Verše z let 1970–1998
Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání první. Na Internet uvedeno 23. ledna 2005.
© dědicové
l. Relace pro budoucí potomky Jak se žilo ve 20. století
Polní cesty zarostly býlím …
Co je tohle za život?
Nevíme si rady s člověkem
Ke holub tam i jestřáb
Svět má stále své Římany
Otázka
Informační šum
Nebezpečná šelma je lhostejný člověk
Pauza k přemýšlení
Pro nenapravitelné moralisty
Dvě světové války
Aniž tušili že připravují potopu
Z extrému do extrému
Rakovina
Bičem zdánlivého blahobytu
Volební guláš
Ne hlas jen nápověda
Nerozhodně stojím na rozcestí
Epilog
2. Tři černá slunce nad řekou
Hráči
V encyklopedickém slovníku Universa
jsem nalistoval heslo „Země“
Války stále dupou pod okny
Tak si z nás mnozí
Živí ač mrtví
Život v Pompejích
Myšlenky napínám
A při tom
Malíř maluje černá slunce nad řekou
Archeologové podávají zprávu o planetě mrtvých
Byli jsme na planetě kamenů
Věřit se tomu nechce
Poslední válka
Poznámka
3. Dopisy našim potomkům na konci XXI. století
Dopis první
Dopis druhý
Dopis třetí
Dopis čtvrtý
Dopis pátý
Dopis šestý
Dopis sedmý
Dopis osmý
Dopis devátý
Dopis desátý
Dopis jedenáctý
Dopis závěrečný
Dopis poslední
Polní cesty zarostly býlím
Místo zpěvu křik přisprostlý
Kdepak zvony
Kdepak ptáci
Hoří lesy Sesouvá se půda
Na stromech žloutne poslední list
Nerovnováha v přírodě
Nerovnováha v člověku
Utěšuje mne že to co je zlé
může být ještě horší
Pachatel křičí: Chyťte zloděje!
Vrah nevinného označuje za vraha
Za dobročince se považuje
kdo tě svléká do naha
Tolik věcí je třeba říci
Za dobrodince se považují loupežníci
Na poctivce dívají se svrchu
Vrazi kašlou na morálku
lháři se uraženě tváří
když jim řekneš pravdu do očí
Starcům nerozumí mladí
na chudáky kašlou bohatí
Něco potřebuješ? Obrátí se zády
Je čas kdy ptáci odlétají
je čas kdy se vrací
je čas holubic je čas krákoravých vran
je čas bdělosti je čas černočerný
je čas kdy jsi otrok je čas kdy jsi pán
je čas dávání je čas berný
Je realita Je zdání reality
Stopy v písku zaměníme za člověka
stín za slunce ozvěnu za hlas
odraz v zrcadle za člověka
Zdání za skutečnosti
Zdá se Ne být
Nezplodí nic
kdo miluje
bez lásky
Píšeš: – Jsem na smrt unaven
Na nic se soustředit nemohu
Otravuje mne realita a sen
Ďábel se ve mně posmívá Bohu
Co jsme si to vymyslili to se nám nevede
kam jsme šli je příliš daleko
Na věci drobné se díváme dalekohledem
Drobnohledem do Vesmíru
– Trápí starosti:
Nesložím zkoušku Přijde neúroda
Čím vás přátelé pohostím?
Co jsem draho koupil
neumím prodat –
Na jaře je zima na podzim léto
a kdeže je můj neboli květen?
A proč se teď milenci už
netoulají bezpečně po nocích?
Co je tohle za život?
Koni řeknu: Čehy! On jde hot
Jídlo bez chuti Děti bez vděčnosti
Zahrada? Chybí jí plot
Co je tohle za život?
Stromy jsem sázel Kde je plod?
Chtěl jsem pohladit On mě bod
Místo pravdy iluze a klamy
Jídlo mám Nechutná mi
Zpráva přišla Chybí jí kód
Plout jsem měl Kde je lodivod?
