Prácheňské rezonance 2004

Petr Musílek

Kniha dluhů


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 12. července 2006.

© Petr Musílek

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

V planinách ticha
Chůvy
Strach a sny
Křečci
Viola a svět
Vůně mateřídoušky
Zvony odletěly do Říma
Ozvěna staletí
Dlouhá nepřítomnost
Slib
Křišťálové prázdniny
Ryby
Internát
Divadélko ironie
Zvláštní vlak
Kost v hrdle
Prasklé hráze
Cesty zpátky
Pranýř
Dlouhý rok
Dělníci národa
Vrácená legitimace
Mrtvý brouk
Noc u ohně
Stín srdce
Novoročenka
Čestný konzul
Hlinecký betlém
Požár
Zahrada
Dobříš
Klára
Druhý syn
Zuby
Polské cesty
Velehrad
Zámky a klíče
Někdo si zlomil nohu
Věci našeho života
Příští tisíciletí

V planinách ticha

Byla sobota odpoledne a v Chotěboři pršelo. Letošní zima přišla v polovině října. Mírná a příjemná zima. Sněhu napadlo tak pro radost dětí a mráz přešlapoval okolo nuly. Tohle fajnové počasí vydrželo skoro celé dva měsíce. Ráno, tři dny po svátku Svatého Mikuláše, přifoukal teplý jižní vítr oblevu s protivným prosincovým deštěm. Na Českomoravské vysočině jsou větry, vichry a vánky stálými hosty. Vlastně ne hosty, přesnější je, když řeknu, že právě tady u nás mají domovské právo. Bezvětrný den je zde asi tak vzácný jako sníh na Sahaře nebo sluníčko u Severního pólu. Vítr se prohání mezi kopci, sedí za každým komínem, píská na okapové žlaby a netěsná okna, tancuje po chodbách zamčených domů. Vítr je dobro i zlo. Když se rozmáchne příliš, všechno, co není pevné, utrhne, ohne nebo pokroutí. Napřáhne křídla nad prořídlým lesem a pak běda osamělým stromům, běda stromům, jejichž kořeny zůstaly jen mělko pod povrchem. Vítr je jako dravec, který udržuje rovnováhu mezi zdravím a nemocí, mezi věcmi pevnými a těmi, které jsou nachýleny k pádu. Díky větru je však Vysočina i nejčistším koutem mé země, neboť jeho rozmachu neodolá žádný smog a žádné exhalace, které dole v rovinách vytvářejí mrtvá a nehybná jezera. V tu sobotu, o které mluvím, vyfukoval takový pubertální vítr. Ne ještě chlap, který dovede uhodit pěstí, ale už téměř dospělý a nevypočitatelný živel, který se na chvíli zklidní, aby o několik okamžiků později všechno rozvířil sobě samému nepochopitelnou vzpourou.

Ten den foukal vítr a pršelo. Nechtělo se mi ven, nechtělo se mi nikam. Četl jsem krásnou knížku od spisovatele, který přišel do literatury téměř proti své vůli. Celý život shromažďoval svá zamyšlení a příběhy, celý život vázal knihy druhých, aby teprve na sklonku své lidské pouti vydal tiché a přitom do daleka znějící svědectví o krásné a drsné tíži života, poezii nepoznamenanou hořkostí. Dnes je to již šest dlouhých let, kdy odešel, ale jeho Planiny ticha žijí dál svým samostatným životem. Pro spisovatele to je nejcennější koruna slávy, která je dána nemnohým. Díky, pane Vodičko, díky za všechny chvíle ve kterých jsem po špičkách vstupoval do vašeho světa, a snad ještě větší díky za všechny šťastné náhody, jsou-li vůbec náhodami, ve kterých váš hlas promluvil tam, kam by cestami přirozenými ani nikdy nedozněl.

Stala se mi totiž taková věc. Bylo to v tu sobotu odpoledne, kdy foukal vítr a kapky deště přitahovaly šedé splašené mraky až mezi střechy domů. Mé podkroví znělo drnčením větru dorážejícího na plechovou střechu. Byl jsem jako zvířátko zahnané do teplé nory. Myšlenkám se chtělo odpočívat. Jednotvárné bubnování deště uspávalo. Můj blok zůstával beznadějně prázdný. Oblékl jsem tedy kabát, blok zastrčil do kapsy a vyšel do ulic. Z chodníků i silnice zmizely nízké polštářky sněhu. Zůstala jen omoklá ledová kůra.Prošel jsem hladkým labyrintem ztemnělých ulic. Bylo k páté hodině a lampy ještě nesvítily. Nepřívětivým nebem uháněly rychlíky naložené nákladem tmavošedých mraků. Vítr hvízdal jak píšťala výpravčího.Na liduprázdném náměstí tlumeně probleskovala okna hotelu Vysočina, zatemněná těžkými závěsy.

Někdy jdu mezi lidi, abych byl sám.Samota hospody je jiná než samota domova. Kdybych se sebelépe uzavřel mezi stěnami podkroví, všechny věci kolem se ozývají, šeptají a upozorňují na svou přítomnost. Dům žije tisícem zvuků. V jeho žilách proudí krev, hřbety knih chvíli vyčítavě mlčí, aby se v nejméně vhodném okamžiku pustily do hádavého souboje. Zvuky druhého sledu chodí po chodbách, mluví tichým otvíráním a zavíráním dveří, tlumeným pokašláváním, zbloudilými slovy nebo vzdáleným výkřikem. Naproti tomu je samota hospodského lokálu jednotvárným hustým kobercem hlasů, který rychle ztrácí konkrétní vzor. Získám-li vlastní neobsazený stůl, získám něco jako jeskyni dokonalého ticha.

V sobotu odpoledne je taková šance mizivá. A přece jsou i v sobotu úseky dne ve kterých se místa u stolů uprazdňují, úseky přílivu a odlivu. V Chotěboři na rozdíl třeba od Prahy se lidé v čase večeře spíše vytrácejí, než aby jich přibývalo. Využil jsem této skuliny a zasedl k dvoumístnému stolu pod hodinami. Obsadil jsem to nejbezpečnější místo, kde mne může vyrušit jen málokdo. Venku byl vítr a déšť. Seděl jsem v teple, a přesto jsem něco z toho větru přinesl s sebou. Napsal jsem:

Svázaná vlajka o žerď bije
a do tmy volá Pomoz mi

Napsal jsem ty dva řádky a nevěděl jak dál. Vítr se ve mně neusadil dostatečně hluboko. Ostatně, začátek básně byl tak jako tak poznamenán jiným dnem a jinými poryvy větru. Přicházel ze zcela jiných planin ticha, než která mi seděla pod kůží. Sotva jsem stačil zúčtovat se svým notesem, už židle na protější straně stolu nebyla volná. Ani jsem se nezatvářil moc rozmrzele. Netoužil jsem po úniku, a přece to byl únik. Konečně alibi, že dneska ze psaní nic nebude a že za to tak docela nemohu.

Seděl proti mně a pozoroval blok mizející v mé kapse. Tvářil se nejistě a nějak mi sem nepatřil. Najednou, zcela bez úvodu řekl: "Před chvílí jsem odvezl kluka do nemocnice." Nohou ukázal na igelitovou tašku opřenou o nohu stolu. "Tady jsou jeho věci." Díval se, jak dopíjím pivo a odsunuji účtenku. "Nezlobte se," řekl, "mám trochu upito. Seděl jsem u nás na vsi v hospodě, když pro mne přišli, že má kluk horečku. Přijela sanitka, doktor řekl, že je to zápal plic a že musím s nimi. Manželka zůstala s dětmi. Klukovi je pět roků. Z nemocnice se sanitka vracela do Chotěboře. Nechtěli si zajíždět, měli nějaký další převoz, tak mě vyložili tady." Zeptal jsem se, odkud je. Když mi to řekl, věděl jsem, že nemá šanci. V sobotu večer autobusy nejezdí a přes jeho vesnici nevede trať. Nějak si všechno domyslel a povídá: "Stejně jsem vyletěl z domu jen tak, nic s sebou nemám, než průkaz. Prostě mě nenapadlo, že mě nevezmou zpátky. Musím pěšky."

Venku byl vítr a déšť. "Je to šestnáct kilometrů," řekl jsem, jen abych něco řekl.

"To dojdu. Do půlnoci jsem doma."

"Kde jsi zaměstnaný?"

"Jezdím na stavbu do Brodu."

"Půjdeme ke mně," řekl jsem. "Mám doma volnou místnost. Přespíš, zatelefonuješ k vám do vsi a zítra v deset ti jede autobus."

Chvíli se bránil. Opakoval, že se neznáme, že se má rodina bude zlobit, že nechce obtěžovat. Nechal jsem ho mluvit. Věděl jsem, že to potřebuje. Řekl, že o mně nic neví a že je to věc, co pro něho dělám. Zdálo se mi to směšné. Cestou domů, mezi nárazy větru, jsem zlikvidoval jeho nekonečné omluvy trochu patetickým prohlášením, že pro něj nic nedělám, že jen vracím na jiném místě to, čím mi kdy kdo pomohl a pomůže a že je to nesmysl dál mluvit o samozřejmých věcech. Řekl jsem to, abych ho umlčel, a přitom jsem věděl, že něčím tak nepatrným jako je úkryt před deštivou nocí nemohu oplatit ani zlomek toho, co jsem kdy dostal.

Zavedl jsem ho do svého podkroví. Vypili kávu, trochu pojedli, mluvili o dětech, práci, o každodenních věcech našeho života. Když jsem odcházel spát, řekl, že mám plno knih, a že jestli může, ještě by chvíli rád četl.

Knih kolem stěn mám plné police. Tak jsem jen ukázal, ať si vybere, a odešel.

Ráno, když jsem přinesl snídani, seděl u stolu s otevřenou knihou. Byla to vaše kniha, pane Vodičko, a podle množství přečtených stránek se dalo věřit, že to není náhodná volba. Bylo málo času. Věděl jsem, že než se vrátím z nedělní mše, která končí okolo desáté, bude už někde na autobusové zastávce. Rozloučili jsme se.

V deset hodin byla světnice prázdná. Z podlahy zmizela igelitová taška s dětským oblečením a jen na stole, jako připomínka jeho návštěvy, ležela kniha Stanislava Vodičky u závěrečných slov povídky Kapří srdce.

"Ale když se nepřítomně zahledím do porcelánové misky vzpomínek, tu z jizvy na zadní straně vystoupí výčitka, stoupne si na holé srdce, ukáže na mne prochorovitě prstem a tak trochu usmířeně řekne: "Ty piješ a lžeš, ale aspoň jsi do krytu svého srdce při bombardováni pustil i auslendry."

Chůvy

Jestli je pravdou tvrzení, že člověk vnímá svět již před svým zrozením, tedy jsem musel do nejranějších pocitů vstřebat i něco z hrůz a vzruchů končící války. Byl jsem počat někdy v měsíci lednu v posledním válečném roce. K mému zastřenému vědomí musely jistě doléhat dozvuky obav i těžko představitelného nadšení, které vyvolala porážka tisícileté říše. Moji rodiče bydleli v domě č. 312 v horním rohu chotěbořského náměstí u silnice spojující Prahu a Brno.

Po této silnici projížděly v posledních válečných dnech prchající nacistické jednotky.

Přestože Chotěboř nebyla místem žádného ozbrojeného střetnutí, průchod vojsk se neobešel bez střelby, ničení, požárů a smrti. Zdálo se, že je všemu konec. Přesto ještě jednou, pět měsíců po májovém vydechnutí, vstoupila válka do osudů naší rodiny. Krátce před mým narozením zemřel bratr na nedostatečně léčené zranění způsobené odhozenou municí. Bylo mu necelých třináct let, a já se narodil do světa potaženého černým flórem a naplněného smutkem. Mé nejranější vzpomínky jsou spojeny s pláčem a modlitbami matky, pro kterou mé narození nemohlo být radostí, ale jen rušivým vytržením z bolestných vzpomínek. Má první léta. Vyrůstal jsem mezi cizími ženami, z nichž většina vymizela z paměti dřív, než se v ní stačila natrvalo usadit.

V domě na náměstí měl otec krejčovskou dílnu. Kromě otce zde pracovaly švadleny a učednice krejčovského řemesla, střídali se tu zákazníci a zákaznice. Dům sám byl ponurý a tmavý. V dlouhé chodbě, kterou se procházelo od hlavní ulice k dílně a bytům svítila jen malá, několikawatová žárovka. Kouty byly plné stínů, na schodišti vedoucím do patra seděla tma. Ve dvoře domu byla pekárna ze které stoupala vůně chleba. Teplé, voňavé páry kroužily dvorem, nahlížely mezi přístřešky a dřevěné kůlny, nadlehčovaly prach a bláto poznamenané stopami krys. Pro nás, děti příslušející k domu, byla pekárna nejpřitažlivějším místem, kam jsem vstupovaly plny obdivu a zvědavosti. Veliké tmavé pece s plápolajícím ohněm, bílé čepice, kalhoty a blůzy pekařů, to bylo něco jako ráj i peklo. Takový byl dům, dvůr a jejich atmosféra.

K zákaznicím, které k nám docházely, patřila dvojice starších žen, která, nevím už proč, u nás zdomácněla. Byla to ovdovělá drogistka z dolního konce náměstí, jednou jsme jí říkali paní lékárnice a jindy milostpaní. Chodila se svým nerozlučným stínem Mařkou, bývalou služebnou, která i po válce a všech sociálních změnách, jež tuto formu zaměstnaneckého vztahu zrušily, zůstávala její nerozlučnou společnicí. Staly se tak trochu mými chůvami a téměř každodenním inventářem naší domácnosti. Pamatuji na otoman s jejich vysezenými důlky, který otec dvakrát marně otočil na opačnou stranu. Stopa jejich existence, nebýt renovací a pozdějšího zániku, tam bude snad ještě dneska.

Marie byla z těch dvou žen prostší, více se o mne starala, houpala mě na svém hubeném klíně, vodila za ruku a večer ukládala ke spánku. Paní lékárnice byla hovornější a zábavnější. V té době jsem začal chodit do školky. V mém projevu se objevovala vážně myšlená říkadla o blahobytu, nepotřebnosti peněz i o tom, že už nikdy nic nebude na lístky. Mé chůvy se tomu smály. Dneska, když vím, z jak ubohých starobních důchodů v té době žily, myslím, že to musel být poněkud nucený a hořký smích. Někdy jsem byl i u nich doma. Paní lékárnice, jak jsem již říkal, bydlela v domě na náměstí a Marie o několik čísel níže v ulici směrem k chotěbořskému zámku. Oba domy byly něčím zvláštní. Dům na náměstí byl světlý a prostorný, ve dvoře stály dva vysoké rozložité ořešáky, v místnostech a na chodbách visely olejomalby krajin, zátiší a velikých kytic. Mariin byt byl naproti tomu v tmavém tichém domě, kde v přízemní chodbě stály provaznické stroje a dlouhé šňůry špagátu se krčily při navlhlých stěnách. Do patra se přicházelo po vrzajících dřevěných schodech a místnost, kde bydlela byla svou ponurostí podobná chodbě, kterou někdo opatřil dveřmi a malým okénkem do tmavého dvora.

O pár let později se Marie pomátla. Vracela se ze hřbitova, kam nosila květy na hrob mému staršímu bratrovi. Cestou na ni padla slabost, usedla na zídku u pomníku padlých, ztratila řeč, pojem o čase i příslušnost ke své samotě. Z Prahy přijel její podivínský bratr Eman a zůstal u ní posledních pár týdnů než zemřela. Ještě předtím jsem ji byl jednou navštívit. Když jsem vstoupil do místnosti, seděla na rozestlané posteli, na klíně vytaženou zásuvku plnou knoflíků, ostřižků a stužek, celé své bohatství. Přinesl jsem jí jídlo a ona chtěla poděkovat. Vydávala však jenom skřeky, při kterých stydla krev. Měl jsem ji rád. Když však ke mně natáhla ruce a spustila na zem holé vyhublé nohy, nevydržel jsem ten pohled. Nedokázal jsem se dívat do její najednou téměř dívčí tváře, která se tolik proměnila. A co se mi zdálo nejstrašnější - její dříve šedivé vlasy jakýmsi nepochopitelným procesem zčernaly jako uhel a v řídkých nepravidelných praméncích klouzaly kolem její tváře. Položil jsem rendlíky s jídlem vedle dveří a utekl z domu.

Je to už nepředstavitelně dávno, co ve mně jako v zaseknutém fotoaparátu ustrnula její poslední podoba. A přece vidím ostře a zřetelně tu nemocí změněnou tvář orámovanou negativem vlasů a natažené vyhublé ruce. Někdy přijdu i na hřbitov. Za ta léta se přiblížil k městu. A v hlíně hrobu, který si sedá a propadá, vidím podobnou proláklinu, jaká dráždila otce u našeho parádního otomanu.

Strach a sny

Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se z domu na náměstí do ulice, kde se tehdy říkalo Na drážkách. Býval to dům matčiných rodičů. V době před přestavbou měl tři místnosti a bydlívalo v něm až třináct lidí. Otec počátkem padesátých let dům opravil a přistavěl patro, kam jsme se nastěhovali. V přízemí tehdy žily dvě nájemnice, matka s dcerou. Zbývající prostor se používal jako skladiště sestřina nábytku. Sestra, která byla o sedmnáct let starší, odešla po nevydařeném manželství z města. Její manžel byl na trvalém léčení v havlíčkobrodské nemocnici a později v bývalém klášteře v Želivi. V něm žil až do své smrti. Z tohoto manželství se narodil syn Jiří, kterého po sestřině odchodu vychovávali rodiče. A tak, přestože jsem byl ze tří dětí, nakonec jsem vyrůstal a prožil všechny roky svého mládí jen se svým synovcem.

Otec se v té době z živnostenského pánského a dámského krejčího stal vedoucím krejčovského družstva, které pod tlakem poválečných změn vzniklo v prostorách našeho bývalého bytu. V životě rodiny se tato proměna nijak výrazně neprojevila. Zvyk pracovat od časného rána dlouho do noci se jenom rozdělil mezi dvě pracoviště, jedno v dílně na náměstí a druhé v našem přestavěném domě. Chotěboř brzy po válce měla paprskovitý tvar. Domy byly seskupeny kolem náměstí a v jedné, nejvíce dvou řadách přistavěny kolem všech silnic vycházejících z města. V prolukách zůstala pole a louky. A tak, přestože jsme bydleli nedaleko náměstí, stál náš dům na okraji města.

V těch letech, kdy jsme se stěhovali, opadly již vlny poválečného nadšení a mezi dospělými se pomalu šířila, nám dětem nepochopitelná nejistota. Pamatuji, s jakým dětinským zaujetím jsem poslouchal rádiové přenosy ze Slánského procesu, obžalovací řeč i rozsudky smrti, které mi samozřejmě neříkaly nic o skutečnosti, ale byly jen jakýmsi pokračováním strašidelných pohádek, v jejichž světě jsem

žil. Matka stále ještě chodila v černých šatech a její podíl na životě spočíval v mechanickém plnění každodenních povinností. Svými city žila hluboko v minulosti, ve stínu smrti mého bratra i v nepovedeném manželství mé sestry.

Nebyl jsem dítěte, které bylo konejšeno a utěšováno, ale byl jsem to spíše já, kdo přicházel s pohlazením a se slovy: "Maminko, neplač." Myslím, že jsme v té době chodívali dennodenně na hřbitov. Dnes je hřbitov částí města, ale tehdy se k němu šlo veliký kus mezi poli, po blátivé a kamenité cestě. Smrt a hrob byly pro mne tak všední záležitostí, že vstoupily i do mých dětských her. Kolikrát jsem dělal ceremoniáře, kopal hroby, stavěl křížky a pohřbíval oběti koček, které lovily více pro zábavu než z hladu. Smrt byla blízká a nezdála se mi v ničem strašná. Všechna ta zvířátka tiše odpočívala a já je ukládal ke spánku, ve kterém měla být chráněna před ostrými zuby a drápy. Bál jsem se pouze tmy a samoty. Ne tmy a samoty venku, ale uvnitř domu. Ve všech jeho koutech a zákrutech čekala ta černá beztvará příšera. Její slizké prsty nechávaly své studené otisky na puchýřovité omítce v přízemí i v hladké malbě místností v patře. Byla za vikýřem půdy, v hloubce skříní a polic, byla všude, kam nedosáhlo osvětlení domu. Večer jsem odcházel spát jedině ve vynuceném doprovodu některé z dobrovolných chův. Skulinou dveří pronikal k mé posteli konejšivý vějíř elektrického světla, tlumený hovor a vrčení šicího stroje. Držely mě za ruku, a když myslely, že spím, neslyšně se plížily zpátky do kuchyně, která byla současně obývací místností a krejčovskou dílnou. Často jsem se vzbudil a volal je zpátky do jejich mlčenlivého posedu na židli u velikánské postele, kde jsem spával. Zdály se mi tehdy divoké barevné sny. Na stolku a skříních stály bratrovy fotografie a porcelánové sošky svatých. Ve spánku věci ožívaly a ztrácely svou váhu. Poletovaly místností jako ptáci, kroužily nad mou postelí a přistávaly na zpoceném polštáři. Někdy jsem je plačtivě odháněl, jindy přisedly s takovou samozřejmostí, že získaly mou důvěru a staly se hračkami nevzbuzujícími úzkost.

Ložnice mých rodičů byla jediným místem v domě, kam svítilo slunce. Když přišlo ráno, jeho paprsky vklouzly mezi polštáře a horu peřin a všechny přízraky noci vrátily do jejich nehybných tvarů. Jednou jsem dostal skládací kostky. Bylo to v čase chřipkové epidemie, kdy jsem několik dní ležel. Kostky měly krásné barevné obrázky, které se po rozebrání rozpadly v jednotlivé pomalované krychle. Neuměl jsem je skládat do pohádkových výjevů, a tak jsem stavěl komíny a mosty, vršil je na sebe, vzápětí je bořil a přestavoval do nových seskupení. Hrál jsem si dlouho. Když mi ruce ztěžkly a na víčka sedala ospalost, sesbíral jsem dřevěné krychličky polepené obrázky a začal je skládat do krabice kam patřily. Hezky jednu vedle druhé, čtyři řady na šířku a pět řad na délku. Krabice se naplnila a v mé ruce zůstala kostka, která patřila dovnitř a přece byla navíc. Chvíli jsem na ni nechápavě hleděl, ale protože náplň krabičky byla bez skuliny, udělal jsem jedinou možnou věc. Vysypal jsem její obsah do peřin, zrušil symetrii zázraku chaosem a přebývající kostkou započal nové srovnávání. Podruhé se již vešly všechny. Byl jsem unavený a ospalý. Krabici jsem zavřel na lesklý mosazný háček a odložil ji mimo postel. Později mně mnohokrát prošla hlavou nesmyslnost té epizody, a přece vím, že všechno bylo, jak říkám.

Co nevím, a zřejmě nikdy vědět nebudu, je odpověď na otázku, kde se vzala přebývající kostka. Kde se vůbec bere něco, co je navíc, co přečuhuje z dobře porovnané stavebnice a co dokážeme zrušit jedině za cenu rozmetání nám nepochopitelné skladby.

Křečci

Velké město má svou anonymitu. Vesnice, ve které ví každý o každém všechno, je touto společnou pamětí vedena k téměř rodinným svazkům. Městečko, jakým byla Chotěboř krátce po válce mělo od všeho něco. Domy kolem náměstí žily ruchem obchodů a hospod, ale o dvě ulice dál projížděly volské potahy, pobíhaly slepice a bečely ovce. Většina rodů, které zde žily, udržovala rozsáhlé příbuzenské vztahy. Domov, i když byl chudičký, byl v tomto vysočinském kraji čímsi velmi konkrétním. Byla zde půda plná kamení, ale byla to půda otců a dědů. Půda posvěcená jejich potem, rozkouskovaná mezemi, remízky a potoky, půda, kterou hovořila sama země. Strýcové, bratranci, tetičky, kmotry a rozsáhlé příbuzenstvo až do devátého kolena vytvářelo širokou přízeň ve které defilovali šikulové, furianti, rodinné vrby, mluvkové i černé ovce. Kraj, sevřený Železnými horami, magnetizoval všechno uvnitř k neuvědomělé soudržnosti. Byli to nejen živí. Na roztroušených hřbitůvcích odpočívaly minulé generace. Válka a doba okupace přešla nad městy a vesnicemi, zasáhla do jednotlivých osudů a připravila půdu rozsáhlým proměnám.

Nechci rozsuzovat, co bylo dobrem a zlem. Kolik čistých úmyslů uklouzlo a proměnilo se v bezcitnost. Nejsem dostatečně vybaven, abych mohl říci, které z činů byly diktovány vnějšími tlaky a divokým proudem času a které byly dány osobní špatností jednotlivých postav. Začínalo osídlování pohraničí, postupně zmizeli drobní řemeslníci,vesnice se proměnily. Vím, že je hospodaření ve velkém mnohdy ekonomičtější, ale současně vím, že co člověk nemiluje, pomalu propadá peklu. Zvířata a políčka. Když říkám políčka, vím, o čem mluvím. Vysočina nikdy nebyla krajem statkářů a velkých sedláků, a přece na zdejší vísky byla položena stejná měřítka, která se ukázala pochybená i v úrodnějších a bohatších oblastech. Čas, předznamenaný válkou, vstupoval do všech životů. Bylo snadné sáhnout po moci, bylo jednoduché stát se neomezeným pánem na omezeném prostoru městečka či vsi. Vždyť všechno se dělo po právu, všechno bylo v zájmu lidu, všechno bylo přikryto velikými hesly ukazujícími k lepším zítřkům. Les, který se kácel, byl plný třísek, ale na každé z těch třísek pluly osudy jednotlivců i celých rodin.

Byl jsem tehdy natolik děckem, že jsem události vnímal jen s dětskou zvědavostí. Věděl jsem, že skončila doba bohatých a chudých a že příště budeme všichni bohatí. Líbilo se mi to, přestože jsem nevěděl,co znamená být bohatý.Ve městech vyhrávaly tlampače místního rozhlasu, mluvili o tom v rádiu, na lavičkách před domy se vedly vzrušené diskuse plné ironických poznámek a žalob,kterým jsem nerozuměl. Najednou se stalo,že z výloh ve městě zmizelo zboží a reklamy a nahradila je politická agitace. Byla tam veliká červená písmena, která jsem nedokázal přečíst, byly tam fotografie a plakáty. Z některých výloh se dokonce stala skladiště. V jejich prostorách byl vystaven zabavený majetek těch, kteří upadli v nemilost. Ležela tu krabice mýdel, štůček látky, špulky nití a za nimi vzadu otevřený, do půlky naplněný pytel vlašských ořechů. Úplně vpředu pak byl veliký nápis KŘEČCI a vedle něj cedule se jmény těch, kterým bylo zboží zabaveno. Jako kluci jsem to chodívali obhlížet. Říkal jsem si, jak je to dobře, že si nikdo nemůže nic schovat a že už to jistě nebude trvat dlouho, než všichni zbohatneme. Líbilo se mi to, ale hlavně jsem měl chuť na ty ořechy.

Viola a svět

Když se přestavoval náš dům, objevil jsem svého dědu. Jezdívali jsme do otcova rodiště Vísky již dříve, ale z těch nedělních návštěv mi v paměti nic neutkvělo. Děda byl zedník. V době, kdy jsem ho poznal, byl už starý. Na stavbu našeho domu chodil spíše z profesionální zvědavosti a svými radami dráždil ty, kteří zde skutečně pracovali.

Zedníci jsou trochu jako chirurgové v nemocnici. Když se zvedá a přestavuje dům, je nutné odkrýt kůži střechy, prozkoumat nosné kosti zdí, vědět, kam sáhnout. Není čas na dlouhé mudrování. Všechno musí být rychle pod novou střechou. Dny jsou v létě dlouhé, a tak práce přibývá. Mezi maltou a cihlami které se stěhují musí rozvážný mistr občas zvednout oči k nebi,zkontrolovat postavení mraků, jestli se, nedej bože, neblíží nějaká průtrž, a mít připravenou zásobu plachet a náhradní krytiny. Otevřený dům je jako pacient na operačním stole. Nehrozí mu sice smrt, ale drobná, nepříjemná poškození, která ve chvíli, kdy k nim dojde, vyvolávají bědování a pocit bezmoci. Představte si, že sedíte mezi rozestavěným nábytkem a po omítce kuchyně vám prosakují zarudlé curůčky vody nasáklé cihlovou drtí, kape vám do hrnců a peřin a na omítce naskakují puchýře jako po šlehnutí kopřivou. Když je dům pod střechou, všichni ulehčeně vydechnou. Ta nejvážnější část operace je skončena. Tempo se může ustálit a zklidnit. V tomto mumraji se tedy objevoval můj děda a objevoval jsem se v něm i já. Co také může být pro malého kluka zajímavější, než když se něco děje, když je kolem plno lidí, když vidí věci, které nikdy neviděl a slyší slova, jakými se doma nemluví.

Je to asi rodové dědictví, že my mužští neponecháváme nic bez patřičného komentáře. Bylo to v založení mého dědy, otce, takový jsem já a podobné sklony se objevují i u mých mužských potomků. Většina lidí bere věci jak jsou, nešťourá do nich zvědavými proč a nedráždí okolí nepatřičnými komentáři. Ale na stavbě a všude, kde se řeč zbavuje svého konverzačního obalu, kde se něco tvoří a vzniká, narůstají slovům křídla. Děda zedník, chodil po stavbách v době, kdy nebyla auta, kdy nejezdily autobusy a jízda vlakem byla jen výjimečným luxusem. Dneska se běhá, sportuje a cvičí. Děda nesportoval. Den mu začínal za tmy. Místo ranní rozcvičky si udělal deseti, patnáctikilometrovou procházku do práce. Den strávil na stavbě a večer stejnou zdravotní procházku domů. Pak už zbývalo jen naseknout při měsíčku trávu, přejít co je potřeba pospravit, obhlédnout přibývající schůdky dětí a udržet si určitou lidskou kulturu. Děda nebyl jen zedník, ale i muzikant. Jeho nástrojem byla viola. My jsme jí říkali veliké housle. Když si dnes vybavím ruce, do kterých ji brával, ruce odřené prací a zkroucené mrazem, zdá se mi neuvěřitelné, že dokázaly stvořit tóny a melodii. Když už byl děda starý a na všechno bylo dost času, hrával pro nás, děti staré hospodské písničky, které mu připomínaly mládí a odcházející kamarády z venkovské kapely. Dospělí tato sezení neměli rádi. Vadila jim lechtivost některých popěvků, nepatřičná slova, špatný příklad. Nám nevadilo nic. Do širokých dětských očí se vešel celý svět a slova byla jen ošacením a obalem srdce. V tom srdci nebylo nic zlého. Dospělí to věděli, a přece dali víc na to ošacení.

