Zora Šimůnková

Útěcha

Smutno je mi, smutno je mi
Sedím v práci u okna
Sama jenom sedím tady,
jako ostrov samotná.

Vedle na zdi visí Kristus
a dívá se káravě.
Možná z toho je mi smutno,
dám si hlavu do dlaně.

Najednou se Kristus skloní,
po tváři mě pohladí.
Sedím jako přikovaná.
A on se ptá: Nevadí?

(1998)

Kamarádi

Jdu do své hlavy
Mám tam kamarády
Freuda, Junga, Adlera

Když kolem nich projdu,
zapomenu slova.
Zbývá jen
řeč těla
křeč těla
řev těla…

(1997–1998)

Vítěz bere všechno

Jsme špatně rozdané karty
v ruce hazardního hráče.
Jsme dvě esa, která
neměla se sejít.

Od doby, co nás při hře vynesli,
jsme se neviděli:
každý jak podvod schovaný
v jiném rukávu.

Jsme špatně rozdané karty,
co společnou hru prohráli.

Oči plné vína

Jaké mám oči? Schválně, hádej…
– No já bych řekl: skleněné…?
Špatně se díváš, ztráta bodu,
musíš zblízka!
Veltlínské zelené
mám v očích,
ne že ne!!!

(23. 9. 2000)

Soukromý Mefisto

Můj soukromý Mefisto
ve mně jde vždy najisto
Ve dne jako v temnotě
odhalí mě v nahotě
Odemkne má tajná přání
a pak nezná slitování:
„Na to nemáš, já to vím…“

Mefisto, můj věrný stín.

Pod stromem zeleným

Pod stromem zeleným
holubička sedí.
Oči si utírá,
na holoubka hledí.

Kapesníček mokrý
na zem odhodila.
Křídlo přísně zvedla,
hlavu naklonila.

Proto jsi opustil
mne i má holátka?!
Pro straku zlodějku
se srdcem z pozlátka?!

Proč jen ses nezeptal
jejího okolí?
Pro to, co ukradne,
srdce ji nebolí.

(1/1998)

Stín stíhá stín

Stín stíhá stín,
i do očí se, zloděj, vkrádá.
Stín stíhá stín –
a láska v horku všedních dní
vyprchá jako limonáda.

Umění milovat
aneb Literární lekce

Svedla mě ke hříchu
výukou latiny.
Antičtí písmáci
dali nám hodiny.

Svedla mě ke hříchu –
já byl hoch nevinný.
Svedla mě básnička,
ten poklad češtiny.

Umění milovat
teď už mám v malíčku.
Zas učíš jiného,
z Homéra Zorničko.

(7. 12. 2000, 18:54 hodin)

Nebeská pošta

Přemýšlím, čím tě potěšit:
a dám ti asi sebe.
Podepiš průvodku,
mě přece posílá…
Ježíšek… Z Nebe.

Ne, nejsem mašlí převázaná.
Ani ta panna v krabici.
Jsem myšlenka, co zahřeje tě,
když zrovna nemáš čepici.

(12/2000)

Gloria…
aneb O milování

Zase jsou Vánoce –
a hrají Gloria…
Já peču cukroví
a myslím na tebe:
jak je ti po těle,
jak je ti po duši.
Vzpomínky chovám si
jak dítě v loktuši.
Řekni mi tři slova,
zodpověz otázku.
Šlo tenkrát, můj milý,
šlo vůbec o lásku…?
Ty jsi můj říční proud–
a já pár oblázků…
Zapadnem do sebe.
Šlo vůbec o lásku?
Vsunu tě do sebe
jak růži do vázy,
svlažíš mě tak jako
poutníka oázy.
Jak uhlík od kamen,
jak v puse Nutella,
sladce mě zahříváš,
i pálíš doběla…

A přesně po roce
zase jsou Vánoce.
Kde jsi ty? A kde já?
Na všechny otázky
zní jenom
Gloria…!

(13. 12. 2000)

Zpovědní zrcadlo

Byla jsi ke všem hodná,
milá Zoro?
– Baže jsem byla –
ten nejhodnější ze všech tvorů.
Co prima se ti povedlo?
– Párkrát jsem ošálila zrcadlo…
A básničky, ty snad…
Milovala jsi všechny?
– Jak se jen můžeš ptát!!!
A tebe… Myslíš, že má tě
někdo taky rád?
– Poslední otázku
nechávám bez komentáře…

Svědomí vykřikne:
A já to stejně vím!
Zčervenaly ti tváře…!!!

Fotka z příborníku

Včera jsem našel tvoji fotku v příborníku.
Tu černobílou, tu, jak jsme byli spolu na Medníku.
Chtěl jsem zapomenout, ale to se nedá…
Na tvoje vlasy, oči, kůži –
na to, jak od sluníčka byla vždycky hnědá.
Tři roky už je to, co odešla jsi jinam,
tři roky už tě v prázdnu marně hledám…
Tři roky, co jsem tady sám…
Hledám člun záchranný–
a nacházím jen ztrouchnivělý prám…
A tak si beru noční a o volnu jsem v práci.
Rána jsou fatamorgána, jak sloni na ledovci.
A kamarádi říkaj: tak už zvedni hlavu–
dáme ti inzerát, anebo zalov v davu,
tolik je žen -a určitě i pro tebe,
my ještě popijem, a ne že půjdeš do nebe!
Ale to ani ono pro mě vlastně není,
v ruce mám louči, ale bojím se rozednění.
V srdci jsou díry jako v ementálu:
ztracený vojáček na vartě u zamčeného sálu…
A jednou za čas mě samota zdolá:
to vždycky ožeru se, baráku dělám vola.
Přesně to samé jsem chtěl udělat i včera –
když místo flašky našel jsem tu fotku,
takový pěkný záběr zdola…
Řekne se: jen stará fotka z příborníku…
Jenže mně v srdci bodá jak tisíc jehelníků…

