Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako devatenáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 15. června 2005.
© Lubomír Macháček
Muž, který dělal lidi
Tvůj klín je jako harmonika
Na vězeňském dvoře
Starý Sisyfos
Táňa šla s bratrovým synem na procházku, sama své vlastní děti neměla, a tak když ji příbuzní ráno navštívili a nechali jí chlapce, uvítala, že si má s kým povídat. Tentokrát zavedl Leoš ženu rovnou na hřbitov. Táně to nedělalo problémy, vnímala hřbitov jako místo odpočinku zesnulých i živých a občasný šepot duchů jako výkřik ticha. Měla ticho ráda, měla ráda i letité stromy obrostlé mechem a majestátnost rozpukaných pomníků, které vyrůstaly navzdory času a smrti ze země.
Táňa Klimková pracovala v ústavu na oddělení, odkud odcházelo na onen svět více lidí, než se jich vracelo zpět do života. Byla tu na praxi již jako studentka a po té, tak jak šly roky, trávila s mnohými z nich dlouhé hodiny a dny, s účastí jim naslouchala a pokud mohla a oni chtěli, nabídla jim podporu i na té cestě poslední.
„Teti, že jsem to udělal krásně?“ řekl Leoš, když se mu podařilo škrtnout sirkou a zapálit na hrobě svíčky.
„Nádherně,“ přitakala. „Tak zamávej a půjdem. Po obědě pro tebe vaši přijedou, ať to stihneme,“ pobídla chlapce.„Komu mám zamávat, Frantíkovi?„
„Proč Frantíkovi, tomu zamáváš v blázinci. Zamávej radši dědovi a babičce. A můžeš i ostatním, aby jim nebylo smutno. Řekni jim ahoj.“
„A kde jsou?“
„Kde by, odešli přece. Dědu zavalila skála a babička se smutkem usoužila.“
„A Frantík neodešel?“
„Frantík ne, ale ostatní ano.“
„A kam? Do Austrálie?“
„Umřeli, všichni umřeme. Do Austrálie pojedeš ty s Fadou, protože táta s mámou tam pracují. Bude se mně po vás stýskat a taky se budu těšit, až za pár měsíců přijedete.“
„A kdy umřeš ty?“
„Nevím. To neví nikdo, kdy umře,“ usmála se natrpkle, chytla ho kolem ramen a popostrčila k hřbitovní bráně. Chlapec se jí držel za ruku jako klíště a stále se ohlížel k hrobu, jestli mu nezhasly svíčky.
„Jedině kdybys uměla čarovat… Ale Frantík neumře, viď?“ zajímal se.
„Snad ne, je sice už hodně starý… Ani já teď nemůžu, čeká na mě moc lidí. Potřebují mě.“
„Já taky čekám,“ odvětil chlapec, a když procházel hřbitovní bránou, stoupl si na rám kovových dvířek a svezl se na nich tam a zpět. Dala mu pohlavek, protože se za nimi otáčeli lidé, zatímco on na ni vemlouvavě pohlédl: „Víš, Táňo, proč tě tak moc potřebuju? Abys mně koupila u vás žvejku s obrázkama. Tu prodávají jenom tam, v blázinci,“ dodal bezelstně, a protože už proklouzli branami hřbitova, pustil se jí a utíkal pár metrů vpředu.
Nedělní vzduch byl ostrý a lízátka kaluží odrážela slunce, které se po nich klouzalo. Táňa si hrábla rukou do vlasů, až jí zapraskaly, nasadila si brýle proti slunci a přitom ji napadlo, jakou knihu si s sebou vezme na noční.
„Teti, teti, zastav, překvapení!“ volal na ni Leoš, a když došla ke kaluži, vzal kamínek a mrskl ho do vody. Proud kapek z jezírka jí zlil sukni, pár jich dopadlo i na ženinu tvář.
„Tak ty budeš zlobit, lumpe? Víš, co s tebou udělám, zmáchám tě taky tak. A jdeme zpátky,“ vyhrožovala.
Chlapec se však začal úpěnlivě bránit. Strkali do sebe, hýkali, pustili se i do pranice. Táňa povalila Leoše do trávy, přiklekla k němu a přestala ho lechtat až ve chvíli, kdy začal škytat.
„Už nebudu, teti, prosím…“ díval se na ni co nejupřímněji, a pak zaškemral, že by chtěl vyprávět něco ze života.
„Až po obědě,“ postavila ho na nohy. Vzápětí se spolu rozběhli k trolejbusu. Cupital vedle ní jako beránek.
Nechala nádobí nádobím, nalila Leošovi do sklenice ovocnou šťávu a nenápadně ho vmanévrovala do obýváku, kde se spolu uvelebili na gauči. Ocenila by, kdyby chlapec po obědě usnul, aby měla chvíli čas na úklid a na sebe, jenomže hříběti neporučíš.
„Tak o čem to bude?“
„No přece o muži, který dělal lidi,“ juknul na ni zpod polšťáře, kterým si přikryl hlavu. „Teti, že ty neumíš čarovat?“
„To tedy neumím.“
„A on, Frantík?“
„Pokoušíš mě? O Frantíkovi jsem ti vyprávěla aspoň stokrát.“
„Já vím, to jen kdybych umřel, chápeš… Myslíš, že by mě naučil?“ vlepil ženě na tvář pusu, čímž ji dočista odzbrojil.
„Můžu se ho zeptat,“ přislíbila.
„Jen jestli to jen tak říkáš. Vypravuj…“
Žena přikývla a spustila:
„Život lidí je krátký. Narodíš se a než se naděješ, je tu škola, láska a po ní se narodí děti.“
„Moc spěcháš, teti.“
„Párkrát se vyspíš, přijde znovu láska a děti jejich dětí…“
„Co je to láska?“
„Láska, to je…“ zakoktávala se. „Já vlastně nevím. Láska je, když pro druhého děláme něco zadarmo… ne za peníze.“
„Začni od toho, jak přišel z venkova.“
„Tak mi nenapovídej,“ zbrunátněla. Měla pocit, že ji nachytal na švestkách, ale přemohla rozpaky a pokračovala: „Zaťukal u nás na bránu a řekl: Já jsem Frantík Truhlář. Co tu chcete? povídám celá roztřesená zimou, protože to bylo někdy v lednu před moc a moc lety. To jsem byla ještě holka a on muž v nejlepších letech, ale měl trochu divný oči, však víš.“
„Jako Bystrozraký?“
„Jiný… tyhle oči bloudily. Že ho prý odvezli policajti…“
„Protože uměl dělat lidi… To bylo dost nebezpečný, tenkrát,“ zašeptal Leoš a okamžik bojoval s únavou, až se mu úzké štěrbinky mezi víčky nakonec zatáhly.
„Nějak jsem mu stále nerozuměla, ale šestý smysl mi napovídal, že bych ho měla vyslechnout. Pozvala jsem ho dál, zavedla do sesterny, uvařila čaj a on mi vyprávěl svůj příběh.
