Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmnáctý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Uspořádal Miroslav Vejlupek. Vydání první. Na Internet uvedeno 15. června 2005.
© Josef Brož, František Listopad, Jaroslav Schnerch, Zdenka Bergrová, Jiří Karen
Josef Brož
Jak z česna úlu …
Vy šťastné návraty …
Jsem jako listopad …
Padají listy do vzpomínek …
Nastal čas kleknout …
František Listopad
K vlaku I
K vlaku II
První výslech
V zahradě velvyslanectví
Devinette
Pro domo sua
Jaroslav Schnerch
Sudičky
Nebolí vás údery …
Alenka bez říše
Smrtka – pracant
Smrtka pradlena
Zdenka Bergrová
Kde spíš …
Kubistické nábřeží
Nad Prahou
Navečerní
Ulice za šera …
Jiří Karen
Tatínek a maminka
Adam a Eva
Svatební
Když se z kalamáře vylije tma
Odysseův návrat
Jak z česna úlu vzpomínky se rojí.
Kde lásky mé, kde, přátelé jste moji?
Jak setba rozsévače jsme se rozletěli
a jako zrna v úrodnou jsme spadli zem,
vzklíčili v obilí i v jitroceli
a vůně chlebová se rozlila až sem.
Život je pole s láskou osévané
a zalévané krví, potem, nadějí.
Vichřice žádná nikdy nevyvane,
co lidé s láskou v zemi rodnou zasejí.
Co zakoření, vzroste v srdci mladém,
to nezůstane nikdy nazmar ladem.
Kde, lásky mé, kde přátelé jste moji?
Jak z česna úlu vzpomínky se rojí…
Vy šťastné návraty až do klukovských let,
kdy fantazii sedlal jsem a s ní vždy vzlét
až za obzor a do hvězdnatých výší,
kde věčnost nad Zemí svá křídla rozpíná,
kde blahoslavení jsou malí, chudí, tiší,
kde život v hroznech lásky sládne do vína,
kde sobectví a pýcha, zášť jsou klubka zmijí
a jedinci jen hájí čest a svobodu
a za pravdu a právo statečně se bijí,
než olej poznání vypluje na vodu.
Tam v práci, v nebezpečí rodí se i muži
a větev s ostny vzkvétá, voní růží.
Vy štědré návraty až do chlapeckých let,
s vámi lze ve snění i kvést i zmladistvět.
Jsem jako listopad, v němž stromy píší zemi,
listopad vzpomínek, co v duši skrývá němý,
ohýnek dětství, co v pohádkách se rozhořívá,
na který mládí sny své přikládá.
Ve vichru krve planu jak lví hříva,
co šlehá do noci, v níž zpívá cikáda.
A vítr stříbrný mě vábí do daleka,
kytary slyším z Havaje až hrát.
Jen před Bohem a láskou srdce kleká
do prachu země, již mám nad vše rád.
Listopad vzpomínek je studánkou, z níž piji
své sny a vyznání, tu krásnou poezii,
která mě opíjí a nenechává spát,
již sklízím v podzimu jak vinohrad.
Padají listy do vzpomínek,
jak vyrůstal jsem z dětských plínek,
jak procházel jsem rájem mládí
a dozrával pak k mužnosti.
Život vždy struny ladí
k bolesti, ke štěstí i k radosti.
Když smyčec citů k strunám přilne,
ozvou se tóny líbezné i silné,
co píseň k lásce rozsvěcují,
co k svobodě a pravdě dují.
Ta píseň lásky nenapsaná
má nekrásnější texty v nitru.
Ta nekončí, když zvoní hrana,
se sluncem vstává v každém jitru.
Nastal čas kleknout u božích muk Země
a pokorně a kajícně a jemně
poprosit o odpuštění všech příkoří a bolů,
jež napáchalo lidstvo na své planetě,
z níž vzešli jsme a točíme se spolu
vesmírem jako kulička v své ruletě.
Je čas své Zemi zulíbat, ošetřit rány
v naději, že se ještě samy zahojí.
V triumfu prošli jsme již branou slavobrány
a není návratu, žel, ani po boji.
Jen mrtví zůstanou tu po nás při cestě.
Po běhu maratónském věkům povězte,
že padli jsme jak reci od Thermopyl
a nezbyl ten, kdo vítězstvím se opil.
Mé dlouhé aleje
má malá tiskárno
jizva se otvírá
med v ústech hořkne mi
líbám tě rukama
prsty mých vzpomínek
hvězdy a fyzika
stíny se přetrhnou
na dlani moře spí
minuta století
popelem posypu
cestu a náledí
kde dětem vypráví
večerní nádraží
k vlaku už pozdě je
mé dlouhé aleje
Ještě utíkají k vlaku
zkřehlé duše
někde je čeká ráj
číše horkého vína
nesmrtelnost
Vlaštovky jsou stále stejné
suché zvuky jiné
med prolíná ústy
v tiskárně osudů
budu nebudu
Ještě běžíme k vlaku
sajrajt a listí se lepí
končíme báseň
těžkého břemene
(Leden 1999)
Četník ho vyslýchal
Kde máš křídla?
