Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 31. července 2005.
© Lubomír Macháček, Vladimír Michal, Ivo Fencl, Milan Dušek, Václav Moravec
Lubomír Macháček
Fazole
Pampeliška
Vladimír Michal
Volavky
Ivo Fencl
Dbali
Milan Dušek
Dědci
Václav Moravec
Mstitel
Slunce ho pálilo do zad, cítil se jak v Papinově hrnci. Nejraději by zalezl někam do stínu, na koupališti se ale nacházelo jen pár útlobokých topolů, a to ještě kdesi u plotu. Pavel tu měl schůzku se Šárkou, docela se na ni těšil, ale Šárka už hodinu meškala. Kampak se asi zatoulala?
Ležel na břiše, mžoural na naháče hrající opodál minigolf, a také pozoroval vedle na dece nugety dívčích těl, které se dozlatova opálily u Azovského moře. Pak mu na žehličku zad přistál kelímek s ledovou vodou.
„Jedeš!“ vykřikl rozladěně. Ohlédl se a uviděl Tomáše.
„Máš něco konkrétního na srdci?“ Tomáš měl plavky studené jako polárku a sedl si mu na ramena.
„Naši se hádají.“
„Už zase?“
„Támhle v křoví u plotu. Taťka říkal, že je máma emancipovaná feministka. Co to znamená?“
„Jó, hochu, to já nevím. Asi že nosí porád kalhoty.“
„Vážně?“ pravil zklamaně kluk. „Nemohl bys pro mě něco udělat?“
„To nejde, jsou dospělí,“ opáčil Pavel a pootočil hlavu směrem k plotu. Opravdu tam rostlo křoví, kdysi se v něm převlékal, bylo-li v kabinách obsazeno. Takže Miládka je emancipovaná žena. Proč ne. Kdoví, čím se z té emancipace léčí. „Nech je být, po bouřce obvykle vysvitne sluníčko.“
„Jaký sluníčko?“ Kluk mrkl odhodlaně k nebi. Pod žloutkovým okem slunce vězel břicháč mrak. „Tak mně dej aspoň na zmrzku.“
„Za to, žes mě polil? Ať už seš ze mě dole!“ Tomáš sice přikývl, stačil však Pavlovi zatnout mezi žebra paty a zahýkat, aby dal o sobě vědět.
„Když oni jinak nepřestanou. Říkal jsem, ať zajdou radši k odborníkovi.“ Kluk se předklonil nad Pavlem a udělal mu z prstů před očima klapky.
„No, tos jim poradil výborně. Jenom ať nechodí ke mně.“
„Proč, ty seš taky profík.“ Stál teď rozkročený nad Pavlem a držel mezi svými stehny jeho slisovanou hlavu. Konečně jednu nohu uvolnil a nadzvedl ji jako psík, který našel ten správný kandelábr. „Říkal jsem jim, nebojte se psychologa.“
Pavel se posadil, tohle byla slova do pranice.
„Vážně? A co oni?“
„Že je strejda sice dobrej, ale že si to vyřeší sami.“
„Mají pravdu.“ Sáhl pro kalhoty a vytřepal z nich peněženku. Okamžik přemýšlel, kolik má Tomášovi dát, na dlani mu zazářila pětikačka. „Na, a už neotravuj. Kup si zmrzlinu. Mám tady důležitou schůzku. No co koukáš, upaluj!“
Tomáš klopýtl pohledem po dece plné slečen, ale Pavel ho nasměroval ke kiosku. Potom se znovu natáhl, tentokrát na záda, přivřel oči, protože ho v slunci bolely i za brýlemi, a přemýšlel, proč jsou ti dva zase v sobě. Nepochyboval o tom, že klukovy zprávy jsou zaručeně z první ruky, ale proč právě já u toho musím vždycky být…? Uvažoval, uvažoval, a najednou mu ležel na víčkách stín. Vzápětí se za ním ozvalo:
„Vážený pane, máte tu nějak málo místa.“
„Kdes byla?“ vydechl.
Šárka záměrně hned neodpověděla, zato si rozepnula na straně šaty, které jí sklouzly samovolně po břichu a po stehnech. Poté se rozvalila blahosklonně na dece.
„Vedle psychologa ležím já,“ zakňoural Tomáš, který se znenadání objevil. Z jednoho kornoutu ulizoval, z druhého mu ukapávala zmrzlina až na loket.
„Musela jsem se vrátit pro plavky, už jsem tu skoro byla.“
„Oni se chtějí fakt rozejít,“ dorážel vytrvale kluk a vrazil Pavlovi přetékající kornout do ruky.
„Ale milánku, kapeš mi zmrzlinu na záda,“ pohlédla Šárka vyčítavě na Tomáše.
„Kvůli čemu se vlastně hádají?“ zeptal se konečně Pavel. Nabídl z kornoutu Šárce, nechtěla, vůbec se tvářila nějak divně, možná že dokonce hůř než před chvílí.
„Kvůli fazoli,“ opáčil důležitě Tomáš.
„Oni se budou rozvádět kvůli fazoli?“ Pochechtával se dost hlasitě, aby ho Šárka slyšela.
„Kdo, rodiče?“ prohodila bez zájmu. „Viděla jsem v obchoďáku bezvadný italský plavky.“
„Já vím, vypadají jako císařovy nové šaty.“
„Náhodou jsem si vystála dlouhatánskou frontu.“
„Tak proto jsi přišla pozdě.“
„Máma dala jednou tátovi facku, když na ni řval.“
„Tomáši, nemůžeš bejt chvíli zticha, vidíš, že se bavíme. Někdy si připadám, jako by byl náš, jako bysme ho už deset let vláčeli po štacích.“
„No a co?“
„Sem z toho trochu otrávená.“
„To asi z tý fronty.“
„Hele, víš ty vůbec, co je konstruktivní hádka?“
„Já se nechci hádat,“ opáčil poťouchle.
„Jo, nám to povídej,“ přidal se k Pavlovi Tomáš a odměřeně propichoval Šárku očima. Co na ní ten Pavel jenom má, mohl by si ženské vybírat.
Šárka posléze vycítila, že jsou v přesile, navíc jí ten mrňous dost lezl na nervy, do všeho strkal nos a bral jim bezohledně soukromí. To bude zase den. Chvíli spřádala plány, jak by Pavla od Tomáše odlákala, nebo ho alespoň vyvedla z míry, a tak spiklenecky pravila:
„Byla jsem ti zase nevěrná, že se na mě nezlobíš?“ Tomáš bezděčně schoval hlavu mezi ramena, jak to dělával doma, když se rodiče do sebe pustili.
„S Delonem?“
„Můžeš hádat… třikrát.“
„Určitě s Delonem,“ usoudil Pavel. „Ale bylo to naposled,“ řekl a pleskl ji rozpustile přes faldy.
„Au, to bolí, ty surovče!“
„Tak jdeme, dědku.“ Tomáš už neměl stání, celou scénu si okořenil vlastní představivostí a tušil, že se schyluje k pohromě. Pavel se ale usmíval, Šárka spíš polykala výčitky.
„Prve jsi mi říkal strejdo a najednou jsem dědek,“ hudroval na oko, Šárku však nemínil z téhle hry vynechat. Naopak v duchu jí přichystal už jednu z rolí. Ta zatím tiše a vytrvale trucovala. „Můžu si na chvíli odskočit, madam?“ zeptal se.
„Na jakou chvíli?“
„Než to s nimi vyřídím.“
„Já ho ale hlídat nebudu,“ protestovala, kluk se však skulil bez řečí na Pavlovo místo a ani nedutal. „Tak mě aspoň namaž na zádech,“ pravila nakonec smířlivě a nalila Tomášovi do dlaně olej. Pavel chvíli sledoval, jak jí Tomáš masíruje záda, a potom nenápadně zmizel mezi návštěvníky koupaliště.
Už táhlo na sedmou, lidské rojení kolem bazénu znatelně opadlo, zůstávali tu však sedmnáctiletí dospěláci a jejich půvabné dívčí doprovody. Proběhl brouzdalištěm, i v té malé hloubce se ho pokoušela vtáhnout za nohu jakási neodbytná sépie, vyhnul se skluzavce, kde čeřilo hladinu pár nejmenších odvážlivců, a kolem polámaného křoví zamířil k díře v drátěném plotě. Za cestičkou na břehu Labe opravdu seděla Milada, nohy měla skrčené pod bradou a celá byla schoulená do klubíčka, jako by stěží držela svou tělesnou schránku pohromadě.
„Posílá mě Tomáš,“ přisedl k ní na břeh. Po líné labské vodě projížděl výrostek na kanoi. Údery pádla o boky lodi připomínaly zvuky tamtamů.
„To seš ty?“ pootočila k němu hlavu. „Přemýšlím, jestli mám přeplavat na druhý břeh.“
„Kde je Jirka?“
„Někam šel. Co ti zas ten mrňous napovídal?“ Milada vypadala exkluzívně, kdyby nebyla právě bráškovou ženou, určitě by se o ni pokusil, boky žádné barumky, a figura také nepřipomínala růžičkovou kapustu, zkrátka kvalitní tuzemské parametry správné české holky… no holky, tak sedmadvacítky.
„Skoro nic, jenom že seš emancipovaná feministka.“
„Tenhle slovník má od Jirky,“ řekla pomalu, opřela se vzadu rukama o zem a nohy natáhla před sebe. „Já přeci nebudu dělat doma porád otroka. Žijeme ve dvacátým století, jsem zaměstnaná žena. On si představuje, že mu budu třikrát do týdne vařit teplý jídlo, porodím mu ještě nejmíň dvě děti, s Tomáškem se budu den co den učit a kasu bude držet on. Když si chci koupit něco na sebe, musím se ho dovolit. To je úroveň, co? Pavle, my už skoro spolu nespíme,“ posteskla si. „Poraď mi, ty seš psycholog,“ pohlédla na něj a bezelstně se dotkla jeho paže. Pavlovi po kůži projela zimnice. „A taky chce mít na všechno poslední slovo. Konkrétně před hodinou jsme se pohádali o fazoli. Dala jsem mu facku a on mně ji vrátil.“
„Skončíte ve vězení,“ zašpičkoval Pavel.
„No dovol… Tomáš si zasadil fazoli, protože ve škole dostali úkol vypěstovat fazoli. Už jsi někdy něco takového podnikl?“
Pavel marně vzpomínal. Když mu bylo devět, pokoušel se vypěstovat melouna, jednou nevzklíčil, podruhé ano, ale zase ho brzy zasadil na záhon, takže mrazem uhynul, potom se neopýlil, potřetí mu lodyhu nad zemí ukousal nějaký parazit, prostě do patnácti let se pokoušel dělat neúspěšně Mičurina, vlastně se o to pokoušeli s bráchou, soupeřili spolu, a protože Jirka byl starší, věděl o pěstování melounů přece jenom víc a po mnoha a mnoha pokusech nakonec melouna vypěstoval. Melouna, který se nedal jíst.
„S bráchou jsme pěstovali melouna,“ ozval se.
„Meloun roste jinak než fazole. On klukovi porád blbne hlavu. Tuhle povídal: počkej, jak ta fazole pustí kořínek, jak vyklouzne na povrch, nastaví krček a potom se rozevře,“ řekla poněkud netrpělivě a trochu se zachvěla chladem, který pomalu stoupal od řeky. Na lopatku jí usedl komár.
