeho společnost v hledišti tak bouřlivě rozesmála.

Naopak většina kinosálů v zemi je zase v letních měsících většinou zavřená, ale funguje ještě kolem tří desítek přírodních kin, která zbyla z původních sedmi set padesáti zařízení tohoto typu z nadšených padesátých let. Ale boj s videem a televizí je i tady pro kina zhoubou, o čemž víme své i z naší domácí scény. Díky zkušenostem a doprovodu Violety jsme zažily před královským palácem střídání urostlých stráží v uniformách se sukničkou a ocvokovaných botách s bambulkami. Další ceremoniál pak probíhal u zadního traktu.

Netušily jsme ani, že athénské metro, které má celkem dvaadvacet kilometrů trati, vede přes centrum města do Kofísie už z Pirea. A tak jsme párkrát pro své přesuny zkusily i taxík, jasně rozeznatelný podle žluté barvy. Ovšem občas nám požadovaná cena za svezení vyrazila dech. Nějak mi to připomnělo Prahu a stokrát řešený problém taxíků a přeceňované výše jízdného zejména pro cizince. Kupodivu tahle suma neuvěřitelně klesla, když jsme pak jely v taxíku společně s postarším řeckým úředníkem, který nás chtěl po našem dotazu na cestu zavést k Národnímu muzeu, jež je stejně jako parlament, univerzita či observatoř umístěno v budovách ještě z doby bavorského krále Otty II. Doporučil nám, abychom se tehdy, když nasedáme do taxíku již zčásti obsazeného, pečlivě všimly stavu tachometru a také tabulky jízdného, která má být v každém voze vyvěšená. Ale stejně bychom se nedokázaly natolik rychle orientovat a uhádat cenu jízdného tak striktně a hlavně tak úspěšně jako on.

Pracoval na odboru vodního hospodářství, a tudíž bylo nasnadě, že se během jízdy hovořilo o vodě, s níž mají obyvatelé Athén také trable. Zejména v letní sezóně, kdy její cena stoupá až na třicetinásobek. Už dvě řeky byly podle jeho slov nasměrovány na hlavní město, aby řešily jeho špatnou situaci s vodou. Jednu z nich už Athéňané společně s návštěvníky vlastně vypili, druhou čeká možná stejný osud.

Violeta nás vzala mimo jiné i na populární náměstí Syntágma a Omónia, rovněž do Exarchíi, což je lokalita poblíž univerzity přezdívaná díky své uvolněnosti Anarchía, kde se logicky scházejí vesměs studenti. Taková usedlejší společnost pak dává přednost náměstí Kolonaki s restauracemi pod širým nebem, kde hlavní šrumec nastává obdobně až po desáté večerní. I přes den relativně tichá malebná čtvrť Plaka se večer pak mění v rušnou kolonádu plnou otevřených obchůdků a naplněných hospůdek, v nichž se dlouho do noci hraje a zpívá. Athény, navzdory všem negacím zajímavé a obdivuhodné, stejně jako celé Řecko, žijí po setmění.

Třikrát z historie do současnosti

Říkaly jsme si s přítelkyní, že kdyby fungovaly Delfy tak jako v časech antiky, asi by se nejeden dotaz týkal právě budoucnosti Athén. A Pýthie by nepochybně byla na roztrhání, i když kdo ví, co bychom si z jejích věšteb vybrali. I bez věštkyně ale můžeme konstatovat, že delfský areál pod Parnassem náleží k nejzajímavějším historickým objektům v zemi. A rozhodně to není jen zásluhou onoho zvláštního mystického kultu, postaveného na legendě o věštírně dračího boha Pýthóna, kterého pak přemohl a nahradil Apollón. Řada různých pokladnic městských států a jejich cenností či ostatní historické památky jsou dostatečným důvodem, proč i sem proudí davy turistů.

Na zcela jiném fenoménu je pak postavena sláva Olympie, dnes malého živého městečka, v minulosti dějiště nejslavnějších starořeckých her. Ponecháme-li stranou sice barvité, ale neprokázané legendy, první olympijské hry se tady konaly roku 776 před Kristem a byly pro Řeky zřejmě tak důležité, že od tohoto data počítali svůj letopočet – směrodatnými údaji bylo dlouhou dobu datování, ve kterém roce kolikáté olympiády se co událo. Podstatné bylo, že v době her, konaných jednou za čtyři roky, byly mezi samostatnými řeckými obcemi zastaveny i veškeré válečné konflikty – takže by se dal známý citát o řinčení zbraní a umlkání Múz obrátit i na rčení, že když vznikají sportovní rekordy, mlčí zbraně.

I když o pár století později se na program olympijských her dostaly i kulturní soutěže, ať už hudba a zpěv či recitace. Ale vždycky ve všech disciplínách to byla výhradně věc mužů a chlapců, ženy si v tomto dění ani neškrtly. Dokonce i v divadle veškeré ženské role hráli muži. Vida, kde má vlastně své kořeny dodnes převažující mužský kult. Poslední zdejší olympijské klání zaznamenal rok 393 už našeho letopočtu a až o půl druhého tisíciletí později dal pak olympiádě novou fazónu baron Pierre de Coubertin. V roce 1896 se poprvé znovu rozhořel olympijský oheň v Řecku a svou příležitost dostaly Athény po odmítnutí v roce 1996 opětně v roce 2004.

Pochopitelně, že mezi zdejšími historickými památkami nejvíce táhne stadión, který je ve srovnání s dnešními sportovními areály poměrně úzký. Ale jak jsme se na místě dozvěděly, jeho délka byla vlastně základem pro zásadní řeckou délkovou míru, která se jmenovala – jak jinak – stadion. A pokud jste skuteční fandové olympijských her a sportu, jistě si pak nenecháte ujít návštěvu dvou olympijských muzeí se spoustou archeologických nálezů.

Víc než desetimetrové dórské sloupy, kterých bylo původně šestatřicet, obklopovaly kruhovou síň dva a půl tisíce let starého Diova chrámu. A podle údajů byla tato stavba se svými šedesáti čtyřmi metry délky a osmadvaceti metry šířky i celkově pěkně rozlehlá. V každém případě to návštěvníka úplně ohromí. A to i bez zhlédnutí jednoho ze sedmi starověkých divů světa, který údajně v tomto chrámu stával. Byla to vlastně čtrnáctimetrová socha Dia, kterou ze zlata, stříbra, drahých kamenů a slonoviny stvořil sochař Feidias, jenž měl u chrámu i svou dílnu. Na sever odtud jsou pak základy nejstaršího zdejšího chrámu bohyně Héry, u nichž byly znovu vztyčeny čtyři z chrámových sloupů. Nejsou to však už ony původní dřevěné, ty byly v průběhu času nahrazovány novými, jejichž styl odpovídal vždy své době a tak se od sebe vzhledem i liší.

Ale nedá mi to, abych nezabrousila také do Starého Korinthu, který si přála navštívit především Zuzana, vystudovaná keramička, protože zdejší keramika byla svého času slavná a nadmíru ceněná. A té si také v muzeích i jinde užila víc než dost. I tady byl přísun informací nad naše možnosti vstřebávání, ale utkvělo mi v paměti, že námořní síla tohoto města, které ve starověku mělo okolo tří set tisíc obyvatel (oproti dnešním asi třiadvaceti), se opírala o řadu osad pobřeží Řecka a mimo jiné k nim patřil dnes turisticky populární ostrov Korfu a dokonce i sicilské Syrakúsy.

Vizitkou současnosti je ovšem silnice mezi Korinthem a Tripolisem, která se obdivuhodně prokousává skalnatými horami, což stálo nepochybně nejen spoustu úsilí, ale i peněz. A ty se musí nějakým způsobem zase vrátit do státní pokladny. Takže za jízdu po této moderní autostrádě si připravte nějaké drobné jako dálniční poplatek.

A pohled na kulisu, kterou nad Korinthským zálivem tvoří Parnas, je svým způsobem překvapující a nesporně ohromující. Přečetly jsme si, že až sem vedly stopy po dávných horských ledovcích, prakticky je tak Parnas nejjižnějším bodem Evropy, kde byla tato geologická zajímavost zjištěna. A se svým nejvyšším vrcholem Lyokoura, tyčícím se do výšky více než 2450 metrů, je skutečně majestátní.

Musím ovšem dodat, že nás úplně uchvátil Korinthský průplav, prokopaný v Korinthské šíji před více než stoletím a spojující Korinthský záliv se Saronským. Jeho skalnaté rovné stěny vysoké místy až šestasedmdesát metrů (od toho musíme ovšem odečíst výšku vody, která činí osm metrů, aby tudy mohly proplouvat i velké lodi o výtlaku deset tisíc tun) vypadaly jako obrovský několikavrstvý rozkrojený dort. Ze starého silničního mostu jsme pak z výšky pětačtyřiceti metrů dlouho pozorovaly remorkéry táhnoucí lodi průplavem. Tahle úžasná šestikilometrová vodní zkratka ušetří posádkám okružní plavbu kolem celého Peloponésu. Několikrát jsme si čtyřiadvacet metrů široký průplav z různých míst a úhlů fotografovaly, bohužel žádný ze snímků pak nevyjadřoval přesně to, čím nás tento pohled tak nadchl. Ale tak už to bývá – zatímco vzpomínka v paměti roste a košatí, plochá fotografie obvykle tuhle schopnost nemá.

Nejlepší broskve na světě

Ačkoliv jsme nepatřily k typickým „sběratelům ostrovů“, jak nazval Periklí turisty pachtící se od ostrovu k ostrovu jen proto, aby si odškrtli na seznamu další cestovatelský úlovek, přece jen jsme neodolaly a pár jich ještě v průběhu času navštívily. Jedním z nich byl Rhodos, který rovněž náleží k Dodekaneským ostrovům.

