Prácheňské rezonance 2004

Rosa na kleči

Literární sborník

Jarmila Hannah Čermáková * Jiří Žáček * Jiří Karen * František Listopad
Božena Klímová * Markéta Hejná * Zora Šimůnková * Rebecca Marten
Klára Hůrková * Hana Gerzanicová * Karel Dachovský * Miroslav Kubíček
Josef Musil * Jan Bauer * Eva Kotarbová * Jitka Badoučková * Eva Frantinová
Alena Kordíková * Jiří Abraham * Heda Bartíková * Zuzana Nováková
Jindřiška Kubáčová * Věra Provazníková * Lydie Romanská

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako třicátý devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 13. října 2006.

© Jarmila Hannah Čermáková, Jiří Žáček, Jiří Karen, František Listopad, Božena Klímová, Markéta Hejná, Zora Šimůnková, Rebecca Marten, Klára Hůrková, Hana Gerzanicová, Karel Dachovský, Miroslav Kubíček, Josef Musil, Jan Bauer, Eva Kotarbová, Jitka Badoučková, Eva Frantinová, Alena Kordíková, Jiří Abraham, Heda Bartíková, Zuzana Nováková, Jindřiška Kubáčová, Věra Provazníková, Lydie Romanská

V-Art - Vision Of the 21st Century

OBSAH

Jarmila Hannah Čermáková
Malá vědma
Pokrevní zákon
Gravidita
Hřeb studu
Zakletý zámek
Zaniklý svět

Jiří Žáček
Báseň psaná na letenku
Čtení novin
Babylon
Třetí poločas
V krematoriu
Nápis na hrob donkichota

Jiří Karen
Zrodila se
Vracím se po cestě své paměti
Poznávám tě
Pak tu byl ještě varhaník
Odhalené tajemství
Dnes

František Listopad
O Bohu, o všem …
Dopisy, básně …
Cizí hotel
Hudba proti tichu
Bilance
Pršelo na nenarozená jablka …
Úzkost
Sešívám budoucí sešit

Božena Klímová
Vánoční hra
Příběh pro Jaroslava Olšáka
Jaro

Markéta Hejná
Píseň filosofa
Laskavá hudba
Blues o meči
Píseň
Noční píseň
Roste-li list
Klubko
Když maluješ
Čtyři

Zora Šimůnková
Poselství v láhvi
Madona z Karlína
Žalování Pánubohu
Vytrvalá Múza
Přelétavá Múza
Smutný Smutek
Kino Eden

Rebecca Marten
Dětem
Výběr
Netuším
Doma
pro tebe, čarokrásná Elyn

Klára Hůrková
Čtení slavného básníka
Stále sedmnáct
Nenapsané básně
Odpoledne v anglickém parku
Trpělivě

Hana Gerzanicová
Večerní chvíle
Mlčící růže
Byli jsme dva
Podzimní láska
Lodička

Karel Dachovský
Za sychravého dopoledne
Pouť na Lomeček
Jak se dělá báseň
Vzkříšení
Rozjímání u okenní římsy
Čas

Miroslav Kubíček
Advent
Ledoleden
Za únorem
Jarní sykavky
Nové jaro
Velikonoční
Zákon
Ladění léta
Letní město
Letní deště

Josef Musil
Zaměstnanecká suita
Volooká dívka

Jan Bauer
Zima v Čechách
Bez názvu
Modlitbička onanisty

Eva Kotarbová
Vzpomínka
Trápení
Slibování
Sněžení
Pěšina
Studny
Tvary
Rozedním noc

Jitka Badoučková
Sonet o sněžence
Noční blesk
Požár v hrsti
Sonet o pivoňce
Tajná jednání
Zamlžené okno
(S)něžná
Perzián
Psaní Ježíškovi

Eva Frantinová
Žena
Katalog módy
Po sbohem
Jako Herkules
V lomu
Výročí rozchodu
Měla jsem tě ráda
Zákon gravitace

Alena Kordíková
Kotvící příboj
Němota
Řeka plná žízně
Intimní
Zima oprýskala…
Diagnóza
Zmoklý blues

Jiří Abraham
Rodný kraj
Osvračín
Tatínek
Na Marii v Osvračíně
Svůj svět
Nikdy není pozdě zabít lež
Josefu Škvoreckému
Martě Kubišové

Heda Bartíková
Návrší
Tolik krásy
Každé ráno
Mosty
Žonglování

Zuzana Nováková
Modrý strom noci
Na břehu spěchající vody
O starých městech
Noc na Vysočině
Letní poledne
Sonet s plavou hřívou
Sonet v dlouhém dešti
Sonet o netopýrech a o měsíci

Jindřiška Kubáčová
Chce se mi zpívat
Čekání
Milost
Vzpomínky
Ukolébavka
Zrcadlení
Všichni se smáli

Věra Provazníková
Vladimíru Holanovi in memoriam…

Lydie Romanská
Tři básně pro Galerii Mlejn

JARMILA HANNAH ČERMÁKOVÁ

Malá vědma

Ta malá
snědá
tříletá
je zakletá
Je zakletá!


kudy mrtvé děti chodí
a které už se nenarodí
Pohledem
z hloubi vědomí
následuje
tvé svědomí

Dvě vlčí oči
jako hrob
zamlčí
otisk vlčích stop
tam za osadou
za dědinou
ztracené
tvojí vlastní vinou
Ta tuší
že ji nemáš rád
Ta by tě mohla žalovat
za chvilku lásky
příliš krátkou
aby přežilo nekřtěňátko
pod srdcem
nezletilých sester
Byla to Ribizla
či Ester?
– Nestal ses otcem?

Ta to ví!
Jednou to poví tátovi
tam v sirotčinci na nebesích
Ta malá
snědá
bloudí v lesích
a tebe svádí v dlani hrot
dýky k násilí…
Jde ti o život!

Pokrevní zákon

Chraň vlastní krev
a pověst rodu
Nemiluj
ženu-plytkou vodu
Nemiluj mělce
bez milosti
a bez vášně

Radši se posti
po způsobu
všech prostých lidí
Tvé ctnosti
sluší
když se stydí
nachovou září ozdobená
Takovou růži

každá žena
nemá
A neústupný muž
si cení
růži
výš než růž

Gravidita

V synkopách
– syn kopá
útrobami
do vnitřní stěny
– Synek
pacholík nezrozený
v plodových plenách
svého ráje
Na bubínek
mi hravě hraje
– v syn –
kopách
vrací se k své frázi
hlas šalmaje jej doprovází
– ach!
Šalmaje ráje na dosah

Hřeb studu

Oděna pouze do tvé lásky
v chatrné běhám košilce
a hrozí mi
že ve chvilce
zůstanu nahá
Stud
na mě sahá
a probíjí mne
s písní po dávné mamince:

Jeníčku Jeníčku
voňavý hřebíčku
co jsi mi zavoněl po našem políčku

Stud studený hřeb…
nevím Já nevím
zda jsi čistý
abych z tvých dlaní mohla jíst
společný chléb

Zakletý zámek

Šlépěje
slepé uličky
Za víčky
oken plachý dech
Mech dlaždic
Zvadlé střevíčky
Splín
naftalínu po šatech

kde jsou ty boky ňadra klín?

Z mušelínu stín
pavučin
Puklé skořápky
Ztvrdlý hrách
A Amor v mrtvých hodinách

Zaniklý svět

Písničko trávnice
pronikáš do spánku
s paprskem slunce
na peřinách červánků

Písničko trávnice
vábíš mne za vodu
dlaně máš ztřísněné
trávnicí jahodou

Písničko vábničko
touláš se po kraji
Znám bludné dušičky
které tě volají
zpět!

JIŘÍ ŽÁČEK

Báseň psaná na letenku

Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic,
marně překračuješ všechny rovnoběžky.
Lepší kupka sena nežli hotel Ritz.
Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.

Čtení novin

K své ranní kávě zakousněte
krvavý biftek čerstvých zpráv.
Jak se dnes cítíš, milý světe?
Jsi vůbec ještě živ a zdráv?

Babylon

V ulicích vyjí smečky aut.
Někdo je vlk a někdo ovce.
Z popelnic loví dnešní raut
bůh v hadrech bezdomovce.

Třetí poločas

Hrdlo si vínem svlaž, zapal si cigáro,
dříve než tě šamani odešlou na áro.
Ještě pár extází, ave a gloria,
než tiše odfrčíš do krematoria.

V krematoriu

Piješ drink, nebo jenom chlast?
Jsi nýmand, nebo člověk na úrovni?
Máš členský průkaz správných kast?
V krematoriu jsme si všichni rovni.

Nápis na hrob donkichota

Zde leží chlapík z rodu Heraklova.
I on chtěl vymést Augiášův chlív.
Vyklízel svinstvo zas a znova,
a svět je stejně zasraný jak dřív.

JIŘÍ KAREN

Zrodila se

Zdeně Höhmové

Byla tu
Neměla jméno
Spala asi dlouho
v žárovém hrobě
anebo se vznášela v kouři
nad Ithakou

Bože co já vím
Zrodila se Náhle
jsme nebyli jenom
přízemně zdejší
I my jsme se chtěli stát
kýmsi a čímsi

Říkali jí
touha

Vracím se po cestě své paměti

Po prašné cestě své paměti
se loudám do časů
kdy džbán patřil hlíně
a hlína džbánu

Podoben oblázku
putuju proti proudu
já Quijote z rodu
mlynářských krajánků

pro tatínkovu přísnost
pro maminčinu chápavou něhu
pro letmý stín první lásky
pro břečťan ukrytý v loubí
besídky

a možná že pro vůni
muškátů za okny
pro ozvěnu pro kroky
v krajině která už není

Poznávám tě

Po užovkách cest
stoupajících
k obzoru

Po hýřivých řeřichách
Po štěrku
jemuž přísní kameníci
kladivy
drtí páteř

Po sklárnách
které vázám
vdechují
křehkost

Pak tu byl ještě varhaník

Měchy jeho varhan mručely jako medvědi
ruce tančily po klávesách tak
že jsem je nestačil pozorovat
a pak zazněly i housle čistě laděné
Mne poučovat: „Lidi můžeš obelstít
Tóny nikdy
Jinak hraj na svatbě
Jinak na mši
Ale vždycky
jenom jako
Beethoven“

Odhalené tajemství

Milé pozorovat Ale být neviděn
Byl jemný Něžný a taktní
Oči mu zářily jako rozžhavený pětník
Líbal se s Ančou

Tiše se usmívám pod nevousy
Otevřeně a bez zábran to řeknu
– Viděl jsem na vlastní oči
jak se dělá děťátko –

Ajaj Na zahradě zpívá tolik pěnic
rákosníčků a sýkor
Dětské košilky Vybílené do běla
voní na trávníku

Dnes

I bolavý kámen
i smutná stébla
i první lásky
s dětskýma očima

chodí okolo mne
po špičkách
Starostlivě říkají:
– Klid klid
tiše lež –

Po duši mi stékají pramínky
zářivé bolesti
Nasávám do sebe modř
zeleného vzduchu
V jezírku vědomí
na jeho svítivé hladině
zrcadlí se verše

FRANTIŠEK LISTOPAD

O Bohu, o všem …

Zde ještě přítomen. A zde již není
(jako když prší pouze na levém chodníku).
A zde již není. Za tímto autem, jež parkuje,
začíná peklo, kde Bůh je vydýchán.

Vodo obecná, padej, padej! Zlobo, zlobo,
obrátíš se? V nejhlubším metru města
cestují žoldnéři s knihami v podpaží
klauni vedou Krista na přestupní stanici.

Není to hezké město: bylo však na cestě
z Čech až na konec světa. Pohyb v průsvitném
množství je podivný jako v legendě,
spíte na loži s četnými, aniž si překážíte.

Znám jedno náměstí, které je z odřených cihel
a je tam obchod, pozor, tři schody dolů.
Světím zde poslední zkušenost a věřím všemu
oázu poslední poznáš dle smutku.

By to ošklivý sen. Bude to ošklivý sen.
Labutě dotančily. Psí suchary v kapse.
Skutečně se vypotřeboval, o němž bych tak rád psal.
Zde ještě… již není. Vodo obecná, padej!

Dopisy, básně…

Jak hezké písmo, sleduj zvolna
mé tratě k ničemu.
Ty rynky tmy, ta světla kolmá
jak na vlas z problému.

