Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý šestý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 20. prosince 2006.
© Klára Hůrková
Hroby otců
Dlouhý den pana Brittona
Neznámý ostrov
Jednu dobu se mi opakovaně zdál týž sen: vycházím z domu v Jindřišské ulici v Praze, kde jsem patnáct let bydlela, jdu známou cestou na tehdejší Gorkého náměstí a ocitám se v oblasti Příkopů poblíž Prašné brány. Tam se město náhle změní, je starobylé, ale z doby mně neznámé, s kamennými okrouhlými stavbami jako rotundami, rozlehlé, s mnoha složitě propletenými ulicemi. Jdu dál jakoby směrem k obchodnímu domu Kotva, na náměstí Republiky a k Poříčí, pak zase zpátky jako na Staré Město a tam všude stojí hnědé a okrové kamenné budovy, jaké jsem ve skutečnosti nikdy neviděla. Pohybuji se tam docela volně, i když občas trochu bloudím, ale není to znepokojující ani nepříjemné.
Vyprávěla jsem tento sen své kamarádce a asi za dva měsíce mi poslala z novin vystřižený článek o tom, že vědci se radují z archeologických nálezů v areálu bývalých kasáren na náměstí Republiky. Objevili tam zbytky rozsáhlého románského města, palác z 12. století a zbytky výstavních kamenných domů, o jejichž existenci neměli dřív ani tušení.
Od té doby, co jsem si článek přečetla, se mi o tom už nikdy nezdálo, cosi se vyřešilo a uzavřelo. Začla jsem věřit, že k Praze, s níž už dlouho v nitru bojuji a kterou jsem domněle navždy opustila, mne váže něco víc, než jsem tušila. Jakoby město bylo něčím, co musím vyřešit sama v sobě. Město, kde teď žiji, má také nápadně mnoho vazeb k Praze. Karel IV. Pražský obdivoval Karla Velikého Cášského a nechal se v Cáchách korunovat. V Praze postavil kostel Karlov, jehož osmiboký půdorys napodobuje cášskou katedrálu. Na novogotické fasádě cášské radnice jsou kamenné sochy králů, kteří vládli oběma městům současně.
A samozřejmě i moji němečtí přátelé mi neustále připomínají, kam vlastně patřím, když například při vyklízení své knihovny narazí na německý překlad Jiráskových Starých pověstí českých (pod názvem Böhmens alte Sagen) a přinesou mi radostně knihu jako dárek, myslí si, že tím vykonali dvojí kladný čin, neboť jednak jim kniha přestala překážet doma v polici, jednak mi tím přeci připomenou mou milovanou vlast. Nic proti Jiráskovi, ale že bych chtěla číst Staré pověsti české německy? A tak se vymluvím, neboť i má knihovna už dost přetéká, mimo jiné všemožnými dobře míněnými dary.
Podobným způsobem se ke mně nedávno dostala kniha Leo Perutze Noc pod kamenným mostem, jejíž děj se odehrává na starém židovském městě v době vlády Rudolfa II. Kamarád, který mi ji přinesl, jinak velmi sečtělý člověk, se přiznal, že ji sám nečetl, ale předpokládal zcela samozřejmě, že mne to jako Pražačku musí zajímat. Dlouho jsem knihu odkládala, její styl se mi zdál těžkopádný, chtěla jsem ji vrátit nepřečtenou. Až když už jsem měla domluvený termín vrácení, začetla jsem se do ní, a zaujala mne. Známé postavy se vynořovaly z mlhy a nabývaly konkrétnější podoby.
