Literární sborník

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako dvacátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 4. ledna 2006.

© Božena Klímová, Jarmila Hannah Čermáková, Marta Zbyslava Gartnerová, Zdeněk Janík, Marcella Dostálová, Věra Bartošková, Jiří Žáček, Věra Ludíková, Ivo Štuka, Václava Eiblová, Marie Hořínková, Jarmila Jeriová

OBSAH

Božena Klímová
Absolutno
Příběh o králi a věcech všedních
Příběh Alana Marshalla
Meditace nebeská
Meditace vzpomínková
Bez názvu

Jarmila Hannah Čermáková
Skazočka o první menstruaci
Mongoloid
Dívenka v hamace
Krysařka v městě
Týna domovníkova
Ta která tančí
Motolská ukolébavka

Marta Zbyslava Gärtnerová
Andělé a my
Místo upřímné soustrasti
Noc abrakadabra
Obrazy psýcha
Vesmír v pohodě
Zuby bílých myší

Zdeněk Janík
Proč cuchá vítr…
I mně bylo dáno…
Vilém ne Záhoř!…
Čím menší heroldi…

Marcella Dostálová
Setkání s Beethovenem
Fénix
Nad hrobem Jiřího Wolkera
Vyznání synovi
Stromy

Věra Bartošková
Umělý pláč
Pro Kristovy rány
Prařeč ptáků
Úskalí hudby
Koupu se…
U dna zmizelých moří

Jiří Žáček
Nápis na kolíbku
Pero
Tužka
Kapesní počítač
Diář
Televizor

Věra Ludíková
Oni netuší

Ivo Štuka
Ještě jednou pošli úsměv jinam…
Ve tvé krajině se dá tak snadno…
A když je konec…
Být hlavonožec…

Václava Eiblová
Tančím
Ticho
Šílenství ve dvou
Život
Zklamání
Chvíle

Marie Hořínková
Haiku

Jarmila Jeriová
Rozpaky tvrdých srdcí
Trapná alegorie
Z hlediska rybích očí
Unikání slepého
Exitus
Chvilka k sbírání odvahy
Botanicky neurčené
Kouzlo opakování

BOŽENA KLÍMOVÁ

Absolutno

Maminka na dvorku mydlinkově laská
v lavórku dětské hábky
Nečekaně však tleskne vybělenými dlaněmi
a vzlétne rovnou k slunci
protože zem jí nesvazuje nohy
Maminka vábně tělem krouží
krouží
krouží
Tatínek v údivu prohnutý vrbový prut
Kam letíš – Anežko?
Jenže maminka už v náručí svírá
zlaté kolo od nebeského vozu
a směje se…

Příběh o králi a věcech všedních

Vladimíru Sainerovi

Zatímco ty jsi mlsal zmrzlinu s buráčky
a čokoládou
já jsem chtěla na královském mostě potkat
samotného Karla
Stačilo sejít po strmých schodech na Kampu
Otec Vlasti se ukrýval za jakýmsi keřem
Odplivoval do kalně proudící Vltavy
a smutně říkal – Hernajz
Nesešla jsem Čas byl dušičkový Schodů mnoho
a panovník toužil po samotě
Zatímco vy jste mlsali zmrzlinu s buráčky
a čokoládou
v obchodním domě Kotva se tyčil u pultu
s jemným prádlem
černoch v kožichu
Na prsty nabíral průsvitné dámské kalhotky
Zvedal ty pavučinky nad hlavu
Smál se a bělmem na ně svítil
Přítomní nevědomky vytvořili číhající kruh
ve tvaru písmene Óóóóóóó
(každý po svém do páru vykreslil štíhlé nohy
z broskví)
A potom já jsem mlsala zmrzlinu s buráčky
a čokoládou
v tom samém dni
kdy se nestalo pranic podstatného

Ach…

Příběh Alana Marshalla

(pro mou duši)

Unaven vlastním věkem svlékl se z těla
Konečně volný odešel za štěkotem divokého
Dinga

(Co udělali s jeho berlemi?
Co s myšlenkami na mne?)
A noviny psaly že zemřel…

Při večeři v hotelu Jalta
líbal mi ruku a někam nad vůni z kuřete
svobodně vykřičel
že MNE miluje
(v angličtině to zní tak hezky…)

Jenom číšníci
tenkrát poklonami nalomeni v pase
marně a marně hádali

o CO že tu je

Meditace nebeská

Mluvila jsem s Bohem
mám přímou telefonní linku s magickým číslem
sedm
od chvíle co jsem poznala
že svět se netočí kolem mých lýtek

Hospodin byl doma
zase jsem ho nepotěšila
Nabízela jsem mu svůj talent za zdraví
jednoho přítele
místo abych pokorně řekla
– PÁNU PORUČENO!
Všemohoucí přemítal zda z mé strany
nejde o trik
abych před jeho tváří vnitřně
vypadala lépe