Rodiče mu záhy zemřeli. Mámu odvezli do koncentráku, odkud se nevrátila, táta zhasl na tuberu. Zůstali s bratrem sami. Frantík vychodil obecnou školu, pak živnostenskou pokračovací a jako krejčovský tovaryš byl ve válce nasazený za hranicemi. Pracoval v továrně, kde se vyráběly bomby a jiné zbraně, kterými jedni zabíjeli druhé.“
„Lidi?“
„Jo, lidi. Frantíka to moc trápilo, měl výčitky svědomí, že ty zbraně vyrábí, stranil se kamarádů, protože v sobě nosil velký hřích.“
„Co je to hřích, teti… Když se poseru?“
„V pohádkách se mluví slušně… to není jako v televizi! Posloucháš vůbec?“ durdila se, ale vzápětí pokračovala: „Frantík měl pocit, že ty bomby shazuje na lidi on. Když válka skončila, vrátil se k bratrovi, který už opět obdělával pole a hospodařil, jako kdysi jeho otec. Bratr se jmenoval Karel a byl to pracovitý člověk. Staral se o pšenici na poli, také o ječmen a v chlévech mu bučely krávy, mečely kozy a občas dupali i králíci.
Sotva se bratři pozdravili, zeptal se Frantík Karla, jestli nemůže být nějak užitečný, rád by pomohl, jen když ho nechá přespat a nabídne mu něco k snědku. A co vlastně umíš? povídá Karel a Frantík mu začal vyprávět, že dřív musel pracovat v továrně na zbraně, ale teď že dělá lidi.
Lidí se nenajíš, jestli chceš, tak je prodej, a až se vrátíš, můžeme jednat dál, poradil mu Karel a vyprovodil ho. Frantík přitakal a vydal se do světa v dobré víře, že člověka, který umí dělat lidi, všude rádi uvítají, protože šikovní lidé na světě jsou vždycky žádaní.
Žel záhy poznal, jak se mýlil. Ač chodil od chalupy k chalupě, od domu k domu, každého nejprve zajímalo, co umí. A když jim prozradil, že umí dělat lidi, odpověděli, že dělat lidi umí i oni a vysmáli se mu.“
„Ale on je uměl doopravdy, viď?„ zašeptal chlapec a v duchu si představil, jak by to dělal on, kdyby měl schopnosti jako Frantík.
„Je to moc těžká práce,“ přitakala Táňa a pokračovala: „Od té doby už uplynulo hodně vody, Frantík u nás zůstal i přes to, že se mohl vrátit ke Karlovi na statek a s bratrem hospodařit…,“ ztišila žena hlas, protože měla dojem, že Leoš konečně usnul. Když byla na tři kroky od gauče, chlapec otevřel oči a vyhrkl:
„Teti, já bych chtěl bejt taky jako Frantík… dělat lidi. Kdyby nebylo ségry…“ vzdychl srdceryvně.
„Fadu nech být na pokoji, Fada je chytrá a pěkná holka. A dobře se učí… Na rozdíl od tebe.“
„A proč ty nemáš děti?“
„Tak,“ nadechla se a chtěla říct cosi o tom, že příroda jí mít děti nedopřála, ale raději se téhle odpovědi vyhnula. „ Já je nemám, Fada je jednou mít určitě bude.“
„Fada? Všimla sis vůbec, že má prsa jako slepice uši?“
„Ale jdi.“
„Ta by nemohla dělat lidi!“
„Leošku, co to zase plácáš?“ vrátila se k němu a přitiskla ho k sobě, aby ztlumila chlapcovy protesty.
„Nemá žádný kozy, tuhle jsem na ni koukal,“ odstrčil ji suverénně. „A nechce mně ukázat ten kamínek, co od tebe dostala. Já nedostal nic…“
„To mám za svou dobrotu,“ posteskla si na oko vyčítavě a na pár vteřin se vzdálila do kuchyně, aby vzápětí přinesla nakrájené jablko. Jenže chlapec toho neměl ještě dost, sestra mu lezla pořádně na nervy, protože jí všichni věřili, zato jemu nikdo nenaslouchal.
„A taky povídala, že si vymejšlíš, že žádný Frantík nikdy nebyl, že fantazíruješ, protože to je blbost, aby někdo dělal lidi, a eště tak starej.“
„To neříkej,“ namítla pobouřeně, jako by se chtěla bránit, ale pochopila, že ho teď nepřesvědčí. Naštěstí na chodbě cinkl zvonek a Leoš upaloval otevřít.
Bratr s rodinou se před šestou s Táňou rozloučili a odjeli domů. Objala Fadu, políbila Leoše do vlasů a podala si ruku se švagrovou. Tak náhlý odjezd příbuzných nečekala. Na cestu jim ještě zamávala. Táně zůstal po nich dárek: klokánek s červenou čepičkou a modrou kapsou na mláďata, kterého jí bratr přivezl do zahrádky.
Postavila zvířátko na záhon, pofackovala obývák a kuchyň, protože měla ráda uklizeno, a s blížícím se večerem zamířila procházkou k ústavu, zabíjet čas u televize ji příliš nebavilo.
„Copak, Táňo, nemáš toho dost? Seš napsaná až na noční,“ přivítala ji služba v sesterně.
„Já vím, potřebuju ještě něco udělat,“ řekla naléhavě a vydala se k budově, kde sloužila.
Došla k pavilónu, odemkla si a vklouzla dovnitř. I v nitru budovy bylo živo. Vydala se rovnou do pokoje, kde pobýval Frantík, aby se po něm poohlédla, ale neviděla ho, a tak pospíchala do kulturní místnosti, kam obvykle chodíval.
Opravdu ho tam nalezla. Seděl za stolem, ježatou hlavu v dlaních, a rozjímal. Pohladila mu ruku a řekla:
„Už jsem zase tady, Frantíku. Tak co, co děláš?“
Starcův vráskami sešněrovaný obličej ožil, úsměv, tak nesmělý a rozpačitý, mu přeskočil na rtech.
„Dyť ty to víš,“ odvětil samozřejmě a téměř majetnicky se rozhlédl po hloučku lidí, kteří se sem trousili na televizní noviny. Chrchlali, klevetili, občas někdo povzdechl. Byla tu pořádná tlačenice, z hroznů namačkaných těl vzlínal nakyslý odér, až tu bylo k nedýchání.
Sotva se na obrazovce objevil hlasatel a oznámil, kde se všude bojuje, a kamera ukázala vedle spáleniště i raněné a mrtvé roztroušené po zemi, Frantík se zvedl a zamířil na chodbu. Vyběhla za ním. Sotva zůstali sami, zkoumavě na ni pohlédl. Jeho osmi křížky zformovaná tvář zvážněla:
„Můžeme?“
„Ovšem.“
„A pomůžeš mi?“
„Jo… Tak začni,“ vybídla ho odhodlaně a zavřela oči, protože okamžik zrození ji znovu a znovu uváděl v úžas, podobně jako Frantíka Truhláře, který uměl dělat lidi.
„Nikdy si nejsem jistý, co Karla udělá. Vybrala si mne. Proč právě mne?“ zašeptal otráveným hlasem, jako by byl pronásledován osudem.
