Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třináctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 23. března 2005.
© Klára Hůrková
Básně …
Poslední odpoledne s otcem
Vyhasnutí
Přítomnost
Několik let jsme spolu žili …
Je tak snadné …
Celé město je nakažené …
V kamenné zahradě města …
Konečně jsi přiznal …
A byl jsi mým snem …
Konec adventu
Smíření
Básně
chci na vás čekat
tiše jako dítě
až se zas ke mně
probolíte
Hladina rybníka zrcadlí
každodenní tvář nebe
Po povrchu kloužou
vodoměrky
naše slova
Z kořenů v hloubce ukrytých
vyrůstá rákosí
které vítr láme
Pozorujeme konipasy
nestálé, křehké ptáky
Ukrytá v tobě
je touha po stálosti
po zahradě
v které se mění
jen roční období
Nežli se rákos zlomí
obrátíš svůj krok
Nebe v tvém pohledu ztratí
svou každodennost
Sevřeš své přání
v kapse v dlani
a odcházíš
Noc zledovatěla
a stala se skleněnou stěnou
dělící naše obydlí
od tvé dálky
Tak oblékli jsme barvu
spáleného dřeva
poté, co oheň vyhasl
a nechápeme
kde zůstala spravedlnost
A mnohé zbylo
nevyřčeno
a tolik nejvlastnějšího
odešlo s tebou
Slunce vychází na hvězdném nebi
Kaštany kvetou bíle uprostřed černé zimy
Nenarozené mládě pláče a půlměsíc
se jenom v neviditelnu zacelí
Potoky tečou pod zemí, nahlodávají skálu
Na lůžku líbá smrt na víčka lásku
V této válce nebude nikdy vítězů
Poražení jen posbírají střepy
a zanedlouho vyzbrojí se znovu
Několik let jsme spolu žili
v mém podvědomí
vzdáleni pár set metrů vzdušnou čarou
přes vrcholky bříz
lovili lesklé rybky slov
v elektronické síti
čekali ve snu s odvrácenou tváří
na svítání
A měl jsi dětskou tvář
bledou z nevyspání
a měl jsi sny
o smysluplnějším ránu
byt přeplněný samotou
a účelností
a ruce kreslíře
a neschopnost přistát
Je tak snadné
jediným kliknutím vymazat
tři stránky trápení
Zahladit stopy
zapřít vodu a zemi
Je snadné skrývat
výtisk elektronické pošty
v knize o Nepálu
dva nenaplněné sny
Jenže ten vzduch
v němž jsme oba doma
se stává těžkým
potlačovaným vzdechem
Tak dlouho jsi zkoušel ten let
na bezmotorových křídlech
svého mládí
že jsi zapomněl
jak se přistává
Celé město je nakažené
možností, že tě v něm potkám
Elektrostatický vzduch
ztěžuje průchod ulicí
Jen něčí laskavé neviditelné ruce
tě zatím drží o pár bloků dál
a mně navigují
směrem domů …
… kde všechny kladné i záporné póly
až donedávna souhlasily
Jak se jen magnet může poškodit?
V kamenné zahradě města
prorostlé zrcadly
nehledám tvůj odraz
nečekám na tvůj hlas
Pošta je spolehlivá
vzduch doručí ti zprávu
Mohu se bezstarostně ztratit
uprostřed davu
Mám svůj bod spočinutí
v tichu uprostřed vřavy
u anonymního stolu
u anonymní kávy
A nikdo o mně neví
ač mne tu všichni vidí
o tobě ve mně neví
nikdo z lidí
Konečně jsi přiznal
že jsi můj
že po té písni nemůžeš spát
Mám to chápat
jako vítězství?
Ráda bych vrátila
tvůj hlas
bezdrátovému spojení
Ale k čemu by ti teď byla
svoboda?
A byl jsi mým snem
a nedal jsi mi spát
a nakonec jsi zůstal sám
Probudila jsem tě
napil ses z mé sklenky
Napil ses
a otevřel jsi oči
Možná jsem přišla
jenom proto
abych tě probudila
aby ses podíval až tam nahoru
aby ses podíval až tam dolů
Země se po elipse
vrací k slunci blíž
Město dnes pláče
mokrý sníh
Mění se
výrazy očí
noční stín
a přece zůstává
světlo na dně tmy
Zapomeň na samotu
Kdesi za hranicí
jednotlivostí
se všichni držíme
za ruce
Na konci setkání
jsme všichni
v jedné lodi
na moři bezmezna
Ztrácíme
své hrany
opouštíme
své rány
a odpouštíme