Co je tohle za život?
A kdože to zpackal
kdo má vinu
že nejsem Descartes
ani Pascal
že se nelíbím Alláhovi
ani Hospodinu?
Co je tohle za život?
Raduje se kdo jede k moři
jiný že zdárně nakopl štěně
někdo jásá nad chybným krokem vlády
když někomu zakroutili krk
že žije na konci tisíciletí
a jakouže anatomii má smrt?
Po ulicích se toulají
bezdomovci rozedraní –
Temnou budoucnost na každém rohu věští
neomylné Sybilly:
– Už svět stojí v pozoru
/a ve zbraních/ –
Ve třech světadílech se válčí
Ve zbývajících zuří revoluce
Nukleární klobouky v pouštích
si nasazuje obloha
táhle válce říkáme mír
Na půl cesty k ústům
se zastavuje sklenka
– Na co si ťukneme?
Na začátek konce?
Na konec začátku? –
Uděláš zle
Mají tě v úctě
Uděláš dobře
Vyškrábou ti oči
Ptám se těch co přežili:
– Jaké že to bylo na Zemi
když ještě žila zvířata
zeleněla se tráva
a mechem obrůstaly kmeny? –
Jdu domů Opírám se o hůl
Jsem rád že žiju
že dojdu domů beze ztrát
Připíjím ti Jsem rád
že z láhve vyletěla
jenom zátka
Válka stále pod okny
Divide et impera –
Moderní Herodové dál
svým milenkám
předkládají hlavy
Janů Křtitelů
Dál za keři
na nové myšlenky číhají
střelci
Grázlové opojení mstou
ze všech stran se hrnou
a my? Šlapeme si
po křídlech
Svět nejde Svět se řítí
kdekdo bičem senzací práská
Myslí svět hlavou
nebo řití? Vidí očima
nebo jen kamerou?
Dráty Zem téměř oplétají
jako džbán
pletivem stresujících zpráv
psaných okamžikem
pro vteřinu
Tak vzdáleni si na konci
jako blízcí na počátku
s nesmysly se rvem
o smysl zpráv
1
Čarodějní ptáci
ve stříbrných kápích
naloženi třaskavinami
jak diluviální obludy
stoupají po spirále
Řeky explodují Potápějí se města
Kolotoč nicotnůstek vrže
o Tvých slavnostech a poutích
(plné jsou pošetilých zpráv)
A kdesi (v této chvíli)
k hořlavému kůlu
přivazují barevného
bratra
2
ZTRATIL SE ČLOVĚK
jako věc ho ukradli
Ztratí se
a nic Docela nic
se nestane
Jako Benátky do moře
propadli jsme se
do výmluv a lží
Z morálky zbyla jenom
slupka etiket
Chceš-li zrno oddělit od plev
jsi teroristou Slabý silným vydán
Kdo by táhl do války
za ztracenou věc?
Podváděni podvádíme
obelháváme jsouce obelháváni
znásilňujeme jsouce znásilňováni
vraždíme jsouce vražděni
nenávidíme jsouce nenáviděni
Minulost z nás jen tak snadno
neodprýskne
Kam by to vedlo blázne
kdyby se přestalo podvádět a krást?
Co by dělali advokáti?
Kam by se poděly soudy?
Žádné války žádné zbraně
mučení věznění odchody do exilu?
Co by dělaly armády
a zbrojovky?
Diplomati?
Nezaměstnaní
a superpopulace
To tě děsí?
A kdože bude takový blázen
že k poraženému
se bude znát?
Žije lstivý z hlupáka
lékař z nemocného
žije soudce z nespravedlivých
učitel z nevědomí žáků
Bohatne výrobce z potřeby
věcí nepotřebných
Ničemové z našeho
strachu
přefičely stoletím
Třetí netrpělivě přešlapuje u dveří
Soused nabírá na rohy souseda
Každý s někým a něčím se rve
Soulad má spodka Eso násilí
Něco cvrnkne do Země a bude to
pravil věštec
v naší ulici
A věru –
Pohlédnu do koše: Puma!
