Richard Sobotka

Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako sedmdesátý sedmý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 17. února 2009.

© Richard Sobotka

OBSAH

Políčko
Moucha na kapce medu
Krásná Marion
Pastorále
Červený nos
Moulin Rouge
Myš beznaděje
Anděl přiletěl v 15:30
Truhla plná peněz
Vrána
Jen tak si máznout do obrazu
Milé děvče, sympatický kluk
Orkán Lusy
Někdy navečer, když se tak dívám na západ slunce
Strategie neúspěchu
Povídka

POLÍČKO

Nemohlo být příhodnějšího místa pro lazebnickou oficínu, než plácek zeleného pažitu při hlavní cestě přes vesnici Zašovou, hned vedle monstrózního pomníku padlých z těch dvou úděsných světových válek a nad potokem Zašovkou, kudy se úzkým chodníkem dalo sejít ke splavu. Dřevěná a ne příliš rozměrná budka byla tak říkajíc rovnou na raně a kdo chtěl být o nedělní pobožnosti ke svátečnímu obleku také vlasově uspořádaný, chtě nechtě musel do oficíny k Pepošovi Kývalovi zajít a nechat mu nějaký ten peníz za přistřihnutí přerostlých vlasů a holení týden starých vousů, tvrdých jak drátěný kartáč na čištění zablácených bot. Také klučiska přiběhla nechat si postřihnout fazónu, buď na ofinu, nebo vystříhat až na leb kolem uší jako podle kastrolu, jen nahoře nechat indiánskou čupřinu. Ovšem těžcí frajeři, co už šoupali nohama, když bylo nablízku fešné děvče nebo kyprá žena, co se o tancovačkách točili kolem vymóděných frajerek, ti směle nakráčeli do oficíny, na nohou polobotky maďary s několikapatrovou podrážkou, prošívanou barevnou bužírkou, ti už si poroučeli jak a co s fazónou, buď na havla, nechat kotlety, přilíznout dozadu, sčísnout na pěšinku nebo na prdýlku, to bylo nějakého cvakání nůžkami, než byli spokojeni, horší práce než s nějakou ženskou.

Však i ženská občas do oficíny nad potokem zapadla.

„Pepošu, udělaj mi s těma drátama neco, večer iděme se starým na candrbál a nechcu vypadaď jak opíca, tož prosím ťa!“

Obyčejné vesnické frajle, co se jim podomácku nechtělo fušovat vodovou a stříkat vlasy cukrovou vodou, aby účes trochu držel, ale co neměly v kapse dost papírového šustí na to zajet si nechat udělat hlavu do města Meziříčí k vyhlášenému kadeřníkovi. Ty, co na lepší parádu měly, pak dávaly na obdiv hlavu s kadeřemi rozbaraněnými jak šípkový keř, jenom v něm zahnízdit kvíčaly, nebo jak koš co z něho vysypali právě nakopané zemáky. Pěkně mastná paráda!

„Jak račte madam,“ vyhrbil Pepoš hřbet. „Uděláme to a la bruneta z Picadily.“

Přímo tančil kolem zákaznice, vlhčil, natáčel, ofukoval horkým vzduchem, přistříhával, natřásal, přihlazoval. Trochu i cukrovou vodou máčel, aby účes večerní radovánky v obecní hospodě vydržel. Pak kroužil kolem zákaznice se zrcadlem.

„Spokojenost, madam?“

Líp by to ani ten meziříčský šmidlal nedokázal.

„Jsi zlatý, Pepošu!“

Oprašoval metličkou kolem oušek, pod bradičkou i níž a ještě níž, aby ani chloupek nikde nezůstal. Zákaznice pořád ještě trošku voněla chlévem a kravkou, na přeražení tohohle aroma by musela být ruská voňavka, ale na vesnici má bontón docela jinou stupnici, tady se to tak nebere.

„Fertyk, madam!“

Madam vysázela do nastavené dlaně příslušný obnos, ještě přidala drobnou minci, aby ji ten drban Pepoš Kývala nepomluvil. Vzápětí se nesla k chalupě pod lesem rovnou středem cesty jako královna ze Sáby.

Pepoš Kývala za ní vyběhl před oficinu, ukláněl se do pasu, až pokud nebyla madam z dohledu.

K nejlepším zákazníkům patřili ministranti. Rošťáci oni byli, jako klučiska v tomhle věku, přece v nich byla jakási úcta, alespoň po dobu stříhání, kdy seděli v otáčecím křesle a zavírali oči, aby jim odstřižky vlasů nepadaly pod víčka. Pepoš Kývala viděl, že jim ten povinný krášlicí proces je nepříjemný. Co dělat? Kluci moc dobře věděli, že být zarostlý jako Ezau, to by jim rodičové pěkně vykrákali a panáček by je neostříhané vlasatice k oltáři ministrovat sotva pustil.

Potenciální zákazníci se samosebou mohli nechat zušlechtit také u konkurence, brilantínového lazebníka Rudky Vonky. Co nedostříhal, to nadehnal brilantinou. Břitvy na holení měl tupé jak pantok a když je čas od času přece nabrousil a uhladil na řemenu, pak zase od něho každý kunčoft odcházel s tváří pořezanou, jako by utekl řezníkovi z porážky, krvavé cákance po cestě spolehlivě ukazovaly na dům, kde bydlel.

„Zaséj si byl u teho fušera!“ ohrnoval Pepoš Kývala nos nad frizúrou Adama Bílka. „Máš to na hlavě samý schod. A hubu, jak kdyby sas s kýmsi pošavloval. No, když je ti líto udělat těch pět kroků sem ke mně! Beztak kolikrát zbůhdarma trajdáš po dědině sem a tam. S takovou hubou ťa kostelník Slivoš sotva pustí v nedělu do kostela. A když se tam přece vetřeš, tak si ťa panáček Brabenec vezme na paškál a utluče ťa božími příslovími, protože si bude myslet, že jste sa s Lucinou zase doma poškorpili.“

Někteří měli Pepoša Kývalu rádi. I panáček Brabenec si přicházel k Pepošovi vystříhat vzadu na hlavě kroužek.

„A trochu vyčistit krk, mistře, kotlety zarovnat, malounko přibrat kolem uší. A když už jsem tady, tak i oholit!“

„K službám, velebný pane,“ rozševelil Pepoš nůžky.

Jiní ho rádi neměli. Třeba Fero Mazáč, chlap protivný jako malířské štafle. Navíc ta jeho ženská měla jazyk ostřejší než Pepošova nejlepší břitva, nebylo radno rozpřádat s ní družný rozhovor. I na toho svého byla jak se patří pérák.

„Kam zase ideš?“ břískla.

„K Pepošovi, trochu přistříhnout, abych o neděli nevypadal v kostele jak vandrák.“

„Ten ti zas nakrojí fazónu!“ odfoukla. A vzápětí dodala: „Jdu pro trochu trávy pro králíky, ty zatím vyčistíš kotce.“

Když se Ferko dostal z dosahu jejich mluvidel, byl zase pán. Ale než jít se stříháním k tomu brilantinovému patlalovi, holičovi podle všeho vyučenému u řeznického učedníka, to raději stiskl zuby a zašel do dřevěné budky k Pepošovi.

Jen usedl do křesla, spustil tak jako pokaždé politicko – filozoficko – světonázorové rozvahy.

„Chápeš, proč Amerikáni v květnu pětačtyřicátého nedošli ten kousíček z Plzně až do matičky Prahy?“ začal Ferko na oblíbenou notu.

Byly dva roky po válce a ti co chtěli být v obraze, pořád se dohadovali coby a kdyby, nadávali na Hitlerčíky a chválili Stalinovy varhany, jak se říkalo kaťuším.

„Viděl jsem cmrndat Machalku za humna,“ pokoušel se Pepoš Kývala mezi stříháním obrátit téma na jinou kolej. Válčení, byť dva roky po uzavření míru, měl pořád ještě plné zuby.

„Mohli jet, ti Amerikáni,“ držel se Ferko svého tématu. „Zasekli se u Plzně. Praha mohla být svobodná o pár dnů dřív.“

„Určitě se tam slejzá s někým ve stohu,“ mínil Pepoš a šmikal nůžkami, ruka mu jen hrála. „Hned za ní, tuhle oknem pokaždé uhlédnu jenom takový stín, mihne se kolem plotu, těžko rozpoznat kdo, ale gatě má, tím jsem si jistý.“

„Copak jim někdo naporučil, aby se zarazili právě v Plzni?“ vztekal se Ferko až nadskakoval.

„Seď v klidu, jináč ti ufiknu kus ušiska, když budeš furt nadskakovat.“

„Já myslím, že už se jim do Prahy nechtělo,“ mínil Ferko. „Trmáceli se k nám přes půl Evropy.“

„A když se Machalka kolem těch humen zase vrací, furt si uhlazuje sukni. To není enem tak. Stačí?“ nastavil Pepoš zrcadlo, aby Fero viděl hlavu ze všech stran.

„Tys mě zas pěkně zprasil!“ naštětil se Ferko. „Tož tak mám jít v nedělu do kostela, panáčkovi na oči?“

„Příště si zajdi k tomu fušerovi Rudkovi Vonkovi, když ti není tady recht. Ten ti udělá účes, jak kdybys měl rande v Paříži na Pigale. A k tomu ti pošmiká břitvou hubu, jak kdybys přišel rovnou z londýnského podsvětí.“

Pepoš Kývala byl sečtělý, všecka čest, však i proto ho zákazníci rádi vyhledávali, vždycky s ním bylo o čem konverzovat, měl přehled přes mezinárodní dění a také věděl co se kde šustne v dědině.

*

Vše se odehrálo v tom horkém létě roku sedmačtyřicet. Do zcelování pozemků bylo daleko. Prozatím nikdo neměl ani tuchy, co znamená výraz vesnický kulak, co za organizace je Kolchoz a Sovchoz. A také družstevně hospodařící rolník byl pro všechny neznámý pojem, jakož i JZD, neboli Jednotné zemědělské družstvo, kam drobně hospodařící zemědělci s pokorou a slzami v očích odevzdávali ke společnému ustájení svá dobytčata, a políčka ke zcelování a společnému hospodaření.

Teď pořád ještě měl každý své políčko, sice ne větší než kapesník, ale své. Jen sedláci měli pole velké jak nedělní ubrus, a sedlačiska jak prostěradlo.

Tak to bylo i s Pepošem Kývalou. Sotva zavřel oficínu, už mazal s kravkou Bělkou do polí, jednou do Hájů, podruhé na Zelénkové, pak na Pahrbky, nebo také do Haďova, jak měl ty drobky políček rozstrkané do všech světových stran. Okopávat řepu, ohrnovat brambory, posušit seno anebo co bylo třeba, také obséct nějakou mez, aby bylo večer co hodit kravce za jasla.

Když dorazil na místo přikurtoval na paloučku kravku Bělku ke kolíku a šel pracovat, aby se po setmění měl za čím ohlédnout.

Podvečer byl hřejivý sluncem pozvolna klesajícím k obzoru.

Lazebník Pepoš Kývala měl toho dne namířeno do Hačova. Miloval ty chvíle. Ale brzy se ukázalo, že zdaleka nepůjde o poklidný podvečer, jak si představoval. Sotva na loučce uvázal kravku ke kolíku a pobídl ji: „Pase se, Bělka, pas, ať večer nadojíš plný hrotek mlíčka!“, už viděl trčet nad mezí něčí zadek. Zase mu nějaká dovolená ženská ukrádá z jeho meze trávu! Je pravda, také on někdy ukrádal trávu na cizí mezi, ale vždycky dával pozor, ať ho nikdo nevidí a nepřistihne. A teď za bílého dne cizí ženská usíká trávu z jeho meze!

„Hou hou!“ křikl. „Totonc je moja meza!“

Ženskou jako když šídlem pichne. Otočí se, hledí jak opařená rovnou do očí toho obecního pomlouvače z lazebnické budky nad potokem, z té největší drbárny v dědině, kde chlapi na žádné ženské nenechají suchou nit. Že právě ten ucmrndnutý chlap, vlastně jenom ty gatě z něho chodí, chudý jak tříska, ani tu řiť pořádnou nemá, ale vlnky na hlavě si namačkat nezapomene, třeba i když jde s kravkou na to pole, knírek pod nosem namazat blyštivým lepidlem, tož takový pech má, potkat při ukrádání hrstičky trávy právě toho chlapa!

„A tož sa kvůli těm travinám zbortí svět?“ vřískla na obranu.

Byla to Bětka Mazáčová, ta protivná baba, jináč neuměla promluvit než vřískáním a ječením, žena stejně protivného Fero Mazáčka. Honora! Nosem drhne o nebe, vždycky se na Pepoša Kývalu dívá jak ze žebříka. Hrom aby do baby!

„Zlodějiska zlodějská, co za bílého dne kradnou na cizím přinde zapleštit jak komára!“ začal Pepoš Kývala ruce v pěst a přiskočil blíž.

„Tož enem uder, ty šmidlipéro,“ postavila se Mazáčena čelem, ruce v bok, našponovaná, připravena odrazit dobře nabroušeným srpem útok.

Pěkná ženská ona byla, na dědinské poměry až moc, jenom tu hubu kdyby si zalepila náplastí, nebo ucpala nedovařeným zemákem.

„Krást se nemá,“ řekl Pepoš už mírněji. „A k temu tak blbě, že ťa při tem nekdo načapá.“

„A tož jsme spolu krávy pásli, že mně tykáš?“ vřískla Mazáčena.

Pepoš nic, jenom se díval. Jako by mu došla mluvnice. Až po chvíli.

„Tož který fušer ti dělal vlasy?“ Ale nečekal na odpověď, moc dobře věděl, že Mazáčka kolikrát celé odpoledne dribluje s papírovýma natáčkama po zahradě, nastrkuje hlavu ke slunku, aby jí ta módes robes pro večerní candrbál rychleji uschla. „Tož se nekdy zastav u mňa v oficíně, udělám ti hlavu podle posledního pařížského módního magazínu. Pořídil jsem si foukadlo na horký vzduch. Enem chvilu posedíš, hned jsi jak královna ze Sáby.“

A Pepoš opatrně natáhl ruku a dotkl se vlnky nad Bětčiným pravým uchem.

„Tož totoť není účes,“ sykl opovržlivě. „To je fušeřina nejvyššího stupně!“

Mazáčena nechala ruku se srpem poklesnout.

„Už jsem si párkrát řekla, že bych tam do téj budky k tobě zašla,“ řekla a sklopila hlavu.

A Pepoš Kývala nechal ruku sklouznout z nepovedené vlnky vlasů níž na krk, pak na šíji a záda, pak až do pasu.

Mazáčeně se zatočila hlava a jako omráčená klesla na vyhřátou mez.

Když se po chvilce zvedli, byla tráva na mezi celá uválená. Nemělo smysl zajíždět do stébel srpem, králíci mají fajnový šňupák, sotva by uválenou trávu žrali.

„Toto je moja meza,“ zdůraznil Pepoš Kývala, když si dopnul gatě. „Ale pro tentokrát to necháme tak.“

Bětka Mazáčka hodila baťůžek na plece, Pepošovu poznámku nechala bez povšimnutí.

Bělka zatím vběhla do škody. „Jedeš, mrcho!“ tloukl Pepoš krávu po hubě, až pokud se nevrátila na své.

To už byla Bětka Mazáčka i s baťůžkem nakradené trávy na cestě k domovu.

*

O nějaký den později vešel do oficíny Pepoša Kývaly zase ten rýpala Ferko Mazáč. Pepoš se díval, jestli třeba nemá v ruce nějaký ostrý předmět, že se jako Bětka Mazáčka prokecla a on se přišel mstít. Ruce měl prázdné. Chtěl jenom ostříhat.

„V sobotu jdeme na hasičský bál, tož abych trochu vypadal k světu.“

A zase mlel politiku, co se mu líbí a co se mu nelíbí. Vlastně se mu nelíbil celý svět.

Tentokrát si Pepoš Kývala hleděl práce. Mlčel. Jen nůžky švitořily.

„Zrovna mně shoď i ty fusiska,“ přál si Ferko.

Když bylo jeho přání splněno, oběhl Pepoš zákazníka se zrcadlem, aby se Ferko potěšil pohledem na tu parádní střižbu ze všech stran.

„Tys mě zase pěkně zprasil!“ hodnotil účes Ferko. „Příště radši půjdu k tomu fušerovi Rudkovi Vonkovi.“

„Enem běž,“ souhlasil Pepoš. „Ten ti tu tvoji hrbatou palici tou tupou břitvou pěkně zplanýruje do kulata.“

Ferko cosi neuctivého zavrčel, ale zaplatil, vzápětí si hrábl oběma rukama do pačesů, hned měl hlavu jako uválenou mez.

*

Až o rok později se na výsluní prodrala dělnická třída. Do módy přišlo kolektivně odsuzovat kapitalistické manýry a příživnictví. Holič Pepoš Kývala jako drobný podnikatel, čili příživnická veš, dostal lukrativní nabídku pracovat do uhelných dolů, ale že byl slabý na prsa, tak se dostal do nedaleké fabriky. Tam se potkal u stejné mašiny s Ferko Mazáčem, který byl v úředních lejstrech vedený jako kovozemědělec. Ferko pořád nadával na Amerikány, ale tentokrát jako na imperialisty a vykořisťovatele pracujícího lidu.

Zpočátku bylo Pepošovi smutno po oficíně v dřevěném domečku nad potokem. Sice tam ještě nějaký čas chodíval po fabrické šichtě stříhávat a holit, protože Rudka Vonka se nechal dobrovolně – nuceně naverbovat do havírny, a jiného holiče dědina neměla. Když s tím pak praštil, chodili také chlapi na fazónu do města Meziříča.

Po práci ve fabrice seděl Pepoš na lavce a kouřil. Měl zlaté časy, nic nemusel dělat. Ale moc dobře věděl, že ve skutečnosti zlaté byly ty staré časy, na které kolikrát tak neurvale nadával. Ty už se nevrátí. Jako se nevrátí ta chvíle s uválenou trávou na jeho mezi. Vždyť i tu mez spolkl zcelený lán! A památeční místo, kde prožil s drškatou Bětkou Mazáčenou pár pomíjivých chvil rozkoše, už by stěží našel.

MOUCHA NA KAPCE MEDU

Cecíky černých mračen co chvíli máčely střechy města. Dámičky hlasitě cupkaly ostrými kramflíčky pod širokými deštníky, chlapi hranáli se schovali za volanty luxusních bouráků.

Mici měla pocit, že všichni civí jen na ni.

Marně šmátrala po kapsách bundičky, kalhot, poslední cigaretu jí vykouřil Petas. Zato měl zásobu červeného vína, krabicové šampáňo bezdomovců, pachuť drhla na jazyku, bránila polknutí, ale do hlavy ty patoky lezly parádně. Jen dopila, naléval další.

Čím opilejší, tím víc se Mici cítila filmovou star, jak o tom Petas pořád bájil. „Malounko usměrnit reflektory, přitlumit stíny,“ měl medové řeči. „Se vsadím, že ve filmové branži uděláš díru do světa.“

Věděla své, nos jako skoba, červená šminka rozmázlá až k uchu, na bradě nezničitelné uhříky, obočí nesmýcený pralesní porost. Jen řasy, upravené podle televizní reklamy se na ní vyjímaly, černé jak z havraního peří a skutečně víc než dvojnásobně dlouhé. S touhle vizáží může udělat díru tak nanejvýš v místní knajpě na Brťkovických Pasekách, když vypnou elektriku a nechají svítit mezi nedopitým červeným tři čtyři svíčky v kelímku, jaké se dávají o Dušičkách na hrob.

Když se dobrali dna krabicové směsi, také se viděla při zadním nasvícení sametově. Některý amerikánský režisér by ji fakt mohl v Hollywoodu bez uzardění připárovat v nějakém filmáku třeba rovnou k Robertu Redfordovi, kterého milovala láskou šílenou až spalující.

„Po kamerové zkoušce jdeš rovnou na plac,“ šářil Petas. „To nechej na mně, mám jisté známosti.“

Při druhé krabici patoků, připomínajících víno jen podle předtisku na obalu, mínil Petas, že si nějakou drobnost, jako pro zkušební natáčení, mohou nacvičit dopředu, aby jako byla Mici připravena.

„Musíš byt malounko víc sexy,“ naléhal.

Má se snad hihňat, třást úděsem, dělat zamilované oči?

„Tak se sakra trochu odvaž!“

A začal z ní loupat textilie – a už to lupalo šup šup šup…

Po nácviku postelové scénky se Petas zachumlal do jediné přikrývky, nechal Mici ať si bez nitky na sobě poradí s dotírajícím chladem a kocovinou po svém.

Teď stála Mici na ulici. Mračna drhla o hlavy pouličních svítilen, vítr chvístal deštěm. Při pohledu do výlohy si trochu hrábla do špinavě nažloutlých vlasů, ani to věhlasné palete nic nevydrží, sykla, měla hlavu jako by kolem ní projel kropící vůz.

Při pohledu na hodiny jí zatrnulo, dávno měla být v krámě! Elka avizovala na odpoledne rande a doufala, že čtyřicátý prvý nebo stočtyřicátý druhý pokus o zaprstýnkování tentokrát vyjde.

„Špatný den?“ ozval se Mici za zády hlas.

„Sem se lekla, sakra, dědku!“ vyprskla.

Muž v letech měl sympatickou tvář, usmíval se.

Hranou pěsti setřela Mici rozmázlou šminku, pokusila se o optimistickou grimasu.

„Cigaretu náhodou nemáš, co?“

Náhodou měl. Také blýskavý zapalovač. Když Mici čoudíka rozdýmala poroučel se, ještě se malounko uklonil.

„Hezký den!“

Škoda, zalitovala Mici, kromě snídaně v podobě cigarety jí třeba mohl nabídnout také oběd a možná i trochu zjevně nadbytečného tepla domova.

V kapsičce bundičky se jí rozvřeštěl mobilní telefon, až se zachraple chechtavého zvuku lekla. Kolikrát už si chtěla nastavit jinou melodii, třeba z opery, ještě se k tomu nedostala.

Volala Elka. „Kde kruci jsi?“ vztekala se.

„Jo jo jo,“ nenechala ji přeříkat všechny strofy staropanenského žalmu. „Během minuty jsem v krámě.“

Blufovala, nejméně půl hodiny potrvá než se dostane na druhý konec města.

Dala se s Elkou do holportu, pořídily si maličký krámek s květinami. Na víc než na přežití to nebylo, ale v té bídě čekání na zazobaného prince alespoň něco. Hecovaly se navzájem průpovídkami, že jsou růže mezi růžemi, a že není boha, aby si jich konečně nějaký zazobaný mužský nevšiml.

Samosebou před každým randetem chtěla mít Elka patřičnou rezervu na asanaci zevnějšku. Kolikrát ji pak Mici ani nemohla poznat.

„Promiň to zpoždění,“ konečně vpadla do krámu plného kytek.

Elka jen mávla rukou. Už byla vyparáděná, jen ještě vzadu trochu přičísnout vlasy a vložit na víčka modrý odstín.

„Jak dopadly kamerové zkoušky?“ zeptala se.

„Tak daleko to zatím nedošlo,“ přiznala Mici. „Sice jsme něco zkoušeli…“

„Má vůbec ten Petas jinou kameru, než jen tu, co nosí mezi nohama?“

„Vykouřil mi všechny cigarety,“ vyhnula se Mici odpovědi. „A krabicové víno bylo tentokrát fakt hnusné.“

„V lednici máš housku a jogurt,“ nepřestávala se Elka šminkovat. „Určitě jsi dnes ještě nesnídala.“

„Jakou jsi měla tržbu?“ odbočila Mici od tématu.

„No… jako vždycky,“ pokrčila Elka drobnými rameny. Zákazníci se do krámku nakupovat květiny moc nehrnuli. „Ale jednou určitě zbohatneme a pak se budeme válet na pláži někde na Havaji a drobné utrácet v Las Vegas. Chtěla by ses někdy vykoupat v šampáňu? Já teda jo!“

Mici by postařilo mnohem míň. Kolikrát si připadala jako moucha – pořád jen zmateně poletuje, sedne kam to jde, ale kapku medu, na které by si pochutnala, pořád ne a ne najít.

Elka, už na odchodu, si neodpustila obvyklé ponaučení: „Ne abys zavřela dřív. Navečer přicházejí nejlepší kunčofti.“

„Nemáš cigáro?“ zaprosila Mici.

Elka jí hodila krabičku.

„A sirku?“

„Kouřit snad budeš sama,“ položila Elka zápalky vedle pokladny.

Prvé kouřové nadechnutí vneslo Mici balzám do vnitřního ústrojí. Druhé je stvrdilo. Třetí šluk pomíjivou rozkoš jistil. Vzápětí prudká křeč kolem žaludku vyhnala Mici na toaletu.

„Bliješ už třetí týden,“ pozorovala ji Elka útrpně. „Udělala sis těhotenský test?“

Mici vytřeštila oči. Musela by pořádně hádat s kým, jestli třeba náhodou právě s tím skřetem Petasem, co se vydával za bose filmového světa.

„To je z toho hnusného vína,“ kličkovala.

Elka nechala její poznámku bez komentáře, měla nejvyšší čas běžet na sjednané rande.

Mici v krámku osaměla.

Přece jen nějací zákazníci přišli. Pro každého z nich se snažila být, podle vlastního firemního sloganu, květinou mezi květinami.

Při třetím zadrhnutí dveří zvedla oči s nacvičeným úsměvem ve tváři – a on tam zase stál. Vůbec neměla tušení jak se jmenuje. Měla co dělat, aby si zachovala chladnou hlavu.

„Co to bude tentokrát?“ trnul jí úsměv.

Poprvé se objevil tak před měsícem, koupil růži, poděkoval, zaplatil. Hezký, skromný, slušný. Idol filmových hvězd a všech venkovských krásek. Nemohlo být absolutně žádné riziko vydat se s takovým mužským třeba až na konec světa. Pokaždé jen dvě tři slova pronesl, ne víc. Mici zadržovala dech, aby neucítil kouř. Uskakovala očima a znovu se jimi k němu nenápadně plazila. Přicházel, jen když byla v krámě Mici.

