Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý osmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 17. prosince 2009.
© Josef Jarolímek
S jedním vousem v holé bradě
mráz se k hlíně ránem krade.
V půli cesty v chůzi dřímá,
už ho chytá tetka rýma.
Odcházeje k větvím v nebi,
zpívá žalmy. smutný debut!
Vítr, věčný snaživec,
zbořil mrazu pevnou klec.
Trestán bičem do úmoru
v plískanici sune horu.
Shrne přitom čepici
zemi, v sobě klíčící.
Když se shodli na rovnosti
k zeměsadu přišli hosti.
Podnítivše v sobě píli,
kde stanuli, přeměřili.
Co skrývaly bílé hávy?
Statistiky růstu trávy.
Chmurný chodec v plášti deště
obcházel dům, jdeme-li ještě
za kamny, kde plamínek
čerpá sílu z polínek.
Přesvědčiv se o opaku,
vrhl na nás šrapnel mraku.
Přednášeje cituplně
jamb ne velmi krátké vlně,
vánek, herec v krátké kápi,
vlhkým okem skráně skrápí.
Prý mu časem kápne role,
hráti v ráji – ve stodole.
Starý hlídač, žil sám z klevet,
zaspal v džbánku modré z nebe.
Klopýtaje z konce světa,
nese v kapse cípek léta.
Zápalku si klade k lulce.
Co založí? Požár slunce!
Zašit v kůži nedohledna
těžce vzlétl loukám ze dne
vzduch, jak vratký potápěč,
ponořený v senoseč.
Nechav v zemi tajné škvírky,
zdravě kýchl z nosní dírky.
Podmračení bouřliváci
v podnebesku hromem kácí,
povzbuzeni tučnou krmí
blesky, jež tu hole strmí,
jak řemínky z bičiště
k hladké líci strniště.
Ožehnuta při vědomí
pod větví se žlutá lomí,
za obavy o průdušky
v naplněný osud hrušky.
Už nic naplat, každý stárně:
věkem těžkne, uvnitř sládne.
Brzy spatří ohýnek
nať vysvléknou z ramínek.
Vyjde s kouřem na procházku,
vlekouc ho dnem na provázku,
za údivu okolí
nad plačtivé topoly.
S podobností na artistu
výsadek o jednom listu,
ochutnav snad vtipnou kaši,
ve smyčkách se k zemi snáší.
Konče v spadu popílku,
vlhčí zimě ocílku.
Soudní znalec lidských vin
žene spáče zpod peřin.
Láteře před pluky plaček,
vládne shonu zabijaček.
Mlsně leze do komůrky.
Co naň zbude? Tvrdé kůrky.