Kdosi si připravuje atentát
Smím se pánové ctní ptát
kdo prodal lumpům superzbraně?
Zbraně touží po střelcích
Po ohni smola Po jiskře vích
Nežli došlo k válce
lidstva proti lidstvu
lidé válčili proti přírodě
V řece mor
ve studánkách smrt
vzduch se dusí
Do ok mrazivých
si nás chytal žár
Z nás vysával
barvy i tvary
Ještě klouček Už si rvu
z cizího
Mít mít mít A všechno!
z deště pod okap Zpod okapu do deště
Když hrdost tak pýcha
Když pokora tak podlézavost
Naivitu za brutalitu askezi za potraty
cynické místo citu
žár jihu za chlad severu
místo svatouškovství sekeru
slyším ji bujet
Tančí Našlapuje měkce
AIDS Přelidnění Vylidnění
Štvanci Nezaměstnanost
Reklamně se na nás usmívá smrt
A podvody
Záplavy požáry roztříštěné autobusy
Tohle všechno hlasatel s šarmem musí
říkat Smrt se směje Vyhrává na body
Poněkud žasneme nad tím že naše tramvaj jede
že nás veze správným směrem bez zábran
si zvoní
že máme klíč že ten klíč se hodí do otvoru
dveří
že se nás ujímají něžné ruce
A někdo
přece někdo
nám věří
k vrcholným výkonům
popoháněn je svět
Nápoj zisku ve svém tyglíku kdekdo míchá
zaklínaje se Bohem a démony
Jména různá Ničemnost stejná
prodat za milion Získat za babku
Budoucnost není jenom to
co se vyplatí už zítra
1
Blahobyt visí na každém plotě
město je zaváto plakáty
Vol nás nechceš-li jít po žebrotě
Vol nás chceš-li penzi bráti
Vol číslo jedna Splníme ti každé přání
Vol číslo dvě Budoucnost ti nic nevezme
My jsme tvoji přátelé kteří tě chrání
my se staráme o to aby tvé peníze nebyly jen
dreky železné
2
Volil bych rád
demokracii bez anarchie a chaosu
Volil bych ty co hlásají pořádek a řád
a nechtějí mi při tom dát do nosu
Volil bych rád humanisty aby lidi nebyli zvěř
volný trh bych volil kdyby nebyl asociální
křesťany bych volil kdyby viděli dál
a byli ekumenisty
3
Plnou pusu národa a vlasti
dělného lidu a utlačované třídy
Kde na to vezmeš? Komu to vezmeš?
Takové otázky budu si klásti
Chléb kůrky má a ne jenom střídy
Slibuje ráj a chystá peklo
Zmizí kdyby mi do bot teklo
Svoboda? Toť pro mnoho extrém a chaos
Pořádek? Diktát a tyranie
Stále křivé brýle nám někdo dává na nos
Prodejným podnikavcům dobře se žije
4
Ať jdou k čertu sobci štváči satanisté
Lidé pracovití ať vládnou po volbách
Cesty ať jsou sjízdné ovzduší čisté
a lidi se mají rádi
Takový program mám já
ne krok jen ozvěna
V nicotné prázdnotě zaniklo i to málo
Ženich bez nevěsty Nevěsta bez věna
Prý dvéře Nevidím veřeje
Hra bez dialogu Bez děje
Co bývalo k smíchu je k pláči
Co zdálo se být moudré je pošetilost
Měla to být smlouva Však jaká
s falešnými hráči
Miliardy Zemí ve Vesmíru
a já si vyberu
právě tuhle
nebe peklo očistec nirvána?
Hlupák s chytrákem ve mně se hádá
Proč listovat si v Kámasutře
když lásku si můžeš koupit –
pravila dáma v kožichu
s nosíkem příliš nahoru
Mělo smysl co jsem dělal?
Nebyly to jenom hlouposti?
