Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako šestnáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 27. května 2005.
© Ota Ulč, Zdeněk Janík, Jaromír Skřivánek, Klára Hůrková, Stanislav Komenda, Emma Jarošová, Eli Urbanová
Ota Ulč
Dumání na konci prvního roku nového tisíciletí
Zdeněk Janík
Kde domov můj?
Jaromír Skřivánek
Hora Buddhy a praotce Adama
Legenda o Kandy
Klára Hůrková
Má západní cesta v sedmi útržcích
Stanislav Komenda
Ve službách Náhody: tovaryšská léta
Emma Jarošová
Kamenný les
Eli Urbanová
Veleslavínská 47
Luigi Pirandello ve svých dramatech zdůrazňoval, že každý má svou pravdu a dle českého dramatika Pavla Kohouta pravda o minulosti se vlastně nedá zjistit. Jakkoliv lze s takovým relativismem nesouhlasit, tolik přiznejme, že skutečnostem i z doby nejčerstvější se dostává nejednoznačného, někdy i hodně odlišného hodnocení. Například ten který volební výsledek či převrat někoho potěšil a někoho poděsil. Barvoslepý poctivě popíše nesprávné barvy a osoba mentálně, ideologicky zaslepená je nezviklatelně přesvědčena o svých pravdách. Řada komentátorů v arabských mediích za pachatele teroristického útoku 11. září v New Yorku označila Izrael, sionisty, a někteří přispěchali s verzí, že pachatelem byl sám prezident Bush v úsilí vylepšit své politické postavení. Stejně tak po zveřejnění videozáznamu z dýchánku bin Ladina v Kandaháru byla jeho pravost rázem odmítnuta jako padělek.
V dávnověku svého mládí, se otec dívky, jíž jsem se dlouhodobě dvořil a pak vstoupil do milosrdně krátkodobého manželství, se mnou pravidelně hádal. Ne o dokonalosti svého drahouška, ale o stavu světa. Když jsem nesouhlasil s jeho tvrzením, že klokani hopsají na Novém Zélandě a nikoliv v Austrálii, odrovnal mě svým oblíbeným trumfem: "Hele, nic mi nevykládej, ještě jsi v životě nevydělal ani korunu." Nic jiného mi nezbylo, než přikývnout a myslet si své. Posléze jsem šel bránit vlast lopatou a krumpáčem v uniformě Černých baronů. Když náš politruk dostal prostořekou otázku, proč Stalin mohl tolik vraždit a strana tolik mlčela, s ošemetností se vypořádal odkazem na Ameriku a její někdejší lynčování černochů. Každý z nás, komu osud nadělil budování vědeckého socialismu, jistě okusil a musel spolknout takové slasti. Jak v takové situaci reagovat? Záleží na závažnosti sporu, na temperamentu nehoráznostmi tupeného, na případně nepříznivém dopadu verbální vzpoury. Třeba z toho bude jen společenská disharmonie jepičího trvání, třeba ale i pořádná kádrová, existenční katastrofa.
Ještě obtížnější než dohoda o tom kterém faktu je interpretace jeho příčin, proč se tak stalo. A na scénu vstupuje Konspirace se svou předností, ba i půvabem své nevyvratitelnosti, nikterak neznicotnitelné fundamentálním faktem, že jde o tvrzení nedokázané, nedokazatelné. Přece víme, že na každém šprochu pravdy bývá trochu a proč tedy aspoň trochu nevěřit, že porodními bábami sametu byli chartisté spolu s StB a KGB, že na spoušti v New Yorku se aspoň trochu nepodílel rovněž Izrael a Bush.
Rok 1989, tento annus mirabilis, k poctě přesně dvoustého výročí francouzské revoluce, nepředvídala ani jedna, jakkoliv výtečně financovaná špionážní organizace. Pokud vím, nejblíž se ke správné analýze přiblížil Zbigniew Brzezinski, můj bývalý učitel na Kolumbijské univerzitě. Teď, začátkem nového tisíciletí, do klína nám dopadnuvší mohamedánský fundamentalismus tak zcela nepřekvapil, jeho smrtonosná razance ovšem ano. Když jsem si před lety v Americe dobíral Ivana Svitáka a připomněl mu jeho někdejší horování pro Mao-ce-tunga, strůjce tolika zkázonosných nesmyslů, které stály život nejmíň třiceti miliónů obětí (velkého skoku vzad a velké kulturní revoluční devastace), náš český či spíš slezský bouřlivák se vytáčel s odkazem na "zlomyslnou lest dějin".
Ano, Osud, pokud připustíme jeho autonomní existenci, se nezřídka prezentuje s dost perverzním smyslem pro humor. V reakci na sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979 Američané vydatně zásobovali bránící se domorodce a zejména rakety Stinger se staly rozhodujícím hřebíkem do rakve porážky Rudé armády. Po jejím potupném odchodu tyto zbraně v devastované zemi zůstaly a ve vakuu a chaosu se zrodil Taliban. Nyní, po jeho porážce, přistávají v Kábulu letadla s ruskými posádkami v roli spoludohlížitelů na následky spouště.
Bushův idol Ronald Reagan se o rozpad Říše zla tuze zasloužil všemožnými kroky; též kroky ekonomické povahy: zpřísněním embarga na vývoz technologie, zobtížněním přístupu na západní trhy, snížením možnosti získávat zahraniční úvěry, zbrojením, na něž Moskva nemohla stačit, a značným tlakem na Saudskou Arábii zvýšit produkci ropy, a tak snížit její cenu ve světě. A s každým poklesem ceny o jeden dolar za barel putovalo ročně do kremelských kufrů o jednu miliardu dolarů méně, což tuze ubližovalo pětiletkám dopředu naplánovaného hospodářství. George Bush, syn exprezidenta a bývalého šéfa CIA, teď pokládá Vladimíra Putina, bývalého důstojníka KGB, za "strategického partnera". Putin, jemuž mohamedánský fundamentalismus působí rovněž nemalé potíže, se uvolil zvýšit produkci ropy, a tak snížit závislost USA na Saudské Arábii. A tím de facto zvýšit riziko americké závislosti na Rusku dodávkami tak významného, nepominutelného zdroje.
