Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 1. března 2006.
© Kamil Kovář
Všichni vy na moravské…
Česko hledá…
Muž v naději
Eurové vícepráce
Traboši
Proč nemohu být prezidentem
Hledači kořenů
Řeči, řeči, řeči, ře…
(Ne)slavné dvojice
Staniol
Hraniční postel
Šoustátí
A mimo jiné…
Včera odpoledne při odchodu ze supermarketu, cizáckého supermarketu, se mně rozhořelo nitro. Studem. Coby pravý, ničím neředěný Slezan jsem do drátěného vozíku až poníženě strkal Moravské uzené, Moravský blok, Ostravské klobásy a smetanové Ostraváčky.
Abych nákup geograficko-politicko-národnostně vyvážil, po prodavačce žádám aspoň slezské housky, slezskou slaninu, slezský sýr či Slezskáčky. Ani jednu věc neznala.
Nedalo se o nic opřít. Na hácích se houpaly samé čecháčkovské salámy: Krkonošský, Vysočina, na policích se předváděly Kladenská pečeně, Staročeská klobása, sýr Šumava, Pražské párky.
No a pak něco dobrot znějících v tónině europospolitosti: Vídeňské párky, Debrecínská šunka, Bavorská sekaná, Bruselská paštika, Dunajská klobása, anglická slanina, Spišské klobásy, Bratislavský a Polský točený (proč by nemohl existovat párkový protipól – Slezský rovný?)
Večer mě v rychloobčerstvení rozčeřil hladinu krve moravský vrabec se zelím a knedlíky. Ještěže u hovězí polévky vystačili bez přívlastku. Na ručně psané ceduli před vchodem do bufetu se skvěl ještě další silně dráždivý nápis: Velký výběr moravských vín.
Copak se ve Slezsku zastavil čas? Doufám, že až příště navštívil ono pomaloobčerstvení, bude šéfkuchař pocestným nabízet slezského vrabce se slezským zelím a slezskými knedlíky a široký výběr slezských vín…
Už mám dost všech těch Moravských brán i polí, Budějovic, krasů (Slezský kras to nezachrání), moravských bratří, orlic! Nám, utlačovaným Slezanům zbyli jen slezští voláči, bělouši a slezské straky.
Nazrála doba, abychom se národnostně vzmužili.
Začněme odstraněním nežádoucích přídavných jmen hýčkajících Moravu i Čechy. Nešlo by na významných budovách a úřadech prosadit na jihu dvojjazyčné moravské a slezské názvy, čímž namyšlencům srazíme hřebínek?
A vrcholný důkaz jejich důležitosti? Existence mravence moravského. Ve Slezsku se snad tito minitvorové nevyskytují?! Anebo zoology nejsou bráni stejně vážně? Či se tvůrci pojmenování v minulosti stali obětmi korupcí?
Na hranici s moravizmy! Zemřely moravizmy, ať žijí slezskizmy!
Vždyť by nám jinak ti přebodří Moraváci byli schopni ukrást i našeho milovaného Petra Bezruče, a potom ve školních škamnách učit žáky a studenty přednášet: Všichni by na Moravské, všichni vy, dím, …přijde den, z vinných sklípků jde plamen a dým…!
Kamil Kovář, Klimkovice, Slezskomoravský kraj
(Podobně jako se nejen fotbalisté dušují, že čutají jen, pouze a toliko pro diváky, rovněž já přísahám na chlupatý pupík, že vše činím pro čtenáře. Abych nevážník přinesl až na platinovém podnosu podčárníkovým uživatelům dosud tísněným zloduchem časem, zvyklým těkat po odstavcích či vyďobávat textové roziny z fejetonového koláče. Ani po odložení na pár dnů už nebudou muset drezurovat paměťové buňky, aby se rozpomenuly na souvislosti: tím, že výtvor třikrát namnožím, kdekoli teď kukadly zaostří, tam, si čtou…)
Houf publicistů pocítil velkou potřebu… vyjádřit se k celostátnímu pátrání po hvězdě hvězd. Je ve hvězdách, že ono neodbytné nutkání nepřišlo zvnitřku, ale zvenčí? Co nyní? Jaksi, aby se nejednalo o hvězdnou protekci, Česko by mohlo snažit se nalézt super,– výtvarníka, fotografa, megahudebníka, anebo k „hvězdnosti“ opak – absolutní nicku… Hlemýždí systém ať naklonují aktéři na soutěže miss. Vždyť s tuctem netuctových čekatelek postupným ubíráním postačí plnit obrazovky, sály, srdce diváků (kapsy kont porotců) měsíc co měsíc až do další nevolby krásky! Dojdou-li osobnosti, dá se celonárodním humbukem hledat cokoli: třeba předvčerejší víkend či rozum v kupě blbostí…