Stafáž při výstupu na břeh nám dělaly vedle tradičních větrných mlýnů také sochy bronzových jelenů na konci kamenných hrází. Při pohledu zpět na hladinu moře mi plachty loděk a jachet připadaly jako bílí motýli na modré louce. Dochované chetitské nápisy dokumentují existenci prastaré námořní říše Achchijavá právě na Rhodosu, my si ovšem tenhle řecký ostrov spojovaly především s jedním ze sedmi legendárních divů světa – kolosem rhodským. Tahle bronzová socha boha Hélia, která stála rozkročená nad přístavem, měřila bezmála třicet metrů a její vznik spadá do třetího století před Kristem. Zemětřesení roku 225 před naším letopočtem ji svalilo do moře, kde údajně ležela osm set let, protože s ní nikdo díky silně zakořeněným pověrám nechtěl hýbat. Pak ji prý odvezli Saracéni, kteří ji snad od ostrovanů koupili, a další osudy tohoto unikátu se už jen odhadují. Mne by ale opravdu zajímalo, co se s tím bronzovým kolosem skutečně stalo. Bylo by úžasné, kdyby se najednou z ničeho nic někde objevil – třeba na druhém konci světa.

Když přeskočím všechny ty památky, které jsme svědomitě absolvovaly, a přenesu se do přístavního městečka Lindos s jednoduchými bílými domky a uzounkými uličkami, dostanu se rovnou k velice staré svatyni bohyně Athény ve skále vysoko nad městem. V šestém století před naším letopočtem byl pak této bohyni na stejném místě vystaven chrám a po jeho vyhoření o dvě století později znovu vybudován. Komplex sloupových síní o délce osmdesáti metrů je uchvacující svou dávnou stavitelskou dokonalostí stejně jako třiadvacet metrů široké přístupové schodiště o pětatřiceti kamenných stupních či čtyři sloupové síně kolem terasy. Ačkoliv jsme už měly za sebou slušnou porci antických i byzantských památek, přece jen jsme nelitovaly, že jsme se nechaly zlákat právě Lindosem. Jakoby tahle stará stavba měla ještě jeden, neviditelný, ale přesto vnímavému člověku citelný utajený rozměr.

A od čtveřice zachovalých dórských sloupů je nádherný pohled dolů na moře, jehož hladina blyštící se ve slunci jako roztavené olovo je vzdálená plných sto šestnáct metrů. Nic pro sportovní skoky do vody. Cestou míjíme několik bělounkých kostelíků a kapliček, které se hojně vyskytují i v blízkosti pastvin. Prý se v nich občas ukryjí ovčáci před nepřízní počasí a někdy v nich třeba i přenocují. Ovšem v den svátku patrona, jemuž jsou zasvěceny, září vždy čistotou a na mši, po které vždy venku následuje hostina, se sem scházejí lidé ze širokého okolí.

Evia neboli Euboia, která se stala dalším z cílů našich ostrovních cest, je se svými 175 kilometry délky druhým největším řeckým ostrovem. S pevninou ji spojuje nejen čilý lodní provoz, ale také most přes eubojský průliv v místě zvaném Eurípos vybíhajícím do moře asi šedesát metru širokým výbežkem. Po mostě mohou jezdit i automobily do Chalkidy, hlavního města ostrova. Obdivuhodné ale je, že první předchůdce tohoto mostního spojení zde stál již v pátém století před Kristem. Právě na tomto ostrově v horské vsi Milies nafotografovala Lída kdysi ženy v tradičním kroji šigunji s typickými žlutými a černými vyšívanými šátky a rozesmáté cikánky prodávající na trhu v městecku Istia.

I my jsme si jako vzpomínkový suvenýr odvážely z tohoto ostrova nejeden příjemný zážitek. K nim patřil třeba i příběh s broskvemi. Koupily jsme si od jedné stařenky v přístavu pytlík broskví a zaplatily jsme jí vetší bankovkou. Nemám drobné, rozhodila bezradně ruce babča, a tak jsme se v okolí začaly snažit o rozměnění. Bezúspěšně. Tak to nechte, máte to ode mne jako dárek, mávla velkoryse rukou bábinka a usmála se na nás. A ty šťavnaté broskve nám pak chutnaly jako žádné jiné, možná že právě pro ten její milý úsměv.

Mimoděk mi to připomnělo jinou scénku, nebo spíš takový žánrový obrázek, který, ačkoliv nemá žádnou pointu, se nám vryl do paměti zvláštní melancholickou nostalgií. Šly jsme se koupat na jednu opuštěnou pláž a viděly jsme už z dálky stát v moři jakousi černou postavu. Když jsme přišly blíž, došlo nám, že to je starý vousatý pop. Stál nehnutě, vodu do půlky stehen, oči upřené někam na obzor. Vypadalo to, že nevnímá vůbec nic kolem sebe. Možná jen odpočíval, možná meditoval, v každém případe vypadal na pozadí moře jako nějaká velebná socha. Kouzlo impresionistického obrázku však bylo pryč v okamžiku, kdy za našimi zády zarachotil motor mopedu. Jakýsi mladík zastavil u břehu a cosi zakřičel na nehybného kněze. Ten se ohlédl, vyšel z vody, nasedl za řidiče na moped a oba nám zmizeli z dohledu. Jen ta nevšední chvíle doznívala jako tichounké šplouchání vln.

Silně pocitově podbarvená je i naše vzpomínka na kouzelný platanový háj u silnice mezi Prokopi a Mantudi, nebo spíš konkrétně na starý platan za visutým dřevěným mostkem. Byl zajímavý nejen svou výškou osmadvaceti metrů a rozložitou korunou o stejném obvodu, či vnitřní dutinou o průměru přesahujícím šest metrů, ale především svou tajemnou důstojností jako živá připomínka dávných věků. Neodolaly jsme, abychom jej několikrát nepohladily – jako by nás svou drsnou kůrou spojoval s nepoznanou minulostí.

Projížděly jsme okouzlené pahorkovitou krajinou s nádhernými rudými vlčími máky a ohnicí mezi zelení, střídanou idylickými olivovými háji s pasoucími se ovcemi a kozami provázenými či skalnatým pobřežím mezi Agia Anna a Vassilikou, než se přijede do lázniček Pevki. Tyto lázně bývají zejména v létě častým místem pro odpočinek, kam míří především Athéňané.

Zdejší druh borovic, které se nazývají pevki, ale i některé jiné stromy je zákonem zakázáno kácet, a to i tehdy, nacházejí-li se na stavební parcele. Řekové to pak nezřídka řeší požárem, který jim odstraní překážku ve stavbě, a obvykle se jeho původce vypátrat nepodaří. Jako by jim ani nedocházelo, že vznikají nenahraditelné škody nejednou dosahující výše nepriměřené jimi sledovanému efektu.

S horským masivem Dirfys, zalesněnými svahy, zelenými úrodnými rovinami na západě a řadou stylových vesniček je Evia doslova líbeznou krajinou, na níž oko spočine se zalíbením. K turistickým magnetům je však třeba počítat spíše řadu památek až tři tisíce let starých a u Chalkidy ještě o něco starší prehistorické sídliště Levkandi, které je průběžně odkrýváno. S turisty sice přichází modernizace a peníze, ale zároveň mizí i někdejší svéráz ostrova, vsí i obyvatel.

Z rekreačního střediska Lutra Edipsu, které se stále více těší přízni návštevníků, se dá pak dostat zpět na pevninu pro změnu trajektem do Arktísa a odtud se již snadno dopravíte na historicky známé antické bojiště u Thermopyl. To byl i námi zvolený směr cesty. Tahle přímořská soutěska v dávné minulosti byla svědkem porážky statečných Sparťanů a dalších bojovníků v době třetích řecko-perských válek. Samozrejmě, že smutný konec bitvy, byť vedené proti perské přesile, byl důsledkem zrady připisované jakémusi Efialtovi. Ale to ještě nebyl konec zdejších porážek – později tady podlehli Řekové Keltům a za dalších pár století pak jejich spojenci Římanům. Ovšem pokaždé to bylo tím, že nepřátelé vpadli obráncům do zad z vnitrozemí. Jak vidno, strategie, která slaví úspěch i v moderní době. Ale tahle historická lokalita pro nás měla ještě jedno překvapení, tentokrát ale příjemné a osobní, v podobě teplého pramene a možnosti vyšplouchat se v teplé vodě potoka. Zřejmě ne nadarmo nese název Thermopyly tedy Teplé brány.

Sytě zelená je hlavní a zklidňující barva, kterou intenzivně vnímáte potom při cestě z Lámie do thessálské roviny, příznačné obilnými poli a pastvinami s dobytkem. Mohutný komplex skal plných bizarních útvaru a věžicek nad Kalambakou vytváří přízračný skalní svět, připomínající exteriérové kulisy pro pohádkové příběhy. Není sice přesně zjištěno proč, ale už v dávné minulosti lákal mnichy, kteří se zde začali usazovat již v jedenáctém století a později tady vznikla celá řada klášterů. Do šestnáctého století jich vyrostlo v této oblasti čtyřiadvacet a pro všechny se pak ujalo společné označení Meteora. Ale to už je zase jiná kapitola.

Létající kláštery

Při pohledu na skalní masivy Meteory Zuzana prohlásila, že jí některé zdejší útvary připomínají americký Rushmore, i když na nezvyklých útvarech thessálských skal se podepsala příroda a fantazie namísto lidských rukou. Však také zdejší lokalita dostala své jméno z řeckého označení ta meteora monastiria – tedy kláštery vznášející se ve vzduchu. Jiný příměr jim říká létající skály. Ale v každém případě i tato součinnost měla dopad v nezapomenutelném dojmu. Příroda je prostě úžasná . Stejně jako klášterní komplexy vybudované ve skalách, které jim zaručovaly chráněnou polohu a špatnou dostupnost pro nežádoucí návštěvníky či plenitele.

