Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý čtvrtý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 1. listopadu 2006.
© Miroslav Vejlupek
Vítej, ty, kterýs po loňském prvním exkurzu při‘el opět: tenkrát po stránkách Vyvřelin nejspí‘ zkusmo, letos třebas přesvědčit se, zda na Poříčínsku, literární to enklávě ve zvrásněném pohoří ‘umavském, přibylo tónin v klokotu času. Ale nehledej místa pro kratochvilná rozptýlení. I horská túra ’99 je pro turisty spí‘e zku‘eněj‘í; jak také jinak v prostoru civilizace Marné! Opět bez map a opět bez buzoly, jako ostatně každý na začátku svého putování životem, stačí, když půjde‘ podél zvlněné řeky Snivé, a nemůže‘ minout ani Malé, ani Velké Poříčí, neřkuli Poříčín, ten nekonečně rozlehlej‘í labyrint ulic. A v‘ude potká‘ lidi a stane‘ se účastníkem – jejich putování životem…
Dvě tři turistické značky přece – vzhledem k nečasu.
Sbírka Nemocný život je my‘lenkově ucelený výběr z autorova povídkového poku‘ení uplynulých dvaceti let. Pozor na kotníky jeho i tvého vzdoru nicotě, ať už komerčně rozpínavého, nebo exilově niterného: Nemocný život považuje autor nanejvý‘ za literární testament, napsaný s jistotou předstihu a vydaný právě dvacet let po knižním debutu. Jako nakladatel-naivista angažuje se pro exil.
Po novelistickém triptychu Vyvřeliny (1998) je Nemocný život druhým svazkem avizovaného prozaického cyklu Civilizace Marná. Poříčínsko v‘ak skrývá dal‘í kouty, kde jsi je‘tě nebyl.
Věk čirosti
Chlapi se vracejí
Příběh kocoura Filipa
Musíme držet při sobě
Sísyfos
Letní krajinou
Balada o servírce Hance
Čtyři na úsvitu
Fialové slunce
„No, Honzi! Jdi se podívat! Má‘ venku nového kamaráda! Už se tě nemůže dočkat…“
Honzík div nevýskl.
Tak přece! Přece mi taťka sehnal ‘těně! Sliboval dlouho, ale dodržel slovo!
Chlapec vyhopkal z kuchyně. Do bot vklouzl jako po ledu. Jaké bude moje ‘těňátko? Bílé jako čuvač? Černé jako kominík? Nebo spí‘ dohněda? Pro samý spěch ani nezavázal tkaničky. Nedbav toho hnal se úprkem za dřevěnou kolnu, pod níž se krčila bouda s čerstvým senem uvnitř. Ale – prokrindapána, co to je?!
Tohle že je ‘těně? Tohle monstrum?! Vždyť má málem metr! Psí obr je to! Černý jako noc, hřbet naježený, tesáky vyceněné!… Tohle že je kamarád? Je‘tě ‘těstí, že je přivázaný!… Brr!
Ovčák nejspí‘ rozlu‘til Honzíkovy my‘lenky, zle zavrčel a chlapci se roztřásla kolena. Celé Honzíkovo tělo se rozechvělo jako listí osiky. Pes se postavil na zadní a s trupem napnutým jako tětiva luku zkou‘el dosáhnout na Honzíka…
Tak to tedy prrr! S tebou nechci nic mít!
Tatínek seděl u stolu a zvědavost mu nedala:
„Tak jak? Krotiteli! Líbí se ti Vart?“
Honzík chtěl obludě jen a jen spílat. Toho vlkodlaka by bylo nejlíp vrátit! Ale teď, když usly‘el psí jméno, vrčidlo od boudy nebylo tak docela protivné… Vart! Tak tedy Vart!! To je jiná než Punťa nebo Voří‘ek! V‘ak Vart není žádný pla‘mu‘ka!
