Prácheňské rezonance 2004

V alejích dnění II

Literární sborník

Věra Borská * Vladimír Stibor * Marek Velebný * Jan Cimický
Milan Andrássy * David Kahoun * Adam Suchý * Václav Moravec
Hana Bičovská * Charif Bahbouh * Zdeněk Janík * Hanka Hosnedlová
Ljubov Vondroušková * Čestmír Vidman * Martina Drijverová * Jana Soukupová
Milan Charoust * Gabriela Kopcová * Aida Brumovská * Zdeněk Řezníček
Marta Francová * Vít Janota * Břetislav Ditrych

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 1. června 2009.

© Věra Borská, Vladimír Stibor, Marek Velebný, Jan Cimický, Milan Andrássy, David Kahoun, Adam Suchý, Václav Moravec, Hana Bičovská, Charif Bahbouh, Zdeněk Janík, Hanka Hosnedlová, Ljubov Vondroušková, Čestmír Vidman, Martina Drijverová, Jana Soukupová, Milan Charoust, Gabriela Kopcová, Aida Brumovská, Zdeněk Řezníček, Marta Francová, Vít Janota, Břetislav Ditrych

V-Art – Vision Of the 21st Century

OBSAH

I

Věra Borská
Jaro píše dopis květnu
Déšť
Co máš, roso, na práci?
Jak přišlo mlíčko o čepici
Májové rozpočitadlo
Kde bydlí slunéčko sedmitečné
Lokálečka do snů
A je léto

Vladimír Stibor
Sonet o ranním ptáku
Poděkování Vlastimilu Maršíčkovi
Nevím, co k tomu říct
Toulky Petřínem
Nebezpečné poslání
Ještě jedna šance
Podivný sen české krajiny

Zdeněk Janík
A přece
Chorda dorsalis
Čas lučních kobylek
Pozdní sběr
Boubín
Předsevzetí
Nová Pultanela
Čekám

Ljubov Vondroušková
Navigace
Neděje
Dohořívá láska
Tajemství
Polibek
Hvězdy pro tebe

Čestmír Vidman
Domov
Krajinomalba
Kresba
Na sklonku tvoření
Výprodej
Návrat domů

Marta Francová
Periferie
Dance macabre
Sfinga
Svíce

Vít Janota
Z cyklu Miniová pole

II

Jan Cimický
Vila Denisa

Adam Suchý
Jednou vám to spočítám

Hanka Hosnedlová
Brdskej křest

Milan Charoust
Chvála bláznovství

Gabriela Kopcová
Mamka a taťka

Aida Brumovská
Boží trest

Břetislav Ditrych
Roky na vsi

III

David Kahoun
Smutná orchidej

Hana Bičovská – Charif Bahbouh
Tajemství pěti bran

Jana Soukupová
Bouda

IV

Zdeněk Janík
Ruce

Martina Drijverová
Maryša

Zdeněk Řezníček
O snění

Příloha / PO STRMÝCH CESTÁCH

Marek Velebný
Jak jsem potkal prezidenta

Milan Andrássy
Tady píšu já

Václav Moravec
Ty můj malej Jirásku aneb Božská komedie
„Světelný tunel“
Výprava opačným směrem

I

VĚRA BORSKÁ

Jaro píše dopis květnu

Mám se dobře,
jenom kvetu.
Opravdu nic
nepopletu.

A na konec
jako doušku,
ještě něco
o koloušku:
už je takhle
veliký,
včera jsem mu
pralo tričko,
víš,
to s těmi puntíky.
Ještě něco,
kvetě trnka
a všichni tě
pozdravují,
koloušek
i máma srnka.

Co máš, roso, na práci?

Když se blýská
na časy,
dělám samé
přesčasy.
Kdo chce umýt,
ať si počká,
nejdřív myji
květům očka
a pak trávu,
potom listy…
Chce být ještě
někdo čistý?

Májové rozpočitadlo

Ať už ten
nebo ten,
v máji musí
chrousti ven.
První nechce,
druhý váhá,
že je trochu
těžká váha.
Vadí, vadí?
Nevadí!
Chroust se
kde chce
posadí,
unavená
křidélka
zavře jako
okénka

Lokálečka do snů

Zhasneme už,
noc je blízká,
lokálečka do snů
píská

Na té cestě
je tak sladko,
vezmi mámu
na stupátko

A je léto

léto krásné –
nikdo nechce spát…
Zpívá cvrček,
voní tráva,
která je vždy
strašně ráda,
když je někdo rád

Déšť

Déšť zná všechno.
Všude byl,
zkrátka je to
všudybyl.

Jenom není
jeho zvykem
procházet se
pod deštníkem.

Mokrou rukou
pokyne:
tam je země
pro jiné!

Jak přišlo mlíčko o čepici

Aby mlíčku na sporáku
nebylo tak vedro,
tak čepici, kterou nosí
vysoko si zvedlo.

Ty nešiko, co to děláš?!
plotna na ně syčí,
kdopak za to teďka může,
že máš po čepici!

VLADIMÍR STIBOR

Sonet o ranním ptáku

Až se slova nasytí,
začnou se vzdalovat…
Jako plačky jdoucí za rakví,
jako třezalky a jejich strach

z noční vleklé a mléčné tmy,
v níž jsem probůh vinen i nevinen
a úzkostlivě střádám černé perly;
tvůj smích je v nich rozprášen

a poletuje jak písek na poušti,
jak první sníh, který se rozpouští
a ještě ti hladí dlaň.

Každou ženu políbí,
tím všechna tabu osloví…
Za oknem sedí a zpívá ranní pták.

Poděkování Vlastimilu Maršíčkovi

Naučils mě
ještě za ranních mlh nad vodou
být slovům po ruce,
sloužit jim,
milovat hnízda i labutě,
jejich stín
i vůni trávy ostřice,
když do nás vstupuje…
Ani já se nedožiji vysokého stáří,
jestliže se vrátí
později než ostatní,
ale budu s nimi rozmlouvat
a vzápětí je pozvu
k bohaté a prostřené tabuli.
Není hezké
mezi slovy kličkovat…

Nevím, co k tomu říct

V místech,
kde do vody vstupují volavky,
je hladina zčeřená
a letí po ní osmiveslice
i ledové kry,
jež se lámou jako chléb
a mokré šaty vždycky rozvěšují
kolem ohně.
To se nesmí nevidět!
Potom přijdou diváci,
neboť jsem je nestačil odehnat,
a vyprsknout smíchy!…

Toulky Petřínem

Tma na schodech Petřína
je nejistá
a napadá spadané listí
a mezi tím vším jen napohled
tři polibky.
První ve výši rtů
druhý a hřejivější níž…
Teprve třetí
nejdelší ráno ti klade k nohám
a prosí:
Stiskne mě kdekoliv jinde
jen tady ne.
Můžeš mi chvíli vyprávět
o tom,
co se mnou uděláš
a kam mě ještě před tím odvedeš…
Noc tu a tam
lehne popelem…

Nebezpečné poslání

Mám přečtené
své básníky…
V koutě své pracovny
mají své malé sopky Stromboli
a přilévají něhu
a dobrovolně se hlásí,
prořídnou-li zástupy slov
a je-li zapotřebí
doplnit trestnou výpravu
proti bezmoci…
Možná ani netuší,
že se nemusí vrátit…

Ještě jedna šance

Jsem lovec, pane;
mohu ticho zadržet jen tehdy,
je-li slyšet trávu růst
a vybírat mezi ní
ostřici i nádobky z pálené hlíny…
Voda v nich vře,
mísí se
a posléze,
jak vědí všichni,
uniká…
Dokonce smím
zkrátit smyčku na konci řetězu
a samotnou noc,
brouzdající kolem dokola,
vloudit do pasti…
Jsem lovec, pane,
dobře vycvičen
a tolikrát vykoupán v blátě
i ve vlastním potu,
takže mohu znovu vstát,
otřepat se
a neshledat na tom pranic zvláštního.
Smečku uznávám,
až když umírám…
Zatím je daleko.

Podivný sen české krajiny

Nevím, o čem se vede řeč,
když odshora dolů psí víno
zakrývá obrazy svatých i zeď,
takže se drolí prastaré zdivo

a jen u paty oblohy,
kde se vítr točí a nabírá na síle,
jsou možná příští bažiny
i stopy nejedné bohyně,

jež má svá ústa jistá i štíhlý krk,
předlouhý seznam mrtvých vln
a také nové lodě v přístavech,

očekávající bouři i oči srn,
uvnitř zatoulaný obzor a dlaně samý trn,
musí-li znovu mluvit o tvých snech…

ZDENĚK JANÍK

A přece

Můžeš číst verše
jasné jak Sírius na temném nebi
a přece mineš
třináctou komnatu jejich smyslu
A jindy doluješ
z šarád a rébusů
čitelných občas jen nohama vzhůru
a přece najdeš
na konci poselství
co změní celé tvé vidění světa
Některé verše jsou polnicí
troubící k srocení spravedlivých
a jiné strážemi tajemství
které v nich objevíš
jen z velké touhy
Takové
Jsou cesty poezie

Chorda dorsalis

Když všechno ztichne
zaslechnu někdy
jak si sám život
notuje na sebe ódu

Čas lučních kobylek

Steeple-chase na loukách
Nevidí neslyší
Nahoru dolů
Přišel čas lásky
Co nezná a nevidí smrt

Pozdní sběr

Stačím si ještě
tu a tam
potají
uzobnout z mísy
(jen to co ochutnáš
zůstává na věky)
Kdybych se nedočkal
až bude
Pozdní sběr na stole
dělejte všichni
při prvním doušku
jako bych koštoval
s vámi

Boubín

Pro oči na dosah
Stačí se natáhnout
A přece
mým nohám
už nedostupný
Ani po zelené
pastvin a mokřadů
ani po červené
zrajících ostružin
a jeřabinek
A bílá místa
co ještě zbyla
sotva už stačím
někdy i prostě pojmenovat

Předsevzetí

První: Denně dobrý skutek
Druhé: Chytit ten co utek
A to třetí? Nelitovat
Obou prvních předsevzetí

Nová Pultanela

Kdo by si nepřál proměnit
někdy svou půlnoc v poledne
Večery v rána
a dlouhá čekání v rychlý spád?
Těžko však točit v protisměr
železnou obručí času
Zkusme ji raději ověnčit
Kde to jde
dokola květy

Čekám

Potichu přišla
Tys to však nebyla
Teď spí až později
Zaslech jsem jak říká
Ještě se vrátím
A já ji připraven
čekám

LJUBOV VONDROUŠKOVÁ

Navigace

Karneval jara zahájil
Svou navigaci náhlých citů,
zlatým háčkem a třpytkou sil
okoun sluníčko útočí tu.
Trávník si notně vyšňořil,
je to chuťovka šťovíková,
moje oči vypluly hledat cíl,
který daleký horizont chová.
Vzhůru se vyhoup květný pyl
Svými plachtami bělostnými,
Ozon duši mi ozdravil,
já hazardně lovím stíny.
Zlatým háčkem a třpytkou sil
okoun sluníčko útočí tu,
karneval jara zahájil
svou navigaci vřelých citů.

Ze sbírky Co mám ráda
přeložila Zdenka Bergrová

Naděje

Ptačí hnízda osiřela
Holé stromy bez listí
Prostěradlo mlhy padá
Na modrá jezera dní
Nebuď smutný to je podzim
Duši větru obnažil
Všechno obnošené shodil
Jen tak na zem položil
Je to zkrátka roční doba
Kdy noc je delší než den
Venku déšť a nepohoda
Plná sychravosti jsem
Bloudí mrzuté myšlenky
V hlavě jako opilé
Až se jaro vrátí zpátky
Snad už budou veselé
Najednou však v mracích škvírka
Zlata šťáva prosakuje
Paprsek jak zlatá nitka
Tvoje smutky obrubuje

Ze sbírky Co mám ráda
přeložila Hana Kupčíková

Dohořívá láska

Jsme k sobě jako cizí.
Vztahy tápou v mlze.
Poem domova mizí,
přitulit se nelze.
Domov – velké spáleniště,
kde dohořívá náš cit.
Nepomůže dnes ani příště
Vůbec nic, vůbec nic…
Uhlíky tiše tlejí
v pohledu, jenž mi zcizel…
Minulého nelituji:
hněv z mého srdce zmizel –
nezadržitelný přiliv
citů neznámých mně, tobě,
svá obočí načepýřiv
smutek chce vstoupit ke mně…
Neštěstím, těm se vyhne,
Jako bleskům déšť…
Duše k smutku netíhne –
Nečekej z mých oči smršť…

Ze sbírky … s láskou
přeložil Alexandr Gorbačov

Tajemství

Je čisté tajemství jak voda pramene,
Je temné tajemství jak louže zbahněné,
Tajemství čisté chráníme,
po temném člověk zahyne…

Potkal mě na cestě tvůj pramen,
kamenem lži byl těžce raněn…
Nevím, kdo chtěl ho zakalit,
uniknout nelze, musím pít.

Ze sbírky Co mám ráda
poeložila Zdenka Bergrová

Polibek

Někde na hranici nebe a země
Někde v tichém šeru dne a nocí
Obešly nějak všechny zákazy
Veškerou kontrolu nad sebou ztratily
Něčí rty…
Bylo to tím
Že v roztoužení tolik chtěly
Nebo je pobláznil ztřeštěnec smělý
Větřík – posel lásky – nebo Cherubín
Svědek přijímání svatých hostií
Někde na hranici nebe a země
Někde v tichém šeru dne a nocí
Stíny laskání se vplížily
Na mé suché rty
Něha mimovolně vyvěrá
Paprsek se mých rtů dotýká
Také déšť jak nevinnosti křest
Nahé rameno maličká lest
Okamžik na ostří meče chvěje se
Naše políbení
Vina těl i duší – a hned odpuštění

Ze sbírky Co mám ráda
přeložila Hana Kupčíková

Hvězdy pro tebe

Na nebi hvězdy pro tebe – a je to málo
A je to málo ke tvým narozeninám
Hladím ti ruce tvé milé ruce mamko
Houpávala jsi mne jimi do rána
Houpávala písničku zpívala
Smutnou takovou o jedné smutné lásce
Jak dívčina krásná s milým putovala
Do války když rudě plálo slunce
Plakávala jsem nad těmi dvěma
Chtěli bránit zemi a bylo jim dvacet
Nebylo jim přáno chlapce našla střela
A tak těžké bez něj k mamince se vracet
Zazpívej tu píseň chci slyšet tvůj hlas
Budu tvoji ruku zase mačkat v dlani
Hvězdy na obloze jako písmena
Napíšu ti jimi zlaté blahopřání

Ze sbírky Co mám ráda
přeložila Hana Kupčíková

ČESTMÍR VIDMAN

Domov

Musí se sem dojít pěšky
po modré značce oblohy
po bílé značce lesa
po zelené značce jasmínu

Těch kohoutích předvolání

U toho místa
vrostlého do mlčení
kámen mluví
k osice

Prší ticho
Takové velké kapky
padají na tvé jméno

Tady jsi blízký
v nehalasném bezpečí
mezi přátelskými návršími
višňové zahrady

Stále se vracet
přes bludné kořeny

Krajinomalba

Ani po sté nezachytíš
zachvění rákosu
plachty rýžovišť
mohutnost moře
moudrost borovic

Pastel horských svítání
nevystihneš

Jenom někdy ti zadrhne
štětec verše
a na okamžik se přiblížíš
kapce na květu
jarní sekury

Kresba

Několik stříšek
paraplíček
a je to les

Pár kroužků čárek
Kouřící domek Plot
Klobouček hřibu na stranu
Cestičky v polích
Sluníčko

Několik čar
A je to domov

Na sklonku tvoření

Ještě se převalovaly vody
Buňky se dělily
Hory rozestupovaly

A již někde v koutě
malinký kvítek básně
zvedal svou vůni

Výprodej

Stará piana
v polámaném klidu

Vysloužilci barů
šantánů
dupáren

A prší
Tak bezútěšně
prší dnes

Výprodej snů
zažloutlých aristonů
prachu na perleti
prošoupaných klapek
neznělých

Upřeně stojí
odřeně
vyřazeně
invalidi času
který se řine
v potlesku deště
za výlohou snění

Do louží prší
v němém
obehraném filmu

Zatéká do kláves

Návrat domů

Hrst lístků jsi našel
Přebíráš zrnka v poušti
mušličky od moře
vybledlé známky

A přece z úlomků
mozaika se skládá
Dvorek Dům Ulice Náměstí
Pohoří Potok Pěšina
Oceán Lodě Sítě a příboj

Když objedeš země i moře
vrátíš se domů
přes tvrdý a vydrhnutý práh

MARTA FRANCOVÁ

Periferie

Zpustlá zahrada
cení vylámané zuby plotu
na tři paneláky
propadlé do nicoty
prefabrikované bídy –
na okraji města a života
se hromadí odpad z jímky citů
a nikdo nevidí
růži, jež kvete
uprostřed bodláků
krásná a čistá

Danse macabre

Maškary světa
se sešly na sabatu
černé zvony a bubny duní
jak o posledním soudu,
kdy kostry budou tančit
mezi živými
svůj danse macabre
v maskách džentlmenů –
podivná mše za naše hříchy,
slepotu a strach

Sfinga

Kde skrýváš své tajemství,
lví ženo?
V očích, jež hledí
přes propast pouště
až na konec všech dnů?
V písku, který tě objímá
jak závoj zapomnění?
Na rtech, co stvořeny jsou
k polibkům slunečního větru?
Tvá ústa již hádanku nevysloví,
protože člověk ohluchl
ve svistu moderního světa,
a Oidipus je mrtev

Svíce

Nevěsta s bíle rozžehnutým srdcem
kajícník v kápi cestou k osvícení
bludička hřbitovní a víla dušičková
světluška tvého dětství, co se v dortu schová
jiskřička v očích lidí o Vánocích
lampion lásky s teplem v oblých bocích
vzpomínka na ohně a krby dávných časů.

Plamínek jako dech, a přece mrštně živý
hřeje a svítí, někdy zlostně prská
hýbe a ohýbá se, je-li vyrušen
nechá se pohladit, však lehce, jinak spálí
kolo si udělá jak měsíc v mlžné dáli
potmě si hraje rád – a vydává víc jasu –
a je v něm zemitost i duše, tichý sen
zhasíš-li jej, odejmeš noci krásu
a čeká tě zas všední, uspěchaný den

VÍT JANOTA

Z cyklu Miniová pole

II.

Možná
že některé věci
dějí se jenom tak
bez hlubšího
skrytého smyslu

Mladé ženy
lakují si nehty na nohou
jen aby je měly barevné

A my
neschopní vykročit
z bludného kruhu
ohmatáváme stále dokola
tytéž špinavé stěny
tentýž nepochopitelně
rozestavený nábytek

IV.

Nechci
chodit po vodách
jen hledám pevné místo
druhý břeh

Včera mi na ulici
mladá cikánka věštila z dlaně
Prý mám v očích jen jedinou ženu
a do tří měsíců
mohu očekávat dobrou zprávu
která nečekaně
změní můj život

Usadím se
za kuchyňským stolem
s rukama složenýma v klíně
v tichu je slyšet
jak za okny líně
drhne přenoska nebe
o černou desku střech

IX.

Ještě napsat pár veršů
ještě se naposledy mezi dveřmi
ohlédnout za cizí ženou
jak za tichým večerem
Odcházíme

Lampa za oknem
starého domu u zastávky
už nesvítí
Přeci to není tak dávno
co jsem tudy projížděl
přeci to není tak dávno
co ještě stál

Jako by se neodvratně měnily
konstelace věcí okolo nás
jako by nám čas
nastavoval neznámou
odvrácenou tvář

Možná že právě tudy
vede hranice našeho poznání
a za ní už jen
rozházené cihly
hrbolatá pláň

XIII.

V okně naproti
ve staré sektorové kuchyni
v uniformních kulisách mého dětství
postarší žena v županu
potahuje z cigarety

Tam někde v temnotách
kde ohníčky hoří jak cizí světy
uviděl jsem v jediném okamžiku
cestu do krajiny čiré radosti

Úlomky nesdělitelného
skládají se do mozaiky našeho bytí
setkání s anděly
jsou i nadále možná
Zázraky se dějí těm
kdo na ně věří

XXII.

Den se noří
do miniových polí soumraku
jako se rez dere
ku povrchu věcí

Zatrpkli jsme
připoutaní k sobě
v zákopech nepoznaných válek

I tato chvíle
je amalgámem ledové prázdnoty
a tichého štěstí

Rozpor
který už natrvalo
poneseme v sobě

XIV.

Večerní slunce
se uhnízdilo ve tvých vlasech
Co dělat když klišé
je nejpřesnějším opisem situace?

Došel jsem až na samý konec
a začínám se vracet
do krajin které jsem kdysi
míjel lhostejně v obráceném sledu

Jen slečna u bufetu
krčí nosík povýšeně
Za všechno jsem zaplatila
víš milánku!


A kolem tvé hlavy
pozdní svatozář
nachový věnec z červánků

XXXVII.

Viděl jsem spravedlivé
brát to vzteky
za kratší konec

I sebevrahy
vystávat spořádaně
ve frontách na důchod

A viděl jsem tebe
když ses obrátila a řekla
To nevadí

Kouř klesá v líných křivkách
cesty se svažují do údolí
ani kostku cukru
už nejde dát do kafe
bez myšlenky na nadbytečná kila

Rozum je v koncích
a slova jak pápěří
rozfouká vítr v nic

XXXIX.

A kdo jsem já
abych se plížil postranními ulicemi
abych vlastní ponížení
sledoval v přímém přenosu?

Bahnitá voda obnažuje
vychrtlé žebroví
obřích strojů
Pohled zanícený
a přitom odněkud důvěrně známý

Až se začne promítat
film tvého života
radši si nesedej
do první řady

Portrét Apollona

II

JAN CIMICKÝ

Vila Denisa

Stála prakticky na samém okraji městečka, hrdá i poněkud omšele zchátralá a nostalgická. „VILA DENISA“. Zděná zídka s rezavějícím plotem se zvolna snižovala směrem k vrchu, takže na konci tvořila jen schůdek, z něhož čněly pokroucené zdobené zbytky bývalé nádhery, ohraničené hájemství přísně střeženého soukromí, které mělo již povážlivé trhliny. Celé poslední políčko mříží se před několika lety zřítilo a už je nikdo neopravil…

Dům s dřevěnými okenicemi, které také léta nikdo nenatřel, býval kdysi jistě luxusní a honosná vila prominentního a úspěšného architekta. Zarostlá zahrada obklopovala dům kolem dokola a zvláště vzadu, za domem, připomínala víc, než anglický park, spíš prales nebo džungli. Mezi šípkovými keři, maliním, ostružiním, hložím a vzrostlými kopřivami se nedalo ani projít.

Snad trochu z celé té byvší krásy a slávy vybočoval interiér domu, kde se jednou týdně scházely tři přítelkyně, dámy zhruba stejného věku, které osud nějak spojil dohromady. Paní Adéla, paní Božena a paní Cecilie. Někdy, žertem, si říkaly ABC…

Snad právě osamělost stáří na malém městě je nutila, aby, ač každá jiná, týden co týden sedávaly ve čtvrtek odpoledne, ve velké a prostorné jídelně, jakémsi salonu, zařízeném stylovým nábytkem jako někde na zámku.

Tentokrát je však paní Adéla vítala s neobvyklou a nedočkavou netrpělivostí a již ve dveřích jim mávala nějakým dopisem.

„Děvčata, musíte mi poradit, co mám dělat!“

Zíraly na ní překvapeně, čekajíce vysvětlení.

„Pojďte dál, nejdříve si dáte čaj a něco k zakousnutí,“ uklidnila je a ukázala k jídelnímu stolu, kde voněla čerstvě upečená a nijak nešizená bábovka. „Děvčata“, její vrstevnice, všechny kolem sedmdesátky, ochotně poslechly, protože Adéla byla vyhlášená kuchařka.

Už s prvním polknutým soustem však nedočkavá zvědavost neznala mezí.

„Nenapínejte nás, co se stalo?“ dorážela paní Boženka, nedávno ovdovělá učitelka národní školy v důchodu, na níž se pedagogická kariéra dostatečně podepsala a vetřela do duše. Měla neustále tendenci ostatní napomínat a poučovat, což její přítelkyně nerady snášely a bývalo to jedním z pramenů rozmíšek.

„Ano, řekněte nám všechno!“ přidala se paní Cecilie, dlouholetá pomocná síla v místní lékárně, hubená a ze skly brýlí vyhlížející ještě přísněji, než ve skutečnosti byla.

Domácí paní rozvážně míchala čaj a lžičkou cinkala o čínský porcelánový servis. Cinkání ještě zvyšovalo napětí a zjevně obě návštěvnice znervózňovalo a provokovalo.

„Dostala jsem dopis od své praneteře,“ oddělovala slovo od slova paní Adéla a úmyslně ani na jednu nepohlédla, „určitě třicet let jsem ji neviděla, naposledy tu byla, když byl ještě tatíček živ.“

A její otec skoro před pětadvaceti roky zemřel na mrtvici. Od té doby žila paní Adéla sama a ani s příbuzenstvem se moc nestýkala, sem tam pohled na vánoce, nic víc. A tak se v téhle vile, zvyklé před mnoha lety na veselou maloměstskou společnost, scházely již jen tři v podstatě osamělé stárnoucí ženy.

„A copak chce?“

„Jen aby to nebylo pouze kvůli majetku. Já příbuzným moc nevěřím, jediné, co je zajímá, je testament a vkladní knížky.“

„Když se to vezme kolem a kolem, přímí příbuzní nejsme,“ vysvětlovala paní Adéla, „moje matka a její babička byly sestřenice.“

Ostatním se zřejmě ulevilo. Taková je nemůže ohrozit v zažitém pořádku, ať napsala, co napsala. Teď jen tiše vyčkávaly, až se paní domu vyjádří.

„Budu stručná: píše, že má nemocnou dcerušku a představte si, jmenuje se Deniska, jako naše vila! Jako moje maminka! To děvče nedávno propustili z nemocnice a doporučili, že by potřebovala změnu prostředí a čerstvý vzduch někde na venkově. Tak si samozřejmě vzpomněli na mne. Že mám velký dům a jsem tu sama. Ano, opravdu, je tu veliká zahrada a báječný klid. Prý, jestli by ji sem nemohla na pár týdnů poslat. Uznáte, že to přece nemohu odmítnout!“

Paní Cecilie tak zjevně její nadšení nesdílela. I paní Božena měla své pochybnosti.

„Dovedete si vůbec představit, co je to za odpovědnost, starat se o nějakého malého caparta? Mějte přece rozum!“

„Je to moje rodná krev,“ mínila paní Adéla, „co by si o mně lidé pomysleli? Že jsem necitelná a sobecká! A pak, Deniska není žádný malý capart, je jí už jedenáct a je to hezká a slušná holčička.“

Aby je přesvědčila, vyklepala z obálky i malou fotografii. Zírala z ní pohledná copatá dívenka s podivně strnulým pohledem, jaký dovedou vyloudit jen komunální fotografové. Portrét šel ihned z ruky do ruky a jako pod drobnohledem.

„Už jsem promýšlela, kam ji uložím,“ prohlásila paní Adéla a tím dala vlastně jednoznačně najevo, že od nich očekává jen souhlas.

„To jsem zvědavá,“ bručela paní Božena.

„Vždyť hned u schodiště je pokojík, co bývala služebná, má vlastní vchod do zahrady a to je praktické. Anebo máme pořád zařízenou mansardu u půdy. Jak bude Deniska chtít. Může si sama vybrat!“

„A kdypak přijede?“

„Tuhle sobotu, děvčata, tuhle sobotu,“ upřesnila domácí paní a zmlkla a jakoby s  ostychem se celá zapýřila. „Měly bychom si na tuhle slavnostní příležitost připít, viďte? Mám tu někde zbyteček vaječného koňaku, od vánoc. Hned to přinesu!“

A zmizela v kuchyni.

„Jsem celá žádostivá, co si s tím parchantem tady sama počne,“ mumlala Cecilie zlomyslně. „Jen aby se jí sem nakonec nevecpala celá familie, jako kobylky. A taky kdoví, s čím je vlastně ta holka nemocná, aby to nakonec nebylo nakažlivé… třeba tuberkulóza… Já to znám!“ pravila prorocky a jaksi do ztracena. Příliš nadšená z čerstvé noviny opravdu nebyla.

„S dětmi se to musí umět. Pomůžu jí,“ prohlásila však zadumaně paní Božena a zvedla hlavu, „dětská duše se musí pěstovat a šlechtit. To ovšem dokáže jen člověk s praktickou zkušeností!“

Paní Adéla se konečně objevila i s lahvinkou žluté, lepkavě sladké tekutiny, jež vzdáleně připomínala vaječný koňak.

Na každou z nich zbyla slzička.

Zbývající dva dny utekly v nervozním vzrušení. Paní Adéla všude setřela prach, vycídila mosazné lustry a zábradlí do patra. Víc už nestihla.

„Tetičko, moc vám děkuju za Denisku, je hodná, poslušná, jenom trochu zadumaná. Čerstvý vzduch a venkovské prostředí jí určitě prospěje. Tady v kufru má všechno, co na sebe potřebuje… Mohla by tady u vás zůstat opravdu celý měsíc?“

„Ovšem, milé dítě,“ řekla paní Adéla a dávala si záležet, aby mluvila důstojně a zřetelně. „Jen jestli se jí tady bude líbit. Je to tu staré a smutné, jako já sama…“

„Kdepak, tohle je krásné místo, mám odtud krásné vzpomínky z dětství. Na tu velkou zahradu kolem. Uvidíte, tetičko, Deniska si bude hrát venku a ani o ní nebudete vědět.“ Pohlédla směrem na konec zahrady, kde se vlnilo neproniknutelné houští a za ním se jenom jako špice draly vzhůru vrcholky smrků.

„Nic lepšího bych si pro ni ani nemohla přát.“

„Nebude tu mít žádné kamarádky!“

„Nevadí, ona si stejně nejraději hraje sama. Ani doma žádné kamarádky nemá.“

Děvče stálo vedle, jako kamenná soška, jenom oči bloudily po hale a oknem ven, do zahrady…

A najednou se zeptala.

„Proč tu není žádný pes?“

Její otázku asi přeslechli. I když, logicky vzato, bylo to na pováženou – taková osamělá vila a kolem veliká zahrada! Kolik všelijakých bezdomovců se teď potlouká všude v okolí!

„Ukážu ti, kde budeš bydlet, tvůj pokojík,“ usmála se paní Adéla.

Denisa ji následovala jako poslušná loutka, způsobná, bezbranná. Pobledlá a dobře vychovaná dívka. Prošli tak celý dům, od přízemí po střechu, jako na starém hradu, od obrazu k obrazu.

Přímo nad schodištěm viselo obrovské olejové plátno nějakého romantického malíře. Hlava vousatého mladého muže, snad zločince, snad básníka, nabodnutá na kůlu a za ní, v pozadí bouřnatých hor, prostý hrob se svázaným křížem. Až doposud se u něho paní Adéla snad nikdy nezastavila, vnímala ho jako spoustu jiných věcí, které nás obklopují, aniž bychom je skutečně zaregistrovali. A možná, že jí ten obraz dokonce podvědomě naháněl strach. Nepřemýšlela o tom.

Teprve teď, když se tu Denisa zastavila a zůstala zírat.

„Bože, taková hloupost! Hned ho dám pryč, aby tě nestrašil!“

Obraz v těžkém rámu však vzdoroval a paní Adéle se ho podařilo sejmout teprve po značném úsilí. Postavila jej za skříň pod schodištěm. Na dlouho nevymalované stěně však zůstal jeho obrys. Mlčenlivý stín bývalé přítomnosti.

Dívka ji celu tu dobu napjatě sledovala a paní Adéle nějak poklesla nálada, vyčítala si to. Byla totiž pověrčivá a v duchu bojovala s myšlenkou, aby to snad nebylo nějaké špatné znamení! Aby se té křehounké holčině něco zlého nepřihodilo. A  nemohla a nemohla tuhle protivnou a nepříjemnou myšlenku nikterak vypudit.

„Měla by sis odpočinout, nechceš?“

Denisa jen pokrčila rameny, nemluvila.

„Počkej, však ty si tu zvykneš! Proběhneš se v zahradě a přijdeš na jiné myšlenky. Uvidíš!“

Ještě téhož odpoledne, hnány přirozenou zvědavostí, přišly na neohlášenou návštěvu obě přítelkyně paní Adély.

„Tak jaká je?“ vyhrkly téměř najednou.

„Jaká, jaká? Normální jedenáctileté a dobře vychované děvče, jako všechny ostatní! Nakonec, až si odpočine, uvidíte ji. A můžete si s ní promluvit, jestli mi nevěříte.“

Hovor nějak vázl. Příchod cizího elementu působil rušivě. Nit jejich hovoru se co chvíli přetrhla, ztrácela se souvislost a žádné téma nedokázaly přítomné dámy dovést do konce. Pořád nějak podvědomě pošilhávaly po dveřích, kdy se v nich objeví ta očekávaná dívčí tvář. Denisa dráždila jejich zvědavost i fantazii.

Kolem půl páté ji vrzající schodiště předem ohlásilo. Když vešla do salonu, i paní Božena, i paní Cecilie vzrušeně vstaly.

„Tak tady ji máme, tu naši malou chudinku,“ zvolala paní Božena, „roztomilý, opravdu roztomilý drobeček!“

Denisa měla rozpuštěné vlásky, které jí splývaly až do půli zad a jednoduché bílé šaty s červenými puntíky. Slušelo jí to a ještě více to zvýrazňovalo její bledost.