Nepřístupnost meteorských klášterů skvěle podtrhuje například Agia Triada z první poloviny patnáctého století. Ten sice nebylo možné navštívit, ale viděly jsme zde v činnosti ruční provazový výtah, jímž se do kláštera dopravovaly zásoby a jiné potřebné věci, ale také osoby. Takže, když o nezvanou návštěvu v klášteře nestáli, tak ji zkrátka nahoru nevytáhli. Většina těchto klášterů byla v podstatě přístupná pouze po žebříku nebo pomocí rumpálu. K některým byly teprve mnohem později vytesány v příkrých skalách kamenné schody, jako třeba ke klášteru Varlaam, kde si tuhle práci dali někdy ve dvacátých letech minulého století. Odtrženost od světa měla osazenstvu klášterů zajišťovat klid pro rozjímání a zbožný život, ale také bezpečí před přepadením. Jak ale taková orlí hnízda před stovkami let budovali, si tedy moc představit nedovedu. Z původních čtyřiadvaceti klášterů, které postupně upadaly a byly opouštěny, jich zůstalo dnes v provozu pouze šest.

Úzká údolí, skalní schody, skalní tunel, překvapivé výhledy, výstupy a sestupy, kláštery a jejich interiéry se spoustou jedinečných fresek a památek, to všechno nás utahalo natolik, že jsme se rozhodly nehledat už nocleh, ale přespat v Meteoře v autě. Plácek u malého rybníčku ve skalách jako by čekal právě na nás. A spalo se nám moc dobře, přestože dlouho do noci se z rybníka ozýval mnohohlasý žabí koncert. Nakonec to nebyla tak špatná ukolébavka – rozhodně lepší než hlasitá reprohudba a halekání rozkurážených turistů v některých kempech.

Měly jsme za sebou jednu nepříliš povzbudivou zkušenost noclehu u tabákového pole. Nocleh sám o sobě nebyl špatný, horší ale bylo ráno. První pohled jedné na druhou byl přímo zdrcující. Možná jsme byly i k smíchu s nateklými a zdeformovanými obličeji jako v křivém zrcadle. Pálily nás oči a nějak zrovna svěží jsme si také nepřipadaly. Ale naštěstí přes den se vše upravilo k normálu, takže jsme nebyly nuceny vyhledávat lékaře.

Ráno ve skalách nás probudilo zaťukání na zamlžené okénko. Rychle jsem otřela sklo a venku se objevil osmahlý obličej ovčáka s holí. Netušily jsme, co by nám mohl chtít. Možná se tu nesmí parkovat, možná budeme mít problémy… Stočila jsem okénko v očekávání nepříjemností, ale ovčák se rozzářil úsměvem a dobrosrdečně nám popřál dobré ráno a poptal se, jak se máme. Chvíli jsme na něho beze slova zíraly neschopné odpovědi, než nám došlo, že nám prostě chtěl opravdu jen popřát dobrý den. A když nás pozdravil, odcházel spokojeně následován pasteveckým psem někam do skal.

I my jsme měly namířeno dál do hor. Konkrétně do lesnatého pohoří Pindos, které je nejrozsáhlejší řeckou horskou soustavou a táhne se už od albánských hranic v délce asi sto osmdesáti kilometrů. Někdy bývá také nazýván páteří Řecka. Vlastně se tenhle souvislý horský pruh skládá z celé řady menších masivů a všechny přesahují dva tisíce metrů. Ovšem s masivem Olympu, který se zvedá od břehů Soluňského zálivu až do výšky 2917 metrů, soupeřit nemůže. Ani se žádným z jeho sedmi hlavních vrcholů, jejichž kóty se všechny pohybují nad hranicí 2780 metrů. Na rozdíl od našich přátel jsme nikdy nepřičichly k horolezectví, takže jsme si výšku nejvyšších hor Pindosu zjišťovaly jen pro zajímavost. Na nejvyšší pindoský vrchol Smolikas se 2637 metry, ani na jeho o trochu menšího bratříčka Tymfi se 2497 metry jsme rozhodně lézt nehodlaly. Tedy alespoň ne na jejich vrcholky. Ale o horském průsmyku Katara ve výšce 1705 metrů, který je vlastně jediným silničním přechodem tohoto pohoří spojujícím hraniční region Epiros s oblastí úrodné Thessalské nížiny a řeckou částí Makedonie, jsme samozřejmě uvažovat musely.

Chtěly jsme na vlastní kůži zažít alespoň zlomek toho, co vyprávěla Lída. Vidět na horských lukách kvést šafrány a malé žluté tulipány, potkávat pastevce s ovcemi. Podle knihy o řeckých přírodních krásách jsou právě tyto hory územím s nejvíce zachovanými zbytky původního rostlinstva i fauny, takže jsme měly šanci setkat se s něčím, co nikde jinde není. I když potkat někde cestou medvěda, vlka nebo divoké prase nás zrovna nelákalo. A ti jsou právě chloubou národního parku Pindos anebo dalšího zdejšího chráněného území zhruba stejné velikosti – Vikos-Aoos.

Tam jsme se později vypravily do kaňonu ledovcové říčky Vikos, který patří k nejhlubším kaňonům v Evropě – jeho hloubka se pohybuje od 600 až do 1000 metrů. Ovšem další zajímavý primát, který jsme si nenechaly ujít, drží zdejší šachtovitá propast Provatina, která je se svými 405 metry pro změnu nejhlubší svislou evropskou propastí. Samozřejmě, že jsme chtěly spatřit tak hlubokou, přírodou vytvořenou díru do zeměkoule, i když vlastně kam může lidské oko v takovém případě dohlédnout, že? A jen půl druhého kilometru odtud je pak jiná populární propast Épos, která je třístupňová a má i další lákadlo – takzvané bezedné jezírko. Pochopitelně, že bezedné není, to by ani nebylo možné, ale jeho hloubka je skutečně úctyhodná – jeho dno totiž leží celých 469 metrů hluboko!

Jenomže všechno bylo nakonec jinak. Naše modré autíčko začalo z ničeho nic stávkovat, sotva jsme vyjely z Meteory. Po několika marných pokusech napravit jeho jankovitost nám bylo jasné, že nezbývá než vyhledat odborníka. Blíž bylo do Kalambaky než do Kastraki, a v městečku jsme pak vyhledaly autosprávkárnu. Nebyl to žádný velký podnik, ale byly jsme alespoň ušetřeny oné nekonečné odysey, kterou musela kdysi podniknout Lída se svou přítelkyní, když se jim na řeckém jihu porouchal automobil. Tehdy je posílali od čerta k ďáblu, než se jim podařilo sehnat potřebnou věc pro opravu. Nás sice širokoplecí pan Lentopulos se sirkou v ústech nikam jinam neposílal, ale jeho verdikt po prohlídce motoru nás také nepotěšil. Oprava bude trvat pár dní, musí objednat nějaké součástky, které ve své dílně nemá, ale nejdříve musí spravit vůz, na který čeká zákazník již od včerejška. Takže, babo, raď.

Nakonec jsme se se Zuzanou rozhodly pokračovat v cestě, byla by přece jen škoda ztratit řadu pro nás cenných dnů čekáním v městečku, které jsme si stačily prohlédnout během půlhodiny. Zvlášť, když pan Lentopulos nebyl schopný říci, kdy vlastně objednané díly pro naši vzdorovitou švestku do jeho dílny dorazí. A dobře jsme udělaly – ještě ani po týdnu, kdy jsme panu Lentopulosovi volaly, nebylo autíčko opravené. Nikdo na něj netlačil, tudíž opravu prostě odložil až na den, kdy jsme se na vyzvednutí auta objednaly. Zatímco jsme popíjely nabídnutou kávu, dotahoval ještě poslední šrouby v motoru.

Teď jsme ale sbalily náš lehounký stan nebo spíše staníček, spacáky a pár kousků prádla do batohů a vyrazily na výpadovku na Metsovo, jejíž provoz nepatřil zrovna k nejfrekventovanějším. Nicméně byla spojnicí s okolním světem.

První náš stop byl dobrosrdečný farmář v bílé propocené košili rozhalené až k pasu a v děravém slamáku. Jeho pick-up měl už hodně dlouho za zenitem a hopsání na předním sedadle, z něhož sem tam lezly pružiny a jakási molitanová cupanina, patřilo spíš do kategorie krocení divokých silnic než do pohodlné jízdy. Ale upovídaného majitele auťáku, na jehož korbě apaticky ležely dvě smutné ovečky a několik košů, každé naše vyjeknutí při nečekaných houpancích a skocích přivádělo k výbuchům nevázaného veselí. Jeho zpocený široký obličej blýskal jako měsíček v úplňku a já si bezděky vzpomněla na Lídino vyprávění o jejím pobytu mezi ovčáky právě v pohoří Pindos, kam jsme mířily.

Jak se asi tenkrát před více než čtvrt stoletím cítila, když se do onoho turistikou nedotčeného kraje dostala? Jak na ni ta trochu drsná pohádka tehdy ještě bez nátěru postupující globalizace a modernizace asi působila? Žádná turistická centra, hotely, chaty, auta, lanovky, turisté s krosnami, občerstvovny jako jinde v turisticky okupovaných horách. Jen prašné cesty, hory a horalé. Muselo to nepochybně mít své kouzlo včetně všech těch nebezpečí, od nichž vás mohl ochránit jen zkušený doprovod. Bez něj nebylo vůbec myslitelné se do hor vůbec vydat. Když pomineme možnost zabloudění v hustých jedlových porostech, pádu do propasti či nebezpečí v podobě vlků, daleko horší, nebezpečnější a také reálnější variantou byli ovčáčtí psi, kteří byli chováni k jedinému úkolu – ohlídat stádo. A to před kýmkoliv cizím. Narazit na takového psa střežícího ovčí stádo znamenalo krvavý střet. Jen lidé znalí tamějších poměrů věděli, kde jsou právě stáda rozmístěna a jak se dostat k pastevcům bez rizika napadení psem. Pro Lídu byl takovým doprovodem zkušený a poměrů znalý Kosta.

