Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý pátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 18. října 2005.
© Petr Musílek
Kdyby
Sny
Příchod
Pozadí dne
Stíny
Tajná linka
Usínání
Nehoda
Telefony
Cesta nocí
Žena
Pozorovatel
Cesty a ploty
Vychladlá hnízda
Šero
Dotýkání
První mráz
Popelky
Sníh
Stopy
Vánoce
Konec roku
Nový rok
P F
Vlna ticha
Mužova žena
Cosi obdivuhodného
Zvoňte třikrát
Údolí
Staré stromy
Světýlko za lesem
Chlad
Samota
Kresba
Dech ohně
Zima
Únorový sníh
Doma
Českomoravská vysočina
Architektura květu
Z kroniky
A vlaky jedou dál
Oheň a vítr
Slza
Rozcestí
Růže na začátku zimy
Okna
Soumrak
Kolísání
Prší
Noc
Momentka
Přízemí
Noc natahuje uši
Jablko
Až přejdou ovečky lávku
Kořeny
Den odchází
Daleké břehy
Stěna
Věci našeho života
Několik slov
Spis
Křehkost
Nový Don Quijote
Zářící pochodeň
Sen o zahradě
A tak tu stojím
Kdyby můj krok
nic nevážil
Kdyby se dokázal vznášet
nad radostí a pláčem
To by byla bezpečná chůze
minovým polem dní
To bych si mohl
i pískat písničku
žít radostí komára
zlehka
zlehoučka sát
a neumazat se krví
Jdou koně v dálce po obzoru
až tam, kde zdraví hora horu
Krok jejich bije vzdornou zemi
Ozvěna padá do ozvěny
Jdou těsný houf, houf bez povelů
Jdou bokem k boku, čelem k čelu
Až u dna basů duní jízda
zatímco vítr výšky hvízdá
Jdou krajem dešťů, krajem sucha
Hvězdnatá noc jim hřívy cuchá…
V průsmyku srdce jitro minou
a mizí v dálce nad krajinou
Dítě nic nechápe
když nepoznaná přání
si kolem postýlky
sudičky vymění
Jeho čas bez času
vnímá jen ruce mámy
a celý zbylý svět
je šum a vlnění
Pak se však rozhlédne
a z očí kolem cítí
že pláč je jazykem
jímž může říkat chci
Tedy se rozkřičí
a do pěstiček chytí
ten svět i s vůněmi
jež vlají povětřím
Ospalé ráno do tmy vzlyká
Den budí věci zakryté
Na prahu tich cvakla klika
už orosená úsvitem
Veřeje skřípou Rozvoz chleba
tlumeně hrká bednami
V ostrůvcích šera tramvaj hledá
nás nejčasnější z neznámých
Nás kteří jsme tu možná navíc
jen pro tu krásu svítání
pro horký dotek bez rukavic
a pečeť rosy na dlaň
Dítě se bálo tmy
Teď zvedá
každý stín
jako odvalený kámen
Co pod ním bylo
ptá se nevěřícně
A z čeho byl ten strach?
Dívám se za ním
boty prošlapané
a plaše ptám se
svého nevědění
Co pod čím bylo?
A z čeho jsem měl strach?
Přes telefonní linku
jdou slova má a tvá
potichu pomalinku
Linka je napjatá
Chytá je do svých uší
Chce obsáhnout tvůj zpěv
jenž za hlasem je tušit
když padá do prodlev
Tak mezi nás se tlačí
Neví – Jde o život
A myslí že jí stačí
rozluštit šifry slov
Už skoro spím a jsem jen tráva
už zapomněl jsem noc a chlad
Už skoro spím už spí má hlava
má žízeň spí a spí můj hlad
Už ruce nevztahuji po marnostech
Spěch vteřin v spánek zakletý
bloudí mou nocí je mým hostem
a ráno mizí Přijdeš ty
Už skoro spím a usínáním
za dechem tvým můj běží dech
Větrná noc tmou stromy sklání
a větve škrábou po oknech
O šňůrku slov
se přetahujem zlostně
až drnkne tichem
půltón borcení
a věci milostné
jsou náhle nemilostné
když leží mrtvé
dole na zemi
Zlost netrvá
a chvíle všechno hojí
Trhliny převáže
Vyhladí vrásky z čel
Maličko ubude
z trosek jež v celek spojíš
Jen šňůrka zkrátí se
a zdrsní o uzel
Mé lásky
v čase poztrácené
od domu k domu
vede drát
Hlas bloudí tmou
tma dál jej žene
a za tmou
nikdo nečeká
Jediný tón
se tichem kývá
Anonym
skrývající jména
Ozvěna tu-tú nedůtklivá
hláskuje
Linka obsazena
V komíně rostou saze
V oharcích hasne den
Tma leží na obraze
Obraz je dokončen
Spíme a žádné ano
nás dva už nehledá
Poslední brázdu planou
obrůstá lebeda
Už jenom spánek čte si
ze snů jež kdysi znal
V zítřku již nejsem
již nejsi
Strom noci opadal
Muž řekne krásná
ale v nejhlubších záhybech
najde místo obdivu
jen žíznivou žízeň
Muž řekne miluji
ale krátkozraké srdce
zahlédne
jen klíček příslibu
Jedině žena
přicházející s deštěm vteřin
dokáže svázat
všechna teď i potom
a pevně
zatáhnout uzel
Jdou vlny žízně v březích
přes jezy dotýkání
Lásko Vždyť já se neříz
jen ostří schoval v dlani
Jsou ostří krve chtivá –
i vědoucí pochopení
jež občas nudou zívá
a lásce na nic není
Už pouze to co je jisté
nabízím tržišti světa
A tak mám dál ruce čisté
Jenom jsem zapomněl létat
Lupení prší a prší déšť
tam kde mě hledáš
už nic nenajdeš
Slunečné dny
se po kmen vysvlékly
Čas zůstal stát
jak v kmeni zaseklý
Cesty déšť smazal
Já a ty
jdem každý jinam
Prší na ploty
Z podzimních polí mlha zebe
Les žloutne Sad je prořídlý
Vlaštovčí hejna nesou nebem
ranečky tepla pod křídly
Přes hřbety kopců okoralých
k dálce v níž chladné slunce plá
nad zemí v které zanechaly
svá hnízda v tichu vychladlá
Vrátí se zpátky? Najdou zjara
hřebeny kopců? Stužky řek?
Ptačí zpěv mizí jako pára
Je čas odletu vlaštovek
Ticho Tak hluboké ticho
Řeka strop bezhvězdný
Tůň zpřevracená proudem
Les bez hlasu a sny
Na břehu sevřený šerem
rybář jenž za tmu sáh
dvě žabky očí dal řece
Teď skáčou po vlnách
V blyštivých šupinách spěchu
tíhu dne vlekou tmou
až pod kruh v kterém zmizí
polknuty hlubinou
Ptal jsem se řeky kam a proč
jde voda uspěchaná
Řeka jen tiše šuměla
a prý že slova nemá
Ptal jsem se skály nad řekou
proč drtí náruč země
Jen zapraskalo v kamení
nic víc už neřekne mně
I tebe se ptám po smyslu
který se někde schoval
A čekám jestli přeskočí
ohýnek stéblem slova
Vyjeli do polí skláři
prosklili hladiny řek
navlékli na každé stéblo
skleněný náramek
Když měsíc na nebe vyšel
křišťálem zvonila tma
a každý myšlenka byla
čistá a průzračná
I z bílých hřebíků jíní
vycházel měsíční jas
A tobě hořely tváře
přestože štípal mráz
Korálky lží jsou s pravdou pomíchány
Popelko to je práce do rána
Ten pravý je a ten zde zase planý
Jak máš být milá dobrá nestranná?
Viď je to zlé když v oříšcích nic není
zlé bez holoubků s jejich vrkáním
Už nepomáhá kouzlo vyprávění
Únava spouští hlavu do dlaní
Jak rád bych ubral z tíhy která tlačí
Mám však jen slova jimiž na dálku
mohu tmou šeptat (bez rady čím začít)
kam patří který z korálků
Jak tlapky koček první sníh
proběhl ulicí
A bylo bílo v šlépějích
i oknech mlčících
Stopy jež podzim pečetil
bílá dlaň zlomila
Cesty co měly směr a cíl
vysvlékla do bíla
Jen kočičí hřbet závěje
před dveřmi rozkvétá
V magii která nehřeje
jsi země zakleta
Vítr létá bílou plání
čerstvé stopy stírá sníh
kopce k dálkám hlavy sklání
mlha teče údolím
Kolem zima sníh a šero
jen ty stopy běží tmou
ve které se vločky perou
s plání chladem prokřehlou
Jen ty stopy sílu mají
změnit v cestu pustý lán
Svým otiskem otvírají
dálku dokořán
Dlouhé týdny zapomínám
stromek úsměv obraz ryby
Celý rok se dívám jinam
rozdávám čas plním sliby
Chvíle klidu radost domov
souzvuk tichých zastavení
měním v báseň – v pouhé slov
v to co je – a hned zas není
I teď kdy pár svíček plane
a tmou létá sníh
čekám věci nečekané
Čtu si v závějích
Čas matných šlápot v cestách dříme
Soumračnou tříští padá den
Přes květy oken hledím k zimě
Stmívání lehlo na závěj
Sbohem
To stín se mihl kolem
Kočičí oči bleskly tmou
V náruči chladné hřeje pole
jen vichr
s písní mrazivou
V čepici z beránčí vlny
důstojně chladný dech
nakreslil růže – jen trny
vynechal na oknech
Do polí nakrouhal křídu
a tříkrálové sny
Ozvěnu míru a klidu
rozvěsil nad zemí
Teď už i ve slovech hnízdí
a létat učí je
Jen ty se dál držíš při zdi
své hmotné magie
Řekou jde voda chladná
vločky dní rozmáčí proud
Za kopci hvízdá vítr
snaží se neusnout
Snaží se udržet výšku
I my v tom lítáme s ním
Zatímco řeka vleče
dál vodu kamením
A bylo ticho pojednou
Ticho jak úzkost skřivánčí
Ticho jak propast v lidské řeči
Tichounké ticho Ticho něčí
kdo ukryl ruce za stín zad
a pohledem jímž kolem hleděl
šepot i výkřik zapověděl
do tváře země botou šláp
Tím tichem slova při dně řek
jak ryby v tůních pod kameny
spouštěla oči v oka tůní
hledala nový popěvek
I zem v tom čase jalovcovém
tak překvapivě ospalá
když propadalo slovo slovem
jako by pouze čekala
Jako by řekla To nic není
I zítřek má svá zastavení
své zákruty a močály
Co snadno chtěl bys jde jen ztuha
Dočkáš se, přijde vlna druhá
a ta – tu první odvalí
Mužova žena
připravila vymyté hrnce
nakrájela maso
přinesla čistou zeleninu
a zapálila sporák
Tím počal veliký obřad
svátečního dne
V takovém dni
je muž přebytečný
Připadá si jako židle
kterou postrkují z místa na místo
aniž má kdo čas
na ni usednout
V takovém dni
cítí muž veliké prázdno
a vyráží na výpravu
za malým
všedním dobrodružstvím
Mužova žena
zůstane v celém domě sama
Čaruje nad přiklopenými hrnci
Mumlá tichá zaklínadla
a v páře
která stoupá
od nedočkavých poklic
čte jako v křišťálové kouli
To co vidí
je velmi šedivé
a velmi smutné
Když pak uslyší mužovy kroky
vezme cibuli
a rychle ji krájí
na malé bílé čtverečky
Alespoň pro tu chvíli
nemusí odpovídat
proč má oči plné slz
když vlastně ani sám neví
čím ji zaskočil
ten předpolední čas
svátečního dne
Někdo přijde neřekne slovo
a víme
Stalo se cosi obdivuhodného
Něco tiše velikého
kouzelně prostého
jako když zasadíš strom
vypustíš holubici
jako když přeskočí jiskra
mezi zemí a oblohou
jako když housata
přinesou žluté jaro
jako když vítr pohne větvemi
Někdo přijde
neřekne jediné slovo
a na rozdíl od těch
kteří nás ukřičeli
svým naléháním
víme
Stalo se cosi obdivuhodného
Zvoňte třikrát
Poprvé
vás určitě neuslyším:
všichni jsme zazděni
ve svých obyčejných starostech
Podruhé
bych se třeba zmýlil
Je tolik zvuků
podobných vyzvánění
a ví Bůh
že není snadné rozpoznat
jestli natažená ruka
chce pohladit
nebo dát ránu
Ale když zazvoníte třikrát
je nade vši pochybnost
že popraskají
i skořápky ticha
a vyzváněním vystrašení pavouci
couvnou do tmavých koutů
Když budete trpěliví
když vytrváte
žádné dveře
vám nezůstanou uzamčeny
Je večer
a tma se popelí
v našich vlasech
Krkolomný čas
odlétá s netopýrem
Jsme vedle sebe
ale už ne spolu
Mámivá přibližnosti
Když kohout třikrát zakokrhá
je náhle vidět
do všech údolí
Samoto starého kmene
vrstvení bezhlasé
Není to jenom zdání
že couváš před časem?
Když objevím tě v shonu
jejž nikdo neřídí
váha tvých zamyšlení
mne tichem udiví
A ptám se – možná pozdě
míst kde už není stín
na nedořčené vzkazy
bloudící povětřím
Jdeme městem
kterým prošel večer
údiv i mráz
a kterým ještě neprošlo jaro
Každý krok
o trochu couvne
vzdálí nás od sebe
Oba si chráníme
světýlko za lesem
které možná zhasne
po prvním doteku
Je kluzko
Myslím Mlč
Nic jí nevysvětluj
Řekneš jediné slovo
a slovo uklouzne
a zlomí si nohu
Je chlad
který zvedá límce kabátů
a neodbytné všetečné prsty
ohřívá v jizvách našich omrzlin
Je chlad překvapující
uprostřed teplé jistoty
chlad kamene či slov
který nepřátelsky obklopí
nahou chvíli
Je chlad opuštěných domů
chlad kamenění
Hlemýždí jinovatka
přítulně zmrazující
péra hodin
Zavřu před ním všechny okenice
zabezpečím dveře
a on vystoupí z otevřené rány
dohasínajícího ohně
Za hradbou noci smutná paní
lisuje slzy v srdci svém
Do hloubky ulic hlavu sklání
čeká-li někdo před domem
Za hradbou ticha hrdé vzdechy
v herbáře nocí svazuje
a cítí chladnou tíhu střechy
pod kterou prázdné prázdno je
Ještě se brání, ještě prosí
ať klíče v zámku nereznou
V polštáři zrají kapky rosy
a zítřek tápe tmou
Kreslím měsíc
modrostříbrné záření
rozvěšené na nahých stromech
Kreslím skřípání mrazu
zvonkohru rampouchů
saně noci
Z bílé pláně
vytahuji předjaří
rozespalou zem
Svou nevědomost kreslím
Tuhu o sny naostřenou
pokládám na list
zasněženého světa
Ze všech stran fičí
vločky chladné
perou se o práh o veřej
Na slepých oknech
měsíc vadne
Jen ohni sviť a hřej
Buď se mnou tam
kam nejdou jiní
kde musím zůstat
sám a svůj
A kdyby na nás
sedlo jíní
i popelem svým
při mně stůj
Jak by nás mrazem
spálit chtěla
Než nakonec
sám její led
utvoří slupku neprodyšnou
Tak vlastní rukou
na chlad pyšnou
podrží v zemi
příští květ
Víří sněžné včely
nocí únorovou
Úly tmy jsou plné
pod tmou sládne slovo
Bílá křídla vloček
bílou závěj studí
jak si jednou sednou
nic je neprobudí
Až březnový vítr
déšť a jarní tání
ten bílý med stočí
do svých vlažných dlaní
V údolí
kde se koruny olší
sklánějí nad struhadlem řeky
šátrá ozvěna ve vzdáleném hřmění
Chytá ho do náruče
táhne rozpáleným korytem
až to v balvanech jiskří
až páteřemi ryb
probíhá slastné zamrazení
a stromy otvírají náruče
tomu co přijde
Města ještě dlouho nic netuší
V asfaltu dálnic
nepulsuje cval žíznivé nedočkavosti
Ale tady u nás
svaly úvozů
už povolují svá pevná sevření
Chodidla deště běží vyprahlostí
a řeka je tu stejně otevřená
hlíně i větru
listí které spadne
Jsem tady s ní
jak ona nedočkavý
Nebe nám občas sprškou chladí hlavy
Led zebe
ale neřízne
Jara
nás budí do žízně
Na drátech
vysokého napětí
nizoučké nebe
suší mraky
Kolouch v své stezce
lhostejně mne míjí
Krtiny kopců
vítr překračuje
Do nížin běží
stružky živé vody
Jsem tady doma
doma
bez výhrady
se všemi drsnostmi
a prohrami
a pády
Je zaseto a nakypřeno
Nad hlínu stoupá smělý projekt léta
Zelené oblouky se od lodyhy klenou
a průzkum kořenů mapuje zem
Spleť příštích kanálů
a stružek jejichž příliv
až k slunci vyzvedne
poklady spodních vod
Ten růst má pevný kód
a ty se jenom divíš
v jak malém prostoru
je klíček, květ i plod
Na břehu svého domu
stojí člověk
Je to obyčejný člověk
a dává obyčejné otázky
Ptá se
Kam běží dítě
co si tu před chvílí hrálo
Kam odlétají motýli
kam mizí den
Je čas na rozhraní
Čas v kterém světlo již umlklo
a tma ještě nepromluvila
Zdálo se mi zdálo
že mne lásku čeká
že mne z dálky volá
to šumí jen řeka
To šumí jen řeka
když jde přes kameny
slova ztrácejí se
v krajkách bílé pěny
Slova ztrácejí se
a vody se kalí
jak by naše slova
nikdy nepoznaly
Člověk jde městem
a sochy připravené k výkřiku
kamení v zpovědi pozdního léta
Rybáři na Vltavě bičují ozvěnu touhy
Tichá trpělivost pramic klouže vodami
A ryby zpívají
V modré dálce je slyšet tiché do-re-mi…
Jádra přeťatého jablka
se vzepřou člověku v hrdle
A prší prší kolik dní
ještě se jednou ohlédni
ještě mi úsměv pohled dej
na cestu šátkem zamávaj
A najednou pozná
že žádná rána nebolí
dokud neprotne i vědomí
Udivujícím vzrušením
Výkřikem zmatku
To snad …
Těžké boty došláply na zrcadla letišť
z venkovských rybníků vzlétla husí hejna
Řekl jsem ti Nepoužívej hrubých slov
A potom návyky
obrana z návyků
Umýt se obléci uvařit kávu
Uklidnit se
Uvěřit
Nakonec se vždycky stane
co se stát muselo
Obléknu si kabát
a ty nebreč
Písnička z ucha do ucha
má stále stejná slova
tak krásná a tak bezduchá
písnička plakátová
Vždycky jen něco překryje
za ničím nepospíchá
Vždyť vlastně ani nežije
je jenom kruhem ticha
Písnička z ucha do ucha
písnička plakátová
tak krásná a tak bezduchá
má stále stejná slova
Vlastně se ani nic nestalo
Jenom ty vánoce mají letos jinou vůni
a jiná intonace zní ve slovech
"Pokoj lidem…"
A jenom sníh je jinak bílý
A jenom ten úsměv je jinak hořký
A vlastně
jinak se nic nestalo
Málokdo se dokáže rozhořet
Málokdo vyběhne do ulice
Málokdo ti posvítí na cestu
Málokdo…
A stane-li se to přeci
pak je to
příliš krutá metafora
Zima si létá přes zásněžky
Dech slunce nehřeje
A jaro musí šlapat pěšky
přes její závěje
Přes prales kopřiv tkaný z jíní
přes jitra v nichž je tma
Než spatří v zrcadlové síni
svá ústa zkřivená
Přitom je tak jednoduché
přidat se k procesí kajícníků
Vždyť jen málokomu
je odepřena milost milosti
A zatím už zraje
nové obilí
a zrno
je opět sváženo do sýpek
Svatá Anna pročesává strniště
A člověk vychází na práh svého domu
aby se ptal
Je to obyčejný člověk
s obyčejnými otázkami
a všedními starostmi
A protože se otázky ztrácejí
v oparu scestného drmolení
zapíše do knihy toho dne
jediný fakt
Dneska sedmnáctého října
devatenáct set šedesát devět
se nám narodilo dítě
Mělo oči
zalepené nevěděním
a křičelo
krásně křičelo
Obrazy dálce určené
reflektor světlem krájí
Tma dělí světy zde i tam
víc oči nepoznají
Až někde v zítřku nejistém
v dálce jež je tak matná
složí tříšť živých obrazů
na ještě bílá plátna
*
Dřív než jsem vyrostl já do vlaků si sedal
pro radost z dálky kterou proťaly
Ten čas je pryč a vrátit se už nedá
vlaky však jedou do dáli
Za zmrzlým oknem krajina se míhá
jak bílý obvaz leží v poli sníh
koruny stromů sklání sněžná tíha
přes násep běží stopa po lyžích
Někdo tu prošel svůj otisk dal kraji
mimoděk bílo vedví rozkrojil
Za chvíli sníh a vítr zafoukají
že on tu byl – že já tu byl
*
Vlak jede dál a míjí stíny domů
a míjí velká městská nádraží
V kupé je tma – vyznat se není komu
Skřípání náprav slovům překáží
*
Co jsem znal lidí – přisedli – zas vstali
jízda nás svedla přes rozdílný cíl
Tak na půl ucha možná poslouchali
když jsem je cestou letmo oslovil
Zbyla v nich stopa? Zbyla stopa ve mně
z těch hovorů jež praskot polykal?
Nebo jsme ztuhli v pouhé hroudy země
zatímco vlaky jely stále dál?
*
Tak někdy ptám se očí jež mne minou
v nichž hořel oheň – jež neznaly chlad
Jestliže i teď kdy mají pobaleno
dokáží víc – než kufry počítat
A jak jdou dny a lidé stárnou v čase
někteří moudří jiní odpadnou
Vlak v kterém sedí o sny nestará se
jestliže samy neprorazí tmou
*
Už opět zvoní pražce ojíněné
březnový vítr znovu zvedá sníh
Les černých sloupů bílou dálkou žene
řeč vzkazů v drátech ukrytých
Čím asi hučí? Jaké zprávy skrývá
řeč převrácená v telegrafní kód?
Tak bolí oči toho kdo se dívá
do partitury bez znalosti not
*
Do nástupiště bijí blesky větru
bázlivé listí v závětří se chvěje
semafor zůstal trčet na červené
krystalky tmy si sedly na koleje
Všude je mrtvo jen na rampách živo
Vozíky hrnou do poštovních vozů
balíky pytle každodenní prózu
která jak slupka chrání náplň živou
Tam křídla rukou tiše víří dálku
přes ně se příval trpně převalí
Až však ty cizí sáhneš na obálku
ucítíš otisk jejž v ní nechaly
*
Tak to jde stále Pytle dlaně zboží
vagóny uhlí prkna v zákrytu
Ten kdo se dívá stébla nepřeloží
i když tu je jak kdyby nebyl tu
Vlak jede dál a opuštěná kupé
pozvolna vsáknou nové přílivy
Motýli slov se zvednou z hluché sutě
zavíří kolem – zmatou – udiví
Odkud se vzali? Jaký mikrob krásy
přehlédla četa jež zde uklízí?
Čím to že pud se neptal na počasí?
Jak to že nikdy zcela nezmizí?
Dál v nových vlnách nové dálky nese
ospalost plaší s ničím nesmířen
a živou vodou smývá bláto z fresek
kam odběhl si zdřímnout sen
*
Odpusť mi lásko spěch vlaku i chvíle
kdy víc než k tobě k dálce pospíchám
Lákavá psaníčka do zítřka neposílej
Až ve všem zklamu se – přijdu bez nich sám
Zastavím před domem plaše a bez odvahy
přikývnu na všechno a budu vším čím chceš
A ty dnes žárlivá na každý z pražců dráhy
můj návrat odsoudíš a dveře přibouchneš
*
Vlak nechal vzadu výhybky a z trati
koleje slepé – srážky – zpoždění
Opojen cestou jen krok od závrati
ač zůstal sebou vším se proměnil
Vy kdo jste uvnitř cítíte jen stěží
odstíny včerejších a předvčerejších změn
Vlak jede dál a kolem oken běží
krajiny zarostlé prosáklé do ozvěn
*
Však někde vpředu v bůhvíjakém čase
jsou kostry snů jimž maso dorůstá
Zde pražce hovoří tak drkotavým hlasem
jak by jim štěrk všech cest napadal na ústa
Tam někde vpředu v bůhvíjakém kraji
se věci ztracené zvedají nad násep
a části hádanek do sebe zapadají
ačkoliv zdálo se že každá je jen střep
*
Cesta jde stále dál – z času svůj díl si bere
Jízdenka prochází Zestárla zvědavost
Některé ze stanic – jen ještě nevím které –
chci příští kroky dát Chci pěšky přejít most
Chci zvenku dívat se Už z místa jež je pevné
na jízdu bez konce – Tak jsem ji nepoznal
V té chvíli před ránem pak mlha obzor zvedne
nad vlaků míjení jež spěchá stále dál
Vítr vzal jiskru do dlaně
aby hned couvl zlekaně
a v omluvě chtěl zmatek skrýt
Já hrát si chtěl Ne zapálit
Jenže nač pozdní slova jsou
V plameni se jen zatřesou
Hoří si hoří klidně dál
Když křičíš – jak bys přikládal
Inkoust ukáp modrou kaňku
list se pod ní zachvěje
Slunce pláče do heřmánků
žluté závěje
Žlutá slza zvolna stéká
mizí, už je malinká
Už ji odplavila řeka
Je to vzpomínka
Přes jiskry světla v časném dnění
přes síta stínů přízrak jde
v střevících vteřin k probuzení
Popelko přijdeš počtvrté?
Hledej mě šeptneš a hlas zhasne
v zakrslém tichu jalovce
Za sebou slyším Co chceš blázne
ber z toho co je po ruce
Ber z toho co je teď Co vidíš
Zítřek je cesta bůhví kam
Popelko skrytá v davu lidí
tvůj střevíček je vše co mám
Studený vítr růžím hrozí
Z hebkosti řádek trnů zbyl
Do džbánu léta nahléd podzim
a džbán se převrátil
Teď leží v troskách Oblost jeho
vylila zpěv i s vůněmi
A jenom trní pro nikoho
se ještě dívat smí
Bublinky na kaluži
Už prší celý den
Jazýčky vody buší
kalužím do oken
Ta okna nikdo neotvírá
Tan pád se zpomalí
Nezbude na nich díra
Louže se zakalí
Šero nás muchlá ve svém klíně
Chceme se vysmeknout
Plaše vyhlížíme
světýlka bledých hvězd
za dálkou plnou slibů
Lavině stačí dech
a dá se do pohybu
Co hledáme? Co chceme?
Noc jak had kluzká je
Těla jsou blíž než slova
Proč o ně nehrajem?
Jak na střídačce sedí
únavu nese čas
Co chcem a přitom nechcem
plazí se kolem nás
Dlouze prší Mezi mnou a tebou
ostnaté struny tahá déšť
Na drátech plotů šňůry kapek zebou
Šeptám ti Přijď A vím že nepřijdeš
Dlouze prší Mělké louže smyly
cesty jež zítra nikde nepotkám
My za pohodlí touhu vyměnili
A tak jsi sama Tak jsem sám
Noc se zajícem
v pelíšku se vrtí
únavu stírá
z důlků vyhřátých
Smazává trýzeň
denních uklouznutí
Co přes den ztěžklo
nadlehčuje sny
Byl tam jen měsíc sníh a skály
Vzdáleným lesem vítr hřměl
my však té noci naslouchali
jen dechu hvězd, jen křeči těl
Snad to byl omyl, únik planý
pánbůh ví z čeho proč a kam
Nebe nám táhlo nad hlavami
a domů jsme šli každý sám
Chtěl jsi bydlet až nahoře
kde plují mraky
Vysoko nad hlukem ulice
blízko u slunce
Dostal jsi však dekret
do přízemí
prostě to tak vyšlo
Ale možná jsi
i tak šťastný
nespokojeně šťastný
Neboť tvůj dům
to je žebřík pater
která míří
k slunci
Noc natahuje uši
a od slov zmuchlaných
vyzvídá proč jdem spolu
jaké jsou naše sny
Chce vědět co já nevím
nač ty se nezeptáš
v tom čase jenž nám patří
a je tak málo náš
Noc natahuje uši
a nic nic neslyší
Protože velké pravdy
jsou z tichých nejtišší
Vztahuji ruce po jablku
pod stromem hádě zasyčí
Jablko čeká na mou ruku
Ví bůh kdo na nás políčil
Bláhová slova Sladkost jeho
je víc než celá zahrada
Když po něm sáhnu s plachou něhou
už nepomyslím na hada
Až přejdou ovečky lávku
až usne louka i sad
až ztichnou i ptačí hnízda
budem si povídat
O tom, kam zapadlo slunce
kam pluly pentličky řek
o věcech sladkých a hladkých
skoro jak z pohádek
O našem domě a sadě
nad kterým obloha spí
o tom, že než přijde ráno
svítí jen hvězdy a sny
Až přejdou ovečky lávku
až každá najde svou skrýš…
Ale já mluvím a mluvím
a ty už dávno spíš
Co může strom
než růst
kde kořeny má
Co může květ
než k plodům dohořet
I naši touhu
stejná spona spíná
I ona je ten strom
I ona je ten květ
Den odchází
a já jsem zde
Kukačka kuká co nebude
Můj dech a cíl
sny před ránem
Tvary z nichž torzo zůstane
Když hlas i les tma odnese
jen z dálky tiše ozve se
otázka – Možná
prosba spíš
Nic příštímu dni
nedlužíš?
Moře je skvělé
oznámil plavčík
(Naše loď vyplula k dalekým břehům)
Viditelnost je dokonalá
přidal se první důstojník
Někde v dálkách
čeká zaslíbená země
dodal kapitán
Jenomže my v podpalubí
hlupáci neznalí krásných ideálů
vidíme jen zmatek mezi krysami
a vodu prosakující kýlem
Už jsme na cestě celých sto dní
říká kalendář
Čím vzdálenější bude ta zem
tím hezčí bude přistání
křičí největší lhář mužstva
Jen čas
plyne beze slov
a zdá se
jako by vítr nekonečných moří
rukou rozechvělou
brnkal na děravé plachtoví
trochu se posmíval
a trochu se divil
Muší silou do skla vráží
muší křídla otlučená
a sklo drnčí a sklo sténá
a sklo pohyb nazpět sráží
Okno jako požár plane
Je ten svět anebo není
Není lepší nevědění
nežli poznat zakázané?
Muší křídla otlučená
muší silou do skla vráží
a sklo pohyb nazpět sráží
a sklo drnčí a sklo sténá
Všechno kolem je zamlženo
a rozehráno
jako ve snu
Jdu svou cestou
a věci
se za mnou otáčejí
chtějí se přiblížit
vložit vlastní otisk
do mé dlaně
Já se jim obdivuji
ve spěchu i ruce po nich natáhnu
do řeči se však nedám
Tak se míjíme v omluvách
Snad příště Někdy později
v magickém zítřku
Není mi smutno
není mi veselo
a není mi lehko
Všechno kolem je zamlženo
a rozehráno
zlehčeno
a pomícháno
jakoby ve snu
Několik slov
která jsem nezašeptal
Několik nadějí
které jsem minul
Na cigaretu
jsem načrtl báseň
a papír
pomalu uhořívá
Tak ono létat nesmí se
řekl jsem skloněn nad spisem
kde slovem k slovu bylo psáno
že létání je zakázáno
I s příklady a výstrahami
přečet jsem ženě různé fámy
i popření že co svět stál
nikomu vzduch se nepoddal
Já poslušný a spisů dbalý
ten papírek pak řádně sbalil
a prázdnou lahví z níž jsem pil
na každý pád jej zatížil
Pak k oknu šel a jako denně
na rám jsem stoup a neprodleně
do modrých dálek tiše vzlét
a tím – že se vrátím na oběd
Klubíčko hlasů
já tě nerozvážu
Neumím radit jiným
ani sobě
Zatímco jsem hledal
v souřadnicích slov
na místech zcela opačných
čin prorazil kámen led i tmu
a studánka zvedla tíhu země
Pro jakou lásku
smíme povýšit slova
nad ticho
a nezradit jeho křehkost?
Kobyla v stáji pelichá
pověsti dávných činů
Vítr dní padá do ticha
prach sedá na mělčinu
Nažraná hejna holubů
domovní štíty střeží
Pes chytá prázdno do zubů
až v tlamě cítí peří
Pak ale znova – zdánlivě
bez smyslu bez důvodu
zmařený pramen ožije
dá mrtvé poušti vodu
Oprať dní z ruky vypadlá
před domem v prachu vlaje
Poslední z hvězd jež nespadla
zas dálkou posedlá je
Tak blázen stokrát zahnaný
zkrocený – osedlaný
otvírá příští romány
a sbírá nové rány
Řekli
Zažehli jsem zářivou pochodeň
A já se zeptal
Co je zářivá pochodeň
Řekli
Zářivá pochodeň
je vaše světlo i teplo
To mně udivilo
Jestliže je ta pochodeň
určena všem
proč mně tedy
ani neosvětluje cestu
ani nezahřívá?
Řekli že mi chybí víra
Řekli
Právě proto že patří všem
musíme ji před všemi chránit
Kdyby prochladlé zástupy
uviděly plamen
ze samé radosti ho udusí
Vzduch který dýcháme
je výbušnou směsí myšlenek
Myšlenek které se hromadí
a narůstají k srážce
podobné výboji bouřkového mraku
Odpusť
jsou-li má slova málo přesná
málo srozumitelná
Jsou-li jen zašeptáním
kde by měla být výkřikem
Rozhlédni se kolem
Prsty jsou připraveny na telegrafních klíčích
na spouštích kamer
na bezpečnostních pojistkách útočných systémů
To všechno je tady
A zatím v zahradách mezi Uralem a Pyrenejemi
krvácejí růže
břichaté konve plují mezi záhony
a voda prostupuje hrudkami hlíny
Ty který pečuješ o zahradu víš
jaké války zuří mezi květinami a plevelem
jak jsou krutá období sucha
jak vadnou listy napadené škůdci
Víš jak je všechno podobné světu lidí
který ne a ne dorůst
světu který věděním poskočil o staletí
ale lidským vědomím
uvízl v pasti dávnověku
Chybí parlamentáři
kteří by jednali se silami zmatku
chybí řeč probouzející hluché
roub v kterém by košatěl čas
Hlína zdusaná spěchem
drtí zrnéčka naděje
pustota lidských srdcí
je i pustotou pramenů
Odpusť
jsou-li má slova málo přesná
Je těžké být rozhněvaný
a přitom neurážet
Je obtížné
oslovit naději
bez pochlebování a bez mělkosti
nevymýšlet si
ale jako rybář zasekávat
co běží peřejemi
čeho je plná řeka
co je všem povědomé
i toho se dopátrat
co se zdá dětem
v jejich nedětských snech
jak velmi nepřístupné filmy
běží
pod jejich zpocenými čílky
Otrávené zrní leží na návsi světa
nákaza podobná morovým ranám
bez pasu překračuje hranice států
bez vstupních víz
zalézá do lidských srdcí
Chci však zahradu
do které lze vstoupit
zahradu která bude zítřkem naší naděje
Chci probírat hnízda větví
nedočkavě vdechovat jaro S diviznami se divit
Od slunečnic vyzvídat zaklínadla deštivých dní
Chci vstoupit do takové zahrady
která není únikem
ale bezpečím
rozvitým květem na stonku dne
nesentimentálním náčrtem veliké touhy
Odpusť
jsou-li má slova málo přesná
málo srozumitelná
jsou-li pokřikem
kde by měla být naléhavou prosbou
Dívej se kam se já dívám
Invaze housenek vyplazuje jazyky plakátů
kancelářské klece zívají polední pauzou
Tam za dveřmi bobtná hemžení
dubové sny břichatých mozků
rádoby cudná ořezávatka plnosti
červotočí hlad
Zkusme mu dát den volna
tisíciletí volna
Pusťme ho do ulic
před tabule jídelních lístků
ať vdechne posměšnou nabídku dne
ať vidí ten metaforický žert
Neboť dnešek mu nabízí
dušené srdce
Vzduch který dýcháme
je výbušnou směsí myšlenek
myšlenek které se hromadí a narůstají k srážce
Usednou do trávy je zapotřebí
tělem se znovu přitisknout k zemi
Porozumět prolamování zelené hladiny
mravenčím cestám vyšlapaným mezi stébly
mikroskopické tlačenici života
Abychom objevili svět
který se zbavil
pubertálních explozí vzdoru
a k obrazu velikého snu
změnil vlastní srdce
Podepřel své dny
pravdivějším šuměním větru
jiným listím
i jinými kořeny
Nalezl
barevně odvážný
k plodu zrající
bohatý květ
Vhodil jsem udici
do vody spěchající
do nerozhodnosti
lupení na hladině
Vhodil jsem udici
do vody podzimní
ve chvíli kdy uvadání
odbavovalo letenky snů
A tak tu stojím
a tak tu jsem
Kdyby mi někdo řekl Uteč
neuteču
Kdyby někdo řekl
Je to marné
neuvěřím
Kdyby mi řekl
Voda zamrzne
jenom přikývnu
a dojdu si pro sekeru