Anglicky se tomu říká law of unintended consequences – zákon neúmyslných, nedomýšlených následků –, když se totiž něco povede úplně jinak a vynaloženým úsilím se udělá víc škody než užitku. Ochráncům životního prostředí se podařilo prosadit zákaz používání přípravku DDT, jímž se zejména v Asii po letech úsilí vymýtila malárie. Teď bez DDT, malárie se vrátila a ročně zabije milión lidí. Předseda Mao poručil vymlátit zrní požírající ptactvo s tím výsledkem, že bez ptactva značně přibylo hmyzu a neméně značně ubylo zrní. Gorbačovovo tažení proti vodce se zasloužilo o vzrůst spotřeby samohonky a o další pokles beztoho již bídné úrovně zdraví národa. Ve dvacátých letech mravokárci ve Spojených státech prosadili prohibici, čímž se zasloužili o rekordní přitažlivost zakázaného ovoce a nedojít za Roosevelta k odvolání tohoto nesmyslu, národ by se snad byl upil k smrti. V současné době se stal zákaz kouření ve veřejných prostorách v USA již normou. V Kalifornii, avantgardním státu v prosazování bizarních novot, již platí zákon, trestající eventualitu druhotného (second hand) kouření, když by se někdo někde nadechl vzduchu promíseného stopou tabákového dýmu. Zapálit si tam cigaretu v městském parku a šup s provinilcem do šatlavy. Kuřáci aby si začali připomínat úděl prvotních křesťanů, zaháněných do katakomb. Tabákové firmy teď postihují rány biblických proporcí. Platí jak zákaz inzerce, tak příkaz zřízení fondu, z něhož se financují protikuřácká opatření. Za Clintonova prezidentování vyrukovala federální vláda se žalobami. Čtyři největší výrobci podepsali se 46 státy (z 50) mimosoudní vyrovnání se závazkem zaplatit 206 miliard dolarů jako náhradu škody na způsobeném zdraví veřejnosti a vůbec nepomohly námitky, že provinilci už na daních zaplatili obnosy mnohonásobně převyšující léčebné výdaje. Další americkou specialitou jsou tzv. punitive awards: trestat žalovanou stranu nejen povinností nahradit škodu, například 100 dolarů za polámanou koloběžku, ale i extra sumou, třeba miliónem, jako trest za hanebnost polámání koloběžky. Tímto metrem měřil soud na Floridě, když rozhodl potrestat tabákový průmysl kolosálním obnosem 145 miliard dolarů (v korunách 5,800,000,000.000). Žalobci, dlouhodobému vytrvalému kuřáku cigaret Marlboro, trpícímu rakovinou plic, soud v Kalifornii přiznal náhradu škody v surrealistické výši 3 miliard dolarů (120 miliard Kč) a žalovaná strana Philip Morris marně namítala, že žalobce, člověk racionální, gramotný (povoláním makléř na burze) jistě byl schopen porozumět zřetelně natištěnému varování na každé z krabiček, že kouření není příliš prospěšné zdraví. Precedent s tak náramnou štědrostí láká imitátory a takových žalob se již vyrojilo přes tisíc pět set. Co se tedy stalo s bičovanými společnostmi, jaký je jejich zdravotní stav, proč ještě nejsou pod drnem? Ony značně prosperují. Philip Morris, největší výrobce cigaret na světě, se v roce 2000 dokonce stal na Wall Streetu naprostou jedničkou, nejúspěšnější firmou, jejíž hodnota akcií se téměř zdvojnásobila (vzrůst o 91%). Není malou ironií, že tak jako kuřák se obtížně zbavuje svého zlozvyku, stejnou závislost si státy vypěstovaly na přísunu očekávaných miliard, zakalkulovaly je do rozpočtu, spoléhají na ně – a tudíž je v jejich eminentním zájmu, aby povinní plátci dál prosperovali a svou prosperitou mohli dostát svým závazkům.
Jak si pak troufnout na roli prognostiků, proroků? Astronomové dovedou předpovědět zrod nebeského tělesa miliardu kilometrů vzdáleného, kdežto mudrcové, zabývající se pozemskými záležitostmi, si počínají s daleko menší zručností. Prezident britské vědecké společnosti ujistil v roce 1895 laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že rádio nemá budoucnost (1897), že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod (1900). Hollywoodský mogul Zanuck v roce 1946 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní – lidé přece nebudou chtít čučet na malou bednu. Před pouhými dvaceti lety na konferenci v New Yorku specialisté dumali o budoucích krocích lidstva, aniž je napadla novinka v podobě dvou písmen – P. C., personal computer. Nikita Chruščov slíbil předehnat Ameriku ve výrobě spotřebních statků v roce 1970. Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů.
Přibývá věštců apokalyps. V sedmdesátých letech mudrcové z tzv. Římského klubu sepsali scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva – nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka ropy.
Václav Havel sice varoval (1990), že reálný socialismus zapustil v národě hlubší kořeny, než si je kdo ochoten přiznat, nicméně předpověděl, že do sedmi let takový handicap pomine. Málo pozornosti se dostalo varování slavného francouzského historika Fernanda Braudela, přirovnávajícího dějinný proces k pohybu řeky: vody na povrchu jsou značně rychlejší než ty v hlubinách. Též si zaslouží připomenout meditaci Williama Faulknera, že minulost nebývá tak úplně mrtvá. Ona totiž nebývá ani úplně minulá.
I když se historie nikdy zas tak příliš přesně neopakuje, lze se z ní poučit. Aspoň bychom si měli pamatovat, že pohodlná amnézie bývá vítaným spolupachatelem nehodných sil. Pět minut od manilského mezinárodního letiště si spěchající cestující můžou prohlédnout ANG NAYONG FILIPINO, Filipíny v kostce na čtyřiceti hektarech, s typickou architekturou od provincie k provincii, její produkty, její lidi.Takový nápad se již uskutečnil i v jiných částech světa. Pokusí se někdy někdo zakonzervovat nejen stavení, ale i ducha doby? Co tak vytvořit skanzen totality, tehdy mě napadlo a krátce poté se dočetl o podnikavci v bývalé Dederónii, realizujícím právě takový nápad – zoologickou zahradu vědeckého socialismu. U rezervace závory, za nimi příležitost vychutnat totalitní časy. V restauracích sprostá obsluha, fronty před obchody s prázdnými pulty, na rozích policie, kontroly se všemi slastmi standardního občanského ponižování. Za příplatek též možno inkasovat pár facek a pár hodin pobytu v kobce předběžného zadržení. Co třeba k osvěžení paměti též zavést kvartální vzpomínkové dny? Jaro, léto, podzim, zima, čtyřikrát do roka si totalitu připomenout, zopakovat se vším všudy, s hovadinami v tisku, rozhlase, televizi, a disciplinovaně jít jásat do průvodu s mávátky. Výtečné antinostalgikum, účinný přípravek proti amnézii.
S minulostí lze naložit všelijak: zakonzervovat ji, vzkřísit, hledat v ní inspiraci k svému dalšímu počínání. Slávu, bohatství své historie zpravidla zdůrazňují ty národy, jejichž současné výkony jen těžko mohou být zdrojem chlouby. Spojené státy americké, relativně mladičká republika s nejstarší fungující ústavou, si to své neveliké dějinné dědictví snaží udržovat s důkladností, nad níž aby Evropan kroutil hlavou. V Plymouthu, stát Massachusetts, místu vylodění prvních Poutníků v roce 1619, se pokoušejí turisté ve skanzenu dorozumívat a – konverzace vázne. Údajní obyvatelé osady – ve skutečnosti studenti, výtečně obeznámení s historickými reáliemi – odpovídají starodávnou angličtinou pouze na otázky, zvládnutelné zkušeností doby odjezdu z Evropy. Takže, nevybaveni hodinkami, nerozumějí otázce od kolika do kolika hodin že pracují ve stáji či koželužně, a tím méně mohou posloužit názorem na osobnost ještě nenarozeného George Washingtona. Konverzačnímu zádrhelu jsem odpomohl tehdy čerstvými zprávami o pražské defenestraci. Jména hradních fukcionářů Martinice a Slavaty jim sice nic neříkala, ale věděli, že umřel král Matyáš, že v Čechách došlo k volbě Zimního krále Fredericka. Tento zeť anglického krále Jamese I. nebyl schopen nic kloudného podniknout a jeho tchán nebyl ochotem českému království nikterak pomoci. Ha, že by předzvěst Mnichova 1938, měl jsem na jazyku, ale nevyslovil.
Z nepovedené zkušenosti se můžeme někdy nejen poučit, ale jejího pokračování se vyvarovat. Jako to dovedli Poláci a Maďaři, na rozdíl od nás. Začnu tímto: snad většinu národů provází mýtus, že odněkud přišly. Národ český navíc doprovází snadno dokazatelná historická realita, že se z něho už po staletí také velmi odchází. Od doby bělohorského debaklu se pro exil nikdy nerozhodlo tolik našinců jako v druhé polovině dvacátého století.
