Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Druhé vydání, první elektronické. Na Internet uvedeno 22. ledna 2009.
© Michael Lorenc
Výbor z knižně vydaných sbírek a z rukopisů
Soumrak * Starý Most * Tajemství v Čechách * Harmonie * S proutkovým pohybem * Job * Meditace * Zimní slunce * Březen * Duben * Květen * Říjen * Prosinec * Beatrice * Eva * Ilka * Kateřina * Oldřiška * Virginie * Zoja * Rak * Kozoroh * Vodnář * Barevné myšlenky * Květ * Portréty * Jen z nejhlubšího… * Synové I. * Smutek * Jaký * Na obzoru * Noc * Tvé tělo * Sama * Zdá se mi * Déšť v dešti * Tanec * Hadí krev * Dlouhá cesta * Království * Sonet o tichu * Sen * Předtucha * Bezdomovec * Jen pár vět * Pozdní léto * To podstatné * Komu * Listopad * U řeky * Věž * Jak luna * Závěj * Domov * Zvoňte dvakrát * Dvojník * Obelisk * Bez hudby * I když * Po ovacích * Synové II. * Podzim * Život * Počátek června * Vzpomínka * Mramorové ticho * Ze sna * Srocení * Kdosi * Nést pochodeň
Za oknem duní velkolom.
Hlomozí těžní stroje.
Přecházím jak podrážděný slon
z pokoje do pokoje.
Až zasypou ty obří jámy,
ruce se mi promění
v pouhopouhé vlnolamy
na dívčím rameni.
Dům našeho milování
srovnáme se zemí.
Tajemstvím muže
je jeho srdce.
Tajemstvím ženy
je její pohlaví.
Tajemstvím šípku
jsou plané růže.
Tajemstvím Labe
je tajemství Vltavy.
Nejkrásnější harmonie neslyšíme.
Rozechvějí jenom stěny,
jež se rozestupují…
Časem, kterým uplývá co neuplyne,
utichnou i disonance,
díky kterým znějí…
Vracíš se od stolu s vínem
do sklepa před sklizní.
Pavučinu myšlenek
trhá motýl citu.
Vrátíš se s myšlením vína
ke stolu s pavoučkem.
Na pohled ohebná,
na dotek loďka…
Jakoby blesk nezabíjel
a nezkoumal i hrob,
jakoby mě do chodidel
nepálil i strop,
sesouvá se mnohostěnný
dům mých lásek ke dnu ženy
hltanem snů do útrob.
Jakoby se s hadem svíjel,
jakoby den za dnem míjel
lásku – nový Job.
Sál plný světel.
Nabílené stěny.
Vchod – mene tekel,
možná vchod do arény.
Na zdi bicí hodiny.
Připomínka naší smrtelnosti.
Stůl v kruhu rodiny,
propadlo do věčnosti.
Za okny ve tmě
nad řekou mosty
ve stejném světě,
v jiné skutečnosti.
Schází mi stesk malých nádraží
a chaos velkých.
V mém vědomí naráží
na výšku šířka délky.
Co není spočítáno, zváženo a změřeno,
jako by nebylo věcí
ani bytostí.
Zasněženou arénou světa
prokmitává kopuletá
hlava milosti.
S posledním sněhem mne provází
i vysněná čistota.
Oslňuje, ale nezáří
jak štěrk a voda s hlínou.
S posledním sněhem odcházím.
S ohňovým znamením na tváři,
sám
steskem a vinou.
Kdo se tebou dívá, vodo,
jako zvětšovacím sklem…
Kdo nahlíží proudem podob,
vidí víc než obvykle.
Temné nebe vítá průvod
masek mžením…
Hladina svůj původ
hledá zrcadlením.
Černé krásky oblékají
Turci v turbanech.
Opilému srdci v máji
k lásce schází dech.
Pád andělů nad Altají
nikdo neviděl.
Žena anděl z českých bájí
nikdy nepřijde.