Kouzlo a romantika možná pro pozorovatele, ale co pro ty, kteří tam žili? Byl to drsný život, ale měl svůj systém, svá pravidla a také své skromné radosti. Možná, že tam v pindoských údolích a na horských poloninách byli lidé s opálenými obličeji a rozpukanýma rukama šťastnější než my dnes.

Alespoň než my dvě v tu chvíli, kdy nám náš řidič zastavil uprostřed ničeho, určitě. Odbočoval kamsi vlevo, což nám také poctivě a obšírně v řečtině vysvětlil. Vůbec mu nevadilo, že naše zásoba řeckých slovíček vystačí tak na pět jednoduchých vět z první lekce. A naše angličtina u něj vyvolávala jen usměvavé pokyvování. Poplácal nás srdečně po rameni a odkodrcal v oblaku prachu, až zmizel za drobnými pahorky stejně jako uzounká vyprahlá cesta. Nevypadalo to, že by tenhle silniční tah byl nějak přetížen. V první půlhodině se tady nehnulo ani kolo. Už jsme spřádaly nouzové scénáře přenocování na téhle podivné křižovatce jako vystřižené z hororových filmů a sčítaly zásoby zteplalé vody v lahvích. Nebylo to valné, ale k přežití do rána by to snad stačilo.

„Třeba bychom si nachytaly ráno rosu,“ snažila se vylepšit svou variantu nadějí Zuzana, když jsme začaly rozebírat, v čem se ráno umyjeme a vyčistíme zuby. Nemělo cenu to komentovat, raději jsem se jí snažila připomenout Lídino vyprávění o světě pindoských pastevců před desetiletími – nebo alespoň to, co jsem si z něho zapamatovala.

Třeba o městečku Grevená v podhůří, kam ovčáci z hor dováželi vyrobené sýry. Ovčáci zdejší vlašské komunity vyráželi každé jaro do hor, aby se s pozdním podzimem zase vraceli. Už kdysi Vlaši pravidelně z Rumunska táhli do této lokality v Řecku i se svými stády a po skončení sezóny zase zpět. Po válce ale v Řecku už zakotvili natrvalo. Měli svou řeč – vlachyku, což je podle odborníků rumunština příbuzná s arorumunštinou, pro ostatní Řeky něco, čemu nerozuměli a ani se rozumět nesnažili. Stejně jako my třeba cikánštině. Děti chodily do řeckých škol a ani dospělým řečtina potíže nedělala. Ale na další studie pak odcházeli nejen do řeckých měst, ale třeba i do Rumunska. Možná, že jejich vlachyka byla pro ně vzájemným poutem, něčím jako společným majetkem minulosti. Obdobně jako řada zvyklostí a dodržovaných obyčejů.

Na jaře v domluvený termín, který všichni akceptovali, aby nebyl nikdo zvýhodněn dřívějším odchodem, táhli Vlaši z nížiny, kde trávili zimu, se svými stády do hor. Většinou na svahy v okolí hory Smolikas. Na některých pindoských vrcholech se sníh držel od prosince až do května. Černovlasí opálení a urostlí muži na koních vypadali romanticky, nějak to v člověku evokovalo doby sázející na sílu a soběstačnou schopnost jedince. Na cestu se ale vydávaly celé rodiny i s dětmi, starci, domácími zvířaty, vybavením, stany a ovcemi, které se počítaly na stovky. Pětisethlavé nebo tisícihlavé stádo nebylo žádnou výjimkou. A podojit takové množství oveček asi nebyla právě procházka růžovým sadem. Ostatně tuhle práci tehdy dělali, nejméně dvakrát denně, výhradně muži. Nezřídka i najímaní na tuto práci. A dojili i kozy náležející k domácnostem. Ženy se spíše věnovaly vaření vesměs na otevřených ohništích a dalším potřebným domácím pracím. Spřádaly ovčí vlnu, připravovaly sýr.

Tak se žilo od jara až do hlubokého podzimu. Provizorní bydlení představovaly stany anebo malinkaté domky s nejnutnějším vybavením, které nechávala pro pastýře vystavět vláda. Tak trochu středověk, i když chlapi měli pušky a jiné vymoženosti náležející ke dvacátému století.

Uspokojoval je tenhle těžký a primitivní život? Bublaly pod povrchem všedních starostí a stále se opakující dřiny také nějaké vášně? Láska, nenávist, touhy? Zločin? Zuzana jako obvykle začala spřádat motivy, co by kdyby, už jsme měly vymyšlenou kostru dramatu ve stínu Pindosu, když vtom jsme zachytily z dálky zvuk motoru. Že by přece jen spása? Vyskočily jsme na nohy, nastrkaly roztahané věci do batohů a s palcem vztyčeným nahoru čekaly, až se hlomozící vozítko přiblíží.

Byl to dvousedadlový letitý sporťák, z jehož výfuku vycházely přímo kulometné dávky. Ale měl čtyři kola a jel, byť pomalu, směrem, kterým jsme potřebovaly. Mladíček za volantem na nás chvíli rozpačitě mžoural, ale pak se rozesmál. „Moje máma by nikdy nestopovala, i kdyby jí šlo o život,“ řekl s veselým pobavením anglicky. Měl pravdu, jeho matka mohla být tak v našem věku. A zřejmě by asi, stejně jako většina zdejších žen v našich létech, skutečně stopem nejezdila. Ostatně u nás asi taky ne.

Auto, navzdory svému kdysi sportovnímu vzhledu, se moc sportovně nechovalo. Plazilo se jako revmatický brouk a kašlalo jako astmatický dědek. „Starý a špatný benzín,“ vysvětlil Alexo, který se vydal za svými kamarády do města. Přijel za rodiči na prázdniny, ale ve vesnici chcípl pes. Tak se vypravil starým otcovým vozem, který stál tři čtvrtě roku na špalkách, za kamarády a za zábavou. „A za děvčaty,“ mrkla na něho Zuzana spiklenecky a on přes své světácké chování zrudl až ke kořínkům vlasů.

Vzpomněla jsem si přitom na pasteveckou ženu Elenu ze stylově dřevěné podhorské vesnice Samarína, o které mi vyprávěla Lída. Jak se musela podle výběru svých rodičů, kteří to domluvili na výročním trhu, vdát bez lásky. Žila se svým mužem na horských pastvinách a v zimě dole ve vesnici, kde se pak zpracovávala ovčí vlna. Sice si zvykla, ale láska nepřišla, jak jí prorokovala matka i dohazovačka. Nic na tom nezměnilo ani to, že Samarína byla bohatá vesnice a žili v ní bohatí lidé. Ani jejich rodina nebyla chudá. Ale prožila celý život bez lásky a nechtěla, aby stejným způsobem prožila svůj čas vymezený pro pozemské bytí i její patnáctiletá dcera. Proto se ji snažila uchránit těžké dřiny, vedla ji ke studiu a těšila se, že až bude dcera plnoletá, odejde do města. Za lehčím životem, za láskou... A vdá se třeba za obchodníka. Jestlipak se dočkala? Vždyť tolik mladých lidí opouštělo cesty svých otců a dědů a odcházelo za městským pozlátkem.

Alexo vyprávěl o svých studiích a o tom, že za dva roky půjde na stáž do Německa. Jiný svět, do kterého ten starý vrostl jen nitkami vzpomínek, nostalgických odkazů a srovnávání. O otci, který je podle jeho slov nemoderní a nechce o Německu ani slyšet. Trvá na tom, že Alexo jako nejstarší musí po něm převzít hospodářství. A jeho to vůbec, na rozdíl od mladšího bratra, nebaví. Jenomže bratříčka nechali vyučit holičem, což zase pro změnu nebaví jeho.

„Co je to?“ zeptala se Zuzana a vytáhla ze zadního prostoru za našimi sedadly dlouhatánskou dřevěnou hůl na konci zakroucenou jako mikulášská berla. „To je klitsa,“ odpověděl Alexo a čekal, že mu dáme prostor na další vysvětlení. Vybavila jsem si, že tohle slovo se v Lídině vyprávění také objevovalo. Byla to pastýřská hůl, jejíž zahnutý konec sloužil k chytání ovcí za nohu. Pokusila jsem se své znalosti převést do angličtiny. Alexo překvapeně vzhlédl – nečekal od té emancipované Středoevropanky, že by mohla něco takového vědět. „Vezu ji kamarádům, potřebují to jako rekvizitu pro jednu scénku,“ vysvětluje ještě, než jsme léty vyhlazenou hůl zase opatrně zastrčily za sedadla.

„Vlachos se říkalo pastevcům v širším slova smyslu, a to i těm, kteří byli původem Řekové,“ komentoval mé kostrbaté povídání o Lídině vyprávění Alexo. A přitakal, že skutečně v okolí Karpenissi a městečka Metsovo obklopeného horami v jižní části Pindosu měli své letní pastviny právě tmavovlasí podsadití řečtí ovčáci, jejichž domy pro přezimování stály poblíž Messolongi v západní zátoce Patrasu. Jejich jarní pěší pochod do hor s koňmi, mezky a stády trvával týden. Později tuhle anabázi vystřídaly náklaďáky, které přesun podstatně urychlily. Možná, že k tomu přispěly i stále se množící ploty na pastvinách, které bylo nutné se stády obcházet. Pověstné byly i zdejší kroje, v nichž ženy chodívaly do kostela a muži v nich oblečení posedávali v neděli na návsi a vedli řeči. Ovšem současné Metsovo je mimo jiné turistické středisko, vede odtud sedačková lanovka do hor a znají je zejména milovníci lyžování.

„No jo, všechno se mění,“ přikyvuje Alexo v malé hospůdce, kde cestou zastavujeme na jídlo. Připomněla jsem si Lídin snímek s bochánky sušících se sýrů vyrovnaných na dlouhých prknech. A také to, jak básnila o sýru feta, ovčím mléku a olivách. Já sice už od batolecího věku mléko nepiji, olivy také zrovna nejsou moje nejoblíbenější pochoutka, ale sýr bych si dala. Buclatá černovlasá hospodská s náznakem jemného knírku pod nosem chvíli nerozhodně přešlapovala u našeho umělohmotného stolku, jehož dvojčata najdete po celé Evropě, Americe či Austrálii, zatímco jí Alexo vysvětloval naše přání. Nemohla pochopit, že nás neláká ani pizza, ani nanuk Algida.

