Prácheňské rezonance 2004

Hanka Hosnedlová

Nejtěžší bitva

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 1. října 2007.

© Hanka Hosnedlová

V-Art - Vision Of the 21st Century

Nejtěžší bitva

Poprvé se Wolfi s těmi dívkami setkal začátkem devadesátých let. Postávaly v kratičkých sukénkách a vysokých lesklých botách podél silnice vedoucí k hraničnímu přechodu a sledovaly proud projíždějících aut. Jel tehdy do obchodů na druhé straně hranice pro sýr, máslo, salámy a řadu dalších věcí, které mu matka sepsala na linkovaný papír. Přišly tam totiž neporovnatelně levněji než v Rakousku a Wolfiho matka uměla šetřit, aniž by snižovala jejich životní úroveň. Otec se její hospodárné povaze smával, ale Wolfi věděl, že v duchu byl na ni pyšný. A právě matčinou zásluhou měli ten nejhezčí statek ve vsi i moderní mechanizaci na polích, jejichž plocha se postupně zvětšovala.

Ale jen do otcovy smrti – pak byl Wolfi na všechno sám a musel si najímat pomocníky. Ačkoliv si to nechtěl připustit, i matčina výkonnost trpěla postupujícími roky a ona sama stále častěji přetřásala večer u televize otázku Wolfiho ženitby. Sem tam mu dokonce naznačila, která z dívek v jejich okolí by byla vhodná jako hospodyně na statek, ale než se Wolfi stačil rozkoukat, bylo už děvče obvykle vdané, anebo odešlo do města. Wolfi tedy žil dál na statku se stárnoucí matkou a trpěl její vrtochy a nevrlé nálady, když přišla řeč na jeho budoucnost.

Ty dívky na české straně hranice ho zároveň přitahovaly i odpuzovaly. Ostatně ani se nijak zvlášť nesnažily upoutat pozornost řidiče obstarožního opla, třebaže měl rakouskou poznávací značku. Jednou, když sebral veškerou svou odvahu, zastavil jedné z nich – dlouhovlasé blondýnce v huňaté bundě do pasu, pod níž měla evidentně jen podprsenku. Suverénně vklouzla na sedadlo vedle něho a špatnou němčinou se ho zeptala, jak to bude chtít. Zůstal úplně bez dechu a nevěděl, co má říci. Dívku se silnou vrstvou make-upu v obličeji a zimou zčervenalými stehny pod tenkými punčochami to nijak nerozhodilo. Její zásoba německých vět pamatovala nejen na domluvu o ceně za jednotlivé nabízené služby, ale i na to, kde a jak.

Navigovala ho na jednu z blízkých lesních cest, kam zřejmě se svými klienty jezdila nejen ona. Svědčily o tom hluboké vyježděné koleje i použité kondomy rozeseté po okolí. Akt, který se odehrál příliš rychle a příliš rutinovaně, ho ale vůbec neuspokojil. Měl pocit jakési nedefinovatelné trapnosti, který ještě vzrostl, když dívka poté vystoupila z auta a řekla mu, aby na ni počkal. Viděl pak v bočním zrcátku, jak se široce rozkročená vymývá v rozkroku vodou z plastické lahve, kterou stejně jako žínku a malý ručníček měla v igelitové tašce s pestrým obrázkem Sněhurky obklopené trpaslíky. Byl znechucen a chtělo se mu zvracet – nad ní i nad sebou samým. Když ho pak na silnici na rozloučenou s rádoby milým úsměvem pozvala, aby přijel zas a dodala familiérně „strejdo“, byl by ji nejraději přejel.

Od té doby kolem těch dívek projížděl s ostentativním pohrdáním a nechutí blížící se fyzické nevolnosti. To ovšem ony kněžky lásky, kterých stále přibývalo, nemohly ani tušit. Ale zřejmě ani tak by jim to příliš nevadilo. Vydělaly si víc než v továrně u pásu, v obchodě za pultem nebo ve stále se scvrkávajícím zemědělství.

Odkud se všechna ta děvčata vzala, odkud se objevila? Kde byly ty namalované a povolné dívky doposud? Vždyť se vynořily na té zaprášené silnici doslova přes noc. Šilink byl pro ně dobrá měna a později s příchodem euro se ceny jen zaokrouhlily. A prodejná láska dostala svůj řád – pasáci v rozhalených košilích a se zlatými řetězy kolem krku si hlídali své hejno zlatonosných slepiček a také to, aby jim nikdo neobsadil výhodné posty u silnice.

