Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 25. srpna 2004.
© Zdeněk Janík
Modlitba
Říká se
Ptejme se slov
Obrazy
Slzy
Chvíle
Anakolut
Dnes večer poslouchal starý strom jez
Nevinnost
Únava
Ze starého receptáře
Zimní slunovrat
Zuby
Tání
Návrat
Skřivánek musí si vrznout
Jaro už bere útokem zemi
Po dešti
Oranžový měsíc
Letní noc
Můj den je louka
Babí léto
Modrá dumka
Září v podhůří
Říjen
Rozpočitadlo
Postesknutí
Prosinec
A ty jsi přišla
Změnilas mé ruce
Srdce na dlani
Zatím se nemrač ať nemáš vrásky
Dnes večer mám schůzku s Venuší
Kvadratura kruhu
Kdybych byl malířem
Truvérská
Díky vám šidítka snů
Bouchací kuličky
Vzpomínky
Městu ze sna
Večer při svíčkách
Plesa v dešti
Dům U koulí
Tak jsem tě potkal
Ukládání světla
Proměna
Za okny pomalu přibývá dne
jako když zrno
nadzvedá životem zemi
Nauč mě Pane prožít své sny
aniž bych propadl snění
Obdař mě Pane
Jobovou pokorou v srdci
A dej mi unést vítězství nad sebou
bez pýchy slabých duší
že dobré zboží chválí se samo
Docela nejdražší věci
nestojí nic
Ještě se nevedla jediná válka
o měšec hvězd a tichou noc
Na všechno ostatní
věšíme někdy
hořlavé cenovky
různých měn
Už samo slovo je čin
staví i boří
léčí i zraňuje
zalévá život
i přežívá smrt
Každého slova
bychom se měli ptát
zda je ho třeba
říká-li pravdu
a je-li laskavé
a jen ta
co projdou
trojitým sítem
propustit branou úst
na další pouť
Má teta Marie
vyhlíží dodnes
milého z tanečních
a strýček Jáchym
míří svým pohledem
rovnou na jezero
kde se mu dnes v noci
promění labutě
v růžové panny
Dávno se nedivím
proč už tak dlouho
netouží tihle dva
viset na jedné zdi
Mocnější
než všechna moře světa
smáčejí ostrovy našich bolestí
i výspy rozpaků
a jen tak
jakoby mimoděk
škobrtnou občas
o sporé ostrůvky
krásy
Jsou chvíle jak složený vějíř
Sotva ho rozevřeš zlomí se v dalších sto
a každá tě ovane vzpomínkami
A chvíle jak gejzír
vytrysknou po létech na témže místě
prudce a výš
a chvíle jak punkva
v lodičce ze starých dopisů
Mezitím tisíc chvil na něž se zapomíná
Zdá se mi
že jsem vyšinut
z rozvité vazby života
v hlavě mi hučí
a prsty jako bych omočil
už někde na druhém břehu Léthé
Bez pádu nelze však znovu vstát
a bolest je sestrou radosti
Patří ke kaonům života
a třeba právě ty
vrátí mě do jeho souvětí
zpátky
jak zpívá o touze
svých pěti dřev
do pěti dalekých moří
i v něm ta touha
doposud hoří
Neuschla ještě
smůla z ran
a jizvy po jménech
nepřebolely
i když mu zpívají
v koruně včely
a kolem voní
tymián
Už třetí noc
se mi zdá o masti na rány
zatímco z ramen nám slétají krkavci
A vedeme svoje válčičky
v ponorkách se živým torpédem
špinavých slin
míříce pokoutně klíčovou dírkou
na zlaté rybičky
uprchlé z hrnečku vodníka tichošlápka
A přece jsem potkal
v té velké vřavě
na konci jednoho ze zlých dnů
čisťounkou duši
která se nebála vzít pravdu za ruku
a převést přes cestu
bez dlaní vztyčených k milodarům
Moci tak vypnout
řezavá světla
a pozvat k sobě
svou starou chůvu tmu
umlčet paměť
a nechat chvíli plout
sebe jak pařez
po řece zapomnění
dokázat vyřadit
hmat a sluch
a chvíli unikat
jak splasklá duše
nechat si ze všeho
jenom své oči
a smýt
alespoň na chvíli
únavu dne
Vezmi si do úst perličku
a starou čítanku s oslíma ušima
přidej pár pohlavků
dvě černé kaňky
a než se naděješ
máš oba konce