„Takový galán, sláma mu čouhá z bot,“ posmívala se Elka závistivě.

Jenže furt lepší Lojzík z Vrbátek, než dakarský princ s harémem plným konkubín.

Mici zkoušela hádat u které květiny se zastaví. I tentokrát ukázal na sytě rudou růži před rozpukem.

Navyklým způsobem ji zabalila.

A právě ve chvíli, když mu ji podávala, zase ji přepadla nevolnost. Jen tak tak doběhla na toaletu, ozvuky blinkání muselo být slyšet až na křižovatku. Vrátila se zelená a bledá a žlutá.

Pořád tam ještě stál.

„Promiňte,“ omlouvala se. „Asi jsem něco špatného snědla.“

Naznačil, to nic, to se stává.

Uvedla cenu, vyinkasovala peníze.

Pořád tam ještě stál.

Už nevěděla co říct.

„Pro koho bude tentokrát?“ zeptala se.

„Pro vás,“ podal růži Mici. Hned pak, zmatený nesmělostí, spěšně odcházel.

Jen za ním zapadly dveře krámku, Mici se zhroutila. Příval pláče. Také nevolnost se přihlásila, ale až později.

Už panovala tma, když krámek zavřela, mechanicky se přesunula na autobusové nádraží. Než přijede autobus měla čas na cigaretu v šeru výklenku, bůhvíkolikátou toho dne.

Tu trochu soukromí rázně ukončil Kájin. „Dnes mám celou noc rezerve jen pro tebe, kotě,“ zahákl jí ruku kolem ramen, syčel jako přetopený kotel, bagroval makadly a chňapadly po celém těle.

Cítila z něj mix dvou tří ko?alek. Nechápala, že tomu somrákovi není z té hospodské směsi špatně. Ona si lokne čisté vody a už je jí na blití.

„Dej ty pazoury laskavě pryč!“ sykla.

Urazil se. Plivl jí na špičku střevíce, zahučel něco v tom smyslu, že takovouhle madam může mít kdy se mu zachce a kde se mu zachce, třeba v pravé poledne o státním svátku v Praze před koněm na Václaváku.

To by se jí líbilo, pomyslela si. Ten poděs Kájin by se toho určitě odvážil.

Autobus byl na místě. „Kam to bude?“ usmál se na ni řidič.

Třeba skutečně není tak ošklivá, pomyslela si, možná je na ní přece něco, co chlapům stojí za ohlédnutí.

Seděla u okna, lapala blikání ztracených světýlek kdesi v nočním prostoru. Připomínaly zbloudilé duše, žádná z nich neví, kde má své domů. Zakmitnou, chvíli tančí bezedným prostorem černé hlubiny, pak se vytratí, zmizí, zaniknou.

Autobus zastavil u chodníku, hned vedle restaurace. Mici měla výhled rovnou do okna sálu. Právě tam probíhaly taneční. Urostlí vzpřímení chlapci v tmavých oblecích, dívky v bílé nadýchané róbě až po zem. Zavěšeni do sebe korzovali po parketu. Na neviditelný povel se tanečníci svému protějšku uklonili. Začali tančit. Vše jako v němém filmu, jako ve snu, bez jediného zvuku, jen krouživé pohyby, zasněné tváře, úsměvy, kontrast bílé a tmavé. Vše objímala zář světel, pozvedávala a unášela snovou krajinou kamsi do vzdálených prostorů.

Mici prudce zatoužila být tam uvnitř osvětleného sálu mezi těmi krásnými lidmi, strhat ze sebe odřené džíny, schválně na několika místech potrhané, tričko, které víc odhalovalo než zakrývalo, bundičku, kroužky z uší i cvočky z nosu a tváře. Postavit se do dveří, alespoň se dívat na ty nádherné lidi, vychutnat si ten pocit.

Autobus se dal do pohybu.

V té samé chvíli sen za okny restaurace odplul do nenávratna.

Zbylé dva kilometry od autobusové zastávky musela Mici pěšky tmou a strachováním až k samotě na Brťkovické Paseky. Co se pamatuje, nikdy to tam neměla ráda. Les, obloha, tráva. Nic pro život. Vždycky chtěla odejít. Odešla, ale zase se vrátila. Nebylo kam jít.

Už ani ten pes u prastaré chalupy nebyl. Matka, věčně zachumlaná do přikrývek, polehávala na gauči, pokašlávala. V protějším koutě rozsvícená vybledlá obrazovka. Láhev nejlevnější kořalky na podlaze.

V celé chalupě nic k jídlu, jen mléko a chleba, někdy trochu rýže, nějaký salám. A kořalka.

Matka mlčky pozorovala Mici při jídle.

Mici nenáviděla tu vychrtlou ženštinu. Měla jí zazlé, že pořád ještě existuje. Všechny své neúspěchy jí vyčítala. Kolikrát už přísahala, že se na samotu nevrátí. Jednou zkusila přespat v krámku s květinami, ale nebylo to tam ani na přežití.

„Kdes zase minulou noc rajdila,“ zeptala se matka sípavě.

„Co je ti potom,“ odbrkla Mici.

Matka se uraženě stáhla do sebe, ale už po chvíli se v ní stesk znovu provalil.

„Však počkej,“ řekla. „Jednou poznáš, co je to být stará a osamělá.“

Mici najednou měla jistotu: nemusí na nic čekat, ona už stará a osamělá je.

Další vlna nevolnosti vyhnala Mici do tmy před chalupu. Opírala se o chatrný plot, škubavými záchvaty dostávala ze žaludku to málo, co tam před chvílí dostala.

Někdy by si fakt měla ten těhotenský test udělat.

Z nitra domu doléhalo matčino pokašlávání.

Odkudsi z noci se ozvalo štěkání psa.

Dole v údolí pokojně svítila světla domů.

KRÁSNÁ MARION

Výpravčí hvízdl a zvedl plácačku. Dieselagregát motoráčku se dostal do otáček, vlak se dal do pohybu. Odtud z konečné se jenom odjíždí.

„Podivná zima,“ křikl výpravčí na chlápka, který přeskakoval koleje, když vlak odejel. „Děcka ani neví, jak vypadá sníh.“

„Počasí je mrcha,“ ohlédl se mužský na zakalenou oblohu. „Dělá si co chce.“

Mužský přeskákal koleje, bral se k nedalekému sídlišti. Výpravčí se za ním ještě chvíli díval, potom vešel do přívětivě vyhřáté kanceláře.

Nádraží osiřelo.

Jen před bufetem na protější straně budovy se v tuhle pozdní večerní hodinu plnou smrákání houfovali lidé. Oranžově tam blikala výstražná světla policejního vozu, modře vozidla rychlé záchranné pomoci.

Na lavičce ležel na zádech v umolousané tříčtvrteční bundě z uměliny zarostlý mužský. Přes zábradlí se nakláněl podobně vymóděný bezdomovec. Stará vychrtlá ženská, taková cuchta, postávala opodál.

„Co je s ním?“ zeptal se zdravoťák.

Mužský od městské policie pokrčil rameny. „Někdo brnkl na služebnu, tak jsme přijeli. A zavolali vás. Vypadá to, že už to má za sebou.“

Zdravoťák se bez velkého nadšení vrátil do sanitky pro kufírek se zdravotnickými potřebami. Ostatní ho zmlkle pozorovali. Jen výstražná světla, oranžová a modrá na obou vozidlech dál nerušeně blikala.

„Puls skoro nehmatný,“ přistiskl zdravoťák bříško ukazováku ležícímu na krční tepnu.

„Takže žije?“ podivil se policista.

„Řekl bych, že v tomhle chladu spíš hibernuje,“ usoudil zdravoťák. „Ví někdo, jak se ten člověk jmenuje?“

„Tohle je Mikeš,“ vlísala se odrbaná ženská. „Náš Mikeš.“

„Vy jste příbuzní?“ opáčil policista.

„Náš Mikeš, jako nás všech tady,“ upřesňovala.

„A vy jste kdo?“

„Já jsem Marion,“ ukázala široký úsměv v dávno nemyté tváři. „Podívejte se sem, mladý pane,“ horečně se šacovala. Konečně našla ve kterémsi vnitřním zákoutí vynošeného hubertusu list starých novin, rozprostřela ho zdravotníkovi před očima. „Tohle jsem já. Někdejší hvězda těch nejlepších salónů,“ chlubila se. „Prali se o mne, ať přijdu zatančit, ukázat se – však víte, jak to mužští myslí, čím méně toho ženská na sobě má, tím líp. Dokonce mne chtěl jeden režisér do svého filmu, ale sešlo z toho, zbankrotoval a zastřelil se.“

„Ukažte?“ vzal policista na několikrát přeložený list, ze kterého nebylo možné vyčíst, z jakého obrázkového magazínu byl vytržený a ani ze kterého roku. Obrázek svíjející se krasavice byl pořád dost patrný. „To jste vážně vy?“ A podal list saniťákovi. „Kolik vám tenkrát bylo?“

„No…,“ zakroutila Marion svůdně pozadím. „Takovou informaci dáma, pokud je skutečně dáma, neprozradí ani u křížového výslechu, detektive.“

List putoval zpět do vnitřních prostor hubertusu. Marion přitom našmátrala cigaretu, policista ji galantně zapálil. „Sice je v prostorách nádraží kouření zakázáno,“ poznamenal. „Ale pro jednou a když jde o takovou věc…“

„Co se mu vlastně stalo?“ vrátil se zdravotník k problému ležícího muže.

Bezdomovec Venda pokrčil rameny, uskočil pohledem.

Zdravotník se naklonil níž, zkoušel očichat dech ležícího.

„Smrdí to jako čisticí prostředek na okna,“ poznamenal.

„To Mikeš hledal inspiraci,“ upřesnila Marion. „On je totiž básník. Vždycky se napřed ožere, pak mu to básní samo od sebe. Ale tentokrát to trošku přehnal.“

„On píše básničky?“ podivil se policista.

„Má jich plné kapsy,“ přikývla Marion.

Policista vytáhl ležícímu z kapsy hrst papírků, ale nedokázal z napsaného přečíst jedinou větu.

„On má svoje písmo,“ vysvětlovala Marion. „Takové umí číst jenom on.“

Policista vrátil papírky ležícímu zpátky do kapsy.

„Tak jak to vlastně bylo?“

„No,“ zapýřila se Marion. „Napřed hledal inspiraci jaksi u mne, ale nějak mu to už nešlo. V mládí musel být učiněný bejk, ale teď a v tom chladu! Také má svá léta. Prostě nic. V létě, až bude teploučko, to se zase zvetí. Pak zase nějaká inspirace bude. Když se na nic nezmohl, tak vycucal naši železnou rezervu na horší časy. Pak šel ještě zrevidovat kontejner, ale sešulil se dovnitř a bylo. Napřed jsme mysleli, že usnul, ale když se přestal hýbat…“

„Byl tuhý jak žehlicí prkno,“ přispěl k objasnění případu Venda.

„Co dál?“

„Vytáhli jsme ho,“ rozkládal Venda rukama. „Přece nenecháme našeho básníka vyexpedovat na smeťák! Uložili jsme ho na lavičku a jeden mužský, co šel právě kolem, zatelefonoval mobilem pro policii. Dál už nebylo nic.“

Policista pohlédl na saniťáka, zvažoval zda nepřivolat pohřební službu.

„Dýchá,“ pokrčil saniťák rameny.

„Sakra práce,“ skřípl policista a obrátil se na Marion. „Kde má trvalé bydliště?“

„Mikeš?“ zachichotala se Marion vysokou fistulí. „Kde by takový člověk, jako Mikeš, mohl sakra mít trvalé bydliště?“ opáčila. „Všude. Během léta v parku nebo na břehu řeky. Když prší tak třeba pod mostem. Teď v zimě bivakujeme támhle na konci kolejí v tom opuštěném baráku. Sice tam protahuje, ale neprší. Jenže říkají, že hřebíkama zatlučou všecky dveře a okna. Tož potom nevím.“

Nebylo dost zřejmé, jak vážně na tom básník Mikeš je, jestli ho dopravit na záchytku nebo rovnou na příjem do nemocnice.

„Bere nějaké léky?“ chytal se saniťák stébla.

„Ten?“ smála se Marion, až se tím smíchem zakuckala. „Leda v tekuté podobě. Esli máte pár korun na plucku kořalky, jen co si lokne, hned začne běhat jak srnec.“

Saniťák s policistou si vyměnili pohledy, za zkoušku by to stálo.

„Poj?te mi ukázat, matko, která značka je ta správná.“

Bufet byl jenom pár kroků. I za tu kratičkou chvíli stačila Marion vypovědět mladému a pohlednému policistovi kus své zářivé historie, kdy tančila v honosných barech na stolech a svlékala se v intimním osvětlení. „A také jsem zpívala,“ tahala policistu za rukáv. „Ale moc mi to nešlo, takže Kasper, to byl hlavní šéf toho nóbl podniku Aladinova lampa, nebo jak se ten pajzl jmenoval, ten mi řekl: radši se jenom svlíkej! Tak jsem ho poslechla. Chlapi čučeli. Prostě jsem byla tehdy sexy baba, hotový ekrazit.“

Vešli do bufetu. Na polici baterie placatých lahví.

„Tak kterou?“

„To je úplně fuk!“ napověděla Marion. „Hlavně když teče.“

Vybrali režnou, nejlevnější. Ještě levnější byl už jen prostředek na mytí oken, ten ale v bufetu nevedli.

Když se vrátili k lavičce ujala se záchranné akce Marion. Podepřela ležícímu básníkovi hlavu, přistrčila hrdlo lahvičky ke rtům.

„Je tady chlebíček, Mikešu!“ povzbuzovala ležícího. „Klidně si lokni, ty starý kozle, tohle je zadarmiko!“

Básník Mikeš pootevřel oči, ochutnal nabízené. Vzápětí se posadil a doslova se k lahvičce přisál, jako by cucal mateřské mléko.

„Tenhle životabudič ti ze svého pořídil tuhle mladý detektiv,“ kývla Marion na policistu.

„Děkuju mladý pane, už jsem fakt myslel, že tady na té tvrdé lavičce dočista zhebnu,“ zamžoural básník Mikeš na policistu. „Za tohle vám napíšu fajnovou básničku.“

Saniťák si vyměnil s policistou rozpačité pohledy.

„Cigaretu nemáš?“ zeptal se Mikeš.

Policista měl. I zapalovač.

„Sice je v prostorách nádraží kouření zakázáno,“ poznamenal zbytečně.

Mikeš zhluboka nasál kouř, po tváři se mu rozlila blažená spokojenost. Trochu se našponoval. Hned pak zarecitoval jednu ze svých básní. „Podvečer vlahý nad řekou…“ Verš se vzápětí změnil v kašel a když ten konečně přešel, byla múza fuč. „Na večerní chvilku poezie musíte přijít někdy jindy,“ řekl Mikeš.

„Projdeme se,“ navrhovala Marion.

„Třeba omrkneme, co kunčofti vyházeli do kontejneru u supermarketu,“ navrhl Venda.

„Tak jo,“ přikývl Mikeš.

Loudali se k nedalekému supermarketu. Marion si cestou rozverně vykasávala vynošený hubertus. Halasně si cosi rozprávěli, rozkládali rukama, smáli se. Kouřové obláčky hořících cigaret se ztrácely v černé tmě.

„Vůbec nevím, co napíšu do hlášení,“ poznamenal saniťák.

„Evidentně planý poplach,“ potáhl si policista řemen se zavěšenou pistolí kousek výš přes břicho.

Nebylo jisté, jestli těm třem volnost a nezávislost trochu nezávidí.

Vysoko nad obloze jiskřily první večerní hvězdy, když se bez houkání a blikání světel rozjížděli každý na jinou stranu.

Od vzdálených polí přilétl závan teplejšího povětří. To už se za humny tetelilo jaro. Teď už to bude každým dnem pořád jen lepší.

?

PASTORÁLE

Trochu jsem se zadýchal stoupáním do svahu před kostel. Horko se drželo úmorné. Chvíli jsem musel spočinout.

Takový čas býval nejlepší dosušit sena, odvézt je křivě loženou fůrkou s kravkou v zápřahu do stodoly a složit na patro.

Nebo s rozkoší ležet na rozpálených kamenech na břehu řeky, poslouchat šumění vody, lapat do očí rozpustilá zrcátka zčeřené hladiny. Nemyslet na nic. Snad jen na Helgu v barevných plavečkách, která se rozložila na froté ručník dostatečně daleko a zároveň nepřehlédnutelně blízko, vyzývavě překládá nohu přes nohu, převrací se z jednoho boku na druhý, pak zase na záda a opět na břicho.

Také se v takovém horku dobře sedí na okraji lesa, jehličí omamně aromatizuje povětří, velcí lesní mravenci pilně pracují, těm horko nevadí. Nebo posedět v zahradní restauraci u sklenky oroseného piva, poslouchat klábosení o ničem, jen aby huba nezahálela, pochtívačně očima rentgenovat průsvitné oblečky chichotavých děvčat, alespoň pohledem hladit jejich lýtka a stehna po celé délce.

„Pozdrav Pán Bůh!“

Hlas za mými zády přerušil proud myšlenek, který se mi valil přehřátou hlavou, až jsem sebou cukl.

„Dobrý den!“

Byl to místní farář. Od civila ho odlišoval jenom kolárek pod krkem, který vykukoval v malém výřezu límečku košile. Zastavil ve stínu prastaré lípy, kde byla na podstavci socha svatého Jana Křtitele, odnepaměti trochu našikmo postavená.

„To vypadá na bouřku z toho vedra,“ ohlédl se farář na jasnou oblohu, vypjatou jako ocelová struna.

Sklízet v takovém hicu seno bývalo nad síly, ale zase líp bylo trochu se zapotit, než nechat seno zamoknout a pak se další týden trápit s jeho dosušováním.

Ale co s tou Helgou na břehu řeky? To jsem zvědav, jestli si půjde na hlubinu pod splav zaplavat. Mohla by…

„Jdu tuhle na hřbitov,“ kývl jsem k cestině, kolem které se řadily mladé akáty. „Rodičům na hrob.“ A bez návaznosti jsem pohlédl ke kostelu, mohutná stavba, dvě věže, věžní hodiny, báně, výklenky se sochami svatých, mohutné vstupní dveře. „Tady jsem v mládí ministroval.“

„Musíme ho zamykat,“ zahleděl se farář na kostel. „Před nepoctivci.“

Kdysi byl stánek Boží volně přístupný i v každý všední den. Ale co vládu převzala neviditelná ruka trhu, zůstalo už jen málo kostelů, jejichž památky nevybílila ruka chmatáka. V kostele se určitě držel příjemný chládek. Napadlo mi požádat faráře, jestli by mi kovanou mříž na chvilku neotevřel. Ale proč by to měl pro mne udělat? Vždyť jsem ho vlastně ani neznal! Jen občas jsem přijížděl, zapálit na hrob rodičů svíčku. Ani do místní obecní hospody jsem nezašel, ani pod hory sednout na kraj lesa nedaleko někdejšího statku staříčků.

Ani k Hrachoveckému splavu, usednout na rozpálené kameny, poslouchat šumění vody, šilhat koutkem oka na Helgu. Posadila se, nastavovala tvář slunci. Chtěla se opálit aby vypadala, jako že se právě vrátila z Kuby.

„Teď je o ministranty nouze,“ potřásl farář hlavou. „Lidem se víra zajídá. No, taková je doba.“ A podíval se na mne trochu líp. „Nejste vy od Andrlů z pod Pohoře?“

„Hošek,“ zavrtěl jsem hlavou. „Spíš z dolního konce za mostem. Hned za potokem jsme mívali stavení, teď je tam moderní novostavba. Hošek Jaroslav.“

Farář potřásl hlavou, ale nepředstavil se, mé jméno mu zřejmě nic neříkalo. Vždyť byl v dědině sotva pár roků.

„Tak pozdrav Pán Bůh,“ loučil se.

Scházel po širokých schodech a kolem masivních zdí kostela se vracel na faru.

Zlákala mne lavička v zákoutí před kostelem. Posedět, dívat se, poslouchat odbíjení hodin. Kolem věží kroužili holubi. Jen dosedli na římsu, pěkně jeden vedle druhého, už zase vybrkli do povětří, tleskali křídly.

„Je tady volno?“ ptal jsem se zbytečně přihrbeného mužského.

Neodpověděl. Tak jsme tam seděli každý na jednom konci lavičky mlčky.

Hleděl jsem se na mohutné průčelí kostela a myslel na to, že seno už bývalo v tuhle hodinu uloženo ve stodole a konečně bych mohl zaběhnout Pod Zapadlé k Hrachoveckému splavu, spláchnout prach, pot a zbavit se pocitu úmorného vedra.

Helga teď stála. Střídavě se natáčela, jako na nějaké prezentaci žádostivých misek, aby si mohl každý prohlédnout ze všech stran její zaobleniny a vybouleniny. Plavky na ní zářily duhově, štíhlými prsty je ještě víc zahýbala, aby se slunce dostalo co nejvýš. To jsem vážně zvědav, jestli do té vody vůbec vkročí.

„Už brzy budou Vánoce!“ jukl ten člověk z protějšího konce lavičky.

Ach ano. Hned vedle kostela měl v někdejším ženském klášteře své sídlo domov sociálních služeb pro mentálně postižené. Dříve se takovým lidem říkalo tiší blázni. Vykonávali jednoduché práce, ale většinou nedělali nic a jen se čekalo až umřou.

„Bydlíš tady?“ zkoušel jsem navázat rozhovor.

„V neděli přijedou naši, přivezou rumové pralinky,“ řekl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Posledně rumové pralinky nepřivezli,“ potřásl chlapík smutně hlavou. „Nemáš cigaretu?“

Jednu jsem mu podal a také připálil. Nasál způsobem jakým potápěči lapají po dechu, když byli dlouho pod hladinou. Myslím, že trochu zmodral.

„Umíš vůbec kouřit?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Namísto odpovědi se rozkuckal, jako by v něm explodoval ruční granát. Cigareta odlétla několik metrů. Chlap kuckal, až spadl z lavičky do štěrku. Než jsem mu stačil nějak pomoct, už zase seděl zpátky. Ještě chvíli dýchal jako by mu šlo o život.

„Moc moc silná cigareta,“ masíroval si hruď.

Možná byl uvyklý spíš na suché bukové listí, či vlastně jaký materiál zkoušel kouřit.

Cigareta na slunci zvolna dohořívala.

Helga opatrně přešla kamínky a špičkou bosé nohy zkoušela teplotu vody. Voda musela být jak kafe, ale tak se to vždycky dělá, napřed špičkou nohy, pak po kolena, osmělit se krůpějemi nahozenými na ramena, otřít si šíji a tvář, až pak se ponořit. To jsem zvědav, jestli si vzala něco na převlečení.

Zvedl jsem se. Na hřbitov scházelo projít cestinou kolem mladých akátů, ne víc než dvě sta metrů. Větrný závan přinesl směsici pachů připravované polévky a desinfekce, v sociálním zařízení už začínali chystat klientům oběd.

„Už brzy budou Vánoce!“ křikl za mnou ten chlápek.

Dál zůstal sedět na lavičce, odhořívající cigarety si nevšímal.

Když jsem se vracel ze hřbitova už tam neseděl. Ani cigareta na zemi neležela. Kdo ví, co s ní udělal, možná ji vážně dokouřil.

Nahlédl jsem přes masivní mříž do nitra kostela. Dýchl na mne přívětivý chládek. Pořád jako bych tam viděl Karličku, neměla to do kostela daleko, co chvíli klečela u lavice, ruce sepjaté, oči přivřené, modlila se. Za co, nebo za koho a proč pořád, to jsem se nikdy nedozvěděl. Jednou ji tam našli v bezvědomí, prostě tím povznesením ducha až omdlela. Ale nezanechalo to na ní žádné následky, provdala se a měla devět dětí, ne všechny podědily její svatost, vlastně žádné.

Helga do vody vešla akorát po kotníky, ne víc, chvíli si kopáním hrála s vodou, házela průzračné krůpěje na hlubinu, pak se vrátila k froté ručníku. Takže převlékat se nebude.

Přestal jsem svírat masivní mříž vstupu do kostela.

Pořád ještě se mi v očích držela Helga, jak seděla v plavkách na břehu řeky.

Na cestě nad splavem zastavil náklaďák. Řidič seběhl k vodě, bez rozpaků se svlékl donaha a po krátkém osvěžení se vrhl na hlubinu splavu. Rochnil se ve vodě jako tuleň. Jen vylezl, natáhl na mokrou kůži trenýrky, pak montérky, košili, ponožky, tenisky. Když míjel Helgu, ukázala nezapálenou cigaretu. Šofér škrtl zapalovač, prohodil několik slov.

Helga bez dalšího odhodila sotva zapálenou cigaretu mezi kameny, přetáhla si přes plavečky tenké květované šaty, froté ručník napěchovala do plátěné tašky, drápala se do břehu za řidi?em. Motor zaburácel a pak byl klid.

Byl čas jít na vlak.

Od budovy sociálního ústavu zavoněl přepálený tuk smažených řízků. Dnes se chovanci pomějí. I když do Vánoc bylo ještě daleko, pastorále jako by se už chvělo v povětří.

Faráře jsem nezahlédl.

Ale vlak jel na čas, minutu se opozdit, ujel by mi.

Slunce stále pálilo jako zběsilé.

Přesedl jsem si na protější stranu vozu, kde se držel stín.

ČERVENÝ NOS

Mrazík ostříbřil stébla trav, na kterých se za vlahé letní pohody tak příjemně vylehávalo s hltem něčeho pálivějšího pod jazykem. Teď by nepomohla ani pověstná irská whisky. Posledním útočištěm před vtíravým mrazem se stal kanál teplovodu. Lidem v nedalekých panelácích zatopit musí, ztrátové teplo v přívodní šachtici dálkovodu přívětivě zahřeje i ty potřebnější.