Vedle sedící stařeček s brázdami hlubokých vrásek v obličeji zaujal Zuzanu natolik, že vytáhla aparát a poprosila Alexa, aby jej požádal o svolení k fotografování. Blýskání blesku svérázného dědu ani na chvíli nevykolejilo z jeho klidu, jen si spokojeně pobrukoval a pokyvoval hlavou. Po krátké slovní výměně s Alexem začal vyprávět a jeho křehký hlas se třepetal nad stolkem jako vzácný motýl. Mluvil o tom, že i v severním Pindosu byly bohaté pastviny pro ovce. Zdejší ovčáci však neputovali sem a tam, ale žili na místě. A jak je to dnes? Trochu se začínáme obávat konfrontace, abychom nedopadly jako Lída na Santorinu. Ale zároveň je nám jasné, že něco se přece jen změnit muselo. Čas se nezastavil ani v těchto končinách.

Kdo ví, jak by takové porovnání přes hráz času vypadalo třeba v místě v podhůří Rodop u bulharských hranic na sever od města Xánthi, kde se Lída tenkrát setkala s uzavřenou menšinou Pomáků. Bylo jich asi sedmnáct tisíc. Vlastně se do jejich horských vesnic ani nesmělo, dokonce na silnici před vsí byla závora a v budce hlídkující voják. Lída se tam tehdy dostala kuriózním způsobem – s volebním autobusem v době právě probíhajících voleb. Pomáci jsou, dá-li se to tak zjednodušeně charakterizovat, poturčení Makedonci, kteří kdysi v dobách turecké nadvlády, přijali islám. Mluvili dokonce třemi jazyky – jejich původní řečí byla makedonština, převzatou pak turečtina, zejména v církevních záležitostech, a nejnověji pak řečtina, protože tato lokalita patří k řeckému státu, i když Řekové je tehdy příliš v lásce neměli. Staré hříchy předků se asi tady nezapomínají, byť mezitím uplynula tři staletí. Plaché holčičky v červených šátcích před cizinci utíkaly, nebyly zvyklé hovořit s někým, kdo nebyl z jejich vesnice, ale jinak byli Pomáci, jejichž ženy chodily i ve všední dny v krásných krojích se širokými kalhotami, příjemní a přátelští lidé.

Také městečko Xanthi dýchá na člověka tlumeným kouzlem vzdáleného Orientu. Žijí zde mimo jiné turečtí muslimové, ale také Arméni a Židé. Muslimské ženy se ani dnes nevzdaly svého orientálního oblečení, které jim dříve bylo tak vytýkáno. Turecké obchody, několik na sebe navazujících náměstíček s tržnicí a čtvrtí bazarů či několika orientálními zájezdovými hostinci, zvanými karavanseráje, vytvářejí nezapomenutelnou atmosféru, odlišující tuto lokalitu od všech ostatních. Co všechno se ale změnilo? A k lepšímu, nebo k horšímu?

To je obvykle rozličné podle úhlu pohledu toho, kdo takové soudy pronáší. Ještě mnohokrát jsme byly postaveny před dilema konfrontující nezadržitelnost změn a modernizace se staromilskou nostalgií dřívějších časů a opravdu jen málokdy jsme dokázaly odpovědět jednoznačně – černé, nebo bílé.

Třetí oko proti uhranutí

To pravé Řecko je na venkově. S podobným tvrzením jsme se setkaly nejednou – jak před cestou, tak nyní při našem putování Řeckem. A musím mu dát za pravdu. Skutečně venkov a jeho životní styl byly skanzenem starých zvyklostí, zásad a postojů. A třebaže všude už měli zavedenou elektřinu, v domech televizory, pračky, ledničky, přehrávače, koupelny a sprchové kouty, něco zásadního z minulosti dál přežívá v lidech.

O velitelském a většinou neotřesitelném postavení otce v rodině jsem již mluvila několikrát, ale stále znovu mě překvapovala ta samozřejmost, s jakou je tento fakt na venkově pojímán. I když i my jsme narazily na několik životních osudů, které svým způsobem představovaly vzpouru proti tomuto řádu. Jedním z nich byl třeba příběh Spira a jeho ženy Evi. Spiro vyrůstal v poměrně bohaté rodině, která si jej vzala za vlastního, protože svoje potomky neměli. Narodil se totiž v jiné, sociálně slabé rodině ve vsi, kde měli už pěknou řádku dětí. Nezatěžovali se nějakými formalitami – prostě se dohodli a Spiro tak měl dvě matky a dva otce. Předpokládalo se pochopitelně, že Spiro jednou zdědí veškerý majetek svých pěstounských rodičů včetně domu a pozemků. A bylo také jasné, že by mu adoptivní rodiče měli vyhlédnout nevěstu. Jenomže Spirovi se líbila Evi, hezké, ale chudé děvče ze vsi, které Spirovým pěstounům moc pod nos nešlo. Teď už to sice začíná vypadat tak trochu jako červená knihovna, ale tenhle příběh opravdu napsal život. Spiro tedy ze vzdoru odešel za prací do městečka vzdáleného asi padesát kilometrů od vsi a za nějaký čas se za ním přistěhovala i Evi. Žili spolu, a když Evi otěhotněla, teprve pak rodiče svolili ke svatbě. Ale ani potom to Evi neměla jednoduché, protože tchyně jí znepříjemňovala dny, jak jen mohla, dokonce nešetřila ani nějakým tím štulcem.

Ale ani námluvy, které byly skutečně v režii rodičů a naplněním jejich domluvy, nevypadaly příliš romanticky. Mladík třeba do rodiny docházel, ale s jeho budoucí nevěstou ho nikdy o samotě nenechali. Ani doma, ani venku na procházce, dokonce ani spolu nikam nesměli jít do společnosti. Při návštěvě v domě pozdravil svou nevěstu, maximálně jí vtiskl polibek na tvář a pak poseděl s otcem nebo spíš šli společně do kafenionu. Teprve, když bylo oficiálně vyhlášeno zasnoubení, mohli být spolu do aleluja, dokonce se nebránilo ani tomu, aby spolu spali. Nejedna nevěsta otěhotněla právě v tomto čase. Svatba už byla jen okázalým završením vztahu. Taková venkovská řecká svatba má svá pravidla a zdlouhavý obřad, při němž kněz přendává věnečky na hlavách novomanželů v určitém rituálu, jehož podstata mi nějak unikla. Ale samozřejmě nakonec nechybí bohatá hostina, bez jídla a zpěvu by to prostě v Řecku nešlo. A čím jsou rodiny novomanželů bohatší, tím je nejen opulentnější hostina, ale také početnější sestava pozvaných hostů.

Takovým obvyklým protipólem ke svatbám jsou pohřby. Pro vesnici však bývají stejně závažnou společenskou událostí. Vystavení nebožtíka den před pohřbením v parádním pokoji, kde se zavřou okenice a zatáhnou okna, mi nepřipadalo zase až tak cizí. Ještě před patnácti lety jsem něco podobného zažila i v jedné české vsi. A s nebožtíkem se přicházejí rozloučit lidé ze vsi, jeho přátelé a příbuzní. Posedí u jeho rakve, popláčou si, zavzpomínají… A druhý den se zemřelý pohřbí. Po tomto aktu následuje zákonitě zase hostina, jinak tomu ani být nemůže. Až do této fáze to není nic zvláštního. Jenomže za tři roky od úmrtí pohřbeného se sejdou jeho nejbližší příbuzní a kosti nebožtíka znovu vykopají. Pečlivě je omyjí a uloží do bedýnky. Ti bohatší do různě zdobené, ti chudší do obyčejné. A teprve tato schránka se uloží v jakési márnici za hřbitovem a tam už zůstává. Takže hroby s nebožtíkem jsou v podstatě jen takovou přechodnou, provizorní záležitostí. Lída mi říkala, jak jí vesničané na důkaz své přízně slibovali, že ji po smrti také takhle „umyjí a uloží“. Možná, že by si takové nabídky měla vážit, ne?

Tohle poněkud chmurné téma mě tak trochu asociačně navedlo na lékařskou péči a otázky spojené se zdravím. Už jsem konstatovala, že Řekové se dožívají poměrně vysokého průměrného věku zejména oproti Středoevropanům. A to navzdory tomu, že na venkově je tak málo lékařů. „Nebo možná právě proto,“ neodpustil si černý humor jeden z mých kolegů, když jsme po návratu o této problematice hovořili. Ale vážně – vydatné pozdní noční jídlo není právě podle intencí zásad zdravého životního stylu, stejně jako až marnotratné množství oleje a záliba v tučných a dobře omaštěných jídlech. Ale možná, že právě olivový olej, olivy, zelenina, mořské ryby a mořský nebo horský vzduch jsou zrovna onou sloučeninou, která podmiňuje dlouhověkost. Kdo ví?

Podle mého názoru ale hraje roli i mentalita Řeků, tak odlišná od Středoevropanů, jejich schopnost nepřipouštět si stres a nenechat se osedlat časem. A také jakási podvědomá smířenost s chodem věcí a dění i se smrtí. Připomíná mi to onu jeptišku ve východní Krétě, s níž se kdysi Lída setkala. Byla už poslední z osazenstva ženského kláštera, v němž žila sama obklopená spoustou koček. Byla vyrovnaná s tím, že její pozemská pouť se blíží k závěru. Měla připravené všechny záležitosti potřebné pro svůj konec, dokonce i prostou rakev. Cítila se spokojená se stavem věcí a – šťastná. Určitým těžko popsatelným způsobem na mne vyrovnaně působily i vesnické vdovy, braly ztrátu manžela odevzdaně a bez reptání, že jim byl prostě takový los určen. A proti tomu je zbytečné a hloupé se vzpouzet.