Morytát

Před vraty kostela
sešly se Život a Smrt.
V tom chrámu zněly varhany –
a oni mlčky čekaly.
Ite, missa est:
věřící vyšli,
dokonáno jest.
Ti dva si zástup dělí.
Tenhle bude můj ještě dnes –
a tamta půjde po neděli…
Smrťák všem kreslí
křížky na čelo.
Život je rychle maže,
vůbec mu z toho není veselo.
Kdyby je smazal tisíckrát,
bude to stejně
jenom na pár let.
Ten dopis s černou obrubou
nakonec dojde každému.
Smrt, ta si vzkáže pro všechny,
jen pro některé hned…

(14. 1. 2001)

Cukrářovy sladké sny

Upeču tě jednou ráno –
a v poledne ozdobím:
prsa hnětu z marcipánu,
rozinkami hnědne klín.
Budeš mluvit sladké řeči –
jiná mi je nepoví…
Proto jsem tě upek přeci!
Hlad zažene cukroví.
A když bude po hostině…
co udělám? Kdo to ví?
Připravím tě o věneček,
o věneček žloutkový…

(15. 3. 2001)

Duben ve Stromovce

Toužící Jaro čekalo,
až slunce vpadne do Stromovky:
vysušit meze, zahřát lavičky…
A slečnám…
stehna roztáhnout,
jak broučkům bílé krovky…

(7. 4. 2001)

Cirkus

Své vlasy rozhodím
ti po džínách –
a pod nimi, jak
v cirkusovém stanu,
koním se zvedaj kopyta…
Ani já, žonglér,
hrát si nepřestanu.
Teprve po aplausu publika,
když skončí představení,
tak budu znovu
volat do ticha:
Jen další račte dál!
Nad cirkus nebylo… a není!!!

(16. 4. 2001)

Velký třesk

Nebe se sešlo se Zemí,
hned řeklo: Madam, věřte mi…
Vás já si nikdy nespletu –
takovou krásnou planetu.
Vždyť vy jste stejná jako já –
jen o vás se mi modře zdá!
Vás jenom toužím obejmout,
vesmírem se mnou pojďte plout…

Vítr

Točil se vítr kolem věží,
sledoval kdo, s kým a kam běží.
Když ztratil stopu na nábřeží,
učil se létat se zátěží –
přenášel racky sem a tam.
Pak, šibal, lechtal kachny v peří,
a večer lidi ve vlasech.
A pak už padl jako trám,
ač uvěřit jde tomu stěží,
že vítr nechytí svůj vlastní dech.

Sonet o Tereze

Zpěněné vlnky modrých moří,
jak káva, kterou zrána pije,
měkce se houpou v rytmu ňadra
mé spolužačky Terezie.

Přejel bych rukou přes pohoří,
jen kdybych věděl, která bije,
že oči nezbělí. Jak sádra.
Mé tělo drží vigilie.

Terinu čeká jiný pán:
já nemám šanci, Malé Nic.
Zdravím se: Hodný z Nemanic…

Nač pohyb vln–když nezkonejší…
S Terezou spává proděkan,
to vědí všichni, co jsou zdejší.

(10. 5. 2002)

Prázdná stránka aneb Tvůrčí krize

Prázdná stránka, to je branka
ke kluzišti.
Vjede slovo,
buch! – a spadne.
Snad to příští…
Nakonec jsi plný modřin.
Ty i slova.
Jenom branka,
ta je stále jako nová…

O spleteném nebi

Každou noc Měsíc
sází hvězdy na nebe
jak zeleninu do zahrádky.
Jednou se přitom díval na tebe,
a proto, stydlín, spletl řádky.
Polárka září na jihu,
na plachtě stojí Velký vůz…
Tu další chybu, hvězdáři,
jen pouhým okem najít zkus.
Když plašan Měsíc koukl níž,
nad Čechy vsadil Jižní kříž!

Pro tvoje nahé rameno,
jak je to nebe spleteno!!!

Ořechy z cizí zahrádky

Ořechy z cizí zahrádky.
Vyprávěj mi dál. Pohádky.
V jednom jsou šaty,
v dalším vůz,
ve třetím šperky –
najít zkus…
Už rozlouskla jsem
druhý, třetí:
brokátu, perel jako smetí.
Však nikde nejsou střevíčky.
V oříšku z temné uličky…???!!!

Mít domov plný věšáků…

Mít domov plný věšáků
a na nich všechno na háku,
a v každém okně květináč,
a říkat něžná slova, díky, není zač…
Takový domov jako skrýš,
kde miluješ a kde i spíš.
Kam míříš z práce unaven,
bez obav z hořkosti a divých žen…

To byl tvůj sen už od mládí,
však sny jsou jako náledí:
nedáváš pozor, zraníš se–
jdeš, náměsíčník, po římse.

Byt, kam jdeš z práce bez strachu,
že zase jeden z věšáků se utrhl,
no asi spad,
snad jsi ho neměl ani montovat…
Kam teď dáš svoje kabáty, věci
a klobouk od táty…?

Těžko je držet hlavu vztyčenou,
když jenom z cesty slábne v kolenou.
Svatební fotka na dva kusy je,
ibišek chřadne v rohu pokoje.
Někdo tu být měl – ale kdo tu je?!

Byt, kde jste dva – a přitom každý sám,
křtili jste Titanik, ten živly překonán.
Šustění novin ruší přes dva pokoje,
a místo křídel chůze vestoje.
Takový domov jako bez polic:
není kam dát svůj smutek, radost, nic…

(30. 7. 2001)