Prácheňské rezonance 2004

Rebecca Marten

Vjemy na Prahu smyslů


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 23. srpna 2006.

© Rebecca Marten

V-Art – Vision Of the 21st Century

OBSAH

Pach moči za zvláštních okolností
Černobílá psychedelie
Super Scratch

Pach moči za zvláštních okolností

Pronikavý hvizd rozřízl relativní ticho a zelené světýlko baterky se vodorovně rozkomíhalo. Před chvílí se má osmiletá naděje smísila se sobě podobnými a více či méně ustarané rodičovstvo zůstalo ponecháno vlastnímu osudu v délce trvání jedné hodiny, slovy šedesát minut. Obvykle vyřídím pár maličkostí nebo se procházím ulicemi, pozoruji proměny fasád opravovaných domů a opatrně nakukuji do výloh. Minule, znechucena nepřátelskými bílými obdélníčky cenovek a zimou, která na mne začala neočekávaně dotírat, jsem zaplula do Panerie na croissant a kávu v domnění, že si tam odpočinu.

Dnes se mi ale procházet nechtělo a pokus s kávou jsem zamítla rovnou. Fabián se evidentně bál první společné zkoušky sboru, nechtělo se mu do ztrojnásobeného houfu dětí, ve kterém neomylně tušil pouhou předzvěst počtu ještě daleko většího. Snad proto jsem se, sevřena obavou, že tu mohu dnes být klidně naposledy, vydala Růžovou ulicí směrem k neslavně proslulému parku.

Ze Žižkova dolehlo neoblomné cinkání tramvaje a z ampliónu ohlásil neměnný hlas příjezd rychlíku z Veselí nad Lužnicí. Setmělo se již překvapivě rychle. Majestátní, zespoda přidušeně osvětlená, ocelová konstrukce – vrchol průmyslové revoluce zdejší nádražní architektury, kterou měly to štěstí České Dráhy podědit – ustrnula v poloze obkročmo nad kovovými dvojstužkami kolejnic a při pohledu na ni se v mém zorném poli usadily i zasychající vlhké cestičky na zemi nedaleko ode mne. Prostřednictvím čichových buněk se tyto stopy při sebemenším závanu vzduchu, prosyceného celodenním smogem, měnily v signály mému obličejovému svalstvu, které tak, stejně jako ve tváři kolem procházejícího výpravčího, muselo nutně působit asymetrickým dojmem, přičemž jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že je nám to oběma spíš příjemné.

Vlastně se rovnou přiznám, že právě i kvůli tomuhle jsem se vzdala nápadu usadit se v Růžové Čajovně, i když při pohledu zvenčí vypadla lákavě co do počtu osazenstva, sedícího však v poněkud unylém přítmí. Táhla mě představa odpočinku na oprýskané lavičce z dob rozvinutého socialismu, na konci perónu, kde začíná les semaforů s modrými světly, jejichž význam mi zůstal (i přes kdysi milostný vztah se studentem vysoké školy dopravní) utajen.

Že právě zmíněná lavička bude čekat v závětří za pootevřenou budkou výpravčího, mě velmi potěšilo. Doufala jsem, že soukromí každého z nás zůstane přitom nenarušeno. Dokonce jsem uvěřila, že tušená blízkost neznámé osoby podtrhne vnímání tohoto okamžiku zvláštní vnitřní spřízněností. A odér blízkého provlhlého rohu mé domněnky stvrzoval glejtem doslova “únosným“. Kvalitnější inspiraci bych nesehnala v žádném z těch navoněných obchodů přecpaných blbostmi k prasknutí.

Vzpomněla jsem si, jak před časem zvěstovali na Nově zprávu o právě otevřeném krámku jakéhosi Francouze, kde dotyčný prodává vůně, ovšem ne nějaké květinové, ale smrádečky pěkně od podlahy. A jak prý se mu tam lidi hrnou! Očichávají testovacími tyčinkami pach čerstvého kobylího trusu a domů si odnášejí lahvičku s vůní típnutých cigaret na plechu zvlhlém podzimním ránem. Panečku, z takovýho krámu by mě hned tak nedostali, leda po čtyřech. Představuji si v opojení vůni ještě mokrých střepů z rozbité pivní sklenice na špinavé podlaze v hospodě, kde ten den měli zrovna rajskou nebo dráždivý pach vody z trvalé, skápnuté z mokrých vlasů do novinového papíru prvorepublikových časopisů snesených ze zaprášené půdy, na chalupě jsme jich měli plno a babička si je ráda prohlížela, když jí teta dělala na letním slunci “hlavu“ ála miminko černošského náčelníka.