Houf publicistů pocítil velkou potřebu… vyjádřit se k celostátnímu pátrání po hvězdě hvězd. Je ve hvězdách, že ono neodbytné nutkání nepřišlo zvnitřku, ale zvenčí? Co nyní? Jaksi, aby se nejednalo o hvězdnou protekci, Česko by mohlo snažit se nalézt super,– výtvarníka, fotografa, megahudebníka, anebo k „hvězdnosti“ opak – absolutní nicku…
Hlemýždí systém ať naklonují aktéři na soutěže miss. Vždyť s tuctem netuctových čekatelek postupným ubíráním postačí plnit obrazovky, sály, srdce diváků (kapsy kont porotců) měsíc co měsíc až do další nevolby krásky! Dojdou-li osobnosti, dá se celonárodním humbukem hledat cokoli: třeba předvčerejší víkend či rozum v kupě blbostí…
Houf publicistů pocítil velkou potřebu… vyjádřit se k celostátnímu pátrání po hvězdě hvězd. Je ve hvězdách, že ono neodbytné nutkání nepřišlo zvnitřku, ale zvenčí? Co nyní? Jaksi, aby se nejednalo o hvězdnou protekci, Česko by mohlo snažit se nalézt super,– výtvarníka, fotografa, megahudebníka, anebo k „hvězdnosti“ opak – absolutní nicku… Hlemýždí systém ať naklonují aktéři na soutěže miss. Vždyť s tuctem netuctových čekatelek postupným ubíráním postačí plnit obrazovky, sály, srdce diváků (kapsy kont porotců) měsíc co měsíc až do další nevolby krásky! Dojdou-li osobnosti, dá se celonárodním humbukem hledat cokoli: třeba předvčerejší víkend či rozum v kupě blbostí…
Syn Adam se po ránu uchichotává u obrazovky počítače. Převtěluje se do čtvrthlasého komentátora barevné fotografie přicestovavší k nám domů po internetu.
„Ukaž mi ten obrázek!“ rád bych zůstal také v obraze.
Na snímku muž stojí před zatopenou telefonní budkou až po krk ve vodě se sluchátkem na levém boltci. Vespod můžeme číst následující popisek: „Haló, taky u vás prší?“ ptá se neznámý spoluhovorce na druhém kabelovém břehu.
„Tady už jenom poprchává, ale mokro ještě je…“
Fotografové mohou výtvor prozkoumávat z hlediska architektury tohoto záběru, zdali splňuje kritéria třeba zlatého řezu, fejetonista se kliďánko spokojí i s řezem jablkovým.
Lidé zlatí…
Antiglobalisté – globalizmus neprodukuje jedině smutné a vážné minusy – například celoplanetové zestejnění, ale i globální úsměvno. Shrnuto v globálu – někde po elektronickém oběžném hřbetu globusu obíhá nenápadná fotka, z níž na mne sálá pocit, že ve srabu nejsme sami.
A tak bych navrhoval, že by nemuselo být špatné, kdyby se ustálila zvyklost: namísto výčtu rozpitvávaných katastrof, aby každý den koloval jeden takový světosnímek. Ať se tedy ostrovní čajíčkování o páté (vlastně sedmnácté) vypaří po britsku a sešlost vystřídají rodinné obřady obsažnější – fotografie o deváté…
Určitě si to zaslouží, vždyť musí být uměním i během přemíry vodstva si udržet suchý humor.
Řídí-li se některé televize podle hesla konec dobrý, vše…, proto na závěr zpravodajství zveřejňují minireportáže o zvířátkách.
Přestože jsem osobně snad ani zbla drsného nepředložil, zkusím aspoň jedenkrát si zaopičit a uvést krátkou stať o Sáře, dceřině štěněti černého německého špice. Oproti našemu dřívějšímu boxerovi Atemu však neoplývá desetiletkou hříšků, které mě inspirovaly k sepsání psího románu, tady jde o malolitrážního psa, natolik pohodového, že mne nenapadá nic, co bych vyzvedl.
Možná pouze, že má levou packu sněhobílou, takže sousedce přesplotově lopotně vymlouváme, že se nejedná o obvaz, ale o kontrastní ve stylu black & white zbarvenou srst.
Jenomže když v pozdním odpoledni Sáru cosi kouslo do pravé packy, potřeli jsme bolístko octem a štípnutí omotali bílou gázou. Sára hrdě ležela v košíku se zvednutou ošetřenou tlapkou, radši jsme ji už onen večer nepouštěli ven, aby si paní nemyslela, že si z ní utahujeme…
Peněžní jednotka jednotného střihu zasáhla Evropu jako (euro)mor. Můžeme jásat, lamentovat, žehrat nebo změnu vzít coby změnu. Jásající mohou hovořit o pokroku, bědující o stírání puncu osobitosti, smazávání svérázu, třetí skupina euro přijme bez kladných či záporných projevů vzrušení.