doprostřed nasypej
vše co ti přinesl den
umleté najemno
do ztracena
a když to nevyjde
míchej s tím
v tyglíku
půlnoční ulice
a začni znovu
Dokud nám srdce vypráví o světě
nepřišly ještě poslední dny
Náš sen jen zprůsvitněl a možná zbělel vlas
a síly ubylo a trochu zesláb hlas
Dokud nám v očích však každý den rozkvete
nepřišel ještě zaklepat čas
aby se připomněl a řek nám tak už pojď
a nech tu cos měl rád
Náš sen snad zprůsvitněl a možná zbělel vlas
a síly ubylo a trochu zesláb hlas
Ještě však nepřišel zaklepat veslař čas
že venku čeká už poslední loď
odkud už není víc naděje na návrat
Dnes ještě můžeme smát se a radovat
ještě nás čeká náš zimní slunovrat
kdy vzdát se byl by hřích
Dokud nám srdce vypráví o světě
a v noci probouzí slunečné mladé sny
nepřišly ještě poslední dny
Sbohem buď obláčku bílý
brzy se proměníš ve vzpomínání
jen ještě chviličku jen ještě chvíli
jen ještě jedno pousmání
Přece jsi přišla
obutá v lunu po sedmispáčích
zatímco slunce
stínalo na mezi nemoudrý den
a vítr zakládal
bělounkým beránkům na postřižiny
jejich je právo
na první sníh
Sníh praská ve švech
bílého svetříku
krajiny spějící k jaru
Marně se pokouší
vyprat z něj v potoce
zelené skvrny
Vracím se domů sanicí planou
vítr mi brnká z vraních not
mraky si hrají na schovávanou
a Vodnář fouká na fagot
louky se svlékají z hermelínu
na samý černý vlahý klín
pročpak se stydět za nahou hlínu
když padá z nebe první stín?
Olovo bylo už odlito předem
za noci tříkrálové
a lidé dál sázeli na koně
a spali spolu
a znovu zvedali
své ruce ke křivým přísahám
protože přísahat znamená brát
Jaro však přichází neslyšně
a skřivánek musí si vrznout
kdyby měl zmrznout
Už jenom tu a tam
poslední bílé vlajky
bílé krajky
ženy co se vzdává
Jaro nám krví našeptává
už tady jsem
Na každém keři vlajkosláva
na každé dívce dvě stě očí
na každé jívě tisíc not
a země pije nedočkavá
divte se potom že se točí
opilá proudem jarních vod
Starý bzučák drobných kapek
odklepává dlouhou větu
Je čas vil a svátek vřesu
Kouř se koupá v moři lesů
Slunce s rukou na fleuretu
chystá se psát další bod
Je den druhý od stvoření
Země vystoupila z vod
a čeká na probuzení
Pomoz mi půlnoční trubači
najít mou milou
s jediným střevícem
a já ti za to dám
stříbrnou trubku
která ti upadla
když jsi šel zhasínat
masopust
a navíc tolik blues
kolik má písmenek
její jméno
Žabí zpěv štěkot psů vůně lip
V přívozu vábí prázdný prám
Vítr se dvoří osikám
Za každým slovem planý slib
Červen se přehoupl do července
Na horách modravé ohně planou
Hvězdy si hrají na schovávanou
A měsíc dorůstá v bílé plence
se zlatým ciferníkem
kde včela bzučíc
tančí blues
A noc je tvoje
s měsícem uličníkem
když prstem strkáš
Velký vůz
Země už zase voní koncem léta
A jeřabiny hoří na mezích
Raněná labuť s druhy neodlétá
A nejeden až dosud utajený hřích
se bojí podzimního prozrazení
I mně je vidět na očích
že v pořádku dnes se mnou všechno není
A nápěv z prvních tanečních
se tiše krade v podvečerní snění
Břízy jen břízy modrý sníh
obloha se v něm koupá
modrý kouř z ohňů na březích
v prstencích zvolna stoupá
samovar vítá na stole
marnotratného syna
vzduch voní vroucím vyznáním
Taťány z Oněgina
za okny vlákna vzpomínek
pomalu podzim spřádá
a teskná píseň burlaků
do modré řeky padá
Ještě je léto
jen trochu změnilo