„Jak se ti leží, inženýre,“ ozval se z temné hlubiny plné potrubí hlas.

„Ujde to, pane docente,“ zazněla odpověď.

Příliš místa na slastné převalování v těsném prostoru nebylo, ale na světě nikdy nebylo a není úplně recht pro všechny.

„Chtělo by to kapku životabudiče na lepší usínání, pane inženýre,“ ozvalo se.

„Slza mi zbyla,“ protlačila se tmou odpověď. „Ovšem pokud pan docent nepohrdne červeným, co krapet drhne na jazyku.“

„Nepohrdne,“ vrátila se odpověď.

Prostrčit krabici se zbytkem červeného vína v naprosté tmě mezi potrubím na protější stranu teplovodního kanálu bylo téměř nemožné.

„Ať se to ježišmarijá nerozleje!“

„Posvítím, pane docente.“

„To bude opravdu lepší, pane inženýre.“

Zápalka ozářila fantastický svět podzemní kobky napěchované rourami, že se jen stěží dalo kolem projít a jen o něco snáz ulehnout na papundeklem zakrytou betonovou podlahu. Krabice se zbytkem červeného vína šťastně doputovala na protější stranu, pak už hořící sirka začala pálit do prstů.

„Kruci…!“

Plamínek zhasl. V černé tmě bylo slyšet srkání.

„Škoda krásného léta,“ povzdechl hlas na jedné straně potrubí.

„Zas jednou se vrátí pěkné hřejivé dny,“ ozval se druhý.

„Jenže teď už jsou noci studené, bestie.“

„Buďme rádi, že máme tenhle bejvák.“

Replikou se ozvalo chrápání.

Dlouhá noc se i pod zemí hlásila o svá práva. Jen syčení páry a šumění vody v potrubí dávalo znát, že země vlastně neusíná nikdy.

Nebylo to zase až tak špatné útočiště. Od rána do večera se ozývalo ťupkání dámských podpatků z nedalekého chodníku a pokud měl právě některý z těch dvou obyvatel pochtívačné oči, mohl vyhlížet mezírkou pod nádstřeškem šachtice a ty nožky hladit panenkami očí od střevíčků až vysoko pod lem sukýnek. Jen když se některá vymódila sukní dlouhou až po zem, pak to bylo pošušňáníčko takové nijaké.

Samosebou nebylo tohle sice vyhřáté, ale přece jen trochu těsné bydlo bez problémů. Vstoupit či opustit je šachticí a protáhnout se pod stříškou bylo možné, jen když se právě nikdo v nadzemním podlaží nezdržoval. Nenápadnost zajišťovala bezpečí.

Drželo se v rourami napěchovaném obýváčku příjemně také za deště. A když bylo co jíst a co pít, pak nebylo třeba vůbec vycházet. Stačilo se jen povalovat a čas od času si odskočit na protější stranu šachtice, jak se domluvili, raději kousek dál, aby neměli klozet rovnou u nosu.

Mezi tím rozpřádali hovory, kolikrát na vysoké úrovni.

„To muselo dát práce, natahat toliko rour pod zem, co myslíte, pane inženýre.“

„Odkud ty mrchy vedou a kam vlastně, pane docente. Všechny jsou nacpané párou, chápete to?“

„Některé také vodou, pane inženýre. Udělat do takové dírku, máme z býváníčka plovárnu.“

„Tyhle roury lezou pod zemí od jednoho baráku ke druhému a v každém z nich z jednoho patra do druhého a navíc do každého bytu, rozumíte tomu, pane docente?“

„Lidi zchoulostivěli, pane inženýre, chtějí mít teplo v obýváku, v ložnici, v koupelně i na hajzlíku.“

„Někdy se mi stýská po posteli,“ ozval se povzdech. „Válet se pod prošívanou dekou, nemuset vstávat, nemuset otevírat oči.“

„Dejte pokoj, pane inženýre, furt pod dohledem: co děláš, proč to děláš, jak to děláš, nedělej to, udělej to znova. Chápete, pane inženýre? Co z toho, když všecko máte, auťák u chodníku, teplo v bytě, plnou spižírnu žrádla, nabouchaný mrazák, rádio, barevnou televizi, ale nemáte sám sebe!“

„Svět je zpotvořený, pane docente. Někdy mám pocit, že konec světa musí nastat už zítra, nejvejš pozítří.“

„Ten už nastal koncem devatenáctého století s vynálezem páry, pane inženýre.“

A vzápětí…

„Pojďte se honem podívat, pane docente, takové nohy se vidí jednou za sto let!“

Namačkali se k mezírce pod plechovým nádstřeškem. Nohy to byly skutečně krásně modelované a opravdu dlouhé.

„To je fakt maso!“

„Mít takové v posteli, za to by dal někdo majlant.“

„Nejlepší na nich je ta tenisová sukýnka, trochu se pohne, hned pod ní všecko prosvítá.“

Pak si ty krásné nohy na chodníku prdly, docela slušná řacha.

„A kruci…“

„I tak je to řízek, pane docente.“

K výstavním nohám se připojily nohy v pomačkaných nohavicích. Ty výstavní se k uňahňaným kalhotám chvíli lísaly, ocmundovaly se. Pak odcupitaly vedle těch ošoupaných bagančat s pokrčenými kaťaty jinam.

„Stroje zabily veškerou romantiku, krásu, vznešenost, pane inženýre. Od té doby to začalo jít se zemí s kopce. Helejte, támhle jdou další.“

„Ty už nejsou tak pěkné.“

„No, v nouzi…“

Tak krásně spolu rozmlouvali a titulovali se pane inženýre a pane docente, i když ve skutečnosti byl jeden Franci a druhý Váša, ale to jim nepřekáželo v uchování vzájemné důstojnosti.

„Anebo vítr, pane docente, odkud on se bere a kam pořád spěchá.“

„To by vám fyzikálně vysvětlil kdejaký žáček základní školy, pane inženýre. Povětrnost způsobují rozdíly mezi tlakovou výší a tlakovou níží.“

„Ale kde se bere ta tlaková výše a tlaková níže, pane docente. Kde ta se bere?“

„To už je věda vyšší kategorie, na to musí být fištrón. Ale pokud jde o ten vítr, pane inženýre…“

„Co s tím větrem, pane docente?“

„Třeba stojíte v hořejším patře na chodníku a vydechnete.“

„To jo, pane docente, a co s tím?“

„Vítr to vaše vydechnutí sebere od vašich úst, pane inženýre, a kalupem s ním pospíchá pryč, pořád někam k východu, jak mají větry ve zvyku obvykle ubíhat. A po nějakém čase, až ten vítr oběhne celou zeměkouli, tak to vaše vydechnutí přinese zpátky a vy se ho zase nadechnete.“

„To je na moje chápání trochu silné kafe, pane docenta. Ale zbylo mi v krabici ještě pár kapek červeného, nemáte chuť?“

„Vždycky mám chuť, pane inženýre, červené jde příznivě na krvinky.“

Tak krásně kolikrát plynuly rozhovory mezi oběma, až pokud je nepřemohlo spaní. Nebo když se potulovali městem a revidovali obsah kontejnerů, nebo když vysedávali v parku na lavičce a nechávali si ozlatit tvář hřejivým sluncem.

Té noci, co mrazík prvně ostříbřil stébla trav, neměli klidné spaní. Sotva zadřímali, ozvalo se bušení na plechovou stříšku nad šachticí. Žádná policie, žádný z pilných a pořádkumilovných občanů, dohlížejících nad veřejným pořádkem. Jakýsi pobuda žadonil o přístřešek.

„Hej, kamarádi, máte tam kousek místa? Venku je hrozitánská zima!“

Taková nemilá záležitost.

„Máme podnájemníka, pane docente.“

„Nejvejš flek u dveří, pane inženýre, jináč ho odtud už nikdy nevykopeme.“

Vetřelec nečekal na pozvání, už se sunul pod stříšku a rovnou šachticí dolů.

„Kerej ty seš?“

„Nějaký Karlík.“

„Fajn, vezmi místo, profesore, ale dovnitř se moc netlač, jsme tu namačkaní jako herynci.“

„Díky, kámoši!“

Do rána bylo ještě daleko.

„Pane docente, pan profesor nedejchá.“

„Cože, pane inženýre? To by nám tak scházelo, sakra, fakt je to s ním nějaké pofiderní. Pojďte mi s ním pomoct na čerstvý vzduch.“

Nebylo jednoduché vytáhnout bezvládné tělo šachticí a pod nízkou stříškou až na chodník. Nadřeli se s ním pořádně. Položili do ojínělé trávy, popleskávali po neholené tváři, chladili jinovatkou na čele a krku.

„Teď si odfoukl, pane docente.“

„To je dobré znamení, pane inženýre. Fakt se zdá, že dejchá.“

Činnost obou samaritánů přerušilo blesknutí reflektorů projíždějícího automobilu. Oba se rychle stáhli za okrasné keře, jak to měli pro každý případ nacvičené, piánko se vytráceli podél zdi garáží z dosahu maléru.

Vůz městské policie přibrzdil, pak zastavil.

„Támhle někdo leží.“

Dobře živení chlapi vystoupili.

„Ještě dýchá. Zavolej záchranku.“

Vůz rychlé pomoci byl na místě do deseti minut. Sice trochu štítivě, ale profesionálně naložili zemdleného bezdomovce do sanity a zase odfrčeli.

„Určitě chrápal tuhle v kanále,“ ukázal policista na šachtici. „Smrdí to tam jako v nějaké žumpě.“

Nasedli do vyhřátého vozu, odejeli na další potulku probouzejícím se městem.

Časné ráno slibovalo teplý podzimní den a skutečně takový byl. Právě akorát na posedávání v parku na lavičce, obzírání kontejnerů, návštěvu putyky, vyžebrat pivo, nějaké jídlo, případně skleničku tvrdé.

„Nikdy nevíš, esli neskončíš jako my, viďte, pane docente,“ poučovali ekonomicky a sociálně zajištěného alkoholika, když se posmíval, jak jsou zarostlí a že mají červené nosy, jak smrdí, jak jsou vyoblíkaní.

„Zbytečně ztrácíte pozlacená slova s tím otrapou, pane inženýre, házíte perly svini.“

K večeru a s přibývajícím chladem byl čas zvolna se ubírat k nocležišti.

„Jen aby se zase nepřišel vetřít nějaký vagabund, pane docente.“

„To by mě fakt otrávilo, pane inženýre. Když mám pokaženou noc, pak následující den nic po mně není.“

Volným krokem došli až na svou ulici. Tam je čekalo překvapení. Plechová stříška z teplovodního kanálu zmizela, šachtice byla překryta plátem plechu, ten byl nafest přišroubovaný k obrubě.

„A sakra, kam na noc složíme hlavu, pane inženýre?“

„Krucifix tolik nepřejícnosti jsem jaktěživa nezažil, pane docente!“

Noc i tentokrát hrozila mrazíkem.

„Zkusíme nádraží, pane inženýre.“

„Sice to tam není nadvakrát, pane docente, smradu jako v opičárně, ale radiátory tam fajrují furt. Na erárním teplu se nešetří.“

„Zajistil jsem krabici červeného, pane inženýre.“

„To je dobře, pane docente, červené je na krvinky.“

Dvě nahrbené postavy se zvolna ubíraly k vlakovému nádraží. Pokud bude mít službu výpravčí Lojzin, nechá ty zarostlé hlavy, fousaté tváře a červené nosy přečkat ve vyhřáté čekárně celou noc.

MOULIN ROUGE

Jaro se loučilo s nadvládou přidělených dnů v plné síle a svěžestí příjemně prohřátými dny, jako by léto mělo být už jen pouhé paběrkování za jeho slastmi a rozkošemi. Stromy vystřelovaly girlandy listů v barvě svěží zeleně. I řeka hodila vlnkou zrcátko slunečního jiskření.

Nábřeží řeky nebylo tou dobou příliš frekventované, jen jakási ošuntělá žena jako kdyby se nemohla rozhodnout jestli usednout na lavičku, nebo se pokusit o štěstí jinde ve městě. Jen co se ukázal na pěšině dobře oblečený muž, zavětřila jako ohař nad kořistí, trochu se vyhrbila, udělala z přičmoudlé tváře ještě zkormoucenější obličej.

„Neměl byste, mladý pane, šest korun na autobus?“

Stačilo pohlédnout koutkem oka. Vandračka obtěžuje lidi o několik mincí na autobus, léky, známku na dopis…, aby je vzápětí proměnila za sklenku levného piva. Celé dny prohledává popelnice, noci přečkává na nádraží nebo za teplého počasí v parku na lavičce. Ani za to pohlédnutí nikomu nestála.

Mladý muž pokračoval dál, ale po několika krocích přece zastavil, dokonce se kousek vrátil. Žena zpozorněla, jako to umí pes podvraťák, když člověk udělá rukou známý pohyb, který naznačuje pohození slupky ze salámu, nebo kuřecí kostí z vyjedeného talíře. Mužský sáhl do boční kapsy drahého převlečníku a vložil žebračce do nastavené dlaně exkluzivní dámský časopis, křídový papír, samá krasotinka, jedna méně oblečená než druhá. Aniž cokoliv řekl, pokračoval bez ohlédnutí svou cestou.

Přibližně o hodinu později kráčel týž mužský stejným chodníkem zase zpátky. Žebračka tentokrát neloudila, seděla na lavičce, listovala luxusním časopisem, ronila slzy jako by měla v ruce seznam smutečních oznámení celé své blízké i vzdálenější rodiny, přátel lepších i těch vykutálených.

„Copak?“ podivil se muž.

„Vždyť tohle jsem já!“ vzlykala žena.

„Cože?“

Na barevném obrázku vnadná žena ve sporém oblečení s tělem vypjatým do všech tří směrů.

„Takhle jsem vypadala před nějakými třiceti čtyřiceti roky,“ vzlykala vandračka. „Chtěli mne do Moulin Rouge.“

„Cože?“ neudržel muž zvědavost na uzdě a přisedl. „Vy jste měla angažmá do toho vyhlášeného pařížského dancingu Moulin Rouge?“

„No a?“ poškubla žebračka rameny. „Zatančit kankán nic není, to pořád ještě svedu.“

Položila magazín na lavičku, začala rovnou na trávě hopsat, švihat nohama do povětří až jí ze záhybů sukně a nevábného převlečníku prosvítaly růžové trikotínové bombarďáky. Už po několika poskocích se zadýchala. Nechala směšně vypadajícího drandění a usedla zpátky na lavičku.

„Tady nahoře namísto popruhů a kšandiček jsem měla jen takové dvě hvězdičky, rozumíte,“ našpulila pusu a trochu zruměnila nad myšlenkou, že by tomu elegánovi mohla ukázat jaké, kdyby to šlo a on o to stál. „A tady dole,“ šmírla ukazovákem od klína k sedací části, „tomu by se ani dnes nedalo říkat kalhotky, nebo plavečky – také spíš jenom taková hvězdička, upevněná na dvou šňůrkách, aby při švuňku nohou nespadla, jestli mi rozumíte. Já se jmenuju Jitřenka, ale jako umělecké jméno jsem používala Hvězdice. A teď si představte velký barevný plakát: tady nahoře dvě malé hvězdičky, tady dole jedna trochu větší. Reflektory šajní, publikum šílí, šéf podniku mne tlačí zpátky na scénu, musíte něco přidat, Hvězdičko – tak hezky mne oslovoval. To už jsem šla na repete po třetí. I kdyby chtěli přidat po čtvrté nebo i po desáté, musíte publiku vyhovět, říkal šéf, jinak nám udělají z podniku kůlničku na dříví.“

„Ve kterém roce jste měla v Moulin Rouge angažmá?“ zeptal se muž.

„Totiž,“ pípla vandračka. „Tančila jsem v jedné kavárně. A když jsem řekla, že bych chtěla přidat na gáži, tak se mi ten sviňour Bertin vysmál, ať jdu natřásat tu svou vychudlou zadnici třeba do Moulin Rouge. Pak si ten kaňour Bertin pořídil jinou hopsandu, měla dobře o třicet kilo víc, na pódiu se jenom takhle natřásala, nic víc neuměla. Až pod ní prasklo prkno a zlomila si nohu. Bertin, aby nemusel cálovat, raději se s ní oženil. Přibrala dalších třicet kilo a měla s natřásáním před publikem utrum. Takže jsem byla tomu kanci Bertinovi i s tou svou vychudlou zadnicí do jeho podniku coby taneční číslo zase dobrá. Nějaký pátek jsem to tam ještě vydržela, ale pak jsem se distancovala, abych nepřišla o dobré jméno.“

„A co děláte teď?“

„Užívám si života.“

Prohrabávala kontejnery, drobné krádeže v supermarketech, pospávání v parku na lavičce, nebo někde ve sklepě, když domácí zapomněli zamknout domovní dveře.

Pořád ještě seděli na lavičce, kolem hlomozilo město jedenadvacátého století, nervně, všichni spěchali, rachot že ani ptáčka švitořit nebylo slyšet. Ale mobilní telefon v kapse ano.

„Asi za hodinu jsem zpátky,“ řekl elegantní muž do dírek mobilu. „Obchod dopadl dobře.“ A pak se zeptal: „Už se ohlásili s těmi kotly? Raději se přeptejte, zákazník je chce mít koncem příštího týdne na místě! O Rapidu se poradíme ještě dnes večer.“

Zastavil ten komunikační krámeček a aniž věnoval tulačce jediný pohled, možná už na ni docela zapomněl, kráčel dál chodníkem podél řeky svou cestou.

Přibližně o půl hodiny byl zpátky, ale lavička už byla prázdná, jenom barevný magazín plný nahotinek tam zůstal opuštěný. Elegán rozmrzele vyťukal na mobilu číslo městské policie. „Sebrala mi z kapsy peněženku s větší částkou, platební karty, doklady,“ hlásil. A podrobně vandračku popsal.

Policisté věděli, kde známou firmu hledat. O dvacet minut později vrátili elegánovi platební karty, doklady, prázdnou peněženku.

„Prošacovali jste ji?“

„Až po růžové bombarďáky.“

„Podprsenku také?“

„Tu nenosí.“

To je dnes sakra móda, pomyslel si naštvaně elegán, už ji praktikují i staré baby.

„Kolik jste tam měl?“ zeptal se policista.

„Dvacet klacků.“

Zazněl udivený hvizd.

„Ta ženská přísahala, že našla akorát šest korun, za ty si koupila pivo.“

„Kruci…“

„Ještě neodcházejte, musíme sepsat protokol.“

Povětrnost se pořád držela svěží a den byl příjemně prohřátý. Listy stromů se ještě víc rozvinuly a zesílily a trochu potemněly pozdně jarní zelení. Řeka občas hodila vlnkou zrcátko slunečního jiskření.

Jestlipak vůbec ještě existuje v Paříži kdysi tak slavný šantán Moulin Rouge, kde zakrnělý skřet Henri Marie Raymond de Toulouse Lautrec Monfa koncem devatenáctého století maloval prostopášná děvčata a užíval si s nimi?

MYŠ BEZNADĚJE

Připravovala oběd. Loupala brambory. A při tom vzpomínala. Co také jiného dělat při té nanicovaté práci?

Pamatovala, že v těch lepších časech dávné minulosti se cítila jako obdivovaná Miss, pak pro svou širokosrdcatost spíš jako Mys dobré naděje, později snad Myš naděje, poslední dobou se cítila spíš jako Myš beznaděje. Matka jí říkávala Miládko, ale co se nad ní zavřel hrob, byla pro všechny jen Miladou, nejvýš Mílou, Milkou, Milouškem. Poslední roky nejvíce cuchtou, štětkou, somračkou, vandračkou, babou co špinavýma pazourama přehrabuje kontejnery.

Naházela naloupané brambory do kastrolu, zalila vodou. Opraží cibuli. Ve spíži jí zbylo kousek salámu.

Kamna špatně táhla, vlhké dřevo z olámaných větví z nedalekého parku víc syčelo, než hořelo. Oběd pokaždé začínala klohnit už ráno, snídani vynechávala, večeři odbyla.

Hrábla do vlasů, ale do zrcadla se raději nedívala, čarodějnic se bála už v dětství.

Možná, napadlo ji, kdyby si dala tu práci, určitě by ve kterési krabici od bot našla fotografii, kdy měla šanci stát se místní MISS. Kolik jí tehdy mohlo být? Šestnáct nebo sedmnáct. Snila o princi ve stříbrném BMW. Věděla, že jednoho dne přijde. Usadí ji do polstrované sedačky, řekne připoutej se, pak na to šlápne. Ale nepřišel. A MISS tenkrát vyhrála ta protivná Mařena s rezavýma vlasama. Určitě jen proto, že jí skrzevá průsvitné prádlo bylo vidět až do říma.

Někde by tu fotočku najít mohla. Přehrabala málem celou spižírnu, a skutečně mezi sáčky s moukou, cukrem, rýží a ubrouskama krabici objevila.

Prohlížela si nevelkou fotku. Náhodou! Kanýry jí tehdy slušely, sukně mohla být krapánek kratší, ale hlavně by to chtělo lepší nasvícení, malounko zezadu, aby prohlubenina v líci zvýraznila půvab a narovnala hrbatý nos. Co mohla čekat od venkovského fotografa, který má ruce spíš na ošahávání, než na mačkání spouště fotoaparátu! Každé nasliboval udělat fotku jako do magazínu, ale všechny vypadaly jako z policejního protokolu.

V té chvíli ji šlehl nápad, rovnou do jádra palice, přímo ji oslnil. Pokud by si přimázla obličej, načančila vlasy, pořád ještě by mohla udělat dojem. Zase by mohla být Miloušek, Míla, Miluška. Alespoň na chvíli by se jí mohlo dotknout ztracené pero ze stříbrného ptáka.

Ale něco by sníst měla. Honit vodu s prázdným žaludkem se nedoporučuje ani nejprudší krásce. Frajer poručí štamprlku, šlehne to s ní za prvým keřem a zase je hned po věnečku i po parádě. Jenže uvařit brambory na těch chcípáckých kamenech by mohlo trvat do večera. Postaví na plotnu mléko, k tomu krajíc chleba, najde trochu másla a nějakou marmeládu. Pošmákne si.

Nalila litrový hrnek mléka, postavila na plotnu, přiložila na topeniště pár klacíků. Hned pak se pustila do krášlení.

Udělat z hezoulinké dívenky parádní MISS dá něco práce, což teprve u vizáže jakoby převálcované neurvalým tirákem?

Pracovala tak soustředěně, dokonce modrý nátěr na víčka objevila a trochu okrové barvy na líce, velké kruhy náušnic do lalůčků a protáhnout řasy, že zapomněla na mléko na plotně. Mléko překypělo, čmoudu hned bylo v celé místnosti jako v zaplynovaném bunkru zákopů první světové války. Sakra! Stáhla hrnec stranou. Ale práce na princezně ji přímo uchvátila. Ještě vlasy. Potom oblečení. I střevíčky našla. Seš kočka, obhlížela se v zrcadle. Sexy šatičky sice kapku obstarožní, ale furt eště seš kočka, utěšovala se. To by v tom byl čert, aby se nějaký chlap nechytil do pasti, aby tě nezačal loupat jako cibuli a šeptat při tom slovíčka, která už zapomněla, jak voní.

Ten smrad spáleného mléka ji otravoval. Snědla krajíc chleba nasucho, zapila minerálkou. Na volném povětří se oblečení vyvětrá, nic nebude znát.

Věděla o jedné knajpě v zapadlé uličce, Copacabana měla vyvedeno na štítě, uvnitř tma jako v tunelu, to jí vyhovovalo. V jednom koutě házel nějaký somrák mince do hracího automatu, ve druhém trůnila madam s pozadím jak plátno širokoúhlého biografu a s kramflíčky u střevíčků tak tenkými, že pod tou tíhou musely propíchávat srdce samotné matičky zeměkoule.

Co to bude, zeptal se barman a hned naléval drink, prvá runda vždycky něco lepšího, pak už ty další přiboudliny nebyly tolik cítit.

Somrák nakopl hrací automat a ještě do něho bouchl pěstí. Přisedl k barpultu. Dej mi to samé, poručil. A hned se věnoval krásce na sousedním bobku. Co máš dnes v pácu, kotě, vyzvídal. Tedy ne že bych se chtěl vtírat, ale náhodou mám dnes odpoledne fraj. Co si třeba prohlédnout zoologickou zahradu, nebo se podívat na prima film do biáku? A programově jí začal osahávat stehna, jak to umí jen chlapi nebo přihřáté děvky. Tohle byla ta jeho zoologická zahrada a ten prima biják!

Matrona na jehlách se přikolébala k barpultu. Vím o jedné prima galerii, okatě nabízela své XXLL zboží.

Hele Margot, odbyl ji somrák, dnešní večír mám fakt nabitý.

S touhle hubenou štětkou! vyprskla přebujelá tvárnice. Hrábneš jednou, nic nenajdeš, skočíš na ni, jsi samé modřina.

Nebudu rozvracet rodinu, řekla Myš beznaděje a kývla na barmana, že zaplatí.

Musel jí zaúčtovat i chlast toho somráka i té míchačce na beton, jinak to není možné, tolika peněz.

Brala to k domovu jedna plus spižírna, hajzlík, sprchový kout, gauč, stará kachlová kamna, špinavé okno, potrhaná záclona, prostor nabitý beznadějí. Vracela se do svého domovského přístavu sice nepoškozená, ale ještě ve větší beznaději.

Ještě že se k ní cestou parkem přidal pes, něco mezi kokršpanělem a vlčákem. Tak pojď, bufíku, budeme kamarádi. Nic proti nenamítal, spokojeně ji následoval. I do cimry s bezútěšným výhledem oknem do zanedbaných křovin a polámaných stromů za ní vkročil. Nic si z toho nedělal, že jeden obrázek na zdi visí nakřivo a další spadl za gauč. Ani puch spáleného mléka, který se uvnitř pořád držel, mu nevadil. Šmejdil po všech koutech, napůl vychlemtal vystydlé mléko, zbytek rozlil po podlaze. Čumákem si otevřel chladničku, sežral zbytek salámu a sýr. Ze spižírny poslední skrojek chleba, při tom rozsypal mouku a rýži po podlaze. Pak udělal u křesla s květovaným potahem loužičku, načež vyběhl na dvůr, tam se před rohožkou vykálel. A byl pryč.