Vznikla tak nebeská pauza v délce
jednoho lidského
bytí…

Meditace vzpomínková

Anně Masarykové

V jednom dopise se mi podařilo shrnout
rok života
do několika vět
Co potom znamená lidská bytost
v příměru k Věčnosti
Když se ale modlím za své zemřelé předky
je to tak dlouhá litanie
že TEN kdo je nad námi
na jejím konci
znaveně
mávne rukou

Bez názvu

Konečně vím… Duše
ač chce být povýšena nad tělo
podléhá pocitům
těží
z fyzické lásky
aby načerpala sil
Uprostřed smyslných doteků
se jí zjevují obrazce blaha –
a ona?
Halí se pouze
sklopenými řasami…

JARMILA HANNAH ČERMÁKOVÁ

Skazočka o první menstruaci

Na kuří noze
muří dům
namořen modře
z křoví ční

Zbloudilým
dětským střevíčkům
hořce
zní hořce půlnoční

Ponuře
bliká do noci
lojová svíce blekotavá
a po jedovém ovoci

váhavě tápe
ručka pravá
Drsná je duše
kouzelnic
a pavouk snovač
snová sítě

Nedej se dítě
Vzbuď se dítě!
Lusk dětství
puká
opouští tě – – –

Chytí tě snovač
churavý
a obejme
a unaví
a vyděsí a zasvětí tě

Pustí ti žilou do těla
vše
o čem matka mlčela
a co ti táta váhal říci:
že budeš jednou kouzelnicí
že musíš každý měsíc znova
s raněnou lunou ovulovat

že právě přichází tvá chvíle
magie
Černé…
Nebo bílé!?

Mongoloid

Maličká
ničí
z prsu pije
macešské mléko
cizí kojné
Drsná
nomádská melodie
a sem tam kletba
prýští hojně
do bílých oušek
z temných úst
A s každým douškem
bude růst
děvčátko
šestiprsté…
Z údů
jí stoupá temná síla
voo-doo
čerpaná z pastýřského kmene
z vrásek
rytých jak do kamene
z pokřiku mužů
ze stád yaků
ze stínu
křídel tažných ptáků
Snad bílá kněžka
podsvětí
ji odsoudila
k prokletí
že nesmí
jako jiné děti
na prsou vlastní matky růst
že místo mateřštiny
půst
z úst
v pouštním jazyce
ji čeká
Písečná poušť
a vyschlá řeka
a rohož
v jurtě
Pod stanem
kde bude
líhat s šamanem

Dívenka v hamace

Už procitá
a ve chvíli
vyplaší
všechny motýly

Až tmavou hlavu
pootočí
dozraje slunce
v sladký plod

A motýli
svůj chorovod
ukončí opilí
svým leskem
a vlastní září
vlastním
steskem
po zakukleném lusku
mládí

Tropický úsvit
k tanci svádí
motýlí křídla
slepé můry
i dravé ptačí lovce shůry

Malá
s velkýma očima
je vzhůru –
Jitro začíná

Krysařka v městě

Nedělní
těsnou ulicí
jde dívka
v pánské čepici
s šedavou krysou na rameni
Znamení
které věstí vzdor
Ten vcelku krotký
krysí tvor
co šířil mor
dnes šíří zdraví
dokud jej vědci neotráví
v laboratoři
k výzkumu

Ta holka
prostá rozumu
se s lysou krysou
něžně stýká
a nijak se jí nedotýká
štítivý protest
starších dam
Krysy jsou pro test
člověk sám
ve chvíli
kdy jej nebaví
testosteron
a pohlaví

Ve chvíli
kdy jej láska zradí
Krysařka
v čapce
krysu hladí…
Život je svatý
vrstevníci
mějme jej rádi
mějme se rádi
a navíc
mějme pod čepicí

Týna domovníkova

Obličej
skrytý pod ofinou
a na lopatkách
tenký cop
Kýbl
špíny
jen zpoloviny plný
a vlažný mop
pleskající
o chladné schody

Zdroj vody
o tři patra výš
a pěšky
Kýbl
je těžký
Máma si odskočila
do hospody pro tátu
Sousedi
půjdou kolem pěti
z práce
Minou ji obloukem
jakoby se štítili
dětí
Malá se náhle
ukloní
– a kdo by to byl řekl?

Na vlhké dlaždici
se třpytí prstýnek
ze stříbra
Jistě je kouzelný
A dětské štěstí
letí
na koštěti!