„Tati, myslí‘, že si u nás zvykne?“
„To ví‘ že ano! Za pár dní tu bude jako doma!“
„Na mě si taky zvykne?“
„Na tebe nejdřív. Vsaď se!“
Honzík zjihl, jako by ho taťka zrovinka pohladil. „Opravdu nejdřív? Jak to ví‘? Říká‘ to tak jistě…“
„Každý pes má rád děti, to si pamatuj. Pes pozná dobrého člověka. Honzi. Pod schody je plný kastrol. Odnese‘ ho Vartovi, hm?“
„Já? Kastrol? Vartovi? Proč já? Co když mě kousne?“
„– – – ?“
Vždyť ani nepoznám, kdy je psí mlsota teplá tak akorát! Co když bude Varta bolet břicho?…
„Snad by ses nebál, Honzi. Každý pes si chce někdy hrát. Proto má nejraději děti. Chce prostě společnost!… Oběd už vychladl – klidně ho Vartovi odnes. Do týdne ti olíže ruku! Pes umí být vděčný.“
„– – – ?“
Vart stál s u‘ima nastraženýma, sál do sebe vůni prvního přídělku od nového pána a na znamení radosti dokonce zavrtěl ocasem. Honzík přesto nedokázal pohnout kostrou. Nohy mu zdřevěněly…
Věděl ov‘em, že utéci nesmí. Co chvíli může přijít tatínek a ten by se nasmál! A tak dál trčí naproti Vartovi a ne a ne se rozhodnout. Vart tu a tam nedočkavě ‘těkne. Když ani to nepomáhá, dá se do psího pláče.
„No tak. Varte! Co je to s tebou? Ty se mě bojí‘? Nic ti neudělám…“
Pořád stejná kňučivá, ba hlasitěj‘í a žadonivěj‘í… Nemožno otálet. Krůček po krůčku při‘oural se Honzík na dva kroky k Vartovi.
„No tak se neboj, prosím tě. Chci ti dát jen najíst. Abys u nás neměl hlad.“
Už smířlivěji, už rozvážněji pohlížel Vart tu do kastrolu, tu na Honzíka a pořád se olizoval. Chlapec mu přesto nevěřil. Kousek po kousku a jenom ‘pičkou boty popostrkoval kastrol tak dlouho, až se pes pustil do oběda. Jůů! chlemtal. To je dobrota! To je ňůňo!
Honza okoukl psa jaksepatří. Vartovy tlapy nebyly černé jako jeho tělo. Byly ‘edavé, jako by Vart proběhl hromadou popelu. Podobně po ocasu se táhla ‘edá ‘mouha a zbylo i na hroty u‘í.
Když pes vylízal kastrol, rozvalil se spokojeně před boudou a docela přátelsky se rozhlížel kolem.
„Vidí‘, jaký jsi pa‘ák pes! Před hodinou jsi mě div nespolkl! Jenže já se nezlobím! Když bude‘ chtít, můžeme spolu kamarádit… Měl jsi někdy kamaráda?“ Honzík drmolil a drmolil a najednou si uvědomil, že ho Vart opravdu poslouchá. A jaké má krásné hnědé oči! Jak chytře se rozhlíží po světě!
Buď jak buď, opatrnost Honzíka neopustila. Přinesl z kolny drát, na jednom konci ho ohnul a vzniklým háčkem si přitáhl kastrol. Dělal to tak celičký týden. Stokrát Varta prosil, aby se nebál. Po sto prvé se odvážil až k boudě. Pohladil Varta po hřbetu, pak po hrudi, pak po hlavě. Vart si řekl je‘tě. Znenadání olízl chlapcovu ruku. Jeho jazyk byl teplý a teplo zapůsobilo jako chmýříčko. Za‘imralo Honzíka od pupíčku až ke bradě.
V‘imni si někdy: čím vět‘í strach zpočátku, tím vět‘í za‘imrání nakonec.
Mít kamaráda je stejné jako vlastnit hodinky, které neukazují čas. Vy‘lapaný půlkruh u boudy je příli‘ malý pro dobrodružství a maminčino „Honem k obědu!“ tím nejposledněj‘ím z posledního.
Vart se Honzíka už nebál, a proto nemusil být přivázaný. Jakmile Honzík rozepnul obojek, Vart předvedl vystoupení, jaké by se nepovedlo ani těm nejlep‘ím artistům. Nejdřív se vzepjal na zadních, přední packy položil chlapci na ramena, a když si ho takto podržel, lačně vyplázl jazyk. Než se Honzík nadál, Vart mu olízal celý obličej. Byl to obřad vděčnosti. Ne zrovna dlouhý: Vart si ponechal to nejlep‘í do druhého čísla! Rozeběhl se k vrátkům a s dusotem, o němž bys řekl, že ho natropila psí smečka, prokřižoval dvůr od plotu ke plotu. A drc! Drc! žďuchl do Honzíka v plné rychlosti! Honzík se svalil na zem a Vart čekal právě na to: Honzíkovi nezbylo než odevzdaně, bezbranně počkat, až ho ovčák dosytosti zlehtá čumákem, zvalchuje mu tělo tlapami a jen tak trochu, aby to nebolelo, procvičí si bílé tesáky na jeho pažích. Honzík se tak nasmál, až ho opustil i ten nejposledněj‘í zbyteček sil. A jako by to nestačilo! Čím víc se chichotal, tím byl Vart spokojeněj‘í.
O moudrosti zvířat vědí lidé pořád málo…
Maminka nenamítala nic proti ovčákově obřadu, ov‘em když bylo bláto, její pochopení se vytratilo tatam. V takových dnech Honzík domů nespěchal: i maminka měla svůj kraťounký obřad, ov‘em s tím rozdílem, že při něm se Honzík nesmál.
„Já se ti divím! Nemá‘ víc rozumu než ten pes!“
Netu‘ila, že Honzu chválí – vždyť Vart má moudré hnědé oči.
Člověk má dokonce míň rozumu než pes…
Nevěří‘?
Toho dne, kdy pan Körber mlátil klackem do plotu, za kterým pobíhal rozzuřený Vart, Honzík poznal, co dosud ani netu‘il: opilec se chová jako smyslů zbavený, jenom aby ho obdivovali.
Hned vedle Honzíkova domova stojí holičství. Každé pondělí tam chodí muž‘tí jako do chalupy kouzel. Dovnitř zarostlí, rozcuchaní, s vlasy nasáklými pachem oleje a nafty, ven ostříhaní a učesaní, fe‘áci vonící kolínskou vodou. Star‘í přicházejí po měsíci, mlad‘í týdně. Ale ti mlad‘í protože i holička je mladá a hlavně hezká, hlavně přívětivá.
Pan Körber patří k těm star‘ím. Pokaždé páchne rumem. Když uvidí Varta, popadne klacek a pra‘tí jím do plotu. Buch! Buch!
Vart není žádný třasořítek a ty dny ho Honzík uvidí k nevíře rozzuřeného. Jako lítý doráží pes na Körberovu hůl. Vrčí, ‘těká, až mu vypovědí hlasivky a on chrčí pazvuky podobné zasténání nemocného.
Před holičství se nahrnou dal‘í muž‘tí a okounějí. Jeden zakřičí:
„Jen mu dej, čoklovi! Aby si nemyslel, že nám bude nahánět hrůzu!“
Ví‘, jaké to je, když tě jiní obdivují? Pan Körber by mohl vyprávět! Užuž se zdá, že mu umdlévá ruka, že skončí s tím o‘klivým divadélkem, ale sotva usly‘í povzbuzení, oživne a s novou chutí tříská do plotu. Tříská a tak divoce se řehní, až se toho zalekne i Vart. Ucouvne o krok a jako by ‘lápl do lepidla: stojí a stojí, pohled hnědých očí vpitý do zdivočelého pijana.
To stačí, aby devítiletý chlapec pobral odvahu. Při‘ourá se k plotu:
„Pane Körber, nedrážděte ho, nic vám neudělal…“
„Nératit, mlátéj! Téče ti mlíko po brátě!“
Stává se, že malému je úzko, když velký nebere vážně to nejdůležitěj‘í na světě. Honzík věděl, že nejlíp by bylo nechat pana Körbera, ať se vyřádí a jde po svých, ale cožpak mohl? Směl? Musil přesvědčit grobiána s klackem, že není fér, co Vartovi provádí!
„Abyste věděl, ná‘ Vart je hodněj‘í člověk, než jste vy…“
„Hótněj‘í člóvě-éék!“ třasklo v Körbrových ústech. „Tak hótněj‘í člóvě-éék, ja? To já být nejhótněj‘í se v‘ech psů!“ a oslepl slzami smíchu.
„Jenže nemáte hnědé oči.“
„To snamenat co?“
„To znamená, že jste hloupý.“
Nestát tu plot, Honzík by dostal jistojistě za ucho. Takhle pan Körber předstíral, že se přeslechl a pomalu, nerad ode‘el.
Honzík se ztratil v kolně. (Inu, samoléčba smutniv‘ího!) Z holičství sem proniká smích, muž‘tí si dobírají holičku. A najednou: „Hauuu!“
Vart zavyl, zakňučel a – ticho. Jako o závod vyběhl Honzík z kolny. Před boudou leží klacek a s ním je‘tě čtvrtka cihly. Vart stojí so‘ný, pravou přední pokrčenou, upřeně pozoruje Körbera spěchajícího k návsi.