Bylo to krátce před velikonočními svátky, když se Wolfi na příkaz matky vydal zase do Českých Budějovic na nákup. Mezitím se mnohé změnilo – zpřísnily se podmínky na hranicích, týkající se dovozu potravin, ceny již nebyly tak výhodné jako před lety a prodávaný sortiment se stále více začínal podobat nabídce rakouských supermarketů. Matka však s umíněnou tvrdošíjností trvala na nákupu v českých obchodech a Wolfi se nevzpíral. Bylo to tak pohodlnější.

Dívka v zelené bundě a čepici s bambulí, která postávala v odstupu od oné pestrobarevné erotické stafáže, už na první pohled do téhle kategorie nezapadala. Zřejmé to bylo i z dohadování tří nejbližších profesionálek, které na ni cosi pokřikovaly. Měla sklopenou hlavu a jen po očku sledovala Wolfiho vůz, který se k ní pomalu blížil. Dodnes nemůže Wolfi říci, co ho vlastně tenkrát přimělo poblíž jejího stanoviště zpomalit, jako by si dívku prohlížel. Nezdálo se, že by ji to nadchlo, dokonce měl pocit, že by nejraději utekla. Zřejmě si s myšlenkou na tuhle možnost i pohrávala, ale v protisměru se blížil sportovní vůz s chlápky v kožených bundách, rozčíleně pokřikujícími z okénka. Bylo jasné, že nejsou téhle nesmělé dívce nijak zvlášť nakloněni.

Prudce otevřela dvířka, skočila na sedadlo vedle Wolfiho a zabrebentila: „Prosím vás, jeďte!“ Neptal se proč a neptal se kam. Šlápl na plyn a mihl se kolem překvapených konkurentek i jejich ochránců, kteří hrozili za odjíždějícím autem pěstmi. Dívka se choulila na sedadle, ruce se jí třásly, ale nepromluvila, ani když byli už několik kilometrů za silniční uličkou lásky.

„Mám vás vzít do Budějovic?“ zeptal se Wolfi, když už ticho začínalo být příliš tísnivé. Zelená hromádka vedle něho jen neznatelně pokrčila rameny. Chtěl rozptýlit to nepříjemné napětí ve voze, a tak začal povídat o tom, co jede nakoupit, o matce, která ho na nákup poslala, o tom, jak s ní na statku hospodaří, o malých jehňátkách, kterým matka na Velikonoce uváže červenou stuhu se zvonečkem… Jeho hlas působil konejšivě a dívenka se pomalu uklidňovala. Po chvíli na Wolfiho se zájmem pohlédla, sundala si pletenou čepici s velkou bambulí a po zádech se jí rozlila záplava měděných prstýnků.

„Bylo to poprvé, neumím to,“ řekla najednou napůl omluvně, napůl nešťastně.

Zpomalil a podíval se na ni. „Ty jsi chtěla…?“

Kývla a znovu sklopila hlavu.

Neříkal nic. Nebylo co.

„Nemám peníze a vyhodili mě z práce – statek se prostě zrušil…“ Její němčina byla mizerná, kombinovaná s anglickými výrazy a jakýmsi mezinárodním esperantem. Sem tam si při rozmluvě vypomáhala i rukama a širokými gesty. Wolfi jí ale kupodivu rozuměl.

„Rodiče, co rodiče – ty nemáš rodiče, otce, matku?“ Přistoupil na její lámanou domluvu.

Zavrtěla hlavou: „Jsem z děcáku, z domova pro děti.“

I když volila nesprávné výrazy, věděl, o čem mluví. A rozuměl i její beznaději po ztrátě místa na statku. Musel se smát, s jakým nadšením mluvila o telátkách, u kterých předtím pracovala. Její němčina z nich udělala děti od krávy. Nakonec měla pravdu…

Roza, jak si Wolfi Růženu pojmenoval po svém, pomalu roztávala a najednou se bavili jako staří známí. Nevadily ani jazykové bariéry – smáli se drobným nedorozuměním, slova, na kterých se rozhovor zasekl, kreslili na ubrousky v restauraci, kam ji pozval na oběd. Wolfi dostal báječný nápad a koupil dva česko-německé slovníky. Povídali si s malými knížečkami v rukách, horlivě v nich listovali a vybuchovali smíchy, když něco popletli. Už dlouho se Wolfi necítil tak uvolněně a báječně. A Růženka, dívka s pihovatým nosíkem a zrzavými vlasy, se smála od ucha k uchu, jako by zapomněla na všechno zlé, co ji potkalo.