Ta která tančí

V kotnících
chřestí
pouty z mušlí
– hop! – Zvonky z bronzu
krášlí skráň

Tvář
skrývá v stínu
mušelínu
– hop dup! Pleť dlaní
vláčný marcipán
jak těsto vláčí
na válu
kvas mužské touhy
– dup hopla! –

V oválu
záhadné tváře
klopí víčka
a pištec
s flétničkou
si hýčká
každičký její
podřep skok – elá! Dup!

S písničkou
zvíci osmi slok
stop – Dup!
Skončí podívanou
Právě když mužské dlaně
planou
touhou
okusit marcipán
– ta malá
odchřestí
A pán
už bez flétničky
klobouk smeká
Bez almužny
se od člověka odvrací
pobavený dav:
Korunku pro královnu čekáš? – hop?
Neodhalils ji
neobnažils ji
– je chorá?
Škoda
tak buď zdráv!

V tom zazní plaše: Ještě! – ťuk!
– prosí kluk
v dlani minci deště

Motolská ukolébavka

Má naděje
můj posle dní
který umíráš poslední
a od chatrných parapetů
v okně
sleduješ bílou tetu
která mě krmí hadičkou
– pojď
usedni mi na víčka

Jen chviličku
a budu zdravá
vždyť si tu jen tak
poklimbávám
Ostříhej si mne
než mi klesne
(vždyť nechce usnout
ještě dnes ne)!
Má ostříhaná
hlavička

MARTA ZBYSLAVA GÄRTNEROVÁ

Andělé a my

Obrovská krabice plula nad nebem
tam kde není vzduch
a plula vznešeně
jak dovedou jen stíny labutí

Lidé stáli bez hnutí
a nevěděli co s tím
Kalil jim rozum
ten neskutečný tvar
a mlčky doufali
že rozloží se
do skupenství par

Pak ale břichem toho útvaru
projel zlatý řez
stužka
či tenká čárka panny
a svět byl náhle komíhaný
tam a sem
jak andělé se prali o kus many

Místo upřímné soustrasti

To ti nezávidím
ty přetrhaný minuty –
jak obvazy z chirurgie
Řezník už si
ruce myje
komínem stoupá liturgie
a na bilboardech nový nátěry
Přítomnost je historie
A ty přetrhaný minuty
hladový jsou erynie
Žerou i fleky
z pobryndaný zástěry

Noc abrakadabra

Kde je ten všivák úplněk
v roztrhané mračné košili
se zalek nočních zářivek
a schoval se za vodojem
ač měl být dneska můj?

Pletu provazy přeludům
já čarodějka svedená
k magickým obřadům
Zbabělost Luny těžce nesu
pentagram snímám z pupíku
a lehce dýchám na dýku
abrakadabra zaříkám
a vodojemem třesu

Obrazy psýcha

Krajinou bizarních obrazů
hnal se meteor
vypadlý z obvazů hvězdných drah
Cestou nabíral hvězdný prach
jenž vydechují expandující galaxie
Meteor letěl tam
kde bůh si nad námi ruce myje
kde krev je červená
kde tryská poezie

Byl to jen obraz vlaku
jenž se hnal
kolem propocených skal
jež oblečené do sítí
dírami v pletivu ukazují kolena
Vlak supěl
vyplivoval kelímky a sliny
svítila zelená

Vesmír v pohodě

Je v Krabí mlhovině město spásy
kde se žije pod obojí
Berenika kulmuje si vlasy
Velký vůz je řízen velkou vojí
Světelný rok se jezdí Velká cena
Keplerova supernova je celá zanícená
Aquarius má srandu z Vodnáře
a Venuše má prsa jako polštáře
Galaxie Helix mlží Božím okem
i Triády se sklání před Prorokem

DNA se netváří moc vřele
sedí v tom
jak bába u jetele

Zuby bílých myší

Soumrak jako hovnivál
valil sluneční kouli k západu
Obaly z chipsů
věnčily lavici u chodníku
kde seděl jeden mračný host
jenž měl i neměl náladu

Desítku sevřel pod krkem
druhou
třetí
i další
co jich v igelitce měl
Otvírák pravidelně škytal
a slintal pivní pěnu

Host křižoval se lahví
a šeptal: Bohudík
A víčka z flašek
cvakala jak zuby bílých myší
když padala z výšky
na chodník

ZDENĚK JANÍK

* * *

Proč cuchá vítr
panenské klíny jeřabin
a teskně zpívá
o tajných láskách
stydlivých bříz?
Na konci léta
nechce být nikdo sám

* * *

I mně bylo dáno
nabídnout jablko
té ze všech nejženštější
Přetěžko volit
a zůstat spravedlivý
a tak jsem vždy váhal
jablko kysalo
a Paris ve mně
měnil se napůl v Hamleta
a napůl v Leara
Jablko stejně
nepadne daleko od stromu
na kterém vyrostlo
pro svůj soud