Nahlédněme na sladění měn, až se bankovková a mincová hračka okouká.
Zabruslím-li do tuzemských hájů, česká koruna se jen tak nedá zapudit. Jaký text Karel Gott bude zpívat u písně Korunou si hodím, až mě budeš chtít převést někam lodí…?! Eurem si hodím?!
Obrovská spjatost sahá až do historie, kdy se dodnes pro hamižníka užívá výraz držgrešle. Vžije se hanlivizmus – držeuro? Anebo obměna, že pro (korunu) euro si nechám vrtat koleno?
Jak se přeonačí představa bohatce zakulacená do slova milionář? Zadarmodrahé objekty se začnou (pro)dávat za symbolické euro? Za zastaralce bude pokládán člověk, který upotřebí obrat, že zboží koupil za deset kaček…
Národní oběhovky prorostly našimi životy.
Za zvýhodněné považuji lidi, kteří autorsky nesmočili pero v prošlé měně.
Necítila by se poškozená, pokud by žila, francouzská esejistka, spisovatelka ruského původu Elsa Trioletová, která v roce 1944 vydala povídky První roztržení stojí 200 franků?
Zafungovalo posuzování jako u amerických snímků s kulisou New Yorku, kdy se divák podívá na záběry Manhattanu a jestliže na nich spatří dvě výškové budovy, vzdychne: to je starý film! Starobně zní i televizní kus Uspořená libra.
Časově vypelichané vypadají díla, jejichž podstata spočívala v nízké (vysoké) hodnotě, kdy se obnos udával třeba ve starých a nových francích. Rychle vyčichnou i vtipnosti založené na barvách papírových platidel.
I ve svých fejetonech nacházím koruny i zahumnové měny na každém rohu. Jeden podčárník měl pointu o frankování mé podobizny na známkách. Jednalo se o hříčku, že díky ofrankovávání dopisů odesilateli jsem si zajistil přísun valut (franků). S eurem ono větné vyvrcholení padlo. A tak předělávám předělá…
Sedět na eurech, být držgrešle a na koruny, komu naúčtovat eurové vícepráce?
Až přechod vstřebám, doufám, že světové společenstvo neusoudí, že doba uzrála pro uvedení do souladu finance obíhající po celém glóbu, aby měny nahradil dolar, worlddolar či platidlové novum – world?!
Mou pubertou nesvištěly jen fotbalová mičuda (kdy jsem se s míčem míjel coby brankář malé pivo v malém vápně klimkovického škvárohřiště) a filmové kulky padouchů či andělů ve westernových škvárech.
Padala na mne atmosféra vojenských snímků z druhé světové války. Na mnoho let mě vyděsila scéna z Nebeských jezdců, kdy našemu pilotovi shořel obličej. Přežil.
Nemocniční personál před popáleným schoval zrcadla. Přesto se nešťastník zmocnil zrcátka, pak spatřil zuhelnatělou kůži, téměř holé čelisti žijící mrtvoly. Dále se ukázal houpající se provaz…
Podobně dlouho mi zněly povely: Halt! Halt! Představoval jsem si, že ze zatáčky vyrazí motorky a za nimi nákladní vozy, obrněné transportéry, tanky, mračna zamračených vojáků. Kde bych rychle ukryl sebe, později svou rodinu před motorizovanou hlídkou?
Snad i proto jsem dal přednost výuce angličtiny před německým jazykem.
Velkonárod s ocelovou disciplínou, technicky zdatný, uvyklý vysoké výkonnosti, národ po staletí žijící s pocitem ve všech ohledech vyspělejšího staršího bratra.
Co vlastně začalo až příliš sebevědomému sousedu srážet hřebínek? Když police zaplnily desky a posléze kazety skupin Beatles, Rolling Stones, Boba Dylana, Janis Joplinové. Obdobně anglické výrazivo převážilo i u počítačů.
Uklidnily mě i pohledy do tehdejších katalogů. V tolik kritizované konzumní – byť rozmazlené – společnosti citím jistou záruku.
Copak dnes potáhnou někam do tramtárie němečtí obříškovaní tátové od rozkošných dětí, půvabných aut, pěstěných manželek a trávníků?! Cožpak opustí výstavní domky a „rozkoukané“ seriály?!
Luxusní papuče a televizní příběhoví hadi jsou pojistkou, lékem na válečnické chuti. Z toho důvodu bych při OSN nechal zřídit fondy, a u probouzejících se agresorů, u nichž se začnou projevovat útočné nálady, nelitovat peněz na léčbu blahobytem.