Ale čas, který zatím trpělivě přešlapoval v koutě, najednou nesmlouvavě práskl bičem. Wolfi si byl vědom, že i kdyby tu chvíli protahoval co nejvíc, stejně nakonec dojde k okamžiku, kdy se budou muset rozloučit. Také Růžena najednou posmutněla a nevěděla, o čem mluvit. Ve vzduchu viselo nepříjemné slůvko provázející loučení, které pro oba představovalo zraňující a bolestivý řez.

Wolfiho hlava pracovala na plné obrátky ve snaze najít vyhovující řešení. Holka nemá kam jít, nemá peníze asi ani na jídlo. Kdyby jí nabídl nějaké peníze, je to jen odsunutí problému na pozdější chvíli. A třeba by ji to také mohlo urazit… Rád by ji zase viděl, rozhodně by nechtěl, aby tohle skončilo jeho odjezdem. Přece takové osudové setkání nemůže skončit pouze jedním formálním slůvkem… Na čele mu vyskočily kapky potu, jak usilovně hledal cestu z labyrintu, ve kterém se předtím nikdy neocitl. A najednou mu hlavou bleskla spásná myšlenka.

„Máš pas? … passport?“ vybafl na zamyšlenou, posmutnělou Růženu.

Škubla sebou a udiveně kývla.

„Pojedeme k nám, máma bude ráda,“ brebentil překotně, i když si matčinou reakcí nebyl příliš jist. Ale v tu chvíli mu to nevadilo. Cítil se najednou lehce, jako by se osvobodil od zlé noční můry. Růžena se sice tvářila trochu vyjeveně, ale nic nenamítala. Ještě jí Wolfiho rozhodnutí nedocházelo v plné šíři.

Cestou zpátky k hraničnímu přechodu bylo v autě ticho, jen občas přerušované bezpodstatnou větičkou o tmě, zimě či otázkou týkající se jídla nebo pití. Byli oba napjatí, ale jejich očekávání se upíralo k jasnému světýlku v tunelu, k dobrému rozluštění životního rébusu. Pro oba. Růžena se obírala myšlenkami na Wolfiho hospodářství a na zvířata, ke kterým přilnula víc než k lidem. Vlastně se moc těšila – bylo to to nejkrásnější vyřešení jejích trablů, o kterém si netroufla ani snít. A Wolfi jí byl příjemný – měli společný svět, kterým její okolí obvykle pohrdalo.

Matka naplněná obavami už stála u vrat, když za tmy vjížděli do statku. Zlobila se na Wolfiho, že ji nechal projít několikahodinovým martýriem čekání, v němž si v duchu prožila všechno možné od Wolfiho přepadení až po automobilovou havárii. Když se ale Wolfi vracel zdráv a v pořádku, její strach opadl a napětí se přetransformovalo do výbuchu vzteku. A její zlostnou tirádu nedokázala zastavit ani skutečnost, že z auta společně s Wolfim vystupovala baculatá dívka s barevnou čepicí na hlavě.

„To je Roza, mami,“ řekl Wolfi a postrčil dívku směrem k matce. Růžena nesměle natáhla ruku a matka jí s ní načuřeně zapumpovala. Dívka se rozpačitě otočila na Wolfiho, a ten se na ni povzbudivě i když trochu stísněně usmál. Věděl, že matku zlobná nálada za chvíli přejde, ale nebyl si jist, jak přijme Růženu. Vzhledem k tomu, jak horlivě mu sháněla vhodnou nevěstu a dohazovala různé dívky z okolí, se domníval, že bude z Růženy nadšená. Děvče, které se nebojí práce na statku, má vztah ke zvířatům a chce žít na vesnici. Dívka, která je mu milá a on jí…

Matka sice ještě nabručeně zavírala vrata, ale když vcházela do domu, už pomalu roztávala. Wolfi ji znal a cítil, že špatná nálada už je zažehnána. Vesele mrkl na Růženu a dal jí ve dveřích přednost. Když jí matka v síni pomáhala z bundy, Růžena stále tázavě obracela obličej k Wolfimu. Hledala v něm oporu, necítila se dobře v neznámém prostředí a její nejistotu umocňovalo i to, že neuměla německy. Nerozuměla matčiným slovům, ale cítila, že se mění jejich tón, a tak se na ni nesměle a trochu zkroušeně usmála.