„Vartíčku, Varte, nezlob se! Chtěl jsem jen, aby ti dal pokoj! Bolí to moc?“
Jako by tu Honzík nebyl! Vart si ho ani nev‘iml. Podobá se so‘e, ov‘em oči se mu lesknou a zpod odchlíplých dásní svítí silné bílé zuby. V chlapci je malá du‘ička a tichounce odcouvá dozadu. Když zakopne o Körberův klacek, natáhne se jak dlouhý tak ‘iroký. Vart pořád nic. Cení zuby a nepohne se, ani když silnice osiří.
Chodí‘ často k řece?
Honzík ji měl blíž, než co by kamenem dohodil. Hned pod betonovým tarasem plotu loudá se křivolakým korytem Snivá, a když svítí slunce, v ti‘ině za plotem vyhřívá se plotic až černo. Voda zanesla koryto ornicí z polí, a když je před de‘těm nebo prahne slunce, Snivá vydechuje bahnitý pach. Pro Honzíka je to nejmilej‘í vůně na světě. Vždyť patří k řece a řeka zase k domovu!
Tenkrát, kdy stál Honzík spolu s Vartem u plotu a pozoroval běličky, jak se vyhřívají u samého břehu, byl červen a těžký vzduch dusil. Honzíkovi se chtělo spát. Ale ‘el bys do hajan, kdyby na louce povykovaly čejky a předháněly se s vla‘tovkami, kdo je lep‘ím akrobatem? Šel bys spát, kdyby u protěj‘ího břehu lelkovaly černé lysky s bílou čepičkou? Kdyby tvůj pes vypátral ledňáčka na větvi laskající se s hladinou? Oči bys na něm nechal! Kde se tu jenom vzal? Zvídavý bakalář opustil domov průzračných bystřin a labyrintu olistěných gejzírů a zkoumá, jak se žije těm na dolním toku. Není to ledajaký pták! Když letí, připadá ti, že někdo hodil drahokamem. Ov‘em nesmí‘ udělat jediný prudký pohyb! Jinak je po koukání a kdovíkdy bude mít ledňáček náladu nechat se znovu okukovat…
Je‘tě něco patřilo k tomu dni: moře! Žluté moře pampeli‘ek mezi stromy. Žluté moře kamzičníku na záhoncích. Žluto na zastíněném břehu, kde kralovala orsej.
Honzík se opřel o plot, Vart na zadních s ním a oba byli sourozenci lysek i ledňáčka i čejek, a kdykoliv je to napadlo, vykoupali se ve žlutém moři.
Na zahradě i u řeky zpívalo se bez ustání; kosi, pěnice a ‘pačci, hrdličky a konipasové, rehkové, samozřejmě vrabci, sem tam i drozd, ti v‘ichni patřili do secvičeného ptačího sboru. Honzík si zvykl na jeho umělecké pořady, a tak ani nepostřehl, když se přidal hlas navíc.
Zato psu neu‘lo nic!
V tu chvíli podletního dne mohl jsi ‘kádlit Varta sebevíc – nedal se strhnout k bláznovinám! U‘i nastražené, nechal Honzu Honzou a rozběhl se až k samým vratům. Co chlapci zbývalo? Přikradl se za psem. Teď i on usly‘el zvuk neladící k ostatnímu. Vrčení motoru!… Přicházelo ze samého nebe!
„Tam! Tam! Podívej!“
Pták vrčel hlasitěji a hlasitěji. Mířil sem od západní strany, letěl k vesnici, a čím blíž jí byl, tím víc těžkl Honzíkův dech. To není pták! To je vrtulník! Dorazil až nad lem vesnice a zakroužil. Už ho spatřil i Vart:
„Co je to, Honzíku? Co je to?!“ vy‘těkl.
„Tatíí! Tatííí! Venku lítá vrtulník! A jaký je zvlá‘tní! Nedodělaný! Má ocas jako rameno jeřábu!“
Tatínkovi to nedalo. „Kde ho má‘?“ vy‘el na zásep.
„Tam! Tam! Vidí‘!“
Tatínek měl hnědé oči jako Vart, ale z tohohle moudrý nebyl. Mlčel, až to Honzíka poděsilo.
„Tati!! Co se stalo?“
„Vrtulník je dodělaný,“ řekl tatínek. „Nedodělaný je ná‘ člověčí svět.“
„A to je ‘patně, že je nedodělaný?“
„Na to přijde‘ sám. Až vyroste‘.“
Tu jako by se po‘ťákovi roztrhla bra‘na s dopisy, z vrtulníku vypadly ‘tosy papírů. Drcl do nich vítr a listy se rozlétly do kraje. Jeden rovnou do tatínkovy náruče.