Ukaž ruce!
Kde přenocuješ?
Jak se nazýváš po rodičích?
Zraněný anděl šeptem odpovídal
Četník zapisoval tužkou nanečisto
na vlahé zemi poslední
kam se kdysi lehkonohý anděl zřítil
a kde se rodím umírám procitám
z protichůdných sil
V zahradě velvyslanectví v Lisabonu
rostou české květiny
právem územní svrchovanosti
Azalky macešky žluté
kopretiny s modrým prašníkem
narcisy kosatce pana poradce
nízké oleandry
průsvitné stromy které nedorostly
když zahradník Květoslav byl odvolán
a nový je Portugalec
V sobotu a neděli
nikdo nezalévá
Česká zahrada je zamčena na klíč
klíč se houpá v portugalském moři
jen Cybela v polospánku nad vším bdí
líbezná bohyně přírody
oblečena do šípků
a vrbových proutků
(1997/1998)
Když mám čas
opravuji verše
když nemám čas
píšu nové
když dlím v bezčasí
líbám tě na vlasy
Holčičko
kde se nacházím?
(Leden 1999)
Dítě pod oblouky míčů
zavře dveře na pět klíčů
obrazy bdí pouze ve snu
realita včela v česnu
Magdaléna po kolena
holubice postřelená
Za obzorem zvolna padá
poezie Listopada
láme chleba nad jezerem
červen červen červen červen
(1998)
Tetky ještě ochutnávají bábovku
první vyzvání talířem
druhá diskutuje s příborem
třetí háže lžičku na zem
a čeká na bledule
co vytáhnou hlavičku z koberce
všechny by je hýčkaly
první zalévala porcelánovou konvičkou
druhá parfémovala kořeněným čajem
třetí povzbuzovala předlouhým jazykem
jen kdyby to příšerné škvrně
přestalo už vřískat
ženy naštvaně mizí
a v těžkém žaludku se utápí
utkvělá představa
že na něco zapomněly…
nebolí vás údery
které přináší vítr
zády k prosluněné straně?
co když jde o pokus
obnovit již matnou inspiraci
osvěžit se
nebo užít si cizí bolest.
Ta, panečku, chutná!
Až tleskne Alenka
zrcadlo spadne na zem
sv. Václava probodnou blaničtí páni
a z těžkých mraků se vysouká Aurora
sestřelí všech 100 + 1 věží
a Praha plná dunění
poklekne do trávy
než Natálie Melechovová odříká
svůj věštecký part
a zoufale nalehne na kosu
střípky zlého zrcadla
se promění v zlaté rybičky
budou se producírovat
mezi rómskými přistěhovalci
roznášet matoucí vůni kadidel
pak se bezostyšněji dá rabovat
naoko promluví nejstarší sochy
a náhrobky k davu
oněmělá krajina probouzí strach
a ten vyvolává anarchii
hadačka splétá kopřivy
už má přichystanou smyčku
dole řvou běženci
a kuchají opuštěné psy
na tlapkách prý roznášejí zrnka
drahých kovů
fámy – pochopitelně
vědma se sama věší na strom
vnučka Alenky se právě proklovala na svět
to to letí
historie se ovšem neúprosně opakuje
zvědavá holčička otevřela znovu
Pandořin kufřík
a někdo to musí zaplatit
oškubaná volavka klesá
k nohám své paní
je lepší zemřít ve dvou
Alenka ostříhaná dohola
zametá dvůr káznice
a lituje těžká hnízda ptáků
ještě na večer se změní v divokou husu
musím nabrat na váze
měří se nespokojně
jenže tlustí neprojdou zrcadlem
a než dořeší malé lidské dilema
udeří ji výbuch nespoutaných částic
hlava se mění na mordu
a jak to dopadá s ozářenými
snad nemusím dál popisovat!
V loutkovém divadle smrt vynáší nočník
zcepenělé marionety zatloukají nosem hřeby
transparent touží po blahobytu
vypíná tedy hruď a podlézá:
„ Buď zdráva Smrtičko
všech paňác tetičko “!
a smrt se předvádí
vskutku parádní role:
Smrt přadlena ..Lotova žena..Opuštěná sirota
teprve Šípkovic Růže vyvolala nevoli
hrát si na mladici
fuj křičí sojky
a uražené ženské pohlaví
manifestačně odchází z divadla
každá s gustem plivne na kosu
ta rezaví spleenem
Smrtka vyvedená z konceptu
teď sedává v pokladně
neplatičům rozdává štiplavé pusinky
a hodným Frydolínům vsune do dlaně
mandlovou rakvičku
Smrtka v národním kroji
míchá dobroty v hrnci
chlupaté knedlíky se obratně potápějí
brynza je nekompromisně harpunuje
každý druhý čekatel ochutná
pátý a devátý lehají
pokorně na trojbarevnou palandu
Smrtka vytahuje z kotle
další vyšívaný kroj
a navléká ho vyvoleným
je ticho ve vraním hnízdě
pod vrátky se muchlá kouř
i krysy se miliskují v komoře
knot života se zatím
stěhuje z palandy dolů
Smrtka pere kroje
drobné kůstky praskají
pozůstalým v hrdle
krysy po sobě rajtují
a z vraního hnízda
visí vyklované oči
začíná druhé kolo
Kde spíš, ty slepá s vahami,
jak odstředivá síla,
když rotace jí oznámí,
že kopí obrátila.
Nebe už nebdí nad námi,
ta pranostika milá,
kde spíš,ty slepá s vahami,
jak jsi se vybarvila.
Není tu nic než boj a my,
ta odstředivá síla,
a soud co nejdřív oznámí,
že smrt nás porazila.
Kde spíš, ty slepá s vahami …
Po klidu ani památky,
kde písek přesýpaly vlny
a vodník tleskal pod skalou
na topole.
Dynamické domy
tyčí své vypouklé hrany
nad kvádry navigačních cest,
baráky tam pavlače vystavují,
po vorech už jen brázdy
zbyly v knihách,
ve starém Podskalí jak bývalo…
Tunel je úzký,
vypouklé hrany se vykolejí,
kdykoli zatleská vodník.
Dušičky plavců zbyly v hrníčkách
pod kvádry skal.
Lamety světel běží ulicemi
po splávcích lamp a rázem zažehnou
bělavé šero, které v tůni mění
nehlučná salta, končí pod pěnou
a je tu večer.
Stromy na Petříně
cinkají listím jako penězi
a černá těla prostírají líně
na šedé rozplývavé pomezí
náhorní tmy.
Tma z větví vpíjí
stromovou vlahou melodii
i naše kroky v pláních cestiček,
až jiskrnaté včely probzučí ji,
ta kropenatá klubka hvězdných zmijí –
lamety světel v klenbě bez příček.
Už recitují kameloti
titulky na praporu dne,
chodník se pod náporem potí,
vozovka sem tam zarudne,
nad hlavou kladky v síti drátů
vrhají záře záludné
hned na tu stranu a hned na tu
a sprška vniká do očí,
poraní achilovu patu,
v titulkách půjde o to, čí,
už recitují kameloti
už kladka zdvihá obočí,
chodník se pod náporem potí
a sprška záře útočí …
Ulice za šera –
v poloze lovených rybek
lidé se liší,
štička některá
uniká do výhybek
a korálových skrýší.
Na vlně úsilí
plujeme k lásce
nebo k nenávisti,
abychom přežili,
a na háček vlasce
se loutky jistí.
Ó zlobo dne,
Praha stověžatá
má temnou oblohu,
jednou ji probodne,
vylomí její vrata
a bude po bohu
na zemi svobodné,
kam za šera chvátá
štěstí …
Listonoš vítr
jim občas přinesl
noviny
Ona kartáčem svých věčných starostí
k uzoufání mateřsky
mu oprašovala
opelichaný kabát
Často se přistihli
špehuje nás zrcadlo
Tu si povzdychli
– Přines Dávej Plaš Krájej
Uspávej Plať
Nedostaneš za to
ani vyčítaný vejměnek –
Když jim společně
počal vynechávat dech
pohlédli vyčítavě na kosa
Byl tak nestydatě mlád
Větev podala
hadovi ovoce
Had Evě
Eva Adamovi
Teď tu sedí oba
ve vinném sklípku
– Jedna ruka
je holá větev
Evo
– Dvě ruce
jsou náruč
Adame
Zamkni závory
bude se
drancovat
Tvé prsty
rozjásaný dav
naznak padá má rozvaha
jak pocuchaný vlas … ať mne
třebas na věky věků
pohřbí kámen jestliže …
– Děkuji ti za radost
a jakože vítr nezapomene na strom
a strom na blesky
tak i já tě budu milovat
až do noci zelené –
Sviť ve mně
jak půlnoční
slunce
Jak nevzpomenout
Bylo to kdesi (v zátoce Velikého klidu)
Na pozadí obzoru se zrcadlila
zelená plocha vod
Česala sis vlasy
Tvá sršivá krása
se ukládala do tajných podob
(moře do pěn se svlékalo)
Já byl poblíž a tys to věděla …
Pučivý lístečku na kmeni lásky
Z rubu na líc si tě obracím
Tady je ten perníkový husárek
co tenkrát o pouti na tvůj cit
vítězně zaútočil
Písek Kroky …
Jak nevzpomenout
Šťastně jsme přistáli
Slyšíme bzukot hmyzu ve větvích
Smějeme se s volavkami
Psaní si píšeme perem řek
jsme opilí
ze silic této Země
Sbíráme slova
pro společný jazyk
budoucnosti
Do proudu krve klademe
balvan lásky
abys po něm lehce přešel
na druhý břeh
kde bydlíme