Mladý Albrecht z Valdštejna je unesen a zavlečen krásnou vdovou Lukrécií do jejího domu, kde ho hodlá použít jako milence na jednu noc. Předtím mu hvězdář Johannes Kepler, který nevěří na astrologii, správně sdělí, že Venuše bude ten večer na nebi v postavení významném pro Albrechtův horoskop. Mladý šlechtic si užije příjemné noci a čistě náhodou odhalí vdovinu identitu, čímž je donucen se s ní oženit. Sňatkem získá velké jmění a může pak uskutečnit své geniální a fatální vojenské plány. Ještě krásnější je historka o tom, jak se císař Rudolf zamiluje do krásné Ester, ženy Mordechaje Maisla, a rabi Löw oba očaruje, aby se spolu mohli scházet každou noc ve snu. Po Esterčině smrti vyjde jejich snový poměr najevo, Mordechaj si myslí, že šlo o poměr skutečný (a také jaký je v tom nakonec rozdíl?) a tak se rozzlobí, že císaře vydědí a svůj obrovský poklad schová neznámo kam…
Při návštěvě Prahy chodím ulicemi bývalého židovského města a vyvstávají mi před očima postavy z Perutzovy knížky, vidím v duchu krámy, hospody, zaprášené uličky… Ale pak se dostanu ještě dál do minulosti a víc na periferii, mezi dnešní obchodní domy Kotva a Bílá labuť a cítím, že zde v těch dávných dobách bylo obchodní středisko ještě mnohem bohatší a významnější… A s úžasem zjišťuji, že se zde genius loci udržel po celá staletí až dodnes, neboť kde jinde v Praze je tak vysoká koncentrace velkých obchodů, bank a burzovních institucí jako právě tady? I to, že nad bývalým románským palácem (podle jiných informací to byl bohatý kupecký dvůr) na náměstí Republiky se teď staví monstrózní nákupní areál Palladium, je docela příznačné. Jakoby zde byl uložen dávný poklad pražských Židů a vyzařoval neviditelné paprsky, které stále přitahují ty, kdo chtějí zbohatnout…
Tohle všechno a ještě různé jiné věci jsme rozebíraly s kamarádkou Renatou, když jsme spolu kráčely po Vinohradech směrem k Olšanským hřbitovům. Před dvěma lety umřel Renatě otec, jehož hrob teď často navštěvuje, hlavně asi proto, že hřbitov je nejbližší oáza zeleně od jejího bydliště a je možno tam pozorovat umělecky zajímavé náhrobky, čiperné veverky či tam narazit na kuriozity, jako třeba masový hrob slavných komunistů, v němž jsou pochováni mimo jiné Klement Gottwald a Marie Majerová.
„Ten náš hrob je ale hrozný,“ svěřila se mi kamarádka. Asi je na nějakém špatném místě nebo co. Špatné vibrace tam asi jsou, nebo je moc ve stínu… A to už jsem do něj investovala tolik peněz za kytky a za všechno. Ale vždycky mi chcípnou.“ Rozhlížela se po okolních hrobech, které všechny podle jejího mínění vypadaly lépe než ten jejich. „Proč si člověk nemůže prostě vybrat nějaký hrob, který už existuje, a starat se o něj?“ řekla. „Třeba se ten náš hrob k nám vůbec nehodí a přál by si, aby na něj chodil někdo jiný. Nebylo by lepší, kdyby si každý dobrovolně vybral hrob, který je mu nějak blízký a sympatický a staral se o něj?“ Obě jsme začly pohledem hodnotit hroby z jiného zorného úhlu.
K otci neměla Renata za života nikterak vřelý vztah, vlastně ho sotva znala, neboť s matkou nežil a Renatu stejně vychovávala babička. Ale nějaký ten hlubší, zákrevní vztah k němu možná měla, o čemž by svědčil nejen zájem o jeho hrob, ale také skutečnost, že si celý život nechala po něm příjmení, které se lišilo od příjmení její matky, babičky, manžela i dcery.
Příjmení mých kamarádek… Málokteré z nich znělo česky. Německá jména nebyla v Praze neobvyklá a nikomu to nepřišlo, bylo docela výhodné mít jméno, které se nedalo tak lehce zkomolit. Teprve mnohem později jsem zjistila, že ta početná pražská německy mluvící menšina byla z většiny židovská. Mou matku Židi magicky přitahovali, skoro každý, kdo ji nějak zaujal, byl podle ní Žid, a samozřejmě je chtěla vidět i v mých oblíbených spolužačkách s německými jmény.