„Kvůli tomu jsi mu dala facku?“
„Rozuměj, to není exaktní. Fazole sice pouští kořínek, ale zároveň ten kořínek zpočátku vyživuje, takže zůstane pod zemí a vyrazí ven lístky. A on mně na to řekne, že jsem nadržená feministka a že nerozumím dvouděložním rostlinkám. My už se hádáme kvůli každý blbosti a Tomáš na nás jenom kouká.“
Pavel se také koukal, ale na komára, jak jí saje krev.
„A už pustila ten kořínek?“
„Právě že ne, měli jsme jen jednu a spadla nám i s květináčem z okna, když jsme se hádali. A on na ni šlápl. Ale já si fazoli seženu a jestli budu mít pravdu…“
„Máš na zádech komára,“ řekl, když viděl, že ho necítí. Nereagovala.
„Co mně radíš, mám se nechat rozvíst?“ Chvíli mlčel, slepé rameno Labe bylo semeništěm komárů, ještě si tu tak nasadit malárii.
„Dojdu radši pro něj, ne?“ nabídl se, neboť dávno vytušil, že jeho role je tu nezastupitelná a že po takovýchto hádkách se vztah Milady a Jirky opět zazelená.
Nečekal ani na souhlas, neměl stání, Šárka už jistě skřípe zubama, vyskočil a utíkal po břehu, potřeboval se trochu rozhýbat. Každý psycholog by měl být sportovec, aby měl fyzičku a duševno v rovnováze. Pravda, už ho to chlácholení přestávalo bavit. Kdysi se jim pokoušel vysvětlit něco o konstruktivním manželském vztahu, o konfliktních oblastech, kterým se málokterá dvojice vyhne, o vypjatých situacích, které jako by Miladu s Jirkou přitahovaly. Dokonce jim vypsal z odborné literatury, jak se takový spor má řešit: pomocí společné analýzy pocitů, potřeb a přání se společným pokusem vypracovat návrh na rozumné řešení. Jenomže oni se na ten papír určitě ani nepodívali, nepřemýšleli o partnerské přitažlivosti, o náklonnosti, důvěře, osobní svobodě, o něžnosti, o tom, co mají společného, ale přemýšleli o tom, co je rozděluje. Fazole! Slepice nebo vejce? Tahle hádka by nakonec mohla dopadnout špatně. Kdepak, spíš měl pravdu Jirka, pěstovali společně přece melouny.
Zastihl ho na tomtéž břehu o tři sta metrů dál. Seděl u rybáře a koukal na splávek.
„Co je,“ zamračil se. „Už zase do nás vandruješ?“
„Poslal mě Tomáš, kvůli fazoli. – A taky Milada, mám ti vyřídit, že se už nezlobí.“
„Ona? No to je k popukání. Dala mně facku a nezlobí se. Dělá ze sebe něco a nemá na to, chápeš?“ šermoval rukama. „Kvůli ty pitomý fazoli se už hádáme týden. Přesvědčuje mě o něčem, o čem nemá ponětí: fazole prý vyživuje kořínek, zatímco…“
„Kořínek vyživuje dvouděložní lístek, který se z fazole vyloupne,“ doplnil ho Pavel.
„Přesně tak.“
„Je to pitomost.“
„Jako odborník bys neměl takhle mluvit, my se kvůli tomu rozvádíme.“
„Vy se přece nerozvádíte kvůli tomu, ale proto, že ani jeden nechce ustoupit!“
„Víš co, už mně deš s těma řečičkama na nervy.“
„A máš ji alespoň rád?“
Jirka se zastavil a udělal teatrální obličej. Co mně ty budeš vykládat, profesionále, o lásce! Ale Pavel se tvářil jako by nic, prostě se mu klidně díval do očí, a tím mu vzal vítr z plachet.
„Asi jo,“ přiznal neochotně, „já nevím,“ dodal a hned, aby zamaskoval rozpaky, se zasmál. „Myslíš, že na mě čeká?“
„Určitě. A žerou ji přitom komáři.“
„Fakt na mě čeká?“ zeptal se ještě jednou Jirka, a když Pavel znovu přitakal, ulevilo se mu. Chvíli mlčel, a pak poplácal Pavla po zádech: „Děkuju. Máš to u mě, brácho. A pošli Tomáše, stejně se už bude zavírat.“
Pavel přikývl, cosi velkoryse zamručel o maličkosti, čímž zpochybnil svou misijní činnost, ale to mu nevadilo, protože měl dobrý pocit z úspěšně odvedené práce, a tak se briskně rozloučil a spokojeně rozběhl zpět na koupaliště.
Tomáš čekal na Pavla u díry v plotě, a i když bylo stále ještě teplo a příjemně, už byl celý fialový. Tvářil se všelijak. Pavel ho protáhl otvorem a tajuplně mlčel.
„To je dost, že jdeš,“ řekl netrpělivě Tomáš.
„Máš prima rodiče, všechno je v pořádku.“
„Jasně,“ přitakal kluk a coural se teď pár kroků za ním. „Já tu fazoli seženu, třeba dvě.“
„Když jsem byl starý asi jako ty, pěstovali jsme s bráchou melouna.“
„Opravdickýho?“
„Ovšem. On byl ale vždycky lepší. A já na něj měl strašný vztek a těšil jsem se, až meloun vyroste, že mu ho sním.“
„A vyrostl?“
„Kdeže, melounu se tady moc nedaří, je na něj zima. Jenomže mezi tím jsme vyrostli my, takže teď už jsme dospělí a melouny pěstují zase naše děti.“
„Fazole.“
„No tak fazole.“
„Ty ale, strejdo, nemáš dítě?“
„Nemám, ale budu mít,“ odpověděl a představil si sám sebe v roli otce. „Co myslíš, že by bylo lepší, mít dva kluky a jednu holku nebo dvě holky a jednoho kluka?“
„To já nevím, strejdo. Chtěl jsem ti říct…“
„Pojď, vaši čekají, nebo bude zase zle,“ otáčel se za ním. Koupaliště už lidskými těly prořídlo, po stranách bazénu teď konečně spatřil osmahlého plavčíka, kterého nebylo celé odpoledne vidět. Vyháněl poslední plavce z vody, foukal do píšťalky, špulil tváře a řval kolem sebe.
„Já myslím, že radši dva kluky a jednu holku, i když holky jsou hodnější. Co ty na to?“
„Se Šárkou?“
„Třeba.“
Tomáš se zatvářil nadmíru zklamaně, provinile, dokonce se mu zapálily uši.
„Jenomže ona už Šárka odešla.“
„Neříkej,“ vyhrkl zasmušile Pavel a zklamání ho na chvíli zbavilo řeči. S tímhle nepočítal. Chtěl ji dnes večer pozvat do kina na festival, vlastně koupil už dva lístky, mělo to být překvapení. Na Delona, krucinál! „A už je to dlouho, co zmizela?“
„Hned jak jsi odešel, spakovala tašku a utíkala. Mám tě pozdravovat. Já ji říkal, nebojte se psychologa, on se vrátí a uvidíte, všechno bude zase dobrý.“
Doplížili se k dece, naštěstí nic nechybělo. Tomáš se ostražitě rozhlédl a stáhl plavky, potom si rychle navlékl trenýrky a košili. Pavel udělal totéž, pod sprchou ještě vymáchal plavky a mlčky je vyždímal. Tomáš ho sledoval, celou tu chvíli mlčeli, až potom utrousil:
„Víš, co mně řekla? Že jsem trouba.“
Kdosi zmáčkl klakson auta.
„A ty taky…,“ Prcek zalovil v Pavlově tváři, co na to říká. „Jestli chceš, půjdu za ní,“ nabízel se.
„To je zbytečný,“ vzdychl Pavel, sbalil deku a nastrkal plavky s ručníkem do tašky.
„Držím ti palce, aby ses na tu školu dostal. A aby ti ten vězeňskej psycholog vyšel, kdyby tam náhodou naši skončili…“
„Víš co, radši to vašim neříkej, neříkej to vůbec nikomu, třeba by mě potom do školy ani nevzali.“
„Že váháš,“ řekl kluk. „Budu už muset ale běžet. Nechceš jít s námi?“
Pavel zavrtěl odmítavě hlavou, Tomáš mu tedy zamával na pozdrav, několikrát nerozhodně přešlápl a s odhodláním fotbalového útočníka, který před sebou žene míč k brance soupeře, upaloval k rodičům. Ještě se ani neuvelebil v autě a už spustil:
„Strejda se nedostane na školu, utekla mu Šárka.“
„Ty vypadáš,“ vzdychla Milada při pohledu na umouněného syna, poté mrkla na muže a shovívavě, lehce znuděným hlasem, dodala: „No vidíš, a to nám chce radit!“
Jirka své ženě neodpověděl, nechtěl znovu vyvolávat hádku, jenom cosi zavrčel pod vousy, to však Milada přehlédla a vlastně ji to ani nezajímalo, protože se otočila k bráně koupaliště, jestli neuvidí vycházet Pavla.
Neviděla.
V té chvíli ji napadlo, že s tou fazolí přece jen měla pravdu.
„Teti?“
„Jo,“ zaskuhrala žena tělem napůl ponořená v peci. V ruce držela násadu od smetáku a šťourala s ní v temném prostoru. „Jedeš vodsaď, jedeš!“ Ze tmy se ozvalo výhružné zasyčení. „Já to věděla, že to tady někde vyklopila, já to věděla.“
„Květuš!“ vydechl Josífek. Na kostnatém stařenině těle uchopil šaty a táhl ženu k sobě tak usilovně, až švy na látce zapraskaly. Vtom z nitra pece vyskočila kočka a pelášila chodbou ven. Květuš se vysoukala s bohapustým klením za ní. Josífek napjatě očekával cosi neřestného, a teprve až když žena povylezla, umouněná a na předloktích poškrábaná, vypravil ze sebe: „Co tam porád hledá, teti?“
„Má tam koťata.“
„Moc?“
„Fůru.“
„A jak to?“
„Co… co jako jak to?“
„Jak to, že jich má fůru?“
„Protože je má z moc velký lásky,“ zaúpěla přezíravě.
„Z tajný lásky, že jo,“ přitakal sám sobě a vzpomněl si na Aranku. Květuše neodpověděla, cosi prohodila o tom, že potřebuje pec vysmýčit, protože bude péct chleba. „Ne abys tam lezl, byl bys celej špinavej,“ hlesla a tentokrát zalovila uvnitř prostoru druhou stranou smetáku. Tetelivý chomáček prachu, popela a sazí se vyvalil do místnosti. Současně s ním se objevil u pece Josífkův starší bratr Tomáš. Byl téměř o hlavu větší, a ač měl na sobě jenom trenky a tričko, přichvátal celý uřícený. Hlučná přítomnost meruny dávala tušit, že venku hrál s klukama fotbal. Přiťukl míč pod stůl, až židle nadskočila.
„Už aby si vás máma vzala domů,“ zanaříkala Květuš.
„Však já ji budu informovat.“ Tomáš se naježil:
„Vy tady povídáte a před barákem vám něco nadělili cikáni. Nějakej bordel.“
„Nadělili…?“ nedopověděla žena a její nahrbená postava se napřímila. Také rysy ve tváři jí ztvrdly. Připomněla si, jak na jaře louku vyhrabala a co jí to dalo práce. Toporným, kolébavým krokem vyrazila před dům. Kluci jí dupali v patách, ale po několika metrech už pádili vpředu, takže když se zadýchaná zastavila u čehosi objemného, zabaleného do deky, Josífek s Tomášem už na ni čekali.
