Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý šestý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 22. ledna 2009.
© Josef Jarolímek
Snažte se té větě věřit: jsou v nás někdy okamžiky, v kterých se klid značně zčeří – objevíme netušené nebo něco, co dožene běh života k saltu. Přímočaře, naopak, od Labe až k Baltu, v mysli čilé, zanedbané; nikdo neví, co se stane.
Janeček byl hodný člověk.
Na svět přišel téměř tiše, že to rodič sotva slyšel. On snad nebyl ani dítě. Dorostl pro tíhu brašny, kráčel školou po špičkách. Poslušný a pilný žák. Neznal slovo „rozpustilost“. Nestrašíval spolužáky pavoukem či mrtvou myší, nikdy tajně nenalíčil učiteli připínáček. Svědomitý vzorožáček!
Jenom jednou někdy v létě, s osmou třídou na výletě, trefil houskou češtináře. Proč ji hodil, křehkou s máslem, nepověděl nikomu. Než zas spěchal k domovu, obstoupený přísným sborem, mlčel, duchem kdesi v dálce. Skončilo to černým řádkem: třídní kniha, str. 20.
Až to všechno smazal čas.
Janeček byl zralý muž.
Měl dobré místo, slušný příjem a suchý byt v prvním patře. Vlastnil ženu, často věrnou. Ale dobrou hospodyni. Vyprala a vyžehlila, poklidila, uvařila. Svedla třináct druhů jídel! Nejlépe však uhlířinu, tu František k smrti rád. A tak žili třicet let jako muž a žena.
Janeček byl tichý člověk.
O sobotách na zahrádce, při nečase v ruce knihu. Večer valčík z Lohengrina, pusu ženě a šel spát. V neděli se po obědě prošel trochu na vzduchu. Ruce v zádech, bez vzruchu.
Osvěžen usedl za stůl a vzal ostrou tužku. Hodinku pak strávil liturgickým zpěvem na pět, zahýkáním osla na dvě a španělským jménem zlata na pouhá tři písmena. Citát skrytý v tajence přiblížil ho ke zmoudření. Po večeři slastné snění přikryl sytou peřinou.
Zvyklostí byl velmi dbalý.
A zde – v jevu, jak se v roce střídá v plískanici slunná bída s hojností až nadpozemskou jabloňových květů – nacházíme jeho příběh.
Jen co se nám obraz střihne: s hlavou mírně skloněnou roh ulice zrovna míjí svetr jednou přepraný.
Vyvedený jarní den! Však si také u trávníku všímá letos poprvé zvláštní ostré barevnosti: s přirovnáním ke knoflíkům vykukují mezi jílkem tichou něžnou veselostí žluté střapce pampelišek.
Co to jenom…
Začíná snad paměť slábnout?
Z chodby domu zívne chladno a Janeček stoupá k bytu.
Co to jenom…
V předsíni už jasně svitne: se všedností zálohovou předává se do měsíce pětistovka vkladní knížce!
Vyhmátne tu nejnovější, zkoumavě ji promne prsty, lehce k rubu obrátí… jejej, jekne unisono! Anežčino spíše altem.
Maminkovsky vřelé tělo opřeno je o zárubeň, mysl hlásí „vychýleno“, vzorný muži, ctnostná ženo! Zachtělo se v mžiku zhroutit stěně, nebi rozestoupit – věčná síla překvapení.
To ten pohyb!
V ruce se mu bankocetle mění v druhou v témže světle. Zopakuje prstoklad… hle, zde otec od dvojčat!
Snadné, snazší, nejsnadnější: to, že malíř od minula při lopotě sešle třepil sebe, štětec nejvěrnější, to, že tiskař dával vale lásce, jídlu, věku sta let, aby se zde nevyhnula řeka mostu, nule nula, ohroženo zapomněním.
Tak proč by měl taťka lenit!
Ach, jak mocné pouto sňatku: on, jenž míval z Bayerovky třetím listem hnutý palec, svede v týdnu zručně fugu. Kdo byl Johan Sebastian? Směšná hbitost varhaníků! Janeček ji pálí v dur, při minimu manuálu spěchá rovnou k balíku!
Taktovka je Anežčina, tempo v ryzím kvapíku.
Nahlédněme spolu s časem tam, kde zdřímnem, jsme-li sytí: sivookým cibulákem pohupuje příliv Mosera, jenž přehlíží vzácným zrakem nás i podiv silou čety. Se šelmičkou od kredence, zaštítěni hustě norkem, zamiřme pak tlapkoměkce k místu čistot prádla, těla.
Proč bys, duše, nevzletěla!
Karma, zářič při neděli? Sestřičkovská něha dlaždic? Zde by plakal Botticelli! Božský vánek erkondyšnu, květ a vůně snítek střemchy. Kdo rozpozná kdesi v pěně křivku křivek, svůdnou běl, vzdává záhy holdy ženě v perleťovém lesku stěn.
Renesance u Janečků.
Cos, Františku, cos to chtěl?
Zamlžený obraz v dálce – tenkrát, když měls kšandu přes. Vznosný dům a obří klika, podmáslí, jejž bryndals z hrnku, to – to – to, že od maminky a před sebou cizí tetu v županu a bez korzetu.
Kluk – a jak se zahleděl!
Vzadu, vedle divné sochy hanbatého andělíčka, svět snů ze skla, vody, ticha. Akvárium – výjev z ráje! Hrací strojek hraje, hraje – a ty, nosík u stolístku, vidíš ji a tajíš dech.
Šedou rybku od La Platy s fantastickou kresbou skvrnek, kde při ceně dosedneme zvysoka na tvrdost měn, nebo v pampě vzpomeneme naposled kraj s rodištěm
Šesťák v dlani skoro pálí, mizí malá slast, přešlapuješ velké přání.
„Jdi, Františku, jdi si hrát!“
Dnes, dnes, DNES je na dosah! To, pro které v hnědých očích zůstal navždy zvláštní svit.
Janeček se pootočí jako tehdy ve dveřích – v žilách vzkypí jaborkovská, v myších srdci odhodlání. Kdo naplní dětské přání?
Šalamounský směnomlýnek!
Pan otec ví, oč se mele. Bankovka, již chvatně bere, pohlazena, šustne tence. Jednadvacet, soustřeďme se, skokem plavmo stáhnout síť.
NIC – hrst prázdná, pustý mlýn.
Janečkův krk, mírný tik, zvedá hlavu z přemýšlení – oknem, které vzduch tu mění, tiše vplouvá chomáč chmýří, padák mláďat, babka květu.
Letí, letí z parapetu, stylem smíšků, bláznů, holek, vlnkou sem i jinotamo, obeznámit s čerstvou zprávou, že ČAS, takto doktor LEST, doplynul a přidal PLESK!
A kdo stojí sklesle dole?
Mariňáček, stáří šest a zlý prášek, křížků pět, co zde mleli, hryzy hryzy, od minusu do remízy.
Takto dozrál Janeček.