Osud králem triumfoval
já v ruce mám jenom spodka
A budoucnost? Čím ta nás pohostí?
Obávám se že tenhle kolotoč
v hlavě leckomu zruší až smrt
Já závěť napsal s čistým svědomím
na soud chci jít
Mám přání Malé a vlastně jediné:
ať neskončí se láska a milování
a naše zeměkoule se nerozletí
a život nezhyne
1
Léto zimě podobá se Zima létu
Domy bez oken Dveře bez prahu
Poštovné zdražili Básníkovi
na honoráři přidali NIC
Proto píše básně
bez sametu
Nikdo mě nemůže
obvinit z bláznovství
a lží
neboť co jsem psal
to jsem prožil
na vlastní kůži
2
Naslouchám ostražitě pípotu stroje
ve svém srdci
dosti tragédií a balad!
S větévkou v zubech se musíš
po modrých kopcích toulat
a v ohnivém žáru poledne
slastně se protahovat
na pasece
Vše co jsem viděl a prožil
jsou jenom vzpomínky
na budoucí pravěk v člověku
1
V hospodě života
osud s náhodou hrají
o budoucnost Země
Jeden chybný tah stačí
aby se lidstvo vrátilo
do věku kamene
2
Kdekdo s někým hraje o něco
Dva to hrají na třetího
Čtvrtý na oba
Rytmus s rýmem zápasí o smysl
Mládenec s pannou o čest
O svoji kůži s lovcem hrají srny
S aprílem máj o počasí
Vítr se stromem o ovoce
Chlapci s důlkem o kuličky
Dospělí kluci hrají o planetu
neúprosný čas
přešlapuje u dveří …
Kapká to kapká Zdá se že
z oběžné dráhy násilí
není úniku
Ve třech světadílech se válčí
Ve zbývajících zuří revoluce
Zabednili jsme dveře
Zazdili okna
A přece A přece
se točí …
Expresem otázky
Lokálkou odpověď
Věčně dokolečka se točí gramodeska
ZEMĚ
Z mlhy do mlh Venku je bílo
Dveře konferenčních sálů
na samotu a ticho zavřené
Číšníci (od Hitlera galoše
od Göringa čepici)
pohybují se
jak v pantomimě
v konferenčních sálech
Na smlouvách podpisy
z třaskavin a kouře
Foukneš do pampelišky
Snášejí se padáky
Sliby
Potom úhyb
Přemýšlet nechci
o konci
Mocnosti kohouti
na smetištích světa
Uděláš zle
Mají tě v úctě
Uděláš dobře
Vyškrábou ti
oči
Divide et impera!
Zabíjeli se
pro jiný původ
pro jinou barvu pleti
Mrtví
z obrazovky a novin
pravili:
– Světe
ty odejdeš
ze světa –
Tak si z nás mnozí
představují lásku
Tak si představují práci
Tak si představují válku
Jen JAKO Nic doopravdy
Stromy pokácíš lehce
I když se dřevu nechce
rozřežeš ho na fošny
ale člověka? Toho miluješ
anebo ubiješ k smrti
Tady není nic jenom JAKO
Zde je všechno DOOPRAVDY
chodí v dešti u Žalova
kde nemocný je i kámen
chodí v tom podezřelém
sirnatém dešti
kde bobtná obzor
a prostořeké bláto žvatlá
o kolejích cest
kudy ani za milion let
neprojede jediný vůz
jen na obrazovkách kdesi
se zatřepetáme
jak vyhaslé bytosti
z dávných věků
jestliže …
Ještě tu žijí
Nic netuší
ač kůra sopečné tmy
neznatelně se loupe
Na výsost spokojeni
zálibně hovoří
o svých domech
na březích jezer
(v krovech doutná)
Ještě žijí
Brouzdají se
v milostných tmách
vábení chlapeckého
ač škvírami hlasů
prosakuje úzkost
Stále čekají
nikdo nebude mít odvahu
nevezme sirku
a neškrtne –
přitom vůbec netuší
že už se to stalo
že už do nich vešel
onen miligram
prapodivného světla
na mučivý rám
Co asi naleznou po nás archeologové
až se jednou
začnou prohrabávat
ve zdejší skládce?