Smáčí rukáv ptačích křídel
v neosobní vodní živel,
brčálový kožich strání
stele pod kopýtka laní,
rentgenové světlo kosmu
pařeništěm lesa do snů
Země promítá…
Ale Zem ho odmítá!
Křivky horizontál,
přímky vertikál,
přítomnost kříže
v páteřích těl.
Kvas chleba,
čas vína,
budoucnost číše
upité…
Beatrice
nahými prsy
stopuje půlnoční řidiče.
Po chvíli kraj kolem jezera
září jak plážová opera.
Eva,
revírní
Spréva.
Chrpy a modřinky
čistí v ní
kořínky.
Ilka
má milého snílka.
Listnáči kapři
se mrskají v topolech.
Ilka má v srdíčku při.
Miláčka na Borech.
Nohy
slané tyčinky,
bříško
lehlá pára.
Z její
věcné hlavinky
by omdlel
Tristan Tzara.
Virginie,
kuna z povodí Dyje,
toulá se, toulá
po hřbetech stáda…
Luna prý umřela mladá.
Zoja,
pražená
soja.
Zrníčko
na slunci.
Z krásky
maličko
žena
za unci
lásky.
Svahy a břehy
zaváté sněhem…
Plakat nad příběhy,
usmát se nad příběhem?
Jako bys vrostl
hluboko do minulosti
a dohmátl až k mostům
z lidských kostí,
učíš se vnímat přítomnost
jak nádhernou ženu,
jejíž ctnost
má tvoji cenu.
Ve skalách hledá drahokamy,
kopýtka zlatí v Otavě,
sám v sobě navždy zatoulaný,
sní svůj sen o cti, o slávě.
Vodní květy trháš
v hloubce oceánu,
mstivé hvězdy zhášíš
hejnem kormoránů,
střechu spánku sbíjíš
ze zpuchřelých trámů,
dávnou lásky vzbouzíš
deštěm v chladném ránu.
Musím myslet na Cézanna:
V stínu habrů míchá modř,
tou modří, cestou do neznáma,
namaluje neznámo.
Někdy myslím na Matisse:
Zelený akt v žluti pluje,
bezostyšně nabízí se,
spokojen, že existuje.
Pomyslím i na Picassa:
Kreslí slečny z Avignonu,
atrapy skryl za oponu,
zůstala jen krása.
Četlas mi z knih,
už nevím z kterých…
Z tvých slov je sníh
a z ticha beryl.
Tvůj hlas zněl nade mnou,
hostitel, nebo host…
Ještě dnes, carevno,
žádám tě o milost.
Četlas mi verše,
suť dávných hvězd…
Z tvé mluvy vzešel
květ hudby mámivé.
Jsou portréty
nikým nenamalované,
vznášejí se nad námi
jak vosy planet.
Má ruka by se chvěla
kdybych je maloval,
kdybych z dávných tváří
snímal tajný žal.
Po celý život
bloudíme bludištěm
životů.
Najdem-li východ,
prohlédnem svou vlastní
slepotu.
Jen z nejhlubšího ponížení
povstane píseň.
Voda,
vzniklá z ticha,
ze skály nepramení,
v půdě nevysychá.
Něco z nás vyvěrá,
vine se a svíjí,
zároveň vše odpouští
i nepromíjí.
Jak pokorně jdou…
Jak jsem je miloval!
Otazník nad větou
motýlí vítr svál.
Ze štíhlé vázy hvězd
znají jen černé dno.
Větrné mlýny gest
melou jen naprázdno.
Kulisy z papíru
pro bratry Karamazovi.
Ze slov svět vesmíru
a vesmír – svět za slovy.
Tak hluboko,
že slova nejsou k mání,
tak daleko,
že skutečnost je zdání.
Tělu nedopřáti chléb
a duši lásku,
anděly spanilé
vodit na provázku
Jaký úděl lidský:
S ptáky létat v oblacích
a zároveň být zasypáván
tekutými písky…
Jaký bolehlav jsem vypít měl,
abych neviděl svět černě,
abych žil, čím žít jsem chtěl,
a život prožil věrně.