na stará kolena
jméno
Markytě zbylo
navíc pár srpů
a tady přijdou ještě vhod
Země se chystá
míchat si barvy
na svoje nejhezčí obrázky
i když ji občas
tahá už za ruku
uličník mráz
Po listu list
jak na bitevním poli
a po snu sen
zdá se že nepřebolí
medová letní noc
a mandloňové ráno
pozdě je volat o pomoc
tvé jméno podzime
už bylo vyvoláno
Pátek svátek jdeme z hrátek
Čert hraje na kolovrátek
Sliby chyby jaké kdyby
Lepší ryby nežli raci
Lhát se nikdy nevyplácí
Co je krásné bývá časné
Zbývá z toho jenom sen
Už na mne to slovo padlo
A musím jít z kola ven
Můj přítel odletěl
do teplých krajin
stýská si kočka
na jednom obrázku
spřízněné duši
Někteří přátelé
jsou na tom hůře
Sotva se vyzuli
z jara i léta
už je jim cítit
z podané ruky zima
Narodil se nám
Přímluvce a Pán
lidem ke spasení
světu k obrácení
Dobrý den mlčící lerpánku
nad bosým mraveništěm
kdes nechal vítr
že stojíš s rukama v klíně
mlčky a sám?
Mám s tebou stejný hřích
že vzpomínám
Tebe jsem vídal
jako princ Popelku
než jsi mi utekla
z každého plesu
pro tebe jsem se pral
s draky a saněmi
a ptal se větru
jestli snad nepotkal
vůni tvých úst
tebe jsem miloval
ve všech svých láskách
a čekal v tušeních
že jednou přijdeš
a ty jsi přišla
prostá jak sůl
v hrnčířský kruh
a jazyk v ledňáčka
jak nemám hledat
třpytivou rybku
tvých úst
ležíš mi v duši
jak sedm studánek
ozvi se
musím ti
dát aspoň sbohem
Někteří muži
balí své srdce do vzácných darů
v touze se vykoupit ze samoty
Já nosím
své srdce na dlani
jako když lovec podává ruku
aby se vědělo
že nemá u sebe
žádnou zbraň
Nesměj se neplaš motýly v kuklách
Až přijde jejich čas
pošeptám tiše k obrazu tvému
heslo co otvírá i nohy křížem
a pošlu ti v oříšku o který zavadím
šaty pro královský ples
zatím se nemrač
ať nemáš vrásky
až zastaví u řeky svůj hvězdný vůz
sedne si ke mně k zábradlí na mostě
a bude mi povídat o tichu
že bys v něm slyšel svůj vlastní strach
dá mi svou hlavu pod kabát
a počká s čím se jí svěřím já
Budu jí povídat o mlze
jak zkouším po léta
den co den
sejmout ji z velkých slov
Málo víš o lidech
řekla mi
Snad jenom děti a básníci
bývají upřímní
a někdy klauni
Proto jsem přišla dnes za tebou
Lidé by měli mít ve znaku
hyenu datla a baziliška
a přece je inflace orlů a lvů
a když had tak jenom v podnoží
Než jsem se zeptat moh
kdy ji zas uvidím
zbyl po ní nad řekou už jenom dým
Chodím jak vězeň v bludném kruhu
Uvězněn v poutech vzpomínek
Křešu z nich třením plamínek
Až se rozklene v krásnou duhu
Duha je vždycky samodruhá
A požehnaná nadějí
Ztracená sametová stuha
Kterou najdeš i v závěji
dávno by visel už někde tvůj obraz
se skrytým pramínkem bystřiny pod jazykem
vrcholy Ždánidel nad jezerem Laka
i líbezným koutem
soutoku Vydry a Křemelné
Štětcem však nevládnu
dovedu leda tak natírat ploty
ale i slovo je obrazem
a má moc otvírat zakleté poklady
znáš-li to pravé
a umíš je říci včas
A tak ti píšu
alespoň svůj malý barevný deník
do bloku místo do skicáře
(I verš má barvy
podobné průzračným vitrážím
kapličky na Javorníku)
a čtu si znovu
pro sebe ty malé etudy
na dálku vysněných prstokladů
Vzpomínat? Na co? Vždyť co kdy bylo
Jen jeden navíc nedosněný sen
A přece to ve mně dovršilo
Mou dávnou touhu být tvým truvérem
Plnit tvá přání bez řečí a rád
Což může truvér jinak milovat?