Tak co, Miládko?

Zůstala sedět na rohu gauče, který za lepších časů posloužil i radostnějším věcem, rozmazávala modř z očních víček a zarůžovělou barvu z líce a rtěnku ze rtů, cuchala účes, co jí dal tolik práce, mačkala od hladu bolavé břicho, otlačovala dlaně o vystouplé kosti a zatláčela slzy a cupovala v sobě obrázek krásné MISS a znovu se soukala zpátky do těsné nepohodlné kůže a měnila se beznadějně v myš beznaděje…

????

ANDĚL PŘILETĚL V 15:30

Bohoslužebný obřad skončil. Kněz se naposledy obrátil k těm několika lavicím maličkého kostela. Ztrácela se v nich hrstička věřících, kteří si uprostřed žhavého léta přišli do chládku na chvíli spíš odpočinout od úmorného vedra, než aby toužili po slovu božím. „Jděte v pokoji,“ rozpřáhl kněz ruce, jak by je chtěl všechny vzít do náruče a polaskat se s nimi. Nezvedali se spěšně, nepospíchali. Byli to staří lidé a věděli, že hořící vzduch před kostelíčkem z nich vyždímá poslední kapku potu. Mladí se modlit nepotřebovali. Ti měli své bohoslužby na travnaté pláži nedalekého rybníka Radost, v úsporných plavečkách jim horko nebylo, s rozkoší se vrhali do prohřáté vody.

Páter uklízel bohoslužebné náčiní. Ani kostelníka nemá, ani ministranta. Zvonit musel sám, svíčky rozsvěcovat a také zhasínat a když některá dohořela, tak z té trochy peněz koupit jinou. Tak mizernou farnost si snad ani nezasloužil. Se zavedením elektriky do kostelíčka za vsí na kopečku jako na vystrkově se nepočítalo. Beztak prý tam málem nikdo nechodí.

Vlastně faráře ani nepotřebovali, jen když někdo umřel. Hřbitov se hned kolem kostela, farář po ruce. Bylo s tím míň ceremonií, než se s nebožtíkem tahat až do vzdáleného města, zamluvit termín v obřadní síni, zaplatit varhaníka, zpěváka, smutečního řečníka, autobus pro pozůstalé a také útratu, kterou pak pozůstalí v restaurantu udělali. Kdežto tady na tom vystrkově pronesl farář několik pěkných slov skoro za zaplaťpánbůh. Akorát s hrobníkem byly někdy patálie, měl své dny, pak musela přízeň narychlo dokopávat hrob a také zahazovat. Ve vesnické hospodě Rozkoš se každý zřídil podle své nátury, zazpívali si, někdy se i poprali, takové domácí pohřební slavnosti.

Farář už byl se vším hotov. Jen ještě nevěděl, co bude po zbytek odpoledne dělat. V tom hicu by se také rád osvěžil ve vodě rybníka, jenže tam neměl žádné soukromí. Přece jen musel myslet na dekorum. Nikdy si nepředstavoval, že služba bohu by mohla být tak obtížná.

Ještě uzamknout hlavní vstup do kostelíka. Co se rozmohlo vylupování stánků božích, nebylo radno hazardovat ani s těmi několika kousky inventáře, nic cenného, ale některý starožitník by určitě za křížek, obrázek Panenky Marie, za prastarou lavici něco mincí určitě dal, nechal poopravit a na prodeji kradeného pak kupu peněz vydělal.

V proudu slunečního světla, které se dovnitř chtivě vlámalo, někdo stál.

„Bohoslužby už skončily,“ řekl farář.

Bylo právě 15.30, všiml si na levných hodinkách upevněných na levém zápěstí.

Teprve když přišel blíž poznal, že před ním stojí děvče. Kolik jí mohlo být let, pokusil se hádat, patnáct, sedmnáct, dvaadvacet? I málem stará bába, když si navlékne kratičkou sukénku, nahoře skoro nic, vlasy do culíků, provokující oči a ten jejich smích… Kolikrát už se spletl o pěknou řádku roků.

„Chceš se snad vyzpovídat, dcero?“

„Já nejsem tvoje dcera,“ uchichtla se. „Alespoň si myslím, že nejsem. Čí dcera jsem, to fakticky nevím, alespoň co se mužského zploditele týká. Takže nakonec možná přece jsem tvoje dcera.“

„Musím uzamknout stánek Boží,“ vyhnul se farář replice na choulostivá slova.

„Mám hlad, od rána jsem nic nejedla,“ vyznala se dívka upřímně. „A prachy nemám. Vlastně mám jenom to, co mám na sobě.“

Farář byl na rozpacích. Odmítnout potřebnou nemohl. Peněz měl sám málo, ale nějaké jídlo přece. Pozvat ji do skromné kuchyně? Tady na vystrkově je blízko jen k bohu, zato k lidem daleko, do řeči se dostat nemůže.

„Umíš vařit?“ zeptal se.

To by se mu ulevilo. Namísto věčného kuchtění alespoň jednou jen tak posedět a nechat si přinést jídlo na stůl.

„Akorát vodu,“ odpovědělo děvče.

„To jsme na tom přibližně stejně,“ zasmál se. „Ale když síly spojíme, určitě něco ukuchtíme. Už mám také hlad. Pojď dál.“

Zamkl velkým klíčem vstupní dveře kostela, prošel sakristií a temnou chodbičkou ke skromnému bydlení. Ani se neohlížel, ale ťapkání tenisek slyšel. Chvíli si připadal, jako kdyby to děvče nalákal do svého království na sbírku poštovních známek. Pro jistotu položil na okraj stolu bibli svatou a doprostřed postavil krucifix.

Jen vkročili do kuchyně, pustilo se děvče do přípravy skromného jídla. Vytáhlo odkudsi z úsporného oblečku zabijáckou zavírací kudlu, dovedně s ní krájelo chleba a ten zbytek slaniny. Vlastně všechno potřebné tou kudlou dělala.

Nebylo podstatné, co jedli, důležité bylo, že se trochu najedli.

Za maličkým oknem nevelké fary, přilepené ke kostelíčku, pomalu dohasínal žhavý letní den.

„Všimla jsem si, že ani ministranta nemáš,“ olizovalo si děvče prsty jako po královské hostině.

„Dokonce ani kostelníka,“ potřásl kněz hlavou. „Sám jsem si kuchařkou, uklízečkou, pradlenou, práce na zahrádce, údržbářem když se něco pokazí, dokonce i zpovídat se musím sám sobě a dávat si rozhřešení.“

„A sakra!“

Kněz pozvedl ruku.

„Já vím, já vím,“ nenechalo ho děvče promluvit. „Přece si nebudeme hrát na svaté, když nás nikdo nevidí ani neslyší.“

„Ten nahoře ano!“ píchl kněz ukazovákem ke stropu, který už dávno potřeboval vylíčit.

„Tak toho bych někdy chtěla na mou duši potkat, říct mu pěkně od plic, co na mne všecko naložil,“ zvedla dívka oči k ušmouranému stropu.

„Slyší tě!“ varoval kněz.

„Nevěř na duchy,“ pokrčilo děvče nosík. Pak upřelo oči do farářovy tváře. „Jak ti říkají?“

„Páter Joachim,“ odpověděl kněz.

„Neříkej, že tě máma pokřtila na pátera a k tomu navíc na Joachima. Jakpak ti doma říkali?“

„Civilním jménem jsem Ferdinand Karásek, ale…“

„Já jsem Ester,“ napřáhla dívka ruku přes špinavé talíře. „Budu ti říkat Ferdo, ju? Já chtěla být Cecilka, pak také Majka nebo Ambrozie. Ta Ambrozie je pěkně trhlá, žejo. To byla nějaká princezna nebo královna v jedné pohádce. Ester také ujde, ne?“

„Pěkné jméno ti matka vybrala,“ přikývl kněz.

„To vybíraly zdravotní sestřičky v jednom kojeňáku, kam mne máma potají odložila v krabici od bot za dveře. Nikdy jsem mámu neviděla. No, přežila jsem to.“

„Pokřtili tě?“

„Copak já vím? Asi sotva. Akorát mi dali občanku na jméno Ester Babicová, jako po zdravotní sestře, co mne v té krabici od bot u dveří našla.“

„Byla jsi někdy u zpovědi a svatého přijímání?“

„Víš Ferdo, jsem asi v téhle boží instituci vůbec poprvé.“

„To tě sem přivedl jenom ten hlad?“

„Jo,“ přikývla Ester. „A také hledám střechu nad hlavou,“ sypala. „Ministranta nemáš. Můžu vyzvánět na zvon, pomáhat v kostele, něco uvařit, uklízet, zaběhnout pro nákup…“

Jak se to mohlo stát, že se ta dívoška zabydlela v malé kuchyňce? Spokojila se na spaní s lavicí u stěny. Pomáhala, kde to jen šlo a práce jí šla docela dobře od ruky. Peníze žádné nechtěla. Žádné problémy s ní nebyly.

Mermomocí chtěla ministrovat.

„Naučím se to,“ přesvědčovala faráře. „Šeptneš co udělat a já to udělám. Na tom přece nic není!“

Problémy byly akorát tenkrát prvně, když ji vzal ministrovat. Už stál u oltáře. V lavicích jako obvykle lidí spíš méně, než více. Zaslechl neobvyklý šum, smích, hlasy. Otočil se, co se to ve stánku Božím děje, málem ho ranila mrtvice.

Ester ustrojena po ministrantsku, jak jí to přikázal. Jenže z komže udělala minisukni a v rochetce výstřih.

„Pro Boha svatého!“ strkal ji do sakristie.

„Vypadala jsem v tom jako zapšklá baba,“ vysvětlovala Ester.

Odsloužil mši sám, pak seděl v sakristii a s jehlou v ruce přišíval odstřižené.

Po vsi se hned rozkřiklo, že si nastěhoval na faru hopsandu. Hned se návštěvnost kostela zvýšila, někdy už nebylo kam sednout ani stoupnout, opozdilci alespoň dveřmi nahlíželi.

„Kašli na lidské řeči, Ferdo,“ utěšovala Ester faráře. „Závidí.“

„No já nevím, jestli bys snad raději neměla zase odejít.“

„Kam bych šla? Do lesa pod smrk? Vyzváním, když je potřeba, uklízím, taky vařím, ministruju, o zahrádku se starám… A kdybys projevil trochu zájem o další služby, fakticky bych nebyla proti, jsi mi totiž sympatický.“

Modlit ji nenaučil, křížek dělala pofiderně, ke zpovědi by ji nepřiměl ani karabáčem.

„Co bych ti měla vyprávět?“ namítala. „Moje hříchy jsou moje privátní záležitost, nikomu do nich nic není. A pokud jde o špatnosti – moje největší špatnost je asi ta, že jsem se vůbec narodila!“

Co s ní mohl dělat?

Někdy také seděli a jen rozprávěli.

„Hrozně ráda bych věděla, jestli nebe fakt existuje,“ podpírala si Ester bradu dlaní, donekonečna přemílala mezi zuby dávno bez chuti žvýkačku. „Ty bys to měl vědět, když jsi od fochu.“

„Nebe je,“ přikývl farář.

„Jak asi vypadá?“

„No…,“ nevěděl přesně, vlastně to nevěděl vůbec.

„Myslíš, že něco jako zámecká komnata, plno rozsvícených lustrů, koberec s chlupy na dlaň, krok neuslyšíš, všecko se kolem blyští, úsměvy, úklony, žádná závist, nikdo nepodvádí, nekrade, nebije tě, nenadává ti, nevyhání tě. Takové nebe by se mi líbilo.“

„Možná je nebe právě takové,“ přikývl farář.

„Nebo být andělem,“ zasnila se Ester. „Myslíš, že existují?“

„Určitě.“

„Mít krásná bílá křídla, vznášet se jako nějaký motýl, vonět – po čem asi voní anděl?“

Farář pokrčil rameny.

„Co asi jí?“

„Manu nebeskou,“ dostala odpověď.

„Něco jako krajíc namazaný máslem a k tomu hrnek mléka?“

„Kdo ví, možná ano.“

„Myslela jsem, že jenom samé dorty a zákusky. Kouří se v nebi?“

„Určitě ne.“

„Tak to už jsem jistě v nebi, protože pěkný flák dnů jsem neměla čouda. Nenašla by se u tebe kapka trávy, nebo aspoň obyčejná cigareta? Děsně mi chybí, i když jsem s tím fakticky chtěla kolikrát praštit. Tys nikdy nekouřil?“

„Kdysi dávno, ještě jako jinoch, ale pak jsem toho po domluvě rodičů zanechal,“ přiznával se farář nerad.

„Tak vidíš, jenže mně těch pár facek neměl kdo dát,“ posmrkla Ester. „Můžu k tobě na noc do postele? Jenom se ohřát, ani chlup víc, čestně… Kdysi jsme líhávaly s kámoškou a připadalo nám, že se tulíme k některému z rodičů. Pěkná blbost, co! I z toho jsme vyrostly. Takže nebe,“ zasnila se Ester a trochu víc se přitiskla. „Jak asi vypadá…“

Ester uměla překvapit. Farář ji jednou přistihl jak si zkouší ornát. Nechala si při tom na sobě jen šňůrkáče.

„Co to… co to…,“ nezmohl se na víc, než jen na zakoktání.

„Ten fialový je docela hezký, co říkáš, ale trochu smutný,“ řekla Ester. „A chybí jim kapsy.“

„Na co kapsy?“

„No… kapsa se vždycky hodí. Třeba kam zastrčit kudlu.“

Nůž, učiněný zabiják, pořád nosila. Při jídle jím krájela chleba a ostatní jídlo.

Jindy Ester přistihl, jak svačí hostie. Ani jediná nezůstala.

„Chutnají nějak divně,“ kroutila nosem.

Zato mešní víno jí zřejmě padlo na slinu, nenechala ani kapku, zalezlá do postele pak prospala celé odpoledne a celou noc.

„Tohle nemůžeš!“ zlobil se.

Jen se smála.

Bez vína se případně obešel, kdo pozná, že do kalichu nalévá čistou vodu? Tohle už měl vyřešené a několikrát ověřené. Ale pro hostie musel do města, pro případ, že by někdo z těch mála návštěvníků chtěl ke svatému přijímání.

„Jen klidně běž, já to tady zatím ohlídám,“ ujistila ho Ester.

Když se vrátil, podávala Ester raport.

„Umřel Vavruša,“ podívala se do čmáranice na papírku. „Josef. Z čísla popisného stopětatřicet. Pohřeb chce mít v pátek odpoledne kolem druhé. Hrob příbuzní vykopají sami. Takže prý kdybys byl té lásky a řekl nad hrobem pár slov.“

„Co se Vavrušovi mu stalo?“

„Šel se koupat do rybníka a utopil se, blázen starý,“ uvedla Ester diagnózu. „A to prý byl v mládí plavecký šampión.“

Ležela v jediné posteli, co na faře byla, kouřila. Bůhví kde sehnala cigarety, možná vyloudila na pozůstalých po Vavrušovi.

„Nějak tě ta cesta do města sebrala, nechceš si odpočinout?“ řekla a odsunula se k pelesti u stěny.

Vavrušovi na pohřeb přišli všehovšudy čtyři lidé, všechno cizí, vlastní rodinu už neměl.

Už nikdo se nepozastavoval nad tím, že farářovi asistuje Ester, zvykli si. Držela křížek spořádaně, ale odmítla si navléct ministrantské oblečení, zůstala jen v těch kraťasech a tričínku, vždyť byl hic. Obřad netrval dlouho, mužští hned pak hrob zaházeli a šli po svých. Vztyčit na hrobě třeba jen prostý kříž už nikdy nikomu nenapadlo.

Všechno na faře a v kostelíčku běželo ustáleným tempem. A běželo by dál, až se jednou přihnala bouřka, jaká umí překvapit v tom dusném a parném létě. Blesk a hrom, hrom a blesk. Uprostřed noci světlo jako ve dne, přes den provazy dešťové vody. Mraky až při zemi. Tma jako v podvečer. V tom nečase nikomu ani nenapadlo trmácet se do kostela. Doma zavřeli okna, vypnuli elektriku, čekali až se ta čina přežene.

Přece i v tom nečase vrzla kostelní vrata. Do chrámové lodi vešli tři mužští, střásali vodu z deštníků, natřásali zmáčené nohavice, připomínali zmoklé psy.

„Přijměte místo,“ pobídl je farář, ještě bohoslužbu nezačal, zdrželo ho rozsvěcování svíček, aby se necítil v prázdném kostele tak ponuře.

Ale ti mužští do lavice neusedli. Šli rovnou k oltáři.

„Vaše jméno?“ zeptali se bez okolků, z očí jim čišela neurvalost.

„Pater Joachim,“ dostali odpověď.

„Umělecký pseudonym nás nezajímá,“ řekli. „Vaše občanské jméno.“

„Ferdinand Karásek.“

„Souhlasí.“

„Možná jste v pěkném průšvihu,“ potahoval se jeden z těch chlapů za nos, jako by ho chtěl mít ještě delší. „Prý se u vás skrývá nějaké děvče?“

„Pracuje tu, pomáhá…“

„Támhle je!“ ukázal jeden k sakristii, odkud Ester ke své škodě zvědavě vykoukla.

Dva mužští se za ní rozeběhli, jeden zůstal.

„Dostanou ji,“ řekl. „Kostel jsme obklíčili.“

Přitáhl faráře za kněžské roucho blíž, málem šeptem vysvětloval: „Je napůl blázen. Chladnokrevně zamordovala dva lidi. Utekla z psychiatrické léčebny, kam ji poslali na vyšetření, vážně při tom zranila ředitele a vrátného. Těžká narkomanka. S nikým se nepárala. Měl jste obrovské štěstí…“ A naznačil prstem šmírnutí přes hrdlo.

Z přítmí sakristie se vyřítila Ester s malým náskokem před dvěma muži, naneštěstí padla rovnou do náruče toho, co šeptal její hříchy do farářova ucha. Pohotově jí vyrazil z dlaně nůž zabiják, bez okolků ji srazil na kamennou dlažbu, zkroutil ruce za záda. Cvakla pouta.

„Pojď, děvenko,“ řekl skoro něžně, když ji spoutanou zvedal. „Půjdeme.“

Ani se neohlédla.

Takové nebe si Ester jistě nepředstavovala, pomyslel si farář.

Stále pršelo. Nikdo na bohoslužbu nepřišel. Farář přesto mši odsloužil. Zase musel sám zvonit, sám ministrovat, pak všechno sám uklidit.

Seděl v malé kuchyňce u prázdného stolu, protože nebylo nikoho, kdo by mu byl jednoduché jídlo připravil a položil na stůl.

Přežehnal se halabala křížem, jako to dělala Ester, ponořil hlavu do dlaní.

Když pak za šera ulehl, marně kolem sebe šátral, marně přitahoval pokrývku, postel mu pořád připadala prázdná a studená.

TRUHLA PLNÁ PENĚZ

Spal jsem. Později se mi všichni posmívali, že jsem chrápal, až v oknech tabulky skla drnčely, chvílemi že jsem se smál až zajíkal, pak zase naříkal, lamentoval, skučel, co já vím co všechno jsem na té vyležené pohovce prováděl. Jenom Zuzka se mi neposmívala, ale šestileté dítě nemá z takové události ještě žádný pojem.

Co jsem to vlastně v tom snu řešil?

Už vím, peníze. Zdálo se mi, že mám kapsy plné peněz. Pořídil jsem si pěknou dřevěnou truhlu, tam jsem je ukládal, truhlu schoval na opuštěné lesní cestě. Po jedné šikovně provedené transakci jsem totiž byl milionář, multimilionář, miliardář!

Máš tady návštěvu, tahá mne v tom snu šestiletá Zuzanka za palec u nohy. Nějací dva zlí pánové.

Jak zlí, zajímalo mne.

Hodně zlí, řekla Zuzanka. Když jsem jim řekla, že nemůžeš, protože právě odpočíváš, když ses vrátil až ráno, ani poličku jsi nenašrouboval, jak jsi slíbil, ani pes nedostal nažrat, špinavého nádobí plný dřez, boty zablácené…

Co oni na to, přerušil jsem její lamentaci nad mými prohřešky.

Řekli ať držím klapačku. A že si pro tebe jdou.

Už stáli ve dveřích. Zuzku vyšoupli, ať si jde po svých, pak rovnou k vyležené pohovce.

Jako bych je neznal, gaunery. Viky a Adin, známé firmy. Nejprve dají člověku nakládačku, teprve pak vysvětlí za co.

Řeklo se do dnešního rána, najel Víky tvrdě na věc. Je skoro poledne.

Adin neřekl nic, rovnou mi jednu máznul.

Nešpiň se s ním, zadržel Viky další úder. Až esli to nepůjde po dobrém.

Po dobrém to jít nemohlo. A jestli čekali, že jim prachy, ušverděné na pofiderních kšeftech naservíruji na stříbrném podnose, tak to byli pěkně vedle.

Jsem úplně švorc, pokoušel jsem se otupit hrot jejich pomsty. Tak plonkovej jsem ještě nikdá nebyl, čestné skautské.

Počkáme, rozhodl Viky. Dám si cigaretu, máš čas na rozmyšlenou, než ji dokouřím.

Tady v baráku nikdo nekouří, protestoval jsem.

Nebrali na to ohled.

Oba se posadili, ale dost blízko, abych se z pohovky nemohl sesmeknout ke dveřím a vzít vítr. Viky si zapálil. Adin byl nekuřák, takže měl ruce pořád připravené k dalšímu úderu. A když Viky nedopalek konečně típnul, skutečně mi jednu fláknul, hned a bez varování.

Tohle nemá cenu, rezignoval Viky.

Adin se zachechtal.

Moc dobře jsem věděl, teď přijde varianta B.

Tak pojď, srabe, popadli mne za ruce, každý z jedné strany, stáhli mne z pohovky, jako se stahuje kůže ze zabitého králíka, napůl mne vláčeli a napůl nesli.

Jedině Zuzka se jim postavila do cesty.

Kam ho vlečete, vždyť ještě nevečeřel!

Jako by právě večeře byla v té chvíli to nejdůležitější. Z kuchyně voněla opražená šunka a smažená vejce. K tomu pivo. Neznám nic chutnějšího.

Odprejskni, odstrčil Viky děvčátko Zuzku.

Mazej vyčistit panenkám zuby, aby jim v noci při chrápání nesmrdělo z úst, vřískl hrubián Adin.

Venku na ulici u pankejtu stříbrné Audi. Namísto do kufru, jak se nedobytní kunčofti obvykle dávají, mne nacvakli na zadní sedadlo. A natěsnali se každý z jedné strany, aby mne za jízdy nenapadlo vyskočit.

Jeď, Rudi! pokynuli šoférovi.

Pneumatiky zašuměly.

Na fáro za dva miliony mají, pomyslel jsem si, ale dají si práci vytlouct z chudáka těch pár šestáků z podílu realizace podnikatelského záměru, co jsem jim za jejich pomoc neuváženě přislíbil. Ani pětníček gaunerům nedám za takovéhle jednání, jeden větší křivák než druhý.

Tak jsem byl na ně naštvaný, že jsem ani nedával pozor, kam vlastně jedeme.

Najednou jsme stáli na osamělé lesní cest?. Nikde ani živáčka. Od civilizace kapku daleko.

Tedy esli si myslí, že právě tady jsem truhlu zakopal, jako v potrhlé americké gangsterce, tak jsou vedle jak ta jedle.

Viky křikl na Rudiho za volantem: Dělej!

Jsem placenej jenom za šoférování, bránil se Rudi.

Seš placenej za to co ti přikážu, nedal se Viky odbýt.

Rudi se soukal zpoza volantu jako přilepený.

Na každého jednou dojde, prskal mi Adin zblízka do obličeje.

Rudi vytáhl kolčák zabijácké ráže, přitiskl mi hlaveň na spánek. Fakt mám? byl pořád plný nejistoty.

Dělej! pobídl ho Viky. Od rána jsem nejedl a na večer mám sjednané rande s exkluzívní kočkou.

Rudi stiskl spoušť a prostřelil mi palici skrz naskrz. Úplně jsem slyšel, jak mi kulka ráže devět sviští mezilebním prostorem. Byl jsem zvědav, co oni teď, jestli mne nechají ležet rovnou na té cestě, nebo mne páru kopanci odšoupnou pod svěšené větve křoviny.

Měli v nedaleké houštině připravenou truhlu. Otevřeli víko, šoupli mne dovnitř. Ještě než víko přirazili zpátky, vzali z kufru stříbrného Audi pytlíky s mincemi a hezky je sypali všude kolem mne.

Tak přece můj poklad našli, pomyslel jsem si, ti jsou ale mazaní!

Pořád sypali další, až jsem měl penězi v truhle pěkně nastláno, už mi taky lezly do uší, pusy a očí, měl jsem jich plné kapsy a také plnou hlavu, kam se mi mince dostaly z jedné i druhé strany otvorem, který mi v lebce provrtala střela.

Jen se těch peněz nažer, řekl Viky.

Dyť jsou to než šestáky! řvu.

Adin se chechtal až si při tom prdnul.

Ale Rudi bral tu práci vážně, ostatně byl za ni placený.

Nepřestali ti pacholci, pokud truhla nebyla penězi zarovnaná. Teprve pak přirazili víko, zajistili petlici betelným visacím zámkem. A už mne rvali do kufru stříbrného Audi, ale dalo jim to zabrat, to jsem jim přál, sígrům, o pořádnou práci nezavadí, jen krást a podvádět a švindlovat, na poctivou práci levoručkové, na švindl géniové.

Zajeli na most klenoucí se přes nezměrné přehradní jezero. A šup s truhlou do vody.

To jsou nápady, volové. Kdyby alespoň ta voda nebyla tak studená. Truhle šupajdila ke dnu, žuchla, zvířila bahno, že nebylo vidět ani na špičku nosu.