s náloží trhavin po bulvárech měst
se flákají šílení teroristé
– Už musím jít – řekl jeden – Pá
má modrá planeto
(přecpaná víc nežli autobus)
Na čem tobě záleží
mě vůbec nezajímá –
Ó bože zajíčků
Mám lítost
nad zpustnutím jejich lesů
Až v ráji převržených luceren
kohoutkům bude ticho …
Ale on polomrtvý řekne:
– To není ani moc
tři vteřiny péci
v atomové troubě –
1
Když namaloval první slunce
zdálo se že války
se odehrávají kdesi v dálce
že v nich umírají
jenom ti druzí
Když namaloval druhé slunce
vlny jen nepatrně pohřmívaly
nic nenaznačovalo
že by se mělo něco stát
2
Války se stále odehrávaly kdesi v dálce
zdánlivě za devíti horami
Zdálo se: Umírají jenom ti druzí
Nikdo nehovořil o svém strachu
Jen Herakleitos z Efezu
(dívaje se do ohně) utkvěle jim říkal:
– Horizont je v plamenech
řeřaví a hoří síra a proudy proniká
v doupata vesmíru Vře kámen
a rozpouštějí se světy –
Ale nikdo ho neslyšel
Nic také nenasvědčovalo tomu
že by se mělo něco takového stát
Obzor zdánlivě dělně dýmal
Chytal si na udice
bystré pstruhy mráčků
Země s oblohou splývaly
jak těla milenců
Stalo se to v noci
Bylo to za burácení vichru od moře
vlny pohřmívaly tak prapodivně
Najednou obzor se napjal
jako luk
Luk praskl a –
Nukleární klobouky
si nasadila obloha
tři černá slunce
vyšlehla
nad řekou
Na několik minut se rozsvítilo
to úžasné nestvůrné
Tři černá slunce nad řekou
Jako by se otvíralo lůno Země
Jakoby kužel z něhož nebylo úniku
my se tiskli
k neviditelnému hrbolku kamene
Pak nastalo strašně mrtvé ticho
Obzor znehybněl
Ulice vymřely
Vypařila se města
Zezdola zvuky
jako z krypt
Přestaly dějiny
Domnívali se že jsou
na planetě hudby
Očekávali jsme bůhvíco
Ale místo bytostí
jsme tu našli jen torza
rozbitých soch
Podle hojných úlomků mramoru
byl to lid se sklonem
k nadbytečnému snění
Odkryli jsme
že tato civilizace mohla konat
i daleké cesty
Soudíme tak ze zbytků
neúměrně velikého množství
ramp
Bylo to mrtvé centrum
Jen mrtvé kamení jim svítilo na cestu
S ošklivostí pozorovali
jak padá prach na kamenná města
té podivné hvězdy
Kamenné bytosti pojídaly kamenný chléb
V prsou měly kamenný klid
Živily se štěrkem
Nikdo se na nic neptal Jen hrozil a čněl tu
mlčenlivý kámen
Jediný kámen toho druhu
opracovaný trpělivě a s láskou
si odvezli
Pane lomu kamenného nás zři
jak se krademe
opouštíme věk kamene a kámen věku
se nám zadírá pod kůži
S ošklivostí pozorujeme
jak padá prach na kamenná města
(neboť místo bytostí jsme tu nalezli
jen torza rozbitých soch)
Hrozil a čněl tu jen mlčenlivý kámen
Obcházíme v hrůze
kol jejich neviditelných domů
uzamčených na neviditelné petlice
Bojíme se jejich stínů
U nich umřela i smrt
tomu co vyprávějí kroniky
posledních stromů
co zachytily archivy trav
co zlomkovitě bylo zapsáno
v knihách skal
a v hliněných deskách
propastí
V zelené dálce slyšíme
vybuchovat pumy
dětského smíchu
Věřit se tomu nechce
čemu jsme
unikli
Než došlo na zteč
objevila se dětská vojska
Po srázech hlasů blížily se
jejich sbory