„Tak tohle je náš hrob,“ řekla Renata a já jsem na první pohled shledala, že měla pravdu – skutečně vypadal hrozně. Nikoliv snad zanedbaně, ne, bylo vidět, že sem rodina pravidelně nosí umělé i živé kytky, hrob vypadal prostě smutně a bezradně. Renatina rodina neměla zahradnické zkušenosti, nemohla je mít, neboť všichni celý život žili v bytech v pražských činžácích, byli vysloveně městské typy, nikdy se nehrabali v hlíně. Stejně jako já. Bezradně jsem stála nad hrobem a přemýšlela, jestli by bylo lepší nechat holá místa zarůst trávou, břečťanem nebo je zasypat oblázky… Naše babička v Domažlicích měla na dědově hrobě bílé oblázky, mezi nimi lezly červené ploštice ruměnice a na podzim tam ležely spadané suché plody a listy lípy, což bylo všechno velmi milé a vyzařovalo to teplo a harmonii dětství. Hrobeček Renatina otce byl zato bezútěšný, však byl také říjen a jediné, co tam kvetlo, byly neduživé chryzantémy.
Můj tatínek byl už bohužel také po smrti, po čtyřicítce začnou člověku odcházet rodiče a pochopí, že iluze mládí je definitivně pryč. Ač jsem k němu měla mnohem bližší vztah než Renata k tomu svému, chození na jeho hrob nebylo mou silnou stránkou. Byl pohřben v Domažlicích, což je pro mě dost z ruky. Jak jsem tak stála nad bezútěšně vyhlížejícím lůžkem Renatina tatínka, napadlo mne, že bych konečně mohla koupit svému tátovi na hrob kytku – to je nakonec jedno, jestli mu ji koupím tady nebo někde jinde, v Domažlicích, v Cáchách, v Jeruzalémě… Pokládání věnců a kytek stejně slouží jenom nám, duším dosud uvězněným v tělech, abychom se cítily lepší a povznesenější.
Koupila jsem tedy žlutou chryzantému v květináči, tu největší, kterou v hřbitovním květinářství měli, a s Renatiným svolením jsem ji postavila na hrob předka. Samozřejmě, že nezakryla zcela holá místa ani nevyřešila problém trávníku či břečťanu. Ale má kamarádka řekla, že září jako slunce, a obě jsme z toho měly dobrý pocit.
Lyndon Britton vstal jako každé ráno v pět hodin, nakrmil a obstaral zvířata v maštali, podojil, vyhnal ovce na pastvu a nasypal drůbeži. Byl březen, na louce už kvetly narcisy, bylo vidět daleko do kraje. Závoj ranních obláčků se dotýkal šedozelených hor a paprsky pronikaly korunami stromů do zahrady. Pan Britton zamžoural blaženě do slunce a zhluboka se nadechl. Za jeho zády zabečelo jehně jako lidské miminko.
Když doma vypil čaj, jel do vesnice nakupovat. Před sousedním stavením uviděl dvě červená auta s německými značkami. Věděl, že patří studentům, kteří si na týden dům pronajali. Přijeli včera k večeru a teď ještě hluboce spali.
Lyndon Britton se vrátil s nákupem k manželce a při snídani si přečetl v novinách nejnovější zprávy ze světa. Když dočetl a dojedl, šel do zahrady opravovat plot.
Studenti se probrali kolem půl jedenácté a začli se důkladně mýt a sprchovat ve dvou koupelničkách pronajaté chalupy. Vše probíhalo bez problémů až do chvíle, kdy Jürgen vyběhl z koupelny a oznámil, že sprcha nefunguje. „Prostě najednou přestala téct voda!“ řekl naštvaně. „To jsou ty zastaralé sprchy…“ „Dojdu za tím sedlákem vedle, co má dům na starosti, aby to spravil,“ prohlásil Andreas.
Lyndon Britton byl v zahradě se svou paní, která stála v holínkách v záhonu a sela ředkvičky. „Pane Brittone, máme problém,“ řekl Andreas perfektní angličtinou. „Rozbila se nám sprcha. Snažili jsme se ji opravit, ale nešlo to.“ „Počkejte chvilku, mrknu se na to,“ pravil pan Britton a uvažoval nahlas: „Co třeba dnes odpoledne? Stejně tam chci posekat trávník.“ „To se hodí,“ odpověděl Andreas a odběhl, spokojen se svým výkonem.