„Ten náš Wolfi je ale tajnůstkář, ani jsem nevěděla, že má děvče. A jak dlouho se znáte, odkud jste?“ vodopád slov zaléval Růženu jako sirup – bála se pohnout, jen zvedla pohled s nevyslovenou otázkou směrem k Wolfimu, u něhož hledala záchranu.

„Mami, Roza zůstane tady u nás. Umí pracovat na statku, byla u telat. Bude tady s námi hospodařit,“ řekl rádoby tvrdě a nesmlouvavě, ale hlas se mu třásl obavami, co na to matka.

Matka chvíli lapala po dechu a pak se zeptala jakoby v obraně: „A co na to její rodiče?“

„Roza je sirotek, nemá nikoho,“ řekl ve snaze matku dojmout a získat pro Rozu trochu jejího mateřského, jímž zahrnovala Wolfiho i jeho okolí včetně zvířat.

„Tak ona je, chudinka, sama, a taková mladá. Dušinka malá. Ale u nás vám bude dobře, to mi věřte. Já vám maminku vynahradím,“ dojmula se matka a přitiskla Růženu, která to nečekala, k sobě: „Tak, holčičko, víte co, já vám pustím topení v hostovském pokoji. Vy si tam dáte věci. Kde máte kufr nebo tašku? Máte noční košili? Vezměte si tady ty teplé papuče…“

„Mami, ona ti nerozumí. Roza je Češka,“ přerušil matčin slovní vodopád Wolfi.

Matka strnula v nakročení jako ledová socha. „Češka?“ opakovala nevěřícně a pak ztěžka dosedla na židli. „Ty jsi už zapomněl, co Češi udělali tvé babičce a dědečkovi?“ zeptala se nenávistně a podívala se vyčítavě na Wolfiho. Růžena cítila, že se mluví o ní a že tu něco skřípe. Dovtípila se, že to má něco společného s tím, že je z Česka. Uvažovala, co bude dělat, když to tady nedopadne dobře. Byla zvyklá na smůlu a neúspěch, nepovažovala to ve svém životě za nic mimořádného.

„Ale mami, to bylo před víc než půlkou století. Tahle holka za to nemůže. To nebyli na světě ještě ani její rodiče. Ona možná ani pořádně neví, co se tehdy dělo,“ obhajoval Wolfi Růženu, celý nešťastný z vývoje věci. „Ona to taky nemá lehké a bude muset překonat spoustu překážek. Nedělej jí to ještě těžší,“ zaprosil.

„To je pravda, ona nic neví… Tehdy se taky všichni raději tvářili, že to nevidí, jaká se děje nespravedlnost, když musel děda s babičkou opustit svoje hospodářství a odejít s pár kily majetku. Taky nevěděli, co je čeká… A to jen proto, že neměli českou národnost,“ matka těžce vzdychla.

Wolfi rozpačitě a nešťastně přešlapoval u dveří, pak ale odhodlaně vykročil k Růženě, která se rozmýšlela, jestli nemá raději odejít, a vzal ji kolem ramen: „Právě proto bys měla mít pro ni pochopení. Ona nikomu nic neudělala. A vykopáváním starých křivd se nadělají jen křivdy nové. A to bys asi ani ty nechtěla, nebo snad jo?“

Matka rezignovaně svěsila ramena. Ne, to by tedy nechtěla. Tahle zrzavá baculka opravdu nemůže za to, jak historie kdysi zakvedlala se životy Wolfiho babičky a dědečka. Ale hořkost jí zůstávala jako pachuť v srdci i na jazyku. A na ní teď zbývá vybojovat tu nejtěžší bitvu sama v sobě. A byla si jista, že její první kolo ještě zdaleka nemá za sebou…


Zpět na vstupní stránku Edice hostů