Pak se rozpoutala
ta poslední válka
Kdo v ní byl postřelen
papírovou koulí
vydal se
krajinou mateřštiny
k lazaretu
laskavých listů
Tak svět ušel
ten potřebný krůček
od kamene
do sochy
Tolik jsem toho chtěl říci
dopadlo to uboze
Holdovat jsem chtěl slunci a vínu
humbuk tratoliště
propadl jsem skepsi nevyhnul se stínům
Veselejší zprávy napíšu
příště
Vydáváme se do země Vaší budoucnosti
kde jenom polní zeleně
nasadily si přilby
Vydáváme se tam krajinou
potoků
Tam kde panuje vévoda ticho
Nosorožec nemá do koho
zarazit roh
Tygr nemá kam by zaťal dráp
Mají tam zbraně (Střílejí bezpečně)
ale jenom na toho
kdo zalící a stiskne
Věříme pevně že zatemněný čas válek
u Vás bude zlým snem
a jestli salvy tedy barev
proti listům
a jestli výbuchy
pak leda pýchavek
a jestli oběšenci
pak jen groteskní viselci
šišky
Už delší čas se ve vzduchu
vznášejí ptáci
moc krátkou dobu po Zemi vzpřímeně
chodí člověk
Nezapomeňte na to mrtví
z budoucích válek
Člověk není anděl
ani zvíře
(Kolébavka pro Vaše děti)
Spi děťátko spi
Až seřadím myšlenky
jako letící čápy
budu ti vyprávět
o časech kdy ještě
nezdravě pokuřovaly
komíny
a padaly
kyselé deště
byl hlad a nemoci
se závistí na schůzky
chodívala zášť
Spi děťátko spi
rozum u nich pozdě
přišel k rozumu
všecko se plánovalo
jen děti
byly dílem náhody
Spi už spi moje
děťátko
Sníh padá jiskří chřupe
O každou vločku čistší
bude
člověk
z konce
XXI. století
Každý políček každá smrt
je vzpříčený trn v patách světa
A jestli válka
pak pouze a jen
proti ničemnosti
v sobě
Buďte ocel Nedotkne se vás rez
Jděte na trh Prodávejte a kupujte tam
důvěru
Vylezte na strom Získáte rozhled
a odvahu
Nic není ztraceno když
svoji práci s láskou
hodíte na váhu
Kéž v kontinentě mozku objevíte
místa
kde bydlí smutek závist a žal
Do těch končin neznámé planety
vydejte se na výpravu
a ne aby jeden druhého
likvidoval
(O rovnováze a harmonii)
Nevím neznám potácím se v tunelu
Ještě že na konci bliká
světýlko zelené
Padám Vstávám Tuším směr
na věčně pomýlené křižovatce
omylů
Jednou pozdě příště příliš záhy
jednou sukně na paty potom nahý
kymácivé jsou NAŠE váhy
Vy se snažte vaše kroky
přímým směrem vést
abyste žili pevně a nikdo se
nekymácel
kráčel bezpečně a jistě
– Říkejte si: – Jdu dobře teď se
mýlím
pozor! příkop teď
teprve nyní skoč
Chtělo by to čistou podlahu
vysmýčit dům
myšlenky pevné a rovné
jako trám stavby
židle stolům
by byly věrné
též proutek rozmarýny
by byl při tom
i tráva kapičkami rosy
i květiny
svěžestí dotýkané
i zázrak čistých studánek
by to chtělo
v korunách stromů
rozvětvené ticho
do práce zapřáhnout
koníka zeleně
spolknout nevděk
nic nesvádět na strakapoudy
ze sousedovic zahrady
od automobilů a raket
se učit
souladu brzd a motorů
od ptáků rovnováze
křídel
A je to tu: slunce sluní
dům domuje
čilé rybky míhají se v tůních
u stolů dobrá nálada
je
Udělali rádi
nežádali odměnu
Kdo umí čekat určitě se dočká
dojde kdo jít k cíli si umanul
(i když za sluncem kráčí stín)
Slunce vyjde věřte mu