„Jestlipak sis pořádně odpočinula po cestě? A co postýlka, je pohodlná?“ zasypala ji otázkami teta Adéla.

Dívka se zastavila uprostřed salonu, jako by ji někdo přimrazil na místě.

„Ještě jsem si nevzala léky!“

Teta Adéla využila situaci.

„Jen tu počkej a můžete si zatím popovídat. Já ti pro ně zajdu.“

Denisa upřela pohled na paní Boženku. Byl to tak ulpívavý a zavrtávající se pohled, že až zamrazilo.

„No tak, pojď přece k nám, sedni si, my tě neukousneme. Jsme obě přítelkyně tvé tety a chodíme sem na návštěvu. Nemusíš se nás bát,“ prohlásila suše a nesrdečně paní Cecilie.

Denisa poslušně došla až k nim a posadila se na nabízené místo. Zřejmě na první pohled v podstatě obstála, protože jedna i druhá se jí snažily hned nalít šálek čaje a přistrkovaly sladké pečivo, pečlivě srovnané na talířku.

„Tak ty jsi, chudinko, přišla z nemocnice!“

Nebyla to otázka, pouhé konstatování. Denisa přikývla.

„A copak ti bylo, děvenko?“

„Já nevím, neřekli mi to.“

„Jakpak dlouho jsi tam ležela?“

Pokrčila rameny. „Dost dlouho.“

Nastalo ticho a paní Adéla se stále nevracela.

„Užíváš hodně léků?“

„Hodně!“

Cecilie se narovnala a upravila si brýle.

„Ano, to jsou celí oni, doktoři, na všechno cpou léky! Jenom léky, spoustu léků. A holka je pak takhle bledá. Já na jejím místě bych nic nebrala, vůbec nic. A viděli byste, jak by hned vypadala líp a ne tahle vycmrdle. Vždyť tohle nedochůdče je jako spící panna, jako ta Růženka z pohádky. Taková holka musí běhat venku, na vzduchu, to je ta nejlepší medicína. Já to přece musím vědět!“

Svým rozhorlením probrala i Denisu.

„Tam jsme taky chodili na zahradu.“

„No prosím, vidíte! Ale nakonec jí nacpou léky!“

I paní Božena se ujala se ujala své příležitosti.

„A copak jste dělali na zahradě?“

„Pracovali.. A taky jsme si někdy hráli.“

Paní Cecilie to ovšem nevydržela a vykřikla: „Tak to vidíte, nejen to, že pořád využívají školní děti na nejrůznějších brigádách, protože v zemědělství chybí tisíce lidí, nakonec jsou dobré i nemocné děti! To je ještě horší , než za komunistů! A copak jste dělali ?“

„Sekali trávu.“

„Cože?“

„Sekali a hrabali trávu,“ opakovala Denisa.

Paní Cecilie se zvrátila na stoličce a zanaříkala. „Oni jim snad dávají do rukou i kosy! Já bych je žalovala!“

Denisa hleděla z jedné na druhou.

„Taky jsme si hráli. Třeba si jedna holka sedla na zeď a tahala po chodníku dvacetikorunu a když se někdo sehnul, cukla, a než se vzpamatoval, praštili jsme ho klackem přes hlavu!“ Celá se rozzářila, což byvší paní učitelku Boženu doslova šokovalo. Ještě štěstí, že se vrátila paní Adéla se dvěma skleničkami léků.

„Tady jsou, Denisko.“

„Ale…“ děvče zaváhalo, „tady mi říkají… že je nemám brát!“

Jak tohle dilema vyřešit? Brát či nebrat? Ostatně, paní Cecilie je skoro lékárnice!

„A co ty bys radši?“

„Já bych… radši ne. Já bych šla na zahradu.“

Nikdo ji nezdržoval. Když se za ní zavřely dveře, zmocnily se paní Adély pochybnosti.

„A co jestli ty léky musí brát?“

„Snadná pomoc. Když jí nebude dobře, tak je začne brát znovu. Co to má vlastně za nemoc?“

To ovšem nevěděla ani prateta Adéla, a tak svorně usoudily, že to asi nebude tak horké, a že na pár dní vysadit léky není na škody. Alespoň si tělo odpočine, nebo ne?

„Docela milá holčička,“ prohlásila na odchodu paní Cecilie, „alespoň tu nyní nebudete tak sama.“

„A vypadá, že je poslušná a ne jako ty rozmazlené městské fifleny,“ dodala paní Božena, „to se také hned tak nevidí.“

Paní Adéla je obě tentokrát vyprovodila až před vchod. Bylo to naposledy, kdy se sešly takhle tři pohromadě. Dva dny poté paní Božena zmizela.

Paní Cecilie přišla ve čtvrtek sama.

„Představte si, že paní Božena se pořád nevrátila. Zmizela a nikdo neví kam a nikdo ji neviděl. Není to divné? Kde může být? Snad se jí nepřihodilo něco zlého? Kolikrát jsem už na ni zvonila, ale neotevřela. Okna měla zavřená, nakupovat nechodila.“

„Měly bychom to ohlásit na policii,“ mínila paní Adéla.

Jak řekly, tak učinily. Ohlásily náhlé zmizení své přítelkyně paní Boženy Králové.

„Možná, že si vyjela jen tak náhle za příbuznými, to se stává,“ mínil policejní úředník, který s nimi sepsal protokol, „přece mi nechcete namluvit, že v našem okrese řádí Jack Rozparovač!“

„Kdyby někam odjížděla, určitě by o tom některé z nás řekla,“ prohlásila důstojně paní Cecilie, „neměly jsme jedna před druhou tajemství.“

„Dobrá, dobrá,“ chlácholil ji, „třeba moc spěchala a nestihla to. Ostatně není žádný důkaz ani podezření, že se jí něco stalo. Nemůžeme jen tak pátrat po někom, když si jeho známí zamanou, to stojí spoustu peněz.“

„Stejně byste se mohli zajímat o její rodinu. Proč si třeba neověřit, co o ní ví její dcera, co se vdala někam do Brna? Takhle liknavě na nic nepřijdete. Skoro mne mrzí, když to tak vidím, že jsme vás s tím obtěžovaly!“ uzavřela hovor znechuceně paní Adéla.

Zmizení paní Boženy jim nedávalo klidně spát. A asi za tři dny se nepříjemné tušení proměnilo v nevývratnou jistotu.

„Už jste to slyšela?“ volala na paní Adélu pošťačka Karásková. „To je hrůza! Jedním slovem hrůza!“

„Co se stalo?“

„Já bych sem po setmění nešla ani za nic.“

„Tak mi řekněte, proboha, co se stalo!“ snažila se vylomit novinku paní Adéla.

„Už ji našli… tedy nenašli… Jenom zakrvácenou baretku, tu její zelenou baretku. A kabelku!“

„Jak to?“

Zděšená pošťačka nebyla sto srozumitelně vyprávět, jako by se dávila, vyrážela jednotlivě slova.

„Našli to tamhle, když nesli do krmelce krmení. Na krmelci!“

„Paní Adélu zamrazilo. Krmelec stál totiž sotva dvě stě metrů od jejich zahrady. Dál už neposlouchala.

„Deniso, proboha Denisko, kde jsi?“ Nechala zkoprnělou pošťačku stát ve dveřích i s dopisem a hnala dovnitř. „Deniso!“

Denisa, v bílých šatech s červenými puntíky stála na schodišti a vypadala živější než předtím. A zdi čnělo prázdné místo po obrazu.

„Deniso, musíš být opatrná, hraj si jenom v zahradě a ven nikam nechoď. Kdybys viděla někoho obcházet kolem domu, hned se vrat a řekni mi to. Aby se ti nic nestalo!“ Paní Adéla se rozčilením jen třásla. Nedovedla si představit tu hrůzu, kdyby se malé něco přihodilo.

„Neboj se, této, já si jen hraju.“

„Představ si, kousek odtud zabil asi někdo paní Boženu, vždyť ji znáš, viděla jsi ji tady na návštěvě!“

Denisa mlčela a dívala se upřeně do nějakého bodu v nekonečnu, pozorně a naslouchavě, jako by nějakým vnitřním uchem slyšela víc. Zvláštní, upřeně soustředěný pohled.

Paní Adéla se otřásla zimou. Ano – psa! Měla by tu mít psa. Ale jak honem sežene pořádného hlídacího psa?

Ještě téhož odpoledne kdosi zazvonil.

„Dobrý den, my jsme z kriminálky, vyšetřujeme vraždu paní Boženy Králové.“

Paní Adéla si je s neskrývavou nedůvěrou prohlédla a požádala o služební průkazy, i ty prostudovala.

„Mohly by být padělané,“ řekla zkoumavě, „jak mám věřit, že vy také nejste falešní?“

To se dalo ověřit těžko. Nabídli jí telefonní číslo, aby si je zkontrolovala telefonicky. Vrátila se k brance za dvacet minut.

„Můžete jít dál a nezlobte se. Kdybych tu byla sama, prosím, ale mám na starosti nemocnou praneteř. Opatrnosti nikdy nezbývá, že?“ Posadila je za masivní jídelní dubový stůl, kde posledně všechny tři seděly a popíjely čaj.

„Já mám děsný strach, aby se Denise něco zlého nestalo,“ pravila spontánně, „tohle přece není samo sebou. Nikdy, co já pamatuju, se tady nic nepřihodilo. A najednou… tady řádí nějaký zvrhlík!“

„Ano, nesporně nějaký násilník!“ přisvědčil kriminalista.

„Právě. Pro takovéhle individuum musí být plaché a nesmělé děvče přímo ideální objekt. Ještě aby ji někdo znásilnil!“ Byla pochopitelně příliš rozrušena. „Je taková hodná, klidná, ani by se neuměla bránit. Možná by ani nekřičela! Jestli by jí nebylo líp, aby ji zase odvezli domů? Já nebudu mít klid, dokud tu bude.“

„Snad nebude tak zle,“ snažil se uklidnit druhý kriminalista, „nikde není psáno, že jeden zločin přivolá druhý, podobný. Jedna vražda stačí, o to se postaráme. Jenže musíme najít nejdřív tělo, musíme něco vědět o oběti. A co nejvíc!“

„Vy… vy nemáte její tělo?“

„Ne, zatím jen ohlášené zmizení, její doklady a zakrvácený baret, který někdo pověsil na krmelec. Stopy krve mohou být staré tři dny a podle laboratoře je to její krev. Byla tu před třemi dny? A nevíte, co mohla v tu dobu dělat v lese a sama?“

„To víte, učitelka,“ povzdychla paní Adéla, „byla náruživá houbařka a sbírala všelijaké květy a listí a ty byliny nás pak v zimě nutila pít jako čaje… Ale tady byla naposledy před týdnem, pak už ne.“

„Vím, tohle nám potvrdila i paní Cecilie. Byly jste dlouholeté přítelkyně, s nikým jiným se nestýkala, nikam nechodila…“

„A jak se to, prosím vás, mohlo stát? A co se s ní vlastně stalo?“ vrátila se k realitě paní Adéla. Kriminalisté po sobě zahlíželi s rozpačitostí.

„Právě v tom je háček, a proto musíme najít její tělo!“

Hleděla na ně přísně, se sevřenými rty a vyčkávala.

„Třeba by nám pomohlo, kdybyste znala někoho, kdo ji chtěl ublížit.“

Zamyslela se. „Měla vdanou dceru, někde v Praze, moc o ní nikdy nemluvila, ale říkalo se, že její dcera prý byla trestána pro příživnictví a její muž, že je prý také vykutálené kvítko. Když zemřel paní Božence manžel, ani na pohřeb nepřijeli. Prý snad seděli ve vězení. To víte, někdy se děti nepovedou…“

Kriminalisté ji pobaveně poslouchali.

„Poslyšte, to jsou zvláštní informace. My jsme si samozřejmě už tohle všechno ověřovali, je pravda, že její dcera žije v Praze, ale úplně spořádaně, je také učitelka, rozvedená. A má dvě dospělé děti. S matkou v kontaktu nebyla. Tvrdí, že jí zřejmě mohli ublížit a okrást jen ti , co se s nimi nyní stýkala. Ani se moc nedivila. A má navíc průkazné alibi.“

Paní Adéla se tvářila poníženě, zmateně, naštvaně a rozhořčeně.

„Bývala protivná a zvědavá, někdy nesnesitelná. Ale přece jsme ji nezabili, ne? Nebo si myslíte, že jsme ji rozsekali a spálily v kamnech? Nebo hodily do lomu?“

„Paní Cecilie říkala, že jestli ji někdo oddělal, bylo to kvůli její sbírce porcelánu,“ a kriminalista pohlédl na čínský servis, „vy také sbíráte porcelán, že ano?“

„No dovolte…“ nebyla mocna slova nad takovou urážkou, „co si vůbec myslíte…“

Kriminalista se usmál.

„Nerozčilujte se, nikdo vás nepodezřívá. Konečně, nic se jí doma neztratilo. Ale nějaké stopy máme. Ani to nebylo těžké, v tuhle dobu speciální oddíl pročesává v okolí les a jistě tam ještě nějaké budou. Musíme se k nim připojit, takže zatím na shledanou.“

Zvedli se a odcházeli, šla s nimi celá nesvá a nevydržela se nezeptat.

„Máte nějaký konkrétní důkaz?„

„Nezlobte se, ale o tom se předem nemluví.„

„Jenže já tu mám na starosti dítě, musíte mi říct pravdu,„ naléhala,„já musím vědět co a jak!„

„Dobrá, našli jsme stopy krve na konci cesty. Co vedou podél plotu, u té haldy písku. Vypadá to, jako by tam obět něco hledala, protože seděla na bobku a opírala se i rukama. To je vše.„

„Prokristapána! To děvče odtud musí pryč! Co si kdo vezme na mně, na staré bábě, ale kdyby se něco přihodilo jí…„

Kriminalisté zmizeli a paní Adéla se rozběhla do zahrady.

„Deniso, Denisko!“ Nikdo neodpovídal.

Kde si jen ta holka může hrát? Prošla garáží, která byla odjakživa spíše jako kůlna na nářadí a vyšla do zahrady.

Kde se to stalo? Na konci prořídlé zdobené mříže, kde poslední díl plotu kdosi vyvrátil už před lety… a už nebyl nikdo, kdo by dal zase mříž do pořádku! Slíbili to, ale dovezli jen auto písku, který tam svrhli z korby na zem a víc se o to nikdo nestaral!

„Deniso, Denisko!“ Zmocňovalo se jí nepříjemné tušení a srdce jí poskakovalo až do krku. „Proboha, kde jsi?“

Najednou, téměř u vyvráceného plotu, o něco zakopla až zasykla bolestí. Na zemi, v trávě, ležela jedna vylomená tyč z ozdobného plotu s bambulkou a od ní se jako had plazil provázek, na jehož konci byla uvázaná dvacetikoruna.

Mimoděk se sehnula a zvedla konec tyče. Přejela jej prsty.

Proboha, to snad ne!?

Co jí síly ještě zbývaly, rozběhla se trním dál, do křovin na konci zahrady.

„Deniso, Denisko!“

Málem do ní vrazila. Deniska, v čistých bílých šatech se otočila po zvuku. „Co tady děláš!“

„Hraju si.“

Mezi vysokou a vzrostlou trávou na první pohled vyčníval rov čerstvě obrácené hlíny mezi trsy zeleně. Nad tím se vypínal ze dvou větví svázaný kříž, zabodnutý v zemi.

„To jsi… ty…“ paní Adéla sípala a zůstala stát jako přimrazená. Hlas nevycházel. „Děvenko, kde ses to vlastně léčila?“

Denisa narovnala kříž a poprvé se trochu šťastně usmála. „Přece na psychiatrii, tetičko!“

„A na co si tu hraješ?“

Denisa upřela na Adélu ten zvláštní, tvrdý a pronikavě podezřívavý pohled.

„Na hřbitov, copak to nevidíš?“

Sotva sto metrů odtud zaznívaly hlasy těch, kteří prohlíželi okolí zahrady kousek po kousku.

ADAM SUCHÝ

Jednou vám to spočítám

Jak to mohlo dojít tak daleko? Od chvíle, co tahle myšlenka Daniela navštívila, ho ještě ani na moment neopustila, a trvalo to už skoro hodinu. Nebojoval s ní, spíš nad ní znovu nevěřícně zakroutil hlavou, posunul si přitom brýle naučeným pohybem výš ke kořeni nosu a několikrát po sobě zkontroloval přezku svého kovbojského opasku. Z pootevřených oken pronikala do místnosti vůně z čerstvě posečených travnatých pruhů před domem a horký letní vzduch, který podvečerní šero zatím nestačilo ochladit. Z vysokých podlouhlých reprobeden umístěných v každém rohu obývacího pokoje tiše zpívala asi popáté svým mazlivým a uklidňujícím hlasem Chiara Mastroianni Baladu o měsíci červnu, při které se Daniel často oddával dennímu snění. Miloval emocemi nabité filmové scény podkreslené jemnou romantickou hudbou, což (jak sám přiznával) bylo pro muže neobvyklé, a při téhle písni si většinou představoval sám sebe na pobřeží nějaké jižní země, jak se spokojeně houpe v křesle na terase před bílým dřevěným domem, kouří doutník a listuje výtiskem své nové knihy, která se pochopitelně již za pár dnů stane psychologickým bestsellerem.

K pocitům muže ze svých představ, který s povznášející lehkostí dosáhl všeho, o co v životě usiloval, měl však zrovna teď na míle daleko. Šero jeho pokoje začaly právě v pravidelných intervalech protínat pruhy modrého světla doplněné o nezaměnitelně ječivý zvuk sirén, a pokud v této chvíli ještě vůbec dokázal snít, potom všechny zbytky jeho snových představ zběsile zahalovaly černočerné mraky jako ve zrychleném filmovém záběru. Vedle v kuchyni na podlaze leželo bezvládné tělo jeho ženy a rytmický dusot podrážek těžkých bot dole na chodníku mu dával neochvějnou jistotu, že rozuzlení příběhu se neodvratně blíží. Pevně se rozkročil uprostřed pokoje, rozechvěle se nadechl, jako by se chtěl potopit a už nevyplavat, a přivřel oči. Jak to mohlo krucinál dojít tak daleko?!

„Můžeme takhle skončit?“ zeptal se Daniel obvyklou frází na konci předposledního sezení dalšího nekonečného pracovního dne a svedl vyčerpávající a neviditelný zápas se svou profesionalitou, která mu doporučovala, aby se přitom paní Věře nedíval hladově do výstřihu, i když k tomu právě teď byla ideální příležitost. Bylo to jen o několik hodin dříve, než se přes jeho život přehnala zdánlivě nenápadná přílivová vlna drobných, a přesto osudových událostí.

„Jistě,“ špitla jako obvykle a zvedla k němu konečně své velké hnědé oči.

„Dobrá, děkuju vám za návštěvu a ještě se domluvíme na příští týden,“ pravil optimisticky, ale zároveň si dával záležet na tom, aby loučení neznělo až příliš nadšeně. Popravdě řečeno bylo totiž nejlepším momentem celého setkání, protože terapie paní Věry se nikam neposouvala. Kolikrát tady už proboha byla? Třicetkrát? Čtyřicetkrát? Daniel byl skálopevně přesvědčený o tom, že téhle nudné dámě nemůžou sezení s ním nic přinášet, ale přesto se dostavovala týden co týden se železnou pravidelností o pět minut dříve do jeho čekárny a v béžové pohodlné sedačce oddaně čekala jako zlověstný příslib bezbřehé prázdnoty, což bylo také to jediné, co do terapie přinášela. Tedy vlastně kromě obrovských ňader, která Danielovu pozornost upoutávala více než spolehlivě.

Pohled mu sklouznul na hodiny zavěšené nad křeslem pro pacienty a zkoušel si vzpomenout, kdo má být tečkou za jeho dnešními nepříliš veselými terapeutickými seancemi. Nebo se nechá překvapit a při otevření dveří bude znovu předstírat s blahosklonným úsměvem, že před sebou vidí nejen dobře známou a očekávanou tvář, ale i celý životní příběh, který k ní patří?

Dříve než Daniel stačil rozluštit svůj malý soukromý rébus, vytrhl ho z rozjímání poslední pacient toho dne halasným a nezvykle brzkým příchodem. Do ordinace vtrhnul bez klepání, na čele se mu třpytily kapky potu a vypadal velmi rozrušeně.

„Doktore, tohle si musíte poslechnout,“ vyrážel ze sebe místo pozdravu mezi pokusy o pravidelné dýchání. Ano, jistě, Karel Plachý, policejní důstojník, který ho navštěvoval několik měsíců kvůli nízkému sebevědomí a problémům s partnerkou. Jeho příjmení i prožívání ale ostře kontrastovalo s jeho postavou, která spíš připomínala nahrbeného boxera chystajícího se nelítostně dorazit svého už tak dost zmláceného soupeře. Neexistující krk by z něj téměř dělal hlavonožce, nebýt trupu, který se impozantně klenul do prostoru a vytvářel dojem, že jeho majitel kolem sebe potřebuje víc místa k žití než většina lidských obyvatel této planety.

„Dobrý den, samozřejmě mě zajímá, s čím přicházíte, ale zároveň bych vám rád nabídnul prostor pro to, abyste se mohl vydýchat a v klidu se usadit,“ pokusil se Daniel zpomalit rozjetý vlak slov a pocitů Karla Plachého. Zabralo to jen částečně, ale pacient se alespoň posadil a lačně se napil z nabídnuté skleničky s minerálkou. Během několika minut se ovšem ukázalo, že za dramatickým entrée se skrývá snůška banalit a opakovaných nářků na naschvály ze strany kolegů, kteří neprojevovali žádný respekt k fyzickému vzrůstu Karla Plachého, přičemž ještě menší respekt k němu projevovala jeho vlastní žena, což ho dohánělo k naprostému šílenství. To však neuměl dát najevo, takže zrovna teď působil jako raněný a nemotorný buvol, který může stejně dobře vzbuzovat lítost, jakož i zlomyslný smích dobře známý divákům pořadů typu Natoč to.

Daniel právě přemýšlel, jak tento svůj pocit stravitelně zaobalit do zpětné vazby a seznámit s ním svůj protějšek, když jeho pozornost upoutal poměrně velký škrábanec na policistově levé tváři, kterého si až doposud z nějakého důvodu nevšiml. Byl si však naprosto jistý, že při minulé návštěvě tam škrábanec nebyl. Pracovní úraz? Nebo pro Daniela těžko pochopitelné hrátky chovatelů koček se svými mazlíčky? Ještě nějakou dobu přemýšlel nad tím, co mohlo Golema poškodit, ale únava dnešního dne nakonec zvítězila a Daniel přepnul na autopilota, který spolehlivě v pravidelných intervalech pokyvoval jeho hlavou, zaujatě mručel a po vzoru Rogersovských terapeutů občas vyluzoval významné a táhlé „Hmmm“.

„… a tak jsem jí jednu fláknul,“ pravil zrovna Karel Plachý s evidentní úlevou a poplašné červené světlo v kokpitu Danielova pracovního letounu se rozsvítilo naplno. Komu proboha jednu fláknul?! A jak to souvisí s Plachého novou image Jofrey de Peyraca? Určitě nějak ano, a dlouhá léta trénovaný zpětný chod myšlenek a dialogů mu jeho podezření záhy potvrdil. Policista proti němu mu právě sdělil, že zmlátil svou zákonnou manželku a že z toho má vesměs dobrý pocit.

Daniel začal horečně přemýšlet, jak dát pacientovi najevo, že s jeho postupem rozhodně nesouhlasí, ale zároveň ho za něj neodsuzuje a nekritizuje, což bylo nakonec to, co zvedlo hráze dlouho zadržovaného vzteku a udělalo z nesmělého hromotluka skutečného násilníka. Jeho žena byla totiž evidentně mistrem nejapných poznámek, sekýrování a kritizování, které jako žihadla běsnícího roje včel zasazovaly zranitelnému sebevědomí policejního důstojníka jedno jedovaté bodnutí za druhým. Trvalo to tak dlouho, až mu došla trpělivost a náhle projevená bolest na křídlech vzteku našla svůj cíl. Nutno dodat, že cíl musel vyhledat lékařské ošetření a nebyl na tom zdravotně zrovna nejlépe.

„To mi nepřipadá jako úplně konstruktivní řešení,“ pronesl Daniel po chvíli mlčení a pozoroval měnící se výraz tváře naproti němu. „Já vím… Já se za to taky stydím,“ hlesl sotva slyšitelně Golem a velkýma rukama si nemotorně promnul červené a unavené oči. Daniela v té chvíli napadlo, že ani on už nemá dnes dost sil dovést sezení do nějakého jasného a prospěšného konce, a tak upnul všechnu svou pozornost na supervizi, která ho odpoledne ještě čekala. Nemohl se přitom zbavit dojmu, že pokud někdy potřeboval supervizní sezení opravdu nutně, bylo to právě teď. Naposledy se setkal se svou supervizorkou asi před půl rokem, a to je pro unaveného terapeuta středního věku, kterého začala beznadějně stravovat každodennost, docela dlouhá doba. Navíc Evelína byla zkušená a milá dáma, která mu i přes všechny zkušenosti s přenosovými vztahy stále natolik připomínala maminku, že se při představě následujících několika hodin vnitřně zatetelil jako malý chlapec. Problémy Karla Plachého se začaly rozpouštět ve světle nadcházejících událostí jako máslo na slunci.

*

„A jak se vám daří jinak? Pardon, mohu vám dolít ještě trochu vody? Je děsné vedro,“ zeptala se Evelína poté, co probrali několik naléhavých či komplikovaných případů, z nichž Karel Plachý zaujímal jednu z prvních příček hitparády pacientů, s nimiž měl Daniel problém zůstávat v nějakém opravdovějším kontaktu. „Jak se mi daří jinak?“ zopakoval automaticky polohlasně a rukou si pomalu prohrábl své řídké kaštanové vlasy, než mu došlo, že možná právě v tom „jinak“ bude zakopaný pes.

„Popravdě řečeno, já vlastně ani nevím, teď jste mě zaskočila,“ odpověděl váhavě a díval se při tom do těch laskavých, ale přitom nesmírně bystrých očí paní Evelíny, aby si znovu uvědomil, jak šaramantní dáma a zkušená terapeutka proti němu sedí. „Vlastně jsem unavený, všechno mi začíná připadat čím dál tím stejnější a o něco víc vyčerpávající. Do práce, z práce. Neustálé tahanice s pojišťovnama, aby mi zaplatily za výkony, to nakonec znáte sama. V pondělí do servisu s autem, ve středu pro auto, ve čtvrtek znovu do servisu s autem, protože to blbě spravili… Když jsem jel za váma, po cestě dvě objížďky, bankomat pochopitelně nefungoval, takže jsem vám málem neměl čím zaplatit. Odpočinek? Ano, znám, šel jsem si zaplavat, ale plavčice s jemným mušketýrským knírkem mě vyhodila z bazénu, protože jsem prý neměl vhodný typ plavek. Uf.“

Při posledním slově vypustil Daniel z plic velké a úlevné množství vzduchu a napadlo ho, jak dlouho už potřebuje někomu říct o svých drobných bolístkách, o těch nenápadných kamíncích v mozaice, které samy o sobě můžou maximálně tlačit v botě, ale složeny v jeden celek člověku dříve či později zlámou vaz.

„Ano,“ přitakala Evelína a upravila si lem své až příliš barevné sukně. „Slyším, že je toho hodně. A teď mi to Danieli zkuste říct vážně, bez té nadsázky a vtipných komentářů.“

Věděl, že ta věta přijde, ale stejně na ni nebyl tak úplně připravený. Oči se mu zalily slzami a znovu zhluboka vydechl. „Ach jo, copak to nikdy neskončí? No je toho prostě hodně, žádný světlý bod, běžné lidské problémy, musíme se v tom tak babrat? Jsou lidé, kteří to neřeší, prostě žijí, nepřemýšlí za roh, já toho jen mám aktuálně jaksi plné zuby, to je všechno.“

Připadalo mu, že do tváře jeho supervizorky se vkradla přísnost kořeněná starostlivostí. „Jistě, jsou takoví lidé. Ale pokud vím, vy jste si vybral jinou cestu.“ Tečka na konci té věty udeřila do ticha jako palice do tympánu a Daniel se náhle pousmál.

„Co se teď děje? Zdálo se mi, že jste se usmál.“

„Ano, usmál… Jen mi tak blesklo hlavou… Vzpomněl jsem si na takový dětský pocit. Táta si kdysi přivezl z Afriky starý kolt, však víte, bavili jsme se několikrát o tom, že pracoval na Sahaře.“ Evelína přikývla.

„Měl jsem takové období, kdy mě přepadala zloba a vztek, takový ten pocit, že všichni jsou idioti a celý svět stojí za starou bačkoru, znáte to, ne? Ne? No dobrá, já ano, tak v těch chvílích jsem si tajně z tátova odemčeného trezoru na skříni vzal ten kolt, opásal se takovým jakoby kovbojským opaskem, pustil si k tomu nějakou dojemnou a silnou melodii a představoval si, jak si to vyřídím s celým světem. Víte, takový ten pocit ´Jednou vám to spočítám´, ta vidina satisfakce, to upozornění na křivdu, to vykřičení do světa, že jste mě všichni podceňovali a ubližovali mi, kreténi, a teď přišel čas splatit dluh!“ Konec věty pronesl hlasem rozhněvaného Clinta Eastwooda kráčejícího nepřirozeně pomalu saloonem, a sám se té stylizace zalekl natolik, že se na několik dlouhých vteřin odmlčel.

„Víte, uvědomuju si, jak velké téma spolu otevíráme, a jsem ráda, že i po těch letech máme co objevovat, ale zároveň si uvědomuju, že už nemáme dost času. Za sebe vám chci jen říct, že je mi opravdu líto toho malého kluka, který musel tímhle způsobem čelit tomu velkému a nebezpečnému světu kolem, a dařilo se mu to jen v představách, s pistolí v ruce. A zajímá mě, co a komu chcete vlastně spočítat.“

Daniel přikývl a zvedl oči, aby čelil další a poslední otázce tohoto setkání. I o této větě věděl, že přijde, ale na ni byl připravený více než dostatečně.

„Můžeme takhle skončit?“

„Jistě,“ souhlasil a posunul si brýle výš ke kořeni svého zpoceného nosu.

*

Po cestě domů si připadal rozmrzele a náladu mu nespravila ani Chiara Mastroianni a Benjamin Biolay, které si pouštěl tak hlasitě, až ho z toho rozbolela hlava. Klimatizace v jeho Fordu mu i po opravě zlomyslně pouštěla ledový vzduch výhradně na bosé nohy v sandálech, zatímco košile se mu potem lepila na záda. „To je zase den,“ povzdychl si nahlas a na poslední chvíli dupnul na brzdu, aby nesrazil cyklistu s nepříčetným výrazem ve tváři, který se evidentně rozhodl utkat se v nesmyslném závodu o přežití s celou kolonou spěchajících a netrpělivě popojíždějících aut. Srdce mu tlouklo až v krku.

Za další zatáčkou narazil na objížďku, a když míjel uzavřenou ulici, stačil si všimnout, že kromě dvou dětí s kyblíčkem a lopatičkou na ní nikdo jiný nepracuje. Jeho trpělivost a tolerance se ocitly na bodu mrazu, tedy tam, kde už nějakou dobu byly jeho nohy spočívající na pedálech automobilu. „Život není takový, jak si představujeme. Otázka je, jak s tím naložíme,“ vybavila se mu jedna z  vět paní Evelíny a nevědomky přitom zašlápl plyn hluboko do podlahy. „To kdybych věděl,“ odpověděl poslušně své fiktivní společnici a připadal si přitom jako malý kluk, kterému táta půjčil auto a on se chce předvést, udělat něco šokujícího, třeba vjet na chodník jako v akčním filmu a troubit a křičet z okýnka, aby všichni uhnuli, protože on má důležité poslání, které může spasit lidstvo.

Vzpomínka na tátu v něm vyvolala touhu po změně, chuť sbalit si pár nezbytných věcí a odjet daleko, třeba do Afriky, kterou mu dlouhá léta připomínaly zaprášené sošky na polici v obýváku jejich starého rodinného domu, lovecký klobouk a nůž pověšené na stěně a špatně ukrytý kolt, ten, se kterým si tak rád hrával na splácení účtů celému světu. Kde to ten otec vlastně byl? V Zanzibaru? Nebo někde úplně jinde? Neříkal, že jezdil do Tripolis? To je ale přece v Libyi…

S policejní hlídkou, které se vůbec nezamlouvalo, že překročil povolenou rychlost a ještě u toho nebyl připoutaný pásem, Daniel ani nesmlouval. Dokonce se ani nerozčiloval, připadal si odevzdaný a rezignovaný, jako stroj, který dostal příkaz zaplatit pokutu a pokračovat v jízdě, tentokrát ovšem již předepsaným způsobem. Přesto však po chvíli pocítil něco, co se mu navzdory vzdělání a profesi nedařilo přesně zařadit do některé z oficiálních diagnostických kategorií. Nejvíc by tomu pocitu asi odpovídalo slovo Saudage, které jeho otec především na sklonku svého života používal velmi často. Osvojil si ho při jednom náhodném setkání s jakýmsi brazilským dělníkem, a ten mu po třetí sklence rumu v hospodě neurčité kategorie vysvětloval, že to znamená něco jako stesk po šťastných vzpomínkách.

*

„Miláčku….?“ Než si Daniel mohl úplně uvědomit, že zase nechala za oslovením tu zlověstnou pauzu, jako by se chtěla ujistit, že adresát je naživu a skutečně ji vnímá, hlas z koupelny pokračoval:

„Pojedeme k našim zítra odpoledne, nebo až v sobotu ráno?“

Kdyby se mu jeho řídké vlasy mohly ježit na hlavě, určitě by to teď dělaly. Opět dostal na výběr ze dvou možností, z nichž netouží ani po jedné. Dostal na výběr snad jedině proto, aby bylo nad slunce jasné, že ve skutečnosti na výběr vůbec nemá. Víkend stráví s  rodiči, tedy přesněji s jejími rodiči, ať se mu to líbí, nebo ne. Znovu ucítil ten prudký nával vzteku a lítosti, tu podivnou syntézu pocitů, která ho v poslední době obklopovala stále silněji, a které přestával ke svému vlastnímu zděšení rozumět. Srdce mu bušilo rychleji než obvykle a nedokázal se navzdory veškeré snaze uklidnit. Měl chuť jí sprostě nadávat, urážet ji a vyčítat všechno za dlouhé roky zpátky, ale když si představil, že by to udělal, přepadla ho nezměrná lítost. Obraz jeho smutné, zraněné a zděšené ženy mu téměř vháněl slzy do očí.

„Broučánku…?“

A znovu. Vztek doprovázený zmatkem nad tím kolotočem emocí srazili lítost nemilosrdně k zemi a Danielovy ruce se samy sevřely v pěst. Představoval si někdy, že by ji udeřil?

„Ano?“ pravil opatrně a s vypětím všech sil se snažil o neutrální tón hlasu.

Vyšla z koupelny a tvářila se překvapeně: „Já na tebe mluvím, lásko…“

Díval se na ni, dlouze a beze slov. Jeho manželka měla na hlavě natáčky, což mu připadalo obzvlášť stupidní, ale pod noční košilkou jí prosvítala stále ještě pevná a špičatá ňadra. Pohled mu sjel níž a i přes látku dokázal rozeznat tmavší proužek pečlivě upraveného ochlupení nad jejím rozkrokem. Vždycky se mu líbilo, jak o sebe dbá, a přitom to nijak okázale nepřehání, a při té myšlence si uvědomil, že si dokáže velmi jasně vybavit každý detail a záhyb jejího roztaženého klína. Byla mu věrná? Mohla mu být vlastně vůbec po celou tu dobu věrná? Bylo by to proti přírodě, ale bylo by to hezké. Ačkoli na druhou stranu, kdyby ho podvedla, ulehčila by tak alespoň jeho vlastnímu svědomí, protože on sám manželský slib věrnosti dodržet nedokázal. No nic, svědomí je židovský výmysl, uklidnil se výrokem jednoho ze svých kolegů, jehož názory se ovšem obvykle příliš neslučovaly s lidskými právy a svobodami.

„Ano?“ opáčil znovu tiše.

„Já na tebe mluvím! Haló!“ Ještě stále se tvářila, že je celou situaci ochotna vnímat jako nepříliš povedený vtip, ale do jejího hlasu se už neoddiskutovatelně vplížil nádech zloby, který nenápadně sílil.

„Já na tebe taky,“ odpověděl úmyslně stroze, aniž by tím původně myslel cokoli dvojsmyslného. Když mu ovšem došlo to kouzlo nechtěného, začal si nad svou větou libovat. Já na tebe taky, opakoval si v duchu a nutilo ho to pousmát se. Pokusil se ještě do úsměvu propašovat trochu láskyplnosti, ale moc se mu to nepodařilo. Byl z toho škleb.

„Co se šklebíš?“ vytáhla ze svého repertoáru pokud možno bezstarostný tón hlasu, ale bezpochyby to byl poslední vstřícný krok z její strany. Ta bezstarostnost jí totiž evidentně stála hodně úsilí.

„Tak co se děje? Přeskočilo ti? Jsi normální?!“ Přehrada zadržovaných emocí povolila náhle a nečekaně, ale bohužel se tak stalo zároveň na obou stranách spojené nádrže jejich manželství. Někde z útrob jeho zmateného podvědomí zaznívala jakoby nesená ozvěnou věta, kterou dnes už jednou slyšel: „A tak jsem jí jednu fláknul.“

Daniel by byl schopen odpřísáhnout, že si na ten moment nevzpomíná. Možná by mu i soudní znalec přiznal nepříčetnost, kdo ví. Snad na sebe křičeli, házeli po sobě nádobím, jistě to bylo slyšet až na ulici, kde se ostatně trestuhodně roztříštil i jídelní servis po babičce. V jednom zlomku vteřiny uprostřed toho pekla, kdy se mu obavy o profesní pověst, láska, vztek i nenávist propletly do jednoho nepřehledného klubka, byla však jeho ruka rychlejší než myšlenky, rychlejší a silnější než všechno, co ho činilo lidskou bytostí. Krev mu pulzovala ve spáncích a klouby prstů sevřených v pěst ho překvapivě bolely, jako by nepočítal s tím, že i jeho tělo prožívá a cítí. V té samé chvíli, kdy jeho žena padala bezvládně k zemi, se v jeho životě všechno změnilo. Nenáviděl sebe za tu slabost, ale stejně tak nenáviděl svou ženu za to, že mu k ní dala záminku, že mu nezabránila v tom, aby se stal násilníkem. Čas s ním hrál nějakou zvrhlou hru, jako by chtěl zachovat v prostoru otisk toho okamžiku. Daniel slyšel každý úder vteřinovky na jejich nevkusných kuchyňských hodinách a pád těla v noční košilce na plovoucí podlahu jídelny mu připadal nekonečný a několikrát opakovaný. Teprve s praštěním hlavy o zem se za šťastnými vzpomínkami definitivně uzavřela hladina jejich společného osudu.

*

Jak to mohlo dojít tak daleko? Připadalo mu to absurdní. Téměř každý den poslouchal ve svém terapeutickém křesílku příběhy, které mu mnohdy zněly natolik neuvěřitelně, že by je většina scénáristů odmítla jako přitažené za vlasy, a přesto se staly a byly běžnou součástí životů lidí, se kterými se stýkal. A teď byl on sám hlavním hrdinou jednoho z nich, a neodvratně se blížící rozuzlení rozhodně nemělo příslib happyendu.

Balada o měsíci červnu se znovu rozjela, ale Danielovi se do melodie začala míchat i slova jeho jmenovce a zpěváka Landy, doplněná představou závěrečné scény z jeho oblíbeného filmu U konce s dechem. Teď parta fízlů jak z hororu po schodech běží nahoru za mnou, pobrukoval si mírně extaticky a pro jistotu ještě jednou nesmyslně zkontroloval pevnost svého opasku. Pravou rukou pevně sevřel pažbu staré, ale dosud funkční zbraně a ujistil se, že z téhle situace se opravdu nemůže probudit tak, jak se mu to obvykle dařilo uprostřed noci, když byl přepaden svými příležitostnými nočními můrami.

Při dalším hlubokém a rozechvělém nádechu naplno ucítil vůni letního večera a čerstvě posečené trávy. Absurdní kolotoč v jeho hlavě se roztáčel stále rychleji a rychleji. Slyšel Evelínin hlas, jak se ho ptá, co a komu chce vlastně spočítat. Modré světlo se míhalo a blikotalo na stropě jako strašidelný stroboskop na opuštěné diskotéce s jedním zoufale strnulým tanečníkem a sirény musely ječet někde uprostřed jeho hlavy, protože jinak si nedovedl vysvětlit, proč má pocit, že se mu lebeční kosti rozskočí od sebe jako slupka starého kokosového ořechu po úderu kladivem.

Daniel nevěděl, že v té samé chvíli se vedle v kuchyni probouzí z bezvědomí jeho žena, která je sice otřesená a zmlácená, ale rozhodně není mrtvá, jak si myslel od okamžiku, kdy její tělo dopadlo na zem a zůstalo na ní bez hnutí ležet, zatímco on sám se ocitnul v šoku. Nevěděl, že po schodech právě vybíhá dvojice policistů s rukama na pažbách svých služebních pistolí, z nichž ten pomalejší je jeho pacient Karel Plachý, který vzal večerní výjezd na sebe, aby se mohl svému terapeutovi zavděčit a pomoci mu urovnat nepříjemnou situaci bez větších tahanic a komplikací. A už vůbec nemohl tušit, že muž obývající protější dům, který policii zavolal, tak učinil jen proto, aby Danielovi znepříjemnil život, protože se už rok neúspěšně snažil svést jeho ženu, a s každým dalším neplatným pokusem v něm narůstala nenávist k tomu namyšlenému psychologovi, který byl jejím zákonným manželem.

Jediná jeho jistota se tak týkala myšlenky, že silnější filmový závěr si ve své bohaté fantazii ještě nepředstavoval. Ze sladkého hrdla Chiary vyklouzl další srdceryvný tón, dveře konečně povolily pod náporem policejních těl a Daniel tasil.

V Olomouci, říjen 2008

HANKA HOSNEDLOVÁ

Brdskej křest

Slunce pálilo jako sovětský úderník a mokrá mapa potu na mé zelené košili se rozrůstala každým krokem. Vlastně už nebylo ani kam se rozrůstat, byla jsem mokrá, jako kdybych právě vylezla z rybníka. Mokré provázky vlasů mi visely přes čelo a pravidelně odkapávaly matné kapičky potu. Krosna přilepená na propocená záda spolehlivě nacucávala molitanové lamely a polstrované popruhy. A nohy každým krokem do kopce těžkly, jako kdybych mi na nich přibývala závaží.

Tak tohle vám tedy, hošánkové, nedaruju! Proč jste na mě nemohli počkat dole u vlaku? A to si ještě objednáte nějakejch devět, deset kilo knížek a časopisů. K běžný víkendový výstroji. Já vám dám, že je to malá vycházka na zatažení! A to mám za sebou stopa až z Českejch Budějovic a vy si pěkně jedete vlakem jenom s frajerskou usárničkou… Že já, blbec, jsem se dávala dohromady s Pražákama a Plzeňákama. Teď jsem mohla ležet někde na Židárně pod stromama nebo u Švarcavy a koupat si nohy ve vodě. Jasně, chtěla jsem jet na Brdy, ale představovala jsem si ten brdskej křest úplně jinak. Prej kousek do kopečka a tam už budeme čekat. Že jsem jim, já trouba, zase nalítla. Jako bych je neznala…

Plešivec, který jsem zdolávala stále pomaleji, mě přitahoval už tím, co jsem si o něm přečetla v bedekru. Učební osnovy hodin dějepisu na gymnáziu mě v tomhle směru rozhodně neuspokojovaly – tím spíš, že jsem právě měla své „archeologické období“. A na Plešivci údajně mělo být téměř tři tisíce let staré pravěké hradiště nějaké knovízské kultury – o té jsem tedy nevěděla zbla. O to víc mě to lákalo.

Jo, Funebrák básnil o tom, že tam bejvaly stavěný, dost vysoký valy, až několik metrů, se zapuštěnejma palisádama. A tam, kde to šlo, využili skal jako přirozený hradby. Tři kiláky valů… Ale co mě nejvíc nadzvedlo, prej se tady ještě občas najdou nějaký archeologický nálezy z doby bronzový. Hodně jich už zničili místní kováři – no jo, dobrej matroš zadáčo, proč ne. Ale já, kdybych něco našla, tak s tím hned matím do muzea za Morisem. Ten by asi koukal… A možná by mi přestal říkat pulče. Jo, musím něco najít, když už tady potím krev.

To byl taky nápad vzít si plátěnky, už mám okopané do krve nejen palce. Jak říká Rousňák – moje volba. Jistě, zvolila jsem si špatné obutí, možná i špatnou trasu, ale hlavně – špatné kamarády. Když já byla ze všech těch názvů, co na mne kluci vychrlili, úplně zmatená. Stará Vrata, Mokrá Vrata, Smaragdové jezírko, Křížová studánka, Voznice, Stříbrná Lhota, V masných krámech – to je vlastně u nás v Budějovicích nejznámější a nejstarší hospoda, tedy pardon, restaurace. Znělo to tak nějak exoticky a přitažlivě jako třeba Amazonka, Grand kaňon, Bangkok…

To je vostuda, že jsi ještě nebyla na Brdech – shodli se kluci předminulej tejden, když jsme se sešli u ohně Na Říčkách. Taková stará trampka! – No, je mi teprve sedmnáct, ale čundruju už dva roky – tak asi mají pravdu. Proč to nezkusit, zvlášť, když na mě budou kluci někde čekat. Nakonec Brdy patří k trampskejm legendám jako třeba Sázava, Šumava… A tak jsem jim vlezla do oprátky.

Vlastně jsem se na ten vandr těšila. Hned v pondělí večer jsem si vzala mapu, která sice není zrovna mojí silnou stránkou, a místopisný slovník. Tam jsem se mimo jiné dočetla, že brdo je staročesky docela obyčejný kopec. A Plešivec má jen nějakých 650 metrů – to je pohodička. Bohužel nebyla, protože jsem se nechala Žížalou přemluvit a táhla jsem jim knížky a časopisy, o kterých jsme si posledně povídali. No, zase moje chyba – nemám být měkká.

Konečně! Jsem nahoře. No, rozhled je tu fakt pěknej, to stojí zato. Paráda. Ale kluci nikde. Počkám na ně, sednu si támhle na tu skálu a budu čučet do kraje – to mě uklidní, když mi srdce lítá jako pouťová opice na gumičce, a taky trochu oschnu. Když jsem sundala krosnu ze zad, měla jsem pocit, že lítám. Raději jsem si vůbec nepředstavovala, že ji budu muset zase nandat. Anebo možná taky že ne, až přijdou kluci, pěkně si ten náklad rozdělej a Chroust by mi mohl nýst i moji krosnu – pro něho je to peříčko.

Sedím tady už skoro hodinu a kluci pořád nikde. Medituji nad tím, když se tohle zvláštní pohoří, druhé nejrozsáhlejší vnitrozemské u nás, jmenuje Brdy, jak se tedy říká zdejším usedlíkům? Brďák, Brďan, nebo: ty Brďo? A kdybych vzala v úvahu název Hřebeny, tak by to byli Hřebenáři, Hřebenáči, Hřebenové nebo jak? Už mě to nebaví, porozhlédnu se po okolí. A hele, nějaká cedule, dost orvaná… že by vzkaz?

Sraz u jezírka, je moc vedro. A dole nějaký nečitelný doktoráky. Jasně Funebrák, Rousňák, Chroust a Žížala. A jaký jezírko vlastně myslí? Možná to Smaragdový. Kdyby tu byl aspoň někdo, koho bych se zeptala… No, zkusím to… přece tu nezůstanu sama a navíc s tunou knížek. Určitě by se mi kluci vysmáli.

Možná zapracovalo přísloví, že i slepé kuře občas najde zrní. Já to jezírko opravdu našla! Jenomže kluci tam nebyli! Zase jsem byla sama a navíc jsem si nepamatovala, kudy jsem přišla. Antiorientační smysl byl prostě vzácný dar už od kolébky. Takže hledat cestu zpátky bude problém, když se kluci neobjeví. Abych unikla černým myšlenkám, začala jsem shánět nějaké dříví na oheň. Přece tu nebudu sedět potmě, slunce už pomalu zapadne…

To vám tedy, falešníci jedni, pěkně spočítám… Takhle mě vypect! Co jsem vám asi tak udělala? No bóže, že jsem vám místo piva dala do feldflašky ocet – to byla jen legrace. A vlastně ani nemůžu za to, že jsem Rousňákovi omylem ustřihla místo dvou nohavic, dvakrát jednu – no tak měl šortky místo tříčtvrťáků, no. Jo a ty tekutý řetězy místo deodorantu, to přece bylo docela vtipný, ne? A ten dopis, co zval Žížalu na rande v sobotu odpoledne, jsem taky fakt nepsala já – psala ho Jelka, pravda je jen to, že jsem jí ho diktovala… No kluci, ale to je všechno jen sranda, ale tohle už fakticky přestává bejt legrace…

Za zády mi zapraskala větvička a já se s obživlou nadějí v duši otočila do tmy. Rýsovala se tam jakási ramenatá postava. Konečně! A je po starostech. „Víte, slečno, že se tady nesmí rozdělávat oheň?“ – No srandičky, srandičky, na to vás užije… Ale hlavně, že už jste tady! Stín postoupil blíž k plamenům a já hrůzou ztrnula. Pořízek v zeleném s kloboukem na hlavě vypadal dost zakaboněně. Na pokutu nemám, občanku s sebou nenosím, sakra, co mi může udělat? Ale krosnu mi ponese on, jestli mě chce někam vláčet. Mlčím a čekám, co bude dál. Chlápek nerozhodně přešlapuje a pak přisedne na zem vedle mne.

„Nejste z Budějovic?“ – Jako když do mě uhodí hrom. Jak to může vědět, nikdy jsem toho maníka neviděla. „Jsem,„ kývnu – nakonec už je to jedno. „A neměla jste se sejít s kamarádama nahoře?“ – tak tohle už musí bejt zase nějaká habaďůra od kluků. Že mě to hned nenapadlo. Dělám, jako že je mi všechno úplně fuk, aby si chlápek nemyslel, že jsem z toho vedle. Když je s nima spolčenej, tak by jim to spolehlivě vyžvanil. Anebo to může bejt úplně jinak – třeba je to tajnej a čeká, že mu teď kluky prásknu. To určitě! Rezolutně zakroutím hlavou.

„No, to je škoda. Protože jednu takovou holku teď hledá nějakých deset lidí všude možně. Aby nezapadla třeba do bažin. A když ji nenajdou do rána, jdou to hlásit na policii,“ chlapík si uhlazoval látku kalhot na koleně a dělal, že se na mne vůbec nekouká. Já taky dělala, že se na něj nekoukám, ale uvnitř jsem měla tedy pěkný zmatek. Co když je to bouda a já se chytím. Ale co když mě kluci opravdu hledají a mám šanci se s nimi setkat ještě teď večer. Co mám dělat? Co…

„Heleďte, slečno, chápu, že mi nevěříte, ale třeba vás přesvědčí, že je znám podle jména – tedy podle přezdívek.“ – Jo, to víš, že jo. A pak si je předvoláte a řeknete, že jsem je práskla já. Tak to tedy ne! Neřeknu ani slovíčko, budu jako hrob. Já kluky nezradím, i když mě takhle vyšplouchli. Tohle je ale něco úplně jinýho – my versus vy.

„No, jak myslíte,“ chlápek se s heknutím zvedl a zatáhl zip bundy. Otočil se zády k ohni, ale neušel ani tři kroky, když se ze tmy ozvalo dupání a pískání. „Vidíte, tady je máte!“ napřáhl muž ruku směrem, odkud se začali vynořovat ti moji proklínaní čtyři mušketýři. „Hotová Mata Hari, neprozradila mi ani číslo bot, už jsem chtěl přejít k mučení…“ chechtal se pobaveně chlapík, ale bylo vidět, že i jemu se tímhle rozuzlením ulehčilo.

„Tys nám tedy dala,“ halasil Žížala. „Co tě to napadlo vydat se sama někam, kde to vůbec neznáš. My tam čekáme jako pitomci, až si Rousňák všímnul tý tvý cedule. Naštěstí. Hledají tě i kluci z Oswega a z Michigenu.“ – „Cedule? Tu jste přeci psali vy, ne? Když jsem si ji přečetla, tak jsem vás šla hledat.“ – „Ale my ji nepsali, dyť jsme přišli až po tobě…“ – „ Ale ta už je tam nějakej čásek,“ vmísil se do hovoru chlápek. „Nikdy mě nenapadlo, že by mohla udělat takovouhle paseku. Musím to jít říct těm druhým, že jste tu svojí zatoulanku ve zdraví našli. Tak ahoj a až pudete dolů, tak se stavte – i tady s tou vaší Fučíkovou.“

Chvilku jsme na sebe koukali, jako kdyby nám došla řeč, ale pak jsme začali brebentit jeden přes druhého. Z úlevy, z radosti… „Kluci, vy jste se o mne báli?“ nesměle jsem sondovala půdu. „Nooo,“ zrozpačitěli. „Dyť by to byl průser, kdyby tady po letech našli vysušenou kostru s domovenkou Zlatý kotvy. A to nechci domyslet, jak by bylo škoda všech těch knížek, co jsi přitáhla,“ to už byli zase ve své kůži a mě bylo s nima stejně fajn jako jindy. A navíc jsem měla za sebou opravdovej brdskej křest!

MILAN CHAROUST

Chvála bláznovství

To bylo v čase, kdy jsem začal chodit za školu, pít pivo a objevil Rimbauda. Artura, božského rošťáka se zlatými vlasy, mi naservíroval v hospodě Na růžku pan Běhounek. Podivná existence byl pan Běhounek. V parném létě i za největších mrazů chodíval v černém dlouhém kabátě až na paty, upnutém ke krku a nohy mu zdobily rybářské holínky. Ctihodní občané našeho zatuchlého městečka si na něho už dávno zvykli, patřil k místním raritám, stejně jako žalostný zbytek pobouraného ghetta, zvaný židárna.

To bylo v čase, kdy jsem celým srdcem propadl první lásce. Irma byla učednice v krámě „Koloniál se smíšeným zbožím“ a příroda, či bůh na ní nešetřili, štědře ji obdarovali na patřičných místech. Každý večer jsem na ni čekával, lačně a netrpělivě, až ji vedoucí koloniálu, stará Holubka, konečně propustí. Přihnala se vždycky jako vítr, popadla mě za ruku a táhla do židárny. V jedné rozbořené barabizně bylo naše hnízdečko lásky, z úlomků chatrného zdiva, polámaných cihel, uprášené suti, trámů a prken prožraných červotoči. Tenkrát jsme byli vzdáleni strachu a nedělali si starosti, že se to na nás může s rachotem zřítit a pohřbít zaživa. Divoce a začátečnicky jsme se líbali a moje ruce byly pilně zaměstnány prozkoumáváním těch nejžádoucnějších Irminých tělesných partií. Barákem samá díra se proháněl vítr, sténal v žalostných tóninách a Irma mi řekla, že to naříkají duchové bývalých obyvatelů, Židů,povražděných v koncentrácích. Měli jsme na naše milostné hrátky přesně hodinu, pak přijížděl rozhrkaný autobus a odvezl mi Irmu do vzdálené vesnice, kde bydlela.

To bylo v čase, kdy na celém světě nebyl nikdo, komu bych se svěřil s radostmi a útrapami první lásky .Jen pan Běhounek. Sedával každého večera v hospodě Na růžku, zastrčený v koutě a nikoho si nevšímal. Pil svoje zteplalé pivo a z kapes černého kabátu mu vyčuhovaly knížky a pomuchlané papíry popsané tužkou. Básně. Po odjezdu Irmina autobusu jsem si k němu přisedl ještě rozpálený touhou a taky trochu smutný z odjezdu Irmy a pan Běhounek mi objednal pivo. Hostinského vůbec nezajímalo, že mi do osmnácti chybí ještě dva roky, postavil přede mě napěněnou sklenici a tužtičkou vyryl křížek na bílý tácek pana Běhounka. Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let a lípy zaplní svou vůní promenády, komentoval můj příchod pan Běhounek a vydoloval z kapsy zimáku malou knížečku. A to byl Artur Rimbaud, jeho básně jsem si toho večera mírně podnapilý nesl domů jako svátost a pozdě do noci četl, udiven krásou veršů a trápen zaoblenými vnadami Irmy. Bylo mi šestnáct, zrovna jako Arturovi a byl to neblahý věk, kdy jsem si ještě myslel, že představy se můžou stát snadno skutečností, až mnohem později jsem dospěl k poznání, že se tak stává málokdy. Bylo mi šestnáct, seděl jsem doma za pecí a to už můj hrdina Rimbaud utíkal z domova do města měst, do Paříže, o níž jsem věděl jen to, že je v ní vysoká věž.

Ostatně věděl jsem toho velice málo a nejméně jsem se dozvěděl ve škole od profesorky českého jazyka. Zatrpklá stará panna, navlečena vždycky v umolousané černé šaty do nás vtloukala pravopis a zatuchlé psavce. Co ta mohla vědět o hvězdném tuláctví Rimbaudově, co mohla vědět o mojí dychtivé lásce v židárně, kdo o tom mohl vůbec vědět a tak mi zbýval jen můj zpovědník, pan Běhounek, obecní pošuk, cvok a blázen, jehož se stranilo celé zapšklé městečko. Můj pravý a jediný učitel a rádce.

To bylo v čase, kdy mě Irma opustila a dala přednost tandemu nablýskané motorky jawy, láska je bolest zubů v srdci, pravil básník Heine ústy mého dobrodince pana Běhounka, a byla! Židárna osiřela, proháněly se v ní jen houfy kluků, hrajících si na vojáky. A já se ještě víc upnul na pana Běhounka, kdysi studenta teologického semináře, pak zběhlého pátera a nyní obecního blázna.

To bylo v čase, kdy mi jednoho dne matka řekla, ten starý poděs páter vyklouz umřel. Pohodil jsem tašku s nenáviděnými učebnicemi do kouta a běžel k jeho domku. Zrovna si pro něho přijeli funebráci. Prodral jsem se kordonem čumilů a naposledy spatřil mého učitele. Ležel na uválené posteli v černém kabátě a z jeho kapes na mne pomrkávaly pomačkané zežloutlé papíry popsané tužkou. Básně.

Tak se na něj naposledy mrkni, mladej, než ho spakujeme, vyzval mě funebrák Cibule, páchnoucí rumem. Podíval jsem se, pan Běhounek měl zavřené oči a na propadlých tvářích černé strnisko, jeho krásné ruce trčely z černého mantlu a zářily v pološeru jako dvě vzácné slonové kosti.

Pořádně ho popadni, v tom černokněžnickém hábitu bude pořádně těžkej, nabádal funebrák Cibule kolegu.

Vždyť je lehkej jako pírko, užasl Cibule.

Společně pana Běhounka nadzvedli a šoupli do připravené rakve.

A frčíme, povídá Cibule, máme se dneska co otáčet.

Sedl jsem si na jedinou rozviklanou židli a plakal. Z vlhké špinavé zdi zářil malý obrázek, byl na něm Artur se svatozáří zlatých vlasů. Hledal jsem klíč, abych domek zamknul, ale nenašel, pan Běhounek nikdy nezamykal. Zavřel jsem ztrouchnivělé dveře, utřel si slzy a obrázek si odnesl domů. To bylo v čase, kdy jsem zůstal úplně sám.

Bezmála po čtyřicíti letech jsem městečko navštívil, židárnu už zbourali, stály tam ošklivé paneláky, zmizel i domek pana Běhounka, uplácaný z vepřovic. Na druhý den jsem spatřil Irmu, upozornila mě na ní moje sestra, hele Irma, povídá. Už bych ji málem nepoznal a na tu její zradu s nachromovanou motorkou jawou už jsem dávno zapomněl. Stála u stánku s mladou Vietnamkou, na dřevěném pultě složená trička, kalhoty, boty a jiné krámy. Klepnul jsem ji zezadu na rameno, ahoj Irmo.

Fuj, to jsem se lekla, otřásla se, to jsi ty?

Kdo jiný.

Kruci, ani bych tě nepoznala, ale teď ano a dlouze se na mně zadívala.

Prohodili jsme pár nezbytných hloupostí, jako by nás s tou dávno ztracenou láskou opustila i všechna slova.

Pamatuješ si ještě na pana Běhounka? zeptal jsem se.

Na toho blázna, jak by ne.

Právě na toho, řekl jsem.

Ke stánku přicupitaly dvě starší ženy a chtivě ohmatávaly vystavené zboží. Prsty se jim jenom míhaly.

Počkej chvilku, zašeptala Irma, mám tu zákazníky.

Poodešel jsem kousek stranou, abych nerušil. Sestra na mne čekala opodál. Ani jsem neřekl Irmě ahoj a vydal se za sestrou.

GABRIELA KOPCOVÁ

Mamka a taťka

„Co jsem to za mámu?“ vyčítala si Irena Lichá. Naříkala i před Romanem, obzvlášť od té doby, co se vzali a měli dítě. „Kdyby Filípek nebyl tak malinký… Kdyby už seděl… Kdyby si řekl, co chce… Kdyby už chodil!“ Nemohla se dočkat, až kluk povyroste. A když trochu povyrostl, tak zase moc běhal, skákal, byl divoký. Kolikrát ho nemohla chytit. A kdyby jen to! Irena měla ve zvyku najednou vypočítávat kdejaké problémy: „Kdybysme se neodstěhovali příliš daleko… Kdybysme se neoctli v takovém zapadákově,“ začala vždycky. Roman už věděl, co bude následovat. Pospíchal tedy, aby to odříkal za ní:

„Kdybysme se nemuseli brát, kdybysme oba nebyli z děcáku, kdybys ty nebyla úplně sama na světě, kdybych já neměl tetu jednu jedinou, která mně odkázala domek na vsi…“

„Jasně!“ horlivě přikyvovala. „A kdyby nám v děcáku nezačali říkat mamko a taťko,“ nezapomněla zdůraznit. Jakmile začala s mamkou a taťkou, bylo to už dobré:

„Kolik nám bylo let? Ani ne čtrnáct,“ obyčejně se na dlouhou dobu zasnila. Kde jinde, než v děcáku se zakoukali s Romanem do sebe. Zkoušeli si dát první pusu. Ani nevěděli, kdo je spolu viděl a jak to vlastně přišlo. Než se nadáli, sto čtyřicet osm dětí v domově jim začalo říkat „mamko a taťko“. Přitom Irena vůbec dospěle nevypadala. Byla malá a hubená. „Za bičem by ses mohla svlékat,“ posmíval se jí Roman. On byl alespoň vysoký, ramenatý, nejsilnější z kluků.

„Mamko, taťko!“ jak ráda slyšela ta oslovení. V dětském domově každý jako by se hladil těmi slovy. Nebylo divu! Kdo by si z opuštěných dětí nechtěl vyslovit, zakřičet, zašeptat mamko či taťko, nebo obojí. I ty děti, které rodiče měly, nestihly svoje blízké při jejich občasné návštěvě nějak nazvat. Irena a Roman byli pro ně jedinou příležitostí. A oni jako mamka a taťka mohli být stále pospolu. Však Roman bez ní nejel ani na návštěvu ke své tetě. Ne že by se Romanova teta příliš o synovce starala. To ne! Občas mu zatelefonovala, jak se daří a tak. Jednou ho však chtěla pozvat na Vánoce k sobě. „My jsme ale dva,“ hlásil Roman. „Cože, chceš mě navštívit s holkou!“ hrozila se a odvolala návštěvu. Přestala se na něho ptát. Domek mu ale přesto po smrti odkázala.

„Jo, kdyby nám teta dovolila tehdy přijet na Vánoce, kdyby nám přišla na svatbu, kdyby byla ještě naživu, když jsme se sem nastěhovali, určitě by mě naučila vařit, prát…“ I tohle si vyčítala Irena. Nejvíc ji ale mrzelo všechno to s Filípkem?

Kdyby ji alespoň hned v porodnici naučili dítě nejen koupat, ale i kojit. Po porodu ale moc mléka neměla, až doma nevěděla, co se děje. Když dávala Filípkovi pít, zajíkal se, zakuckával se, plakal. Mléko jí samo z prsu stříkalo a přitom kluka nenakrmila. Doktorka z dětské poradny ji poslala zpátky do nemocnice. I když měla mléka dost, dítě bylo podvyživené. Sotva ho trochu vykrmila, zase se ztrapnila. Doktorka v poradně se ptala, jestli klouček už „pase koníčky“.

„Jaké koníčky?“ Hledala to pak v knížce, kterou si koupila, kde mělo být vše o novorozencích. Kdy se dítě začne samo obracet na bříško, to tam našla, ale „koníčky“ – kdepak! Takhle se napálila vícekrát. Stále bylo něco. O jedné věci se při svých nářcích za celou dobu od narození Filípka nikomu nesvěřila. Často jako by na své dítě zapomněla. I teď, když už Filípek běhal, kolikrát se ráno vzbudila do prázdna. Až po chvíli s úlekem připustila to, že má dítě. „Mám chlapečka!“ Šla se na něho podívat, zda se nemýlí.

„Musíš přijít na jiné myšlenky!“ přesvědčoval ji Roman, i když nevěděl, co všechno se jí honí v hlavě. Pořídili si mobil, ale měl stále u nich jen tichý režim. Neměli komu zatelefonovat. Z nabídky využili alespoň budík a kalkulačku. „A co nouzové volání, nebo při ztrátě duševní rovnováhy – Linka naděje?“ staral se Roman. „Víš, že i mě to dožralo, když jsem v žádné kuchařské knize nenalezl postup, jak ušlehat ten prokletej bílek, který se dává do nádivky a kdoví, kam všude?“ snažil se zlehčovat jejich trable, ale myslel to i vážně: „Musíš mezi lidi. Pojedeme alespoň na výlet autobusem, vlakem a nakonec se svezeme na přehradě parníkem,“ naplánoval. Plavbu parníkem vybral schválně. Jinak by totiž Irenu k vodě nedostal, protože neuměla plavat.

Neodkládali to. Počasí začátkem léta bylo pěkné a cestování bylo příjemné. Jen u přístaviště museli v odpoledním horku půl hodiny čekat, než loď dorazila. Zato na molu stáli první a za nimi se hromadila fronta lidí.

Možná, kdyby Irena v jedné ruce nedržela kabelku, kdyby druhou rukou nechtěla Filípkovi ukázat na loď, kdyby se k němu nenaklonila a neříkala mu, jak je obrovská… Tak možná by se nic nestalo. Takhle sáhla do prázdna, když se Filípek najednou rozběhl a ona ho chtěla chytit. Byl to mžik. Kluk spadl z mola do hluboké vody zrovna v místě, kam přijížděl parník.

Irena vykřikla spolu s ostatními, kteří tu hrůzu viděli. Ostatní však stáli jak přikovaní, jen ona za svým dítětem skočila do vody. I Romanovi chvíli trvalo, než pochopil, co se stalo. Ale to už místo katastrofy zakrývala loď.

„Ona neumí plavat. Neumí plavat!“ křičel. Do vody už musel jinudy, než Irena. Spolu s ním se pak už více lidí pokoušelo o záchranu. Dva muži skočili za ním a také hledali pod hladinou. A také jeden muž z parníku.

Irena zatím klesala do hloubky a s očima otevřenýma pátrala po dítěti. Podařilo se jí Filípka zachytit dřív, než voda pod lodí ztemněla. Samou radostí nad tím, že má dítě, ho pouze držela a jinak neděla nic. Vlastně s ním klesala dolů. Ještěže tak, jinak by je loď rozdrtila. O tom ale Irena nepřemýšlela. Bez dechu se jí i myšlenky vytrácely. Pud sebezáchovy se v ní ale přece ozval. Náhle jakoby se jí podařilo odrazit od dna, i když nic pevného pod nohama necítila. Odrážela se o neexistují dno znovu a znovu. S očima dokořán instinktivně mířila ke světlejšímu pruhu nad sebou. Že se jí podařilo vynořit i s dítětem vedle parníku, si uvědomila, až se nadechla.

Na hladině se však udržela pouze okamžik, jen potud, než k ní několika tempy připlaval muž z lodi. Vzal od ní dítě a ji hned nato zachvátilo veškeré šílenství neplavce. Začala se topit, rukama bila kolem sebe, lokala vodu, potápěla se a vynořovala. Roman a oba dva muži, co byli s ním, měli co dělat, aby ji dostali na břeh.

„Kdyby za tím děckem hned neskočila do vody… Kdyby se s ním nepotopila do hloubky,“ slyšela Irena kolem sebe, když začala vnímat. Naštěstí, tyhle věty omílané dokola, zůstávaly nedokončené. A přidávaly se k nim i jiné:

„Tohle pro dítě dovede udělat jen máma… Jo, matky myslí jinak… Hlavně, jednají jinak!“ doléhala k ní slova. To už ale držela Filípka zabaleného v půjčené suché dece a nemohla přestat – drkotavě opakovala jméno svého chlapečka.

„Tak Filípek se jmenuje?“ konečně někdo přehlušil všechny ostatní. „Ať žije a jeho máma zrovna tak!“ zvolal.

„Ať žije Filípek a jeho máma,“ sjednotily se veškeré hlasy.

„Ať žijete!“ objímal je oba dva Roman.

„Žijeme? Žijeme!“ zmateně šeptala Irena. Nejraději by to také zakřičela. Ale co kdyby vzbudila Filípka? Spokojeně usnul při všem tom hluku v její náručí. Měla ho ve své mysli už stále. Cítila, že se jako máma už nikdy nebude budit do prázdna.

AIDA BRUMOVSKÁ

Boží trest

Protože se Šaňovi víc než holky líbily paničky, a ty, které si vyhlédl, nebyly skoupé, na ženění nepomýšlel. Bydlel s matkou a s rodinami tří provdaných sester v posledním domku Javorové ulice. Za domkem byl malý dvorek, volně přecházel do zahrady, která se táhla do kopce až k lesu a promenádoval se v ní kohout. Tomu se rozrůstal a řídl a zase narůstal harém podle toho, jak se Šaňo činil a taky jaké měl štěstí.

U Čonků hlad neznali. Na sporáku vždycky stál hrnec s vydatnou slepičí polévkou a kastrol s voňavou slepicí na paprice. Strakatý voříšek Béla a černý Kale tu a tam dostali ke kostičkám na přilepšenou i kousek kůže, a když bylo hodně dobře, i kousek masa.

K Čonkům často chodívala se svými dětmi Margita. Matka Čonková věděla svoje. Nejmladšímu Ďurkovi přidávala kousek masa navíc.

Děti se rozesadily kolem stolu, Margita se zeptala: „Je tam?“ a matka Čonková tiše kývla.

Šaňo čekával na Gitu na konci zahrady, až tam, kde začínal les. Na kolenou kytaru a podle toho, jaká touha se mu nastěhovala do srdce, takovou si zpíval. Někdy si přál mít stádo koní, černých jako uhel a s plavými hřívami, někdy mu stačil koníček jeden, bílý jako sníh, ale táhl kočár a pod korbou spoustu hedvábných šátků, korálů a pentlí, barevných sukní a kožichů, a někdy to byl roubený dům s jednou velikou místností plnou dětí, kterým rozdával z bezedné truhly perníky a čokolády, a vedle ní stála ještě jedna truhla, a taky bezedná a v ní pečená kuřata a klobásy a golubci a láhve s pálenkou. Dneska by se mu líbilo jezdit si ve velkém autě a povozit v něm všechny své krasavice.

Gita vyšla na zahradu, sundala šátek, prohrábla husté černé vlasy, rozepnula na blůzce dva knoflíčky a zaposlouchala se do Šaňovy touhy.

„Motoris, motoris
štare kerekenca,
hoj, man te vožinav
mire piranenca!“

Zvolnila krok a rychle si zapnula knoflíčky. „Svez si koho chceš, já bych s tebou stejně nejela,“ řekla nasupeně. „Nemáš řidičák!“

„Udělám ho.“

„Nemáš peníze.“

„Vydělám je.“ Pro Šaňa žádný problém. „Půjdu na pracák a dají mi práci.“

„Nedají.“

Odložil kytaru a přitáhl Gitu k sobě. Vyškubla se mu. „Koho ještě budeš vozit?“

Vrátil se do svých představ. „Všechny vás povozím. Všechny děti povozím, sestry i matku povozím.“ Oči mu plály nadšením. „Budu jako gádžo.“ Vzal Gitu za ruku a už ji nepustil. „Tebe budu vozit, jenom tebe,“ šeptal zaníceně.

„A žádnou jinou?“

„Jenom tebe.“

Knoflíčky se rozepínají tak snadno!

Druhý den se Šaňo vypravil na pracovní úřad.

„Potřebovali bychom lidi na úklid veřejných prostranství,“ řekla paní a dívala se na monitor. „Není to špatná práce, celý den budete na čerstvém vzduchu.“

„Jsem slabý na plíce,“ řekl lítostivě.

„Posílil byste si je.“

„Doktor mi takovou práci zakázal.“

„Přineste mi potvrzení a uvidíme.“

„Doktor bydlí v Michalovcích, dejte podporu, přivezu potvrzení.“

„Ještě tu mají požadavek Technické služby,“ nabízela dál. „Jezdil byste ve velikém autě a vyklápěl popelnice.“

„Nemám řidičák.“

Odpoutala oči od obrazovky a udiveně řekla: „K tomu přece nepotřebujete řidičský průkaz.“

„Já moc potřebuju řidičák.“

„Domluvíme se jinak,“ rozhodla. „Vy si to doma v klidu rozmyslíte. Když přinesete potvrzení, že váš zdravotní stav vám nedovoluje vykonávat ani jedno ze zaměstnání, které vám nabízím, nalezneme jiné řešení, ano?“

„Dejte podporu a pojedu pro potvrzení,“ trval na svém.

„Nemůžu vám dát podporu, když mám pro vás práci.“

„Do frasa!“ Bez pozdravu vyšel z místnosti.

Javorovou se válela mlha hustá jak mlíko a tak kohoutovi přibyly do hejna dvě slepice. Zahradou se neslo tesklivé „Motoris, motoris…“ a Šaňovi se jako ta mlha rozplynula vidina velkého nablýskaného auta.

Na dvorek se vyhrnuly děti, Šano rozpřáhl paže, děti se rozběhly do zahrady, voříškové za nimi. „Dřeva nanoste!“ volala za nimi matka Čonková.

V lese za Čonkovými se dařilo bedlám a masákům, letos i syrovinkám. Šaňo rozdělal na dvorku ohýnek, opečené syrovinkové hlavičky chutnaly jak maso a tak kohoutovi pro dnešek zůstaly všechny slepice.

Šaňovi švagři pracovali příležitostně na polesí. Podle potřeby někdy zůstávali v lese i přes noc. Domů se vraceli kolem hospody U Tety. Šaňo do ní chodíval zadem přes les, ale žízeň byla veliká a Javorovou to bylo blíž.

Před žlutým stavením, které ještě dopoledne halila hustá mlha, Šaňovi zastoupil cestu chlap jak hora. „Ty šmejde jeden cikánská!“ přikoval Šaňa k zemi. „Jednou ti to nasolím do prdele, že si na ni v životě nesedneš!“

„Já vám nerozumím, pane.“

„Ale to víš, že rozumíš, ty parchante.“ Ve vratech se objevil další pořízek. Šaňovi ulítly oči k nebi. „Bože, bože můj…“

Z druhého konce Javorové ulice přicházeli švagři. Žádná tintítka. Anton přehlédl situaci: „Vocode?“

„Nadává mi, nevím proč.“

Chlap brunátněl: „Ty nevíš, jo?“

„Františku, pojď,“ spřízněný pořízek objal chlapa kolem ramen. „Tohle nemá smysl.“ Zmizeli ve vratech.

„Ty debil!“ Jano sevřel ruku v pěst. „Sme řekli, že z Javorový žádný slepice nebudou!“

„Byla mlha,“ pípnul Šaňo.

„Sme řekli, že nikdy!“ Jano sevřel v pěst i druhou ruku.

„Nebudou! Přísahám! Už nikdy!“

„Pojď dom,“ přikázal Vlado. „Teta dneska gruntuje.“

„Pudu Na Palouček.“

Na Palouček chodil nerad, častým štamgastem býval Mižo, manžel Margity. Šaňova žárlivost se víc než Margity týkala přídavků, které Mižovi nespravedlivě spadly do klína.

„Mám džob,“ Mižo přisedl k Šaňovi. „Pro každýho za pět tisíc.“

Jako se Šaňo soustředil na slepice, Mižo na psy. Měl jednoduchou fintu. Vyhlédl si psa, zjistil si, jak moc majitel na psu lpí, a podle toho určil sumu za nálezné. Vycházelo mu to a vynášelo.

„Já to se psama neumím,“ přiznal Šaňo.

„Tohle je moc drahej a velkej pes,“ nabídl Šaňovi cigaretu. „Tři dny musí bejt schovanej tam, kde ho nikdo nebude hledat.“

„U nás bejt nemůže. Béla a Kale by ho nechtěli.“

„Je tak velkej, že ho budou muset chtít!“ Zatřepal s Šaněm, až z něho vytřepal všechny myšlenky a nasadil mu do hlavy tu nejdůležitější: „Dostaneš pět tisíc!“

„Kolik stojí řidičák?“

Co mohl Mižo vědět o Šaňových nejnovějších tužbách? „Za pět tisíc koupíš dobrý housle.“ Labužnicky potáhl z cigarety. „Aj kytaru.“

„Zaplatíš pivo?“

„Zaplatím dvě.“ I krabičku cigaret koupil. „Pro tak velikýho psa je nejlepší půlnoc,“ zasvěcoval Šaňa do svého plánu. „Malý pes není tak vidět a ještě menšího schováš do tašky. Tenhle je moc velikej.“

„Jak je velikej?“

Mižo se postavil a ukázal si hodně vysoko nad pás.

„Kecáš!“

„Nekecám.“

„Jak ho odvedeš?“

„Uvidíš.“

„Co když tě kousne?“

„Zná mě. Má mě rád. Je to hodnej pes. Jmenuje se Damián.“

„Proč mám jít s tebou?“

„Abys věděl, kam ho pudeš vrátit. Já už jsem tam kolem vrátil moc psů. Už nemůžu vrátit dalšího. Už by mohli zavolat policajty.“

Výše nálezného Šaňovi připadala závratně neskutečná. „Jak víš, že dostaneme tolik peněz?“

„Jsou bohatý. Bohatý lidi mají drahýho psa. Bohatý lidi vždycky zaplatí hodně peněz.“

Mižo rozhodl, že pro psa půjdou dnešní noc, protože nesvítí měsíc.

Prošli, každý se svými myšlenkami, v černočerné tmě až na druhý konec města, až do ulice, kterou chabě ozařovalo světlo z kandelábrů. Mižo prolomil ticho: „Tady jsem vrátil knírače,“ ukázal na vilku ve veliké zahradě. Těm naproti vrátil maltézáčka, v dalším stavení jezevčíka. „A tady je ten velkej Damián!“ ukázal na honosnou vilu. „Je tam!“ Obezřetně se rozhlédl na všechny strany. „Dávej pozor, jestli někdo nejde,“ přikázal Šaňovi a přistoupil těsně k plotu. „Damiáne,“ zavolal přiškrceným hlasem.

Před zádveřím se zahemžila huňatá hromada, zvětšila se a narostla do obludné výše. Oklepala se a přiběhla k plotu. Mižo prostrčil ruku škvírou mezi prkny plotu, Šaňo v hrůze zavřel oči. „Nevejde se nám na dvůr,“ řekl tiše.

„Zkus, jestli je otevřeno!“ Mižo kývnul směrem k brance.

Šaňo poslušně stiskl kliku. Vrátka se otevřela. „Panenko Máríjá šaštínská!“ procedil zoufale přes sevřené rty a zase zavřel oči. Mižo objal psa kolem krku a odvedl ho mimo světelný kužel. „Dělej! Pojď!“ syčel zlostně ze tmy.

Panenka Maria šaštínská a cikánský Pán Bůh ten večer byli tak daleko, že k nim Šaňovy vroucí prosby o pomoc nedolétly. Odevzdaně vykročil do tmy.

„Nemá obojek,“ rozčiloval se Mižo. „Takhle jít nemůžeme!“ Obojek nahradil pásek z Šaňových kalhot. Damián poslušně běžel vedle Miža, Šaňo za nimi. Když vběhli do lesa, Mižo zpomalil. Spokojeně si promnul ruce. „Za tři dny budeme bohatý!“ Bouchnul Šaňa do zad, až popoběhl. „Člověče, umíš si představit tolik peněz?!“

Šaňovy představy se ubíraly jiným směrem. Viděl Kala a Bélu ležet na dvorku v kaluži krve, potrhané slepice, zahradu pokrytou peřím, rozlícenou matku, vystrašené děti, nešťastné lamentující sestry, rozkaceného Antona, Jana se zaťatými pěstmi, zakaboněného Vlada. „Nemůžu ho k nám vzít,“ řekl.

„Neser mě!“ Mižo výhrůžně zvedl prst. „Musí dostat nažrat. Každej den. Jinak tolik peněz nedostaneme!“ Strčil Šaňovi do ruky cípek pásku. „Drž ho pevně! Dojdeš sám. Musím domů, bo mě čeká Gita.“

Zcepenělý Šaňo upocenou rukou pevně svíral pásek, nejraději by ho pustil, jenže kdypak by zase přišel k tak pěknému koženému pásku? „Blbý pse!“ ulevil si a velkým obloukem si odplivl.

Damián zvedl hlavu, sahala Šaňovi k podpaží, a zvláštní melancholie v tom psím pohledu Šaňa smířila s osudem. „Blbej je von,“ kývl do tmy. „Ty nemůžeš za nic.“

Odvedl Damiána na dvorek. Mezi kůlnu plnou harampádí a polorozbořenou zídku, oddělující část dvorku od zahrady, nebylo odnikud vidět, a kdo by poznal, jestli štěká Béla nebo Kale nebo Damián? Strhl prádelní šňůru a přivázal psa k rezavé trubce vyčuhující ze zdi domu. Z kůlny dotáhl napůl ztrouchnivělou matraci. „Abys neležel na kamenech, víš?“ Zeptal se psa, jestli nemá hlad. Uhnul nechápavému pohledu. „Do frasa! Nekoukej se tak!“ Položil psovi ruku na hlavu. Jen tak zlehka, jenom na chvilinku. „Přinesu ti kostičky,“ slíbil.

Na sporáku stál hrnec se slepičí polévkou a vedle hrnce kastrol se slepicí na paprice. Ukrojil si tlustý krajíc, vybral z kastrolu největší kus slepice, polknul první sousto a ze dvorku se ozvalo táhlé zavytí. Vyletěl ven. „Čuš, ty debil! Všechny vzbudíš!“ Zacloumal prádelní šňůrou. „Ještě jednou a zbiju tě jak psa!“ Vrátil se do kuchyně a sotva sedl za stůl, Damián znovu zavyl.

Hodil chleba do talíře a vyběhl ven.

Damiánův pohled byl smutný a vyčítavý a pokorný.

„Sem řek, že dostaneš kostičky, ale napřed musím sníst maso, ne?“ Sedl si na cihlový schůdek, ulomil kus chleba, namočil do omáčky. „Tak na!“

Když vypucovali kastrol se slepicí, přišla na řadu polévka. Matka Čonková ještě nikdy neměla tak čisté nádobí.

Do vlahého rána zavonělo jehličí a houby a heřmánek. Dvorek byl najednou titěrný, zahrada se umenšila, pro srdce v hrudi bylo málo místa, i ten pes měl svůj plácek mezi kůlnou a zídkou těsný. A ke všemu ještě pohled na nekonečné nebe s roztrhanými mraky, hedvábně šedavými a bílými, odkud musí být vidět až za les, za všechna dlouhá pole za lesem, kde je další les, a ještě dál…

Odvázal psa, vrátil pásek kalhotám. „Tak běž, utíkej!“ Rozpřáhl ruce. „Já musím taky pryč.“ S rozpřaženýma rukama proběhl zahradou k lesu, vběhl do tichého šera, zastavil se až za lesní cestou. Objal kmen statné borovice, podíval se do koruny. Husté větve clonily pohled na nebe a Šaňo se uklidnil. Seběhl z kopce k potůčku. Lehl si na břicho, hlavu níž než nohy, jenomže když se nabere voda do dlaní, nikdy už není tak čerstvá. Napil se, na chvíli ponořil do vody celý obličej, odšoupal se po břiše o kousek výš, obrátil se na záda a shůry na něj udiveně shlížel Damián.

Natáhl ruku, dosáhla psovi jen na nohu. „Lehni si,“ poručil.

Damiánova poslušnost se mu líbila. Přitulil se k němu. „Chvíli si pospíme,“ řekl.

Domů se vraceli kolem poledne. Kohoutovi zase prořídlo hejno. „Je lepší prodávat psy, než chodit na slepice,“ svěřoval Šaňo trpce Damiánovi. „Na slepice se musí pořád a pes stačí jedenkrát za měsíc.“ Obtočil Damiánovi kolem krku pásek a přivázal psa k trubce. Ze dveří se radostně vyřítili Béla a Kale a s kňučením vběhli zase dovnitř. Vmžiku byl dvorek plný dětí, přiběhly i sestry a přišla taky rozzlobená matka. Šermovala rukama jak mušketýr mečem. Vyčetla Šaňovi včerejší snědené slepice, vyčetla mu Iboju, Darinu, Věru a Margitu, vyčetla mu, že se neoženil, že nepřinese domů ani korunu, že je línej a že i tak mají čím dál míň slepic, a teď, když je tady takovej velikej pes, umřou hlady. „Jojojoj!“ chytala se za hlavu. „Ty snad ani nejseš cikán, když jsi takhle blbej!“

Šaňo sliboval, že přinese moc slepic, za psa moc peněz, a když jí pověděl, že ten psí obchod vymyslel Mižo, pokývla ustaraně hlavou: „To nedopadne dobře. Bůh tě chce potrestat.“ Popadla Šaňa za ramena, postavila si ho proti sobě. Upřeně se mu dívala do očí: „Nech Margitu!“

Vymanil se ze sevření. Nandal na talíř dva kusy slepice, ukrojil dva krajíce chleba, cítil v zádech matčin vyčítavý pohled. „V noci přinesu moc slepic!“ řekl.

Instinkt ho dovedl lesní cestou na předměstí cizího města. Kurník stál na samém konci dlouhé zahrady. Nikde žádný pes a měsíc pořád ještě schovaný. Všechno šlo jak po másle. Než se vystrašené a zpitomělé slepice vzpamatovaly, vyměnily kurník za jutový pytel. Svoboda se jim vrátila za svítání.

Mraky a nadoblačné výšiny nechaly Šaňa v klidu. Bolela ho záda a strašně se mu chtělo spát. Tak moc, že kdyby si lehnul tady na mezičku, usnul by v tu ránu. Přejel rukama po orosené trávě, osvěžil obličej a šel na dvorek pro Damiána. V lese na měkkém mechu se spí líp než doma na rozvrzaný posteli.

Damián ležel na své matraci, obložený dětmi, zpod strakaté deky rozespale mžourali Béla a Kale. Zvedl hlavu, jen tak lehce zavrtěl ocasem. „Do frasa!“ syknul Šaňo naštvaně a tak, jak byl, ani boty nezul, lehl ve světnici na kanape. Probudil se v pozdním odpoledni. Právě včas, aby zastihl švagry u Tety a nemusel škemrat o půllitr točenýho na dluh.

Pivo zaplatil Mižo a nezůstalo u jednoho půllitru. Poplácávali se po zádech, objímali se, slíbili si přátelství do konce života. Blahobytného gádžovského, neboť Mižo znal všechny veliké psy zblízka i zdaleka.

Třetí den Damiánova pobytu byl dnem smutku. Děti se psa nechtěly vzdát. Přisály se k němu jak klíšťata, prosily, vyhrožovaly, nadávaly. Od psa je odtrhla vařečka matky Čonkové, ale srdceryvný pláč se nesl Javorovou až na náměstí.

Mižo čekal u telefonního automatu. Pochválil Šaňa, že pes nezhubnul, podal Šaňovi sluchátko a vytočil číslo.

„Byt inženýra Babáčka,“ znělo ze sluchátka.

„Neztratil se vám takový veliký šedivý pes?“

„Ne. Neztratil.“

„Musel se vám ztratit!“

„Ne. Neztratil.“ A cvak. Šaňo svíral v ruce hluché sluchátko a zíral na Miža. „Slyšel jsi to?“

„To je divný.“ Našel další minci a znovu vytočil číslo.

„Inženýr Babáček, prosím?“

Šaňo pookřál, významně zamrkal na Miža. „Tady Čonka. Našel jsem vašeho ztracenýho psa.“

„Žádný pes se mi neztratil.“

„Musel se vám ztratit! Jmenuje se Damián!“

„Ano, měl jsem psa a jmenoval se Damián. Byl to irský vlkodav. Předevčírem jsem ho prodal.“ Cvak.

„Gádžo prolhaný, sprostý!“ Mižo lítal kolem automatu a chrlil nadávky jak na běžícím pásu. „Nikde na světě, ani v Americe, není ani jeden cikán tak prolhanej, jako jsou gádžové!“

Zklamaného nešťastného Šaňa popadla zlost. „Já ho nechtěl, vem si ho a dělej s ním, co chceš!“

„Pudeš tam,“ rozhodl Mižo. „Zazvoníš a řekneš, žes ho koupil za pět tisíc…“

„Si říkal, že dostaneme deset!“

„Pět tisíc je taky hodně peněz.“

Damián stál pokojně mezi nimi, jako by se ho ani netýkalo, že si jeden druhému předávají cípek pásku obtočeného kolem jeho krku.

Dva handrkující se cikáni s obrovským psem budili pozornost. Z hloučku přihlížejících vystoupil strážník. „Tak čípak je ten pes?“

„Inženýra Babáčka,“ řekl Šaňo.

„Ale?“ Muž zákona si rozpačitě nadzvedl propocenou čepici. „A kdepak bydlí pan inženýr Babáček?“

„V Podlesí, číslo dvacet dva,“ řekl Mižo.

„To je ale vodsaď pěknej kousek.“

„To je,“ přitakal Šaňo.

„A kdepak se vzal až tady?“

„Sme šli na procházku a šel za náma,“ řekl Mižo.

„To jste jen tak šli a zničeho nic se k vám přidá tenhle halama a jde za váma až sem, jo?“

Šaňo přikývnul.

„A nebylo to náhodou tak, že jste si ho půjčili a teď byste ho za nějaký peníz zase vrátili?“

Mižo pozvedl prsty k přísaze. „Přísahám na děcka, jenom jsme mu volali, že jsme našli jeho psa.“

„A co říkal?“

„Nebere telefon.“

„No tak ho půjdeme vrátit,“ řekl strážník.

Mižo vrazil Šaňovi do ruky cípek pásku. „Musím domů, čeká mě žena.“

„Za tebou šel ten pes!“ S Šaněm lomcoval vztek i zoufalství. Nejraději by utíkal za Mižem.

„Tak jdem!“ řekl strážník. „Mám taky jinou práci.“ U druhé otázky snahu o rozhovor vzdal. Šaňo celou cestu nepromluvil, zarytě hleděl do země. V Podlesí před domem číslo dvacet dva řekl: „Tady to je.“

Strážník zazvonil, vyšel seladon v brokátovém županu. „Přejete si?“

„Tady mladej,“ ukázal na Šaňa, „vám přivedl ztracenýho psa.“

„To bude omyl. Ten pes není můj.“

„Čestný slovo, že ten pes je jeho!“ Šaňo byl zlostí nepříčetný. „Je to prolhanej gádžo!“

„Měl jsem irskýho vlkodava, to je pravda,“ řekl Babáček, „ale před třemi dny jsem ho prodal. Před chvílí jsem mluvil s novým majitelem, je se psem spokojený. Je mi líto.“ Zmizel ve dveřích.

Šaňo stáhl psovi z krku pásek. Stisk kliku u vrátek. Bylo zamčeno. „Já tě nechci, zůstaň tady!“ řval vztekle na psa, otočil se a vykročil. Damián za ním a policajt za Damiánem. Šaňo přidal do kroku, Damián taky a policajt jakbysmet. Šaňo se rozběhl, Damián taky a policajt zavelel: „Čonko, zastav!“

Šaňo nenávistně kouknul na psa. „Já tě nechci!“ Vrhl zoufalý pohled na strážníka. „Pán policajt, já ho nechci!“

„Nechceš, nechceš,“ strážník pokyvoval hlavou. „A nechceš mi říct pravdu?“

Přísaha sem, přísaha tam. Šli s Mižem jen tak na procházku a z domu číslo dvacet dva vyběhl tenhle pes a teď se ho nemůže zbavit.

A proč tři dny otálel?

„Joj, pan policajt, jak mám všechno vědět?“

V každé ulici se najde soused, kterému nic neuteče. „Nějaký problém?“ Stařík položil Damiánovi ruku na hřbet.

„Vy víte, čí je ten pes?“ zeptal se strážník.

„Babáčkův Damián.“

Šaňo ožil. „Vidíte, pán policajt, že nelžu!“

„Teď jsme s panem Babáčkem mluvili a tvrdil nám, že svého psa prodal.“

„Tohle je Damián,“ podrbal psa pod krkem. „Největší psí dobrák, jakýho znám.“

„Něco mi tu ale nehraje,“ uvažoval strážník. „Ten pes neprojevil žádnou radost se shledání se svým pánem…“

„U Babáčka na růžích ustláno neměl. Když se nám ztratil náš Alfík, maltézáček, víte, všude jsme vylepovali cedule a slibovali nálezný. Babáček litoval, že on takový štěstí nikdy mít nebude, protože takový tele, jako je Damián, nikdo neukradne.“ Za svou informaci chtěl na oplátku vědět, jak ke psovi přišel Šaňo, a když vyslechl jeho verzi, ujišťoval strážníka, že je věrohodná. Damián se k němu připojil, protože poznal dobrého člověka. „Zaslouží si lepšího pána, je to dobrák od kosti.“ Poplácal psa po pleci: „Měj se, kamaráde, dobře!“

Strážník se snažil skrýt rozpaky. „Dejme tomu, že mi nelžeš,“ připustil. „Dejme tomu, že má pravdu i ten Babáček. Psa prodal, pes svému novému pánovi utekl, a právě když se vracel domů, ty jsi šel kolem, pes v tobě našel zalíbení a prostě se k tobě přidal.“

„Babáček lže!“

„A jak to víš?“

„Vím to.“

„Podívej se, Čonko,“ začal bodře a zeširoka. „Ať je to, jak je to, ten pes je teď prostě tvůj. Dám do místních novin oznámení, a než se ozve zájemce, musíš se o něj postarat.“

„Je toho prolhanýho gádži Babáčka,“ trval Šaňo na svém, ale stejně mu to nebylo nic platné. Damián šel za ním až do posledního domku v Javorové ulici.

Děti jásaly, Damián si mohl oháňku uvrtět, sestry se zalíbením vychutnávaly štěstí svých dcer a synů a matka Čonková lamentovala a ptala se cikánskýho Pána Boha, proč právě ona musela porodit toho nejblbějšího cikána na světě.

Večer přišel Mižo, svorně nadávali prolhanýmu gádžovi Babáčkovi, ale co s Damiánem?

Matka Čonková nakonec svolila, že pes u nich smí zůstat do té doby, než Mižo najde výhodného kupce, ale s podmínkou, že se kohoutovi nikdy neztenčí hejno pod tři slepice.

Pro Miža žádný problém! Hned nazítří za rozbřesku měl Čonkovic kohout největší hejno svého života a matka Čonková byla tak spokojená, že dokonce vytáhla z tajného úkrytu láhev rumu.

S Šaňovou spokojeností už to bylo horší. Kropenky až příliš zapadaly do obrázku dvora žlutého stavení. Mižo přísahal, že jsou až z Modré, přísahami nešetřil, a než byla láhev prázdná, uvěřila i Čonková, že za Damiána dostanou dvacet tisíc.

Šaňova podvečerní cesta k Tetě vedla lesem. Pro jistotu. Vyškemral na dluh tři piva, švagři pořád nikde. Dostal by i čtvrté, ale v lokále se nedalo dýchat. Před hospodou, mezi zdmi domů rozpálených celodenním horkem, leželo dusno k zalknutí, na černém nebi nesvítila jediná hvězdička. Šaňo přeběhl do lesa. Nevadilo, že nebylo vidět na krok. Znal důvěrně každý výmol, každý okřínek, věděl, kterým směrem dojít ke skupině modřínů, kde je mech nejvoňavější a nejhebčí, kde se tak dobře sní, kujou plány a vyřizujou účty.

S účtováním začal, ještě nedošel k modřínům. Babáčkovi vyměnil brokátový župan za bílé džíny a bílou košili. Na krk mu pověsil těžký zlatý řetěz a nechal ho jít liduprázdnou plání zalitou sluncem. Řetěz ho tížil jako závaží, sužovalo ho vedro a nesnesitelná žízeň. Poklekl a prosil Pána Boha o trochu piva. Nebe se rozevřelo a olašský Pán Bůh promluvil: „Lhal jsi, ty gádžo!“

Zaburácel hrom, Šaňo ucítil na temeni prudkou bolest, svezl se k zemi, prosluněnou pláň vystřídala tma, olašský Pán Bůh měl obličej rozkaceného gádži ze žlutého stavení. Na tvář dopadla rána pěstí. „Já tě, ty hajzle jeden, vodnaučím krást slepice!“

Na zlomek vteřiny se vrátil na prosluněnou pláň a potom už byla jen tma a ticho.

Probudilo ho žalostné kňučení. Jedno víčko nerozevřel, druhým okem se díval do smutných a moudrých Damiánových očí. „Tys mě našel,“ vyšeptl. „Já umřu!“ Natáhl ruku k pohlazení, ale palčivá bolest v rameni ho uvrhla zpátky do laskavé tmy.

Damián hedvábným jazykem balzámově hladil bolavý obličej, dokud se Šaňovi nevrátilo vědomí. Nad korunou modřínu probleskovaly červánky a hebký mech pokrývala chladivá rosa. Šaňo opatrně vysunul zdravou ruku, ponořil ji do mechu a přiložil k ústům. Pokusil se vstát, celým tělem projela ukrutná bolest. „E daj, mange, mámo, maminko!“ rozvzlykal se jako malý kluk. Prosebně se podíval na Damiána: „Jdi pro mámu!“

Damián se položil vedle Šaňa, jemně k němu tiskl hřbet. „Běž domů a přiveď mámu,“ prosil zoufale. Pes se opatrně odsunul, postavil, rozeběhl se a s kňučením se zase vrátil.

„Domů utíkej!“ S úlevou se díval za běžícím psem.

K modřínům přišly i sestry, všechny děti i Béla a Kale.

Matka lomila rukama: „Joj, synáčku můj! Zabiju toho, kdo ti to udělal!“ Sestry a děti štkaly, psi kňučeli a Šaňo sténal.

Cesta domů byla nekonečná. Jolana a Bojka nesly Šaňa na kolíbce z propletených rukou, matka prosila Boha, aby mu utišil bolest a ztrestal gádža ze žlutého stavení, proklínala Miža, ale taky Margitu, Natálka běžela napřed, aby bratrovi vystlala postel nejlepšími polštáři, a děti sbíraly do šátkového uzlíku hojivé lístky jitrocele.

Šaňa uložili do postele. Matka na každou ránu přiložila lístek jitrocele a brumlala tichou modlitbu. Poslední lístky přiložila Šaňovi na čelo. „Dobře bude, synku, dobře.“

Na oběd přišla Margita se svými dětmi. Matka Čonková nalila polívku, Ďurkovi vybrala největší kus masa.

„Je tam?“ Margita kývla směrem k zahradě.

„Pojď!“ Čonková ji vystrčila ze dveří. Připlácla ji na zeď domu, zašermovala rukama před očima. „Dej Šaňovi pokoj!“ Popadla zmatenou Margitu za ruku a odvedla do pokoje.

„Vidíš?!“ ukázala na postel. „Je to trest boží!“

Damián zlověstně zavrčel.

„Ať jde pryč!“ vypískla Margita.

Šaňo se na ni ani nepodíval. „Ty běž pryč!“ Pohladil Damiána. „Ten pes mi zachránil život.“

Uběhl týden.

Šaňovi se rány dobře hojily, ubylo mu polštářů, kohoutovi se umenšilo hejno a matka lamentovala, že ten pes strašně žere. Už dávno přestala věřit Mižovu slibu. Kdo by za takovýho žrouta dal dvacet tisíc?

Do posledního domku v Javorové ulici zavítal strážník.

„Copak to máš s fasádou?“

„Zakopnul jsem a spadnul do výkopu.“

„Ten musel bejt ale hodně hlubokej,“ poznamenal. „Kvůli tomu jsem ale nepřišel.“ Podal Šaňovi lístek. „Dal jsem do novin oznámení. Tady máš adresu. Je to hodnej člověk, pes se u něho bude mít dobře. Ví o tom, jak se to s ním má, a dá ti za něj pět tisíc.“

„Joj! Jak jste dobrý, pán policajt!“ spustila Čonková. „Bůh vám to oplatí!“

Šaňo mlčel.

„No tak poděkuj tady pánovi!“ Matka s ním zalomcovala, Damián zavrčel.

„Zdá se ti to málo?“ zeptal se strážník.

„Málo, pan policajt, málo!“ Čonková sepnula ruce. „Sežral tady za deset tisíc.“

„Takže byste za něj chtěli deset tisíc?“

„Deset, deset.“

„Ať řekne tady mladej, kolik za něj chce.“

Šaňo objal Damiána kolem krku. „Ani deset, ani dvacet. Já už ho nedám!“

Čonková ztratila řeč.

„Jak myslíš,“ řekl strážník. „Je to koneckonců tvůj pes.“ Svraštil čelo. „Nerad bych ti ho odebral, ale kdybych měl pořád poslouchat, že se sousedům ztrácejí slepice, nic jinýho by mi nezbývalo. Rozumíš?!“

„Rozumím.“

„Tak to jsem rád!“

Ráno Šaňo oblékl bílou košili a uvázal červenou kravatu. Ještě nikdy nekráčel Javorovou tak nebojácně. Damián šel těsně u nohy, a když míjeli žluté stavení, Šaňo dokonce zpomalil.

Před budovou obecního úřadu na chviličku zaváhal, ale jenom na chviličku.

„Á, pan Čonka!“ řekla paní. „Vy mi určitě nesete potvrzení od lékaře, že?“

„Chci jezdit s tím velkým autem.“

„Ale co to?“ Odvrátila oči od počítače. Leknutím rozhodila ruce. „Ježíš!“ vykřikla zděšeně. „S čím mi to sem lezete?!“

„To je můj pes Damián,“ řekl pyšně. „Musím mít práci, moc toho sežere.“


Povídka z knihy Život bez psa – život pod psa

BŘETISLAV DITRYCH

Roky na vsi

Opatrně jsme vystoupili na malém nádraží, pár spolucestujících se před námi vydalo doleva, nemohli jsme se tedy splést, cesta do středu městečka byla daná a jasná. Procházeli jsme ulicí lemovanou souvislou řadou přízemních a patrových domků až na náměstí.

Polomrtvo, položivo.

Václav to tu zná, jezdívá sem každý rok začátkem listopadu na hřbitov. Musíme nahoru ke kostelu. Za ním je zámek. Blížíme se k průčelí velkého kostela, místy rozdrolené schodiště je uzavřené, vstup zakázán, k hlavním dveřím vede postranní vyšlapaná cesta.

Ale my pokračujeme zvolna dál. Stojíme před ozdobnou branou zámku. Zámek, přiznáváme, vyhlíží zvenku docela dobře. Vlevo u postranních dveří brány, už na písčitém nádvoří, je dodatečně přilepená vrátnice. Jako pěst na oko. Na tabuli nápis Domov důchodců a informace o návštěvních dnech a hodinách, okénko je stažené, kdosi za ním sedí.

Nikdo si nás nevšímá, jsme přece v návštěvních hodinách.

Anebo to tu není tak přísné, říkáme si. Hlavní vstup do zámku, mohutná dřevěná a zdobená vrata, za nimiž tušíme i široké schodiště, je uzavřený. Musíme postranními dveřmi.

Najednou prudký a nečekaný střih. Napravo je skutečně hlavní schodiště, ale zjevně nepoužívané, nikdo po něm nechodí. Už nic, vůbec nic, nepřipomíná zámek. Snad jen vysoké stropy a velká okna. Jinak, abych to řekl zkrátka, spíše opotřebovaná ubytovna nebo rekreační středisko.

Věděli jsme, že Jindra je na pokoji ve druhém poschodí. Možná by se zlobil, kdyby věděl, že mu říkám Jindra. A co kdyby nás slyšel, že mu mezi sebou říkáme Salámek? Možná by se smál. Protože určitě věděl, že na vsi mu tak říkali skoro všichni. Skoro.

Vedlejší schody nás nejdříve vyvedou na začátek široké chodby.

Pohled do rohu. Deset patnáct prázdných pojízdných křesel. Nepočítal jsem je. Jako poplašené slepice zahnané kunou do kouta kurníku, jako vyplašené ovečky tisknoucí se k sobě v rohu ohrady. Prázdná křesla na kolečkách.

Jen v jednom z nich, v popředí jako velitelka, sedí žena. Očima nás sleduje. Pozdravíme. Usměje se. Pro jistotu se ptáme, v kterém jsme poschodí. Dívá se na nás. Usmívá se. Neodpovídá. Usmívá se. Odhadujeme první patro, kde žijí ženy. Stoupáme proto dál po linoleem pokrytých stupních, kdysi schodech pro služebnictvo. A před námi se rozevírá stejně široká chodba. Tentokrát bez křesel.

Zamíříme doprava, jinam nemůžeme. Dveře vedle dveří, uprostřed jedny otevřené. Sedí tam u stolu čtyři ženy v bílých pláštích, povídají si. Sestřičky, pečovatelky? Pozdravíme a ptáme se, kde najdeme pana Kmínka. Rovně a naproti.

V prostorném pokoji jsou čtyři postele. A na jedné z nich leží pan Kmínek. Salámek. Leží. Jenom leží. Ještě pořád nemůže chodit. To jsme předem nevěděli. Poznává nás. Je rád, že jsme přišli. Jsme rádi, že ho zase vidíme.

*

Ve vsi mi totiž jeden soused vyprávěl a druhý potvrzoval, že Jindra, že pan Kmínek, že Salámek je na tom nějak špatně. Než jsme se do domova v městečku, vzdáleném asi dvě hodiny cesty vlakem i s přestupem vypravili, poslal jsem do zámku dotaz a vysvětlení, že jsem ze vsi, kde pan Kmínek bydlel a že bychom ho chtěli příští sobotu navštívit a jestli je to možné, jestli mají nějaké návštěvní dny a hodiny. A paní ředitelka mi obratem odpověděla, že můžeme přijet, že pan Kmínek je na tom už dobře, že ho bude předem informovat a že v domově je také odnedávna jeho žena. To jsme netušili, ale tím líp, řekli jsme si. Navštívíme oba.

A tak jsme tu sobotu ráno vyrazili. Jel jsem já a jel Václav a Josef, oba jsou mladší, ale zůstali na vsi a Salámka potkávali a znali víc než já, já jsem se vrátil teprve nedávno. Ale přesto jsem ho občas potkával cestou na hřbitov, jejich stavení mělo čelo na náves, vždycky jsme se jenom pozdravili. Říkal jsem si, že snad nestárne, vypadal pořád skoro stejně, jako v době, kdy jsem byl kluk.

Vzal jsem s sebou číslo našich vesnických novin, kde jsem psal o tom, co se stalo v padesátých letech, o hospodářích, které nutili ke vstupu do družstva, o dvou největších vesnických boháčích, o kulacích Sekerovi a Zlomkovi, tak je označili a všechno jim sebrali a Sekeru zavřeli a rodinu ze vsi vystěhovali, Zlomek měl štěstí, že byl starý, tak mu jenom všechno vzali a přestěhovali do malého domku u rybníka.

Salámek byl menší hospodář, tu špatnou dobu nějak přežil, ale taky měl starosti, tenkrát mu bylo asi třicet a já jsem se ho chtěl zeptat, co mu zůstalo v paměti z těch časů, jak se to tehdy všechno semlelo, jak se kdo zachoval a tak.

Já vím, paměť je ošidná, někdo to po tolika letech už vidí trošku jinak, jiný chce na něco radši zapomenout nebo alespoň nepřipomínat, ale, říkal jsem si, kdo má čisté svědomí, nemá co zapírat, nemá se čeho bát.

A o Salámkovi jsem věděl třeba to, že na prázdniny si k sobě bral Miladu, mladší dceru hospodáře Sekery, kterého nejdřív na poli zatkli, pak odsoudili a poslali do jáchymovských dolů.

Šli jsme tři tou ulicí rovnou jako pravítko a povídali. Trochu o práci, trošku o životě. Jak plyne, jak ten čas rychle utíká. Povídal jsem jim taky o Miladě, protože oba jsou mladší, už ji nemohou pamatovat. Žije v Sokolově, její adresu jsem se dověděl na obecním úřadě. Tam mi taky řekli, že občas do vsi přijede, ale jenom na hřbitov. Na rodinný hrob. Jenom na hřbitov, nikde se nezastaví, projede návsí a jenom z dálky se podívá na oprýskaný statek, kde žila, kde žili její rodiče a prarodiče a ještě možná dál zpátky. S nikým ve vsi nechce mluvit, i když se tu na ni určitě pamatují. Ti starší určitě. Nedávno jsem jí poslal dopis.

Stručně jim cestou vyprávím, co jsem se dověděl o začátku padesátých let na vsi. Bylo mi tehdy deset, ale Josef ještě jezdil v kočárku a Václav nebyl na světě. Jak dověděl, ptáte se? Z kroniky? Kdepak. Ve vesnické kronice jsem nenašel skoro nic, v těch letech prostě nikdo žádnou kroniku nepsal. Možná někdo psal, ale jenom pro sebe, možná pro jiné časy, o takové kronice mi několik lidí vyprávělo, ale kdoví, jestli to byla pravda, žádné takové záznamy jsem nenalezl.

Že by kronikář, kdyby chtěl psát poctivě a podle pravdy, musel vyjmenovat lidi, kteří se zasloužili o to, že statek Josefa Zlomka, kde se zadarmo najedl každý pocestný, kde u oběda sedávala společně statkářova rodina i chasa, kde pro každého našli nějakou práci, který mlčel a mávl rukou, když mu kradli z pole a už to bylo tak trapné, že lidi říkali z legrace Ke Zlomkovi krást nepůjdu, protože tam krade každej, kterému se stranou posmívali, že je poctivec a trouba, že by tedy kronikář musel vypočítat lidi, kteří označili jeho statek za úpadkové hospodářství a pak mu všechno sebrali? Že by musel napsat o Františku Sekerovi, co o něm říkali sousedé a rolníci? Že je dříč a hospodaření rozumí jako málokdo, že je na poli od rána do večera, že má koně jako nikdo ve vsi a v maštali poklizeno jako doma v kuchyni? A že je oba za vesnické boháče a kulaky ochotně pojmenovali ti, kteří neměli nic, spíš ruce od práce dozadu a najednou dostali možnost a moc ponížit je, dostat na kolena, vyrovnat účty, pomstít se a přikrást?

Co tomu, hoši říkáte?

Zbytečná otázka. Kdopak by o tom zlu chtěl před padesáti lety psát? Kdo by mohl?

Dával jsem si cestou nahlas i v duchu dohromady, na co se Salámka zeptám a taky to, o čem hovořit nebudeme. Nebudu mu vyprávět, že jsem tuhle šel na hřbitov a tam ve vývěsce vidím parte, že stará paní Sekerová umřela, bylo jí přes devadesát a pořád doufala, že se jí za ten zabraný statek a zpackaný život svůj, muže a dětí někdo omluví, že jim někdo statek vrátí v takovém pořádku, v jakém jim ho se vším všudy sebrali, i když třeba koně jejímu Františkovi už nevrátí nikdo. Nikdy nikdo.

Ale nedočkala se. Do vsi se nikdy nevrátila. Ani na návštěvu. Až na ten hřbitov.

Ne, o tom, že umřela, Salámkovi vyprávět nebudu. Člověku ležícímu tři roky skoro bezmocně na posteli se o smrti a pohřbech povídat nemá.

*

Možná připomenu starou kovárnu, kde jsme se jako kluci scházeli a pozorovali mistra kováře a zkoušeného podkováře při práci. Jindy jsme ho sledovali, jak nasadí kuklu a do kleští vloží svářecí drát, mrkli jsme na to zvláštní ostré a neonové světlo, i když říkal, tam se, hoši nedívejte, to je zlé na oči, oslepnete. Ale kdo by mu věřil?

Scházeli se tam i hospodáři, protože vesnické noviny jednou doslova napsaly, že se pod kovárnou slízají k planým řečem a debatám a čekají až to praskne.

Pravda, řeči se vedly pod přístřeškem kovárny i v hospodě, chlapi se dohadovali, přeli, předpovídali a radili, co a jak je, ale spíše jak bude, ale mistr v dlouhé kožené zástěře se jich většinou neúčastnil, mistr kovářský a podkovářský se věnoval své práci, jenom občas pokýval, pousmál se. Možná si myslel, že řeči o družstvu se ho netýkají, co on má do činění s družstvem? Ale taky se spletl.

Pod kovárnou býval často také Salámek. Pamatuju si i další hospodáře, ale jeho nejvíc. Nebyl vysoký, spíš menší a tenký, to opravdové jméno Kmínek k němu nějak patřilo.

Nebudu mu vyprávět ani celý příběh dopisu do Sokolova. Možná ho připomenu jenom zkráceně, stejně, jako jsem ho vyprávěl cestou Václavovi a Josefovi. Mám na mysli ten dopis Miladě. Napsal jsem jí, píšu něco o dějinách obce a rád bych do ní zařadil i její vzpomínku. Jak je postihla nešťastná padesátá léta, jak tu dobu snášeli a jak na ni doplatili její rodiče a sourozenci, ptal jsem se na dálku, jak vás poznamenala v dalším životě? Samozřejmě jsem jí vykal, vždyť jsme se neviděli desítky let, znám ji jako malou holku. Odpoví?

Odpověděla. Že si na mě pamatuje, že vzpomíná i na moji sestru. Ale dlouho jsem přemýšlel o jejích slovech: Na ves, na lidi a náš dům jsem se snažila úplně zapomenout, všechno v sobě uzavřít. Moje děti se nikdy nedověděly, co se s naší rodinou stalo. Nikdy jsem jim to neřekla, nikdy jsem se k tomu nechtěla vracet. Bylo mi osm, byla jsem ještě dítě, ale už tenkrát jsem pocítila tu strašnou zvůli mocných a nespravedlnost. Nespravedlnost, která změnila život nás všech, kterou jsem nikdy nedokázala omluvit, píše mi.

A abych se nezlobil, omlouvá se, že se nemůžeme sejít, že by o těch časech nedokázala mluvit. Posílá mi nějaké dokumenty. Vyberte si z nich, co chcete, píše.

To všechno mě překvapilo. Že nic neřekla ani vlastním dětem. Že to před nimi tajila, že všechnu tu zlobu, jak sama říká, v sobě uzavřela.

Nejdřív jim stanovili vysoké dodávky. Nesplnitelné. A oba největší sedláky v obci pozvali na národní výbor, aby se písemně zavázali, že je splní. Oba odmítli. Naopak podepsali papír, kde stálo, že splnění dodávek zaručit nemohou. A to byl, jak se brzy ukázalo, začátek jejich konce.

*

Všichni tři, Josef, Václav a já, jsme dobře věděli, že se nesmíme neopatrně zmínit o Salámkově synovi. Protože s tím, co se stalo, se nikdy nevyrovnal a do smrti nevyrovná, protože to asi není možné, to není v lidských silách.

Já jsem tenkrát ve vsi nežil, jen občas jsem se přijel podívat za otcem a matkou, já jsem o tom slyšel jenom vyprávět, mám to z druhé nebo třetí ruky, ale takhle se to krátce a stručně nedávno stalo, tak to skončilo. Mladému Jindrovi bylo kolem padesáti. Vesnická zabíjačka, s kamarády trochu pojedl, trošku popil, na dvůr už se plížila zimní tma a Jindra se opřel o nedovřené dveře do sklepa a po strmých schodech padl dolů po zádech a už se nikdy neprobral. Možná, napadne každého, kdyby se dveře otvíraly ven, tak by tu ještě byl. Víc nevím. Zatracené dveře.

*

Možná jsme nepřišli v nejlepší dobu, protože se blížilo poledne a začali roznášet obědy. Nemáme si udělat přestávku a přijít třeba za hodinu? Ale kdepak, hoši, posečkejte, jestli vám to nevadí a já se najím a budu vás při tom poslouchat.

Vtom přichází Jindrova žena, už jsem se o ní zmínil, jde pomalu, ztěžka, ruce opřené o chodítko, jestli nevíte, co chodítko je, tak chodítko je taková trojitá hůl na jistotu, dole má kolečka, udržuje člověka v rovnováze a člověk se o chodítko může spolehlivě opřít a jen tak lehce neupadne.

Během oběda jsme podali stručnou zprávu, co je na vsi nového, že bude nová silnice a hasiči budou slavit kulaté výročí a má to být velká sláva, vy jste přece taky byl dobrovolný hasič, říkáme Jindrovi a ten přikyvuje. A že opravují školu, ale nějak se to zadrhlo, asi došly peníze, jak to bývá, kostel má zatím jenom novou střechu a zvoničku. A starosta že se snaží a něco jde a něco ztuha, někdo mu přeje a jiný brblá a nemůže mu přijít na jméno, asi jako všude.

Malinko se narovná, pozoruju ho, zdá se drobný, až se ztrácí v té veliké posteli, za hlavou zámecká okna s očima dolů, do městečka a do oblohy, minule tam hořelo, řekne, a my si uvědomíme, pravda, vždyť jsme procházeli kousek od domu se spálenými zbytky střechy, malinko se narovná a řekne Kluci, kam byste pospíchali? Nepospícháme, ale o čem ještě povídat, na co se ptát, aby řeč nestála?

*

O Sekerovi? Tenkrát mu přinesl listonoš dopis. Úřední dopis. Roztrhl obálku, přečetl natištěnou hlavičku, píše mu okresní plnomocník ministerstva výkupu. Vida. Copak chce?

Oznamuje, že podle smlouvy, kterou s ním uzavřela dělnická třída prostřednictvím Místního národního výboru, dluží tolik a tolik metrických centů pšenice, žita a kusů drůbeže, že má potíže v plněné mléka, nebo nechal nepřipuštěnou prasnici. A nepodmítl pole a tak porušil usnesení strany a vlády o podzimních pracích.

A tím, shrnuje, narušil ve značné míře veřejné zásobování a pětiletý plán. A na konci soudružský pozdrav Čest práci!

Nevěřil svým očím. To snad není, nemůže být pravda. Má ten papír roztrhat? Přemýšlel o těch slovech. Vždyť je to vlastně výhrůžka. Ne, neměl strach. Ale najednou nevěděl, co má dělat. Ponižovat se, vysvětlovat, doprošovat? Nikdy. Dověděl se, že podobný dopis, ale s jinými čísly dluhů dostali ve vsi také ostatní rolníci. Je nás víc, vlastně všichni.

Doporučujeme Vám, aby jste všechny tyto věci promyslel a zvážil, zdali je možno tímto způsobem dále hospodařit a neb nebylo by pro Vás a tak i pro národ lepší aby jste se zapojil do JZD. Razítko a tečka. Závěr dalšího dopisu.

Musel několikrát žádat, aby mu dovolili vymlátit obilí na společné mlátičce alespoň v noci. Ve dne to pořád nevycházelo. Nesmyslně vysoké dodávky splnit nemohl. Ani kdyby stokrát chtěl. Někteří hospodáři tolik nereptali, předepsali jim dodávky nižší. Důvod tušil, přistěhoval se do vsi teprve před pár lety. Mezi rody, které tu spojovaly příbuzenské vztahy desítky let. S nikým se pořádně neznal. Věděl, že jsou lidé, kteří mu závidí, kteří mu nepřejí. Netušil proč.

Ale co s tím může dělat? Poraďte.

Bránil se marně.

Jednoho červencového dopoledne zastavil u pole osobní automobil, vystoupili dva muži a řekli mu, že musí s nimi na okres, něco vyřídit. Teď hned. Nemohl bych se zastavit doma? Ne, spěcháme, syn vyřídí, že jste jel s námi. Toho poledne se syn Josef vrátil domů s koňmi a samovazem sám.

Sekera se nevrátil.

Všechno šlo ráz na ráz. Předseda národního výboru se nechal slyšet, že Sekeru musí srazit na kolena. Podařilo se mu to.

Za tři týdny ho okresní soud odsoudil k odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně, k peněžitému trestu a k propadnutí veškerého hospodářského majetku.

Byly to jeho poslední žně v životě.

*

Odvolal se.

Trest považoval za nesmyslný, nespravedlivý, neměl pocit žádného provinění. Okresní prokurátor se chtěl zavděčit. Trest se mu zdál nízký. Krajský soud udělal to, co se od něho očekávalo. Trest Františku Sekerovi o čtyři měsíce zvýšil.

Majetek a usedlost převzalo jednotné zemědělské družstvo. Soudruh prokurátor může být spokojený. Rodinní příslušníci byli z majetku odstraněni, ano, takový výraz tehdy opravdu použili, a ubytováni ve vedlejším domku, určeném pro deputátníky. A jak vyzněl proces politicky? ptal se soudruh prokurátor telefonem na národním výboru. A sám napověděl: Vyzněl, soudruzi, přesvědčivě? Tajemník přikyvuje, přitakává, ano, vyzněl naprosto přesvědčivě.

Ale pravda to nebyla, to zjistil prokurátor, když přijel do vsi. Předseda strany i tajemník mu řekli, sice opatrně, ale řekli, že Sekera byl vlastně dříč, to vědí všichni a teď se ostatní rolníci do družstva nepohrnou, teď budou ještě opatrnější. Však vy si, soudruzi, poradíte. Vy tady znáte lidi líp než já.

*

Sekeru odsoudili, zatím je ve vězení na Pankráci, jeho žena, její matka a tři děti žijí v malém stavení. Kuchyň, pokoj, těsný dvoreček.

Ale to všechno nestačí. Odsouzení Sekery nepůsobí na náladu ve vsi dobře, lidi mají jeho rodinu pořád na očích. Jako příklad, co se může lehce stát komukoliv z dalších rolníků. Je to dobře nebo špatně?

Žádný tichý vzdor na vsi trpět nebudeme. Dostanu Sekeru na kolena, zařekl se přece předseda národního výboru. Co mu Sekera udělal? Nikdo neví. Příběh má pokračování. Sekera a jeho žena jsou známi svým nepřátelským postojem k dnešnímu zřízení a socializaci vesnice. Proto se jeví v obecním zájmu vysídlení Sekery a jeho rodiny z obce. Tak rozhodli soudruzi na okrese.

A tak jednoho dne dostal František Sekera, stále ještě v pankrácké věznici, úřední dopis. Stejný převzala i jeho žena. Čtou. Ona v malé kuchyni u stolu, on v cele. Okresní národní výbor vám zakazuje navždy pobyt a návštěvy v okrese. Tento zákaz se vztahuje i na příslušníky vaší rodiny. Bylo prokázáno, že jako vesnický boháč jste neplnil dodávky, narušoval řádný chod hospodářství státu a poškodil tím zájmy dělnické třídy. Jevíte se tedy pracujícím občanům lidově demokratického státu jako rozkladný živel ve svém prostředí, jehož přítomnost v tomto prostředí je nežádoucí a neúnosná.

Ona v malé kuchyni u stolu, on v cele pankrácké věznice, později v jáchymovském dole.

Na Miladu děti pokřikovaly kulačko, kulačko! Jejího bratra vyloučili ze střední zemědělské školy, i sestra musela jít pracovat. Od dětí vesnických boháčů je třeba zemědělské i vysoké školy očistit. Dostávají se snadno pod vliv třídního nepřítele a někdy se z nich stávají přímo škůdci, opisuji větu z tajného dokumentu ústředního výboru komunistické strany.

Kulačko, kulačko!

Stala jsem se vůči lidem uzavřenou a nedůvěřivou, napsala mi Milada, které je dnes přes šedesát.

A jak se tehdy zachovali sousedé? Pomocníky by spočítali na prstech jedné ruky. Žena řezníka odnaproti jim před stěhováním ze vsi donese něco jídla na cestu, ze svého mála pomůže mistr kovář, rozloučit s balíčkem přijde hostinský, kterému jeho živnost brzy zavřou, v peci mimořádně zatopí pekař. Všichni vědí, že jim to k dobru nikdo nepřipočte.

*

Přišel den, na který Marie Sekerová nikdy nezapomene.

Kam nás povezete, kam nás stěhujete? Jméno obce jí neříká. Státní statek v pohraniční vsi. Co stará a nemocná matka? Ta také? Že tady může zůstat? Sama?

Řidič se závozníkem nakládají pár kusů nábytku na nákladní automobil. Šatstvo sbalí sama, pár drobností naloží syn.

Bože, co mám dělat, co mám dělat? Mám se vzepřít, mám si sednout na práh domu, mám vzdorovat, mám říct Ten papír si nechte, tomu já nerozumím a rozumět nechci, já nikam nepojedu, nechci opustit tohle stavení a putovat do neznáma, nechci opustit místa, kde žili moje rodiče a jejich rodiče, nechci navždycky opustit naše koně, proč, proboha, proč? A jiný hlas uvnitř jí odpovídal, že to přece už není její dům, nejsou to jejich koně, není tady její muž, nepatří jí už nic. Nic.

Mám se doprošovat? Čeho? Ne, ví, že je to zbytečné. Mají úkol nás přestěhovat. Mlčí, jenom mlčí, pohybuje se jako stroj, je nepřítomná, není tady, tohle všechno se neděje se mnou, to se neděje s námi, to je jenom zlý a neskutečný sen, to není, to přece nemůže být pravda.

*

Také největší sedlák ve vsi, Bohumil Zlomek, dopadl stejně. A Marie, já vím, že ji neznáte, ale má to přímo od své matky, Marii bylo tehdy v roce jednapadesát pět let, události na vsi samozřejmě nesledovala, tak Marie mi vyprávěla, že její otec, který byl kovářem na návsi, zapřáhl do malého vozu kravku a sám, jediný pomáhal starému panu Zlomkovi naložit pár kousků nábytku a nějaké ošacení, které mu dovolili vzít, pomáhal mu to naložit a převézt do malého domku poblíž rybníka, který jemu a jeho ženě přidělili za zabraný statek. Ráno mu přinesl předseda národního výboru příkaz, že se musí ještě téhož dne vystěhovat. Syn přijel v poledne domů z práce, něco z vybavení domu rozvezli po sousedech, polovinu věcí museli nechat v domě.

Jel přes náves, někdo postával na zápraží a díval se a možná si myslel, jak Zlomka zlomili a dobře mu tak, někdo jen poodhrnul záclonku v okně, aby se podíval, někdo se možná s pocitem studu a hanby radši vůbec neukázal, jako kdyby nebyl doma, jako kdyby měl zrovna nějakou důležitou práci. Nevím, ale nikdo se ho nezastal. A jen jediný kovář si řekl, že takhle to přece nemůže nechat, vždyť Zlomek je slušný člověk, vždyť mu léta okovával koně, je to slušný člověk a zkušený a dobrý a přející hospodář, přece to nemůžu nechat jen tak a proto zapřáhl. A Zlomek šel pěšky za vozem, pomalu, ani kráva nespěchá, šel pomalounku a nesl si staré rádio, nedíval se napravo nalevo a trpce se usmíval. Rádio mu dovolili.

Pan Zlomek už byl v důchodu a nemocný, říkám v důchodu, ale ten nejmenší důchod dostal až za několik let, vídal jsem ho, jak sedí za pěkného počasí na židli u vrátek stavení, ruce zkřížené na holi a pozoruje. Kostelíček na vršku, který stál bez hnutí, lidi, kteří občas procházeli cestou do hospody, nás kluky, kteří tam míříme s bandaskou a nebo míříme k rybníku.

Pozdravit nebo nepozdravit pana kulaka a vesnického boháče? Pozdravil jsem, odpověděl.

A tak zabrali ve vsi dva největší statky na návsi a založili družstvo.

*

Nebudu Salámkovi dlouze vyprávět, jak jsem zvonil u vrátek starého stavení, dlouho čekal a na zápraží, na dvorku nebyla živá duše, už jsem věřil, že není nikdo doma. Pak pomalu otevřela dveře, vykoukla a řekla To jste vy, ten zvonek asi zlobí nebo jsem ho neslyšela, a pomalou chůzí mi přejde otevřít.

Z vedlejší místnosti donese krabici se starými fotografiemi a já vidím mladou dívku v lidovém kroji, ale to je přece pan Kmínek, ten rozesmátý mládenec vedle ní, jsou dožínky, je konec třicátých let a nikdo ještě netuší, co přinesou příští léta.

Vypráví mi, že dlouho s Jindrou chodila, ale nemyslete si, na mě si nic nedovolil. Nakonec si vzal jinou a ona jiného, vzala si bývalého řezníka, který do hospodářství nebyl, myslel jako řezník, vypadal jako řezník, moc na pole nepasoval, toužil jenom po krámu, pořád jenom rozvažoval, kam by ho ve stavení nejlíp umístil, kde by byla porážka a kde lednice, ale tenkrát na to přece nebyla doba. Krávu nebo prase viděl jenom zkušeným okem řezníka, o všechno jsem se musela starat já, i pole zorat a vláčet, nemohla jsem se na něj dívat, když to jednou zkusil, říkám mu, ty tu zeměkouli jenom šimráš.

A já jako kluk pamatuju, že jsem ho snad nikdy neviděl jinak než v tom černobíle kostičkovaném řeznickém kabátku, který dopnul jenom natěsno.

I na ně došlo. Když nám odváděli poslední krávu do družstva, šla jsem s ní celou cestu. Bylo mi jí líto, bylo mi všeho líto, i života mi bylo líto, říká do ticha světnice.

Pak vstávala přes třicet let ráno ve tři do družstevního kravína.

A že nechám Jindru pozdravovat, říká mi zase na zápraží. Vyřídím. Rád.

*

Vzpomínáte? Jednoho krásného dne přijel do vsi kombajn, sovětský kombajn, to bylo slávy, taky jsem tam byl, protože šla celá škola, byli jsme rádi, protože dopoledne tím pádem odpadlo vyučování. Vybrali rovné pole, před startem měl proslov nejdřív předseda družstva, pak předseda strany a někdo z okresu, možná bylo to pořadí obráceně, někdo silně zatleskal a pár dalších rukou se přidalo, kombajnér dostal pokyn a ten mohutný stroj se pomalu rozjel. To je pokrok, soudruzi se usmívají, děti mávají, na plošinku ke kombajnérovi ještě předtím poněkud obtížně vylezla soudružka Horáková s rudým praporem, taková vzácná a vítězná chvíle, kombajn ještě kousek popojel a pak se zastavil, sezvaní funkcionáři na okamžik zneklidněli, copak, copak, ale hned s ulehčením vydechli, protože sovětský stroj se znovu kurážně rozjel, za sebou nechával trochu neobvykle vysoké strniště, nikdo nic neříkal, však to se spraví, nehleďme na maličkosti, to se musí jen seřídit, vždyť jsou to první metry. Soudružka Horáková ještě mává praporem, ale my jsme se už vraceli do školy, to je škoda, že to nevyšlo na celé dopoledne. Pak kombajn odjel, že na kontrolu a seřízení, soudružka Horáková, říkali nepřející, prapor srolovala a schovala někde u sadu a na pole pak přijely samovazy, aby tu ostudu nějak srovnaly.

Dal jsem si podmínku, vypráví zvolna Salámek. Vstoupím do družstva, jenom když mi dáte na starosti Sekerovy koně a maštal. Jinak ne, jinak se mnou nepočítejte, řekl jsem předsedovi družstva i tajemníkovi. Dali mu ty krásné koně, dostal na starosti celou maštal. Vstoupil, ale za pár let, kdy to šlo s družstvem od desíti k pěti, zase vystoupil. A co František Sekera, setkal jste se s ním potom? Nesetkal, jenom jsme si napsali pár řádků na vánoce. Dobře jsme spolu vycházeli, ale už jsme se nikdy neviděli. Zval jsem ho, ale pořád cestu odkládal. Asi se do vsi nechtěl vrátit, nechtěl potkat lidi, kteří ho pomáhali zničit.

Ale brzy se vrátil. Z rodiny jako první. Taky na hřbitov.

Ještě jsme povídali, co tenhle, jak se stavěl tamten, ptám se, jak se choval, co tenkrát dělal? Ale zdá se mi, že Salámkovi se moc nechce odpovídat. A já netušil, jestli opravdu nechce, nebo si nevzpomíná, nebo jestli ho nějak poznamenala ta nemoc, následky prasklé žilky někde v mozku. Co bude dál s jejich statkem na návsi jsem se také ptát nechtěl. Stavení s průčelím do návsi je vrásčité a popelavé stejně jako čelo a tváře hospodáře a jeho ženy, okna jsou slepá, chatrná zelenkavá vrata bych se bál otevřít, že je pak nikdy nezavřu. Domýšlím si, že dcery od syna tam hospodařit nikdy nebudou, nebudou na vsi ani bydlet. Prodá statek? Kdoví.

A jak to bylo s prasklou žilkou v hlavě? Ta stará paní, co s Jindrou kdysi dávno chodila a nic mu nedovolila a z druhého konce vsi jeho život asi pořád po léta trošku sledovala, ale možná nesledovala, možná se to k ní jen tak doneslo, jak zprávy po vsi někdy běhají, tak ta mi nedávno vyprávěla, že Jindra se jako vždycky, jako v poslední době častěji vracel z hospody, kam chodíval, protože čím dál víc ztrácel smysl života, že se pozdě večer vracel, vešel do dvířek vedle vrat a do dvora, jeho žena ještě nespala a viděla Jindru z okna jak jde přes dvůr a v polovině cesty se najednou tak divně zatočil a klesl k zemi, řekla si Zase pil a dobře mu tak, nechala ho ležet a šla spát, však on se probere a trefí do postele, ale on se neprobral, až ráno, a doktor potom zjistil, že to nebylo těch pár piv, které si Jindra vždycky vypil, aby si mohl líp popovídat a líp zavzpomínat na staré časy a líp se s chlapáka pohádat, že mu praskla žilka, že to byla příhoda, které se tak všeobecně a mírně říká mozková.

Někdo říkal, že Jindra chodil nejdřív na hřbitov popovídat se synem a pak teprve do hospody a jindy zase obráceně, ale na tom nezáleží.

Už se nepostavil na nohy a dlouho vůbec nepromluvil, sotva se mohl pohnout, nemluvil, jenom nějak nesrozumitelně blábolil, už se zdálo, že se z toho nikdy nevyhrabe, ale potom se to pomalu lepšilo a teď vypadá celkem dobře. Však jsme ho taky pochválili.

Zaplaťpánbůh, říká jeho žena a on také přikyvuje, podívejte hoši, upozorňuje a zvedá nohu, sám se najím, dodává a žena souhlasí, ještě bych potřeboval slézt z té postele, už jsem si jí užil dost, ještě bych prohnal nějakou ženskou, oči mu zajiskří a jeho žena neřekne nic, jen mávne rukou. Dej pokoj, Jindříšku.

A bál jste se, vyzvídám, když jste zval na prázdniny Miladu? Já jsem to rozhodnutí četl, připomínám, a tam stojí, že celá rodina má vstup nejenom do vsi, ale na celý okres zakázaný, celá rodina, to znamená i děti, i Milada, které tehdy bylo osm, devět, deset. Asi by to každý neudělal.

Čekám, co odpoví. Možná, odbude to, ale mně to bylo jedno. Co mi mohli udělat. Na národním výboru to věděli, ale nikdo se neodvážil žalovat.

Možná, napadá mě, možná to od Jindry byla jen taková malá úlitba a splátka za ty koně, možná se přece jenom necítil úplně nejlíp, když je přebral. Cizí koně. Družstevní koně, ale koně nespravedlivě ukradení, ukradení jeho sousedovi naproti na návsi, sousedovi, s kterým se dobře znal, setkávali se v kovárně, potkávali v neděli odpoledne v hospodě. Ale kdyby se o ně nestaral on, kdo koňům rozuměl líp, řekněte?

Kluci, přijďte zase, řekne Salámek a kluci odpoví Přijdeme, jasně, že přijdeme. A přitom tuší, vědí, že už asi nepřijdou. Ale kdo by to chtěl v tuhle chvíli tvrdit? Možná věří kluci i Salámek, že se ještě potkají.

Před rozloučením jsem ho poprosil, aby mi napsal pár řádků, kdyby si na něco ještě vzpomněl, že budu rád, že připravuju tu knížku o dějinách obce a on tam určitě patří. Slíbil mi to. Trochu neurčitě, ale slíbil. Jeho žena také. Napsal jsem mu svou adresu.

Ale když to počítám, uplynul skoro rok a ještě se neozval. Neozvala se ani jeho žena.

Loučíme se. Zastavte se, hoši, opakuje Jindra.

Vracíme se širokou a dlouhou chodbou, za otevřenými dveřmi stále sedí u stolu pečovatelky, obědy už jsou rozvezeny a rozneseny, asi mají zase chvíli volno a nikdo nevolá, nikdo nic nepotřebuje, ani ležící, ani chodící.

Sestupujeme úzkým postranním schodištěm do prvních poschodí, znovu to neuspořádané hejno prázdných pojízdných křesel, připravených k použití.

A znovu ta usmívající se žena, žijící ve svém přítomném nebo nepřítomném čase. Máme říct na shledanou, máme říct sbohem?

Usmívá se a neodpovídá.

*

Když jsem všechno probíral kolem a kolem, Salámek mi vlastně nic nového neřekl. Kromě těch koní. Že do družstva kvůli koním vstoupil, pak zase s ostatními vystoupil a potom zase vstoupil. O všem ostatním jsem něco věděl.

Býval bych rád znal víc. Ale co se dá dělat, je to už dávno. Člověk zapomíná. A taky nevím, jestli má ta mozková příhoda na vzpomínání vliv.

Možná má. Nevím.

Doufám, že Salámek ještě žije, určitě je naživu a třeba je na tom dokonce líp. Kdyby se něco stalo, určitě bych se to dověděl.

Portrét Apollona

III

DAVID KAHOUN

Smutná orchidej

„Budu ti povídat příběh o muži, jehož osud byl podobný tomu tvému,“ neváhal a s chutí se pustil do vyprávění.

„Kdysi dávno vyslal Bůh jednoho ze svých věrných andělů na velmi vzdálenou planetu ukrytou v těch nejchladnějších končinách vesmíru, v místech, kde ani to největší a nejzářivější slunce nedokáže vzdorovat mrazivé temnotě, spalující svým ledovým dechem každý sebemenší náznak dobré vůle či přátelského úsměvu.

Bylo to místo, kde vládne věčně tíživý strach, skličující zoufalství a beznaděj v té nejčistší a nejryzejší podobě.

Místo, kam odcházejí hříšné duše smrtelníků, aby zde podstoupily svůj spravedlivý trest věčného zatracení.

Tato planeta byla však přes svou krutost také jediným místem v celém vesmíru, kde bylo možné nalézt květiny Imortalis.

Vždy jen jednou za několik milionů smrtelných let vypučely jejich bílé květy na zasněžených pláních smutku a vzdorovaly ledovým smrštím i otráveným dešťům, zaplavujícím zapovězenou planetu jako oceán naplněný až po okraj mrtvými a tlejícími těly hříšníků, jež zapomněli, že smrt je pouze další část cesty, na kterou se jednoho dne vydá každý, kdo jednou okusí svůdnou a omamnou chuť skutečného života.

Květy Imortalis nejsou však pouze ozdobou zahrad pekelných, mají také zázračnou schopnost uzdravovat nemocné a vdechovat život těm, jež předčasně opustili brány života a proti své vůli odešli do krajin stínů a věčného zapomnění.

Bůh tehdy velmi toužil po jednom jediném zázračném květu, neboť si velmi přál přivést zpět k životu jednoho mladého muže jménem Ježíš.

Byl jím vyvolen, aby se pokusil mezi lidmi šířit zapomenutou Moudrost všech světů a navrátil tak ztracenou lásku, prostou radost a touhu po hledání pravdy do jejich mocí a bohatstvím zaslepených srdcí.

Byl povolán, aby lid vyvedl ze slepých uliček života, jež nesou jména – chamtivost, závist pomluva, lež, nepřejícnost, ješitnost, zloba, povýšenost, zrada či zločin… a navrátil tak do jejich světa klid a mír.

Lidé však nestáli příliš o jeho učení a nejméně pak šlechta, boháči a kněží, kteří se nechtěli vzdát své nadřazenosti a privilegií.

Nechali Ježíše mučit za to, že pravdu a rovnost kázal, a pak také na těžký kříž zaživa přikovat, aby byl pro výstrahu všem, co by se podobných zločinů dopouštěli.

Bůh když pak to sprosté lidské počínání spatřil, velmi se rozhněval a odvrátil od lidí jednou provždy svou vlídnou tvář.

Také se však ku prospěchu celého vesmíru moudře rozhodl, že přivede Ježíše zpět k životu a vyšle ho na některou jinou planetu, kde budou o jeho učení stát a s radostí mu naslouchat.

K tomu však Bůh potřeboval jeden jediný květ zázračných Imortalis, jež svou omamnou vůní dokáže vdechnout život zmařenému životu.

Té planetě, kde květy rostly, však vládl velmi mocný a krutý tyran jménem Lucifer, který své zázračné bohatství střežil jako poklad nejcennější a každého, kdo by se jen pokusil k jeho zahradám přiblížit, nemilosrdně trestal.

Toho si byl věrný anděl velmi dobře vědom, proto předstoupil pokorně před Luciferův trůn, padl na kolena a vroucně žádal o jeden z jeho zázračných květů.

Lucifer se však té troufalosti srdečně zasmál a pronesl svým mrazivým hlasem:

„Nevím, proč bych měl Bohu prokazovat takovou laskavost. Snad za to, že mě vyhnal z Bílého paláce a seslal mě na toto nevlídné místo, jen proto, že jsem se zalekl hrozby dvou chamtivých smrtelníků?

Nevidím jediný rozumný důvod, proč bych mu měl darovat květ Imortalis.

Již několikrát jsem takovou pošetilost udělal, přesto se však mé podzemní kobky a věznice i nadále plní miliony hříšných duší, neboť lidé nechtějí přijmout jeho pošetilé učení.

Bůh by měl spíše přemýšlet o stvoření dalšího pekla, kde bychom mohli věznit stále přibývající hříšné duše a nemarnit čas tím, že navrací život těm, jež zneužívají jeho neskonalé velkorysosti a klamou jeho láskou zaslepenou důvěru.“

Anděl se však nenechal odradit přísnými Luciferovými slovy a zopakoval králi pekel svou prosbu.

„Já vím, že je spousta špatného a zkaženého v lidských srdcích a že většina smrtelníků nezaslouží po odchodu z jejich světa nic než zatracení v plamenech věčného ohně pekelného.

Stále však také přetrvává dobro, jež obývá nejen lidskou mysl, ale i duši a staví tak nezlomnou hráz, která již celá staletí čelí stále sílícímu zlu v lidském světě.“

Dlouze a usilovně pak přemýšlel Lucifer nad smyslem andělových slov a nakonec ku prospěchu veškerého bytí svolil.

„Dobrá tedy, dovolím ti, abys přinesl jednu z mých květin tvému bláhovému Bohu, ale pod jednou podmínkou.

Ty říkáš, že muž, jemuž tvůj Bůh tolik touží navrátit bídný lidský život, je zvěstovatel dobra, ztracené naděje a že jeho duše je hříchem neposkvrněná a čistá jako duše nenarozeného dítěte čekajícího v lůně matčině na svůj příchod do zkaženého lidského světa?“

„Ano, mocný Lucifere, takový skutečně je,“ přikývl věrný anděl na souhlas a zpříma se zadíval do věčně planoucích ďáblových očí.

„Až tomu skvělému muži vrátí tvůj Bůh pomíjivý život, musíš ho donést na svých křídlech k mému trůnu, aby zde poklekl a poklonil se mé bezbřehé velkorysosti.

Poté podstoupí zkoušku, již pro něj přichystám, a věz, že ještě nikdo ze smrtelníků, jež se odvážili vstoupit branami mé říše do zapovězených zahrad, nespatřil více slunečního svitu.“

Zasmál se ďábel a svolil, aby se věrný anděl odebral do překrásných ledových zahrad a získal tak pro svého Boha jeden z vysněných květů zázračných Imortalis.

Bůh pak ihned po úspěšném návratu svého anděla navrátil umučenému Ježíši jeho drahocenný život a obeznámil ho s nevyhnutelným setkáním na planetě bolesti a utrpení.

Ježíš se svým osudem však pokorně souhlasil a nechal se odnést na bílých křídlech dvou andělů až k branám pekelným.

Když pak Lucifer spatřil Ježíše u bran svého hrůzného paláce, velmi se zaradoval, povstal na svém nelidském trůnu a nechal ubohého troufalce k sobě předvést svými služebníky věčné temnoty.

„Máš odvážné srdce, smrtelníče, musím tě však varovat.

Nikdo z tobě podobných, jež se odvážili vstoupit na krví poskvrněnou půdu mého království, nespatřili více svých bližních ani více neslyšeli tlukotu ptačích křídel vznášejících se nad troskami podlého lidského světa.“

„Dostojím slibu, který ti byl dán, a podstoupím tvou zkoušku.

A až budu hotov, odejdu zpět mezi můj milovaný lid, abych dál šířil Moudrost všech světů, to prosté učení, tak jak si přeje můj otec a stvořitel.“

Ďábel když slyšel ta odvážná a troufalá slova z úst smrtelníka, sestoupil se svého trůnu a pokynul směrem k zapovězeným zahradám.

„Tvůj Bůh i jeho směšní andělé tvrdí, že je tvé srdce čisté a upřímné jako mé jedinečné květiny.

Já však nevěřím, že přetrvá třeba jen jediné lidské srdce neobtěžkané hříchem a nečistými úmysly, proto tě žádám, abys vyhledal mé zahrady a přinesl mi jeden z květů Imortalis.

To bude konečný důkaz pro tvého Boha, že jen dál marně vkládá naděje do rukou bytostí, které o jeho přízeň a jeho bláhové učení ani v nejmenším nestojí.

Neboť pouze ten, v jehož srdci pramení jen čistá láska v té nejryzejší hmatatelné podobě, bořící mosty a otevírající brány do skrytých světů, pouze ten jediný dokáže pozvednout květ Imortalis, aniž by se na místě neproměnil v popel a prach.“

Ježíš však nezaváhal a bez dlouhého otálení opustil Luciferův palác a odhodlaným krokem vyrazil k tajuplným pekelným zahradám přinášejícím pomíjivý život i milosrdnou smrt, aby se pokusil získat jednu ze zázračných květin.

Po předlouhém putování napříč sněhovou bouří pálící svými zběsilými vichry jako žár pekelný zahlédl konečně jeden z cípů vysoké ledové zdi chránící ten nejvzácnější poklad ve vesmíru a hledal bránu, jíž by mohl vstoupit do toho tajuplného království, která po celá tisíciletí neopustila jiná bytost než andělská.

Když však žádnou nenalezl, dotkl se svou hřejivou dlaní převysokých ledových zdí a v ten kratičký okamžik jako by se zastavil čas v celém vesmíru a největší z hvězd zazářila nad střechami Bílého paláce tak silně, že se lidé na vzdálených planetách probouzeli z hlubokého bezesného spánku.

Zeď se zachvěla v základech a za převelikého burácení se v jejích stěnách objevily pukliny připomínající strouhy, potoky a poté i řeky razící si cestu skrze zdánlivě nepropustnou ledovou klenbu.

Ďábel pozorující ze svého trůnu s nelibostí pád svých zahrad jen nevěřícně zakroutil vznešenou hlavou a přísahal, že den oznamující konec lidského druhu se jen oddálil, protože pokušení hříchu je převeliké a lidské duše natolik zkažené, aby temnota jednou provždy zvítězila nad posledními kapkami dobré vůle.

„Dnes jsem viděl vítězství lidského ducha nad nepřízní osudu, zítra však celý vesmír spatří smrt a zkázu ve jménu lidské zkaženosti.

Již zítra se rozhoří plamen nepopsatelné žádostivosti, který zaseje do nejistých smrtelných myslí více hněvu i zloby, neskonalou touhu po moci i bohatství a nenechá tak nikoho, dokonce ani samotného Boha na pochybách, že lidský svět musí být zatracen a uvržen do spárů násilí a všeničící války.“

Ježíš poté bez dlouhého otálení radostně nasedl na bílá křídla andělů a nechal se odnést do Bílého paláce, aby Bohu předal svůj vzácný dar.

Bůh když spatřil, že je Ježíš živ a zdráv a že ve své náruči svírá jeden z převzácných květů, velmi se zaradoval a poklonil se té mocné síle lidského srdce, do níž vložil svou umírající naději.

Ježíš se však v Bílém paláci příliš nezdržel, neboť velice toužil sestoupit mezi svůj milovaný lid, aby mohl dál šířit svatou moudrost, to učení, za které byl umučen a na těžký kříž zaživa přikován.


Úryvek z knihy Smutná orchidej. Vydalo nakladatelství Machart, 2006.

HANA BIČOVSKÁ – CHARIF BAHBOUH

Tajemství pěti bran

Příběh ševce

„Moje svatba, to byla veliká událost v celé rodině i mezi známými. Nevěstu jsem předtím nepoznal. Podle úradku mé rodiny jsem si vzal tu dívku, kterou mi otec s namlouvačkou vyhledal. Byla odněkud z dalekého kmene a přinesla mi věnem mnoho zlaťáků. Její příbuzní, kteří mi ji přivezli, byli celí zahalení v modrém šatu a byli zamlklí. Z velbloudů neslezli, dokud nebyla podepsána svatební smlouva. Odhalení nevěsty jsem očekával s bázní a byl jsem celý rozechvěn. Konečně tento velký den nastal. Sedmkráte družičky a lazebnice mou nevěstu převlékaly, přitom tanečnice hrály a zpívaly. Celý den se zlaťáčky ke mně jen kutálely.

Konečně jsem spatřil tvář své nevěsty. Nad tou krásou jsem ustrnul a srdce mi ulétlo. Jak snadno jsem provolal požehnání nastávající noci! Jen to jsem přeslechl, zda i má nevěsta, spanilá jako jarní červánek, veselá a milá, na mé požehnání správně odvětila. Nevím to dodnes.

Hosté mé rodiny i moji noví modří příbuzní s požitkem pojídali maso beranů pečených na rožních. Nové a nové poháry se plnily chutným mokem a hlava se všem točila, i mně. Nakonec nám všichni blahopřáli a slíbili, že za rok se sjedou oslavit narození dítěte. Odjíždějící modří příbuzní se ještě dlouho z dálky ozývali. Vystřelovali šípy s raketkami, které svými výbuchy a světelnými efekty prosekávaly ticho pouštní noci.

Osaměl jsem s krásnou Lajlou. Žili jsme idylicky. Večer nás vždy vítal rozkošný domek, který nám daroval otec. Přistavěl jsem si k němu dílničku. Byl jsem pracovitý a uměl jsem odvést pěkné dílo. A tak bylo dost práce i výdělku.

Ale naše štěstí nebylo bez kazů. Uplynul první rok, ale dětský pláč se u nás neozval. Jako voda uplynul v dál rok druhý, třetí i roky další. Bez dětí se mi život stával stále smutnějším, a přestala mne těšit i má práce. Byl jsem unavený, jako bez krve, a mrzutý, bez zájmu o život.

Po sedmi letech se u mne objevil můj otec. Jezdil po světě za obchodem. Ptal jsem se jej na ženiny příbuzné, ale on jen smutně potřásl hlavou, že se mu nepodařilo se s nimi sejít, třebaže je hledal. Chválil domek, obdivoval výsledky naší práce, ale očima jakoby stále něco hledal. Tázavě pohlížel za Lajlou, když odcházela ven, a pak se mne přímo zeptal, co se mnou je.

„Jsem spokojen,“ odpověděl jsem mu. „Ale štěstí to není. Jak sám vidíš, nemáme děti. A tak, když přijdu domů, jsme s Lajlou oba zamlklí. Den co den uběhne večer tak, že se navečeřím, vypiji dobrou kávu, kterou mi Lajla uvaří – a umí kávu dobře připravit! Pak si lehnu a spím do rána jako zabitý! Pěkné sny nemám: ráno se probudím a vstávám s hlavou těžkou jako kámen, jako bych si vůbec neodpočinul. Ani práce mě příliš nepozvedne. Říkám si však, že snad každý má nějaké trápení, a těším se tím, že opravdové štěstí je asi něco, čeho žádný smrtelník nemůže dosáhnout.“

Otec pokyvoval hlavou a tvářil se záhadně. Chvilku byl zadumán a pak mi poradil, abych nepil kávu. Prý snad ta káva na mne působí tak, že se pořádně nevyspím. Bez kávy bych třeba i mohl mít děti. Nabádal mě však, abych kávu vždy tajně vylil a před Lajlou předstíral, že jsem ji vypil.

Lajla že si toho nesmí všimnout.

A potom jakoby nic,

že si mám na oko zdřímnout.

Lajla si musí myslet, že spím doopravdy. Přitom však abych dával dobrý pozor, zda a jak bude spát ona, když kávu nikdy nepila. To mi důrazně kladl na srdce.

Mé pozvání k přenocování otec nepřijal. Omlouval se tím, že musí za obchodem. Nakonec mi popřál vše nejlepší ke splnění mých tužeb.

Hloubal jsem dlouho nad jeho slovy, ale nakonec jsem jeho rady uposlechl. Večer, když mi Lajla se sladkým úsměvem jako obvykle podala kávu, nepozorovaně jsem ji vylil. Krátce nato jsme jako vždy ulehli. Řídil jsem se otcovou radou a předstíral hluboký spánek. Lajla chvilku tiše ležela, zřejmě mě pozorovala. Pak se začala vrtět, a když jsem se ani pak nepohnul a pravidelně jsem oddechoval, pocítil jsem, jak pomalu vstává. Ještě mi hnětla chodidla, a když jsem se neprobudil, přehodila přes sebe plášť, vzala lampičku a po špičkách tiše vyšla z domku ven do tmavé noci. Závoru nechala odsunutou.

Pomalu se mi rozbřesklo, proč mi otec tak radil. Lajla mi určitě míchala do kávy uspávací směs. Tiše a nenápadně jsem vyšel ze dveří a sledoval Lajlu spěchající křivolakými městskými uličkami. Když došla k hradbám na druhém konci města, zastavila se u zdi, něco zamumlala, a tu se před ní objevila malá branka, o které jsem do té doby neměl tušení. Lajla prošla brankou a vyšla do pouště. K mé hrůze zamířila k prastarému hřbitovu, na němž byli pohřbíváni nevěřící. Toto místo bylo opuštěné a bylo opředeno hrůzostrašnými pověstmi. Lidé se mu vyhýbali i ve dne. Strachem téměř bez sebe, ale přesto odhodlán dopátrat se pravdy, jsem se skryl za velkým kamenem. Na nebezpečné šakaly, hyeny a jiné pouštní šelmy jsem ani nepomyslil.

Zpozoroval jsem, že se Lajla zastavila, rozhlédla se a cosi tlumeně zvolala. Z temnoty hřbitova se zpoza pobořené zídky vynořila jakási vysoká a tmavá postava. Objala Lajlu kolem ramen a začala s ní rozmlouvat. V hrozné předtuše jsem se odvážil blíže a strnul hrůzou: Lajla hovořila se šeredným zelenookým máridem, hnusným netvorem, obyvatelem opovržených míst, pánem opuštěného hřbitova. Mezitím márid Lajlu obejmul a políbil. Hněv, žárlivost, zoufalství i pochopení pravdy, to vše odehnalo bázeň z mého těla, takže jsem vykřikl:

„Není moci a není síly,

jen u Alláha vznešeného, nesmírného!

My Jemu patříme a k Němu se opět

vracíme!“

Márid i Lajla se ke mně obrátili a já jsem opět strnul: to nebyla krásná Lajla, ale obyčejná gúla. Jakási hyení tvář se na mne šklebila. Když mě poznala, zrůdně se zavřely její nenávistně planoucí oči a již již otevírala tlamu, aby mě pozřela.

Ve vrcholném nebezpečí jsem zvolal: „Nechť vás Alláh zahubí!“ V tom okamžiku se pod oběma otevřela země, vyšlehl plamen a z hlubin se vyvalil dým sirného zápachu. Ozvala se ohlušující rána a v zeleném plameni obě stvůry zmizely. Jejich tváře se příšerně šklebily a odnášely si na sobě pečeť strachu z neodvratného osudu v nitru země.

Nepamatuji se, jak dlouho jsem strnule zíral do tmy a vzpamatovával se z oslnění trestajícími plameny. Už svítalo, když jsem se vracel pustým pískem oživeným jen vytím psů a křikem nočních zvířat.

Po návratu domů mě únava, smutek a bolest donutily si lehnout. Tak je to tedy: upadl jsem do moci gúly! Proto můj otec nemohl najít její příbuzné. Proto mě varoval a tím i zachránil. Gúla mi skýtala zdánlivě krásný život, ale přitom mi chuť k němu vysávala a tak mě ničila.

Odpočinek nepřicházel, spánek mě přemáhal. Kdykoli jsem zavřel oči, dívaly se na mne ze tmy svítící oči těch oblud.

Později ve dne jsem se chtěl vrátit ke hřbitovu brankou, kterou jsem v noci prošel za Lajlou a kterou jsem se také vrátil. Na jejím místě však byla pouze zeď. Musil jsem tedy projít jednou z hlavních bran, abych se k tomu hroznému místu přiblížil.

Po nočním zážitku nikde nebylo ani stopy, jen několik supů mávalo perutěmi nad kamením a pískem. Teprve při odchodu jsem si všiml několika kapiček síry, které ležely na místě, kde se oba proradníci propadli do útrob země.

Vrátil jsem se do domku a ke své práci. Dlouho mi trvalo, než jsem se poněkud vzpamatoval. Pak nastal jeden ze slavnostních dnů v kalendáři, Malý svátek.

Všichni lidé se veselili, jen já jsem sám bloudil ulicemi naplněn smutkem, stejně jako pohár hořkým nápojem. Tu mě ze zamyšlení vytrhl zpěv a dívčí hlas: „Nebuď smutný, pojď a zazpívej si s námi!“ U studny stálo několik dívek.

Po roce jsem si vzal za ženu tu, která mě tehdy odlovila. Jmenovala se také Lajla.

Zde švec přerušil své vyprávění a ukázal na dveře domku, z nichž vykukovalo pět kučeravých hlaviček. „Věř mi, královno, že se směji štěstím, když si vzpomenu na krásy minulosti. Není Lajla jako Lajla. Jsem nemocný a vím, že už mi není pomoci.“

Švec dopověděl svůj příběh. Všem bylo jasné, že ševcova nemoc není nemoc ledajaká. Jsou to stále ještě kouzla zlé gúly Lajly, jejíž pomsta proměňuje jeho život vedle druhé Lajly v peklo. „V čem však spočívá její kouzlo? Jak ševci pomoci?“ ptal se zamyšleně sám sebe chalífa. Pohlédl na královnu a uviděl v jejích očích tutéž otázku, prosbu i očekávání, že to bude právě on, kdo ševci i jeo rodině pomůže.

Vzpomněl si na svého ochránce dobrého ifríta. Už jednou mu se zlým kouzlem poradil, kéž by mu opět pomohl! Jen chalífa na ifríta pomyslel, zazářilo v rohu ševcova krámku tlumené světlo a v něm se objevil ifrít. Držel v ruce malé sandálky, usmíval se a kýval hlavou na chalífu. Na chalífově tváři se rozlil úsměv poznání. „Díky, dobrý ifríte!“ pomyslel si. Nikdo jiný ifríta nezahlédl, spatřil ho jen chalífa a hned si také vzpomněl, že všechny ševcovy děti běhají okolo naboso. Dokonce i ševcova žena Lajla byla bosa. Pro své vzpomínky švec svou rodinu zanedbával.

Chalífa sňal z prstu svůj zlatý prsten a podal ho ševci: „Zbav se posledního zbytku omámení a kouzel. Tento prsten je tvůj talisman. Vždy, když ti bude do pláče, otoč jím, a zbavíš se toho, co tě tíží. A teď usedni za verpánek. Dokážeš-li nevstat od práce, dokud své ženě a svým dětem nevyrobíš ty nejkrásnější sandálky, a dokážeš-li přitom nemyslet na první Lajlu, na tu gúlu, která tě i po své záhubě drží ve svých spárech a vysává tvou sílu, její kouzlo pomine. Tvá nemoc od tebe odejde a budeš opět šťastně žít se svou pravou Lajlou, která ti byla v knize osudu přisouzena.“

„Převeliký je Alláh!“ zvolal švec. „Ukázal jsi mi tu pravou cestu, cizinče. Děkuji ti. Ať Alláh i tobě ukáže správný směr tvého putování!“

Královna sňala z hrdla šňůru korálů, které podala Lajle. Pak se rozloučili, a když se chalífa s královnou vydávali na další pouť městem, švec už seděl za svým verpánkem. Čekala ho těžká zkouška.

Cestou se královna zeptala chalífy: „Ten prsten, který jsi daroval ševci, je opravdu kouzelný?“

„Není, královno, pokud jde o to, zda je očarován. Ale bude mít kouzelnou moc, jestliže tomu ten chudák švec bude věřit. Jakmile se přistihne při vzpomínce na minulost, uvědomí si to a otočí prstenem. Pak už se vzpomínkám ubrání a víra v moc prstenu mu pomůže na minulost skutečně zapomenout. Snadno se pak vrátí do přítomnosti. Já věřím, že to dokáže.“

„Jsi moudrý, kníže, a tuším, že i ty sám své štěstí brzy najdeš,“ řekla královna.

*

Procházeli uličkami rozpálenými poledním sluncem. Každý hleděl po kousku stínu vhodném k odpočinku. Uličky byly teď liduprázdné. Vtom zaslechli mocné bušení na kovadlinu. Obdivovali píli kováře, který pracoval i v poledním žáru, ale udivovaly je časté přestávky v bušení kladiva. Šli po zvuku a přišli až ke kovárně. Nahlédli dovnitř, a tu spatřili muže, jehož mohutná hruď a svalnaté paže se odrážely v záři ohně od tmavého pozadí kovárny. Právě dopadlo kladivo na železo do ruda zbarvené, když kovář položil nástroj na zem a odběhl do kouta kovárny, kde se snažil cosi vyhrabat ze země, a když neuspěl, vrátil se zase ke svému kladivu. To vše se několikrát opakovalo.

Kovář si nevšiml, že jej od vrat již delší dobu pozorují jacísi příchozí, a proto sebou polekaně trhl, když ho královna oslovila. Zeptala se ho, proč nechává železo rozžhavit, ale pak od práce odbíhá, takže svou práci zase maří. Kovář si zahanbeně zakryl tvář a pravil:

„Odpusť, vznešená královno. Vím, že bych mohl být za své počínání potrestán. Ale mé neštěstí, které znáš, ti jistě v tvé moudrosti ukáže cestu ke slitování nade mnou.“

„Pojď, všichni ve městě teď v poledne odpočívají. Sedneme si pod strom před tvou kovárnou a ty povíš mně a mému hostu svůj příběh,“ řekla královna.

Vyšli z výhně kovárny a usedli na otesanou kamennou lavičku ve stínu stromu. Kovář začal vyprávět.

Příběh kováře

„Z vůle Alláha – On je mocný a vznešený – jsem šťastně žil a dobře jsem se uživil svou prací. Vše se mi dařilo, má žena byla doma tichá jako pěna a měl jsem dětí jako smetí. Byly to děti hodné. A vždycky do roka a do dne nám přibylo dítě další. Děti byly zdravé, žádné neumřelo na úbytě.

Vždyť jsem měl všeho dost a dost!

Jak náleží byl u mne vítán host.

I zdálo se mi, že jsem velkým pánem.

Při vzpomínce toho jsem jak zmámen.

Vládcové zdáli když chystali se v boj,

vždy jedině u mne objednali zbroj!

A platili dobře, věřte, zlatem.

Už lišil jsem se od lidu šatem

i zařízením, a po nocích se začal bát,

by mi mé jmění nikdo neukrad.

Co stane se, až nebudu mít práci?

Bez peněz budu všem jen pro legraci.

A tak jsem si opatřil hliněný džbán, do kterého jsem ukládal každý zlaťák. To jsem dělal kvůli úsporám a pro budoucnost. Představa budoucnosti mě velmi trýznila: přijde hlad a mor, budou boje, a přibudou daně, na které nebudu mít. A tak jsem své úspory stupňoval, a nakonec jsem dal do džbánu i ty peníze, které potřebovaly mé děti, moje žena i já.

Chtivost šetřit se mě zmocnila a ovládla mne docela. Džbán jsem zakopal v rohu své kovárny a s rozkoší jsem sledoval, jak se plnil. Peníze přibývaly a mě těšilo, když jsem ty zlaťáky nechával proklouzávat mezi prsty zpět do džbánu. Mámil mě jejich lesk a čím dále tím více mě zachvacovala touha ne již po zabezpečení před nástrahami života, ale po zlatě. Po stále větším a větším bohatství.

Rodinu jsem čím dále více omezoval. Nepohnulo se mnou, že děti byly hladové a chodily otrhané, nedojímalo mě, že manželka často pláče.. Neponížilo mě, když mi příbuzní, jako chudákovi, posílali větší či menší dárky, aby zmírnili naši nouzi. I tyto milodary jsem někdy prodal, abych mohl utržené peníze dát do džbánu.

Nikdo netušil, že jsem byl vlastně velký boháč.

Jednou mi přinesla žena do kovárny skromnou večeři. Usedl jsem, abych se najedl. Sedal jsem si do toho kouta kovárny, odkud bylo dobře vidět na mou skrýš se džbánem.

Jak jsem tak seděl a jedl, kde se vzal, tu se vzal, objevil se přede mnou nádherně zbarvený kohoutek a oslovil mě lidským hlasem. „Dej mi trochu jídla, kováři, mám hlad!“

Právě mi na zem upadlo zrníčko rýže a kohoutek se chystal je sezobnout. Byl jsem tak lakotný a nepřející, že jsem ve vzteku po kohoutkovi mrštil kamenem. Ten však uskočil a zmizel v šeru kouta, kde jsem měl džbán se zlatem. Zdálo se mi, jakoby se na to místě vztyčila nějaká postava zahalená do šatu pestrých kohoutích barev. A zaslechl jsem tichý smích, doprovázený cinkotem, jaký vydávají přebírané zlaťáky. Strachem celý bez sebe jsem vyskočil a běžel do kouta. Barevná mozaika však přede mnou ustupovala, rozplývala se do stran, plížila se podél stěn kovárny, a já se propadal a nořil se do ní, ale na nic pevného jsem nenarazil, a kohoutek či záhadná postava nikde!

Ani žádný otvor nikde nebyl a kohoutek jako by se propadl nebo rozplynul. Tichý smích se ozýval spolu s cinkotem peněz za mnou, přede mnou, po stranách, zkrátka všude kolem, a duhové kohoutí barvy se mi míhaly před očima. Vrhl jsem se na zem a vyhrabával svůj poklad, leč marně. Džbán jsem nenašel!

To je celé moje neštěstí. Jsem zničen, jsem docela chudý, všechno je pryč. Možná, že řeknete, že mi zůstala moje práce, moje dovednost. Ale já nejsem schopen něco pořádného vytvořit. Už nedostávám velké zakázky, a těžko nějakou práci dodělám. Jak začnu pracovat, vrací se mi před oči duhová mlha kohoutích barev, stále mi doléhá do uší tichý, jízlivý smích. Nemohu uvěřit, že jsem o své bohatství přišel. Snad jsem špatně hrabal a kopal? Snad jsem zapomněl, kam jsem džbán naposledy dal? Ruce mám zkrvavené, jak stále ryji v zemi a hledám svůj poklad. Ta myšlenka mě stále odhání od práce a nutí mě hledat v zemi své ztracené štěstí, své zlato. Je mi líto, že jsem své děti a svou ženu trápil hladem. Toto všechno je trest za mou lakotu. Jak rád bych teď žil jinak a o všechno bych se se svou rodinou dělil! Nemám ale nic, oč bych se mohl rozdělit. Na všechno je už pozdě. Smířil jsem se již s vědomím, že budu chudý. Nemohu se však smířit s tím, že jsem ztratil své řemeslo, že nic pořádného nevytvořím. Kéž by mi Alláh Dopřál, abych mohl jediné dílo dokončit. Abych se stal zase mistrem svého řemesla. Toužím po práci, ale nemám co a pro koho tvořit, nikdo ode mne již nic nechce. Jsem ztracen.“

Kovář dokončil své vyprávění a slzy mu proudily z očí. Mozolnaté ruce plné čerstvých poranění nestačily slzy otírat.

„Přestaň se trápit, kováři! Slzami nic nespravíš,“ pravil chalífa. „Co bys řekl nové zakázce? Objednám si u tebe něco, do čeho musíš vložit veškeré své umění. Budeš-li odbíhat od práce za ztraceným pokladem, nikdy toto dílo nedokončíš. Ale já ti důvěřuji! Vytvoříš pro ze železa ukovaného kohoutka, který bude jako živý. Vlož do té práce všechno své umění. Až kohoutka dokončíš, postav jej do rohu své kovárny, tam, kde dříve byl džbán s penězi, aby ti stále připomínal dobu tvé lakoty. Věřím tomu, že přijde čas, kdy kohoutka nebudeš potřebovat. Pak si pro něj přijdu. A zde jsou peníze za práci, platím předem.“

Chalífa vtiskl překvapenému kováři do ruky hrst zlatých mincí. Pak se on i královna s kovářem rozloučili a pomalu odcházeli. Zpovzdáli však pozorovali, jak si kovář bude počínat.

Kovář si zlato prohlížel, ostražitě se rozhlédl na všechny strany, pak běžel do kouta, kde tušil svůj džbán. Ale tam se zarazil, vrátil se a vyšel z kovárny směrem ke svému domku. Nedošel však k němu, ale otočil se a utíkal zpět do kovárny. Hned z ní ale zase vyběhl a nerozhodně postával u dveří. Konečně se rozhodl, rozběhl se ke svému domku a zavolal na ženu a děti. Chalífa pozoroval, jak ženě cosi se šťastným úsměvem vykládal a ukazoval jí, co má v ruce. Společně se pak z peněz za objednanou práci všichni radovali.

„Ještě není ztracen,“ pravil chalífa královně. „Začal se dělit o svůj majetek, začal žít společně s rodinou. Vystoupil ze svého osamění. Teď věřím, že i svou práci dokáže dokončit. A kdo ví, možná, dá-li Alláh, třeba někdy později i svůj džbán najde.“

*

Chalífa s královnou pokračovali ve své pouti splatí uliček, kolem studní, dvorů a skupin palem. Zatímco spolu ještě rozmlouvali o kováři a jeho neštěstí způsobeném lakotou, nemohli minout bez povšimnutí honosný dům, jehož okna bohatě zdobená krásnými řezbami ve tvarech pnoucích se větévek, listů a květů, a vrata s nádherným uměleckým kováním složitých vzorů svědčila o bohatství a vkusu majitele. Opřen o vrata domu seděl v prachu ulice muž. Z dálky to vypadalo, že tam přišel za bohatými lidmi žebrák, který čeká na svou almužnu. Seděl nečinně, lhostejně a odevzdaně. Teprve když chalífa s královnou přišli blíže, spatřili, že je oblečen do oděvu z drahých látek, zlatem protkávaného brokátu a hedvábí. Nehnutě a upřeně se díval stále jedním směrem a jeho rty se lehce pohybovaly, jako by si něco pro sebe povídal. Ten člověk byl slepý.

Muž vytušil, že někdo stojí blízko něj a pozoruje ho. Zdvihl k nim své nevidoucí oči.

Královna promluvila: „Jsem královna tohoto města. Znám již tvé neštěstí a ráda bych ti pomohla. Přivedla jsem svého hosta, který již mnohým moudře poradil. Vyprávěj mu o svém osudu!“

„Slyším a poslouchám, má paní,“ odpověděl slepec, vzdal úctu panovnici a opět usedl na zem. Chalífa rozprostřel svůj plášť na mramorový schod před vraty domu a s královnou na něj usedli. Pak začal slepec vyprávět.


Úryvek z knihy Tajemství pěti bran. Vydalo nakladatelství DAR IBN RUSHD, 1993.

JANA SOUKUPOVÁ

BOUDA

Jednoho slunného jarního rána mě Jižan požádal o úklid terasy. Vzít hadici, smést nečistoty proudem vody a pěkně to nechat uschnout, žádná dřina. Nedávno ovšem na tomhle balkóně zřídila malá fenka Chrisa ležení svým čtyřem štěňatům, která si uhnala při výletu na náves. Stěhování štěňat sem tam a diskuse s ustaranou Chrisou mě zdržují.

„Čím jsi byl, než sis zařídil ten svůj obchůdek?“

„Víš přece, čím jsem byl. Stavěl jsem domy,“ odvětil Jižan trochu udiveně. Ale protože je ješitný a v okolí známý tím, že stavěl velmi hezké domy, přidal spoustu příkladů a historek.

„Takže bys byl schopný postavit těm pejskům boudičku?“ zklamala jsem ho účelovostí původní otázky a jak se zdálo i lehce urazila.

„Samozřejmě!“

„Protože nemůže fenka bydlet v lidském bytě,“ začala jsem a potlačila chuť provokovat dodatkem což by v Čechách nebylo nenormální, „lítá si kde chce, a tudíž není divné, že má nečekaně děti. Bylo by milé, kdybych nemusela každý den čistit tvoji terasu od…“

„Stačilo prostě říct, abych postavil boudu,“ utnul mě. „Ty se dnes postaráš o krám a odpoledne bude bouda.“

„Souhlas.“

V průběhu dne v obchodě s přesladkými sladkostmi, ikonami a svatými suvenýry jsem podlehla lepkavě nevinnému přesvědčení, že přijedu do vsi a spatřím roztomilý zvířecí domek. Jsem nepoučitelná naivka. Jako bych nikdy neviděla ovčín Jižanova bratrance nebo sousedův kurník, jehož plechové záplaty při větších náporech větru prozpěvují celé obci jakési zajímavé kakofonie.

Odpoledne jsem se těšila na nové psí bydleníčko. Zaparkovala jsem před vraty, neboť bych – poté, co se do nich minulý týden snažil vjet náklaďák s prkny na novou střechu – musela být řidič Rallye Šumava, abych se trefila mezi zdravé křídlo a to druhé, visící na zlomeném betonovém sloupku.

„Ahoj,„ pozdravila jsem Jižanovu sestru do vedlejší zahrady. „Proč to proboha ta firma nešikovného řidiče nespraví?“

„Nemůžou za to,“ pravila přesvědčivě. „To můj bratr má vědět, že takový velký auto tam nevjede.“

Jsem v kolébce logiky, navíc cizinka v prťavé vesnici, takže není žádoucí si hrát na chytrou. Omezila jsem se tedy na jednoduché aha a raději stočila řeč jinam: „Už má hotovou boudičku?“

Reakce Jižanovy sestry byla krajně podezřelá. Chvíli se dusila, pak šibalsky kývla a pravila: „Má. Krááásnou! Šikovný pan stavbyvedoucí!“

O pár kroků dál jsem pochopila. Kousek od vzorně zastřiženého plotu z okrasných jehličnanů se v rohu radostně zeleného trávníku pyšně vypínala nevelká, avšak katastrofálně výrazná obluda očividně příbuzná s bratrancovým ovčínem a sousedčiným kurníkem. Použitý materiál neobsahoval snad jen molitan a plátno. Jinak všechno. Od dřevotřísky ze staré kuchyňské linky přes vlnitý plech až po polystyrén. Tvarem něco mezi krychlí, triedrem a komolým jehlanem, což mohou všichni matematici popírat jen proto, že to neviděli.

Chvíli jsem se uklidňovala a pak vešla do domu, v hlavě poučení své babičky, že žena má být diplomat. Jižan odpočíval u televize a podle stavu okolí to dělal celý den, kromě cca dvaceti dvou a půl minuty, víc mu totiž stavba boudičky zabrat nemohla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a velmi opatrně (myslím, že diplomaticky) dodala: „Ta bouda… není moc hezká.“

Vůbec ho to nerozhodilo. Usmál se a s patřičným nadhledem pravil: „Ale je praktická, víš?“

„Ta bouda… JE HNUSNÁ!“ Mám dojem, že se mi trochu chtělo plakat.

„No tak si to tak neber,“ uklidňoval mě mile. „Zasadím před ní dva tři růžové keře a nebude vůbec vidět!“

„Ano,“ vzdala jsem se a šla vysvětlit pejskům, že se nemají té podivné věci bát, nýbrž v ní bydlet, neboť je praktická.

Při prvním lijáku se ukázalo, že by bouda odváděla výbornou službu jako malá přehradní hráz se zásobníkem bahna. Vyplavené pejsky jsem rychle odnosila zpátky na balkón. Na sázení růžových keřů zatím nebyl čas, ale boudička a okolí s nahromaděným zemědělským blátem ze sousedčiny zahrady se osvědčily jako výborná pěstírna ekologicky čistého kopřivového čaje skvělé chuti. Jižan měl pravdu. Přece jen je to stavba praktická.


Z rukopisu Jižan a blondýna.

Portrét Apollona

IV

ZDENĚK JANÍK

Ruce

Všimli jste si někdy v lese veverky, jak si přidržuje tlapkami oříšky, nebo doma psa, když vám dává pac? A co se jen namyje kočka svou prackou svých koťátek. O opicích ani nemluvě. Všechno jsou to už malé předobrazy našich lidských rukou.

Bez rukou nejsme lidmi. Ruce staví i boří, otvírají i zavírají. Rukama se objímáme i zápasíme. Rukama pracujeme, píšeme, kreslíme, malujeme, socháme, hrajeme na nejrůznější hudební nástroje, bez rukou je nemyslitelný tanec, rukama dokážeme tleskat i „mlčet“.

Políbení ruky je výrazem úcty a dodnes žádají muži o ruku své vyvolené. Podáním ruky se odjakživa stvrzovaly dohody a smlouvy, jak o tom svědčí třeba slova ručit, ručitel, ručení nebo záruka. Ruka je dodnes základem mnoha dalších odvozenin a slovních spojení jako ruční brzdy, ruční nebo rukodělná práce, příruční zavazadlo nebo příručí v obchodě, žít v područí, rukávník, rukavice, rukavičkář a … mnoho dalších, na která možná přijdete sami. Polohou palce pravé ruky rozhodovali římští vládci nad životem a smrtí svých poddaných.

Ruce jsou i nepřeberným zdrojem metafor. Nejdříve se chápali lidé větví, později chápali i složité problémy myšlení, stejně tak shrnovali třeba sníh se zavátých cest a dnes se mluví o shrnutí učiva či dané problematiky. Máme v rukou svůj život nebo danou situaci, máme volné či svázané ruce, hovoříme o silné, či slabé nebo pravé ruce. Nedáme se jen tak někým vodit za ruku, postupujeme ruku v ruce, jsme rádi, když nám jde práce od ruky a ledacos sfoukneme jen tak levou rukou.

A kdo by nebyl rád, dostane-li někdo po zásluze přes ruku? Tajné spolky si často říkaly „černá ruka“, zatímco lidem, kteří se tvrdé práce báli, se dostalo přízviska běloručka. A znáte snad někoho, kdo by aspoň před svatbou nebo na oko své vyvolené nesliboval, že ji bude do smrti na rukou nosit? A jak si nepřipomenout, že jeden z našich velkých básníků Otokar Březina nazval svou vrcholnou sbírku básní Ruce!

Kdo z nás si nepřipadá někdy jako bezruký? Nemít ruce může být pro někoho horší než nevidět nebo neslyšet. Co skutečného hrdinství je třeba k tomu, aby se s tím takto postižený člověk vyrovnal. Jako desetiletého kluka mě fascinoval Bezruký Frantík, kterého k nám do školy přivedl náš oblíbený pan učitel Šulc. A dodnes obdivuji každého, kdo se naučil kreslit nebo malovat nohama nebo dokonce ústy. A jsou to někdy podivuhodné obrazy!

Ruce jsou velký dar. Važme si jich a nikdy je zbytečně nezdvíhejme proti životu. Každým takovým neuváženým pozdvižením se proviňujeme proti největší hodnotě na této zemi.

MARTINA DRIJVEROVÁ

Maryša

Potkala jsem na zástavce autobusu bývalou spolužačku. Po obligátních (a zcela nepravdivých) výkřicích typu: ty ale báječně vypadáš, vůbec ses nezměnila, hned jsem tě poznala… došlo na stejně obvyklé dotazy: co děti?

Vytáhly jsme fotografie, popsaly školy, zkoušky, zaměstnání a úspěchy i neúspěchy našich dospělých dětí… a pak došlo na city.

„Klára uvažuje o rozvodu,“ sdělila přítelkyně temně. „Ani se jí nedivím. Ten její…“

Následovalo hrůzyplné vylíčení nectností zetě – muže, se kterým nejen Klára, ale i má bývalá spolužačka žije v jedné domácnosti. Sečteno a podtrženo, ten dotyčný jde Klárce na nervy. Stále pije vodu a neodnáší po sobě skleničky. Ponožky dává do prádla schumlané v podobě trapných uzlíčků, vydělává málo a domů chodí pozdě. Nejí rajskou. Nejí koprovku. Nejí knedlíky. Zato by chtěl lososa. Dlouho do noci čte a svítí si přitom! Neumí opravit auto a vynadal Kláře, když si koupila nové boty a předem mu to neoznámila. Ještě že jsou spolu teprve rok a nemají děti.

„Je to prostě děsný!“ pravila přítelkyně… a přijel autobus. Její. Vrhla se ke dveřím a ještě na mě zavolala: „Klára říká, že se musí rozvést, že to nevydrží… že by ho snad zabila!“

Zabila by ho. Ale jak? Děvčico nešťastná, tys je otrávila… blesklo mi hlavou. No ano, Maryša. Taky trpěla a pak… Jed do kafe. Křeče. Nemilovaný muž padá k zemi. Hrůza. Jenomže… ono to bylo jinak. Sestra bratří Mrštíků, autorů divadelní hry s názvem „Maryša“ to vyzradila. Na dotaz, jak že to dopadlo se skutečnou hrdinkou, se jen zasmála. „No co by. Zvykla si. Jako každá. Když už si Vávru jednou vzala, tak s ním snášela, co život dal.“

Asi takhle bychom se na to měly dívat. Váhat před svatbou, ale pak… Když už jsme si ho vzaly, berme ho takového, jaký je. Snášejme s ním to dobré i zlé, to všechno, co nám jde na nervy. Kdopak ví, čím vším rozčilujeme my jeho? S mnoha zlozvyky je možno se smířit (pod heslem „jsme všichni jenom lidi“). Stočené ponožky prostě rozvineme, rajskou nevaříme a skleničky odnášíme s úsměvem. Jde to. Určitě. Pokud jde o Maryšu a jejího mlynáře, drama vzniklo nejspíš z toho, že Vávra přišel jednoho dne z pole či výročního trhu a jen tak mezi řečí poznamenal: „Tak su, Maryšo, ňáké otrávené…“

ZDENĚK ŘEZNÍČEK

O snění

Jsou lidé nepraktičtí a praktičtí. Odjakživa si moc nerozumějí. Ti první umějí snít, ti druzí všechno udělat. Zdá se mi, že těch prvních ubývá. Je pravda, že vám nemohou nabídnout posezení ve vlastnoručně vyrobeném křesle u sklenky vlastního vína s domácí tlačenkou, pod vlastnoručně vyrobeným svícnem, ale zase se zajímají o spoustu věcí, a umějí krásně mluvit. U ženy není jednoznačně ve výhodě typ praktický. Je sice příjemné, když v domácnosti všechno funguje, žena má však jemnou duši a chce si popovídat, mít vlahé oči, a jestliže všechen mužův čas zabere zlepšování už tak zlepšených přístrojů a zařízení, kdy televizní obrazovku vnímá nikoliv esteticky, ale jako technický objekt, který je nutno dokonale seřídit, zrovna když to na ní mezi zamilovanými jiskří, stává se žena zasmušilou a někde v hloubi ji cosi sebelítostně hlodá.

Ale nemylme se. I lidé praktičtí jsou přístupní velkým snům, jen uhodit na správnou strunu. Jako tamten, co šel v podvečer na půdu, aby ve speciálně upraveném holubníku chytil holuba pro svou ženu držící dietu. Na půdu přijde později ještě druhý muž a hned k vikýři, v němž už se rozsvěcovaly hvězdy: To je krása, to je krása, říká si pro sebe. A k holubáři: „Podívejte, Velký vůz.“ Soused se štrachá v holubníku a jen odtuší:

„Moc žerou.“

„A tamhle Váhy.“

„O vážení mi nepovídejte, proč myslíte, že tady chytám svoje miláčky?“

„Takhle rozprostřít prostěradlo, usednout a vzlétnout,“ nedá se odradit obdivovatel hvězd a bere ze šňůry veliké pevné prostěradlo a rozprostírá ho na zaprášenou podlahu: „Letět a letět. Přistát někde v neznámu, ty barvy, ty vůně, ach, a ty tvary.“

„Nemáte řídítka.“

„Na co řídítka, co perský koberec?“

„Ale vikýř je malý, neproletěl byste,“ zachytil se drápkem holubář.

Druhý ho už neposlouchá a nahlas sní:

„Vzlétnout do těch barevných světů. Modrá přechází v růžovou, stoupá zlatý prach, nadnáší vás, jste vlastně na vrcholu zlatého oblaku, který vás jako vlna nese k nejvzdálenějším končinám kosmu, doprovází vás tisíce pestrobarevných ptáků, překrásně zpívajících, kolem divukrásných pevnin a květy velikými jako stromy, s omamnými vůněmi, jste opilý těmi vůněmi. Najednou je kolem vás plno koulí zbarvených růžovozlatě, modrostříbrně, hebkých na dotek. Prolétáte jimi, uvnitř zase jiné vůně, tisíce vůní, a celý prostor kolem je naplněný hudbou místo vzduchem. Nerozeznáte však jediný nástroj. Je to úplně jiná hudba. A ještě dál vanou duhově zbarvené větry, a opět nějací ptáci lehounkých těl, kteří nikde nehnízdí, jejichž údělem je jen let, vás doprovázejí. Chce se vám plakat i smát se, zapomínáte kde jste kdy žil – na tu drsnou modrou planetu Zemi. Taky vůbec necítíte hlad. Potravou je samotné dýchání. Letíte ještě dál a s jistotou víte, že přijdou ještě krásnější chvíle…

Pane, proč berete to prostěradlo, proč šplháte do vikýře, proč se pouštíte rukama, proč se odrážíte nohama, proč křičíte letím, co to bylo za ránu?“ takhle zcela bez fantazie se ptal náš snílek. Opakoval to i do policejního protokolu.

… a bylo to tam, docela to tam bylo: modrá přechází v růžovou, i ty koule, i ti ptáci.

Leč nebyli to ptáci, ale Osm Ikaros. A jejich příběh je takový: Byli to skákači, poctivé číslo, které vymyslel jejich táta. Hup na prkno a ten na druhém konci šup na záda untrmana – a další a další. Ale to není let, cítili podvědomě. I zakoupili trampolínu. Jednou, bylo to někde u Humpolce nebo ve Španělích, ukrutánské vedro. Ředitel nechal odhrnout stanovou plachtu. Lana napjatá k prasknutí, síť rozžhavená. A skok – a skrz otvor vzhůru. A jak tak letěli, začala jim narůstat křídla. Tady vystupují se sborovým zpěvem. Kdo by byl zvědavý na létající Ikaros.

Portrét Apollona

Příloha
PO STRMÝCH CESTÁCH

MAREK VELEBNÝ

Jak jsem potkal prezidenta

Ležím v pokoji. Pomalu se škrábu na chodbu zjistit, kde je zásuvka. Nechci rozsvěcovat v pokoji. Bosýma nohama jemně našlapuji, ale vrzavá podlaha reprodukuje každý můj krok. Chtěl bych zapnout notebooka na chodbě, ale co by řekli polonahému šílenci před ránem co by datloval na zemi do laptopu. Uléhám zpět do postele a píšu ve tmě na papír, nemám ani baterku. Co z toho přečtu ráno, skoro vše, umím totiž psát tiskace ve tmě, takovej jsem frajer.

Nejsem zrovna příznivcem George Dabljů (W) Bushe, ale když je šance vidět celebrity, vyplave ve mně na povrch moje novinářsko-fotografická exhibiční povaha. „Sláva, vezmeš si foťák,“ řekl jsem si. Jako jsem před lety vyfotil Havla náhodou na Hradčanském náměstí, když ještě chodil mezi lid. Ale když má být ve městě Bushův průvod, mám být ve fabrice. Mimořádná uklízecí šichta. Tak jo, beru hadr, cídím a třídím odpad. Jsou dvě, padla. Jdem na motokáry. Touhle dobou jsem prošvihl Bushův projev a  cestu v koloně městem. Ale za fabrikou na kopci s ovocnými stromy je tajná chata, kde táta schovával a hostil jiné návštěvy, Putina a další. „A hele,“ řekl mi šéf, „vysedni z  motokáry, zahoď hadr a jdi.“ Já ho bafnul, ještě namočený v chloroformu a ředidle.

Teď jsem vlastně kvůli tátovi v jeho ochrance, protože jsou s Georgem Dabljů na procházce v sadu u chaty. Najednou vyběhne ze sadu vlk, nebo je to vlčák? Instinktivně se vrhám bránit tělo George W. Bushe a nastavuji vlkovi ruku s hadrem napuštěným ředidlem. Sníží to stisk jeho tesáků. Prezident s doprovodem jdou dál. Zkoumám rozsah zranění a snažím se omámeného vlka setřást a dodělat ho. Tátova palice nakonec rozdrtí vlčí lebku a je klid. Tedy klid, kolem jsou těžkooděnci, kteří brání davu demonstrantů házet jablka z ovocného sadu.

Později v chatce. Pochroumán jdu za nimi. Chvíli si sedám a sleduji debatu mezi tátou s prezidentem a delegací. „Dáme něco tomu statečnému mladíkovi na památku.“ Laura řekne: „Georgi, dej mu svůj Stetson.“ George W. Bush nasadí svůj tradiční připitomělý výraz, kdy mu odstávají uši a chce působit zdáním inteligenta. Například při projevech. „Ne, svůj Stetson ne,“ říká Dabljů. A tak dostávám praktickou sportovní tašku na knihy ve tvaru vojenské přilby. „Děkuji, thank you Mister Prezident,“ říkám. No to ses, Georgi, moc nevycajchnoval. Sedím vedle a říkám si, „nevzal sis foťák, kámo.“ Možnost vyfotit si prezidenta nebo se vyfotit s ním je pryč. Nemáš co na práci? ptají se mne. Tak odcházím.

Po nějaké době v lese. Jdu lesní pěšinou a slyším známý hlas brebentit anglicky. George jde s ochrankou lesem. Přicházíme za chvíli k elektrické dráze na kraji města. Jsme v tramvaji. Kdopak je ta komická postavička potřásající si rukama s lidmi okolo ? – George W. Bush. Někteří cestující nechápou. George vidí skupinku černých turistů z Ameriky a z legrace říká: „Hi, I am a Brasilian president.“ „Kdy přestoupíme na subway ?“ říkají si turisté. Ale tady nejste v Praze holenkové, Plzeň, asi jste zabloudili. Nebo jste tu byli v pětačtyřicátém? George uhání kolonou ku Praze. Jedeme nezvykle prázdnými ulicemi, asi jsou vyklizené. Jedu s tlumočnicí za prezidentem v dalším autě a vidíme zástup demonstrantů. Tlumočnice volá řidiči prezidenta názvy a čísla ulic, jimiž má auto uniknout. Je to jako ve filmových honičkách z Friska či L. A. Ale tohle jsou spíš prohnilí proti prohnilým doopravdy.

Převaluji se v posteli. Chci usnout, dohnat spánek k ránu než začne svítat. Fyziologická reakce penisu oznamuje, že je čas k ránu a tak se pokouším ukrojit z poslední části noci. Podívám se na ruku. Na dlani mám stopy po vlčích zubech, že vůbec tou rukou mohu psát. Kdybych neměl tu ránu na ruce, myslel bych si, že by to byl jen sen…


(12. 2. 2005, aktualizováno 6. 11. 2006 a 26. 3. 2008)

MILAN ANDRÁSSY

Tady píšu já

KRAKEN

Konstruktéři strojů
Konstruktéři ovládačů
Konstruktéři světa
Vždyť světlo jednou zhasne
Neutrína neprolétnou
a pak
Zvedne se KRAKEN
Vesmír se otevře
Nádhernému monumentu
KURVY

Kde bude vaše mysl?

KVĚTY


Deprese jsou květiny

které rostou tam

kde nikdo nechce
Dívám se na lidi
Kvetou a kvetou
Až mě bolí můj květ

JUNGŮV KŘÍŽ

Vždycky mám dojem že věci jsou vyřízeny
za mnou čisto
přede mnou potopa
každou nocí trpím utonutím
Vidím Jungův kříž
chápu starého pána
ale kruhy se otáčejí stále větší rychlostí a
to co je uvnitř se bortí
v kaleidoskopy zborceného předmětu
slova se kroutí
Jen ta dáma se suchým martini
do kterého si barbarsky cpe led
nechce přijmout čas
kdy kry se hnuly
a stojí v pozici polární medvědice
na okraji něčeho co se hýbe
směje se na mne jako na tuleně
jen lovit
pevnina se vzdaluje
kosatky se blíží
Kdo bude další obětí?

SVÍCE

Hoří svíce na hřbitově
jedna hoří
na tvém hrobě
ostrý vítr
jednu zhasne
I tu tvoji
jasné
JASNÉ

ZAKLÍNADLO

HORY SKÁLY
CELÁ ZEMĚ
PŘIKLOŇTE SE NYNÍ KE MNĚ
PTÁCI ZVĚŘI DIVOKÁ
PIJÁCI CO ZEŠÍLELI
UBOŽÁCI BYŤ V PRDELI
I VY SE SKLOŇTE KRÁLI
KRKAVEC LETÍ
KRKAVEC PŘILETÁ
KRKAVCI SE POKLOŇTE

KRÁL JE ZDE !

SNAŽÍM SE VYKOPAT OHEŇ


Nevím jestli tady chci být
uhlíky dohasínají
Chlad až mrazivo
Polibky zkameněly
Zbývá poslední možnost
krumpáč a lopata
tam někdo bude
Tuším teplo
tam někdo bude
Tuším Peklo

1. KOMNATA

Jsem sto let mrtvý číšník a nevím, proč mám stát za tou pípou. Jsem někdo, ale nevím kdo. Nehledám svou identitu. Chci znovu umřít jestli to jde, chci zmizet, chci nebýt… prostě nechci! Třeba čepovat pivo, nalévat víno a kořalky nebo dokonce nealkoholické sračky. Pořád dokola blbé kecy, rádoby vtipné, ukňourané, přiblblá zpovědní tajemství. Držte huby!!!

Prostě nechte mě být mrtvým. Jsem Dan, protože mi tak říkají. A nejraději bych je pozabíjel. Však na všechny jednou dojde!

2. KOMNATA

Profesor P. se na chvíli zamyslel, polknul panáka a mlaskl. „Jo, to máme – a v chrobácích se nevyznám, ale zato učím blby jak se stát umělci na AVU.“

Pozornost Kota ztuhla, protože pro něj bylo výtvarným uměním pouze ranní mozaikovité vize na zdi, které se skládaly z oloupané omítky, zabitých komárů, much, molů a švábů na podlaze.

3. KOMNATA

„Kde dneska spíš?“

„No, přece tady na stole, píčo!“

„Měl bych lepší nápad. Mám tady na kopci chalupu. Můžeš spát u mě,“ pronesl lukrativně profesor.

Kot se musel hluboce zamyslet, ale ta pravá myšlenka se po dalším panáku zjevila: „Máš tam brouky?“

„Vole, kde by se tam vzali, tam je správný nacistický pořádek. Ani SS neměli takhle uklizeno.“

„Bez brouku já nespím,“ kontroval Kot, „tady budou v noci aspoň švábi!“

„Ja, das ist richtig. Schwabische gmünd!“ radostně zvolal profesor a přihnul si z ubývající láhve.

4. KOMNATA

Tohle zavrnělo a pokoušelo se to ke Kotovi přitulit. Vyjekl a vystartoval zpod peřiny. Děvče otevřelo oči: „Ahoj, ty můj broukologu.“

Kotovi upadla čelist, poskakoval po pokoji, než se mu povedlo vykoktat: „Kde ses tu vzala?“

„No prostě sis mě ulovil jako toho broučka.“

5. KOMNATA

Labutě zpívají o Bohu a Sexu, zpívají o Rradosti a Smrti, zpívají o Bolesti a Vykoupení.

Labutě zamrzlé na jezeře. Labutě zastřelené pitomými vrahy.

Bílé labutě po smrti zčernají a jejich pohledy děsí.

6. KOMNATA

„I kdybys svini zlatý zub vsadil, pořád bude smrdět hnojem.“

Pak ji zab a sežer. Zlatý zub si ponechej. Sviní je kolem dost.

7. KOMNATA

Pohroužen v násilí já realitu vnímám …

8. KOMNATA

Tak co se to zase děje. Jsem jako malý bůh, ve kterého již nikdo nevěří. Mám pocit, že vše kolem se drolí a já to neumím zastavit. Ó jaký žálozpěv na motivy T. Pratchetta.

9. KOMNATA

Všichni mí přátelé jsou mrtví nebo umírají. Asi se k nim přidám. Je třeba se zbavit těch, kteří by mě mohli přežít.

A nebo, že by … tichá radost?

Ani nechci pomyslet na to, kolik lidí z těchto idiotů již zemřelo.

10. KOMNATA

Nejdůležitější zprávou je fakt, že bylo experimentálně prokázáno, že na rozdíl od uheráku je špek slyšet.

VÁCLAV MORAVEC

Ty můj malej Jirásku
aneb Božská komedie

„Začal jsem psát a děsně mě to baví, od malování si teď dám nějakej čas pauzu,“ zahlásil výtvarník Dušan Pešák a podíval se na nás, jak jeho slova zapůsobí.

„To je taková směšná větička,“ napodobil jsem našeho pana prezidenta i s jeho hlasovou dikcí a kamarád se skoro urazil, ale vzápětí se začal chlámat svou werichovskou fistulí.

„Já si fakt nedělám srandu, si myslíš, že od psaní seš tady jenom ty? Náhodou, mám s sebou i kus svý první povídky. Na, počti si v díle Mistra, ať máš alespoň trochu představu, jak má vypadat pravá a nefalšovaná literatura,“ podal mi usmolený papír formátu A4 s předtištěnými řádky, asi z nějakého prastarého bloku. A tak jsem se tedy začetl, zatímco ostatní spolustolovníci v hospodě Na Marii se věnovali své nejoblíbenější činnosti zde, popíjení, klábosení a cigárkám. Co se také dá jiného v putyce dělat, že. Dušanovo jezevčík Hugo mě pod stolem mydlil svým ocáskem přes kotníky, jak soustředěně pozoroval jakousi fenečku neurčité rasy, postávající se svým páníčkem u výčepu. Pan Srstka to nebyl.

Řekni tomu svýmu psímu plájbojovi, ať se jde topořit jinam, nemůžu se soustředit na tvé dílo,“ pravil jsem směrem k Dušanovi, jenž s velkou vodkou v pracce napjatě čekal na mou odbornou recenzi. „Hugátko, tfuj, nech pána a jdi přefiknout tu bárbínu, vždyť se na ni celej třeseš.“

Nadržený jezevčík mě přestal pleskat a vyrazil vpřed. U výčepu přibrzdil a začal kolem překvapené feny tančit odzemek. O hlavu větší psí dáma ho však po prvotní úlekové reakci už přehlížela jako včerejší tisk. Mohla si to dovolit, křivonohý norník byl příliš mrňavý na to, aby mohl vykonat úkon, který jeho majitel nazval přefiknutím. Hugo skučel touhou jako meluzína, leč snažil se marně.

Přestal jsem jej sledovat a opět zaměřil oči na řádky hustě popsané obyčejnou tužkou. Dušan v povídce popisoval svou cestu kamsi a celé se to odehrávalo v nádražní hospodě nejmenovaného města. Kamarád v sobě nezapřel výtvarníka se smyslem pro detail. Opravdu, na té jedné a půl stránce rozpitval takřka vše, nač upřel svůj vnější zrak.

Rozhodně nemám ambice odborně hodnotit písemný projev někoho jiného, na to nemám patřičné vzdělání, řídím se při četbě i psaní hlavně pocity a intuicí a mohu tedy kamarádovi sdělit pouze svůj dojem z jeho literárního pokusu.

„Píšeš pěkně, květnatě, máš dobrou slovní zásobu, ale na můj vkus se moc vykecáváš, zabýváš se příliš každou ptákovinou, pitváš ji a bojím se, že by se čtenář brzy začal nudit, otrávilo by ho to. Musíš mít k němu ohledy a zbytečně neexhibovat. Zkus tu přílišnou popisnost omezit na minimum.“

„Ty můj malej Jirásku,“ trefila hřebíček na hlavičku jednou krátkou větou Dušanova družka Miluša. A vo tom to je!

Dušan se zakabonil nad tím drzým nedostatkem jásotu nás nedouků nad Mistrovým literárním počinem, jímž hodlal vstoupit mezi nesmrtelné velikány psaného slova. Jeho nevolí byl vzápětí stižen kdo jiný, než výčepní Josef. Sršatý výtvarník s ambicemi bestseleristy ho sjel, že má prázdný stakan vodky. Což byla mimochodem pravda, neboť Dušan měl, jako každý niterně rozervaný umělec, velkou spotřebu alkoholu a vodky obzvláště.

„Hmm, stejně jsem už na psaní starej. Ve svým věku bych asi těžko prorazil. To víš, mně by nestačilo jako tobě být jenom regionálním pisálkem,“ zaryl si alespoň jedovatě.

„Ale, já bych to tak černě neviděl. Podívej se na paní Květu Legátovou. Tej bylo nějak k osmdesáti, když prorazila se svými Želary. A dokonce to bylo i zfilmovaný. A ty tady budeš brečet jak stará děvka, že si v pětapadesáti starej,“ oplatil jsem mu a taktně opomenul jeho cancy o regionálním pisálkovi. Kdyby hoch věděl, jak je přetěžké vydat knihu, daleko těžší než ji napsat! Já jsem svou první dostal na celostátní trh až v odžitých padesáti letech díky nakladatelství Toužimský and Moravec a za to, co mi předtím vyšlo v našem regiónu, jsem rovněž moc rád. Určitá pokora má v této branži své místo. To máte jako v té soutěži X faktor. Jistě si ji ještě pamatujete. Spousty magorů bez jakékoliv zpětné vazby, bez špetky sebekritičnosti a hlavně talentu, zde z výše své domýšlivosti doslova spadly na hubu. A je to tak správně. Člověk se samozřejmě nemá ani podceňovat, to by bylo tuze špatně, ale měl by znát své slabiny a limity a pracovat na sobě. Posunovat se po malých kousíčcích, ale stále. Želva to přece také v životě hned nezabalí jenom proto, že není zrovna sprintérský typ.

Dušan však byl již v počátku své spisovatelské dráhy takto nemístně zdržen, zviklán, ba skoro zrazen ze strany svých takřka nejbližších, takže jsme se ani po několika měsících dokončení zmíněné povídky nedočkali. O nějakých dalších jeho literárních pokusech ani nemluvě. Zůstal u svého výtvarnictví, v tom byl uznávaná kapacita a nadto si přibral, či spíše oživil, i restaurátorskou činnost a velice dobře se jí živil.

To však byla zatím hudba nedaleké budoucnosti, zatím jsme v hospodě Na Marii, a Duško začal svou tradiční slovní při s akademickým malířem Ivanem. Za téma si vzali kontroverzní filmovou režisérku, Hitlerovo oblíbenkyni Leni „Rífenštálovou“. V televizoru nad výčepním pultem totiž zrovna běžel nějaký dokument o této paní a hoši se chytli žhavého námětu.

S úsměvem jsem je sledoval, ač o nějaký ten roček starší ode mě, chovali se jako malí hraví kluci, a to se mi na nich vždy líbilo. V tu chvíli vypadali tak nějak dětsky bezbranně, až to v člověku probouzí vůči nim ochranitelské otcovské pudy. Jenže na druhou stranu jsem si hned uvědomil, že třeba Dušan žádnou ochranu nepotřebuje. Před rokem mi jeden kámoš vyprávěl, jak se při podobné diskuzi do nich začal navážet nějakej odulej pokérovanej halama. Furt je ten magor provokoval, že jsou to lehkoživkové a tak, ale kluci na něj zvysoka kašlali. Když ale zbytečně vykydal tunu keců, tak si ten vobejda dovolil hmátnout po Ivanovi, čímž si ovšem podepsal ortel. Jak jde o kámoše v nouzi, to má Dušan hned náhlé zatmění. Nepřizpůsobivého spoluobčana sevřel pod krkem, nekompromisně ho odtáhl jako balík na WC, kde nabil čimelíkovi hubu a ještě mu ji vymáchal v pisoáru. Když se pak dobitý frajer vypotácel ze záchodků, tak už zase byli Dušan s Ivanem v nějaké výtvarnické při a vůbec ho nevnímali. Chvíli se tam tedy motal na vratkých nožkách, pozoroval je krhavýma očima, ale pak mávnul rukou, otřel si rozbité pysky a se zbytkem důstojnosti odpádloval z lokálu. Ono vůbec, s Dušanem není radno laškovat tímto způsobem. Někdy před dvaceti lety zbouchal jednoho místního ranaře tak, že ten si chytal vlastní krev do hrnce a ta porce by stačila Drákulovi na vydatnou svačinku. Ale už dost těch násilnických morbidností.

„Josef, co je s tou vodkou,“ zaječí náhle vedle mě Dušan s rozježenými stříbrnými vousy a na chvíli mě probere z rozjímání. Kravící se výtvarník, podoben velebnému kmetovi poustevníkovi, namísto pramenité vody však lemtajícímu ruský lidový nápoj. Akademik Ivan se svým copánkem a zádumčivým pohledem za skly kostěných brýlí zase evokuje šlechtice či duševně rozpolceného básníka, možná i prokletého. Pije umírněně, zodpovědně. Zítra přednáší studentům a nemůže si dovolit vypadat před nimi jako vypitý idiot.

Přestal jsem chlapce opět vnímat a zasnil se, neboť po mých stabilních třech pivech se krásně sní. O dětství, o mládí, o ženských, o čemkoliv. Tři pivka, to na ožrání samozřejmě není, ale na povznesenou náladičku ano. Tedy u mě jistě, neboť nikdy jsem nebyl pijan a klasičtí pivaři by nad mým výkonem jenom opovržlivě ohrnuli ret. Jak jsem však již několikrát zdůraznil, já se do hospody nechodím tupě ožrat, ale duševně pookřát. Fyzicky mi to v oparech cigaretového dýmu nepřidá, ale néšť. Vždy musí být něco hezkého vykoupeno něčím nepěkným. Tak to prostě v životě chodí, ale to už jsem také někde psal, takže se zřejmě opakuji. Jelikož je ale opakování matka moudrosti, prý, tak mi to, prosím, nezazlívejte.

Z hospodského pološera vystupují jako malé pomníčky obrysy rozpitých půllitrů, panáků a šálků s turky na hrubých stolech. Smogový mrak z cigár se převaluje líně pod tmavým stropem a sálem prolíná kolísavá intenzita hovorů, šepotů, hádek, mumlání a různého blekotání, připomíná vzdálený mořský příboj. Do toho občasné naléhavé ubzdění cestou unaveného svěrače spícího alkoholika a sršení televizní obrazovky nad výčepem, kterou stejně nikdo nesleduje. V koutě rozžhavená mohutná kamna, jejichž ohnivé odlesky se odrážejí po zpocených brunátných držkách poblíže sedících opilců i těch několika málo tvářích, udržujících si ještě celkem lidské rysy. Vypadá takhle nějak peklo, očistec, ráj…? Pokud ano, tak mám dobrou přípravu. Pan Dante by byl určitě spokojený, Božská komedie v praxi…

„Světelný tunel“

Když jsem po kluzkých zmrazcích ledu došel v začínajícím večeru v polovině března ke vchodu do havířské hospůdky Na Marii, oddechl jsem si. Inu, není se co divit, žádný pád cestou a tudíž nic pohmožděného či zlomeného, to je na počínajícího padesátníka solidní sportovní výkon. Sundal jsem z hlavy svůj černý pletený kulíšek, takový, jaký nosí policejní zásahové jednotky nebo černí frajeři v Bronxu, a rázně vstoupil dovnitř.

Tedy, cigaretový dým zřejmě k české hospodě patří, to je bohužel trpká skutečnost, ale dnes se tu kuřáci opravdu překonávali. Kromě čmoudu mě zarazil i veliký počet hostů, což zde rozhodně nebývá pravidlem, spíše jsme tu většinou taková takřka rodinná sešlost. Co do počtu a jak jsem v průběhu svých pravidelných návštěv vypozoroval, tak i vztahově a pomalu, i mě tato „família“ začala brát jako vlastního. Což mě samozřejmě potěšilo, protože ti lidičkové, ať již nájemce a výčepák Pepa, starý horník a drsný chlápek, ale se zlatým srdíčkem, sličná servírka Hanička či obrýlený a věčně zamyšlený amatérský herec Libor, mi byli velice sympatičtí. A samozřejmě moji kamarádi Dušan s Frantou a Igorem, kvůli kterým jsem do této zastrčené hospůdky vlastně začal chodit. Každé pondělí večer, člověk se má alespoň při končící neděli nač těšit. A těšit se na něco, na cokoliv, je přece základ dobrého psychického zdraví.

„Kde ležíš, už jsem ti chtěl volat,“ zahalekal nestor naší společnosti, skoro sedmdesátník, fotograf Franta od velkého stolu, plně obsazeného. Je mu šedesát sedm, ale jeho fyzičku bych chtěl mít! Každý den udělá nejméně deset kilometrů na běžkách. Kromě něho, Dušana a kupodivu též akademického malíře Igora, který dnes skončil svůj výtvarnický kurz pro dospělé a hlavně movité adepty umění ve škole dříve, tu již seděli i vousatý básník Jandák s přítelkyní a Dúšova družka Miluška. Ještě před usednutím na mně příjemné místečko u zdi jsem se naposledy nadechl ve výšce svých takřka sto devadesáti centimetrů relativně čerstvějšího luftu a pak se přemístěním do sedu vnořil do oblaku těžkého smogu. Hlavně básník Pepík Jandák v tomto směru vynikal a popelník před ním již přetékal vajgly značky Ronson.

Hned, jak jsem se trochu rozhlédl, překvapilo mě, že výtvarník Dušan usrkává coby cudná panna s nechutí malé pivo a druhou rukou si opatrně osahává svůj mužný břich.

„Co ti je, nikde nevidím tvůj charakteristickej nápoj, jež zove vodka?“ obrátil jsem se k němu.

„Milánku, mě je blbě,“ zahučel kamarád a bylo vidět, že určitě nekecá. Doslova mi před očima umíral. Došlo to tak daleko, že nám po chvíli zvěstoval pálení od břicha po krk, těžko od žaludku a občas motolici. Chudák se potil, až mu krůpěje znoje stály na čele, což mi evokovalo poněkud nemístnou vzpomínku na Brouka Pytlíka. Také se takto potil na detailním záběru v nějaké loutkové pohádce z mých dětských let.

„Ježíšmarjá, takhle začíná infarkt, jdi na vzduch, jseš bledej jako smrtka,“ vyděsil se senior Franta a vypadal, jako by sám potřeboval naléhavou lékařskou pomoc.

Dušan nijak nereagoval a já se pomalu připravoval, abych jeho zavalitý trup zachytil v případě kolapsu, neboť jsem seděl vedle něho. Vzápětí neutěšený stav našeho přítele částečně osvětlila Miluška. Dušan totiž před odchodem do hospody sežral kotel domácí rajské, pořádně zahuštěné a k tomu několik vdolků. Fakt ideální kombinace. Rázem se udělalo špatně i několika dalším stolovníkům, mě nevyjímaje. Ovšem u mě byl hlavním důvodem nikotinový spad z těch okolo vypálených cigaret. Co je však zajímavé, že Dušanovi sice bylo očividně blbě, ale vyhulil za tu dobu nejméně šest spartiček…

Franta musel vzápětí ze samého rozčilení nad Dušanovým stavem a z počtu vypitých piv na WC, což Dušan s bolestným úšklebkem komentoval slovy: „Jen si běž ulevit, ty starej prostatiku a můžeš si sám zajít na vzduch.“

Když se Fanda se Fanda po „hoďce“ vrací, už má na tácku další pivo a začíná brečet jako želva, že to už je nad jeho míru, čili páté, a nejraději by ho vrátil, protože takhle nestihne oblíbeného Krampola a jeho TV pořad Nikdo není dokonalý.

„Hezky bumbej,“ chechtám se škodolibě jako bazilišek, neboť jsem rád, že tu můj oblíbenec zůstane o chvíli déle a také mně to přijde jako srandovní vyústění situace. Jenom však do té doby, než napěněný půllitr přistane i přede mnou, ačkoliv mám zrovna rozjedenou česnečku a už jsem v pivech nehodlal pokračovat.

„Alespoň vidíš, jaký to je, když už nechceš a musíš,“ pravil s trpkým náznakem úsměvu ve tváři Dušan a mně nezbylo než přiznat, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, tedy já. Výčepák Josífek dal posléze Dušanovi požít nějaký utrejch a tomu se celkem znatelně ulevilo, takže si dokonce objednal vodku.

„Už se alespoň tak nepotím,“ zafuněl.

Neúnavný Jandák načínal každou půlhodinu novou krabičku modrých Ronsonek a já byl pomalu vyuzený jako makrela. Pomyslel jsem si, že mu básnění zřejmě dost vynáší, určitě více než próza. Ale budiž, nejsem z těch lidí, kteří si přejí, aby sousedovi chcípla koza. Pak z něj však vylezlo, že má prachy, protože maká na Hlavním nádraží a chlubil se, že na hlaváku povýšil a teď dělá nějaký odposlechy či co…

„Kecá, dělá posunovače a tady bude machrovat,“ naklonil se ke mně Dušan.

Akademik Igor poté stočil hovor směrem do sobě oblíbených dějin a začal rozvíjet teorie o původu Etrusků. Igorek je vzdělanec a rád to dává na odiv, protože nikdo z nás mu nemůže oponovat.

Naštěstí musel dnes Igor odejít dříve. Tedy ne že bychom ho neviděli rádi, to naopak, ale Etrusky zrovna nemusíme. Ani proti nim vlastně nic nemáme, ale do hospody nám nějak nepásnou. Vousatý akademik s malým copánkem se trošku vrávoravě rozloučil, ale za chvíli byl zpátky.

„Nenechal jsem si tady někde čepičku?“ pátral očima a poté i ručkama v našich oděvech pohozených ledabyle po židlích kolem stolů. Vzápětí zajásal, když objevil jakéhosi ošuntělého kulicha na věšáku. Radost mu však zhatil výčepák Pepe informací, že tahle čapka je něco jako relikvie, neboť tam visí asi tak od minulé zimy a je to památka na nějakého bezejmenného opilce hrubého zrna. Při dalším hledání Igorek zjistil, že jeho čepice leží u vchodu, kde ji vytrousil… Typický „Péťa Popleta“. I proto ho máme tak rádi.

U vedlejšího stolu hned pod výčepem sedělo asi deset vesměs mladších lidí mezi dvaceti až třiceti lety, holky i kluci. Ač by se to na první pohled vzhledem k jejich nízkému věku neřeklo, jednalo se o štamgasty, proti nimž jsme byli my „dědci“ pouze náhodnými hosty. Oni již doslova srostli s personálem, že jsem byl po několika měsících pozorování přesvědčen, že jsou to členové jedné rozvětvené rodiny. Byli schopni zaskočit za výčepem a nedivil bych se, kdyby pomáhali i v kuchyni. Z omylu jsem byl vyveden až po notně dlouhé době. Ale to je vedlejší. Tato parta byla zajímavá i jinak, byli to herci! Ochotníci, jestli se toto slovo ještě užívá. Zkrátka herci, co hrají za symbolickou finanční částku, co kdo dá, ale neživí se tím. Proč to píši? Protože to jenom potvrzuje mou tezi, že v hospodách, alespoň v některých určitě, se scházejí veskrze zajímaví lidé a ne pouze adepti záchytek. Ale co více. Tihle naši kamarádi pořádali svá představení přímo tady Na Marii, to historicky první v sobotu 25. března roku 2006 večer a bylo to super.

Ale zpět k našemu stolu. Zrovna přišla řeč na duchařinu a Jandák s Dušanem mě a Miluši přesvědčovali, že vše je to jenom chemie a psychika a nic nadpřirozeného neexistuje. Tady jenom takovou malou vsuvku – Dušanovým nešvarem, asi to vychází z jeho sebevědomí, je, že mluví schválně hodně nahlas, aby ho všichni slyšeli. Podle mého, i věci důvěrnějšího charakteru, které by neměly být určeny všem uším. Dušan prostě potřebuje publikum, které by ho obdivovalo a děvy jej milovaly. A to se mu daří. Takže k těm duchům. Vzhledem k jejich materialistickým názorům, kluků, ne duchů, to dá rozum, jsem Dušana s Josefem označil za marxisty. S tím hoši hrubě nesouhlasili, a tak jsem besedu ukončil s tím, že jednou tu pravdu poznáme všichni. Jestli projdeme nějakým světlým tunelem, či vše skončí jenom tmou, proč se tím zabývat už teď.

Dušan začal zase zelenat, holt rajská se s vdolky nemá ráda a v Dušanově teřichu už vůbec ne.

„Mám jenom poslední přání, abych vydržel alespoň do 28. března, kdy se otvírá naše galerie na Vojně a pak můžu s klidným svědomím zkapat,“ skuhral sršatý výtvarník a já snad dnes už mohu přiznat, že se otevření své galerie dočkal, a byla to sláva. A do nějakého zkapání má náš „patlálek“ naštěstí pořád ještě daleko.

Asi po další hodině jsme u stolu zůstali už jenom Dušan s Miluší, já a poeta Jandák, jemuž společnice utekla dříve a on hulil již Xtou krabičku Ronsonek. Při placení Dušan najednou ožil, že se mu udělalo lépe a že by ještě poseděl. Ale šlo se domů. Ještě na rohu náměstíčka Msgra. Korejse (já se odpojil dříve) na mě Dúša volal, že si se mnou chtěl pokecat o literatuře, ale že ho Miluše vůbec nepustila ke slovu, tak prej až příště. Potom jsem je ještě v tlumeném svitu pouličních lamp zahlédl, jak pomalu kráčejí s krhavým přihrblým Jandákem v zádech uličkou ke škole. Tři skoro dojemné postavičky. A pak už nic. Zůstal jsem sám. Zamyšlený. Sakra, mám zapotřebí nechat si udit plíce, vlasy a hadry desítkami cigár? honilo se mi hlavou. Jenže v životě je vždy něco dobrého vykoupeno něčím špatným, nic není zadara. Nasál jsem do zaneřáděných plic čerstvý vzduch a poté se vydal temnou šouskou kolem hřiště domů. A to světélko blikající v dálce nebyl „světelný tunel“, to ještě ne, ale jediná, dosud funkční lampa veřejného osvětlení…

Výprava opačným směrem

Otevřel jsem oči. Nade mnou se klenula modrá obloha, přes kterou se pomalu, jakoby ledabyle promenovaly malé bílé obláčky. Ve vzduchu vonělo jaro, ale ve mně vřel podivný zmatek. Jsem dospělý muž, či chlapec? Ač k nevíře, nevěděl jsem. Náhle jsem pocítil silnou touhu hrát si, hledat ztracené cínové, ba i hliněné vojáčky v travnatém úbočíčku před oknem naší kuchyně. ano, tam v trávníku pod šňůrami na prádlo, pověšenými na železných konstrukcích, kde jsme si hráli a jež nám klukům zároveň sloužily za branky. Nám klukům? Vždyť je to tak dávno, jsem už přece mnoho let dospělý. Opravdu je tomu tak? Ach ta hlava. Na chvíli jsem musel oči zase zavřít, neboť se mi v hlavě míhaly barevné záblesky, jež postupně přecházely do matných obrazů. Dětství. Jako bych nastavil v mozku stroj času a nyní se přemísťoval každým atomem své bytosti do minulosti.

Stop. Jsem na místě. Poznávám to místo, mně tak blízké, jako bych odtud nikdy neodešel. Čtverec čtyř omšelých domů s popraskanou nažloutlou omítkou. Uprostřed malé hřiště akorát tak na nohejbal, hned vedle prťavé pískoviště, na kterém si i nyní hrají děcka. Před domy travnaté plochy se stromy a keři, ještě nízkými. A v pravém dolním rohu hřiště obrovský košatý strom, jako by sem ani nepatřil, jako by zde nejprve stál on a pak kolem něho teprve lidé přistavili baráky. Možná tak tomu opravdu i bylo. Nedivil bych se. To je to místo, jež bych poznal mezi tisíci, i kdybych předtím jak chtěl dlouho brouzdal po širém světě. Dvůr mého dětství! Tudy šla klukovská dobrodružství, tady jsme se prali, pořádali líté zápasy v hokeji s tenisákem, nohejbalu a fotbálku, či jen tak lenošili na trávnících nebo v koruně našeho „baobabu“. Bože, jak z něj tenkrát sletěl Milan. Zapomněl, že se neválí doma na gauči, v polospánku se opřel o neexistující polštář, a už letěl. Asi tak z výšky prvního patra, ale ještě se jako nedobrovolný gymnasta přetočil o spodnější větev, a to mu možná zachránilo život. Pád se tím zbrzdil a on si jenom vyrazil dech o vystouplé kořeny stromu. Od té doby chodil, jako by měl v zádech pravítko. To si dělám srandu, takhle se nosil, protože byl vycepovaný z tanečního kroužku.

A támhle je zeď kasáren, horního domu našeho dvora. Co je na ní tak zvláštního? Na první pohled nic, ale na druhý tam jsou i teď vidět namalované tlusté čáry, protože to je přece ideální fotbalová branka. Když dáte gól, tak se k vám míč hned vrátí. Anebo také ne, to když ho někdo z naší zanícené party střelil do okna té bachařské ubytovny. Zavřeného, pochopitelně. Tady jsem metal robinsonády jako Viktor. Bodejť by ne, když se koukaly Hanka, Marta nebo další holky.

A tady na paloučku před kasinem jsme tenkrát postavili baráček ze dřeva, krátce předtím ukradeného starému Bahylovi ze sklepa, a z balíku igelitu, který odněkud přivalil Petr Čermák. Oni ho postavili spíše starší kluci a holky, já po něm pak hlavně lezl, nebo spíše po jeho troskách, když ho naši chuligáni vzápětí po stavbě rozmlátili. Nepatřili mezi klasickou budovatelskou mládež, spíše takoví místní Vyšehradští jezdci. Opravdu to již všechno bylo, nebo mě to teprve čeká? Bože, jsem snad v minulosti, nebo v přítomnosti? A proč se tu válím v trávě? Protože je mi tak dobře, jsem doma. Umírám snad a běží mi před očima film života? Neřeš to, našeptává mi hlas podvědomí. Bůh, či ďábel? Kdo ví…

Táta! Tohle je přece můj dobrej otěcko. Asi čtyřicetiletý vysoký chlap v montérkách a manšestrovém sáčku. No jak jinak, takhle ho mám v paměti. Nebo je to v reálu? Klasický dělňas, elektrikář. Stojí na rohu domu pod oknem našeho obýváku a hledí směrem ke hřišťátku. Vždycky mě takhle vyhlížel. Bál se o mě až chorobně, jediného syna. Měli jsme rohový byt, kde v ložnici strašilo. Alespoň prvních pár týdnů, co jsme se počátkem šedesátých let nastěhovali. Před námi tam prý někdo sešel ze světa, snad podivně a cosi hrozného tam po něm zůstalo. Z mámy TO po nocích rvalo peřinu, ani úzkostí křičet nemohla. Teprve když otec umístil do kouta místnosti, kde o půlnoci duch ožíval, malinkou lapmpičku, přízrak zmizel do věčných temnot. Nejen na starých hradech straší…

„Tati, taťko, to jsem já, tvůj syn,“ vztahuji k němu ruce. Nevidí mě a vypadá trochu znepokojeně. Jeho tenkrát ještě pohledný obličej se vždy, když nás neměl pohromadě, svraštil starostmi, až mu to během let zůstalo a po zbytek života, zaplaťbůh dlouhého, chodil po světě s tváří věčně staženou a ustaranou. Tak mi zůstal v paměti. Teď jakoby nespokojeně pokýval hlavou, obrátil se a těžkou chůzí zmizel za rohem.

Zůstal jsem s nataženými pažemi a z očí mi vytryskly slzy. Nedají se zastavit, ani se o to nesnažím. Vzlykám a marně se snažím zvednout. Táto, chybíš mi. Krucinál. Ztracené dětství, mládí, všechno je v prdeli. Co je život, jenom pomalé čekání na smrt. Někdy ale i rychlejší…

Za oknem ložnice zahlédnu mámu. Jako vždy v pilné práci u staré singrovky. Máma byla vždy nad věcí. Vlastně tak spíše vypadala. Užila si s tátou dost, chlast je hroznej prevít, když není pod kontrolou. Když byl tatík zavřenej jako imperialistický vyzvědač, pěkně s ním bolševici zacvičili. Samotná ženská s malou dcerou a ještě menším synkem. Tehdy jediný, kdo jí podal pomocnou ruku, byla tátova matka, moje žižkovská babička. Přežívali jsme díky její malé penzi a mámině umění šít a opravovat paničkám nové honorace šaty. Všichni ostatní se na nás vysrali. Doslova. Máminy rodiče, její bráchové, tátovi bráchové. Všichni se báli. Těžká doba, padesátá léta. Máma byla a je tvrďák, houževnatý tvrďák, kam se na ni hrabe Drsný Harry nebo Rambo. Nehladila své děti, nescházela jí něžnost ženy, ale byla v ní uzavřena jako ve vězení. Navrch hrdost a pracovitost. To z ní vytesala neblahá doba a tátův chlast. Moc radosti si v životě neužila.

Co je zase tohle? Od hřiště jdou ke mně dvě chlapecké postavy. No jasně! Honza, kterému jsem jednou rozbil hubu, ale tečku za rvačkou udělal on, když mě křápnul do hlavy dlažebkou. Tolik jiskřiček jsem už pak nikdy neviděl. Hned nato můj soupeř s potupným brekotem utekl a já se odpotácel do našeho dvora. I dlouho poté, v dospělosti, jsem měl za to, že ta rána mě poznamenala na celý život. A asi nejen fyzicky. Takovou rvačku jsem pak už nikdy neabsolvoval…

A s ním jde Ivan. K němu jsem vždycky vzhlížel jako ke staršímu správnému frajerovi. Půjčoval mi rodokapsy, žulil o známky a tahal za uši. Jemu jsem do držky dát nemohl, protože byl o pár let starší, větší a hlavně to byl nejhorší bitkař v okolí. Díky tomu si na naši partu nikdo netroufl.

„Čau kluci, kam jdete?“ volám na ně, ale žádná slova mi ze rtů neplynou. Procházejí kolem, jako bych byl vzduch. Oni mě neviděli! uvědomil jsem si s hrůzou. Jsem snad už také duch? Honem jsem se štípnul. Zabolelo to, takže žiji. Zatím. Nerozumím tomu. Co se to se mnou děje? Sním, bdím, co se to sakra se mnou děje?!

A kdo to jde za nimi? Krásný holky, Hanka s Jitkou. Každá úplně jiná, a přesto obě kočky. Hana s černými vlasy a brýlatá Jitka, vesele štěbetaly, a já s údivem zjišťuji, že stejně jako předtím klukům, i jim je stále těch sladkých patnáct. Ale co se divím, vždyť táta byl před chvilkou vlastně také mladší, než jsem teď já. Jsem z toho zmatený. Ocitl jsem se opravdu v minulosti? Jak? Proč? Příliš mnoho otázek. Neřeš to a dívej se. Opět ten hlas v podvědomí. Ostatně, má pravdu. Vždyť je to tak sladkobolně krásné…

I holky mě minuly bez povšimnutí. Teď už se nedivím. Jsem pro ně pro všechny, ty mně drahé lidičky, neviditelný. Co bych za to tehdy dal. To bych si fakt užil. Dříve.

Na hřišťátku zatím začíná nějaký mač v pozemním hokeji s míčkem. Ten jsme jako kluci moc milovali, stejně jako čutanou. No jasně, jsou tam kluci Mrázů, moji nejlepší kámoši, byl jsem skoro jako jejich čtvrtej brácha. S nima válí Ivoš, jehož nevlastní tatík kdysi sloužil v cizinecké legii a vojenské zupáctví zkoušel při výchově neposlušného kluka, kterého vyženil. Když chtěl kdokoliv Iva, jinak postavou malého chlapca, vytočit, oslovil jej příjmením jeho otčíma. Zaručeně z toho byla hned mela, protože můj výborný kámoš, s nímž jsme si dokonce vymysleli vlastní tajnou řeč, byl chytlavý jako střelný prach a otčíma upřímně nenáviděl. A kdo je ten pátý kluk, který s Ivem v útoku neustále zaměstnává gólmana mužstva sídlišťáků? Pozorně se na něho dívám a zprvu jej nemůžu zařadit. Trochu vyčouhlá hubená figura, tmavé vlasy učesané na patku, velké oči a husté skoro srostlé obočí, jež prý značí vzteklouny. Zarputilé soustředění na hru, to vše mi připadalo tak známé, blízké… proboha, vždyť to jsem já, JÁ… Toto nečekané poznání mi rozevřelo rty do přihlouplé grimasy a zároveň z nich splynul výkřik plný překvapení až úžasu. Asi jsem i omdlel.

Oči se mi otevřely ztěžka, víčkám se od sebe moc nechtělo. Nade mnou se již neklenula modrá obloha, přes kterou by se promenovaly bílé obláčky, ale jakási obludná vousatá hlava, která postupně dostávala rysy kamaráda výtvarníka Dušana. Jeho obličej měl pro mě nepochopitelný starostlivý výraz.

„Co je, co na mě tak vejráš?“ pronesl jsem poněkud těžkým jazykem a pocítil silné sucho v ústech.

„Zaplaťbohu, žije,“ ulevil si svým werichovským hlasem Dušan, „ležel jsi hlavou na stole jako mrtvola a chvílema ses jenom tak divně kroutil a vzdychal a nakonec si začal řvát jako magor.“

Pomalu jsem začal vstřebávat své okolí. Hospoda. No jasně. Ta naše, březohorská. Musel jsem se rychle napít z poloprázdného půllitru. To mě probudilo úplně.

„Duško, já byl v jiným světě. Ty brďo, já jsem se vrátil do dětství. No fakt, nekecám!“

Kamarád se na mě upřeně zadíval, ale nesmál se. Kupodivu. Naopak po chvíli tiše prohodil: „Já vím, taky jsem tam jednou byl. Po patnácti vodkách. Ale to už je dávno. Važ si toho. Už se to asi nebude opakovat. Mně se to alespoň nikdy potom nepodařilo.“

V jeho hlasu zazněl něžný smutek, který jsem dosud u něho nikdy neslyšel. S údivem jsem pochopil, že pro toho nezkrotného bouřliváka a bohéma bylo dětství ve zlatých šedesátých letech také něčím krásným, co stojí za to si neustále zkoušet a připomínat.

Přivřel jsem slastně oči a nechával v sobě doznít ten neopakovatelný pocit z mé neuvěřitelné výpravy nazpět v čase. Netrval ostatně dlouho a v uších mi doznívala Dušanova slova, „… už se to nikdy nebude opakovat“. Pomalu se mi do duše zase začal vkrádat smutek…


Zpět na vstupní stránku Edice hostů