Katarína, venkovská doktorka, která studovala a několik let žila v Německu, si však stěžovala, jak špatnými pacienty řečtí venkované vlastně jsou. Zavolají ji, když je zle, ale příliš vážně léčbu nerespektují. Léky, které jim předepíše, prostě neberou nebo je dokonce zahodí. A co víc, stále ještě přikládají víru různým šamanům a vědmám – nevím přesně, jak tyto ženy, jimž se říká kalí gyneka, vlastně nazvat v češtině. Nejsou to vlastně ani bylinářky, ani alternativní léčitelky. Katarína nám říkala o řadě případů, kdy místo doktorky zavolali vesničané právě takovou čarodějku. Ta zapálila svíčky zaražené v písku – za živé i za mrtvé, nad nemocným něco nesrozumitelného mumlala, těmto zaříkávadlům se říká trošku záhadně evangélios, párkrát nad ním udělala kříž a nějaké pohyby a bylo hotovo. Kupodivu to prý i někdy pomohlo. Třeba úporná bolest hlavy najednou byla pryč. Nejspíš se tím potvrzuje jen dávno dokázané zjištění, že většina našich zdravotních potíží má původ v naší psychice. A jestliže přesvědčeně věříme, že to či ono nám pomůže, stane se to. Jak často takhle začaruje i placebo a je přece dobře známo, že víra uzdravuje.

Jinou stránkou přežívajících pověr byl také přívěsek, který nosily některé děti na šňůrce kolem krku otočený na záda. Bylo na něm namalované oko, které je mělo chránit od uřknutí, temných sil a vůbec od všeho zlého. A takový medailon dávala svému dítěti například i manželka místního učitele, kde by člověk očekával více racionální osvěty. Ale kdo ví, třeba jí to opravdu i pomáhalo.

Pevně zakotvené jsou však i jiné předsudky. Jednou, když jsme se jely koupat, potkaly jsme na silnici Marthu s taškou, evidentně vypravenou také na koupání. Trochu blíž jsme se s ní během našeho pobytu ve vsi spřátelily, zdálo se, že je to inteligentní a rozumná žena, která shovívavě akceptuje diktát starých zvyklostí, aby nedráždila okolí, ale žije si svůj vlastní život. Nabídly jsme jí, že ji svezeme, aby jela s námi k jezeru. „Ne, tam já nepojedu , tam jezdí místní a před nimi se nemůžu přece koupat,“ namítla rezolutně. „Proč ne, když máš plavky?“ namítaly jsme, protože se nám novými plavkami předtím již pochlubila. „Nehodí se to,“ uzavřela rezolutně diskusi Martha a dál čekala na svou neteř Vulu, s níž pak jely ke vzdálenějšímu koupališti, kde je neznali.

Na druhé straně mi někdy Řekové připadali tak trochu jako naši furianti. Pokusím se to doložit na jedné historce. Byly jsme i s Katarínou pozvány na večeři do rodiny Nondy a Tasie, manželského páru zhruba v našem věku. Bylo to příjemné přátelské posezení s dobrým jídlem, protože Tasia byla vyhlášená kuchařka, a samozřejmě s dobrým pitím. Ve chvíli, kdy jsme popíjeli domácí retsinu, přišel soused Míčo, což je zdrobnělina jak od Dimitrije, tak od Michaila. Vlastně ani nevím, ke kterému jménu se tenhle Míčo vůbec hlásil. Nonda mu pokynul ke stolu a Tasia mu nalila do poháru víno. Host, byť nepozvaný, nemůže odejít nepohoštěn. Míčo upil, něco zahučel, vymrštil se od stolu a zmizel. Za malou chvilku byl zpátky s lahví svého vína. „To je lepší!“ pronesl chlubivě. Trochu v rozpacích jsme ochutnaly i jeho produkt a pochválily. To ale vykatapultovalo zase Nondu ze židle a nakázal přinést svůj archivní mok. Možná jej schovával na svatbu své dcery, která měla být za pár týdnů. Tohle trumfování bylo trochu divadelní, pro nás mírně trapné a zároveň možná k pousmání, kdyby je oba muži nebrali tak vážně.

A nemohly jsme si dovolit záležitost znevážit.

Po stopách Odysseových

Zelená je také symbolická barva pro ostrovy v Iónském moři na západní straně Řecka. V kontrastu s temnou modří moře, s blankytnou oblohou a bílým pískem je to úžasný pohled. O tu zeleň se velkou měrou zasluhují u těchto sedmi turisticky oblíbených ostrovů především olivovníky a cypřiše. Ostrovy, které sice prožily řadu dobyvatelů, ale s výjimkou Levkády nikdy nebyly dobyty a podmaněny Turky, jsou silně ovlivněny evropským duchem. A to nejen díky stále sílícímu turismu v posledních desetiletích. Zejména Levkáda a Korfu se spoustou pláží a letovisek se těší velké přízni sezónních rekreantů, mezi nimiž jsou v posledních letech silně zastoupeni i Češi. Na nás je ale tady v létě už příliš velké horko a také sucho, v době naší návštěvy jsme se totiž ještě mohly těšit šťavnatou zelení podmíněnou nadprůměrnými srážkami oproti jiným oblastem řecké pevniny a jižním ostrovům. Téměř na všech ostrovech najdeme architektonické a archeologické stopy po jednotlivých historických etapách, po obsazení Korinťany a následně po připojení k athénskému státu v době před Kristem, samozřejmě po epoše byzantské, benátské, krátkém období francouzského a později britského diktátu až po dnešní řeckou nezávislost.

Jednotlivé ostrovy v této kapitole ovšem nepopisuji chronologicky podle dat našich návštěv, ale podle zajímavostí a zážitků.

Skalnatou Ithaku si pamatuji ještě ze školy v souvislosti s králem Odysseem, který tady vládl, bojoval v trojské válce a po jejím skončení ho čekalo dlouhé a dobrodružné bloudění po světě, které tak úžasně popsal pan Homér ve své Odyssee. A pokud se na tento ostrov vydáte, můžete putovat po stopách Homérova hrdiny po jeho návratu od jeskyně nymf až do městečka Vathy, které bylo před půlkou století těžce poškozené zemětřesením. Obdobně jako další ostrovy, zejména romantický Zákynthos s voňavými zahradami a největší Kefalloniá s chráněným vodnatým územím a zátokou Myrtos, jejíž bělostná pláž bez poskvrnky uzavřená asi sto metrů vysokou skálou by mohla sloužit jako hollywoodský exteriér. Kefalloniá bývala v minulosti také útočištěm pirátů a od Ithaky je oddělena jen dva kilometry širokým průlivem.

Když už je zmínka o pirátech, s tímto námořním fenoménem je spojen i jižní mys poloostrova Mani, který je součástí Peloponésu, připomínající dlaň s roztaženými prsty protnutou zářezem Korinthského průplavu. Jméno dostalo místo podle pevnosti Maina, a tu zde v málo dostupném území vystavěl někdy ve třináctém století rodinný křižácký klan Villehardouinovců. Nic víc o tomto rodu nevím. Ale faktem je, že se sem stahovali uprchlíci ze severu i piráti z jihu. Jistá izolace, bojovnost osídlenců a nezávislost vytvářely vlastní pravidla života, který byl nepochybně drsnější a svébytnější než v jiných částech země. V minulosti zde byla rozšířena i krevní msta, která se přenášela z generace na generaci. Souhrn všech těchto faktorů sehrál svou roli i proti turecké okupaci a dokonce prý i novodobý řecký stát měl se zdejšími obyvateli nějakou dobu potíže. Jednotlivé rozvětvené rodiny si tu před staletími stavěly obytné kamenné věže, někdy až pětiposchoďové. V některých z těch zachovalejších jsou dneska stylové a nepochybně originální turistické hotely, které se těší přízni zejména movitějších návštěvníků. U jiného mysu Tänarou byl podle místní legendy vchod do podsvětí, ale podobně omarkovaných míst je v Řecku ještě několik. I když pokaždé dost působivých, aby takovou legendu opodstatňovaly.

Ale zpátky do Iónského moře, kde je velice příjemné koupání. U některých pláží je dost dlouho mělko, což je výhodou zejména pro děti, které se tady mohou bez obav cachtat. Jinde je naopak třeba sestup do dost hluboké vody po žebřících, a to je zase vítáno náruživými plavci. Když už je řeč o vodě, Violeta nám předtím v Athénách povídala mimo jiné i o jakési geologické zvláštnosti na Kefallónii, konkrétně v oblasti asi dva kilometry od hlavního města ostrova Argostoli. Prostě se tady z ničeho nic ztrácí množství mořské vody, ta mizí v jakýchsi hlubokých dírách. A pak se nějakými záhadnými cestami pod povrchem dostává zase na jiná místa – naplňuje třeba podzemní jezero Melissani na úplně opačné straně a podobně.

Oželely jsme maličký Paxos, Kýthiru s vyhlášenou krápníkovou jeskyní i populární Levkádu, jejíž jméno v překladu znamenající bílá bylo inspirováno vápencovým hřebenem procházejícím ostrovem. Vlastně původně to byl poloostrov a byl od pevniny oddělený prokopáním úzké šíje asi před dvěma a půl tisíci lety. Ten kanál byl pak znovu obnoven někdy na začátku minulého století a dneska je ostrov z pevniny přístupný i po jakési nasypané hrázi a pak kratičkým převozovým pendlem, který je bezplatný. Přitažlivý je nepochybně blízký ostrůvek Skorpios, který patří jako soukromý majetek rodině Onasisů. Ale tam se pochopitelně běžný smrtelník nedostane.