Nejvíc však mé obavy rozředil nenápadný PVC jaguar. Třeba právě vysmívaný zdivočelý vysavač učinil pro sblížení obou zemí víc než vlády.
Netuším, jakými významnostními metry měří ctihodné představenstvo v krajině otce dynamitu, ale myslím si, že plastikové vozítko by si zasloužilo Nobelovu cenu míru.
Copak může nahánět hrůzu představa Němců válečníků, kteří obsazují naše humna v obrněných trabantech…?!
Pročpak si zahrávám s myšlenkou, pouhým závanem pomyšlení na tak vysokohorský úřad? Činilo mi pomyšlení, když jsem ještě nezvedl víko od septiku, reagovat na otázky Čím chci být? smrtel… životně vážně: Prezidentem…
V pubéře – zatížen módou a vzory – se na žebřík povolání nejvýš vyšplhala profese autoelektrikář (kamarád Ivo), prostřídávána výrobkyněmi atrap, upravovatelkami výloh… (za výkladními skříněmi svůdné aranžérky).
Jestliže coby nedospělákovi se mně jevilo zábavné pátrat v paměti a sbírat plusové body do výhlídkové funkce vůdce mocnosti, dnes si kreslím na papír jen puntíky… puntě minusové:
Trpím trémou mluvit před lidmi, proto se pro mě středoškolské učivo včetně angličtiny stalo utrpením. Dodržování protokolu by mi připadalo jako loutkohra, v níž se pohybuje směšná paňáca (já). Cítím nechuť k oficiálním obřadům.
Nedokázal bych ze sebe vyždímat úsměv ani vstřícná slova – kde se obojí očekává (státní návštěvy, předávání vyznamenání apod.), tvářit se přátelsky na neznámé osoby.
Proti srsti by mně projížděly novoroční projevy, u kterých bych se vtěsnával do role (svatého) otce národa, zpovědníka, mentora, ukazatele moudré cesty vpřed i kazatele obracejícího se na své ovečky, apeluje na jejich dobro.
Čtyřletku nucených prací, během níž bych musel čelit odtažitosti od všedna, nanahradí sebeplnější výplatní sáček.
I kandidáti politickým světem protřelí se potřebují vyrovnat s všudypřítomností vlastního portrétu, který visí na každém trochu důstojnějším místě. A ta hrůza skončit v učebnicích sice oslavován, ale jako sfinga!
Evropští kralevici (kralevičky) i na eurorozmařilost i euroceremonie zvykají už od aristokratických europlenek, kdežto tuzemští čekatelé na hradní křeslo nemají možnost trénovat na trenažeru simulujícím prezidentování.
Do budoucna se přimlouvám za výcvikové centrum (na způsob středisek k přípravě kosmonautů pro pobyt na oběžné dráze), kde by se uchazeči učili zvládat mimořádné situace, osvojovat si cizí jazyky, důstojnost i práci s rádci.
Pokrok nepřibrzdí ani před prezidenskými kancelářemi. Pokud představitele dvou velmocí spojovala tzv. horká linka, teď si mohou vybrat ke kontaktu horký fax, horký e-mail či si posílat z mobilu přes oceán „horké esemesky“.
Jak bychom asi přijali nevěru zásadě: jeden stát – jeden prezident – a ochutnali z číše volební novinky (v případě úrodné líhně v přípravárně) podle počtu kandidátů? Bude-li adeptů třeba pět, potom rozpětit vlast na stejné množství republik se svými prezi…?!
Když krutí útočníci zasáhli věže WTC a do prostoru nečekané hrůzy spěchaly policejní, hasičské a záchranné vozy, se stejnou rychlostí se vyrojili vykladači a rozvíječi základní filozofické dvojčlenky: příčiny a následku.
Představuji si, že vzplane náš rodinný domek. Zatímco první soused přivolá dobrovolný sbor a počne bojovat s plameny, druhý, filozoficky založený vedlebydlící se zatváří moudře a pod vousy polohlasně pronese: Každé zlo obsahuje i dobro.
Potom by u požářiště zastavil hasičský speciál a velitel namísto rozkazů by se ke mně přitočil a prohlásil: Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech! A určitě znáte zásadu stoiků: ničemu se nedivit?!
Jeho zástupce by se velehluboce zamyslel, obhlédl objekt měnící se v pochodeň: Oheň je odvěký symbol očištění duše. A mimochodem – co jste učinili v rámci požární prevence?
Také řidič cisterny by se zasmušil, jak se na rozsah požáru sluší, a podíval by se mi do očí s porozuměním: Přes svízele ke slávě.