Děda prošel kus světa. Dostal se během první veliké války až do Ruska a Itálie. Z té doby si přinesl nemoc, chvilkové vytržení z přítomnosti. Nestávalo se to často, a přece si vzpomínám. Z ničeho nic přerušil řeč, jeho oči se rozšířily a najednou byl o celá desetiletí zpátky. Znovu se nacházel v nekonečných pláních Ruska, v dávných bitvách i nekonečných pochodech. Procházel pod italským nebem, mluvil s dávno mrtvými kamarády. Viděl je znovu běžet na zteč a znovu umírat. Trvalo to tak dlouho, jako trvá sen. My stačili zaslechnout jen pár výkřiků. Na jak dlouho se on vracel do toho dávného pekla, nevím. Čas snu a čas skutečnosti je rozdílný. Když záchvat skončil, nevěděl, kde je, nevěděl o ničem. Někdy zůstal strnule sedět na židli, někdy upadl na zem, ale během několika minut bylo všechno jako dřív. Říkal, že se mu jen zatočila hlava.Tyto kratičké chvíle vytržení byly jedinou nemocí, kterou děda trpěl. Až do pozdního stáří byl velmi čilý. Těžko se smiřoval s nečinností. Když už nemohl pracovat ve své profesi, hledal práci kolem domu. Řezávali jsme a štípali dřevo. Dvůr i kolny byly obrovnány spořádanými rázky štěpin. Každá štěpina měla své přesné místo, nic nesmělo přečnívat a rušit harmonii. Byla v tom trochu snaha vyrovnat se s přebývajícím časem, ale i životní postoj člověka, který je přesvědčený, že není maličkostí, na kterých by nezáleželo.

Viděl jsem dědu umírat. Bylo to koncem zimy. Nastydl se a dostal zápal plic. Několik dní ležel a jeho smrt byla lehčí než život. Stáli jsme kolem postele, když naposledy vydechl. Nebyla to smutná smrt. Nic nezůstalo nedokončeno. Neopouštěl žádný majetek. Měl za sebou dlouhý a tvrdý život. Otec mu zatlačil oči a otevřel okno.

Vůně mateřídoušky

Na léto k nám jezdívala babička. Žili jsme v jejím bývalém domě, a tak přijížděla nejen na návštěvu, ale vracela se i do svých vzpomínek. Naši rodinu postihla otcova dlouhá nepřítomnost, o které budu hovořit později. Babička bydlela během roku u jedné ze svých dcer v Jihlavě. Do Chotěboře přijížděla v květnu a zdržela se přes prázdniny do prvních podzimních dnů. V těch letech jsme se synovcem Jirkou už chodili do školy. A tak babička nepřivážela jen sebe, ale i příslib blížících se prázdnin.

Podkroví, ve kterém sedím a vzpomínám, bylo její ložnicí i apatykou. To se jednoho dne naplnil dům tajemnými vůněmi roztodivných mastí a bylin a babička byla tady. Chodívali jsme s ní na procházky do okolních lesů, sbírali koše hub, bandasky borůvek a malin, sáčky bylin naplněné nespočtem vůní. Z dětí ze sousedství vznikl takový oddíl malých pracantů, kterému by se dnes nejspíše říkalo "prázdninová aktivita". Babička šla vždycky v čele a my pobíhali kolem. V loukách a lese za oboleckou skálou jsme plnili papírové sáčky jitrocelovými lístky, květy hluchavek, přesličkou a mateřídouškou. Na pokraji města rostly trsy kopřiv, které štípaly a pálily, ale když to bylo pro babičku, všechno se dalo vydržet. Matce přinášel babiččin pobyt úlevu. Odpadla jí starost o nás a mohla se plně věnovat krejčovské práci. Byla na nás sama, a tak to muselo být něco pokrácených kalhot, ušitých sukní a halenek, aby bylo co jíst a nechybělo nic důležitého. Z vesnic, kde žili naši příbuzní a přátelé, se občas objevil balíček masa,slepice, hrnec sádla nebo jablka, hrušky a ořechy. Byly to však jen drobečky na našem stole, který nikdy nebyl prázdný. My kluci jsme měli věčný hlad a nepředstavitelnou spotřebu. Nejvíce se u nás jedl chleba s vepřovým sádlem, jindy s kačením nebo husím. V létě jsme dostávali od příbuzných jednu nebo dvě husy na dokrmení. Husy bydlely v kůlně na dvoře. Po večerech jsme s matkou a babičkou vyráběli šrotové šišky. Nejprve se namíchala směs, ze které se uhnětlo těsto. Z těsta se nakrájely dílky, vyválely se na kuchyňském vále, odkud se přenášely na vyhřátá kamna. Byla to nádhera, když uvnitř praskal oheň, mezi pláty probleskovaly plameny a po domě kroužila štiplavá vůně připalujících se drobtů. Husy držela matka na říjnové Svatohavelské posvícení.

Když se zadívám na dnešní dětské hry, napadá mě, jak v jejich geometricky uspořádaném okolí chybí ona tajemná zákoutí, která dříve bývala součástí každého domu. Na asfaltu ulic ani v posekaném trávníku nerostou byliny a květy. U panelových domů nestojí žádné kůlny ověšené nářadím a plné voňavého dřeva. Chybí tajemství i prapůvod a souvislosti užitečných předmětů, které ještě s námi žily v nenarušené jednotě.

V bezprostřední blízkosti našeho domu tekl potok. Podél potoka zářila čtyři zrcadla rybníků. Louka před domem byla plná krtin a v její trávě rostl šťovík, sasanky, blatouchy a kontryhel. Stojatá hladina rybníků se otvírala blesky třpytivých rybích těl, potok byl plný pulců, hrouzků a žab.

To všechno zmizelo. Rybníky byly zasypány a potok, který se proměnil ve stoku, zmizel v náruči betonových rour spěchajících podzemím k čističce za městem.

Babička byla bojácná. Neměla ráda, když jsme se pohybovali kolem vody. Les se jí zdál bezpečnější. Z lesa byl i větší užitek. Houby se nehledaly ale sbíraly. Když nestačily tašky a košíky, svázali jsme rukávy košil a do těch ranců naskládali už doopravdy jen ty nejkrásnější kousky, které v takové hojnosti nabízel les. Babička nikdy nezapomínala na květiny. Kdybychom šli sebevíce obtíženi svými úlovky, ještě stačila připomenout, že maminka bude mít radost, když jí přineseme kytičku. Na kamenitých březích úvozových cest plál v trsech tmavočerveným ohněm hvozdík. Neznali jsme jeho správné pojmenování, u nás se mu říkalo slzičky Panny Marie. Hodně květů, bylin a hub mělo místní, často velmi poetický název. Když se začalo s melioracemi a scelováním polí, nezmizely jen remízky a jiná místa s jejich výskytem, ale i část naší generacemi předávané řeči. Vzpomínám si na panenky vlčího máku, který obrácením okvětních lístků získal krásnou červenou sukýnku a z pestíku uprostřed květu se stala hlava princezny. Vzpomínám na modré pruhy divoké chrpy, která rostla jako plevel a lemovala okraje žitných polí.

Babička brala všechno živé pod ochranu. Květu se nesměla utrhnout hlavička, stopka musela být dostatečně dlouhá, aby dosáhla na dno vázy, při utržení se druhou rukou musely chránit kořeny před poškozením. Nás nikdo neučil pravidla malých ochránců přírody, žili jsme jako její součást a všechno špatné, co mohl člověk udělat, bylo hříchem, který přivolává trest.

Vzpomínám si na možná naivní a dnes by se řeklo moralizující pohádky. Jedna za všechny: Žil, byl chlapeček, kterému byla dlouhá chvíle. Chodil po louce, brouzdal se potokem, a protože ho nic nebavilo, zašlapával broučky a trsy sedmikrásek. Natrhal si náruč květin a potom ji rozmrzele zahodil. Když bylo k večeru, odřízl z lískového keře prut, udělal si z něho meč a cestou domů usekával hlavičky kopretin. Večer ho maminka dala spát. Když usnul, všechny květiny, brouci, kterým během dne ublížil, ožili a shromáždili se okolo jeho postele. Vešli do jeho snů. Chlapeček prosil a plakal, ale květiny a brouci žalovali, nakláněli se k jeho polštáři a dožadovali se odčinění křivdy.

Takových morálních lekcí jsme dostávali nespočet. Jejich slovní vyjádření mi dávno vypadlo z paměti, ale úcta a pocit blízkosti se vším živým zůstal někde hluboko pod kůží, kam nedosáhly ani pozdější zkušenosti, ani výkyvy změn, ani čas. V mém podkroví, kde sedím a vzpomínám, už nejsou žádné viditelné stopy babiččiny dávné přítomnosti. A přece, když je ticho a večer pokročí na rozhraní noci, cítím někdy téměř neskutečnou vůni heřmánku a mateřídoušky.

Zvony odletěly do Říma

Ve druhém roce školní docházky jsem se stal ministrantem. Do kostela nás matka vodívala už jako malé děti. Najednou jsem však měl povinnost. Učil jsem se pravidla pohybu u oltáře, názvy bohoslužebných předmětů, a protože se tehdy ještě nesloužila mše v národních jazycích, musel jsem zvládnout i latinu potřebnou k obřadu.

V Chotěboři je děkanský kostel Svatého Jakuba staršího a dvě kaple. Kaple Svatého Kříže, která stojí uprostřed starého, dávno zrušeného hřbitova, a kaple Svaté Anny, která byla podle pověsti postavena na místě vlčí jámy na kopci za městem. V té pověsti se praví, že v dobách, kdy ještě v okolních lesích žili vlci, zmizel malý chlapec. Jeho rodiče, místní šlechtici, po něm dlouho pátrali. V bezesné noci se zjevila jeho matce Svatá Anna, která jí řekla, ať se nestrachuje o jeho život, a označila místo, kde ho mají hledat. Spícího chlapce objevili nezraněného mezi vlky a z vděčnosti dali vystavět na onom místě kapli. U kaple Svaté Anny se kdysi v minulosti pořádaly i poutní slavnosti. V době mého dětství se zde sloužila už jen jediná mše u příležitosti svátku zmíněné patronky.

Kostel Svatého Jakuba staršího je jednou z nejstarších budov ve městě. Byl několikrát přestavován, několikrát vyhořel. V roce 1953 byly na jeho zdech ještě reliéfní znaky hrabat Dobřenských, kteří odešli z chotěbořského zámku do zahraniční emigrace. V chotěbořské farnosti byli v té době dva kněží. Důstojný pán, děkan Poloreich a bývalý vyučující latiny a náboženství z chotěbořského gymnázia - pan profesor Boštík. Nás, ministrantů, byl nezjistitelný počet. Ti nejmladší, ještě školou povinní, se v obyčejných všedních dnech pravidelně střídali u obřadů, ale když byly Vánoce, Velikonoce nebo jiné větší svátky, objevili se i starší chlapci. Svým ministrantováním jsem v té době poněkud vylepšil i náš rodinný rozpočet. Byly to svatby, křty a pohřby. Téměř pokaždé jsme něco dostali. Většinou to byly peníze, ale někdy i výslužka ze svatebních hostin.

V době, kdy jsem začínal ministrantovat, si mě jednou ve škole zavolala učitelka a zeptala se: "Slyšela jsem, že jsi ministrantem." A já, který byl velmi neotrkaný a nesmělý, jsem jí odpověděl: "Ano, jsem ministrem.“

A tak mne jenom se smíchem plácla přes rameno a řekla: "Tak jdi."

Ranní mše ve všedních dnech začínaly o půl sedmé a v sedm hodin. Protože jsme chodívali ke svatému přijímání, nosila matka pro nás snídani. Po mši jsme usedli na schody vedoucí k věži, matka do víčka od termosky nalila čaj, na školní brašnu položila namazané chleby a potom rychle do školy. To byl náš začátek dne, týden za týdnem, rok za rokem, v letních jitrech plných ptačího zpěvu i v zimních mrazech a vánicích. Když jsem trochu povyrostl, chodívali jsme zvonit večerní klekání. V kostelní věži mezi starými trámy viselo tlusté pletené lano. Někdy se stalo, že se z přijaté povinnosti stala hra. Když se mezi námi objevil pan děkan jenom řekl: "Kluci jedni, hned toho nechte, vy nezvoníte klekání, ale jako by hořelo půl města." A odzvonil vymezenou dobu sám.

Ministrantská léta však nebyla vždy idylou. Byli jsme kluci jako jiní. Soupeřili jsme o to, kdo ponese křížek při pohřbu, kdo při mši podá knězi džbánečky s vodou a vínem, kdo bude od jedné strany oltáře na druhou přenášet veliký zlacený misál. Někdy se naše oči rozšířily skutečným zaujetím a jindy jsme netrpělivě čekali, až se kněz obrátí k lidem a pronese: "Ite missa est.(Jděte, mše je dokončena.)", abychom ve spěchu odpověděli: „Deo gratias (Bohu díky)" a rychle zmizeli ve světě plném dobrodružství.

Za kostelem rostly okrasné keře a stromy, kde se nádherně hrálo na schovávanou. Bílá komže nejednou povolila a roztrhla se o větev, která nestačila uhnout. Pan děkan

stál na naší straně. Často musel uklidňovat starého pana Roubínka, který bydlel v domě za kostelem. Náš křik a naše honičky se mu zdály nedůstojné. Jednou jsme však nevědomky, a o tom se naštěstí důstojný pán nedozvěděl, způsobili skutečné veřejné pohoršení. Když se blížily Velikonoce, zmizela z oltářů krajková roucha, zmizely květy a všechna výzdoba chrámu. V tom postním čase zmizely i zvonky od oltáře a sakristie, srdce velikých zvonů byla podvázána a jejich zvuk nahrazen dřevěnými klapačkami. Říkalo se, že zvony odletěly do Říma. Na Velký pátek po Křížové cestě a dlouhých bohoslužbách jsme, jak bývalo zvykem, procházeli ulicemi města a dutým zvukem klapaček ohlašovali Kristovo ukřižování. Došli jsme až ke koňskému řeznictví, odkud voněla uzenina. Prohledali jsme kapsy, v jakémsi chvilkovém zatemnění zapomněli na příslušný půst a koupili si za korunu každý po kuse koňského salámu. Nebylo to vědomé a potutelné úsměvy bezvěrců nám nenapověděly, jakou směšnou roli sehráváme. A tak jsme chodili ulicemi v jedné ruce klapačku, ve druhé čerstvý salám a naše dunivé klap, klap kroužilo městem a stoupalo ke shovívavě se usmívajícímu jarnímu nebi. Dnes po letech se jenom usměji této příhodě, ale tenkrát, když nám došlo, co provádíme , se nám zdálo každé z těch voňavých soust neodpustitelným prohřeškem.

Zvony odlétaly do Říma, jen na pár dní postu, aby se v oslavě vzkříšení vracely a zněly tím slavnostněji. Byla pak léta, dospělá léta, kdy se mohlo malověrně zdát, že odlétly nadlouho a možná navždy. Ale pokud se nám něco podobného zazdálo, byla to jen naše chvilková slabost, zatemnění a zakolísání víry. Ty zvony čekaly a čekají. Jen jejich srdce bylo podvázáno a rostlo, rostlo v těch obvazech.

Ozvěna staletí

Ještě než jsem uměl číst a psát, učila mne matka přednášet básničky. Májové pobožnosti na počátku padesátých let bývaly velikou přehlídkou mariánské poezie. V té době jsem vstřebával rytmus a melodii slov, učil se zřetelně a hlasitě mluvit, střásal jsem ostych z vystoupení před velikým množstvím posluchačů. V měsíci květů byl kostel plný vůní. Mariánské písně, které jsou z nejkrásnějších, stoupaly chrámovou klenbou a rezonovaly a ještě nezformovanými pocity a postoji nás, dětí. Byla to moje první lidová škola umění, kterou jsem prošel. Škola slova, škola zpěvu, škola výtvarného vidění a škola mimořádnosti a svátečnosti chvíle. Myslím, že podobně a daleko vědoměji přijímali tuto skutečnost dospělí. Chvilkové vytržení z chaosu dávalo sílu, smysl v rozbouřeném plynutí dní a vědomí souvislostí. Nenarušitelný řád liturgie, pocit širšího společenství, to všechno znělo tichou ozvěnou staletí a přinášelo tolik potřebnou naději.

V květnu bývaly také první poutní průvody ke Svatému Janu, jehož socha stávala na okraji zámeckého parku. Průvod vycházel od kostela a cestou k soše míjel okna plná ornamentálně rozestavených svící, okna plná květin a zvědavých očí, které z té výše sledovaly celkový obraz, aby se nakonec připojily k zadní části průvodu. Tato léta na rozhraní času ještě hýřila barevností. V čele průvodu byly neseny korouhve, muzikanti doprovázeli tisícihlasý zpěv, uvnitř průvodu šly řemeslnické spolky Svornost a Berla pod svými spolkovými prapory. Podobné, a snad ještě slavnostnější shromáždění se konávalo v létě o slavnosti Božího Těla. Na každé ze čtyř stran chotěbořského náměstí byl postaven oltář obklopený mladými břízkami a bohatě ozdobený květy. Má paměť není dokonalá, a tak podržela jen nemnoho detailů z těch několika poutí, které byly pomalu vytlačeny, až zmizely docela. Poslední, již necírkevní shromáždění, které se spojuje s těmi lety, byly tryzny ve dnech Stalinova a Gottwaldova úmrtí. I tehdy bylo na náměstí postaveno něco podobného oltářům. Jen místo obrazů světců zde mezi květy visely rozměrné podobizny zmíněných státníků a po stranách před čestnou stráží hořely veliké čadivé ohně.

V těch letech jsem poprvé přišel do styku s básníkem. Pan profesor Boštík, strýc dnes známého a významného malíře Václava Boštíka, dožíval na chotěbořské faře poslední roky svého života. Byl to malý,stářím již poněkud ohnutý, ale na svůj věk velmi temperamentní člověk. Jeho poetika zněla tóny minulého století, ale pro Chotěboř byl významnou a dodnes nezapomenutou osobou. Kromě básniček, které napsal jen tak pro radost a které rozdal hned v rukopisech mezi známé, vydal vlastním nákladem i dvě knihy veršů. První z nich se jmenovala Krvavé vavříny a byla věnována jeho rodišti na Litomyšlsku. Druhá, U zpívajících vod, opěvovala krásu Doubravky, řeky, která protéká stále ještě kouzelným údolím poblíž Chotěboře. Do těch míst chodíval téměř za každého počasí, v létě i v zimě. V době adventu jsem poznal a denně vídal malíře, jehož jméno již v té době bylo celosvětovým pojmem. V bílém čepci s bambulkou a v dlouhém zimníku chodíval na roráty Jan Zrzavý. Přicházel tiše, bez společnosti a denně usedal na stejné místo do lavice pod kruchtou. Když byl z Chotěboře odvolán důstojný pán Poloreich, měl jsem štěstí poznat osobně jeho nástupce, doktora theologie, filozofie a přírodních věd, důstojného pána Broje. Jeho hodiny náboženství byly plny vstupů do zázračného světa přírody a svým obsahem, i když pro nás jistě upraveným a zjednodušeným, zdaleka přesahovaly hranice základní školy. Byl velmi schopným řečníkem v obsahu i dikci. Na jeho kázání se scházeli mimo katolíků i věřící jiných církví a z nevěřících nebo svátečně věřících část městské inteligence. Ale kněží byli překládáni z farnosti do farnosti, a tak z mého mládí zmizel i tento velmi vzdělaný a schopný člověk. Čas spěchal, měnili se lidé kolem, měnil se svět, jen pravidelnost církevního roku byla stálá a neměnná. Dobou adventu a stavbou jesliček jsme přibližovali krásnou dobu Vánoc. Popelcem, kdy kněz chodil od jednoho věřícího ke druhému, značil naše čela znamením kříže a tlumeně říkal: "Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš", se nám připomínala pomíjivost věcí, času i života. V Křížových cestách jsme nesli kříže svých rodičů i malé křížky svých dětských bolestí, které byly za všech okolností nadlehčovány očekávaným vzkříšením.

Měl jsem úžasné dětství. V té sumě vjemů, které vystoupily z ornátů, kalichů a květin, v té sumě nebylo mezer. Říkalo se nám: V jednoho Boha věřiti budeš, ale tento Bůh byl jistotou mezi všemi lidskými Bohy, kteří povstávali a padali do zapomenutí. Říkalo se nám: Pomni, abys den sváteční světil, a naše neděle byla skutečným svátkem. Po mnoha letech jsem mluvil se starou paní, ženou jednoho z politických funkcionářů, a jen tak mezi řečí jsem zaznamenal její povzdech: všechno se nějak pokazilo. Neděle už není nedělí. Všechny dny v týdnu jsou stejné. Všechny týdny v roce jsou stejné. Zůstal jen spěch, práce a pocit zbytečnosti.

Měl jsem úžasné dětství. Dětství, kterým jsem byl obdarován bez vlastního přičinění. Dětství, které se stalo krásným dluhem pro celý příští život.

Dlouhá nepřítomnost

V jednom z teplých májových odpolední zastavilo v naší slepé ulici tmavé auto. Vystoupili z něj dva muži v civilu, vešli do našeho domu, prokázali se policejními průkazy a odvedli mého otce. Pro matku to byla další rána, kterých si od války užila vrchovatě. Co jsme si myslely my děti, nevím. Období, které pro nás nastávalo, bylo jen počátkem dlouhé otcovy nepřítomnosti. Z hradecké centrály státní bezpečnosti přišlo oznámení, že zatčený Josef Musílek byl vzat do vyšetřovací vazby pro důvodné podezření z velezrady. Byla provedena domovní prohlídka a soupis otcova majetku. Měli jsme štěstí v neštěstí, že dům, ve kterém bydlíme, byl v té době matčiným bezpodílovým vlastnictvím. Otcův majetek - to byly dva kabáty, dva obleky, několik klobouků, košil, spodní prádlo. Všechno bylo sepsáno, a při pozdější nabídce ke zpětnému odkoupení zachráněno a připraveno pro otcův návrat. Jiní, kteří byly souzeni s otcem, dopadli hůře.

Když vzpomínám na otcovo zatčení,musím se vrátit k událostem, které mu předcházely. Po roce 1948 se otec vzdal samostatné krejčovské živnosti a na návrh národního výboru pokračoval v práci jako vedoucí Lidového krejčovského družstva. Protože už nebyl soukromníkem, ale jakýmsi zástupcem podniku, národní výbor jej vybídl, aby jako veřejný činitel vstoupil do některé ze stran národní fronty. Otec, kterého politika nikdy příliš nezajímala, nabídku přijal a stal se členem Čs. strany lidové. Během krátké doby byl jako jeden z nejznámějších a nejváženějších chotěbořských občanů navržen a zvolen do okresního výboru této strany. Zde ležely kořeny pozdějšího rozsudku, kterým byl zlikvidován celý výbor. Stejným způsobem před blížícím se volbami opustil politickou arénu i výbor Čs. socialistické strany.

Bylo dost těch, kteří přicházeli a projevovali svou účast a přesvědčení o naprosté bezúhonnosti otce, bylo dost těch, kteří se báli, našli se i lidé, kterým atmosféra strachu a nekončících postihů otvírala cestu k vlastní kariéře.

Byl to čas rušných kampaní proti jakékoliv odlišnosti. V sjednocených brambořištích se rozmohla mandelinka, které se říkalo americký brouk, a v narychlo a neuváženě utvořených společných stájích se šířila slintavka s kulhavkou. Veřejná moc se nezatěžovala důslednou kontrolou příčin a důsledků, ale potřebovala viníky vem kde vem. Jen když to nebylo v řadách těch, kteří bez odmluvy a bez vlastního názoru bezduše kopírovali Stalinův systém.

Po dlouhé vyšetřovací vazbě a rozsudku byl otec převezen do pracovního tábora v Ostrově nad Ohří nedaleko Karlových Varů. Byl jsem tam na dvou návštěvách. Poprvé nás zavedli k dlouhé řadě zamřížovaných okének, kde z jedné strany stál zástup rodin a z druhé strany, odděleni přepážkami, vězňové jednotlivě doprovázení dozorci. Podruhé jsme seděli v samostatné místnosti, my na jedné, otec na druhé straně a mezi námi hlídkující příslušník vězeňské správy. Cesty do pracovního tábora přes Prahu a Karlovy Vary s časným ranním nástupem k návštěvě představovaly pro mne, sestru a matku dvoudenní výlet. Návštěva trvala patnáct minut. Vzpomínám si, že v hale, kde probíhal příjem a kontrola, bylo plno plakátů a nástěnné agitace. Visely tam dopisy vězňů, kteří děkovali vězeňské správě, že teprve během své převýchovy se naučili psát a číst, že se vyučili novému řemeslu nebo získali jinou, vyšší odbornost. Otec měl štěstí i smůlu. Do tábora nastoupil už jako gramotný, a tedy neměl co získat. Se svou krejčovskou profesí našel rychlé uplatnění v místních dílnách.

Pracovní tábor v Ostrově nad Ohří byl zaměřen převážně na práci v uranových dolech. Otec pracoval u oprav a čištění oděvů, byl uchráněn od zhoubného záření. Ti, kteří odcházeli pod zem, měli při nedostatečné bezpečnosti práce téměř jistou perspektivu zdravotních potíží. V uranových dolech pracovalo velké množství odsouzených kněží. V přísně střeženém prostoru tábora, přes neustálý dohled a síť dobrovolných spolupracovníků vězeňské správy, se sloužily mše, probíhal náboženský život a podávalo se Svaté přijímání. V době oblevy před otcovým příchodem jsem poznal několik jeho spoluvězňů, kteří se postupně vraceli domů. Téměř každý z nich přinášel kromě pozdravů a vzkazů od otce i umně vypletené růžence a křížky vlastní výroby. U syna jednoho otcova spoluvězně jsem měl příležitost vidět obraz anděla nakreslený na jemném pijáčku, jehož rozměry se blížily dvěma čtverečním metrům. Některé z těchto věcí pronesli bývali vězňové při propuštění, s jinými pomohli civilní zaměstnanci dolů, s kterými se občas v podzemí setkávali.

Protože každý z odsouzených musel během svého pobytu ve vězení hradit náklady soudu a čas strávený ve vyšetřovací vazbě, dostávali jsme z pracovního tábora jako měsíční příspěvek pro rodinu pouhých dvacet korun československých. Matka v té době začala pracovat jako soukromá švadlena bez zaměstnavatele i mimo kontrolu národního výboru. Jednou o prázdninách mne přihlásila na pionýrský tábor. Vyplnili jsme přihlášku, kam se zaznamenával celkový příjem rodiny, a protože jsme mimo otcovy dvacetikoruny jiný hlášený příjem neměli, napsali jsme to, co stálo na ústřižcích složenek. Podle této složenky byl vypočítán příspěvek na můj třítýdenní pobyt, a i tak si myslím, že to byla procentuálně ta nejdražší rekreace, kterou kdy kdo zaplatil. O tom, co se odehrávalo v pracovním táboře, obzvláště v prvních letech ještě za Stalinova života a bezprostředně po jeho smrti, nebudu psát. Nepatří to do mých vzpomínek a všechno, co o tom vím, znám jen z doslechu.

Otec se vrátil v době, kdy jsem končil poslední rok základní školy. Měl jsem v té době podanou přihlášku na místní gymnázium. Ve třídě se odbýval pohovor o budoucnosti nás vycházejících. Naše třída seděla ve stupňovité posluchárně, kde se v té o době vyučovala fyzika. Učitelka, která se zabývala naším budoucím rozmístěním, mimo jiné prohlásila: socialistické školství tu není od toho, aby poskytovalo vzdělání dětem našich třídních nepřátel.

Věděl jsem, že čas pokročil, že jiní se na školy dostali, nestál jsem o žádnou milost. Nevím, bylo-li to dobře ustoupit hlasu stále se vracející minulosti, ale byl jsem příliš hrdý. Požádal jsem o vrácení přihlášky a bez ohledu na přemlouvání rodičů definitivně ukončil svá školní léta.

Slib

Všechno, čím jsme žili v padesátých letech, se zdálo nevyhnutelné. Jako by ani sami lidé nerozhodovali o svých osudech. Jakási dějinná síla, která se neohlíží na jednotlivce, určovala směry postupu, vydávala dispozice pro všední den i svátek, vstupovala do všech oblastí, které nebyly nejosobnějším soukromím. Vnímal jsem chvilkové pocity křivdy, ale nikdy jsem nepoznal, co to je skutečná nenávist. Uvěřil jsem a stále věřím v ideály. V budoucnost spravedlivého a jednotného světa. V obětavost lidského druhu, který přes veškerá svá selhání a pády míří k hledání podstaty a smyslu své existence.

Skládal jsem pionýrský slib, dostal novou košili, rudý pionýrský šátek a z naší obyčejné školní třídy se stal pionýrský oddíl. Všechno bylo slavnostní a zavazující. Odcházel jsem ze školní budovy s vědomím, že se stalo něco podstatného. Už jsem to nebyl já, malý desetiletý kluk, ale někdo větší, posílený svátečním stejnokrojem i právě složeným slibem. Na chodníku o pár kroků vepředu šel starší pán, který nesl opatlaný kbelík s vápnem. V okamžiku jsem byl u něho. Řekl jsem mu, že jsem pionýr a že mu chci pomoci. Příliš se nezdráhal, položil kbelík na zem, očistil si ruce o blůzu montérek a řekl: "Tak dobře, když chceš, tak mi to odnes." Šel potom kus přede mnou, já vláčel ten náklad, plechové ucho nádoby se mi zařezávalo do prstů, před očima se mi dělaly mžitky, ale byl jsem pionýr, a tak jsem nepovolil. Domů jsem přišel zmazaný od vápna se šťastným vědomím, že jsem udělal první dobrý pionýrský skutek.

Škola měla v těch letech svůj zaběhnutý řád oslav a výročí. Hned po prázdninách se začínalo s přípravou besídky nebo akademie k oslavám Říjnové revoluce. Před vánocemi se chystalo přivítání Dědy Mráze, který se svou společnicí Sněhurkou přijížděl až ze vzdálené zasněžené Čukotky a nikdy se nespletl a pokaždé nalezl naši tělocvičnu, kam jsme za tím účelem byli po třídách odvedeni. V měsíci lednu pořádala škola s pionýrskou organizací vzpomínkový večer na Vladimíra Iljiče Lenina. V únoru proběhly oslavy vítězství pracujících. V březnu jsme vystřihovali srdíčka a učili se básničky k Mezinárodnímu dni žen. Když přišel první květen, prošli jsme ve svátečních stejnokrojích ozdobeným městem do zámeckého parku, kde po hymnách a vystoupeních řečníků probíhala estrádní zábava s hudbou a tancem. Pro nás děti zde bylo připraveno několik atrakcí. Závodili jsme v přenášení míčku na lžíci, ve shazování plechovek hadrovou koulí a podobných hrách.

Po oslavách devátého května a červnovém Mezinárodním dni dětí se roční cyklus uzavřel a prázdniny byly na dosah. Byl jsem dobrým recitátorem, a proto mne při všech možných příležitostech posílali na prkna jevišť nebo improvizovaných tribun. Můj školní prospěch byl průměrný, raději jsem četl než poslouchal výklad učitelů, a tak proti mému chování, vyjma nepozornosti, nebylo připomínek.

Přece však muselo vůči malému, zamyšlenému a tichému klukovi, kterým jsem byl, někde v podvědomí dospělých existovat nejasné a stále přítomné podezření. Kdykoliv se stalo něco přesahujícího rámec školy, kdykoliv bylo ve městě něco poškozeno, když v polích shořel stoh anebo došlo k obdobné záškodnické akci, pokaždé se ozvalo: "Musílek, do ředitelny!" Šel jsem po boku učitele, který mne doprovázel, a poslouchal rady o tom, že mám kápnout božskou a že nemá cenu zapírat. Příslušník Bezpečnosti mne pokaždé vyslechl a zřejmě podle útlé postavičky a bezelstných očí usoudil, že nejsem předpokládaným pachatelem. A tak jsem dostal jen několik varujících ponaučení a znovu se vrátil do třídy.

Málokdo z lidí, kteří se zabývali psaním, mohou na den přesně říci, kdy složili své první verše. Já si to pamatuji. Já si to dokonce ani nemusím pamatovat. Je to zapsáno v mnoha knihách a populárně vědeckých přehledech našeho světa. Tedy ne ty verše, ale událost ke které se vztahovaly, i k datu, kdy se uskutečnila. Ta básnička zněla takto:

Raketa letí k Měsíci
z Vesmíru vysílá signál
aby se celý svět dozvěděl
že Sovětský svaz vyhrál
Mír přeje lidem na Zemi
a spolupráci všem
aby celý svět nezhynul
v popelu rozbit atomem

Bylo to čtvrtého října tisíc devět set padesát sedm a jednalo se o první sputnik, který proletěl stratosférou a dotkl se oběžné dráhy země.

Trvalo ještě určitý čas, než jsem začal psát pravidelně, ale už touto básničkou se ve mně projevila potřeba nejenom přijímat události okolního světa, ale přistupovat k nim se svým vlastním komentářem.

Křišťálové prázdniny

Nejhezčí, co zůstává ve vzpomínkách asi každého kluka, jsou prázdniny. Zkuste se někdy jen sami pro sebe a třeba jen na malý okamžik vrátit k radosti z obyčejných lidských úkonů. Radost z chůze, při které stébla trávy lehce přejíždějí po odhalených lýtkách, radost z dýchání v právě probuzené krajině, radost z líného protáhnutí na koberci sametové trávy.

Nevím, čím to je, ale čas prázdnin, kdy není povinností, pro které se musí vstávat, mne budívá časně a bez přemlouvání. Lákají mne mlhou očarovaná zrcadla rybníků, odkud stoupá včerejší horkost, lákají mne ostré šípy slunce probleskující mezi větvemi stromů, lákají mne vzdušné sítě pavučin obtěžkané padající rosou.

Kilometr od města je rybník Brigádník. Má jediný přítok. Jednu ze stružek rozvětveného břevnického potoka. Průsvitné vodě, prohřáté sluncem a provoněné okolními loukami, se nevyrovná žádná voda na světě. Celé okolí Chotěboře je opředeno pověstmi. V hlubokém lesním kaňonu vyrytém mezi skalami protéká půvabná a tiše šumící řeka Doubravka. Je zde Mikšova jáma s dosud nevyzvednutým pokladem, jsou zde Sokolohrady, Točitý vír a Čertův stolek. Řeka Doubravka je zde mělká a její dno v suchých obdobích přejdu s vyhrnutými nohavicemi. Mohu skákat po vyčnívajících kamenech, přelézat přes padlé kmeny a položen na hřbetě velikého balvanu poslouchat tichý zpěv řeky. Nahoře proti proudu je malý vodopád. Kamenné břehy se zde zužují a voda přepadává z třímetrové výše do zpěněné prohlubně.

Do těchto míst jsem chodíval sám. Zde nebyl prostor pro hry. Jinde jsme mohli bojovat ve svých klukovských válkách, lézt po stromech, schovávat se ve křoví, křepčit kolem ohňů a prožívat halasná dobrodružství. Zde jsem mohl jen mlčet, dívat se a naslouchat šumění řeky a lesa.

Naše hry nebývaly vždy bezpečné. V chotěbořském okolí ještě stále zůstávala místa, kde se koncem války soustřeďovala nepotřebná munice. Byli jsme již velcí kluci po těch letech, která uplynula. Kopali jsme na opuštěných místech, zvedali a čistili náboje pušek a samopalů, odlamovali jejich mosazné špice a hromadili střelný prach. Z malých plechovek od konzerv jsme pak vyráběli granáty, prováděli všelijaké nesmyslné pokusy, hráli jsme si s ohněm. Bylo naším velikým štěstím, že jsme nikdy nenarazili na nic nebezpečnějšího.

V těch letech mě už nebavilo chodit v doprovodu dospělých. Sbírání borůvek a malin byla zdlouhavá a nezajímavá práce a tašky hub jsem přinášel jen tak, abych se nevracel s prázdnýma rukama. Rostly tehdy ještě houby, kterým se dnes mohu obdivovat jen na barevných obrázcích mykologických atlasů. V mladém smrčí svítila žlutá tratoliště lišek, v trávě na pokraji lesa čekával nádherně vybarvený hřib koloděj, mezi břízkami se to červenalo rudými a oranžovými hlavami křemenáčů. Kdybych se měl s někým cizím domluvit, kudy jsem procházel, asi by se nám nepodařilo nalézt společnou řeč. Pro všechny paseky, mýtiny a pásy vysokého lesa jsme asi nejen my, ale každý, kdo zde žil, používali vlastní pojmenování. Tak tu byly Troubovy paseky, Březiny, Špihle, Borovina, Houbový ráj nebo les nad Dědečkovou studánkou.

S každým rokem přibývalo objevů. Prostor našich výprav se neustále rozšiřoval. Za kaplí Svaté Anny na Koukalkách jsme objevili zasypanou chodbu, která byla před dávnými časy únikovou cestou z chotěbořského zámku. Rozhodli jsme, že chodbu vyčistíme a zkusíme prozkoumat, co je uvnitř. V té době se mé sestře narodila dcera. Byly to léto na návštěvě v našem domě. Jednoho dne, kdy jsme se připravovali na další z průzkumných výprav, jsem dostal to růžové bezbranné nemluvně do opatrování. Odešli jsme v obvyklé sestavě. Jediná změna spočívala v tom, že jsme střídavě tlačili kočár. Letní počasí tehdy bývalo jiné. Změny přicházely náhle a neměly dlouhé trvání. Když jsme dorazili na místo průzkumu, zaparkovali jsme kočár mezi nízkým smrčím a zmizeli v tmavém otvoru chodby. Sbírali jsme a vynášeli kamení, kopali do ztvrdlé hlíny a na kočárek s dítětem jsme úplně zapomněli. Během naší horečné činnosti přišla bouřka s prudkým lijavcem. Pod naší převislou skálou bylo dobře. Až po dlouhém čase, kdy teplý déšť ustával a potrhanými mraky vykukovalo slunce, jsme si vzpomněli na dítě v našem opatrování. Honem jsme vyběhli do nízkého smrčí a viděli, jak podlážkou košatiny odtékají úzké curůčky vody. Měli jsme velikou radost, že je dítě živé, že křičí, že se neutopilo.

O všech našich dobrodružstvích a objevech jsme pořizovali písemné zprávy. Nepsali jsem je jako kroniku pro sebe, ale jakýsi pud nás vedl k tomu, že musíme zanechat stopu, něco mířícího do budoucnosti. Na místech našich her jsme zakopávali pečlivě uzavřené sklenice s našimi záznamy. Některé byly psány obyčejným jazykem, ale ty důležitější jsme šifrovali číselným kódem. Bylo to něco jako ukrývání pokladu.

Jenže líně se převalující čas pokročil a prázdniny skončily. Objevili se jiní kamarádi a jiná dobrodružství a všechno, co bylo před časem důležité, upadlo v zapomenutí. Nebylo proč se vracet. Všechny cesty vedly dopředu.

A tak vzkazy našeho dětství stále ještě leží v dávné hlíně dnes již prorostlé kořeny vysokých stromů a čekají na své objevitele. Čekají na ty, kteří v omámení času stejně křišťálových prázdnin vyzvednou slova a šifry, na které my, dospělí a odrostlí, dávno zapomněli.

Ryby

V létě přijížděl do Chotěboře jihlavský strýc, rybář. Neměl jsem ve svém dětství kolem sebe tolik obdivuhodných lidí od vody, o jakých tak krásně psal Ota Pavel, a přesto mnohá z jeho povídek hovoří i k mé dávné rybářské duši. Byl jsem nakažen stejným bacilem loveckého dobrodružství a vodní hladina mi byla bránou do tichého světa, ve kterém úlovky dorůstaly fantastických rozměrů.

Strýc byl spíše rybář na kapra. Rybář na kapra je takový rybář, který si navečer připraví těsto, ráno odejde se skládací stoličkou k rybníku, tu a tam po svém okolí rozhodí návnadu, umístí rybářské pruty a čeká. Čeká dlouho. Když se nic neděje, posvačí, vykouří cigaretu, zkontroluje, jestli mu těsto nesklouzlo z háčků, dívá se na vodu, hlídá splávek nebo policajta a sní o velikém kapru, který tu, sakra, přece někde musí být. Takhle mu uběhne půlden, a když nemá štěstí a sluníčko začne připalovat, sbalí fidlátka a jde domů.

Mně se být rybářem na kapra nelíbilo. Měl jsem rád vodu, která byla v pohybu. Měl jsem rád tajemství okamžiku, ve kterém člověk neví, jestli to, co potahuje za vlasec, je kapr nebo jen ubohá mrňavá mřenka. Snil jsem o velikém úlovku, ale dokázal jsem se spokojit i s bělicemi a okouny.

K rybníku jsme tedy se strýcem chodili málo. A pokud jsme přece jen šli, vybrali jsme rybník Valchu, který ležel jen pár kroků od řeky Doubravky. K její spěchající vodě se dalo po chvíli uniknout a spouštět splávek do krouživého zrcadla tůní nebo jej protahovat zpěněnými vlnami.

V té době ještě nebyly vody rozděleny na pstruhové a mimopstruhové. Rybářský řád byl jednoduchý. Chytat se smělo téměř všude a téměř všechno. Jedinou zásadou, kterou tehdejší rybáři měli v krvi a na kterou nepotřebovali žádný předpis, bylo neubližování přírodě.

Obdivoval jsem ty záhadné dědky, které jsme potkávali podél vody. V placaté čepici nebo promaštěném klobouku, navlečeni do gumových plášťů a černých holinek, s fajfčičkou nebo čibukem v koutku úst, postávali mlčenlivě na břehu jakoby srostlí se samotnou zemí.

Podél vody se táhly dlouhé řady olší, tajemné rozložité kmeny stromů, které vlastně nejdříve ani stromem nejsou. Když se uchytí jejich semínko v blátivé hlíně, prožijí svá první léta v podobě keře ženoucího výhony větví do všech stran. Teprve později po letech jeden, někdy dva výhony zesílí, opustí společnost přízemních větví a vyrazí vzhůru ke světlu a slunci. Olše k vodě nerozlučně patří. Jejich kořeny spotřebují množství vláhy, svými nitkami prorostou břeh, zpevní hlínu a ohraničí průtok vody, jako je silnice ohraničena patníky. Kolik je v jejich korunách zaseknuto utržených háčků, udiček, které při předčasném nebo zpožděném trhnutí minuly rybu a odstartovaly do zeleného listí.

Když byl u nás na návštěvě strýc, naplnil jsem plechovku těmi nejčipernějšími a řádně vybarvenými žížalami, nad jakými se každému pořádnému rybáři musejí sbíhat sliny. Naše úlovky většinou nestály za řeč. Neuměl jsem čekat. Přebíhal jsem z místa na místo a strýc, který k té vodě šel více se mnou než za úlovkem hudroval, že mu plaším ryby. Snad jsem mu je skutečně plašil. Pravdou je, že při svém pobíhání jsem byl úspěšnější než on. Možná to bylo i tím, co říkal, že ryby, které já vytahuji, má on již odchytané. Měl v ten čas svatou trpělivost a se mnou nesrovnatelné zkušenosti. Prošel již břehy velikých rybníků a přehrad, lovil na Dunaji velikánské sumce, v jeho rybářském záznamníku byli pstruzi, štiky, kapři, úhoři a podoustve. Chodil k té mnou vyplašené vodě ne pro úlovek, ale pro mé rozšířené oči, pro mé pocity dobrodružství, ne kvůli sobě, ale kvůli mně. Měl jsem ho proto rád.

Internát

Když jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat ve škole, podal jsem si přihlášku do učení u Východočeských chemických závodů Synthesia Semtín.

Náš internát tvořily tři budovy propojené dlouhou prosklenou chodbou. V každé z budov byla tři podlaží. Všechna podlaží byla stejná. Po levé straně asi deset ložnic, po pravé kancelář vychovatele, sociální zařízení, příruční skládek a hala s rozkládacím pingpongovým stolem. V místech, kde končila chodba spojující budovy, byla přízemní kuchyně s jídelnou a všechno uzavírala veliká skleněná vrátnice. Kolem vrátného se procházelo k podloubí, za kterým byly východy. Na druhé straně proti vrátnici stál jednopatrový dům s bytem ředitele a dvěma místnostmi sloužícími jako karanténní izolace. Všechny ložnice v internátě byly stejné. Čtyři kovové postele s nočními stolky, dvě dřevěné skříně a malý amplión místního rozhlasu. Z okna pokoje byl výhled na silnici spojující Pardubice s Bohdančí, z chodby bylo vidět malé doubravické nádraží a řadu dřevěných finských domků.

Den na internátě začínal o půl šesté ráno. Nejdříve se v ampliónu ozvalo tlumené praskání a potom hlas z ústředny vychovatelů oznámil budíček. Zatímco ložnicí zněla reprodukovaná hudba, vyskákali jsme z postelí, složili ložní prádlo, zametali, stírali prach a čekali na ranní kontrolu. Asi po půl hodině oznámil rozhlas nástup na snídani v pořadí jednotlivých budov a podlaží. V hale před ložnicemi jsme utvořili řadu v čele s denní službou a napochodovali do dlouhé, studené chodby spojující budovy internátu. V rozlehlé jídelně, kam nekonečný had strkajících se učňů směřoval, jsme za stálého pohánění vypili čaj, snědli snídani a vyfasovali dva namazané krajíce chleba k svačině. Protože jsem byl ubytován v nejvzdálenějším podlaží, měl jsem já i moji spolubydlící nejvíce naspěch. Po snídani nás čekala zpáteční cesta, příprava učebnic a poslední přeleštění podlahy ložnice.

Když bylo všechno dokončeno, čekali jsme v hale na signál k nástupu do zaměstnání. Před budovou nedaleko vrátnice najížděly autobusy určené jen pro nás. Zde začínal boj o místa, šarvátky mezi prvoročáky a starými mazáky, kteří si dělali nárok na prostor a výhled, na umístění svého zavazadla, na uctivé chování vůči vlastní autoritě.

Z předmětů výuky si vzpomínám na technologii výroby, znalosti o materiálu, na hodiny fyziky, občanské výchovy a jazyka českého. Český jazyk a občanskou výchovu vyučoval učitel Kabeš. Už od prvního ročníku mi vylepšoval prospěch. Učitel Kabeš byl středního věku. Jeho usměvavá tvář se neustále nadnášela trhavými pohyby, kterými uvolňoval věčně škrtící límec. Mé znalosti pravopisu byly tak příšerné, že k dosažení čtyř hrubých chyb dostačujících na pětku jsem nepotřeboval víc než dvě slova. Mé diktáty se červenaly jeho opravami, ale když došlo k závěrečnému hodnocení, pokaždé jsem dostal za jedna. Snad aby té nespravedlnosti nebylo nad míru, vyrovnával ji přihoršenou známkou z občanské výuky, kterou jsem ovládal bez chyb.

Každodenní řád rozdělující čas na hodiny a minuty, na okamžiky, ve kterých se neustále k něčemu zvonilo a vyvolávalo, kde bylo všechno rozplánováno až k půlhodinám a čtvrthodinám osobního volna, nastavoval štěrbiny hluchých míst, které jsme chtěli vyplnit přiblížením k dospělosti.

Přišel jsem na internát z krásného prostředí Vysočiny, z prostoru inspirující volnosti, a najednou jsem musel bojovat o každou chvíli, o každé slovo. Psal se rok 1960 a v měsíci říjnu jsem dovršil patnáctý rok svého věku. Rozhodnutím odejít mimo Chotěboř jsem zcela vědomě opustil jistoty a zázemí domova. Všechen čas ležel přede mnou. Dětství skončilo.

Divadélko ironie

Dva dlouhé roky jsem vydržel na internátě. Materiálně mi tam nic nechybělo. Dostal jsem najíst, napít, ve skříňce učňovské dílny visely vyfasované montérky a jednou za měsíc mi vypláceli kapesné. To, co mi chybělo, byla volnost rozhodování o vlastním čase, samota k přemýšlení. Člověk se přece nestává společenským tvorem proto, že nikdy nemůže zůstat sám, ale že ze své samoty vychází a dokáže vycházet k jiným lidem.

Hledal jsem cestičky k úniku. Zkoušel jsem fotografovat, hrát šachy, přednášet a nacvičovat divadelní scénky, byl jsem v celoučilištním mládežnickém výboru, ale všechno, co jsem dělal, naráželo na nepohnutelný řád internátu. Zkoušel jsem vytvořit učilištní časopis. Jmenoval se KLADIVO a vyšlo jediné číslo. Při odevzdání předlohy druhého čísla jsem se nepohodl s redaktorem Ťopkem, autorem knihy Úder z hor, a má publicistická činnost skončila.

Dva dlouhé roky jsem vydržel na internátě, až mi při prázdninovém táboře, pořádaném učilištěm, došla trpělivost. Náš letní stanový tábor byl nedaleko obce Kraskov pod hrází velkého rybníka. Z jedné strany tábora byl les a z druhé veliká louka. Pokud jsme tábor stavěli, ještě bylo dobře. Když se ale všechny práce dokončily, když se vymezily táborové hranice a bylo řečeno, kam smíme a kam ne, byl konec. Já, který byl odmala zvyklý na vodu a les, měl najednou stát někde v řadě, stále na něco čekat, pocinkávat lžící a ešusem, být pár metrů od rybníka a nesmět si omočit ani nohy. Zorganizoval jsem malou skupinku nespokojenců. Společně jsme prohlásili, že tu dál být nechceme. Vedoucí tábora nám odpověděl, že o tom, jestli zůstaneme nebo odejdeme, nemůže rozhodnout sám a že na to svolá táborovou radu za účasti mládežnické organizace. Příští den, pátek, byl dnem přemlouvání. Moji nespokojení kolegové všechno postupně vzdali a k večernímu jednání jsem odcházel sám.

Najednou to vypadalo, jako že se štítím svých kamarádů, že jsem nevděčný vůči společnosti. Tvrdil jsem, že to se společností a s mými kamarády nemá nic společného. Tak jsme si chvíli každý vedl svou. Nakonec jsem se dozvěděl, že v zásadě odejít mohu, ale protože je tábor součástí organizovaného volna, musím se vrátit na internát a v pondělí nastoupit do práce. Souhlasil jsem. Dále jsem se dozvěděl, že v sobotu ráno má proběhnout plavecký výcvik za účelem získání odznaku jedné až tří modrých vlnek a ten že je pro každého učně povinný. Souhlasil jsem a řekl, že tedy odejdu v sobotu odpoledne. Po krátké a rušné poradě mi bylo sděleno, že jsem počínaje sobotou odpoledne z tábora vyloučen.

V sobotu ráno jsem si odplaval povinných sto metrů a vydal se na dvacetikilometrový pochod směrem k učilišti. Budovu internátu jsem našel zamčenou. Ředitel, který bydlel ve vedlejším domě, mě vpustil dovnitř a já pak prospal celou neděli. Můj odchod z tábora měl ještě malou dohru. Během dalšího týdne se v táboře objevila dyzentérie, a tak všichni, kromě nemocných, byli posláni domů. Já, který jsem odešel a kterému nic nebylo, jsem potom příštích čtrnáct dní chodil do práce a odpoledne trávil v karanténní izolaci.

Začátkem léta jsem odešel do podnikové ubytovny. Šedesátá léta byla časem rozšiřujícího se prostoru. Vznikaly soubory a divadélka malých forem. V pardubickém komorním divadle zpívala Ljuba Hermanová, Marta Kubišová a Hana Hegerová. Objevovaly se zde hostující skupiny, jejichž názvy jsem dávno zapomněl. Hledal jsem lidi podobné sobě, a tak jsem jednoho dne přišel do závodního klubu v Hronovické ulici. Scházela se tu parta lidí, kteří měli nápady, uměli zpívat a hrát na kytary, přednášet, ale v podstatě nevěděli, co s tím. Přišel jsem mezi ně ve chvíli, kdy shromážděné předpoklady krystalizovaly k potřebě veřejného vystoupení. Nevím už, kdo z nich mne vybídl, abych napsal scénář k zamýšlenému pořadu. Zkusil jsem to a začalo se zkoušet. Byl jsem okamžitě zamilovaný do tohoto prostředí, do přítmí jeviště, do zvučných akordů kytar a vůbec do všech lidí, kteří se zde shlukli. Bylo mi sotva sedmnáct a najednou jsem někam patřil, něco se ode mne očekávalo. Konečně jsem se vyškubl z řady, kde se pouze čeká, a objevil se ve společnosti lidí, kde každý byl svým způsobem nenahraditelný. Napsal jsem scénář dvoudílného pořadu, který se jmenoval Nálada ve stínu a Poezie noci. Nechali jsme natisknout stovku barevných plakátů a naše premiéra neočekávaně naplnila veliký sál hronovického klubu. Byl to úspěch, ve který jsme věřili, a přesto nás zaskočil. Soubor si již před vystoupením dal název Divadélko ironie. Ten název vycházel z dřívějších představ, z doby, kdy nebylo jasné, co budeme produkovat. Příliš neseděl našemu pořadu písniček, veršů a mimických výstupů, ale co je do názvu. Náš zřizovatel, závodní klub Tesly, nás přihlásil do soutěže divadel malých forem. Hráli jsme před komisí na okresní přehlídce a postoupili na Šrámkovu Sobotku.

V našem souboru byli studenti pardubických škol, několik absolventů a několik učnic. Scházeli jsme se téměř denně. Často na zkouškách, někdy v parcích, někdy na březích Chrudimky nebo Labe. Chodili jsme se společně koupat a navštěvovali ateliéry. Naše společnost se rozrůstala. Po úspěšné premiéře se objevili noví lidé. Někteří byli přínosem, jiní se jen bavili na okraji naší práce a svá vrcholná čísla předváděli více u kavárenských stolků pardubické divadelní kavárny hotelu Grand, než v tmavé prohlubni našeho amatérského jeviště. Byl jsem příliš mladý a ke všemu zamilovaný. Mezi dvěma výstupy na jevišti jsem v zákulisí dostal první opravdovou pusu. Z poezie, hry a života bylo najednou strašně zamotané klubíčko, se kterým jsem si nevěděl rady. Žil jsem jako ve snu. Odpoledne jsem proseděl s děvčetem na lavičce v parku. Nad Pardubicemi řádila letní bouřka, na nás nebyla nit suchá a já viděl jen oči, vlasy a prstíky toho malého zázraku. Všechno bylo tak nečekané, nezralé a naivní, že přes veškerá veliká slova a neuchopitelné sny jsem musel cítit křehkost a pomíjivost svého omámení.

Po nečekaném úspěchu divadla se parta, která byla dříve jednolitá, počala tříštit do zájmových skupin. Někteří uvěřili v neskutečnou příležitost vlastního talentu, jiným vadila pravidelnost a nutná kázeň zkoušek. Ještě jsme stačili úspěšně vystoupit na přehlídce ve Šrámkově Sobotce, ale období nadšené jednoty bylo za námi. Má osobní krize probíhala na hradě Kost, kde jsme po vystoupení byli ubytováni. Snad tam jsem se rozhodl, že využiji nabídku předčasného nástupu do dvouleté základní vojenské služby. Ty dva roky, čekající v blízké budoucnosti, byly neurčitou, ale stále přítomnou hrozbou. Chtěl jsem je přeskočit, odbýt je co nejdříve, abych mohl bez závazků a přerušení realizovat vlastní život. Večer jsem přecházel od skupinky ke skupince a nakonec se sám toulal po hradbách. Když se parta vytratila do ubytovny, slezl jsem kopec a vyrazil po silnici k Sobotce. Nad hlavou mi svítil měsíc a bylo ticho. Mezi prvními soboteckými domy jsem otočil a tímto způsobem propochodoval celou noc.

Chůze mi pokaždé pomáhala setřást slabost, s přibývající únavou vracela klid, soustředěním na tělesnost hojila rány duše. Unavený a zklidněný jsem si po rozednění na chvíli zdříml mezi bizarními pískovcovými útvary v nedalekém lese. Byla to nejspíše bezesná chvíle. Pokud by se mi však něco zdálo, ani v tom nejbarvitějším snu by mne nenapadlo, kolik probdělých nocí a kolik pochodů a očišťujících kroků mám ještě před sebou.

Zvláštní vlak

Byl bych nejraději zapomněl na vojnu, ale fakt, že byla přede mnou, byl nevývratný. Myslel jsem, že co musí být, ať je hned. Ten rok, o který odejdu dříve, současně přiblíží můj návrat. Možná to byl trochu i podvědomý pud sebezáchovy. Křečkování knih, probdělé noci a nepořádné stravování se začínaly odrážet na mé kondici. Některé dny jsem byl nepřiměřeně unavený, krvácely mi dásně a jak jsem se dozvěděl po letech, začal jsem si v tom čase pěstovat žaludeční vřed. Zažádal jsem o přijetí do vojenské služby, propotácel se odvodní komisí, kde vojenský doktor bez jediného mrknutí řekl: "Zdravý jak řepa", a můj další osud byl zpečetěn.

Konec léta a začátek podzimu byl už jen loučením se všemi místy a lidmi, které jsem měl rád. Pátek co pátek mě odvážel pomalu se ploužící vláček, tažený ještě parní lokomotivou na Vysočinu, aby mě v neděli večer vracel zpátky do míst, kde jsem nechal druhou polovinu svého srdce. Z jedné takové návštěvy domova jsem si přivezl povolávací rozkaz s datem nástupu a místem určení.

Ten první říjnový den mne ke zvláštnímu vlaku, přistavenému pro nás, brance, vyprovázelo děvče ze sboru. Velká hala pardubického nádraží byla plná tichých dvojic a hlučných skupinek rozjařených mladíků. Když se souprava dala do pohybu, v mžiku se naplnila okna a křik zesílil v pískání a zpěv. Vlak zvolna zvyšoval rychlost. Někdy k večeru naše souprava zastavila na litoměřickém nádraží. Podle povolávacího rozkazu jsem se domníval, že jsem na konečné. Začali nás třídit. Důstojníci vyvolávali čísla jednotlivých útvarů, zařazovali nás do skupin a postupně odváděli z nádraží. Pozdě večer přijelo na naše seřadiště několik nákladních aut.

Nás, kteří jsme dosud nikam nepatřili, vyzvali k nasednutí na korby náklaďáků, a aniž bychom věděli, co bude dál, rozjela se auta do říjnové noci. Kodrcali jsme se na dřevěných lavičkách vozů, vyhlíželi přes uvolněnou plachtu a pozorovali světýlka podél silnice. Mihla se kolem nás tabule s místním označením Terezín, projeli jsme kolem spoře osvětleného památníku Malé pevnosti a po několika dalších kilometrech odbočili na polní cestu. Auta ještě chvíli pokračovala v pomalé kodrcavé jízdě, až zastavila u závory. Do obou stran se rozbíhal a mizel ve tmě polí vysoký drátěný plot s ostnatými výztuhami. Ozvalo se několik povelů. Závora se zvedla, hlas ze tmy vykřikl: "Sesedat!". Byli jsme na konečné, v přesném i přeneseném smyslu toho slova. Vojenský objekt stál v polích mimo obec a uvnitř jeho oplocení, pod matnými světly žárovek, vykukovalo několik přízemních chatrčí, připomínajících staré válečné filmy. Odvedli nás do jedné z nich. Vyfasovali jsme velký papírový pytel, po řadě se vysvlékli do naha a všechno, co patřilo k našemu dosavadnímu životu, odevzdali do otevřených dveří rotního skladu. Stále ještě nazí jsme prošli zběžnou lékařskou prohlídkou, obdrželi jedny trenky s nátělníkem. Potom nás postavili do řady ve, které jsme čekali na postupné ostříhání. Byl to úkon hodný obdivu. Taková produktivita, jakou vyvinuli najatí holiči, neexistovala snad jinde než v Chaplinově filmu Moderní doba.

Po ostříhání nás odvedli k velikým hromadám výstrojního materiálu, který byl po jednotlivých kusech vhazován do rozprostřených dek.Byli jsme změřeni a oblečeni. Nálada všeobecného veselí, která provázela naši cestu zvláštním vlakem, poklesla hluboko pod nulu.

Když jsme měli všechno odfasováno a stvrzeno podpisy, řekli, ať si vezmeme věci, že budeme ubytováni. Uchopili jsme tedy své neforemné rance a prošli maličký tmavý dvůr ke druhému z dřevěných baráků. Cimra, ke které nás dovedli a které říkám cimra, protože to, co se před námi otevřelo, nebyl pokoj ani místnost, byla vyplněna šestačtyřiceti kovovými lůžky s velikými válcovými slamníky. Na každé posteli byla visačka se jménem. Když jsem objevil tu svou a odložil těžký neforemný ranec, prolétlo mi hlavou, co se děje doma, jak vzpomínají a jaké si dělají starosti. Byla již pozdní noc. Dovolili nám zalehnout. Prohrabal jsem vyfasovanou veteš, převlékl se a zmizel pod dekami. Vůbec se mi nechtělo spát, a tak jsem si začal jen tak v myšlenkách sestavovat dopis, který napíši, až se mi podaří obstarat dopisní papír.

Ten koncept byl asi tohoto znění: Cesta do kasáren proběhla dobře. Nic mi zde nechybí. Moc na vás vzpomínám. Je to tady hezké. Ještě vás všechny srdečně zdravím a těším se na brzké shledání.

Kost v hrdle

Stroj na výrobu vojáků se rozběhl. V jeho zásadách je uloženo, že voják musí být stále v pohybu, že mu nesmí zůstat čas na přemýšlení a každý pohyb musí být zautomatizován. Tyto zásady mají něco do sebe. Člověk ztrácí vlastní identitu i přirozené vnímání času. Pokud se podvolí a tlak nepřestoupí snesitelnou míru, čas vytvoří slepenec dní, který je téměř neskutečný.

Běhali jsme od nástupu k nástupu, leštili stokrát přeleštěné boty, absolvovali nekonečná pořadová cvičení. Bylo mi osmnáct let a já o tom nevěděl. Poprvé v životě jsem zapomněl na vlastní narozeniny. Naše odloučená jednotka byla jakýmsi okrajem armády. Vznikla z lidí, kteří nedokončili základní školu, z těch, kteří byli již dříve trestáni, i z nás, jejichž rodiče byli souzeni podle paragrafů proti republice. Výběr velitelského sboru, až na malé výjimky, odpovídal svou skladbou charakteristice vojínů.

Podařilo se mi hned v prvních měsících soustředit na sebe pozornost velení. Ostatní měli samozřejmě také přestupky, ale já jsem si dovolil přímé odmítnutí rozkazu. Došlo k tomu takto. Každý večer po ukončení výcviku byla nám, prvoročákům, rozdělena práce. Byl jsem, se skupinou dalších, určen k čištění zděné budovy štábu, ve které během dne pracovali omítkáři. Do druhého dne, kdy měli pokračovat, jsme dostali za úkol odstranit zbytky malty, odklidit všechno přebytečné a umýt, navoskovat a vyleštit dřevěnou podlahu. Práci jsme dokončili po jedenácté hodině. Ve tři ráno nás poslal dozorčí na škrábání brambor. Když jsem se po budíčku vrátil na rotu a odcvičil ranní rozcvičku, šel jsem si s blokem a tužkou sednout do takzvané kulturní místnosti. Začal jsem psát. Netrvalo dlouho, otevřely se dveře a dozorčí poddůstojník s typicky protáhlým jekotem se mne snažil zahnat k úklidové práci. Odmítl jsem. Vykřikl, že mne za odmítnutí rozkazu napíše na denní hlášení velitele roty. Já měl tu drzost říci, že já jeho taky. Náš velitel patřil naštěstí k tomu lepšímu a rozumnějšímu, co mohl útvar nabídnout. Vyslechl nás, samozřejmě každého zvlášť. Potom si mě zavolal a udělil mi trest tří dní zaražených vycházek, což v prvním roce služby a v táboře mezi poli znamenalo něco podobného, jako když mi zakáže na tři dny kaviár.

Jenže mimo řády a vnější vojenskou spravedlnost existuje i skrytá část ledovce, která je mnohdy mocnější a v každém případě mstivější než autorita velitelů. Všichni ti frajtři a desátníčci se cítili smrtelně uraženi. Přispělo k tomu, co jsem se dozvěděl až později. Nebyl jsem potrestán jen já, ale i zmíněný dozorčí. Celý zbytek roku, než odešli do civilu, si mě pamatovali, a že jsem psal verše a vymohl si čtení knih, jen zvyšovalo jejich nechuť vůči mé osobě.

Hned po začátku vojny jsem si, nevím už kde, opatřil černou dřevěnou truhličku, takový kufřík, který kdysi před lety používali vojáci na své osobní věci. U velitele roty jsem si vyžádal, že ji smím mít pod postelí na ubytovací místnosti. Měl jsem tam uložené knihy a psací potřeby. Ten kufřík byl k mému štěstí uzamykatelný. Méně inteligentní část mužstva natolik dráždil, že jsem ho mnohokrát sbíral z hlíny záhonu před rotou, kam ho vyhodili oknem.

Během prvního roku k nám nastoupila skupina záložáků. Mezi nimi rotný odněkud ze severních Čech, kterému působilo nesmírné potěšení, když si mohl zavelet. Jestli si svým jekotem a arogancí kompenzoval osobní mindráky ze zaměstnání nebo soukromého života nevím. Možná to byla jen taková povaha. Jednoho dne byl z roty odeslán ročník k odběru krve. Bylo nám řečeno, že máme celý den volno. Nákladní auta nás přepravila na středisko, tam nám odebrali krev a týmiž auty jsme se vrátili zpátky. Po opožděném obědě si nás vyžádal zmíněný roťák. Velení již v tu dobu nebylo v kasárnách a poddůstojnický sbor mu ochotně vyhověl. Běhali jsme tedy až do setmění pod jeho dozorem s dvoumetrákovými trámci, které se v té době používaly ke stavbě mostu.

Při jednom z denních rozkazů nám oznámili, že naše jednotka byla vybrána pro vyčišťovací akci v různých místech Slovenska. Dvacet let po skončení druhé světové války zůstávalo ještě mnoho míst, ze kterých nebyla vyzvednuta nevybuchlá munice.

Začala teoretická a praktická příprava. Na učebně jsme získávali znalosti o typech válečných výbušnin. Učili jsme se o sovětských, německých a dalších tehdy používaných minách, o způsobech jejich zneškodnění i o nástrahách při jejich vyzvednutí. V terénu probíhala praktická práce s minobodci a minohledačkami. Velení se již nesvěřovalo poddůstojníkům. Najednou šlo všechno bez křiku a spěchu. Tak se přiblížil den odjezdu. Na litoměřickém nádraží se naše kolona nasunula na připravené vagóny. My, vojáci, jsem se ubytovali v dřevěňáku rozděleném na jednotlivá kupé. Vlak se rozjel.

Kolem proplouvala česká a později moravská krajina. Míjeli jsme místa blízká našim domovům, proplazili se částí Slovenska až do naší první zastávky v Banské Bystrici. Zde byl výchozí bod, odkud nás rozvážela auta po okolních kopcích. Já a skupina mých kolegů jsme prověřovali prostor budoucího památníku Slovenského národního povstání, kde, jak nám bylo řečeno, se bránily poslední zbytky štábu.

Bývalá obec Kaliště ležela stále v rozvalinách. Mezi zborcenými cihlami rostla tráva a keře. Kromě nábojnic a zrezivělých částí zbraní jsme neobjevili nic důležitého. V tomto terénu a při způsobu partyzánské války se zde zřejmě bojovalo převážně samopaly a ručními granáty. Přes tuto idylickou práci jsem zde zažil nejdramatičtější okamžik celého pobytu na odminovacích pracích.

Kolega, který postupoval vedle mne, zahlédl mezi vrstvami listí odjišťovací kroužek granátu. Tento typ se uvádí do chodu zatažením za zmíněný kroužek. Odvinující se páska vytáhne zajišťovací závlačku rozněcovače, který s malým zpožděním přivodí výbuch. Kolega, snad z radosti, že konečně něco našel, strčil prst do kroužku a vytrhl jej z hromady lupení. Zůstal jsem v tu chvíli jako přimrazený. Naštěstí to byl kroužek a páska od granátu, který byl již kdysi dávno hozen, a tak k očekávanému výbuchu nedošlo. Ocitli jsme se později v situacích, které byly daleko nebezpečnější, ale nikdy nepřišly tak neočekávaně a neprojevila se v nich tak lehkomyslná neopatrnost.

Asi po týdenním pobytu v okolí Banské Bystrice odjela naše skupina do Komárna a později do Pavlovy Vsi u Liptovského Mikuláše. Tento kraj mezi Nízkými a Vysokými Tatrami byl jedním z nejkouzelnějších míst, jaká jsem kdy poznal. Za oblými kopci, na kterých se pásla stáda ovcí, čněly skalnaté štíty hor s nejvyšším, ale přesto zřetelně viditelným vrcholem Kriváně. Vzduch zde byl čistý, až chvějivě průzračný a všude voněl jalovec. Obzory a dálky byly tak klamavé, že jsme našlapali nepředstavitelné množství kilometrů, než jsme dosáhli zdánlivě blízkého cíle. Ona i každá rada byla matoucí. Na dotaz, jak je kam daleko, odpovídali pastevci nebo náhodní chodci něco jako: "Hyn tuna cez kopec", což byla míra velmi neurčitá.

Myslím, že dny, které jsem prožil pod úpatím Tater, v té době ještě nezasažených civilizací a turistickým ruchem, byly nejhezčím obdobím celé dvouleté vojenské služby. V každém případě to byl pravý opak komárenského pobytu, kde jsme se pohybovali okrajovou částí velikého cikánského osídlení.

Jenže i krásné dny mezi horami skončily a zbýval poslední a hlavní cíl naší cesty. Tam již neměla probíhat rozcvička a nenáročný sběr, ale dotek s místy od války nepoužívanými, s místy, ve kterých probíhala měsíce trvající bitva o Dukelský průsmyk. Naším stanovištěm se stala malá obec Medvedzie položená mezi Vyšným Komárníkem a polskou hranicí. Ubytovaní jsme byli v místní škole. Zde, na východním Slovensku, jsem se zdrželi nejdéle a náš průzkum byl nejpodrobnější. Zkoumali jsme bažinaté louky sevřené zalesněnými svahy kopců. Naši práci znesnadňovaly zbytky staré dřevěné silnice, kterou v době bojů pod palbou nepřátelské armády stavěli přes bažinaté údolí českoslovenští a sovětští vojáci. Jen samotná představa této sebevražedné práce vyvolávala nepříjemný pocit. Tak kláda vedle klády, jeden otesaný strom vedle druhého za nepředstavitelných ztrát vyrůstala cesta určená tankové armádě.

Pracovali jsme po dvojicích a vyzvednutou munici shromažďovali na společnou skládku. Pokaždé před ukončením směny přijela skříňová sanitka, po jejíž podlaze jsme rozložili celodenní úlovek, který jsme zalehli a roztaženýma rukama a nohama bránili jeho samovolnému pohybu. Asi po kilometrové jízdě jsme zastavili u rokle, ve které se munice likvidovala. Odnesli jsme veškerý náklad na její dno, přiložili několik trhavinových náloží, natáhli elektrický roznět a z bezpečné vzdálenosti odpálili. Střepiny zvednuté svahem srážely větve stromů, strhávaly pásy kůry, shazovaly déšť listí a zasekávaly se do lesních velikánů. Nikdo nás nepopoháněl, a přesto jsme vzájemně soutěžili, kdo objeví největší množství munice nebo něco neobvyklého.

V neděli se nepracovalo. Navštívili jsme dukelský památník, jindy jsme byli na folkloristickém ukrajinském festivalu. Medvedzie byla v té době obec s koloritem dávno minulých časů. Před chalupami čněla ohromná vahadla na vytahování věder ze studní, v místním lokále se podávala jalovcová a pivo se čerpalo přímo ze sudu vyvaleného na sál. Tam jsem také poprvé viděl opravdového vousatého popa v černé vysoké čepici a splývavém rouchu. Byl to bizarní, jakoby zapomenutý kraj.

Cestou ze Slovenska nebylo nikomu veselo. Práce, která měla smysl, skončila. Vraceli jsme se do všedních šedivých dní. Vraceli jsme se do kasáren. Nikoho z nás by nenapadlo, že se na Slovensko, do jiných míst a při jiné příležitosti, znovu vrátíme.

Prasklé hráze

Neuplynul rok a pozvánka na Slovensko přišla znova. V severních Čechách v okolí Litoměřic začínalo bezmračné léto. Horké léto bylo i v rakouských horách mezi zledovatělými štíty Alp. Prudké tání sněhu naplnilo horské říčky. Divoká záplavová voda zvedla hladinu Dunaje. Ochranné hráze nevydržely. Rozkaz k přesunu přišel v červnovém odpoledni. Druhý den najela auta naložená pontony na připravené vagóny nákladního vlaku a byli jsme znovu na cestě. Po příjezdu do Nových Zámků se naše kolona seřadila a pokračovala po přeplněných silnicích na Žitný ostrov. Zde, v okolí Komárna, jsem již mohli vidět první povodňové příznaky. Z kanálů obložených pytli s pískem zvolna stoupala špinavá voda, hrázkami z pytlů byly obloženy vchody budov, ulice byly plné vojska. Po níže položených silnicích se již přelévaly jazyky postupující vody a odstřikovaly od kol projíždějících aut.

Jedním z prvních úkolů bylo přesvědčování lidí, aby opustili ohrožený prostor. Byli jsme vysazeni po malých skupinách na pokraji záplavové vody a v pramicích obeplouvali vyvýšená místa, kam voda dosud nedosáhla. Trojice, do které jsem patřil, připlula k prvním chalupám. Vytáhli jsme loďku na suchou zem a šli přesvědčovat. Místní lidé nebrali hrozbu záplavy příliš vážně. Někteří se odvézt dali, jiní zůstávali na místě. Jedno však v jejich jednání vůči naší misi bylo společné. Dříve než byli ochotni se s námi vůbec bavit, museli jsme ochutnat něco ukrojeného špeku a připít si z hrubých velikých sklenic domácí pálenkou. Bez tohoto přátelského přípitku nás nemínili brát vážně. Po několika návštěvách se náš stav povážlivě zhoršil. Poslední zastavení toho dne bylo na slepičí farmě. Voda se líně převalovala mezi hromadami hnoje a v drobných praméncích postupovala do hospodářských budov. Znovu začalo handrkování o povinný přátelský přípitek. Obsluha farmy prohlásila, že jsou soběstační a že odsud odplují, až se přesvědčí, že není jiná možnost. Na cestu nás ještě obdarovali. Do tří našich vysvlečených vojenských košil naskládali po stovce vajec. Svázanými rukávy z nich vytvořili veliké rance a uložili je na dno naší pramice. Venku se již stmívalo. Usedli jsme k veslům a vypluli do začínající noci. Těmi posledními přípitky byla však zřejmě překročena snesitelná míra. Můj kolega na lavičce pramice byl sportovní typ svalovce, který svou sílu rád dává najevo. V tuto chvíli se však síla jeho paží projevila jako zákeřný nepřítel. Po záběru veslem ho setrvačný pohyb vyzvedl z lavičky, katapultoval do podřepu, který se vzápětí změnil v kotrmelec přes okraj loďky. Několikrát jsme ho vytáhli. Nabírali jsme a vylévali vodu, přebíhali z jedné strany na druhou, a než se nám podařilo doveslovat k místu, kde se soustřeďovaly skupiny připravené k odvozu, byla z vajíček na dně pramice jen lepkavá nevábná kaše.

Asi po třech dnech pojíždění z místa na místo se naše jednotka trvale přesunula do obce Komoča nedaleko Kolárova. Kolárovo bylo v té době největší československou vesnicí s jedenácti tisíci obyvateli. V prvních dnech jsme stěhovali ještě téměř za sucha. Ale voda stále stoupala. Okolo Kolárova se začala stavět písečná hráz k zesílení původního navážkového valu. V bezmračných horkých dnech jsme plnili pytle pískem, stahovali je z pontonů připlouvajících až na vzdálenost ponoru, zvedali a zesilovali původní zábranu. Zásobování vázlo. Byli jsme rozděleni na několik skupin a na tu naši se zapomnělo. Kolem byla jen špinavá voda a mokrý písek. Po hladině plula splavená špína dvorků. Rozlámaná stébla slámy jako miniaturní vory byla obsypána brouky a jiným hmyzem. Bylo to samozřejmě nehygienické, ale nebylo zbytí. Rozhrnovali jsme rukama kalnou tříšť hladiny a skloněni k vodě pili přímo ústy.

Přišli jsme pozdě se svou pomocí. Přes nepředstavitelné vypětí bylo všechno úsilí marné. Hráz chránící Kolárovo neobstála. A znovu jsme stěhovali. Tentokrát již jen nejnutnější věci. Vepřovicové domy se pozvolna rozpouštěly. Nepálené cihly vysušené jen sluncem se působením vody měnily v bláto, až zdi neunesly tíhu střechy a celá stavba s dunivým plesknutím mizela pod hladinou. Vcházeli jsme do těchto domů a po prsa ve vodě procházeli místnostmi, ve kterých plavaly kusy nábytku. Každý padající dům rozvlnil hladinu a její pohyb vyvolával další a další sesutí. I této práce jsme museli zanechat. V ulicích proplouvaly loďky s klečícími stařenami, nad vodou se vznášely modlitby a výkřiky k Bohu. Ale jak voda stoupala, Kolárovo se vylidnilo. Na jeho okraji, několik desítek metrů od řeky Váhu, jsme zřídili úvaziště pontonů a pramic.

Jednotka se vracela do Komoči a já ještě s jedním vojákem jsme zůstali jako dobrovolná stráž stanoviště. Přes den jsme spolu s ostatními naháněli zachráněný dobytek na připravená nákladní auta, pátrali mezi rozvalinami domů po náhodných zapomenutých trosečnících. Nebo chodili kontrolovat hráz Váhu, jehož hladina začínala stoupat. Ze zaplavených ulic se co chvíli ozval výstřel. Důstojníci stříleli polozdivočelé psy a kočky. Na suché zemi, nedaleko našeho úvaziště, se během několika dní vytvořila veliká, zapáchající hromada mrtvých zvířat. V odpoledních hodinách, když se jednotka vrátila do ubytovacího prostoru, jsme spolu s kamarádem působili jako dobrovolní a svým způsobem ilegální převozníci. S místními obyvateli, kteří přicházeli s prosbou o pomoc, jsme zajížděli k jejich bývalým domovům. Převáželi jsme i lidi, jejichž obydlí, vystavěná na zvýšených místech zůstala nedotčena vodou. Při jedné z těchto výprav jsem zabloudil na otevřenou vodu. Po dvacetikilometrové hladině nedávno vytvořeného jezera se proháněl vítr a zvedal vysoké vlny. Okraj vesnice byl nedaleko, a přesto jsem musel vydat všechny síly, než jsem s rukama samý puchýř dovesloval na klidnou vodu. Horké dny, v nichž se na slunci rozkládala mrtvá těla zvířat, hrozily vznikem epidemie. Nad celou oblastí byla vyhlášena karanténa. Živou mlhou přibývajících komárů odcházeli poslední místní obyvatelé. Po několika dnech, kdy ustal veškerý pohyb, jsme byli staženi i my.

Nebylo již co zachraňovat.Tato etapa pomocných prací skončila. Pro desetitisíce evakuovaných nastala malá přestávka, čas, než vody opadnou.

Cesta zpátky

Z dunajské povodně jsem si přivezl léty zašlý hliněný džbán. Daroval mi ho stařec, kterého jsem pomáhal stěhovat. Se zamženýma očima se loučil s místy, která byla jeho domovem. Ještě než nastoupil do loďky, prolezl celou půdu, naplnil odložený džbán vlašskými ořechy a dal mi ho se slovy: "Ty ořechy sněz a džbánek si nech na památku." Opatroval jsem ho jako oko v hlavě. Bránil jsem jeho křehkost při třídenním zpátečním přesunu, hlídal jsem ho ve zbývajících měsících vojny, podařilo se mi ho uchránit i cestou domů. Ten džbánek a kostrbatá, těžká střepina granátu odpáleného v jedné z roklí východního Slovenska jsou mými nejcennějšími památkami, které z těch let zůstaly.

Vrátil jsem se do civilu. Pardubice stály na svém místě, Doubravka v chotěbořském údolí šuměla jako před lety, skály a lesy mne vítaly, jako bych nikdy neodešel. Byl jsem jen o dva roky starší, o dva roky dospělejší a o dva roky otužilejší. Dva roky jsou možná krátká doba, ale na to, aby zamíchala lidskými osudy a změnila zájmy lidí, byla dlouhá dostatečně. Divadélko ironie neexistovalo, většinu lidí, které jsem opouštěl, jsem již nikdy neviděl.

Končil rok šedesátý pátý a čas, který přicházel, jiskřil ohňostrojem inspirací. V edici Klubu přátel poezie vycházel Heinrich Heine, Julian Tuwim, František Halas, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Josef Kainar a Oldřich Mikulášek. Objevily se první prózy Bohumila Hrabala, z překladové literatury Truman Capote, William Saroyan, Louis Aragon, André Maurois. Na stránkách týdeníku Literární noviny probíhaly živé diskuse, články i satirické ilustrace souzněly s problémy doby. Vznikaly nové časopisy. Repertoár malých scén představoval na svých stránkách ukázky kabaretních a satirických pořadů. V rozhlase zněly písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Po dvaceti poválečných letech se zdálo, že se otevírá nový, širší a bohatší svět.

Byli jsme krásně naivní a bezmezně důvěřiví. Už se mi nechtělo zůstávat na ubytovně, která přes všechno pohodlí neposkytovala ani soukromí, ani pocit samostatnosti. Nejdříve jsem získal velmi pochybný podnájem v ulici u hotelu Zlatá štika. V domě byly dvě obytné místnosti, kuchyň a pokoj. V kuchyni žila paní bytná, stará, vyschlá a nesmírně zvědavá ženská. Do pokoje jsme sice vcházeli zvláštním vchodem, bydleli jsme v té místnosti dva, ale každé klapnutí dveří bylo signálem pro zvědavé oči a uši. Snad si brala podnájemníky právě kvůli tomu. Záclonka na skleněných dveřích spojujících místnosti se rozhrnula a její silueta nezmizela, dokud nezhaslo světlo a pokoj neobestřela tma. Vydržel jsem tam krátce. Asi po šesti týdnech jsem se přestěhoval do velikého dvoupatrového domu s tmavým točitým schodištěm. Bydlel jsem v přízemí, kde byla velká a malá místnost spojené chodbičkou. V menší z obou místností byly tři obsazené postele. Nastěhoval jsem se tedy do velké klenuté ratejny, která kdysi bývala skladištěm. Kolem zdí bylo rozestaveno osm starobylých pohovek, tvořících veškeré vnitřní vybavení. První a druhé patro obývali další podnájemníci. Dům patřil starým, ne zcela duševně zdravým manželům. Bývalý profesor Teplý bloudil chodbami a schodištěm a při náhodných setkáních se nám svěřoval, že je pronásledován fašisty a že mu hrozí smrt. Jeho manželka zvyšovala dojem zchátralosti domu jak svým zjevem, tak průzorem do své domácnosti. Za věčně otevřenými dveřmi její kuchyně ležely hromady špinavých hrnců obalených plísní, ze kterých se šířil do chodby nedefinovatelný puch. Paní Teplá byla, ve srovnání se svým manželem, podstatně hrubší. Téměř nikdy však nezasahovala do našeho soukromí. Hlídala si peníze za nájem, obíhala vodovodní kohoutky na odpočívadlech chodby a zhášela světla. Občas kontrolovala pokoj děvčat, který ležel v prvním patře vedle jejího bytu, ale nás, mužské, nechávala žít podle našich představ. Tento podnájem měl jednu neocenitelnou výhodu. Byl umístěn v samém středu města a přitom v uličce, kterou neprocházel žádný provoz. Přímo proti vchodovým dveřím byl kamenný ochoz s hlubokým příkopem a vysokými zdmi kostela. Úzkou uličkou se procházelo na Pernštýnské náměstí oddělené Zelenou bránou od městského centra. S pardubickým divadlem, hotelem Grand a vstupem na širokou ulici místního korza to byla nejživější část Pardubic.

Jenže všude kolem se něco dělo. Pardubice se mi zdály malé. Už dávno mě lákala Praha. Protože jsem byl vázán pracovní smlouvou s podnikem a protože odejít do velkoměsta a obstarat si v něm bydlení nebylo jednoduché, musel jsem se rozhodnout. Buď se budu držet své profese, hledat a očekávat šťastnou náhodu nebo zvolím nejistotu. Zvolil jsem druhou možnost. Přihlásil jsem se v organizovaném náboru jako kopáč ke stavebnímu podniku Armabeton Praha.

Pranýř

Do Prahy Běchovic jsem přišel začátkem března. Dostal jsem krumpáč a lopatu a byl jsem zaveden na volný plácek, kde se měly provádět zemní práce. Vedoucí stavebníků mi na dotaz, co mám kopat, řekl, že je potřeba vyhloubit kanál dva metry široký, dva metry hluboký a osmdesát metrů dlouhý.

V pozadí místa, kde jsem stál s připraveným nářadím, čněly zdi rozestavěných budov, z dálky se ozývaly údery kladiv, ale široko daleko nebylo vidět človíčka. Začal jsem zabodávat špici krumpáče do zmrzlé země. Krumpáč po dopadnutí odskakoval a vystřeloval po okolí odštěpky ledu. Asi po hodině se vedoucí objevil znovu. Řekl: "Vždyť je to blbost", a přeřadil mne ke skupině tesařů. Mezi řečí vyšlo najevo, že nejsem tak zcela bez profese. Po čtrnáctidenním stloukání bednění jsem odešel za skupinou topenářů do Prahy Dejvic, kde se dokončovala stavba vysokoškolské menzy. Než jsem se stačil rozkoukat, začalo jaro, jaro roku devatenáct set šedesát sedm.

Vpadl jsem do dvou skupin mladých lidí. Jedna z nich vznikala kolem rozhlasového pořadu Fronta na písničku, uvádějícího verše mladých poetů, a druhá skupina se vytvořila zcela spontánně při pořadu Pranýř, probíhajícím jednou týdně na Malé scéně Parku kultury. Fronta na písničku mne přivedla do budovy Československého rozhlasu k tehdejší redaktorce Markétě Černé. Díky jí naše schůzky a natáčení nezůstaly jen u profesionálního naplnění povinnosti, ale vytvářely širší přátelský okruh. Když porovnávám její dopisy, které byly vždy osobní a přitom věcné s různými formuláři a předtištěnou redakční korespondencí pozdějších let, pokaždé převáží její zájem a lidskost přístupu.

Pranýř, který se stal pravidelným pořadem Parku kultury, měl atmosféru daleko nezávaznější. Zde se nehodnotila úroveň předem. Nic se nekoncipovalo a neschvalovalo. Byl to jakýsi český Hyde Park. Do pořadu zábavné hudby, konferovaného Eduardem Pergnerem, vstupovali jednotliví účinkující jen na základě ústní dohody těsně před produkcí. Přicházeli sem mladíčci se svými prvními verši, s pokusy o krátkou prózu, s vlastními písničkami. Kolem pořadu se seskupili i amatérští výtvarníci, kteří na boční plátna scény rozvěšovali své kresby a grafiky. Skladba diváků, než si pořad vytvořil vlastní, stále se vracející obecenstvo, byla náhodná. Přednášel jsem z jeviště své básničky a po návratu mezi diváky ke mně přišla neznámá stará žena a řekla mi: "Pište, nedejte se ničím odradit, pište, vy píšete pro nás, pro obyčejné lidi." Možná jsem si to vzal k srdci více, než jsem i dnes ochotný připustit. Žil jsem stranou intelektuálních výbojů a mým slovům se nikdy nechtělo létat. Poskakovala po zemi mezi lidským davem, ke kterému jsem patřil a byla obtížena jeho všedními starostmi i bolestmi, které patří k životu.

Prostřednictvím pravidelných pořadů jsme se poznávali. My, kteří střídavě navštěvovali prkna scény, jsme se vzájemně hlídali i v hledišti. Vzdálenost mezi námi se zmenšovala, až jsme najednou seděli v jedné hospodě a byla z nás parta.

A opět tu byly velké plány a velké sny. Hledali jsme místa, kde se nerušeně scházet, vedli vzrušené diskuse a hádky o smyslu a poslání umění. Místem našich společných sezení byly malé hospůdky kolem Strossmayerova náměstí pod Letnou, sklepní kavárna Podrum na Vinohradech, kavárna Slávie na Národní třídě a garsonka jedné naší kamarádky na sídlišti Pankrác. Postupně jsme vytvořili soubor, který si dal jméno Ankus, což dle vysvětlení sečtělejších kamarádů měl být nástroj na pobodávání slonů. Možná jsme svou činností pár slonů rozdráždili, ale pokud se to stalo, nikdo z nás to nepostřehl. Byla doba, ve které na tom nezáleželo.

Začátkem léta se nám podařilo sestavit program, který byl uveden v Bruselském salónku Parku kultury. Zhotovili jsme plakáty a transparenty, procházeli místy, odkud před nedlouhým časem odjely kolotoče, vyvolávali propagační hesla a lákali diváky. I tak se v roce šedesát sedm dala realizovat poezie. Takových proudů a skupinek se pohybovalo po Praze i jiných městech republiky bezpočet.

Po vystoupení v Bruselském pavilónku, které proběhlo bez ohlasu, ale i bez ostudy, se naše sebevědomí ještě pozvedlo. Měli jsme mezi sebou členy klubu, kteří sice sami nic nepsali, ale dokázali fantastickým způsobem vytvářet podmínky pro naši činnost. V té době se již našly i klubovny pro naše schůzky, ale začínali jsme být vybíraví. Nevím, čí to byl nápad připravit pořad pro Violu, která byla jakýmsi vrcholem jevištní poezie. Shromažďovali jsme texty, pořizovali magnetofonové nahrávky podmalované Bachovými varhanními koncerty, až nám po naléhání jednoho z našich propagátorů doktor Justl Violu popustil. Na představení jsem přijel už z Chotěboře, protože má roční pracovní smlouva mezitím vypršela. Nevím, na co byl pan doktor Justl zvyklý v jednání s jinými skupinami, ale přípravy mých kamarádů ho nejspíš šokovaly. Hodinu před vystoupením ještě nebylo jasné, kdo nás bude doprovázet na klavír. Když jeden z kolegů posílal druhého na Národní třídu, ať tam někoho chytí a přivede, doktor Justl nevydržel, zmizel a o našem pořadu si dal snad jen vypravovat.

Přes sérii zákulisních nepřipraveností proběhl pořad nakonec dobře. Než však k tomu všemu došlo, začal rok 1968.

Dlouhý rok

Ten rok začal vlastně již v roce předcházejícím a lavinou událostí se přelil do roku přespříštího. Pokud člověk té doby měl nějaký vnitřní rozpor, pak především v nedostatku času. Co číst, co sledovat, kam jít, čím přispět ve všeobecném hledání východisek. Z vědomí lidí se zvolna vytrácel pocit oddělenosti od věcí veřejných. A věcí veřejnou se stávalo všechno. Začátkem března jsem odešel z Prahy. Zbývalo několik týdnů do mého sňatku a v Praze se nenašla místnost ke společnému bydlení. Nastoupil jsem do údržbářské dílny Chotěbořských strojíren a zvolna se sžíval s prostředím, které jsem opustil téměř před osmi lety. Do Prahy jsem však zajížděl často. Rok šedesátý osmý nebyl rokem práce u stolu. Události postupovaly příliš rychle. Do srpna zbývaly necelé čtyři měsíce. Zažil jsem v Praze návrat československých představitelů z ultimativního jednání v Čierné nad Tisou.

Praha byla jak rozdrážděný úl. Ve vzduchu visela hrozba invaze a český národ jí čelil shromažďováním podpisů, rezolucemi, veřejnými mítinky a donekonečna projevovanou důvěrou vedení státu. Konstelace mocenských sil světa však byla hluchá k mínění národa. Jednadvacátého srpna ve čtyři ráno mne probudilo bušení na okno. Když jsem okno otevřel, někdo ze tmy vykřikl: "Pusťte si rádio, obsazují nás", a odběhl budit další lidi. Hledal jsem v rozhlasových vlnách. Některé stanice mlčely. Na vlně Prahy bylo čteno prohlášení předsednictva strany ke vstupu vojsk na československé území, o několik centimetrů vedle se ozývala podivná čeština tvrdící, že je hlasem národa a ohlašující se jako Fysilač Fltava. O dalším vývoji československého státu bylo na dlouhou řadu následujících let rozhodnuto.

Odešel jsem to ráno do zaměstnání, kde se samozřejmě nepracovalo. V jedné z továrních hal proběhlo rušné shromáždění odsuzující postup cizích armád. Během dne jsem byl delegován do rozšířeného revolučního národního výboru.

Město Chotěboř, stejně jako všechna jiná města, pokryl déšť ručně vyrobených plakátů a nápisů. Jejich společným krédem byl výkřik: "Vraťte se domů!" Oficiální verze agentury TASS byla, že straničtí a státní představitelé ČSSR požádali o urychlenou vojenskou pomoc. Bylo to podivné. Nejvyšší českoslovenští představitelé byli v tuto dobu zadrženi a proti své vůli odvezeni do Moskvy.

Nebudu probírat den po dni události, které následovaly. Jejich obraz je detailně zachycen v novinách, časopisech i politických dokumentech zmíněné doby, je uchován v paměti generací a zpracován mnohými z aktivních účastníků. Nebudu hodnotit ani význam tohoto mimořádného roku v dějinách národa, neboť poslední a nejspravedlivější soud patří času. Chtěl bych říci jen pár slov o slovech, o řeči, která je prostředkem dorozumění mezi lidmi. Řeč toho roku byla každému přístupná. Ať se v jejích slovech ozývala radost, osobní ambice nebo hněv, stále zůstávala živou a skutečnou řečí lidí. Ta funkcionářsko-administrativní hantýrka, která se v dalších letech rozrostla do obludných rozměrů, by v rovné soutěži s ní nikdy nemohla obstát.

Po několika dnech jsme na požádání čelných představitelů státu odstranili všechny protestující transparenty a shromáždili je v budově národního výboru, odkud byly odvezeny na neznámé místo. Do našeho života zvolna vstupovaly praktiky normalizačního procesu vyplývající z moskevských dohod. Ubývalo časopisů a v těch, které přetrvaly, proběhly podstatné personální změny. Přicházející zima jakoby zmrazovala každý pohyb.

Posledním z tragických protestů byla dobrovolná smrt studentů Jana Palacha a Jana Zajíce pod sochou Svatého Václava v Praze. Jejich hořící těla zaplála do studených zimních dní jako křehká a nejistá oběť budoucnosti.

Dělníci národa

Začátkem léta šedesát devět mi z časopisu Květy přišel dopis tohoto znění: Vážený soudruhu, po převzetí redakční práce po mém předchůdci jsem našel v pracovním stole vaše verše. Protože mne zaujaly, uvítal bych, kdybyste mne navštívil v redakci, kde bychom prohovořili možnosti vaší spolupráce.

Po několika rozhlasových výstupech, jevištním přednesu a sporadicky publikovaných verších v okresním tisku to byla první redakční nabídka, kterou jsem dostal. Požádal jsem tedy o dovolenou, sedl na autobus a vystoupil na autobusovém nádraží Praha Florenc. Těch několik kroků od autobusu k redakci jsem prošel jako přitahován magnetem. Veliká budova plná kanceláří mne vyvedla z rovnováhy, ale dveře s vizitkou mého redaktora se nedaly přehlédnout. Zaklepal jsem a vstoupil. Změřil si mne pohledem očí zastíněných hustým obočím, vstal od rozložených papírů a po vzájemném představení mi podal ruku. Potom mne zavedl k malému konferenčnímu stolku, objednal u sekretářky dvě kávy a řekl: "Četl jsem vaše verše a chtěl bych slyšet, jak si představujete svou budoucnost." Koukal jsem asi dost udiveně. Nejistě jsem odpověděl, že nevím, že chci psát a co bude dál, o tom jsem nepřemýšlel.

"Podívejte se," řekl, "Květy jsou časopis, kde se poezie tiskne málo. To ale není problém, všechno se dá zařídit. Zkusíme takovou dohodu. Vy mi napíšete reportáž a my vám opublikujeme vaše básničky buď tady, nebo jinde.“

Řekl jsem, že se pokusím. Reportáž jsem nikdy nepsal, ale udělám všechno, co bude v mých silách. Mezi papíry, které jsem vyndal z tašky, leželo číslo surrealistického časopisu, který vyšel pár dní předtím. Vzal ho do rukou, prolistoval pár stránek a znechuceně odložil se slovy: "Takové věci si vůbec nepouštějte do hlavy. Je svinstvo, že to ještě vychází."

Řekl jsem, že píši jinak, ale jsem rád, když se mohu srovnávat i s něčím, co je odlišné. Uzavřel téma konstatováním, že je to zbytečná ztráta času. Po návrhu k napsání reportáže mě chtěl zřejmě povzbudit ještě dlouhodobější perspektivou. Řekl mi: "Snažte se, když budou vaše články dobré, uděláme z vás oplátkou básníka." Nesměle jsem odporoval, že básníka snad nelze udělat nebo neudělat, ale asi to bylo ode mne naivní. Na odeslání reportáže jsem dostal měsíc a s tím jsme se rozloučili.

Reportáž jsem napsal. Sáhl jsem po námětu, který byl nejblíž. Tím námětem byly kulturní souvislosti života na malém městě. Jmenovala se Cesta za nadějí.

Redaktor dodržel svůj slib. V příloze Rudého práva vyšlo koncem října mých šest básní a reportáž je následovala o čtrnáct dní později v úvodní části časopisu Květy. Měl jsem v ty dny plnou hlavu skvělých plánů. Znovu jsem jel do redakce a znovu jsme seděli při kávě. Dozvěděl jsem se, že do časopisu došel dopis od MNV v Chotěboři, ve kterém bylo požadováno vyjádření redakce k mé reportáži. Na plenární schůzi poslanců byla označena jako pohoršující. Redaktor mávl rukou a řekl, že taková je práce novináře a s tím že se musí počítat. Pro redakci byl případ Chotěboř uzavřen. Měl jsem v bločku připravené náměty k další práci. Mé představy však byly v rozporu se skutečností. Dostal jsem konkrétní úkol. Měl jsem najít dělníka, který by v mé reportáži vyjádřil postoj k prohlubující se normalizaci poměrů v Československu. Nějakého takového, jak řekl redaktor, který si čte v knize Jak se kalila ocel. "No, však vy víte, jakého myslím, prostě vzor." Tak jsme se rozloučili.

Žádného dělníka jsem nehledal. Sám jsem byl dělník a celý dosavadní život jsem se pohyboval v dělnickém prostředí. To nebyla šance. To bylo buď a nebo. A tak jsem si řekl, že to literaturu asi příliš neochudí, když ze mne neudělají toho básníka a námět jsem pojal po svém. Vypravil jsem se do nedalekého malečského zámku, který byl před necelými sto lety v držení Františka Ladislava Riegra. Zde napsal část svého díla František Palacký. Odbývaly se tu schůzky evropských slavistů i české inteligence. V této souvislosti jsem použil i citací Františka Palackého ze závěrečného listu politických spisů k nerovnoprávnosti českého národa.

"Když proveden bude opak moderního státu rakouského a když říše ta různorodá i jediná svého druhu na světě přiřkne ne všem stejnou spravedlnost, ale nadvládu a moc jedněm nad druhými, když Slované skutkem prohlášeni budou za plémě podřízené a za materiál pro jiné národy, tu vejde také příroda ve své právo a odpor její nevyhnutelný promění domácí pokoj v nepokoj, obrátí naděje v zoufalství a vzbudí konečně třenice a zápasy, jejichž směru, objemu ani konce předvídati nelze."

Reportáž jsem opatřil titulem Dělníci národa, zalepil ji do obálky a odeslal redakci.

Nebylo to kdovíjaké dílo. Reportáž jsem odeslal spíše jako stanovisko vůči požadavků, které na mne byly položeny. Má spolupráce s Květy nebyla zatracena hned. Ještě jednou jsem navštívil stejnou kancelář, i když tentokrát byla již obsazena dalším z redaktorů. Jakýsi soudruh Jelen mi sdělil, že pokud chci psát, ať píši, co je třeba. On osobně je rád, že se po letech mohl vrátit do literatury a ve své situaci nemíní nic riskovat.

A tak se mi postupně vracely odesílané příspěvky, až jsem se domníval, že už nikde nic mého není.

S pětiletým zpožděním mi však přistála na stole rozměrná obálka s redakčním opisem jednoho z mých prvních pokusů o básnickou sbírku. Můj první literární redaktor nelhal. První kroky udělat ze mne básníka byly kdysi dávno vykonány. Všechno ztroskotalo jen na mé tvrdohlavosti.

Vrácená legitimace

V srpnových dnech roku šedesát osm vycházely v Rudém právu předtištěné, jednoduché přihlášky do Komunistické strany Československa. Bylo na nich napsáno: Přihlašuji se do Komunistické strany Československa, která je stranou soudruhů Alexandra Dubčeka, Ludvíka Svobody, Oldřicha Černíka a Josefa Smrkovského. Dále zde bylo vytečkované místo pro jméno, adresu a podpis.

Vystřihl jsem malý obdélníček novinového papíru a podal přihlášku do strany ve chvíli, kdy jsem nemohl očekávat prospěch, ale jen zkomplikování vlastního života. Věděl jsem, že to tak je. Ani v tomto čase emocí jsem nedoufal, že lze dojít spravedlivého rozřešení poinvazní situace. Že tu nejsou jen tanky a vojáci, ale především stín uražené a ohrožené moci, pro kterou je spravedlnost druhořadým pojmem. Viděl jsem tento čas v podobenstvích a metaforách. Věřil jsem, že každý oheň do něhož udeří, rozhodí nepředstavitelné množství malých, skoro neviditelných jiskřiček, věřil jsem budoucnosti a síle lidí. Neznal jsem, a nemohl znát, mechanismy, které zvolna a neúprosně rozbíjejí jednotu. Nevěděl jsem nic o tom, že hrdinství chvíle váží jen málo proti neviditelnému a trvalému hrdinství všedních dní. Přihlásil jsem se k lidem, kteří ve všech pádech skloňovali své rozhodnutí hájit lidský a spravedlivý socialismus.

Má novinová přihláška byla vlastně jen předběžnou žádostí. Vyplnil jsem tedy potřebné formuláře a nastoupil tříměsíční kandidátskou lhůtu, po které jsem byl přijat. V dílně, kde jsem pracoval, ale i jinde po továrně, se objevili čtenáři listu který pod názvem Zprávy šířilo vedení invazních jednotek. Písmem svatým těchto lidí se stala tzv. "bílá kniha", vydaná tiskovou skupinou sovětských novinářů pod názvem K událostem v Československu. Měl jsem příležitost jen nahlédnout, ale stupidita zde shromážděných dezinformací byla příliš zjevná. Očekávali jsme výsledky dubnového zasedání. Na televizní obrazovce se střídaly záběry pražských věží, dlouhou, velmi dlouhou dobu provázené jen vyzváněním zvonů. Ve zprávě, která následovala, bylo oznámeno, že Alexandr Dubček odstoupil z funkce generálního tajemníka strany a byl nahrazen doktorem Gustávem Husákem.

V podniku probíhaly bouřlivé diskuse. Lidé věřili, chtěli věřit, že touto změnou nic neskončilo. Dubček konečně nebyl odstraněn úplně. Zůstával nadále členem předsednictva a jeho nová funkce předsedy národního shromáždění alespoň částečně zklidňovala situaci. Za důležité se považovalo i prohlášení doktora Husáka, že plně stojí za Dubčekovou polednovou politikou a že je s jeho osobou natolik svázán, že padne-li Dubček, odejde i on.

V květnu bylo oznámeno pozastavení mládežnického časopisu MY 69 a literárního měsíčníku Plamen. Současně z rozhodnutí úřadu pro tisk a informace zanikl týdeník Svazu českých spisovatelů Listy a časopis novinářů Reportér.

Byla to doba neuvěřitelných protikladů. V Československu docházelo k likvidaci časopisů a přípravám probírky veřejných knihoven, zatímco Neil Armstrong jako první příslušník lidského rodu sestoupil na povrch Měsíce. Z veřejných sdělovacích prostředků se šířily proklamace o jediné navěky dané pravdě, a přitom stovky a tisíce lidí mizely v emigraci. V podniku, kde jsem pracoval, začaly masové odchody ze strany. Do schůzí naší základní organizace byli vysíláni mluvčí tzv. zdravého jádra strany a jakýkoli názor odporující oficiální linii byl umlčován. Zmizela diskuse. Hodně se mluvilo o stranické disciplíně. Najednou jsme se scházeli jen k pozvednutí ruky a ke schválení postupů, o nich bylo rozhodnuto daleko od nás. Jednota nadšení se pomalu měnila v jednotu strachu a lhostejnosti. Ještě stále jsem odolával. Když se však skupina místních milicionářů oblékla do svátečních uniforem a vyrazila do pražských ulic, kde ve výroční srpnové dny probíhaly spontánní protestní manifestace, bylo rozhodnuto. Nebyl jsem ochoten odsoudit zbité a krvácející davy, nebyl jsem ochoten uznat, že flinta, pendrek a slzný plyn v rukou českých lidí a komunistů jsou tím lékem, který by měl být podáván rozhořčenému a uraženému národu.

Nehledal jsem kličky a únikové cesty jako ti, kteří odcházeli ze zdravotních, osobních a jiných neutrálních a smyšlených důvodů. Napsal jsem upřímné vyjádření člověka, který nemůže brát odděleně výšiny ideálů a nízkost lidského jednání. Dopis byl krátký jako má přihláška.

Končil slovy: Vystupuji z Komunistické strany Československa, protože nesouhlasím s politikou jejího současného vedení.

Po létech jsme seděli s jedním z pražských kamarádů a poslouchali tehdy již ilegálně šířené nahrávky Huťkových písniček. Probírali jsme různé zásahy do našich životů a on tehdy řekl: "Víš, co je nejsmutnější? Jednou se třeba stane, a stát se může všechno, že se spolu setkáme v ilegální buňce strany a ti lidé, kteří nám jdou dneska po krku, půjdou po nás i potom. Vždycky to byli, jsou a vždycky budou ti samí lidé."

Mrtvý brouk

Jsou zvířátka, která v bezprostředním ohrožení upadnou do strnulosti a předstírají, že jsou mrtvá. Dravec většinou útočí jen na to, co se pohybuje. Tímto jednoduchým reflexem si mohou bezbranní zachránit život.

Lidé tak často nebojují o samou existenci. A přesto je mnoho důležitých věcí, které touží obhájit, na kterých jim bytostně záleží. Mají svou profesi, své postavení, děti, kterým je třeba připravit cestu do života, malé sny, jen těžko uskutečnitelné bez souhlasu okolí, jsou vevázáni do desítek společenských mechanismů, které mohou život usnadnit nebo ztížit.

Z celé duše se přu s těmi, kteří tvrdí, že Češi jsou krotcí a snadno zmanipulovatelní. Nevěřím valně na jakékoli národní nebo rasové vlastnosti. Pokud však něco takového existuje, tedy jen jako zvláštnost vytvořená časem a drsností podnebí. Jestliže Češi v letech normalizace zmizeli na svých chatách a zahrádkách, jestliže se zabývali stavbami vlastních domů a chalup, nebyl za tím ani tolik strach, jako intuitivní vědomí, že se budoucnost odkládá do budoucnosti a že tank přece jen holou rukou nezastavíš. Pracovitost a vynalézavost předků nezmizela, pouze hledala jiná vyjádření. Potřebovala se nadechnout a obnovit logiku světa alespoň ve své ohraničené izolovanosti. Ve věcech veřejných se rozrůstalo křoví příkazů a nařízení pečlivě opatrované a násobené bobtnajícím aparátem.

A přece bylo i dost odvážných. Teď nemyslím ty, kteří nevydrželi a vykřičeli své rozhořčení, ale na tiché anonymní lidi práce. Tisíckrát museli přikývnout hlouposti, aby v každodennosti všedního úsilí směli vracet na místo věci hloupostí zpřeházené a rozrušené. Obyčejní neznámí lidé. Kolik jsem jich potkal v továrnách, knihovnách i redakcích? Kolik jich žilo vedle mne, aniž bych to vůbec tušil. Podivný stav společnosti vytváří i podivné vztahy mezi lidmi.

Samozřejmě jsem potkal i neodvážné. Takové, kteří se bez zaváhání podřizovali čemukoli, i takové, kteří trpěli svou ústupností. Měl jsem kamaráda, který se mi rozpovídal o svém strachu. Věděl, že jeho přikyvování není ničím posvěcené. Chtěl být básníkem, ale odmítl bolest pro sebe i pro své blízké. Věřil, že to lze, že je to možné psát o životě a přitom se vyhnout jeho rizikům. Už se dávno vzdal poezie, možná se mu podařilo dosáhnout i určitého postavení, ale nevěřím, že by mohl být šťastný.

Když se zvířátko cítí ohroženo a předstírá vlastní smrt, je to chvilková a účinná obrana. Když nebezpečí přejde, převrátí se zpátky na křehké nožičky, odběhne za kamínek nebo větvičku a všechno, co bylo, zapomene. Člověk se však nemůže beztrestně stavět mrtvým broukem. Nemůže bez újmy pominout výkřiky a křivdy ve svém okolí. Nemůže zůstat úplným a celým člověkem, jestliže si zakrývá oči a ucpává uši před pravdami, které ho stejně jednou dohoní.

Kamarád, o kterém jsem mluvil, byl alespoň upřímný. Potkal jsem však, a potkávám, lidi, kterým chybí i tato úlevná upřímnost, ten pokus o pokání, strach ze zatracení. Žijí v zajetí minulosti, kterou neznám a znát nechci. Ta minulost však není minulostí vzpomínek, ale zabouchnutých dveří, na které den po dni přivěšují nové a nové zámky. Je neohrožuje svědomí, neboť svědomí popírají, ale vytržení z rovnováhy, porušení dědičných závazků, popření norem, které se pokusili nahradit omluvami svého selhání. Mají všechno a vlastně nemají nic. Někdy se s neohrabanou neomaleností pokusí promluvit lidskou řečí. Aniž by vyšli ze sebe, hledají přiblížení. Ale něco pod kůží, něco instinktivního, něco, čemu by příslušel název lidská duše, před jejich pokusy zděšeně prchá. Nikomu v životě nemohli ublížit víc než sobě. Je mi jich líto a nemohu jim pomoci.

Noc u ohně

Když je člověku pětadvacet, už není tak mladý, aby ho věci překvapovaly svou novostí, ale přesto je ještě natolik mladý, že není schopen odhalit jejich vztahy a podmíněnost.

Ve svých pětadvaceti letech jsem měl mnoho přátel a známých. Mým časem procházely lásky lehké jako závan větru i lásky podobné uragánům. Zdálo se mi, že všechno, co žiji, lze uvést do souladu. Že pravidla, vztahující se na životy jiných, na můj, bezesporu jedinečný život, platit nemohou. Je to úžasný stav, kterým v letech dospělosti již nelze projít. Než se člověk přiřadí do proudu plynoucích generací, zazáří jako hvězda zvláštního významu, aby pak v postupném poznávání svého místa na zemi prošel řadou bolestných zklamání.

Rokem sedmdesátým končilo mnoho věcí, které měly kořeny v nedávné minulosti. Naposledy jsem odjížděl k připravované nahrávce Československého rozhlasu, která pak již nebyla odvysílána. Setkání se uskutečnilo v podhradí Karlštejna. Ze smíchovského nádraží jsem odjel motorovým vláčkem. Líné vagónky kodrcaly podél Berounky krajinou mírných kopců. Poslední zastávka před Karlštejnem se jmenovala Hlásná Třebáň a já ve zvuku názvu slyšel dusot zpěněných koní, spěch královského poselstva, šeptání předsunutých hlídek.

Natáčení probíhalo ve stylově upraveném sklípku místního klubu mládeže. Po horkém dni a zážitcích z prohlídky královského hradu byly klenuté vlhké stropy a sklenice vína tou nejpříjemnější kulisou k literárnímu projevu. Odříkával jsem svůj part, něco jako báseň v próze, text, který se jmenoval Jakub a Jan. Byl to několikavrstevný pokus o chválu práce, milování a života vůbec. Když jsme se loučili, nikdo z nás netušil, že to je už navždycky. Pořad byl krátce po našem natáčení zrušen. Často mne toho léta navštěvují pražští kamarádi. Chodíme bosí ulicemi Chotěboře a naše zaprášené nohy přitahují nesouhlasné pohledy sousedů.

Je mezi mými kamarády jeden, který se jako já jmenuje Petr. Píše zamyšlené a provokující verše. Podle jedné z jeho básní byl před rokem pojmenován náš pořad ve Viole: Do jízdní dráhy komet. My, pětadvacetiletí, žijeme pod touto firmou a podle Petrových slov:

Tam, kde se krabice emocí
opírají do klik
inspirováni kometami,
vstupujeme do jejich jízdních drah.

Ještě nás neoddělují závazky vlastních životů. Jsme teprve na samém počátku cesty.

Dostává se mi v tom čase do ruky kniha Hranice psychologie, kterou napsal John Mann. Přestože se mi nestává, aby kdokoli poukazoval na mé nedostatečné vzdělání, pociťuji je jako svůj dluh a to zvlášť před kamarády, kteří studují. Kniha, o které mluvím, dává mé nejistotě částečné rozhřešení. Píše se v ní: Je pozoruhodné, že nebyl objeven žádný vztah mezi tvořivostí a inteligencí, leda snad ten, že celková inteligence musí překročit úroveň slabomyslnosti, aby se mohla tvořivost projevit. K témuž poznatku se dospělo i v případě spisovatelů, průmyslových výzkumníků, fyziků a inženýrů.

Toho léta se objeví v Chotěboři i kamarád Pepík. Má dlouhé vlasy, dlouhé vousy, píše básničky a dovede mluvit o indických filosofiích. Domluvíme se s děvčaty na společném stanování u velikého rybníka nedaleko zámečku Rochňovec. Rybník je obklopen lesem a loukami. Za úzkým pásem stromů protéká řeka Doubravka. Břehy proti hrázi jsou porostlé vysokým rákosím. Obsadili jsme malou travnatou mýtinu, postavili stan a připravili ohniště. Voda rybníka si podržela sluneční teplo i po setmění a nad tmavou hladinou se povalovaly lehké chuchvalce páry. Seděli jsme u ohně a vedli krásně hloupé řeči plné sebevědomé domýšlivosti. Ze tří stran obklopoval mýtinu les, ze čtvrté se třpytila hladina rybníka ozářená plameny ohně.

Pepík mluvil o vlasaticích rozvlasatělých, což byla jedna z metafor jeho poetiky. Pomaličku se dostával k tvrzením jako že svět je zrnko rýže a jak v nás, přespalých z budoucích časů, se vzmáhá žal a klepe beznaděj. Koukal jsem vytřeštěně přes plápolající plameny. Díval jsem se na holky, které ničemu nerozuměly, a tedy se oddávaly jen nábožnému naslouchání. Znovu jsem se vracel k té vousaté obrostlé tváři a sám pro sebe si opakoval: "Bože, vždyť jsem slyšel tolik pitomostí, tak proč zrovna tahle mne tak dráždí."

Měl jsem Pepíka docela rád, ale poslouchat dál jsem už nechtěl. Řekl jsem, že přinesu nějaké dříví a odešel do lesa. Mezi stromy ležela neprůhledná tma, kterou probleskovaly plaménky hnijících pařezů. Najednou jsem si připadal jako na rozsvíceném hřbitově. Zdálo se mi, že něco ve mně umřelo. Ten smutek byl tak k neunesení, že jsem klesl do voňavého jehličí a brečel jako opuštěné a oklamané dítě. Brečel jsem nad pozlátkem spadlým z věcí hodných obdivu, nad nejistotou lásky, která vůbec nebyla nebetyčná, nad léty dohořívajícími ve studených jiskrách světélkujících pařezů. Brečel jsem dlouho, nebyl jsem k utišení a noc byla k mé bolesti nevšímavá.

Nakonec jsem přece jen otřel oči a vrátil se k ohni. V lese, za mými zády, zůstala odhozená křídla kouzelných a bláznivých let dospívání.

Stín srdce

Člověk se stane skutečně dospělým až tehdy, kdy je ze svých plánů a iluzí vyrušen vytrvalým dětským křikem.

Když mi žena řekla, že čekáme dítě, když se jí počalo bříško zaoblovat a tvarem připomínat zralý meloun, byl jsem rád, aniž bych věděl, co to obnáší. Pamatuji ten čas očekávání, na druhý den připadaly mé narozeniny. K porodu bylo blízko, a tak jsem ženě řekl, ať mi dítě dá jako dárek. V podniku jsme odstraňovali havárii v energetickém kanále. Domů jsem přišel až v noci. Měl jsem vlasy a oblečení nasáklé drobnými štiplavými jehličkami skelné vaty, oči mne pálily po celodenním sváření a chtělo se mi spát. Nevyšlo to. Asi za hodinu jsme volali sanitku a brzy k ránu se nám narodila dcera. Byl to jeden z mála případů, kdy žena splnila mé přání bez jediné otázky.

Děti používají pláč i smích jako první pokus o dorozumění. Nejdřív si myslíte, že dítě něco bolí, ale kde, ono se jen hlásí k lidskému společenství. Chce být obklopeno pohybem, barvami a lidskou řečí. Jeho první slovní pokusy jsou kouzelná zaklínadla. Stojíme v obdivu nad postýlkou a opakujeme po dítěti agů, agů aniž bychom tušili, že čarovné seskupení písmen potvrzuje a podpírá řád vesmíru.

Dětský mozek je vůbec něco úžasného. Nepochopitelným způsobem zachycuje naše nálady, naši radost nebo bolest. Ví o věcech, které si jenom myslíme, zná události přicházející bez ohlášení. Když byly dceři asi tři roky, stalo se, že k našim chotěbořským známým přijela neočekávaná návštěva. Bylo to v létě a do jejich bytu se krátce předtím nastěhovali jejich rodiče, kteří zde trávili dovolenou. Pro návštěvu nebyl čas ani místo. Rozhodli, aniž bychom byli domluveni, že návštěvu odvedou k nám. Dcera seděla v koutku mezi hračkami, najednou se zvedla, přišla k našemu stolu a povídá: "Budeme tu mít Německo."

Nejdříve jsme mysleli, že špatně rozumíme, když ale větu několikrát opakovala, zeptali jsme se, kde k takovému slovu přišla. Než nám stačila odpovědět, ozvaly se rány na okno a před domem stála naše známá s mladými manželi a malou holčičkou. Řekla, že k nim neohlášeně přijeli Němci, a jestli bychom byli tak hodní… Jejím prostřednictvím jsme hosty pozvali dál. Oni neuměli slovo česky, my slovo německy, a tak to u nás příští čtyři dny vypadalo jako v mezinárodním táboře.

Takových záblesků nepochopitelného vědomí bylo víc. Mnohé prošlo v uspěchaných dnech bez povšimnutí a teprve dodatečně nás udivilo, jak často děti vědí víc než my, dospělí. Dětské vědomí si také velmi brzy vytváří symboly dobra a zla. Slova jsou ještě neuměle žvatlavá, ale jejich obsah už hodnotí a pojmenovává. Jeden večer jsem vešel s naším dítětem do tehdy prázdné místnosti v podkroví. Měl jsem plné ruce, a tak jsme několik okamžiků zůstali ve tmě. Neviděl jsem, kde stojí. Slyšel jsem jen křik: "Bazič. Je tady Bazič." Stiskl jsem vypínač a pohlédl do dětské tváře. "Co kde vidíš? Řekni," zeptal jsem se. "Už není. Bazič už není," odpovědělo dítě. Z očí se mu pomalu vytrácel strach a jen malá ručička ukazovala k otevřeným dveřím, kterými nahlížel do místnosti pruh stínu.

I my, dospělí, jsme se báli. I když náš strach byl jiný a naštěstí mnohdy vyvolaný jen omylem. Život dítěte je křehký a nebezpečí je mnoho. Přestože nás potkaly i drastičtější náhody, budu vyprávět jen o jedné. O chybném snímku, který v naší rodině způsobil předčasnou vánoční nadílku.

Začátkem prosince jsme byli všichni postupně předvolání na povinné rentgenové snímkování. Naše druhé dítě, syn David, dával dohromady první svá slova a byl jako většina dětí příšerně neposedný. Asi týden po prvním snímkování přišla pozvánka s upozorněním, že se jeho první snímek nepodařil. Na plicním oddělení byl v tom čase léta přesluhující lékař - důchodce. Pořídil ještě jeden snímek a potom oznámil rozrušené manželce, že je to zvláštní, jak je ten chlapec živý, ale že má na plicích tak velký stín, že nevidí jinou možnost, než se pokusit o co nejrychlejší přijetí do plicního sanatoria v Šumperku. Byl to velmi starý pán, ten doktor. Byl zvyklý myslet nahlas, a tak mezi řečí utrousil, že s tak velkým nálezem se ještě u dítěte nesetkal. Nemohli jsme dělat nic než věřit, že ta díra v plicích je ještě léčitelná. Umístěnku jsme dostali během týdne. Narychlo jsem strojil stromeček a manželka připravovala dárky, které byly většinou vybavením na cestu. Na dotaz po délce léčebného pobytu nám řekli: "Nejméně půl roku, rok i déle."

Návštěvy v sanatoriu byly pro všechny ve stejném termínu, ve dvouměsíčních intervalech. První naše návštěva připadla na začátek ledna. Půl roku před tím jsme si pořídili starého, rozhrkaného Moskviče. Protože na Šumperk bylo špatné spojení, rozhodli jsme, že pojedeme autem.

Už od Chotěboře nás provázela vánice. Před Moravskou Třebovou jsem odbočil z hlavní silnice, která zvolna zarůstala sněhovými jazyky, na silnici, která se mi zdála lepší a navíc ještě zkracovala naši cestu. Vjel jsem po ní mezi kopce Orlických hor a s čím dál větší nervozitou sledoval zužující se pruh vozovky. Po stranách čněly téměř dvoumetrové bariéry odhrnutého sněhu. Jako zázrakem proti nám z druhé strany nevyjel žádný druhý odvážlivec. Když jsme asi po patnácti kilometrech vyklouzli z bílého koridoru, ulehčeně jsem vydechl. Byli jsem opět na hlavní silnici a co víc, byli jsme dokonce na okraji Zábřehu na Moravě. V tu chvíli, kdy jsem si ulehčeně oddechl, se však auto zastavilo. Věděl jsem houbec, jaké technické zázraky probíhají pod plechem kapoty. Za dvě hodiny začínala návštěva a hledat někoho, kdo by nám poradil, na to už nebyl čas. Zatlačili jsme auto na parkoviště vedle zdravotního střediska a posledních pár kilometrů pokračovali autobusem. Šumperkem jsme téměř proběhli. Na samém okraji města, v krásně udržovaném parku, stály jednotlivé budovy sanatoria. Objevili jsme správný dům, objevili jsme pokoj i našeho syna. Seděl bledý, místy pokrytý vyrážkou, v dětské postýlce. Chvíli se tvářil, že nás nezná. V dětské hlavičce seděl pocit křivdy, že jsme ho opustili. Po malé chvíli nás odvolala doktorka do své ordinace. Tvářila se velmi rozpačitě a s mnoha omluvami nám oznámila, že již nestačila napsat, že jsme přijeli zbytečně, že by náš syn mohl být od hodiny propuštěn domů. Bohužel se na pokoji vyskytly plané neštovice, a tak nezbývá než počkat, až skončí karanténa. Poté nám sdělila, že okamžitě po přijetí byl znovu rentgenován a vyšetřen. Jediné pravděpodobné vysvětlení chotěbořského snímku, jak se ona domnívá je, že se chlapec pohnul tak nešťastně, že mu do snímku zasáhl stín srdce. Ještě chvíli mluvila, ale my ji už nevnímali. Stejně jsme nedokázali posoudit, co je a co není možné. Odešli jsme zpátky na pokoj a má žena zbytek návštěvy probrečela.

Pak jsme se vraceli zpátky. V Zábřehu nás čekalo omrzlé nepojízdné auto. Teď již na čase nezáleželo. Zkusil jsem ho rozpohybovat. Všechny mé pokusy byly marné. Ulice v tom nevlídném dni zely prázdnotou. Byla neděle odpoledne. Jediný člověk, který se objevil, vyšel ze dveří zdravotního střediska s nápisem Lékařská pohotovost. Požádal jsem ho o radu nebo pomoc. Řekl mi, ať nastartuji. Otočil jsem klíčkem. Motor se několikrát protočil. Ještě jednou jsem sešlápl spojku a otočil klíčkem a opět marně. Řekl jen: "Buď je to cívka nebo tryska." A potom ještě dodal: "Nezlobte se, ale před chvíli jsem dostal injekci a musím být doma dříve než začne působit. Sám vám nepomůžu, ale o ulici vedle mám kamaráda, k tomu bych vás ještě stačil odvést." Odtlačili jsme auto o ulici vedle. Za hodinu jsme opouštěli Zábřeh a bez problému dojeli do Chotěboře.

Připadal jsem si ten den jako Plaváček, kterému jedna ze sudiček přiřkla, aby do mnoha nebezpečenství přišel, a druhá všechno zrušila slovy, aby ze všech šťastně vyvázl. Asi za týden jsme přivezli Davida domů. Ještě nějaký čas vzdychal po vánočních dárcích, které když už se dostaly do prostor sanatoria, musely v nich i zůstat. Čas ale odklízel smutné vzpomínky a připravoval nová příjemná i nepříjemná překvapení.

Novoročenka

Do šedivého patrového domku za budovou Lidové školy umění se nastěhoval malíř. Jmenoval se Miloš, ale protože při každé příležitosti propagoval jednoho ze svých předků, malíře a básníka Františka, nikdo ho neoslovoval jinak než Franto.

Na ateliér ve dvoře se pamatuji málo. Po krátkém čase byl přestěhován do rohového domu s věžičkou, který stojí na křižovatce u sochy Ignáta Herrmanna. V těch letech společenského útlumu jsem psal málo. V mé domácnosti byly malé děti a publikovat nebylo kde. O dříve dokončené texty nebyl zájem. V novinové poezii stála na prvním místě politická agitka, kluby vzniklé kolem roku šedesát osm přestaly existovat. Scházeli jsme se v ateliéru více pro pocit blízkosti umění než pro uměleckou práci. Ateliéry mají svou neopakovatelnou atmosféru. V mlčenlivé vůni barev a systematickém nepořádku leží zárodky příštích obrazů, mezi pohozenými štětci a uhly vykukuje budoucnost. Za okny může hvízdat vítr a poletovat sníh, z prázdných ulic křičet opuštěnost a samota, ale na vypnutém plátně kvetou stromy a zpívají ptáci.

Franta ale byl člověk, který už samou podstatou svého uvažování přitahoval maléry. Jenom z jeho řidičských zážitků by mohla být zvláštní kapitola. Obdivuhodné bylo, že jeho bezelstným vývodům nedokázali odolat ani hlídky silniční kontroly.

Vždyť komu by prošlo překročení rychlosti tam, kde rozjížděl svého trabanta proti svahu s tvrzením, že mu auto špatně táhne a že by bez pořádného rozjezdu nezdolal kopec. Kdo by sám na sebe přivolal hlídku v místě zákazu zastavení a řekl, že ví, že se tam nesmí stát, a proto je prosí, aby mu auto pohlídali. To nebyla drzost, ale způsob uvažování doložený andělským pohledem a záplavou slov tak nelogicky logických, že každý nakonec rezignoval.

Franta připravoval výstavu svých žáků a požádal mne, abych přednesl básničku na jejím zahájení. V Chotěboři se v té době zabývala organizací kultury osvětová beseda, do jejíhož čela krátce před zmíněnou výstavou nastoupila paní, která léta předtím pracovala v uhelných skladech. Schylovalo se k zahájení a já vstoupil do sálu, kde byly rozmístěny dětské kresby. Uhlířka, tak jsme jí tenkrát říkali, mě spatřila a okamžitě prohlásila, ať opustím výstavní síň. Své rozhodnutí zdůvodnila tím, že nemám bílou košili. Byl jsem oblečen slušně a střízlivě, ale poslechl jsem ji. V rychlosti jsem odběhl domů, oblékl bílou košili, černý oblek a stejně rychle se vrátil zpátky. Věděl jsem, že košile je pouhou záminkou, ale nechtěl jsem nikomu dopřát ani nesmyslné záminky. Výstavu místo mne i tak uvedl Vláďa Kříž, o kterém se zmíním později.

V tom roce měl Franta další skvělý nápad. Rozhodl se, že uděláme společnou novorečenku. Sebral jsem asi osm krátkých básniček, odnesl mu je a výběr ponechal na něm. Uběhlo asi čtvrt roku, ke konci prosince jsem obdržel část slíbených výtisků. Na novorečence byla kresba hodin, jejichž ručičky ukazují ke dvanácté a na vedlejším listě básnička, kterou vybral. Byla to milostná básnička a uvedu ji celou, protože její text byl svým způsobem důležitý pro vývoj pozdějších událostí. Na novoročenku se příliš nehodila. Tehdy jsem mu ji dal spíše z hrdosti na to, jak hladké a poklidné plynutí slov dokážu přivést na svět. Básnička se jmenovala Smutek a zněla takto:

Nic z toho co se mělo stát
se nestalo
Jen vítr trochu zkameněl
a moře zbělalo
a v ústech mrtvá řeč
se tiše zvrátila
a tvoje láska lásko má
se ztratila
Ani proud řeky téci nepřestal
i všechny potoky
si klidně tekly dál
Jen vítr podzimní
zněl písní pomalou
Nic z toho co se mělo stát
se nestalo

Já rozdal své výtisky malé obci svých přátel a Franta rozeslal novoročenku nejen přátelům, ale i veřejným institucím.

Hned po Novém roce se rozpoutala bouře. Tehdejší předseda chotěbořského národního výboru při pročítaní denní pošty dostal do rukou i naše dílo. Tu scénu z předsedovy kanceláře znám samozřejmě jen z vyprávění. Podíval se na obrázek, začetl se do veršů, potom zbrunátněl, uhodil pěstí do stolu a zakřičel: "Drzost, provokace. Co to má znamenat, že se nic nestalo??? Všechny volební programy byly splněny. Ale tohle vám už neprojde." Potom zvedl telefon a vytočil číslo krajského oddělení státní bezpečnosti.

Ozvěny probíhajícího vyšetřování ke mně doléhaly jen zprostředkovaně. Je zajímavé, že ač je každý žádán, aby pomlčel o obsahu výslechu, přesto se dříve či později všechno stává věcí veřejnou, zbavenou veškerých tajemství.

Já sám ve věci novoročenky předvolán nebyl. Básnička, která tak pobouřila tehdejšího předsedu, byla naštěstí před lety v časopise Naše rodina a tudíž se nejednalo o žádný ilegální text.

Když všechno skončilo, přišel za mnou František a s tím bezelstným, andělským pohledem svých věčně dětských očí mi řekl: "Kde to žijeme. Proboha mi pověz, kde to žijeme?"

Čestný konzul

Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl hlavou prorazit zeď. Pokud mi někde dali najevo, že jsem nepřijatelný, ať už si obléknu jakou chci košili, nestálo mi za to rozfoukávat ohýnek nenávisti nebo strachu zbytečnou a neúčinnou obhajobou. Byl jsem mimo Chotěboř neznámý člověk. Jestliže si u mého jména místní funkcionáři namalovali černou tečku, o pár desítek kilometrů jinde o tom nikdo nevěděl a také to nikoho nezajímalo. Nebyla to jistě jen moje zkušenost. Stejným způsobem se znelíbily desítky jiných autorů v jiných městech. Nejlépe tuto situaci charakterizuje výrok jednoho z čelných představitelů tehdejší kultury, který o několik let později, kdy už byla situace přece jen mírnější, řekl v besedě s mladými autory: "Považuji za nedemokratické, jestliže si stěžujete na potíže, které máte v místě svého bydliště. To byste si přáli, aby bylo centrálně přikázáno okresním tajemníkům, aby se nechovali podle svého přesvědčení? Kde by potom byla jejich svoboda? Já osobně jejich diferencované postoje považuji za nejlepší důkaz demokracie."

A tak se stalo, že výstavy v Chotěboři uváděl Vláďa Kříž z Jihlavy a naopak já, Chotěbořák, spolupracoval s jihlavským kulturním střediskem, pod jehož záštitou vyšly v těch letech dva sborníky veršů a povídek. Když mluvím o spolupráci s kulturním střediskem je to poněkud nepřesné. Znal jsem spíše autory než funkcionáře. Po výměně několika dopisů jsem si domluvil schůzku s jedním ze členů jihlavské party. Jezdil jsem potom do Jihlavy několik příštích let, a tak mohu převyprávět dobrodružné zážitky již zmíněného Vládi Kříže.

V předcházející kapitole jsem se zmínil, že malíř Franta byl osobou přivolávající maléry. Vláďa Kříž mohl být jeho dvojníkem, ovšem on ty maléry dokázal navíc patřičně pocukrovat. Dohromady s Frantou tvořili dvojici, která dokázala přivést k zoufalství a předinfarktovým stavům kteréhokoliv kulturního pracovníka. Vláďa v té době krátký čas v kultuře pracoval. Jeho zájmy byly rozsáhlé. Prostřednictvím americké společnosti NASA měl zajištěno pořadí pro koupi letenky na Měsíc, dopisoval si s desítkami lidí doma i v emigraci, v nakladatelství Mladá fronta vydal nepříliš zdařilou knížku historických novel. Ač si vydělával málo, pokaždé dokázal uspořit na cestu do zahraničí. Z cest se vracel obtížen fotografickou dokumentací. Vláďa na velbloudu, Vláďa před jurtou, Vláďa v kroji mongolského pastevce. Politika pro něj byla něčím šedivým a nezajímavým. O zaměstnanecké místo v kultuře přišel takto:

Při jedné ze svých návštěv Prahy zašel na americký konzulát a na adresu jihlavského kulturního střediska nechal poslat bedny propagačních filmů o Spojených státech. Nikdo mu nebyl schopen vysvětlit, že jeho počínání není snahou o poznání jiného národa, ale prachobyčejnou odsouzeníhodnou ideologickou diverzi. Filmy se vrátily tam, kam patřily a z Vládi se nakrátko stal recepční jihlavského hotelu Beseda. Ani v tomto místě dlouho nevydržel. Při jedné z mých návštěv Jihlavy mi přišel otevřít v nádražácké čepici a oznámil, že se stal vlakovým stevardem. Nevím, jak mu práce vyhovovala, ale vím, že pro něho měla jednu neocenitelnou přednost. Ve volném čase mohl na režijní jízdenku cestovat po celé republice a jednou za rok i do zahraničí.

Někdy v tom čase, kdy nastoupil u dráhy, se objevil v humoristickém časopise Dikobraz krátký článek, který v překladu přetiskoval inzerát z anglických novin. Redaktoři Dikobrazu v inzerátu viděli dobrý fór a také ho tak komentovali. Vláďa jej za fór nevzal. Inzerát měl přibližně takovýto obsah: Jeden z australských farmářů zjistil, že mu ústava vytvořená v dávné minulosti umožňuje prohlásit své pozemky za samostatný stát. Jmenoval tedy sám sebe knížetem, překonal napjaté období, ve kterém se australský parlament snažil tento stav zrušit, a teď, v čase, kdy bylo jeho knížectví uznáno, se obracel na světovou veřejnost s takovouto prosbou: "Vzhledem k tomu, že naše knížectví je sice rozlohou veliké, ale počet obyvatel nepřesáhl sto lidí (zaměstnanců farmy), hledáme dobrovolné, neplacené zástupce našeho státu ve všech zemích světa." Na konci inzerátu byla adresa knížectví a název nového státu.

Vláďa okamžitě sedl a na uvedenou adresu napsal. Po nějakém čase do jeho jihlavského bytu dorazila obálka s dekretem, kterým byl jmenován čestným konzulem knížectví. Spolu s pověřovacími listinami přišel i doprovodný dopis Jeho Výsosti knížete, který sliboval, že pokud bude spokojen se službami svého československého zástupce, bude od něj, knížete, po čase jmenován lordem.

Vláďa si okamžitě zhotovil firemní tabuli, na které stálo:

Zastupitelský úřad knížectví HUTT RIVER
Čestný konzul Vladimír Kříž


Úřední den a hodiny

Poté se vypravil do Prahy, navštívil budovu ministerstva zahraničí a dožadoval se přijetí u tehdejšího ministra s tím, že se přichází dát zaregistrovat jako člen diplomatického sboru. V diplomatickém sboru zaregistrován nebyl, ceduli musel přemístit z domu do chodby, ale pověřovací listiny mu zůstaly. Že to nejsou jen bezcenné papíry, se přesvědčil při své návštěvě Jugoslávie, odkud si díky těmto dokumentům odskočil na dvoudenní prohlídku italského pobřeží. Samozřejmě, že vše nezůstalo bez patřičné odezvy příslušných orgánů. Konečně popisuji jen pouhý zlomek skutečností, které odpovědné úředníky přiváděly k pocitu, že se nacházejí v převráceném fantasmagorickém světě. Vláďa si navzdory tvrzení, že to tak nejde, žil podle svého rozumu a podle svých snů. Když mu potom přicházeli do bytu prohlížet korespondenci, a když mu odebrali cestovní pas, vyzvedl si na poslední platný československý dokument, na občanský průkaz, výjezdní doložku k cestě do Maďarska. Za dva tisíce si koupil ojetý auťák, složil řidičské zkoušky a vypravil se na cestu.

Hned za československou hranicí otočil ten hrůzu vzbuzující vůz směrem k rakouskému přechodu, maďarským celníkům vrazil do rukou své pověřovací listiny, a aniž by čekal na jejich vrácení, přejel na druhou stranu.

Další osudy čestného konzula Vladimíra Kříže neznám. Vím jen, že začínal jako hotelový poslíček v jednom z amerických hotelů kdesi ve Státech. Jen jednou do roka se objeví v mé poštovní schránce obálka s novoročenkou a básničkami z nových cest světem.

Hlinecký betlém

V blízkém Hlinsku jsem poznal básníka Stanislava Zedníčka. Přestěhoval se krátce před naším seznámením z Prahy, kde poslední léta před odchodem do důchodu působil jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel. Přestože nás oddělovala propast času, stal se jedinou ze starších osob, u které jsem bez nepatřičných pocitů přešel snad již při druhém setkání na tykání. Standa mne přesvědčil vysvětlením zcela odpovídajícím jeho osobě. Ze žertu se prohlásil za feudála. A feudálové si tykali, dle jeho slov, stejně tak se svými generály jako s posledním dřevorubcem. Označil to za krásný a neprávem zapomenutý zvyk a u toho zůstalo.

S divadlem SONDY jsem nastudoval pořad jeho poezie, a byla to snad naše nejtvrdší práce. Standovy verše se nevyznačovaly snadno plynoucí řečí. Jen málokdy v nich zajiskřil úsměv, a pokud se to i stalo, pokaždé zůstaly v jejich tváři hluboké a bolestné brázdy vrásek smíchu. Vrásky smíchu je i titul Standovy dodnes neotištěné sbírky.

Život Standy Zedníčka, přes naše častá setkání, pro mne zůstal jen vzájemně nespojenými políčky namátkou vyprávěných vzpomínek. Dětství v Hlinsku, několik příhod z církevní školy, učitelská léta, přátelství s partyzánským velitelem působícím v okolí Hlinska, několik epizod ze společnosti jeho známějších druhů, krátké, několik dní trvající manželství, které uzavíral před oddávajícím Jakubem Demlem a kde mu byl za svědka František Halas. V padesátých letech vězení, práce pomocného dělníka v tiskárně, roky v zoologické zahradě, kde pracoval jako krmič zvěře a poslední stanice - Československý spisovatel.

Standa, opevněn hradbami stěn svého bytu, byl plný velkolepých plánů. Plachý začínal být, až když je měl uskutečnit. Na večer své poezie toužil pozvat Viléma Závadu. Dopis mu nenapsal a tvrdil, že je to příliš delikátní záležitost, o které s ním musí promluvit osobně.

Odjeli jsme tedy do Prahy. Vilém Závada doma nebyl. Sousedé nám řekli, že je na delší čas mimo Prahu. Další schůzku jsme měli na druhém konci města s Oldřichem Vyhlídalem. Sešli jsme se asi kolem druhé hodiny odpolední v jedné ze strašnických pivnic. Byl jsem zpočátku velmi tichý a do jejich hovoru nezasahoval. Respektoval jsem jejich přátelství. Vyhlídal předříkával své rukopisné básně z připravované sbírky Vodopád a obsluhující personál nám na papírové tácky připisoval čárku za čárkou. Protože se však Standa stále nezmiňoval o chystaném večeru, osmělil jsem se přečíst jako vizitku a současně pozvání jeho báseň Půst světla a slepoty začínající takto: Příteli co s námi? / Co s námi / v tomto světě neklidu a lži / v tomto světě lenosti a přetvářky /. Vyhlídal báseň pozorně vyslechl, pochválil ji, ale účast na vystoupení přislíbit nemohl. Byl již v tom čase ve špatném zdravotním stavu. V deset hodin večer nás účtující číšník vybavil na cestu poslední lahví vína a my směle vykročili do ulic noční Prahy.

V Hlinsku jsem prostřednictvím Standy poznal několik dalších zajímavých lidí.Bylo zde soukromé muzeum Standova známého, které v tom čase opatrovali již dědici původního sběratele. Obrazy, grafika, sklo, kovářské výrobky a nepředstavitelné množství starých vyřezávaných křížů. Při návštěvě došlo i ke společné podpisové akci na záchranu hlineckého Betléma. Hlinecký Betlém je část původního osídlení, skládající se převážně z dřevěných malých chaloupek, ležících v bezprostřední blízkosti městského centra. Televize nedlouho předtím odvysílala seriál o předsedovi MNV, který jako pohádkový dědeček dokázal odstranit všechny problémy. Jedním z jeho největších činů bylo vybourání městského centra, které dal zastavět paneláky. Příklady někdy táhnou. V případě zmíněného seriálu táhly dokonale. Kdo by se konečně nechtěl cítit jako hrdina televizní obrazovky. Náš dopis jistě nerozhodl, ale byl alespoň jednou z kapiček proudu, který podpořil úsilí ochranářů.

V Hlinsku těch let působil i mladý farář Československé církve husitské Ervín Kukuczka. Já mu vozil svůj sešítek SOND a on mi dával oplátkou sešit podobných textů, který se jmenoval LOUČ. Zde jsem poznal i jednu z postav Hrabalovy knihy Něžný barbar Egona Bondyho, jehož literární ohňostroj stále ještě čekal na oficiální vydání. Hlinsko bylo vždycky městem malířů, a tak jsme navštívili nejeden ateliér a shlédli zde vznikající amatérská i profesionální díla. Nejbližší osudem i založením mi byl Standův současník Vojta Kyncl. Bylo zde samozřejmě plno dalších zajímavých a milých lidí. Paní Entnerová, vedoucí místní prodejny knih, která mi dovolila procházet mezi regály skladu a hledat zapomenuté poklady, mladý, nadšením planoucí zaměstnanec městské knihovny a jiní a jiní.

Hlinecký Betlém mi vnukl představu pastýřů spěchajících každý po svém způsobu se poklonit novému životu. Jako postavy Betléma. S jinými dary, s jiným nákladem snů a soukromých starostí. Věřil jsem a věřím, že každý z nás dojde, že cestou odhodí všechny cetky zdánlivě drahocenných věcí a odevzdá životu, co mu patří, co je životu nejvlastnější.

I dnes, po letech, přicházívám do Standova hlineckého bytu, který se rok po roku zaplňuje věcmi v úporném úsilí vytlačit jimi samotu. Prohlížím krvavé cáry slov před lety položené na žloutnoucí papír a skláním se před spravedlností času, který čeká, trpělivě čeká, až se v něm nalezneme, až se s ním ztotožníme.

Požár

Vystřídal jsem řadu zaměstnání. Prošel jsem chemickými provozy, strojírenským podnikem, malými i velkými stavbami, jedním okem jsem nahlédl i do hornického prostředí v Karviné.

Potkal jsem řadu lidí, před kterými bych kdykoliv smekl a uklonil se. Je to zvláštní, ale téměř nikdy to nebyli ti, kteří se objevovali na tabulích hrdinů práce, na tabulích cti nebo za řečnickými pultíky slavnostních schůzí. Asi se pro samu práci a profesionální zaujetí v jejich duších nenašlo místo pro pochvalu, která jim nepřipadala dostatečně přesvědčivá. Vždyť mistr jakéhokoliv oboru touží být především uznán mistrem, kterého si váží. Myslím, že to je zásada stojící nad profesemi. Nebude tak veliký rozdíl mezi umělcem, který je hoden toho slova, mezi vědcem objevujícím nové světy a řemeslníkem překračujícím hranice běžného lidského umu. Každá špičková činnost předpokládá lásku a zaujetí. A láska se zaujetím procházejí nevšímavě kolem jakékoliv pochvaly, která není podložená skutečným pochopením.

Na podzim roku sedmdesát šest jsem nastoupil do zámečnické provozovny budoucího podniku služeb. Nastoupil jsem jako dělník údržbář. Již v té době se zvolna upouštělo od drobných prací. Zámečnická dílna, ale i jiné provozovny se převáděly na velkovýrobu a kooperaci s místními závody. Nezdůvodněně začaly růst rozdíly ve mzdách. Dělník, který se dostal k jednoduché a nenáročné úkolové práci zvládnutelné za polovinu pracovní doby, byl výrazně zvýhodněn proti druhým. Řemeslník, jehož činnost byla náročnější na přemýšlení, zručnost i fyzické vypětí, byl placen hůř, než kdyby opakoval jednoduché stereotypní úkony. Nesouhlasil jsem, ani ne tak pro nespravedlnost finanční jako pro mizející zájem o kvalifikovanou práci. Do zpola dřevěné budovy dílny, která kdysi bývala pilou, se nastěhovaly svářecí stroje, autogenní lahve, desítky plechovic laku, ředidel a benzinu. Protestovali jsme, ale narůstající plán zisku byl přednější.

V čase, kdy se tento podnikový zlatý důl již pohyboval daleko za hranicí únosného rizika, jsem byl jmenován vedoucím provozovny. Znal jsem nebezpečí, která se zde nashromáždila. Stěhoval jsem všechno hořlavé mimo dílnu. Použitelného prostoru však bylo málo. Žádal jsem o přemístění poslední z pracovních operací, při které se hotové výrobky máčely ve vaně s lakem do jiných, vzdálenějších míst. Čas však byl rychlejší než já.

Koncem dubna, snad po zalétnutí jiskry mezi krápníky schnoucího laku, se přístavek před provozovnou rozhořel. Přijela hasičská cisterna, která právě v ten den prováděla v ulicích města předmájový úklid. Z hubice vyšplíchlo několik kbelíčků vody a to bylo všechno. Než se podařilo dovézt a natáhnout hadice ke vzdálenému hydrantu, byla střecha v plamenech. Hustými oblaky dusivého dýmu jsme vynášeli plynové lahve a všechno cennější, co šlo odnést z bezprostřední blízkosti ohně. Vylezl jsem na část střechy, která byla pevná. Hadic a stříkaček v tu chvíli již bylo dost. Pomáhal jsem tedy hasit. Ze střechy mne odvolali až vyšetřovatelé, kteří přijeli k ohni krátce po hasičském sboru. Začalo obsáhlé vypisování protokolů. První dny jsem téměř nebyl doma. Ráno práce, odpoledne výslechy a v noci střídavě hlídky na spáleništi, které i po uhašení neustále doutnalo.

Podnik se snažil ze vzniklé situace vyváznout co nejlépe. Na vině jsme měli být my, kteří jsme na zavedené výrobě pracovali. Vyšetřování bylo asi po třech měsících uzavřeno výrokem, že podnik překročil tolik bezpečnostních předpisů, že je v podstatě nezjistitelné a nemožné určit konkrétního viníka. Protože budova zničená požárem neměla téměř žádnou účetní hodnotu, byla vyčíslená škoda malá. Vyšetřovatel předal své výsledky našemu ředitelství s doporučením, ať samo rozhodne o nápravě a postihu jednotlivých zaměstnanců. Proti pokusu podniku zprostit se odpovědnosti potrestáním nás, kteří jsme na rizikové výrobě pracovali, jsme podali odvolání u okresního soudu. Spor jsme vyhráli. Bylo to poprvé, kdy jsem byl aktivním účastníkem soudního řízení a současně obhájcem svým i svých spoludělníků.

Zmíněnou při jsme vyhráli, nicméně naše dílna byla nadále spáleništěm, kde se dalo jen s obtížemi pokračovat v práci. Měl jsem sto chutí zmizet. Necítil jsem se zodpovědný za to, co se stalo. Ale odejít a nechat za sebou trosky? První, co jsem musel udělat, bylo snížení počtu zaměstnanců na polovinu původního stavu. A potom, den po dni, měsíc po měsíci, rok po roce, tak, jak se objevovaly finanční prostředky, pomalu vracet práci střechu nad hlavou, nový prostor, nový smysl. Vydržel jsem na té barikádě deset let a byla to léta nesnadná a naplněná napětím. Veřejné proklamace o potřebnosti služeb byly znehodnocovány narůstajícím aparátem, čím dál obsáhlejší administrativou, krupobitím protichůdných příkazů a nařízení. Jakékoliv reformní a vylepšovací snahy končily u pouhé výměny razítek a firemních štítů.

Byl jsem požárem poučen, jak je nesmyslné hrát ruletu o zisk, jak před faktem skutečného výsledku blednou sebehonosnější prohlášení, jak se papírové požadavky vzdálily realitě a potřebám jak dílny, tak zákazníků. Těm, kteří rozhodovali o dalších perspektivách, zřejmě nikdy nic nevyhořelo nebo si svá spáleniště nebyli ochotni přiznat. Vydržel jsem deset let a odešel až tehdy, když všechny mnou dobrovolně přijaté dluhy byly splaceny. V narůstajícím chaosu, který byl zcela nad mou kompetenci, jsem cítil doutnání dalších požárů a dalších spálenišť, za které jsem nechtěl být spoluzodpovědný.

Zahrada

V těch letech se mi podařilo získat pozemek. Je to oplocená močálovitá louka, jejímž středem protéká zarostlý potok. Půl dne tedy zápasím o ekonomickou rovnováhu dílny, abych se v odpoledních hodinách proměnil v malého kluka hrajícího si v potůčku. Kopu odvodňovací strouhy, sbírám kameny a hloubím sběrný rybníček. Už v prvním létě, kdy mým jediným ziskem jsou hromady bláta, v představách vylepšuji rozvržení všeho krásného, co se má objevit až po měsících a rocích práce.

Voda naplňující prohlubeň je průzračně čistá. Trvá dlouho než vytvoří vlastní svět mikroorganismů a řas, které zatáhnou oponu nad blátivým dnem. Zatímco se hrabu v zemi, ploty dál obrůstají kopřivovým pralesem a louka je plná kyselých šťovíků i ostré rákosovité trávy.

Zahrada je malý model světa. Kolik zkušeností dokáže předat. Každé stéblo je zázrakem architektury, každý list je výzvou neohrabaným lidským stavbám. Třebaže nahlas říkám plevel, potichu srdcem vím, že slovo plevel je pouze omylem rozumu a neznalosti. Nepřicházím do tohoto cípku země, abych ji převrátil, vykuchal a vyplel. Nelikviduji rozmanitost. Chci rozumět, určit hranice. Tomu, co vyháním ze záhonů, ponechávám prostor na březích potoka a v odlehlých koutech. V každém lístečku je lék nebo jed. Samotná jména seřazená v herbáři paměti zní melodií nenapsaných či dávno zapomenutých básní. Blatouch, pryskyřník, řeřišnice, rozrazil, ocún, rdesno anebo něžnější kopretina, pomněnka, pampeliška, kohoutek luční, jitrocel. Jak bych mohl bojovat proti takovému množství krásy.

Zahrada je i školou vytrvalosti. Stačí ji chvíli ponechat vlastnímu osudu a boj silnějšího se slabším vymaže řád, který jsem do ní vložil. A kdo jsem vůbec já, který svými slabými pažemi a nedostatečností rozumu chce stanovit a pozměňovat přirozená měřítka?

V tom spěchajícím čase jsou chvíle, kdy zastavím a jenom se dívám. Žasnu nad silou zdánlivé slabosti, nad vyšlapanou cestičkou, po které národ mravenců spěchá za neviditelným cílem. Tam, kde mé těžké boty pouze ohýbají trsy trávy, jejich lehké nožky vydupaly pás země bez jediného kořínku. Před mravenčí silnicí chápu, že každý pyšný a neuvážený čin nese zánik již ve svém rozhodnutí.

Pod pláštěnkou trávy objevuji kolonie brouků, mušek, larev, nakladených vajíček. Velikou neznámou zemi drobných živočichů, v jejichž trvání jsou zakódovány vztahy a podmínky života. Ten plošný pohled je však jen jedním z rozměrů. Stejná tlačenice je pod zemí, ve vzduchu i v mírně rozčeřených vodách.

Jsem účasten bolestného křiku žab, rybího vyjeknutí, varovného sykotu hada i pištivého myšího strachu. Pozoruji ptačí nálet demonstrující nesouhlas, krákoravé hejno útočící na kočku, která se bezmocně krčí před mládětem vypadlým z ptačího hnízda.

Dívám se kolem sebe a přitom zvolna a vytrvale proměňuji bahnitý kus země v zahradu snů. S každým metrem vytrženým z náhodnosti se mění i něco v mém vědomí. Jako by v každé stopě byla dvojdomost jejího trvání. Dělím potok do dvou ramen a o několik metrů dál jej znovu spojuji ve společné koryto. Ostrůvek, který vznikne, je symbolem svobody, republikou ohraničenou šeptáním vody a tichým zpěvem.

Nikdy se necítím právoplatným vlastníkem toho, co je v mém držení. Bez zloby a bez lítosti odstraňuji stopy povodní, které čas od času proplují zahradou a rozhodí náruče bláta mezi trávu, záhony a květy. Přes všechnu práci a lásku, kterou tomuto kusu země dávám, chápu, že není můj, že jsem jen jeho správcem a dlužníkem. Dávno jsem došel poznání, že z kteréhokoliv místa mohu být vykázán a vyhnán a že jediným pozemkem, který mi skutečně a bezezbytku patří, je mé neklidné a nespokojené srdce.

Dobříš

Nevím, čím to je, že se podvědomě přece jen ztotožňujeme se starým příslovím: Komu dal Pánbůh úřad, tomu dal i rozum. Čím je úřad nebo instituce vyšší, tím spíše věříme, že rozumu bude víc.

Než jsem dostal první pozvánku na zámek spisovatelů, prošel jsem několika semináři při východočeské svazové pobočce. Některé z nich měly kouzelnou atmosféru. Vůbec nejprvnější setkání se uskutečnilo v rekreačním středisku Tálský mlýn na okraji Žďáru nad Sázavou. Byla zde jiná společnost, než jakou jsem znal. Slova o psaní byla podepřena již prvními vydanými knihami nebo odevzdanými rukopisy, které na vydání čekaly. Žďárské setkání smělo i šťastně volený program. Začínalo čtením veršů a krátkých próz v podání hereček Východočeského divadla z Pardubic. Trvalo od pátečního odpoledne do nedělního rána a našel se čas na odborné referáty o práci východočeských autorů i na diskusi vedenou nejprve společně a později u jednotlivých stolů.

Jedním z nezapomenutelných zážitků byla prohlídka žďárského Muzea knihy. Asi by neměla tak osobité kouzlo, kdyby probíhala v čase běžné muzejní sezony. V listopadových dnech se však prostydlé muzeum otevřelo jen pro nás a výklad našeho průvodce byl více osobním vyznáním než běžnou sumou informací. Pamatuji, jak na mne zapůsobil soubor tzv. "knih zakázaných". Daleko drastičtější však byl pohled do zákoutí, v němž byly shromážděny nejstarší rukou psané svazky, připoutané těžkými, léty zašlými řetězy ke čtenářským pultíkům. Řetězy sloužily pouze k ochraně knihy, která v čase ručního rozepisování byla vzácným majetkem i nenahraditelnou hodnotou. Já jsem však viděl knihu na řetězu. Knihu, která má chodit od rozumu k rozumu, od srdce k srdci. Mnohokrát později jsem pod dojmem téhle vzpomínky cítil řetězy a slyšel jejich cinkání u zcela jiných knih a na zcela jiných místech. Vždycky jsem i přes svou praktičnost zůstal trochu romantik a trochu idealista. Když odjíždím na zámek, kterým prošly desítky osobností, věřím, že se tam s nimi setkám. Že budu dýchat stejný vzduch, který oni dýchali, že v chodbách a sálech uslyším ozvěnu jejich kroků, že se neviditelně předává i to, co v těchto zdech bylo kdy promýšleno.

Možná by stálo za to uvažovat, jak přivádíme lidi, a zvláště mladé lidi, do míst, která jsou, či by měla být posvátná. Vrátit jim jejich význam, tajemství a váhu před těmi, kteří přicházejí poprvé. Vždyť první lásky bývají láskami na celý život.

Tuto chybu režie bych však pořadatelům tenkrát prominul. Všechno, co mi nenabídli, bych se pokusil objevit sám. V komfortním prostředí s dokonalou obsluhou jsem si však připadal jako v hlemýždím rychlíku.

Řadu nezáživných referátů zahájil jakýsi soudruh, který už tím, jak položil hodinky k připraveným poznámkám, dal jasně najevo, že mluvit je jeho profesí, a že tedy první dopoledne vyplní v přesně objednaném limitu. Byla to tříhodinová hrůza hrůz a nezazněla z ní jediná myšlenka.

Pikantní a urážlivé bylo, že jsem přes desku stolu mohl sledovat, jak během jeho vystoupení vzniká odborný posudek na mou knihu i na knihy několika dalších autorů. Literární kritik, který usedl přímo proti mně, listoval svazky básní, k jednotlivým jménům náhodně přiřazoval okamžité postřehy, aby nás později zavalil všeobecnými odkazy na význam a symboliku slov. Bylo to profesionální šarlatánství a myslím, že to věděl a že mu to bylo jedno.

Seděli jsme potom pozdě večer u stolků v jídelně, a když jsem se snažil jednomu z kolegů vysvětlit, že by mělo mezi námi žít něco jako úcta ke knize a vůbec k lidské osobnosti, řekl mi, že jsem pionýr a že to s tak naivními názory nikam nedotáhnu. Bylo mi zle. Fyzicky i pocitově zle. Měl jsem sto chutí říci: Zaplať pánbůh, že jsem pionýr, a jestli je úcta a vědomí hodnot projevem pionýrské naivity, tak doufám, že budu pionýrem až do smrti. Neřekl jsem mu nic. Nějak mi došlo, že by si má rozhořčená slova neměla v jeho prázdných očích kam sednout.

Všechny dny jsem čekal něco oživujícího. Něco, čím by se proslovila skutečnost, že jsem na setkání lidí, jejich pracovním materiálem jsou myšlenky a fantazie. Vím, že zde nebylo shromážděno stádo tupců. Že nápady a názory čekaly alespoň v některých hlavách. Že se jim chtělo křičet nebo se alespoň tiše ozvat. Tlačenice frází však byla příliš hustá a všeobjímající pocit marnosti téměř plánovitý.

Jediným vystoupením, ve kterém ožila logika, byla řeč člověka odjinud. Krátce před ukončením semináře promluvil zástupce akademie věd o perspektivách výzkumů, o nových technických objevech i o těžkostech, které provázejí jejich praktické využití. To bylo jediné otevřené okno do vydýchaného sálu.

Když všechno skončilo a byla před námi jen cesta domů, přišel za mnou tehdejší předseda sekce pro mladou literaturu s dotazem, jak jsem byl spokojen s pobytem na Dobříši. Řekl jsem, že je to krásný zámek a že je v něm výborná kuchyně. Hrozně ale na mne působí, když po několikadenním pobytu musím konstatovat, že jediný člověk, který zde mluvil česky, rozumě a který mluvit dokázal, vychází ze zcela jiného prostředí než je literatura. Trochu smutně se na mne usmál a řekl, že to je skutečně na pováženou.

Klára

Jednoho dne se v Chotěboři objevila usměvavá černá tvář Kláry. Pro malé město, jakým je Chotěboř, bývá všechno neobvyklé důvodem k obsáhlým komentářům. Seznámili jsme se prostřednictvím poezie. Klára se účastnila přehlídek pořádaných pro cizince. Propozice těchto soutěží stanovily, že každý účastník musí přednést jednu báseň v jazyce mateřském a jednu česky.

Čeština cizinců je jazykem plným komických situací. Krásně je zachytil v jedné z povídek knihy Chrám i tvrz P. Eisner. A tak jsem Kláru doučoval správné výslovnosti, alespoň na několika verších, které z mé nabídky považovala za nejsnadnější. Klára si vybrala báseň Noc natahuje uši. Kamenem úrazu byl už sám název. V Klářině podání zněl asi takto: "Nóx natáchúje úši." Tak vypadaly začátky našich vzájemných návštěv.

Klára se do Československa dostala díky svému dobrodružnému manželství, které uzavřela v zastoupení a které nemělo dlouhé trvání. Na základě letmého seznámení s jedním z českých účastníků havanského festivalu mládeže a po obsáhlé korespondenci, která následovala, sedla do letadla a objevila se v zemi s odlišným jazykem, drsnými klimatickými podmínkami a zcela jinými společenskými zvyky. Poznal jsem ji v čase, kdy se již dokázala domluvit, ale její začátky příliš veselé nebyly.

Klářin byt se lišil od jiných bytů stěnou pomalovanou palmami na břehu moře a dvěma rozměrnými portréty Fidela a Raula Castra. Portréty představovaly cosi podobného obrazům světců. Vůbec celý Klářin pohled na politiku byl podobný náboženskému postoji.

Někdy jsme trochu zneužívali její naivity a komiku vyplývající z omezené slovní zásoby dováděli do absurdit. Pamatuji Klářiny rozzářené oči, když v den voleb přiběhla z místní samoobsluhy, aby nám radostně oznámila, že si můžeme nabrat jakékoli alkoholické nápoje. Že se nic neplatí. Že u beden je veliká cedule "Zakázaný prodej".

Přestože Klára měla mimo kubánského i československé státní občanství, nějak se na ni zapomnělo a nedostala volební lístek. Nebylo nic snadnějšího, než ji utvrdit v přesvědčení, že nějaký lajdácký úředník udělal chybu, když ale nepůjde, tak se její hlas někde bude nedostávat. Stále živě vidím obrázek, když rezolutní, rozzářená Klára předstoupila před volební komisi a počala se dožadovat práva volby. Snad hodinu trvalo, než obtelefonovali nadřízené úředníky od okresních počínaje až k nejvyšším, aby jí nakonec řekli, že volit nemusí. Klára řekla, že ví, že nemusí, ale že chce. Ve vší slušnosti nás požádali, abychom odešli. Když jsme potom seděli u skleničky vína, Kláře stále ještě vrtalo hlavou, jak to s volbami vlastně je. Zdálo se jí divné, jak tam hodinu stála a dívala se, jak lidé vždycky vezmou jen podané papírky a ty pak vhodí do připravené volební urny. Pokusil jsem se Kláře vysvětlit systém našich voleb. To, že nerozhodujeme mezi různými lidmi, ale jen plníme svou občanskou povinnost. Klářiny oči se pomalu rozšiřovaly k velikosti tenisových míčků, až z ní vylétlo: "Ale to né, to né. To byste byli jak blázni." Trvalo několik týdnů než uvěřila, že si z ní nedělám legraci.

Prostřednictvím Kláry jsem mohl nahlédnout i do života dalších cizinců. Její návštěvy z řad jihoamerických a afrických studentů mi poskytly příležitost z očí do očí promluvit o zemích, kam se asi v životě nepodívám.

Přestože čteme knihy a v televizi sledujeme dokumentární pořady ze všech koutů světa, je v našem podvědomí usazena představa, jako by Evropan byl vrcholem civilizace a v zemích, kterým říkáme rozvojové, se div nelezlo po stromech. Je udivující, když zjistíte, že někdy je opak pravdou. Každé z těchto setkání bylo pro mne alespoň malou náhražkou neuskutečnitelné návštěvy. Měl jsem štěstí a příležitost poznat, že všude žijí lidé, že všude probíhá zápas o nový lepší svět, byť se mi jeho formy mohly zdát nepochopitelné.

Naše rozhovory ztěžovala rozdílnost jazyků, složitá volba slov. Přesto jsem se mnohokrát přesvědčil, že jsou ještě i věci přesahující slova a že ke shodě a porozumění, je-li dobrá vůle. stačí docela maličko. Seděli jsme jednou v noci s kubánským novinářem. Klára zpočátku překládala. Dotyčný byl v Československu na čtrnáctidenním zájezdu a z našeho jazyka neznal jediné slovo. Že já bych znal španělštinu, o tom vůbec nemluvím. Pili jsme víno a nějak jsme se dostali k poezii. Já říkal své vlastní verše, on verše Chosé Martího a nějak se stalo, že jsme přestali potřebovat tlumočníka. Je pravda, že jsme byli v náladě, ale zdaleka to nebylo jen víno, co nás učinilo vzájemně vnímavými.

Tak jsem postupně nahlédl na Kubu, do Nigérie, Mexika, Kolumbie a Nikaragui. Chlapec z naposledy zmíněné země byl ještě velmi mladý a jeho názory byly více radikální než uvážlivé. Byl v Československu teprve krátce, ale češtinu zvládal nadmíru dobře. Jeho programem bylo mládí. Mládí vlastní a mládí vůbec. Nadšeně mi tvrdil, že ten, kdo překročí pětatřicítku se stává společenskou přítěží. Asi si vůbec neuvědomil, že mi je čtyřicet a že bych to mohl brát i osobně.

V Československu se mu líbily plné obchody zboží, a přesto ho zajímalo, co děláme, když jsme s něčím nespokojeni. Jakým způsobem protestujeme. Dělal jsem raději, že nerozumím. Pokusil se mi na příkladu předvést, co myslí. Řekl mi: "Třeba moje matka. Přijde na trh a zjistí, že fazole jsou dražší než den předtím. Jde k sousedce a řekne jí: Fazole jsou dražší. Obejdou celou ulici. Postupně se k ní připojí všechny hospodyně. Vrátí se na tržiště a křičí: „Proč jsou fazole tak drahé?" Zdálo se mi příliš složité vysvětlovat, jak a kdy my Češi protestujeme, a tak jsem mu jenom odpověděl, že u nás je všechno jinak. Ale hlavně, řekl jsem, to bude asi tím, že my nemáme fazole moc rádi.

Druhý syn

Jako malý kluk jsem žil ve zdánlivě tvrdších materiálních podmínkách, než do jakých se rodí dnešní děti. To slůvko zdánlivě je na místě. Vždyť hodnota věcí, které nás obklopují, není měřitelná jinak, než ve svém souhrnu. Pro dítě znamená velmi málo mechanická hračka nebo parádní obleček. Dítě je součástí společenství. Očima poznává, s čím si hrají jeho kamarádi, a chce totéž, co mají oni. Touží po věcech, které jsou pouhým znakem rovnosti, i když je nakonec vlastně k ničemu nepotřebuje. Jím vyslovená přání jsou pouhým odrazem dospělého světa. Kolik však zůstává nevysloveno?

Je to paradoxní situace. Narodil jsem se po skončení války, která po sobě zanechala mnoho nástrah a otevřených ran. To, co hrozilo mému dětství, nebylo však ničím proti záludnostem, jakým je vystaveno dnešní dítě. Můj bratr zemřel na následky výbuchu munice, ale to byl ojedinělý případ. Zdá se mi, jako by těch mrtvých, zmrzačených a jinak poškozených dětí rok od roku přibývalo. Nám ještě patřilo město a celé jeho okolí. Dnešnímu dítěti nepatří ani ulice před vlastním domem. Zlobil jsem se, když mne jako malého kluka napomínali sousedé sedící pod okny svých domů, že jsem nepozdravil nebo nebyl dost uctivý. Žil jsem však v jejich společenství. Od té doby se zmenšil prostor, zmenšily se rodiny, zeslábly vazby mezi lidmi.

Ve společnosti svých starších dětí jsem mohl sledovat pozvolný rozpad hodnot vnášený do jejich vědomí už v nejútlejším věku. Šel jsem kolem pískoviště a tam několik mrňousků plácalo bábovičky. Místo dětské říkánky však sborově slabikovaly: Pro koho Lenin žil / všem lidem pro štěstí / teď tichým spánkem spí / na Rudém náměstí /. Tloukly lopatičkami do kyblíčků a mně se chtělo strašně křičet. Ne na děti, ne pro Lenina, ale pro stupiditu výchovy školek a škol.

O mnoho let později došlo k srážce vlaku, kterým jela má dcera na střední školu. Nebyla to žádná veliká železniční katastrofa. Děti napadaly do uliček mezi sedadly, z horních polic vylétly tašky a učebnice, po kupé se rozstříkly úlomky skla. Až na pár boulí a krátkou ztrátu vědomí se v jejich vagónu nikomu nic nestalo. Dcera mi o tom večer vyprávěla. Říkala: "Víš, tati, když jsme se probrali a viděli kolem sebe tu spoušť, tak jsme mysleli, že vybuchla atomová bomba."

Do takového světa se rodily mé starší děti a mně se tento svět zdál daleko nebezpečnější a nepřívětivější než svět mého dětství.

Můj druhý syn se narodil na podzim roku osmdesát pět. Jeho narození svou posloupností a věkovým odstupem od starších sourozenců téměř odpovídal modelu mého příchodu na svět. Neplánovaná podobnost nám přinesla ošklivé chvíle, kdy došlo k úrazu staršího syna Davida. Téměř na stejném místě jako můj zemřelý bratr, ve stejném věku, ve stejném měsíci a současně v čase narození mladšího sourozence, se ošklivě zranil. Jeho kamarád mi přiběhl oznámit, že leží v oboleckém lese. V náruči jsem ho potom vynášel z houští, doprovázel do nemocnice, zahříval jeho překroucenou zlámanou nohu a zlehčujícími slovy mírnil neklid v rodině. Pád z desetimetrové výšky skončil naštěstí jen komplikovanou zlomeninou a jednoročním léčením se dvěma operacemi.

Všechny mé děti se narodily na konci druhého tisíciletí. Druhý syn by však do magického budoucího věku měl vstoupit jako patnáctiletý dospívající člověk. Co mu dát na cestu? Čím ho vybavit pro jiný, nesrovnatelný svět?

Starší rodiče vnímají přicházející život v širších souvislostech. Mně bylo v době jeho narození čtyřicet roků. Svou dětskou neodbytností mne však vracel zpátky a současně posouval k budoucnosti, která vytvářela představy lepšího a rozumnějšího světa.

Druhý syn se vpravdě narodil do atomového věku se všemi jeho přísliby i záludnostmi. V horkých dnech končícího dubna jsme si hráli na naší dobkovské zahradě, když se světem rozletěla zpráva o výbuchu atomové elektrárny v Černobylu. Druhý syn se narodil i do světa nadějí. Ještě dřív, než stačil vnímat události přesahující rodinný kruh, došlo k uzavření prvních mezinárodních smluv snižujících hrozbu války.

Věděl jsem a vím, že o každou z těchto nadějí je nutné bojovat. Že příští svět, nové tisíciletí nemůže vyrůst z jiných než našich životů. Nikdy jsem neuvěřil, že by jednotlivec byl tak bezvýznamným kolečkem v složitém mechanismu světa, aby jeho tichý hlas nemohl být slyšen.

Slova, která se dnes učíme vyslovovat, patří již jinému času. Cestou do školky potkáváme stejná mrňata, která jednou dorostou a překročí naše životy. Snažím se vracet věci do míst, která jim náležejí. Společně plácáme bábovičky a slabikujeme: Otloukej se bábovičko. Společně objevujeme nové, pokaždé jinak obrozující dětství.

Zuby

Když se v minulých dobách prodávali na tržištích koně, existovalo plno způsobů, jak na dobu prodeje udělat ze starého líného valacha div ne hříbě sršící mládím. Snad jediná věc, která se nedala ošvindlovat, byly zuby. Zkušený nakupující tedy otevřel koni hubu a zkontroloval stav jeho chrupu.

Jsem na tom stejně jako ten kůň. Ne že by se mi zrovna leskla srst, ale ledacos, z čeho věk ubírá, není ještě okem viditelné. Během let jsem přišel snad o všechny nehty na rukou a nohou. Ublížil jsem si vlastní neopatrností. Nehty mi však narostly znovu, a tak jejich ztráta vlastně ani ztrátou nebyla. Byl jsem mnohokrát zamilován. Do žen, do krásných věcí i do lehkého vánku iluzí. Bůh mi odpusť, jestli jsem byl málo věrný jednotlivostem. Té esenci však, která lásky slučuje a ve které krystalizují, té jsem nebyl nevěrný nikdy. Potkal jsem lidi, kteří vyrůstali z bezbarvého podhoubí všednosti, které čas posiloval až k zázračnému otevření kouzelného květu. Byly prchavé chvíle, kdy jsem směl nahlédnout i za oponu bídy, která zázračně proměňovala jejich život. Byly však i horší okamžiky. Když z těch, kteří se zdáli příslibem, vydechla prázdnota a chaos. Jenže to už je dávno. Ve zralém věku se člověk mýlí zřídka. Už se nedívám na druhé kritickým pohledem a necítím se povolán měnit je ke svému obrazu. Téměř v každém člověku vnímám jiskřičku naděje, která se třeba rozhoří až zafouká vítr. Vítr s čistým vzduchem a laskavými dlaněmi.

Byly doby, kdy jsem horečně vycházel do ulic, hledal někoho, kdo mne osloví, přebíhal z místa na místo a míjel sám sebe. Vyslechl jsem desítky a možná stovky příběhů. Hledal jsem vlastní osud a přitom mi byly stále nabízeny obrazy cizích osudů. Blok, který jsem měl vždy po ruce, přitahoval zvědavost, sympatie, podezření a někdy i nenávist.

Jeden čas jsem o sobotách a nedělích dělal průvodce v chotěbořském zámku. Bylo deštivé léto a někdy za celý den nepřišel jediný návštěvník. Seděl jsem v tmavé maličké místnosti a při světle stolní lampy pozoroval bílý nepopsaný papír. Čistý list se vzpíral slovům. Slova se nechtěla zhmotnit. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že stárnu. Bylo mi přes třicet a mé odumírání se nehlásilo žádným loupáním v zádech, ani tělesnou slabostí, ale téměř nepostřehnutelným zúžením pohledu. Večer jsem vyšel do ulic pod vysoké letní nebe a poprvé zcela vědomě zvedl oči. Nahoře zářily milióny hvězd a já pochopil, že pokud je chci vidět, pokud je chci i dál vidět, musím hlavu zvedat častěji a nenechat si ji přimáčknout k loužím a prachu ulice.

V té době jsem měl kamaráda Evžena. Byl o mnoho let starší než já. Žil se svou matkou v neúplné rodině. Jeho otec po válce utekl do Anglie. Evžen se jako dvacetiletý kluk pokusil přeběhnout za ním. Tím pokusem o útěk začala dlouhá šňůra jeho trestů. Evžen byl něco jako recidivista, ale jeho chování bylo chování aristokrata. Když mu zemřela matka, přestal chodit do zaměstnání a postupně rozprodával všechno, co bylo doma. Vyměňoval majetek za rum a pivo. Potkali jsme se jednou navečer nedaleko jejich bytu a Evžen mě zval k sobě. Říkal, že mi matka zanechala nějaký odkaz a že si přála, aby mi jej předal. Řekl jsem, že to má čas a že se zítra nebo některý další den zastavím. Evžen v těch dnech již nejedl a své potřeby doplňoval jen zvyšujícími se dávkami alkoholu. Řekl jsem, že možná zítra, a ono už žádné zítra nebylo. Nemrzí mne, že jsem si nevyzvedl několik knih, sklo nebo obraz, věci, které byly pozůstatkem jejich života. Mrzí mne, že jsem řekl zítra. Nevšiml jsem si přízraku, který si Evžena vedl pod paží a který ho za několik hodin srazil na podlahu jeho poloprázdného bytu.

Těch odchodů přibývalo a přibývá. Není už tak bezstarostně snadné říci zítra. Není snadné cokoli odsunout.

Polské cesty

Má první cesta do Polska měla svůj prapůvod v Hlinsku. Ve stejném domě jako Standa Zedníček žila stará paní, jejíž vnučka se před lety provdala do Varšavy. Využili jsme pozvání k návštěvě. Nebyli jsme turisté s předem stanoveným plánem, měl jsem vlastní auto, a tak jsme odjížděli zvolna, docela zvolna. Hned v Pardubicích nás čekala první zastávka. Měl jsem štěstí a jedinečnou příležitost poznat jednoho ze tří bratří, pana Vlastimila Vokolka, člověka velmi jemného a osobitého. Po příjemném večeru U bílého koně na Perštýnském náměstí jsme brzy ráno pokračovali k hraničnímu přechodu mezi Harachovem a Jelení Gorou.

Jelení Gora byla první polské město, které jsme si prohlédli. Tehdy jsem vůbec poprvé překročil pomyslnou čáru zvanou hranice státu, a poprvé jsem mohl s údivem pozorovat prudkou změnu charakteru krajiny. Najednou tu byl jiný les, jiná tráva, jiné domy, jiný způsob života. V Jeleni Goře jsme se šli podívat do jednoho z kostelů, ve kterém právě probíhaly obřady. Byl to pro mne nový a velmi zvláštní pocit, když postavy naplňující chrámovou loď mluvily a zpívaly cizí řečí slova liturgie, která byla totožná, doslovně totožná s tím, co jsem znal z Čech. Jako oheň blesku byla pak epizoda, kdy se věřící zvedli z lavic a postupně přicházeli k oltáři. Kněz, který rozdával svaté přijímání, byl až někde daleko vpředu. Pro nás, v místě kde jsme stáli, se stala středem pozornosti slepá, věkem shrbená stařena. Vykročila do uličky, lidé jí uvolňovali prostor a ona šla. Šla tak, až se v žilách zastavovala krev. Její hůlka střídavě ťukala o kamennou dlažbu a ohledávala prostor před sebou. Zpívala. Její hlas se vznášel nad jinými hlasy, bělmo nevidomých očí bylo obráceno k oltáři a stařeckou tvář naplňovala záře nepochopitelného štěstí a vyrovnanosti.

Z Jelení Gory do Varšavy je přes 450 kilometrů. Protože jsme nechtěli přijet pozdě večer, strávili jsme zbytek dne prohlídkou měst na trase. Ta cesta byla vůbec neobvyklá. Míjeli jsme stovky koňských potahů. V rovinaté krajině se popásala stáda krav, některé ležely ve struhách jež jsme míjeli, a pokud se některá rozhodla přejít na druhou stranu silnice, doprava se zastavila a všechno, auta, motocykly i koňské potahy počkalo, až dokončí svou pouť. Přespali jsme na parkovišti 200 kilometrů před Varšavou a ráno jsme se přesunuli na její předměstí. Zde si nás vyzvedl Lešek, pro příští dny náš průvodce.

Co stojí z Varšavy za povšimnutí? Především sami Varšavané. Noblesa jejich chování vyvolává pocit jako bychom se nacházeli v jiném století. Rynek Starého Města působí dojmem nehybnosti a stálosti, přestože byl kámen po kameni, cihlu po cihle postaven z trosek zanechaných válkou. Obdivuji se hrdému nacionalismu polských otců, kteří při každé příležitosti a před každou památkou poučují schůdky svých ratolestí. Obdivuji se varšavské tržnici, která v čase dozrávajících plodů léta přetéká a praská ve švech. Máme dobrého průvodce, a tak vidíme jak Varšavu moderní, tak i to, co zbývá z její historie. Vilanov, královský hrad, katedrálu, parky, sochy a náměstí. Nově postavené hotely, široké moderní třídy, mimoúrovňové křižovatky. Z Varšavy odjíždíme plni dojmů. Na ukazateli tabulky "Prybližonych odleglošči v Polsce" je údaj Varšava - Čestochová dvě stě sedmnáct kilometrů. Čestochová s obrazem černé Madony je poutním místem snad všech Poláků. Žádné druhé místo nepřesahuje významem náboženským ani historickým tento chrám - pevnost. Naší další zastávkou je Krakov s hrobkou polských králů i s neméně uctívaným hrobem básníka Adama Mickiewicze. Všechno je tak jiné, že do Polska v příštích letech jedu ještě mnohokrát. Přijíždím sem jednou s manželkou a přáteli, jindy s rodiči a při své poslední cestě mám s sebou tehdy dvanáctiletou dceru. Každá z návštěv je nabyta dojmy a každou z nich pronikám hloub a hloub do myšlení zdejších obyvatel.

Při návštěvě s rodiči ztrácíme otce a díky dobrosrdečnosti místních lidí se téměř nenajdeme. Podle našich českých představ je nejjednodušší zastavit první vůz milice a prostřednictvím jejich vysílaček se domluvit, kde kdo na koho počká. Ovšem Poláci otce asi tři hodiny přesvědčují, ať to nedělá, ať od milice nic nechce, že ho raději doprovodí k hraničnímu přechodu a zaplatí mu vlakovou jízdenku i na zbytek cesty. Když se však přesvědčit nedá, nakonec rezignují a pomohou mu i v tom, co je jim proti mysli.

S dcerou projíždíme Polskem v posledních letních dnech před vyhlášením výjimečného stavu. Potravinářské obchody jsou prázdné, a to prázdné do posledního myslitelného kousku zboží. Před benzinovými čerpadly stojí kilometrové řady napůl opuštěných aut. Na předměstí hornického města Walbrzych vidíme tisícihlavý zástup čekající, jestli přece jen dovezou něco k jídlu. V Jeleni Goře, přes kterou při poslední cestě opouštím rozjitřenou zemi, potkáváme průvod demonstrantů.

Teď však ještě jednou o léta zpátky, k našim prvním dotekům se zemí, do které bych se, až se Evropa stane normální, lidsky měřitelnou částí světa, chtěl znovu podívat, znovu vrátit. Z Krakova jsme odjeli do solných dolů ve Věličce. Prošli jsme rozlehlé podzemní chodby se všemi jejich zákoutími překypujícími galerií soch až k monumentálnímu, hluboko položenému chrámu. Chrámu, kde všechno, počínaje reliéfem - kopií Leonardovy Poslední večeře, přes hlavní oltář, lustr i vstupní schodiště je sůl, obyčejná kamenná sůl.

Poslední noc jsme strávili na okraji rozbité silnice nedaleko Osvětimi. Byla to poslední noc, a tak jsme ji skoro celou prohovořili. Standa se vyzul ze starých sandálů, položil je vedle auta na okraj struhy, udělal si pohodlí na zadním sedadle, chvíli mluvil, chvíli poslouchal, co říkám já. K ránu jsme si na pár okamžiků zdřímli. Ale co to bylo za spánek. Probudil nás ptačí křik.

Na hranici bylo necelých sto kilometrů. Vyjeli jsme. Až dlouho potom si Standa všiml, že je bez bot. Byly to staré ochozené sandály a tak jsme se nevraceli. Zůstaly stát pěkně vedle silnice, stejně jako boty, které člověk odkládá v předsíni míst do, nichž vstupuje, aby se po čase vrátil a znovu je obul.

Velehrad

Při železniční trati mezi Přibyslaví a Žďárem nad Sázavou, je hladká skála strmě skloněná od vrcholu k úpatí. Z kamení, které neudrží vodu ani hlínu, vyrůstá k nebi březový les. Jeho kořeny se zachytily v rýhách a puklinách, troufalá zeleň listí obrací oči vzhůru k obloze.

Tudy vede má cesta na Velehrad. Tudy, kolem skály, ujíždí vlak, který za chvíli mine neviditelnou hranici moravské země, aby mezi svahy plnými kopretin a slavnostní záře vlčích máků tiše vstoupil do soumraku, kterým ho přivítá brněnské nádraží.

V prostorách nádražní haly je večerní sen, naplněný květy a sluncem, přetržen. V této špinavé kobce, kudy bez ustání protékají proudy vlaků i lidí, je příliš mnoho přebytečné rzi, příliš odpadků a zapáchajících koutů. Brněnské nádraží je už léta v přestavbě a jeho rozestavěnost a špína jako by přitahovala opilce, vandráky a jiné ztracené existence z okraje společnosti.

Již před odjezdem z Brna zachycuji první útržky hovorů, ve kterých se ozývá slovo Velehrad. Je pozdní večer ze soboty na neděli, a tak je vlak směřující k Přerovu zvláštní směsicí poutníků, lidí, kteří se vracejí z brněnských hospod a cestujících, pro které je tato trať pouze spojnicí další cesty.

Přerovské nádraží v 01.28. Vlak směr Staré Město - Uherské Hradiště - Břeclav si nezadá návalem s odpoledními dělnickými spoji. Ve vagónech panuje neobvyklá atmosféra očekávání. Velká část cestujících jsou mladí lidé do třiceti let. Vedle mne se podivuje dvojice manželů, která touto trasou jezdívá pravidelně, proč se jindy prázdný noční vlak tolik naplnil.

O půl třetí ráno vystupuji na tmavém nástupišti Starého Města. Jestliže jsem ještě před odjezdem měl obavy, jak budu ve tmě a neznámém městě hledat cestu, teď ji už nemám. Tichý průvod, který prochází spícími ulicemi, má pouze jeden cíl, a ten v tomto místě a v tomto dni nelze minout.

Ulice a odstavné plochy jsou přeplněny parkujícími auty se značkami snad všech okresů. Za hlídkou VB, která propouští jen vozy se zvláštním povolením, je silnice čistá a zaplněná pouze chodci. Jdu rychle. Ve čtvrt na čtyři začínají zpívat ptáci, v půl čtvrté se rozednívá. Zbývá málo a budu u cíle.

Nádvoří před Bazilikou je v době mého příchodu již zcela zaplněno lidmi. Někteří z dříve příchozích spí na trávníku a podél kamenných zdí. Na tribuně, kde má probíhat hlavní obřad a před vchodem do Baziliky, jsou shromážděny velké skupiny lidí zpívající náboženské písně. Je obdivuhodné, jak se v tomto lidovém projevu mísí zpěv dávné minulosti s texty a melodiemi zcela současnými. A je ještě obdivuhodnější, jak široké zázemí má tato tvorba mezi přítomnou mládeží.

V šest hodin začíná na tribuně první nedělní mše. Vchod do Baziliky je uzavřen a na četné dotazy ze strany přítomných je oznámeno, že přes opětovné žádosti nebylo povoleno Baziliku otevřít. Zbytečný, svým způsobem provokující příkaz, je ohodnocen nesouhlasným hučením davu.

Je osm hodin. Do začátku oslav chybí ještě dvě hodiny, a přesto je areál kolem Baziliky zaplněn natolik, že se jen s obtížemi proderu k návsi. I v těchto místech je již mnoho lidí. Jako předvoj veliké delegace přijíždí před budovu MNV autobus s asi čtyřiceti příslušníky civilního dozoru. Nebýt různého oblečení vystupujících mužů (od tmavých obleků po seprané džíny), zdálo by se, že jde o autobusový zájezd poutníků, kteří nedopatřením proklouzli silniční kontrolou.

Zatímco dole stojí lidé tělo vedle těla, zde v ulicích obce Velehrad je doposud patrný pohyb. Od Starého Města se valí nekončící zástup, z cest vedoucích k přilehlým obcím jdou skupiny mladých s kytarami a kříži. V devět hodin přijíždí papežský legát Casaroli v doprovodu kardinála Františka Tomáška. Jestliže doposud znělo nádvoří Baziliky zpěvem, teď hřmí a duní. Zpěv se střídá se spontánně skandovanými hesly. Oči lidí jsou plné slz, jaké vyvolává hluboký zážitek. Pokolikáté od časného rána vystoupila nad zástup slova písně "Bože, cos ráčil před tisíci lety…" V této chvíli je to ohromný chorál, který závěrečnými slovy refrénu "dědictví otců zachovej nám, Pane", spojuje přítomné v jedna jediná ústa volající k otevřenému nebi.

Kolik takových okamžiků lze v životě prožít? Jsem přesvědčen, že se mezi zdejšími poutníky našlo dost těch, kteří se v dosavadním životě s ničím podobným nesetkali.

V oknech přilehlého kláštera se několikrát vystřídají představitelé katolické a pravoslavné církve. Po studeném jitru začíná horké letní dopoledne. Osoby z průvodu očekávané delegace prorážejí cestu k připravené tribuně.

Je zvláštní, jak nedostatečně jsou zástupci státní moci připraveni na takovéto setkání. Zahajovací proslov tajemníka Jihomoravského kraje šlápne do porcelánu hned svým záhlavím, když jaksi mimoděk přehlédne, že stojí na půdě náboženského shromáždění a přivítá přítomné na letní mírové slavnosti. Možná by mohl ještě ledacos zachránit diplomaticky vedenou řečí, ve které by setrval na své pozici a přitom neurážel city přítomných. Je to zřejmě nad jeho možnosti, neboť soubor frází, který následuje, logicky musí zmizet v nesouhlasných výkřicích a pískotu. Podobně neohrabaně odezní řeč ministra kultury, který navíc ztratí chladné nervy a začne polemizovat s dětmi stojícími v bezprostřední blízkosti tribuny.

Proslov metropolity ukrajinské pravoslavné církve je přijat důstojně a s potleskem. Dav naplňující nádvoří Velehradu se prezentuje kázní a jednotou. Přestože před chvílí dal najevo svůj nesouhlas, neozvalo se jediné urážlivé slovo, jediný projev agresivity nebo zlé vůle. Obyčejní a prostí lidé projevují více kázně a lidské diplomacie než ti, kteří tuto práci konají jako své povolání.

K mikrofonu přistupuje pražský metropolita, arcibiskup kardinál František Tomášek. Řekne větu, pozdrav, pár obyčejných lidských slov a všechno zaniká v dojatém nadšení přítomných. Je bezesporu málo veřejně činných osob, které jsou tak velmi milovány a tolik nenáviděny.

Zachycuji jen útržky dojmů a skutečností, kterými žije tento den. Řeč kardinála Tomáška a kardinála Casaroliho je přes vřelé přijetí a veliký pocit nadšení pouze úvodem ke slavnostní bohoslužbě, která právě začíná u improvizovaného oltáře na tribuně.

Někoho z organizátorů oslav napadlo upravit texty zpívaných písní při mši střídavě pro český a slovenský jazyk. Došlo někdy k tak spontánnímu projevu národní jednoty jako během bohoslužby? Pokud ano, já o něm nevím.

Když odcházím z nádvoří velehradské Baziliky, je sice podstatná část programu vyčerpána, ale většina přítomných zůstává. Po přístupové silnici přicházejí stále další lidé. Jsem téměř dvacet hodin na cestě. Zpáteční spoje jsou nejisté a pondělí je pracovní den.

Po sedmikilometrovém pochodu je přede mnou opět malé nádraží Starého Města. Nádraží přivyklé běžnému provozu v běžných neslavnostních dnech. Před otevřeným okénkem výdejny jízdenek čeká fronta čítající asi tisíc lidí. Ani se nepokouším zařadit. Během půl hodiny jich zde stojí již dva tisíce a směrem od Velehradu se valí nekonečný průvod dalších. Příslušníci bezpečnosti korektně odpovídají na četné dotazy, likvidují dopravní zácpy na silnicích, bezmocně krčí rameny, když se ptám, jak odcestovat. Úřednice u okénka se pomalu blíží infarktovému stavu. Lidi, batohy, batohy a lidi. Každý z přítomných prozíravě nese na zádech jídlo, vodu a všechno, co potřebuje k životu. Tisícové zástupy jsou, až na dopravní prostředky, zcela soběstačné.

Uběhly další dvě hodiny. Z nádražního ampliónu se oznamuje, že budou přistaveny zvláštní vlaky. Okénko u pokladny sjíždí dolů. Zástupem procházejí civilně oblečení muži a doplňují informaci nádražního ampliónu.

Ten, který je v mé blízkosti, říká: "Jízdenky si nekupujte, nastupte do prvního vlaku kam se vejdete, a odjeďte, ať už je po všem."

Na všech tvářích, které mne obklopují, je vidět únava a radost.

Zámky a klíče

Táhlý zvuk, při kterém naskakuje husí kůže, mi připomíná vzdálené dětství. Jako kluci jsme hvízdali na duté klíče. Sešpulené rty z nich vyfukovaly rozmazané, nepříjemné tóny. Staří říkali, že přivoláváme bídu. Klíče, které patřily k této antihudební produkci, jsou dávno poztrácené, vytratila se jejich rozmanitost. Klíčové dírky zarostly bezpečnostními vložkami. Na ploché, lesklé klíče se nedá hvízdat. Bída a její opak chodí po světě v těžko rozlišitelných převlecích a sebedokonalejší zámek je pouze směšnou hračkou pro její nenechavé prsty.

Dlouhá léta patřila k mým pracovním povinnostem výroba klíčů. Vybrušoval jsem jejich duplikáty, otvíral dveře zabouchnuté průvanem, odvrtával vložky zámků a otvíral nepřístupné byty. Nebyly to vždycky prázdné byty. Poprvé, a ten případ nesouvisel s mým zaměstnáním, zůstalo v zavřeném bytě malé dítě. Jeho matka umývala schody, nechala klíče z vnitřní strany dveří a malá, asi čtyřletá holčička dveře zavřela.Byl jsem v domě na návštěvě u přátel. Matka uvězněného dítěte nás požádala o pomoc. O několik let později bych dokázal dveře otevřít bez problémů. Děvčátko stálo na balkóně třetího poschodí a plakalo. Jeho matka dole před domem už poněkolikáté vysvětlovala sousedům, jak si pokaždé bere klíče s sebou, a jak tentokrát zapomněla. Zatímco shromážděný houf teoretizoval o horolezeckém způsobu přechodu z balkónu na balkón, přesvědčil jsem rozčilenou matku, ať přivolá dítě ke dveřím. Přešli jsme do třetího poschodí. Nevím již, o čem jsem mluvil. Když děvčátko přestalo povzlykávat, poprosil jsem ho, ať pohne klíčem. Na několikátý pokus to dokázala. Během hovoru zapomněla na strach a sama otevřela dveře. Tehdy mne napadlo, že strach je jedním z nejhorších a nejnedobytnějších zámků.

Mými nejčastějšími zákazníky byly většinou děti a staří lidé. Děti ztrácely klíče při hrách na ulici, staří si nemohli vzpomenout, kam je založili. Několikrát jsem stál u dveří, za kterými sousedé postrádali obvyklý pohyb. Mým partnerem v těch okamžicích býval příslušník bezpečnosti nebo lékař pohotovostní služby. Nejdříve jsme ťukali, bouchali a volali. Po marných pokusech o dorozumění jsem dveře otevřel násilím. V těch chvílích jsem nebýval jen zámečníkem, ale i samaritánem a svědkem bídy provázející stáří a osamělost. Pomohl jsem úřednímu doprovodu s převlečením a naložením ochablého těla. Všichni odjeli a odešli. Zůstal jsem sám před otevřeným a opuštěným bytem. Bylo nezbytné opatřit dveře novým zámkem a objevit někoho, kdo převezme klíč. Zaplacení práce, času a materiálu nebylo kde vyúčtovat.

Kdo je vlastně ručitelem lidí, kteří zůstanou sami? Zámky, klíče i nahromaděný majetek jsou jen překážkou a zvýrazněním samoty. Sám za sebe si myslím, že jsou klíče pro kočku. Ostatně, kočka je jediným důvodem, proč se u mne doma zamyká. To chlupaté, inteligentní zvíře se kdysi dávno naučilo skákat na kliku. Pokud nezamknu, pozotvírá všechny dveře a domem se prochází vítr. Několikrát přitáhnu peřinu až k bradě, ale nakonec nevydržím, vstanu z teplé postele, otočím klíčem a poslouchám, jak na okapovou rouru hvízdá vítr. Pánbůh ví, co přivolává. Je dětsky hravý a neúnavný. Rychle se vracím do vyhřátého důlku. Za dveřmi zabezpečenými zámkem je ticho. Jen skulinami netěsných oken proniká tichý vzdálený tón. Jen ať si hvízdá.

Někdo si zlomil nohu

Byl jsem v Praze v den ohlášení Brežněnovy smrti. Zprávu ohlásil Kreml s jednodenním zpožděním. Na veřejných budovách nehybně visely černé prapory, rozhlas vysílal vážnou hudbu, ale ulice byly naplněny navýsost spokojenými lidmi.

Není to jistě žádná sláva, je-li nálada národa pozvednuta majestátem smrti, ale tíha vzdálených srpnových dní byla příliš veliká. Tato smrt a pozdější vývoj sovětské politiky ještě více odhalily obludnost hesel, která nám byla při každé příležitosti vtloukána do hlavy. Tak dlouho se křičelo "Se Sovětským svazem na věčné časy!", až se většina národa dívala na všechno sovětské s podezřením a nechutí. Prapodivným učitelům internacionalismu a lásky se na dlouhá léta podařilo vyvolat uražený a nekritický nacionalismus, který se uzavíral jakémukoli přiblížení.

Byli jsme se ženou často na sovětském filmu jedinými diváky. Stala se dokonce taková věc, že jsme přišli k pokladně v den promítání Hvězdy kouzelného štěstí a řekli nám, že jsou všechny lístky rezervovány pro brigády socialistické práce. Měli jsme počkat, jestli nezůstanou některá místa volná. Zůstala volná všechna místa. Ani zadarmo, ani plánovitě a pod socialistickou firmou se nikdo neobtěžoval, aby přišel. Viděl jsem manifestace, kterým se říkalo existenční. Manifestace naplněné funkcionáři, úředníky, lidmi, kteří momentálně něco potřebovali, až po děti, kterých se prostě nikdo neptal. Bylo to urážlivé vůči státnímu znaku, vůči vlajce i vůči socialistickým myšlenkám.

Jako by nikoho neznepokojoval tichý praskot ohýbaných hřbetů. Jako by bylo lhostejné, že se život čím dál více dělí na veřejné předstírání a jiný, druhý svět, jenom na doma. Slova se vzdálila pravdě a přestala být i metaforami. Na kolika schůzích, konferencích a výrobních poradách se toto pokřivení stalo kormidlem nasměrovaným k bezmoci, kolik cest ztratilo smysl? Nikam by nevedlo kohokoli soudit, a přece není možné tento stav přejít pouhým konstatováním, že co se stalo, nedá se již odestát.

Pracoval jsem léta ve službách, a tak mohu mluvit jen o této sféře. Každá reforma hospodaření, byť i vycházela z dobrých předpokladů, se v mlýnici prověřených a tvořivost postrádajících kádrových rezerv měnila ve svůj pravý opak. Pomalu, ale o to neúprosněji narůstala nedůvěra dělníků vůči vedení a vedení vůči dělníkům. Došlo to tak daleko, že se vedení ve vyhrocených situacích nechávalo zapírat a přenechávalo řešení nejnižším článkům podnikové struktury. Jaká to však byla řešení, když dole chyběla pravomoc, peníze a často i autorita?

Že to vypadalo podobně i v jiných podnicích lze dokumentovat jednou z výrobních porad, která měla zcela typický průběh. Postupně přes kamenosochaře, kadeřnice, pohřební službu a další obory jsme se dostali až ke steskům sklenáře, kterému asi dva měsíce nepřivezli sklo. Z vedení podniku zde nebyl nikdo. Místní vedoucí provozu se rozzářil. Konečně se objevila věc, na kterou se dalo konkrétně odpovědět. "Volali jsme tam", řekl, "a dozvěděli jsme se, že si šofér, který zajišťuje rozvážku pro Východočeský kraj, zlomil nohu." Tím byla věc vyřešena a sklenář zůstal dál bez skla. Když potom vystoupil malíř s obsáhlým seznamem, co všechno mu chybí a nikdo mu nemohl dát rozumnou odpověď, dovolil jsem si poznamenat, že zřejmě i tam v továrně na barvy si někdo zlomil nohu, a když je to tak, to se s tím holt nedá nic dělat.

Byl jsem v Praze v den oznámení Brežněnovy smrti. Zaznamenal jsem úlevné vydechnutí, zrození naděje i nejistotu těch, kteří se příliš zabydleli v minulosti. A brzy bylo všechno jinak. Z vynucovaného vzoru se postupně stával vzor skutečný.

Je to výbušná a nebezpečná situace. Hraniční čas, ve kterém je nutno rozhodnout o pořadí důležitosti. Není možné spojovat osobní pozice s přežitím myšlenek, není možné podsouvat slovům významy, že stát jsem já, není možné hájit židli a zapomenout na zem, o kterou je opřena.

Nechci zlehčovat vážnost a osobní dilema těch, kteří stojí před nesnadnou volbou. Sám za sebe jim dávám rozhřešení, ale kdo jsem já? A Bůh ví, mám-li na to vůbec právo. Ať se podívám, kam se podívám, všude si někdo zlámal nohu. Odevšud je slyšet sbor ťukajících berlí. Pod zdánlivě klidnou hladinou dřímají sopky a ptačí zpěv s vypětím všech sil podpírá bouřkové nebe. Slyšíte? Někdo si zlámal nohu.

Věci našeho života

Co může strom než růst kde kořeny má
Co může květ než k plodům dohořet
I naši touhu stejná spona spíná
I ona je ten strom I ona je ten květ

Těmito verši, natištěnými na obálce knihy, je otevřena má druhá sbírka vycházející sedm let po prvotině Tichý svědek. Dlouhý odstup částečně způsobila má liknavost, ale i tak byl její rukopis připraven dlouho před skutečným vydáním. Chyběl papír, polygrafický průmysl byl v desolátním stavu, a vůbec nic nebylo jednoduché.

Věci našeho života. Jeden přítel mi dávno před vydáním knihy řekl, že je to ambiciózní název. Ano, asi to je ambiciózní název, i když tehdy mi to tak nepřipadalo.

V té sedmileté přestávce začínám psát Cestovní deník, soubor aforismů, úvah a postřehů. Snažím se, aby to nebyla vymyšlená slova. Možná, že jdu někdy proti samému poslání poezie. Redukuji obrazy a metafory na minimum. Je to obtížné a nebezpečné. Povrchnost, kterou lze ukrýt v komplikované skládance, daleko zřetelněji vystoupí na povrch. Každé uklouznutí je viditelnější.

Často slýchám stesky a stížnosti na dobu, která nás drtí, odpovědnost přesouvanou do oblastí politiky. Nerozumím. Nechci rozumět. Jsem svobodný člověk a má svoboda jen velmi málo souvisí s vnějšími okolnostmi. O tom, že nebyl život nikdy lehký, a tím více, že nebyl lehký v Čechách, se mohu dočíst již v České legendě vánoční od Jaroslava Vrchlického, ze které i pro vlastní posílení cituji úryvek:

Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.
Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!
Co cizích ústrk a zloba? Však vlastních bratří zášť
ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.

I to zde jsou věci našeho života, letitá společenská ochablost, zítřek, který hledá jak rozum, tak srdce.

Když mluvím o svých knihách, nemohu pominout ani knihy, které mne učily myslet a hledat sama sebe. Jednou z nich byla práce Jacoba Bronowského Vzestup člověka. Je v ní načrtnut obraz lidské velikosti, intelektuálního rozmachu a nepotlačitelného vzestupu lidského myšlení. Ve zpětném pohledu se zdá všechno jasné a přímočaré. Galileo už není rebelem a kacířem, ale prorokem budoucnosti. Přestože je svou dobou odsouzen k mlčení, země se točí dál. Jediným důsledkem svévole moci je dlouhodobé odmlčení všech katolických vědců. Inkvizice zdánlivě vítězí, ale ve skutečnosti prohrává.

Dívám se na hřbety knih, jsem zaskočen množstvím života, který je v nich obsažen. I ony jsou dílem času, který prošel kolem i skrze mne. Díky knihám jsem mohl alespoň částečně zaplnit díry své nevědomosti. Jimi jsem byl veden k snášenlivosti a svobodě, ale i k rozlišování a hodnocení. Z jejich podmračeného čela a nespokojeného pokašlávání jsem mohl rozpoznat, že jim je ukřivděno, že se nalézají ve společnosti, do které nechtějí patřit. Mám totiž knihy, které jsou někdy velmi hádavé. Jako čtrnáctiletý jsem četl Shakespearovy hry v těsném společenství s rodokapsy, krváky a indiánkami. Shakespeare se neurazil. Přesto, když vracím své knihovně přečtený svazek, musím být velmi opatrný. Neodkládat do klína zamyšleného mudrce rozjívené mládí, a to ne že by se vzájemně nesnášeli, ale protože i knihy touží být v sobě vlastní společnosti.

Někdy mne napadá, že pro část vycházející produkce by měly být zřízeny domovy důchodců. Některé by místo krabic, do nichž je balí v tiskárnách, zasloužily velikostí odpovídající rakev. Je to nespravedlivé i spravedlivé. Některé knihy nevydají hlásku ani při porodním bouchnutí do zad a jiné přečkají staletí. Svět knih se drží vlastních pravidel a ta jsou zcela nezávislá na mém hodnocení.

Je tu však ještě vztah, dialog mezi mnou a jimi. A protože knihy jsou dílem lidí, nesou v sobě i všechny lidské vlastnosti, na které lze jen vzpomenout. Jsou knihy, kolem kterých projdu a ony se dívají nevšímavě a lhostejně, jakože si vystačí samy se sebou, že nikoho nepotřebují a že je to zcela má věc, jestli je oslovím. Některé se dívají prosebně a nedočkavě. Jiné knihy jsou podlézavé a ukřičené už svou obálkou. Ty třetí se většinou po čase stěhují do krabic, kde jejich našminkované tváře zakryje novinový papír. Jsou knihy učitelské, a to myslím v tom nejlepším smyslu tohoto slova, a jsou i knihy podobné láskám. Některé celá léta čekají, až jim dorostu. Několikrát byly vyzvednuty ze své střílny, aby s tichým povzdechem "Ještě ten čas nepřišel", ležely další měsíce a léta. Potom se stane zázrak. Ta po dlouhý čas šedá a nepřístupná kniha se rozhoří, všechny její obruče prasknou a najednou zcela nepochopitelně jsme si blízcí, jako by to bylo odjakživa. Některé knihy v sobě mají mnoho knih. Čteny v různém věku jsou pokaždé o něčem jiném. A jsou i knihy neknihy. Strojopisy horečně kolující mezi čtenáři, rukopisy půjčované na jednu noc. Prostý šat a konspirativní pozadí jejich cirkulace má v sobě jistou přitažlivost. Nakonec však i u nich zůstává jen skutečný obsah. Souzvuk mezi člověkem a myšlenkami světa.

Příští tisíciletí

Až poslední tečka uzavře neúplnou a útržkovitou knihu dluhů, až zbude jen čára pro mezisoučet a nové pohledávky, až dojdu k oponě, za kterou jsou připraveny nové a neznámé děje, neodhrnu ji.

Zkusím se znovu nadechnout, znovu zvednout oči k nebi, znovu se zahledět do vln řeky. Položím pohled na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, budu vyhlížet hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů. Předjarní země bude milosrdná. Daruje mi část síly, kterou přidržuje kořeny, kterou chrání a udržuje věčný koloběh, kterou překračuje sny, zklamání i slova příběhů. Nakupil jsem hraničky vět a tedy je nechám hořet v čase. Dlouho jsem mluvil. Teď budu chvíli mlčet.

Říčním proudem proplují stíny minulých generací. Říčním proudem odpluje i můj příběh. Možná ke mně dolehne hudba pramenů, ve kterých se rodí zítřek. Budu trpělivý. Můj věk a naše století mne tomu naučili. Budu neodbytný, jako je neodbytná voda. Budu dlouze a tiše naslouchat. Všechno bude v té vodě. Mé dětství, mé smutky i mé radosti. Nic se neztratí. Možná je to jen autorská domýšlivost, ale věřím, že jsem nerozdrobil svůj čas. Že za mými zády nezůstává jediná modla, které bych se poklonil.

Mým rodičům ubývá sil a já zcela zřetelně pociťuji přelévání nevyslovené zkušenosti jejich života. Jsou to dary i odpovědnost. Jako malému dítěti se mi zdálo, že náš dům má ještě plno místností, které potom, v bdělém stavu, nebyly k nalezení. Dnes do nich nahlížím. Stojím na jejich prahu, žasnu nad rozlehlostí neobydleného prostoru, zkouším podlahu nedotčenou lidskou chůzí.

Až dopíši toto krátké zamyšlení, půjdu se projít k řece. Budu se dívat na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, vyhlížet vzdálený hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů. Na hladině řeky ještě poplují vory loňského listí, její proud bude zúžen padlým stromem, který neodolal vichřici, otevřeným nebem zakrouží ptáci. Ticho se opře o zvlhlé skály, proběhne mechem a přikrčenou ostřicí, přebrodí mělkou říční vodu.

Dojdu až k tůni, ve které se proud zdánlivě zastavuje. Nakloním se nad nezkalenou průzračností hladiny a zeptám se: "Řekni mi, zrcadlo, která pravda je nejpravdivější?"

A řeka, řeka tichá a mlčenlivá, mi odpoví zcela srozumitelnou řečí: "Jen jedna pravda je nejpravdivější. A to je pravda, která plyne, vyrývá trpělivou stopu do nehybného kamení a spěchá ke svému moři."


Zpět na vstupní stránku Edice hostů