Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 18. července 2005.
© Alena Vrbová, Josef Brož, Klára Hůrková, Hana Gerzanicová, Hanka Hosnedlová, Karla Erbová, Čestmír Vidman, Milan Richter, Zdeněk Peroutka, Vladimír Brandejs
Alena Vrbová
Zpívám si tedy jsem
Tranzit
Z diagnostiky
Malá archeologie
Josef Brož
Podještědím
Valečov
Studánka Roubenka
Krajina mého srdce
Erb naší krajiny
Vzývání
Klára Hůrková
Právě tam
Vyznání
Vstupuj tiše
Podvečer
Podél cesty
Filozofové
Hana Gerzanicová
Svatá Anežka česká
Hanka Hosnedlová
Podzimní
Ozvěna
To jsme my
Srpen
Karla Erbová
Povodeň
Podle Epikteta
Liánový most
Nevíš
Stáčení vína
Čestmír Vidman
Krajinomalba
Putování Orientem
Korida
Výprodej
Domov
Milan Richter
Ostrůvky
Díky básníku
Zdeněk Peroutka
Petřínská pohlednice
Marně
Vladimír Brandejs
Čím jsme
Ze všech sil
Tatínkovi
Domov
Živly
I
V kotlíku na zdi lektvar pění
Nejsem čarodějka
(tak prý se změní
i nejskvostnější dívka k stáru)
Tančím na křehkých nártech
Uhýbám zmaru
Zapírám že jsem v hloubkách ještě mladá
Nic příkladného mne nenapadá
Všechno jsem hudbou vyzpívala
V kotlíku času oheň sálá
Neslyšné chvění
II
Nikdy jsem nepřestala psát básně
Bloudit sama za snem
I když nestál na dosah
Překročit pevně práh
sršaté skutečnosti
Ukovat vlastní kosti
aby mne dobrou chvíli
nosily po světě
Šírá se za létem
Vítr v podloubí hvízdá
I příkrá jízda
končívá popěvkem
Zpívám si
V písni jsem
V krajině stihomamu
nerada přenocuji
Pískám na suchou slámu
Flétnu nepotřebuji
Zapečetěné tváře
Těžko se asi žije
Z školního slabikáře
netryskne poezie
Nad každým visí ortel
Nějaká tajná vina
Ta kterou nepachatel
už ani nevzpomíná
Pískám na suchou slámu
v krajině stihomamu
Rok co rok se dozvídám
opožděnou diagnózou
co všechno jsem přežila
Zatoulaná vesmírná stanice vysílá
do prázdna
do prostoru
Unikli jsme moru
Plíživá zkáza ohlodá
každého pod hvězdami
někdy jsme všichni sami
i když pokřikujeme
o šťastné družnosti
Obraní ze snů až do kostí
ještě hledáme znova
záchytná slova
milostné čarování
Neklopýtni o pohoří zbraní
má něho
má lásko
má radosti
Krtek v seminářské zahradě
nepřestává rýt
Přičinlivě buduje
radiační kryt
Až tam jednou vstoupím
bez drzé poznámky
Vezmu si s sebou šavli po otcích
Všechny své prstýnky a náramky
Aby až za tisíc let
V navzdory rozkvetlém máji
zvědaví potomci
nás konečně vykopají –
(Jako my zvedáme právě
soustředěně a tiše
své předky z hradčanských sídlišť
a z Velkomoravské říše)
aby poklekli v trávě
nad krytem v hradčanské skále
Zbude tam po nás pár koster
Dost zbraní A tak dále – –
I elektronické verky
Pergamen s básní
A šperky
ty nesmrtelné šperky
Hluboko pod hradním valem…
Na hrudi Ještěda
jak lesklá záhněda
třpytí se Český Dub.
Proseč a Vlčetín,
kytice kopretin
na stráních horských luk.
Osečná, Janův Důl,
odtud vždy vítr dul
do tváře pohoří.
Však věrnost jazyku,
hrdinství bez vzlyků
v paměti neshoří.
Paseky, Rozstání
v květinách na stráni
léčivý zlatobýl.
Člověk tu zůstává,
jak káže ústava,
když je, tak aby byl.
Stráně tu rozkřídlí
nad lidská obydlí
perutě anděla.
Světlá je ve věnci
granátem v růženci
i s křížkem kostela.
Na stupních návrší
sám Ještěd slouží mši
s vlhkýma očima.
Hostii sluneční,
co z číše horstva ční,
krajina přijímá.