V domě panoval nepořádek. Všude stály hrnky a talíře od snídaně, zbytky chleba a müsli a nedopité kakao. Studenti seděli u dlouhého stolu a diskutovali o dnešním programu. Bylo právě dvanáct hodin, když se Andreas vrátil. „Tak jdeme k tomu hradu?“ zeptala se Ulla. „Jak je to daleko?“ „Nemám tušení. Asi tak tři míle,“ pravil Holger. „Tady na mapě se to nezdá tak daleko. Jaké je to měřítko?“ chtěla vědět Ulla. „Jedna ku sto tisícům. Kolik je to teda?“ „No, asi tak čtyři míle odsud,“ mínil Jürgen. „To není zas tak hrozně moc.“ „Tam a zpátky? To máš dohromady osm mílí, člověče. A kolik kilometrů je jedna míle vlastně přesně?“ zeptal se Holger. „No, já myslím, že to zvládneme,“ poznamenala Silke. „Vždyť je ještě brzo.“
Diskuse se trochu protáhla, ale kolem jedné hodiny se všichni shromáždili před chalupou, připraveni na cestu. Chyběl jen Manfred, který ještě narychlo listoval v místních novinách, aby se dozvěděl výsledky německé fotbalové ligy. Ale bohužel je nenašel.
Než se skupina dala do pohybu, objevil se proti nim na cestě pan Britton na svém minitraktoru, v montérkách, holínkách a v širáku. Pozdravil se zářivým úsměvem a zul se, než vstoupil do chalupy.
Ten je roztomilý, pomyslela si Ulla, sedlák jako z učebnice, prostý a drsný, neotesaný a nesmělý.
„To půjde opravit. Je to jen maličkost,“ řekl pan Britton, když si prohlédl sprchu, a dal se do práce.
Zřícenina hradu Tretower Castle stála na kopci obklopeném vodním příkopem. Na svahu se pásly ovce s jehňaty. Nebe se mezitím zatáhlo fialovými mraky a tráva se zdála jedovatě zelená. Když studenti dorazili k hradu, byli úplně vyčerpaní.
„To muselo být víc než čtyři míle,“ řekl Holger. „O hodně víc!“ přisvědčil Andreas a těžce dopadl na dřevěnou lavici před hradem. Ulla, Jürgen a Manfred si sedli k němu, ostatní se poskládali do trávy. Všichni zničeně pozorovali rozpadlé hradby a zbytky kulaté věže.
„Moc toho z hradu nezbylo,“ řekl Ralf. „To ne. Je to dost mrňavá ruina,“ poznamenala Brigitte. „Ta věž je divná – s dvojitou zdí. Vidíte to gotické okénko? To určitě probourali později. Hrad je jinak celý románský,“ podotkl Andreas zasvěceně, ale nikdo ho neposlouchal. „Mě štve, že tady neprodávají nic k jídlu,“ řekl Manfred. „Ptal jsem se u pokladny, jestli nemají aspoň čokoládu, ale vůbec nic tam nemají!“ „Je tady někde poblíž hospoda?“ zajímal se Jürgen. „Já mám strašnou žízeň. Ptal ses?“ „Jo,“ řekl Manfred. „Vůbec nic tu není.“
Pak už se nikomu nechtělo mluvit. Začal vát studený vítr a najednou tu bylo velice neútulno.
Domů se dostali až k večeru, zničení, hladoví a žízniví. Ulli a Ralf, kteří měli dnes službu, se hned dali do vaření, a brzy voněl dům jídlem. Všech deset lidí se nahrnulo do kuchyně, čichalo k hrncům, vybíralo vhodné koření. Konečně se atmosféra trochu uvolnila, jakoby vůně jídla probudila studenty opět k životu. Nikdo z nich si ani nevšiml, že trávník kolem domu je posečený, sprcha opravena a kamenná zeď kolem pozemku na několika místech vyspravena.
Ve stejnou dobu seděl Lyndon Britton u svého souseda pana Gibbse a vášnivě s ním diskutoval o politice.