Prudce by zabrzdila záchranka, naproti mně by kráčel lékař, zkušeně by prohlédl naše popáleniny a místo ošetření a odvozu do nemocnice, by se dal do lamentací: Marnost nad marnost a všechno je marnost!
Zdravotní sestra by se uslzenými kukadly špitla: Nezoufejte, už řecký filozof Biant tvrdil, že celý svůj majetek nosí s sebou.
Do třetice by v bezpečné vzdálenosti zaparkovalo policejní vozidlo, z něho by vystoupil vyšetřovatel. Z výrazu tváře by se mohlo usuzovat na pohnutí, vrcholné účastenství: Nechci se vás dotknout, ale tady v záznamu mám, že váš děda jednou na zahradě dělal takový táborák, že sousedé měli strach a zavolali hasiče! Takže teď je situace opačná.
Všude okolo silně zakořenilo hledačství kořenů. Ale jakých, kterých, čích?
Pokud mě na ulici náhodně zabije násilník, začne se spouštět sonda až do doby plenkové, která zločince nemluvně, pak mluvně, předurčila k hrdelnímnu činu, kdežto mne obdobně zauzlované dětství vybavilo někdy v budoucnu k vyvolání těžké újmy s následnou smrtí, takže jsem se svým způsobem zasebevraždil.
Též po 11. září můžeme prozkoumávat podzemní části rostlin zla vrůstající do hlubin doby minulé. Avšak u Američanů, teroristů nebo u obou?
Úporní hledači kořenů třeba dojdou až na dno kořenového balu, aby zjistili pravý praprapradůvod: čísi americká prapraprababička z dvanáctého kolena urazila arabského přistěhovalce něčího praprapradědečka z třinácté holenní kosti, protože se v mateřince odmítla podělit o tři erární školkové panenky.
Jsem sotva půlosobou, pokud ovšem nelže úsloví kolik řečí znáš, tolikrát jsi člo… Dosud se mi nepoštěstilo s žádnou jinou řečí najít společnou řeč.
Ke všem cizokrajným jazykům přistupuji z pohledu mateřštiny. Přestože se řada dobrých učitelů snažila vštípit mně aspoň základy češtiny, jejich sebeušlechtilejší úsilí neneslo kýžen… žádoucí plody.
Ráno jsem se domníval, že navždy chápu podstatu částic (později třeba předmětu v dativu, instrumentálu, přechodných útvarů mezi řečí přímou a nepřímou či polopřímou), ale stačilo si kvečeru zahrát fotbal, abych následující den na probíranou látku zíral coby boží hovádko při pohledové kolaudaci nových vrat.
A navíc, jelikož počet slovních druhů byl shodný s počtem prstů na obou rukou (rukách?), jsem si připadal, jako bych nezvládal napočítat do deseti.
S takovým pocitem se pak nedaří zdolávat útesy jazykové bariéry, které kolem nás nastavěli předci. Možná si chtěli dokázat, že zrovna ta jejich mluva je ta nejdokonalejší, a tak případné porozumění počínající krásným slovem spojit se, rozdělili kníratí jižané hlasivkolamem összeszövetkezik.
Zlí a hlavně dobří jazykové, který jazýček kterého státu by to měl být?
V dospělosti to míváme nejsnažší – otcova nebo školní autorita rozhodne, zda se šprtat slovíčka německá, francouzská či afrického nářečí bwara-bwara. Zato v dospělosti? Za jednu dívku činilo výběr srdce. A činilo se!
Na dovolené se zamilovala do Itala, takže po návratu domů se přihlásila do kurzu intenzivnějšího než jejich amore, aby její dorozumívací zásobárna představovala víc než znalost praktického obratu bacio (polibek) a v budoucnu si nepletla vedettu (hlídkový vůz) s vende(t)tou.
Volba citem má však nevýhodu. Co když Mario během mírné zimy zapomene na českou kamarádku, léto s létem se sejde a slečna si stopne na dálnici vedoucí ke Stockholmu plavovlasého Svena?
Ze všeho nejlepší by bylo použít metodu z pohádky Zlatovláska. Kde ale dnes seženete babičku, která by vám doručila v košíku hada, po jehož pozření bychom došli jazykového prozření – porozuměli nejen řeči zvířat, nýbrž i odlišných lidských společenství? (U esperanta bych musel pohádkových plazů sníst několik.)
Radši se zkusme domluvit na jedné a vlastně druhé řeči. Většina by určitě plédovala pro angličtinu. Přimlouvám se za slovenštinu, kterou bychom se povinně učili na celém světě jako jazykové dvojče, přídavek k tuzemštině. Alespoń bychom my Češi v ovládání druhé řeči byli první.
Nevím, zdali s tímto požadavkem uspěji, jestliže si národ na prsou zahřívá jiného hada, kterého upřednostňuje, věnuje mu energii: nedostat se do řečí…
Vnímám jako ironii, podivné představení osudu, že většinou míváme jenom dvě možnosti, jak se vědomě vtlačit alespoň do podvědomí podvědomí široširých lánů paměti mas: buďto, že něco umíme lépe než jiní, anebo…
Vysloví-li se tedy jméno přitažlivé blonďaté herečky Sharon Tateové, pamětníci znalí oné tragédie si okamžitě doplní chybějící osobu do nechtěné dvojice – Charlese Mansona, sektáře, který nešťastnici surovým způsobem sprovodil ze světa.
Také psychotronik, lidový léčitel, davový řečník a snad dobrými úmysly hnaný samaritán, muž v Kristových letech, Kristus, musel vykonat řadu bohu(sobě)libých skutků, které se možná vymykaly tehdejšímu chápání, aby se postupně vypracoval mezi nejpopulárnější osobnosti a dostalo se Ježíši cti být po mnoho staletí zaknihován, v bibli mumifikován.
A Jidášovi postačilo jediné nekamarádské gesto a zrádce coby celebritu zná i v dnešní době asi každý!
Nebo si vezměme porody. Kolik lékařů pomáhalo tenkrát děti na světlo denní přivádět a ti tvořili a dodnes tvoří jakousi hromadnou polovinu do páru ke králi – králi zpustlíků nejdrsnějšího ražení – Herodesovi.
Obdobně jen málo komu něco napoví jméno Gaius Titus Petronius Arbiter. Jednalo se o špičkově postaveného, sečtělého, vzdělaného a uměnímilovného Římana. Ovšemže o jeho nadřízeném, v krutostech se vyžívajícím Nerovi jsou obeznámeni všichni.
Historie se nechová vždycky právě mateřsky k významným jedincům, takže se, byť s nezlým záměrem, píše o zlých pohlavárech (s notným přičiněním bulvárotiskovin), o jejich koníčcích, kolikrát během týdne přestáli astmatický záchvat, v rámci útoku na bodáky citů, nebudou zastřeny ani problémy se zažíváním, ale umlčení upadají do zapomnění.
A co cítíme, když brutalita překročí veškeré meze chápání – hnus, odpor, zděšení, nenávist, opovržení? Časem jako by onen posvátný děs se začal měnit v hrůznou posvátnost, morbidní úctu a my potom fascinovaně odzíráme z obrazovky při pohledu na záběry bortících se newyorských dvojčat.
Pojednou se přistihujeme, že stejně nesnášíme souseda kvůli maličkosti, jako Američana, který vyprázdnil zásobník do těla Johna Lennona. V solidním prostředí cely si může libovat, že rychle a bez námahy získal téměř shodný věhlas. (Je-li též záporná reklama reklamou, je i antisláva slávou.)
Později určitě ze svých vnitřních svárů a rozpoložení posplétá paměti, o něž se nakladatelství poperou. Co vlastně ostrostřelci mohu udělat nejhoršího? Nejmenovat ho.
Ať se vrtneme, kam se vrtneme, narážíme na téměř dokonalé výrobky západních firem. Připomíná mi to mého kamaráda z časů chlapectví. Když Honza vlastnil otočné vázání s bezpečnostní špičkou, mé nohy k lyžím poutaly čelisti značky Kandahar, podobné pastím na medvědy.
Po nějaké době a různých útrapách jsem schrastil stejný model markeru, jenomže přítel už své upínací zařízení dávno zavěsil v garáži na pověstnou skobu a pořídil si lepší.
Později mě uhranula Honzova škodovka. Když jsme s manželkou na stejné auto našetřili, přítel vůz už prodal a kupoval zánovní BMW. Jan se mně stával vzorem ve všem. A tak jsem stále jen dotahoval… a kopíroval.
Zvolna opadávala moje závislost, aby ji nahradila duchovní nesvoboda jiná: zápaďáci. Sotvaže jsme zaparkovali v maďarském kempu a rozbili plátěný příbytek, nastalo obhlížení.
Zatímco naleštěné audi se nám jevilo jako vrcholně zářná ukázka západní pečlivosti a vysokého standardu, o pět metrů dál zaprášené porsche naše scvrklé dušičky vyhodnotily coby klasický příklad frajerské nedbalosti, bohémské ležérnosti rozmařilého švýcarského turisty.
Pokud německá rodinka seděla v luxusních křesílkách před stanovým hradem, pomysleli jsme si něco o vysoké úrovni. Jestliže se ovšem stal opak a jiní majetníci posedali do trávy před prosté celtové áčko, bylo to pro nás důkazem jejich výstřednosti, přemlsanosti technikou, návratem k přírodě.
Raději jsem se také vyhýbal katalogům spotřebního zboží. Po přelouskání hrubé knihy se mi vše kolem zdálo tak šedivé. Vůbec pocit, že zápaďáci jsou v jakékoli oblasti lepší, mě stále víc dusil. Nerovnováhu nemohla vyvážit ani častokrát citovaná světovost tryskacích tkalcovských strojů. Vždyť žádnou látkodělnou mašinku si obstarat nehodlám.
Včera jsem přinesl z obchodu krabičku francouzských tavených sýrů, u českých se mi totiž stalo, že jemná hliníková fólie se při rozbalování rozpadávala, takže po chvilce svačení, zpestřené střídavým vycucáváním obsahu z tenkých plechových kousků a pliváním stříbřitě kovových drobtů, jsem se zbytkem lepkavé dobroty praštil do popelnice.
Večer beru taveninu Made in France. Tahám za elegantní červený proužek. Utrhl se, aniž rozpáral břicho obalu pochoutky v určeném místě. Zkouším sundat aluminiový potah vcelku, ale staniol se trhá. Staniol se trhá! Na ždibíčky trhá!!
Kdo se dal na vojnu, musí bojovat – poněkud otřepaně říkávaly už naše prababičky. Omílané rčení však jaksi cudně nepřipouští možnost, že také ten, kdo se na vojnu nedal, bývá nucen válčit, i když vzduchem zrovna nelétají kulky.
Rozstátečkovávat od zeleného stolu se nezdá být problémem. V dobrém rozmaru se mohou setkat dva státníci před mapou a svorně jedním tahem způsobem obouruč nakreslit červeným fixem čáru zvanou hranice.
Tak nějak si představuji vybudování berlínské zdi. Potom už zahučí motory bagrů, aby vyhloubily solidní základy. Během pár týdnů vyroste bednění, ať autodomíchávače mají kde chrlit tuny betonové směsi.
Než jste se vzpamatovali, za vysokou ohradou zůstaly park coby místo milostných schůzek, hospůdky s prima pivem a prostořekou prsatou číšnicí, škola, teta, bratranec…
Pokud hranici netvoří veletok typu Nilu či Amazonky nebo rozsáhlé pralesy, téměř vždycky se červená čára plete obyvatelům do života. Stěží dosáhnout úplné spokojenosti.
Část lidí, které rozhraní určilo zůstat uvnitř jednoho státu, by chtěla ven, druhá skupina občanů baží po tomtéž, ale na opačné straně. Města, jež se mohla pyšnit svou polohou uprostřed republiky, se po přepůlení ocitla v hlubokém pohraničí.
Do svízelného stavu se dostala jedna obec v okrese Zlín. Klikatá říčka Vlára a dvanáct domů postavených stylem cik cak se přičinily o spory, jak vlastně dopravovat českou poštovní doručovatelkou na slovenské výsostné území.
Pokud by se jednalo o pár korespondenčních lístků, tak by zákon možná přivřel oči. Ale co když poštovský panáček ponese nějakou pořádně našlapanou ceninu?
Musí být vzrušující bydlet ve vilce, kde obývací pokoj s kouskem trávníku a lavičkou patří jednomu státu, zatímco kuchyň se skleníkem republice druhé.
Tvůrci takovéto hraniční čáry by vlastně ze mne učinili pašeráka recidivistu. Rajčata a papriky vypěstované ve skleníku bych nosil na trh do zahraničí. Bez cla!
A co kdyby můj pes přeběhl ze západní části zahrady na východní? Bez veterinárního vyšetření! Jako majitel bych tím určitě porušil nějaký celní předpis.
A to bych měl ještě štěstí, že dělítko nevedlo mezi našimi manželskými postelemi. Když bych večer zatoužil po své ženě, kde v této pozdní době narychlo shánět vstupní vízum? Jedině, že by nám jako životním partnerům byla povolena celněerotická výjimka: bezvízový styk…
Závidím opolidem. Nejen čistší vzduch, ale jednodušší život. V jeskynních třídách se nevyučovaly koherenční teorie, kdy by pračlověk z katedry vyrobené z kusu stromu hřímal, že nelze vycházet z idealistického pojetí pravdy, ale je třeba přejít na pozice otevřeného subjektivizmu a koherenční teorii chápat coby prvek v nerozporném systému neboli jazykové struktury deduktivně rozvinuté ze souhrnu výchozích axiomů…
Když už by se chtěl prařečník nadechnout a začít výklad o kvantifikátorech, paralogizmech a korpuskulárně vlnovém dualizmu, opoposluchači by určitě popadli kyje a menší bludné kameny a filozofa oblečeného v kožešině hnali sviňským krokem ze skalní naslouchárny.
Lebedili si v tlupách a necítili potřebu hledat pro každou zvlášť výstižný název. Zato dnes je jiná. Tu se dva, tři nebo čtyři celky spojují, jinde územní obr zase drolí. Bývá proto nutné mít v zásobě přiléhavá názvosloví.
Pro státečkovou roztrojku můžeme použít název (Ne)spojené království české, moravské a slovenské nebo honosněji Spolek tří transalpínských států. Chceme-li zdůraznit pospolitost zvolme Slovensko-Česko-Moravské soustátí (bohužel poslední výraz mohou odpůrci jednoty lehce i těžce znevážit přidáním háčku nad první písmeno).
Pominu-li unii, spolkové uspořádání, federaci i konfederaci, mohli bychom založit alianci. Ale to radši ne, ta (byť Svatá) zavání tajnou úmluvou dvou proti jednomu. Hezky starosvětsky by znělo: země České Moravské a Slovenské koruny, zato patrně velmi podezřele: spolčení Slovenska, Moravy a Čech.
Také Slezsku bych dopřál trochu výsluní, exotiky a rozmachu titulem Velkoslezské impérium, Spolkové slezské země nebo Slezské císařství. Zkusme pragobrnočeskobudějovickoplzeňskohradeckráloveckoolomouckocentristy překvapit vyhlášením nezávislých správních celků: Bruntálské gubernie, Opavského velkoknížectví, Frýdeckomístecké stolice, Karvinského kantonu, Těšínského vojvodství a Novojičínské župy.
A nedejme na řečičky, že se jedná o odpudivý konglomerát slezocentristů.
Docela bych s touto geopolitickou smíchaninou souhlasil, ale už musí začít brát v úvahu dlouholetý útlak novojičínskocentristických županů vůči národnostním a územním požadavkům Klimkovic – nejvýznamnějšího královského města Spojeného transalpínského středoslezského slezskofonního impéria!
… a odpoledne zajdi do prodejny koberců! A zatelefonuj kvůli tomu inkasu! A nezapomeň poslat ten doporučený dopis! V kolik večer přijdeš? – Tyto věty se nesou naší ulicí od okna směrem k zastávce, pronášené mou matkou.
Počet vypálených větných střel závisí na tom, zda se ke vzdalování použije chodu, klusu nebo cvalu. Jsem-li v dobré formě, mohu ostřelovanou trať překonat tryskem, takže ušní bubínky inkasují pouze jediný zásah.
Přitom s člověkem tohoto typu můžete celý den trávit klábosením, širokopásmovým povídáním si o všem možném, potom vyjdete na dvůr a…
Připomíná mi to příběh vězeňkyň, které seděly v cele pět let. Po propuštění si venku povídaly tři hodiny. Protože mrzlo, navrhla jedna žena té druhé, že by si mohly sednout někam na kávu, vždyť si toho ještě mají tolik co říct…
Tento druh živelných debatérů tvoří opak onoho typu lidí, kteří začnou hovor o vážných a podstatných věcech, po deseti minutách vystřílejí veškerý střelný prach a pak už jenom rozmělňují. A nudí.
Zato diskutéři pracující se zpožděním nás pořád udržují v napětí. Víme, že po spoustě plytkostí dostaneme za odměnu cukřík v podobě pointy, pro zesílení účinu někdy servírované za dramatických okolností. Třeba když člověk po čtvrthodině planého debatování u zastávky za vámi utíká podél tramvaje a křičí, že odpoledne odlétá do Jižní Ameriky, ať mu tedy měsíc nevoláte.
Jet s manželkou, která patří k tomuto typu, do Paříže, můžete si být jisti, že po třídenním cestování od ní nic významného neuslyšíte, ale teprve až se vyšplháte na vrcholek Eiffelovky, tak v nevlídnu s kulisou svistícího větru se dozvíte, že vaše paní před odjezdem požádala o rozvod.
Obdobně komicky by muselo působit setkání na vládní úrovni. Obě delegace by se při popíjení vychlazených minerálek a blýskání fotografů na sebe culily, vyprávěly si o svých koníčcích, názorech na vývoj světové módy.
Předseda vlády by se pochlubil jaké vypěstoval kaktusy, kolega ze sousední země by na oplátku předvedl, jak mu kokršpaněl (bez ohledu na pánův úřad) prokousl lýtko. Pak by se debatění týkalo útulnosti sálu, výstřihů hostesek, kvality oliv.
Party končí stisky, žduchanci do zad, poklepáváním po ramenou. Před budovou, kdy už by vysocí činitelé nastupovali do černého lincolnu, naposled by jim premiér zamával a jako by nic zavolal: A mimo jiné – dnes ráno jsme vám vyhlásili válku!