Za jízdy ještě hádají se.
Pak prší. Zmoknou trenčkoty
válečným mrtvým. Na podpise
nezáleží leč z tesknoty.

Leč z tesknoty je člověk stále,
z okružních jízd, a prostě jsou.
Podmět už vyprášil se, ale
ne sloveso, ne sloveso.

Jak hezké písmo. Inkoust z tmavin
snad není víc než vlastní stín.
A usnu, usnu, pravím,
nikde nestavím.

Cizí hotel

Zcela v klasickém smyslu beznaděje,
nikdo mě nenavštívil,
nezval a neomyl.
Zapadnu listím, budu-li zde státi
ještě jenom chvíli, malou věčnost.

Kde jsou ti mužové, kde právě spí,
kteří znovu pracují,
kde jsou ty ženy, které jménem volají?
Nashledanou, ctihodné mé sny,
klasické ve smyslu beznaděje.

V hotelu „U poštolky“ povlékli mi zimou
lože, můj prosinec;
a jako by to bylo před rokem či dnes
začala zde historie jam,
vzdušných jam, bděl jsem v nich
a hostinský tam stál…

Hudba proti tichu

D.

Pomoz mi hudbo překonati potíž
zastav ty vozy úzkosti
před nimiž uskakují totiž
jak v městě venkovský

Alespoň kdyby nahé ženy
v pravý čas přišly vlasy číst
Převlečník leží opuštěný
Jeseň věšáku myslil bys

Hudebně nadán déšť se řine
sad velké studio
vysílá hudbu země jiné
Prazvláštní rádio

Bilance

Za rok jsem snědl 35 000 brambor
hvězd které jsem vytrhl ze země
za rok jsem snědl malé tele
záhon cibule kopr ryby
365x jsem obědval
večeřel jsem už méně
konzervy kino voda sen
jeden velkolepý jsem si vymyslel
v bytě
v přesně určeném prostoru ve vesmíru
jeden milimetr ke světelnému roku
srovnáme-li

Hvězdná mapa však nad snem stejně stojí
stárne jen zvolna nad pružnou propastí
a láska země míjí

* * *

Pršelo na nenarozená jablka
Hluboká noc dolovala v městě
chudý orsej se vymetal
U kyslíkárny za remízou
metrák posledních stromů
zavřel se za mříž sadu

Vzpomínám na přítomnost

Věru jaký úzký pruh svobody
tkáme vlastníma mrtvýma rukama

Úzkost

Spím nespím Pokoj ujíždí
po pražcích
Hrozny volně levitují
buff-opera v koutě
sípá nepěkně

Ještě žádná velká noc
neskončila
Jáhen zdvihá
monstranci
jablkový koláč

Přijde mydlář odloží si
prohlédne údržbu
zaposlouchá se dle zvyku
do vřelého klihu
i parafuje sen

Sešívám budoucí sešit

Vladimíru Holanovi

Ó knihy plné košíků a košíčků
kdy neplatily ještě kruté aforismy
kdy údiv a doléhání jak čtyřlístek mezi trojlístky
spořádaných a pošetile zamilovaných dnů.
I tehdy arci lidé umírali
ale jak na malých vlámských plátnech
vlevo nahoře přesné hodiny.
Proč vám to píši? Pro nic. Další nic.
Příspěvek pouhý k velkému sečítání
nicoty dříve než vybuchne

BOŽENA KLÍMOVÁ

Vánoční hra

Josef s Marií kráčejí dlaň v dlani zšeřelým městem
jejich stopy v bělostném sněhu jsou
počátečními písmeny soudobé Bible
Já zatím ve vaničce po odrostlém chlapci koupu
JEZULÁTKO do vody přidávám odvar z heřmánku
potom potírám jeho tělíčko olejíčkem
čistím mu ouška
JEŽÍŠEK spokojeně brouká V očích roste…
Můj muž rozvěšuje osušky aniž by se čemusi divil
TOMĚPODRŽ! vyhrkne syn když na balkoně objeví
betlémskou hvězdu ležet naznak mezi truhlíky s hlínou
po letničkách
A malý Kristus capká kolem Prstíky se věší za okraj
slavnostně prostřeného stolu náhle tu stojí dospělý
s vousatou tváří
s hlubokýma očima
v nich jednadvacet lidských století – i více…
JEŽÍŠ usedá do čela tabule Udivena zapomenu se
před Štědrou večeří pokřižovat
Ty ženo povídá Spasitel
(jako by byl z naší rodiny)
nalévej polévku –
já ji rád horkou!!!

Příběh pro Jaroslava Olšáka

(variace na obrazy)

Kristus opustil kříž a zavítal k malíři
Ještě mu na pokleslém rtu visela Alfa s Omegou
zdálo se to nepravděpodobné ale trnová koruna
na Jeho hlavě svědčila o všem
Malíř se v posvátné bázni schoulil do vlastního srdce
ve kterém zazněl Armagedon pro věřícího i Tomáše
Do všeho se navracela Matka z Lidic
s plnou náručí beznaděje
Ani po tolika letech si nevěděla rady…

Chvíle byla ABSOLUTNÍ
Malíři zvlhly oči Otřel si je do vousu věčného Žida
a dovolil Moně Lise ať nakoukne klíčovou dírkou do pokoje
Nebyla to však Líza ale kurtizána Věděla víc než se
na ženu sluší
Aby neodhalila vlastní tajemství navěky už
našpulila pusu

Nechť je kruh uzavřen – pravila Věčnost
Tak malíř vyrobil svůj další nezapomenutelný rám
Aniž se nadál
vsadil tam mne
vás
(až potom sám sebe)

Jaro

Poznám ho podle zvětšené pihy
na vlastní pravé tváři
Avšak zima bezostyšně ještě
hoduje na mých kostech a nutí mne
hledat novodobou Golgotu
s křížem v jehož záhlaví
z mračné oblohy vyčítavě hledí
BOŽÍ oko…
Má duše cupitá přede mnou
Svítí mi na cestu
vždyť se příliš loudám –
a uprostřed ptačího zpěvu
se tu tam znenáhla smráká
Vstříc Zmrtvýchvstání
popoběhne též mé šeptavé Aleluja
aby se jako první zadýchaně
pozdravilo
s oživlým

Kristem…

MARKÉTA HEJNÁ

Píseň filosofa

Ladislavu Klímovi

Žena je něžné
stvoření,
života mého
koření.
Sednu si na mez
u lesa,
nad sebou, v sobě
nebesa.
Kapky mi drnčí
o hlavu,
mám z toho slušnou
zábavu.
Madame, já život za vás dám,
oč že to hnedka
udělám!
Smrt přidělím vám
za páže.
A kdopak mi to zakáže?

Laskavá hudba

(píseň)

Laskavá hudba ruku mi dá,
celou mne najde zotvíránu,
za dveřmi písně se usmívá
ten, kdo mě otevírá k ránu.

Bojím se bouřky v jeho slově,
vyhnala by mě do noci
a bydlela bych na ostrově
v místech, kde pláčou beránci.

Za jitra bývám malinká,
na tichém srdci tiše ležím
a každá úzkost zaniká,
když se mu pod ochranu svěřím.

Kdybych snad jednou naříkala,
musela prosit o soucit,
láska by se mnou utíkala
v místa, kde pláčou beránci.

Blues o meči


egyptská tma
hovoří tlakem
v kříži
A jak

To ti sdělím
že sama sobě velím
s tíží
Ne ledajak

A co bys chtěl
Hovoří ke mně ve mně nepřítel

Mít tak meč
bílý
sekla bych po něm seč
mám síly


láska bez meče
na koni
k tobě se uteče
k tobě se nakloní
Nasedej
anebo svého koně zapřahej
můj milý

Ach kde je bílý meč

Píseň

Zdá se, že nenalezena tu bdím,
kdyby však bylo skutečně co nalézat,
slitoval by se někdo nad mým náručím
a věnoval mě lásce jako zemi sad.

Dnes jenom jeden způsob hrobu znám
a je to domov z růží, v kterých zabloudím.
Ach kdyby někdo moje slova v hluku rozeznal,
věnoval by mě lásce jako dešti dým.

Noční píseň

Mravenci táhnou dutou nocí,
spi, dítě.
Někdo tu pláče bez pomoci,
spi, dítě.

Letí mrak nad ledovou řekou,
spi, dítě.
Někomu tady slzy tekou,
spi, dítě.

Hajej…

Ó
neviditelný
Pane milenců, v nocích a korytech řek
kráčíš snad?
Odkud svým ramenem sílíš srdce?

Sem ke mně, sem, sem, sem ke mně!

Roste-li list

(blues)

Roste-li list
červený dvojlist či trojlist z květináče
za oknem málo mytým
bude to tím
že za tím oknem
nikdo nezapláče
Žije a je
člověk co za tím oknem bydlí
v synkopách tiše podomácku kleká
snídá ze stínového talíře
život mu dolů stéká

Bez opory
opory nepotřebuje
nač hledat oporu když mu na nic není
Červený zelený trojlist on slibuje
návštěvě každé
každé návštěvě
komukoli
protože není
ta kytka není
k pochopení
A nezapláče…

Klubko

(blues)

Stočený
stočený na staré posteli
v docela malé klubko se proměnit
To bývá
Tajný cit
růžový plachý cit v sobě mít nepustit
když se stmívá
Co s tím

Kdyby přišel brouk
brouk šestinohý
a ťapal kolem mě
tak by na mě kouk
po očku po straně
copak to tu za klubíčko je
divné náramně
tak divné a smutné a divné náramně
to musím doma mámě říct
klubíček už jsem viděl víc
když ťapu v prachu beze strachu
ale takové ještě ne
ještě ne ještě ne
To teda ne

Když maluješ

(blues)

Když maluješ obraz
stín na něm zkrať
někde je lampa
odněkud sem svítí
nebude daleko
stíne ty se ztrať
ať osvětlí mi celé živobytí

Světlou a namátkou
světlounce zelenou
paměť se moří jak by to mohlo být
když moře dětství je už daleko
a nám se dlouží dlouží výhled na návrat

Naplň ty štětce
jaképak navracení
jednou snad polibek
nebude nemožný
Jen trochu naklonit
stmělou tvář k rozednění
čekat se musí
musí
a někdy taky smí

Čtyři

(blues)

Čtyři karafiáty a svícen stříbrný

Tento dům postavil šílenec
a bydlet v něm
to se může stát jen nám

Čtyři karafiáty a svícen stříbrný

Pěkně si stojí
Boha se bojí
kéž bychom neznali jiný strach
kéž bychom měli jenom tenhle strach
v našem
pokoji

V dlani mi svíráš patu
Čtyři karafiáty a svícen stříbrný
Přišívám ti knoflík u kabátu
jak ve snu

protože tenhle dům
postavil milostný bloud
nějaký milostný bloud
a my se z něho nemůžeme hnout

My
a ty
čtyři karafiáty
a svícen stříbrný

ZORA ŠIMŮNKOVÁ

Poselství v láhvi

Už je to dávno,
po vášnivé noci
vracela jsem se domů jednou ráno:
z Malé Strany šla jsem přes Karlův most.
Od věže k věži než jsem přešla,
tak moje tělo sklaplo Knihu návštěv,
slastně se protáhlo
a řeklo: DOST.

Bylo mi 18 a ten vzkaz
jsem ještě neuměla číst.
Dnes vím, že znamenal:

Když srdce hladoví,
alespoň já dostalo jíst.

(1. 6. 2000)

Madona z Karlína

Madona z Karlína
cínový svícen zhasíná
a těžkou rukou láme voskovici.
Až dosud byla zády,
teď otáčí se lící.
V jako tér černých očích
má dálku, snad železniční trať…
Poklekám, ona mi štěkne požehnání:
–Teď koukej zaplatit.
A pak se ztrať!!!

Žalování Pánubohu

Panebože, ty to vidíš…
Proč mě tolik, proč mě šidíš?
Proč mě šidíš o ty věci,
však já tolik zase nechci.
Jenom lásku, mět s kým spát,
v klidu moci přebývat…
Panebože, ty to vidíš,
proč mě o tak málo šidíš?
Proč mi nedáš tolik málo,
co by ti to udělalo…??!!!