Je na ně spolehnutí
(Říkejte si s námi)
Není slovo jako slovo
každé má nejméně
smysly dva
v jednom je klad v druhém zápor
namáhavá práce i hra
Nové souvislosti
se učíme znát
Já vidím svět jaký jest
tebe do výše povznáší ideál
s podnikavostí se spojila čest
já byla vážná ty ses smál
já jsem manželka a matka odpovědná
ty milenec
Svobodo pro dva
ty nejsi nejsi
klec
Ty brzdíš aby vůz
nesjel do propasti
já na plyn šlapu aby vůz života
nestál
ty jsi miláček vědy
já přítel Múz
já zpívám ty maluješ obraz
ty čistíš okno já drhnu podlahu
já zpívám soprán ty bas
polibkem se vítáme
na prahu
Lépe zapálit svíci než naříkat
lépe krok učinit než se cesty vzdát
lépe říci vlídné slovo než zamlčet větu
líp mlčet než vyslovit lež nebo klevetu
lépe vyčistit jednu studánku
opravit jednu křivolakou cestu
vsadit jeden javor než pokácet les
žíznivému podat nápoj než sepsat
deset manifestů
nedělat nic zítra
ale už dnes
lépe kulhavého podepřít
lépe na pět lidí usmát se než
být opilý
těch si važte kteří život dali
ne těch kteří
tisíce pobili
líp přečíst jednu knihu než drbat na pavlači
líp zasadit strom než na ničení nadávat
u televize
chvále a sláva tomu kdo se nebelhá
kdo kráčí
včas objeví se včas umí
zmizet
Nemám mesiášské znamení na čele
poustevnický vous mi nesahá do pasu
nejsem rozkošník nejsem asketa
i když všude ošklivost věřím věřím
na krásu
na Velkého Uklízeče a moc jeho pometla
jímž
neřádstvo nelásky do odpadového koše
smítá
mým domovem je modrá planeta
na které (jak doufám) ještě lidstvo bydlí
na básně mají tu čas na sochy na obrazy
žijí tu lidé-andělé i když
nemávají křídly
Tam u vás už dávno za zbraně není vydán
ani groš
do mytologie se propadly
pošetilé války
Vlastní zlobou a záští se zalkly
Je tu cesta TAM Nikdy zpět
Nepominulo co ještě zdánlivě
nulou bylo
nulou před kterou se postavila
jednička
Beru džbán naplněný vínem
a chléb vonný chléb naděje
že sejdeme se TAM – ve světě
dokonalejším a jiném
(Non exegi monumentum aeterne perennius)
Dopsal jsem Žel verše
vydavatel za sto let
přes propast času mi
soucitně stiskne ruku
Já? Kravatu (pomyslnou) jak oprátku
jsem si utáh
Žiju ve slovnících? Nežiju? Toť vše
Opis svého díla jsem zapečetil
a uložil do bedny
Myším zapomnění ve sklepě napospas
jsem vydal kacířský rukopis
Koho bude za sto let zajímat
že jsem psal svoji ženu miloval
že jsem žil
a co vlastně se stane když –
Sláva! Přece jen stopa v písku
šeplavá ozvěna mého hlasu ve skále
Ach to jenom bláznovství mě nutí
na patníku desku pohřební stěnu –
vyrývat své jméno
Pro radost sobě si verše píšu do notesu
o tom co vidím a slyším
Moje verše si čtěte až budete
kráčet k lesu
Jestli se vám nelíbí odhoďte je
Uděláte radost větru
pavoukům a myším
P. S.
Zdravím Vás a tisknu Vám srdečně ruku, já nebudoucí, Vám, kteří budete žít. Snad Vás bude alespoň trošinku zajímat, kdo jsem byl a o čem jsem snil. Narodil jsem se ve Smetanově Litomyšli, pohřben byl na Židovském hřbitově v Praze se svojí milovanou ženou Zuzankou.
