Prácheňské rezonance 2004

Alex Koenigsmark

Kateřina ze Zlaté zátoky


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako padesátý třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První samostatné vydání. Na Internet uvedeno 1. června 2007.

© Alex Koenigsmark

V-Art - Vision Of the 21st Century

Kateřina ze Zlaté zátoky

„Ostatně, neznám ještě nového lesníka a také bych chtěl trochu pohovořiti s Olinkou a seznati, co jest to za ptáčka.“ A. P. Čechov: Drama na lovu

1.

Někomu je cizí hledání, někomu nalézání, někdo najde souvislosti a nic z nich nevyvodí. Jako kdyby slepý sledoval vlákna pavučiny, pěkně útek za útkem, rozpoznával jemnou strukturu, ale neměl tušení, zda se blíží středu sítě, anebo se od něj vzdaluje k okraji. Hlavatý tuto úvahu někde četl, ale říkal si, že i kdyby centrum pavučiny slepec našel, potrhal by je, protože předivo je příliš jemné. A proč by to vlastně měl slepec dělat?

Jednotlivé části příběhu spojuje tmavá pleť. Ne opálená, ale tmavá, jiná, cizí, nová.

První Hlavatého vzpomínka se zdála být bezbarvá (ne jako v barevném filmu, ale ani jako v černobílém) a neuměl ji nazvat. Vztahovala se však k fotografii z rodinného alba, které Hlavatý choval na dně skříně. Byla to obyčejná, malá fotka: stál tam Hlavatý a jeho dědeček. Hlavatý byl chlape­ček s příliš velikou hlavou, dědeček trochu sešlý elegán, držel ruku lehce na Hlavatého veliké hlavě, jako kdyby chtěl chlapce chránit. Ale držel ji tam asi jen náhodou. V pozadí byl trávník a strom, jehož větve se ohýbaly k zemi a tvořily něco jako altán. Totéž pozadí měla i další fotka, předsta­vující štíhlou černošku v letních šatech. Z levého dolního okraje snímku se k černoščiným kulatým kolenům napřahovala útlá dětská ručka, o které si Hlavatý důvodně myslel, že patří jemu. Kde by se tam tehdy na zahradě vzalo jiné dítě? Hlavatý už jako chlapec pátral nad fotografií po svých vzpomínkách, ale byly kusé. Překvapovalo ho, že ačkoliv chtěl, aby se vzpomínky týkaly dědečka a především té černošky, všechny se stále vztahovaly jen a jen k němu samému. Pochopil, že dědečka  i černošku uvidí pouze skrze sebe a to mohlo znamenat, že sku­tečný dědeček a také skutečná černoška jsou patrně navždy ztraceni.

Hlavatý měl na sobě matrózky, námořnické dětské šatečky, později zcela vyhynulé, mohlo mu být tak šest, sedm let, muselo to tedy být tak šest, sedm let po válce, když mu bylo šest nebo sedm let. Stál na cestě, ve­doucí k brance rozlehlé dědečkovy zahrady a v ručkách pevně svíral obrovskou zelenou okurku, na jedno konci poněkud nažloutlou. Branka byla otevřená a po cestě přijížděl černý automobil. Hlavatý věděl, že auto řídí volantem jeho dědeček, protože okurka, to byl dárek k dědečkovým šedesátým narozeninám. Okurky se Hlavatý trochu bál, měla drsnou a hrbolatou kůži jako předpotopní zvíře a připadala mu až jaksi živá, těšil se, že se jí zbaví.

Auto zastavilo na cestě před domem, motor ztichl, dědeček s puntíkovaným motýlkem na krku otevřel dveře a zasmál se, obraceje se někam dovnitř vozu. Hlavatý popošel k dědečkovi a napřáhl k němu obě ruce s okurkou. Byla těžká.

„Tu máš, dědo, k narozeninám,“ řekl.

Pak si všiml čehosi temného. Vedle jeho dědečka seděla černoška v hedvábných letních šatech. Muselo být léto, když byly okurky zralé. Čer­noška se zubila, na něj, na Hlavatého, měla v černé tváři dvakrát tolik zubů, než mají bílí lidé, a Hlavatý předtím ještě nikdy neviděl něco tak krásného. Až se v něm zatajil dech. Otevřel pusu a zíral na ni, byla tak krásná, tak cizí, tak pohádková! Ty zuby svítily z kulatého černého obličeje – a jak byla nádherně kudrnatá, tak hustě a rozkošně kudrnatá!

Černoška pleskla dědečka po tváři.

„He is very handsome,“ řekla. „And you said he is ugly!“

„No,“ odpověděl jí dědeček, „I only said he has a big head.“

„Just that is handsome,“ smála se černoška.

Hlavatý ale žádný takový rozhovor neslyšel, protože neuměl anglicky. K jeho duši pronikalo pouze zvláštní a půvabné huhňání, velmi překvapu­jící a velmi zajímavý zvuk. Černoška mu připadala překrásná.

„Dobrý den, paní,“ řekl zdvořile. V tom věku pro něj existovaly jenom paní, o slečnách ještě nevěděl. Dědeček od něj vzal okurku, vyhodil ji do vzdu­chu jako míč, chytil a ukázal černošce. Něco jí pošeptal:

„- but the one of mine ist much smaller -“ byl by slyšel Hlavatý, kdyby to uměl.

Černoška si strčila konec okurky do úst a zasmála se vysokým smíchem, jaký lze nazvat koloraturním. Hlavatý tento smích obdivoval a navždy si ho zapamatoval. Později to zkoušel několikrát napodobit, v koupelně a na záchodě, ale bezúspěšně, Hlavatý neměl hudební sluch a vůbec, všechno se podařit nemůže. Zatím zíral upřeně na černošku, až si toho dědeček všiml, zasmál se, zase se naklonil k černoščinu uchu a něco zašeptal. Černoška se zachichotala, a zase tak krásně!

„Nešla byste se mnou?“ optal se Hlavatý. „Ukázal bych vám šneky.“

Černoška vykulila oči s neuvěřitelným bělmem. Vypadala úplně jakou sousedův novofundlandský pes.

„O, pardon?“ pravila.

Dědeček jí řekl něco nesrozumitelného, ona mu také odpověděla něco ne­srozumitelného a pohladila Hlavatého po tváři. Měla teplou, suchou ruku, voněla jakýmsi cizokrajným kořením a hlavně, tak jinak černá ruka měla docela růžovou dlaň! Hlavatý pocítil přímo nával krve do hlavy a zvláštní dojetí. Kdyby byl dospělý, byl by pochopil, že se právě zamiloval. Naštěstí nebo naneštěstí ještě dospělý nebyl.

Dědeček mu vrátil okurku.

„Chlapče,“ řekl při tom, „slečna Daisy Pattersonová s tebou nemůže jít prohlížet šneky. Jednak se plžů štítí a potom, odskočila si jenom na chvíli, kvůli tobě, že jsi tu na mě čekal s dárečkem. Teď ji musím zavézt do ho­telu, aby se mohla převléknout a potom do divadla, slečna Daisy zpívá s orchestrem, víš, a zítra už odjíždí. Za moře…“

Hlavatý té řeči moc nerozuměl.

„Jak dlouho budeš pryč ty?“ zeptal se. „A přivezeš mi ji zase?“

Dědeček se usmál a zatahal ho žertem za ucho.

„Dávej zatím pozor na okurku, aby ti ji neukradli mravenci. Až se vrátím, uděláme si z ní salát. A než řekneš Švec, jsem zpátky.“

Černoška políbila Hlavatého na nos, nastoupila zase do auta, dědeček také; zacouval a neobvykle prudce vyrazil ze zahrady, až pneumatiky za­kvílely. Hlavatý se nejprve přesvědčil, že v okolí okurky není žádný mrave­nec, pak se posadil na trávník, čekal asi dvě minuty a potom pronesl s hlubokým přesvědčením:

„Švec!“

A nic. Branka zůstala prázdná, auto nikde. Hlavatý pro jistotu slovo opa­koval, ale už tušil, že ho dědeček ošidil. Neřekl mu pravdu a kdoví, jestli ho přímo nezesměšnil. Černoška byla tak krásná! Ještě se s ničím po­dobným nesetkal: byla živým důkazem toho, že existují i jiné světy, než tenhle, že patrně i pohádky, které mu četli večer, nebyly tak vymyšlené, jak se mu rodiče snažili namluvit, když viděli, že se příliš dojímá. Ale ach, všechno bylo rázem nějak nejisté. Dosud sahal svět k řece, k prodejně, k silnici a do vilové čtvrti k druhé babičce, která se kdysi s dědečkem roz­vedla. Teď byl svět větší a protože si neuměl představit, čeho by měl být plný, také prázdnější.

Hlavatý měl babičky dvě: tuhle, rozvedenou silnou kuřačku a hráčku bridže a potom ještě tatínkovu maminku, tlustou laskavou venkovanku; když se narodil a ležel v kočárku, stály nad ním obě a venkovanka dojatě řekla:

„Paní Malvíno, řekněte, může být něco krásnějšího?“

Babička Malvína odklepla cigaretu do kočárku (omylem) a pravila:

„Já nevím. Mně je pěknej pes milejší.“

Prázdnota toho zvětšeného světa ještě ztěžkla tím divným přáním, poci­tem, že by s tou nádhernou černoškou měl něco dělat, něco skvělého, s celou tou černoškou, ale co jenom?

Dědeček se vrátil až pozdě večer. Přivezl Hlavatému banán a šel si hned lehnout. Hlavatý své přestálé utrpení nikomu neprozradil, ale také to dě­dečkovi nezapomněl. Jenom se zeptal, zda se černoška ještě ukáže. Dě­deček zasněně zamumlal, že černá Daisy bude za pár dní kdesi za mořem a že ji nejspíš už nikdy neuvidí; Hlavatý pocítil, že je to dědečkovi také líto, rozhodl se, že mu sice neodpustí, ale potěší ho nějak a řekl:

„To je ale škoda. Mně se ona mnohem víc líbí než babičky.“

Dědeček se opatrně rozhlédl a tiše odvětil:

„Mně taky, chlapče, mě taky.“

Hlavatému se zdálo, že se dědeček ani rozhlížet nemusí – babička bydlela jinde a maminka hrála někde tenis, jako obvykle. Dědeček ho podrbal za uchem a pak odešel, tentokrát se Hlavatý už nezeptal, za jak dlouho se vrátí.

„Švec,“ řekl nicméně zkusmo, ale zase se nikdo nevrátil.

2.

Byla to vůbec složitá doba pro malého Hlavatého. Špatně rozuměl věcem kolem sebe a ty se každý den měnily, jeden týden se maminka radovala, že dědeček nosí domů hodně peněz, a pak zase za čtrnáct dní prohlásila, že teď není výhoda být bohatý. Jednou se dědeček veselil, že mu u soudu cosi přiřkli nazpět a pak se Hlavatý odposlechem pod stolem, kde předstí­ral, že si hraje s vláčkem, dozvěděl, že dědeček bude souzen u soudu sám. Vystrčil hlavu.

„Kvůli černošce?“ zeptal se.

„Kuš,“ řekl dědeček trpce. „Kvůli krávě.“

Maminka se rozplakala.

Hlavatý to nemohl vůbec pochopit: dědeček prodal krávu řezníkovi – to mělo svůj smysl, komu také jinému. Dědeček za války s ošklivými a zlými Němci udělal z jedné části své veliké zahrady cosi jako statek a choval tam dvě krávy, ovce, slepice a také králíky, jeden čas tajně i prase. Po válce se všichni radovali, že Němci jsou pryč (jenom služka Frau Klimesch se ne­radovala, protože byla také Němka, ale hodná), a dědeček už krávu nepo­třeboval (a taky byla stará, což Hlavatý chápal) a rozhodl se, že jednu prodá. K prodeji zvířete však bylo nutné nějaké povolení (v tom lidodemo­systému, jak dědeček řekl) a to muselo být pro každý okres jiné; řezník si povolení neobstaral a prodal krávu v jiném okrese, než ve kterém ji od dě­dečka koupil. Ačkoliv dědeček tvrdil, že to je řezníkova starost, k soudu byl obeslán on.

Hlavatý chtěl jít za každou cenu k soudu s dědečkem, protože ještě nikdy u soudu nebyl, ale maminka s tím nesouhlasila. Nakonec ji ale dědeček přemluvil.

„Koneckonců,“ řekl, „je to dítě sirotek. Jeho otec se nevrátil z lágru, já vím, je to cynické, ale co mám v téhle situaci dělat? Třeba to na soudce z lidu udělá dojem.“

Hlavatý s matkou seděli vzadu mezi publikem, zatímco dědeček měl lavici docela vepředu a sám pro sebe. Jakýsi chlap v tmavém plášti vstal (Hlavatý byl zklamán, že nemá paruku, jako to měli soudcové v jedné knize) a velmi hlasitě křičel:

„Soudruzi, samozřejmě je to bagatela, ale jenom zdánlivá bagatela! Je třeba skoncovat s celou touhle křečkovskou psychologií. Obžalovaný jed­nal typicky pro svou třídu, nestačí mu vila, dům na venkově, automobil a továrna – ale ne, vidím, že obžalovaný protestuje…“

„Není to žádná továrna,“ řekl dědeček, „je to dílna.“

„No prosím, tak tedy veliká dílna,“ ušklíbl se muž v plášti, „ale jaká dílna, všimněte si té typické prohnanosti, obžalovaný šel tak daleko, že ani ne­potřebuje ke svému obohacování žádné suroviny, jemu totiž peníze vydě­lává vzduch! Ano, ten vzduch, který dýcháme, ta dílna je totiž plnírna kys­líkových bomb, tak snadno přichází obžalovaný k výdělkům a ještě mu to nestačí, přesto ještě pociťuje ve svém křeččím srdci touhu zašantročit krávu a to zrovna v období, kdy společnost, naše společnost má masa nedostatek!“

„Tak ho přece odsoudí,“ řekla maminka. „To se dalo čekat.“

Hlavatý se nudil, tiše se odloudal z lavice, maminka se nedívala; prošel kolem několika pánů, kteří tam stáli a dívali se na dědečka, a pak si všiml jednoho muže v šedém obleku, tvářil se velmi, velmi smutně, k tomu měl malý knírek, který mu poskočil vždy nahoru a klesl dolů, protože ten pán pomalu cosi přežvykoval. Měl dost temnou pleť a to Hlavatého inspiro­valo.

„Nejste černoch, pane?“ zatahal pána za rukáv.