(2. 6. 2001)

Vytrvalá Múza

Zlíbala mě jedna Múza:
samá rtěnka, to je hrůza!
Navíc není moje,
určitě je cizí…
Protože má Múza
vždycky ráno zmizí…

(14. 6. 2001)

Přelétavá Múza

Z nebe zrovna přiletěla:
moje Múza: chytrá, milá…
Prý tu se mnou bude déle–
líbá ruce, nohy, týl.
Už mi slůvka v hlavě stele.
Abych pero připravil…
Ale co to? Kam zas letí?!
Zbylo po ní jen pár vět.
Pero si moc nezapsalo,
o báseň je chudší svět.

(14. 6. 2001)

Smutný Smutek

Dnes přišel opět ke mně Smutek.
Povídám: už je tu Deprese.
A Smutek křičí:
před tou jsem přeci k tobě utek…
Dívá se na mne, pod očima kruhy:
Tolik tě miluju…
A proč jsem vždycky druhý???

(10. 4. 2001)

Kino Eden

Jako když mi deštík
padá na ramena,
tak jsem byla včera
zmatkem zaplavena.

V blahu namočená,
po krk, jak se zdálo.
Ale ráno přišlo mi,
žes hladil moc málo.

(1998 P. R.)

REBECCA MARTEN

Dětem

půl na půl zrozena
přes kanál hozena
rychlostí nad zvuky dětí

zdalipak Květinám
na blůzce, na džínách
vadilo to malý smetí?

náruče v Ruzyni
(vinny či nevinny?)
třináct let před „Orwellem“

ať chtěly nebo ne
převzaly uřvané
mimino s revolverem

ta zbraň mě trápila
často jsem hladila
kovové nábojnice

na NĚ?

či na sebe?


do pekla?

do nebe?

rozstřílet slunečnice !!!

pod srdcem Vřískot II.
kopal, když na Nově
zrodil se železný vrt

plazím se po zemi
zkouším, zda topení
unese matčinu smrt

po roce vzkříšena
s van Goghem smířena
jsem hrdá na hošíka

neví, že Robin Hood
s úspěchem sousedům
oběsil Jánošíka

proč pláčeš maminko?
usměj se malinko
chtěl bych jet do Anglie

hrdina tam jistě
srdce stále čisté
v mysli lidí žije?

Ach synku, synku, doma-li jsi?
zpívám si, když se ptám:

„A zabalíš si?“

Výběr

Charlesem Darwinem
výběr je ovlivněn
"příroda vybírá přirozeně"

oběti nevinné
(v obecné rovině)
rodí se pořád dál dnes a denně

školní sběr povinně
vinen či nevinen
polohrubá výběr. roste v ceně

Pražský Běr při víně
"Veltlínský pozdní sběr"
snad už se tentokrát nemineme

Netuším

Jak v moři stěžně
ční stejně tak
po zemi roztroušeně
zvony se rozkřičí
já roztouženě
očima objímám
zelené vlny
tam dole nevidíš
tušené odlesky
jezer
když z mezírek
mezi zpuchřelými krovy
v paprscích mě hřeješ


Ó blahoslavená má představivosti …


Ve skutečnosti se ani ti hnusní holubi bez křiku přede mnou nekolébají, když prolézám věže chrámů pokřtěné jejich věčně smradlavým trusem; abych s metrem v ruce určila polohu bezbožných karcinogenů v paprscích spojení, které již dopadají na Tvé nohy, Tvé ruce, na moře kolem … i na ten holubí trus – tu a tam protkaný zažloutlými kostřičkami …

"Hele, kam dáme těch 17 stupňů?"

Doma

krájím cibuli
krájím ticho
odměřované
tikáním hodin
Old Shaterhand
zběsile pádluje
loď se potápí
a já myslím na to
jak Ti Naďa
nebo Táňa
stříhá vousy…

neposlušné
kuličky rybízu
mi tančí mezi
prsty a barví je
dočervena
trpkou příchutí

přemýšlím o tom

kolik nás asi je
kolik koláčů
bude dnes upečeno
a kolik vysedává
u Berounky rybářů
co kouří a bojí se
že už brzo
zapadne slunce…

existuje vůbec
nějaké vysvobození?

snad cesta co vede
neznámou krajinou
červený šípky
hučící jez

a večerem ztichlý nádraží

kde nikdo není


a čas se tam


úplně


zast

pro tebe, čarokrásná Elyn

musela jsem tě zahltit…
– ne ve smyslu, že bych tě chtěla zahltit
ale ve smyslu: asi jsem tě chudáka úplně zahltila!
KLID!

ne, neboj se… to je jen euforka, jen menší mánie
JENOM ta slovně-průjmní
to spraví trocha chemie
(kterou málokdy ovlivňuju psychofarmaky
a jen ledabyle přikrmuju lithiem)

dej mi pár dešťů a bude to obráceně
neboj se… Bess… neprolomím tvý vlny…
umím i hladit a konejšit, mlčet a zoufat si potichu jak pavouk trávník, když ztratí většinu svých nohou

snad nebude to dlouho trvat
a poznáš, že dnes jsi poznala
jen jednu třetinu mýho fyzickýho schránčna
jen úryvek z fotoalba internetovejch vztahů
jen pišišvoří škvorstvo
jen výseč senoseče

bude i otava
bude i druhák
třeťák
kvasničák!

propijeme se do ran
které nás nepošpiní krví
nerozlepí krvefobní řezy
další žiletkou

jsi krásná, Bess…
anglosaská, bezirčí, mixnutá lanýžema
teď skoro pláču z toho všeho
a budu pít jak duha

do svítání
do sojčího výkřiku
co Prahou jen ozvání
jak pozdrav skal

anebo čarodějnejch Ístviků…


to třesklo

KLÁRA HŮRKOVÁ

Čtení slavného básníka

Byla to má chyba.
Proč jsem chtěla, aby rozhoupal hvězdy?
Přišel nám přece vyprávět
o zemi a o klukovských snech.
Chtěla jsem s ním pocítit chlad
neobývaných koutů svého já,
on byl však spíš jako irská hospůdka,
plná zpěvu a tance.

Dojal mne, neboť bylo vidět
jak se mu během čtení třásly ruce.
Měl úsměv jako odpolední slunce
a bratra, který se stal sedlákem.
Ale přesto byl příliš vzdálený,
když počítal své korálky z hlíny
a nezmínil se o čarodějkách,
které by počítaly hvězdy.

(Inspirováno autorským čtením irského básníka
Seamuse Heaney.)

Stále sedmnáct

Mé hodinky se zastavily
a tobě, jak se zdá,
je stále stejně,
stále sedmnáct,
jako v mých snech.
Ani sis nepřezula boty.

Dívám se na tebe
a vidím před sebou
hořet tvé tajuplné barvy.

Přitahuješ mne,
jako láká kotě
klubíčko nití.

A za poslechu tvé hudby
z roku šedesát devět
tkám z tebe,
Anglie,
látku na další snění.

Nenapsané básně

V nenapsaných básních
mluví lidé o svých osamělých letech
mnohobarevným nebem tajných lásek,
ošidným rájem kradených úsměvů.

V nenapsaných básních
mluví lidé o tom, proč se v noci chvějí,
a proč by někdy život dali
za pohlazení toho, kdo nemá ani zdání…

Odpoledne v anglickém parku

Louky se valí do údolí,
obzor je plný zeleně.
Pod nohama starých dubů
leží unavená tráva.

Straky a vrány se sluní
v hlubokých tónech klarinetu,
které se linou z cihlového domu
jako sametové hlasy předků.

Trpělivě

Trpělivě táhne rosu z temnoty
Přitom čeká na tvé mávnutí
Pak Vodnář sestoupí
Slova, na která jsi tak dlouho čekal,
vyskočí náhle z ticha

HANA GERZANICOVÁ

Večerní chvíle

Pod lampou večer chvíle opět vzlykla,
čas zastavil se v jiné podobě.
Zas moje ruka, na překážky zvyklá,
hladí to divné prázdno po Tobě.

Po Tobě, když ztichlo opuštění,
když odešel jsi jako po špičkách.
Jen prázdný prostor přijme pohlazení
dlaně ztracené v jeho hlubinách.

V lampě se světlo chvěje co by hravě,
Ty nemůžeš už dnes je zastínit.
Možná si zvyknou – prázdno i ty dlaně,
že není nic, o co se zachytit…

Mlčící růže

Mlčící růže v pozdním květu
pod oknem rozvila svůj květ.
Očima vždy ji hladím v letu
– nikdy mi nedá odpověď.

A dnes ji vidím zcela jistě,
jak na stvole se rozlila
drobounká kapka krve v listě –
Koho jsi růže zranila?

O kousek dále – mízy mnoho
prozradí tvoje zranění.
Ptám se: Kdo zde zranil koho?
– odpovědí je mlčení…

Byli jsme dva

Byli jsme dva.
Osud v svět nás nes –
Byli jsme dva,
budeme dva dnes?

Byli jsme dva,
dýchalo se snáz –
Byli jsme dva
co bude zítra z nás?

Byli jsme dva,
v duetu písně zněly.
Byli jsme dva,
do dnů se rozletěli.

Byli jsme dva –
myšlenek na tisíce…
Byli jsme dva
a dva už nejsme více…

Podzimní láska

Proč by jen jaro mělo být
ve světě nejkrásnější čas…
V jemném podzimním sluníčku
stromy jsou kytice krás.

Na zemi pestrý koberec
zpívá při každém kroku…
Jaro je jen jedna ozdoba
ve váze našich roků.

Láska nezná jen mládí ret,
má tisíce různých tváří.
I vrásky dovede vyhladit
a zkrášlit úsměvem stáří.

V zasněných obzorech podzimu
své tajemství něžně skrývá,
a dokud pod sněhem nezmrzne
je v živém srdci vždy živá.

Lodička

Do holé plachty opírá se vítr,
do prázdné lodi přehoupne se vlna.
Opuštěný vrak kolébá jen pěna
příboje moře, které neusíná.

Byla krásná lodička mé duše
bohatá poklady nesplněných plánů,
ideálů, přání, s nimiž odvážně
na moře hodin vyjela jsem k ránu.

Svítila nová plachta na stožáru
ve květech představ mého nitra.
Věřily, v mlhách ranního pološera
v ostrovy lásky, co objeví se zítra.

Ostrovy pusté na cestách jen zbyly,
větry a bouře, černý připlul mrak.
Života příboj lodičku mou topil,
až opuštěný zůstal na břehu dní mi vrak.

KAREL DACHOVSKÝ

Za sychravého dopoledne

Kavárna Dante.
A nosíš s sebou
včelí úl svých myšlenek,
neodbytných.
Posadí se kdekoliv
i ve velkém chrámu
s prostorem, který dovoluje dýchat.

Boží život.
Zde na zemi nemusím
hledět přes zábradlí a pátrat
v těžko pochopitelném a uchopitelném.
Co mě však zneklidňuje:
Boží spravedlnost a milosrdenství.
A nejvíc
jak si vlastně stojím
v Božích očích.

Je to příliš snadné bez kříže.
Zpěv beze slov
za klapání podpatků
po holešovické magistrále.

Pouť na Lomeček

Minulost v duši.
Zaskřípání auta před svatyní,
jakási vzpomínka na policejní auto.
Jakési jehličky v duši,
které mohou kdykoliv vykypět a nabobtnat.

Uprostřed lesů opěrný bod.
Svatostánek bez zemské tíže
vznášející se nad našimi hlavami.
Tvář Madony.
Bílá alba na sobě
a po sedmi hubených letech u oltáře.

Kdo ví, co tě ještě čeká.
Které zastavení
s azurově modrou oblohou,
která nemá sílu potěšit.
Vzpomínka na kapličku
bude mít třeba moc
a poněkud pohne břevnem.

Jak se dělá báseň

Jitra jako rybář u řeky.
Múza je chodící.
Něco Vyšehradu,
něco Řeže.
Zelené listí stromů.
Vzpomínky na cesty,
zajetí v Beaufort Street.
Ruka přibodnutá na chvíli.
Tvrdohlavost neustoupit.
U oltáře pozdvihnuté ruce.
Svoboda motýla,
nesvoboda vězně
vlastního strachu.
Ta báseň není má,
rodí se z těkajícího nápadu.
Snad Boží,
protože víme málo o soudu Božím.
Slitování s lidmi.
Zkrachovanci přede dveřmi.
Slovo čistší než duše
snad se líbí Bohu.

Vzkříšení

Proč nebylo ukřižování v Římě?
Proč nevznikla tato báseň
v karmelitánském klášteře
nebo na Gregorianě?

Noc Vzkříšení.
Pahorek usnul,
na obloze poklidné hvězdy,
tiší beránkové v Betlémě.
Kometa s peřím kohouta
patrně v jiné galaxii.
Nejlepší oddíl římských legií
se shlukl kolem Božího hrobu.
Ne ta chátra Božího bičování.
Světlo jako ve dne,
fakule hoří jako rozlité zlato.
Pečeť se láme.
Hmota poslouchá Boží rozkaz,
kámen puká pod pěstí tesaře.
Modlitba Marie za hradbami
proniká k Božímu trůnu.
Má myšlenka jako rentgen
přesáhne 2000 let a jako orel
slétává za hradby Jeruzaléma.
Obyčejně se stráže střídají na hlídce.
Dnes nikdo nespí.
Dnes jsou ve středu světa.
Minuta za minutou se vleče.
Jsou to ti, kteří budou svědky
Zmrtvýchvstání.

Kámen je odvalen.
Co by tu ještě dělali?
Posel běží až za Pilátem.
Rozkaz: zpátky do pevnosti.
Duní kroky.
Budou umlčeni,
někteří podplaceni.
První trpí za Církev.
Jsou svědky,
a proto pryč s nimi,
daleko od rozžhaveného
ohniště Jeruzaléma.
Mlčí, protože nepochopili souvislosti.
Každý viděl něco jiného.
Longinus Golgotu,
noční hlídači hrob,
sužovatelé Krista jeho rány.
Proto poputují každý
na jinou štaci.
Je k ránu.
Za chvíli vyběhne Petr.
Rybář lidí,
nosič klíčů,
apoštol národů,
strážce souvislostí.

Rozjímání u okenní římsy

Bůh zkoumá vše ostrým pohledem.
Hrdličky na okně,
pokora, až co jim kdo hodí.

Ne tak člověk.
Vězení trčí v krajině.
Spravedlnost a vina napříč trčí,
kříž vždy nad námi,
Kristova žebra.
Křišťálový kámen lidství
často pošlapán
jak nechutné krystaly soli.

Pokorná hrdlice
a člověk zmítající se,
mající něco z Boha,
schopen však postavit se
proti svému Tvůrci.

Necháš-li se vést Duchem,
bude to jako plavba,
kdy nechápeš,
a přesto to zapadá
jako ostré zoubky soukolí.
Je čas ještě prosit o smilování.

Čas

Jak pomalu hodiny krájí čas,
vteřina, tlukot srdce,
utrpení, čas k nepřečkání.

Až budeme na konci,
čas jako by odletěl, času málo,
vtaženi do věčnosti.

Až budeme na konci,
kéž vydechneme jméno Ježíš.

MIROSLAV KUBÍČEK

Advent

na konci roku advent
na konci začátek
jak otevřít srdce
v suchých dnech zimních
čekáme milosrdnou lásku
kdo ublížil nenávistí
není hoden

Ledoleden

leden ještě ledem zebe
zvuk ztuhnul v úlu
neubližuje ledně lednu
doženeš zamrzlou vodu
mrazí-li z lednových slov
dotkni se dětského hlasu
ten nezebe

Za únorem

úmorný únor úpí nadutě
za rohem hor morda hory
zima šumí jak labutě
jásají jasany jeseníků
jarý kraj jaří
za rohem se páří
lásko najdu tě

Jarní sykavky

nenasytné tání sychravě syčí
hadi a štíři aprílově syčí
nénie závějí sípavě syčí
proletáři všech zemí 1.5. syčí
sýček na těšínské věži syčí
zasévači zloby zlověstně syčí
jde jaro a capkavě syčí

Nové jaro

brzy ráno před rozedněním
kraj nasává tekutou vůni
veškerá sláva i trýzeň noci
se propadá do zapomnění
zdánlivě všechno je stejné
pod kůži vrací se dávné dětství
otevřený den je plný jara

Velikonoční

vstal jsi Pane
gloria
kéž vstanem též
alelujá
zůstaň s námi
pomiluj ny
alelujá

Zákon

jaro vždy bez nenávisti
leč ponejvíc pomíjivé
nově zazáří na krátký čas
zanikne vyhasne květ
aby zrál a vracel se
jak dobro a láska
i jako strast

Ladění léta

lazurit léta lechtá
lem vody s lekníny
leptavý podvečer lepká
zahrada jak louka za zdí
zazdí dunivé zvuky
jen meze plné chvění
lačnivě léto ladí

Letní město

letní město pulzuje
v prdelkách slečen
zfetované ulice páchnou
jak spálené těsto
město poplivané plyny
zpocená slova kysnou
bohatí ukradli slunce

Letní deště

pokaždé jiný déšť
jako vrnění kočičí
mazlí se
jako kamenné oči
bezohledný
rozkročený
jako baba močící

JOSEF MUSIL

ZAMĚSTNANECKÁ SUITA

-agd-

1.
Do dlaní

V zástupu před šatnou,
kde bych ji nečekal,
kde z těžkých kabátů
líná chlad parfémů,
v prostoře kulturáku,
v umělém osvětlení,
v hluku a kouři…
… přede mnou stála
Dokonalost;
byl jsem jí překvapen,
že zrovna tady,
že zrovna přede mnou,
jen ať se neohlíží,
ať stojí zády,
vždyť bych to nepřežil…
… naprostá,
japonsky skromná,
jemná až dojemná
Dokonalost
ve střídmém kostýmu;
nic víc dál není,
nikdy bych nevěřil,
že se to může stát
v tak hloupém datu –
dvaadvacátého;
zas nejsem, kým jsem byl,
odtékám jinam,
byla jen o prst vyšší,
hnědavých vlasů,
nevědouc,
jak mnoho dává
tím, že je…

… a podzim – je parchant.

2.
Magorárna

Krásná ženská v práci:
Uvázali Slunce
u psí boudy za vlasy,
razítkem mu vybouchali tvář; oči jako mokré buchty na dlažbě,
žaluji vás, že jste mi ji zničili,
třes v rukou a rozpukané rty,
to jsou výdobytky
kapitalistické puberty,
jedinečně české
jako třeba polka.
Krásnou ženskou v práci
nemám možnost zachránit,
sotva zavřu oči,
ve snu se mi vrací,
usmívá se zbytkem vědomí,
odevzdaně řkouc:
Tady mi to podepište,
na shledanou – děkuji.

3.
Mamutí píseň lásky

Tak je to nejlépe! –
křičím svým chobotem,
jenž jsem si zarazil
hluboko pod mandle:
Tak je to nejlépe!

Vírou v tebe se omočím hned po ránu a
černí úhoři, proplouvající mým vším,
tolik nekoušou. Pomoz mi! – slyšel jsem
před deseti lety z ničeho nic v duchu,
a už tehdy
přál jsem si, abys to chtěla ty.
Cudnost je pravé pojmenování mého vztahu,
naší sádrokartonové jsoucnosti,
kterou nám šéfové mění v byvšno…
… nahota mé mysli v inkoustových plenách,
a čím dále jsou naše hodiny zrození,
tím mahagonověji
tě prožívám,
uštvaná lani,
štiko,
potlučená mlýnským kolem,
ty si ke mně můžeš dovolit vše,
a nemusíš si nic vyčítat.
Tak je to nejlépe!

4.
Útěk do nemoci

I kdybych hektolitrem piva
všecku soudnost odplavil,
stejně tě spláchnu jen trošku;
vězíš a hlídáš.
Náš
věkový rozdíl,
vdanost a ženatost,
pevné hranice společenského styku,
jichž nepřekročíme,
dovolují
nanejvýš chmýření
na konci souvětí
anebo objetí
unavenýma očima.
To vše nám bylo shůry dáno a
děkujeme za to.
Nikdy si neřekneme:
Vohol se, píchaš;
nečum do tý ledničky;
ten koš vynášíš tři dni;
už hodinu jsi na záchodě –
zase přídem pozdě;
… já jsem ti nic nevyhazovala;
slíbils, že se vrátíš do desíti;
proč mi lezeš do koupelny,
vždycky když se meju?!;
zblbneš z těch debilních seriálů;
dojez to;
nevotravuj mě –
já jsem utahanej…

VOLOOKÁ DÍVKA

-agd-

Oči máš po mámě
a prsa po otci,
kroutíš se omamně
před pány porotci…

… kdepak jsou teď sufražetky?
Hleďme ovečku!
Vzácným parfémem
přebila
kořeněné čpění předdospělosti a
chemickým postřikem uvnitř
neviditelně se zdráhá
obahnění;
(zdráva a na začátku).
Aniž využila možnosti
vzít s sebou břemínko do dvou dekagramů,
dobrovolně
vstoupila
jen v plavkách a make-upu
do koncentráku pro ovečky.
Ano, najdou se takoví lidé:
nad sto osmdesát,
plochých bříšek a
bez boule na trenýrkách.
(Hluboké ráno – hluboké jablko, poněkud blátivé;
být jablkem je můj sen,
po jádřinci touží málo kdo a
dužninu, tu já dám.)
Ó dámičky,
jsem nezávislý porotce,
a už si vás vtahuji
do vepřína svého podvědomí a
vašimi ctmi
zahraji bowling,
až před půlnocí zaťukám na dvířka vašich pokojíčků, špitaje,
že jste zatím vybrány na druhé místo, ale bylo by možno
dosáhnout prvého… (můj hlas rozhoduje) (smím dál?)…
… Kolihám vajíčka krást – kolihou být;
smýkavý pocit moci tě obešel;
otrokyním se to stává, když za světla jsou otrokáři
k tvému lůnu ohleduplnější než
zrcátko Pedersonovo. Pusinku na skráň, prosím…
Potlesk. Fotografická jatka. Večírek.
Cena ovečky? Nula. Úroveň? Strašáka v poli.
V noci mne vpustí, zítra vyhraje.
Další zásilka pak odpoledne.
Sladkých šestnáct… (Znáte tu píseň?)
Samé nuly, snažně předhotové,
a to mám rád. Skvělej džob.
Přivezte další nuly!
Hej, nuly, snažte se…
My majitelky agentur jsme znechuceny
počínáním hlavního porotce;
zcela ponížil poslání těchto akcí,
tátové se budou zdráhat pouštět své dcery do světa;
děkujeme, že jste to natočili skrytou kamerou;
no ale šňupeček koksu si ty holky dát musej –
kvůli postavě, soustředění…
Ty blbečku jeden! Táhni s tou kamerou!
Tomu se říká přirozenej výběr a byznys!
Podle stejnejch pravidel děláš svý reportáže, nebo ne?!
Ochranka! Zpracujte ho…
(Jo, já vim že bysme měli nechat vyhrát ňákou černošku
kvůli veřejnýmu mínění,
když ale tydle exotický holky se rychle vokoukaj
a v posteli byla tvrdá jak dřevo.)
Nová cesta dolů.
Cesta dolů.
Dolů.
Dolů do lůna.
(Myslím na tebe… trošku…)
A pak… a pak… a na konec a pak šla do salonu,
svlékši se čmýravě zavoněla
a musí tolik dluhů platit, do kterých se uvrtala,
bílou kobylkou tady, bílou kobylkou tam,
ještě vyšší snažení… další ústupky…
pusou i bez kondomu až do konce, když si to zaplatíš,
hele, mě to fakt baví,
já mam asi něco z mužský psychiky, protože mi to střídání nevadí
(chyt ses?), a jestli si chceš jen povídat, tak pošli kredit a
můžem si domluvit ňáký hodiny, až tady budu mít volnějc,
nejlíp tak mezi vosmou a devátou, protože pak dělám eskort,
ale jezdim jen do hotelů – počkej, eště ti něco chci říct,
víš, já když se miluju, a kdybys byl dobrej (jó, jsem dobrej),
tak já najednou mam myšlení tříletýho dítěte,
já křičim, prosim, mlátim sebou a udělám ti uplně všechno,
fakt nekecám, to jsem tu měla jednoho klienta,
kterej sem přišel náhodou ze salonu „Zóna G„,
a pak že jsou tam nejvyhlášenější – normálně mi řikal,
že vypláz prachy a ta holka mu to tam udělala jako studenej stroj a
hned mu ukázala dveře, skoro se voblíkal až na chodbě,
no kde to sme?, todle se ti u mě nestane,
já to prožívám, nic nehraju, to si spolu mňoukneme,
jo a kdy teda přídeš? Eště dneska?
No… rád bych, ale děsí mě,
že to pusou děláš i bez kondomu.
Hele, to je v pohodě, jsem čistá,
než jsem do toho šla, tak jsem se ptala dobrýho kámoše-doktora
a von řikal, že když nemam voděrky v puse,
tak se nemůže nic stát, ani když to pak polknu,
teď už to dělá hodně holek, honěj prachy, já musim zrovna tak,
protože jsem tu hlavně kvůli prachum a
až zaplatim dluhy, tak se na to vykašlu, ale
je to supr práce, ani to vlastně jako práci neberu, fak mě to baví,
já jsem bejvalá modelka, všichni řikaj, že jsem supr kočka, je mi
štyriadvacet a tobě? No supr! Budeš spokojenej, tak kdy přídeš?
No… a chodíš teda pravidelně k ňákýmu doktorovi?
Jó… k zubaři třeba… vobčas… Hele, todle je fakt v ouklendu,
nemáš se čeho bát, to spíš já riskuju.
Hm, tak já si to promyslim a
eště třeba zavolám. Ahoj!
Ahoj… (Jen ta fotka u inzerátu neni moje,
ale vod příštího měsíce si jí tam už budu muset dát.)
Vyber si číslo a zavolej.
Nová cesta dolů; dolů do lůna.
Bílek se srazil. Studená volská oka.
A pak… a pak… a na konec a pak tam jen tak volám,
ne že bych její služby chtěl, ale
zastesklo se mi po tom podladěném hlase,
můžu mluvit s Vandou? (Ten alt…)
Né, ta už tu dávno nedělá.
A nemáte na ní kontakt?
Né, dyť ta je někde v Maďarsku nebo kde…
Vodjela s mojí kámoškou, už se měly vrátit, a nic vo nich
nevíme. Kráva jedna, přebrala mi holku, co jsem s ní dělala
lesbi-show, byly sme skvěle sehraný.
Feťačka blbá! Neuměla nic jinýho než podrazy!
Měla tamto místo mozku a jak nemožně kvičela při tom,
divim se, že s ní moh někdo jít…
Promiňte, pane… To nebylo na vás…
Proč vám to vlastně řikám?
To nic. Ať se vám daří. Nashle.
Už na sebe všecko vyžvanila,
všecko nám dala, i svou vnitřní nahotu,
a nám se vzorek ošoupal –
nemáš co nabídnout!
Počkejte, prosím! Neopouštějte mě! Prosím vás, prosím!
Vyhoďte ji na mráz.
Nevyhazujte mě, zaujmu vás naposled.
Rozříznu se skalpelem
od podbradku po hráz a
ukážu vám svoje vnitřnosti!
No tak dobře, že seš to ty, ale rychle!
Všude se tlačí mláďátka nezajetá;
s tebou ztrácíme čas!
… Není další cesta, už jsme na dně a
jsou pod temenem skleníčky,
ve skleníčcích horko přehorko,
všecko tam rychle roste,
tak rychle, že se to nedá pochopit;
zahradník nestvořen.
Dotkneš se samovolně,
rázem prorosteš mezi sklem někam,
ale není to tvé sklo, proto někam, a
co je ti taky do toho – každému byl přidělen
osobní svět/svírací špendlík.

JAN BAUER

Zima v Čechách

Mrzne
modře mrzne
na bílém sněhu
Kohouti prorokují ráno
Všude je daleko
Jsme doma

Bez názvu

V posledním čase mě až příliš navštěvovaly milenky
i řekl jsem té nejkrásnější
s očima skořicovýma
ať zapomene na naše dostaveníčka
a milostné žerty
a ponechá mi padesátiletou samotu
Až se pak znovu sejdeme
nebudu škobrtat o nevyřčená slova
nebudou se mi potit uši
a bude ve mně tolik sněhu.

Modlitbička onanisty

Masturbace
turbulence,
dej to hladce,
dej to Lence.
Líná Lena,
Lenin líná.
Pane Bože,
to je hlína!

EVA KOTARBOVÁ

Vzpomínka

Až listí napadne
a potřísní zem
i hlady budou
celé zlaté
a rubínové

a moje slova
začnou klopýtat
a možná
se vůbec neosmělí

jen vzpomínka
na ženy
s bandaskami
cestou k hutím

proťatá zvoněním
tramvaje
se znovu zatne

Trápení

Dnes podzimně chutná
mé trápení
a oči zneklidňuje

slunce zeleň stromům
do žlutava
zapaluje
i moje trápení

já vím každým rokem
mé město vchází
k teskné šedi

každým rokem
mi před očima zmírá
a v listech cítím
tlení

mé trápení
podzimkově každodenní

Slibování

Už k mému městu
podzim
vane
jantar lesních
cest

a vábničku větru
vranám
od pozamykaných
polí

už k mému městu
ke komínům
zimní slibování
v záplatách
mlhy

Sněžení

Na Ostravu sněží

a všichni se ptají
jaká bude asi tahle
zima

Na Ostravu sněží

a já si vzpomínám
pokaždé jako by vyšla
ze zápecí

nebo v havířských
botách

Pěšina

Na haldě
vonívala kořalka
můj děda
se v ní ztrácel
cestou domů

a zpíval a zpíval

žhavý kůň
z hutí vzlétl
a zapřáhl krajinu
až noc chutnala pozdním
polednem

a on zpíval a zpíval
Chodívám
jeho pěšinou
když bujný hřebec
oblétá město

a na temni hory
trhám rmen

Studny

Už neslyšet
váš hlas
a přece piji
z vašich
tůní
je to hodokvas
je to spočívat
na výsluní
Už neslyšet
váš hlas
a přece mluvíte
ke mně
řečí kamenů
které
zaoblil čas
a tíhou
jak těžknete
ve mně
Už neslyšet
váš hlas
zatím já
kámen bludný
každý den
na cestách
hledám dno

studny

Tvary

Oblá jsou těla žen
dychtivě muži
konečky prstů
obnažují
tvary

tak dychtivě
jako když hladí
jizvy
scelené autogenem
na hladké
oceli

Rozedním noc

Dotýkej se mne
jako studánky z jara
a dychtivě
pij

až všechnu svou horkost
vydechneš
do mé
kůže

ve světle lampy
se zatřpytím
tolik
bílá

až rozedním noc

JITKA BADOUČKOVÁ

Sonet o sněžence

V křovinách ještě naposledy zalká
defenestrovaná zima
a nám to zní jak cirkulárka
na dvoře, který ještě dřímá.
V podzemním kotli to však vře a záhy
střelka sněženky rozechvěje
ty jarní lékárnické váhy,
co převažují do naděje.
To sněženka překlání zimu do jara
ve chvíli, kdy oba mají váhu muší
a rozespalý dvorek jenom matně tuší,
že za chvíli se bude muset postarat
o mrně pupenu a o motýlí pleny.
"Sněženko, šup, ať už je dvorek odsněžený!"

Noční blesk

Co jsou ty klikyháky nočních blesků,
jež bouřka načmáře a hned zas bere zpátky?
Je snad blesk jarní báseň nanečisto
anebo boží klíč k umění zkratky?
Není to spíš do černé hlíny nebe
kořínek života divoce zapuštěný?
A jestli ano, jaký květ a stonek
je schován ve výšce tam nad kořeny?
Nevídaný jak květy z dětských kreseb?
Nebo se podobá spíš anýzu či hrachu?
Nejspíš má okolíky z galaxií
a křišťálový pyl z hvězdného prachu.
A že i já vím, co je to mít blesk v srdci,
tak jenom pro tebe ten květ teď domyslím si.
Protože cestu do tvých snů už neznám
a nedosáhnu na okraj tvé římsy,
ten květ ti pošlu po větru a dešti,
jak chodí nejvroucnější dary – anonymně.
Tak jen ho přijmi, je ti poslán shůry,
to abys věděl, že je konce zimě.

Požár v hrsti

Přinesl jsi mi náruč vlčích máků –
požár, který se vejde do hrsti.
Jak sláma z hořícího žebřiňáku
padaly na nás z nebe paprsky.
V dlaních, jak jazyk koťat něžně drsných,
nesls ty jejich živé plameny.
Náhle s tou rudou skvrnou připadl mi,
jak když tam stojíš těžce raněný.
Přistoupila jsem, vzala tvoje máky
a schoulila je mezi ramena.
V ti chvíli připadala jsem ti taky,
jak když tam stojím těžce raněná.
Jsem celá tvoje, azurový princi…
(v očích máš smích, jak šťastný plamínek).
Mák hodil na stůl první rudou minci,
krvavou minci, jimiž platíme.
Dneska nás hostí léta zdarma. Příště
dobré nebe nám nějak pomůže.
Úrodnou hlínu svého spáleniště
směníme potom rovnou za růže.

Sonet o pivoňce

Když nás tepenná krev vlčích máků nese
řečištěm léta, jsme nedočkaví a silní.
Proud, v kterém zpátky k srdci vracíme se,
je těžká, ušlá, pivoňková krev žilní.
Tak roznášíme živiny a kyslík
v rytmu skandovaném expanzemi a stahy
a úděl náš je rozdat s klidnou myslí
péči a lásku vlásečnicím svých drahých.
A úděl náš je krvavě kvést
na silném stonku v plnokvěté kráse,
pivoňko našich zpátečních cest.
A co člověka dnes a denně nutí
životní náklad zplodin dál nést,
je víra v příští nadechnutí.

Tajná jednání

Sade, už listí mezi prsty teče ti
a v oprýskaném hrnci podletí
se zvolna dováří
vosk povidel, co zpečetí
mé sladké smlouvy se zářím.
Pak budu vyjednávat znovu.
Ať ptáci šťastně doletí.
Říjne, zavěs jim moje ruce nad křídla,
v očích mi zažehni svá kadila
a deště uskrovni.
Tak přijímáš má pravidla?
Pakt na nejvyšší úrovni?
Listopad vydýchá mě celou…
Co zbude, abych nabídla
sirému dni, který se v půli zešeří?
Vyjdu u s vlajkou sněhu z dveří
až vzhůru k lesu vstříc.
Snad aspoň tiché příměří
do ojíněných klávesnic
vyťuká morzeovkou šípků,
co ještě zbyly na keřích…

Zamlžené okno

Okenní tabulko, kdo plačícími provázky
spoutal a rozbil tvoji rosnou vrstvu?
Vracel se tudy z vycházky
sirotčinec mých prstů.

(S)něžná

Tvůj obraz nevybledl mi časem,
nevzala mi tě víla Morgana.
Snad proto, že tolikrát drtila jsem
hvězdy na mlýnku srdce. Do rána.
Ten mrtvý hvězdný prach jsem pak zase
zadýchla horce, vynesla ho z tmy,
až celá krajina se rozsvítila jasem
prvního sněhu, jitrem posvátným.
Píchal i něhou hřál jak skelná vata z ráje.
Sad ti stál pod okny v pláštěnce z hranostaje –
svržený král.
Do sněhu rozkvetly i proutky na všech keřích:
to anděl strážný si pro tebe všechno peří
dnes otrhal.

Perzián

Je doba palčáků, bruslí a cukrkandlu,
čas jedlých kaštanů v kornoutu z podloubí,
čas závějí, bílých jak prádlo z nebeského mandlu,
jak když se mléko s rýží zasnoubí.
Čas vloček bílých jako modlitba za holoubky,
jak když se anděl s vílou zasnoubí.
Čas vánoc, jenž před námi otevírá své hloubky
a taky nás zpytuje do hloubi.
Nejhůř je potmě, o samotě a k ránu,
ale i popelavý úsvit, když se přivleče,
připomíná jen krutost perziánu:
beránků božích vraždy zbytečné.
I Ježíšek v jesličkách – opuštěný
a nad hlavou tu křivou šavli, z níž jde strach,
zahnutou šavli na beránky a ženy.
Jen jmelí za nás roní slzy jako hrách.
My sníme o vánocích bílých jak z kalendáře
bez budíků, chřipek a strašných zpráv.
Však za zády nám předivo snů kradmo páře
stín zlověstný jak lišaj smrtihlav.
V tom čase chorálů, stužek a tajných skrýší,
kdy máme vstoupit sami do sebe jak do chrámu, .
jestli tam nahoře nás někdo miluje a slyší,
ať nadělí nám mír, sílu a ochranu.

Psaní Ježíškovi

Když život strašně málo podobá se daru,
dá už se jenom napsat Tobě, Ježíšku,
o horoucnost – to polidštění žáru,
o přivinutí v teplém pelíšku
vystlaném šepotáním a andělským peřím,
kde nasytí nás medovina bezpečí,
kde s námi nikdo o nic nesoupeří
a kam dopadá paprsek, jenž vyléčí.
A ještě vzkazuji ti tam nahoru,
abys i v době celoročních prázdnin
když "nechodíš", dohlížel škvírou v časoprostoru
na nás – rytíře s hanou a většinou i s bázní –
Ty, který vidíš za roh, a ne jako my…
herci hry, jejíž pravidla nás stále matou.
Ať Štědrý večer je klidně lakomý,
jenom kdybys nám rány otřel hvězdnou vatou.
Když život strašně málo podobá se daru,
o uchopení jeho kódu Ti píšu, Ježíšku.
O zimní zázrak – o červenou nit k jaru,
o pohlazení mláďat po bříšku.
Celý náš nemocný svět zabal do peřinky
a na rukou ho houpej. Stůně z nelásky.
Nahou krajinu přebal do závějové plínky
a z nás vydýchej všechny námrazky.

EVA FRANTINOVÁ

Žena

Jen v hvězdné dráze jejích vlasů
zasviští hřeben – dlaň
milence který vzdal se záchranného pásu
pro touhu: jak asi odtamtud mi bude chutnat pád?

Katalog módy

Jakpak se dívky v květnu mají?
Jejich touha je skříň z níž muže vybírají
a když úsměvem zaplatí
lehoučce další list obrátí…

Po sbohem

Uběhl rok když říkáš: mám tě rád
ať opět nad páteří mlaskne milování
drtící klín jak kalendář
s jehož řádky si nevíme už rady…

Jako Herkules

Jedno vím – dokud křižovatky (přežvýkavci spěchu)
nepolknou naprázdno
bytovky touhy přestěhuji k lesům
i kdyby srdce při té práci selhalo

V lomu

Proč hledáš žíly zlatých not
pískovec citu vydrolil čas po nohama
a zbylo sbohem pro ozvěny slov
sám a sama…

Výročí rozchodu

Konečně odpočatý jako klec
co cítí teplá křídla ptáčka
vzpínáš se – lapit zpěv
pod nímž se krčí zadní vrátka

Měla jsem tě ráda

Když jako pes jsi štěkal
ale i když ses k nohám přitulil
a onu chvíli svlékal
do lásky – světa křivulí…

Zákon gravitace

Čím víc se sobě vyhýbáme tím víc sílí
strach že bychom se zas náhodou potkali
užaslí lásko nad tvou pílí
s níž mačkáš chlopně – pedály…

ALENA KORDÍKOVÁ

Kotvící příboj

Potkala jsem tě na cestě,
o které soudili, že není.
Den zazářil jak dětský pláč,
zvěstoval narození.

Dotkni se mě, ať objevím
šarlat i modř, běl perleti…
Pak v příboj se ti proměním
kotvící ve tvém objetí.

Němota

Barva vykřikla všechna jména
než pod bílou tmou zmizela.
Sníh se mi snášel na ramena
hebký jak peří anděla.

Plachý jak úsměv, pousmání.
Plamínkem něhy uštknutá
ledová vločka zemřela v mé dlani.
Hvězda horkou tmou zalknutá.

Lampy světlem až přetékaly,
vzplanul zpěv v oknech katedrál
v ten čas, kdy zvony dozrávaly
k úderu. jenž se neozval.

Řeka plná žízně

Krajina očím uniká –
naprostá tma.
Umlkla země.
Z květů zbyl jen trn v hlubině.
(V tom rudém temně.)
Z úplňku ostrý půlměsíc.
(Už prázdno o dno duní.)
Upíjím sama ze sklenic
vzpomínky s jarní vůní.
Jak pramen v horkém kamení
hledám zas pevné břehy.
Jsem řeka v slepém rameni
i žízeň plná něhy.

Intimní

Síť z doteků a monogramů
v teple hedvábných zákoutí.
Dech, pohyby
a splavný vzlyk
Otazník?
Pohled.
Vykřičník!

Návrší hlubin.
Odplul břeh.

Barevnost.
Volnost.
Úplněk.

Smích paží, moře dokořán.

Odjezdy přímo proti času.
Odlety v křídlech plamenů.

Vstupenka náhle platnost ztrácí,
ticho se k tichu znovu vrací.

* * *

Zima oprýskala,
jaro prošlo kolem a léto vyzývá.
Zde přebývám (v zeleném domku),
v okvětích rána čekám bázlivá.

Rozvírá se hlína –
dýcháme vlastní dech.
Je poklid poklidu –
zapovím spěch.

Nebolíš, nebolím,
jsme zase doma.
Pro slzu daleko,
čeří se deště.

Osmahlí úsměvem
starší jsme.
Moudří? Snad.
Kruhy se spojují…
Věříme ještě?

Máme své ostrovy
i hvězdy. Příteli,

až se sny umlčí –
pak budem dospělí?

Diagnóza

Oharky slov odhozené
do suterénu těla.

Dechem zjiskří.

Pak náhlý požár
vyprahlé krajiny
na sklonku léta.

A ze všeho jsme vynesli
jen oči.

Oči pro zrcadlo,
v němž plave utopená ryba
s popáleninou třetího stupně.

Zmoklý blues

Janě Koubkové

po kapkách padá těžká noc
nevlídno podzimní
je chladná urousaná tma
tma smutně intimní
v ulici bez světel
samota od lidí
ulice bez svědků
kde nikdo nevidí
že za poslední pětku
koupím zmoklou růži
vykouřím cigaretku
rozšlápnu portrét na kaluži
oči mám plný zmoklejch snů
a plný zmoklejch slzí
když hledám úkryt
pro svý srdce
tak děsně mě to mrzí
že nemám víc než prázdný ruce

po dlažbě capká zmoklý blues
hledá svý bezpečí
a taky nemá to svý doma
tak není nám moc do řeči
městem se za mnou táhne blues
a vzpomínky
a řádská zima
prej velký holky nebrečí
pojď ke mně blues
bude nám prima

JIŘÍ ABRAHAM

Rodný kraj

Tam vracíme se ve snech
Krajina dětství
Místo snění
Jen prstem píchnout do oblak
To doupě
Kde schován první kamarád
Kde u maminky rány bolavé se hojily
A vzpomínky svinuty mezi pěšinkami
Svou plachost zapomněly
A stopy pradědů
Se vryly do kamenů
Kde byl i domov můj
Bůh jej opatruj

Osvračín

V krajině zvlněné
Roubené lesy a láskou
V Osvračíně
Kostele na návsi
Mě křtili
Tam
V kraji Chodů
Loudal se do školy
A běhal po skalách
I Véna kamarád
Holčička Maruška
A pes Boj
Vzpomínám na knížky
Po tatínkovi
Vánoční varhany
Slečnu z fary
Koláče naší Ani
Zpívání v sokolovně
Návštěvy na hřbitově
Na strýčka rybáře
Chytával úhoře
I třeba v poledne
Na Zubřině

Tatínek

Nebydlel s námi
Nepřicházel ani večer
Ani k mamince
Když nás uložila
Když odpustila
I medvídkovi
Nikdy jsem tatínka nepoznal
Nikdy jsem nepochyboval
Že se potkáme
Měl srdce pod nímž hořel plamen
V světle čistém
A tři děti
To se neumírá
Než svět opustil
Učil v Domažlicích
Tam napsal Chodské sonety
Poezii vesnic Chodů
A zemitou poezií
Pulzující čas
V Měsíčním kruhu
I svůj epitaf
Měl čtyřicet
Já jeden a půl let
Skoro pohrobek
Proto k nám nechodil
ale věřím
Jednou se sejdem
V světle čistém
Pořád mi scházíš
Tatínku

Na Marii v Osvračíně

V kostele
Slunce zvoní
K pouti
Po koláči
Náves voní
Děti na kolotoči
Mladí i staří
V neděli
Na Marii
Vzpomínky houpají
Vrací se
Točí
Zaplňují
Jsem dítě zas
Srdce největší
Na Marii
Tobě dám

Svůj svět

Jednou řekl syn
Máš svůj svět
Tam zalezeš
Máš se nejlíp
Viděl
Jak ten
Medicínský svět
Mě sněd
Pak odešel
Emigroval
Evropa byla malá
V Americe strávil
Pár tvrdých let
Vrátil se
Má též
Svůj svět
Pro děti čas
Si udělat máš
Když dospívají
Jsou jak ptáci
Plaší
Chtějí též
Svůj svět
Pak vrátí se nám
Žít svůj svět
Ale nemusí
Zhnusí se zhnusí

Nikdy není pozdě zabít lež

Soudit není úděl
Snad nejsme zlí
Jen bezútěšně vykolejení
Ohnutí jako středověký prak
V Evropě v Čechách
Vším minulým
Ohnutí k zemi
Avšak nezlomení
Ti nežijí
Soudit bude čas
Než padneš
Můžeš jediné
Zabít lež
Protože
Nikdy není pozdě zabít lež
Než svlékneš jizvy
Neumírej
Člověče

Josefu Škvoreckému

Ne farmář
Co zoral
Zasil
Sklidil
Rozdal
Ale
Rytec brázdy
Přemysla Oráče
Jen ten
Josef
Který před léty
V cizině
Na dlani vzal chlup
A všechny slabiky české
Protáhl jeho uchem
Ten Čech Josef
S Češkou Zdenou
Na samém dnu
Naděje
V kanadském Torontu
Lidem doma
Do života naději
Vryl
Takoví žijí
Takový byl
Taková je
I naděje

Martě Kubišové

Marta K.
To je moře
Ta strašná síla
Ta strašná tíha
Ta mohutnost úderu
Do tonů
Do srdce
Do duše
Ta trpkost bídy
Ta krutost v beznaději
Ta skromnost sláv
Pády kaskád
Vůně nicoty
Po oslavách
Vodopádů ticha
Ta propast nadějí
Ta velikost nadějí
Ano naděje
Ano
Byla
Je
Naděje
Marta K.

HEDA BARTÍKOVÁ

Návrší

Nejsme jako stromy
Kořeny pevně v zemi
Jsme jen papírové figurky
Stojící na slunném návrší
Nepatrný závan
A vítr je zavěje
Na různé strany
Panáček pro smutek
Panenka pro štěstí
Dvojakost lásky věští

Tolik krásy

Tolik krásy
Máš v sobě
Tolik
Jako v opuštěném domě
Stěn
Jako v stromořadí
Stínů
Tolik krásy
Máš v sobě
Jsem jako korálek
Navlečený
Na třpytivé šňůře
Mnohočasu

Každé ráno

Tak dlouho jsme se dotýkali
Světla
Až začalo vysílat
Morseovu abecedu
Každé ráno si ji čtu
Zbavena řeči
Spěchu
Obav
Každé ráno čtu mezi záblesky
Tvé vyznání
Podobající se bárce
Kterou převrhl jižní vítr

Mosty

Hledal jsi ji přeplněném vlaku
Ona přecházela ze sna do sna most
Hledal jsi ji na zápraží domu
Ona v smutných chodbách
Rozvzlykala tmu
Hledal jsi ji v sosnách lesa
Jedovatou trávu u nohou
Ona jako k tanci rozběhnutá
Stojí
Ona jako k zpěvu naladěná
Mlčí
Všechny zdi
Má před sebou

Žonglování

Mluvíme o vážných věcech
Jako bychom žonglovali
S celuloidovými hlavami
Dým tvého čibuku
Dělá dvojité salto
Šero se rozpouští jako vosk
Těla se slévají
Jako v přívalu lvích hřív
Mluvíme o obyčejných věcech
A z rozšířených zorniček
Jako z rentgenových snímků
Čteme:
Ustálený obraz ráje
Laskavost podzemních vod
A že stesk přichází z hor?
Co na tom

ZUZANA NOVÁKOVÁ

Modrý strom noci

Ve tmě se nebe pootvírá:
kulatým oknem prší sny.
Nad těly lidí skloněný
modrý strom s křídly netopýra

z hlubiny zvedá jejich oči.
Za okny spící, tiší mrtví
jak srdce achátu se vrství,
vstávají z trávy a jdou nocí.

V plachtoví bílém samu jen
má loď mě houpe nad mořem
jak rozkřídlená sněžná sova.

A když vstávají mrtví z trávy,
vlny mi šumí kolem hlavy –
má loď je náruč miláčkova.

Na břehu spěchající vody

Vrbové listí je čas.
Listí, jež do potoka opadává –
nebo snad loďka bez vesla,
plynutí oblak po zrcadle proudu.

A já jsem na břehu té vody,
vody spěchající,
tak plna úzkosti, že klečím.
Do čela padají mi vlasy stínu,

závoj smutku po ramenou splývá,
nad proud se nakláním,
obracím proti němu oči.

Kdy jen se objeví, tam mezi rákosím,
košíček z proutí na oblouku vln,
sem dolů plynoucích?

O starých městech

Co surových kroků, těžších smrti,
dunělo těmi uličkami.
Co krve teklo po kamenech –
a poslední ještě nezaschla.

Kameny bledé, moji přátelé…
Co modliteb a vzlyků vyvanulo
kolem štítů posázených holuby
do listopadových mračen.

Ty strmé štíty, ruce sepjaté…
Ve staré věži tiše tepe srdce,
pokojné jako nekonečný čas,

moudré a věrné srdce hodin.
Chce učit naše nestálá a slepá
v míjení časů hledat naději.

Noc na Vysočině

Měsíc, ten bílý hranostaj, vyběhl na oblohu.
Živí se kuřátky hvězd, kterých neubývá.
Živí se kuřátky hvězd a roste.
V polštáři rmenu otiskl své tlapky.
Dravý je, zběsilý ten hranostaj, zahryzne se mi do očí
a ony potom dlouho do tmy krvácejí světlem…

Okénko na dvě dlaně jsem otevřela dokořán,
ale než ulehnu, skloním se nad děťátko.
Má otlačené ouško, růžové a teplé,
prstýnek plavých vlasů slepený na čele. Je to pláň –
pláňka, oblá jak oblázek. Oblázek – obloha – obejmutí…
Obilné pole. Z dalekých plavných vln jeho lánů
vyletují do tmy motýli.
I v noci je teplo. Rozepnu děvčátku knoflík
nad něžným důlkem vprostřed klíčních kostí,
pod prsty cítím opocenou pleť.
Dceruška má víčka sklopená jak padací most
k bráně tajemství. Její pleť voní…

Měsíc jak bílý hranostaj vyběhl na oblohu
a lyšaj smrtihlav se zatměl proti jeho tváři.
Nakladl vajíčka do květu durmanu.

Měsíc, ten bílý hranostaj,
živí se kuřátky hvězd, a přec jich neubývá.
Po krvi světla pluje kraj,
ta ryba, která zpívá.

Letní poledne

Meze se podobají teplé srsti
krásného divokého zvířete:
měkce se hýbají, jak zvíře dýchá, a silně voní.
Na chvíli do té srsti ulehnu… Tu cítím,
jak divoké a přece krotké zvíře
mě nese na bedrech a lehounce mě houpá.
S motýly, s vosami tvář v devětsilu ztrácím,
v mateřídoušce do hněda ji koupám.
Tlukot mého srdce v jednom rytmu splývá
se zvučením, které vydávají nožky kobylek
drhnoucí o spodní křídla.
A přivinutá k svalnatému tělu
pod jeho srstí, trochu drsnou, tuším proudit krev,
horkou a sladkou, která dlouze šumí.
Zvíře mě nese na bedrech a malinko mě houpá.
A v letním poledni sluneční paprsky
tlumí jeho plavný krok jak zlatá tráva.

Sonet s plavou hřívou

Plaví koně jdoucí plavuněmi
občas skloní hlavu k zemi,
napijí se z tůně mléka hvězd,
přesladkého léku na bolest.

Být tou jednou klisnou s úzkou hlavou,
s hustou měkkou hřívou kadeřavou,
po kolena stojíc v plavuních
dlouze z tůně, dlouze pila bych.

Mléko hvězd se horkým dechem pění.
Napojená klisna zvedne šíji,
luna věncem světla obtočí ji –

vše zlé kleslo ke dnu zapomnění.
Plaví koně plavně k jitru jdoucí
zrychlují v cval plavuňovou nocí.

Sonet v dlouhém dešti

Do sudu na dvoře stříká déšť ze střechy,
studená voda přetéká ze zápraží do přesycené trávy.
Celý den, celou noc jen ten pláč usedavý.
Pláč, který nestojí o slova útěchy.

Odešla hora, není tam, co byla –
odlétla do mračen, splynula, skryla se za ně.
Kde se teď pasou, kde asi, daňci a jejich a jejich laně?
Tam někde po nebi se stáda rozptýlila.

Tam někde honí lišky promoklé zajíce,
z oblaku na oblak a z kopce na kopec,
přes hvězdy pohaslé, přes plamen janovec,

přes potok, přes pařez, přes oblouk měsíce.
Do sudu na dvoře stříká déšť bez ustání.
Celou noc, celý den se marně stesku bráním.

Sonet o netopýrech a o měsíci

Když havran noci
máchne křídlem stinným,
vylétnou ze sklepů,
vznesou se nad jeskyní –

stín na stín, ticho na ticho
a vůně na vůni.
Rosničky na ně
hledí z plavuní

lezouce vzhůru, vzhůru po žebřících,
až tam, kde netopýři při měsíci
krouží a v jeho terči zrcadlí se.

Louky a žáby, lesy, netopýři
se v luně zrcadlí a uhranutě víří
jak v čarodějné zlatoskvoucí míse.

JINDŘIŠKA KUBÁČOVÁ

Chce se mi zpívat

Vzpomínek zahrado zamčená
uvnitř mého já
chce se mi zpívat o tobě
svědkové mládí mého odešli
vzpomínky okoraly
těžko shledávám slova
v popelu zapomnění
chce se mi však zpívat
zpívat o tobě
otevřít své rány
v živoucím bolestném bytí
a vyplakat se
zraňující a zraňovaná
v podivuhodné blaženosti
svého trvání
zesláblá láskou a poznáním
cítím znovu tep své krve
Od věků po věky vše trvá
není už smrti
Milostivý Bože
dárce života mého
já jsem

Čekání

Slovo
zapadlo do skuliny
mezi dvěma pohledy

nic

myšlenka
narazila zobákem
do okenní tabule
a zlomila se v půli
čekám … čekáš … čekáme

Tvá plachost
je v zámlkách
nevyřčených slov

jsme spolu

Milost

Ke dveřím
jsme postavili strážné
a kolem ohrad
vyli vlci
vystrašeni vlastní bázlivostí
děsili jsme se svého stínu
zklamali jsme tisíckrát
a snad ještě jednou
než zakokrhal kohout
ale pak
když už nebylo za co vzít
a nezbývala ani krůpěj naděje
ani slza lítosti
jen hořkost
že jsme uvěřili
vrzla zabedněná vrata
a kdosi řekl
je čas
Vzhůru
Vyjděte do vinic
Shledejte stáda
Rozprostřete sítě
rybáři
Pán je s vámi

Vzpomínky

Neprosila jsem se
samy jste přišly
bez výzvy
bez zaťukání
a já už nestačila
zabouchnout okenici

A tak jste zde
to světlo skvoucí se
teď prostoupilo noc
mé šedé přítomnosti

ach kůzlátko
mého dětství
netluč tak kopýtky
do mé hrudi.

Ukolébavka

Střežím tvé nožky
na cestě
kde upadla jsem mnohokrát
děťátko
chtěla bych se vloupat
do tvých snů
a rozlomit je v půli
jako chléb
chtěla bych své srdce vyždímat
a nacpat lžičkou
do úst nemluvňátka
všechnu svou moudrost
naději
i víru…
jen klidně spi
já vím
máš vlastní křídla
až vzejde jitřenka
tvých očí
ty samo musíš hledat
a nalézat.

Zrcadlení

Na vyhlazeném kameni
spatřuji svou tvář
mezi zlatými písmeny
Všichni jsou tam s tebou
naši i vaši
a nikdo už nežárlí.
Pán Bůh nás srovnal
do jedné řady.
Na obrubník kladu kaménky
z Izraele Vysočiny a odjinud
chodívali jsme chodívali
vždycky a všude spolu.
Když jsme se zastavili
vídávala jsem svou tvář
ve zřítelnici tvého oka.
Teď tu stojím sama
poslední článek řetězu
a všechno se zrcadlí
už jen ve vzpomínkách.

Všichni se smáli

Pro lásku k tobě
o oči přišel
ryšavý obr
dívko filištínská

Vedli ho cestou
k Dágonovu chrámu
Všichni se smáli
jen po tvé tváři
přešel stín
Dalilo

Po opěrách stavby
čenichaly ruce slepce

Dav šílel
zalykal se slastí

To slepé kotě
hledající sloupy
to že je Samson
kdysi tak strašlivý
ve svém hněvu

Kde je tvá síla
kde je tvůj Bůh
Zrzavý Izraelče…

Dav se zmítal
Hlava na hlavě

Všichni se smáli
slastí zalykali
Ale tobě
Dalilo
tobě se zdál krásný
poprvé…

Všichni se smáli
… a pak to spadlo…
na tváři mnohých
zůstal škleb
ještě i potom
když
je vyhrabali z trosek

VĚRA PROVAZNÍKOVÁ

Vladimíru Holanovi in memoriam…

(fragment)

Jednou za ním poslali
také dívenku…

Třebaže byla pár hodin před tím
zvaná,
už na prahu si všiml,
že takovou nelze nikdy objednat
ba ani tehdy,
kdyby se předem vědělo,
tak jako o Vánocích,
že překvapení přijde!

„Cože?! – Vy nemáte hrb?!…“
uvítal ji otázkou
jako rabín,
který chce potěšit hořkou anekdotou
a vyjde mu z toho bezděčně
málem pravda –

Stála mu tam
jak socha – i s podstavcem,
kterou už nelze nikam jinam přenést
a čekala na ortel…
„Posaďte se přece –„

Už tušila,
že nedojde k trestu smrti
a ani jinak nebude souzena –

přesto usedla jen zpola,
s patou obrácenou
pořád ještě ke dveřím,
kdykoli ochotna
k útěku od sebe nikam – –
Připadalo mu,
že se stydí
i za svůj kabát,
který před ním jako by držel
jen na pár stehů
nejistých veršů,
ale neměla jiný…!

A byly to vůbec ještě verše?
ty básně,
psané snad mužským duchem,
bezvěkým duchem, který pamatoval,
bezhlavě letící cizím mládím,
už už aby byly zas doma
v bezčasí –?
Kam tolik spěchaly –
jako by měly být
i v nesmrtelnosti na čas?

Ale kam mohla tolik spěchat ona,
když jí bylo sotva sedmnáct,
hlavou proti času?
Co ji vlastně tak vyděsilo?
Že její strom v ní roste
obráceně,
kořeny nahoru,
korunou dolů –
pod stále těžším přikázáním
země –
co je ďáblovo – Bohu?
Odkud pak uvidí své nebe?

Že ze samé zvůle přírody
(která už teď v ní krásou
nelítostně šla sama proti sobě)
bude žít jako slepá ponížená,
na tomto světě
bez bílé hole
zhola nemožná – –
dokud tu hůl sám Tvůrce
nepromění – zázrakem sebe –
v kouzelnou flétnu?

Ty básně byly vlastně
jenom o tom…

Vlastně ho udivilo,
že nejsou pro něho –
ale jako by zčásti
z něho –

„Mně se bát nemusíte…“
řekl jí vlídně.

Stane se někdy,
že procházíme společnou krajinou
a toutéž cestou s někým,
koho neznáme
a přece něco z něho
má naše duše v sobě odjakživa –
Osudem z kdysi

Ale i to je jen – z pohledu života –
chvilkové zdání…

Táž cesta nakonec stejně ukáže,
že každý po ní šel
docela sám
a jiným směrem,
zanechávaje jiné stopy –
Tatáž cesta nakonec vede jinam!
Všechno se opakuje
stále jinak,
neboť se neopakuje nic –

a nebo – chcete-li,
nic není tak jak to vidíme,
aniž by to bylo jakkoli jinak…

Já vám přece věřím,
že jste mě předtím
vůbec neznala
a mám vás rád právě proto!

Podobnost čistě náhodná…

Mé slovní obraty,
které si vyčítáte,
se snadno chytnou –
Vždyť to jsou jen blechy!
Podstatný je jen obsah
živého slova!

Ale vždyť vy už teď
ho máte –
i svůj jazyk,
třebaže pochybnost o sobě
mnohdy brání hlasu
ve vyjádření vlastního nářku…

a vaše obrazy vám nikdo
také neupře –
Jsou pouze vaše!
Jako vaše oči!

Jen mějte trpělivost
sama se sebou…

Nenechte se svést
spádem vodopádů!
Čekejte
u své skály s pokladem
tak dlouho,
dokud z ní zlato
samo nevytryskne…

Ostatně – časem budete už sama
přes řeku trefit
přímo k prameni

Jsme vedeni
Dali jsme se přece
dobrovolně
do služeb Lásky…!“

Jeho hlas měl v sobě
cosi ze sametu
na kápi abého,
procházejícího se právě
spícího zahradou

ale i něco z půlnoci
hvězdy,
kterou miluje a střeží někdo
ze srdce Tajemství…

„Smím se Vám svěřit…?
Asi hodinu před tím,
než jsem k Vám směla vstoupit
(a v té hodině byl sevřen
celý můj život s bytím
tak těsně,
že ani nedýchali!)
bloudila jsem kolem
Vašeho domu
než jsem se odvážila
vůbec zaklepat –

Mít poprvé domov
na této zemi
a právě ve Vás,
který žijete na Olympu!
Vždyť jediný Vy
jste mi měl přece potvrdit,
že se sama sobě nezdám
ani z onoho světa,
ani z této noci,
která se s Vámi
možná dočká
i mého úsvitu!
Jediný, jemuž věřím
samu sebe…!

A kdybyste mne býval
nepřijal,
což by už samo bylo
jisté rozhřešení,
chtěla jsem vážně
na té Kampě umřít –

ale jak?
když se tolik bojím
noční vody…“

„To vás opravdu nikdo nemiluje?“
přerušil ji,
protože cosi v něm
ihned odmítlo
přejímat odpovědnost
nad právě touto duší,
duší tak osamělou,
až ji viděl jako postavu
v kraji,
zpustošeném vší opuštěností,
jak samo OPUŠTĚNOU LÁSKU!

„Byť zrodem ještě vzdáleni
kříže,
přece jsme už křižováni
jeho stínem
a teprve až když před ním
vědomě prcháme,
jsme přibiti –„
přerušil sám sebe.
„Copak vy sama nikoho nemilujete?“

„Ani nelze jinak!
pokud může být zdání
skutečnější
než sama já v sobě…

Jde totiž o Ducha –
To já ho nevolala!
Ozval se sám –
To jenom moje vůle
dala k němu souhlas…

Duch stvořený jen pro mne
a nestvořený mimo mne a sebe –

Duch zralý ke spáse
stejně jako k zavržení,
neboť se stále ještě nerozhodl
zda pro mne opustit
své místo v předpeklí
a přece tolik můj
a tolik u mne!
Zatímco on mě vidí,
já ho nespatřila!

A přece – znám odjakživa
jeho tvář,
jež se mi stále opakuje
na mužích v různých podobách
(jakoby táž tvář
v různých náladách),
ale já vím,
že musím ještě čekat –

Teprv ta poslední
bude ta první pravá!

A přece i s ním
je mi samota věrná –
aspoň tělem!
Vždyť je to pouhý Duch –
hmatatelný
zase jen Duchem – –

Ale kdo je to doopravdy –
nevím –“

„Možná jste milenka
nešťastného Fausta
a tedy jen proto nikdy
ďáblova milá…

A možná žijete jen v pohádce
Ale žijete v pohádce
jen proto,
že je v ní Černokněžník…!

Dosud Luna ve vás
nedošla úplňku –
ale už teď jste žena
a máte soucit s peklem!

Ta věčná touha
spasit
co je už jednou zatraceno!
Naděje jistě starší
než samo peklo –
naděje padat
pomocí křídel
…!“

„A kdyby se peklo
jednou přece
rozhodlo pro lásku –
nebylo by už peklem?“

„Nikoli, žel – a v tom je celá bída!
Nebylo by už lásky…
Jen v slepé uličce
lze nalézt východisko –

Vraťme se do očistce –

Tam je bolest
povinnou daní za přepych
a proto se bude
ještě zvyšovat…
Ale teď na to nemysleme!

Raděj si něčím méně průhledným
zastřete oči,
ať už nevidím do vaší budoucnosti…“

A ještě jí vepsal
do své vlastní knihy:

„Abyste tak byla – nakonec –
princeznou české poesie?
Ale vždyť jí jste!“

„Ale to je jen tím,“
vykřikla z ní radost,
docela jiná nežli očekával,
„… to je jen tím,
že Vy jste mým králem
a proto i mým otcem,
kterého jsem před tím
nikdy nepoznala…“

„Nešťastné dítě!“

Byla u něho
pak ještě několikrát
a trvalo to měsíce,
neboť jich tehdy rok
měl třináct…
Povídali si spolu,
ale brzy to byla jen
dvojí samomluva,
v níž každý z nich
nerozuměl
právě té svojí –

On musel pít bez ní
za dva
a když se na ni
už po tolikáté díval,
měl strach
připadat si jak stařec,
který by mohl jednou dostat
opravdu žízeň…

Ať trvá rovnováha! –
vzkřikl balanc

Už i Osud to začlo přesahoval –
a ani ona už nevěděla
jak to vše nést, unést
a neupustit…

A tak jednou k ránu,
pod záminkou
zhrzené pýchy, jež se urazila,
ji konečně vyhnal…

Nejdřív jen na oko,
ale už jím bylo vidět jasně

jak marnost
předešla jakýkoli další smysl
pokračovat
v tom co právě nebylo omylem –

a když cvakla branka,
zasekl se i čas
jak nový klíč ve starém zámku – –
„Zas jedna etapa!“
napadlo ho vzteky.

„Etapa! – A máme dokrojeno.
Zas jen kus dortu
z cizí svatby!
A třeba se dostaví
jednou i poznání,
že to co bylo předtím
předčasné z osudu,
našlo si tentokrát
svůj pravý čas
v dětinské pohromě,
která možná uchránila tragédii
před zchromlým zrcadlem –

Ostatně – vyhnala se sama!

Nechme to
černému anděli náhody,
který jediný neexistuje…!

Ale už příští večer
se cítil jako král Lear,
když zjistil,
že měl vlastně jen jedinou dceru…

Drobounce pršelo
a on se ptal sám sebe,
jestli mu zbyl vůbec
ještě někdo,
kdo by ho dneska přijal
pod vlastní střechu –

V takové slotě – –

Někdo je nikdo…!

Nikdo.
Ani on sám – –

LYDIE ROMANSKÁ

Tři básně pro Galerii Mlejn

I.
Jedu, je kolem patnáctého…

… a na desátém kilometru
oddalovaný jako orgasmus
zažívám první verš,

nabízím… malíček poezie
k pohlazení bradavek šípkové růže
jste-li muž,

k ztopoření sťatého stromu,
jste-li ona;

jste-li ona jako já,
milujete se do milosti
s pokrčeným kolenem,
s paží za pravým uchem;

jste-li muž
a máte královské ruce,
zastavíte je přede dveřmi –
otevřou se samy.

---
Včera Lucern,
dnes jedu z Ústavu bohemistiky,
volám deštěm,
slyšíš,
naladil sis mé pokrčené koleno,
začínáš posunem dlaně k lokti a zpět;

jsem sestra kamene,
ty bratr šípkové růže,
sourozenci všech této strany galaxie…

je kolem patnáctého,
milujeme se do milosti,
z jezírek pod rukama vášně
vytéká řeka Reus,
vtéká do úst pod horou jménem Pilatus,
piješ…

---
Půlnoc,
žiji na tvém těle pozpátku,
hýčkána převaluje se vteřina na vteřinu,
trvá to dlouho,
čas je tu… hmotný,
vyprovázím, předbíhám,

neslyšně se přibližují světadíly,
neslyšně teče med,
sladce prší,
kapky se zabíjejí na schodišti,
stoupenci Krišny po něm radostně tančí,
klesají od Grossmünstru s jásotem,
s jakousi písní,

je to v Curychu,
průvody procházejí,
chrámy se oplodňují ve mně,
kámen je tichý
jako Bůh u Věží v září,
překvapený Bůh…
přestože věděl o sobě všechno,
upřímnou soustrast, Bože.

---
Jsem sestra kamene
a sestra své sestry…nepodobná,
otvírám se a vlhnu, vymezuji,
jsi bratr růže,
řekla bych… pícháš… slovo je prostořeké,
váza se zvrátila do křesla,
v mokré sukni tě líbám
dovnitř vůně…

---
Je zase noc,
čas se rozvíjí stejně
k výsledku zcela jinému,
je po všem,
déšť žije posmrtným životem,
ulehly šťávy,
i bleší trh na Kappelbrücke
se zvonci na řemenech;
uvázala bych je slovům docela ráda,
hlaste se, miláčkové,

zvoňte,
úbočí Pilátu má osypky z šafránu
a prvosenky,
o dva kilometry výš mlčí jeptišky
uvnitř havranů,
zvoňte,
v slunci stejném jako tma;
oslepuje, nevidím, žiji víc…

---
Sochu na rohu Liebestrasse
hraje stříbrný mim,
přitahuje si dívky mezi mraky,
líbá je a upíjí z pohárů, které nesou;
jedu,
je kolem patnáctého,
značím si další verš,
o řece Limet s přelety volavek;
oddaluji konec básně,
měním místo i čas v zázraku eucharistie,
píši přehmaty,
dělám je… malíčkem… jako ty,

strom je ztopořen,
šípková růže vzrušená… voní.

II.
Dnes nejedu nikam…
(porodní sál… a Eva… naděluje ženám děti)

… všechno přichází ke mně,
zavřené sedmikrásy,
světlo uspané za jabloněmi,
Adam s Evou;
Adam je živý a jmenuje se Pavel…

ředěnými slovy otvírám galerii,
hledám jarní kód,
protipohybem nacházím
místo po skořicových jiřinách
a pivoňky,
rozsypávají se jako matky
pod rukama Evy.

Pavel chce milovat Evu,
ta denně noří ruce do středu vesmíru;
odtud brutálně oholenými branami
vcházejí do lidí duše…

---
… všechno přichází samo…
umlčuji kohoutky luční,
úlevný řev dětí a jed konvalinek,
přehlížím zástupy v bílých košilkách,
orgie semenáčků,
pouštím k sobě vyrvané břízy
a useknuté nohy krav
ze šprušlí pohřebních vozů…
… o tom až příště.

---
Netřeba jít,
všechno přichází samo
i první verš,
i první slabika lásky…
ještě dřív sahají mladíci k onanii,
děsím se výčtu svých knížek z úst maturanta,
Bože…
jediným veršem mu dokaž přítomnost toho,
co hledá…

Pavel to ví,
čeká pravdu od Evy,
ta žije jako já podstatou této vteřiny,
chce tvořit Pavla,
ať se jí daří…
kdo můžeš, pohni prstem.

---
Jsme tady,
za sebou,
za životem,
zítra přijde další,
dlouhý,
kolem třešňové pníky,
slepýš senoseče v kosmu trávy
a Pavel
s jemným tikotem pod košilí,
na zápěstí,
Eva s krvavýma rukama,
s dítětem starým minutu.

Zůstaň…
dlouho… aspoň jako jaro… anděli.

III.
Jsem na přenosu z Afriky…
(nejedu nikam…)

… prosektura…
ne klony chrámů,
kostry děcek dosud jdoucí,

nepokryté krovy,
linie píšťal z pozůstalosti,
krev na střepech lustrů
a tráva…
v bachorech pod něžnýma očima;

žebroví plné much,
měchy nahoru a dolů
v přerývaném pulzu zprávy o hladu.

---
Lomcuje mnou vítr,
skrývám uslzené okenice,
čtu z Mechtildy von Magdeburg svědectví…
o pekle,
o řiti Lucipera,
tam vtlačuje hříšníky,
pak jimi kálí,
dělá to s nimi věčně,
pořád, i teď,

tím se otřásám
a pomyšlením na dnešní stav světa…
… upřímnou soustrast, Bože.

---
Kostry děcek dosud jdoucí,
poslední sbohem očního pozadí
před kamerami;

zvracím sytou hmotu,
neudělám nic,
sotva uklohním verš,
ale nedostanou mě…řečmi
ani uhlazeností,
jako nedostali básníka Diviše,

jen nedopatřením se skácel vedle mne,
na pohovce starého hradu,
pak zvracel
a pil,
pil a zvracel ze všeho…

… stejně nevhodně se chovám dnes,

vyprazdňuji se z žalu
nemocná přenosem z Afriky,
hodná, směšná.

Nejedu nikam,
nevhodný verš zavěšuji na stěnu Galerie…


Zpět na vstupní stránku Edice hostů