Léta nás pomalu proměňují
ze hřebců ve valachy
díky vám šidítka snů
jsme zase na chvíli chlapy
bijeme do bubnů
housličky tiskneme
i basu objímáme
a smyčce jsou pevné
z hřebčích žíní
něha a vášeň
jenom však noci k vratům
a ouha!
sbohem buď noční šifrování
i krásné snové milování
ze všeho zůstala už jen touha
ta věčná touha po návratu
Chtěl bych být jednou pochován do téhle země
kde zjara chodili oráči za pluhem pod křídly racků
a kterou dávno smáčejí milenci úlitbou o svatém Jiří
Vidím je před sebou jako dnes
schované na půdě
s prakem a čelenkou Jasného slunce
a nožem rybičkou od pana Hlídka
výbavou muže do života
Čím vším jsem byl a nebyl rád
a čím chtěl být
Blažené dny
Všechno se vrací
jak tažní ptáci do prvních hnízd
Kluk v muži
nikdy neumírá
Cuchám zas trávu neslehlou
jak ženě vlasy
a zemi blůzičku rozepínám
bavím se s modříny
a šeptám borovicím
se stejnou rozkoší
jíž neubrala léta
a poslouchám tvůj zpěv
a pozoruji mraky
hned panna a zas lev
a zkouším mezi prsty mnout
čas jako rákos u rybníka
tvá krása trpká po šípcích
má nový roub
jak ti to sluší
prostovlasá
uprostřed svých
a svými vyvolená
v čas kdy už květy
začly odkvétat
Jak by tě nabral do čeřene
až do dna plné příslibů a snů
tesaných do srdcí a do kamene
do kašen v nádvořích a do tlam lvů
Tiché jak netopýří let
a čisté jako srdce zvonů
jen pohladit a přivonět
A když se večer nad horami slunce ztrácí
vracím se k tobě potají
a domky tvé jak unavení ptáci
si v paměti mé na hřád sedají
Sál se už plní Přicházejí
hosté a dobří přátelé
Svíčky jak hodiny přesýpací
měří tu veršům zvolna čas
A ze čtyř vřeten odvíjí se
co život dal i život vzal
Až všechno zhasne
zůstanou tu
barevné stopy po verších
A díky za to co tu bylo
naděje úzkost pláč i smích
Potkal jsem pannu z jezera
v halence z řídké duhy
na nohou ocúny
ve vlasech hořce
voda zas vodu rodí
a víra naději
že ještě jednou jí pohlédnu
do modrých očí
Není to vždycky jen stříbrný vítr
někdy spíš červené milování
a vůně po dlaních klíčnice v plavkách
Marně pak spouštím svou touhu v rozpacích
až na dno studně
Pravda nám takjaktak zůstane v očích
jen voda na jezu otáčí časem
jako se souká nit na kolovrátku
Těžko tě bylo potkávat
na schodech věže Babylonské
Jen z Boží lásky
a lidské naděje
zrozená touha
trhala škvírami života
černý blok asfaltu smrti
Tak jsem tě potkával
víro mých předků
prastarou na roky
a přece vonící
po lučním kvítí
Zázrak? A co by ne?
U Boha není
nic nemožného
(Mamince)
Když jsem byl chlapec
chytal jsem potají
do dlaní světlo
aby mi nebyla v noci tma
S tebou si ukládám
vzpomínky pro čas
až tady nebudeš
abych tvým světlem
zaháněl noc
Dokud se daří přejít most úzkosti
děkujme za to
ještě tu jsme a být je mnoho
ale i své bytí změníme jednou
jako se kukla promění v motýla
jasoně
nebo smrtihlava
Děkujme dopředu za šťastnou cestu
i přes most proměny
Končí tím naše osobní dějiny
anebo teprve začínají?