Jakou medovinu pil jsem z úst
své lásky z říše záhad,
že velebil jsem pouhý růst
horstev, rostlin, těl…
Měl jsem pít jen hořkou krev
z černých jater země,
nebo sladkou šťávu rév
z pohádkových zahrad.
Na obzoru
horu musím mít.
Strmou horu na mramoru
roviny podzimní.
Za obzorem
sborem musí znít:
Vyhlazeny morem
jsou hordy nepřízní.
Hovoří ke mně noc,
mokřady, pach tlení…
Zataženou oponou
neproniká usmíření.
Svárlivá slova stále zní
ratejnou z mlhovin,
akord smíru líbezný
saje z hvězd jen bytost tmy.
Hovoří ke mně noc
záblesky a hřměním,
rituálem fanfár, poct
budoucího usmíření.
Tvé tělo plné lamp
ve tmě, v které pohasla
všechna slunce noci.
Tvé oči z černých mšic,
tvá kůže glazé rukavic,
tvar opálu v tvých bocích.
Za rozbřesku odkládáš
ostych jako šaty.
Tvé tělo květná zahrada,
tvá duše – kasematy.
Sama…
S hvězdami nad hlavou,
s namoklou půdou pod nohama.
Kdo mě doprovodí tmou?
Na konečcích prstů
končí můj malý vesmír
a začíná svět růstu…
Smím vstoupit? Nesmím?
Jak žít bez objetí…
Jak sejmout otisky
pravěkých rostlin
ze rtů vlastních dětí…?
Zdá se mi, že kdysi,
v hudbě slov, v tom dávnověku,
mlčel člověk o člověku…
Pištěly jen krysy.
Zdá se mi, že ruce,
ruce, jež znám nazpaměť,
hledajíce černé slunce,
najdou moji bílou pleť.
Hledala jsem ústa,
když vládla tma…
A Země byla nesličná a pustá.
A touha závratná.
Láska má, snad někde žije,
průzračný pramen pod listím,
z žíznivých očí vláhu pije
modravých kopců černý stín.
Jak v šedivé mlze kopretiny,
jak zlatý déšť v dešti – obilí,
vrůstáme zvolna do krajiny,
stříbrným deštěm opilí.
Láska má, snad někde čeká
– v potůčcích krve skrytá síla.
Dobře ví, že každá řeka
oba své břehy podemílá.
Stále se zkracují obruče osudu,
stále užší úžlabina – svět.
Stále blíž jsme řvoucím pobudům,
kterým není rozumět.
K čemu slast, když srdce bolí
z odsvěcení jmen,
k čemu strast, když s kýmkoli
k čemukoli lnem…
Kdo by si přál pouhý tanec,
když na víc myslet směl,
a který muž a věčný štvanec
někdy dostal víc, než chtěl…?
Nasloucháme svému zrození,
ale slyšíme jen
kradmé kroky smrti,
nasloucháme zkamenělinám,
ale slyšíme jen
svá splašená srdce,
nasloucháme hadům intelektu,
ale slyšíme jen
syčet plyn.
Z výšky svých snů,
z hlubin nerostů,
pozorujem mělké moře těl,
moře nejistoty věčné,
v kterém žijem horečně
a vděčně.
Slíbeni lvům,
věrni červánkům,
cítíme, jak hadí krev
nám stéká po hrdlech,
jak černá v šál,
jak škrtí dech…
Jako by se vzdalovaly,
blíží se
rty pozůstalých.
Dlouhá cesta zahradou
jako cesta životem.
Vedle živých mrtví jdou
podél průlezových stěn.
Smuteční vrbou noci
zní nářek rusalky,
svět, šílený z moci,
žene se do války.
Pod klenbou z proutí
opačný řeky proud
učí nás plouti:
dospělost, dětství, zrod.