Musím se usmívat při dalších představách tanoucích mi na mysli a najednou nemohu zaplašit vzpomínku na jednu střechu v Revoluční ulici, kde jsem byla nucena setrvat asi třičtvrtě hodiny – v rámci pracovní obhlídky staveniště – v příšerném vedru uplynulého léta. Pracující dělníci si byli zřejmě líní odskočit za úlevou někam do přízemí. Výsledkem byl puch téměř nesnesitelný. Pronásledoval mě až do chvíle, kdy jsem si zeshora všimla honosné stavby naproti, v neoklasicistním stylu. Zavedla jsem na budovu řeč s opodál stojícím architektem, který byl zjevně mým zájmem o umění pobaven a s blahosklonným výrazem ve tváři mi důvěrně sdělil, že se jedná o velmi eklektickou formu neoklasicismu. Za takto pozměněných okolností ovšem už ani ten létem vybičovaný zápach nemohl působit tak nepříjemně. Vybavil se mi úpadek Říše Západořímské a skoro bych těm dělníkům, co nachcali do odtokových žlábků ploché asfaltové střechy krásného funkcionalistického domu, byla schopna jít poděkovat, kdyby tam ovšem ještě byli…

Mou čichovou meditaci náhle přerušil čistě zvukový průstřel na magistrále kvílející houkačky a připomněl mi neopomenutelný časoprostor v němž se nacházím spolu s neodkladnými povinnostmi. 18:58, takže končíme Miloši, už bude šest. To proto, že jsem si ještě nepřenastavila čas na služebním mobilu, jehož jednou z mála výhod je, že teď nemusím nosit hodinky. Ten svíravý pocit závaží na ruce jsem nikdy neměla ráda.

„Bylo to skvělý, mami, jak jsme zpívali všichni dohromady! Já tam chci chodit dál!“ běžel mi naproti rozradostněný syn a já jsem si v ten moment uvědomila, že ani jeden z těch nádražních signálů nebyl modrý. Úplně všechny zářily červeně.

Černobílá psychedelie

Venku je černobílo stejně tak, jako na úřadu práce. Opisuju si pár stavebních firem, adresy, čísla, jména, peníze… Měla bych se zaregistrovat, zas tak moc lidí tady není. Nebo radši někdy jindy? Už jsem měla bejt dávno v Ruzyni…

Když vycházím z toho zaplivanýho baráku, ptá se mě nějakej cikán, kudy se dostane nejlíp do Modřan. Chvilku to s ním řeším, než mi dojde, že ho to vlastně nezajímá. Místo toho mi nabízí cigaretu.

„Ne díky, já mám svoje, ty vaše jsou na mě moc silný.“ Schová krabičku.

„Ale oheň si vezmu, než bych ho vyhrabala…“ Bezděčně se na něho usměju, když mi připaluje. Se zájmem mě sleduje a pak oba vykročíme směrem k Andělu. Málem jako nejlepší známí.

„Já bych pro vás možná něco měl,“ povídá skoro okamžitě. Zírám na něho a otevřenou pusou vyfukuju kouř.

„To…, no… moje švagrová má hospodu a sháníme někoho, kdo by tam prodával chlast, no?“ Vidí můj užaslej výraz: „No, jenom byste to tam markovala… teda…, co vy vlastně jinak děláte….?“

„Nezlobte se, já už musím…“ Zrovna jede devítka, tak přidávám do kroku, i když jsem původně chtěla jet metrem.

„Kdybyste si to rozmyslela, tak víte, kde mě najdete, já sem tady každej den,“ slyším ještě jakoby z dálky a přitom pár metrů za sebou. Odhazuju nedopalek, nastupuju do tramvaje a mrzí mě, že jsem se kdy na toho pasáka usmála. Kurva práce, furt tomu nemůžu uvěřit…

Zasněžený stromy na Bertramce jen potvrzujou černobílou psychedelii… do prdele, ani ten posranej voheň nebyl zadarmo… Kolem mě neslyšně pluje hřbitov… domy… auta… stromy… krematorium… Řepy… Vystupuju a chci se podívat – sakra, zase jsem si zapomněla…

„Prosím vás, nevíte kolik je hodin?“ obracím se na muže se snědou pletí a zoufale doufám, že to není brácha toho předchozího. (Ostatní lidi na zastávce mají tváře tak bezkrevný, že si netroufám je oslovit, aby se náhodou neproměnili v hromady vlastních střepů…)

Říká něco francouzsky, a protože se stále netvářím nijak nadšeně, volí metodu help yourself –

„Jo, třináct dvacet pět, díky.“

Neusměju se však už ani omylem a nedůvěřivě ho přejedu pohledem.

Za chvíli nastupuju do autobusu a ohlížím se ještě jednou na toho mladýho Francouze. Černobílá psychedelie. Dívá se někam na druhou stranu a tak se můžu v klidu přesvědčit, že žádný černobíle popsaný papíry v ruce nedrží. Jsem už úplnej blázen, říkám si v duchu, když vidím, že do autobusu nastoupil i ten týnejdžr s bílou bavlněnou kapuckou přehozenou přes černou pletenou čepici s označením všemohoucího – rovněž v bílé barvě.

Černobílá psychedelie nekončí. Autobus zastavuje před sloupem s cedulemi místního značení (loni jsem si konečně udělala řidičák) – Ruzyně, Smíchov, Řepy… Ne, nikdo tam není… jen ty černobílý cedule… hmm… nikdy předtím jsem si jich nevšimla.

Ještě jednu stanici a jsem v bejvalý práci… už je to čtyři měsíce… Autobus frčí dolů z kopce okolo benzínky – automaticky zvedám hlavu – za kolik je teď Natural? Chvíle hrůzy na mě černobíle mrkne – 24,70… Beztak je mi to k ničemu. Kovový bělásek s černým těsněním a černobílou espézetkou mi dal zrovna dneska ráno výpověď. Asi startér. Nebo pojistka. (Baterka je fungl nová a na světla jsem si dávala pozor.) Nakonec mi to může bejt jedno. Stejně nemám na benzín.

Definitivně si musím najít ňákýho fleka, aby moh bělásek zase pracovat.

Super Scratch

Shluk lidí šumí v malé jídelně s kuchyňskou linkou. Prý “výročí 100-ého projektu“. Přítmí v místnosti rozřízlo náhlé světlo, když šéf otevřel dveře dnes jinak téměř prázdné lednice, za normálních okolností napěchované různorodou směsicí čerstvých až unavených potravin zaměstnanců, kteří se stejně tak vyznačují různým stupněm použitelnosti.

„Co to je, mami?“

„To je dort.“

„Ale ňákej divnej, ne?“

„No to je jako střešní nástavba na paneláku se stožárama pro antény, to hnědý čokoládový je BS241 – vidíš ten nápis? – technologie od Siemensu a ty cestičky z polevy jsou kabelový trasy.“

„Aha… a kde má ten panelák výtahovou šachtu?“

„Ta je přece schovaná v tý nástavbě…“

„Hmm… a to je to mecheche?“

„No… ještě bude asi proslov a šampáňo. Chceš džus?“

„Jo.“


V odpoledním shonu nám šéf zase nestihl dát výplatu.

„Mami, mě ten dort nejede.“

„Buď zticha, jak to mluvíš?“

„Nechutná mi. Co bude k večeři?“

„Nevím, budeme se muset chvíli zdržet. Myslela jsem, že budou ještě chlebíčky, ale nějak to nevypadá…“

„A co teda bude k večeři?“


Stravenky. Spásný nápad.

Vzpomněla jsem si, jak mi loni v zimě kluka zmalovali na narozeninové „párty“ jeho spolužáka. Přijela jsem si pro něj – jediná metrem – na Zličín a vezla jsem si ho domů v obličeji přemalovaného na hamburger. Zkazila jsem mu tenkrát radost a vynadala jsem mu tak, že brečel.

„Jestlipak jsi dneska konečně přinesl vysvědčení za minulej rok?“

„Přinesl.“

„A máš napsaný úkoly?“

„Mám. Proč?“


Super Scratch.

Zpronevěřícně sleduji dvě červenožluté vstupenky do světa dětských úsměvů.

„Mami! Našel jsem dvakrát pití! Můžu setřít i to tvoje?“

„To víš že jo.“

Vím že prostírací papír s reklamou bývá recyklovaný. Na kornoutu s hranolkama známý znak nenacházím. Prohlížím tedy krabičku od své večeře s prima názvem – McCountry. Je to tam.

Uklidněna se znovu vracím ke kornoutu od hranolek, které jsem mezitím vysypala na recyprostřený tác. Urputně otáčím obal v prstech až konečně nacházím zespoda znamení částečné úlevy a duševního vykoupení.

Něco zhola jiného mezitím hledá zachovale vyhlížející důchodkyně v zeleném sametovém kabátku, která obchází pojízdné kontejnery a vrtá se v použitých tácech se zbytky. Fandím jí a doufám, že bude ušetřena vyhození. Před záchodama už mají pultík a za ním vznešeně se tvářící… no… vlastně nové pracovní místo.

„Nemáš tam nic. Žádnou dvojici. Nic si nevyhrála.“

„To nevadí. Hlavně žes vyhrál ty.“ Usmívám se na dítě tak trochu pošetile a je mi líto že vysypanej led tu důchodkyni asi nepotěší.


Zpět na vstupní stránku Edice hostů