No těbůh! Na dně přehrady mne jaktěživa nikdo nenajde. A peníze jakbysmet.

*

Někdo mne tahal za palec u nohy, měl jsem neodbytný pocit. Probíral jsem se ze snu jen ztuha. Malá Zuzka přetrhla sen právě v tom nejlepším.

„Co je?“

„Hledají tě nějací dva neurvalí pánové,“ řekla Zuzanka.

„Proč neurvalí?“ ptám se.

„Když jsem jim vysvětlovala, že po včerejším flámu pořád ještě spíš na kanapi, tak řekli ať držím klapačku. A že si pro tebe jdou.“

Už stáli ve dveřích. Viky a Adin. Hlava mi brní, jako bych ji měl položenou na motoru běžícího traktoru. Koutkem oka mrknu přes okno na ulici, u pankejtu stříbrné Audi. Za volantem Rudi. Všecko známé firmy.

„Nedělej štráchy,“ varuje Viky.

Kručí mi v žaludku.

Z kuchyně voní opražená slanina a smažená vejce. K tomu lahvinka piva, jak jsem to měl rád.

„Večeře bude za chvíli na stole,“ tahá mne Zuzka za šos kabátu. „Víš, že máma nemá ráda, když se loudáme.“

Co ale můžu dělat?

Vyjdu s oběma kámoši na ulici.

I když se v gangsterkách fajnoví pasažéři vždycky zavírají do kufru, narvali mne rovnou na zadní sedadlo, nacvakli se ke mně každý z jedné strany, aby mne napadlo mít zaječí úmysly.

Jeď! zavelel Viky.

Rudi zařadil první rychlostní stupeň.

Slunce visící nízko nad obzorem se rozeběhlo po čelním skle.

VRÁNA

Tak to tady na samotě v Bařinách, ztracené v lese, obklopené nevelkou mýtinou chodilo. Francek Vrána chodil za prací do lesa, jeho žena Bětka svažitou strání dolů do dědiny prodávat v obchodě lidem mouku, rohlíky, mléko, rýži, hlavně pivo a levnou kořalku. Pes Buntoš neměl žádné povinnosti, jen si pořádně nacpat břicho.

O nedělích si všichni dopřávali bene.

Bětku ani nenapadlo vylézat z teplého kutlošku pod peřinou, teprve když usoudila, že by mohla něco sníst. Také Franckovi už jistě škroumalo v břiše. Konečně se z lůžka vykulila, ale zůstala v noční košili.

Jiskrný letní den už se nějaký čas prodíral oknem mezi muškáty do světnice, když Bětkou zacloumal hluk výstřelu, který zaburácel venku před chalupou. Chvíli na to další. Pak ještě jeden. Nebylo zbytí, musela se vydat na průzkum, co se to děje.

Francek seděl na zápraží, prášil broky po vráně, která se usadila na protějším jasanu. Pes Buntoš ve střehu, připravený úlovek přinést. Právě když Bětka vycházela, zahřměla další rána, až to s ní od leknutí smýklo do kouta k almaře. Vrána se mezi tím z jasanu zvedla do povětří. Jeden z broků jí akorát vyškubl z křídla uvolněné pero. Pes Buntoš ho pohotově přinesl. Vrána několikrát naštvaně krákla a zmizela v zeleni vysokých smrků hustého lesního porostu.

„Bestie,“ zahučel Francek. „Pořád se bude pošklebovat, hádat, posmívat.“

Pes Buntoš čekal na další příležitost, ale Francek nestačil zasunout do hlavně pušky další patronu.

Bětka se konečně zdrchala na nohy, stáhla noční košili přes kolena, vyšla na zápraží.

„Co šáříš?“ dala ruce v bok, celá nedospaná a vylekaná.

„Umírám,“ opřel Francek kolbu pušky o dláždění z plochých kamenů, opřel bradu o předloktí, zemdleně hleděl do jiskření letního dne a zeleně kolem dokola.

„Už zase?“ neodpustila si Bětka.

Ale pak si všimla, že tentokrát vypadal Francek opravdu špatně. Tak smutného už ho dávno neviděla. Málem se lekla myšlenky, že by mohl obrátit flintu proti sobě, jak už několikrát vyhrožoval. Nevěděla, co dělat. Připravit snídani chvíli před polednem nedávalo smysl, rovnou uvaří oběd, aby Francek neseděl na zápraží s prázdným žaludkem. Zelnou polévku, osmahne slaninu, čočku na kyselo. Zůstalo také několik lahví piva. Takové sváteční pohoštění míval Francek rád.

Ani se neoholil, pozorovala jeho netečnou tvář. Jinou neděli už by se chystal vyrazit dolů do dědiny, prosedět půl dne zbůhdarma v hospodě, tentokrát nic. Nezdálo se, že by Franckovi v břichu škroumali hladoví čerti, ani na srdeční slabost to nevypadalo, nežloutl, nepopelavěl, barvu v obličeji měl pořád, osmahlý byl jako chlapi z lesa, celé dny na čerstvém povětří, slunce a vítr a déšť si je přitvaruje a přibarví po svém.

To bude letora, mínila Bětka. Ta když se usadí na duši, tak je horší než mor a úplavice.

Čím vrátit chlapa k životu?

Konečně dostala nápad, jak Francka rozveselit. Udělá mu potěšení. Povznese jeho duši nad pozemskou přízemnost k jasnozřivým výšinám.

Tak jak byla bosá a v noční košili se rozeběhla po palouku plném barevných květin. Běžela lehkým krokem, chvílemi hupsla a povyskočila, rozpřáhla ruce a takhle se při tom zakláněla a pořád úsměv ve tváři. Lesní žínky se mohly od ní přiučit, také studánkové víly co za soumraku přicházejí z kapradí a znovu se v něm nad ránem vytrácejí. Pak v tom pobíhání a poskakování dokonce přetáhla přes hlavu a odhodila noční košili, vznášela se nad letním paloukem jen tak, jak ji pánbůh stvořil.

Francek se za ní nerozeběhl, nepřidal se k těm hrátkám léta, nestrhl ze sebe kacabaju a uválené gatě, věčně rozepnutou košili. Hleděl na Bětino neforemné tělo bez většího zájmu. A tak jen pes Buntoš vyjeveně zíral, co se to kolem chalupy děje.

Náhle se Bětka uprostřed toho běhání, poskakování a jásání zarazila. Vzápětí se mýtinou rozlehl její jekot, který muselo být slyšet až dole v dědině.

Pes Buntoš polekaně štěkl.

Francek mírně pozvedl hlavu. Co je? Že by Bětku kousla zmije?

„Klíště!“

Zakouslo se Bětce do míst, o kterých se ve slušné společnosti nehovoří.

„Ukaž!“ nabízel Francek své služby.

„Jdi si po svých, babráku!“

Bětka vešla do chalupy, za pomoci zrcadla a pinzety se nepříjemnosti zbavila. Také se oblékla. A konečně začala harašit hrnci na plotně, však už byl čas oběda.

Francek šel uklidit flintu. Škoda umírat v takovém krásném dnu, ohlédl se po jiskřivé obloze, na umírání je vždycky dost času.

Když vešel do kuchyně Bětka právě kladla talíře na stůl. Jen občas si sáhla do místa, kde se jí prve zahryzlo klíště až to vypadalo, jako by se už nemohla dočkat večera, kdy zase ulehne do postele.

Po jídle si otřel Francek hřbetem dlaně strnisko na bradě, až to zachrastilo.

„Půjdu do dědiny na jedno pivo,“ řekl.

Už vypadal líp, pohlédla na něho koutkem oka. Mnohem líp. Vlastně jako jindy.

Bětka, měla jistotu, zase zůstane po zbytek neděle sama. Ale nestěžovala si.

JEN TAK SI MÁZNOUT DO OBRAZU

Nebylo to příjemné posezení v napěchované čekárně u obvodní lékařky MUDr. Marty Dvořákové, poněkud obstarožní dámy, která k městu patřila tak neodbytně, jako oprýskaná budova polikliniky. Svatopluk Soumrak se v její ordinaci cítil zpočátku nesměle, zvláště když na její doporučení prvně nastupoval do blázince, ale když jí daroval obrázek čekárna u obvodního lékaře, pak už k ní chodil jako ke staré známé.

I tak, než v přeplněné čekárně, rozhodně příjemnější bylo posezení v restauraci U štiky. Nebo poležení v posteli, poslouchat nekonformní muziku, pivo na dosah, hořící cigareta mezi rty. To je nejpříhodnější atmosféra přemýšlet, jak namalovat obraz, který po něm chtěli Pickovi, rovněž stálí zákazníci restaurace U Štiky.

„Chci tam mít nás oba,“ poroučela si madam Picková.

Cožpak Picku, toho chrousta snadno někam do obrazu zastrčí, ale rozměrnou madam, na tu by potřeboval samostatné plátno.

„Také našeho pejska Rexíka. A kočku Mindu. Ostatní nechám na tobě.“

Nainstalovat do obrazu tyhle čtyři hrdiny nebyl pro Sváťu problém. Jenže co atmosféra obrazu? Mohutná madam Picková, chroustek její muž Picka, mrňavý pejsek Rexík a k tomu černá kočka Minda, dobrá, což umístit je na říční parník, někam do kostela, nebo jak se vznášejí v povětří?

„Jo – a tuhle hospodu u Štiky tam chci mít také,“ vyřešila almara madam Picková problém za Sváťu.

Takže je vymalováno, zaradoval se naivní malíř Sváťa. Teď už jen netrpělivě čekal na neděli, protože byl nedělní malíř. Pokaždé celý týden proseděl v knajpě U Štiky, o neděli maloval ty své naivní obrazy, které si člověk může prohlížet se stejným účinkem jak z deseti centimetrů tak z deseti metrů. Dám do obrazu hangár, rozhodl se. A letadlo, protože měl rád techniku. Horkovzdušný balón, vlak s kouřící lokomotivou, ta dvě zvířata. Postavu madam Pickové poněkud zeštíhlí, tím jí udělá radost. Chroustka Picku nastrčí do popředí. Třeba mohou pouštět draka. A co s oblohou? Nemůže půlku obrazu zaplácat modří a bělavými mráčky. Do levého rohu umístí roztékající se hodiny, jako podle Dalího, jenže hodinové ručičky jim budou běhat, protože za plátno nechá umístit fungující strojek! Cifry umístí do růžových balónků, některé z nich se budou vznášet a jiné padat. Tak měl ten obraz pevně sestavený v hlavě, že stačilo usednout k rámu a začít pracovat. Jenže pořád ještě nebyla neděle. Takže vysedával v knajpě U Štiky. Také šel navštívit obvodní lékařku doktorku Martu Dvořákovou.

Pacientů v čekárně jako by neubývalo, někteří vcházeli do ordinace a opět z ní vycházeli. Odcházeli i z čekárny a přicházeli další. Svatopluk Soumrak stále seděl na polstrované lavici a čekal, ale řada na něho stále nepřicházela.

Při tom čekání mu prokmitla hlavou vzpomínka na naivní malířku Mirku. Bydlela na samotě v horách, půl dne cesty vlakem, pak dvě hodiny pěšky.

„Ahoj,“ řekl jí, když ji posledně navštívil. Tak byl tou cestou zmátožený, že sebou hodil rovnou do křesla.

Cimra ověšena obrázky malými i většími, další rozestavěny kolem stěn, některé hotové, jiné nedokončené. Jeden na malířském stojanu. Barvy v tubách nepořádně rozházené všude kolem, právě tak štětce. Na holku tedy pořádek nic moc, ovšem na osamělou holku to docela ušlo.

„Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se Mirka formálně.

Už stavěla na stůl hrnky s čajem, kladla na talíř velké krajíce, tlustě namazané sádlem se škvarkama.

„Vidím, že pořád na něčem děláš,“ řekl Sváťa mezi kusanci, už byl pořádně vyhladovělý.

„Znáš to,“ přikývla.

Přikrojila další krajíce, namazala na prst tlustě sádlem se škvarkama, posypala krájenou cibulí. Dolila velké hrnky po okraj horkým čajem.

„Obrazů máš teda požehnaně!“

„Mrtě, ale nikdo nekupuje.“

Znal to.

Únavou se mu klížily oči. Bez okolků se svlékl, zalezl do jediné postele, kterou Mirča v ateliérově obývákové ložnici měla.

„Pojď se přitulit.“

Šla.

Takhle si Sváťa představoval ráj.

A tak to pak bylo den co den po celý červen toho teplého léta. Barvy ve štětcích zaschly, rozmalované obrazy zůstávaly nedokončené, hotové rozestavěné kolem zdí neprodané.

Vše skončilo v okamžiku, kdy Sváťa nešetrně zavadil o rozpracovaný obraz na stojanu: holubička nad rozkvetlou loukou, dvě nahá těla v trávě, nahoře boží oko, za křovím zvědavec. Obraz spadl na podlahu, rovnou na namalovanou stranu.

„Promiň,“ zvedal obraz, oprašoval, omlouval se.

„Vypadni!“ vytrhla mu Mirča obraz z ruky, postavila zpátky na stojan.

Posadila se na stoličku, upřeně na obraz zírala. Ostatní svět pro ni přestal existovat, skřivani nad loukou, kvetoucí stráně, modrá obloha, skotačící potok, voňavá povětrnost.

Sváťa se oblékl, vzal svůj somrácký baťůžek, tichounce se vytratil.

Vrátil se na samotu o měsíc později. Našel spáleniště. Ani se nedozvěděl, kam Mirču pochovali. Ani jediný obraz, obrázek, kresbička se po ní nezachovala.

Tehdy Sváťa namaloval obraz temných barev a plný havranů. Jen ho dokončil, rozřezal plátno na kousky a hodil do řeky. Byla to jeho poslední pocta kamarádce naivní malířce a jejímu dílu dokončenému, nedokončenému i zatím nezačatému. Takhle by si to Mirča určitě přála.

Takový byl konec jeho další velké lásky.

Když ho podruhé propustili z blázince, koupili mu kamarádi na oslavu a přivítání gramodesku s písničkou Zářivé ráno od Valery G. Na etiketě nádherná blondýnka, perly zubů, modré studánky oči, růžovoučká pleť?. Rázem se do ní zamiloval.

„Milá Valery G.,“ napsal jí hned toho večera dopis, vlastně jakési neobratné vyznání lásky. Když se pak dozvěděl, že je Valery G. kvůli autonehodě upoutaná na invalidní vozík, vzplála jeho láska s ještě větší silou. Maloval jako šílený, co neděle to obraz, všechny je posílal Valery G. Už kolem třiceti jich musela mít. Co s nimi dělala, nevěděl. Psal zamilované dopisy. „Milá Valery G.“ Odpovídala rozverně, vtipně, pokorně, vděčně. „Milý Sváťo…“ A když napsal, že ji navštíví, nebo navrhl, ať přijede ona za ním, odpověděla dopisem plným smutku, že už nikam nevyjíždí, její svět se omezil na byt ve čtvrtém podlaží, na balkón o rozměrech šesti metrů čtverečních, kde si dopřává šálek kávy, cigaretu, výhled na město a sní.

„Milá Valery G.,“ odnesl na poštu dopis spolu s dalším obrazem, který namaloval o poslední neděli. „Chci tě mít tady, chci tě mít napořád, chci tě mít za ženu, budu tě vozit na tom tvém vozíčku každý den po městě a po parku a kolem řeky…“

Už neodpověděla. Nikdy.

Už v psychiatrické léčebně se Sváťa dozvěděl, že Valery G. nahrála nové CD. Po návratu ze sanatoria si je pořídil. Večer ulehl do postele, pivo po ruce, cigaretu mezi rty, pouštěl si Valery G., hleděl do stropu a představoval si, jak vozí Valery G. na vozíčku městem, parkem a večer ji ukládá do lůžka a uléhá k ní.

Čekárna ordinace doktorky Marty Dvořákové se začala vyprazdňovat, ale pořád ještě bylo dost těch, kteří si chtěli s lékařkou poklábosit o svých neduzích.

Ten obraz pro Pickovy z knajpy U štiky měl Sváťa pevně usazený v hlavě. Už jen čekal na neděli, aby se mohl pustit do malování. Bude to jeho prozatím nejlepší dílo, věděl. A když se ho almara Picková zeptá, co za to, rozmarně mávne rukou, pro vás grátis, madam, prostě z přátelství. Madam Picková si obraz prohlédne od jednoho rohu do druhého, postavičku svou i manželovu, psa Rexíka, kočku Mindu, balónky, letadla, vlak s kouřící lokomotivou, oblohu. A také ty rozteklé hodiny podle Dalího.

„Můžete si podle nich klidně seřídit ty svoje,“ řekne jí Sváťa. „Jdou absolutně přesně.“

„To se ti fakticky povedlo!“ užasne zbytnělá madam Picková.

Dveře ordinace zašuměly.

„Vy jste tady pořád ještě?“ nahlédla zdravotní sestra do čekárny. Jen Sváťa v ní ještě zůstával, celé odpoledne v ní proseděl. „Tak pojďte, ať jsme konečně hotovi a také můžeme domů.“

Paní doktorka zírala do okna. Venku krásné počasí a ona aby přetřásala choroby, jednoho bolí koleno, druhého škrábe v krku, další si chce jen tak popovídat.

„Tak čímpak mne překvapíte, pane Soumrak, tentokrát?“

Pokukovala, jestli ji třeba nechce ohromit některým ze svých naivních obrázků.

„Mám zase kapavku, paní doktorko,“ odpověděl s upřímností sobě vlastní Sváťa.

„A sakra,“ neubránila se doktorka upřímné odpovědi.

Když byla s medikamenční procedurou a s vypisováním receptů hotova, ještě poznamenala: „Myslím, že byste mohl koncem léta zase na léčení, co říkáte, pane Soumrak? Dojednáme vám termín na prvního září.“

Opakovaný nástup do blázince Sváťu ničím nepřekvapí. Už tam byl obeznámený. Jen byl zvědav na to, co ho čeká po propuštění, jaké dobrodružství, jaké známosti. Jaké namaluje obrazy, pokud ještě vůbec.

Už se také těšil na další setkání s obvodní lékařkou doktorkou Martou Dvořákovou a na její obligátní otázku: „Tak čímpak mne překvapíte pane Soumrak tentokrát?“ Sám byl zvědav, co jí odpoví.

MILÉ DĚVČE, SYMPATICKÝ KLUK

Takovou melu ještě městečko Svatoňovice nezažilo. Křivolaké uličky se hemžily uniformami policistů, stejně tak bizarní náměstíčko. A stále přijížděli další. Sirény ječivě kvílely, až zaléhalo v uších. I hasiči s cisternovými kolosy napomáhali ke všeobecnému chaosu, kdosi neodpovědný totiž spustil požární hlásič u jedné, pak také u druhé místní banky.

Samosebou se do městečka, napěchovaného k prasknutí turisty, protože letní sezóna právě vrcholila, hrnuly sanitky. Majáčky a sirény jim v dopravní zácpě nepomohly. Na dotaz zoufalých zdravotníků, kde jsou zranění a kolik je mrtvých, každý jen krčil rameny.

Atmosféra byla tak přehoustlá, že škrtnout sirku, městečko exploduje a vyletí do povětří, i s kostelem, zasvěceným svaté Inocencii, do posledního místečka zaplněného pobožnými lidmi, neboť se právě konala hlavní pouť. Čtyři zvony na věži bojovně vyzváněly, nábožné chorály poutníků stoupaly k obloze v neuvěřitelných fistulích. Takže relativní poklid přetrvával pouze v kavárničce CAFÉ DE BRAZIL na přilehlém náměstíčku, které se však několika hernami, dvěma hotýlky a jedním vykřičeným domem ctnostem světice blížily jen velmi vzdáleně. Ke všeobecnému chaosu zdárně přispívaly prapory, fábory a barevné stuhy. Do všeho vrhalo žhavé paprsky letní slunce.

Kavárnička CAFÉ DE BRAZIL měla plno. Každá židle obsazena uvnitř kamenné budovy a ovšem také v předzahrádce, která okupovala jak přilehlý chodník, tak také kousek náměstíčka, takže i stolky a židličky s hosty úspěšně hatily dopravu.

Jen co se od žlutě natřeného stolku uprostřed předzahrádky zvedl postarší pár, že si půjdou užít další pouťové atrakce, už volnou židli obsadil sotva odrostlý chlapec. Hodil baťůžek k nohám na dlažbu, každého zájemce o zbylou volnou židli nekompromisně odháněl rčením: „Obsazeno!“

Až po nějaké chvíli se objevila holčina. Ve tváři plno šmouh od šminek, obleček sotva drží na těle, jak dnes ty vymóděné frajlinky nestydatě chodí. Dosedla na volnou židli, teprve až pak se zeptala: „Jest volno zde, mladý muži?“ Aniž vyčkala odpovědi prskla svůj vandrácký baťůžek k nohám, šmírnutím ukazováku si roztáhla modro-fialově-zelenou šmouhu od kořene nosu přes líci až na zarůžovělé kolečko ve tváři.

„Máš zpoždění,“ sykl chlapec. „Řeklo se v jedenáct. Za chvíli bude čtvrt na dvanáct.“

„V bance byl děsný nával.“

„Všude je dnes nával. Také jsem musel vystát frontu, než jsem se pro těch pár šestáků dostal k přepážce.“

„A zahlédla jsem ve výloze jednoho obchodu pěkné plavečky.“

„Na co vlastně ty potřebuješ plavky?“

„Na některých plážích jsou lidé pořád ještě sakramentsky prudérní.“

„Nemluv vulgárně. Jednak se to na mladou dámu nehodí a lidi jsou tady děsně zbožní, někoho by se to mohlo dotknout.“

Dívka vyprskla.

„Máš pod nosem rozmázlou šminku, Myšáku,“ řekla. „Jako by ses s někým cicmal.“

„Až budu starší, nechám si narůst vousy.“

„Fakt bych tě chtěla fousatého vidět v převlečku za holčinu,“ uchechtla se dívenka. „Víc vpravo,“ navigovala očistu. „Vlhčit kapesník olizováním nepomůže. Dnes jsou rtěnky děsný prevít, můžeš se cicmat celou noc a ráno furt ještě jako když utečeš z cirkusu. Musíš tím kapesníkem pořádně drhnout. Jo, teď už by to ušlo.“

„Podívala ses na sebe, Myško?“ zeptal se kluk. „Já jen aby někdo nedostal infarkt.“

Holčina vylovila malinkaté kulaté zrcátko.

„Sakra!“

„Neklej!“

„Bylo málo času! Furt někdo mlátil do dveří hajzlíku. Banka velká jak svět a má pro všechny kunčofty jediný hajzlík.“

„S hajzlíky je to ve všech bankách stejné.“

Dívka si mázla na víčka modrou, líčka přetáhla jemným okrem, nalepila dlouhatánské řasy.

„Je to lepší?“

„Jako bys z oka vypadla Kylie Minogue, nebo Mile Jovovich Mango.“

„To jsou prášky na praní?“

„Současné populární sexbomby.“

„Díky!“

„Až na…“

„Až na co?“

„To pod tím tričkem“

„Sprosťáku!“

„Víš, že by z tebe byl docela pohledný kluk?“

„A z tebe zase holka!“ odtušila.

„To ti děkuju!“

„Říká se, že každý kluk chce být holkou, alespoň na chvíli. Jenže já bych klukem být nechtěla.“

„Proč? Nahoře se to skoro nepozná.“

„Náhodou, když se vyšponuju… Mám ráda všecko pěkně vypasované. Otravovalo by mne mít v textiliích prostorovou rezervu na to dole.“

„Mě zase děsně nebaví holčičí šminkování, hodiny čučet do zrcadla a pořád to není ono.“

„Se mi jeví, Myšáku, že jsme správně potrefená dvojka.“

„Skoro bych řekl, že jsme si byli souzeni, Myško.“

Konečně se dostavil číšník, jeden z těch študáků, kteří si touhle prací během prázdnin přivydělávají. „Co to bude?“ zeptal se s profesionálním nezájmem, oči upřené k sousednímu stolku na prudkou krasavici, oděnou do několika úsporných hadříků.

„Dám si pohár, oříškový,“ řekla holčina.

„Mně jahodový,“ objednal si chlapec.

Kelner bral objednávky i od vedlejších stolků.

Anglická turistka s pozadím na tři židličky, naproti pivní Tomy jako přívěšek, přidržela číšníka za šos.

„To tady máte pokaždé tak rušno?“

„Dnes se v městečku odbývá hlavní pouť, vždycky tady bývá hodně lidí, madam,“ odpověděl študent v roli číšníka způsobně, ale oči nechával u sousedního stolku na explozivní krásce.

„Oh to je rozkošné! Myslela jsem, že hoří, nebo někdo omdlel, tolik hasičských vozů a sanitek a těch policeman!“

„Právě dnes vyloupili jediné dvě zdejší banky, madam,“ vypověděl student číšník, co věděl z doslechu. „National Bank nějaký chlapec a World Bank jakási dívčina. Stalo se to ve stejnou dobu.“

„Oh, jak vzrušující!“ tleskala tlustá Angličanka. „Jak to provedli, mladý muži, když je všude doslova narváno.“

„Prostě přistoupili k okénku a ukázali list s nápisem TOHLE JE PŘEPADENÍ, NAVAL PRACHY!“

„Chytili je?“

„Policie má detailní záznamy televizních kamer, takže jejich dopadení je otázkou pouhých několika minut. Ale říkají, že z banky, kterou přepadla dívčina, doposud žádná nevyšla, takže ji hledají uvnitř budovy. A z banky, přepadené chlapcem, také žádný kluk nevyšel, takže i tuto banku prohledávají.“

„A podívali se na hajzlík?“ zeptala se Angličanka zkušeně. „Pokaždé se ten bandit zavírají s uloupenými penězi na hajzlík. A kolik jim toho sakumprásk dali?“

„Každému po melounu, říká se.“

„Slyšíš, Tomy? Tady rozdávají v bankách melouny!“

„Meloun u nás znamená milion,“ poznamenal kelner a nespouštěl oči z oslnivé krasavice.