V této souvislosti se mi vybavuje jedna příhoda, která by se nejspíš hodila do šuplíčku cestovní trapasy. Stala se nám na skalnatém jižním ostrově Hydře (nebo také Ydře) při argolském pobřeží s výstavnými domy rejdařů kolem zátoky, kam nesmí nic s motorem – ani auta, ani lodi. Jen muly trpělivě čekají na zavazadla turistů, často na prudkém slunečním žáru, a u břehu pak malé loďky. Vysupěly jsme strmými uličkami a úzkými pěšinkami ke dvěma tamějším klášterům těsně pod vrcholem kopce, a když jsme sestupovaly zase dolů, narazily jsme na černovlasého opáleného malíře, který velice zručně portrétoval tamní idylickou krajinu. Kupodivu to byl Řek. Dole v zátoce jsme zaregistrovaly několik umělců věnujících svůj čas štětci a paletě, ale většina z nich byli cizinci.

Stefanos se netajil tím, že nedělá velké umění, ale mírně kýčovité obrázky pro turistický trh. Sice originály, ovšem většinou na stejné téma. Jeho angličtina promíchávaná německými a francouzskými slovíčky se špatnou výslovností byla hodně mizerná, téměř neužíval slovesa, a když, tak bez časování, s prostým ukazováním na sebe, na nás či máchnutím ruky někam do neznáma, pokud se to týkalo ostatních. Když tedy ukázal dolů mezi domky, zapíchl barvami potřísněný ukazovák do své rozhalené hrudi a pronesl něco, co nám znělo jako idiotos, začaly jsme ho ohnivě přesvědčovat, že ne, že on rozhodně idiot není – byl totiž docela sympatický. O to víc on ale trval na tom, že ano, že tam někde dole… Chvíli jsme se přetahovali o slovíčko, až jsme dospěly k názoru, že zřejmě je svým okolím považován za nějakého podivína nebo něco podobného. Teprve v zátoce u stolku jedné kavárničky, kde jsme se Stefanosem zakotvily, jsme se díky překladu jeho španělského kolegy malíře dozvěděly, že tohle slovíčko – psané iojotikos – znamená v řečtině vlastní, soukromý. A Stefanos se nám chtěl pochlubit, že má v jedné z uliček vedoucích k vrcholu svůj vlastní dům. Ale ve slovníku jsme zjistily, že jsme tak úplně vedle zase nebyly – že sporné slůvko má totiž i další význam, a to – zvláštní, podivný, a v jiném tvaru to může být i velice duševně prostý muž.

Pár trablů nám přinesly i takové obyčejné výrazy jako přitakání nebo zápor. Naše dlouze vyslovované jižanské neee bez příslušné gestikulace rukou či zavrtění hlavou si místní vykládali jako ano. Jednou na tržnici v Athénách nám to zavařilo docela horkou chvilku, protože tak zní běžné řecké slůvko pro souhlas. Naštěstí nás tehdy zachránila Violeta, která nám tuto záludnost vysvětlila. Zápor se totiž v Řecku vyjádří slůvkem óchi.

Ale to už jsme pro změnu na nejsevernějším z iónských ostrovů na Korfu, který v Řecku nese název Kerkyra. Je ideálním místem pro milovníky koupání a opalování, protože ze žádného místa na ostrově není moře vzdáleno víc než deset kilometrů a členité dvousetkilometrové pobřeží nabízí řadu půvabných zátok a pláží. Ale na své si tu přijdou i milovníci historických památek. My tady spíš hledaly onu idylku z Lídiných snímků s pasačkami ovcí v jarních olivových hájích, kdy je zde ještě zelená tráva a květiny, které pak prudké letní slunce spálí a zůstává jen vyprahlá zem. Vybavily se nám také vzpomínky na fotografie starších žen v krojích s typicky zavázanými bílými šátky. Ty jsme ale už pochopitelně nepotkaly.

Malou náplastí na naši probuzenou nostalgii byl svatojánský chléb, který jsme si koupily v jednom z obchůdků a který mi pro změnu připomněl zase Vánoce mého dětství. V kavárničce, kde jsme si poručily sklenku ouza a vodu, nám automaticky přinesli misku buráků. To je běžným řeckým zvykem, že ke všemu, kde je jen špetka alkoholu, se má něco chroupat. Když ne burské oříšky, tak alespoň brambůrky. Takže jsme se časem už této pozornosti přestaly vzpouzet.

Vypravily jsme se rovněž na ostrůvek Vlacherna s malým klášterem Bohorodičky, který je s Korfu spojený umělou hrází. Proč se ale jiný malý ostrůvek vedle jmenuje Pondikonisi, tedy Myší ostrov, se nám zjistit nepodařilo. Nepochybně proto, že někdy oplýval těmi všudypřítomnými hlodavci. Jméno však jaksi nekoresponduje s pověstí, která tvrdí, že tento kousek země je zkamenělá loď mythických Fajáků, jejichž sídlo bývá lokalizováno právě na ostrov Korfu. Fajákové podle Homéra dovezli Odyssea na rodnou Ithaku, ale mořský bůh Poseidon, který se snažil zabránit návratu tohoto antického hrdiny, pak ze vzteku fajácké plavidlo při zpáteční cestě proměnil ve skálu. Vidíte, jak je opětně pověst mnohem hezčí než realita?

Velikonoční mystérium

Největším řeckým mystériem jsou nepochybně Velikonoce. Tehdy se všichni z měst vracejí na venkov, aby tady v kruhu rodiny oslavili tenhle řecký svátek svátků. A je to především svátek církevní, takže všechno začíná a končí v kostele. Ve vesnických kostelích mají muži pravou stranu a ženy levou.

Bohoslužby, které začínají na Zelený čtvrtek večer, se spoustou kadidla a monotónními zpěvy jsou dlouhé, trvají několik hodin, ale mají přes veškerý šum v kostelních lavicích, kde je obvykle soustředěna celá ves, magickou přitažlivost. A tu nikterak nenaruší ani neustálé šeptání, sdělování si novinek, kdo další z příbuzenstva dorazil do vsi, či průběžná migrace věřících, kteří si třeba odskočí do kafenionu nebo domů a zase se vrátí. Čtvrteční bohoslužba vrcholí přinesením kříže s ukřižovaným Kristem, který je potom na Velký pátek opět při další dlouhé bohoslužbě uložen do vyzdobené a květinami ověnčené rakve. Pak se všichni přítomní v ukázněném zástupu sunou kostelem k pohřbenému Ježíši, aby ho mohli políbit. Když odejde od rakve i ten poslední, je rakev vynesena z kostela a procesí se spoustou barevných svící a žalozpěvy se zvolna ubírá vesnicí, sem tam se zastaví u domů, kterým pop požehná, a jeho majitelé mu políbí prsten. Někdy žehná kněz postupně jednotlivým vesničanům hned před kostelem. Ale průvod se vrací zase zpátky do kostela.

Samozřejmým vyvrcholením velikonočních svátků je Kristovo zmrtvýchvstání. Ze soboty na Velikonoční neděli je kostel naplněný do posledního místečka, lidé postávají i pod okny a u dveří. Všichni netrpělivě čekají na okamžik, kdy zhasnou světla i svíce, nastane skutečně hrobové ticho a kněz u oltáře zvolá do tmy ono vytoužené Chrístos anésti čili Kristus vstal z mrtvých. Následuje vyzvánění zvonů, rozhoří se svíčky, všichni se objímají, líbají a pořád dokola opakují ta dvě slova znamenající Ježíšovo vzkříšení. Je to tak sugestivní a nakažlivé, že to většinou vtáhne i cizince, kteří se původně přišli podívat jen jako zvědaví diváci.

A pokud jste pak pozváni do některé domácnosti, je to opravdu pocta, něco jako u nás přizvat cizího člověka k rodinnému stolu na štědrovečerní večeři. Ale při kterékoliv z bohoslužeb jste v kostele vítáni, naprosto samozřejmě vás venkované přijmou mezi sebe a nezřídka vám nabídnou i čestná místa v předních lavicích. Olina vyprávěla, že její Honzík byl naprosto unesen onou srdečnou a nehranou samozřejmostí, s níž byl v kostele přijat. Ovšem málem přišel o zub. Před odchodem z kostela mu totiž ministrant stejně jako všem ostatním vycházejícím nasypal do dlaně hrstičku jakéhosi barevného zrní. Nebylo mu jasné, k jakému účelu, a protože si myslel, že by měl asi zrní sníst, nasypal si obilí do úst a pokusil se je rozkousat. Jenomže mezi zrny byly skleněné korálky, kterých si nevšiml a které mezi stoličkami pěkně zlověstně zachroupaly.

Domů by se mělo dorazit s planoucí svíčkou zapálenou v kostele, která je pak pro rodiny takovým malým symbolem vzkříšení.

A potom už jako obvykle je další den v poledne prostor pro jídlo, pití, zpěv a tanec. I tradiční majirítsa – velikonoční polévka s jehněčími vnitřnostmi – má svou symboliku. Propletená naplněná jehněčí střeva připomínají spletitost cest, z nichž jenom ta Kristova je jedině správná. Obdobně sladký velikonoční chléb se zapečenými červenými vejci připomíná Kristovu krev. Někdy se červená vajíčka vkládají do tlamy i rožněnému beránkovi. S vejci se hrají i rozličné hry na ťukanou, asi jako u nás s barvenými velikonočními vajíčky. Peče se jehně – dříve většinou na rožni před domem, nyní už si nechávají i vesničané beránka předpéct od odborníků ve speciálních pekárnách.

Rodiny jsou pohromadě a servíruje se spousta dobrého jídla, v němž se nešetří omastkem, který při povídání, jehož není nikdy dost, na talířích stydne. Všichni jsou umaštění, slavnostně naladění a plní smířlivé a povznášející pohody. A samozřejmě se hraje a zpívá a tancuje. Hlavními aktéry v tanečním kolečku, do kterého se sem tam zapojí i ženy, jsou ale samozřejmě muži. Ale tancuje třeba i syn s matkou, jak s dojetím líčila Olina – dívají se přitom na sebe, usmívají se vzájemně a tím tancem a těmi pohledy si říkají všechno, co by jindy slovy neřekli. Tradiční tanec je nádhernou podívanou, ale strhující jsou především improvizující sóla, do nichž muži vkládají veškeré své emoce a přání, minulost i přítomnost, jak už jsem jednou říkala – prostě celý svůj život. Atmosféru, která se musí prožít, žádný sebebarvitější a sebedokonalejší popis nikdy nenahradí.