„Vidíš?“ Josífek napřáhl prst a ještě než stačila žena cokoli odpovědět, zabořil ruku do přikrývky. Okamžitě strhla dítě k sobě. Z kupy vylétlo peří, vítr ho vzal a hnal po louce.
„Přivezli to na trakaři a ulítlo jim kolo,“ informoval Tomáš.
„Copak tady je nějaký smeťák? Proč jsi pro mě nepřiběh?“ vyhrkla pohoršeně, jako by byla s to celé situaci předejít. „Protože sem jim to kolo spravoval.“
„Bóže!“ zděsila se, našlápla si a probourávajíc se botou skrz deku do kupičky, štítivě pokrčila nos. „Sou jako koťata.“
„Co, babi, co říkáš?“ zakňoural Josífek, vylekaný reakcí stařeny.
„Opravdu to vypadá na peřiny.“
„Na cikánský?“ hekl. Ptal se v jednom kuse a ženě tím lezl na nervy. Ještě že si pro ně máma už zítra přijde. „A ty sou jiný?“
„Jo, jiný,“ uchichtl se Tomáš.
„Proč by byly jiný?“ odsekla stařena, obrátila se a zmarněně zamířila k domku.
„Čuchni si,“ popostrčil Josífkovu hlavu Tomáš, až brácha málem přepadl do peřin.
„Že sou špinavý?“
„Počůraný,“ otočil se k němu přezíravě a odcházel za stařenou. Josífek ještě chvíli postál nad peřinami, snažil se nasát štiplavé aŕoma do svých útrob, ale vítr odnášel čpavý odér z balíku stranou, a tak se mu to podařilo až po chvíli. Cikánská peřina se mu uprostřed louky plné pampelišek docela líbila. Teprve potom zamířil domů.
Cestou zpátky si všiml, že na sousedovic zahradě poletují bílé šatičky. Patřily Arance. Ráno ji vyhlížel, ale nedočkal se, až teď. Byla stejně stará jako Josífek a občas si spolu hráli. Však na něho také volala:
„Přijdeš odpoledne?“
„Nevím… třeba jo,“ dělala fóry.
„Něco bych ti ukázala.“
„A co?“
„Uvidíš,“ řekla a zachichotala se tak důvěrně, až se mu zatočila hlava. Byl rád, že sáhl na kliku a zmizel za domem.
Ač venku přezrávalo jaro, z polévky kupodivu stoupala pára. Tomáš zazvonil lžící o talíř, aby na sebe upozornil. Otevřel ústa a obtáčel si dlouhé domácí nudle kolem jazyku. Josífek mu tohle číslo opětovně zbaštil. Jak bráchu pozoroval, lžíce s polévkou mu poklesla a nudle pleskly na podlahu.
„Čuně,“ broukla rozmrzele stařena. „A ty taky přestaň, já porád po vás uklízet nebudu. Víte, že spěchám a takhle mě trápíte.“ Ženinu tvář prorostly oddenky stínů, oči jí ulétly do dálav. Trvalo pár vteřin, než se vrátila. „Půjdete se mnou na hřbitov?“ zeptala se, když rozdala na stůl druhý chod, plátek hovězího masa s bramborem a dušenou mrkví. Přisedla si také ke stolu, klopotně zpracovávala v umělých dásních ždibec sousta a očima těkala po dětech.
„Na hřbitov… A ty umřeš taky?“ vybafl na ni Josífek.
„Všichni umřeme.“ Mezi afrikány na okně zarejdila ocelově modrá moucha a vlétla do místnosti. Její bzukot se snášel do talířů jako nálet bombardérů.
„Dneska?“ řekl Josífek a vzápětí groteskně zkřivil obličej, protože ho brácha kopl pod stolem.
„Proč bychom umírali dneska?“ zaskřehotala Květuš s podivem, jako by jí teprve teď došly souvislosti. Na hřbitov se Tomášovi ani Josífkovi nechtělo, radši by jeli někam na výlet, jenomže teti je samotné nepustila ani na krok. I teď měla fůru řečí, že zůstanou sami doma a kdo je ohlídá. Však musel Tomáš přísahat, že na Josífka dá pozor. Když ale žena zmizela za tratí, vyndal z kouta merunu, nazul si kopačky, povytáhl trenky a žadonění bráchy, aby ho vzal na fotbal, neoslyšel. Ve dveřích na něho dokonce udělal dlouhý nos.
„Já to na tebe řeknu, žes mě tady nechal, a táta ti nekoupí lyže,“ pohrozil Josífek. Byl bezbranný, nejistý a pocítil cosi jako úzkost, která do něho vstupovala ze zdí opuštěného domu. Samozřejmě to před bráchou nepřiznal.
„Dostaneš bobky.“
„Nedostanu.“
„A kdybych ti něco prozradil?“
„Co?“ řekl nedočkavě chlapec a tvář se mu rozjasnila.
„O tom, jak se rodí děti.“
„Koťata?“
„Děti, vole. Tos eště neviděl.“
„To ne,“ přiznal Josífek a rozpačitě zamrkal.
„Děti se rodí z lásky, i cikáni.“
„To jo, ale jak?!“
„Když budeš hodnej, vole, tak ti to prozradím.“
Josífek okamžik přemýšlel, vzpomněl si znovu na Aranku, na její hnědé oči, bílé šatičky, černý cop a na pihu na čele… „Hm,“ souhlasil nakonec.
„Tak poslouchej. Děti se rodí tak, že táta foukne mámě do pampelišky. A je to!“ zazubil se triumfálně Tomáš, ťukl merunou Josífkovi do čela a ještě ve dveřích na něho udělal dlouhý nos.
„Ty jeden pitomče, ty pitomče!“ zanaříkal Josífek. Nakonec zůstal v chalupě sám. Chvíli naslouchal mňoukání koťat, a pak vyběhl na zahradu a podíval se do pichlavého slunce, až mu vyhrkly slzy.
Aranka seděla na bobku pod zákrskem jabloně a pozorovala Josífka, jak trhá třešně. Zjistil to už před chvílí, ale naschvál se tvářil, jako by nic, jako by o tom příjemném šimrání za ušima ani nevěděl. Tu vyplivl pecku, tu se zavěsil s opičí hbitostí na větev, aby dosáhl na třešně. Čekal, že Aranku jeho opičárny nějak zaujmou, a opravdu se nemýlil.
„Ahoj,“ řekla. „Co děláš?“
„Trhám třešně. Chceš taky?“ zeptal se, a aniž by čekal, co odpoví, jednu po ní hodil. Napřáhla ruku, ale minula. Rozesmáli se. Udělal dva kroky k plotu, shnilé dřevo tyčky povolilo. „Pojď si taky natrhat. Neboj, Květuš šla na hřbitov a Tomáš hraje fotbal,“ holedbal se.
Dívenka opravdu dírou v plotě proklouzla. Trhal třešně, házel jí je k nohám a pak mlčky Aranku pozoroval, jak vyplivuje pecky. Prohlížel si i její hubené opálené nohy, odřený loket, umělou žabičku, která cestovala po copu… Ač na stromě, cítil se v její přítomnosti silný a neohrožený a zatoužil být ještě silnější a ještě neohroženější, dokonce by rád pro ni něco udělal. Ke Květuši na víkend se mu příliš nechtělo, ale rodiče se rozhodli jet na zahraniční zájezd, a tak ho umluvili na krásnou chlebovou pec, kterou nakonec obsadila Míca, takže v ní stařena stejně nepekla. Josífek toho ovšem zas tak moc nelitoval, protože tady byla ještě sousedovic Aranka, s níž si chodil před dům malovat a povídat a vůbec měl pocit, že na rozdíl od Květuše a bráchy mají mnoho společných zájmů.
„Víš, že tu byli vaši? Vysypali nám smetí před barák… děravou peřinu. A brácha jim pomohl s trakařem.“
„To nebyli naši, ale Horvátovi, co bydlí za tratí,“ natočila k němu hlavu. Třešňová šťáva jí udělala mapu na bradě.
„Hm… A taky máme v peci koťata.“
„Vážně?“ pravila užasle a natáhla k Josífkovi ruce. Jejich prsty se spojily. Naslinil si dlaň a utřel jí bradu.
„Já ti je ukážu, chceš?“ nabídl se a vedl ji s sebou do stavení. Na chodbě sundal z věšáku klobouk, který tu zůstal po neboštíkovi strejdovi a který Květuše čas od času nosila, a táhl Aranku k peci. „Slyšíš, sou tam… uvnitř.“
„Jak mňoukají… asi mají hlad.“
„Možná,“ přitakal chlapec a vklouzl do pece po kolenou, jak to viděl ráno u stařeny. Chvíli si očima zvykal na přítmí. Kočka tu naštěstí nebyla. „Pojď sem, pojď se podívat, teti je chce utratit, chce je hodit do žumpy.“ Aranka se dosoukala za ním, ale bylo tu málo místa, a třebaže Josífek poněkud uhnul, svezla se mu do klína. Cop ho šimral na paži, ramínkem mu ťukla do tváře. Voněla po třešních a po žvýkačce a on přivřel v té tmě oči a představil si její malá ústa.
„Kde jsou?“ zeptala se znepokojeně.
„Tady, sáhni si,“ vzal Arance ruku a položil ji na koťata. Teplá kočičí tělíčka se jí pohnula v dlani, ani nedutala. Cítil, jak jí tluče srdce. Bral jedno kotě po druhém a strkal je opatrně do klobouku. Poslední koťátko přendala sama, a když to udělala, všiml si, že na něho pohlédla, až se jí zaleskly v té tmě oči. Přiblížil svou hlavu k její.
„Ty jeden,“ špitla a začala polekaně couvat ven. V místnosti je opět polilo denní světlo. Jako by spolu vstoupili do jiného světa. Stáli před pecí a přemýšleli, kam koťata odnesou. „Aby je pak nenechala,“ poznamenala Aranka a hned navrhla, že by je mohli přenést třeba k nim na půdu, jenomže by o tom mamka nesměla vědět, poněvadž by se čílila.
„Rozčílila,“ opravil ji Josífek a navrhl, aby je odnesli do peřiny, kterou přivezli Horvátovi.
Aranka souhlasila. To už kolem nich pobíhala nepokojná kočka.
„Podívej, Míco,“ ukázala jí Aranka koťata. Držela klobouk v náruči, hopkala, smála se a předváděla tvorečky Míce. Nakonec skončila koťata v peřině i s kloboukem. „Máš je krásný, takový malinký a přítulný,“ brebentila nadšeně.
Rozuměl tomu až moc dobře. Bylo krátce po poledni, lidé se chystali na cestu z práce a slunce klopýtalo ve vzrostlé trávě, která se už dala dobře kosit. Vítr louku občas profoukl, rozehrál Arance sukýnky a také jí hrábl do vlasů. Josífkovi se to líbilo. Najednou se děvče pohnulo a vlepilo mu na tvář pusu. Na okamžik strnul, barvy před očima se mu rozpily. V té chvíli se nezmohl ani na slovo. Zato Aranka netrpělivě přešlápla na místě a věcně mu sdělila, že se musí jít vyčůrat.