Večeře byla nejúspěšnějším bodem dne. Po jídle kdosi nahrnul talíře a příbory do myčky a literární seminář mohl začít. Každý večer mluvili o jednom literárním díle, které se tematicky vztahovalo k Walesu. Dnes se mělo mluvit o románu o walesských sedlácích. Všichni se shodli na tom, že kniha velice realisticky vystihuje životní podmínky několika generací sedláků, jejich primitivní, drsný život. Silke prohlásila, že kniha je mistrným portrétem těchto chudáků, kteří neměli přístup ke vzdělání, neznali civilizaci a přesto ten život celkem zvládali. Obzvlášť výstižně to líčí pasáže na straně 92 až 112.
Lyndon Britton dokončil před večeří vše potřebné ve stodole a v maštali a s chutí se najedl. Potom utřel nádobí, podíval se na zprávy v televizi a chystal se do postele. Myslel na studenty v sousedním stavení, na to, jak asi strávili den… Pak se zabral do románu D. H. Lawrence a během hodiny ho dočetl. Kniha ho dojala a potřeboval se trochu uklidnit, proto šel ke knihovně a vytáhl svazek, který měl snad už stokrát v ruce: The History of the World. Při četbě úplně zapomněl na čas. Teprve asi ve dvanáct usnul s hlavou na otevřené knize.
V sousedním domě ještě svítilo světlo a hrála hudba. Studenti byli už zase sami sebou spokojení. Poznali lépe waleskou kulturu a teď to zapíjeli vínem. Zítra v tom budou pokračovat.
Potkal jsem ji na ostrově jednoho zářijového odpoledne. Těžce vlekla jakousi černou tašku nebo pytel. Napadlo mě, že bych jí měl pomoci, ale něco jakoby mě zadrželo. Když mě minula, nenápadně jsem se ohlédl a viděl ji vklouznout do zelených dveří cihlového domku. Velká tlustá kočka vyběhla ze zahrady a přeběhla mi přes cestu.
Šel jsem na pláž, slunce právě zapadalo. Teprve ve chvíli, kdy se mořská pěna už skoro dotýkala mých bot, jsem si uvědomil, že stále ještě držím v ruce aktovku, kterou normálně nosím do práce. To mne překvapilo a rozzlobilo. Přijel jsem přece na dovolenou! Odhodil jsem tašku do písku. Černobílý pták s červeným zobákem a nohama se o ni začal zajímat, ale netroufal si přijít blíž.
Večer jsem zašel ve vesnici na pivo. Dívka, kterou jsem odpoledne potkal, tam už také seděla, obklopena zřejmě svými známými. Tentokrát s sebou neměla žádný pytel ani tašku. Byla mladší než já nebo možná stejně stará a měla krátké kaštanové vlasy. Její obličej mne přitahoval. V jejím výrazu bylo cosi známého, důvěrného, zvláště, když se usmívala.
Dal jsem si další pivo. Z okna nebylo nic vidět, jen černou stěnu bez hvězd. Zvenčí sem občas doléhalo chechtání racků. Po chvíli si mne všimla a párkrát se podívala mým směrem, což mne trochu znervóznilo. Zaplatil jsem a šel zpátky do hotelu. Nade mnou teď svítily hvězdy, jakoby je právě někdo na nebi vyčaroval.
Druhý den ráno jsem odjel z vesnice. Jel jsem přes most, který spojoval ostrov s pevninou. Vedl přes umělé písečné ostrůvky a umožňoval regulovat množství vody v zátočině. Když jsem most přejížděl, viděl jsem, jak se napravo ode mne tlačí rozbouřené moře propustí, kdežto nalevo vypadala hladina skoro klidně. Všude kolem mě i nade mnou bylo modro, divné a nepřirozené, jako modrá poušť. Věděl jsem, že se snažím ujet, abych ji znovu nepotkal.
Ale odpoledne jsme se náhodou znovu uviděli na ostrově. Pozdravila mne a podotkla, že se známe z hospody. Byla na dovolené stejně jako já, dům patřil jejím příbuzným, kočka byla cizí.