Pásmo dokumentů.
Uspořádáno u příležitosti 5. výročí básníkova úmrtí.
První báseň napsal už v deseti letech. &bdquoPodhořany / vesničko milá / ty ses mi ze všech nejvíc / na světě zalíbila.“ Ve třinácti sepisuje Vzpomínky na dětství. V šestnácti napsal divadelní hru Svatba v pekle z vesnického prostředí na Vysočině, a když byly někde citovány ukázky, měl z toho opletačky a vyhrožování soudem, protože nezměnil jména osob.
„Umělecké jméno jsem si hledal v telefonních seznamech a na hřbitovech. Nakonec jsem si vypůjčil jméno Jiří od Wolkera a příjmení Karen od hrdinky Tolstého románu Anna Karenina.“
„Nejvíc básní jsem napsal v nemocnicích, když mi šlo o život. Jsem majitelem tří infarktů. Drží mne poezie. Název knihy Ještě jednou žít na zemi vznikl v nemocnici. Spolupacient se mě ptal, zdali bych chtěl opakovat svůj život, a to se všemi potížemi. Řekl jsem mu, že ano, protože jsem vždycky hledal ty hodnoty, které mi pomáhaly přežít.“
Knižně debutoval až po padesátce, i když měl už od mládí nahromaděno spoustu veršů, sestavených do několika knížek. Za báseň Jidáš byl v roce 1942 odsunut z gymnázia v Hradci Králové v rámci totálního nasazení do Německa, kde pracoval jako dělník u výroby leteckých motorů. Tyto krušné roky a zážitky z nich se promítly do jeho první sbírky Vteřiny zrání (1972). Pak následoval Okřídlený kámen (1973), symbolicky vyjadřující rozpor mezi tíhou života a povznášejícími křídly. Mezitím vydal (1972) Alois Chvála bibliofilský tisk Básně pro Violu na ručním lisu v pouhých dvanácti exemplářích. Před koncem roku 1973 vyšla u Aloise Chvály v nákladu 100 výtisků další Karenova bibliofilie, tentokrát 13 básní v němčině pod názvem Don Quijote in uns.
Často se mne moji čtenáři ptají: „Proč vy jako spisovatel se zajímáte o esperanto?“ Odpovídám: výtvarník, hudební skladatel nebo architekt jako tvůrce předstupuje před své posluchače nebo diváky bezprostředně se svým dílem. Vědec nebo spisovatel – ať je jeho dílo sebehodnotnější – potřebuje k tomu překladatele. Jaké šance však mají spisovatelé malých národů, když se o jejich existenci příslušníci jiných národů často ani nedozví? V článku „Svět na cestách za češtinou“ (LD 8. 8. 1981) se dovídáme, že „jet do Prahy studovat češtinu znamená jako jet někam do Orientu.“ „V Paříži se o Československu skoro žádná literatura nedá koupit,“ říká jiný účastník.
Jako účastník dvou esperantských kongresů v Luzernu 1979 a ve Stockholmu 1980 jsem se při každé příležitosti ptal příslušníků všech národů, sídlících na různých kontinentech: „Které z českých nebo slovenských spisovatelů znáte a kteří vás nějakým způsobem ovlivnili?“ Málokdo jmenuje spisovatele a básníky u nás nyní známé. Takovou proslulost má pouze Haškův Dobrý voják Švejk. Esperanto se totiž stává důležitým kulturním i politickým činitelem, jehož význam by neměl být přehlížen, ba naopak náležitě využit,“ uvedl Jiří Karen v obsáhlém pojednání Esperanto a literatura napsaném pro Nové knihy (1983).