„Čo?“ užasl ten člověk. Přehodil žvýkačku na druhou stranu úst a zavrtěl hlavou.

„Prečo se pýtáš?“

„Protože já mám velmi rád černošky,“ navázal Hlavatý nadšeně. „Až vy­rostu, budu se kamarádit jenom s černoškami. A vy nejste černoch, když jste takový černý?“

„A čo máš,“ rozdurdil se trochu ten muž.

„Můj dědeček se taky kamarádí s černoškami,“ řekl Hlavatý.

„Dědo? A ktorý je to?“ chtěl vědět snědý muž..

„Ten tady je nejdůležitější,“ řekl Hlavatý. „Tam vepředu, sedí sám. Až vy­rostu, budu mít dvě černošky a budu se s nima válet.“

„Kdě?“ zavrtěl muž užasle hlavou.

„V posteli,“ řekl Hlavatý upřímně. Vždycky se válel v posteli se svým oblí­beným plyšovým medvěděm, váleli spolu sudy, ale v poslední době ho to už tolik nebavilo. Možná kdyby dostal místo medvěda toho plyšového tygra, kterého viděli v krámě minulý týden!

Nějaký velmi obyčejný plešatý pán přistoupil ke snědému muži, který se právě začínal upřímně smát.

„Soudruhu tajemníku,“ řekl plešatý, „tak je to vyřízeno, bude to exem­plární.“

Snědý muž už nic Hlavatému neřekl, kývl jenom a odešel z místnosti, ná­sledován plešatým chlápkem. Kdosi za Hlavatým tiše poznamenal:

„Cikán zasranej.“

„Obžalovaný, vstaňte,“ řekl soudce a dědeček vstal. Nevypadal ani smutně, ani unaveně, spíš jako kdyby to chtěl už mít za sebou. Odsoudili ho k mimořádně vysoké pokutě a dědeček se ani neodvolal.

O několik dní později dědeček prodal automobil.

3.

Hlavatý seděl odpoledne v dětském pokoji a pouštěl si na klikovém gramo­fonu předválečné desky. Tři už rozbil, vypadly mu nějak samy od sebe na parkety; střepy ukryl mezi pohádkové knížky, aby je maminka nenašla. Našel potom desku, kterou si ještě nikdy nepouštěl, měla zelenou a zlatou etiketu a Hlavatý, který se právě učil číst, namáhavě přeslabikoval pís­mena, tvořící název GOLDEN GATE KATE. Nasadil pečlivě přenosku, na­točil opatrně kliku a pustil. Ječivě směšné saxofony odehrály předehru, načež spustil ženský hlas. Hlavatému vhrkly slzy do očí: v té desce se skrývala dědečkova úžasná černoška! Tak přece se k němu vrátila! V tom zpěvu byl její smích, ten koloraturní černoščin neslušný chichot, když jí tehdy dědeček ukazoval okurku! Hlavatý vyslechl desku do konce, přehrál si ji ještě jednou a šel ji ukázat mamince.

„Mami, co je to gatekate?“ zeptal se.

„Neumím japonsky,“ řekla maminka mezi žehlením.

„A golden?“

„Počkej,“ podívala se na desku. „Ale to je Goldn gejt Kejt,“ usmála se. „To znamená Kateřina ze Zlaté zátoky, víš? Zlatá zátoka je zátoka v Americe, v San Franciscu, v Kalifornii v Americe… To je dědečkova písnička… Tobě se to líbí?“

„Líbí,“ řekl Hlavatý. „Je to veselý, ale hrozně smutný. Já nevím.“

Chtěl se právě vrátit do dětského pokoje a pustit desku ještě jednou, aby zjisti, jestli je víc smutná nebo veselá, napadlo ho, že ten smutek vlastně už zná a řekl nahlas, ale tiše:

„Švec, švec.“

„Prosím?“ zarazila se matka.

Neodpověděl jí, protože se rozlétly dveře, až se na stěně otřásl obraz, a dovnitř vběhl pak Kraus. Pana Krause Hlavatý neměl rád, ani nevěděl proč. Kraus byl hrbatý Němec, vynechaný z nějakého důvodu z odsunu, původně dědečkův zahradník, potom jakýsi famulus pro všechno, mluvil špatně česky, ale ne legračně; byl vzteklý, zvláště na Hlavatého se utrhá­val a měl hloupou dceru. Teď se pan Kraus opíral o dveřní rám, hekal, pro­tože nejprve nemohl promluvit a na tváři a v koutku úst měl něco jasně červeného. Oh, Kateřino ze Zlaté zátoky, pomyslel si Hlavatý, to bude nej­spíš krev.

„Pan šéf je asi mrtfol,“ hekl potom pan Kraus.

„Co prosím?“ vykřikla maminka.

„Váš tatínku je sabitý,“ vydechl pan Kraus. „Na zahradě…“

Maminka vyběhla ven a pan Kraus šel za ní. Na zádech, přímo na hrbu, měl roztrženou košili a pod ní také něco červeného. Na gramofonu se otá­čela deska s Kateřinou ze zlaté zátoky. Měla teď -zdálo se mu – trochu hrubší, chraptivý hlas, zpívala si jakoby víc pro sebe, jistě při tom měla zavřené oči a trochu se celá vlnila. Vlnila se a zpívala si pro sebe.

Dědečka pak Hlavatý už nikdy nespatřil. Vzali mu potom ten den i gramo­fon a starala se o něj jenom služka, také náhodou Němka, která se jmeno­vala Frau Klimeš. Během týdne pak zmizela i ona a také se už nevrátil pan Kraus. Ten den ještě slyšel přijíždět a odjíždět auta a nějaké cizí hlasy. Podíval se oknem, když šla Frau Klimeš na záchod a zahlédl člověka v bí­lém plášti. Maminka se vrátila v noci, slyšel, že plakala, zastavila se u něj v pokoji a pohladila ho po vlasech, jenže už příliš tvrdě spal.

Ráno mu maminka dala snídani a řekla:

„Víš, dědeček umřel…“ a dívala se mu do očí.

„Já jsem si to myslel,“ řekl Hlavatý.

„Ty nepláčeš?“ řekla maminka.

Hlavatý zavrtěl hlavou. Bylo mu smutně, ale nechtělo se mu plakat. Pře­mýšlel, jaké to asi je být mrtvý a těšil se, že mu o tom dědeček bude vy­právět. Mezitím se naučil číst, nesmírně ho to bavilo a rozhodl se, že podle dědečkova vyprávění napíše knihu, která bude mít aspoň deset stránek, aby byla tlustá.

Maminka ještě řekla, že teď bude všechno jinak a také bylo. Zmizel sice protivný pan Kraus a také Frau Klimeš, ale přistěhoval se nějaký pán, který předtím pracoval u dědečka v kyslíkárně, docela sympatický, protože mluvil velmi sprostě a ještě jedna paní, a zase nějaká paní, asi aby ma­minka nebyla v domě sama. Všichni se chovali ke Hlavatému slušně, i když ho často hladili po vlasech, což mu bylo odporné, ale jejich pobyt přinášel i nevýhody: museli se s maminkou sestěhovat do jednoho po­koje, v dětském teď bydlel ten strejda, takže si večer nemohl pouštět gra­mofon a také si nesměl do noci číst.

„On šéf,“ slyšel strejčka vyprávět jiným pánům, „on šéf doplatil na svou vášeň pro starý mašiny. Von nikdy nekoupil nic novýho, protože měl ta­kovou teorii, že je to vyhazování peněz. A tak si taky koupil novej motor do čerpadla a s tím kurvou náckem Krausem, co se dal k bolševikům, to zkoušeli na zahradě a vono se jim to roztrhlo, kus prorazil šéfovi hlavu a druhej bacil Krause do hrbu, ten hrb mu zachránil život, představte si, kdyby měl záda rovný, šlo to určitě skrz. A teď mi řekněte, jestli existuje pánbu, když se Krausovi, kterýho by opravdu nebyla škoda, nic nestalo a šéfa, bez kterýho je tolik lidí nahranejch, to zabije… Není to k posrání? No má to nějakej smysl?“

Hlavatý věděl, že mu to dědeček vysvětlí a napsal si asi tři otázky, aby je nezapomněl. Asi měsíc po dědečkově smrti si hrál se sousedovic psem, když k domu přijelo hezké černé auto a z něj vystoupili dva pánové, jeden měl kožený kabát. Zazvonili, a protože maminka nebyla právě doma, otevřel jim zrovna ten sprostý strýček. Ukázali mu nějaký kus papíru a řekli dědečkovo jméno.

„No, tady ho těžko najdete,“ řekl sprostý strejda.

„A kde ho najdeme?“ zeptal se velmi přísně pán v koženém kabátě.

„Tutově u Václava,“ odpověděl strejda.

„Počkejte, jak to u Václava? To je přece hřbitov!“

„Právě, volové,“ řekl sprostý strýček, „přišli jste s křížkem po funuse.“

„Tady není žádný důvod k vtipům, pane,“ řekl muž v kožeňáku.

„Mně neříkej pane, já jsem dělník,“ otočil se k němu sprostý strýček do­tčeně. „Hele, já mám svědomí čistý a pracuju v koksárně, mně můžeš vlézt leda na záda.“

Kožený kabát se na něj mlčky zahleděl, ale už nic neřekl a vrátil se k autu.

„Možná,“ zamyslel se ten druhý pán, „má štěstí, že umřel.“

Hlavatý si všiml, že ten v kožeňáku měl ve tváři výraz velkého zklamání, jako kdyby se mu nesplnilo nějaké velké přání, anebo jako kdyby dědeček umřel jemu. Když auto zmizelo za rohem, říkal si Hlavatý: proč já jsem asi neplakal, když dědeček umřel? Proč jsem neplakal? Já tomu jednou budu rozumět. Asi jsem myslel, že stačí říct Švec….

4.

Jako třináctiletý konferoval Hlavatý společně se spolužákem Hurábem v sále restaurace U Bradáčků školní besídku, protože se ukázalo, že na takové věci má docela nadání. Maminka mu uvázala květovaného motýlka po dědečkovi a když jel trolejbusem, nějaké starší dívky se mu smály. Hlavatý věděl, že holky, pokud to nejsou černošky, ničemu nerozumí a bylo mu to jedno. Jemu se motýlek líbil. Maminka si přála, aby měl na besídce opravdový úspěch, několikrát opakovala, že je to důležité. Nedávno předtím napsal Hlavatý slohový úkol o návštěvě zemědělského družstva; popsal sice jen, co viděl a zdálo se mu, že telata se nemají chovat v boudě, protože nejsou psi, ale nějak tím rozčilil ředitele a ten mu vyhrožoval špatným posudkem. Besídky byly ale jeho známou vášní, byl to zasloužilý dělnický ochotník a rodiče žáků mívali dvakrát ročně možnost ho spatřit jako vrchního v Lucerně nebo v Partě brusiče Karhana, kde býval Karhanem. Maminka věřila, že chlapci potom odpustí. Trolejbus jel pomalu a Hlavatý se taktak včas propletl houfem muchomůrek ze 6.B.

„Jdeš pozdě, Hlavatý,“ řekl učitel češtiny. „Už jsem tě málem chtěl zastoupit osobně! Hehe! Umíš text?“

„Umím,“ řekl Hlavatý a učitel ho tedy postrčil na jeviště, protože hudba dohrála předehru a opona se otevřela. Hlavatý text uměl a publika se nebál, už vystupoval jednou v rámci soutěže umělecké tvořivosti, jenže si vybral špatnou báseň, Havlíčkovy elegie a porotě na ně připadal mladý. Dialog si napsali s Hurábem sami a kopírovali v něm Spejbla a Hurvínka. Když ho učitel postavil do prudkého světla reflektorů, Hlavatý se nelekl. Proti němu vyšel z druhé strany Huráb a Hlavatý konstatoval, že nedodržel slovo a nevzal si kravatu, ale nechal si pionýrský šátek.

„Ale to je náhodička, Huráb, že tě vidím! Víš, že mi připomínáš Hurvínka?“ řekl Hlavatý přesně podle textu.

„A ty mně Špejbla, Hlavatý,“ zamutoval Huráb, také podle textu. Hlavatý měl odpovědět: Tak co kdybychom si to tak zkusili?, ale neudělal to, protože se podíval do sálu a v první řadě spatřil tři černochy, dva muže černochy a jednu ženu černošku, muži černoši měli tmavé obleky jako ředitel školy, ale černoška měla na sobě žluté květované šaty… Hlavatý se vyděsil, mezitím už přece jen na dědečkovu Daisy pozapomněl a teď si také nejprve vybavil tu kožnatou okurku, ale pak se přidaly další vzpomínky – a černoška se ještě ke všemu usmála a on uviděl, že i ona má daleko víc zubů, než může mít bílá žena. Tupě na ni zíral, Huráb se snažil sykavě napovídat a v sále se ozval první smích, ovšem neočekávaný a na nesprávném místě. Učitel češtiny na něj výhružně sykal zpoza portálu.

„Tak co kdybychom si to tak zkusili?“ řekl místo něj Huráb.

„To by bylo fajn,“ vydechl Hlavatý, ale pak se konečně vzpamatoval a jakž takž scénku dohráli. Ohlásili baletní výstup tří žaček ze IV.B a vrátili se za scénu.

„Málem jsme to zvorali, co je?“ řekl Huráb.

„Soustřeď se laskavě, Hlavatý!“ žádal učitel češtiny.

„Odkud -odkud jsou… ti černoši tam…?“ zeptal se Hlavatý koktavě.

Učitel řekl, že jsou to hosté patronátního závodu ze spřátelené země.

Po besídce se tleskalo a Hlavatý s Hurábem se klaněli; učitel je vzal sebou na setkání se zahraniční delegací. Černoši potřásli Hlavatému rukou, větší a starší černoch měl tak obrovskou dlaň, že se v ní Hlavatého tlapka docela ztratila, ale evidentě si dával pozor, aby příliš nestiskl. Černoška se na Hlavatého zubatě usmála a narovnala mu motýlka; Hlavatý se díval na černou kůži, tajemně mizící v rukávech a límci květovaných šatů, při tom přemítal, zda vypadají černošky bez šatů stejně jako Frau Klimeš, jen v jiném barevném provedení, anebo jestli je to jinak. A pak ho napadlo, že mu černoši možná mají něco sdělit, jako tehdy pánové z černého auta, vzkaz od dědečka nebo tak nějak, nemohla být náhoda, že přišli právě na jeho besídku, tolik černochů zase není.

Vzpomněl si na gramodesku s Kateřinou ze Zlaté zátoky. Ležela doma, v potrhaném papírovém obalu a byla už pěkně obehraná, skoro se to nedalo poslouchat a asi by ani nemělo smysl jít domů a těm černochům ji přehrát, i když by to bylo asi zjednodušilo předání jejich tajné zprávy…

„Hlavatý, no, držel se,“ řekl ředitel, „moc ti to sice nepomůže, ale pokusím se. A teď koukej pořádně besedovat s našimi hosty!“

Sesedli se do kruhu a učitel češtiny přinesl z výčepu bedničku žluté limonády s patentním uzávěrem. Hlavatý se nikoliv náhodou ocitl hned vedle černošky, musel kvůli tomu předběhnout tlumočníka. Posadil se co nejblíž k ní, tak blízko, až ucítil zvláštní kořenné pižmo, kterým voněla, byla to divná vůně a asi nebyla každému příjemná, pomyslel si Hlavatý, ale jemu se z ní točila hlava. Když černoška sáhla po láhvi limonády, přiskočil, láhev vzal, prudce otevřel a postříkal se, ale jen se usmál a láhev jí podal, uklonil se při tom přehnaně a viděl, že se černoška zasmála. Byla tlustší, než dědečkova Daisy a víc se potila, ale byla také krásná, prsa se jí tak pěkně dmula pod květovanou látkou! Tohle byla jeho vlastní Kateřina ze Zlaté zátoky, měla jen silnější nohy, hlavně ve stehnech a zlaté prsteny na baculatých prstech a dlaně měla také růžové… Velmi toužil se jí nějak zajímavě dotknout, ale jak?

„Tak nám pověz, hochu, co víš o boji lidu černí Afriky,“ vybídl Hlavatého učitel češtiny. Hlavatý se zarazil, až dosud se v žádné hodině o boji lidu Afriky nemluvilo, ale bylo jasné, že nějaký boj tam bude. Hlavatý vstal, najednou měl srdce až v krku, ale černoši se na něj přátelsky zubili. Ten veliký dokonce přiložil ruku k uchu. Hlavatý mlčel a černoška patrně postřehla, že má trému a vzala ho za ruku; kupodivu měla tlapku úzkou a trochu vlhkou, Daisy nepřipomínala. Kořenný pach stoupal Hlavatému do nosu.

„No tak,“ pobízel ho ředitel, „dělej, jindy máš řečí jak opice…“

Černoši si šeptali, překladatel z nouze zřejmě překládal černošce i ty pedagogické pokyny, protože se zasmála a řekla:

„Monkeys do not speak.“

Hlavatý také nemohl mluvit, nejvýš koktat a pak pochopil, že nad svými slovy nemá žádnou vládu, že se budou řinout sama a prozrazovat jeho nejtajnější myšlenky.

„No tak!“ zahrozil ředitel prstem a bylo to jen zdánlivě přátelské.

„Učíme se,“ začal Hlavatý, „že černošky – totiž černý lid – černošky jsou všude krásné, všude, na každém místě…“

Překladatel nechápal to „všude“.

„Chtěl jsi říct po celé Africe?“ zeptal se.

Ale Hlavatý jen zavrtěl hlavou. Černoši se usmívali, překladatel rychle cosi brebentil, černoška pustila Hlavatého ruku a zakryla si tvář, asi aby nebylo vidět, jestli se směje nebo jak se tváří. Ředitel zvážněl a stáhl Hlavatého zpátky na židli.

„Ale já to myslel… já myslel…“ řekl ještě Hlavatý zbytečně a posadil se. Krev mu bušila až v uších. Ale pozor – opravdu ho černoška vzala zase za ruku, sama od sebe, když si zase sedl vedle ní? Bylo mu, jako kdyby slyšel znít tamtamy.

„Jsme rádi,“ přeložil pak překladatel poslední slova náčelníkova (Hlavatý se rozhodl, že ten velký bude nejspíš náčelník), „že jsme se seznámili s vaší skvělou školou a vašimi velmi zajímavými žáky. Budeme o tom doma vyprávět.“ Zatímco náčelník mluvil, uvědomil si Hlavatý, že teď má poslední možnost se černošky dotknout, protože pak všichni vstanou a odejdou; a tak, dívaje se s úsměvem přímo na ředitele, jakoby mimovolně položil ruku na černoščino mohutné stehno. Pod květovanou látkou bylo stehno tuhé a teplé, ale jinak se na omak nelišilo od jiných lidských údů, kterých už měl příležitost se dotknout. Černoška nijak nereagovala, buďto si ani nevšimla, anebo to pokládala za projev Hlavatého dětské příchylnosti.

Vstali a loučili se. Náčelník mu stiskl opatrně ruku, druhý černoch, který měl na nose zlaté brýle, mu jenom zdálky zamával a černoška ho pohladila po tváři, na zlomek vteřiny ho znovu ovanula vůně tropického lesa.

Když opouštěli lokál, zaslechl Hlavatý, jak se ředitel školy obrátil na učitele češtiny polohlasem:

„Hele, Bárto, že ale mají ti negři přece jen nějaké cizí pižmo, co?“

Hlavatý zakašlal, a učitel češtiny se zasmál. Ve dveřích Hlavatého zastavil, našpulil rty a tiše řekl:

„Poslyš, Hlavatý, jaks to myslel, když jsi říkal, že černošky jsou všude krásné? No jak?“

„Já… jak…“ zaváhal Hlavatý, „no já jsem myslel, že jsou prostě všude krásné, jak jsem to říkal…“

Učitel se ušklíbl.

„I na zadnici, co?“ řekl nečekaně normálně.

Hlavatý si uvědomil, že to bylo poprvé, co s ním někdo mluvil jako s mužem. Překvapilo ho, že to je zrovna učitel češtiny a tak neuměl dost rychle odpovědět. Chtěl říci: Ano, pane učiteli, na zadnici, tam zvláště!, ale měl strach, že by mu to Kateřina ze Zlaté zátoky možná neodpustila.

„Jo,“ řekl dále učitel češtiny s pohledem upřeným někam daleko před sebe, „ta měla nádhernou prdel… Ale to jsou všechno jenom naše marné středoevropské sny. To se nám všem jenom zdá. Běž už.“

5.

Co mě vlastně nutí, přemýšlel Hlavatý, abych myslel na černou kůži? Zvědavost? Jenom? A myslím já opravdu jenom na černou ženskou kůži, anebo ve skutečnosti na něco jiného, co je za tím? A jak mám vůbec rozpoznat, co je důležité a co důležité není, když mi všechno připadá stejně důležité? A hlavně, koho se vůbec mám zeptat?

Hlavatý a jeho spolužák Pavel stáli ve dveřích bytu, dívali se nejistě na otce své spolužačky Nadi, které je několik dní předtím pozvala, aby se přijeli na sobotu a neděli podívat. Ve městě, řekla, bude cosi jako ples a účinkovat bude jedna nová pražská skupina, která prý hraje báječnou hudbu, podobně jako stanice Radio Luxemburg, vysvětlila jim Naďa, kapela se jmenuje Exotic nebo Olympic nebo Erotic, nějak tak. Přijeli, ale Naďa nebyla doma a ukázalo se, že tatínkovi nic neřekla.

„No pojďte dál,“ řekl její pomenší, proplešatělý tatínek unaveně. Viděli za jeho zády na psacím stole album se známkami a velikou lupu. Byl to filatelista. „Někam si sedněte, ona Naďa snad každou chvíli přijde. Že se ani nezmínila…“

Hlavatý a Pavel se usadili na gauč, vedle stál květinový stolek a na něm plno kaktusů, asi dva kvetly. Zřejmě to byla další vášeň Nadina tatínka. Ten se na ně podíval a pak otevřel prostřední díl příborníku, uvnitř stála osamělá láhev červené tekutiny.

„To je moje vlastní,“ řekl a naléval do skleniček. „Dejte si.“

Bylo to rybízové víno a bylo teplé. Také mělo hnusnou chuť. Pavel o sobě tvrdil, že pije všechno a všude a proto sklenici vypil, Hlavatý využil chvíle tatínkovy nepozornosti a nalil svou sklenici do květináče s největším kaktusem. Ten aspoň nekvetl.

„Tak vy jste s Naděnkou ve stejné třídě,“ vzdychl tatínek. „Ona mi o vás jistě už vyprávěla. Jsme sami, to není dobré a s děvčaty v jejím věku je to vždycky těžké, myslím, ale Naďa je nadaná.“

„Jo, tak to je,“ řekl Pavel.

Pavel nějaký čas s Naďou chodil, snad věděl, o čem mluví. Hlavatému se líbila, ale nikdy se o nic nepokusil.

„Určitě je nadaná,“ řekl ještě Pavel.

„A vaši rodiče jsou čím?“ ukázal tatínek prstem na Hlavatého.

„Maminka,“ pravil rychle Hlavatý, který se tak lekl, že málem vstal, jako kdyby ho vyvolali, „jezdí se zeleninou a tatínek, ten… umřel.“

„Tak se zeleninou,“ opakoval zamyšleně Nadin otec, „se zeleninou, no to je jistě zajímavé, to se musí, a tatínek zemřel a vy studujete, jak to maminka utáhne?“

„Nemá to lehké“, řekl Hlavatý neupřímně.

„A vy studujete s Naděnkou?“

„Jo a ne,“ odpověděl Hlavatý, „Naďa je na designérském, já dělám keramiku, a tady Pavel…“

„Vyliž mi prdel,“ zašeptal Pavel.

„Pavel bude geniální malíř a tak studuje dekorativní malbu,“ zakončil Hlavatý s odporně vlezlým úsměvem a spolužák ho za to bolestně nakopl do holeně, „zatímco keramika, to bude vždycky jen nádobí.“

„Aha,“ řekl tatínek, „vlastně to jsou hrnce a tak, že?“

„Ano, hrnce,“ souhlasil Hlavatý.

„Bože, to je kokot,“ zasténal Pavel, „jak se mu mohla narodit?“

„Hmm,“ zamumlal Nadin tatínek, „hrnce… No ano. Leccos se změnilo. Třebas tady u nás. Máme nad městem zámeček, renesanční… Byli jsme na něj vždycky hrdí. Nejprve tam byla skládka obilí, pak cementu, potom po rekonstrukci tam teď studují různí cizinci. Učí se na zámečku česky, pořád sem jezdí noví a noví, střídají se podle toho, která země se s námi právě spřátelila…“

V jeho hlase zněl jakýsi divný hněv. Co mu ti cizinci udělali? Hlavatý se podíval na album a viděl, že obrovská lupa zvětšovala tvář jakéhosi státníka na temně červené známce a podle rysů šlo o černocha. Něco v něm zpozornělo. No ano, byl to černoch…

„Sbíráte známky z Afriky?“ zeptal se Hlavatý.

„Kdo vám to řekl?“ vybafl tatínek.

„Já jen -“

„To není pravda!“ zvyšoval tatínek hlas. „Já sbírám jenom Evropu! Já nestojím vůbec o Afriku! Ne! Evropu a kytky! Mám všechny kaktusy, které kdy Evropa vydala. To nemá nikdo! Na Afriku kašlu! Moje sbírka je tematická!“

Museli vypít ještě sklenici teplého rybízového vína. Pak se konečně objevila Naďa, blondýnka s vlasy staženými dozadu a svázanými sponkou ve tvaru berušky do koňského ohonu. Měla tenký rolák a pod ním jen špičatou podprsenku. Hodila kabelku na zem a klesla do křesla. Hlavatý viděl, že spolužák Pavel se hloupě usmál – a pak mu došlo, že tenhle výlet se konal proto, aby se Pavel znovu sešel s Naďou. Začal se nenávidět, že na takovou úlohu přistoupil. Jenže bylo pozdě.

„Už jsem vás vůbec nečekala,“ řekla Naďa. „Totiž, já jsem vás vůbec nečekala, poněvadž jsem na vás úplně zapomněla. Táta vám dal rybízové víno? To nepijte, nebo vám bude strašně špatně, jako každýmu. I jemu je vždycky z toho vína zle, ale má ho rád. Kde spíte? Vlastně, když jsem vás pozvala, vy myslíte, že budete spát u nás… Nakonec, je to jedno. Tak ano, budete…“

„Počkej a kde,“ zaprotestoval slabě její otec. Dcera ho evidentně vůbec neposlouchala.

„Můžete spát v tomhle pokoji. Je tu jeden gauč a koberec. Hodíte si desetníkem?“

Pavel se nervozně zavrtěl.

„Naďo,“ řekl, „ale…“

„Půjdete na tu tancovačku?“ zeptala se Naďa.

„Kvůĺi tomu jsme přece přijeli,“ řekl Pavel.

Hlavatý polkl. Tušil něco nepříjemného. Zároveň věděl, že tomu nemůže zabránit. Tatínek se tvářil, že má stejné pocity.

„Aha,“ řekla Naďa, „to mě taky mohlo napadnout. Bude to určitě skvělý. Teď si nemůžu vzpomenout, jak se ta kapela jmenuje. Neříkala jsem vám to? Limerik nebo…“

„Olympik nebo Exotik,“ napověděl Hlavatý.

„Jo,“ vzpomněla si Naďa. „Jsou z Prahy a měli už spoustu průserů, takže to bude určitě fajn. Zpívá s nima nějakej Kaplan a já mám ráda saxofonistu, kterej se jmenuje Růžek. Nebo Blodek? Eddy říká, že hrajou moc dobře…“

„Eddy,“ vzdechl její tatínek.

„Už to vypadalo,“ pokračovala, „že místní pičusové tu zábavu zakážou, ale podle smlouvy by museli platit, tak to radši povolili. Hele, jdu tam s jednou kamarádkou, je praštěná, ale dobrá…“

„Oukej,“ řekl Pavel, „aspoň se má Hlavatý s kým bavit.“

Naďa si ho změřila s pokrčeným nosem.

„Aby ty ses měl s kým bavit, vole,“ pravila. „Hele, znáte etiopský výraz údivu?“

Tatínek táhle zachrčel, jaksi na protest. Pavel zavrtěl hlavou. Hlavatý se usmál. Naďa se předklonila, vyplázla růžový jazyk a stočila do ruličky a vykulila oči.

„Tchm,“ vydala zvláštní, napůl zvířecí zvuk, „tohle byl výraz údivu nad něčím, co se nám líbí, a tohle je zase výraz údivu nad něčím, co se nám vůbec nelíbí…“

Jazyk povyplázla, vyvalila oči, špičku jazyka nechala mezi stisknutými zuby a pokrčila nos.

Tatínek vypil na ex svoje rybízové víno a chtěl nalít i chlapcům, zřejmě, aby měl důvod dolít sám sobě. Pavel zakryl skleničku dlaní, ale Hlavatému bylo tatínka líto a nalít si nechal. Nakonec mu bylo líto i toho nešťastného vína, které se nepovedlo podobně jako vztahy v tomto domě. Posunul svou skleničku k tatínkovi a usmál se.

„Ale nemusíte,“ řekl tatínek podezřívavě, „jestli nechcete…“

„Opravdu si rád dám,“ odpověděl Hlavatý.

Naďa vstala a srovnala si sukni kolem kulatých kolen. Hlavatého ještě nikdy nenapadlo, že spolužačka Naďa je vlastně hezká, přitažlivá dívka. Teď si to uvědomil a bylo mu to také líto, ani nevěděl, proč vlastně.

„Mládeži,“ řekla Naďa vesele, „teď mám něco důležitýho, uvidíme se na tom candrbálu.“

Hlavatý a Pavel se za ní dívali z okna. Dole před domem obcházel vysoký ramenatý černoch ve světle, spíše jasněmodrém obleku, růžové košili a jasně zelené kravatě. Vypadal jako obrovský papoušek. Něco si zřejmě prozpěvoval, občas udělal taneční krok a taktoval si obrovskýma rukama. I on měl bělma namodralá a růžové dlaně. Tak to je zase jeden z tvých bratříčků, Káčo ze zátoky barvy zlata. Ale kde má, sakra, nějaké sestřičky? Kde jsou?

Pavlovi klesla brada a pozoroval scénu s otevřenými ústy. Ramenatý černoušek objal Naďu, naklonil se k ní a bylo vidět, že jí olízl ucho. Pak ji odváděl, objímaje ji kolem boků a vzhledem k jejímu účesu a kulatému zadečku to vypadalo, jako kdyby si vedl shetlandského poníka.

„Já přece nejsem žádný rasista,“ řekl za Hlavatého zády Nadin tatínek a plivl zuřivě do květináče s kvetoucím kaktusem, „ale přece jsem si nezasloužil, aby se mi z dcerky stala kurva.“

„Možná ho má ráda,“ řekl Hlavatý. „Určitě za to nebere peníze.“

Tatínek se na něj podíval, jako kdyby byl nějaký hnusný hmyz.

„Ale kvůli čemu ho má ráda,“ udělal prstem tečku do vzduchu, „o to kráčí!“

Hlavatý ho nepochopil. Noc to byla horká, vlastně letní, jaksi nevhodně teplá, neslušně, sprostě, jako kdyby kdekomu radila, aby se vykašlal na ostatní, aby žil přímo a v džungli.

6.

Ovšem tancovačka na zámku skončila rvačkou. Zámek byl barokní, nikoliv renesanční, jak myslel Nadina tatínek, avšak stejně kamenný a tak v sále panoval příjemný chládek. Pražská kapela hrála výborně, pokud to Hlavatý, který neměl hudební sluch, mohl posoudit. Pořadatelé neklidně přešlapovali po stranách sálu a na chodbách. Naďa stále tančila s Eddym; Hlavatý se na ně díval s potěšením. Tancovali dobře, přesně, sehraně, s chutí a humorem, jako lidé, kteří se dokonale znají. Byla v tom i erotická provokace, ale setřená a jakoby unavená, jako vzpomínka na něco, co se nedávno přihodilo. Ostatních si ti dva moc nevšímali.

Spolužák Pavel se tiše opíjel a tak Hlavatý musel bavit dívku, kterou Naďa přivedla sebou, černovlasou a snědou Sašku. Saška byla tmavá, drobná, prsatá, kouřila jednu cigaretu za druhou a vždycky, když kapela dohrála písničku, netleskala, ale dupala a pískala. Muzikanti se na ni smáli a také jí mávali. Učila Hlavatého správně tančit, každý sám, proti sobě, nedotýkat se, to když se hrálo rychle, ale při ploužácích se jen pohupovat v tom nejtěsnějším objetí. Hlavatému se to líbilo, protože se k němu Saška tiskla tuhými ňadry.

„Myslel jsem,“ řekl Hlavatý, když se vrátili ke stolu, „že pískání je projev nesouhlasu…“

„Mejbí,“ řekla Saška. „Ale možná na opeře, nebo když to hraje dechovka. Na bigbítu se píská. A dupe.“

U stolu seděla Naďa černouškovi na klíně.

„Už všecko utratil, drahoušek,“ řekla pyšně. „Má dost vysoký stipendium, ale nikdy mu nevydrží. Kupte mu, kluci, jedno pivo. Ale nekupujte mu ani víno, ani kořalku, protože to on nesnese. Má to na něj špatný vliv.“

Zdálo se, že Eddy rozumí sotva polovině toho, co o něm Naďa říkala. Usmíval se na ni zamilovaně a v černé tváři mu zářily nádherné bílé zuby. Bělmo očí vyhlíželo jako půlměsíce.

„Viď, čumáčku,“ řekla Naďa.

„Ne čuráček,“ zavrtěl Eddy hlavou.

„Vidíte?“ zachechtala se Naďa. „Učí se tady česky, chudinka. Musí totiž umět česky, aby se mohl stát důstojníkem. Cvičiště mají za městem v bažantnici. Učí se všechno možné, bomby a tak. Určitě se to nesmí nikomu říkat, viď, Eddy..?“

Eddy se přívětivě zašklebil, naznačil hod granátem a napodobil explozi.

„Šup, bim a bác,“ řekl.

Naďa na něj stále sahala, jednou ho pohladila po tváři, pak se držela jeho lokte, ohmatávala pod látkou mohutný biceps, pak zase zkoušela jeho silné stehno.

„Eddy má kolem stehna přesně tolik, co já mám kolem pasu,“ oznámila jim hrdě. „Ach, čumáčku, proč nefasujete nějaké lepší šaty?“

„Šaty moc dobrý,“ usmál se černoch.

„Je to miláček,“ řekla Naďa.

Hlavatý cítil i přes cigaretový kouř pach Eddyho potu. Přesto, že to už bylo opravdu velmi dávno, vzpomněl si na lýtka slečny Pattersonové. Někdy se přece musím dočkat, pomyslel si. Pak šla Naďa se Saškou na záchod a Eddy zůstal u stolu, podepřel si bradu rukama a pozoroval sál. Černoši tam byli ještě nejméně čtyři, také několik Arabů; dívky, které s nimi seděly nebo tančily, byly zřejmě všechny domácí. Když se na ně díval, Hlavatý si uvědomil, že Naďa je v celém zámeckém sále nejhezčí.

„Pardon, Eddy,“ obrátil se na zamyšleného černocha. „Můžu se na něco zeptat? Možná to bude divné, ale…“

„Ty ptej,“ usmál se Eddy.

„Já, totiž, jak bych to jenom řekl,“ Hlavatý najednou nenacházel slova, kterými by správně vyjádřil otázku, podstatu otázky, totiž touhu; tušil, že tak nejasnou touhu lze vyjádřit jen hudbou anebo psím vytím. „Totiž, chtěl jsem se zeptat, jestli tu nejsou taky nějaké holky, černošky, myslím…“

Hlavatý spatřil, jak se široká a vlastně nečitelná Eddyho tvář mračí, bílé zuby zmizely za plnými pysky a koutky nedůvěřivě poklesly. Připomnělo to etiopský výraz údivu, který odpoledne předváděla Naďa. Ale couvnout už se nedalo.

„Proč ty černošky?“ řekl Eddy pomalu.

„No, abys mi rozuměl,“ vysvětloval Hlavatý, „mně se černošky strašně líbí, kůže, ruce, oči, už strašně dlouho a chtěl bych někdy… Měl jsem takovou gramodesku a tam…“

Spolužák Pavel udiveně vzhlédl od sklenice rumu, do které se díval.

„Ty svině rasista,“ vykřikl Eddy. „Ty by chtěl naši holku! Prase!“

„Chtěl,“ řekl Hlavatý. „Ty taky s Naďou… Na tom není nic špatného.“

Eddy už ale neposlouchal, neboť se prostě jen rozmáchl a dal velikou černou rukou Hlavatému ránu do nosu, po které vytryskla krev.

„Svině rasista!“ volal při tom.

Hlavatý se sklonil nad stůl, krev z nosu mu kapala do zbytku piva a na ubrus z umělé hmoty. Nestačil ani zahlédnout, že všichni cizinci v sále vyskočili. Hlava mu třeštila, ale aspoň zoufale opakoval:

„Ty jsi mi nerozuměl…“

Pak už šlo všechno velmi rychle a zmateně. Pavel vstal a rozbil Eddymu o kudrnatou hlavu půllitr; vytryskla krev a Eddy ho srazil pod stůl. Byly slyšet různé hlasy a mnoho událostí se slilo v jedinou. Nějaká žena volala, že má zničené šaty, někdo křičel o pomoc, pořadatel hulákal, že má být klid a kdosi Hlavatému podrazil zezadu nohy. Několik sekund nato se už prali všichni. Hlavatý zaslechl praskot lámaných židlí, jedna se mihla nad Eddyho hlavou, kdosi řval něco o drzých bakeliťácích. Hlavatý chtěl odstrčit někoho, kdo ho přirazil k hraně stolu, ale dostal ránu mezi oči, ztratil rovnováhu, octl se pod stolem, kde viděl jen dívčí nohy, růžové kalhotky, nohy kopaly kolem sebe, asi to byly Nadiny nohy, ale neměl čas se přesvědčit. Pak se ozvala nejprve siréna, pak píšťalky a pak přišla policie.

7.

Ze školy Hlavatého vyhodili po velmi krátkém vyšetřování. Nedokázal vysvětlit, že sice rvačka u něj začala, že ho Eddy napadl, ale jinak že Hlavatý bojoval na straně černochů; když se ho ředitel ponuře otázal, jak si to vlastně představuje, pokrčil Hlavatý jenom rameny.

„Nijak,“ řekl.

Spolužák Pavel zůstal ve vyšetřovací vazbě. Asi měsíc se Hlavatý pak potuloval po městečku, dokud mu naprosto nedošly peníze. Chvíli uvažoval o tom, že si sežene nějakou práci, ale ukázalo se, že je to těžší, než si představovala. Ve městečku se všichni znali a každý slyšel o jeho příběhu, každý slyšel ale něco jiného. Takové místo, o jaké stál, zůstat někde v knihovně nebo v teplém a tichém skladu, kde by si mohl číst, pro něj nebylo. Zajel dvakrát do krajského města, pokaždé autostopem, protože nechtěl vyhazovat poslední korunu za vlak. Ale ani tam žádné zajímavé místo neobjevil; zato zahlédl na nároží plakát té bigbeatové skupiny, která hrála na zámeckém plese a okamžitě si vybavil červenou barvu krve na černé Eddyho kůži a udělalo se mu zle. Vzpomněl si, jak bylo Eddyho tělo bezvládné, když ho nakládali na nosítka a musel se opřít čelem o stěnu a zvracet. Lidé ho obloukem obcházeli. Bylo mu zle ještě v antikvariátě, kde prodával knihy.

Antikvář byl stařík se zlatými brýlemi, zřejmě obchodoval knihami celý život; Hlavatý se mu na první pohled nelíbil.

„Musím mít adresu,“ řekl.

„Jmenuju se Hlavatý,“ řekl Hlavatý.

„Studente,“ řekl antikvář, „proč to prodáváte? Ty knížky už nikdy nikde neseženete. Obě dvě jsou prvotisky. Nezvalovy prvotisky. Dám vám padesát korun, co to je? Nechcete se rozmyslet?“

„Nechci,“ odpověděl Hlavatý. „Chci těch padesát korun.“

„Nemáte rád Nezvala?“ potěžkal antikvář obě knížečky.

„Něco ano, něco ne,“ řekl Hlavatý. „Prostě už to nechci mít. A taky myslím, že by za to mělo být víc, než za obyčejnou knížku.“

Zatímco antikvář vyplňoval nějaký papír, prohlížel si Hlavatý regály. Vedle stolu s novými nákupy byl stojan a na něm desky s grafikami, v jedněch menších objevil asi deset starých uměleckých fotografií s nečitelným podpisem. Všechny fotografoval tentýž autor. Zalistoval v nich a srdce se mu málem zastavilo: čtvrtá v pořadí byla fotografie nahé černošky na secesní pohovce, za ní umně aranžované závěsy a ručně malovaná africká krajina. Obrázek nebyl pornografický, ačkoliv černoška měla dost odvážně roztažené nohy – foto bylo natolik temné, že nic neprozrazovalo. Černoška se tvářila zamyšleně, vážně a dívala se jaksi tázavě do objektivu, snad chtěla vědět, jak dlouho to ještě potrvá.

Hlavatý vyndal foto z desek a vrátil se k pultu. To není náhoda, pomyslel si. To prostě nemůže být náhoda.

„Vědí o tom vaši rodiče?“ zeptal se ho antikvář.

„O čem?“ podivil se Hlavatý.

„Že prodáváte ty knihy.“

„Snad nejsem u výslechu…Jsem sirotek,“ řekl Hlavatý. Obrátil fotografii a na jejím rubu objevil tužkou psanou cenu – padesát korun. „Vezmu si… vezmu si tohle…“

„Tohle?“ vzal antikvář fotku do ruky, „to je z pozůstalosti po zdejším malíři panu Tomášovi… Padesát korun – nic vám nezbude.“

„Nevadí,“ řekl Hlavatý. „Poslyšte, nebylo by v tomhle krámě pro mě zaměstnání? To by mě bavilo, prodávat a nakupovat kníhy.“

Antikvář pokrčil rameny.

„O tom nerozhoduju,“ řekl. „Ale možná ano. Je tu ale strašně nízký plat, mladíku. Musíte se obrátit na ředitelství podniku.“

„Jsem jen poloviční sirotek,“ řekl Hlavatý.

Nakonec dal Hlavatému vedle fotografie ještě třicet korun, Hlavatý si dal vedle v hospodě guláš a napsal dopis, ve kterém žádal o zaměstnání v antikvariátě. Když vhodil obálku do poštovní schránky, uvědomil si, že v krajském městě nemá ani kde bydlet. Rozhodl se, že ten most přejde, až se k němu dostane a zavolal matce; ještě nic nevěděla a tak jí řekl, že jeli se školou na výlet do krajské galerie.

Na zpáteční cestě neměl u silnice štěstí. Poprchávalo, jezdilo jen málo aut a ještě ke všemu se silnice o několik kilometrů dál, kam se mu nechtělo chodit pěšky, rozdvojovala a oba vozy, které mu zastavily, jely jiným směrem, než potřeboval. Pak dostal nápad: napsal kusem křídy na svou aktovku jméno městečka, kde byla škola a kde zatím pořád bydlel v podnájmu a připsal k tomu Děkuji. Vypadalo to, že nápis pomohl – takřka okamžitě zastavila volha. Za volantem seděl tučný chlap v šedém obleku s vysokými kouty ve vlasech nejasné barvy.

„Díky, šéfe,“ řekl Hlavatý, když se posadil vedle řidiče.

„Neděkuj,“ řekl šofér. „Pamatuješ si mě?“

Hlavatý si ho prohlédl a zjistil, že si ho skutečně pamatuje: byl to kapitán Sboru národní bezpečnosti, místní velitel. Jednou přednášel na škole cosi o civilní obraně a Hlavatý byl vykázán z místnosti, protože vyrušoval.

„Taková drzost,“ řekl kapitán. „Ještě si to napíše na aktovku, jako objednávku nebo co!“

„Na tom přece nic není,“ namítl Hlavatý. Rozhodl se, že je mu všechno jedno. „Aspoň nezastavujou řidiči, co jedou někam jinam.“

Kapitán nebyl zvyklý, aby se mu odmlouvalo.

„Já nevěřím svým uším!“ křikl. „Pamatuj si, že já tady takové svinstvo trpět nebudu! Já ne!“

Hlavatý se divil a nikoliv hněval a to ho překvapovalo. Bylo to ale zábavné.

„Co nebudete trpět?“ zeptal se shovívavě.

„Abyste mi tady obtěžovali řidiče!“ houkl kapitán.

„Stopem jezdí spousta lidí,“ řekl klidně Hlavatý. „Psali v novinách, že je to normální…“

„V novinách ať si píšou, co chtějí,“ brunátněl kapitán. „U nás se žádným stopem nebo co jezdit nebude.“

„Jak to myslíte, u nás?“ zajímal se Hlavatý. „Máte na mysli republiku anebo jenom městečko?“

„Tady mám já zodpovědnost, a tady se nic takového provozovat nebude!“

Hlavatý měl dojem, že by kapitán rád bouchl pěstí do stolu, ale ve voze nebylo do čeho udeřit, kromě Hlavatého, samozřejmě. Proto aspoň tiše dodal: „A basta…“

Kapitán to přeslechl.

„To je jedna věc,“ řekl o poznání klidněji. „A druhá věc, proč se mi hodí, že jsem tě načapal.“

„Jak to načapal? Při čem?“ divil se Hlavatý.

„Tebe vyhodili ze školy, nelži.“

„Nelžu.“

„Já vím, proč tě vyhodili.“

„Nedokázal jsem jim vysvětlit, jak to bylo.“

„Mně bys to taky nevysvětlil! Co znamená to příživnictví?“

„Přemýšlím, co budu dělat,“ odpověděl Hlavatý. „To přece není tak snadné, najít si odpovídající práci. Co byste dělal na mém místě vy?“

Kapitán užasl.

„Já na tvém místě? To snad…“

„Kdyby vás vyhodili od policie…“

„To je vyloučeno!“

„No kdybyste třeba… Jenom jako, kdyby. Co byste dělal?“

„Samozřejmě bych šel okamžitě a požádal o nějakou práci! V žádném případě bych se nepovaloval jako parazit jako ty! Víš, že je to trestné?“

V zatáčce skřípaly gumy. Volha jela příliš rychle, kapitán v ráži šlapal na plyn. Hlavatý přemýšlel: bylo možné, že se ten dospělý pán opravdu kvůli takové věci hněval? Vždyť jeden o druhém nic nevěděli… Neznali se…

„Vy mně vůbec neznáte,“ řekl nahlas.

„Takové jako jsi ty,“ odfrkl policajt, „znám zatraceně dobře.“

„Ne,“ odporoval Hlavatý. „Vůbec ne.“

Kapitán zastavil auto, vypnul motor a obrátil se k němu. Hlavatému se zdálo, že vidí v prázdném prostoru mezi kapitánovýma očima a zadní kostí lebky plovat násilí, nejspíš facku. Připravil se na ni, ale policajt se jenom ušklíbl. Hlavatý spustil ochrannou ruku a rozhodl se, že aspoň neuhne pohledem. Zkusil napodobit pohled, který viděl na fotografii ve sportovním časopise: dva velicí černí boxeři tam stáli před zápasem proti sobě v ringu a dívali se jeden na druhého, s upřenou tichou nenávistí zkoušeli odhadnout, který z nich zabije toho druhého. Hlavatý tu fotku dlouho nechával v knihách jako záložku, koneckonců to byli bratři Kateřiny Zlatozátočné. Tolikrát snil o tom, že s ním ti dva chodí jako osobní stráž, tiše o krok za ním, mlčenlivě a poslušně a kdykoliv jim řekne, dají někomu přes hubu, klidně, bolestně a neosobně.

„Ale znám,“ řekl kapitán výhružně. „Dobře vás znám.“

Ačkoliv černí boxeři nepřicházeli, zavrtěl Hlavatý odhodlaně hlavou. Jen s pohledem ale nevydržel a podíval se na zelenkavý kobereček,kterým kapitán volhu vyzdobil. Až se strachy pomočím, řekl si, aspoň si to ten kobereček odnese.

„Vůbec nás – takové jako jsem já – neznáte,“ řekl. „Protože jste o nás slyšel jenom samé nesmysly.“

„Znám,“ řekl kapitán a skoro už vrčel.

„Neznáte,“ opakoval Hlavatý.

Kapitán se přes něj naklonil – Hlavatý ucítil pach jeho potu, mnohem nepříjemnější, než pot Eddyho a pak ještě pach něčeho proti molům – otevřel dveře a zvenčí dýchl do volhy čerstvý vzduch.

„Ven,“ řekl kapitán. „Vypadni. Se smrkáči nediskutuju. Půjdeš pěšky.“

„Ani mě nenapadne,“ odpověděl Hlavatý cizím hlasem. „Nemáte mi co poroučet, nejsem váš příslušník. Postavím se u silnice, napíšu si na aktovku, kam jedu a někdo mě sveze.“

„Ven!“ zařval kapitán.

Hlavatý už vysunul jednu nohu z volhy, ale pak se přece jen obrátil a umíraje skoro děsem z toho, co ho napadá a co prostě říct musí, se usmál na kapitána a pravil:

„A co kdybych vám přidal na benzin?“

Místo očekávané facky a řevu se ale kapitán náhle zasmál, vtáhl ho dovnitř a zabouchl zase dveře. Zavrtěl ještě hlavou a pak nastartoval.

„To je tedy opravdu neuvěřitelná drzost,“ řekl před sebe. „To si ještě nikdo nikdy nedovolil. Ty… ty mě taky neznáš. Kdyby mě vyhodili od SNB, asi bych si hodil mašli… Jo. Tak by to bylo.“

Hlavatý věděl, že by měl v tomhle okamžiku raději mlčet, ale puzení bylo silnější než on. Vědom si vítězství, pípl:

„Já jsem ale taky nepředstíral, že vás znám.“

Kapitán mu zakroutil uchem. Bolelo to, ale ne přehnaně. Chvíli jeli mlčky a pak mu policajt nabídl cigaretu, kterou si Hlavatý vzal, ačkoliv jinak nekouřil. Snažil se nekašlat.

8.

Uniforma Hlavatému neslušela. Nehodila se k němu. Nejprve se mu v kasárnách nelíbilo a on se nelíbil kasárnám. Povolávací rozkaz obdržel asi týden poté, co vystoupil k všeobecnému gaudiu před školní jídelnou přímo z policejní volhy a pozdravil kapitána slovy Tak ahoj. Tentýž den dostal také odpověď z ředitelství knihkupeckého podniku, v dopise mu sdělovali, že by mohl nastoupit jako pomocník vedoucího prodejny starých knih od příštího měsíce. Hlavatý si pomyslel, že se kapitán patrně poněkud přičinil – stačilo mu k tomu jen zvednout telefon, stejně se na okrese všichni znali. Ale nepokoušel se protestovat a vlastně ani nelitoval. Všechno hledání, rozhodování a nalézání se prostě jenom o dva roky odkládalo a aspoň nemusel přemýšlet, co si teď počít s životem i s tou hloupou touhou.

Narukoval (s fotografií nahaté černošky v kufříku) do hnusně vlhkého bývalého kláštera, jednotka se první rok nejmenovala Pomocný Technický Prapor a vojáci už nebyli Pétépáci, ale jednotliví důstojníci, ale zejména obyvatelé zpustlého pohraničního městečka jim tak stejně občas ještě ze zvyku říkali. Až později pochopil, že jako vyloučený student se špatným posudkem narukoval k jakémusi z hlediska generality podřadnému oddílu, vlastně spíše stavební firmě v uniformách. Vojíni sami – zvláště ti, kdo přejmenování zažili – byli uraženi, že přišli o černé výložky, které z nich dělaly něco jiného, než obyčejný kanonenfutr.

Hlavatý si původně představoval celou vojenskou službu jako jistý druh skautingu pro dospělé, táboření v přírodě, tělocvik a střelecká cvičení, představa se ale rychle ukázala jako falešná; nejprve prošel takzvaným přijimačem, tříměsíčním obdobím stráveným v kasárnách a na dvoře, ostřihali je skoro dohola a celé hodiny je učili pochodovat, celé hodiny na ně někdo řval a museli donekonečna opakovat nesmyslné činnosti; za každou chybu dostávali stupidní tresty. Hlavatý byl nejprve skoro zoufalý, ale potom pochopil, že jde o zvláštní hru. Dobrá, pomyslel si, budu hrát také. Tak se paradoxně stal Hlavatý vzorným vojákem právě proto, že se mu na vojně vůbec nelíbilo.

Bylo mnohem jednodušší a v důsledku pohodlnější složit košili do čtverce, i když to nemělo žádný smysl, než se vystavovat pronásledování pologramotného untroficíra. Pologramotný desátník Rejžek, kterému Hlavatý podléhal, byl v civilu traktoristou a pomocným stavebním dělníkem (jednotka se skládala jednak z nespolehlivých, mezi které patřil Hlavatý a dále z těch, kdo ovládali stavařská řemesla a mohli být užiteční), myslel velmi pomalu, měl zaječí pysk a silný hlas, doma na vesnici jistě patřil k poctivým pracovníkům a slušným lidem; tady ale nemělo smysl mu odporovat.

Hlavatý se rozhodl, že mu nikdo nebude mít co vytknout. Nebylo těžké naučit se pochodovat, leštit přezky a skládat prádlo, šlo jen o to, naučit se se při tom tak strašně nenudit; také se naučil téměř nazpamět všechny možné potřebné předpisy. Když poprvé vychrlil na desátníka Rejžka celý předpis doslova (měl zrovna dozorčí službu a desátník se zkusmo s řevem zeptal, jaké jsou povinnosti dozorčího), poddůstojník zneklidněl, bylo vidět, že nechápe, co se stalo a že neví, co má dělat. Pak se obrátil a beze slova odešel.

Večer se ale vrátil, postavil Hlavatého do pozoru a ukázalo se, že si přinesl příslušnou brožuru; dlouho v ní zaujatě listoval, ačkoliv mu obracení stránek tlustými prsty dělalo značné potíže, pak položil pár otázek. Když zjistil, že Hlavatý umí zpaměti i další paragrafy, nezvykle tichým hlasem nařídil Hlavatému pohov a zase zmizel. Po večerce se objevil znova a rozpačitě požádal Hlavatého, aby mu pomohl s dopisem předsedovi družstva, který chtěl vědět, jak se Rejžkovi daří a kdy s ním může počítat pro jarní kampaň. Hlavatý napsal tři květnaté stránky s mírně parodickým nádechem; parodie byla tak jemná, že ji nepostřehl ani předseda družstva, ani redaktor okresních novin, kterému hrdý předseda psaní postoupil. Barvitý popis Rejžkových vojenských zásluh vyšel v sobotní příloze i s fotografií a od té doby už Rejžek na Hlavatého nejen nekřičel, ale stal se přímo jeho ochráncem a dokonce některé úkony, které se Hlavatému nedařily, vykonával za něj.

Protože desátník stále Hlavatého odměňoval a chválil, neměl nakonec velitel praporu, kterému byl jinak Hlavatý velmi nesympatický, jinou možnost, než poslat ho do poddůstojnické školy. Byla to aspoň změna a Hlavatému se ten nápad líbil; škola se nacházela na Slovensku, nedaleko maďarských hranic, kdesi pod Murání a tam ještě nikdy nebyl. Starší, zkušení vojáci ho litovali – zatímco on se bude deset měsíců cvičit a školit v zapomenutém koutě, méně vzorní vojáci půjdou po třech měsících na stavbu chemičky nebo mostu, budou za to dokonce dostávat nějaké peníze a ani nebudou žít ve skutečných kasárnách, v podstatě budou žít jako dělníci vzdálení od rodin v nějakých provizorních ubikacích. Hlavatému ani tahle perspektiva nepřipadala nijak vábná, pochopil ale, že to trochu přehnal: byl příliš vzorný a zbytečně na sebe upoutal pozornost a rozhodl se, že se poučí. V poddůstojnické škole už byl výhradně průměrný.

I tak to nebylo tak lehké a často, když klusal v plynové masce půvabnou slovenskou krajinou, zalitoval, že raději nekope v Litvínově příkopy. Snažil se přesvědčit sám sebe, že v tom sáhnutí si až na dno, v tom vyzkoušení vlastního chlapství, o kterém občas mluvili důstojníci, se dá najít nějaká rozkoš, nějaký pocit sebeuspokojení, ale nedařilo se mu to. V jakékoliv činnosti, která neměla jiný smysl, než sama sebe, ať to bylo překonávání drátěné překážky, vrh koulí nebo výstup na Himaláje, neuměl najít zalíbení.

Čím déle to trvalo, tím víc mu docházelo, že ztrácí čas. Mstil se jediným způsobem: neslušela mu uniforma. Pracoval na tom velmi pečlivě: vybíral si nepadnoucí kusy oblečení, zatímco ostatní zoufale hledali slušivé. Nesměl překročit hranici směšnosti, protože pak by ho velitelé jednoduše poslali uniformu vyměnit – ne, jeho uniforma musela nepasovat jen o centimetry. Bluza musela být jen o málo delší, než bylo správně, kalhoty zase širší a o tolik kratší, aby kombinace nebyla sice napadnutelná, ale přesto urážela oko. Hlavatý vždycky poznal, že jeho snaha má úspěch, jen podle projevů lehké nervozity, která se zmocňovala jeho nadřízených; důstojníci pociťovali jakousi nezdůvodnitelnou nelibost a jakousi zásadní vojenskou nespokojenost, rodilo se v nich divné pobouření a nevěděli, proč. Na druhé straně byli s Hlavatým a jeho výsledky velmi spokojeni, ale nelíbil se jim, prostě se jim zároveň nějak nelíbil. Připevňovali na jeho nepadnoucí kabátec další a další čestné odznaky, odměňovali ho a chválili před nastoupenou jednotkou, ale rozčilovalo je při tom něco a nevěděli, co. Hlavatý se jejich nervozitou bavil a spokojeně vyřvával, že slouží socialistické vlasti, a říkal si, že trvat to ještě rok, dva, někteří dostanou při setkání s ním i vyrážku.

Později vysvětloval, že armáda předem počítá s individuálním přístupem vojáků, ačkoliv předpis mluví jinak. Žádný voják si nesmí uniformu zkrášlovat a upravovat, mlčky se však předpokládá, že to udělá. Uniforma je jen základní stavba, původní forma, kterou si každý přizpůsobí a tím zároveň přistoupí na jistá pravidla. Schéma se zlidští, stane se osobním a jedinec jeho přijetím demonstruje, že schéma přijal. Člověk, který si upraví uniformu tak, aby mu padla, zároveň dává najevo, že se stal vojákem i vnitřně. Nevojáci ty změny většinou ani nepostřehnou, vojáci ovšem okamžitě a Hlavatý věděl, že důstojníkům ve skutečnosti právě vadí, že si uniformu nepolidštil, protože právě tím si vyhradil kolem soukromého území plot, za který je nikdy nepustil. Ačkoliv hrál přesně podle pravidel, nějak vycítili, že nehraje srdcem a nehraje rád a to právě jediné by je bylo uspokojilo. Protože ale vykonával své povinnosti dokonale, museli ho volky nevolky stále odměňovat a povyšovat. Tak se stalo, že byl na konci školy povýšen jako jeden z nejlepších absolventů a dokonce představen generálovi – pořídil si na to blůzu, ze které mu sotva koukaly prsty a kalhoty taktak ke kotníkům a nechal se ostřihat vzácně neslušivě. Generál si ho změřil stejně nervozně, jako to dělal po celou dobu velitel školy.

Jako tak úspěšný absolvent se nejprve nevrátil k praporu, ale úřadoval několik měsíců ve štábu pluku; bylo to stereotypní a nudné, protože byl stále pod dozorem důstojníků. Postupoval stejně jako ve škole, nehezky oblečen a předstírající píli, až se na něj plukovník nemohl ani podívat; pak byl Hlavatý znovu povýšen a rovnou jmenován velitelem čety, protože silniční vojsko mělo nedostatek důstojníků. Plukovník řekl Hlavatému rovnou, že jde o vůbec nejhorší četu celého praporu, možná pluku a snad i divize; v té četě je nejnižší hodinový průměrný výdělek a naopak nejvyšší procento kázeňských přestupků a trestů. Uvidíme, naznačoval plukovník, jak si povedete: potrestán můžete být také.

Četa pracovala na stavbě chladicích věží v elektrárně a skládala se ze třiceti vojáků. Když před ním poprvé nastoupili, vytušil, že to opravdu nebude tak jednoduché. Dívali se na něj sice zvědavě, ale rezervovaně – jejich život měl pracovní rytmus a na nějakém veliteli moc nezáleželo. Na nějaké tresty byli zvyklí a potom, stejně šlo jenom o to, aby jakžtakž plnili pracovní normu. Samozřejmě ani to nebyla pravda, jak Hlavatý rychle objevil, norma vlastně neexistovala, všechno byla zvláštní hra s čísly, penězi a lidmi, během níž chladicí věže pomalu rostly. Díval se na své vojáky a přemýšlel, jaký jim může nabídnout program, jakou myšlenku – jeho vláda by se měla nějak lišit od všeho předchozího… Anebo je to jedno?

Pak ho napadlo, že by je mohl naučit nosit nepadnoucí uniformy. Pokud by jim to dokázal vysvětlit. A pak si všiml, že vysoký cikán v první řadě má na saku zlaté důstojnické knoflíky.

„Přijďte pak za mnou,“ řekl mu Hlavatý. „Jak se jmenujete?“

„Kovács,“ řekl cikán. „Musí to byť? Chcel som ísť na pivo.“

„Musí,“ řekl Hlavatý a odešel od něho.

Jako kasárny sloužilo pět nízkých provizorních baráků nedaleko chemičky, původně kolem nich postavili vysoký drátěný plot, ale málo ho opravovali, takže brána, kde stála hlídka, měla jen symbolický význam. Hlavatý dostal ubytování až na samém konci, v posledním baráku, kde bydleli i velitelé ostatních čet, pokud neměli ve městečku byty. Ukázalo se, že Hlavatého jednotka měla zajímavé složení: jedenáct vojáků byli cikáni, až na výjimku všichni už trestaní, šest dalších bílých mělo za sebou víc než tři roky vězení, z toho jeden dokonce dvanáct let za účast na pokusu o atentát na presidenta Zápotockého, dva měli nedokončenou vysokou školu a byli politicky nespolehliví, zbytek tvořili vesměs řemeslníci, až na jednoho kněze. Kněz byl statný, širokoplecí plešatý třicátník, který pracoval pilně, střádal a jediné, co chtěl, bylo dostat se v neděli do kostela. Bývalí vězňové byli Hlavatému nejbližší: chtěli mít jen klid a jejich technika, jak ho dosáhnout, měla s jeho přístupem hodně společného. Zejména ten, který se měl (ukázalo se, že ještě jako skaut) dopustit pokusu o atentát na ušatého harmonikáře, jakýsi Ladislav Smolinka, byl Hlavatému velmi sympatický.

Podíval se do papírů a zjistil, že chlap se zlatými knoflíky, který se jmenuje Kovács, je zřejmě jakousi vedoucí postavou mezi cikánskou částí, byl sice mezi těmi, kteří se do opravdového vězení ještě nedostali, ale našel záznamy o nejrůznějších kázeňských přestupcích, absencích na pracovišti a rvačkách. Velitel druhé čety mu řekl, že ten Kovács je známý tím, že má všude holky, je považován za fešáka a kdekdo se ho bojí. Hlavatého předchůdce to vyřešil jednoduše: Kovácsovi se vyhýbal, jako ostatně všemu, co zavánělo potížemi a udělal z něj cosi jako svého zástupce.

„Tak co, Kovácsi,“ zeptal se Hlavatý cikána se zlatými knoflíky na saku, „proč myslíte, že jsem si vás zavolal?“

„Nevím, soudruh čatár,“ odpověděl cikán směsí češtiny a slovenštiny. Stál sice v pozoru, ale bylo v tom něco drzého. Kovács byl o půl hlavy vyšší než Hlavatý, měl velmi tmavou pleť, byl tmavší, než leckterý černoch, ale vlasy měl rovné a bělma neměl namodralá, ale žlutá. Hlavatému byl okamžitě nesympatický a nepochybně tomu i naopak bylo stejně.

„Nejsem proti vám zaujatý,“ řekl Hlavatý, „ale… co to máte na sobě?“

„Uniforma,“ řekl Kovács.

„Ale jaké má ta uniforma knoflíky?“

„Gombíky?“ přeložil si to Kovács. Podíval se na ně a potřásl hlavou.

„Zlaté,“ řekl s úsměvem Hlavatý.

„Myslím, že to zlato nie je,“ pravil Kovács.

Hlavatý si odkašlal.

„Ne, to ne,“ řekl klidně. „Ale jsou důstojnické. Poslyšte, proč to nosíte? Vždyť vy určitě důstojníkem ani být nechcete – ostatně ani nemůžete. Proč se na to nevykašlete?“

„Čo je komu do mojich knoflíkov?“ pokrčil Kovács rameny.

„Víte,“ pokračoval Hlavatý, „vy nechcete být oficírem. Vy chcete být fešák, chcete se odlišovat. Všiml jsem si, že máte dokonce hřebínek, kterým si češete obočí… a zrcátko…“

„To je moje sukromná věc,“ řekl Kovács. Teď už Hlavatý v jeho hlase uslyšel nenávist, ale kupodivu mu to jen dodalo na rozhodnosti.

„Obočí ano,“ řekl a usmál se, věda, že se usmívá hnusně. „Ale tohle ne.“

Natáhl ruku, uchopil jeden ze zlatých knoflíků a utrhl ho.

„Obočí je vaše soukromá věc, ale knoflíky jsou něco jiného. Vaše zrcátko má na zadní straně fotku Marilyn Monroeové. Ale vy se díváte na sebe, desetkrát za hodinu. Co vidíte, Kateřinu ze Zlaté zátoky?“

„Prosím?“ užasl Kovács.

„Nevím, jak to tu bylo přede mnou. Já vojnu rád nemám, ale hodlám dodržovat pravidla, aby tu byl klid. Dodržujte je taky a uvidíme. Hm?“

„Tady?“ zvedl Kovács učesané obočí.

„Uřežte ty knoflíky,“ řekl Hlavatý a podal Kovácsovi svůj vlastní kapesní nůž, obyčejnou rybičku. Zvláště v kontrastu s vyleštěnými lesklými knoflíky působila velice uboze, ale o to právě šlo.

Kovács zvážil kudličku v ruce, jako kdyby se rozmýšlel, zda nemá Hlavatého rovnou propíchnout, ale pak se nevěřícně zeptal:

„To je rozkaz?“

„Ano,“odpověděl Hlavatý, „samozřejmě je to rozkaz.“

Napadlo ho, že podle předpisu je možné nesmyslný rozkaz odmítnout. Nařídit někomu, aby si uřezal knoflíky je nejspíše nesmyslná rozkaz, ale týmž předpisem se vojínům zakazuje nosit zlaté knoflíky. Nejspíš by to byl velmi zajímavý proces.

Kovács ale o soudu neuvažoval, postupně a pomalu odřezával knoflíky jeden po druhém a nechal je padat Hlavatému pod nohy. Nikam nespěchal, a Hlavatý zachoval klid a spokojeně čekal.

Když uřízl poslední, zvedl pohled a nedíval se Hlavatému do očí, ale nad něj, tam, kde na stěně visela zarámovaná fotografie nahé černošky, zhotovená kdysi neznámým a asi už mrtvým malířem Tomášem.

„Vezměte si ty knoflíky, na památku,“ řekl Hlavatý. „Budou se vám jednou v civilu třeba hodit.“

Kovács chvíli váhal, ale pak knoflíky posbíral.

9.

Druhý den se Kovács vrátil do ubytovny ve tři hodiny ráno, Hlavatý na něj čekal před dveřmi. Cikán nebyl ani příliš překvapený, jen zavrtěl hlavou.

„Tak čo urobíte? Zavřete mňa?“ řekl.

Hlavatý zavrtěl hlavou.

„Zatím ne,“ řekl. „Ale každou další chybu k téhle přičtu. Chci, abyste chodili ven jenom s podepsanými vycházkami. Podepíšu je každému, kdo nemá službu, ale vy za mnou čtrnáct dní raději ani nechoďte. A ještě něco… Ty knoflíky… vy šijete tak rychle…“

Podal znovu Kovácsovi nožík.

„Ty knoflíky,“ řekl.

První vážný konflikt nastal v pátek v poledne. Hlavatý seděl v bufetu v hliníkárně a četl Camusův Mor, když se objevil mistr ze stavby a sdělil mu, že jeho četa nejen přestala pracovat, ale odmítá plnit pracovní úkoly vůbec. Jestliže si desátník neudělá pořádek, bude to mistr hlásit veliteli praporu. Časem se ukázalo, oč jde: v obrovské fabrice bylo i jakési náměstí, kde chtěl ředitel jednou mít květiny a stromy, na které by se díval z okna, kde by se dělnici shromažďovali na schůzích a mítincích, tak bylo namalováno na plánech, jež visely na vrátnici a v ředitelově kanceláři; zatím ale sloužilo jako něco mezi skladištěm a hromadou odpadků. Půl stavby užívalo některá zákoutí jako pohodlnou veřejnou toaletu. Co nevidět měl přijet do továrny ministr a ředitel mu takové náměstíčko předvádět nechtěl. Následkem toho mistr nařídil druhému družstvu Hlavatého čety, aby tento prostor uklidilo, místo své normální práce ve výkopu. Nebyl to dobrý nápad: ve druhém družstvu byli jenom cikáni, mezi nimi kraloval Kovács; výkop byl placen mnohem líp, než úklidové práce; byl pátek a pršelo, bylo chladno. Kovács se na mistra usmál.

„Nejsme tu od toho,“ pravil. „Na toto kašleme.“

„Je to kvůli ministrovi,“ vysvětlil mistr.

„Serieme na neho aj na teba,“ odpověděl Kovács.

Hlavatý poslal mistra, aby se staral o něco jiného a slíbil mu, že všechno bude v pořádku. Sklapl Camuse a přemýšlel, co si počne. Bylo mu jasné, že nějaký jeho rozkaz Kovács také neposlechne. Když ale neposlechne, bude Hlavatý navždy zesměšněn a bude s ním konec, stane se šaškem a sluhou svých původně podřízených. Na druhé straně jeho vojáci opravdu asi nebyli na vojně proto, aby uklízeli cizí nečistotu. Kdyby se ovšem postavil na jejich stranu, bude mistr žalovat řediteli, ten plukovníkovi a Hlavatý jako velitel skončí, bude degradován a půjde s ostatními do výkopu, pokud to neskončí ještě hůř, u vojenského prokurátora. Navíc mu to u Kovácse určitě autority nedodá. Situace vyžadovala podobné řešení, jako kdysi našel Lenin v případě jednoho bílého generála, příbuzného spisovatele Arkadije Averčenka: radikálové žádali generálovu hlavu, což bylo přehnané, cizí diplomati jeho svobodu, což bylo nemožné – a Lenin to vyřešil, generála zavřel a nechal odsoudit na šest měsíců za placení falešnými penězi, během šesti měsíců měli radikálové jiné starosti, generál po propuštění odcestoval do Paříže a přežil. Udělám to taky tak, rozhodl se Hlavatý.

Druhé družstvo, vedené Kovácsem, sedělo pod přístřeškem pro motorky a kola dělníků, kam nepršelo; cikáni většinou kouřili cigarety a výhružně zírali, když přešel kolem nich a nezastavil se. Našel ve výkopu první družstvo, do kterého patřil i atentátník Smolinka a zavolal ho k sobě.

„Mukle,“ řekl mu, „vy asi chcete jet v sobotu zase za ženou, co?“

„No to bych chtěl,“ odpověděl vojín Smolinka. Jakmile ho propustili, vzal si vdovu se dvěma dětmi a než narukoval, byla vdova v šestém měsíci. Mukl mu říkali všichni, snad i žena.

„Já vás pustím,“ řekl Hlavatý, „ale nevím, jestli to půjde…“

Mukl se na něj díval nechápavě. Nebyl vyšší, než Hlavatý, ale rozložitější, pod levým okem měl vytetovanou tečku.

„Cikáni,“ řekl Hlavatý, „stávkují, nechtějí uklidit náměstí. Jestli z toho bude průser, nepojede nikdo nikam aspoň měsíc… Nevím, Ladislave, ale – snad kdybyste jim pomohli a trošku si s nima promluvili… Mohl bych ti dát volno ještě v pondělí… Já se teď půjdu na hodinku projít…“

Mukl pomalu pokyvoval hlavou. V jeho pohledu se rozhodně neskrýval žádný obdiv ani láska k nadřízenému.

„Jo,“ řekl. „Jo, to je mi jasný…“

Když se Hlavatý za hodinu vrátil, obě družstva uklízela náměstí, už byli skoro hotovi. Někteří cikáni krváceli a Kovács měl nejen od bláta špinavou pracovní uniformu, ale také prasklý ret a modřinu na čele. Nikdo nemluvil, ani Mukl Smolinka nic neřekl. Hlavatý vyjádřil svou spokojenost a šel číst Camuse.


O týden později stálo na bráně jedenáct cikánů, celá rodina přijela za Kovácsem, všichni mluvili najednou, česky i romsky, objímali ho, jedna žena dokonce plakala, ale Kovács neoblomně vrtěl hlavou a vojenskou půdu neopouštěl. Když je míjel Hlavatý v nepadnoucí vycházkové uniformě, zašuměli a dívali se na něj. Kovács ukázal na Hlavatého prstem a řekl:

„Tak toto je můj najlepší priatěl.“

Hlavatý zuřil a naplánoval si další postup, zatímco šel potemnělou ulicí špinavého severočeského města směrem k hospodě, kam obvykle chodil si zahrát kulečník s místním architektem a spisovatelem. Počkám tiše týden, řekl si a pak ho chytnu znova. Až si uřeže knoflíky, dám mu vybrat -buď basu anbo bude týden umývat záchody… Pak ho ovšem napadlo, že desátník traktorista Rejžek, teď už bezpochyby v civilu, by jistě nejednal jinak. Ten večer se Hlavatý v hospodě opil, v kulečníku prohrál a bylo mu smutno. Když se vrátil na ubikaci, roztrhal fotografii nahé černošky s temným klínem, podobným propasti. Všechno se popletlo a nebylo to k ničemu.

10.

Pat spatřil Hlavatý na plakátě, na stěně naproti nádraží. Viděl ji zdálky, stála tam spolu s nějakou jinou dívkou, blondýnkou, hlavy měly u sebe, jako kdyby se měly rády a před sebou černý mikrofon, jako divný mužský úd. Pat měla také bleděmodrá bělma, zcela novofundlandská, ale hned věděl, že Kateřina ze Zlaté zátoky to není. Něco nehrálo, ale mohla být docela dobře Kateřininou sestrou. Líp než nic a Hlavatý věděl, že s tím musí něco udělat, že tohle je příležitost, jak to kouzlo zlomit. Chtěl si sáhnout do středu pavučiny a doufal, že takový střed existuje.

Maršálskou hůl už v tornistře neměl, na vojnu zapomněl, snáz a rychleji, než očekával, asi dva dny po tom, co si zase oblékl džínsy, se vojna stala šerým dávnověkem. Pracoval v knihovně, za dost mizerný plat, ale po večerech studoval, aby se domohl maturity. Sám sobě připadal zkušený, dospělý, rozumný a nudný. Možná byl opravdu dospělý, změnil se, ale cosi ztratil, jen nevěděl co. Bál se, že možná jenom zhloupnul. Bydlel v garsoniéře po svém předchůdci, který byl zřejmě básník – našel několik stránek popsaných verši: Ležím na posteli, ožralý, neveselý, mám jen obyčejný hlad; na stolku špek a chleba, ty pomohly by třeba, jen nebýt líný tak; než natáhl bych ruku, leností sám bez hluku, tu hlady zemřu snad.

Pat zpívala na koncertu s jinými umělci, ale koncert Hlavatého nezajímal. Zdálo se mu chvíli, že jeden z umělců kdysi hrál ve skupině Exotic nebo Olympik nebo jak se jen jmenovala ta pražská kapela v malém městě, kde žila spolužačka Naďa s kulatými koleny (černoch Eddy svoje zranění přežil, ale nepřežil později nasazení v jednom z pučů ve své domovině a spolužačka se s Hlavatým ze soucitu ledabyle vyspala, když ho vyhodili ze školy, takže s ním Pavel už nepromluvil), mohl to skutečně být on, ale během těch pár let mu nějak vyrostlo břicho. To bylo ovšem jedno.

Pat měla opravdu čokoládovou pleť a Hlavatý celý koncert nutně vzpomínal na dědečka a kožnatou okurku, dokonce cvičně občas pronesl slovo Švec. Hlavní hvězdou programu byl tenor, ale Hlavatý měl raději barytony, Pat a ta druhá dívka představovaly cosi jako chór (později se dověděl, že se tomu říká odborně roští), zpívaly s tenorem refrény a hodně tančily. Pat měla stříbrné přiléhavé kalhoty a takřka průhlednou bluzu z černého mušelínu, pod ní samozřejmě černou podprsenku, ale bylo vidět, že ta podprsenka má co držet. Jednu píseň zpívala solo, sama, skvěle se při zpěvu vlnila, až Hlavatému vyschlo v krku, ale hlas měla jiný, než Kateřina. Byl měkký, jakoby líný, unaveně naříkavý, spíš to byl hlas od táborového ohně, než od bavlníkového pole. I lýtka měla silnější, než dědečkova Daisy, ale líbila se mu.

O přestávce podplatil pořadatele u zadního vchodu dvacetikorunou a prošel až do šatny, kde si Pat líčila pro druhou polovinu koncertu už ne stříbrně, ale zlatě a také na ramínku visel zlatý kostým. Hlavatý jí řekl, že je místní novinář a rád by s ní udělal velký rozhovor. Druhá dívka se na něj uraženě podívala a tenor, který se právě u okna podepisoval do památníku dcerky ředitele kulturního domu, se zachechtal.

„Budeš slavná, Járino,“ řekl.

„Ty vole, to je pro mě dobrý,“ řekla Pat. „Tady vážně vycházejí nějaký noviny? Opravdový?“

„Ale ovšem,“ kývl Hlavatý a zahlédl její prsa v rozevírajícím se županu. „Není to teda Stern, slečno, ale jde to.“

„Hm,“ odpověděla Pat a Hlavatý jen s námahou odtrhl pohled od tmavých bradavek pod modrým sametem, „to ale uděláme až po koncertě, teď se musím dát dohromady, mám v druhý půlce první číslo…“

„Jo, první číslo bejvá nejlepší!“ řekl tenor.

„Kreténe,“ řekla Pat.

„Najednou mluvíš slušně,“ odpověděl tenor.

„Já počkám,“ slíbil Hlavatý. Pat mu podala hnědou tlapku se dvěma zlatými prsteny, chvilku dokonce jeho ruku podržela. Když odcházel, mrkl na něj tenor a udělal nemravný posunek, Hlavatý na něj také mrkl, ale posunek neopakoval.

11.

Rozhodl se, že na druhou polovinu koncertu ani nepůjde. Přenechal svůj lístek nějakému patnáctiletému chlapci, který první polovinu prostál na balkoně a sám se šel podívat do restaurace: chtěl přemýšlet, jak to navléci s tou Pat… Patricie? Možná. Restaurace v kulturním domě byla nová a příměřeně šeredná, ještě tam nikdy nebyl; teď ho obklopil kouř a pivní randál, až se mu skoro zarosily brýle, musel je sundat.

„Máte fernet?“ zeptal se špinavě bílé skvrny, ve které tušil výčepního.

„Velkej?“ zeptala se skvrna (ale byl to výčepní) a hned si sama odpověděla:

„Jasně, že velkej,“ nalila skleničku tmavé tekutiny a dodala: „A jeden pro mně…“ Hlavatý neprotestoval. Kolem něj se skoro tísnili muži, kteří pili ve stoje pivo anebo jiné nápoje, teď teprve začal pomalu rozeznávat jejich nezajímavé tváře. Za jeho zády se ozval hlas, který mu byl povědomý.

„Aj pre mňa, a či nie?“

Hlavatý si uvědomil, že to je hlas Kovácse. Výčepní přistrčil třetí skleničku k těm dvěma předchozím, vybral si tu, ve které bylo nejvíc fernetu a sám ji naráz vypil.

„Díky, šéfíku,“ řekl.

Kovács měl na sobě stále ještě uniformu. Zřejmě nasluhoval nějaké vězení. K tomu ale muselo dojít až po odchodu Hlavatého, za něj Kovács žádné ostré vězení, které se musí nasluhovat, nedostal. Cikán byl pořád stejně krásný, vylepšený a naparáděný, jako předtím. Zlaté oficírské knoflíčky se leskly, kalhoty měl vypasované a k nim nepředpisové černé mokasiny se zvýšeným podpatkem.

„Pamätáš si?“ řekl Kovács.

„Kovács,“ řekl Hlavatý. „Jasně.“

„A moj najlepší přítel Hlavatý,“ ušklíbl se Kovács a zvedl skleničku. „Tak čo, pripijeme si? Pán Hlavatý? Hm?“

Hlavatý kývl a vzal si skleničku. Možná, napadlo ho, se dozvím, proč se fernetu říká lak na rakve.

Kovács usrkl ze své sklenice a zkřivil tvář. Obočí měl učesané.

„Tiež ste mohl poručiť něco lepšie,“ řekl. „Máme nějaké nevybavené účty, čo, ak si vzpomínám…“

Jeho směs češtiny a slovenštiny byla hrozná. Hlavatý pokrčil rameny. Za Kovácsem zpozoroval ještě skupinku dalších cikánů, ti ale byli v civilu. Něco si šeptali a prohlíželi si Hlavatého, od hlavy k patě a někteří se při tom pochechtávali. Z reproduktoru na stěně nad výčepem se ozval líný, plačtivý hlas zpívající Pat. Zpívala něco o tom, že měsíc vychází a ona je sama.

„Kamaráti, pojďte sem,“ zavolal Kovács na cikány. Hlavatý pochopil, že dostane strašně přes hubu. Neměl ani tak strach z výprasku, i když ani to nepodceňoval, jako ho mrzelo, že s přeraženým nosem a modřinami na oku, eventuálně s vyraženými zuby nebude moci jít za Pat. Ach, Kateřino, všechno se nějak popletlo, a zase nevýhodně!

„Ty knoflíky, Kovácsi,“ řekl Hlavatý, chtěl mluvit normálním hlasem, ale zaskřípalo to.

„Gombíčky,“ Kovács se smál. „Eště ti na tom stále záleží? Nemyslíš, že bysme mali jít někam jinam?“

„To jako ven?“ optal se Hlavatý.

Kovács se zasmál nahlas a náhle plácl Hlavatého po zádech.

„Boli to blbé časy, čo?“ zařval. Hlavatý viděl, že se i ostatní cikáni začali smát a ulevilo se mu, i když nechápal, čemu se smějí. Asi jemu.

„Vieš,“ chechtal se Kovács, „boli jsme idioti. A ten najväčší kokot som ja.“

„A proč?“ podivil se Hlavatý.

Kovács jen mávl rukou.

„Ten tvoj Smolinka, ten Mukl…“ vzdychl. „Všetko je to hnedým hore. Daj nám niečo lepšie, ty prasa tlsté…“ To už platilo výčepnímu.

Výčepní sáhl do regálu po nějaké jiné láhvi.

„Jak to, že tě ještě nepustili?“ zeptal se Hlavatý.

„Pustili, nepustili,“ ušklíbl se Kovács. V úšklebku jeho bílé zuby najednou působily jako psí. Vzal od výčepního sklenice – byl to albánský koňak – a podal jednu Hlavatému. Podíval se mu do očí.

„Nemal som tě potkat,“ řekl.

Chtěli se napít, když někdo hvízdl. Ostrý a nepříjemný zvuk jakoby rozřízl vzduch v místnosti a rozdělil kouř na dvě stejné poloviny, v místnosti nastal prudký pohyb. Kovács najednou zmizel, někdo tak prudce odstrčil Hlavatého, až narazil na výčepní pult a rozlil zbytek albánského koňaku. Zmatkem v místnosti se prodírala vojenská patrola s červenými páskami na rukávech, drželi v rukou zbraně. Stejně jako Kovács zmizeli i ostatní cikáni.

Hlavatý si uvědomil, že příchod hlídky pokazil finále možná nejušlechtilejšího činu Kovácsova života, cikán mu zřejmě chtěl velkoryse odpustit… Ale co to říkal o muklovi Smolinkovi? Hlavatého zamrazilo. Bylo to všechno pořád lepší, než ležet před kulturním domem potlučený, ale bylo mu i tak dost mizerně.

12.

Pat ho kupodivu očekávala. Po koncertu byla oblečená docela střízlivě, celá v hnědém, připomínala podlouhlý kakaový bob. Bydlela v místním hotelu, jako tenor i zbytek souboru, ale když navrhl hotelovou vinárnu, odmítla. Řekla, že tam bude určitě sedět celá kapela.

„Nemám na ty kydy náladu,“ řekla.

Hlavatý ji tedy zavedl do Zámecké vinárny. To byl nejdražší lokál ve městě a Hlavatý na něj sice sebou peníze měl, ale na zbytek měsíce mu pak zbývalo tak leda prodávat prázdné láhve. Bylo mu to však jedno. Ve sklepní vinárně se svítilo svíčkami, hostů nebylo mnoho, nikdo z nich zřejmě Pat jako umělkyni neznal, ale když sundala kabát, zaregistroval udivené, trochu opovržlivé, ale zejména závistivé pohledy. V přiléhavém svetru měla Pat štíhlý pas a nápadná prsa.

Pila vermut, rychle jako vodu. Podivila se, že nemá magnetofon a Hlavatý řekl, že tohle je předběžný rozhovor, že ji chtěl hlavně poznat – konečně, to byla přece pravda. Po třetím vermutu se víc rozpovídala, dověděl se, že není celá černoška, její tatínek byl americký černoch, který přišel do Plzně na konci války s Robinsonovou armádou. Byl hezký, říkala Pat, měl kníreček jako Duke Ellington a měl dlouhé nohy (tady natáhla svou končetinu, z hnědých duvetinových kalhot vyčníval kotníček v ještě stříbrných punčocháčích, a zálibně si ji prohlédla), které po něm zdědila. Bohužel nemají doma už vůbec žádnou fotku toho báječného chlapa, do kterého se maminka zamilovala, když se vrátila z koncentračního tábora v Bergen-Belsenu.

„Všechno má dějiny,“ řekl Hlavatý, kterému vermut stoupal po fernetu rychleji do hlavy. Pohladil míšence kávovou ruku. Pomyslel si, že poloviční Kateřina je lepší, než žádná.

Její otec, vyprávěla pak Pat, se jmenoval Jim nebo Tom, maminka si to v tom rozčilení po návratu domů snad dobře nezapamatovala; zmizel někde v Tichém oceáně, když Japonci v červenci, těsně před koncem války, torpedovali loď, na které se divize přepravovala na Filipíny. Vojáci té divize nosili na rukávu indiánskou hlavu a říkalo se jim Indiáni. Někdy se jí o těch Indiánech zdá, přiznala Pat. Ale maminčin manžel je na ni taky hodný. Má ho ráda a z každého zahraničního zájezdu mu něco hezkého přiveze.

Hlavatý nalil další vermut, pohladil zpěvačce koleno pod duvetinovými kalhotami a ona ho zatahala za ucho.

„Fuj, nezbedo,“ řekla. „Pročpak tě Pat tolik zajímá?? Doufám, že to není jenom proto, že jsem tak šíleně slavná.“

„To vůbec ne,“ přiznal Hlavatý pitomě a nechával ruku ležet na zpěvaččině noze. „Ještě ráno jsem vůbec nevěděl, že existuješ. Uviděl jsem tě na plakátě, víš, a to bylo fantastické, protože jsem vždycky věděl, že taková budeš, představoval jsem si tě… I když nemáš tušení, kde leží Zlatá zátoka…“

„V Bulharsku?“ hádala Pat.

„Měla bys zpívat chraptivě,“ řekl Hlavatý. „Křičet, zpívat duší…“

„Ale jdi,“ drcla do něj, „to napadne každýho, kvůli tý kůži, ale já zpívám, jak se mi chce, po mým.“

Do hotelu ho portýr nepustil, ačkoliv mu Hlavatý nabídl posledních padesát korun; Pat krčila rameny a políbila ho na ucho: jestli ji chce někdy vidět, ať za ní přijede… Bydlí v Plzni, vizitku mu přece dala, za týden končí turné, pak bude mít týden volno… Hlavatý se obrátil a zpěvačku políbil, měla rty jako dva polštářky, až měl chuť se rozplakat. Její kořenná vůně se příjemně mísila s vermutem. Určitě přijedu, sliboval Hlavatý, neboť všechno se vším nějak souvisí, nač by byla ta touha, kdyby každá řeka nedoplula do moře, a zemřít, zemřít je něco jiného, než kdy kdo myslel. Ani nevíš, co pro mě znamenáš…

„A co pro tebe Patynka znamená?“ řekla zpěvačka, která o sobě ráda mluvila ve třetí osobě.

„Och, Patynka pro mě znamená pravdu,“ odpověděl Hlavatý. Přemýšlel chvíli, jak to zpěvačce vysvětlit: že hlavně pravdu o něm samém, ale možná taky o světě, nějakou informaci, která mu zatím pořád unikala a bez které bylo kolem něj pořád vakuum, prázdno, bez které věci neměly žádný směr… Pat asi opravdu nerozuměla, ale už se nezeptala.Opírala se zády o stěnu hotelu, měla rozepnutý kabát a v ruce cigaretu, obloha pomalu šedla a Hlavatý jí odvážně vyhrnul svetřík a pohladil ji. Pat se nebránila. Jen se smála:

„Ale ale, kampak to dáváš pacičky?“

„Jenom tě hladím,“ řekl Hlavatý. „Máš nejkrásnější prsa na světě, hnědá kůže je hladší. Jenom tě hladím…“

„Já vím,“ smála se Pat a stále ještě se nebránila, „hladím, hladím a najednou bude prstíček kdesi…“

„Pojď,“ řekl Hlavatý a stiskl obě prsa. „Půjdeme někam… Není zima, třeba do parku, na lavičku…“

„Nene,“ zavrtěla hlavou a zahodila cigaretu. „Už ne. Už ne.“

„Proč ne?“

„Patynka nechce. Už je moc unavená.“

„Ale já tě potřebuju,“ prosil Hlavatý. „Moc tě potřebuju. Jsem nemocný a ty jsi jediný lék na mou nemoc, Patynko. Potřebuju tě hladit, abych se dověděl, že… Měl bych tě spolknout, nějak tě dostat do sebe…“

„Ale to jde jen naopak,“ řekla.

„Rozumíš mi?“

„Ne,“ usmála se. „Přijeď za mnou.“

„S každým z nás se svět točí jinak, Pat. Někdo se narodí na tom místě a ten druhý na druhém, jeden se podívá nesprávným směrem a všechno je jinak, všechno je špatně… Ale můj svět, ten je kulatý jako ten tvůj kakaový cecíček.“

„Nemluv hnusně,“ řekla zpěvačka a stáhla si svetr. Ale nehněvala se, smála se a Hlavatý viděl, že i ona má nejméně o dvacet zubů víc, než může mít v ústech kterýkoliv bílý člověk.

„Máme stejné náboženství ve stejné kapli…“ a Hlavatý se pokusil sjet jí rukou na stehno. Usmála se, jako kdyby se jí potvrdilo něco, co dávno prorokovala, ale ruku odstrčila.

„O tomhle se nemluví,“ řekla Pat. „To se dělá, ale neříká se to.“

13.

Aby se dostal do města, kde bydlela, vypůjčil si Hlavatý od ředitele knihovny dvě stě korun. Ředitel mu peníze půjčil nerad, s podezřením a vyptával se, nač je vlastně potřebuje. Hlavatý přiznal, že chce zajet do krajského města, pravdu ale neřekl, nýbrž vymyslel si, že se jede informovat o možnostech vyššího studia knihovnictví (později se to ukázalo být taktickou chybou, ředitel, který měl střední ekonomické vzdělání, dostal strach, že by ho pak Hlavatý mohl nahradit a napsal o něm záporný posudek, to ovšem až po několika měsících) a vyřídit si večerní maturitu.

Dům našel podle adresy na vizitce, bylo to ve starší zástavbě za náměstím, ulice byla značně zanedbaná. Před domem si hrál malý cikánek, celý upatlaný, částečně od čokoládových bonbonů, částečně od bláta. Na domě ale chybělo číslo, i když z posloupnosti ostatních domovních označení vyplývalo, že je to dům, který Hlavatý hledá. Zeptal se cikánka, zda v domě bydlí ta známá zpěvačka a cikánek ukázal prstem nahoru.

„Jdi nahoru,“ řekl a dodal: „Dža andre bul.“

Barák byl cítit vlhkostí a bramborovou polévkou. Hlavatý odhodlaně stoupal po schodech a představoval si Pat, která poslouchá nějakou desku, má na sobě bílý župan a všechno je tam cítit jejím kořením. V prvním patře zůstal bezradně stát, protože na zvoncích nebyla jména, pak ale našel na dveřích vlevo přilepenou fotografii Pat, vystřiženou z nějakého časopisu. Zkusil zazvonit, ale zvonek nefungoval, proto zaklepal.

Dveře se otevřely, ale za nimi nestála Pat, byl to nějaký muž. Zevnitř se vyvalila vůně cigaretového kouře a zápach vařeného hrachu. Muž postrčil Hlavatého dovnitř, teprve pak si Hlavatý všiml, že je to také cikán.

„Já jsem Gejza,“ řekl cikán. „Tebe jsem už někde viděl.“

„Ano?“ Hlavatý si pomyslel, že je to možná past. „Znáte toho… Kovácse?“

„Toho chytli,“ odpověděl Gejza. „Oni ho vždycky chytnou.“

Hlavatý se octl v růžově vymalovaném pokoji, kde sedělo asi osm lidí, samí cikáni a v jednom křesle s nohama složenýma pod sebou Pat, opravdu oblečená v županu a sice v růžově a modře pruhovaném froté. Pod županem měla zřejmě jen prádlo. V rohu hrál gramofon. Na regálu za zpěvačkou stály v rámečku asi čtyři fotografie, zobrazující Pat vedle nejznámějších českých zpěváků. Na nízkém stole byla spousta talířů, mis, poloprázdných a poloplných láhví, sklenice, popelníky, ubrousky a košík s nakrájeným chlebem. Hlavatý ucítil i kyselý pach levného vína.

„Ale ne,“ křičela Pat nadšeně, „tak ty jsi přijel, Patynka se raduje… Máme takovou sešlost, máma má svátek, pojď sem…“

Hlavatý prošel k ní a sklonil se, aby ji mohl políbit na tvář. Pat ukázala na břichatého cikána v kostkované košili a špinavých texaskách.

„To je táta… a támhle je máma…“

„Já jsem Serynek. Ty jseš fotbalista?“ zeptal se cikán a podal Hlavatému tvrdou, suchou ruku. „Nejseš, že ne? Divil bych se, vždyť máš brejle…“

„Proč bych měl být fotbalista?“ podivil se Hlavatý.

Vzápětí ho ale k sobě přitáhla veliká tlustá ženská, která trůnila na konci stolu ve velikém ušáku. Křeslo bylo přikryté prostěradlem, ale s jednoho opěradla se látka sesula a odhalovala rozbitý potah. Tlustá cikánka měla na sobě jen růžové kombiné, kolem čela mokrý lněný ručník a vpředu jí, když se usmála, scházely dva zuby. Objala Hlavatého a posadila ho vedle sebe.

„Slávina se kamarádí s fotbalistama,“ řekla. „Mě dneska všechno bolí, chlapče, furt mě něco bolí, mě vždycky něco bolelo…“

Poškrábala se na jednom obrovitém prsu pod růžovou látkou.

„Vem si něco,“ pokračovala. „Nemáš hlad? Vem si uzený s hrachem, to je moc dobrý. Slávina má uzený s hrachem ráda, dycky jí to vařím… Vem si.“

„No jo,“ řekla Pat, „máma vaří senzačně.“

„Já jsem mohla bejt v Americe,“ vzdychla máma.

Hlavatý snědl uzené s hrachem, nechal si nalít víno i slivovici. Nechtěl si je příliš nápadně prohlížet, díval se tedy jen Pat na kolena, i když seděla příliš daleko od něho. Protože mlčel, přestali si ho brzy všímat a bavili se spolu; vždycky, když nechtěli, aby něčemu rozuměl, přešli do romštiny. Zpěvačka na něj občas mrkla, občas zamávala. Ostatní mu pořád dolévali.

Po deváté sklenici se zeptal, co znamená Dža andre bul.

Rozesmáli se.

„To znamená asi tak Jdi k čertu, ale trošku je to horší,“ řekla máma v růžovém kombiné. „Škoda, žes mě neviděl před pár rokama, gadžo, tlustá jsem byla dycky, ale lepší jsem byla, co, Šaňo? Slávino, řekni…“

Nalila Hlavatému další slivovici.

„Dža andre bul, dža andre bul,“ opakoval Hlavatý, škytl a zatočila se mu hlava. „Musím ven, já musím ven, pusťte mě…“

Vstal a zjistil, že vůbec nemá pevné nohy. Potácel se ke dveřím, cikáni se smáli, ale někdo ho podepřel a někdo před tím stiskl kliku, aby se dostal ven, někdo mu pomáhal dolů se schodů a všechno bylo cítit švestkami jako švestková alej. Pak stál na dvoře domu, odněkud slyšel rádio a kolem byla teplá tma. Někdo ho zavedl k popelnici a posadil ho na ni.

„Co se to stalo?“ zeptal se Hlavatý tmy. „Přijel jsem odpoledne a najednou je noc… Kateřino, kde jsi? Co se to s tebou stalo?“

„Vždyť je večer,“ zašeptalo mu něco do ucha. „Oni půjdou domů až k ránu… Nic nedělej, počkej… Já udělám všecko sama… A nemusíš bejt opatrnej… Ukaž, jestli jsi bílej všude…“

Dotklo se ho hnědé maso, vdechl kořennou vůni, ale ta zeslábla. Hnědá Pat byla horká a úzká, splývala s tmou, jako kdyby se jeho tělem zabývala rovnou sama noc a jeho nosu se dotýkala ňadra nebe. Zatímco se toto dělo, říkal si, že žádné tajemství neexistovalo, ani Zlatá Zátoka: potřeboval jenom berličku a všechno si vymýšlel.

„Ach,“ vykřikla Pat. „Ach! Teď tě cítím!“

14.

Hlavatý seděl v tramvaji, která mířila k nádraží a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal. Byla to pozdní noční tramvaj, jen pár pasažérů. Tři spali, dva zírali tupě před sebe. V koutě seděla jakási babička, o které Hlavatý chvíli přemýšlel: co tady dělá? Odkud v noci jede? Co dělala? Co může chtít? Jak asi kdysi vypadala?

Naproti němu seděl opilec a chrápal, z koutku úst mu vytékal pramínek slin a tiše kanul na kožený kabát. Kožený kabát se za ta léta ani nezměnil. Někomu je cizí hledání, řekl si Hlavatý, někomu nalézání. Zavřel oči, obraz dědečka a té tajemné Daisy se vybavoval jen stěží, ztrácel se, bledl a míhal, až Hlavatý té snahy zanechal a obě postavy zmizely v říši duchů, patrně aby byly ztraceny navždycky.

Švec, napadlo ho, no ano, a řekl nahlas:

„Švec! Švec!“

Ale nikdo se k němu nevrátil.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů