Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako patnáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 21. dubna 2005.
© Hana Gerzanicová, Alena Vrbová, František Listopad, Stanislav Komenda, Pavel Pávek, Jaroslav Schnerch
Hana Gerzanicová
Dopis básníkům
Balada o snu
Balada pro nové Villony
Alena Vrbová
Portrét uhlem
Po ránu báseň
Rozhovor s básníkem
Retročas
Kosmonautská
František Listopad
Jak jsem se stal básníkem
Pavouk souká nit
Na podzim se rodím…
Po svahu
Stanislav Komenda
Úvozem ode vsi
Na staré půdě
Na zahradě
Skleněnky
Rodácká
Pavel Pávek
Zapomenutá
Nejistá cesta
Jaroslav Schnerch
Průvodkyně cestovní kanceláře
Laura a její tygři
Pokojská
Čert a Káča
Salute básníci!
Pro vás se slova rodí.
Z kaleidoskopu představ
vyberte, co se hodí.
Myšlenky divné tančí
jak víly kol mé hlavy,
byť piji víno veršů
rozum přec chci mít zdravý.
Sudička osudu
báseň mi v duši vpila.
Některá její sloka
ostrá je jak pila.
Druhá se jako loďka
houpá na lásky moři –
a jiná sopkou vášně
se roztaví a hoří…
Tož, páni básníci,
ve vaše patřím šiky –
a přece jsou mi cizí
básnické politiky.
Psát pro vavřínů věnce
nedělám – jako druzí –,
pro sobecký jen prospěch
když otročí své múzy.
Poslyšte básníci,
píšete lehce – hravě?
Kreslíte v papír bílý
předehry ke své slávě?
A nebo těžce brousíte
a tepete v potu tváře?
Ve sbírkách slavných hledáte
svůj odlesk svatozáře?
Co, páni básníci,
chcete dát svými slovy?
Svou odměnu a zisky
nebo svět stavět nový?
Dát lidem víru, krásu,
slzy jim setřít s lící –
co uměleckou formou
publiku chcete říci?
Salute básníci!
Já vždy chtěl zůstat celý.
Sad krás a pravd jsem sázel
na prahu svojí cely.
Chaloupka moje malá
na konci stojí města –
Jste vítáni – však tichá
polní k ní vede cesta…
Nezvučí taverna – nevalí se sudy,
jen ze dna duše vyplul šedý žal…
Života čtyři prázdné stěny studí –
odněkud zlatý prapor slávy vál. –
Zapomeň Villona – na něj jen oblečeme
brnění, které skryje naši tvář.
Své ego rukou cizí vyzvedneme
a položíme bohům na oltář.
Tam k nohám slávy srdce dáme svoje,
ona je nejkrásnější žena boje
a ona naše dary bere – ale –
jen chvíli směje se – jen chvíli dává –
ubožák, který zotročen je stále –
protože žena nevěrná je sláva.
Ó slávo, pro tvůj prapor rudý
i já jsem do bitvy se kdysi dal,
však za svůj šat jsem nestyděl se chudý
a nikdy cizí šperky jsem cestou nesbíral.
Já neseděl jsem v krčmách – ženy němé
nemohly nikdy říci, že jsem lhář,
když k moři poznání konečně proplujeme,
tu všední věci mají svatozář.
Múza tiché lásky byla žena moje
a s praporem se nevrhala v boje.
Jen ve své teplé něžné ruce malé
s úsměvem novou krásu v život dává,
pozvedne mne a sílu dá jít dále
a v jejím štítě neleskne se sláva.
Probuď se, básníku – slávy nůž tě vzbudí,
bohyni prokletí jsi duši zaprodal.
Kov zlatý trofejí nahé tělo studí –
však buď všech běsů, buď taverny král!
Kdy žen obyčejných dílo vzpomeneme,
když nad kolébkou dětí bděly stráž?
Je nikdy hrdinkami nenazveme,
jim vrásky pouze psaly verše v tvář.
Mlčky nesly rány z neznámého boje
a v bitvě o život a lásku neustále
jim každým ránem nový úkol vstává –
neznámá jména, krev i slzy – ALE –
pro nás i neznámá je jejich sláva.
Můj sne – jakoby z nebe vzešlý,
z překrásné jarní zahrady,
vždy stejný – i když roky přešly,
zůstal jsi svěží, bez vady.
Při svitu hvězd, v paprscích luny
jak mystických krás záhada
hraješ svou píseň v srdce struny
stejně, jak kdysi za mlada.
Tvá ruka dnes mi podává
číši – v ní bílé víno míru
a křídla – letět do vesmíru…
Můj sne – v šeřících svoje tóny
dál zpívá kos za stmívání.
O tobě melodie zvoní
v každém se zračí očí usmání.
V mé duši tvůj tep dosud žije
a – i když slzy padnou v klín
jsou to jen perly poezie
a diamanty, jejichž stín
rozkládá duhu do vidin
číše – v ní bílé víno míru
a křídel – letět do vesmíru…
Můj sne – zůstávám tvojí milou,
ty dále zveš mě na svůj hrad,
jsem tvojí nejkrásnější vílou
tančící k tobě do zahrad…
Svou láskou opojnou se vpíjíš
stejně – jak kdysi za mlada
a země tíž i času míjíš
jak mystérii záhada.
Jen ruka tvá mi podává
číši – v ní bílé víno míru
a křídla – letět do vesmíru…
Básnířka
která zapřela svých pár let přes devadesát
Vrací se z požárů válek
jak z vyklučeného lesa
Básnířka
která přesto víno popíjí
s pěvci co vsadili poslední peníz
na poezii
Básnířka vědma
Kam se kdo z vás na ty čáry hrabe
Procitla Sfinga po časech
a ptá se:
Píše ještě Dora Gabe?
Básnířka
jíž jsem ruku podala
tak zbrkle (přijala ji)
tak s rozverností Múz
jak děvčátka si hrají –
Básnířka kdysi vzývaná mladými básníky
kteří už dávno zmlkli
Bez gest Bez poetiky
Básnířka
která jednou po odchodu
nezajde za Vitošu
Dál bude čeřit vodu
Zlehounka
dřív než racek z vlny uletí
přes rampu přehoupne se
Do třetího tisíciletí…
Po ránu báseň syrovým vzduchem
Klopýtat závějemi
Chvíli procítíš tajemství
Souznít s hudbou
a pevnou mlčící zemí
Jiskří vysoké napětí
Den bude křepce proválčen
Brzy se pročísne čistě obloha bez mračen
S jádrem se vyloupne pohoda
S vichry odvane chvat
Paprsek smutku bude lehounce svát
Tak se po pitvě usíná tiše na kožišině
uprostřed pusté
staleté domovské síně
Kdo jen to zakusil v naší paměti
poprvé
podruhé
potřetí
Dávno
Nedávno
Znova
V této zemi je každý krok třeba
Vyrazit
Vybojovat
Chalvaši
pověz
co nám ještě zbývá
Nazlátlé listí korun v Batumi
Přichází podzim
Smírný jako my
nad jabkem básníků
kterého neubývá…
Už nemám ostré zuby na tu krásu
Už nepřehryznu skvostné ovoce
Po čtvrtstoletí jako po roce
hledáme veršem ve vzpomínce spásu:
Byl dravý mořský proud
A orli nad Kavkazem
Jiskřící dívka nad smrtelným srázem
Čajové plantáže
(ty s vůní plavých zim)
Kde ale hledat píseň na podzim
Přilétá zdivočelé spřežení
pradávných vichřic
Letní toužení
už pod kopyty bouřek klesnou na zem…
Cestou k Pule
Po zarostlém břehu
kudy legie římské pochodovaly
Nedávno
Dva tisíce let
Slunce ostře pálí
Ještě pár hradů
a budeme u cíle
Myslím na přítele z mládí
který hrůzou zešílel
Nikdy neuvidí pyšnou arénu v troskách
I nás hodili lvům
Z tratorie doznívá Tosca
Nejkrásnější bestie nás ušetřila
Abych povstala k vzpouře
Abych znovu žila…
Slyšíš
když první rychlost vypíná se
Když mezičasí je
Pak je tu ještě ona
Čistá báseň
Rozvědka naděje
Vesmírný van je vlahý
Přeprška
Jen pocel
Ano
tak pojmenuj
polibek výšek Zář
Ať nahlédne i do cel
po celém světě
Můj
byl rozjiskřený čas
A také váš
vy prošlí
Ne
Ještě trvá
Je
ta naše lhůta
Kdo to řekl Došli
Sáhneme do děje…
Povanul šeřík čili bez
začalo mžít a pršelo
voněla hlína čili zem
Bylo mi osm let
Políbit na ústa
(4. srpna 1999)
Když se otec znovu oženil
zpíval jako Caruso
vytáhl ze sklepa lyže
dosud nebyl konec osudu
Počni znovu zpívat
jestliže uslyšíš můj hlas
Loupám stromy v dlouhé zahradě
Pavouk souká nit
(4. srpna 1999)
Na podzim se rodím
voják pro manévry
Na most ještě prší
čtyřicet dní krápe
kapky máčí kápí
Rád bych přepsal báseň
aby zřela jména
Polní cesta slepá
brambory a řepa
(Coimbra – Lisboa, duben 1999)
Sestupoval jsem po okrajích
Neštěstí sypalo písek
po náledí trati
Kolik knih tolik osudů bratře
zajímá jen to nezbytné
v zrcadle neviditelné
Rmutné víno drsné prázdno
plné na dno
Pánbů s námi
z ručnice jsou slyšet broky
samotami
(Praha, duben 1998)
Cestou v šípkových keřích mizející
úvozem ode vsi, jež míří do polí
jsem šel. A v dlani nesl srdce tepající
jak nosívá se zjara vždy a zas
tou cestou zrno, by dozrálo v klas
v čase a větru, v nichž touhy přebolí
Na keřích drobné růže rozkvétaly
do cesty skláněly se s něžným údivem
a každým dotekem se znovu ptaly –
jak možno pozvedat na dlani smělé
srdce – tak nekonečně osamělé
a v prachu úvozu zaměnit život snem
Na staré půdě, která dosud voní
někdejším obilím
oslovil mne stín
mého mládí
dosud dychtivě hledající
Chtěl jsem mu odpovědět –
Teď už vím …
Sotva jsem první slovo řekl
už se mi zdálo
že mohu říci
právě o tomto jen málo
Příliš málo …
Mezi stromy, v suché zemi
vyhrabaly si slepice díry
aby se mohly popelit
Po dešti zarostly díry travou
Slepice určitě nenapadlo
že bolest podvrtnutého kotníku
může někdo pocítit právě tam
kde jí bylo tak dobře
Rok co rok
prsty svých větví úrodu odevzdaly
Tak samozřejmě
jak samozřejmě vděku se nedočkaly
Jablka, která už začátkem září
zprůsvitněla
Mnohá tam zůstala do prvních mrazů
osamělá
Jako tři sestřičky stály tři jabloně
v srpnových poledních
Čas přes plot přeskočil
Ve stínu dubů teď umírá poslední
Schoulená v údolí pod kopcem
co vůbec není horou
proťatá kolmicemi alejí staletých dubů a lip
jimž nárazy větru sílí kmen i větve
i když nám. co s nimi jsme rostli
až dávno čas na kráse ani síle nepřidává
– tam stále jsi –
a pořád stejné souřadnice zeměpisné šířky i délky
nemůže změnit několik nových střech
co nepatří k pohlednici našeho dětství
Víme, že nové generace dětí i vnuků
odnášejí si při svých odchodech trochu jiný obraz
než před lety do kapes vložila jsi nám
ale to podstatné v něm jistě zůstalo beze změny
protože nelze zapomenout
i když je možno stát se nevděčným tulákem
jen zřídkakdy se vracejícím
k tvým červeným střechám do stínu tvých zahrad
Zářivá hvězda klesla do údolí
Její sláva zanikla
teď smutně leží
Její krása pominula
teď smutně leží
Nalezne mě někdo?
ptá se
Loď vyplouvá a já s ní.
Přes nejisté počasí –
vydán napospas moři.
Loďka uprostřed moře?
Mám jen plachty a kormidlo.
Doplout, nebo zemřít,
nic míň
a nic víc.
To vše pro novou naději.
V tom vodopádu se cachtal i faraon
žvatlala načančaná panenka Barbie
čerstvě vypadlá z kukaně Čedoku
zvonečkově podupává
jazýčkem vyhlazuje mapu
a pod sametovým pilníkem se objevují nížiny
nadechuje se pohoří
mapa se obnažuje víc a víc
adresát teď neznámý
skládá průvodkyně
na vlaštovku mapu
a posílá ji čůrek vodního velikána
vlaštovka nasáklá potem krajiny
se změnila na invalidu
pololeží na polobotkách
poloužaslých turistů
pospěšte si
křičí Leda s vlaštovkou
houpe ji na silikonové hrudi
a dál vykřikuje naučené hlouposti
které si často cucá z prstu
anžto umírající plánek
odmítá zásadně vydat
jakoukoliv další informaci
a chameleonová průvodkyně
něco z princezny něco z Butterflay
vidí ve vlaštovce
posvátného pozlaceného Apise
který ji olizuje za ušima
něžně trká do bradavek
a to je příjemné
Jéžiši, to je vono…
se nadopovali živou vodou
a v rytmu samby
vystřikovali do ozónu
živelnou radost
ve zpoceném podpaží
se lihla modrá kuřátka
při pátém taktu způsobně vykvikla
Stop Aids!
inu správná reklama
na nesprávném místě
rapoval datel v šatně
a vyjekl slastí
když se zobanem proklubal
do rukávu kožichu
mezi věšáky pochodovaly vrány
a nesly bílou basu
který chuďas v ní
asi bude ležet
mínila přestárlá Julie
od růžového WC
houpajíc v klíně mrtvého papouška
a věštila si v lógru
počasí na víkend.
ještě se modlila k poslu bohů
když se hrnky začaly párat
splašená pokojská začala
tapetovat zahradu fotografiemi Jana Saudka
nádherné kusy, šeptal děda
a párátkem jezdil po klínech
už pološílená kuchala pokojská
jehelníčkem holubník
první holub vytáhl nožičku ze svěráku
ale vzkaz zůstal čitelný
Přijď a miluj!
příchod Herma zarazil zmatky
vypil číši tekutého zlata
a během nádherných árií
se rozbalancovaly kliky
závory i zámky
kufry plné hlav rozbitých
slézaly ze schodů
pokojská převazovala celou noc oběti
a ráno nastavila druhou tvář
A každé ráno pane rado
jezdí na uhláku
ale úplně studeným
stěžuje si čert
a decentně vyšoupne do ubrousku
svíci u nosu
bojí se aby Káča neprocitla z opileckého opojení
a on nebyl před důchodem vyhnán od pekelské brány
Luciper se přehrabuje v lejstrech
zakrývá dojetí
také byl mladý
a na zkoušce mezi lidmi
bábu by mohl vyvést archanděl Gabriel
jenže se právě rozděluje žold
to už si Gabriel lízl becherovky
a rozdává barevná sklíčka černouškům
kníže pán váhá
naštěstí vedro udělalo své
na stárnoucí Kateřinu se přilepila mrtvička
strážní služba ráje zakročuje
tuze nerada se plouží s nosítky
baba sice polomrtvá čte andělům levity
Luciper si mne ruce
spokojeně nakopne poddaného
a hurá pryč!
právě se v Blesku dočetl
že se do čertovy sluje zřítily
vozy cirkusu Humberto
a ten Vaškú v ženských šatičkách
svěží jak špalíček venkovskýho másla…