„Ale nedívej se, jo,“ volala, zatímco se přesouvala k silničnímu náspu, kde rostly rozeklané akáty. Pod jeden z nich si zalezla. Ač Josífek přikývl, přece jen se zvídavě ohlédl a udělal pár kradmých kroků k ní. Snad aby uviděl její špičatá kolínka a čůrek pramínku, který se bublavě měnil v kalužinku. Pravda, byl to po tom nádherném polibku poněkud nezvyklý pohled a on najednou nevěděl, co si počít s těmi špičatými kolínky, s dlouhým copem, s pusou od Aranky a také s auty, které lomozily na výpadovce, a s větrem, píchajícím do tváře. Raději se od děvčete odvrátil a očima posmutněle přistál na peřině, po níž lezla koťata…
A najednou na to přišel, jeho oči zavadily o ochmýřenou pampelišku. Utrhl ji, a když se k němu Aranka vrátila, vtiskl dívence květinku do dlaně. Pak vší silou do semínek foukl.
My jsme sehraný, jak ve starý grotesce. No fakt. Je to všechno tak jednoduchý, až je mi z toho mdlo, zvlášť když si představím, co mě každej večer čeká. Ale nesmím ani pípnout, nebo by mi dal Padre hned čichnout k tý hnusný sádrový ruce – a to teda nikomu nepřeju.
Jen jednou jsem si na něj vyjela a řekla jsem mu, aby se už dal vycpat s tou jeho únavnou fintou, co se pořád opakuje jako když přeskakuje jehla na gramofonu, a měli jste vidět, jak se mnou zatočil. Já lítala jak moucha za oknem. A Padre ke mně šel docela pomaloučku a já běhala po dvorku tý pitomý hospody a neměla jsem kam vlítnout. A on se ke mně hrozivě blížil jako Fantomas a já jsem hrůzou cepeněla a chtěla jsem řvát o pomoc, jenže nic mi nešlo z krku a jen jsem tiše pištěla jako myš a brečela jsem strachem. A Padre mě chyt za vlasy a přimáčknul mi tu odpornou sádrovou ruku na krk, až jsem sípala a myslela jsem si, že je to moje poslední chvíle a že mě tam udusí jak holuba. On to asi nemá ten potměšilej Ondra Cingr, zvanej Padre, v hlavě docela v pořádku, protože je sadista, že by moh bejt klidně u gestapa, jak to ukazujou ve starých filmech.
A já, káča pitomá, mu jednou nalítla u vody na tu jeho kostru; teda on je stavěnej jak kulturista, ramena má jak prádelník a ruce jako svěráky, a v pase je jak vosa, chlupatý ruce a prsa, a holky si hned upravujou bikiny, jen když přejde jednou kolem bazénu. Vlasy má černý a krásnej šnyt, tak akorát, ani ne moc jako Tarzan, ani zas málo jako na vojenský cvičení, prostě pěkný kolem dokola a k tomu modrý oči. Božínku, on se kouká jako jezule z vánočního betlému, tvář má jako holka, rty jak namalovaný, a dívá se furt tak mírně a rozumně, v každý holce se to hne, když toho draka vidí, a dala by si od něj vypravovat večerníčka na dobrou noc.
Ale to byste se pěkně spletli. Don Padre je pěknej prevít, že jsem většího grázla neviděla. Za tou jeho emajlovou tváří je schovanej pěknej čert, to nemáte ani tušení, to nemáte ani tušení, že takovej lotr může vůbec žít na svobodě.
Mě má jako svou Micinu a říká mi přede všema „moje Pelmel“.
Já do něj byla zpočátku taky pěkně piclá, než jsem ho poznala ze všech stran. Teď bych mu nejradši tahala proužky kůže z tý jeho modelovaný kostry, až by řval a kňučel jako pes, připíchnutej vidlema k vratům stodoly.
Začalo to úplně neviňoučce. Pánové, já koza Tereza po něm letěla jak vosa na limonádu, a on mě vzal tancovat a hned napoprvé mě zmáčk, až jsem se nemohla ani nadejchnout, a pak mě přejel rukou tak bezostyšně, to se přece dámě rovnou uprostřed parketu nedělá. Ale on to udělal tak samozřejmě, jako by řek „děkuju za tanec, komteso!“ a políbil mi ruku. Zavrčela jsem na něj a on mě chyt tím svým svěrákem a zahučel: „Zdá se mi, krásko, že už vím, co se ti dneska pěknýho přihodí.“
Odsekla jsem mu: „Jen aby se nepřihodilo něco tobě, ty karikaturo, nemysli si, že padnu před těma tvejma ramenama a chlupatejma rukama rovnou do mdlob. Takových chodících dubových skříní já už viděla…“
Smál se, jako když se kácí Karlštejn a ještě víc mě stisk, až jsem se bolestí kroutila.
A ještě ten samej večír jsme spolu opravdu byli a musím přiznat, že to bylo na jedničku s hvězdičkou.
Myslela jsem si, že je jenom můj a že je do mě celej zblázněnej. A pak najednou si přived k našemu stolu U ratolesti takovou dlouhou hubenou lejdy a prej „todle je Jakina, která s náma dneska pude domů!“
„Jak to s náma?“ zavrčela jsem a on se na mě tak zkoumavě zadíval a řek jen: „Bude u nás spát. Nebo snad v poslední době špatně slyšíš?“
„Ty hnuse!“ vykřikla jsem, ale Padre mě vzal do kleští a já v tu ránu zmlkla.
A ta hubená lejdy, co měla frňáček nahoru a nakrátko střižený vlasy, nás pobaveně pozorovala a usmívala se. Nejradši bych jí byla dala popelníkem do zubů, ale Padre by mě asi zabil. A když jsem viděla, jak jsem proti nim bezmocná, začala jsem správně nasávat, abych se odlepila od země a začala se pěkně vznášet. Jenže Padre brzy poznal, jak se chci vzdálit pomocí chlastu a zatrh mi to.
A pak si nás obě odposunoval jako paša domů, a hotovo. Teď tam žijeme prostě takhle ve třech, pěkně na hromádce – a když to Padreho popadne, tak přisune ještě další pipiny, on jich zná, že ani na VéBé nemají takovej rejstřík, a on si to režíruje, jak se mu zachce. Hrajou se všelijaký hry, nejčastěji na fanty, znáte to. První fant – prstýnek, druhý fant – hodinky, třetí – jedna bota, čtvrtý – svetr … a hraje se pořád dál, a kdo je první bez fantů, ten má volenku.
Ale já už tak dál žít nemůžu. Nemyslím na nic jinýho, než jak se zdejchnout, ale tak, aby mě nenašel. On by mě doved za takovou zradu tou sádrovou rukou třeba přizabít.
A my jsme s hubenou lejdy Jakinou – volavky.
Nemusím vám to přecik vysvětlovat, je to jednoduchý jako facka. Sedíme buďto spolu, nebo každá zvlášť v lokále, takhle když už je to všecko pěkně rozjetý, u stolu anebo u baru, a on se vždycky najde ňákej nadrženej trouba, na kterýho stačí vystrčit nohu v tenkej punčoše a zakejvat podpatkem, a on by vám málem, jak je pod párou, vlez bůhví kam, nebo se zas dvorně klaní a pozve vás na skleničku.
No a náš úkol je, pořádně ho při tancování rozpumpovat, zlejt ho jak se patří, a pak si s ním smluvíme, že půjdeme dokončit ten zdárně načatej večír pěkně k nám. Buď jedem každá zvlášť, anebo, když jsou dva, nebo je jich víc, musíme spojit síly a já s Jakinou je musíme šikovně oddělit, protože se musí pracovat vždycky s jednotlivcem.
A pak už to má docela normální spád. Já řeknu tomu svýmu nadupanýmu partnerovi, aby nenápadně vyšel, že jdu hned za ním. Takže on zaplatí a vypadne, a je celej dychtivej, že by obrátil celou hospodu naruby, jak si touží zařádit a vyhodit z kopejtka.
A já toho rozpumpovanýho pantátu, kterej by byl štond přestřihnout si kšandy třeba uprostřed náměstí, já ho vedu jako k sobě do útulnýho pokojíčku, kde na něj čeká něco nezapomenutelnýho, jenže vplujem pěkně za roh, do tichý uličky s podloubím, kde proti nám najednou vystoupí ze stínu muž v klobouku, chytne mě za ruku, šmejkne se mnou, uchopí toho nebožáka, kterej za nic nemůže, za klopy a křikne na něj: „Ty lumpe, ty mi chceš zneuctít moji vlastní snoubenku? Ty dobytku, že se nestydíš! Já tě naučím!“
A dál už to nemusím líčit. Don Padre má na to speciálně udělanou sádrovou ruku a tou trestá všecky zhýralce, co usilovali buď o mou, nebo o Jakininu čest. Stačí jeden, dva menší háky tou gipsovou rukou, a chudák rozparáděnej pantáta se složí na dlažbu, jen to pleskne. A to už Padre sáhne zkušeným hmatem drihé ruky v rukavici do jeho šosu pro šrajtofli, bleskově z ní vytáhne peníze, prkenici zas vrátí zpátky, a všichni zmizíme jak cigaretovej kouř.
„Pamatujte si,“ pumpuje do nás Padre, „prachy nám nedokážou, ale jedinej pitomej prstýnek by nás dostal za katr. Nakazuju vám, takových věcí se nedotýkejte! Já vodeberu jenom prachy – a pak se šábnem jako dycky.“
Víme dobře, že má pravdu, ale je nám z toho všeho už nanic. Ne, já nejsem svatá a vím, jak byste mě právem nazvali, ale já byla dřív docela normální holka, akorát, že jsem se ráda bavila s klukama. Ale žádný vylomeniny, žádný ty švédský skupiny nebo divadýlka se svíčkama u krbu. Pěkně jednoho správnýho kluka jenom pro sebe, a ani jsme se třeba moc neznali, ale když to byl slušnej mládenec, bejvalo to docela milý a některý hoši byli i jemný a něžný.
Až si mě vyhlíd Padre, Ondra Cing, co už má na VéBé kartu celou popsanou a je, jak o sobě s pýchou říká, „notorickej recidivista, nevyléčitelnej alkoholik a vrah všech příliš jemnejch myšlenek“. Vyhlíd si mě a zapojil mě s Jakinou do tý hnusný, odporný a ponižující hry, že mi z toho bylo pokaždý až na zvracení. Copak to je vůbec normální? Bestie v lidskej podobě.
Jeli jsme s ním v jednej dlouhej šňůře, bez větších výkyvů.
Ale pak don Padre najednou ucejtil, že po nás jdou a hned jsme s tím dali na nějakej čas pokoj a jen jsme se jen tak bavili. Hospodám jsme se vyhýbali a pak nám Padre našel nový rajony v docela neznámejch končinách, a zase jsme jeli po starým. Sypalo nám to dost, i když jsme na čas museli i makat, protože jinak by nás vyhmátli.
Až jednou na mě začal vyrážet takovej menší mladší dotěra a mně byl od samýho začátku hned divnej. Víte, on každej takovej rozjetej patron, co si chce povyrazit, přece jen je zpočátku krapet opatrnej, napřed trošku oťukává terén, aby nenarazil a neskočil do něčeho po hlavě. Ale tenhle mladej ne – ten to začal fofrovat bez rozkoukání a objednával, až se mi to nelíbilo. Však taky Padre z kouta na mě mrkl, abych ho krapánek brzdila nebo že prochlastá všechny prachy. Jenže mladej nebyl k udržení. Tancoval se mnou, až mi sukně lítala nahoru a dolů, bral mě kolem pasu od začátku a nakláněl se ke mně, žádný oťukávání předem, bral to nějak moc kách.
Marně jsem to brzdila a snažila se hodit zpátečku, on prostě div neskočil na stůl a nezačal tam tancovat čardáš, jak byl v ráži. Ale jen jsem se chtěla odpoutat, zahlídla jsem Padrův pokyn, abych si zákazníka hleděla a nepouštěla ho od boku.
Když chceš, tak jo, myslela jsem si a už jsem z něj byla sama celá uřícená. Platil jak maharádža a že jdem ke mně na lepší – objednal s sebou dvě flašky koňaku.
„Hochu zlatej, ty se budeš divit, až ti Padre posadí jednu přesnou tou svojí gipsovou rukou,“ myslela jsem si a bylo mi líto toho jemnýho ksichtu s tenkým elegantním knírkem pod nosem.
Hned před hospodou se na mě začal dobejvat, pánové, já myslela, že nedojdu ani za roh. Ale jen jsme tam přece byli, vynořil se z podloubí stín v klobouku, Padre mě odhodil a začal na toho mládence, co že mu chce zneuctít snoubenku. A vtom vyletěla Padreho sádrová ruka a já čekala na ten známej hroznej zvuk drcenejch kostí.
Jenže najednou vylít Padre do luftu jako na gumě, jeho sádrová ruka vůbec nedopadla na ksicht toho zelenáče, ale zato něco podezřele řachlo a Padre začal řvát jako zběsilej. V tu ránu ležel na chodníku, ten zelenáč ho tisknul k zemi a z podloubí se vynořily povědomé postavy chlupatejch a naše banda byla v cuku celá slovená.
Měli nás uprostřed, každýmu cvakli náramky, tiše přijel anton, ani neměl zapnutej maják, naházeli nás dovnitř a už jsme frčeli. Jakina brečela a furt opakovala: „S takovým troubou jsme to nikam jinam přivíst nemohli.“
„Kam jsem se to jen dostala a co tomu řekne táta, až budeme stát před soudem v jedný řadě,“ myslela jsem si zoufale a vzpomínala, jak jsem tátovi ještě před tejdnem přivezla pár stovek na přilepšenou a lhala mu, že mám hodnýho kluka a že se budem brzy brát. A táta jen pokyvoval hlavou a vzpomínal na mámu, jakou by z toho měla, chudák, radost, kdyby se toho dočkala.
U soudu se s náma nepárali. Proč taky. To, co jsme vyváděli, nemohlo dospět nikam jinam, to je samozřejmá věc. Ale proč já blázen jsem na toho Padreho neposlala hned první den, co mě vzal do svěráku, chlupatý, to si neodpustím.
Ale až si to odsedím, začnu žít znova … Snad – kdo ví, co bude …
Šel jsem spát už v sedm večer. Ale budíka jsem nařídil na desátou (taky večer) a zdálo se mi pak o tom budíku a že užuž… každou chvíli zazvoní a vyrve mě ze sladkého PRÁVĚUSNUTÍ. Ale nestalo se. Probudil jsem se sám.
Anebo I PROCITNUTÍ se mi TENTOKRÁT jen zdá? Vstal jsem těžkopádně. Oblékl se… a se starostlivou mámou se stroze loučil.
"Tak s kým dnes?" ptala se. Dbale.
"S I a I."
"Tak to se o tebe nebojím." A šla si lehnout. Bez písničky.
Mám tě rád, pomyslil jsem si, ale O SAMOTĚ spíš cítím svobodu. Vyšel jsem z domu…
Po cestě k deset kilometrů vzdálenému, magicky zářícímu městu jsem se jako obvykle těšil na pruhy. Ó jé, uvidím jich zas! A hlavní, že NAD nimi i její obličej… Bože můj, díky že můžu pracovat s lidmi, které mám i rád, snil jsem pošetile za ostré jízdy na kole. A věřte mi, že podobně ďábelské jízdy vás pokaždé znovu zdravě prokrví a rozdýchají. Uháněl jsem z Plzence k městu a vzduch voněl babím létem… A to už přede mnou stojí poštovní vagón – s okny do tmy zářícími. A tam vevnitř se svižně míhalo pověstně pruhované tričko a chvílemi bylo slyšet i rytmické údery razítka. To jistá zkušená pošťačka jménem Ivana "orážela" seznamy balíků, zatímco Ivan rozvěšoval pytle uchystané tu na dopisy. A na chvíli si pak obě ty činnosti i vyměnili…
Otřískaný barák s překládkovou halou hned u kolejí žil zatím svým obvyklým nočním životem.
"Ahoj, vy dva," vlezl jsem k nim rozpáleně. Z chladu.
"Ahoj."
"Kde se touláš, Lorenci?" ohlédla se. "Už ses vůbec byl podepsat? U dispečera?"
Pokorně jsem zase vystoupil a skrz poštu šel nahoru po schodech a chodbou mezi takzvanou Balíkárnou a takzvanou Devatenáctkou jsem se dostal až tam úplně dozadu k paní Květonové.
"Tak s kýmpak dnes?" zeptala se dbale i ona. Opravdu skoro jak má druhá máma.
"S kým? No, NÁHODOU zrovna s I a I."
"Tak to se o tebe nemusíme bát. Co?"
"O ně taky ne."
A podepsal jsem se zrovna pod ta dvě jména… a oblé, tak oblé bylo Ivanino písmo… Tak jako vždycky. Měl jsem ho moc rád – stejně jako ji. Jaká byla Stella, napsal kdysi jemně Jonathan Swift. Jaká byla Ivana, zatoužil jsem dnes napsat já. A TAK by se tahle povídka měla správně jmenovat.
A nikdy jsem nepotkal nikoho, s kým bych VÍC toužil být, a tak jsem šel rychle zpátky k té "své" poštovní ambulanci – a cestou potkal už jenom Lídu.
"Ahoj, brouku," broukla.
"Čau!"
"Koukala jsem, že ti v turnusu dnes vyšla jízda do Domažlic a s Ivankou!"
"Ale i s Ivanem."
"Aspoň ji nebudeš svádět," pohrozila mi Lída žertem. "Dobře ti tak!" A pak už jsem byl zase S NIMI – tam vevnitř ve vlaku.
A tři lidé jsou ve vagónu pojízdné pošty ztraceni jak sardinky v konzervě – mezi tou hroznou spoustou přihrádek na dopisy a porůznu malebně navršenými vaky s finanční hotovostí. Semo tamo se povaluje taky nějaký ten pytel plný jen svých soudruhů pytlů (těch s poštovně červenobílým proužkem) a za nocí dlouhých stínů vypadá jak Pytložrout z Alenky v kraji divů.
Notný kus vagónu bývá úhledně zaštosován všemožnými kdákajícími a vrkajícími balíky s nápisy ŽIVÉ a jak u surreálného řezníka Clive Barkera tu do dáli visí dvě řady pochmurných háčků a nehnutě vyčkávají, až někdo zavěsí ty poštovní pytle "za uši".
A dlouhé stoly nad háky jsou vždycky pokryty rekomandy – a to všechno dohromady představovalo po léta náš noční ráj.
Ivinka už byla s razítkem hotova, když jsem se od Květoňky vrátil. Už zručně třídila – a právě ony doporučené dopisy. Zručně – a bleskurychle. "Jako Lájoš!" říkávali. "Jó, to už je ta naše rychlá Ivana."
Díval jsem se někdy a… Šlo jí to. A to ještě při práci plynule a přes celý vagón hovořila se svým manželem. Stačili vše.
A zmlkli až ve chvíli, kdy jsem se vrátil. Okolo panovala noc…
Třídil jsem pak také. Pilně slepice a holuby a taky jednoho papouška a roztřídil jsem posléze i všechny ostatní balíky, zatímco Ivan takzvaně kuchal pytle napěchované dopisy… a když jsem byl hotov, trochu jsem mu s tím začal pomáhat a Ivana si nás dvou nevšímala a najednou se mi zdála úplně ponořena jen a jen do toho svého světa… a svého třídění.
Je šťastná?
Nevím, zda byla, ale četla si rozhodně v pracovní době v cizích osudech… A tajně. Odbila půlnoc. A ticho stále hlubší vládlo. Jen obálky šustily. Chvílemi jsem nakládal. Chvílemi znovu třídil. Sem tam jsme prohodili slovo a já postupně přijal a naložil všechno, co nám přivezly jiné vlaky od Chebu a od Prahy a… A posunovači náš vagón zatím obětavě dostrkali až na tu nejposlednější kolej plzeňského nádraží… a pokaždé, když s námi znovu škubli, hororové háčky se strašidelně rozklimbaly. Zvonkohro jedna!
Pracovali jsme TAM UVNITŘ a docela rychle a v některých chvílích jsme snad už skoro nic víc než tu práci svou nevnímali. Ale pak zase procitnutí a najednou jsem ještě něco UKRUTNÉHO pocítil… Ano, jistě… TU NADRŽENOU TOUHU CELÉHO ŽELEZNIČNÍHO VOZU PO ZMĚNĚ.
A ke změně došlo. Teď. Náhle jako bychom se propadli do mimoprostoru a nacházeli se nekonečně daleko od všeho… a od všech… a pošta stará nám jen matně zářila v dáli, v hrozné, hrozné dáli, až tam za nesčetnými výhybkami záludných kolejnic. A ne, nebyla už s námi. Již nám zůstala jen tahle naše malá "soukromá".
A snad až přiliš svobodná a soukromá, pomyslil jsem si. Ale klid. Však oni to naši šéfové tam odshora už nějak odstřelí a do lajny srovnají a všichni půjdem konečně do vězení v megapoště centrální. V Křimicích. A "bude spokojenost".
Jeden statný posunovač vtom mrkl z perónu na Ivanu a byl jsem rád, určitě mu připadalo, že se dnes "ti pošťáci přece jenom zase až tak neflákaj". Nakonec jsme ale byli přece jen docela brzy hotovi. Tedy já a Ivan. Ona toho měla víc… I šel jí pomoci a Zebra ho poněkud převezla. Sedla si a zapálila si… a nechala "Ivánka z Mrazíka" v tom…
Kouřila a noc s nimi se mi ani trochu netáhla a Ivan už byl taky skoro hotov, tam u přihrádek v rohu. Ano, ano, už třídí čtyři poslední dopisy. A nejde mu to sice tak rychle jako Ivaně anebo jako našemu slavnému kolegovi Lájošovi, ale i tak jsem ho najednou pozoroval s lehkou závistí.
Ivana radši pustila rádio. A vida! Její favorit Jagger zrovna zpíval Angie. "Prima píseň!" hlesla – a zabroukala si s členem Rolling Stones a myslím, že Mick tu skladbu kdysi napsal z lásky k ženě Davida Bowieho, i když člověk nikdy neví.
Ivana ostatně naslouchala čím dál tím ospaleji. Ale pořád ještě kouřila a tu pojednou mi začala připadat strašně lhostejná. Ke světu, ke mně, ke všemu. Opravdu! A už to tedy vím od té doby… že i dubňačka se nakonec unaví…
Odbila jedna hodina v noci. Ale práce nám končí až před ránem na Chodsku, uvědomil jsem si. Nicméně naprosto klidně. Práce skončí až tam, odkud zas poštu přivezeme za tmy. Po dni celém…
"Půjdete v Domažlicích někam?" zeptal jsem se.
"A ty?"
"Když už JEDNOU jedeme spolu, tak bychom mohli třeba vylézt na tu jejich šikmou věž." A vzpomněl jsem si ne beze STUDU na jména jejich… na papírku mnou kdys napsaná… To jsme se ještě tak neznali.
Jak už to je vůbec dlouho, co jsem TY DVA TAM DO VĚŽNÍ ŠKVÍRKY s nějakým přáním zastrčil? Z onoho ochozu?
A jestlipak ještě mezi cihlami odpočívají? Nebo už jsou totálně rozmočeni? Však tam leží, chudáčci, jak v hrobě pár! Měl bych se rozhodně podívat (ale ne před nimi!), až na tu věž vylezeme…
"Vylízt? No, to bychom mohli. NAHOŘE už jsem strašně dlouho nebyla!" podotkla Ivana z dýmu.
"Ale ne! Jedem se přece vykoupat na Babylón," připomněl jí Ivan. Zrovna byl s prací definitivně hotov. A už se vším. Sedl si. Díval jsem se na něj přes časopis a myslím, že by mě přepral. I když… I když nejméně JEDEN PRST bych mu přitom určitě vykloubil! pousmál jsem se při vzpomínce na někdejší naši žárlivou potyčku. Vykloubil – a řekl bych mu: "To aby ses nemoh tak často s Ivanou…"
Ticho bylo a snil jsem, ale tu začali mluvit. Ivan S NÍ občas hovořili řečí, které jsem zrovna dvakrát nerozuměl, ale jindy zase ONI nerozuměli mně. "Materiál" vhodný ku třídění do přihrádek však už před chvílí každopádně došel a seděli jsme tu nyní bez práce všichni tři.
"Na Babylón?" zopakoval jsem po chvíli. "V týhle zimě?"
"Přes den bude ještě teplo, Lorenci. Uvidíš. Pojeď s námi."
Někdo zabouchal a já šel poslušně otevřít. "Všecko v rychtyku?" vyzvídala dobrá paní Květoňová. Bylo.
Celou cestu. K ránu jsme pak s Ivanem pomáhali holkám z Domažlic vykládat slepice a spol., zatímco Ivana šla už napřed na ubytovnu. V nových střevících. Měl jsem dva balíky na nesprávné pozici a právě z jednoho z nich na mne teď mžoural onen pestrobarevný papoušek. Svou chybu jsem rychle napravil, ale trápila mě. A vůbec, byl jsem najednou hrozně nervózní.
Vyhlédli jsme s Ivanem z dveří a vida, naše krásně modrá ambulance už stála na "odpočinkově" vedlejší koleji, a tak jsme ji zamkli a dali brebentilkám z Chodska klíče.
"Přijdem v pět večer," podotkl Ivan.
"Jasně, jako obvykle," zasmály se ty treperendy. A my šli. Silnicí od nádraží a právě v těch rozespalých minutách, kdy všechno ostatní lidstvo "do roboty" vstává. Jako vždycky. Ta hodina mezi chodským psem a bavorským vlkem. Ta hodina nejhlubšího chladu – ne však v srdcích.
Ivan šel docela rychle, to asi abychom JI dohonili… nebo co.
"Ty chceš fakt na Babylón?" zeptal jsem se.
"Myslím, že by to mohlo být dobrý."
"Asi byste měli jet sami."
"Nemáš plavky?"
"O to nejde…"
"Tak o co?"
U koupaliště bylo prázdno. Skoro úplně. Tráva ještě uleželá, ale vlny se břehu dotýkaly osaměle. Jen u boudy si hrála tři koťata. Právě tři.
"Nikdo není ve vodě!" konstatovala Ivana mdle. Řekla to skoro spokojeně a se zadostiučiněním, rozhodně tónem, který znamenal: Copak jsem vám to neříkala, vy volové? A přece hned poodešla a svlékala se… a já z ní v tu chvíli zmateně odvrátil oči… ale zase jsem se na ni hned podíval, nedalo se nepodívat… A nedalo se neříci i: "Počkej s tím, Ivano. Pojďme radši až tamhle!"
"Až tamhle? Ale proč? Pročpak?" A už byla jen v plavkách. Rozběhla se. Útlá – a tak odvážně proti vodě. Ne, nebyla určitě nejkrásnější, ale já ji miloval. TAK miloval… Navždycky. Vletěla do lesknoucích se vlnek – jako malá holka. Až kapičky stříkaly a slunce v tu chvíli (jako na její zavolanou) vykouklo. Ano, to Ivaně se ukázalo. Díval jsem se a… Ponořila se pod hladinu. Jako hladká vydra. Anebo jako "zralá žena", chcete-li. Ta, která chce ze sebe VŠECHNO STARÉ smýt.
"Brr, to je ale ledárna." Obrátila se obličejem ke břehu a vida, ZASE ZMĚNA. Cachtala se nyní před námi jaksi a připadala mi (bláznovi) nekonečně něžná.
Něžná, ale hlavně… Hlavně i jaksi dbalá. I v té vodě. Jak další maminka…
Rovněž se svlékl. Vlezl za ní. Díval jsem se, jak si hrají. Úplně na mne přitom zapomněli. Tedy na chvíli. Pak se ale Ivana znovu pootočila ke břehu. "Pojď taky do vody, Lorenci. Ne?"
"Tak se nedívejte."
"Copak, ty se stydíš?" užasla. Nebo snad ani ne.
Zasmál jsem se, ale byla ve mně NAMOUDUŠI malá dušička. Styděl jsem se, a to příšerně! Ale opravdu si mě přestali všímat a plavali spolu až k ostrůvku. Spolu tam plavali. Na ten "ostrůvek jich dvou"…
Rychle jsem se svlékl a zakrátko je hladce dohonil. Ačkoli byla voda ledová jako svět, stoupla mi pod její hladinou sebedůvěra, takže jsem se teď Ivany dokonce i dotkl. Oplatila mi to šplouchancem. "Já tě tak miluju," řekl bych jí skoro, ale zakuckal jsem se naštěstí – tou temně zelenou vodou. A zalkla mě takřka vlna jako onoho básníka. Byla TAK těžká…
Ivan zatím plaval jako štika už notný kus před námi a první dobyl i hlinitou pevninu. Byl to OSTRŮVEK tak zarostlý, že až skoro pohádkový. Talířek pro hladové uprostřed vod.
Vyškrábali jsme se s Ivanou za ním a TEPRVE TADY se nám krutě krásná paní zima zakousla až pod kůži. Ale co! Chvíli to přece vydržíme, ne? I jsme si sedli.
A mně zima vůbec nevadila a co víc, vůbec jsem se už nestyděl. Nebylo proč.
A slunce nám taky zůstalo a ti dva si propletli prsty a dívali se schválně přímo do léčivé sluneční žluti. "Tady je ale ticho."
"Jo. A kdo ví, možná i schránka."
"Poštovní."
"A kdo ví, třebas je tu někde schovaná i celá malá pošta."
"To určitě! Leda by fungovala někde v podzemí."
"Spíš pod vodou."
"Kdepak pošta, ta se nikdy nepotopí. Ta ne. Pošta, ta se pod vodu nikdy nedostane!"
"To máš pravdu. Pošta, ta vydrží všecko. Všecky převraty, všecky podrazy!"
"Tedy když se o ni dbá."
"Jo. Dbát se musí. Ha ha… Pošta vydrží všecko, snad s výjimkou hodně rozvinutého Internetu."
"A na ten si tady v Česku počkáš."
"Možná už ani moc dlouho ne. Ale stejně. Dneska už pomalu nikdo žádné dopisy nepíše."
"Však se zase víc dělá," zaznělo s mírnou ironií, tam nad vodami.
"A ostatně tady by se to taky moc hezky dělalo," dodala flegmaticky. Zasmála se. "Tedy za šera." Podívala se na mne zkoumavě přes jeho rameno – těma svýma měkce uhrančivýma očima…
"Hm, anebo ve třech," broukl jsem ochable, asi jako když nezávazně oplácíte chabý vtip ještě chabějším, ale přesto jsme se rozesmáli a přineslo to i jisté uvolnění. A takový poklid… Takový, že se mi až víčka automaticky přivřela. A drobné vlnky se podmanivě dotýkaly břehu u jejích nohou… a já snad nikdy předtím nepocítil hlubší usmíření s tímhle naším chladně sobeckým světem rozloženým všude okolo TOHO OSTRŮVKU, s tím světem najednou už bez dopisů. Tak to se o tebe nebojím! znělo mi stále ještě stále v uších. Tak to o tebe už nemusím starost mít.
Potřebujeme dbání? Nevím, ale vždycky, vždycky jsem si vlastně přál, aby si mě zrovinka TAKHLE vzala a laskala mě a hladila… skoro jako maminka chlapce mrňavého. A tak dbale, že jsem ve snu snad světadíl obletěl…
"Lorenci!"
"Co?" vytrhl jsem se. "To už jsme v Rusku? Anebo v Evropě?" mžoural jsem na ně na oba.
"V Arábii, Lorenci," kousla se do rtu – a on v tu samou chvíli přitiskl tvář na její nahou kůži, asi jako by nějaký společný jejich rytmus dozníval… Ivanin… a Ivanův… "Nu, tak to vidíš, on by nám tu ještě usnul."
"To ty noční," hlesla. Dbale. "Tož pošta ho zmáhá." Ale sama zívla.
Dala mu pusu. Jemu, ne mně, a oba vklouzli do vody. Jako ty vydry. A vzdalovali se.
Zůstal jsem na ostrůvku sám, ale to mi nevadilo, protože on to přece nebyl JENOM nějaký ostrůvek tramvajový. Byl přinejmenším jejich…
A byla mi zima i za ně… Ve chvíli, kdy se vraceli ke břehu tak zcela pravidelnými tempy… a když ke mně pak z dáli doletěl skřivánek jejího zasmání… A mně se ve skutečnosti ani trochu nechtělo spát. Jak by mohlo?
Svou lhostejnost jsem vždycky jenom předstíral. A tenhle ostrůvek se mi najednou zdál i bezpečným přístavem. A třeba jím i zůstane. Navždy – a co já vím, snad i pro toho, kdo je nakonec nejradši sám. Sám – a přece s nimi.
(z románu Haraš)
"… a musím dodat, že si vážíme všeho, co jste pro obec vykonali v minulosti i docela nedávno při povodních," řekl usměvavý tlouštík za stolem na jevišti a chvíli se mlčky rozhlížel po zaplněném sále. "Jenom nás nerozbreč…" nerudně zahučel Srnec. Ještě víc, než starostův chvalozpěv na starou gardu, ho dráždily výmluvné pohledy Votavové od sousedního stolu, nepochybně určené jeho příteli Pazourkovi. Když znovu pootočila hlavu, neodolal a vycenil na ni chrup silně zažloutlý od nikotinu a s četnými mezerami. Tolik let uplynulo, ale on nezapomněl. Schovával si svou zášť jako uhlíky pod popelem. Pozor na ni! problesklo mu hlavou. Chvíli hryzal spodní ret, nespokojeně svrašťoval opelíchané obočí. Pak se prudce naklonil. "Nezajdeme na pivo?"
"To asi bude nejrozumnější." Pazourek vstával hřmotně a bez ohledu na sykot od okolních stolů, zamířil k výčepu. I přes svých šestašedesát byl kus chlapa, kdyby někoho popadl, křupaly by v něm kosti. Votavová zrudla až po kořínky dost prošedivělých vlasů. Srnec se na ni vítězně zašklebil a vlekl své kolohnátské nohy uličkou. Byl skoro stejně vysoký jako Pazourek, ale na rozdíl od něj hubený jako tyčka, vychrtlý obličej měl posetý popraskanými žilkami, v koutcích věčně kalných očí mu poškubávalo.
Hostinský Mařinec si mnul dvojitou bradu, porostlou sršatým strniskem plesnivých vousů, a mrzutě civěl pod pípu, kde stály roztočené půllitry jako vojáci přichystaní k slavnostní přehlídce. "Bude z toho břečka," postěžoval si.
"Starosta se zas rozřečnil," škodolibě utrousil Srnec, hrábl si do řídkých, popelavě šedých vlasů, pak po kapsách hledal cigaretu. Když jednu pomačkanou a napůl vytřepanou, zapaloval, prsty se mu třásly.
"Domluvili jsme se na šestou. A už je půl sedmý!"
"Moc si nevyskakuj. Nebo nás příště svolaj ke konkurenci na horním konci a budeš mít po kšeftě."
"Tohle by mně Pitra neudělal," namítl Mařinec, ale bylo na něm vidět, že si příliš jistý není.
"Jenom ať čeká, zloděj," prohlásil Srnec hlasem náruživého kuřáka, když se posadili nedaleko výčepního pultu, aby neměli daleko ke zdroji. Vypasenému Mařincovi nemohl přijít na jméno od poslední oslavy svých narozenin. Přihnul si tenkrát víc, než je v osmašedesáti zdrávo, a ráno zjistil, že mu z důchodu zbylo pár drobných. Marně mu Pazourek vysvětloval, že večer hostil celou hospodu.
Upíjeli pivo a Srnec, rozvášněný tou nemilou vzpomínkou a kuřácky pokašlávající, měl hlavní slovo. Když se takhle dostal do ráže, semlel kdeco a hlavně kdekoho pomluvil. Jeho žlučovitá jedovatost slovo od slova narůstala. Konečně se v lítačkách ze sálu objevil křivonohý Šimandl a mávnutím paže dal znamení, že hostinský může nosit občerstvení. "Tyhle candrbály už lezou krkem," ulevil si Srnec, když k nim dolehly ještě nesladěné zvuky dechových hudebních nástrojů, zkusmo šplhající po žebříčku notové stupnice. Po chvíli kapela spustila břesknou polku. Upocený Mařinec kolem znovu proplul s vějíři půllitrů, korunovaných nabubřelými čepicemi pivní pěny. Do toho hluku se Srnec rozkřikl: "Tondo, Votavová má určitě něco za lubem."
"Kláru nech na pokoji," zabručel roztržitě Pazourek. "Kláru…?" Srnec se zamračil. "Slepej ještě nejsem." "Když už o ní mluvíme. Neměla to o nic lehčí než já."
"Cože?" Srnec nasucho polkl. "Vem už, hergot, rozum do hrsti, člověče. Odpuštění si nezaslouží. Za nic na světě!"
"Já nevím, Honzo. Opravdu nevím," nerozhodně zamumlal Pazourek.
"Ale já jo!" zaútočil Srnec. "Tondo, jestli jí odpustíš, přestanu si tě vážit. A do smrti s tebou neztratím slovíčko. Budeš pro mě úplná nula."
"Honzo, prosím tě…"
"Nepros! Nemůžu se mlčky koukat, jak se řítíš do propasti. Do hluboký propasti," zdůraznil.
"Přeháníš. Vždycky jsi přeháněl. I tenkrát, když…"
"Tady jste," ozval se za nimi mužský hlas. Srnec se prudce pootočil a upřel nepřátelské oči na tlouštíka.
"Copak potřebuješ, starosto?"
"Mluvil jsem o vás dvou a vy si jdete na pivo…"
"Máme totiž důležitější starosti!" nevraživě odsekl Srnec a obrátil se k tlouštíkovi zády, aby pokračoval v rozhovoru s Pazourkem. "Tondo, vzpamatuj se, dokud je čas. Musíš bejt nemilosrdnej."
"Posaď se starosto," snažil se Pazourek napravit Srncovo hulvátství. "A nezlob se, už nás trápila žízeň."
"Nebo vám připadalo, že po vás jen házím frázema? Jestli ano, moc se omlouvám," řekl tlouštík s úsměvem plným nejistoty. Vzápětí sklesle dodal: "Líp to prostě neumím."
"Fakticky jsme měli žízeň," opakoval Pazourek.
"A máme ji furt. Starosto, když nám mermomocí chceš udělat radost, pijeme obyčejnej rum." Srnec se zachechtal, ale v tom okamžiku spatřil přicházet Votavovou. Zatímco Pazourek přemítal, zda by ještě dokázal zmizet, Srncovy oči se zúžily. Přikrčil se, jako by se chystal ke skoku a vybafl: "Co chceš? Máme důležitý jednání se starostou!"
"Počkám," hlesla s umíněným výrazem. Byla to statná, dobře rostlá žena s venkovsky plným obličejem, vypadala mladší něž její vrstevnice.
"Nečekej. Na nic už od něj nečekej," mumlal Srnec a nejraději by přítele zaštítil vlastním tělem, aby ho uchránil i před pohledy.
"Pohovoříme si později," řekl Pitra. Narodil se ve vsi a po studiích se do ní vrátil, nebylo pro něj tajemstvím, co se před lety odehrálo mezi Pazourkem a Votavovou, tehdy ještě Kohoutovou, jakou úlohu v tom tragickém příběhu sehrál její otec, největší sedlák v Kosově, a jakou Srnec. Inženýr se zvedl a pozval Srnce k výčepu.
"Až jindy," vychraptěl oslovený. Přeci se s ním nebudu prát, vyslaly Pitrovy oči k Votavové a vzdálil se.
"Toníku, smím prosit?" ozvala se neohroženě.
"Ale já… my teď…" Pazourek nevěděl, kam s očima, a v hlavě měl jako vymeteno.
"Votavová, nestydíš se?" zasáhl rozzlobený Srnec. "Chováš se jako nějaká štětka!"
"Je dámská volenka," vymáčkla ze sebe přidušeně, jen stěží se ovládala. "A o tanec jsem požádala Toníka a ne tebe, sprosťáku! Co mezi nás strkáš ten svůj propitý nos?"
"A tohle mně řekne taková…" Srnec zalapal po dechu.
"Honzo," vzpamatoval se Pazourek, "už mlč, nebo…" Prsty stiskl kraj stolní desky, až mu zbělely klouby. Pak nemotorně vstal a spěchal za odcházející Votavovou.
"Kláro… Kláro, vždyť já… Honza to tak nemyslel."
"Nelži sám sobě, Toníku. Nebýt Srnce…" Zavzdychala.
"Jenom on nám stál v cestě?"
"Toníku, oba víme, jak to tenkrát bylo."
Tančili mlčky. Pazourek ji držel v náruči, jako by byla z křehkého materiálu. Pravou rukou přes látku cítil její lopatku a všemožně se snažil, aby jí nepřišlápl nohu, aby do někoho nevrazili. Čelo mu orosily perličky potu, cítil je v podpaží i na zádech. Nemohl si vzpomenout, kdy naposled tancoval.
"Tolik jsem se na dnešek těšila," řekla náhle.
"Jde mi to bídně, viď?" zabreptal provinile. "Ale co můžeš očekávat od dědka?"
"Domnívala jsem se, že je to už pryč. Ale když jsi… Ty mě neposloucháš, Toníku?"
"Kláro," dostal ze sebe a rychle se podíval stranou, ale střetl se s očima okolních párů a byl z toho ještě víc zmatenější. Copak jí může prozradit, jak často si v poslední době vyvolává obrazy z jejich prvního setkání. "Neměli jsme štěstí, Toníku," dolehlo k němu jako z velké dálky, ale on se nedokázal zbavit vzpomínek. "Štěstí?" hlesl, jako by se probral.
"Měla jsem snad opustit vlastního otce, když byl docela sám?" řekla a její prsty zesílily tlak na jeho rameno.
"Měli jsme se přece rádi, Kláro."
"Táta by se s tím postupně smířil. Jen kdybys nebyl tak příšerně tvrdohlavý."
Pazourek mlčel a myslel si: jakou cenu má, znovu se tím zraňovat? Tvrdila, že je jediný, s kým by mohla žít, a pak se vdala za jiného!
"Musíme si v tom konečně udělat jasno, Toníku," řekla, jako by mu četla myšlenky. Než stačil odpovědět, muzikanti přestali hrát. Klára se od něho odtáhla a než zamířila na opačnou stranu sálu, pohladila ho laskavýma očima.
U stolu ve výčepu našel pouze zadumaného Srnce. Když proti němu usedl, přistrčil mu sklenku s rumem. "Od Pitry."
"Klidně to vyzunkni. Nebudu pít."
"Kvůli ní?" zaskřípal Srncův hlas.
"Proč se, ksakru, děláš horším, než jsi doopravdy?"
"Protože…" Srnec se zaposlouchal do prvních tónů valčíku, které přilétly ze sálu. "Snad už zase neběžíš za tou…" Významně se odmlčel.
"Uhodl jsi. Byl jsem příšerný hlupák, Honzo. Teprve dnes, když jsem ji zase držel v náručí, mi to došlo. Patříme k sobě. A máme toho tolik dohánět."
"Tak si jdi." Srnec si začal prohlížet nehty.
"Půjdu, Honzo. A zítra si to definitivně vyříkáme."
Kapitola I
Ledabyle násilné vtipkování komentátorů televizních zpráv v přechodu mezi každodenní "černou kronikou" a sportovním zpravodajstvím konečně odeznělo a jednu trapnost vystřídala druhá.
Vaše "oblíbené" a pestré reklamy. "Ač už s tím jdou do prdele, kdo se má na to pořád koukat. Samej vizír, pemprs a vložky. Fuj tajbl," vztekal se před zářící obrazovkou televizoru Milan Marek a upil lahodného turka. Večer dnes trávil, jako ostatně většinou, u kouzelné bedny zvané obecně televize. Manželka se synem odjela za tchyní do Zákoutí a starší dcera už je dávno plnoletá. Na tatínkovi si samozřejmě hned po odjezdu přísnější maminky vydindala souhlas, že bude tuto noc trávit na chatě svého chlapce. "Však kdyby to byl ňákej grázl, tak ji nepustím, ale Kája je hodnej kluk. Jako zeťáka si ho umím velice dobře představit. Ale nejdřív musí holka dodělat školu," přemýšlel si polohlasem Milan. Když byl sám, tak měl samomluvu docela rád. Přinášela mu pohodové rozpoložení, takřka srovnatelné s jógovou meditací. Té se také trochu věnoval. Před lety mu ji doporučil kamarád jako vhodný prostředek k "hubení" stresů, ale jeho zděděná letora po otci cholerikovi měla i tak často navrch nad jógickou vyrovnaností. Jako třeba teď. Reklamy již naštěstí zmizely a tak mohl vychutnat Jágrovu brilantní hokejovou techniku v NHL či ukázky z fotbalové přípravy našich domácích borců. To mu připomnělo, že si dnes ještě neprotáhl kostru a tak mrzutě vstal a přinutil se k běhu na místě. Bylo to spíše takové rychlejší "přešlapání zelí" a manželka s dcerou, v poslední době už i devítiletý synek, se mu za jeho snažení dobromyslně pošklebovali. V tomto ohledu byl ale na sebe Milan tvrdý. Nesnesl by pivní mozol pod košilí, i když by na něj měl ve čtyřicítce již nárok. Deset minut stejnoměrně klusal, pak sebou mrskl na koberec, vystřihl dvacítku poctivých kliků a čtyři série cviků na břicho. Ještě nějaký ten strečink a pak se s úlevou opřel zády o křeslo a slastně protáhl páteř. Na to, že je dnes listopadová sobota večer, toho předvedl dost.