„Vidíš, Tomy!“ šťouchla tlustá Angličanka do manžela na vedlejší židličce. „Přijdeš k přepážce, řekneš že chceš peníze a oni ti bez jakýchkoliv cavyků dají ten meloun, teda milion. Jenže ty jsi takový starý pitomý poctivec a trouba! Když někde něco dávají zadarmo, tak to nechceš!“

„Ještě nějaké přání, madam?“ zeptal se mladý kelner uctivě.

„Mně kávičku a tuhle Tomy si dá pivo. Ten tady chlastá jenom to pivo, od rána do večera. Pak není divu, že se v tom hicu potí jako dveře od chlíva, pivo z něho doslova cáká všemi póry.“

Student číšník se také zastavil u prudké krásky, zaznamenával si objednávku.

Ani chlapec nespouštěl z oslnivé krasavice oči.

„Ještě jednou se na tu rachejtli podíváš a zabiju tě, Myšáku,“ procedilo děvče mezi zuby.

„Čím asi?“ nerad trhal chlapec oči od excentrické krásky.

„Půjčím si v kuchyni nůž,“ dostal odpověď. „Ten největší!“

Další konverzaci přerušily zvony na věži blízkého poutního kostela. Mlátily tak hlasitě, že nebylo slyšet vlastního slova.

Už o chvíli přinesl student číšník zmrzlinové poháry. Obloukem se vyhnul stolku s tlustou Angličankou a pivním ochmelkou Tomym. Zato se oslizle otřel o stolík s prudkou kráskou. Ta už se zvedala, takže alespoň očima ji vyprovodil.

*

Zmrzlinové poháry chutnaly v tom hicu skvěle. Jenže chlapec tak nešikovně zacházel se lžičkou, že mu upadla na dlažbu. Shýbl se pro ni a důkladně očistil o tričko.

Teprve když přestaly zvony mlátit promluvil.

„Ty zase pod tím nic nemáš!“

„Náhodou!“ povytáhla holčina nad lem sukýnky šňůrku a nechala ji mlaskavě dopadnout na kůži. „Vím, co se sluší a patří na spořádané děvče.“

„Tak promiň. Já jen kvůli zdraví. Přes den je hic, ale noci jsou pořád ještě chladné. Kdo by pak za tebou lítal do špitálu?“

„U tebe bych, Myšáku, se samaritánskou měkkosrdcatostí rozhodně nespoléhala,“ uchechtla se holčina. „Krom toho je v každém špitálu dost mladých a pohledných doktorů, kterým leží zdraví mladých pacientek na srdci.“

„Vždycky jsi tvrdila, že chceš se mnou zestárnout!“

„To jo, ale co do té doby?“

„A co bys řekla na palcový titulek v novinách NEZNÁMÁ TULAČKA NALEZENA V KONTEJNERU S PROBODNUTÝM SRDCEM…“

„A co já s tím?“

„Že by tě pak spálili a popel vysypali na palouk za krematoriem, něco jako neznámý vojín. Ani kytku na hrob bych ti přinést nemohl.“

„To bys mi přece neudělal, Myšáku!“

„Například v zimě kytky vůbec nejsou. A umělé, jak tě znám, nesnášíš.“

„Jak já tě někdy nenávidím!“

„Fajn…“

„Prostě se vrátím k tomu krámu, koupím si ty plavky a odjedu někam k moři.“

„Měli by tam plavky i na mne?“

„K čemu ty potřebuješ plavky, Myšáku?“

„Na některých plážích jsou lidé děsně prudérní.“

Dojídali zmrzlinové poháry. Holčina kroužila lžičkou na dně skleněné číše.

„Co tam hledáš?“ zajímal se chlapec.

„Poručila jsem si oříškový pohár, tak hledám ten oříšek.“

„Já měl jahodový a také ani jedna jahoda.“

„Příště půjdeme do lepšího podniku.“

„Tenhle blázinec už mi jde také na nervy. Platíš?“

„Dnes jsi na řadě ty…“

„Já platil posledně!“

„Prostě jsem dáma a ty jsi mne jako gentleman pozval na zmrzlinový pohár.“

„Že já se nenarodil jako holka, krucinálfagot!“

„Neklej, jsou tady pobožní lidé.“

Lidé si v přetrvávajícím rumraji nějakého nepatřičného slovíčka ani nevšimli.

„Kam máme namířeno teď, Myško?“

„Kudy je to nejblíž k nějakému moři s prima písčitou pláží?“

„Řekl bych, že kolem tamtoho hodinářství.“

„Takže sraz za půl hodiny na výpadovce.“

„Ale přesně! Ať tam zase zbůhdarma nečumákuju.“

Zvedli se, popadli každý svůj baťůžek, propletli se kolem tlusté Angličanky a jejího pivního Tomyho, mezi hasiči, zdravotníky a policisty, odcházeli každý jinudy.

*

Na výpadovce u koncové tabule už chlapec nějakou chvíli stál, když konečně holčina přišla.

„Zase máš zpoždění!“

„Koupila jsem si ty plavky,“ oznamovala. „Pět stováků!“

„Sakra! Tolik peněz!“

„Měli i pánské, ale nebyla jsem si jistá tvou velikostí.“

„Budu se koupat v trenkách.“

„To chci vidět!“ uchechtla se holčina.

Stáli na okraji rozpálené cesty, proudy vozidel je míjely bez povšimnutí.

„Taky by sis mohl konečně pořídit auto,“ řekla dívčina.

„Proč ne ty?“

„Já nemám řidičák.“

„Ani já ne.“

Horko je vpalovalo do asfaltu, vozy je míjely, nikdo si jich ani nevšiml.

„Stopaře teď moc neberou.“

„Zřejmě půjdeme k moři pěšky.“

Usedli na mez, hledali každý ve svém baťůžku něco k snědku a pití. Moc toho nebylo. Kluk měl v tom svém kromě šminků a holčičího oblečení úhledné svazečky papírových bankovek. Holčina totéž, krom klukovské oblečení. Každý také list papíru, popsaný tiskacími písmeny.

„Také by sis mohl projednou vymyslet něco originálnějšího, Myšáku, vždycky jen opisuješ!“

„Tohle jsi přece psala ty!“

Trhali listy na maličké kousky, pouštěli do větru.

„Ještě jsme je mohli použít.“

„Myslím, že bankéři kdesi u moře česky moc neumí.“

Plouhali se úmorným vedrem podél cesty.

Přece se nad nimi kterýsi řidič slitoval.

„Kam to bude, mládeži?“

„Někam k moři,“ dostal odpověď.

„Až tam nemám dnes namířeno,“ zasmál se šofér, že jako rozumí vtipu. „O dvacet kilometrů dál vás hodim na parking tiráků, tam byste mohli s cestou k moři uspět.“

Vůz svištěl po hladkém asfaltu. Bylo příjemné nechat se ovívat horkým větrem, který se do kabiny prodíral staženým okénkem.

Na parkingu tiráků šlo všechno jako po másle. Via směr moře a písčité pláže téměř na prvý pokus.

*

Pravdu mají ti, kte?í tvrdí, že nejkrásněji se člověk cítí na písčité mořské pláži. Šraml pobřežního baru vytrvale hrál La Paloma Blanca. Povětří prosycené solí mořské vody. Hladina jako sklo, jen líné vlnky se lísají k písčitému pobřeží. Na obloze srpek měsíce se svou jasnou hvězdou průvodkyní.

Holčina si cucla rakie, pak s vypláznutou špičkou jazyka dál úporně čmárala na list papíru. Už se s těmi pěti slovy trápila kolikátý den.

„Jak se bulharsky napíše TOHLE JE PŘEPADENÍ, NAVAL PRACHY!“

“Copak jsem Bulhar?“

„Zítra navštívíme ve Varně knihovnu, mrkneme do slovníku.“

„Zítra jsme chtěli lodí na Nesebar.“

„Tak pozítří.“

Šraml spustil už po kolikáté během večera La Paloma Blanca.

Šli tančit.

„Nechám si udělat vlasy na švédský blond.“

„Blázníš?“

„Chlapi tady po plavovláskách přímo šílí!“

„Přece nechceš riskovat, že tě zabiju,“ pokrčil chlapec rameny.

„Vážně bys to udělal?“

„Bez mrknutí oka. Krom toho – už jsi někdy slyšela, že by holka, převlečená za švéďáckého blonďáčka, udělala Bulharskou národní banku?“

„Asi máš recht.“

Šraml si udělal pivní přestávku.

Oba mladí zamířili horkou nocí k bárkám malého přístavu v Primorsku.

„Prijatna parazchodka po lodke!“ nabízel rybář.

Noční výlet na otevřené moře, spojený s lovem ryb lákal. Chvíli smlouvali cenu, než nastoupili na palubu malé kocábky.

Motor kupodivu naskočil na prvé zatažení šňůrou. Za zvuků plk plk plk se zvolna sunuli po hladině, hladké jak litý cín.

Holčina na přídi si zapálila.

„Zase s tím začínáš?“ zlobil se chlapec.

„Ještě jsem s tím nepřestala, jestli sis teda nevšim,“ odbyla ho.

Rybář kouřil pořád. Pak zašmátral pod kormidlem, vytáhl sklenku rakie.

Příď bárky rozhoupávala hladinu moře do měkkých vln, měsíc do nich uléhal a nechával se jimi hýčkat.

ORKÁN LUSY

Docela rád na obrazovce televizoru sleduji řádění tornád, smrští, povichrů, tajfunů, orkánů a vůbec přírodních živlů, které ničí vše, co jim padne do chamtivých pazourů, boří domy, potápí lodi, převrací auta a zabíjí lidi, ale nikdy jsem nepředpokládal, že by se totéž mohlo odehrát na teritoriu střední Evropy. A přece!

*

Glorie právě pokládala na stůl talíře s večeří.

„Došlo bílé víno, dám červené, nevadí?“

Okny radostný výhled na jezero, malá pláž, jachta u mola, podvečerní slunce házelo v načechraných vlnkách blyštivá prasátka. Domluvili jsme si vyjížďku po jezeře, neznám nic krásnějšího.

Glorie byla nejbáječnější děvče na světě, tedy až po Lusy.

Byl jsem tenkrát právě bez závazků, když před domem zastavil kanárkově žlutý kabriolet značky Citroen. Na předních sedadlech dvě pohledné dívky. „Čau,“ zamávala ta od volantu. „Hledáme na pár dnů střechu nad hlavou.“

Tak jsem se seznámil s Lusy a její kamarádkou Glorií. Těch pár dnů se protáhlo na hezkých pár měsíců. Lusy byla okejné děvče a život s ní byl na úrovni, dokonce jsme uvažovali o sňatku. Glorie zůstala na vedlejší koleji, obsadila jeden pokojíček, jezdila do města na nákupy, navštěvovala galerie, sbírala drby a pak je při večeři vyprávěla. Tak spokojeně a troufám si tvrdit, že i šťastně jsme si žili – až do onoho úterý tenkrát v září. Lusy, aniž by dala něco najevo, řekla třeba jen slůvko, nechala všechny své krámy po almarách, skříňkách, prádelnících a zásuvkách, jen to opravdu nejnutnější naházela do malé příruční brašničky, tu mrskla na sedadlo kanárkově žlutého kabrioletu značky Mercedes, usedla za volant a bez jediného slova vysvětlení odjela. To bylo naposledy, co jsem Lusy viděl.

Glorie se toho dne vrátila z města později, zprávu o odjezdu Lusy nijak nekomentovala. A protože se Lusy stále nevracela, rozvinuli jsme vzájemné vztahy s Glorií a musím popravdě uvést, že naše soužití nemělo chybu.

„Říká se, že červené víno je zdravější na srdce,“ nechtěl jsem uvést Glorii do rozpaků takovou maličkostí, jako že právě došlo bílé víno.

„Je trochu trpké,“ řekla. „Ale pít se dá.“

Večeře už byla na stole. Zvedl jsem skleničku, víno nejprve trochu poválel na jazyku, ale nestačil jsem ještě usrknout, když před domem zastavil kanárově žlutý kabriolet značky Mercedes. Za volantem nemohl být nikdo jiný, než Lusy. Byla to ona. Téměř po půl roce zastavila skoro na stejném místě jako tenkrát. Stejný džínový komplet, stejná brašnička s tím nejnutnějším.

„Tak jsem tady, ztroskotanci,“ zamávala k oknům, jako by věděla, že ji sledujeme. Už se hrnula dovnitř.

Začínal jsem mít tušení, že se podvečer neobejde bez komplikací.

„Nemáš tam nějaký blaf také pro mne?“ usadila se Lusy u jídelního stolu tak samozřejmě, jako by před chvílí od něho kvůli neodkladné záležitosti vstala. „Nejedla jsem od rána.“

Tak se mi tajil dech, že jsem ani nepromluvil.

Také Glorie mlčela. Mlčky přinesla talíře, servírovala jídlo, nalila do číše červené víno.

„Po večeři vyplujeme na jezero, pojedeš s námi?“ konečně jsem se zmohl na několik slov.

„Sorry, ale mám ještě něco,“ pokrčila Lusy rameny. „Vlastně jsem si přijela jen pro několik maličkostí.“

A opravdu. Jen co dojedla začala šmejdit po prádelnících, skříních, nechávala zásuvky otevřené, věci poházené a neuklizené. Chovala se jako doma, jako kdyby včera odešla a dnes se vrátila pro to, co si zapomněla nabalit do kufru. Kalhotky, podprsenky, plavky, večerní oblečení. Všechno pěchovala do pořádně velkého kufru, který snesla z půdy. Pak přinesla další kufr a házela do něj také věci Glorie.

Seděli jsme s Glorií u stolu, večeře jsme se ani netkli, ani červeného vína ve sklenicích.

Lusy nezapomněla ani na tajnou skrýš s penězi. Pořád ještě tam měla i nějaké své love, ale brala také hotovost Glorie i moji. Také nedotknutelnou rezervu na horší časy. Docela dobře si pamatovala také úkryt s drahocennostmi, říkali jsme tomu tenkrát za našeho soužití náš poklad, nějaké šperky, prstýnky, řetízky, náramky. Vzala i náušnice, které jsem pořídil Glorii. Také mé luxusní náramkové hodinky, měl jsem je na zápěstí všehovšudy snad dvakrát nebo třikrát. „Říkal jsi přece, že mi je dáš na památku,“ zatřepla jimi a aniž počkala na odpověď, mrskla je mezi ostatní cennosti.

V kuchyni hrnce, kastroly a pánve nebrala. Jen zásobu brazilské kávy, sušenky, alkohol v neotevřených lahvích. Kávový servis nastrkala do kufru mezi kalhotky a podprsenky. Broušené likérové skleničky mezi halenky a punčochové kalhoty.

„Ale…,“ zmohl jsem se konečně na námitku.

Největší nůž ze sady v kuchyni mi prosvištěl těsně kolem hlavy a zabodl se do knihovny, starožitný kousek, pěkně drahý. Pak už jsem neříkal nic.

Lusy dál šmejdila. Někde v domě spadla s hrozným rámusem almara, pak se ozvalo tříštění skla.

„Ještě se mrknu na jachtu,“ jukla Lusy do jídelny, kde jsme s Glorií stále seděli jako sfingy nad vychladlou večeří.

Lusy popaměti nahmátla klíče z věšáku, pak trochu zápolila s hlavními dveřmi, teprve kopancem jim domluvila.

„Sakra krám, kolikrát jsem říkala, že se to má nechat opravit!“

Z jachty se vrátila brzy, jen nějaké drobnosti přinesla, drahocenný kompas, sběratelský skvost, signální pistoli a řadu světlic, mosaznou kliku od dveří, bůhvíproč právě tu, vše hodila do kufru. Klíče nechala u kajuty, nevadí, za chvíli beztak vyjíždíme na jezero.

Stále jsme seděli s Glorií nad vystydlou večeří jako v němém filmu.

Lusy s funěním vynesla oba kufry, vhodila je do kanárkově žlutého kabrioletu značky Mercedes na zadní sedadlo.

Ještě se vrátila. Vypadalo to, jako by prve zapomněla zbořit dům a teď to chtěla napravit.

Dveře zase nešly otevřít. A když se jí to několika kopanci konečně podařilo, třískla jimi tak, že vypadly z pantů. A také spadly dva poslední obrazy, které zapomněla odnést. Nijak to nekomentovala, jen se opovržlivě rozhlédla po spoušti kolem a jako by žasla, že dům pořád ještě stojí.

„Glorie, miláčku, můžeme jet!“ špitla.

Glorie jako ve snu vstala od netknuté večeře, prošla otvorem po dveřích, usadila se do kanárkově žlutého kabrioletu na sedadlo vedle řidiče.

„Pa, brouku!“ špitla Lusy na mou adresu.

Načež nabila signální pistoli, vystřelila směrem k domu.

Někde v patře začalo hořet.

Ještě jsem zahlédl, jak se Lusy s Glorií v kanárkově žlutém kabrioletu značky Mercedes objímají a pusinkují.

O minutu později už jen čmoud z výfuku.

To bylo naposledy, kdy jsem obě dámy viděl.

Zůstal jsem bezradně stát na malém parkovišti před domem.

Jachta u mola se právě potápěla. A když jsem se otočil, byla střecha domu v jednom plameni.

Ve směru od města začaly troubit hasičské vozy.

Když bylo po všem usadil jsem se na skládací kempinkovou stoličku před to, co z domu zůstalo. S výhledem na jezero jsem čekal, jestli třeba kolem nepojede nějaká osamělá dívka, která hledá na pár dnů nebo na pár měsíců střechu nad hlavou. A skutečně jedna před ruinou zastavila. Levé křídlo bylo ještě jakžtakž obyvatelné, kuchyň a ložnice téměř nezasažena. Čekal jsem co řekne. A jen jsem doufal, že čas orkánů už pominul.

NĚKDY NAVEČER,
KDYŽ SE TAK DÍVÁM NA ZÁPAD SLUNCE

Velké ohnivé slunce se právě chystalo zapadnout za obzor.

Kdesi v hloubi města kvílela sanitka.

Lena postávala na okraji cesty, cítila nutkavou potřebu poškrábat se vysoko na lýtku, jak při záchvatu cudnosti začala označovat ona místa na těle až vysoko u pasu, která dnešní dívky spíš ukazují chtěně než nechtěně, ale pro tentokrát je přeplátovala poněkud staromódní textilií, bodíky háčkovaných spoďárů rozverně vyskakovaly z pod sukénky, jaká byla IN víc než před třiceti lety. Umínila si být toho dne trošku v RETRO stylu. Vrátit se alespoň takto do času, kdy Marylin Monroové ventilátor zvedal na ulici sukni. Náhodou někteří páprdové na velkoobjemové kalhotky letí, vrací se takto do mladých let, i když v posteli je to pak kolikrát Waterloo. Furt lepší, než mladí čumáci, kapsy prázdné nebo děravé, pochtívači laciní. Mají dojem, že když si holka natáhne řasy a z vlasů udělá cupaninu, už je jak Franceska Colli, co se na stříbrném plátně tak ráda svléká. Měli by si tu vymóděnku prohlédnout někdy po ránu, šminky rozmazané jak na špatně namalovaném plakátě po dešti, zďoblá jako kdyby ji celou noc válcovala motorová jednotka Pendolína, v puse jak po extrakci ucpávky odpadového potrubí, uvnitř duše změť drátků, které nikdo neumí propojit tak aby zase všechno fungovalo.

Nakonec se Lena na tom napůl intimním místě nepošimrala, neboť se před ní zastavil pes, pouliční směska, na levém oku černý flek. Psisko na ni upřeně zíralo bezelstnýma očima.

„Táhni!“

S podvraťákem to ani nehnulo.

Sebevědomím ten pes moc nepřekypuje, všimla si, přikrčený zadek, ocas protažený mezi zadními nohami až kamsi na břicho, učiněná hromádka pokory.

„Zmiz sakra!“ popadla klacek, který se tam na okraji příkopu válel.

To zabralo. Pes přeskočil škarpu, odeběhl do louky, ale o pár kroků dál ulehl, pozoroval Lenu přes stébla trav.

Kůže pod háčkovanými kalhotkami přestala svědit, šimrat se v tom místě nedávalo smysl. Zato měla nutkání podívat se do špíglu, jestli je pořád ve fazóně. Raději ne. Bude čučet do zrcátka, kunčoft ji zatím mine bez povšimnutí.

Kdo by také kvůli ní zastavil? Náhodou! Bývaly časy, kdy se o ni chlapi servali jak rozháraní psi. No, to už je nějaký pátek.

Naposledy ji uchvátil do své přítulovny jakýsi Bertin.

„Jak ti říkají?“

„Lena.“

„Co je to za blbý méno?“

Netušila, jak k němu přišla.

„Radši necháme zhasnuto, co říkáš, větší intimno, a také už nás tolik nezajímají detaily. Budu ti říkat Maruš. Po mé první lásce, bylo mi tak patnáct šestnáct, možná míň. Také se tak jmenovala má druhá žena, ale ta už je po smrti. To byla hrozná ženská, to bys nevěřila, lidi na funuse namísto aby plakali tak se radovali, že už je tam. Kapka něčeho ostřejšího by bodla, než se do toho dáme, co říkáš?“

„Máš něco?“

„Támhle v polici.“

„To bych musela rozsvítit.“

„Tak rozsviť.“

Šla v těch háčkovaných trenýrkách k polici pro pití.

Chechtal se.

Jen se vrátila, řekl: „Radši fakt zhasni!“

Lokl si zkysalého vína.

„Pití necháme na jindy,“ řekl, otočil se na bok a začal hlasitě chrápat.

*

Podívala se na sebe do kaluže, ale moc toho neuviděla, foukal vítr. Tu svou modes robes s vlasama a fasádou dělá pokaždé popaměti a už se jí také stalo, že měla karmín a blankyt a tyrkys na jiných místech, než původně chtěla a že ji pak chtěli zabásnout pro pobuřování veřejnosti. Také si kolikrát vzpomněla na poučku, že méně je někdy více. Ale z praxe věděla, že více více je v jejím případě lepší, než jen více.

Přece jen se na té noze pošimrala. No bože! A mohl by jí vítr nadzvednout lem sukénky. Postavičku pořád má, to by jí i leckterá MISSka mohla závidět. Lang linie. Nahoře je to sice trochu slabší, takže by v nejsvrchnějším podlaží muselo být pořád zhasnuto.

Sanita kdesi v dáli pořád otravně ječela.

Ze zatáčky vyšel mužský. Už postarší, však jo, ti bývají vděční i za ocicmaný bonbónek.

Lena se přestala šimrat, vytáhla ruku ze spoďárů, ale lem sukénky konečky prstů jakoby nechtěně podržela nahoře.

„Ahoj děvče!ů

Tak hezky jí řekl. Usmála se, trochu zapýřila. Sklopila zraky.

„Chceš si popovídat?“

„Proč ne?“

„Jsem trošku unavený,“ usedl do trávy.

Tedy v prořídlé trávě za škarpou, na okraji louky nedaleko frekventované silnice to ještě nikdy nedělala, nota bene večer při západu slunce. Ale proč ne? Člověk by se měl pořád učit.

Nevěděla, jestli si má do té trávy rovnou lehnout. Raději zůstala sedět, všechno pěkně popořadě.

„Kouříš?“

Zavrtěla prudce hlavou i když netušila, co tou otázkou ten podsaditý mužský doopravdy myslí. Některé praktiky se jí přece jen hnusily.

„To je dobře,“ přikývl mužský. „Nemám rád baby, co furt musí mít čvaňháka v hubě.“

Nijak to nekomentovala.

„Víš, že v Austrálii mají recht takovou trávu, jako roste tady?“ začal ten mužský. „Jenže tam by nám za zády poskakovali klokani a kolem se plazili jedovatí hadi.“

Klokana za zády by celkem snesla, jedovatého hada určitě ne.

„Včera jsem si šel koupit do supermarketu čokoládu, oříškovou,“ přeskočil na jiné téma. „Takovou jsem měl na ni chuť, že jsem si rovnou uhryzl. Jenže jsem si zapomněl vzít peníze. Málem mne kvůli pitomé oříškové čokoládě zavřeli.“

Nevěděla co na to říct.

„Ten potok dole,“ začal opět z jiného koše. „Voda z něj teče rovnou do Baltu a už nikdy se nevrátí, leda v podobě oblaků, ze kterých prší.“

Nerozuměla tomu, ale nijak to nekomentovala. Klienti jsou někdy pěkně cáknutí mišuge. Pořád čekala, kdy ji srazí na záda do trávy a začne z ní loupat ošacení a háčkované trenýrky. Pořád nic. No, někdy je to na dlouhou výdrž, věděla, tihle páprdové než se rozšoupnou, to chvíli trvá, pak ale zase kolikrát vyvádějí pěkné kousky.

V dálce pořád kvílela sanitka.

Pes pouliční směska, na levém oku černý flek, s hodně nízkým sebevědomím, ležel opodál a pozoroval přes stébla trav dění. Na nedalekou švestku sedl ptáček a zašvitořil, ale jen krátce, hned zase letěl jinam.

„Tuhle jsem šmátnul pod sukně anglické královně,“ chlubil se dědek. „Nachomejtla se poblíž, tak jsem si šmátnul. Myslíš, že cukla? Čekal jsem, že mi jednu lískne, ale kdepak, ještě víc se nahrbila a prý pojďme alespoň tuhle za sloup. To je dnes mládež!“

„Chceš, aby ti bylo kapku šťastně?“ pokusila se přehodit výhybku na správnou kolej.

„Je mi fajn!“

Pokrčila rameny.

„Povídáme si, neprší, nikdo nás neotravuje.“

Udělala takový ten kukuč, jako když ctnostná dívka tak dlouho říká ne a ne a ne, až se na ni nápadník nakonec skutečně vykašle.

„A jo!“ konečně pochopil. Pak se zděšeně plácl přes kapsu kalhot. „Nemám u sebe ani floka!“

Kdyby měla spočítat všecky švorcové kumpány, nestačila by jí na to kalkulačka.

„Tak pojď, ty pochtívačná dračice!“

Vzal ji kolem ramen, přitáhl blíž.