* * *

Vilém ne Záhoř!
vykřikla svého hrdinu
a příběhy co nikdy nekončí
zvolna se vracejí
Vzpomínky věrné jak psi
plazí se s tlapami na sopkách
a trousí vizitky od sloupu k sloupu
aby řeč nestála
Kolikrát Vilém?
Jak často Záhoř?
Vítr si sedá do křesla
aby se na chvíli usebral
a paměť je zase v tom
s láskou je kříž
Jenom to neskrývej
že i ty házíváš korunou
Záhoř či Vilém?
Záhoř má lože
Záhoř má konto
Záhoř je macho
ale své slunce
a smích
pomeranč s poslední kapkou svých úst
schováš stejně
pro Viléma

* * *

Čím menší heroldi
tím hlučněji mávají pánovým erbem
Tu a tam možná i z uhlířské víry
spíše však z naděje
na podíl na jeho cti a slávě
(o to větší ratejně buď taktně pomlčeno)
Jen z lásky to bývá pohříchu málokdy
Občas snad ještě u klaunů
Leč stejně rok co rok
i smíchu přibývá
na prodejnosti

MARCELLA DOSTÁLOVÁ

Setkání s Beethovenem

Teď chci být sama,
s jeho hudbou v sobě –
já v křesle sladce unavena,
a potom, ať se děje, co se děje

Jen šumění křídel ptáků
se do mého ticha uzavírá
Pak se mi ztrácí v bouři,
jež bije o klávesy,
každým pórem mého těla
do mě vniká,
každou cévou její tón
jak řeka ve mně rozlévá se
a horká krev naslouchá duším ptáků,
co zpívají tiše do hluboké noci

Doznívá Appassionata…

Ještě ne, obloha hvězd
v Měsíční sonátě
probouzí srdce ze spánku
a ono se mě ptá –
Proč život je tak krásný, a proč je zlý,
když nebe oseto je hvězdami?

Každému z nás přece patří
jen ta jediná … hvězda

Fénix

Zrodil ses ze slunce,
tak jásavým plamenem hoř!
O lidském štěstí zpívej
– Sluneční ptáku –

V tvých křídlech kvetou zahrady
a voní lesy, lidé se rodí, milují,
smířeni umírají

Jen nepřestávej,
tvé písni naslouchá už málokdo,
snad lístek stromu
snad lítostivá tráva
milencům touhu našeptává

Zpívej, Sluneční ptáku. Mocně,
aby vlasy nekonečné řeky lidských těl
syčící klubko hadů nesmetlo
do tlamy závisti a násilí

– už Sókratés věřil, že v pravdě je krása
a krása je dobro –

A to je víc než všechno bohatství
tohoto marnivého Světa

Nad hrobem Jiřího Wolkera

(k stému výročí básníkova narození)

Básníku,
já poznala z tvých slov,
jak moc jsi chtěl žít a milovat…
ty s očima dítěte a srdcem muže,
jež vrostlo ti do hlíny
v tvé těžké hodině

Do hlíny těžší nad bolest, co brzy utichá

Zasel jsi semínko,
vyrostla z něho květina,
drobná a něžná jako vřes,
vzácnější nad všechny legendy, slova minulá –
ta slova zapadlá, jak v maringotce růže umělá,
kterou si pro sebe každý vystřílel,
jak chtěl

A dnes? Už zase. Kam vítr, tam plášť,
jen aby doletěl

Do mokré noci bije tvé jinošské srdce,
aby vyzpívalo svoji pravdu
na strmém kopci XX. století
Marně? Kdo chce, ten pochopí

Ve vrbovém háji, básníku,
na nočním stolku hladím
tvou bílou chryzantému

(březen 2000)

Vyznání synovi

Tak přece,
přišels
Tvé kroky po schodech nahoru
jdou k mému srdci
a nesou pocit bezpečí

Jak je to dávno,
co táta tě učil holit si bradu
Teď zůstal ti už knír

Že ty ses dneska neholil?

Nu což, jsi se mnou. A pak?
Ať se děje, co se děje,
má naděje a víra v tebe přežije

V budoucnu každý strom
a každý kámen,
o kterém ještě nevím,
mou píseň bude zpívat pro tebe

Stromy

mají něco podobného s muži –
říkám si,
být tak kůrou,
obrostla bych je
ke špičkám prstů,
mou úzkost odnesl by vítr
a bolest spláchl déšť
do vrásek mlčenlivé hlíny

kdybych byla sluncem,
nezapadla bych v moře,
své vlasy rozpustila bych do větví
jak nápoj z plástu včel

kdybych byla trávou,
otevřela bych se jak řeka
pro žízeň kořenů,
mé oči a celé moje tělo
vklouzly by do jejich kmenů,
vzpřímených těl,
stopou lásky