A jaké by to byly řecké Velikonoce bez střílení a ohňostroje? Střílí se ze všeho, co je k dispozici. Ačkoliv je již i na venkově k dostání zábavná pyrotechnika, o lovecké zbraně není nouze a doma vyrobená petarda je prostě něco jiného než ono zakoupené pozlátko. Navzdory tomu, že střelba z hmoždířů a výroba petard byly už dávno zakázány. A co teprve, když se dá taková petarda pod auto souseda, které při výbuchu pěkně nadskočí. To je legrace k popukání. A tak není divu, že dochází k opakovaným zraněním. Ovšem nezdá se, že by to vesničany nějak zvlášť děsilo. Olina zažila, jak jednu z venkovských žen vybuchlá petarda zranila na ruce, poměrně dost krvácela, ale nikomu z okolních sousedů to náladu nezkazilo. A nikdo se ani příliš nevzrušoval, teprve po nějaké chvíli ji kdosi odvážel na skútru k lékaři na ošetření.

Ještě něco patří k Velikonocům, o čem se zase tak moc už nemluví. A tím něčím je půst – dokonce čtyřicetidenní, poměrně tvrdý půst předcházející oslavám vzkříšení Ježíše Krista. Po oněch téměř šest týdnů by se ortodoxní křesťan měl zříci nejen masa, ale i sýru a olivového oleje. Nějak si to neumím v souvislosti s řeckým jídelníčkem dost dobře představit, ale pravdou je, že alespoň pár dnů se půst dodržuje. Do zákazů náleží ovšem i jiné světlé stránky života: sladkosti, tanec a – milování. Mladí lidé ve městech otevřeně přiznávají, že při normálním stylu jejich života prostě nelze tento dlouhý přísný půst dodržovat. A podle neochoty o tom mluvit, mám pocit, že ani na venkově už zdaleka ne všichni jsou odhodláni každý rok tuhle zatěžkávací zkoušku vůle podstoupit v plném rozsahu.

Velikonoční pondělí pak už je vyhrazeno loučení a návratům. Řekové se vracejí do měst, leckdy i do zahraničí, život se vrací do starých kolejí všedních dnů. Ale není třeba se rmoutit, za rok budou přece Velikonoce znovu…

Zítra je také den

Ačkoliv rozloha členitého a hornatého Řecka je zhruba o čtvrtinu větší než u naší republiky, jeho plocha představuje 131 957 kilometrů čtverečních, počet obyvatel mají oba státy stejný. Tím ale veškerá podobnost asi končí, protože řecká mentalita se v žádném případě nedá srovnávat se žádným jiným evropským a už vůbec ne středoevropským národem.

Řek je tvor společenský, jeho krédem je kosmos, a ať už je překlad tohoto slova jakýkoliv, pro Řeka znamená společnost, místo, kde to žije, kde se pořád něco děje. A když už nemůže být přímo v centru dění či jeho aktérem, musí být alespoň někde poblíž. Proto jsou třeba židle v kafenionu uspořádány nikoliv systematicky kolem stolu, ale směrem k ulici – tam se přece žije, tam se dějí věci. Žádný Řek nesnese pocit osamocení, dobrovolné izolace. To vše je samozřejmě provázané s principem velkých rodinných klanů, do nichž bez výjimky náležejí i kmotrové a kmotry či svatební svědci.

Pokud požádáte kdekoliv v Řecku o doporučení obchodu, restaurace, ubytování či jiné služby a líčíte své představy jakkoliv barvitě, můžete si být jisti, že vás dotázaný pošle do podniku svého bratra, švagra či kmotřence, ačkoliv ty vůbec vaše požadavky nesplňují. Soudržnost řeckých takzvaných velkých rodin je obdivuhodná a funguje i na velké vzdálenosti, třeba i přes moře. Odhaduje se, že dnes žije v emigraci na tři a půl milionů Řeků. Hodně jich odešlo z domova v době občanské války a pak v problematických šedesátých letech, tehdy i u nás, zejména na jižní Moravě okolo Brna, zakotvila řada řeckých utečenců. V mnoha velkých městech třeba v Americe, Kanadě, Austrálii, ale i ve střední Evropě vytvářejí svoje komunity, které si žijí svébytným životem se vším všudy. Například v australském Melbourne je okolo tří set tisíc Řeků, kteří zde mají nejen svou čtvrť, ale i kostely, obchody, školu. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Někteří z emigrantů se díky životu v takové komunitě leckdy ani nenaučí jazyk své nové vlasti, protože to prostě nepotřebují.

Řekům je připisováno lpění na tradicích, i když i to se pod tlakem moderní doby leckde už drobí. Nicméně jsou stránky, které zůstávají neotřesitelné – ať už je řeč o náboženství či o kultu muže v rodině. Vybavuji si, jak jsme s venkovskou doktorkou Katarínou šly poblahopřát prvorodičce ke krásné dcerušce. Bylo to nádherné dítě a byly jsme z něj celé naměkko, ale to, co jsme uslyšely z úst jedné starší ženy, která s mladou maminkou mluvila před námi, nám trochu vyrazilo dech. Bylo to něco v duchu – nedělej si z toho nic, že je to holka, příště se to určitě už povede. Pak jsem si ale připomněla, jak moc českých otců touží právě po následníkovi rodu, a nepřišlo mi to zase až tak strašné.

Na druhé straně řecká otevřenost a vstřícnost vůči cizincům byla jednou z valut nově vznikajícího turismu, který nyní podstatnou částí přispívá do státní pokladny a jemuž se v zemi podřizuje mnohé. Staví se další a další hotely, restaurace, silnice, budují se pláže. Zatímco ještě před pár desítkami roků na první turistky koupající se nahoře bez házeli někteří vesničané kameny na znamení opovržení, dnes se zde budují i nudipláže a koupající se cizinky pouze ve spodním díle plavek i mimo vyhrazené prostory už nebudí ani zvědavé pohledy, třebaže vzato podle norem je to stále ještě zakázané.

Po válce představovali šedesát procent obyvatelstva zemědělci, dneska toto odvětví reprezentuje sotva dvacet procent. Také rybolov jako hospodářské odvětví je stále na ústupu. Zato čím dál více Řeků pracuje ve státní správě, která bují jako prales. Svůj podíl na tom má samozřejmě onen hromadný a rychlý přesun do velkých měst. Známou skutečností je i fakt, že hodně Řeků má dvojí zaměstnání. Po směně v úřadě nezřídka nastoupí do soukromého obchodu či malé řemeslnické dílny.

Jinak je ale Řek spíš individualista a dělá si většinou to, co mu vyhovuje. To je i otázka polední siesty, která je nezadatelným dávným nárokem na klid, s nímž nehne žádné nařízení, výhrůžky či prosby. Dokonce ani vyhlídka na výdělek. O tom jsme se párkrát také přesvědčily a nejednou jsme z toho měly nervy na pochodu. Trpělivost je však nezbytné vybavení i pro jiná jednání s Řeky. A oni jí mají skoro až nadbytek

Improvizace je nedílnou součástí jejich života, Řek se dokáže s bohorovným klidem vyrovnávat s věcmi, ze kterých my dostáváme pomalu psotník. Nejede autobus, tak holt pojedeme zítra. Vypnuli elektřinu, tak si zapálíme svíčku anebo uvaříme jídlo na kamnech. Vždycky se prostě najde nějaké řešení. A když ne dneska, tak třeba zítra. Do tohohle vzorce skvěle zapadá i tvrzení, že Řekové jako jeden z mála evropských národů je rezistentní vůči heslu, že čas jsou peníze. Pro Řeka čas rozhodně diktát neznamená. Nestresuje se jím. Také nebazíruje na detailech, ty přece netvoří zásadní věci. A ačkoliv dovede zákazníka někdy i ošidit, ani zisk pro něj neznamená nejvyšší příčku jeho žebříčku hodnot. Párkrát se nám stalo, že jsme vešly do taverny a hostinský byl právě v družném hovoru se svými přáteli. A nevykolejilo ho z jeho poklidného rokování ani naše opakované volání, ba dokonce ani to, že jsme se zvedly a odešly bez obsloužení. Rozhovor s přáteli pro něho znamenal víc než vyhlídka na pár eur zisku.

Nedá se sice jednoznačně říci, že by Řekové nemysleli na zítřek, ale žijí především přítomností, kouzlem chvíle, které si nechtějí nechat nikým znechutit. A jeho nejlepším naplněním je rozhovor s rodinou a přáteli, nejlépe nad plným talířem a sklenkou. Řecké avrio, což sice regulérně znamená zítra, je v určitých souvislostech něco jako latinskoamerické maňána – prostě někdy. Zítra, pozítří, až se to bude hodit, až se mi bude chtít. Zítra je přece taky den. Metaavrio, čili doslova pozítří, odpovídá výrazu snad někdy, je něčím obdobným jako naše klasické na svatého dyndy, čili nikdy – vzdej se naděje, zapomeň na to.

Kdy tedy běžný Středoevropan pochopí řeckou duši? Metaavrio!

Ale účelem naší návštěvy nebylo Řecko pochopit, na to pravdu nestačí pár týdnů pobytu, ale poznat. A vlastně ani to se nám zdaleka nepovedlo, vždyť Řecko má tolik různých tváří a podob, tolik rozměrů a barev. Je nejen modrobílé, ale i zelené, hnědé a zlatě okrové, voní po olivách a oreganu, ale také pryskyřičnou příchutí pinií, po horských loukách a pomerančových květech, také slaně po moři a teple po slunci, trochu exoticky a trochu sladkobolně… Je jako droga, a když se vám dostane pod kůži, už nikdy se vzpomínky na něj nezbavíte.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů