Prácheňské rezonance 2004

Ladislav Jurkovič

A do třetice pleskot vět


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý třetí titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 7. července 2009.

© Ladislav Jurkovič

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Nádraží večer * Apostrof času * Rody * V tramvaji * Z oázy menších moudrostí *
Mluvte * Gordické uzly – nordické lsti * Listopad nad Horkou * Dekadentně *
Vsetín * Židovský hřbitov v Brně * HH * Muka obraznosti *
Živote psa přec mám tě rád * Měsíce * Měsíce a dny * Hřbitov v Lysé nad Labem *
Velikonoční pondělí * Skryté dějiny * Před rozedněním * Na mši ne zcela svaté *
Hlavolam * Loď s máslem * Po pastvinách * Koupání v čase meruněk *
Preludování * Z pohádky do pohádky * Píchat Bodat Řezat *
„…točit kadidlem…“ * Co je to posledek * Tři kamarádi * Dokola *
Vyznačování cest * Po Austrálii * Teskný listopad * Adam se dívá na Evu *
Jména * Nad dnešním evangeliem * Zátiší s knihami * Tres faciunt collegium *
Žvátorové * Kdysi a dnes * Sezením jeti * Z „písní tvorů“ * Z vlaku do Opavy *
Jaro 2007 * Sen o cestě ze Svinova do Opavy * Ze starších dějin českých *
Z novějších českých dějin * Chvála svoloči * Stmívání *
Tour 2007

Dovětek

Nádraží večer

Vlaky připravené k odjezdu
Signály času den co den
Červená čepice zažehne hvězdu
Stejnou poklicí kastrůlek přiklopen

V kastrůlku pečeně z jednorožce
Bájného tvora z pohádek
Karkulka nejde k lesu – pase ovce
U trůnu šašek čeká na potlesk

Kdepak je pan král tlustý pantáta
Není to ten co na píšťalku píská?
Aniž ví co měsíční je sonáta
A průvodčímu že se stýská

Apostrof času

Byla léta devadesátá
A potom desetiletí
s číslicí dvě na začátku
uprostřed tři nuly
Milénium
Toto milénium
neboť rok dvoutisící
Tolikrát se zrodil
Ježíš Kristus
nesčetněkrát trpěl a zemřel
Hle díl nekonečna

Rody

(Nad hrobkou v Lysé nad Labem)

Jedné hrobce v Lysé
říkají domácí
Srbský hrob
Srbská se jim zdají
jména Tomislav a Mirjana
(třebaže Tomislav
byl chorvatský král)

Můj syn téhož jména
je v Srbském hrobě pochován
Leč více než o manželčině otci
Černohorci Vasiliji
věděl o Odkolcích z Újezdce
splynuvších jednou větví rodu
se staviteli a důlními inženýry
prostého jména Sládeček
co hrobku zaplatili
do konce trvání hřbitova

Hrobka v Lysé
přijme rovněž tělo synovy matky
jak to již teď
hlásá její křestní jméno
na náhrobku z kamene

A uložen do Srbského hrobu
na české půdě
budu i já

Buď pochválen ten
jehož uctíme nejvíce
když jeho jméno nevyslovíme

V tramvaji

Omylem
vzal jsem si na cestu knihu
kterou jsem již přečetl
Rozuměj první díl té
z níž jsem nečetl druhý
A tak nezbývá
než myslet na třetí –
ten ještě nikdo nenapsal

Z oázy menších moudrostí

Alchymie s mrtvou a živou vodou
před očima těch
kdo lační po krvi
To je snad větší prohřešek
než urážka majestátu
Kde ale je to království
jsme-li na poušti
na níž místo písku
tyčí se jen larvy kamení

Mluvte

(Naučení katů)

Ujměte se jazyka
Než vám ho odříznem
Neboť potom se jazyka
Chopíme my
A řeknem vám
O čem máte mlčet
S hubou plnou krve

A tak se ujměte
Svého jazyka
Své řeči
Svého přiznání
Svého ano
O vaší vině

Vaše řeč
Budiž jenom ano ano
Na slovo ne
Máme právo jenom my

Gordické uzly – nordické lsti

Copánky víry
nespleteš v nordické lsti
Leč neštěstí
které nechodí po horách
nebloudí jen po rovině
Gordické uzly
neužívají rybáři
Snad jen tehdy
když splétají sítě
jimiž se loví žraloci
Sekyra
rozetne gordický uzel
stejně neúprosně
jako bouli plnou hnisu
Jen ostří to ví
Jen zub pily
Jen kámen

Listopad nad Horkou

Prý sluka vorká
vorká nevrká jako holoubek
A stejně mile zvučí vrány
v průletech nad kopcem Horka
V průletech ve dvou
v mladém páření
Byť podzim s listím odchází
a jinde ptáci padají
podivnou nemocí zkoseni

Dekadentně

V Kojetíně jeden nemajetný
ve vlaku našel brýle.
Byly to brýle mámení, jak ví
každý, kdo bájí krátí si chvíle.

Ty brýle měly sluchátka
pro uši, jež slyší tuze málo,
a pro ty, kdo slyší růst i poupátka
zas měly to, co divnou píseň hrálo.

Co hrálo píseň podivnou
se zvuky skřípajících zubů
doléhajících v duši mou
i v mozky jiných blbů.

Vsetín

Tak sem s tím Vsetínem
Toužím po komunikaci
Mariňáka se pletu s Martinem
U Bečvy na navigaci
Řeku pak vidím až v Přerově
Když jedu vlakem z Lipníka
Jak lucernička na hrobě
Poslední vagon zabliká
Koleje v dáli mizí
Vlak jede jižním směrem
A malíř v Kroměříži
Bečvu namísto Moravy
Kreslí svým jemným perem

Židovský hřbitov v Brně 2005

(Poučení pro děti a mládež)

I

Pole mrtvých
Řady náhrobků
Z různých druhů kamene
Nápisy
Hebrejské německé české
Jména
Třeba Fischer jinde Rybář

Pole mrtvých
Po roce 1945
Málo osévané
Židé odešli
Jinam

Pole mrtvých
Jeden z posledních pohřbených
Kantor Neufeld

II

Nebojte se děti
Z čerstvého hrobu
Na židovském hřbitově
Nevyskočí
Milion Židů
Jako čertíků z krabičky

Neboť těla stovek mrtvých
Jejichž jména
Jsou zaznamenána na náhrobcích
Zde ani nejsou pohřbena

Živé je odvezli kamsi
Namačkané jako sardinky
V krabičkách vagonů

Prý do pohádek
Napsal někdo
A druhý konstatoval
Že jedna z těch pohádek
Byla opera Polská krev

III

Jméno jednoho
Je Vrah
Jméno zabitého
Neznáme

Jméno druhého
Mělo být spasitel
Jméno třetího
Je vandal
Židovský hřbitov noci
Hlídají Psi

HH

Co dalo Německo lidstvu?
Kromě jiného
Heinricha Heina
A Heinricha Himmlera

Muka obraznosti

Silvestrovské…
Leč pišme:
Silver – strov – ské čekání na půlnoc
A tu (Asociace)
Stříbro mého strýce v trokách
Tu i tam to i ono
Trosky
Ostrovy Ostrahy Otravy
Ostrohy Ostruhy
Dost Ostrav
Raději OTROV (srbské slovo)

JAD (další srbské)
Pozor neznamená JED
(JED je to první)
Neboť druhé je
NOUZE BÍDA ZÁRMUTEK HOŘE
Ale též HNĚV
(Viz Srbsko-chorvatsko-český slovník
z roku 1926)

Tedy přece jen
HROZNY HNĚVU
Vzácný jed Borghiů
Tu (Podruhé)
V tmě za okny
S nepravidelnými pauzami
Oslavné petardy
Rozprsklé hvězdy
Nade mnou
Jakoby Mefisto razil
Do stropu díry
A je po půlnoci

Živote psa
přec mám tě rád

Té slávy jasu
Petard bouchajících
O silvestrovské půlnoci
A vida
Jeden z ohněstrůjců
Musel zavřít
Vlastního bázlivého psa
Do prasečího chlívku
Zbudovaného na dvorku
Poblíž česko-německé hranice
Ze zbytků betonové pevnůstky

Měsíce

(Karlu Tomanovi a Petru Hruškovi)

Leden

A už se dní
od zory k setmění
V noci tma
na bílo mrzne
Bílá a černá hra
V duši kůži I v krzně

Únor

Úmor úhor
Úkradkem malé krácení
A má to jméno
Pěna Dní
Pěna již vítr sfoukne
že marně sbíráš na věno

Březen

Do Březolup nejezdi
příteli nejdražší
Jaro co vůně přináší
tam ještě nedosáhne
Jinde však lupá proutí
A taky srdce i moudí

Duben

Co zbude ze zimy
poryvy větru odnášejí
Ale ta tíž než země rozpučí
jívami olšemi buky i duby
A taky rýmy jež básník mág i příručí
koktavě vypouští z huby

Květen

V neúctě k květnu
asi se setnu
rozepnu u vesty
poslední knoflíček
Leč vesty nejsou k mání
Popelka u cesty neztrácí střevíček

Červen

Co praví přísloví?
Slunce den rozední
až kohout zakokrhá
Leč každý ví že ten času pán
Otvírá chřtán když v noci bije druhá
Večerní červánky zas mizí až noc už sní

Červenec

Červ ví co dělá
když navrtává díru
do letního soudku
v němž slunce na pecny zadělává
těsto z mouky bílků a žloutků
A kuchtíka pálí ruce i hlava

Srpen

Nevím proč myslíš
zrovna na srpnový vítr
Snad proto že fouká ze strnišť
a sám myší král do pasti se chytl
když opouštěl svou říš
již podzim lehkým dechem vysklil

Září

V září si nechám zahrát nokturno
modré a teplé jak ohňů dým
spředený ze zbytků léta
Pastevci koz zas stáda poženou
až kamsi k propastem a jeskyním
kde prý je konec světa

Říjen

Magie vah:
rameno tíže rameno lehkosti
Co vše může být na vahách
co vše se zbarví a opadává
v říjnových říjích
v říjnových zápasech i hrách

Listopad

Z dvanácti jeden
je plačtivý pln pádů mlžných par
Leč právě on bronzy západů
rozdává ve vinobraní snů
To k poctě básníka
jenž křtěn byl Otakar

Prosinec

Po listopadu
zas propast roku
otvírá se k pádu
To chřtán času
prosí o oběť
Návratnou V řádu

Měsíce a dny

Měsíce
To je vlastně
Pojmenovávání času
Podobně
Značkujeme dny
Od toho
Co je po neděli
Až po ten
Kdy se nedělá

Leč pro mnohé
Je svátkem
Šabat
Den očekávání
Nepojmenovatelného

A uprostřed
Je středa
Jakoby vyznačovala
Plynutí
Po ose
Do budoucna
I zpět

Hřbitov v Lysé nad Labem

Nápisy na hrobech
Hned na začátku vlevo
Tě u zdi chytí
RODINA LAPEŠOVA
A dál STOLEJDA STOLEJDOVÁ
STOLEJDOVI
NOVÁK Josef i NOVÁKOVÁ Marie
CUC CUCOVÁ CUCOVI

Kdo vypoví
Kolik bolu skryto
Je v hrobech
Za hroby
Leč hlavně
Za životy
Spočívajícími teď
Ve věčném
Prach jsi
V prach se obrátíš

Ta jména
Trčí jak vykřičníky
Můžeš se však ptát
Třeba který kněz pochovával
Muže jménem KAPLAN

A mezi desítkami jmen
Prof. Dr. Bedřich HROZNÝ
Který rozluštil
Jednu z abeced dějin

Velikonoční pondělí

Vejce k vejci
Zas tu máme VelikOnOce

I ty jiné
Smrt na kříži
S lotrem po pravici
I po levici

Hrob ve skále
Když tam vstoupili
Hlavně matka
S tím druhým
Kterého miloval
Kamenné lože prázdné
Rouška složena

Vzkříšení
Ale kdo ví
Kudy Ježíš odešel
Nahoru nebo dolů
Všudy cesty
K Bohu na nebesích

Skryté dějiny

(O.B.)

V Tajemných dálkách
Hle Svítání na západě
To Větry od pólů
Stavitelům chrámů
Ruce spínají
K lásce

Před rozedněním

(Otokaru Březinovi)

Chvíle před rozedněním
Tehdy když stíny noci
Přestupují do stínů dne
A stejně tak
Zrod světla
Vidíš na oknech
Na záclonách
I na stěnách pokoje

Hle mizení tmy
Příchod světla
Říkáš s básníkem básníků

Je to prosté
Každý den stejné
A přece jiné
Neboť
Kromě počasí
Roční doby
Záleží na tom
Jak se tma a světlo
Střídají v těle a duši

Na mši ne zcela svaté

Tři dívky na lavici přede mnou
Znám je z dob
Kdy je na mše vodily matky
Teď s chutí hledím
Na jejich zadky
Odpusť mi pane nad námi
Oči se z hlavy neberou zpátky
Já nadto pohled hříšný
Pohledem svatým vykoupím
A nikdy víc
Nezahledím se do podob
Co nabízí nám ten
Jenž na ocas a kopyto je pyšný

Hlavolam

Nazývejme vše pravými jmény
Tak třeba Špindíra
Je ten kdo si neumývá zadek

Ale na druhé straně onen
Který si zadek umývá příliš často
Plýtvá nejen vodou a mýdlem
Nýbrž rovněž dobrým vychováním
(Prý nadměrně mýt se
Může být nelidské)

Těžko rozhodnout
Kdo práv je práva
Anebo která je levá
A která pravá

A podobně
Mnohde a mnohdy
Ba téměř vždy
Děje se
Když někomu nebo něčemu
Dáváme jméno

Člověče jaks byl pojmenován
A jsi skutečně
Kain nebo Abel?
To nechť je
První otázka

Loď s máslem

V rybářské síti snů
uvázne
kromě duchů všeho druhu
masa a kostí i hader
také loď s máslem
Anebo se vám stane
aniž jste ožralý
že spíte se žvýkačkou

Skutečnost je vždy jiná
Než jsem začal plavat po hladině
posypané okvětními lístky akátů
a všecko vonělo
Neboť byl červen
odložil jsem bílý žvanec
na světlé tričko
obrácené naruby

To tričko oblékl jsem pak
správně „na líc“
aby na zádech bylo vidět
logo loďky
Když jsem na kole odjížděl
sdělil mi student
své jméno:
Oldřich Kutra
Slyšeno ale Putra

Doma jsem unaven
usnul v tričku zas naruby
Zdálo se mi
o rybářském kutru
o lodi převážející
místo čaje a kávy
máslo a žvýkačky

Po pastvinách

Být pod střechou
To neznamená jenom
Ukrýt se před deštěm
Neboť střecha
Stejně jako strom
Dává též stín
A hledět přes střechy
Je dle lidové moudrosti
Být na světle

Do světla nad střechami
Mohou pohlížet
I poslední beránci bytí
Ti kteří nemají stáj
A pastýři se psy
Ženou je z místa na místo
Vždy tam
Kde lze najít trochu trávy
Vodu
Včetně té
Co stéká ze stromů
Anebo střech
Vodu jež jednou mrtvá
Jindy živá
Pramení
Ze světla i tmy

Koupání v čase meruněk

(Jakubu Chrobákovi)

To bylo tehdy
(Od kraje meruněk daleko)
Když jeden z nás pravil:
Jsem dietní kuchař
(A věru
Tím je sám sobě
Má lepkovou dietu)

Plavali jsme
V nádrží poblíž Karolinky
Hladina se leskla do modra
Louky a lesy kolem zeleně

Ve sluneční žluti
Myslel jsem na Magdalénu
A její čtyři sestry
Z nichž jedna se jmenuje
Jako ta malá přehrada

To všechno na vlnách
Houpajících se jak úsměv Mony Lizy
Vtom oranžové meruňky
Vyběhly z vody
A hupky dupky do dietní pizzy

Preludování

Večer před svatou Annou
Hospoda v Náměšti za mostem
Čekání na vlak plním inkoustem
Hudba v drátěné košili
Do veršů duní v cizím rytmu
V něm Vítán buď
Mění se Na neshledanou
Do toho zvonek z kostelní věže
Ten dozní Já do prstu se píchnu
Jak kůň nezvyklý na otěže

Z pohádky do pohádky

Hubu měla od ucha k uchu
A dole ?
Tam se jak v mlejnici
Točilo šest chlapů
Každý od jiného cechu
Anebo řemesla
Žádný nicky
Poleno k polenu
Klín ke klínu
Led praská
Pára syčí
Kašpárek bubnuje
Honza si balí ranec buchet
Princezna se směje
A ježibaba skuhrá
Copak tohle dělá
Šípková Růženka?

Píchat Bodat Řezat

Dítě v tramvaji řvalo
Jako by je bral na nože
Řekl kdosi
Ten který se nožem
Nikdy nepořezal
Ale na nože berou
Zrovna takoví
A jak je to
Co je
Brát na nože?
To je prostě
Píchat
Jiného
(Žel ne vždy toho s nožem)
Píchat Bodat Řezat
A třeba taky
(Hrůza Děs Hnus)
Zabodnout dítě
Aby už neřvalo

„…točit kadidlem…“

Jako hodný chlapec
nechodil jsem na hrušky
do farské zahrady
Ale ten nejhodnější jsem nebyl
Za ministranta
mne kaplan nevybral
A mohl
vždyť by se zavděčil
mému otci
s nímž se přátelil

Tehdy jsem nevěděl
že otec vlastní
Bibli kralickou
kterou mu
pět let před mým narozením
když kantoroval ve Věstíně
daroval Jan Amos Pellar
kněz Jednoty bratrské
A nevěděl jsem ani
zda otec tu Bibli
ukázal kněžím ve Sloupě
s nimiž někdy hrával taroky

Ani tehdy ani teď
nešlo a nejde
všechno pěkně spatra:
Hup do sena
rozepnout gatě
a sukni nahoru
Vždyť čtvrtým do partičky
býval Žid Fein

A pokračování hry?
to se nekonalo
Všichni od Feinů
museli nastoupit
do transportu
Ten odjel kamsi na východ

I pro Židy
občas vařili polévku
z řepy a sena
Leč spalo se na tvrdém
(sláma je taky k jídlu)

Jeden sen
se mi splnil
Kamarádi ministranti
občas v neděli
dovolili mně
venku před sakristií
„roztáčet kadidlo“
Což znamenalo
točit kolem dokola
vertikálně i horizontálně
nádobou s hořícím
dřevěným uhlím
na pevném drátě
jež se pak vložila
do kostelní kadidelnice

Vůně kadidla
doprovází ba umocňuje prý
modlitby za všechny mrtvé
blízké i vzdálené

Co je to posledek

(Josefu Šafaříkovi, autorovi knihy
Cesta k poslednímu)

Nemá nic společného
s poslední večeří
Ani s hostinou
na oné svatbě
kde byla
voda proměněna
ve víno
Vždyť tehdy
všechno nastalo

Posledek
je zbytek zbytků
prášek z prachu
vymeteného z koutů
kam ani nevidět
Anebo jindy
je to prach z dálek
kam nelze rozestřít
ani plátna snů

Leč do třetice
je posledek
dar darů
To poslední
co dáváš
co vůbec
můžeš dát

Tři kamarádi

Kamarádů
nebývá vždycky pět
Tihle školáci byli tři
a říkali si
Car Mňach a Lap

V jejich dobách
se ještě na zádech
nosily tvrdé brašny
s knihami a sešity
Pěkně se na nich
klouzalo z kopce
Ale to jen tehdy
když bylo dost sněhu
a Car zavelel

Mňach zase věděl
ve které aleji
třešně nejdřív dozrávají
Lapa toho nejmenšího
pak vyslali
do větví nejvyšších stromů
kde mohl
podat ruku andělům
Tam byly plody nejsladší

Nevím na co
a jaké hry hráli
Car Mňach a Lap
To svému Kantorovi
neřekli
ani jako dospělí
Jména však napovídají:
Vládce Mnich a Zloděj
Taky proto
šlo o něco víc
než o hru
Na Četníky a Na Zloděje

Car Mňach a Lap
za nic na světě
neprozradili
z jaké knihy
svá jména vzali
A jestli si vůbec
hráli na pohádku
Teď už to
pro mě i pro ně
pohádka je
Vím také
že ta nejkrásnější

Dokola

(Mirjaně)

Tak tady žijem každý v své ulitě
Já u ní A ona u mě na bytě
Co bylo neodpouští
Já nemám co odpouštět
Tak vidím já ji Ona mne
A tak nás vidí svět

Ráno otvíráme okna
Večer zatahujem rolety
Jíst Spát Nemilovat
I to je úděl
Točí se točí kolo rulety

Vyznačování cest

Značkaři turistických cest
Postupují promyšleně
O to větší je bláznovství těch
Kdo se po těchto cestách
Vydávají pozpátku

Tak tedy:
Cesta se nejdříve
Zaznamená na mapě
A pak se z mapy přečte
A uloží v hlavě

Pak jeden jde
A na osamělých stromech
Leč také na domech
Plotech a balvanech
Nanáší dva krátké bílé pruhy

Leckdy teprve na druhý den
Jde ten druhý
A mezi vodorovné pruhy
Vetkne barevná znamení
Pro jednu trasu třeba zelená

Nejraději chodím
Po cestách vyznačených dávno
Tam stejně jako rybníků na podzim
Značek již hodně ubylo

A to je potom věru
Cesta spíš dokola než někam
Anebo víc zpět než kupředu
Ještě že nejsem barvoslepý
A barvy chráním jak šediny

Jestliže víte
Co chci říct na závěr
Nemýlíte se ani trochu
Ano značkování cest
Je graffiti co není pouze hrou

Po Austrálii

(Nad knihou Jiřího Bauma:
Okolo zeměkoule autem a lodí)

Ve vlaku ze Svinova
čtu starý cestopis
V něm pár stran stále znova
To proto že blíž a blíž
být chci zemi
po které kdys
jezdil pan Baum
No ano onen Baum
co Lebensraum
a ani auto Tatra
mít nikdy neměl
A taky
(nediv se milý synu)
řekl jeden pán
ten Baum
měl vlastně
zdechnout v plynu

Teskný listopad

(Památce Otokara Březiny)

Barvy podzimu dovoněly
rozpustily se v plískanicích
O to víc bylo chladno
neboť dny měly krátké rukávy
A noci v černých rukavicích
přiškrcovaly hrdlo
do podoby knotů bez vosku
Anebo se tak čpavě
pálilo mýdlo vášně
rozpouštěly se bubliny snů?
Takový byl listopad
zmizelé království modřínů
s jehličím coby pěnou dnů
změněnou v nazrzlý spad

Jednou v sobotu
aneb Myslím téměř pozitivně

V bytě nade mnou
kdosi vrtá
jakoby dělal díru do nebe
Jednou si říkám
Čert ho vem
ať už mě nesere
Podruhé v klidu
byť jenom zdánlivém
jeho radosti mu dopřávám
Vždyť ten
kdo do nebe rád vrtá
nakonec vykope si
do země díru sám

Adam se dívá na Evu

Ne dívka teď již žena
S rukama
Z nichž v pohybu k dítěti
Vyzařovala hebkost
Byla k muži
Obrácena zády
Skláněla se k chlapci
A jiná hebkost
Spadala jí z šíje
Až k zádům
A zadku

Obliny hebkosti
A na rubu
Stydkost
Snad ještě hebčí
Představoval si muž
Střed těla
Této Evy
Kterou by mohl stvořit
Nejen ze svého žebra

Potom však
Jeho mysl opustily
Tyto představy a tužby
Vždyť strom
Z jehož větví
Budou padat
Jablka hořká i sladká
To je chlapec
Hebce trůnící
V kočárku

O tom mlčel muž
A mlčela žena
Když děcko kladli
Z náruče do náruče

Jména

(Ve vlaku do Opavy)

Jilešovice šílet po výtce
Kejhák si nabít
Ve stanici Háj(ek)
V Mokrých Lazcích
Alespoň v myšlenkách
Zavítat do Doloplaz
Štítina ty i já škobrtáme
(Ne ale jako u vína)
Nakonec Opavou se opásáme

Nad dnešním evangeliem

(V Molenburku v neděli 25. 3. 2007)

Psát prstem do písku
(Jako kdysi Ježíš)

Spolu s člověkem
Bůh by měl prosit
Aby mu bylo odpuštěno

Hlavně za oněch
Šest milionů
Z nichž většina
Odešla komínem

Ano jsem rouhač
Leč psáno je:
Každý hříšník
Může prosit za odpuštění

Všechno za všechno
Nic za nic
Pravda je i není
Jak stojí psáno
Ze soudců
Stanou se odsouzení

Zátiší s knihami

Na podlaze bez koberce
Jak leklé ryby
Vedle postele
Leží knihy

Jindy ty knihy
Připomínaly spáči
Chcíplé krysy
Mlčky cenící
Písmena slova i věty

Ale naposled
To když se spáč
Probudil do jarního dne
Zdály se mu
Všechny ty svazky
Čtené i nečtené
Být stádem
Žlutých podbělů u silnic
Fialových podléštek
V kamenitém svahu
A bílých chudobek v lukách

Tres faciunt collegium

(Pijácká)

I řekl jeden:
Básník by měl znát květomluvu
tou slova básní sama
řadí se v pravém pruhu
z levého prchají jak pára nad horama

Druhý pak pravil poučen:
Vždyť nejsou slova pravá ani levá
je jenom pevný řeči kmen
jak jedno víno je a jedna réva

Najisto víme též
co řekl třetí – vína znalec:
Je v šachu dáma kůň a věž
a na ruce zas prsteník a palec

Nakonec shodli se tři braši
vína popili z různých sudů
To jakby jedli vtipnou kaši
a rádi zřekli se svých pravd i bludů

Žvátorové

Všude jsou zamlklé píďalky
červotočiví ospálkové
prostě takové bytosti
které se raději nepohybují
a setrvávají
v rozměru mlčení
ticha leckdy proklatého
více než voda
v mrtvé studni

Ale ještě víc
buďte prokleti
všichni kdož ticho rušíte

Co je to platné
že vaše hlásky klokotají
jak voda z čistého pramene
nebo znějí kovově
jak ostré meče
když třesknou o sebe

Neboť všichni
vy chlapáčtí žvátorové
uslintaní prndálisti
ale též švitořivé slečinky
a ukecané baby
v gatích i v sukních
zpravidla rušíte
nikoli jen moje kruhy

Dodávám
že kruhy na vodě
i kruhy v písku
rýsující všemožné znaky
Ano znamení
od MENE TEKEL
až po chválu slov

Kdysi a dnes

(Těm dvěma)

Někdy básník Skácel
připomínal vlka
Jen místo slechů
sklopených vzad
(jak vlk připraven skočit
kousat a trhat)
míval vztyčené obočí

Podobně naježen
vždy a všude
coby „atlet ducha„
(jeho úsloví)
chodil po Brně
Oleg Sus

Ale už je to
pěkných pár let
Neboť oba
odešli jinam
Jeden do stepi
která u Vnorov
teprve bude
Druhý kamsi k Donu
odkud přišel
jeho otec

A jestli se jednou
v onom dávnu
co nikoli již bylo
leč teprve bude
objeví nějaká
podobná obočí
dej Bože
aby stáda literárních zeber
a ovcí ani černých ani bílých
i fen se struky
nafouklými pýchou
z nichž však nezkane ani kapka
prchala před nimi
větším tryskem
než kdysi bájných
jedenáct bílých koní

Sezením jeti

V šlapání do pedálů
je vedle síly
zapotřebí vůle
A ta se z urputnosti
může proměnit
v zarputilost
S takovou vervou
tě někdy předjíždí
ten který nejede
ale někam se žene
Anebo je to jinak?
Ty na to tempo nemáš
neboť vedle urputnosti
chybí ti síla
vůli pak spotřebovals
abys seděl v sedle
a pohyboval se krajinou
Ano i to je kolo
nekonečno o dvou pedálech
jímž láska k této geometrii
a taky způsobu gravitace
začíná i končí

Z „písní tvorů“

(S připomenutím Karla Skřivana
alias P. Karla Dostála-Lutinova,
autora sbírky stejného jména)

Žena se zavřeným očima
S víčky sklopenými
Ale nikdo neví
Kolik ptáků
Mihá se jí za nimi

Ostatně hádat z letu ptáků
Může znamenat
Rýsování křivek
Ženského těla
Od hrdla k ramenům
Ňadrům a bokům
Posléze v pozadí
Vlastně hnízdění

Nadto vím
Nikoli jen ze zoologie:
Jsou druhy ptactva
Jež mají sídla ve větvích
Jiné zas ve skalách
Anebo v bažinách či písku

A další poučení:
Za sklopenými víčky
Nebývají jenom slzy
Hvězdný prach krásy
Jindy dózy s jedem
Anebo popel a prach
V který se všechno obrátí
Neboť je tam též ženský pel
Jinak řečeno všechno
Čeho je zapotřebí
Ke stavbě hnízd

Z vlaku do Opavy

A v Kojetíně
říkala dítěti
Neplač
Proboha Proč Pláčeš
(…)
Co je ti
milý syne
Nebuď zlosynem
který trápí matku
Vždyť vím
že slzy z tvých očí
podobají se
hvězdám z perleti

Jaro 2007

(Oldřichu Mikuláškovi,
autorovi sbírky Tráva se raduje)

A tak si kladu otázku
Zdalipak blížící se nálet chroustů
Vyvolá ve větvích
Něco co podobá se
Svíravému hryzání v útrobách
Nedomykavosti srdečních chlopní
Více však zlekaná nežli větve
Tráva se ani nekrčí
Zalita sluncem a suchem
Pořádně nevzrostla
A její zbytky
Stopové prvky jara
Vzpomínají na básníka
Který se s trávou
Z trávy radoval

Sen o cestě
ze Svinova do Opavy

(Vladimíru Körnerovi)

Což o to
Ve Slezsku ani vlezlý chlad
Neroztrhá slezinu
Vojáka který ví
Jak hřát se
Doušky rumu
A dbá přitom
Na obřad
Dávkování špeku

Špeku však nebylo
A z butylky líhu
Dávali loknout
Jen raněným

Tlupa vojáků
Připomínala karneval
Zmoklých masek
Stejně zbědované
Byly trupy
Jež tudy prošli
Před nimi

Zůstaly po nich
V trávě i v loužích
Přilby jak kovoví brouci
A náboje
Rozházené jak hrsti písku

Nakonec nezbylo
Než po skupinách
Skrýt se
V starých bunkrech
Z války
Která se právě v nich
Nikdy nekonala

Ze starších dějin českých

Dějiny bez legend
to bývá jenom sčítání mrtvol
na bojištích
A taky beček piva
vypitých
vítěznými voji
V jejich křiku
ve výparech
z ožralých
hrdel i mozků
rodí se legendy

Legendy potom
přehlušují onen řev
který jakoby nadýmal
roviny i kopce bojišť
a zahlcoval
úzkostné úpění
raněných na obou stranách

Možná takto
zrodila se legenda
o svatém Václavu
který bojovat odmítl

Z novějších českých dějin

Hle nová sláva Čechů
Krejčířovy stehy
Látají kontinenty
Nejprve doma
Pak na ostrovech
A v jižní Africe
Nakonec asi
Mistr vpichu zmizí
I z vesmírného antona

Kampak se na to hrabou
Ševcovské dratve anarchistů
Z německo-českého pohraničí
Neboť nůžky oněch mužů
Mezi něž pěšky i za vozem
Někdy s červenou lucernou
Tak rádi chodili
Kácha Hašek a Neumann
Stříhaly pouze látku
Na kostýmy Jindřicha Štyrského
A Vítězslava Nezvala

Ale to už se zpoza rohu
Staroměstského náměstí
Únorově usmíval
Muž s vypůjčenou beranicí
A se zadkem truhláře
Stloukajícího rakve

Chvála svoloči

(Francoisi Villonovi)

Marně hledal jsem rým:
Co rýmuje se se svoločí
Ten rým jsem nenašel
Ale už vím:
Neb svoloč rýmuje se
jen se svoločí

Je všude
je na všech stupních
a ve všech hodnostech
V chatrčích plemení se
rodí se v palácích
v domech a chatách
no prostě
ve všech farnostech

Svěceným suchým z nosu
podruhé medem
z čertovy řiti
tu svoloč světí
svoločí kněz
A svoloč leze:
Do nebe přes moře
Z pekel
A z pekel přes zem
Do nebes

Stmívání

(Vítězslavu Nezvalovi)

Hle věčné pravidlo
prověřované časem i prostorem
střídáním dne i noci:
Tma zvolna zaplavuje zem
a světlo mizí
zároveň s ironií
jiskřících hvězd

A kdesi za horama
měsíc jak bájné plavidlo
jež zakotvil tam Noe
hodlá se vynořit
Jednou je bílý jak smrtka
Podruhé žlutý
jak Číňan který plove
v úsměvech čaje z jasmínu
leč s hlavou
připomínající krtka

Tour 2007

Tak už je konec
zas jedné Tour
Skončila neslavně
třebaže peleton ozařoval neón
Neb jako jiné
též Tour de France
dojela na testosteron

Fanfáry zavýskly
vybuchlo šampaňské
Do třetice pak pleskot vět
a povlávání praporů
(jen po hubu však sahá žerď)
Proto se nedivte
když z davu zaznívá:
Vítězům třikrát MERDE



Dovětek

Ladislav Jurkovič (doc. PhDr. Ladislav Soldán, CSc., *1938) nebyl příliš spokojen s tím, když bibliofilskému svazku jeho textů, vydaných pod názvem Ještě naposled…(Brno – Žilina 1999) dal editor PhDr. Tomáš Mazáč v podtitulu označení Básnický deník z let 1998 – 1999. Potom však sám při pořádání dalších básnických sbírek k tomuto označení a kompozici přihlédl. A tak Bydliště slov (Gloria, Rosice u Brna 2003) charakterizoval v podtitulu jako Echolálie – krajinomalby – vyznání 1998 – 2001, přičemž některé básně do tří oddílů této knihy zařazené byly publikovány v té chronologii, jak vznikaly. V tom sledu, jak vznikaly, byly do následující sbírky Písmeny proti zdi (Knihař, Brno 2005) zařazeny básně koncipované v letech 2002 – 2005. Hra na dvaatřicet čertovských obrázků nutných pro některé oblíbené karetní hry však to být nemá. Leč „ještě naposled“ se opakuje do třetice. To máme na mysli tento svazek s Jurkovičovými texty z let 2005 – 2007. Nikoli náhodná je také volba názvů všech na sebe navazujících sbírek vydaných v různých nakladatelstvích.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů