Literární sborník

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šedesátý čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091.
Uspořádal Miroslav Vejlupek. První vydání. Na Internet uvedeno 17. ledna 2008.

© Jarmila Moosová * Jakub P. Malý *Josef Jarolímek
Jitka Badoučková * Ivo Fencl * Markéta Hejná * Jiří Žáček * Pavel Martinec
Soňa Harasimová * Michael Lorenc * Hanka Hosnedlová * Jarmila Týnková
Ladislav Jurkovič * Marta Urbanová

OBSAH

Jarmila Moosová
Anonym

Jakub P. Malý
Hledám slova... sametová
Jenom se držet za ruku...
Monolog
Slyším tě ve všem kolem sebe
Vzkaz slepeckým písmem
Kruhový objezd
Kolik vydrží smutek?
Nedělní odpoledne na samotě u bedny
Neschovávej se mi

Josef Jarolímek
Důvěra
Míjení
Stesk
Touha
Tajemství

Jitka Badoučková
Krajiny ve mně rozprostřené (cyklus)

Ivo Fencl
Bludiště v tobě
Dva domky
Co nechci
Tvé kotníky
Magnety

Markéta Hejná
Kde havrani jsou
Její pata
Je po lásce
Blues o meči
To srdce
Píseň
Fórová písnička

Jiří Žáček
Z epitafů

Pavel Martinec
Commédia
Kryprogram
La poéme
Vlci
Zákony krve

Soňa Harasimová
Honosný dar
Vánoční
Budovatelská báseň
Módní sport
Holoubek šedivý
Podzimní mlhy
Otcovy jabloně
Pampelišky
Spadané listí

Michael Lorenc
Ptačí rok
Začátek června
Fantom
Zámek
Bez vůně
Verš

Hanka Hosnedlová
Svítání
Den
Noc
Krajinou Ladislava Stehlíka

Ladislav Jurkovič
Měsíce
Měsíce a dny

Marta Urbanová
V ráji
V letadle
Osudová
Definitiva
Polibek
Tání

Jarmila Týnková
Antidepresivní
Až
Barometr
Bez tebe
Bez závazku
Bezesná
Březen

JARMILA MOOSOVÁ

Anonym

Dittmaru Chmelařovi

1.

Píše mi básně - touhou voní
stud můj v nich svléká zaživa

tu před Julií v nich se skloní
jsa Romeem
jenž přebývá
ukrytý v houští pod balkónem
- ach ne
to dělal Cyrano!

tam námořníkem zas se stane
zbytnělé svaly železem
- prý bílé místo nepopsané!
na mapě těla
zeje zem
prázdnotou
o níž sotva tuší
že plná je jak sopka lávy
když do uší mi něžným tónem
zpívá svůj verš
- ta melodie
mi tolik známá připadá ...

ztrácí své jméno z každé zprávy
- snad netuší jak teskno mi je
a zvědavostí uvadám

2.

Dávám si inzerát
viz: Múza za úplatu

pro dávku tréninku
co nezpůsobí ztrátu
ať denně tolikrát
si promrskat smím verše
se smyslem pro hraní si s nudou
pro rešerše
pro tvoje vyznání
- už zvykla jsem si na ně

jsme oba bezbranní
když blížící se dlaně
nám něhu slibují
až do rána
i déle

zakrátko vezmu tě
pod stříšku v mojí
cele

3.

Smráká se
smráká
mě síla kdovíjaká
už zase drží jako na řetězu

dost v žití mém už bylo hrdlořezů
co na svědomí zlomenou mě mají

na lásku vsadit - říkáš - to je v háji
i mě přivedla k tomu zkušenost
však představy
jež vzbuzují tvá slova
jsou živé tak
že zabolí mě znova
a v hrdlo bezhlasně se vplíží: D o s t !

Vím
tobě asi zdá se to být pěkné

nedám své řasy tomu
kdo si řekne
byť přitažlivost trhala mi cévy
- v tvém případě i bez tekuté révy

kdo nebyl ženou osiřelou
neví
že přijde čas
kdy naposledy sleví

Mám v rukou třes - už neudržím mobil
ne že jsi dnes mě jako včera zlobil
leč že tvá touha fyzicky mě ničí
až ve mně
ouha!
stejná vášeň klíčí
a krve zpěněné hlas křičí: Já jsem tady!
a vím
že víc my byli bychom dohromady
tak přestaň dráždit mě
jak hůlkou na opice
vznes se a vleť mi přímo do ložnice
a třeba mějme na globálním oteplení podíl

tvůj vilný chtíč dnes
zdá se
by se hodil

Jsi moudrý muž
a mohl bys to chápat
- tak dlouho už když neměla jsem chlapa
byť přišel jsi sem jako vlaštovička
tvá hra mě bolí

solí obě víčka

4.

Od školky už mě zajímají muži
nejspíš
že nikdy neměla jsem hroší kůži
mě zajímaly jejich úchvaty a stesky

cit k pochopení vloh i pro poklesky
mě předurčoval k zocelení
časem
ty nejrůznější z různých poznala jsem
a s každým trochu naštíplo se srdce

Říkáš: Už dlouho jsi má paní

jak dlouho ještě?
do vyspání?
pak - objekt hodný pohrdání?

snad lze i skládat puzzle z kostí
však pro mě život bez RADOSTI
že PRÁVĚ tys v něm
nemá cenu

dál hledej klíčem v ženě ženu
ji nenalezneš
ona sama
už když si hrála s panenkama
ve vlastních dětech ztratila se
boj nerovný teď s časem svádí
- pryč krása je i mládí těla
jen duše ještě vyhořelá není
v předtuše volá tiše po vzkříšení
kód milosti v ní
ten se neztrácí

však ohlédnout se dokola
jsme povětšině žebráci
co ukájejí vlastní touhy
a málokdo si odolá

já svoji duši nezahubím
ještě chci VŠECHNO nebo NIC
to proto mám teď plné zuby tvých vilných slov
chci víc
CHCI VÍC!!!

co chápeš jako odcizení
je boj
a já ho nevzdávám

přijď
pomiluj mě do zemdlení
a pevně drž mou ruku
- ji ti
s důvěrou v žití podávám ...

5.

Co ty víš
o atomech mého těla
co ty víš
co ještě v životě bych všechno chtěla
co ty víš
že občas po nocích mě láká
co ty víš
nač myslím
když se smráká

co ty víš
nač ještě vůbec čekám
co ty víš
zda ještě toužím odplout někam
co ty víš
co všechno promítá se ženě
skrz plátna očí
když je zasněženě

co ty víš
jak chutná po vyznání
čas nutný k chvíli usebrání
co vůbec víme o tom božím plánu
otvírá nám
či zavírá už bránu?

6.

Slibuješ
jak slibovali jiní
co světem stojí svět

a ještě dřív
než máchl kůň svou žíní
nestihli ani vzít své sliby zpět
a ztratili se v prachu za kopyty

v čem
řekni v čem
tak odlišný teď jsi ty?

proč mám si dělat iluze
a pak
v samotě duše předlouze
teď volná jako pták
se cítit zas jak v ocelové kleci?

Ne
neodmítám
pro logiku věci
však nechám čas
ať namísto tvých úst
promluví

já ještě slyším trávu růst

7.

Miláčku
věř mi
přeju si
ať přát si nikdy nemusím

ať vše
nač myslím
odčítáš mi z očí

ať vše
co říct bych ti kdy chtěla
z posunků poznáš
mého těla

ať vše
zač děkovat ti budu
čím obdaříš mě beze studu
svým srdcem slyšíš
beze slova

tak konečně už začni znova
ne slovy

jako supernova
mé jádro žhne
a ty jsi ... kdo ví ...

milenec stále papírový

8.

Myslela jsem
že už ho mám
říkal: Já jsem ten pravý

tak proč si rázem připadám
že pár dnů do popravy
že všechno
co se hezké zdá
je pouhé s ohněm hraní
že život už je ztracený
a blízko umírání?

Ne
nelituji ničeho
co sešlo z půli cesty
jen děsí mě ta zklamání
jimž předcházelo štěstí

9.

Můžeš mi přednášet
o čem a kdykoli
kukaččích vejcích
a dostupných kárách
jednou se sejdeme
ve stejném údolí
vhozeni do něho
na stejných márách

jediné hnízdo
jež mám ve své paměti
má tvoji vůni
a voní tvým smíchem
- desítky smělých slov
nesmělá objetí
nejhezčí tón
co znám
soupeří s tichem

jsi mojí potravou
jsi vším
co dá se pít
barvami
jimiž se maluje duha
ve stínu katedrál
kéž by sis stejně přál
ať jsi mi prvý
a já ne ti druhá

10.

Ty soudíš mě?

Tvým pohrdáním
jsem užaslá
- už nevím ani
jak chutná svěží milování
bez s ohni her
a předstírání
kde život úpí na hraně

svatozář z hlavy nespadne mi
tam má-li být

sám mezi všemi
ach
člověk když si připadá
pod víčky nechá hrát film nový
v němž s pouhými si hraje slovy

můj bože – to je nálada!
snad kající se Magdaléna
je vskutku každá živá žena
když miluje?
zlu propadá?

netrávím život v sutaně
a vůbec nejsem vzorem ctností
jsou na místě tvé pochybnosti
však bez tvé vůle nikdy bych
neměla šanci páchat hřích

ty soudíš mě?

jsem pošetilá
kde jindy zloba zvítězila
mě láska silou zásobí

ač miluješ mě rádoby …

11.

Až k nebesům se tyčí hroty
mých ňader
plných napětí

nemohu usnout
ptám se: Co ty
miláčku?
ptám se: Jak je ti?

když éterem se touhy kříží
blíží se bouře na nebi
tvůj vnitřní zrak je nad ostříží
jím propícháš mě
zdá se mi

už cítím v klíně dotek
čí je?
znám hebkost jeho nahoty
tvůj vilný chtíč
i ve mně žije
dál nechci dělat drahoty

12.

Prý kam jsem to rozum dala
když jsem si tě vybírala

víš
obejdu se bez lichotek
tvých úst
detailů ze tvých fotek
však neobejdu bez jiskření
pod tvojí paží na rameni
bez náruživých tónů ticha
bez pochyb
že se nepospíchá
jen proto
že jsme pomýlení

být kočím
jenž ti v uších práská
hit s červenýma bambulkama
aby ta láska
co se zrodí
dokud je ještě v dálce sama
se neztratila v prachu cesty
chci

a chci s tebou
všechno štěstí

13

Jsme si tak vzdáleni
- navždycky budeme

pekelná mámení
postele studené
přísliby na lásku
z per tvůrců tryskají
v záchvěvech samoty
údy si stýskají

dlaně - že chtěly by
brát teplo od těla
nevsázet na sliby
- ach
to se nedělá
nohy by spleteny
s tvými být chtěly zas
duše jak vřeteny
příst příběh bez příkras

bytostmi celými
snad oba toužíme
spolu být
žel jsme tu
miláčku
pro jiné ...

14.

Můj bože
myslíš
je to dobrodiní
mi odepřít
čím plýtvají tu jiní
a jenom z dálky
ukázat mi tvary?

to nejsou dary

zač mě trestáš
pane?

snad vidíš rád
mé oči uplakané
když výsměch trhá srdce na kusy

nic nehnusí se víc mi
než tvé zuby
v úsměvu - mostu přes Styx
do záhuby

ne
nečekej
že modlitba má zazní

jsou ještě kolem
opravdoví blázni
má smysl ještě čekat na zázraky!

dávám ti šanci
ty mi ji dej taky

15.

Chci psát ti
nevím
snad to není vhodné
vždyť ctnostná žena do roka a do dne
od namlouvání čeká na Everest

tak asi nejsem ani trochu cudná
když vábí tě dnes mého bytí studna:
Svým perem piš
tvé řádky toužím číst

než bělostný se papír steskem vznítí
má ruka zatím pohladí ti
co tvým se jednou stane - buď si jist!

16.

Co tě to
lásko
napadlo
myslet si že jsem než jsem jiná
má polovina když se směje
a s flirtem tvým se snáší hravě?

Máš míchu
či snad sperma v hlavě
anebo já jsem dala ti
důvod si myslet
že jsem free
- jak je dnes módní
a jsem happy?

Ty
Erosem svým posedlý
copak jsi hluchý
taky slepý
a empatie zcela prost?

Už nenosí se upřímnost
stud
cudnost
plachost
čistota?

Z života víc nám skepse dává
- ta denní strava cynika?
Co na to srdce?
Naříká
či snad se cítí blaženě
když plytce smýšlí o ženě
již bezpochyby nezná ani?

Co je to
- hraní
nebo spíš
na slabých bedrech těžký kříž
na jisté cestě k umírání?

Jedinou báseň jaká není
ve zlatých fondech k nalezení
jsem s tebou napsat zatoužila

ji nesvedla jsem

chybí síla
kde chybí cit - ten vzácný šém
tam
kde se po něm slehla zem
jen úhor roubí cesty k slasti
a v pasti člověk skončí dřív
než najde osmý světa div ...

Já
blázen
měla dojem chvíli
žes miloval mě
Nebesa!
Jak snadno
ach
se žena mýlí

když úporně
tak blízko cíli
jen tahá dříví do lesa

17.

Odkud ten neklid?

jméno nemá
jen rozvibruje
buňky v těle
způsobí v lebce metelici
a rozum - svého expřítele
rozmetá míli kolem hlavy

zlá mysl
ta se neunaví
urputně střílí ze zálohy
a - bestie - jen do týla
- kdo zbytky střel tu posbírá?

mít trochu vlohy
k úlisnosti
pozvu ji jednou k hodokvasu
pečení
která nemá kostí
si natotata zuby zláme

pche
jediný jen má - zub času
tisícajedenkrát to samé
a stejně zase zvítězí
ve všedních skrytá příbězích
co v poezii
žijí


Žijí???

18.

To tvoje ticho - jak mě mučí!
karafa vína zbavená
si připadám
stesk po náruči
nesnesitelný
- sakra dám
si příště pozor
kdo mi zpívá
hluboké písně beze slov

já
důvěřivá odjakživa
dnes ztrácím zbytky důvěry
co nadělám
tak už to bývá
když člověk sám se rozdělí
a sebe půl dá
nepostačí
už ani štěstí Černých vdov
aby se vyhnul zlobě
pláči
a s nocí stlal si
mělký rov

to tvoje ticho
u sta hromů!

kde se jen touláš?
vrať se
domů
i po paměti
- znáš ten krov

19.

Básníku z podstaty
bojím se rána
zdá se
že příběhu odbyla hrana
ta cesta pro něhu
dost marná byla
- představa jaksi se nezdařila

Básníku z podstaty
bojím se noci
zdá se
že nemít sen ve vlastní moci
odnímá naději
ubírá síly
- představy co se nám nezhmotnily

Básníku z podstaty
bojím se času
zdá se
že chvíle kdy násobí krásu
ze tvého života
se vytratila
- představa vzala vrch nespanilá

Básníku z podstaty
bojím se tebe
zdá se
že člověku lépe když chlebem
se solí bývá živ
než z přejídání
představy – bloud se jim neubrání

Básníku z podstaty
bojím se všeho
zdá se
že pomalu jde do tuhého
když srdce kamení
city jsou passé
ztrácím se v představách - sen který zdál se

20.

Pokoříš velehor nejvyšší štít
potáhneš pouští a přeplaveš moře
mezitím prožiješ sedmero hoře

nevzdáš svou naději jednou si vzít
čeho se zachtělo tvé vodě spodní
z koláče času čas krájí den po dni
výpary
nad toky z nejhlubších niter
cestou tě zakalí

- rodí se přítel

- - -

A zůstane-li při tom
co se stalo
tak nebude to - věř mi - málo

už jsem se dávno naučila:
Chvíle
co sebevíc by krátká byla
je všechno/nic tím
co je v ní

a kdyby naše „ahoj“ měla
být první jako poslední
jsem tebou ovinutá celá

- někdy se s láskou ohlédni

21.

Někdy i za dne probudí se touha
myšlenka když se toulá pamětí

doletí k tobě?
nedoletí
ouha
jen na zátylek plaše sedne ti

tisíce barev nepostačí
milý
bych svedla tah
tvým štětcem po plátně
- je to tak dávno
co jsme spolu byli
a byli hloupě
kýči poplatně

změň provždy čas
jenž vymkl se nám zcela
když nehořela jasná pochodeń
v zajetí tmy
a strnulosti těla
a vrať se zpátky

vrať se

pro oheň

22.

Podívej
jak chátrám
bez tvojí blízkosti
- kde jsou ta ramena
jež chránit měla?

kde vzácné hodiny
vášně a něžností?
kde tvoje dotyky?

dřív vyhořelá
stanu se
jak kráter v sopečném údolí
- tak plný ohně
dnes doutná jen tence

kde jsi?
proč nejsi mi
na dosah splynutí?

pár dnů a je tu máj
- ráj pro milence!

23.

Lásko
má lásko
chtěla bych
navždycky světlo
jen z tvých očí

když hřích - tak s tebou
co jsi vkročil
mi bez pozvání do žití
myšlenky moje do poslední
až
od té chvíle patří ti

a slibnou jsi mi inspirací
když ve tvých rýmech ožiji

jsou obrazy
jež nepoztrácím
jakkoli jiné pomíjí

vždy
když se blížíš k duši mojí
vším božství blízkým přetéká
až staré rány svižně zhojí

je slast milovat člověka
s nímž bylo lze jít kousek cesty
a v dálce vidět blýskat štěstí

24.

Nechám si mozek vymazat
to dnes už není žádný problém
ať zapomenu
že máš rád
obcovat s ďáblem
víc
než s dobrem

až procitnu
z té závrati
si nevzpomenu ani
že cejch jsi mi chtěl vypálit
s výstrahou před zklamáním

nechám si vsadit mikročip
pod kůži
pro jistotu
abych tě našla
kdybys snad
chtěl časem změnit notu

JAKUB P. MALÝ

Hledám slova… sametová

Chci napsat verše
o tvé pleti,
před nimiž by se Nezval sklonil,
Baudelaire přestal opíjeti
a Shakespeare mlčky zakabonil

anebo skromněji,
alespoň pár řádků,
které by otiskli
leda tak v místním plátku,

či aspoň sesmolit
kus vtipné slovní hříčky,
jimiž by čtrnáctky
plnily památníčky,

však nejde mi to!
V pokusu sto pátém
ne a ne popsat,
co jasně cítím hmatem,
ždímu si mozek,
až mi praská lebka …

… ne, nesvedu to!

Jsi tak hebká…

Jenom se držet za ruku…

Jenom se držet za ruku...

… jak obyčejné přání!

Jak prosté,
jsi-li na dosah
a vzácné,
když nám brání
jak ostnatý drát skutečnost,
již vystihuje věta,
že ty jsi tady
a já tam

a mezi
půlka světa.

Monolog

Miláčku, jsem dnes
jak se říká groggy.

Ležím a čtu si
Kunderovy Monology,
moc hezké a moc poetické čtení,
jenomže bez tebe
to není
k unesení.

Jakby mi každý verš
přiléval beznaděje.
Snad bych měl sáhnout
po knížce s jiným dějem,
po slovu v jiné podobě,
jež by mi dalo zapomenout,
jak se mi stýská
po tobě.

Slyším tě ve všem kolem sebe

Jsi všude kolem.

Slyším, jak si cosi
šeptají stvoly
od rákosí.

Naklánějí se k sobě klasy,
a doplňují svými hlasy
šumění starých stromů
na hrázi rybníka.

Jen smysl slov
mi stále uniká…

… teď rozumím:
„ach, milý, kde jsi,
pojď už domů…”

Vzkaz slepeckým písmem

Co jsi mi psala na lopatky,
nikomu nikdy nepovím.

Jak kovotepec svými dlátky
vyrývá jemné květní plátky
kovaných růží ve mříži
na zámek někam
do pohádky,
mi nehty škrabeš mezi řádky,
o čem si myslíš,
že přehlížím.

A já tě čtu
jak verše slepec,
napsané písmem Braillovým.

Jak slepý, který z bodů
skládá větu
podobnou věnci z chryzantém a chvojí:

„miláčku, drž mě,
natruc zlýmu světu,
a drž mě pevně!
Moc se o nás bojím!”

Kruhový objezd

Medvídku,
dnes kolem nepojedu.
Na místě,
kde jindy milá mává mi,
nesundám pravou nohu z plynu
a nezablikám brzdami.

Ten cestář,
který objížďky nám staví,
se řídí rozumem.
To my ne.

Krom chvil,
kdy polibky nás smyslů zbaví,
se na kruhových objezdech
míjíme.

Vidím tě na jiném nástupišti

Pár metrů od tebe,
to zase tolik není,
jindy to měříme
stovkami kilometrů.

Ucítím smutek, touhu,
rozechvění.
A jako jindy
si mohu postesknout
jen nádražnímu větru.

Světelný rok
a nebo pět pídí,
co na tom sejde,
když tě neuvidím.
Ty stojíš u svého,
já jedu za jinou.

Zranění tím svým únikem,
nestali jsme se množinou,
jen občas
jejím průnikem.

Ten proniká
mnou pronikavě.
Až mě ta bolest zaráží…

A vítr dál si
mými stesky
vytírá nádraží…

Kolik vydrží smutek?

Předepsal jsem si tvrdou kúru
a byl jsem na sebe moc zlej,
uklikovanej jsem,
dolů, vzhůru,
od sklapovaček zelenej,
dorazil jsem se volejbalem,
zítra mi člověk nevstane,
vše živé v sobě už jsem zmrtvil.

Jen smutek chcípnout ne a ne!!

Nedělní odpoledne na samotě u bedny

Konvice horké vody
se barví černým čajem.
Čtvereček vánoční sladkosti
na patře pomalu taje
a pohádkový Aladin
na obrazovce plní přání.

Půjč mi svou lampu, příteli,
moc bych chtěl
ke své paní

Neschovávej se mi

Miláčku, kde jsi?

šeptám nevesele,
už jsem byl ve všech koutech
u postele,
nadzvedl polštář,
prošel cípy deky,
prohmatal pyžamo
i své krabičky s léky,
teď už jdou vážně žerty stranou,
vylez a řekni,
že hraješ jen na pikanou
namísto předehry
ke smyslnějším hrám…

… že tady zkrátka
nejsem tolik sám!

JOSEF JAROLÍMEK

Důvěra

Prý nám něha dávno tone,
jenom to ne - jenom to ne.

Vzdáleni ve chvíli teskné,
čekáme až vítr třeskne,

po rozmachu na ulici
tvrdohlavou okenicí,

kterou prchne všechna zloba
od místa, jež známe oba.

Míjení

Zabolelo - sekl drápek,
od všednosti hustě krápe.

Zmoknem na kost, jak to bývá,
z touhy zbude tenká skýva,

která v chvatu od zloby
na drobty nás rozdrobí.

Stesk

Vysvlékla ses z lásky jemně,
dávno nelžu: stýská se mně.

Jako by tu režné nitě
šily k mému tělu hbitě

sukno smutku v prázdném bytě.
Drží - drží - znamenitě.

Touha

Už se ve mně čerti rojí,
nezvládnu je za postroji.

Komu patří tahle cháska?
Tobě - tobě - a tvým vráskám.

Tajemství

Zítra poznám blaženě
vzácnou vlastnost na ženě.

Než-li horce (a já s ní)
rozpor srdcí vyjasní,

břitce jak na noži
trest čistoty uloží.

JITKA BADOUČKOVÁ

Krajiny ve mně rozprostřené

Nedohledné nebe je předvedeno
pod gilotinu velkoměstských střech.
Pozůstalým pak odevzdán je jenom
ostatek, záplata, bezhvězdný ústřižek.

Měsíc se prodírá anténami jak křovím
a jedovaté trny neonů z něj odírají třpyt.
Hyena samoty tu denně v davu loví.
S její čelistí v srdci tady neumím žít.

O jakou líbeznost pohledem se tu opřít?
Co přimhouřením víček denně obejmout?
Prach, hluk a zápach jak mafiánští kmotři
mi otvírají náruč svých smrtonosných pout.

Přežívám z citových konzerv uložených
na zimu lásky v sklepě paměti,
za sušených hub šelestů a mžení,
z marmelád letních toulek, z křížal podletí.

Veverčí kometou, zaječím cik-cak,
každou tou drobulenkou, kterou nosí les
jsem zevnitř pokreslena jako dětský skicák.
Ty obrazy však schnou, jak když se drolí vřes.

Krajiny ve mně rozprostřené mají žízeň
a bolestně se kamsi scvrkají.
V záblesku horečky se vztyčím v bříze,
co z výšky rozhlíží se po kraji.

A po kořeny do té vize vrostu...
Na skále mlčky vztyčené jak štít
se o tu širodálku opřu jako o stůl
v žaláři města, kde mi je dáno žít.

Janským Lázním

Vracím se sem vždy s nadějí a bázní,
i když už vím, že moji čáru života
přetíná tahle silnice do Jánských Lázní
i s každým pramínkem, co přes ní v tání klokotá.

Vždyť každá zdejší louka medonosná
denně jak vlaštovka mou myslí proletí
a břízy naklánějí se mi do sna
jak v hlíně zasazené v mojí paměti.

Začíná dlouhá zima v Janských Lázních
a střádá v noci haldy sněhu na fáče,
na ranní převazy všech ran a strázní.
Mně je na kolonádě skoro do pláče,

jakou to z dlouhé chvíle hrají bozi
o nás šílenou ruletu.
Proč posadili na ten vozík
Honzu a Graziellu a proč Alžbětu…

A pořád žasnu, odkud se v nich bere
ta lidská vůle prastará,
že přehrkají zabláceným šerem
z podzimu rovnou do jara,

když údolí jako prádelní koše
jsou ještě plná bílých cích
a rozespalé Krkonoše
si k bradě přitahují sníh

a budou spát, než znovu nalistuje
v nich vítr sladký malinový svah
a horkou vůni země, jaká ve vzduchu je
snad jenom tady na horách.

A zdejší lidé? Ti jsou jako všude
dobří i zlí, dbalí i nedbalí.
Ale mé ruce věčně zimou rudé
pokaždé právě tady dechem zahřáli.

Krkonošské toulky

Toulám se v kopcích kolem Maršova...
tak nějak chodí Louvrem malíři.
Na každé louce, na níž zamířím,
čtu v prstech stébla – drobky domova.

Vratič i černohlávek v chůzi pohladím
jak slepec svoji stránku. Pak už potisící
otevřu les – vyřezávanou okenici
s orosenými ornamenty kapradí.

Na obloze, co bývá ráda přečistá,
visí stráně jak starodávné gobelíny.
Zítra v jediný akvarel tu smíchá stíny
potulný déšť – zázračný pointilista.

Pak vnořím starostlivě ruku do Úpy,
dotknu se její čisté napěněné hřívy.
Úpa jak starý grošák náhle zešediví,
když papírna ten úběl změní na strupy.

Někdy mě i ty zdejší lesy zabolí.
Hvozdy bez konce, říkalo se. Ano i ne.
Když jak zem nikoho budou dál drancované,
kamením zpustnou jak nebeské stodoly.

V naději oslovuju coby proroky
letité buky v kopcích, břízy – staré chůvy.
Zaloví v mlhách a když se křikem sluk smluví,
sešlou mi před chvílí zrozené potoky.

... Za oknem den už rozpačitě začíná....
vidím plout Krkonoše v ostrém, mokrém větru.
Na dlouhých vlnách z dálky stovek kilometrů
svou ranní relaci šumí mi houština.

Jedlová

Jedlová je jen malá horská víska
obklopená lesy jak slunce nebem.
Zakazuju ti, srdce, si zas stýskat,
a nezakážu… vlak se hnul - a jedem.

Zima je tady doma, vidíš zblízka
jak sněhu navrší, až hvězdy zebe,
jak stráně zaoblí, až je z nich miska,
potoky uspí a přikryje ledem.

Na kopci v hospůdce pro lyžaře,
pro zmrzlé ruce a pro zkřehlé tváře
doutnají horká kamna – sněhotajky.

Zas u nich sedíme s hrnkem čaje…
Všechno, co v nás tak dlouho mrzlo – taje,
jako na skráních jedlí chladné krajky.

Gargano

Zatáčky zalistují tvými masívy
a člověk se hned beznadějně začte,
dokud ho oleandry s úklonou
nevyvedou až na vyhlídku k moři: račte...

Jinak ale neumí zdejší příroda
vykat, stejně tak jako zdejší lidé.
Stařičká oliva nelení
a bez ptaní až pod okno si pro ně přijde

a vyvede mě vzhůru do svahů
trním k zápalným šňůrám netřesků.
Přetěžkou vůní vybuchuje rozmarýn,
zatímco srkám koktejl ze slunce a ze stesku.

Jak obrazovku modře rozžatou
si na okamžik moře vyladím,
až vynoří se ze zrnící hlubiny
náš dům a dvorek, lesy s ornamenty kapradí.

A to už soumrak rychle kráčí po nebi
v černi a rudém zlatě – v barvách králů –
a měsíc nasvěcuje hladinu
jak parket tanečního sálu.

Vlna jak ohař vyrazí mi naproti,
a než se spodem vrátí do příboje,
na písku nechá ležet medúzu –
své srdce pulzující zprudka jak to moje.

Čechám

Čechy – Popelko, která drhneš schody,
po nichž stoupají dějiny,
slunce ti líbá modřiny,
paprskem zaříkává nepohody
i noc, co mosty k úsvitu
odnese jako rozbouřená řeka.
V děravé bárce blankytu
pak pluješ a zas v tajné touze čekáš.

Ať letí mraky bílé jako z mýdla,
či obloha je šedivá,
každou chvíli se podíváš,
zda už se mění na holubí křídla.
Zpíváš si, jak máš ve zvyku,
nestěžuješ si nikdy na chudobu,
jen horkou slinou šeříků
čistíš krev z čerstvých oděrek svých hrobů.

Tolikrát už ti poranili vrazi
záda skloněná nad prací.
Dál se však leskla v oblacích
luna – tvůj dětský střevíc v kolomazi.
Žila jsi a tvé oříšky
lískový strom si schoval do rukávu,
paže zalomil do stříšky
a balvan stínu zvedl nad svou hlavu.

Čechy – Popelko, která drhneš schody,
po nichž stoupají dějiny,
slunce ti líbá modřiny,
paprskem zaříkává nepohody.
Žehná svěcenou vodou včel
tvým vsím i městům, mužům tvým i ženám.
Celý svět na tebe zapomněl?
Přesto nebylas nikdy opuštěná.

Popel lži a mák pravdy z tvého sítka
vždycky přebíral s tebou čas.
Z hrachu, na kterém klečelas,
ubíral příštím dětem na chrastítka,
když ještě klavír hřbitova
smrt denně otvírala pro svá sóla
v koncertní síni domova.
Nakonec přeci na tebe čas zvolal:

Čechy – Popelko, tvůj den se vrátil!
Přisup, královno prostoty!
Korunovační klenoty
sudička jabloň v slzách podává ti.
Jsou zlaté, ale nestudí.
Pro tebe dlouho blízko nebe zrály.
Drž si je pevně na hrudi,
už svítí lípy – okna katedrály.

Plátno k restaurování

Ve via Benedetto Marcello je každý týden trh.
Řeky banánů a jablek se vlévají do moře pomerančů.
Na jejích vlnách do sebe narážejí
zelináři na plachetnicích svých stánků
a volají o pomoc v řeči zelinářů:
„Che belle arance!“
Omšelý vousáč se staví do cesty
s náručí artyčoků
jako se svazkem ručních granátů.
Po zemi talíře a rohože a mýdla
jako v orientálních příbězích.
Vrásčitá květinářka – nejzvadlejší květ svého stánku
ti k polednímu jednu růži přidá.
Na samém konci v barevném větru rozvěšených šátků
preluduje ptáčník na smutné píšťalky
svých kanárů a čížků.
Na slunci těžce umírají ryby,.
Teprve když se vydrolím z toho hlučícího davu
a ze zajetí tisíce a jedné barvy
zahlédnu pod čerstvou malbou tohoto trhu
prosvítat zašlé tahy dávných jarmarků u nás doma.
Kruh stánků kolem kostela
s cukrovou vatou, perníkem a kameninovými hrnci.
Ten chudý jarmark mého dětství
jak originál starých mistrů čeká skrytý
až na dně plátna paměti.
S léty postupně snímám jeho přemalby
až jednoho dne z papírových paraplíček
vytryskne čistý ultramarín
až k této zakouřené obloze.

Cestou z blatenského hřbitova

Cestou od maminčina hrobu
se mi do zad opře žhavé letní poledne
Nahlédnu skrz klíčovou dírku kaple
a do oka mi zavane ledový průvan
Bůh odjel na dovolenou
promluví mi za zády včelou která mu letí z úst
barokní andělíček s uraženýma rukama
které naznačovaly otevřenou náruč
S tatínkem míjíme maminčinu školu
a dědečkovo pole na kterém stojí sídliště
Jdeme si sednout na zámeckou lávku
odkud jsme kdysi s maminkou
pouštěly po vodě větvičky
a přiřítí se chlap s legitimací a vlčákem
řve jako ředitel zeměkoule
a vyhrožuje pokutou
za vniknutí do objektu v rekonstrukci.
Pak už jen přešlapujeme na autobusové zastávce
ale kdybychom se nestyděli
rozběhneme se přes kamenný dvorek
za první stavení
a v pláči padnem tváří do téhle bylinkové trávy
Jižních Čech

Po sezoně

Labská - Vrchlabí - Lánov.
Ledovou vodou myté ráno
září hlubokým podzimem.
V autobuse se už zas všichni znají.
Zastávka Stesk, ta není v jízdním řádu,
přesto ji ale neminem.

Černý Důl - Hoffmannova bouda.
Dneska se řidič může loudat,
turisté mají namále.
Krkonoše zas patří jen svým věrným.
Autobus jenom pro ně navléká tu
zatáčky jak broušené korále.

Janské - Svoboda - Maršov.
Znám lidi, kterým do těch tří slov
se vejde skoro celý svět.
Padají hvězdy březového listí
a v letu pro ně kreslí příští květy
v trávě, co teprv začla rezivět.

IVO FENCL

Bludiště v tobě

Chráníš si labyrint toužení
chytnu se do jeho vězení
tvá pusa je pro mne bludiště
hledám tě bezradně, a když tě
konečně mám všude okolo
únavou usneš mi napolo
tvé oči do sítě lapí se
ze dlaní doteků napij se
třeba jen jedinkrát, miláčku
ať najdu z bludiště vytáčku

Dva domky

V noci ses probudila sama
v domku, ale necítila ses opuštěná:
Škráblas nehtem o stěnu
a dotkla ses tak zevnitř mého srdce
Často se ti takhle zdám?
Až tě domek znova zabolí, zase se ti tu probudím, jo?

Ale někde v čase stojí jiný domek
a on je ta chvíle, v níž mě máš ráda
a kde bych bydlel a umýval se
tvou krátkou láskou

Co nechci

Chci tě česat a tvý vlasy sbírat
ze země
chci ti tvý nohy něžně svírat
zebe mě
a chci tvou pusu a tvý náušnice
chci si tě složit a ne do krabice
na chvíli aspoň mít tě na provázku
a pak zas volnou chci tvou lásku
a bydlení v tvý slině
a odplavit ti každou tíseň
a slyšet píseň s tebou v kině
a chci tvý prsty, v nichž si odpočinu
nechci to všechno jen tak na vteřinu

Tvé kotníky

Spím s tvými vlasy
kotníky tvých nohou jsou z hebkého sýra
a tvé zuby v z jader pomerančů
a pak se loučíme
tak si kousnu sýra
a ty se ptáš:
Tos tak opojený pomerančovou šťávou?
To máš takový hlad?

Magnety

Magnety máš rozprostřeny po kůži
i pod víčky
i na dně moře uvnitř tebe
v zrcadlech vlhnoucího nebe
kam nesmí každý
do bludiště
tam máš jen ty své skryté hřiště
a dravě něžná lásky pěna
postříká stránky bez děje
a ačkoli se na tobě nic nemění
jsi chutnější po každém dalším přečtení
a ačkoli se s tvou krásou nic neděje
jsi změna
a nikdy už mi nepovadneš
tak spi si dlouho
pro krásu
a rosa jsi
a ze rtu spadneš
kapky ti po bouřce vyčešu ze vlasů
ale nechci se tě dotýkat
jen
mezi písmeny
zimomřícími na mokrých listech

MARKÉTA HEJNÁ

Kde havrani jsou

Kde havrani jsou, když je léto,
kde pěnice, když zima je
a jako v létě nehřeje to
a vítr brousí závěje?

Kde rozum je, když miluji tě,
kde mlčí něha při práci
a kde jsou mlhy na úsvitě,
za něž se spánek utrácí?

Její pata

Co ty víš, co víme,
kde paprsek dříme?
V patě například.
Ta pata se blýská,
mně se po ní stýská,
já bych ji měl,
tak bych ji měl
rád!

Je po lásce

To prasátko je ještě živý
Nejez ho
nekrájej mu šunku z nožky
je ještě živý
slyšíš ho?
Stojí na stole a kvičí

Aspoň ho zab

Blues o meči

Má
egyptská tma
hovoří tlakem
v kříži
A jak

To ti sdělím
že sama sobě velím
s tíží
Ne ledajak

A co bys chtěl
Hovoří ke mně ve mně nepřítel

Mít tak meč
bílý
sekla bych po něm seč
mám síly

Má
láska bez meče
na koni
k tobě se uteče
k tobě se nakloní
Nasedej
anebo svého koně zapřahej
můj milý

To srdce

Ve srázných výškách mé srdce houpe se
jak uličník, a když ho zmerčím, píská si.
Písk písk, a písk, mě nepředěláš,
dolů mi nadává dokonce a já jemu
nahoru zas. Pěknej šupák jsi, srdíčko, jedeš dolů!
výška ti nesvědčí, a ono po mně
plive pecky nebo co. Ptáci
taky od oblak na nás plivou – cosi, zřídka,
ale ono furt. Nevšímat si ho
nemůžu, mám zodpovědnost. Svítí si tam
jak masopustní nos. Obdobně bosí
loudají se Stifterovi mladíci planinou a jim
jalovec ve vlasech co tmavozelená louč plá,
na suchých endemitních pastvinách se řeší
životní záměr, dýše kleč. Bylo by dobré
ocenit vlastní osluněné srdce, nestrachovat se oň,
k vandru mu požehnat. Zvykli jsme si
být jeho domovníky, stroze
spravovat svou věc a lát
snad i té noci, že se rozprostírá, vločce, že studí. Kaď,
srdce, na mě, ze své houpačky vratké....

Prosímtě, rači dolu poď!

Píseň

Bejvaly časy,
kdy mě poslouchalo počasí,
ale to je dávno,
to jsem byla ještě
ne-po-lí-be-ná.
Pak vítr ve vrbách
vál, aniž se mě ptal,
pak bílý hloh se odvrátil
stranou a kvet
si sám
či pro panny jiné.
Za všechno se platí.
To kdyby člověk věděl včas,
to by se měl,
včas by si vzpomněl,
včas by zapomněl.
A tak –
léčí-li andělé,
já se připomínám,
že jsem chtěla jít docela jinam,
snad není pozdě,
snad jen v šeru
vidíte, zlatí věrní nebeští přátelé,
tápat ubohou Boží dceru.
Nenechte ji tam!

Fórová písnička

Když ženskou bolí břicho,
nechce se milovat.
Tehdy koukej bejt ticho
a mít ji jenom rád.

Kapusta, hrách a čočka,
ty lásce neslouží,
kdo počká, ten se dočká
své chvíle kocouří.

Když ženskou bolí břicho
a má s ním trápení,
buď radši pěkně ticho,
ona to ocení.

Cibule, boby, pórek
v závěru napoví,
že tenhle malý fórek
je pozdrav Žáčkovi.

JIŘÍ ŽÁČEK

Z epitafů

Nápis na hrob dřevorubce

Zde odpočívá silák Franc, muž činu.
Co po něm zbylo? Paseky.
Když jednou zvedl svoji širočinu,
podťal ho osud navěky.

Nápis na hrob velikána

Zde je zvěčněn slavný autor řečí,
plných obdivu k své vlastní osobě.
Oč byl menší duchem, o to má teď větší
pomník na hrobě.

Nápis na hrob donkichota

Zde leží chlapík z rodu Heraklova.
I on chtěl vymést Augiášův chlív.
Vyklízel svinstvo zas a znova,
a svět je stejně zasraný jak dřív.

Nápis na hrob hochštaplera

Zde leží Robert, syn své doby.
Znal trik, jak přežít každý pád.
Úspěch byl jeho džob i hobby -
ten dokáže i zmrtvýchvstát.

Nápis na prázdný hrob

Zde neleží Jan Louda, chasník z Brd,
jenž všecko zmeškal - i svou vlastní smrt.
Bůhví co všecko ještě v žití zmešká.
Zde nikdo neleží - tož buď mu země těžká!

Nápis na hrob supermana

Zde leží Oskar, chlapík s mužnou tváří.
Měl úsměv, co se zúročí.
Jeho chrup z reklam ve dne v noci září.
Kéž máme všichni zuby žraločí!

Nápis na hrob informátora

Zde leží práskač Cyrda. V pokoře,
s příkladnou pílí rozvíjel svou vlohu.
Teď na nás všecky kdesi nahoře
žaluje Pánubohu.

Nápis na hrob mravokárce

Zde leží s aurou svatozáře
milovník pravdy bez mezí.
Měl velký úspěch v roli lháře
v superšou Pravda vítězí.

Nápis na psí hrob

Za věrné služby pozemskému pánu
- a že se, Pane, nadřel dost -
do psího ráje otevři mu bránu
a podstrč mu tam občas kost.

PAVEL MARTINEC

Commédia

Kamenujte proroky,
upalujte světce,
komedie lidstva
touží po zápletce!

Kryptogram

B - Bahno soumraku,
A - Atrofie těla,
U jako Umdlenost, co dlaně rozechvěla,
D to je Dandismus , jejž nosíš ve znaku.
E, E je Euforií smrti v barvách křídy,
L to je Laudanum - lék spánku ranám Krista,
A jako Asketik, A mystik moralista,
I to je Impotence (sestra syfilidy).
R značí Ranění, R těžká křídla k letu,
E je pak Epitaf - básníku hořkých Květů.

La poéme

Jsem břízou mezi habrovím,
Když vítr pálí listy,
Jsem chléb, jsem sůl a hladovím,
Jsem bahnem krve Čistým.

Jsem javor mezi modříny,
Jsem rám ze zašlé stěny
A kdo tu stojí bez viny
Ať jde a pálí kmeny.

Jsem dlátem rytci kopretin,
Jsem tělem klasu v píci,
Je Slunce tím, kdo kreslí stín,
Ne plamen lamp a svící.

Jsem javor mezi modříny,
Jsem břízou mezi habry,
Jsem potok na dně rokliny
-
A čepel dýky Chrabrým…

Vlci

Vlci se rozutekli do lesů,
do luk a polí déšť uložil mraky,
podzimní nebe zpod šedivých závěsů
s plíživou mlhou zcela bez hlesu
dá masky vlkům, trhajícím ptáky.

Obloha zesinalá od děsu,
koráby domů jsou jak lodní vraky
a kmeny stromů jak pahýly útesů,
mlha i láska (zcela bez hlesu)
dá masky vlkům, trhajícím ptáky !

(psáno dne 3. prosince 2006 pod vlivem Villonových balad)

Zákony krve

Má krev je pohanská – chci mluvit o pověrách,
rozvířit štětcem kovový lesk stínu,
rytiny deště kreslí v baldachýnu
Tvých vlasů měkkou vůni šera.

Až krví pohanskou dám barvu na hrot pera,
nebe se klenbou prohne nad vodami,
hladiny, milenci – a s nimi jako s námi
ustele noc v roklinách podvečera…

----------------------------------------------
----------------------------------------------
----------------------------------------------

----------------------------------------------
zcucháš si rudé vlasy o hřebeny slámy
(až budem šeptem mluvit o pověrách).

SOŇA HARASIMOVÁ

Honosný dar

Naše teta Helena,
poslala nám jelena.
Je to krása, tenhle kus,
keramický sbírám trus.

Duben 2005

Vánoční

Zmrzlá nudle u nosu,
na olezlém podnosu
řežou kaprům hlavy.
Prosolená břečka,
reklamy furt dokolečka,
popřejem si zdraví.

V přecpaném obchodě

Prosinec 2001

Budovatelská báseň

Co nového v práci?
Hledám inspiraci,
jak tu nudu přežít
nedostat nežit.

Prosinec 2006

Módní sport

Na golfovém hřišti
míček kosti tříští,
divák tleská staccato.

Chabé činy, silná slova,
Hraje půlka Vidlákova,
dobrá rána nad zlato.

Televizní turnaj VIP a herců,
červenec 2001

Holoubek šedivý

Nekrmte holuby,
dají vám do huby,
obrátí naruby,
obdaří lejnem.

Co máte, sežerou,
sako vám poserou,
když krouží nad hlavou
sami, či s hejnem.

Vlakové nádraží Ostrava - Svinov,
červen 2001

Podzimní mlhy

odříznou obzor.
Jak polární badatel
čekám na slunce
a novou zemi

Listopad 2002

Otcovy jabloně

krásné jak nevěsty
co vdávají se v květnu
aby na podzim
prohnuté až k zemi
vydaly plody
své jarní lehkovážnosti

Jaro 2002

Pampelišky

na zeleném stole
rychle mizí
pod ostřím kosy
jsou snědeny
spaseny dříve
než docela zestárnou

Jaro 2002

Spadané listí

se přelévá přes kotníky
unavené z léta
odevzdává zemi
svoji sílu
slunce a
barvy

Říjen 2004

MICHAEL LORENC

Ptačí rok

Jsou vlaštovky z letní oblohy,
padají kravkám za rohy,
jsou slepice z ptáků nejtišších,
namoklé v podzimních zátiších,
jsou kačeny, husy a labutě
plameny v zimě třeskuté,
jsou slunce a měsíc dvojníci
střežící sokola na špici,
na špici věže kostelní...

Je první jarní pískle v ní.

Začátek června

Je překrásně,
je podletí.
Nejde o básně,
jde o děti.

K jakému přátelství
příroda dospěje...
K jakému mateřství,
k mateřství naděje?

Fantom

Mám audit duše
a rentgen plic,
jsem Říjnovou revolucí
popravený kralevic.

Vstupuji do záběru
posmrtné kamery,
na operu chodím
v doprovodu Chiméry.

Nebrnkám na citeru,
je to věc živých
ve světě kvérů
a neduživých.

Zámek

Dveře nedovřené,
okna dokořán...
Přání, nebo chtění,
propast, nebo chřtán?

Vyrostli jsme z plenek,
útočíme do všech stran.
Bráníme se jmény,
herci z filmu Velký flám.

Bez vůně

Doupě jak dutina sochy,
člověk, objekt k objetí.
Na lidech hledáme mouchy,
v doupatech smolíme pamflety.

Bez vůně jsou básně,
šachty k dávným vůním...
Proč se pachtit za snem,
když se nevyplní?

Verš

Melodie,
jež proznívá kostmi,
zdánlivý zdroj hudby
nemrtvý, však neradostný.

Krinolína,
ukradená andělem,
z níž ti zůstal v prstech
potrhaný lem...

HANKA HOSNEDLOVÁ

Svítání

Ostré a bledé zuby svítání
se zakously noci do krku
jak hladový upír z karpatské fantazie
Krev se rozlila do roztaženého klína
probouzejícího se dne
s kořennou vůní cizoložství
V orgasmu bezbolestného umírání
vypadá krvavý zrod takřka neřestně
Pozdravy nakřáplé budíkem
ukápnou hořce do šálku rána
pod botou zaskřípe půlnoční vzdech
jako vzpomínka na dně plného popelníku
V podbříšku trne včerejškem
nakyslém potem cizího těla
a stereotyp už vytahuje roletu
výkladu s flákotou nového dne.

Den

Moloch zakousnutý do vlastního břicha
od cinknutí první tramvaje
požírá své vnitřnosti
aby se zvoněním klekání
skončila ústa u špiček zaprášených bot
Pach připáleného oleje
přibije čas na kříž poledne
s dezertem hřebíků mezi vykaženými zuby
Bůh ošklivosti
s těsnými trenýrkami zaříznutými do rozkroku
tupíruje vlasy minutám
s pozvánkou na mejdan upocených reklam
mezi šedivějícími paneláky
Teskný saxofon podvečera
dostrká den k soumraku
a rychle kachlíkuje nebe
na elegantní tmavou modř
které tak sluší cigaretový kouř
se sklenkou trpkého vína
z vinic všednosti

Noc

Černí hřebci už zase
zaplavili dvůr
ržání tmy se vpíjí
do kaluží ticha
Blanokřídlí ptáci
s peřím měkčím než slova
bezhlesně vyzobávají
semínka přání
z bonboniéry nebe
V sametu ebenové kůže
trčí zlámané kosti nadějí
zrozených z mihotavého třpytu
opožděných hvězd
Vyčpělé levandulové sny
pod polštářem očekávání
a postel vlhká milováním
se k ránu provzlyká
se skomírajícím tlukotem
něžných hrdélek slavíků
rdoušených hodinovými ručičkami
které spláchnou do výlevky
zelený sliz blížícího se strachu

Krajinou Ladislava Stehlíka

Zas stojíš tu dojatý a pokrotlý
a bojíš se velkých rozmáchlých gest,
tvé rovnoběžky se na obzoru neprotly
píseň na dvou strunách nekonečných cest.
Vzpomínky sněží ti nyní za víčky
duše jen tak naboso capká před tebou
na flétnu píská barevné písničky
zářezy roků při nich už nezebou.
Krajina utkaná z plástů polí
a zelených záplat s vůní trávy
obvaz přiloží na srdce když bolí
a svůj příběh tiše dovypráví.
Ten dávný příběh plný zadumání
až se člověk nevyřčeným zalyká
se k zemi zamyšlené pokorně sklání
slovem a štětcem pana Stehlíka

LADISLAV JURKOVIČ

Měsíce

(Karlu Tomanovi a Petru Hruškovi)

Leden

A už se dní
od zory k setmění
V noci tma
na bílo mrzne
Bílá a černá hra
V duši kůži I v krzně

Únor

Úmor úhor
Úkradkem malé krácení
A má to jméno
Pěna Dní
Pěna již vítr sfoukne
že marně sbíráš na věno

Březen

Do Březolup nejezdi
příteli nejdražší
Jaro co vůně přináší
tam ještě nedosáhne
Jinde však lupá proutí
A taky srdce i moudí

Duben

Co zbude ze zimy
poryvy větru odnášejí
Ale ta tíž než země rozpučí
jívami olšemi buky i duby
A taky rýmy jež básník mág i příručí
koktavě vypouští z huby

Květen

V neúctě k květnu
asi se setnu
rozepnu u vesty
poslední knoflíček
Leč vesty nejsou k mání
Popelka u cesty neztrácí střevíček

Červen

Co praví přísloví?
Slunce den rozední
až kohout zakokrhá
Leč každý ví že ten času pán
Otvírá chřtán když v noci bije druhá
Večerní červánky zas mizí až noc už sní

Červenec

Červ ví co dělá
když navrtává díru
do letního soudku
v němž slunce na pecny zadělává
těsto z mouky bílků a žloutků
A kuchtíka pálí ruce i hlava

Srpen

Nevím proč myslíš
zrovna na srpnový vítr
Snad proto že fouká ze strnišť
a sám myší král do pasti se chytl
když opouštěl svou číš
již podzim lehkým dechem vysklil

Září

V září si nechám zahrát nokturno
modré a teplé jak ohňů dým
spředený ze zbytků léta
Pastevci koz zas stáda poženou
až kamsi k propastem a jeskyním
kde prý je konec světa

Říjen

Magie vah:
rameno tíže rameno lehkosti
Co vše m?že být na vahách
co vše se zbarví a opadává
v říjnových říjích
v říjnových zápasech i hrách

Listopad

Z dvanácti jeden
je plačtivý pln pádů mlžných par
Leč právě on bronzy západů
rozdává ve vinobraní snů
To k poctě básníka
jenž křtěn byl Otakar

Prosinec

Po listopadu
zas propast roku
otvírá se k pádu
To chřtán času
prosí o oběť
Návratnou V řádu

Měsíce a dny

Měsíce
To je vlastně
Pojmenovávání času
Podobně
Značkujeme dny
Od toho
Co je po neděli
Až po ten
Kdy se nedělá

Leč pro mnohé
Je svátkem
Šabat
Den očekávání
Nepojmenovatelného

A uprostřed
Je středa
Jakoby vyznačovala
Plynutí
Po ose
Do budoucna
I zpět

MARTA URBANOVÁ

V ráji

Všichni se točíme
kolem Adamova stromu
stoupáme na špičky
prodlužujem paže
Každý z nás chce
zakázané jablko
Popřáváme sluchu
hadímu našeptávání
pomíjíme úlisný sykot
i jedovaté zuby
Za jablko
jsme ochotni
přehlédnout každou lest

V letadle

Bílý pták se vznesl
nad ranvejí
zamířil vzhůru
do mraků
možná že neletí
nekopíruje povrch země
snad se jen ve výšce
zastavil a čeká
až se Země pootočí
aby mohl klesnout
a přistát
o několik
časových pásem dál

Osudová

Mým životem
provoněla láska.
Ve všech převlecích
se lísala,
kousala a bila
v tesácích žlutých
mě povznesla
a jimi zhanobila
V rouše beránčím
jsem si ji brala
pod tlapou šelmy
jsem ji oplakala

Definitiva

Karty jsou rozdány
dávno před naším narozením
nemůžeme si vybrat hodinu
ani rodinu
natož maminku
která by nás uvedla
do správného století
spořádané země
pravého domu
a k tomu
nám vybrala otce
jenž by s ní ruku v ruce
nešetřil láskou

Polibek

Tvůj polibek
letní nocí
prostoupen
odpoutal mě od země
nesl za světlem
za měkkým světlem
měsíce
odnášel z planety
při božské hudbě
která jak burčák z vinice
mě opájela
než se vrátím
na zem
než si zuji
zablácené střevíce

Tání

Po oteplení zkřehlá zem
svléká bílý kabát potůčkem
odtékají kapsy, knoflíky
rukávy i límec
až nakonec ždibec
podšívky té zimy
rozpářou páry čápů
příletem na komíny

JARMILA TÝNKOVÁ