Na dvoře studna,
rumpál královny Mab,
navíjí žumpu u dna,
za humny voní slad.
Moravská černozem,
država oranic,
zrcadlí v obloze
království bez hranic.
Jak láva z vulkánů
k dunajské nížině,
stékala do chřtánu
Morany – bohyně.
Smířená s bodláky.
Zvířená vojáky.
Zkypřená bodáky.
Otčenáš země.
Preferovat cit
je jako do němoty
rozumu se zpít.
Přeceňovat rozum
je jako poezii
abstrahovat v prózu.
Proměňovat svět
ohněm vlastní vůle,
nebo se jen procházet
jako socha v žule?
Stát v zákrytu svých těl,
den za dnem, když se smráká,
sám do sebe se nořit, stvořit
ticho pro zpěv ptáka.
V severských výškách vodopád,
chrastění kostí,
v středozemní hloubce spád
řeči minulosti,
fontány hudby v oponách,
tlumené plyšem za závěsem,
gejzíry ticha, jejich vzmach,
násobené děsem…
Země deštěm napitá,
les jak vojsko před útokem…
Co vzniklo včera, zaniká,
zítřek couvá račím krokem.
Ještě běží černé svině
k zeleným pahorkům africkým?
Ještě stojí na forbíně
světa věčný Řím?
Země deštěm napitá,
stromy jak popravčí četa…
Ratejnou snů cupitá
nezrozené dítě světa.
Šel
vysmátou ulicí
v čepici mračna.
Zevlující četníci
mizeli do zázračna.
Zavěšen do nevěsty
svého neštěstí,
následoval Ježíše…
Usrkával samohonku,
když špalírem nízkých domků
lezl po břiše…
S kým se loučil na smetišti,
na kterém se blyští
leda střepy zrcadel…
Na shledanou
pod plamenem cypřiše,
kde vanou vánky vět
a růže hoří žárlivě.
Dávného domova
zahrada pustá…
Pomalu odplouvá,
co mělo zůstat.
Za živým plotem
dálnice tam a zpět,
z jabloně totem,
z hudby slov jen pár vět.
Jak mračna plynem
ve vzdušných proudech,
až náhle zhynem
na cizích hrobech.
Ruce,
ve kterých tančí
plody pomerančovníku…
Slunce
skryté v pomeranči
jak v době svého vzniku.
Nalíčeni, kroužíme
po obvodech prstenů,
opuštěni, bloudíme
větvovím kořenů.
Ještě řvou v kupoli
oblohy lháři…
Ještě šumí topoly
– samotáři.
To podstatné
se odehrává za zády měst,
v krajině závratně
mizejících hvězd.
To nesdělitelné
vábí básník hudbou slov
jak slabozraký barvu
pohaslou.
To budoucí
se vynořuje z řeky plynoucí
k srdci, které nemá dno,
a je s ním zajedno.
Komu jsi nablízku
přísností svých věží,
nakreslených do písku
na pobřeží…
Kdo hledá v červáncích
věže tvých citadel,
probouzí dávný cit
v srdci, zlé zahradě…
Komu jsi nablízku
klenbou svých chodidel,
obtisklých do písku
sluncí v tmách těl…
Chiméra střechy,
přelud dna,
haluzna
vystlaná listím,
fata morgána.
Strom
natahovaný na skřipec
světlem a tmou,
vertikála
překřížená rovinou.
Do semen směstnané
smysly země,
Salomé syrových
slov
v tobě i ve mně.
Otisky pravěkých rostlin
na tvých rtech…
– Přenes mne!
Přenes mne na druhý břeh!
Řeka je tichá…
Řeka slov umlká s léty.
Jdem po stopách opic,
váhavě, po paměti.
Po celý život jsi se mnou,
a nevíš to.
Po celý život jsi věrnou
čtenářkou mých epištol.
Ani to nevíš.