„Proč ne? Jsi chlap, vydržíš to. Důvěřuj mi!“
„Neexistuje dokonalý zločin!“
„Ty čteš detektivky, chlapečku?“ pravila pohoršeně. „Však ani lidé nejsou dokonalí, i policajti mají chybičky.“
„A jestli přijede kriminálka?“
„Ovšemže přijede… Mají to přece v náplni práce. Bude dobré, když přijedou.“
„Ještě jsem se nerozhodl,“ zaváhal, dodávaje hamletovským tónem: „Miluju ji, nenávidím? Nebo…“
„Nebo co, králíčku?“
„To čekání. Už ji slyším na schodech. Cinkání klíčů, cvakot střevíců, její dech. A zase vidím tmu…“ zaúpěl Otmar a rychle zavěsil.
„Tmu, tmu, tmu! Když tě tady nemám, tonu ve tmě. Zalykám se tmou, rozpouštím se v ní. Mám dojem, že mě cosi stahuje dolů ke dnu, klesám stále hloub, nemohu dýchat, zvedám ruce… Kde není důvěry, není opory!“ Otmar je nasupený, jízlivý, téměř popadá dech. Vítá svou ženu výčitkami, nervně přechází po místnosti a nejradši by do něčeho kopl.
„Sotva jsem stihla nákup, miláčku,“ mrkla letmo na hodinky a omluvně ho políbila. „Vyzvedl jsi Kryštofa?“
„Je v pokoji, čeká na mámu, natahuje moldánky a ona nikde. Dohodli jsme se, že z práce půjdeš rovnou domů, ale ty ne, ty jsi zase courala, čuměla do výkladů, osahávala zboží,“ bombarduje ženu staccato výčitek.
„Tak už se nezlob,“ usmála se plaše. Snažila se Otmarovi vysvětlit, že nemohla jet trolejbusem, potřebovala totiž nakoupit pro Kryštofa jogurty, Otmarovi puding, také pár rohlíků, těch z mejtské pekárny, ty on rád, a dvacet deka šunky ke svačině. „Podívej, jaký jsem sehnala krásný květák, skutečně kvete, budeme ho mít k večeři, vždyť ho miluješ,“ štěbetala spěšně, sebezáchovně, jako by ji ovanula aura blížící se pohromy. Jedním okem pošilhávala po muži, druhým po hodinách. Raději sáhla do tašky a opravdu z ní vyndala hlavu květáku, kterou položila na stůl.
Nestačila si ani sundat kabát, když se ve dveřích objevil Kryštof, zakřičel Maminko, vyšplhal po ní a zavěsil se jí klátivě kolem krku. Pak se políbili. To spojení dětských a máminých úst ji na okamžik uklidnilo. Kryštof řekl, že mu táta pustil Pepka námořníka a pelášil nazpět do pokoje ke stříbrné obrazovce, odkud sem doléhal ječivý hlásek Pepkovy družky Oly.
„Že ti není líto aspoň toho dítěte,“ vzdychl Otmar, zaujal v křesle takřka panovnickou polohu a pozoroval svou ženu, zdali na ní není něco nápadného. Tak rád by něco podezřelého našel. Karlin účes, na jeho vkus nechutně rošťácky rozevlátý, se mu příliš nezdál, také její laní vyplašené oči cosi signalizovaly, snad nejistotu, váhavost, a co ty překotné pohyby? Všiml si, že vzadu na sukni má pomačkaný lem.
„Co to povídáš, proč by mi mělo být líto dítěte?“ začala uklízet věci do ledničky. „Nemůžu se přetrhnout. Ty kluka dovedeš, pustíš mu video a jdeš si po svém. Já si s ním hraju, koupu ho, vařím mu, vyprávím pohádky…“ oponovala mateřsky soustředěným tónem, zpočátku klidným, ale s každým dalším slovem jí do hlasu pronikala nervozita.
Otmar si přehodil nohu přes nohu a zatnul do sebe ruce. Děsila se jeho velikášských gest.
„Tak mluv. Byla jsi u kadeřnice?“
„Kdy, prosím tě? Vypadám snad na to?“
„Voníš… po Denimu,“ zajíkl se a obličej mu zbrunátněl. „Ty někoho máš?„
„Bože, miluji tě!“ vykřikla a rozmáchlým pohybem se k němu otočila, jako by chtěla ze sebe smést lavinu podezření. Stačily tři kroky a seděla mu na klíně, což si vyložil po svém. Najednou mu připadly její důvěrně známé rty jedovaté, dech plný síry a oči… Byly to oči kočičí, plné vypočítavosti a falše.
„Nežárlím, jen z tebe cítím pánský parfém. To mi nepopřeš, že?“ pravil upjatě a odstrčil ji jako cosi špinavého, s čím nechce mít nic společného. Pomalu se postavila a zamířila ke dveřím dětského pokoje, kde se Oli, Pepek a Kryštof báječně bavili.
„Je to všechno jinak…“
„Vrať se!“ křikl na ni nasupeně, naježený, a protože ho neposlechla, vyskočil, strhl ji za ruku, přibouchl dveře do pokoje a dotáhl ji k lednici. Ženina tvář očividně pobledla, tělo se vzepřelo tlaku Otmarových rukou, ale muž byl silnější a dotlačil Karlu k lednici.
„Uhoď mě, jen si posluž.“
„Vzdáváš to?“ Pokoutný úsměv mu rozvlnil rty. „Mlátil jsem tě snad někdy?“
„Ano, mlátíš mě pořád.“
„Tak já tě tedy mlátím,“ opakoval po ní nahořkle, náhle se jeho ruka vymrštila a přistála na ženině tváři. Tisíce střepů zadrnčelo v místnosti. Z Karly se sypaly oči, ústa, i puklé srdce se z jejího těla vykulilo… „To je jen pro zahřátí,“ poznamenal, jako by otvíral první dějství příběhu, který neznala. Pak skutečně otevřel lednici.
„Zbabělče.“
„Jen si posluž,“ opáčil lakonicky a vyňal z přihrádky jogurt. „Abys ze mě nedělala vola. Tři jogurty, chleba a pár rohlíků, hodinu cesty! Koukala jsi do výkladů, na hadry a na chlapy. Prolézala jsi všechny ty butiky a fintila se,“ pokračoval, zvedl ruku i s jogurtem a zmáčkl ho.
Z kelímku vystříkl bělavý krém a cákl na koberec. Hodil jogurt na zem pod její nohy, olízl si hřbet ruky a vzápětí se rozmáchl k dalšímu políčku. Byl to úder natolik nečekaný, že Karlu zaskočil, rukama hrábla do vzduchu a spadla na zem.
Stál nad ní a mlčel. Oli na videu ve vedlejší místnosti křaplavě ječela, Pepek námořník notoval nějakou pijáckou píseň a Kryštof se smál. Karla okamžik vyčkávala schoulená do klubíčka, a když se nic nedělo, klekla si na kolena. V té chvíli do ní strčil chodidlem, až se znovu překotila. Začala vzlykat.
„Slízej to,“ napřáhl ruku ke kalužince, „ale rychle!“
„Proč mě tak týráš!“
„Řekl jsem vylízat.“
Sundala si brýle a opravdu začala skvrnu na zemi lízat. Věděla, že kdyby to neudělala, bude hůř. Čím víc kladla odpor, tím víc byl surovější. Nedávno ji zmlátil do krve. V prvé chvíli byla odhodlána, že zajde na policii, ale do rána si to rozmyslela, a protože neměla nic zlomeného, vzala si v práci čtrnáct dnů dovolené a lidem řekla, že měla bouračku.
„Ještě tady,“ ukázal prstem k druhé skvrně, a když se nad ní sklonila, zvedl jí lascívně sukni a přehodil látku přes hlavu. „Máš červený rajtky… jako kurvy,“ chichotal se.
„To mně nedělej,“ zamumlala stydlivě a snažila se zahalit si tělo. Marně.
Pokud se nehádali, milovala se s ním, zatínala ruce do prostěradla a představovala si prince na bílém koni. Bylo to pěkné, oplýval velkou fantazií, vzrušoval ji. Dokázal být i něžný, zaujatý. Uměl ji pohladit, rozehřát, pozotvírat v ní studánky na celém těle. Jenom kdyby tolik nežárlil. To ho pak jímaly záchvaty zuřivosti, až se bála o život… I o Kryštofa.
Doplazila se polonahá k Otmarovi a objala mu nohy. Poté se začala svlékat. Najednou do ní vstoupilo cosi důvěrně ženského, co vykřesala ve vzpomínkách. Sundala si halenku a zůstala jen v kalhotkách. Dokonce se pokusila usmát, bolestínsky, ale přece. Otmar zaváhal:
„Chceš, abych ti odpustil?“
„Nemáš co odpouštět.“
„Ale mám,“ kopl znovu do ní. „Mám nebo nemám?!“
„Nemáš.“
„Kryštofe,“ Otmar si šel pro syna. Sotva ho přivedl, ukázal na mámu: „Vidíš ji?“
„Hrajete si?“ vykulil Kryštof na rodiče oči.
„Máma je coura. Našel jsem dopis. Jestlipak víš, co píše ten její poeta: –Tvůj klín je jako harmonika, můj, toť nabroušená dýka.– Víš, kde má máma harmoniku?“
„Nepleť mu hlavu,“ vykřikla úzkostně, hledíc na svého syna. „Ano, máš mně co odpouštět, všechno ti řeknu, přiznám se,“ souhlasila a chlapce dostrkala chvatně zpátky do pokoje.
„Čekám,“ pravil téměř rozšafně.
„Scházíme se,“ zaskřípal jí hlas, „ …jednou týdně v hotelu. Je milý, něžný, má mě rád. Říká mi básničky…“
„Jak ti to dělá?“
„To přece nejde,“ nevěřila svým uším. Žádného skutečného milence neměla, leda platonického. Ten její básník se jí dotýkal sotva slovy, bohužel… Otmarův výraz Karlu vystrašil. „Takhle,“ lehla si na záda, „a takhle,“ překulila se na bok a potom si ještě sedla na stůl, klekla na kolena a podepřela se lokty, napodobujíc milenecké polohy.
„Věděl jsem to,“ pokýval hlavou. „Nic nového pod sluncem,“ dodal téměř spokojeně a rychle ji vyzval, aby se oblékla.
Karla si vzala halenku, pokusila se urovnat roztrženou sukni. Celá se ještě chvěla, bolestně, usouženě. Tváře ji pálily, cítila otlačená kolena a na bradě měla otok. Ale s každým kusem prádla jako by skládala sama sebe. Rozbité zrcadlo, v němž spatří konečně svůj obraz. Jsem to já, Karla, jsem tady v tomhle bytě, žiji, dýchám, chci milovat a chci nenávidět. Vedle mám syna a vím, konečně vím, proč tu jsem.
Zvedla oči směrem ke svému muži. Ztratil o ni zájem. Teatrální koitus se skvrnou na koberci byl u konce. Otmar stál za otevřenými balkónovými dveřmi, otočený ke Karle zády, spokojeně pokuřoval a rozjímal nad světem, který viděl z ptačí perspektivy jedenáctého patra panelového domu.
Proud vzduchu zvenčí ovanul ženě tvář, větrný poryv jí vdechl cosi surového a zvířecího z přírodního živlu. Jak chutná krev? O své to dobře věděla, ale manželova?
Nenávidí ho, nenávidí!
Karla se nadýchla a úkosem pohlédla k místu, kde se nacházel Otmar. Cítila, že to musí udělat, teď nebo nikdy. Kvůli sobě, kvůli Kryštofovi. A pak už jen zatnula pěsti a vyrazila…
„Ano, trochu mě to překvapilo, nevěřil jsem, že by mne chtěla zabít. Taková mírná žena… Myslel jsem, že ji dobře znám, ale mýlil jsem se.“
„To jsi mohl čekat, králíčku. Chytrému napověz…“
„Měl jsem ji svým způsobem rád. Jsi opravdu předvídavá holka. Kdybych se neuhnul… Poslouchej, něco ti zarecituji: –Tvůj klín je jako harmonika, můj, naostřená dýka…– Vzrušuje tě to trochu?“
„Já přece vím, moc dobře to vím. A čekám,“ zasmála se účastně a on zavěsil.
„Ty, Karle, nech tu holku bejt, nech ji na pokoji!“ napsal jsem jednoho dne při hodině češtiny na kousek stránky vytržené ze sešitu. „Nebo ti rozbiju hubu! Tvůj Tonda.“
Ale Karel tu holku na pokoji nenechal a neustoupil.
„A co když se Jitce nelíbíš?“
I s takovou možností jsem počítal. Nevěděl jsem toho tenkrát o holkách moc, ale od strýčka Věroslava jsem pochytil, že chlap nemusí být krásný, nemusí mít na hlavě ani vlas, hlavně když má tady, zaťukal jsem Karlovi významně na čelo, třebaže dnes už vím, že ani inteligentní čelo nebývá vždy to pravé ořechové. „Záleží přece, abych měl tajhle a ne tajhle,“ ukázal jsem své chatrné bicepsy. Karla se to zřejmě dotklo, protože zápasil s gramatikou. Navíc jsme se zapovídali a přišli na hodinu zeměpisu až po zvonění. Snažil jsem se soudruhovi vysvětlit, že jsme se pokoušeli překládat z angličtiny. Nevěřil. Celá třída se nám smála a to mě naštvalo. Nejvíc se smála Jitka, dostala z toho škytavku.
Jitka sedávala v první lavici, oč mhouřila jako kočka, uši natáčela po větru, aby jí neuniklo ani jedno slovo, a stále se hlásila. Někdy jsem si vedle ní připadal úplně nemožný, jindy jsem si přál, aby ji učitel vyvolal a konečně nachytal, že nic neví.
Ani doma jsem se nemohl pořádně soustředit, zvlášť když jsem na Jitku myslel, a to bylo vlastně pořád.
Maminka něco kuchtila na sporáku, táta si myl nohy v prasklém porculánovém umyvadle, které jsme mívali v kuchyni, a já seděl u velkého stolu s igelitovým ubrusem a lámal si hlavu nad početními příklady. Nějak mi to nešlo.
„Hej hola, hej hola, tři vnuky babička měla, šli do světa zvesela,“ vrnělo rádio.
„Proč šli do světa zvesela?“
„Protože je taková doba,“ odvětil otec a přejel si prsty šustivou tvář. Začínal s očistou od nohou a končil u holení.
„Jaká?“
„Optimistická,“ dodal a ztlumil rádio. Tentokrát holení vynechal a přisedl ke stolu. Myslel jsem, že budeme spolu rozmlouvat o době, ale začal si navlékat ponožky. Ta písnička se mi vryla pod kůži. Ne že by se mi líbila nebo že bych ji nenáviděl, to ne. Přesto jsem se několikrát přistihl, že si ji pobrukuji a pokouším se představit si ty tři vnuky a strýčka Věroslava, jak jdou do světa. Co kdybychom vyrazili s Jitkou za ním? Ve světě bych měl od Karla alespoň pokoj.
Druhý den ve škole jsem zjistil, že přes noc Jitka vyspěla. Na hlavě měla kaštanový přeliv, a když se chtěla podívat na špičky svých nových střevíců, jestli je nemá náhodou z autobusu okopané, musela se moc předklánět. V tu chvíli jsem se rozhodl jí svůj úžasný nápad sdělit, protože dál už jsem čekat nemohl.
„Co kdybychom se vzali a vyrazili do světa?“
„Blbost,“ protestoval Karel, který se k tomu nachomýtl.
„Budem hrát turnaj. První cena je mechová pálka a pro finalisty soustředění v chatě na Seči.“
Jitka chvíli uvažovala a pak můj návrh odmítla, jako by jí na tom turnaji tolik záleželo. Do světa by nás teď prý asi stejně nepustili. Nezbývalo než se přizpůsobit.
Karlova maminka pracovala jako sekretářka u soudu, v krabicovité brčálové budově s okny plnými žlutých mříží. Když jsem byl malý, připomínaly mi klece na kanárky. Táta s maminkou se před nimi zastavovali, ukazovali budovu a říkávali:
„Podívej, vidíš ty lidi za mřížema? Čekají, až je odvezou. Když budeš zlobit, zavřou tě taky.“ Jenomže okna cel byla vždy neprostupná a já neviděl ani lidi, ba ani kanáry, a byl jsem z toho smutný.
„A co provedli?“ nenechal jsem se odbýt.
„Různě,“ šťouchala do mě maminka. „Někteří nic, jsou to chudáci, jiní třeba někoho zabili.“
„V téhle budově dělá Karlova máti,“ vynesl jsem trumf. „Ta by mě z toho vysekala.“
Táta se rozesmál, ale byl to smích bolestný a přidušený, aby ho snad nikdo neslyšel.
V suterénu zelené budovy se žlutými mřížemi si hověl úplně nový pingpongový stůl, který nám ukázala Karlova maminka. Rozhodli jsem se pozvat Jitku na trénink. K překvapení obou náš návrh hned napoprvé přijala, ale nemá prý doma pálky.
„To nevadí,“ řekl Karel, „ty já obstarám.“
Z oběda jsme zamířili všichni k soudu, Karel mrkl lišácky na vrátnou, vyžádal si telefon a zavolal máti, že jde nahoru, a ať zatím vypůjčí pálky, ostatní jí řekne až na místě. Nevím, co jí vlastně chtěl o nás třech napovídat.
Kráčel jsem s Jitkou do suterénu napřed, nejdřív pár kroků před ní, a potom jsem ji chytil něžně za ruku, aby náhodou nespadla ze schodů, protože všude byla tma a světlo svítilo až kdesi dole. Trošku jsem se cítil nesvůj, to ano, dokonce se mně potily prsty, ale jinak jsem byl docela ve formě. Bohužel jsem jí nestačil povědět, že ji miluju, že kvůli ní nespím a dělám ještě horší věci a že dnes se má vlastně rozhodnout mezi mnou a Karlem. Tuhletu důležitou příležitost jsem tím pádem propásl. A tak jsme tam stáli potmě a potichu, snad čekala, že ji obejmu, jenomže když jsem se k tomu právě odhodlával, vlítnul mezi nás Karel a začal vyčítat, že tohle je unfér hra.
„No a? Hledáme vypínač,“ řekl jsem. Jitka mlčela a očima zabrousila do provlhlého kouta, kde vyrůstala na stěně stříbrná ouška kapiček vody.
Karel přinesl pálky. Mně dal korkovou a sám si nechal gumovou, protože chtěl Jitku nabalit a moc mu na výhře záleželo.
Hrál jsem jako o život. Jitka trůnila na židli u síťky a dělala rozhodčího. Vlastně jsme hráli o ni.
„Dostal jsi to pod debla, hochu,“ tetelil jsem se škodolibě, když jsem nad Karlem zvítězil. Jitka nám oběma zatleskala. Zato Karel se rozčílil a mrsknul pálkou do stěny. Rozprskla se na tisíc kusů. Jitka to vzala s humorem a začala se prohlížet v zrcátku.
„Já bych si chtěla, kluci, taky zahrát,“ zaškemrala za chvíli, skládajíc tu zničenou pálku dohromady. Marně.
„Ty, Karle, běž vypůjčit ještě jednu,“ navrhl jsem mu. Asi vycítil zradu.
„Teď seš na řadě ty.“
„Jenomže já tady nikoho neznám.“
„Karlíku,“ zaškemrala Jitka kajícně.
Vzdal to:
„Dobře, ale pak si zahrajeme jenom spolu!“
Ještě než odešel, vyzývavě na mne pohlédl. Dělal jsem jako by nic a už jsem si v duchu představoval, co všechno s Jitkou uskutečním, zatímco Karel bude shánět pálku.
„Jitko,“ řekl jsem směleji než před hodinou. „Víš ty vůbec, kde to jsme?“
„Třeba jo, třeba ne,“ holedbala se. „A co je to vůbec za mříže zvenčí?“
„Co by…“ udělal jsem významnou pauzu. „Jsou tam nejtěžší zločinci z republiky,“ dodal jsem náležitě přiškrceným hlasem. „Nechtěl bych se sem dostat. Žijou jen o chlebě a o vodě,“ začal jsem si vymýšlet.
„Povídáš.“
„Jasně. Už jsem v takový cele byl. V jedný stěně je velká skoba, k tý je přikovaný na řetězu vězeň a kape mu na hlavu voda, až mu tam udělá díru.“ Uměl jsem si tu díru docela živě představit. I Jitka se nádherně roztřásla.
„A proč jsou tam vůbec zavřený?“ špitla zkroušeně.
„Protože asi někoho zavraždili. Znal jsem jednoho takovýho, už je…“ přejel jsem si ukazováčkem po krku.
„Tys to viděl?“
„Co?“
„Jak někoho přepad?“ pohlédla na mě se strachem i s notnou dávkou obdivu.
„Neviděl, ale mluvil jsem s ním. Takhle na krku,“ opatrně jsem jí odkryl límeček a sáhl na její sametové hrdlo, „měl napsáno Zde odříznout.“ Začal jsem Jitce objíždět ukazováčkem kolem krku, ale ucukla.
„A jak ses tam dostal?“
„No jak, přece s paní Strakovou…“
Konečně jsem ji držel za ruku.
„A oni ho…“ nedořekla.
„To jsem viděl taky,“ zašeptal jsem tajemně a zavřel oči, jako bych se rozpomínal. Asi půl minuty jsme mlčeli. Bylo to nádherný k zbláznění. Přitáhl jsem ji ještě víc k sobě, naše rty se lehounce dotkly.
„Tak povídej!“ naléhala.
Chvěla se po celém těle, asi strachem, i já jsem se klepal, ale vzrušením. Hned mě to všechno přešlo, protože jsem musel přemýšlet, co řeknu dál.
„Tak povídej,“ řekla znovu a odstrčila mě.
„Až jindy,“ mávnul jsem unaveně rukou. „Zahrajem si, jo,“ změnil jsem taktiku. Přicupitala za mnou jako porcelánová panenka a málem mě začala hladit po vlasech, jak byla nedočkavá.
„Teď, Toníku, vypravuj.“ Takhle hezky mně už dlouho nikdo neřekl. To se potom člověku hned jinak pracuje.
„Vedle na dvoře je šibenice!“ vybafl jsem na ni.
Musel jsem vstát a zachytit ji. Nevěděl jsem, že holky v dospívání mají takovou slabou náturu. Když přišla k sobě, řekla, že si vymejšlím.
„O co, o co se chceš vsadit? Jestli si někdo vymejšlí, tak to je Karel, ale já ne. Dokonce vím, kde to je. A trefím tam. Možná že právě teď někoho popravujou. Vidělas už kata?“
Jitce docházel dech, pokusil jsem se jí rozepnout knoflíčky na svetru.
„Jestli mě tam zavedeš, dostaneš pusu.“
„To toho je,“ řekl jsem a znovu si sedl.
„A potom se uvidí,“ zašeptala a v návalu vstřícné oddanosti mě vybídla: „Sáhni si.“
Zasunul jsem jí ruce pod svetřík a ucítil dva hebké hopkající králíčky.
„Už dost,“ řekla a odtrhla se. „Už toho bylo dost.“
Co bych pro Jitku neudělal! Na konci dlouhé chodby v suterénu byl kryt, odkud se ztratil klíč a dveře byly jenom zakolíčkované. Schoval jsem se tam Karlovi při jedné z našich oblíbených honiček, nenašel mě a tahle skrýš zůstala i pro něho velkým tajemstvím. V krytu jsem narazil na světlík se žebříkem, podle odhadu otočeným směrem, kde se rozprostíral vězeňský dvůr. Vylezl jsem tenkrát do půlky, dál už jsem se neodvážil.
Strop místnůstky nás teď tlačil k zemi, stáli jsme přihrbeni vedle sebe.
„Neumaž se,“ varoval jsem Jitku otcovsky. Téměř jsem se uklidnil. Když jsem natahoval ruce po ocelovém oku, zabetonovaném v šachtě, řekl jsem Jitce: „Polezeš taky, nebo na mě počkáš?“
„Chtěla bych to vidět,“ zaškemrala.
„Je to vysoko, nevím, jestli vydržíš.“
V otvoru ve střeše jsem spatřil obdélníček modrého nebe, jako by někdo pouštěl draka na provázku.
„A je tam doopravdy kat a šibenice?“
„Určitě,“ přitakal jsem suverénně.
Jitka se odhodlala, byla už zamazaná na tvářích a vypadala legračně, protože si svůj cop strčila pod svetr.
„Tak lez první,“ vybídl jsem ji. „Kdybys náhodou padala, abych tě zachytil.“
„První,“ řekla překvapeně, „mám přece sukni!“
Mrkl jsem znalecky okem, jako že mě to vůbec nezajímá. Vysadil jsem ji, aby dosáhla na stupínek, a lezl hned za ní. Viděl jsem všechno. Kousek modrého nebe, Jitčin žlutý cop a dvě štíhlé opálené nohy, míhající se mi těsně nad hlavou.
Konečně jsme vstoupili na rovnou střechu. Z té výšky se mi zatajil dech. Dole pod námi ležel vězeňský dvůr. Nikdy jsem žádného vězně neviděl, natož vězeňský dvůr nebo dokonce šibenici. Ale dvůr tu byl, nemýlil jsem se, a pokud tu byl dvůr, musela tu být i šibenice a na ní… Nechtělo se mi ani domyslet. Do dvora ústil průjezd, z něhož trčel zelený anton. U dvířek stál muž v modré uniformě. Na řemenu se mu houpal pendrek a pistole. Uprostřed dvora chodili lidé v hnědých, patrně erárních teplácích. Chodili stále dokola, někteří pokuřovali, většinou se dívali do země a mně se zdálo, že to modré nebe nechtějí ani vidět. Z auta vykoukl huňatý pes, vyplázl dlouhatánský červený jazyk, zívl, a pak několikrát dutě štěkl.
„Vidíš, že jsem nelhal, je to tady, přece jsem se nemohl mejlit,“ řekl jsem a už si představoval, jak budu klukům vypravovat o zeleném antonu a muži s šestiranným koltem za pasem a o zločincích, které vezli určitě někam na popravu.
Potom se mně srdce málem zastavilo. Dole s ostatními bloumal strýček Věroslav. Měl hlavu holou jako koleno, chodil uprostřed dvora a kouřil. Ale ten přece měl být už dávno ve světě, vždyť mi naši jednou ukazovali i pohlednici z Kanady a vyprávěli, proč zdrhnul za kopečky…
„A kde je ta šibenice?“ zeptala se najednou Jitka a oči jí mohly z důlků vypadnout.
„Kde, kde, copak ti to nestačilo? Dneska se nepopravuje. Ale mám tady strýčka Věroslava,“ ukázal jsem dolů. „Měl živnost, pekl rohlíky.“
Nevěřila. Chvíli lapala po dechu a pak opovržlivě odsekla: „Ty seš ale pitomej!“
Pitomej? A co když se pletu, co když to není on, začalo se mi honit hlavou, ale nahlas jsem nic neřekl.
Slezli jsme raději dolů. Karel seděl u zeleného stolu na židli a čekal na nás. Sotva mě uviděl, pravil:
„Tak co, milenci?“
„Blbče,“ řekl jsem mu a víc se s ním nebavil. Ale Jitka k němu přistoupila a dala mu velkou pusu. Karel z toho byl vyděšený víc než já, protože netušil, oč se jedná.
„Ten aspoň nekecá,“ vysvětlovala rozhořčeně. „A sehnal pálku.“
Díval jsem se na Jitku se zklamáním a vztekem. Kéž bych se mohl strýčka zeptat. A najednou jsem si přál, aby tam dole na dvoře chodil skutečně on, Věroslav. Možná by jí to pak došlo, tý holce, kterou jsem miloval a která vůbec nic nepochopila.
Úterní den stál za to. Konečně se dočkal: jara, maturitních písemek a šance poznat blíž spolužačku Karličku. Kompozice z češtiny mu nedělala hlavu, možná ji ale podcenil. Už tak stačilo, že byli spolu s Karličkou se psaním za necelou hodinu hotovi. Svátečně naladěná profesorka je zvážila ustaranýma očima a nepříliš nadšeně propustila. Karlička za dveřmi vydechla:
„Co sis vybral?“
„Knihu, která vybízí k zamyšlení. A ty?“
„Takový je svět na prahu třetího tisíciletí.“
Cupitala z patra po schodech dolů, trochu roztržitá a rozevlátá, ale spokojená, že přece jen něco vymyslela. Už nehořela. Tvářila se ušlechtile a možná i trochu osudově, až ji začal pobaveně pozorovat.
„Jakou knihu?“
„Cizince.“
„Camuse? Ty jeden pozére,“ uchichtla se. „V osmnácti ti Nicota říká pane?“
Nepovažoval za nutné odpovědět. Z ulice zamířili do Monte Carla a pokračovali v rozhovoru u sklenice čepované limonády. Poručil si do ní velký rum. Na kuráž. Teprve tam řekl:
„Náhodou… nejde o krizi. Jde o to, jakou máš na tomhle světě šanci.“
„A jistotu, ne?“ namítla.
„Jistotu taky… ta je jen jedna. Smrt. Právě vědomí smrti je nejpravdivější pravdivost naší existence.“
„Kecko. Tak ať žijem,“ vrátila rozhovor do života, zvedla sklenici k přípitku, lišácký úsměv ji ukápl do nápoje. „Já jsem psala taky o lidech: Životní prostředí, energie, zbrojení, válka…“
„Fakt, o válce? Co ty o ní můžeš vědět.“
„Vůbec nic.“
„To je dost tvrdý o tom psát, ne? O zabíjení.“
„Proč?“
„Jsou toho pořád plný noviny.“
„Záleží na tobě, jak to napíšeš, aby čtenář nelekl,“ řekla prozíravě.
O válce se opravdu mluvilo od té doby, co se narodil, a to bylo dlouho po druhé světové. Někdy se dokonce mluvilo víc o válce než o míru. Teď se válčilo skoro za humny, na Balkáně. Měl neodbytný dojem, že stojí jaksi mimo, že nemůže válku nějak ovlivnit. Štvalo ho to.
„Vzpomínáš na mýtus o Sisyfovi?“
„Aby ne.“
„To není příběh o slabosti člověka… ani o jeho hrdinství. Sisyfos na sebe ten úděl člověka, tu jeho podivnou tragédii, vzal…“
„To je z tvý hlavy?“
„Tak trochu,“ zrůžověl.
„Tohle jsi tam taky napsal?“
„Jasně, ať si Mlatečková počte.“
„Ty to máš všechno krásně srovnaný,“ špitla obdivně. Vlastně na tohle čekal. Samozřejmě mu její řečičky lichotily. Vyložil si to po svém, kontaktoval jí pod stolem koleno. Uhnula. Najednou nevěděla, jestli udělala správně.
„Nejseš v kondici?“
„Ale jo, teď už to jde, potřebuju jenom zavolat tátovi, že to mám za sebou.“
Zhoupl se na židli. Od dveří se trousili kluci a holky, kteří skončili písemku krátce po nich. Kynul jim na pozdrav. Pár kluků ze třídy přiběhlo ke stolu a začali probírat, co opomněli do své práce napsat, a na jakou známku se cítí.
„Jestli ti jde jenom o telefon, můžeš si brnknout od nás,“ navrhl jí. Karla na okamžik zaváhala, pak oznámila vespolek:
„Tak my půjdem…“
Prázdné místo po nich se ihned zaplnilo. Ani se zvlášť neloučili, vždyť se zas večer uvidí.
Doma nikdo nebyl. Hned ráno se snažil uklidit, myšlenkami však už bloudil ve třídě. Co kdyby Karličku pozval a ona pozvání přijala? Chtěl udělat dojem.
Karla u nich ještě nikdy nebyla. Před prahem se vyzula z bot, v předsíni doťapkala k přezůvkám, a pak se věnovala telefonu. Sotva skončila, pravila prozíravě:
„A nevidí nás tady nikdo?“
Sáhl do stojánku na kazety, aby pustil něco na zahřátí, třeba Kolej Yesterday. To se Karličce docela zamlouvalo. Mhouřila oči, broukala si do taktu a všelijak se kroutila, jako by ji natahoval právě na skřipec a ona proti tomu nic moc neměla. Přistál vedle ní na gauči. Začali povídat o životě, o věrnosti a lásce až za hrob, o dětech, o posvátných kravách v Indii a o inkarnaci, a když se ho Karla zeptala na válku v Zálivu, měl ji už na lopatkách a vůbec nemusel vysvětlovat, že sex patří k politice jako politika k životu. Všechno bylo na dobré cestě. Z Karly lítaly knoflíčky a on, trouba, vyzvídal, jestli je ještě panna, i když s tím vlastně vůbec nepočítal, protože za ní bláznili kluci. Řekla, že už skoro ne, ale to skoro mu nedokázala upřesnit, pouze dodala, že Michal Prokop a jeho Blues milenců z kina svět potřebuje trochu ztlumit, že chce teď být jenom s ním, s Otou, a tak se doplazil po břiše k magneťáku, protože gravitace je někdy mrcha, a blues vypnul.
Naštěstí Karlička začala vzdychat. Byl jí za to vděčný, neboť z něho zase udělala chlapa. Však to také dával najevo.
„Co jančíš?“poznamenala zcela prozaicky.„
„To já jen tak. Za chvíli k tobě půjdu, jo?“
Neodpověděla, něžně ho kousla do rtu, a protože byla vlahá, voňavá a krásná, nemusela dlouho čekat. Už zase pluli prostorem… Pak za dveřmi zachrastila rohožka a zvonek jim zaječel v uších. Karlička strnula.
„To je v pohodě, děda se tady někdy stavuje, když jde z hospody.“
„On ví, že seš doma?“
„To sotva, dopoledne není nikdo doma.“
Chvíli společně mlčeli, zaskočení a rozpačití. Pak zvonek na dveřích opět ožil. Otík se oblékl a došel po špičkách ke dveřím, lehce přitom položil ucho na jejich výplně, protože v kukátku by děda určitě zaznamenal pohyb. Byl to on. Slyšel jeho sípavý dech a rozmrzelé bručení. Co teď? Už si vůbec nepřipadal jako chlap, nejradši by se proměnil v dítě, které poslechne na mámino zavolání: Otevři, Otíku! Nebo: Vrať se!
Emilovi už táhlo hodně přes osmdesát, na pivo ke Kohoutkovi stále ještě chodil, ale stačily mu jen dvě dvanáctky, aby začal vést takové ty řečičky, po nichž se rozbolí hlava.
Hromská práce, pomyslel si Otík, zacouval potichu do obýváku a vlezl si ke Karličce na gauč. Byla mu v té chvíli vzácnější, příroda si nedala poroučet. U dědy se může zastavit třeba večer nebo zítra, prostě kdykoli.
„Co mu řekneš?“ špitla.
„Stydím se. A dodám: Jsou v životě chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. Volím, tedy jsem.“
„To ne, to mu neříkej!“
„Teď už stejně vylézt nemůžeme.“
„A není to blbý?“
Ještě ho zviklávala. I tak byl na sebe pořádně naštvaný. Začal ji raději líbat. Nejdřív na ústa, na krk a potom jeho rty doševelily až na její ucho, jenomže sotva chtěl spustit svůj repertoár něžnůstek, řekla, že je to opravdu blbý a že se nemůže soustředit.
„Co jestli tam ještě stojí. Mně připadá, jako by stál tady nad námi.“
„Půjde k lípě na záhon, znám ho. Chodí tam porád. Už jednou přišla stížnost. Vlastně si sem přišel odskočit…“ Z Otových úst to neznělo příliš přesvědčivě.
„A jestli nepůjde… na ten záhon?“
„Jak myslíš,“ hekl rozmrzele a vycouval z divanu znovu do předsíně. Chvíli jezdil uchem po dveřích, a když nic podezřelého nezjistil, mrkl do kukátka. Děda seděl na posledním schodu a tiše rozjímal, jako by se chtěl před svou smrtí ještě setkat s nejbližšími.
„Chudák, kdyby měl alespoň stoličku,“ poznamenala pečovatelským tónem Karlička, sotva se vrátil. Neodpověděl, protože ho naštvala. Už měla na sobě proužkovanou halenku a bavlněnou sukni a přitom se tvářila, že se mezi nimi vlastně nic neudálo.
Nejhorší na tom bylo, že dědovi o Karličce o vánocích vypravoval. Dal bych za ni život, chvástal se. Je to má největší láska. To ty si už vůbec nedokážeš představit. Emila jeho nadšení neuvádělo v úžas, a to ho štvalo, protože jinak se dokázali vždycky radovat společně. "A už jsi s ní vůbec něco měl?" zabrousil stařec prsty do rozježděných kolejniček vrásek, až kůže zašustila. "Právě že ne. Trochu se jí bojím." "Jestli chceš, zajdem spolu do hampejzu…" Emil dokázal být někdy cynik, ale netopýry a kočky na vrata nepřibíjel, to ne. Spíš se jeho nactiutrhání odehrávalo ve verbální rovině. I tak mu hýbal žlučí. Ve všem s ním polemizoval. Nebo on s ním? Měl něco nažito, to je fakt, ale proto by nemusel urážet jejich křehké vztahy. „Otíku, svět není nijak moc veselej, ale člověk si ho může vylepšit…" rozumoval. Obvykle ho vylepšoval v hospodě. Začínal politikou a končil u ženských. Naposledy se parádně pohádali. „Tak říkáš Karla, Karolka, Karlička…" Chvíli mlčel, jako by si připomínal svoje mládí, a pak mezi jedním a druhým douškem piva dodal: "Stejně je jako ostatní. Když snese vajíčko, zakdáká!"
„Počkáme, uvařím kafe, teď nemáme stejně šanci, můžeš si zatím pustit kazetu, ale potichu,“ řekl a odkráčel do kuchyně.
Srkali s Karlou kafe a koukali kuchyňským oknem na betonové dvorky ověnčené krajkovím kůlen a kůlniček, na televizní antény vystrčené z pokojů, ty permanentní lapače informací, a přitom jim ladilo čiřikání vrabců, kteří měli hnízdo umístěné na dosah od nich za okapovou rourou. Jedno z ptáčat zřejmě vypadlo a leželo nehybně dole vedle otráveného potkana. Ze střešního okna protějšího domu mžily zákeřné melodie popíku, po nichž měknul mozek jako po dávkách oxidu siřičitého.
Chodil se co chvíli dívat na dveře a snažil se Emilovi vsugerovat, aby vstal a odešel domů, ale nebylo to nic platné. Táhlo na třetí, za chvíli se objeví máma a potom táta a oni budou chyceni v pasti. Karlička si začínala zoufat, protože nic kloudného nevymyslel. Už nebyl chlap, nýbrž nezkušený kluk, který machruje s Camusem a neumí se postarat ani o holku, ani o dědu, a tak rezignoval a řekl:
„Pojď, já tě představím, třeba to Emil pochopí…“
„Co si o nás jenom pomyslí?“ zavzdorovala naposledy, jenomže neměli prakticky na vybranou. Ty čtyři stěny v místnosti nebyla moc dobrá perspektiva, zvlášť kdyby přišli rodiče. A přesto se rozhodl… Táhl ji za ruku ven, přivřel dveře, dokonce měl dojem, že děda usnul. To byla pro ně sice malá šance, ale byla.
Karlička šla první, našlapovala na špičky jako myška, u dědy se zastavila, a když dorazil k ní, vylekaně na Otu pohlédla. Postáli okamžik nad ním. Emil seděl na posledním schodu opřený o zábradlí, měl na sobě trochu vypelichaný kabát, ve kterém chodil na svatby i na pohřby, a na klíně držel kytičku, snad sněženky nebo bledule, blíže ji nezkoumali, protože je napadlo, že se před chvílí rozhodl. Zvolil si osud jako voják na bojišti, jemuž láska byla odepřena… Ota usoudil, že nejdřív odvede Karlu, potom se vrátí a všechno bude dědečkovi dopodrobna vypravovat. I to, proč jsme ti neotevřeli, Emile, ujišťoval sám sebe, proč jsme tě museli nechat čekat.
Karle se ten nápad líbil, nic nemuseli vysvětlovat, stačilo pár němých gest, které ihned pochopila, dokonce ho vzala za ruku a sotva seběhli o patro níž, trochu zaskočení a udýchaní, už bylo zase všechno při starém.
Zpět do třetího patra bral schody po dvou. S utíkajícími vteřinami nabýval přesvědčení, že na starce opravdu sáhla smrt. Nepřál mu nic zlého, to ne – a přece, jako by Emilova smrt přinášela do jejich nerovnovážného vztahu alibi. Co když skutečně zemřel? Málem se mu rozklepala kolena. Pocit, že stařec nežije, ho naprosto rozkolísal a ovládl.
V mezipatře se na okamžik zastavil, aby sebral k setkání odvahu. Nejraději by někam utekl, kde ho nikdo nezná. To podezřelé ticho padající shůry ho děsilo. Prázdnota. Raději přidal do kroku. Upnul své oči do prostoru a nevěřil. Na posledním schodu totiž starce nespatřil, nebyl tu, zmizel. Otík se polekaně rozhlédl. Na zemi ležel jen svazek zvadlých sněženek.
„Dědo, dědečku!“ zavolal téměř prosebně a vyběhl ještě o patro výš, aby se přesvědčil, zdali tu Emil někde nečeká. Sáhl i na kliku od půdních dveří, bylo zamčeno. Klíče od bytu také nemá, nemohl přece jen tak zmizet.
Uchopil sněženky do ruky a v hektickém spěchu prohlédl pečlivě kuchyň, obývák, ložnici a příslušenství. Poté se vrátil na chodbu a znovu zavolal. Nic. A z té nicoty a z té jarní kytky se mu najednou udělalo úzko. Jako by se i Karla v té chvíli od něho vzdalovala a s ní celý, celičký svět.
Starý Sisyfos. Napadlo ho, že tak jak zmizel stařec, může zmizet i láska.
Vyndal kytičku z umáčeného kornoutu a vložil ji pietně do vázy. S trochou naděje mrkl z obýváku do parčíku k lípě, která už vyháněla pupeny z žíznivého dřeva. Zdálo se mu, že za kmenem stromu zahlédl starcovy omšelé manžestráky, ale mohly to být kalhoty i někoho jiného. Úplně cizího člověka…