Do trávy ji nesrazil, škoda, ale to, jak ji tiskl, bylo příjemné.

„Chtěla bys cestovat?“ zeptal se náhle. „Teď navečer letím do New Yorku!“

„Vážně?“ vykulila oči. To by se jí líbilo. I když úplně by jí stačilo pozvání k rybníku za město.

„Čím letíš?“

„Konkordem! Sedneš do toho prevítu, za pár hodin jsi na místě.“

Ucítila puch, ale nebyla si jistá, jestli třeba ozón neprocedila skrz háčkované trenýrky ona, nebo ten mužský přes svoje spoďáry. Raději neříkala nic.

„Víš, že se trošku podobáš té anglické princezně, co ji ten nedopovaný šofér zabil v tom rychlém auťáku v podjezdu?“

Diana, vzpomněla si, tak se ta anglická holčina jmenovala. Trochu ji to přirovnání potěšilo. Mít její klobouček a těch několik královských cetek na rukou, na hrdle a ve vlasech, možná by mohla v tom auťáku sedět ona.

Ještě nedosnila krátký sen o nešťastné princezně, když ze zatáčky vyrazila kvílející sanitka.

„Už jsou tady, sakramenti,“ řekl ten mužský. „To je mé taxi.“ A s odvarem trochy štěstí v hlase dodal: „Ale že jsme si to hezky užili!“

Sanita zastavila, mužští v bílých pláštích vyskákali na cestu.

„Támhle je!“ ukázal šofér na mez.

„Esli tu babu znásilnil, tak ho tentokrát necháme vymiškovat!“

Mužský pustil Lenu, zaujal postoj rozparáděného boxera před závěrem druhého kola.

„Neblbni Fando, pojď s náma dobrovolně!“

„Cítíte ten smrad? Určitě si zapomněl vzít pemprsku a pustil to rovnou do gatí.“

„Tak neblázni a pojď dolů!“

Konečně se dal mužský do pohybu. Ale ještě se otočil. „Buď sbohem, krásko!“ Tak hezky to řekl, až to Lenu zahřálo u srdce.

Pak ten mužský seskočil na cestu a byla to bitka jako z filmu Smrtonosná past. Ti tři bílí vejři měli co dělat, aby ho zvládli, teprve když ho majzli montérpákou za ucho, se jim to podařilo. Nasoukali ho do sanity, ale pro jistotu mu svázali ruce a nohy. Bouchly dveře, druhé, třetí, chlapi se sakrováním naskákali do sanitky a s nervydrásajícím kvílením odjížděli.

Lena zůstala stát v prořídlé trávě. Měla pocit, že zároveň s tou sanitkou ztrácí i své srdce. Znovu měla nutkání pošimrat se ve vysoké poloze pod háčkovanými trenýrkami.

Pes pouliční směska, na levém oku černý flek, se přiloudal a postavil proti ní.

„Tak pojď, galáne,“ pobídla toulavého bezprizorního psa. „Tady už se zřejmě žádného překvapení nedočkáme.“

Slunce právě sklouzlo za obzor. Ještě okamžik, pak i ta ohnivá slza pohasla.

STRATEGIE NEÚSPĚCHU

Monči kmitaly nožky jako dvě rolničky, jak usilovně šlapala na obstarožním bicyklu, až jí při té rychlosti povětrnost chvílemi nakoukla do zakázaných oblastí. Pošťácká brašna nadskakovala v košíku, umístěném na zadním blatníku, nenamazaný řetěz skřípal. Konečně přišla na řadu nefungující brzda. Monča skončila rovnou na brance. Určitě právě od těch přistání má tak plochý hrudník.

„Sakra křáp!“ praštila bicyklem do trávy, všechny pohlednice, urgentní psaní a obchodní zásilky se rozsypaly. Popadla největší balík formátu á čtyři v popsané obálce, mrskla jím přes branku, rovnou na mou hlavu. „Taky už by sis mohl dát konečně s psaním těch krávovin pauzu. Lítám s poštou z celého Bratřejova akorát k tobě, už je přes louku vydřená cesta.“

Stačilo mrknutí oka, další vrácený rukopis, věděl jsem. A to jsem si dával tentokrát záležet, až jsem potil krev a při opakované četbě nad některými kapitolami slzel. Takováhle story přece právě letí, mínil jsem, láska se ždibcem sexu, chudoba proměněná v bohatství, nenávist transformovaná v lásku, trochu courání, trochu kňourání, vše završeno smrtí hlavního hrdiny, jak u správného příběhu má být.

„Co děláš odpoledne?“ zeptal jsem se.

„A co jako?“ házela rozsypanou poštu zpátky do pošťácké brašny, nic nedbala, že je jí vidět miniaturní světlé trojúhelníčky pod sukénkou. Má prázdniny, přivydělává si roznášením pošty, užívá si.

„Jako na chvíli k řece, když je tak hezky.“

Letní hic při každém pohybu ždímal přes sítko kůže litry potu. S balíkem vráceného rukopisu pod paží už se mi nechtělo pouštět do dalšího psaní. U řeky s třeštidlem Mončou by bylo fajn.

„Proč si neřekneš Tereze?“ štípla Monča.

S Terezou šílenou jsem skoncoval, to Monča přece moc dobře ví, všichni Bratřejovští to ví. Tereza mne otrávila. Pořád opakovala, jaký to jsem vůl, ve dne v noci mlátit do klávesnice počítače, rozesílat mejly, házet do sebe kafe a rum, rum a kafe, k tomu cigarety, hřebík za hřebíkem, až je všude modro. Proč prý se raději nechopím krumpáče? Co psaním vydělám za rok, to bych při výkopu kanálu vydělal za tři dny. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Ale krumpáčování mi nevonělo. A co jinak bych dělal? Seděl na zahradě a čučel přes tyčkový plot? Ani k té řece by se mnou Tereza bláznivá nešla, i kdyby namísto osmadvaceti ve stínu bylo pětatřicet. Navíc mi začala brát z rozepsaného rukopisu listy na podpalku. To už jsem nevydržel. Vrátil jsem jí stříbrný křížek a řekl adié, lásko, na shledanou až v nebi. A fakt se zdálo, že mne tou kudlou, co právě držela v ruce, propíchne, ale minula se o tři centimetry. Takže si do igelitky posbírala ty své tři švestky a práskla za sebou dveřmi. A mezi Bratřejovskými roznášela, že jsem jí do kafe sypal jed na krysy. Také tvrdila, že jsem po ní vrhal nože a ráno ji budil výstřelem z revolveru. Policianti, jako by Terezu šílenou neznali, sice nože při prohlídce nějaké našli, ale samé kuchyňské žabikuchy. Po revolveru ani stopa. „Co právě píšeš?“ zeptali se formálně, aby řeč nestála. „Román o lásce,“ odpověděl jsem po pravdě. „To asi bude pěkná krávovina,“ odfrkli. „Proč nehodíš na papír něco z kriminalistiky?“ Všelijaké mordy dokáže napsat kdejaký osel, ale něco opravdového o lásce jenom Puškin a ještě Shakespeare. „Co Tereza, pořád naštvaná?“ šlehli koutkem oka. Proč bych jim měl vyprávět o odluce Terezy šílené od mého sporáku, splachovacího WC a dvojválendy?

Monča sbírala poslední psaníčka.

„A jejda, máš tady ještě jeden dopis!“

Musela ho v té ošůchané pošťácké brašně vozit týden či dva, alespoň podle razítka. Nedočkavě jsem roztrhl obálku: Máme zcela zaplněný vydavatelský program na dva roky dopředu, zkuste se poptat někdy…

„Zase nějaká baba?“ vyzvídala Monča.

Jo, kdyby!

Docházely i radostn?jší zprávy. Minulý večer mi telefonoval Mařas. Už ti to došlo? Fakt ne? Čekej, že každou chvíli…

Poslal jsem závěrem minulého roku do celostátní soutěže dva objemné rukopisy. Není boha, aby se alespoň jeden z nich neujal. Padesát hadrů první cena! To už by stačilo i na krátkou dovolenou někde u moře. Mařas nemohl mít na mysli nic jiného, byl v porotě, měl zprávy z první ruky.

„Tak co s tou řekou navečer?“ kul jsem spěšně železo, pokud Monča nevhodí do brašny poslední psaníčko a neodfrčí o dům dál.

„Ty seš ale sakra neodbytný chlap!“

„Takže ve tři u splavu.“

Neřekla tak ani tak, mrskla poslední uválenou pohlednici do pošťácké brašny, naskočila na bicykl, až jí povětří nadzvedlo sukénku a pod ní blýsklo zrcátko bílého trojúhelníčku, už metelila vydřeným chodníkem přes palouk k dalšímu stavení. No co, bylo by příjemné, kdyby přišla.

*

Měl jsem cukání zatelefonovat Mařasovi, poptat se, jak se věci hnuly. Koneckonců by se příběhu, zasazeného do fabrického prostředí, mohl někdo chytnout třeba i na zfilmování. Anebo toho druhého příběhu z posledních válečných dnů, kdy se lesní parta odbojářských maníků kvůli ženské málem vykynoží a nějaká vlastencká hrdost jim je šumafuk. Mám ještě něco v záloze, něco na způsob amerického dryáku, krve jako v Rudém moři, vystřílenýma patronama by mohli zarovnat Trafalgar squar, ženskými vystlat Rudé náměstí, v každé kapitole peněz žebřiňáky. Vždycky je dobré mít něco v záloze.

Už jsem měl ruku na telefonu: počítej Mařas, že to na oslavu trochu roztočíme, vykřikovat protivládní hesla a blít povoleno, ale cukl jsem. A v ten moment telefon zadrnčel. Vida, jak přenos myšlenek funguje, já o koze a koza na voze.

Houby Mařás, jakási Andrea.

„Kdože volá?“

Ženský hlas se znovu představil stejným jménem. Ne a ne si zaboha vzpomenout, co jsem ve slabé chvilce slíbil či neslíbil. Pak už mi to po samohláskách docházelo oč jde, ale kde jsem ten zatracený rukopis založil jsem si zaboha nemohl vzpomenout. Jenom to, že se jednalo o básně. Přesněji o stoh básní. Básničky ze školních let i z pokročilého věku, možná i z jeslí a z domova emeritů.

„Pokouším se vnést do sbírky určitý řád,“ blábolil jsem. „Tematicky poezii seřadit, například do tří cyklů, aby měla nějakou genezi, pořátek, dobrý fundament a vyvrcholení, chápete.“

Andrea řekla, že chápe a dodala, jestli se může někdy příští týden zastavit, nezávazně si o díle pokecat. Neměl jsem námitek. Do příštího týdne se může leccos stát, třeba krabici od bot plnou básniček skutečně najdu, nebo někdo z nás dvou umře.

„Tady Jirsa,“ drnčel další telefon vzápětí.

Oknem jsem měl výhled na louku. Žhnoucí prosluněné odpoledne se horkem přímo tetelilo. Dobře by bylo u splavu.

Přes remízek planých švestek a dvou smrků doléhalo kvílení sanitky. Měl jsem přímo hmatatelnou jistotu, že zase odvážejí Terezu šílenou do blázince.

„Těbůh, jak se daří?“ křikl jsem do mluvidla telefonu.

Pořád jsem měl naději, že Monča ke splavu přijde.

„Máš tu recenzi?“

Uplynulé tři týdny jsem se potýkal se šestisetstránkovým rukopisem, chvílemi jsem psavého autora proklínal, místy se chechtal jeho šíleným nápadům, ale převážně slzel nad pomyšlením, že chce na tohle veledílo napsat recenzi.

„Peru se s tím třetí den od rána do večera, potřebuji to ještě jednou projet,“ lhal jsem, jako když tiskne, ještě jsem nepřečetl první stránku, nenapsal ani čárku.

„Můžeš to poslat pozítří? Stačí mejlem.“

„To je dobrý termín, spolehni se.“

Jekot sanitky pořád ještě kvílel za horizontem. Určitě odvážejí Terezu šílenou.

Konečn? klid, žádný telefon, žádná sanitka.

Nad ztichlou samotou zakroužil čáp.

Vypnul jsem počítač, seděl jsem toho dne u monitoru od pěti od rána. Vezmu to ke splavu zkratkou přes les. Vhodil jsem mobil do zásuvky stolu, klíč od dveří vstrčil pod plochý kámen.

Co z domu odešla Tereza šílená, bylo na samotě trochu smutno.

U splavu jsem lehl na froté ručník, rovnou mezi rozpálené kameny. Byl jsem na místě před termínem. Monča určitě ještě přebírá plavečky, aby ohromila. Krom nás dvou sem ke splavu zavítá málokdo, takový skrytý kout, separé, tady by si klidně mohla udělat pohodlí úplně bez.

Hlavou se mi honily příběhy, jeden lepší než druhý, jen si vybrat, namlátit těch šedesát tisíc slov do počítače. Každý z nich na Nobelovku. Ale nejvíc mi ležel v hlavě ten jeden, dvacet let ho nosím v hlavě, osudový, pořád ho v myšlenkách přibrušuji, přihlazuji, vylepšuji, pozměňuji. Tohle je příběh všech příběhů, jediný opravdový. Hýčkal jsem ho. Až se do něho konečně pustím, budu se nad řádky smát i slzet zároveň, proklínat se a zároveň si blahopřát, protože takový příběh dokáže člověk napsat jen jednou za život.

Ležel jsem u řeky na froté ručníku, položenému na rozpálených kamenech, pořád jsem si s tím životním příběhem v myšlenkách hrál, až jsem nakonec usnul.

Monča nepřišla, asi nenašla ty správné plavečky. A slunce mne spálilo na troud. Rudý jsem byl po celém těle jako vlajka nad Kremlem. Plouhal jsem se k domovu jako postřelená želva. Při každém pohybu jsem zasténal.

Klíč pod plochým kamenem nikde. V pokoji Tereza šílená. Co ta tady dělá? Takže museli odvézt do blázince někoho jiného. Že by Monču? Blbost!

Tereza šílená položila na noční stolek stříbrný křížek. Igelitku se svými pěti švestkami mrskla do kouta. Zase byla doma.

„Ukaž, trochu ti spálená záda natřu!“

Opatrně mi natírala kůži chladivou mastí a pohyby rukou doprovázela slovy na způsob, že jsem pěkný vůl, takhle se spálit na slunci, vůbec se diví, že mne ještě nezavřeli do blázince.

Příští den v půl třetí odpoledne se řítila k brance na pofiderním bicyklu poštovní brigádnice Monča. Tradičně hrudníkem zabrzdila o branku. Takhle se jí ty její boule vyrazí na zádech.

„Krucinál!“

Mrskla kolem. Obsah poštovní brašny se rozsypal po celém trávníku.

„Copak?“

Původně jsem se mínil zeptat, proč nepřišla včera ke splavu.

„Nebrzdí ten křáp,“ odsekla. Až pak si všimla mých zad. „Jsi celý spálený od slunce!“

Než jsem stačil cokoliv odpovědět, vyšla na zahradu Tereza šílená.

Monča tiše hvízdla.

Pak se shýbla pro dva objemné balíčky formátu á čtyři, mrskla je po mně přes tyčkový plot.

„Zase ti vracejí ty tvé krávoviny.“

Sbírala rozházené poštovní zásilky, vkládala je do poštovní brašny.

„Máš tady ještě dopis.“

Psal Mařas. Prý mu to je velice líto, ale ani jeden rukopis si v tak náročné a početně obsazené soutěži ani neškrtl. Snad příště.

„Dneska bych měla ke splavu čas,“ naskakovala Monča okatě do sedla, pomrkávala přes moje rameno na Terezu šílenou.

Nepočkala na odpověď. Svižným tempem vymetla po vydřeném chodníku palouk, před horizontem jí na rozloučenou blýskl pod kratičkou sukýnkou bílý trojúhelníček.

„Děje se něco?“ došla Tereza šílená až k brance.

„Celkem nic,“ popadl jsem oba balíky vrácených rukopisů pod paží. „Normálka.“

„Večer dávají v televizi Smrtonosnou past čtyři,“ hlásila Tereza šílená.

Tři předchozí už jsem znal málem nazpaměť, rád se podívám i na tu čtvrtou krávovinu.

Slunce už padalo za horizont. Teď by bylo u splavu fajn. Jenže pozvat Terezu šílenou na večer ke splavu bylo jako chtít uprostřed léta Vánoce.

„Pojď konečně dovnitř. Namažu ti znovu spálenou kůži,“ nabídla se.

Pořád ještě jsem se opíral o branku.

Poklid zalehl palouk, remízek, les.

Zamodralým povětřím letěl čáp, vracel se z lovu ke svému hnízdu.

POVÍDKA

pořád se držely hice, kdo měl ještě co, rychle to ze sebe svlékal, cikáňata z domu hrůzy na protější straně starého hřbitova od batolat málem do věku dospělosti běhala po dožívajících hrobech nahá, byl na ně z okna dřevěného kutlošku pěkný výhled, i na zeleň staletých lip, osvěžující a inspirující, hice se držely i přes noc, nedalo se spát, jen dívat, poletovaly svatojánské mušky, snědá děcka v té tmě vidět nebyla, jen ukradené svíčky, se kterými lítala mezi hroby, vytvářela rej duchů, jako by se nebožtíci noc co noc vraceli zpátky na zem alespoň se podívat, jak si vedeme my dosud živí, no nic moc, mlátil jsem do pokřivených klapek psacího stroje od rána do noci, ještě mi scházelo pět šest či padesát stránek do dokončení příběhu, ulomené písmeno „C“ jsem permanentně nahrazoval písmenem „G“, co je to za nesmysl, povídá má v?rná čtenářka Bety, žádné ženské přece nenarostou „gegíky“, ale „cecíky“, ber to obrazně, povídám, až na tomhle románu o zhýralém prastarém rodu, jehož poslední potomci ukryli rodinný poklad do rakve nebožky „Gornelie“ – rozuměj „Cornelie“ Hobelspan von Langweile v rodinné hrobce, o které nikdo neví, kde se nachází, až na té knížce zbohatnu, tak si koupím nový psací stroj a pak se ti nebudou pod tenkým plátýnkem růžové noční košile rýsovat „gegíky“, ale „cecíky“, a Bety se zasmála a povytáhla lem růžové noční košile přes nebezpečnou zónu, i když nebyl čas na hlouposti, naléhavým výzvám není radno odolávat, hned nato zdola ze hřbitova hulákal bezdomovec Louis, buď furt mlátíš do té písací mašiny, nebo vrzáš postelí, pojď kapku na čerstvý luft, než z toho totálně zmagoříš, jen běž, neměla Bety námitky, já si zatím přečtu poslední kapitolu, usadila se na opěradlu židle, pozadí v růžové noční košili pěkně vytvarované, kouřila cigaretu za cigaretou jako by vlastnila trafiku, zaujatě četla a také si utírala uslzené oči, hltala pokaždé vyprávění málem písmenko po písmenku, každou stránku pokrápala slzami, tohle bude světový bestseller, oklepávala do stránek rukopisu popel z cigarety, hulila pořád, i v posteli, hulila i dole v přízemí na toaletě, kam si uprostřed noci naléhavě odskočila a pro ukrácení dlouhé chvíle si vzala hrst listů mého rukopisu, v jedné ruce svíčku, elektrické dráty sice do patra dřevěného kutlošku vedly, ale jen dva, sytily jednu žárovku a jednu zásuvku, co chvíli proud vysadil, proto se všude po almarách válely hromádky zbytků svíček a sirky, jako u nějakých žhářů, v jedné ruce držela Bety zapálenou svíčku, ve druhé svírala přehršli listů rukopisu, doutnajícího čvaňháka mezi vymalovanými rty, pokaždé tam dole na hajzlíku seděla celou věčnost, četla a otírala slzy, slzela i pak, když v té polorozpadlé barabizně stoupala po chatrných schodech zpátky do mého kutlošku pod střechou, kde v těch hicech bylo i uprostřed noci vedro jako v pečící troubě, jednou se pod ní ty vachrlaté schody prolomily, hořící cigareta jí leknutím vypadla ze rtů, plápolající svíčka z ruky, málem tu provizorní ubikaci z desek prosušených sluncem na troud spálila na popel, bylo to bídné bydlení, však úřady pořád vyhrožovaly, že jednou do té šopky drcnou buldozerem a bude, a už to trvá nejméně deset let, ale měl jsem z podkroví krásný výhled na hřbitov, alespoň to, však bude líp, až si za prachy z Nobelovky za literaturu koupím honosný palác na nábřeží, takže požár, když se Bety vracela z noční návštěvy toalety, i ta růžová noční košile tenkrát už na ní začínala chytat, ale rukopis zachránila, hasit plameny nebylo čím, jen přírodními zdroji, přibíhal každý kdo měl nohy, snědí kámoši pouštěli do bujících plamenů sporé tělní tekutiny, až Louis mocným čuracím střikem, bohatě syceným od rána do rána pivem plameny uhasil, od té doby musí Bety na návštěvy ke mně do podkroví lézt po žebříku, když si v růžové noční košili, kterou snad ani nesvléká, přichází čas od času z nedalekého panelákového sídliště přepírat špatné svědomí, nebo šplhat zkratkou po větvi lípy, co roste na okraji hřbitova, a po střeše, k přepírání špinavého svědomí nepotřebuje Bety žádné prací prášky, docela jí stačí má jedenapůlpozicová postel, co se každou chvíli rozsypá a s rachotem spadne, tak co je s tebou, huláká Louis, už jdu, loučím se nerad s rozepsanou větou, co je to za kravské jméno, podivuje se Bety a píchá ukazovákem do jednoho řádku, jaktěživa jsem neslyšela, že by existovala nějaká „Gegílie“, to je „Cecílie“, povídám, přece víš, že písmeno „C“ je u téhle mašiny vsakry…

sedánky na vyleštěné žulové desce kdysi honosného hrobu jsme obyčejně dělali ve třech, jenže bezdomovec Toncek toho dne nějak falíroval, Louis si udělal větší pohodlí v proužkovaných plátěných kraťasech, jeden barevný proužek vedle druhého, jako by vypadl z cirkusu, vytáhl z houštiny okrasného záhonu další pivo, zručně otevřel uzávěr o náhrobní svítilnu, na, povídá, padal soumrak, cikáňata pořád rejdila s hořícími svíčkami mezi hroby, tady na čerstvém povětří jim bylo líp, než v zamaraseném paneláku domu hrůzy s nefungujícím vodovodem, ucpanými hajzlíky a pokálenými chodbami, seděli jsme s Louisem na leštěné žule, obřadně upíjeli pivo rovnou z lahve, šimral jsem se na hrbolatém nose, v prořídlé kštici a na zrostlé bradě, vyprávěl kapitolu příběhu, kterou právě ťukám do psacího stroje, co furt blbneš s historizujícími tématy, povídá Louis, copak neexistuje současnost, a rozmáchl doširoka paže, jen se rozhlédni a nebuď slepejš, a já na to: to mám psát o tom jak furt zírám z okna na hřbitov, klepu si na čelo, třeba, udělal si Louis na leštěné náhrobní desce větší pohodlí, jednou na hřbitově tak jako tak všici skončíme, odříhl a pokračoval: například právě dnes nad ránem kolegu Toncka rozkrájel vlak, usnul ten pako rovnou na kolejích a pokud by se snad ještě mohl probrat, tak by to bylo až v márnici, Toncek byl bezdomovec, stejně jako Louis, tvořili jsme na té náhrobní desce z leštěné žuly diskusní trio, jenže Toncek pokaždé jen mlčky naslouchal a přitom chlastal, kdežto vzdělanec Louis pokaždé chlastal a při tom filozofoval, Toncek připomínal mimino, neměl na těle chlup, kdežto Louis vousy a vlasy samá kudrlinka jako Robinson po návratu z letité dovolené na pustém ostrově, mohl by se tím závojem přikrývat o chladné noci, nebo třeba i utírat, pokud by se někdy myl, takže na té náhrobní desce, když Toncek natáhl bačkory, už budeme sedávat jen my dva, Louis a já, a znovu se vracím ke svému arcidílu: je tam láska a nenávist a věrnost a zrada, hájil jsem rozepsaný příběh, a navíc ten mamon, namítal jsem, čili hromada zlatých mincí ukrytá v rakvi poslední dědičky – psáno na mašině s ulomeným písmenem „C“ jako „Gornelie“, ve skutečnosti „Cornelie“, jenže nikdo neví do které hrobky nebožku „Gornelii“ – rozuměj „Cornelii“ Hobelspan von Langweile uložili, ale Louis máchá pažemi, jako by se proměnil ve větrný mlejn, o nás jak jsme tady bys měl něco napsat, jo, to bys teda měl, přisvědčila přičmoudlá krasavice Sena, spoře oděná jednou šňůrkou dole a druhou nahoře, a zavrtěla nám před obličeji snědou zadnicí, také ona věděla jaký text právě lípám list za listem ve svém podkroví s výhledem na hřbitov, nejen Bety, všichni tady byli mými věrnými čtenáři a mé prozatím nedokončené dílo důvěrně znali, když jsem právě nebyl doma lezli do mého kutlošku po žebříku i po střeše, tak vášnivé čtenáře aby člověk pohledal, jednou si v rukopise četla naráz celá cikánská kolonie z domu hrůzy na protější straně hřbitova, seděli porůznu na náhrobcích, půl dne jsem pak sbíral listy mezi hřbitovním kvítím, dalšího půl dne řadil listy podle čísel, i tak několik stránek scházelo, ale to snadno dopíšu, každý spisovatel nosí celé své dílo písmeno po písmenu v paměti, tak jsme tam s Louisem seděli a leštěná žula honosného náhrobku nás příjemně studila do zadnic, cikáňata už přestávala blbnout se světýlky a usínala rovnou na hrobech, kam právě padla, Bety slzela v podkroví nad prozatím posledními řádky rukopisu, Louis vytáhl z houštiny další lahve piva, hovořili jsme o životě a smrti, o nekonečnosti vesmíru a zámetích hvězd na obloze, o tom kde se pořád bere v řece voda a kam z květin a trávy mizí rosa po ránu, to je pohodička, pochvaloval jsem si, nad hlavou myriády hvězd, ta pravá pohodička bude, až budeme ležet pod tou kamennou deskou, řekl Louis, tak bohatí nikdy nebudeme, abysme si mohli dopřát leštěnou žulu na hrob, míním pesimisticky, náhlým vnuknutím se Louis posadil, ty by sis měl na to své psaní pořídit počítač, povídá, mlátit písmenko po písmenku do psacího stroje bylo moderní před sto lety, dnes je jiná doba, moderní, buď se přizpůsobíš, nebo nemáš šanci, a Louis se trochu nahnul na stranu aby mohl přes barevné proužky plátěných kraťasů pohodlněji vypustit ducha, nechali jsme ránu odeznít, hned pak oponuji, kde bych na počítačovou mašinu nabral prachy, a šimral jsem se v prořídlé kštici, už teď pro mne musí banda cikánská krást papíry, abych měl vůbec na co psát, a Louis máchl chlupatou rukou, jo spisovatelé, povídá, buď prachy mají a chrlí jedno bezduché dílo za druhým, nebo holt prachy nemají a píšou geniální díla jen do šuplíku…