Oči opět upnul na televizor, na jehož obrazovce běžel americký akční film Komando s Big Arnoldem v hlavní roli. Milan tento druh snímků měl docela rád, i když je nebral nijak vážně. Prostě v něm byla ještě notná dávka kluka, který "žral" westerny a podobný dobrodružný žánr, ač již na celuloidovém pásu či v podobě knih. Klasický intelektuál pseudohumanista by jej jistě šmahem odsoudil jako násilnického primitiva, i když Milanovým největším násilným činem v poslední době bylo zaplácnutí mola, který tu drze poletoval. Ćrny zrovna čistil kulometem, drženým frajersky v jedné ruce, kasárna od přebytečného pluku vojáků a Milanovi vzdáleně připomněl jiného neprůstřelného hrdinu z jeho dětství – kapitána Klosse. Nepřátelských vojáků ještě zbývalo dost a tak se Milan zvedl a šel do kuchyně, aby si připravil něco k večeři.
"Cink, cink," ozval se náhle zvonek u dveří. "Sakra, kdo to k nám jde v tuhle hodinu?" Vždycky ho při podobných příležitostech jalo zlé tušení, že se něco stalo u rodičů. Není to tak dávno, co zemřel tchán a všichni doma ještě žili s tímto neštěstím v podvědomí. Odehnal však špatné myšlenky a šel otevřít. Ve spěchu si ani neuvědomil, že navečer vchod zajistil nahoře řetízkem. Jak prozíravé. Sotva totiž stiskl kliku a vznikla malá škvíra, opřelo se cosi těžkého velkou silou do dveří. Řetízek se napjal jako struna a domovní chodbou se neslo tlumené zaklení neznámého "návštěvníka".
"Héj, co se děje, spletl sis byt, kámo?" vypravil ze sebe Milan, když se vzpamatoval z leknutí.
"Votevři, nebo ti rozbiju držku. Potřebuju prachy na fet. A rychle, jinak s tebou zatočím," chraptěl za dveřmi neurvalý hlas.
Nyní se však v Milanovi opět vzpěnily otcovy cholerické geny. Nějaká svině mu vyhrožuje v jeho vlastním kvartýru. Tak teď už toho má právě dost. A učinil to, co by při chladné hlavě nikdy neudělal. Kdyby měl doma rodinu, tak by jistě spíše volal telefonem policii. Takto ale převládl v jeho mysli vztek. Vyhákl řetízek a prudce dveře otevřel…
Muž, jehož obrysy v temné chodbě stěží rozeznával, se zdál být trochu překvapen. Z pokoje sem doznívala ozvěna střelby z televize. Schwarzenegger zřejmě zastřelil i posledního vojenského pucfleka a teď asi nabíjel zbraň. Srdce Milanovi tlouklo jako o závod, ale věděl, že couvnout již nemůže. Stín se pohnul směrem k němu. Chlap byl velký přibližně jako on, tedy kolem l80 cenťáků, celý zahalený v dlouhém kabátě.
"Zkus překročit práh a uvidíš," vztáhl před sebe varovně ruku majitel bytu a měl co dělat, aby se mu nechvěla.
Zarostlý divous se jenom ušklíbl a nečekaně přiskočil. Vzápětí uhodil čelem své hlavy Milana do tváře. Byla to strašná rána, v hantýrce podsvětí se jí říká hlavička. V žádném případě nešla ustát a Milan s obličejem zalitým krví upadl na zem. Darebák ho ještě prudce nakopl do boku a pohrdavě překročil bezvládné tělo. Byl si sám sebou jistý neméně než svalnatý superman v televizi. Jeho těžké boty zanechávaly na koberci blátivé skvrny a to Milana, byť takřka v mdlobách a přemoženého na chvíli bolestí, rozzuřilo takřka k nepříčetnosti. Luxování bylo totiž v rodině jeho "hobby".
Neznámý rachotil v kuchyni, když se mezi futry objevil zkrvavený muž, jehož považoval za odepsaného a vrhnul se na něj. Hněv dodal Milanovi novou odvahu a udeřil širokým rozmachem do té rozšklebené tváře.
Sedla dobře. Přímo na čelist. Cosi zapraskalo a vetřelec se kácel na jídelní stolek. Strhl ještě polici, což bylo vše doprovázeno hrozným randálem. Příšerně zařval jakousi nadávku, ale to již na něm seděl stejně nepříčetně řvoucí sok a mlátil jej pěstmi. Ničema se ale uměl bránit, nerval se jistě poprvé. Prudkým trhnutím Milana odhodil a rychle se zvedaje utíkal k domovním dveřím. Na chodbě již byly slyšet hlasy nájemníků, neboť takovýto virvál v deset hodin večer byl v tomto jindy tichém domě podezřelý i jinak lhostejným obyvatelům baráku.
"Chyťte toho parchanta, ač neuteče," ječel Milan a vrhnul se za prchajícím. Ten se zapletl do svého kabátu a chvilkové zaváhání mu bylo osudné. Jeho pronásledovatel jej dostihl a prudkým kopancem natrénovaným z fotbalu srazil vagabunda ze schodů. Po několika kotrmelcích se zastavil až dole v podlaží, kde se rozplácl jako ropucha. Nejevil zájem vstávat, pouze hekal a úpěl.
Někdo zavolal policii. Přijela za pár minut, ale Milanovi se zdály být věčností. Teprve nyní mu docházelo, co se to vlastně stalo. Úplně se ze všeho rozklepal a musel si sednout na práh bytu. V pokoji již opět pálil filmový superman Arnold ze všech hlavní, ale náš muž jej vůbec nevnímal. Kdyby uměl kouřit, tak by si určitě zapálil. Teprve teď si uvědomil, že má asi zlomený nos a bok ho pálí jako oheň.
Dole na schodech zaduněly těžké kroky policejní hlídky.
Kapitola II
"Měl jste pořádné štěstí, pane Marek," přeměřil si poručík Bláha muže před sebou. Rozhodně nevypadal jako nějaký Rambo, i když sportovní typ to byl. "Víte vůbec, kdo se to k vám navážel do bytu?"
"V životě jsem ho neviděl a doufám, že už neuvidím," ztěžka ze sebe vypravil Milan Marek rozbitými rty a unaveně se rozhlížel po úřadovně. Vůbec mu to zde nepřipadalo jako v cizích akčních filmech, nikde se nehemžili ochránci zákona s pistolemi v podpaždí a vlekoucí zločince v želízkách k výslechu. Kdepak, spíše mu místnost připomínala obyčejnou kancelář s obyčejným psacím stolem a telefonem a konečně i ten policajt vypadal obyčejně jako nějaký ouřada.
"Lojza Vimr, řečený 'Kámen'. Příležitostný loupežník a fečák, šestkrát soudně trestaný, odseděl si hezkých pár let za násilné delikty," citoval policista z obsáhlého spisu. "Ale zřídil jste ho pořádně, tři zlomená žebra, pochroumaná čelist, zlomená levá ruka a četné pohmožděniny na těle. No, nevypadá to s ním zrovna pěkně, ale oni ho už ve vězeňské nemocnici vyspraví. Horší to bude asi s vámi…" zabodl inspektor svůj pohled do Milanových očí.
"Ale to nic není, zlomený nos, nějaký ten monokl a naražený bok, to se brzy vyléčí," hrál Milan hrdinu a v duchu si tak pomalu i připadal. Vždyť vyběhnul s ostříleným gaunerem pomalu stejně dobře, jako to ve filmech s přehledem předváděli například Ćrny nebo van Damme a jim podobní bouchači.
"Jistě, zranění se vyhojí, ale tak jsem to zrovna nemyslel," poškrábal se na bradě policejní úředník. "Slyšel jste již cosi o paragrafu třináct trestního zákona o nutné obraně?"
"Víte, já se o tyhle věci nijak nezajímám. Jsem drobný živnostník a mám haldu starostí uživit rodinu řemeslem," usmál se trochu nervózně Milan.
"Hm, tedy jste neslyšel…"
"Ale no tak, trošku ano, občas s chlapama v hospodě se vedou různé řeči, znáte to," ošíval se Marek s vzrůstajícím nepříjemným pocitem, že něco není v pořádku.
"Jde o to, že když jste Aloise Vimra pronásledoval a posléze ho srazil ze schodů, tak již nehrozilo bezprostřední ohrožení vaší osoby a tudíž jste již vlastně spáchal trestný čin vy," konstatoval s vážnou tváří policista a ovzduší v kanceláři jakoby zhoustlo.
Milan měl dojem, že se dusí. "Prosím?" vyhrkl a cítil, jak se ho zase zmocňuje vztek. "Tak vy mi chcete tvrdit, že bych mohl jít nyní k soudu já, že jsem chudáčkovi loupežníčkovi polámal ručičku? No to se mi snad jenom zdá. Nikdy jsem podobným řečem nevěřil, ale teď tedy…"
"Uklidněte se, já vás na tuto skutečnost pouze upozorňuji, abyste později nebyl překvapený. Lojza a podobní típkové se v paragrafech moc dobře vyznají a bude chtít ze svého maléru určitě něco vytlouct," vztyčil se poručík od psacího stroje a zapálil si cigaretu. Labužnicky pak vyfoukl ke stropu obláček nikotinového dýmu a Milan mezitím počítal v duchu pomalu do deseti. "Mezi námi, pane Marek, já se s vaším jednáním naprosto ztotožňuji, ale jsem profesionál a musím se řídit platnými zákony tohoto státu. A paragraf o nutné obraně zatím, bohužel, ještě náš zákonodárný sbor nezrušil ani nenovelizoval. Bohužel!" zdůraznil a zamáčkl v popelníku trpce cigáro. Poté předložil poškozenému k podpisu protokol.
Studený noční vzduch Marka probral a zase mohl věcně uvažovat.
Takže z jednoho průseru do druhého. Zřejmě měl zůstat ležet v předsíni na podlaze a alespoň by ho pak nehonili po soudech. Proč si, sakra, ten parchant nevybral jiné dveře a navezl se k nám. Ještě, že rodina nebyla doma, zhrozil se dodatečně. Dnes už Ditě volat nebudu, abych ji nevyděsil. Stačí, když jí vše zítra v klidu povypravuju. I přes všechny trable, které jej asi čekají, se v něm dmula jakási mužská hrdost, ne nepodobná pod nánosem staletí v podvědomí zasunutému pudu bojovníka, pračlověka, který hájil svou jeskyni proti dravé zvěři. Tomu ale nehrozil paragraf o nutné sebeobraně. Zatracená civilizace.
(ukázka z rukopisu stejnojmenné prózy)