V dnešní době snad není rodiny, jejíž příslušník či aspoň přítel či známý by nebyl emigroval. V devadesátých letech jsme začali do rodného prostředí přijíždět. Původní domorodá reakce – OBDIV, jací jsme to byli pašáci, když jsme se nebáli odejít a čeho všeho jsme docílili – nemohla ovšem trvat věčně. Zřetelněji se začalo objevovat něco v podobě ZÁVISTI, jak že jsme to prima vyžrali a přitom je v tom doma nechali, zradili a oni si to museli odtrpět. Případně prosákly i symptomy NENÁVISTI, s intenzivnější dávkou pelyňku. Pak nebyla a dosud není nouze na nelichotivé generalizace o "národu nepoctivců a závistivců" na jedné straně a o "emigrantech, co tam jezdí vytahovat se a vyžírat" na straně druhé.
Jak se má cítit celoživotně konformní občan v paneláku při pomyšlení, že z jeho nenápadného spolužáka se stal multimilionář v Kalifornii? Při mých občasných přednáškách v České republice posluchače vždy nejvíc zaujaly zprávy o emigrantech neúspěšných, jimž se to na Západě nepovedlo. Tím jsem jim vlastně poskytoval dodatečné ujištění o správnosti rozhodnutí, kdysi do exilu neodejít, když ještě byla příležitost.
V programu Tobogan, před diváky natáčený rozhlasem, mě začal konferenciér zpovídat a já povídal o exotických končinách, o všem možném. Načež přišly dotazy posluchačů. První byl tento: "Za čí peníze jste vystudoval?" Hlas natolik nepříjemně podezíravý, že mě málem ponoukl k výmyslu o financování imperialistickými, ideově rozvratnými centry. Řekl jsem ale po pravdě, že stipendium jsem neměl, vystudoval jsem za své peníze a ty jsem získal číšníčením u Vašatů na Manhattanu. Dotaz v jiném rozhlasovém intervew: "Jaké máte auto, značku, model, kubaturu?" Odpovídám, že auta mám dvě, každé z nich má čtyři kola, ale další podrobnosti neznám, stejně jako neznám značku bot, jež si beru, když chci jít pěšky a ne se někam vozit. "Proč se sem nevrátíte natrvalo, vždyť tady byste byl bohatý!"
Jak měřit bohatost, docílení smyslu života? Vzdálenost, jež nás dělí – ne mentalitou, zažitými zkušenostmi, ale pouhým počtem kilometrů – se již smrštila na osmihodinový pobyt na palubě. Už jsme důkladně zglobalizováni a bude nám souzeno se stejně těšit a netěšit na události, které nám příští roky přinesou, a vzájemně si přát, aby to nebyly příliš dramatické zážitky.
Těch domovů může být někdy víc.
Můj dědeček z tatínkovy strany pocházel ze staré valašské rodiny v Rožnově. Ještě dnes je tam v samém středu města náhrobek se jménem Metúd Janík. Staříček obchodovali, jak se po valašsku říká, s čím se dalo, a tak se ocitl jednou až u Novotných v hanáckých Střílkách. Zalíbila se mu jejich dcera Anička a aby měl důvod se tam vrátit, "zapomněl si" tam záměrně klobouk. Jedním z dětí, které se jim v loži manželském narodily, byl i můj tatínek. To už opustil dědeček rodné Valašsko a založil si zasílatelskou firmu v tehdy dvojjazyčném Brně. Jako Čech se tu však měl hodně co ohánět a dvojnásob se co snažit.
Dědeček z maminčiny strany procestoval jako tesařský polír málem už půl bývalé rakousko-uherské monarchie, než poznal v Šoproni v kantýně babičku. A když se udělal později pro sebe, usadili se v Písku, kde tenkrát stavěla firma, u které pracoval, nový hřebčinec. Takřka z ničeho postavil tu dědeček novou parní pilu a později i široko daleko známou parketárnu. A v Písku se narodila i moje maminka.
Mým rodištěm se však stalo Brno. A po několikerém stěhování a návratech jsem tu začal chodit i do primy královopolského gymnázia. Po prvním rozdělení republiky v devětatřicátém roce se uchytil tatínek v maminčině rodném městě. Tady jsem prožil svá nejhezčí a nejromantičtější léta. V pohnutém roce heydrichiády jsem tu maturoval. Předseda naší maturitní komise ředitel příbramského gymnázia se později stal obětí krvavých hekatomb nacistického běsnění. Teprve po válce jsem se dověděl, že ho zpodobil Drda ve Vyšším principu.
Když byly znovu otevřeny po šest let zavřené vysoké školy, začal jsem v Praze studovat na filozofické fakultě a toto město se mi stalo potom na víc než padesát let dalším domovem.
Na stará kolena jsme koupili v šumavském podhůří chalupu. Poslední léta tu trávíme více času a stala se nám dalším a zdá se už posledním domovem. Kde je můj domov? V Písku a tady? Mohu však zapřít ty ostatní? Své valašské kořeny? Cítím je přece dosud. Stačí jen přijet do Rožnova a nohy samy začnou tančit hned valašský odzemek. A ani nezaměnitelná melodie zdejšího nářečí mi není vůbec vzdálená.
Ani na Brno nemám proč zapomínat. Na kolika básních by nikdo nepoznal, že jejich autor tu už dávno nežije. I tady mám své přátele a prožil jsem tu své lásky a právě tady "zůstalo rozestláno / mé dětství a první ráno / a spí tu dodnes neprobuzeny / mé první malé dětské sny". A tak mohu dnes stejně tak dobře říkat s Palackým, že "jsem Čech rodu moravského", jako že jsem Moravan, který se našel v Čechách. Pro čistokrevné Jihočechy zůstanu ovšem do smrti pouhým "náplavou", zatímco pro některé přátele ze Vsetína jsem pořád jen "nešťastně zběhlý Valach".
Někdy mi všechny tu předhůzky připadají hrozně malicherné. Což ale nebývá často nejhorší řevnivost právě mezi sobě nejbližšími? Od škorpení Hradce Králové a Pardubic a Strakonic s Pískem až po hrdlořeznou válku mezi Srby a Chorvaty? A tak mi přejte všechny ty domovy, někdy si podobné jako vejce vejci, jindy zas od sebe na hony vzdálené. Rožnov, Brno, Písek, Prahu, i naši chalupu v podhorské Vrbici. A nevyčítejte mi je. Nejsem mnohoobročník, když se k nim všem hlásím. I když se občas spolu i přou, ve mně se nikdy však doopravdy nepoperou. A každým z nich jsem o něco bohatší, než bych byl, kdybych zůstal po celý život na jednom místě. Anebo nedejbůh stihl mě snad osud bezdomovce.
Adamova hora je pro Šrí Lanku stejně významná jako hora Fudži pro Japonsko. Jen dva tisíce let starým poutním místem pro vyznavače všech náboženství, jež na ostrově existují. Na jejím nejvyšším vrcholu, který má tvar ostrého jehlanu, je do kamene vytlačena rozměrná lidská stopa. Říká se jí Šrípada, Svatá stopa. Dle buddhistických legend ji tam vtiskl při své návštěvě sám Buddha, aby tak vyznačil, že ostrov bude navždy poznamenán jeho učením.
Křesťané a muslimové vyprávějí o ní báji, že Bůh na vrchol hory přenesl Adama po jeho vyhnání z ráje, aby trochu zmírnil jeho zoufalství pohledem na krásnou krajinu, ráji podobnou. Sám Marco Polo o ní napsal, že Saracéni říkají, že Adam na tomto místě pět set let oplakával smrt Ábela a že v jedné z mnoha jeskyní na hoře je zachován jeho hrob.
Ve šrílanských kronikách se píše, že od dávných dob sem každým rokem po několik dnů přilétají myriády bílých a světle žlutých motýlů z celého ostrova. Jako hvězdná mléčná dráha nebo nepřetržitý proud sněhobílé laviny přilétají, aby mohli zemřít na úpatí hory. Světoznámý spisovatel science fiction Sir Arthur Clarke, který je občanem Šrí Lanky, prohlašuje, že ostrov je nejkrásnějším místem na světě. Ve své knize Rajské fontány strhujícím způsobem popisuje přílet motýlů jako mimořádně fantastický přírodní jev.
V době pobytu na Šrí Lance na mne vidina Adamovy hory působila téměř jako obsedantní představa něčeho zcela nedosažitelného. Byl jsem na ostrově na počátku letního monzunu a místo, kam mimo období dešťů ve dne i v noci přicházely tisíce poutníků, bylo nyní zcela liduprázdné. Měl jsem pocit, že se na ostrov nikdy nebudu moci vrátit a že je to jediná možnost, kdy horu navštívit.
(z knihy Ve stínu Buddhova stromu)
O vzniku města Kandy dávná legenda vypráví, že dnes si již nikdo nepamatuje, kdo jako první vstoupil do hlubokého a těžko přístupného lesa uprostřed ostrova Šrí Lanka. Byl domovem divokých útočných slonů, kde toulaví medvědi vybírali lesním včelám med, skvrnití leopardi probíhali temně zelenými stíny jako světelné šípy a na větvích mohutných stromů poskakovaly hravé opice.
Na otevřené mýtině uprostřed panenského lesa stála hrubá majestátná skála. Od pradávna, kdykoli se nějaké zvířátko na útěku před dravcem dostalo do blízkosti kamene, došlo vždy k zázračné proměně. Zvíře, jež ve strachu prchalo před silnějším nepřítelem, se náhle obrátilo a začalo útočit na svého pronásledovatele. Neušlo to pozornosti lidí, kteří se zabývali lovem nebo musili procházet lesem do protilehlých míst ostrova, proto dali tomuto tajemnému místu název Sen-kada-gala, což znamená Skála, kde vládne mír.
Stalo se, že jednoho dne přišel do lesa košikář, aby pro svou práci nasekal bambusové pruty. Když oklešťoval zelené výhonky nasekaného bambusu, proběhl mu kolem nohou strachem pištící zajíc. V jeho stopách se za malou chvíli přihnal hladový šakal a zbýval již jen jediný skok, aby zajíce uchvátil. Hrůzou pomatený ušák zoufale kličkoval před supícím šakalem, v jednom okamžiku se však dotkl tělem skály a košikář, který celou událost zpovzdálí sledoval, nevěřil vlastním očím a tomu, co se potom stalo.
Zajíc, jakoby mu skála dodala nadpřirozenou odvahu, se zastavil, otočil se a srdnatě vyrazil proti šakalovi. Ten se okamžitě zarazil v běhu, jako kdyby někdo před něho postavil nepropustnou stěnu. Hlas mu odumřel v hrdle, trhnutím těla se obrátil nazad a dlouhými skoky zmizel v lese. Zajíc za ním ještě malou chvíli běžel, ale potom zvolna odhopkal do náruče lesa.
Udivený košikář obcházel skálu a pátral po tajemné síle, která to způsobila. Nedůvěřivě se dotkl skály a měl zvláštní pocit, že se mu z kamenného kolosu přelévá do těla podivuhodný klid a mír. Když se vrátil do města, vyprávěl o tom, co spatřil, mnoha lidem. Někteří, pracující na královském dveře, pověděli o této neobvyklé události i samotnému vladaři.
Král se s celým svým dvorem vypravil navštívit bájné místo a usoudil, že je opravdu obdařeno zvláštními blahodárnými silami. Nařídil postavit tam nové sídelní město a dal mu jméno Sen-kada-gala, Nuwara, což jest Kandy.
Kandy je skutečným srdcem ostrova Šrí Lanky. Chrám Buddhova zubu je světlem zářícím z tohoto srdce. Posvátná relikvie se stala nejvíce uctívaným symbolem, paladiem celé země a všeho lidu. Původně byla přenesena na ostrov z Indie a doprovázela vždy sinhalské krále, když z ostrova prchali nebo se s ní vraceli nazpět. V nebezpečných dobách válek byla vždy pečlivě ukrývána a několikrát dokonce i uloupena, ale vždy byla s největším úsilím a nesmírnými obětmi získána nazpět.
Relikvie se dostala na Šrí Lanku z Kálinga v Indii, kde zastávala stejnou úlohu jako později na Šrí Lance. Vždy byla pro panovníka vznešeným symbolem moci.
Stalo se to v devátém roce vlády Šrí Meghavanna (vládl 352 až 377 po Kr.), v době válek. Princ Danta a princezna Hemálathá, aby posvátnou relikvii zachránili, odpluli s ní na Šrí Lanku. Princezna ji měla ukrytou v pletencích svých vlasů. Ve chvíli, kdy se relikvie dostala na ostrov, byla přijata s velikou úctou a s velkolepými oslavami. Samotný sinhalský král symbolicky obětoval celou zemi své království relikvii Buddhova zubu, nařídil pro ni postavit nádhernou budovu v královském sídle a každým rokem pořádat na její počest okázalé slavnosti.
Zvláště tragickým způsobem se zapsali do historie Šrí Lanky a posvátné relikvie Portugalci Zprávu o jejich příchodu na ostrov popisuje sinhalská kronika Rádžavalija: "Do našeho přístavu připlula rasa lidí, kteří jsou velmi půvabní a mají růžovou pleť. Nosí klobouky a kabátce ze železa. Na žádném místě ani na chvíli nepostojí a chodí neustále sem a tam. Jedí špalky masa a popíjejí krev. Za jednu rybu nebi jeden citrus dávají dvě nebo tři mince. Jejich kanóny přehluší i hrom a jejich koule doletí nesmírně daleko a rozdrtí i hradby z granitu."
V té době Portugalec Riberia napsal o Ceylonu, že je to snad nekrásnější země, kterou Stvořitel na světě vytvořil a uspořádal.
(z knihy Ve stínu Buddhova stromu)
1
Můj kamarád měl doma létající pytel, na němž obletěl půl světa. Obrázky z jeho cest vypadaly lákavě a on sám se zdál být na slunci uzrálý a větrem dobře profoukaný, sladký jako sušený fík. Přes všechny pochybnosti se mi tehdy zdálo, že by se svět mohl stát mým přítelem. Svět se záhadně usmíval a nedal mi jednoznačnou odpověď.
2
Byla to barevná země: tramvaje ozdobené obrázky a nápisy jezdily po čisťounkých ulicích, fasády domů svítily jako dortová poleva, mladí lidé svištěli na kolech ve větru po mostě přes velikou řeku. Nahoře bylo nahoře, dole bylo dole a mezi tím se skvěla bohatá škála odstínů. Nikdo si ovšem nemohl vybrat, kde by chtěl právě být, ale musel začít právě tam, kde byl. Spojovat zdánlivě nesouvisející nitky toho barevného světa, které mu byly dostupné. Tak začíná tkát svůj vlastní létající koberec.
3
Ta cesta od vítězství k vítězství byla provázena neustálými obavami. Když jsme poprvé vyjeli na moře na malé plachetnici (po týdnech uklízení u cizích lidí a učení se německých slovíček), byla jsem neštastně zamilovaná do vousatého kapitána. Nad námi se koulely hvězdy jako kapičky rtuti. Loď najela k ránu na skálu a rackové to vítali vzrušeným křikem. Můj kapitán nemyslel na nic jiného než na to, jak vydělat co nejvíc peněz, aby pokryl své bezedné dluhy. Na lásku mu nezbýval čas.
4
Jednoho dne jsem uměla těch slovíček už dost na to, abych si mohla popovídat s filozofem. Nevěřil na nic z toho, v co jsem věřila já. Byl červen, u Severního moře kvetly rododendrony a shetlandští poníci se pásli poblíž písečných dun. Hoelderlinovy básně se jarně vznášely ve vzduchu a vytvářely pouto. Být princeznou se mi jevilo jako přijatelná změna.
5
Příjemná anonymita cizince, který se nikdy nezbaví svého východního přízvuku a nikdy už nebude nikde doma, se časem změní, pokud žijete v nevelkém měste. Človek začne patřit k lokálnímu koloritu, jako turecký prodavač zeleniny, jako tlustá majitelka nemovitostí, která v kostele projednává své obchodní transakce s Bohem, jako řecký pes Rašíd, nalezený na ulici v Soluni. Kdo ví, zda sousedy zajímám víc já nebo Rašíd; tento pes je ale každopádně zájmu hoden. Nejen že si chodí sám ulicemi, ale také jezdí autobusem na místa, která si sám určí. Lidské lichotky a hlazení ho nechávají chladným. Snad je reinkarnací Háruna-al-Rašída, který měl kdysi v našem měste známého.
6
Cizina nutí člověka dobrat se svých hranic. Tak vyjde najevo, co je OPRAVDU důležité. Nelze si nic namlouvat ani nic předstírat; skutečné možnosti se vykrystalizují jasně v průběhu dění. Člověk se dostane tam, kam se dostat má a může. Když zpřetrhá pouta, začne uskutečňovat sám sebe. Je však to sebeuskutečňování vždy žádoucí? Některé věci jsou příliš drahé a špatné, jako káva v jídelním voze mezinárodního vlaku.
7
Marná je snaha utéci sám před sebou. A jak je to s hledáním sebe sama po různých koutech světa? Vždy jde nakonec o ten jediný okamžik, kdy se myšlenky a prožitky náhle spojí v jedno a SMYSL zableskne ve vědomí. Může to být při pojídání piškotu k odpolednímu čaji (jako v Proustově Hledání ztraceného času) nebo na vrcholcích Himalájí – a je v tu chvíli těžké rozhodnout, zda je to pravda či pouhé mámení. Něco v nás však touží po smyslu a tato touha dává smysl našemu nesmyslnému bloudění.
Rok sedmapadesátý byl výjimečný tím, že nebyl ničím výjimečný. Toho roku se mne nikdo nepokoušel odnikud vyhodit. Až podezřele nápadné to bylo.
V létě se konečně podařilo agitátorům tátu nalomit, aby podepsal přihlášku do JZD. Dělal to s nechutí, nerad – a dával svou neradost hlasitě najevo. Dostali ho zejména poukazováním na fakt, že tři z jeho pěti dětí studují za dělnické peníze na výběrových školách, za což by měl vyjít státu vstříc a podepsat. Projevit dobrou vůli. Agitátoři věděli, že táta je v jistém smyslu osoba ve vsi pilířová; sousedé se vymlouvali, říkajíce – Až vstoupí starý Návara (jméno po domě, já už žádné Návary neznal), vstoupíme taky.
Nakonec tedy táta podepsal, znechuceně a rozhodně bez nadšení. Agitace už nebyla tak bezohledná jako před pěti lety – bolševik si už odzkoušel, že zničené zemědělství národ neuživí a velkého bratra nepřikrmí.
Iluze si táta samozřejmě nedělal, viděl, jak to vypadá v okolí a věděl svoje. Jednotka byla za pár korun, dost často za pět, denně se udělaly asi dvě. Z toho se vyžít nedalo. Lidé si hleděli záhumenku, drželi krávu a prase a tak se to fackovalo krok za krokem ke slibovanému blahobytu.
Pokud jde o mne, vyměnil jsem sociální příslušnost ke třídě kulaků v Dikobrazu kreslených s kamzičí štětkou za kloboukem za příslušnost ke třídě pracujícího rolnictva – přestože se pracovalo pořád stejně a jediná změna spočívala v tom, že teď za míň peněz, vlastně skoro zadarmo. Venkovský člověk ovšem nezná pojem stávka a tak se pracovalo ze setrvačnosti dál. Jako chudý jsem dostal stipendium, takže osobně jsem si polepšil. Za čtyři stovky měsíčně se dalo skromně vyžít. Můj prázdninový program byl stejný jako dřív – senoseč a žně – s tím, že místo na otcovských polích jsem pracoval na družstevním a moje jednotky se připisovaly tátovi. Ani jsem si jiný program nedovedl dost dobře představit.
Poměry na matfyzu byly přívětivé. Moje učňovská léta pokračovala pod laskavým dohledem pánů asistentů Ing. Josefa Machka a Ing. Františka Fabiana, absolventů někdejší Vysoké školy speciálních nauk na ČVUT, začátkem padesátých let z důvodů ideologické závadnosti zrušené. Trochu to souviselo s někdejší negramotnou nenávistí vůči kybernetice. Myslím, že i mezi členy katedry panovala přátelská atmosféra.
Tu a tam se vynořovaly možnosti aplikace inferenční statistiky, kterou jsem na fakultě poznával jako teorii. V blízkosti MFF byla na Karlově nemocnice (její část byla později odstřelena kvůli stavbě nuselského mostu) s lékaři, z nichž někteří prováděli výzkum a potřebovali statistiku. Proti červené budově porodnice byl výzkumný ústav, se kterým katedra spolupracovala a kam občas posílala své studenty na vandr. S některými z jeho členů jsem se později setkával na psychofarmakologických konferencích v sanatoriu Priessnitz v Lázních Jeseníku.
Mezi třetím a čtvrtým ročníkem se podle plánu musela vykonat měsíční praxe na některém pracovišti vybraném podle předpokládaného místa budoucího působení studenta. Můj los padl na statistickou skupinu při jedné hlavní správě potravinářského průmyslu (šlo o rezortní pracoviště). Tři týdny jsem pilně docházel úřadovat kamsi do Spálené ulice, točil kličkou kalkulačky a počítal t-testy, které jsem už uměl. Před nástupem do posledního týdne praxe mne pracovník, pověřený dohledem nad mým odborným růstem informoval, že původně plánovali, abych dostal za svou činnost dvě stovky odměny. Protože však tyhle peníze naléhavě potřebovali investovat jinde, dát mi je nemohou. Zato mne vezmou s sebou na kontrolu některých pražských potravinářských provozů a zejména laboratoří jejich dohledu podléhajících.
A tak jsem týden poznával Prahu z té příjemnější stránky. Kdesi, už si nevzpomenu kde, jsme kontrolovali párky, což bylo zajímavé nejen intelektuálně. Hezky se přitom poslouchal výklad o významu statistických metod při hodnocení výsledků gustativních zkoušek – a živě jsem si představoval, jak bych při svém neúnavném apetitu mohl v této oblasti výzkumu vyniknout. Dopracovat se třeba až k Nobelově ceně.
V Nuselském pivovaru jsem prošel celým provozem od humen po spilku a ochutnal černé pivo dovážené k Flekům a ke Svatému Tomáši na Malou Stranu. Taky kulturní historie se studuje líp při konzumaci historicky osvědčených produktů lidské vynalézavosti.
V pražských vinařských závodech mne seznamovali s výrobou sektu z hroznů sklízených na vinohradech v okolí Prahy. Při ochutnávce jednoho vzorku mi byla položena otázka, čím je charakteristický – jakou vůní a chutí. Já upřímně přiznal, že na zadním patře cítím kolomaz. Byl jsem pochválen za své gustativní nadání a informován, že ochutnávané víno pochází z vinice pod Vyšehradem; protože na druhé straně Vltavy jezdí vlaky (tehdy ještě tažené parními lokomotivami) chrlící do ovzduší snopy uhelného kouře, hrozny zcela přirozeně absorbují síru a dehet ze spalin – což dodává pražským vínům výrazný uhelný buket.
To teprve o třicet let později jsem se znovu s tímhle fenoménem potkal. Už jsem měl za sebou mnohaletou zkušenost s jihomoravskými víny, jejichž kvalitu jsem při každé vhodné příležitosti pilně a s upřímným potěšením studoval.
Na cestě odborářským autobusem z NDR domů jsme se stavovali na Mostecku, kde měl kdosi z doktorů známého působícího ve funkci sklepmistra zdejšího vinařského závodu. Doktoři mají totiž známé všude; a kde nemají známé, mají své pacienty, minulé, přítomné i budoucí. Ten sklepmistr byl poctivý Moravák, moravský Slovák z vinařského kraje, který sem na Mostecko byl přesazen, aby pomohl kultivovat mrtvou hlušinu důlních výsypek. Ta se tehdy zalesňovala odolnými, nenáročnými dřevinami, ale také osazovala vinohradem. Do kompostů se přidávala prasečí kejda, taky odpad, s nímž si málokdo věděl rady.
Při ochutnávce zdejších vín se můj někdejší studentský chuťový záznam znovu vynořil a paměť mého jazyka sledovala chuť síry, neodstranitelnou žádnou chemií. Vlastně ani nevím, zdali i případné opice takovým vínem na svět přivedené nechutnají po síře a ohni pekelném.
Než vraťme se zase zpátky.
Dál jsem pilně docházel na Petřín i Vítkov, do kin a divadel, Evě nakukoval do jazykových učebnic a vychutnával melodická spojení hlásek francouzštiny. Své gymnaziální základy němčiny jsem konzervoval sobotním nákupem Neue Berliner Illustrierte a občasným článkem z odborného časopisu. Většina článků tam ovšem byla anglických, takže i můj anglický slovníček se krok za krokem rozšiřoval.
Někdy v té době jsem objevil kouzlo pražských antikvariátů, a vždycky při návratu z občasných kondic matematiky pro středoškoláky jsem vydělané desetikoruny utrácel za zažloutlé svazečky bibliotéky Reclam, zpravidla za verše německých klasiků. Pobyt v nenapodobitelné atmosféře špatně větraných prodejen antikvariátů umožňoval nahlížet do světa, který jsem nepoznal a který mne přitahoval. Možná byla v té antikvární vůni oné doby i jakási melancholická připomínka dob, kdy se smělo, co se teď nesmí. Možná i svoboda dokáže vonět.
Než mi zadali diplomní práci, zjistil si profesor Janko, že umím trochu německy a vybral mi téma literárně dotované několika německými pracemi. To téma znělo Teorie iterací.
Iterace (německy Iteration, anglicky run) je takový úsek posloupnosti složené z prvků dvojího druhu, řekněme x a y, který tvoří pouze prvky téhož druhu. Tak například posloupnost prvků … x x y y y x y y … obsahuje dvě iterace délky jedna a dvě prvků x, totiž x a x x a dvě iterace složené z prvků y, délky dvě a tři, totiž y y a y y y.
Metody založené na iteracích patří mezi tak zvané metody neparametrické. Jejich použitelnost se najde třeba při ověřování hypotézy, že v takové posloupnosti prvků není přítomen trend, že pořadí prvků je rozloženo náhodně.
Náhodnost je jev, o jehož přítomnosti je třeba se dost často ujišťovat. Je-li trend přítomen (posloupnost se mění v čase), mění se i statistické vlastnosti ukazatelů jako jsou počet iterací, případně délka iterací.
Prostě, na základě chování iterací se dá náhodnost testovat.
Větší část mé diplomové práce byla pouhou kompilací; pokoušel jsem se dát dohromady metodu, s jejíž pomocí by se zkoumaly asymptotické vlastnosti pravděpodobnostních rozdělení jistých ukazatelů založených na iteracích. Vlastně jsem sám vymyslil jenom jeden příklad, při jehož řešení jsem se pokusil ty iterace aplikovat.
Tady někde zakořeňoval můj vztah k aplikacím a empirickým datům. To už jsem věděl, že můj mozek není stavěný na příliš hluboké a rozsáhlé abstrakce a že mé myšlení potřebuje ukotvení v realitě. Aplikace se měla stát klíčovým slovem mého budoucího slovníku.
Mou první větší životní investicí bylo zakoupení psacího stroje Optima vyrobeného v NDR. Eva se finančně spolupodílela, do podniku vložila stovku; i ona měla, o rok později, psát svou diplomku. Hlavní část našeho společného ekonomického počinu financovalo mé prospěchové stipendium, k němuž jsem se toho roku nějakým omylem propracoval.
Optimu mám dodnes, třebaže už píši výhradně na počítači.
V posledním roce studia mi nabídl profesor Janko pozici fiškuse, oficiálně se to nazývalo pomocná vědecká síla při katedře. Ta moje síla, samozřejmě, moc intelektuálně vydatná nebyla, uměl jsem toho pramálo. Profesor mi zadával cizojazyčné články, které já neohrabaně překládal a přepisoval, včetně grafické dokumentace. Posilovalo to ovšem mé sebevědomí, což je výchovně jistě důležité. Páni asistenti na mne hleděli shovívavě, nicméně laskavě a rozhodně ne přezíravě. Dokonce jsem se jednou směl zúčastnit oslav páně profesorových narozenin. Inženýr Josef Machek na společenský rituál takových narozenin na katedře s anglickým humorem sobě vlastním při jedné příležitosti o mnoho let později vzpomínal.
Změnil jsem kolej. Teď nás fakulta ubytovávala v koleji 5. května ve Slavíkově ulici, na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Byla to, myslím, původně Švehlova kolej; jméno agrárního předsedy prvorepublikové vlády a blízkého spolupracovníka prezidenta Masaryka teď zveřejňováno být nemohlo. Většinu pokojů a lůžek tam zabírali medici. Jeden z nich mne a kolegu, který se o medicínu zajímal, bral občas na lékařské přednášky. Měl jsem tak možnost slyšet profesora Vondráčka, proslulého psychiatra, když právě přednášel o farmakologii mandragory. Trochu jsem medikům záviděl, že jim prezentují tak napínavá témata. Když začaly o třicet let později vycházet slavné Vondráčkovy paměti, připadal jsem si při jejich čtení jako při setkání s člověkem už známým.
Na jaře 1959 jsem absolvoval státnice a obhájil diplomní práci.
V téže době nenápadně i u nás začínal revoluční zvrat v československé Computer Science, informatice a výpočetní technice. Objevily se zprávy o prvních dvou u nás instalovaných sálových počítačích sovětské výroby URAL. Jeden z nich dostalo ministerstvo dopravy, které obeslalo MFF s nabídkou pracovních míst. Většina kolegů z ročníku pověsila statistiku na hřebík a zvolila řemeslo programátora, tehdy vonící novotou. Taky platy nově vznikající profese se zdály být o pár stokorun vyšší než na tradičních statistických postech.
Já byl odhodlán u statistického řemesla vytrvat. Navíc jsem pošilhával po možnosti zemědělských nebo biologických aplikací. Místo statistika nabízel Výzkumný ústav živočišné výroby v Uhříněvsi u Prahy.
Než jsem se stačil definitivně rozhodnout, přišla nabídka z nečekané strany. Profesora Janko vyhledal tehdejší děkan olomoucké lékařské fakulty docent Bruno Schober a požádal ho, aby mu doporučil některého ze svých studentů. Kolegům se z Prahy na Hanou nechtělo – mně se představa asistenta na lékařské fakultě docela zamlouvala.
Plácli jsme si.
Docent Schober byl lékař specializovaný na lékařskou fyziku. Na MFF se objevil proto, že během svého válečného pobytu v Anglii přišel do styku s aplikací matematicko-statistických metod v biomedicínském výzkumu; Anglie byla totiž kolébkou biostatistiky, kterou tam zakládali klasikové oboru Karl Pearson, Udny Yule, Ronald Aylmer Fisher a další. Pro mne co jméno, to zvuk zlaté mince. Schober chtěl na své olomoucké katedře statistika taky mít, aby se angažoval ve výuce a hlavně v konzultacích pro lékaře. Já tehdy vlastně ani netušil, že v československých podmínkách se jedná o práci pionýrskou, průkopnickou a pole neorané. Úloha poorat na širých hanáckých lánech připadla tedy hrou osudu, což je téměř synonymem Náhody, na mne.
Mezitím jsem stačil odpromovat a poprvé stanout ve slavné aule Karolina, před gobelínem s obrazem zakladatele pražské univerzity císaře Karla IV. klečícího před postavou svatého Václava. Tehdy jsem si poprvé s úžasem uvědomil, že mezi těmito dvěma muži je časová vzdálenost asi 450 let, která protažena od života Karlova do budoucna, dosáhne až do doby moderní, k habsburské císařovně Marii Terezii a jejímu synovi císaři Josefu II. Objektivní časové vzdálenosti bývají naším subjektivním vnímáním výrazně deformovány.
Město Holbrook pod skalnatým valem, který končí pyramidou skal, má být vstupní branou do Kamenného lesa. Mělo by být neobyčejné, ale je jako posmutnělé chudobou. Indiáni tu prodávají pod širým nebem na hrubých stolech nerosty, palmy a kaktusy, ale kde jsou zájemci?
Za městem a za řekou na chudých planinách se popásají koně. Pak jsou zase podivné skály jako s kamennými hlavami. Místy poušť, zase pyramida skály s dalším skalnatým valem. Všecko jako posypané vyluhovaným popelem, ponuré, hřbitovní. I budovy, kde se vybírá mýto do Zkamenělého lesa – Národního parku, jsou nevlídné. Též i cesta, po níž ujíždíme, je zašedlá, kolem ní poházené balvany. Jen pořídku vousiska ježaté trávy, div, že jí poušť dala trochu živin mezi drobným kamením do krvava zbarveným.
Zastavujeme se na parkovišti v Rainbow Forest v závětří homole ztvrdlého písku, hluboce zbrázděné při tabulovém vrchu, šedorůžově pruhované a provrtané malými i většími dírami. Snad jsou to skrýše ještěrek či jiných zvířátek, jejichž domovem je poušť; šupiny, peří a chlupy divoké zvěře jsou zřídka vidět, ale proto tu přece jsou.
Po pěšině se rozbíháme do Long Logs and Agate House, do dolin a vršků popelavě šedých, kde mezi zarudlým štěrkem povalují se zpřelámané kamenné kmeny. Ty silnější s hrubou drsnou kůrou v barvě starých borovic, ty slabší s kůrou mladě zrýhovanou, jemněji probarvenou. Kmeny, ve kterých krásné, průhledné i ametystové křišťály křemene vyplnily trhliny a prohlubiny.
Jsem tak užaslá nad neuvěřitelným divem, zázrakem, záhadou Přírody, že stojím nehnutě jako zkamenělá socha, do níž se opírá ostrý chladný vítr, vanoucí z rudě popelavě písčité pouště naplněné až po okraj mlčením.
Potom polehoučku přejíždím prsty po zvarhanělé kamenné kůře jako po strunách harfy a do středu malebného špalku kreslím malíčkem houslový klíč, jako bych jím měla rozeznít hymny, kterými velebnost boží Přírody pěje v lidské duše. Cítím ve studeném doteku nerostu celý dramatický děj po dlouhé věky časů, který utvářel tuto pouštní říši, volnou, širokou, nedohlednou, modří oblohy lemovanou, s tou posmutnělou náladou, měnící se pod bílých mraků, pod švihem poledního slunce v měňavou pohádku barev. Pouště, která je píseň sama – píseň smrti i věčného života.
Před mnoha miliony let tato plocha byla částí velké náplavní nížiny, kterou protékalo mnoho řek. V částech, které byly dobře odvodňovány poblíž horních toků, rostly statné stromy, podobné borovicím. Když padly, byly zasypány v písku, v blátě a pokryty sopečným popelem. Nedostatek kyslíku hluboko pod nánosy zastavil postup hniloby a nerosty postupně vnikaly do pochovaných kmenů, nahrazovaly stavbu jejich buněk tím, že ztvrdly v kámen a zachovaly tvarem navždy, co kdysi bylo živým dřevem.
Zkamenělé stromy pochované ve vrstvách skály se prohýbaly pod velkými tlaky, praskly a rozpadly se ve velké a malé kusy, které se tu dodnes povalují. V pozdějších dobách vítr a voda odstranily pískovec a hlinitou břidlici, které objímaly kmeny a nechaly je na povrchu takové, jaké dnes jsou.
Petrified Forest National Monument (Zkamenělý les, Národní park) zahrnuje šest zvláštních lesů, roztroušených přes velkou plochu, kde jsou v hojnosti obrovské kmeny briliantně vybarveného ochátu. 27 mil dlouhá silnice 180, serpentinově projíždí pouští – Národním parkem –, ale my se nikde nezastavujeme, ani v Rainbow muzeum, za nímž leží stará, věrně zachovalá kláda a velké kamenné špalky. Cesta prochází The Flattops, masivními zbytky kdysi nepřetržité vrstvy pískovce, které se rozštěpily na tabule a chrání řadu rozvrstvených nánosů, které byly jinde vyhlazeny erozí.
Sleduji na mapce další zajímavosti. Agate Bridge je zkamenělý kmen, který je víc než sto stop obnažený, oba konce má ještě zakotveny v pískovci, ve kterém byl pohřben. Postupně se pod ním vyřezávala 40 stop široká ravina, takže se kmen stal mostem.
The Tepees jsou malé vrcholky podobající se indiánským stanům, které ukazují erozi měkkých zvrstvovaných jílů. Newspaper Rock: Petroglyps – prehistorické indiánské umění, vtesané do skály masivního pískovce. Puerco Indian Ruins: naznačují do čtverce vesnici o 150 chýších při velkém dvoře. Vesnice byla obydlena před šesti sty lety.
Křižujeme řeku Puerce, napitou usazeninou, která se ve zvarhanělé popelavé pláni něžně vine jako hedvábná šerpa na krinolíně.
Pak koleje jako stříbrné žíly oživující poušť. Železniční trať Santa Fe!
Painted Desert (malovaná poušť), kterou nyní projíždíme, je ve skutečnosti veliká oblast špatných zemí (Badlans), zkamenělých vrstev sopečného popele, zářivě vybarveného všemi barvami duhy a vyhlodaného v bizarní hřebeny, rokle, kopečky, žlaby, kužely a spáry. V obrazotvornosti to připomíná vlnobití rozbouřeného moře, které když se ponenáhlu uklidňovalo, zkamenělo švihnutím čarodějného proutku. Ujíždíme nadpozemskou či nezemskou krásou země.
Já cítím, že moje oči, oči malého českého člověka, jsou ohromeny gigantickými rozměry přírodních zjevů: Pacifického moře – Muir Woods – Grand Canyonu – Petrified Forest – Painted Desert – pouště písečné, solné – nedozírných úrodných lánů – pastvin se stády skotu a koní – rozlehlých sadů a zeleninových plantáží – rozlohou měst – vším ohromujícím! Avšak ty moje oči a srdce, cítím, jsou až po okraj naplněny láskou k mé staré vlasti, také královské šperkovnici přírodních krás: Vysoké a Nízké Tatry – slovenské úrodné nížiny, Moravský kras – Macocha – Beskydy – Jeseníky – Orlické a Krušné hory – Krkonoše – Šumava – jihočeské rybníky – Rožmberk – jezírka – Hřensko – Prachovské skály – nad nimi vévodí stověžatá Praha – Hradčany – Barrandov – zámky – hrady – historická místa a města.
Zastavujeme se v moderním středisku návštěvníků, které je hlavním vstupem do Národního parku. Středisko má obchod s roztomilými suvenýry. Nedá se to jinak říci, než že oči mohu nechat na památkových předmětech ze zkamenělých větviček, kořínků a kmenů. Z jejich vyleštěného řezu září kruhy, které se v okraji slévají ve zlatohnědou kůru staré borovice. Óh, mít takovou čarovně vybarvenou destičku doma, zchladit na ní horkou dlaň i čelo horečnaté vzpomínkou na putování divukrásnou zemí.
Kráceno.
(z knihy 17 státy Ameriky – Sokolský slet v USA)
Veleslavínská 47. Tady bydlím. Tady jsem doma. Tady v prvním patře s výhledem do parku. A stojí uprostřed toho parku vodovodní domek ze 16. století a na jeho kraji pomník velkého českého vlastence Daniela Adama z Veleslavína…
Tady nahoře je klid. Ba přímo báječné ticho. Tedy většinou. Pokud je nenaruší sekáči trávy nebo hosté jinak sympatické pivnice. Naštěstí je už všechno napsané…
Jasně, že mě občas navštíví někdo ze zahraničí. Byl tu například profesor Ed Borsboom a Gerrit Berveling, oba z Holandska a oba víckrát, byli tu Angličani dr. Mariorie Boulton a Graham Blakey, které jsem poznala v roce 1969, když jsem v Barlastonu vedla kurs esperanta. Lidi, to už není pravda! V současné době zůstává spíš u korerspondence, eventuelně telefonu, už mi bylo osmdesát, chápete… Ale Willi Barnickel z Frankfurtu nad Mohanem se u mne zastaví, to vím…
Původně jsem ovšem bydlela v přízemí, v bytě podstatně prostornějším, sice tam doléhal hluk z ulice a bylo slyšet projíždějící vlak, ale na co si člověk nezvykne, že…? Tam jsem si dopisovala s Bertilem Englundem z Německa, až za mnou nakonec přijel, ten parádní popelníček mi připomíná studenta z Milána Livio Fioroniho… Svět je vážně malý! Tam jsem dlouho cílevědomě sledovala propagaci esperanta, i televize zde natáčela… Jako čerstvá důchodkyně jsem si to mohla dovolit, také funkce poslankyně za Prahu 8 byla najednou minulostí… Ta úleva! Zaměstnání telefonistky v tehdejší Obnově, to byla po náročné profesi učitelky víceméně zábava…
Ale především jsme se tu pravidelně scházeli my básníci: Jiří Karen, Josef Rumler, Čestmír Vidman a já; všichni jsme byli členy Obce spisovatelů a zároveň členy literární sekce Českého esperantského svazu (čestným předsedou byl zasloužilý umělec dr. František Kožík). První dva jmenovaní již bohužel nežijí… Zatímco Karen, Rumler i Vidman tvořili jak v češtině, tak v esperantu, já jsem psala pouze v mezinárodní řeči. Jako bych nás viděla: Sedíme v pokoji kolem malého konferenčního stolku a máme tolik nápadů… Jedné takové velice rušné debaty se zúčastnil i pan Haupenthal z Francie, známý nakladatel. Výsledkem těchto našich setkání byla řada pozoruhodných publikací tak zvané Praga skolo (Pražské školy). Vlastně i to je dnes tak trochu historie…
Tam v přízemí jsem napsala svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí).
- o -
O esperantu jsem vůbec poprvé slyšela od Karla Högera. Bylo to ještě za války, vraceli jsme se ze zájezdu, už nevím do kterého města, totiž Karel Höger, Vlasta Fabiánová, Štěpán Urban a já, jeho manželka. Program, kterému jsem pouze přihlížela, se jmenoval Stará milostná poezie a sestával z recitace a hry na kytaru. Pokaždé to byl zážitek. Ale i únava. Večer to napětí kolem vystoupení, pak se zpravidla přijalo pozvání někoho z místních fanoušků a zbytek noci jsme prospali ve vlaku. Jak to tenkrát Höger řekl? "I když se domluvíte francouzsky, ve Francii jste stejně cizinec. Esperantistu, toho čekají na nádraží, obstarají mu nocleh…" To bylo něco pro Štěpána! Vždycky toužil po podobných kontaktech. Po tom, aby ho někdo pozval například do Itálie… Proto také, když mu jednoho dne čirou náhodou padl do oka plakátek o esperantském kursu, mě tam poslal, abych zjistila, jak esperanto zní. Bylo to krátce před Vánocemi, tma jako v pytli, komu se chce od teplých kamen? Takový teror! Pamatuji se, že jsem přišla domů, tváře mi hořely… Co vám mám povídat, esperanto mě okamžitě nadchlo!
- o -
Psát jsem začala ve svých třinácti letech. V deníku Národní osvobození mi otiskli celkem sedm povídek, v časopise Podoubraví pět básniček. V roce 1940, to už mi bylo osmnáct, mi čáslavský knihkupec Malý vydal básnickou sbírku Zrcadlo. To víte, že byla o lásce, o čem jiném…
Láska zůstává hlavním tématem i mé tvorby v esperantu. Jen tak pro zajímavost – předmluvu k mé první esperantské sbírce Nur tri kolorojn (Jen tři barvy), napsal Maďar, Čech ji ilustroval a Španěl vydal. Podle cyklu Hetajro dancas (Hetéra tančí) psaného v saphickém verši jsem později nazvala i svůj román vydaný nakladatelstvím Fonto v Brazílii v roce 1995.
Zbývá dodat, že na mezinárodní esperantské konferenci konané 14.–20. 7. 2001 v české Strážnici jsem za Hetéru získala prémii. Jako bych dostala Oskara! Tuto cenu uděluje osiek jednomu z pěti kandidátů, který zvítězil v tajném hlasování. OSIEK – Organiza Societo de Internaciaj Esperanto Kongrencoj – organizuje, podporuje a rozšiřuje kulturní aktivity v esperantu a podobnou prémii každoročně uděluje žijícímu autorovi za publikované dílo nebo za důležitý překlad. Autobiografie Hejro dancas byla zároveň prohlášena "knihou roku".
Dále už jen letmo: Celkem jsem získala 12 diplomů za originální esperantskou poezii, 9 let jsem jako jedna ze dvou žen (druhá byla Angličanka Marjorie Boulton) pracovala v esperantské akademii, několik let jsem jako členka mezinárodní komise hodnotila originální esperantskou poezii, jednotlivé básně jsou přeloženy do osmi řečí, některé jsou zhudebněny, otisklo je více než 30 esperantských periodik a najdete je asi v 15 knihách, zatím bylo vydáno šest mých esperantských sbírek, sedmá (poslední) je připravena k vydání…
Tomu se říká štěstí.
(z rukopisu Šestkrát o esperantu)