nevěřil jsem svým očím, co za zjev se vydrápal po žebříku do mého podkrovního kutlošku, a ona Bety, no to jsem fakt zíral, už tak jsem pokaždé jako fascinovaný hleděl na její výzor v růžové noční košili, když si ke mně do podkrovíčka přicházela z nedalekého sídliště přeprat špinavé svědomí, nesvlékala tu svou modes robes ve všední den a snad ani o velkých svátcích, jen jednou, co se pamatuji, si navlékla slupičku květovaných šatů, pod tím nic, až jsem měl dojem, že konečně odpoví kladně na mou nabídku k sňatku a že právě v té chvíli uhodil rozhodující okamžik a dohodla s farářem stání před oltářem, prostě hotová věc, ale ona šla jenom na funus, nějaký prastrejda se poroučel, nic po něm nezůstalo, jenom ten popel a i ten kdosi pár dnů po funuse rozsypal po nedaleké louce a urnu rozbil, jenže tentokrát se vyoblíkala jinak než do růžové noční košile nebo do květované slupičky, měla na sobě dlouhé bílé kalhoty a střevíčky na šteklících a průsvitnou halenku, tys mne krucifix vyděsila, prohlížím si ji od hlavy k patě, nevěřil jsem svým zrakům, když jsem Bety poznal byla jen taková holka, to já jsem ji musel vycválat od bombarďáků ke šňůrkáčům, na trend s růžovou noční košilí přešla sama, z úsporných důvodů, a teď tohle, dlouhé bílé kalhoty, střevíčky na šteklících, průsvitná halenka, už jsem se lek, že mne přišel někdo vykrást, povídám, i ten její účes, jako Kolumbova plachetnice s plachtami na ráhnech v plném větru, no co co co, co furt vejráš jak spadlý z višně, kroutí Bety střídavě hlavou a zadnicí, udělala jsem terno s jedním prachatým fotbalistou, ani ten směšný baťůžek na záda jí nechyběl, měla v něm než tu růžovou noční košili a tu slupičku květovaných šatů, to se občas chudé dívce stane, že zakopne o štěstí, povídá Bety, čímž naznačila loučení s mým ubohým kutloškem v podkroví s výhledem na hřbitov, s postelí pro jednu a půl osoby, která se co chvíli s rachotem hroutila, když se v ní neleželo úplně klidně, a koneckonců i s mou maličkostí, loučit se je pustý nesmysl, zamačkávám kdesi hluboko uvnitř sebe slzu lítosti, ještě jsem ani nedokončil příběh, a byl to příběh ve skutečnosti o nás dvou, Bety a já, růžová noční košile a má vypelichaná hlava, ale Bety už byla myšlenkami mimo, v duchu se candrala kdesi s prachatým fotbalistou po světových fotbalových stadiónech a po mořských plážích, ale ještě si zapálila cigaretu, přišla jsem si přečíst těch několik posledních řádků, co jsi za noc nadrásal, povídá, zbytek příběhu do úplného konce už si domyslím, povídá, a už zase sedí na opěradle židle, vystrkuje pěkně vymodelovanou zadnici, noří se do příběhu, a zase do listů rukopisu padají slzy a popel z cigarety, co je to za nesmysl, povídá a kouř jí malebně lemuje načančený účes, jak to, že ten mužský pocházel z kmene „Cermánského“, píchá ukazovákem do jednoho řádku, neboť si pamatuje, že písmenem „G“ zásadně nahrazuje ulomené a chybějící písmeno „C“, pohotově vysvětluji, že v tomhle případě je písmeno „G“ na místě, tentokrát totiž nenahrazuje chybějící písmeno „C“, takže musíš písmeno „G“ číst skutečně jako písmeno „G“ a Hermann tedy nepochází z kmene „Cermánského“, ale z kmene „Germánského“, a Bety si jen povzdechne, v tom aby se prase vyznalo, čte dál, posmrkává a kouří, kropí stránky slzami a posypává je popelem, až v nestřeženém okamžiku jí do pokroucených listů upadne i dosud nevyhaslý popel a listy hned začnou doutnat a než se Bety vzpamatuje, hoří rukopis sakumprásk, chrstám do plamenů právě uvařené kafe, pak vodu z lavóru, už začíná hořet i těch pár mých knížek, v plamenech se také kroutí fotografie Bety, co jí zbyla při pořizování občanského průkazu a kterou mi věnovala k posledním Vánocům, takže opět požár, jenže hasit není lautr čím, i když se po střeše derou dovnitř cikáňata, marně kropí oheň ze svých chabých přírodních zdrojů, konečně přihrčí pohotovostní zásahový vůz hasičské záchranné služby a chrstne do mého kutlošku obsah cisterny, voda by zaplnila středně velký bazén, no tohle jsi tedy přehnal, drží Bety škvarek své fotografie z občanského průkazu mezi dvěma prsty, upustí ho do spáleniště a už se ani neohlédne, ani políbení na rozloučenou jsem nedostal, Bety se nechává snést do přízemí v náručí sličného hasiče, a já vím: tohle je definitivní konec našeho příběhu…

tak jsem zase žil trochu jako Robinson na pustém ostrově v chajdě stlučené z vysušených prken na okraji hřbitova, ale pokud jde o Bety zahlédl jsem ji pak v jedněch novinách na přední straně ve společnosti vyhlášeného fotbalisty, kterého si právě kupoval další světový mančaft za děsivé miliony, a pokud jde o rukopis, i když neshořel sakumprásk bylo všechno na vyhození, co se dá dělat, i tak jsem ho měl písmeno od písmene vytesán do paměti, hned bych mohl ten příběh znovu namlátit do klapek psacího stroje, jenže v té mašině scházelo od zásahu hasičů dalších pět nebo šest písmen, s takovou by ta předlouhá povídka spíš připomínala válečnou šifru, jenže – Bety při jejím čtení slzela, cikáni a Louis žasli nad spoustami tolika popsaného papíru, tak tak, jenže teď momentálně byl můj život pod psa, protože ještě dřív, než jsem se rozhoupal co a jak dál, vyšplhali do očadlého kutlošku nějací lidé v civilu, strčili mi pod nos jakési průkazy, že jsou od policie, vyzvídali, co se jako stalo, nic, povídám, něco se stát muselo, trvali na svém, copak jsem jim měl vyprávět, že mne opustila Bety, prostě jsem usnul, tvrdím, usnul jsem se zapálenou cigaretou, lžu jako když tiskne, a oni se dohadují, jak velká asi vznikla škoda, žádná, povídám, až na to, že shořela jedna fotografie a jeden rukopis pár řádků před dokončením, na čem jste právě pracoval, vyzvídají, co to jako bylo, a já odpovím popravdě: povídka, hned se důkladně probírali v troskách rukopisu, i ten poslední zuhelnatělý list v demolovaném psacím stroji je zajímal, vyprávějte nám ten váš příběh, požádali, prostě jsem usnul v posteli se zapálenou cigaretou, uvedl jsem já od zásady nekuřák už kolikrát opakovanou smyšlenku, tohle nás nezajímá, vrtěli hlavami, vyprávějte příběh, který jste právě psal, dožadovali se, o čem to je, vyprávějte ho pěkně od začátku, vyděsil jsem se, má to přes dvě sta stran, namítám, vyprávějte jen to podstatné, řekli, erotické expozé, filozofické úvahy a jiné debility nás nezajímají, dodali, takže, začal jsem a trochu se zakoktal, je tam láska a nenávist a věrnost a zrada, citoval jsem své dílo, které nebýt požáru mohlo být na Nobelovku, ovšem při čtení je třeba dávat pozor, pokračoval jsem, chybí písmeno „C“, takže jsem namísto něj používal písmeno „G“, což by neinformovaného mohlo zmást, jen máchli otráveně rukou, tohle vynechte, to je detail, nezajímala je jednotlivá písmena, povídejte, co dál bylo v textu, chtěli vědět, o čem ještě se tam jednalo, tak jsem jim sdělil, že o mamon, a co dál, vyzvídali, hromada zlatých mincí ukrytá v rakvi poslední dědičky – ale pozor – v textu kvůli chybějícímu písmenu „C“ napsáno jako „Gornelie“, tedy správně „Cornelie“ Hobelspan von Langweile, a oni byli po tom sdělení hned veselejší, to je ono, tleskli, žasl jsem, nikdy bych nevěřil, že někomu může udělat záměna dvou písmen takovou radost, kam tu bábu vlastně pohřbili, zajímali se, to nikdo neví, krčím rameny, jen vzpomínejte do které hrobky ji uložili, naléhali, jak bych to mohl vědět, krčím rameny, všecko jsem si vymyslel, a v té chvíli mi oči sklouzly otevřeným oknem na hřbitov, málem všechny hroby rozkopané, jen Louis s lahví piva v ruce dál sedí na desce z leštěné žuly, bezradně se rozhlíží co se to děje, stěhuje se hřbitov, ptám se a žasnu, budou na jeho místě snad stavět další supermarket, divím se, ale chlapci od policie vrtí hlavou, to lidé hledají ty vaše peníze, a najednou mi svítá: to mí snědí přátelé, podrobně znalí mého rukopisu podlehli klamu a mamu a hledali trakař plný zlatých mincí, ukrytých v neexistujícím hrobě Cornelie Hobelspan von Langweile, ale policeboys mne nenechávají domyslet, úředně dodávají: jste důvodně podezřelý z navádění k trestné činnosti hanobení ostatků a vykrádání hrobů, cože, nestačím se divit, nenechají mne ani vydechnout, hned pokračují dál: kdo všechno ten váš rukopis četl, ptají se, všichni, říkám popravdě, ale dobře vím, že úplně všichni ne, protože Nobelova cena za literaturu za něj prozatím udělena nebyla, až pozdě večer to vyzvídání skončilo, ale dřív než detektivové z mého apartmánu odešli, ještě utrousili, že úprava hřbitova do původní podoby bude pěkně mastná a půjde na můj účet, no pozdravbůh, kde na tohle vezmu peníze, jen co jsem osaměl práskl jsem sebou zničený do postele, ale ještě jsem nestačil zamhouřit oči, když se otevřeným oknem protáhla dovnitř snědá kráska Sena, oděná jen do dvou šňůrek, a vtiskla se ke mně do postele, ale tak nešetrně, že se to zařízení s rachotem zhroutilo, aťsi, tuhle noc spadlou postel řešit nebudu…

snědí přátelé a pobratim Louis měli starost co se mnou, kdy začnu psát nový příběh, což o to, námět by byl, tentokrát to fakt bude příběh ze současnosti, povídka o vzdělaném bezdomovci Louisovi a o mně jak drásám příběh za příběhem a také o snědé krásce Seně, která se bez okolků vetřela do uvolněné postele, abych nebyl tak sám, jenže namísto růžové košile nosila jen ty dvě šňůrky, bude to příběh o dožívajícím hřbitově, ze kterého už bylo všechno cenné ukradeno a zpeněženo ve sběrných surovinách, také o nezměrné hlubině kosmu a o tom, kde se pořád bere voda, která sytí řeky, jenže v psacím stroji kromě písmene „C“ scházelo nejméně dalších šest písmen, tohle nemá cenu, šifrovaný příběh sice ještě nikdo nenapsal, ale také nikdo nečetl, a celý zoufalý jsem raději sestoupil po zuhelnatělém žebříku do přízemí a šel si sednout za Louisem na leštěnou žulovou desku hrobky, kterou se hledačům zlatého pokladu nepodařilo ani zaboha odsunout, protože na ní Louis furt seděl a zíral na to dění kolem, pili jsme pivo, kterého měl Louis porůznu po hrobech poschovávanou zásobu, padal večer, hvězdy se nám sypaly na hlavu a kolem půlnoci se Louis ptá, o čem to bude tentokrát, asi o ničem, říkám popravdě, o nápady by nouze nebyla, ale mašina nadranc, tohle vážně nemá verka, prostě jsem práskl se spisovatelským řemeslem, pověsil je na hřebík, jak se říká, ale je mi smutno a derou se mi slzy do očí, Louis zůstává v klidu, nikdy není tak zle, aby nemohlo být líp, povídá a položí se na záda na tu žulovou desku náhrobku, aby měl větší pohodlí, podívej těch hvězd, dostat se tak na některou z nich, to by byla paráda, míní, a zase hovoříme o hlubinách kosmu a o tom co sytí řeky a proč je život takový, jaký je, až nakonec tam na té leštěné žulové náhrobní desce usneme…

nestačil jsem zírat, když jsem se za rozbřesku vyšplhal po ohořelém žebříku zpátky do svého kutlošku, pochroumaný psací stroj šoupnutý do kouta, na stolíku klávesnice počítače, monitor, bedna počítače, šňůra v zásuvce, kde se ten krám tady nabral, nestačím žasnout, snědá kráska Sena se směje, jak se na tom vůbec pracuje, kroutím bezradně hlavou, to je jednoduché, povídá Sena, zmáčkneš tohle a tohle a tohle a můžeš psát ty své bláboly, povídá kráska Sena, jenže jsem zvyklý psát namísto „C“ písmeno „G“ namítám, naučíš se, povídá Sena, oděná jen do dvou šňůrek, člověk se musí pořád učit, o čem budeš psát teď, vyzvídá, bude to úplně nový příběh, říkám, a myslím, že bude o nás dvou, povídám po pravdě, tak fajn, souhlasí snědá kráska Sena a tím je pro ni záležitost mého spisovatelského řemesla vyřízena, jde si po svých, sám se musím trápit s tou moderní mašinou, kam sáhnout, na co sáhnout, jak do příběhu dostat ideu, mačkám, zkouším, jenže po obrazovce monitoru pořád běhají cifry, obrázky, zírám na to jako blázen, tuhle mašinu už někdo používal, a nestačím se divit, po obrazovce lítají údaje o počtu raket a jejich doletu, vojenská letadla, tanky, obrněné transportéry, stav armády a možné cíle jejího nasazení, vejrám na monitor jako spadlý z větve, generální štáb armády měl v té chvíli své místo v mém kutošku, ale co, pár přiblblých údajů mne přece nerozhodí, nalistuji prázdnou obrazovku a začínám ťukat první slova příběhu o snědé krásce Seně, o bezdomovci Louisovi, o svěžím výhledu na dožívající hřbitov, o hvězdném dešti a také o řece, kde se v ní pořád a pořád bere voda, ty jedeš, chválí mne o přestávce na oddych Louis, má pravdu, jedu jak fretka, písmena skáčou sama na monitor, jen mne trochu mate starý zvyk psát namísto „C“ písmeno „G“, ale to se pak snadno opraví drobným fíglem, kdy nechám všechna písmena „G“ zaměnit za písmena „C“, jen nevím, jestli pak nebude namísto „Gengela“ všude napsáno jméno „Cencela“, to se uvidí, pořád píšu, jen když snědá kráska Sena přinese něco k jídlu dám si přestávku, a také když pod námi padá postel, ale i tohle snědá kráska Sena vyřešila, do jednoho rohu umístila vysloužilý psací stroj, další tři rohy podstavila knížkami, a je po problému s padáním postele, když právě máme divočejší diskusi, nebo sny, i jinak, někdy Sena usedne na opěradlo židle, kouří a čte si v rukopisu a popel a slzy jí prší do počítačové klávesnice, heleď se, povídám, až s tím budu hotov, bude potřeba ten příběh také vytisknout, ale tiskárnu nemáme, Sena jen mávne rukou, aj tiskací mašina bude, nestará se, všecko nejde udělat naráz, a čte dál a pořád při tom sypá popel z cigarety a slzy z krásných očí do počítačové klávesnice, ta naštěstí není z papíru, takže bezprostřední ohrožení požárem nehrozí…

už jsem byl s tím příběhem téměř u konce, scházely možná ještě tři stovky slov a nějaký dojímavý závěr, když se jednou snědá kráska Sena rozčílí: tohle tam přece nemůžeš dát, povídá, že tady jako chodím oděna jen do dvou šňůrek, je to pravda, namítám, literatura musí zobrazovat život, jsi přece snědá kráska a je horko, přímo hic, dodávám, takové hice nepamatuju, je vůbec div, že ty dvě šňůrky na sobě sneseš, hice nehice, povídá snědá kráska Sena, tyhle prasečinky o mně psát nebudeš, prohlašuje kategoricky, tak podívej, povídám, prodiskutoval jsem to s Louisem, nevidí na tom nic závadného, Louis je staré prase, namítá Sena, co kolem něj jdu plácne mne a kdo ví kde všude mne už osahával, a krom toho každému vykládá, že jsi se mnou dělal pěknou trefu, tak tohle mne fakt dožralo, aby se mi můj nejlepší kámoš posmíval kvůli mé známosti, hned večer mu to vytmavím, bejkovi, ručně a stručně, jsem naštvaný, a esli na tebe ještě někdy těma pazourama od piva šáhne, vyhrožuju, klidně mu nabij držku, souhlasí snědá kráska Sena, ale tady v tom povídání musíš namísto šňůrek napsat kalhotky, to bys napřed musela nějaké ty bombarďáky nosit, bráním se, jenže pak by to všechno ztratilo grády, jsem nešťastný a argumentuju: heleď je přece krásné, že máš vlasy jak roští, mandlové oči a pěkně vyboulenou zadnici, i ta jizva na podbřišku po operaci slepáku ti sedí, to bych jinak mohl psát třeba o papundeklové manekýně z výlohy obchodu, chápeš, ale snědá kráska Sena se dál rozčilovala nad mou netaktností, ťukala při tom do klávesnice, obrazovka monitoru chvílemi černala, pak zase bledla, nakonec snědá kráska Sena uhodila na jakousi klapku a obrazovka zůstala čistá jak slovo boží – a celý ten můj nadrásaný příběh definitivně z paměti počítače vymazala, už jsem z té počítací mašiny nevydoloval ani písmenko, hned pak snědá kráska Sena odběhla po střeše a větvi lípy někam pryč a když se po chvíli vrátila, měla na sobě kalhotky bomarďáky a nahoře byla ofačovaná květovaným závěsem, pořád byla krásná, ale už to nebylo ono, a tím vlastně definitivně skončil další příběh…

nebyl ještě všem dnům konec a život šel dál, i když snědá kráska Sena už za mnou do podkrovního kutlošku nikdy nepřišla, zato se ve vyžhaveném podkroví ukázal Dežo, a nějací mužští ve vojenských uniformách, olepení zlatými hvězdičkami a barevnými stužkami, dole stál obrněný transportér s ostře nabitými zbraněmi a dvě tři naleštěné limuzíny, hřbitov obsadila rota maskovaných výsadkářů, snědí kámoši vyděšeně zírali z oken panelákového domu hrůzy, co se to jako děje, tady je hic mručeli válečníci a crčel z nich pot, a hned k počítači, je to ten ztracený computer, jásali, evidenční číslo souhlasí, takže mašinu máme, oddechli si, Dežo se dělal v koutě neviditelným, bylo mu patnáct, ale vypadal na padesát, tys to prásknul, ptám se, Dežo krčí rameny, dali pětikilo, argumentuje, ten by za pětistovku klidně prodal svou mámu, pak lampasáci začali dotírat, kde jsem počítač vzal, krčil jsem rameny, co jsem s ním dělal a co jsem na monitoru viděl a co jsem neviděl, pořád jsem krčil rameny, jestli jsem nějaké texty tiskl nebo odesílal internetem, na čem asi tisknout, taková blbost, to přece viděli sami, tiskárna ještě nebyla dodána, a internet, co to ksakru je, to se budu muset zeptat Louise k čemu to je, dál se oficíři ptali, s kým jsem o obsahu paměti hovořil a komu jsem informace předal, jestli jsem texty kopíroval na disketu nebo vypálil na kompaktní disk, nevěděl jsem o čem mluví, jako by ke mně hovořili španělsky nebo čínsky, absolutně jsem nechápal oč jim jde, tak podívejte, milý pane zlatý, povídá ten nejnaleštěnější, zcizil jste vojenské zařízení plné vysoce utajovaných informací, nestačím žasnout, ale oni mleli dál po svém: za to je sazba deset až patnáct let, nevím o čem je řeč, opakoval jsem tak dlouho, až jeden z těch vojenských papalášů o mně prohlásil: je to hňup, neví nic, je fakticky úplně blbej, a ještě dodal: posbírejme ty saky paky a vypadněme, jinak se v tom hicu uškvaříme, sotva i s tím krámem sakumprásk vypadli a ti jejich maskovaní kumpáni odhrkali s obrněným transportérem a vyklidili hřbitov, slezl jsem po střeše a po větvi lípy užít si čerstvého povětří, seděli jsme pak po zbytek dne a ještě i večer až dlouho do noci s Louisem na leštěné žulové desce, házeli do sebe pivo za pivem, hovořili o tom jak snadno by mohla vypuknout třetí světová válka, jsou to volové, uzavřel Louis trapnou kapitolu, večer už měkce padal, pokoušeli jsme se dozírat až na dno hvězdné propasti nad hlavou a dohádat se smyslu života, pak jsme chvílemi na té žulové desce i trochu zadřímali a když jsem se nad ránem vydrápal zpátky do svého kutlošku, ležela v posteli Bety v růžové noční košili, která jí tolik slušela, jednou mne z tebe fakticky klepne pepka, tvářím se infarktově, co fotbalista, ptám se, nic než obyčejný hňup, odfrkla Bety, strefoval se mi balónem do hlavy, no a co, povídám, je fotbalista, umí to s míčem, a Bety na to: rozbíjel hospody, a já: to bujní fotbalisté občas dělají, a Bety: a prodával mne kamarádům, aby měl na zaplacení škody a na chlast, na to už jsem protiargument nenašel, Bety utřela slzičku a povytáhla růžovou noční košili přes nebezpečná místa, co jsem mohl dělat, vzal jsem nabídnuté místečko, vidím, že jsi tady ledacos povyspravil, narážela Bety na postel zpevněnou psacím strojem a knížkami, jo, milá zlatá, pomyslel jsem si, životaběh se zastavit nedá…

na oslavu návratu Bety jsem natahal do kutlošku věnce a kytice z celého hřbitova, snědí kámoši mi ochotně pomáhali, Louis otevíral pivo za pivem, cikáňata zahrnula Bety kradenými cigaretami, všichni se veselili a všem bylo dobře, jen já pořád kapku nostalgie, nevím jak dál, šimrám se v prořídlých vlasech a na zarostlé bradě, nemám psací stroj ani papíry, copak takhle mohu začít něco drásat, o nápady nouze nebyla, kdežto s materiálním zajištěním jsem si fakticky rady nevěděl, ale v hloubi duše jsem tušil, moc starat jsem se nemusel, a fakt že jo, už o dva tři dny později stála psací mašina na popáleném stole, vedle kupa nepopsaných papírů, no vida, zase mohu mlátit dnem i nocí do klapek fungl nový příběh, jen namísto ulomeného písmene „F“ musím používat písmeno „E“, takže například slovo „fantazie“ bude mít tvar „eantazie“ a Bety zase bude šílet, co je to za blbost, namísto „František“ vznikne „Erantišek“, Bety bude nějaký čásek celá zmatená, než si zvykne, pak zase bude skrápět text rukopisu dojatými slzami a posypávat nadrásané listy popelem hořících cigaret, když v růžové noční košili usedne na opěradlo židle, když si čas od času přijde ke mně do kutlošku přepírat špinavé svědomí, a kámoš Louis mínil, když jsme o podvečerech popíjeli pivo a pak leželi na leštěné žulové desce náhrobku a hleděli na nebeskou hlubinu prosetou hvězdami, že tentokrát to bude vážně trhák, však je načase, říkal jsem skromně, konečně by uhodit mohlo, aby to furt nebylo jen tak darmo psaní, a život s výhledem na krchov, věčně švorc a holý jak ta lipa, a jak jsem se na té leštěné žulové desce fajnového hrobu převaloval a dělal si větší pohodlí, poprvé za celičký ten čas mi padl zrak na jméno, vytesané do náhrobku a celý vyjevený jsem četl CORNELIE HOBELSPAN VON LANGWEILE, a sakra, pořádáme s Louisem mejdany na žebřiňáku plném peněz, došlo mi, ale hned jsem pustil hříšnou myšlenku z hlavy, jako bych se nepamatoval, že jsem si všecko sakumprásk vymyslel, ať tak či tak, furt jsem měl pocit, že život je krásný a stojí zato ho žít, těpic, plácli jsme si s Louisem dlaněmi na dobrou noc, vzal jsem to do svého kutlošku zkratkou po větvi lípy a po střeše, Bety už ležela v posteli podstavené vylágrovaným psacím strojem a knížkami, co teď budeš dělat, povytáhla růžovou noční košili přes nebezpečnou zónu, takové výzvě nelze odolat, ale hned pak jsem přitáhnutím v objímce rozsvítil žárovku, zavěšenou na dvou drátech nad rozviklaným stolíkem, natáhl do rozhrkané psací mašiny čistý list a začal natloukat do vyviklaných kláves fungl novou povídku…

říjen 2007