„Nezajdem někam na kafe?“ zeptal jsem se trochu proti své vůli. Ačkoliv jsem nechápal, proč se cítím jako zmanipulovaný. Měl jsem přece dost času a její společnost mi nebyla nepříjemná.
Když jsme seděli v kavárně, vytáhla poprvé z kapsy tu podivnou věc: vypadalo to jako černá pudřenka nebo pouzdro na manikúru, ale navrchu bylo zrcátko. Otevřela tu věc, a když jsme se bavili, dívala se pozorně dovnitř. Nemohu si přesně vzpomenout, o čem jsme si povídali. Mluvila, myslím, o své práci – snad byla sekretářkou právníka nebo studovala dějiny umění, nebo možná pracovala u zásilkové firmy. Prý často jezdila na služební cesty a sbírala zrcadla.
Sbírala zrcadla? Jak jsem na to přišel, vždyť nic takového neříkala?! Nebo jsem si to snad vymyslel, protože mne znervózňovala ta věc, s kterou si pořád hrála?
Domluvili jsme se na příští večer. Připadala mi teď ještě známější a zároveň cizejší než na začátku. Po svém posledním zklamání jsem si nechtěl začínat nic nového. Na druhou stranu, co má člověk na ostrově jiného dělat než bavit se s lidmi …?
Tentokrát přišla s tím černým pytlem, který měla u sebe při našem prvním setkání. Ale nebyl tak plný a těžký. Seděli jsme naproti sobě v restauraci, její obličej byl bledý a sametový, měla zelené oči.
„Zapisuješ si všechno, co ti lidé o sobě povídají?“ zeptal jsem se z ničeho nic. Udiveně se na mě podívala. „Ne, jak jsi na to přišel?“ „Jen tak…“. Najednou jsem zahlédl svůj obličej v jejím zrcátku a zdál se mi cizí, podivně změněný.
Zavřela pouzdro (nebo pudřenku) a objednala si večeři. Jídlo, které jí číšník přinesl, se nejen podivně jmenovalo, také divně vypadalo: načervenalé zrní, nějaké šedivé nudle a zelené kostky. Když napíchla poslední šedou nudli na vidliËku, připadala mi jako pták, který se právě chystá spolknout červa.
Ale v příští vteřině už zase její obličej zářil, hladký a uvolněný ve světle svíčky. Objednali jsme další lahev vína.
„Zítra nemůžu přijít,“ řekla, když jsme se loučili. „Musím jet do města. Co třeba pozítří?“ Vnímal jsem její pohled jako magnet, který na mne mířil oběma póly současně.
Ležel jsem ve tmě v hotelovém pokoji a nemohl spát. Proč musí asi jet do města? Setká se tam s někým? Půjde zase s někým na večeři? A opět vytáhne z kapsy tu černou věc se zrcátkem a bude klást otázky… Bude se dívat do taštičky a přitom něco vyprávět, soustředěná a zároveň duchem nepřítomná. A až rozhovor skončí, schová tu věc do pytle, kde už jich má spoustu.
Najednou jsem to jasně viděl před sebou. Viděl jsem ji, jak si všechno zaznamenává do toho pouzdra a najednou mi bylo jasné, co to je: digitální notes, minipočítač. Všechno, co jsem jí o sobě prozradil, si tam uložila a ještě mnohem víc – můj vzhled, mou minulost, mé nevyslovené myšlenky. Ta věc byla přece navrchu opatřena mým obrazem chyceným v zrcadle. Rychle jsem sáhl do jejího pytle a skutečně jsem tam našel spoustu dalších minipočítačů, všechny se zrcátky, která zachycovala různé obličeje.
Stále se smála, dívala se na mne a zapisovala si další věci. Cítil jsem, jak mne opouštějí síly a jak se ztrácím v černém pytli, který ze mne vysává všechnu energii.
Probudil jsem se celý zpocený. Pršelo a rackové s křikem obletovali kostelní věž. S ulehčením jsem si vzpomněl, že odjela do města a že se dnes nesejdeme. A neuvidíme se ani zítra! Hned začnu balit a za hodinu už budu za modrou pouští – na pevnině.