Podepřen o pavézu skal
na přední stráži Českého ráje
ostřížím zrakem střeží kraj
Valečov
Husitský kalich pozvedá
k přijímání slunce, života a krásy.
Lid vyšívaje přízí žil a cév
koberce své krásy na zemi,
bdělému strážci
věnec třešňových sadů
položil k nohám.
Závidím krajině
svěživou studánku,
co chutná po víně
z dlaně i ze džbánku.
Taková, ta tu je
na louce v Plakánku,
co víno čepuje
z pípy dna do džbánku.
Přidává nad míru
i stříbro v groších hvězd,
co spadly z vesmíru
do bláta lidských cest.
Napít se z Roubenky
to přece není hřích.
Pramínku přetenký,
zaplatím ve verších
Dirigent Mužský
na pódiu rodného kraje
v koncertní síni Českého ráje
řídí filharmonii Drábských světniček
a za potlesku našich srdcí hraje
Smetanovu Mou vlast.
Jsem city zaplaven
jak v tůni oblázek.
Alšova luneta?
Mánesův obrázek?
A srdce za nás sní.
Pupeny slov se derou do básní.
Obloha modrooká se jak chůva sklání
nad krajem mého srdce, našich lásek
a vánků něžné šepotání
otvírá oči sedmikrásek.
To je můj kraj, jenž jizvy země hojí,
kraj polí a chlebových i ptačích hlasů,
v němž přijímáme pod obojí
pravdu a krásu.
Erbovním znakem krajiny
je růže šípková,
trní, co do krve až bodne.
Na větvích ostré bodliny,
květ s vůní domova,
kořeny v zemi rodné.
Má země sedmikrás, jimž se i slunce klaní,
uhas mou žízeň z krás svých rozevřených dlaní,
nakloň se ke mně níž jak nad potokem jíva,
ty, která všechno víš, kam se i duše dívá,
nahlédni do hrudi, kde tvoje kraje nosím,
ach, kéž se probudí třebas jen trylkem kosím,
ach, kéž se rozčeří jak vlnka o oblázky,
ať každý uvěří, že zazpívat chci z lásky
o růži šípkové, jež tvoje skráně zdobí,
o tobě, domove, má kolébko, mé hroby.
Má země s vůní lip a heřmánku i rmene,
kde v čin se mění slib a ruce k práci žene
a srdce popálí jak oheň na návrší,
ať v šíř i do dáli jiskérky z něho srší,
ach, aspoň jedenkrát zažehni krásu v slově
a dej mi zazpívat o vlasti, o domově,
v němž každá husopaska, holubička bílá,
v němž svoboda a láska pravdou zvítězila.
ach, dej mi zazpívat pokorným, tichým hlasem,
ať semínkem jsem z lat, když nemohu být klasem,
ať jsem jen zrníčkem na poli svého kraje,
kde písek solí je a hlína úrodná je
a jak by nebyla, když je v ní krev a láska
a dávná mohyla je samá sedmikráska,
ať jsem tě hodný dost, ať rozkvetu už zrána
pro tvoji spanilost, má země milovaná.
Má řeči nejsladší, zvoničko národa,
s tebou i bodláčí voní jak svoboda,
má řeči s vůní lip, rmene i heřmánku,
s tebou je vždycky líp v bdění i ve spánku.
Kéž slova vonící lučinou v podletí
vlasti mé, světici spočinou v obětí,
ať země milená, nejbližší, nejtišší,
krásná i bez věna srdce mé uslyší.
Právě tam byla samota
hladká a ostrá jako střípek skla
A přece mi byl věrný celý svět
Právě tam byly chvíle
černé jak broučí krovky
zatímco les byl plný slunce
Mé slunce viselo v cárech
na keřích kolem polí
Kroužily nad ním straky zlodějky
Mé slunce sbíralo sílu
na další cestu stínem
Na lukách hejna slov utichala
Nánosy trav
na hladine slov
Hlas ptáka hledá v předjaří
skulinu k proniknutí
Únava hladí
zetlelé rákosí
Pomoz mi, prosí
k vyznání
ze zániku
Vstupuj tiše
do obrazu
jenž se v klínu hory jeví
Snad tě láká na území
o němž zatím nikdo neví
Větve bříz už ledem zkřehly
Hejno ptáků v mlze mizí
Růžová zář na obzoru
otvírá ti kraje cizí
Tajuplná
jemná záře
prostoru se dotýká
Obzor vrací tažné ptáky
Jejich cíl ti uniká
Za okny se vpíjí večer
do odpoledne
Fialová nenápadne barví
šedomodré nebe
Holé hlavy bříz se kývají
v nemém vetru
V korunách myšlenek usnul
unavený týden
Svoboda chutná
jako třešně plané
poutníkům znaveným
podél cest přichystané
V klínu skal vítr
tiše zpívá
Nezralé klasy se uklání
Na obzoru se cesta ztrácí
Za modrou horou svítání
Dlouhou jehlou z čisté platiny
šijí kříže přes pláně známých bolestí
lidé s ocelovýma očima
průzračnýma jak kámen vltavín
Jejich čisté, ostré hrany
zrcadlí se na hladině plujících oblaků
A dole pod nimi
hrozivá zející propast
života
Anežko svatá
od dalekých věků
vyvolil Bůh Tebe
bys novou svatozáří
osvítila nebe.
Ne leskem zlata
na královském trůně
však láskou k chudině
Tvoje srdce stůně.
Šat spínáš křížem
v klášterní své cele,
pro potřebné a nuzné
dny své dáváš celé.
Anežko svatá
dcero českých králů
Bůh nabídl Ti cestu
jiných ideálů. –
Ne nádhera a sláva
císařského dvora,
hlas prostý z Assisi
Tvou duši táhne, volá:
„Buď matkou ubohým,
jim zasvěť svoje síly,
do svého náručí
obejmi národ milý.“
Anežko svatá,
dobrotivá, milá
na našem obzoru
jsi stále hvězdou byla.
Žila jsi rozkvět
naší české říše
a v jejím ponížení
modlitby Tvé tiše
nesly se ke Kristu,
jenž sílil Tvoji víru,
za Tvoji vlast,
by kvetla opět v míru.
Anežko svatá
od dalekých věků
vyvolil Bůh Tebe
bys v NAŠEM čase
ozářila nebe.
Dnes vyplní se touhy
dlouhých generací –
Tvůj národ rozprchlý
k Tobě se zas vrací.
Má jiná pouta,
nové bídy, rány. –
Dnes, svatá Anežko,
Tvá láska ať ho chrání.
Anežko svatá
dcero českých králů
dostáváš korunu
nadhvězdných ideálů.
Ke slávě věčné
nebeského dvora
dnes Tebe Boží hlas,
Anežko česká, volá.
Tvé slzy, bolesti,
utrpení a vrásky
v Tvém šatě královském
jsou diamanty lásky.
Každý den o kapku dřív
stahuje roletu stmívání
a holé plásty polí
přikrývá mlhovými obvazy
Klínovým písmem ptačích hejn
posílá varování
střapatým kytkám za ploty
a větvím obsypaným zráním
Rudými korálky jeřabin
šperkuje pestrou róbu
s parfémem tlejícího listí
pro větrné disko
kde bledé slunce už ani neuzvedne
svou číši s podzimním koktejlem
po kterém občas bolí hlava
1990
Ozvěna kroků za rohem
a mládí někde na výměnku
jak roky dozrávaj
stále častěji pozvedám sklenku
Dnes táhle vyje na měsíc
smutek s vějířkem nových vrásek
stále ještě nedopsán
almanach starých lásek
1973
Své touhy a přání
spalujeme v plamenech
večerních ohňů
a popel pak na zalomeném palci
neseme do betonového světa
všedních dnů
Svou revoltu
oblékáme do khaki
a otevřeným nebem
nad hlavami ve spacácích
proletí naše kometa naděje
1988
Zapřažen do barevného vozu léta
uzdu zrání ohryzává
a motýl vůní ještě neodlétá
pod šípkovým keřem zatím spává
Loukám kštice zkrátí
a šťavnatost stěhuje do spíží
dětem dukátem slunce platí
do hrnce mlhy tajně nahlíží
Plavé vlnění na polích
pokorně k zemi skládá
ježaté strniště nohy zabolí
chodidla bosá vydrží ráda
Korálky vlaštovek na dráty navléká
varovný signál jeřabin
občas se písničky větru poleká
jen střípků pár vejde se do prázdnin
1992
Chvíli to trvá
než ze stržených zdí
vyvane plíseň
ztuchlý pach
nakyslá příchuť chleba
Než se v nich zase chytí psárka
Než skoro zapomenem
Občas zavane horký vítr
nesoucí déšť
Promáčí papírové střevíce
které si schováme napotom
až bude hůř:
Podrážka z lidské kůže a snů
noc co noc dorůstající
Že nemám nic?
Mám ještě popel
a mám ještě střepy
pravil Epiktetos
A ono to v nás od té doby chodí
ztěžka jak muži
nesoucí nocí puklé zvony
A ono to v nás žadoní a škemrá
před fortnou Petrovou
na které přibit seznam našich vin:
závratě
pýchy
malověrnost
i vášně na podpal
Uprostřed vřesovišť
nebe vysokého
však dodnes pro nás
přepřahají básně
V ten den kdy na výsostech drhli
zaprané nezapsané hříchy
za kulisami řadilo se drámo:
rukávy k zápěstí
plizovaná tvář
Přeludný pohyb Někdo mluví z dálky:
Kde máš ty holičky
když už tě na nich nechal?
A šaty čerstvě vysvlečené z bdění
do hrsti hihňaly se
Já s tím že všechno
vždycky bylo jinak!
Od vůně deštěm promáčených cihel
k hltavým gestům: Stále ještě chcete
vlastnit mé torzo drahoušku?
Smáli se Smáli: Přišminkuj ten příběh
směšnej jak tamburašskej ples!…
Líhnou se kukačky
a hádej v kterým hnízdě!
Zůstanu raděj bláznem na své tvrzi
s hrachovým pytlem iluzí a hrůz
Na jejím konci liánový most
Přejdu jej mám-li křídla
Po sté už opakuješ stále stejnou chybu
že se chceš vlámat v čísi postavu
která ti stejně bude malá
Nedosti na tom že tě stále tlačí
ven z bludných kruhů:
Vzpomínky před sebou kutálet
jak vítr katránový keř
Modlit se za masové vrahy!
Stydět se že jsi nezešílel!
Nedosti na tom Tvé dlaně nepoví
co ještě hlava neví:
Nastal Den mlčení
Jehňátek rdoušených
a Papírových slibů
Stáčeli víno jedné tenké noci
Nejprve ale zatemnili dveře
Podlahu posypali větvemi
na kterých v zimě suší ženské vlasy
Aby prý trefili zítra ráno domů …
Pak dlouho zpívali
a otáčeli v prstech
každý svou malou zem
Toho roku bylo víno šťastně prokleté
Nikdo se neopil
Všichni počali syny
Ani po sté nezachytíš
zachvění rákosu
plachty rýžovišť
mohutnost moře
moudrost borovic
Pastel horských svítání
nevystihneš
Jenom někdy ti zadrhne
štětec verše
a na okamžik se přiblížíš
kapce na květu
jarní sakury
Snad už vím všechno
Pěšky až za obzor
U hlíny nízko
Nejblíž k dětem
Prostovlasý jdu
S každým na kus řeči
A slova se mnou
zvolna k moři
Už ničeho mi není
zapotřebí
Putuji za jasem
jako rosa k nebi
Kamení je blízko
a blizoučko je tráva
V mé duši roste dálka
a světlo poprchává
Chléb a hry
Krev a snění
Vražedně se lesknou pazourky očí
Točí se kaleidoskop
V každém sklíčku je sen
V každém sklíčku je krev
Neděle den Páně A den koridy
Toreadoři Pikadoři
Obcházejí hledají skuliny
Dobytče stojí čeká na ránu
Břehy jsou pevné Nepovolí
Nepřemožitelný silný v stádu
býk se opil jarem Sklonil hlavu
Ta volnost nedočkavá smrti
Naposled střádá hrdost
Vzhlíží k vějířům
Nekleká Neprosí
Klesá jako kámen
jako růženec rozšlapaný v písku
Lysé slunce jak krvavý cár
na obloze visí
Neděle den Páně
A den koridy
Stará piana
v polámaném klidu
Vysloužilci barů
šantánů
dupáren
A prší
Tak bezútěšně
prší dnes
Výprodej snů
zažloutlých aristonů
prachu na perleti
prošoupaných klapek
neznělých
Upřeně stojí
odřeně
vyřazeně
invalidi času
který se řine
v potlesku deště
za výlohou snění
Do louží prší
v němém
obehraném filmu
Zatéká do kláves
Hrst lístků jsi našel
Přebíráš zrnka z pouští
mušličky od moře
vybledlé známky
A přece z úlomků
mozaika se skládá
Dvorek Dům Ulice Náměstí
Pohoří Potok Pěšina
Oceán Lodě Sítě a příboj
Když objedeš země i moře
vrátíš se domů
přes tvrdý a vydrhnutý práh
Žijeme spolu
na dvou ostrůvcích
jen občas
pádlo
propojí nám ruce
Čekáme
na zítra
snad
ještě na příště
Další dnešek
zčernila chobotnice
Namaluj portrét
ať slepci zvlhnou oči
Namaluj obraz
jenž v nejtemnější noci
rozžehne plamen poznání
Bez štětce – palety
rozdávej radost – lásku
Poslepu namíchej
přirozenou barvu
jaru – podzimu – létu
Husím brkem dokazuj světu
že tys ten
nejcitlivější malíř slova
Díky básníku
Z tvého věkovitého lože přetéká zeleň
netrpělivě pročesávaná ránem,
obíhám tě zrakem
dotýkám se tvé krásy
nekonečným polibkem milenců pečetěné
Než ztratím se v bludišti tvých útrob
obejmu tě
plápolavým letem holubů,
kteří se už vybízejí ke startu
Kdysi jsem prosil o zázrak, o spásu těla i duše,
podpírán nadějí hledal jsem v rozvalinách
léčivou bylinku, vypadlou z nůše
stařenky či víly, hledal jsem pilně po rovinách
Bláhová víro, co z noci vyčaruješ den,
mazlivé doufání, kde ses tenkrát vzalo,
hřálo jsi jak víno, co umí upříst sen,
v němž člověk nalézá, co se nedostupné zdálo
Probuzení hrozivé, osude, který se nedáš podplatit,
co se připomínáš bez soucitu, tiše,
chceš úplně všechno, chceš zemdlené srdce zatratit
pro jedinou prosbu za spásu milované duše
Země i nebe pečetí,
co nevejde se do věty,
co do života
opile se motá
a zcela jindy zní jak melodie,
která v lidském srdci dlouho žije…
Země i nebe pečetí
něžnosti, lásky, prokletí
za šílenství mraků, někdy za pohody,
za pláče, když se člověk rodí,
když později všem i sobě uniká,
aby příliš nahlas nevzlykal.
Čím zůstáváme ale sami, bez lidí?
Čas padlé kmeny tiše uklidí.
Je života málo, stále míň,
i drolený ti voní jako kmín.
Ubývá radostí, přibývá ztrát,
nemůžeš vrátit se několikrát.
Nemůžeš vrátit se několikrát,
žízní zahnat svůj hlad.
Kdykoli přibývá, ubývá sil,
toužíš víc, abys dál žil.
Toužíš víc, abys dál žil,
běžel přes kopce, přes řeky chvil,
a nové krajiny aby se otvíraly.
Abys byl velký a zároveň malý.
S léty – i když je života snad stále míň
a drolený voní jak zralý kmín,
ubývá radosti, přibývá ztrát?
Naději učíš dál slabikovat.
Nepočítali jsme dny.
Stále jsi měl před sebou
dobrou míru díla,
světa příkré úhory,
které bylo třeba obracet.
Pak najednou jsi sám
stanul mezi kameny.
Tvůj pot strávila hlína.
A protože není
v řece proměn vteřiny bez žízně,
i ty jsi musel vejít.
Smrt ale nedokáže
vše lidské svázat do uzlíčku…
Tvá podoba se připomíná dodnes.
Jsi v rozpětí krajiny,
v slovech, pokud nejsou olovem,
v sukovitých kmenech,
v mém tvrvání.
Vím,
pečeť víček
jistě jednou přivře
i mou oblohu…
A přece – stejně jako ty
nikdy neuvěřím
v marnost chvil na zemi.
Cesty,
které obkružují
mrakům věrnou krajinu,
lány,
nad nimiž rackové plují,
když léto bobtná ve vínu.
Vesničky k svahům přitulené
a urousané
zelení,
chalupy,
kde si děti dříve hrály
se slunečnicovými semeny.
Muži
na slova skoupí,
než uzle řeči
rozvážou při pivu v hospodě.
Ženy, jež v noci
prodlužují smysl dne.
Hezké chvíle,
které ve mně zůstaly –
hříbátka
v zadýchané maštali.
Po klidu
přichází bouře.
Oprátkou blesku
i liják je souzen
Pak obloha zas klene
v hladinách křídla obráceně.
A když voda ohněm znovu padá,
dívky obětují
splavům boky, šíj i záda.
Létem zralé plody
tušíš na jazyku
a zamlčíš rád právo
posledního vzlyku.
V člověku
jak v pevném domě bydlí
on sám a všechny živly.