VĚRA BARTOŠKOVÁ

Pro Kristovy rány

Ať
chci nebo nechci
kreslím
v sobě obraz
Krista

vtisknutá
prokletí a zaklínadla:
proboha
nedej Bože
krucifix
Kristepane
za Boha

proti mé
vůli
proudí v nás krev
Kristova:
boží vnuknutí
boží smilování
boží dar
Ježíšek (každé novorozeně)
až po trnovou
korunu

jediný syn
Boží
František z Assissi
měl za bratry
Slunce
ptáky
stromy

sestrou
mu byla i myška
hryzalka
co mu okusovala
prsty u nohou
umírajícímu
v lesním
křoví

JIŘÍ ŽÁČEK

Nápis na kolíbku

Jsem tady jako pouhý host.
Nemám svůj dům, ba ani svůj díl země.
Mám jenom svoji budoucnost,
mám celý svět, co mlčky klíčí ve mně.

Pero

Ten, kdo má pero, musí psát.
Ach, pane Nerudo, jak doba touhy mění.
Vším, čím jsem nebyl, byl bych rád!
Kdo ještě dnes dá život za umění…?

Tužka

Záleží hlavně na tuze,
jestli text dojme, nebo raní.
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní.

Kapesní počítač

Kapesní bůžci exaktního věku
nám sečtou hříchy. Pěkná vyhlídka:
roboti ovládnou svět po člověku,
nám nechají jen šidítka.

Diář

Ten, kdo chce stavět vzdušné zámky
a křtít je dobrým šampaňským,
musí mít diář na poznámky
a psát si – co, kde, kdy a s kým.

Televizor

Kdo není vidět v televizi, není.
Báječný jarmark nicoty.
Úcty jsou hodní už jen bezejmenní.
A co ty?

VĚRA LUDÍKOVÁ

Oni netuší

Dávám si otázku,
proč o mne stojíš.
Proč stojíš vedle,
když právě přišels
s odpovědí.
*
Jestli se znovu narodíme,
chtěla bych vám být zase nablízku.
Vzpomínka na tentokrát
bude mít zlatou ořízku
dnů nezmarněných.
*
Z rukou svázal mašličku strach.
Když dospěl z dětských střevíčků,
jazyk rozvázal.
*
Smetám stoly, drobků hrstkou
mravence si předcházím.
Kéž by tu byli moji ku pomoci –
zbytečně si vyprosím.
*
Přivři oči – uvidíš
rosu v pivoňce,
semeníky v nachu lístků
v žluté košilce.
Do trávy dávno opadaly.
*
Uháčkuj pro mne řetízek slov,
aby nevsákla hloub do písku
písmenka v tvém notýsku
s adresami

Vyplétej do oček za nehet sebe,
aby jak zapsány do písku
nezbyly jen v notýsku
útržky s představami.
*
Pro výstrahu vpletený
do soukolí štěstěny
bývá suverén.
*
Když bude se ti zdát,
že do výčtu tvých ztrát
patří trsy orchidejí,
nevěř pomluvám.
*
Celý den mít jen pro sebe,
když bubínky flétnami znějí.
Nemuset dívat se do nebe,
na čípak účet dnes lají.
*
Ouškem jehly účelnosti
prochází režná nit.
Proč nepřidat víc barevnosti –
*
Směrován kolmicí
neskláněj hlavu,
neklop oči,
cit nechej zachován.
*
Prozraďte, kde země slehlá
skrývá vás, slova vyslyšivá.
*
Útlá smyčka účelnosti
čím dál víc uzel stahuje.
Povolí smotku poezie –
třeba se sama trénuje.
*

když přeji ti všechno nejlepší,
hrozínek slov v sobě skrývá
stálici lásku a bolest nejmenší –
víc málo toho zbývá.
*
Čímpak chceš zastavit
rozběhlý sluneční krok.
Zvláčnělé ruce jsou labutí stínohry,
poletuchy bílá chmýří
po zlatu odkvetlých podbělů.
*
Přivři oči – uvidíš
třpytky v pivoňce,
semeníky v nachu lístků
v žluté košilce.
Svinuté vějířky slov
dávno pod keř opadaly.
*
Pokresli kousek papíru
vším, oč ses snažil.
Magickým pohybem nad hlavu,
ne za hlavu jiným
svitek směřuj.
*
Rovnovážka váží vláhu.
Když předá se, jinde ubírá.
*
Dešťové sloupkoví podpírá oblohu,
příval slov obtéká zem.
Vláhu jí nedodá slzová kropenka.
Vzklíčivé semeno naděje
zasychá v kolejích cest.
*
Moře se rozšumělo
před pískem pláže let.
Bílá loď po něm pluje
jak mráček na modrém nebi –
laskavá fantazie.
*
Směrován kolmicí
neskláněj hlavu,
neklop zrak.
*
Amok a Amor
v sousedské blízkosti abecedy
jsou podoby šílenství ničení
a lásky. Amor a Amok
ve druhé měnlivě přerůstá,
lhostejnost je lhostejnost.
*
Otisky v trávě,
dny očištěné od krásy
paprsky sluneční narovnají.
*
Kdo ti to zatím našeptal,
že bez mne můžeš být,
sám hořkou kávu
s hvězdným prachem pít.
*
Hloubíš v hlušinách
honosné otvory pro konvence,
konopné sušiny.
Jak barevné obtisky na oblázek
usedli motýli. Víc mu sluší.
*
Podej mi pláštěnku,
můžeš mě uchránit
před sírou slov.
Neptej se, dnes nechci
vyplnit dotazník.
*
Noci jako černá káva,
černá silná na pohled,
noci černá bezkonečnost
se stopkami vzpomínek …
*
Dívka je sluncem prostoupená krajina
líbaná na ústa zamčená pečetí.
Oči tápou po úchvatném, po nejhezčím,
po podstatném …
*
Černý beze s bílou kšticí,
slunci nastavíš svou touhu.
Tajemný Hamlete v sametu oděný,
za sedmou pečetí nalézáš ještě …
*
Pod hrozny v révoví devíti múz
tleskají dramatu chápavé úsměvy,
povahy netečné,
pouštějí jakoby nic
do plyše do křesel
k podpatkům na zem.
*
Jdou s očima dokořán zavřenýma
ke kolu štěstí
nastavit tvář mléku z měsíce,
jímž osudy jsou polévané.
Do které černé mám právě já mířit –
ptají se po sté.
*
Nocí jako černá káva,
černá silná napohled,
dno tvé je zem,
po ní prochází tam i sem
omytý den
i cukřenku prachovou
poprášený …
*
Oživený předposlední kapkou
živé vody
defiluje průzračný průvod
tvé černé skříňky,
zlaté klíče svatého Petra –
zpytování.
*
Zahřívám vosk hromniční svíce
v napjatých rukou lučištníka,
ze svého tepla kus zkouším dát –
z hořící aby nezbyl knotek ohořelý,
zítra už bezmocná podpírat.
*
Ticho bezživotné
ticho beztikotné.

V kropence života kapky vody,
kroužená ležatá osmička
do nebe i dovnitř sebe –
*
Červen naplnil jahůdčí jahodami.
Žena je stokrát otvíraná obálka,
rukopis kódovaný.
Července horký den voní malinami.
*
Vyplétám věnečky sedmikrásčí.
V prstech je roztočíš,
smějí se slunečné, drží se za ruce,
tanec je unavil,
dosednou na tvoje čelo.
*
Spánkům i očím odlehčil
nádech absolutna –
Natírám olejem víry
a pokládám do heřmánkových zábalů
hlavu ubolenou.
Z pohřebišť povstaly zámlky umlčené.
*
Jezero posílá poslední odraz.
Oporu obtáčí obkročmo břečťan
šepotem obchvatných medových vůní.
S mužem jdou štěrkem vyvřelin
zeptat se, proč si včas nerozumíme,
když je to snadné.
*
Jemně dej do prstů každý svůj den,
pokapej esencí, zvláčni a domaluj
k úplnosti, která je příbuzná.
*
Učím se naslouchat domluvám javorů,
snažím se pokročit do kořínků básně.
Tebe samého učím se pochopit.
Snažím se nezranit.
*
Procházím šuměním tajemné zeleně
s listovím přečtených knih,
učím se oddělit jílová slova jalová
od jadérek šištic.
*
Říjen je plamenem třiceti jeřabin,
třiceti výkřiky na jabloni.
Slívy jsou slzami nahé větve ženy.
Zlaté plíšky nezakryjí prázdné dvorky.
*
Noci jako černá káva,
černá silná napohled,
noci probdělá,
znáš chodbičky nouzové?
*
Má sloupoví křídlonosná –
mé vzhůrutočné stupně červotočné –
Tříštivě rozbita je křišťálová koule.
V světlicích krouživých jisker
vyslovíš PROČ
právě se ocitáš bez pomoci.
*
Pro moji křišťálovou kouli
slepenou ze střípků,
sbíraných zbytečků,
co vrylo se do prstů,
do celku nenávratně chybí.
Jiný je svět pod nebem jiným.

IVO ŠTUKA

* * *

Ještě jednou pošli úsměv jinam
a zabiju tě!
Ještě jednou pošli úsměv jinam
a zabiju se –
I Pompojané takhle milostně si psali
po zdech
po sloupech
Jeden z krásných počmáraných sloupů
– z lávy do slávy ho vydolovali –
míří znovu bezstarostně k modru
Nad Vesuv
A zdola ho objímá a hladí Svírá
břečťan
Varovník Zoufalec Přízemní vítěz
jménem
já

* * *

Ve tvé krajině se dá tak snadno
zbloudit
I na vrcholcích
na nichž krása rozhledu
přinutí mne až zavřít oči
Najde se vůbec cesta zpátky?
Pak jsem zas v temném úžlabí
které mne tak sevře
že tam zůstanu jak bez duše
A rád
Nejmenuje se to náhodou štěstí?
Ať tvou krajinou táhne vítr
Vrství se jinovatka
Slunce hřeje ze šípkových keřů
Nebo liják oslepuje oči –
já ale doufám
že přece nezabloudím:
Jsem tam doma

* * *

A když je konec
polibku nedokončeného
Tu udýcháni
Jako bychom utíkali do kopce
(A že je na tom kopci krásně
Vítr nás tam češe
hladí
a utírá nám pot)
Když tedy končí onen polibek
tu se ptáme:
Smíme začít s dalším?
Anebo je čas jít na oběd?
Tvé ňadro pod mou dlaní
Odpovídá:
Řekni si
Po čem více hladovíš

* * *

Být hlavonožec
měl bych osm rukou
kolem tebe
Veliké oči
Neslyšně bych ti zpíval
A blízko krouží žraloci

Nejsa hlavonožec
s osmi chamtivými rukama
musím to nahradit ústy
A ta tě nejen opěvují
Ale vpíjejí se
i na vrcholky tvého těla
I k jeho údolům
Do vlahostí a vůní
Celá jsi k sežrání!
Co bych si však počal
Sežrav tě?

MARIE HOŘÍNKOVÁ

Hráči haiku

Stolem jiskří to
Ruka ruce vykouzlí
Srdcové eso
–––
Škvíra v zácloně –
Venku rozzářený květ
Jaro – neklam mne!

Úsměv tmy

Luno šibalská
Největší chytrák v noci
Ovce počítá –

Praha

Ty paneláky
Kolem ní – jsou ztracené
věnce svatební –

Tajemná slova

Jsou vyřčena ta pravá?
Nebo naopak?
Když jedno řekneš – jiné
nevyslovíš  Je to tak?

Quasihaiku od ZH

Starej pařez –
Sedím na pařezu
Spadne strom
Už nepolezu …

Modrá žakaranda

Všecho je modré
Stromy, moře, – i dálka…
Sem tam křik ptáka…

Město andělů?

Prý dáš ven ruku –
Políbí či useknou
ji v Hollywoodu –

Obchody v Čínské čtvrti

Blyštivý stánek
vězí dlouho v paměti –
Zlato!! Pozor dej!
Radí L – pohneš se a
rozseká tě mafie!

JARMILA JERIOVÁ

Rozpaky tvrdých srdcí

Nad rozbitou vázou nesmírně cennou
tečou slzy
Taková krásná věc po prababičce
Po prababičce jsou obrazy šperky
a zetlelé svatební šaty z atlasu

Ožila prababička
To je nadělení
Nejde dát za vitrínu ani ukazovat známým
Chtěla by s někým hovořit a překáží
V domově důchodců ji nechtějí

Sedí ve fotelu Vykládá si pasiáns
Na úklid mívala služku
Jídlo ze závodní jídelny jí nechutná
Špatně už chodí
Zmizela úcta ke stáří

Zmizela zas i prababička
Sedí vklíněna v rámu
Dekorativní na pohled Nad fotelem
a stolečkem s rozloženými kartami
Jak někdo od nich spěšně odešel do minulosti

Po prababičce jsou obrazy šperky
a zetlelé svatební šaty z atlasu
Nádobí ve vitríně
Byla to idylická doba
Slza uspokojení
Jsme její potomci
Říká se známým

Trapná alegorie

Slepice jsou ulekaní ptáci
Oko jim těká tupě a žalobně
Než snesou vejce
nadělají mnoho řečí
A pak jsou hrdé na smetišti
Chvilku

Slepice musí být
Jsou zdrojem bílkovin
cholesterolu
Ale jsou pitomé
V podstatném dění dvora
není nutno s nimi počítat

Ať snášejí vejce a dost
a kvokají nad kuřaty
a diví se nad pětníkem
vtisknutým do oka
mozečkem zvíci prstu
a tělem trapně bytelným

Jsou součástí dvora
a několikerým užitkem
Ale nejsou pes nebo kočka
Mazaně nezávislá

Slepice musí být
Jsou zdrojem bílkovin
cholesterolu
Ale jsou pitomé
v podstatném dění dvora
není nutno s nimi počítat

Z hlediska rybích očí

Jsou ryby bez šupin a ploutví
Se studenou krví
S očima bez výrazu a s chladnou rukou