Pravnučko Evy,
věž babylonskou zdíš…
Každému něco jiného napovídáš,
s někým jiným snídáš,
s někým jiným spíš.
Jak luna v záclonách
moje žena Ester,
něžná sestra deště,
dcera Árona.
Jak luna v záclonách
nemrtvý klín sochy,
místo dnů tma pochyb,
z nehybnosti strach.
Jak luna v záclonách
matka mého syna
a život, jenž v ní dřímal,
obrácený v prach.
Škraboška, uschlý list,
plachetnice v bezvětří…
– Můj milý, nesmím jíst,
smím vonět po pepři,
v očích mám sníh,
závěj atomů,
vdechuji tmu,
kyslík zemřelých. –
Kostra ruky,
malý krab,
mrtvé brouky
z mouky vybírá.
Mluva davu,
datel zla,
vyzobává zlaté
zuby z popela.
Zastesklo se mi po staletích,
ve kterých jsem nežil.
Z pravěkých stromů květy
dnes teprve sněží.
Krajina je bílá
v chumelení jalovém…
Jako by nám zbyla
z doby ledové.
Zvoňte dvakrát,
zahloubaný v sobě jsem,
zvoňte dvakrát,
v duchu bloudím po lese.
Tma je stínem deště,
který ji rozpouští…
Den je synem Ester,
která mě opouští.
Zvoňte dvakrát,
smluvené znamení,
signál, že spí sama
dva metry pod zemí.
Hledal v kůlně
nářadí, nebo nástroje,
myslel na hrdla,
když podřezával krky,
vyvěsil vlajku,
uctil oběť popravy,
postavil májku
místo svého pohlaví?
Nepřicházel s dechovkou,
šel tichem soutěsek,
kánon okovaných bot
souzněl s rytmem obsese…
Zamlčuji slovy,
ředím řídkou krev,
když svému dvojníkovi
beru míru na rakev.
Že se přibližuji slunci,
že ho zajímám,
že mi hoří srdce,
játra, slezina,
že to pravé
nerozptylné světlo,
soustředěný žár,
se na povrchu těla speklo
v sebestředný spár…
V jaké spojitosti
jsou mé kosti
s rybím okem svítivosti
a proč mé duše
nevidomý zrak
pátrá v tmě
jak v moři keporkak…
Najít se
jak v skále obelisk,
rozdat se
jak galaktický disk…
Vyhaslé oči soch,
bezcílná toužení,
jinotaje,
je premisou ráje
Prokrustovo lože? /Smích./
Odložené loutky,
papírové masky,
zrcadla,
je arbitrem lásky
Skylla, či Charybda? /Pláč./
Nemocní bozi,
mocní neznabozi,
stavěči balustrád,
vydláždíte cesty
gesty zatracenců? /Strach…/
I když osamělejší než pustá stráň,
jsi to stále ještě ty
a tvá žena ustavičně přítomná
a stále unášená roboty.
I když jsi byl postavený
samotným horstvem na vrchol,
jsi stále ještě krásou ženy
na dně rokle nalomený stvol.
I když jsi sám vprostřed dění,
jsi to stále ještě On,
málokdy však bez chrlení
poezie – vůně anemón.
Odnesli kulisy,
zbyla revuálka,
opona u Nisy,
tma mlhy, válka.
Odnesli umyté
tabule skla,
zbyl labyrint stěn,
nad ním terasa.
Odnesli vodopád,
zbyl jalový sad
a vyprahlá zem.
Odvlekli tělo.
Zbyl stromový had,
iluze haluze.
Sedávali na pohovce,
ostříhané ovce.
V očích mřížované dálky,
v dlaních sítě na rusalky.
Dospěli bez výhrad,
demonstranti síly.
Postavili hrad,
v němž se opevnili.
Pohádky?
Zbyla jen jediná.
Ta, v které padají hvězdy
princezně do klína.
Jak pestrý roj
přivolal zvuk kontrabasu
a jaký nepokoj
vyvolal tón hlasu!
Tanečky odlesků
v hloubce zrcadla,
drobná žároviště
v hřívě lva,
vadnou křídla hořlavá,
hoří papír vos…
Není žádné příště,
je jenom přítomnost,
rozfoukaný popel,
věrná Pénelopé.
Jít po hroudách polí
k homolím hor.
Za vůní zemitou
k babylonským věžím.
Letět jak racek
barokem bouře.
Vytěžit z horkých hlubin
kovadliny zlaté
a z pukliny času
svět v kapce deště.
Té rozložité jabloni
každý rok
uschne jedna haluz.
Ptačí zpěv
přenáší květ z větve
do snu lasičky.
Vánek obrací list po listu,
vítr stříbří celý
strom.
Báseň je veršem hudby,
hudba básní jsoucnosti,
jsoucnost hudbou boha.
Nadnáší mě
má osobní zkušenost
z potápění
v moři.
Potápí mě
chuť kazisvětů
bořit.
Je průhledná
má rakev s labutěmi.
Hádal bych, že křivky
rozvinutých hadů
plují přímo k vodopádu.
Daleký soumrak,
blízké svítání…
Spouštím se do mraků
z dávné výšky
dní.
Neřekli mi,
že černý kašel kance
je z bělostného peří
holubic,
neinformovali mě,
že bubny barbarů
jsou potaženy kůží
proroků,
nevzkázali pro mě,
když obloha zrcadlila
krví zbrocenou zem,
zamlčeli mi
to málo o vítězstvích
a všechno o prohrách,
zatajili mi,
že zpěv slavíka
hyne v oušku netopýra,
zatímco oko hurikánu…
Neuvědomili mě,
že nemám krmit
štěně štěstěny.
Jsou strmé dny
a lavina
v nedohlednu.
Probouzí mne lynčované nebe,
kůže natažená na buben,
hordou goril umlácený hřebec,
do mramoru vrytá smečka jmen.
Probouzí mne dlouhá ruka matky,
halogeny očí, kostní prach,
zvratky křížů kolem křižovatky,
Golem dívčích kolen na marách.
Budí mě koš tepen kolem umělosti,
mantra srdce, dávná pralája,
karavany zdrogované pouští,
palmy křídel, vřídlo mého já.
Srocení.
Hlava na hlavě.
Cosi, co se sune
po bodácích vět.
Masožravá rostlina,
býložravý tvor,
chapadla a zuby
skrývá za prapor.
Až najde mapu
tvých citlivých míst,
keř věnčitých tepen
promění v nenávist.
Tušený prostor,
tma…
… Vcházím
s prázdnýma rukama.
Kolik tajných vchodů
a nasvícených zřícenin!
Mračna místo stropu,
mlha místo stěn,
stopa lunochodu
místo cesty
do pouště…
Šlapat ve stopách
číslovaného basu,
porcovat Kyklopa
vnitřního hlasu,
přežrat se s komtury
žebravých řádů,
znásilnit nestvůry
vlastního hladu?
Nelze spěchat ve slovech,
urychlovat dech…
Kdesi v nás zní viola,
atonální hlas.
Někdo mne posouvá
po šachových polích
České země.
Někdo mi klade nástrahy
ve vodě svárlivé
i lehostejné.
Někdo mnou prochází
na trase od slunce
k měsíci…
A kdosi mne vystavil
jak snadný cíl
lásky žárlící.
Nést pochodeň
mrazivou nocí,
najít původní plán,
hlavolam moci,
nalétávat střemhlav
k namoklé planině,
hledat hloubku vně
prohlubně,
spálit síť nápěvů
na uhel slov…
Komu je do zpěvu?
Nebe není ženou
zacloněný strop,
básník není stěnou
prohozený filantrop,
prostor není jehlan
s hvězdou na špici,
zalomená jehla,
mlha zářící…
Komu je do zpěvu?
Řinčí jenom sklo.
V dívčích loktech
zrcadlo.