Jsou všude

Za zdmi kanceláří
Ve sborovnách škol
a v místech kde se dělá umění
Jenom pro ryby
Aby mu ryby rozuměly
Musí být studené
S duší která jde propíchnout špendlíkem

Ryby bez šupin a ploutví
se studenou krví
obeplouvají svět
a narážejí studenými bulvami nehybných očí
na utopence v řasách
kteří nebyli ryby bez šupin a ploutví
se studenou krví
a osudně si spletli prostředí
vhodné k žití

Dětinští bez skafandrů
s řasami na bílých pažích
a s úsměvem zaspalých spáčů provinilým
nad bezelstností která se nenosí

Oni se do ní oháknuli
Přibrali ještě všechen brak
Lidství
a
Lásku
Ideje
Snad víru v ně
Zmixovali

Na výrobu skafandru to nestačilo
Dělá se z jiného zboží
Přidá se špetka mimikry
a přisolí uleželou zlobou

Ale už je to jedno
Pro ně
I pro další
Nepoučí se
Ve vodě musí být utopenci
I ryby bez šupin a ploutví
se studenou krví

Unikání slepého

(k úmrtí maminky)

Počkej chvíli má drahá
Až budu mít čas vyslechnu tě
Půjdeme spolu k řece
Zadržet přáním její tok

Počkej chvíli má drahá
Až odejde ten koho neznám
A o kom vím že jenom krade čas

Počkej chvíli má drahá
A nemlč Nedívej se tak
Mně pod rukama prchá čas

Počkej chvíli má drahá
Co stalo se ti s dechem
Vždyť jsi mi něco chtěla říct
Já čas už zastavila

Počkej chvíli má drahá
Otevři oči a ztepli dlaň
Přišla jsem pozdě
Co jsi mi chtěla říct

Exitus

Ty dveře se jen někdy otvírají
Tak nepatrně že neucítíš záchvěv
a odpověď tě ani nezavolá
V balastu dlaní toužíš po hledání
a nevíš ani
že dveře byly otevřené

Nevíš to že ne
a možná dost
že už se nikdy neotevřou
seděls k nim zády a v marné touze navíjel
závity mozku na prst času

Možná že ještě jednou uzříš skulinu
v těch dveřích na rozhraní
Ale to už tvá ústa budou oněmělá
a rytmus srdce rozplyne se

Chvilka k sbírání odvahy

Na cestě zvolna přistáli ptáci
Na cestě zvolna přistál pták
U cesty zvolna usedal člověk
Na cestu zvolna dopadal stín

Klid zakryl obraz tichého smíru
Odvrátil kroky prudkého vpádu
Odehnal vítr a bučení stád
Uzavřel v kruhu pochyby stesk

Hrou prstu v písku protéká život
Ve směsi myšlenek pochyb a snů
Okamžik časem vytoužený
Potřebný k návratu k běhu přes dny

Botanicky neurčené

Než rozkveteš trávě nevadíš
Až rozkveteš
A tvůj květ nebude zcela běžný
Měj se na pozoru
Hleď aby tvé kořeny byly pevné
Zárodek dalších životů nos v zemi
Bude-li jen v květu
Vymizíš jako druh

Až rozkveteš
A tvůj květ nebude zcela běžný
Začne tráva a plevel kolem tebe hustě růst
Jejich šlahouny tě převýší
Zastřou ti světlo slunce
Jestli máš špatného zahradníka
Utrhne tě
Až rozkveteš
A tvůj květ nebude zcela běžný

Je fakt
Volba zahradníka nezávisí tak zcela na tobě
Ani místo zasazení
Tvá svoboda je relativní
A tak jen
Hleď aby tvé kořeny byly pevné
Zárodek dalších životů nos v zemi
a svůj květ přiveď
k nejkrásnějšímu rozkvětu

Kouzlo opakování

Když se vylupuje ráno ze slupky noci
V tichu čekání
V opakování každodenním
Zázraku spolutvořeném umytou myslí
Vznikají barvy temnotou utajené

Ptáci tiše sedí a neodvažují se zpívat
Květy jsou bázlivě zavinuté
Listí stromů zklidnělé v křeči očekávání
Zdroj života se plíží po drsné kůře Země

Rodí se velká předsevzetí
Kazy se zdají být vymizelé
A lehkost neúnosná
Veliké smíření prochvívá tělem
nocí tak vydatně nasyceným

Když se vylupuje ráno ze slupky noci
Všechno se zdá nesmírně jasné a lehké
Vysvětlitelný je vznik života ze semene
i zasetí pochyb do jeho mysli

Ztrácí se hranice prostoru času
Životy splývají v představě mozku
Jediného s tisíci zákruty
propastmi
výškami
Ztrácí se samota Bolest nás všech