„Co je tam napsáno, tati?“
„– – – !“
„Řekni mi to taky!“
„Pssst! Někdo nás usly‘í!…“
„Chci to vědět… Tati-i.“
„Má‘ krásný věk. Věk čirosti. Na ostatním nezáleží.“
„– – – ?“
Tatínek se vrátil do kuchyně a záhy odlétl i vrtulník. Honzík prohnal Varta ve žlutém moři pampeli‘ek, Vart v něm občas zmizel, ale uměl dobře plavat i pod vodou a za chvíli vystrčil hlavu, dovádivě po‘těkávaje.
Dusno zhoustlo, víčka se přiklížila, ale pochyby nedaly chlapci spát. Vždyť vrtulník odehnal čejky, ledňáčka i rehky! Také černé lysky s bílou hlavičkou schovaly se bůhvíkam! Neodehnal je obr nadobro?
Bál se zbytečně.
Domov je silněj‘í než strach.
Tatínek postavil Vartovu boudu až k samé kolně. Ta zabírala pořádný kus dvora, a i když byla kolnou stařičkou, nekrčila se ztrouchnivělá: stála pěkně vztyčená jako zamlada. Jako by chtěla podepřít oblaka! Když blesk sem tam rozpáral břicha mraků, voda omyla eternitovou střechu a jen docela maličký cíp zůstal pokaždé suchý: ten, který přikryla větvemi tře‘eň stařičká jako ta kolna, ale už se‘lá, dost a dost se‘lá.
V stromech je kus života lidského, kus charakteru lidského. Tře‘eň u kolny, ta měla za u‘ima, panečku!
Každým rokem obdařila nedodělaný lidský svět takovou dobrotou, že si ji zamiloval i Honzíkův taťka. Zimu za zimou popichovala ho maminka:
„Táto, podřízni tu tře‘eň! Podívej, jakou dělá ostudu! Zpolovic ořezaná, a ten kmen, pro Kristovy rány! Odshora dolů prasklý, ruku do něho schová‘!“
„Nóó, tak dobře,“ souhlasil tatínek pokaždé. „Počkám je‘tě, kolik urodí letos.“
A tře‘eň urodila habaděj a tatínek řekl:
„Je‘tě ji neporazím. Uvidím, kolik urodí pří‘tí rok.“
Tak tam tře‘eň stála rok co rok a skláněla se nad Vartovou boudou jako starostlivá chůva nad kolébkou. Vždycky v červnu se začala rdít, červenala se víc a víc a v červenci už byla v jednom ohni. Zvlá‘tní! Tře‘eň se styděla za to, co se na ní Honzíkovi líbilo nejvíc: za ‘ťavnaté hubičky plodů.
Jakou je taková tře‘nička laskominou, věděl nejlíp chlapec a – koňadry. Snad se ptáci báli, že jim Honzík jedinou nenechá, hopkali po nejtenčích větvičkách a klovali do ‘ťavnaté dobroty. Ale Honzík, ten jim to přál a rád se s nimi rozdělil. – – Rád… Jenže!… Ov‘em!…
Co by to bylo za kluka! Jednou sype ptákům do krmítka, jindy baží po dobrodružství, a kde jinde ho najít, když ne v pouzdře se vzduchovkou?! Honzíkův tatínek měl vzduchovku hezkou řádku let, ale pořád byla jako nová. Je‘tě z ní nevystřelil… Honzík to musí dohnat!! Tam! Tam přece! Dvě sýkory poskakují po staré tře‘ni! Honzo, že už jsi opravdový voják?! Že to dokáže‘! Předloni o pouti vystřelils mamce růži, taťkovi bulharskou cigaretu a sobě, sobě nic – peníze nezbyly. Zato vloni… Vloni ti mamka dala do peněženky jenom polovinu pouťovaček, a ze střelnice sis odnesl gumového potápěče, cigaretovou ‘pičku pro taťku a mamce rovnou pugét!
A dnes? Teď?
Tak jsem vojákem, nebo ne?
„Huráá-á! Trefil jsem! Spadla přímo na Vartovu boudu!“
… Co je to za radost? Co je to za pýchu, když je vyplacena bolestí – té druhé koňadry. Živá dosedne k mrtvé; tu jí počechrá zobáčkem peříčko, tu vzlétne na strom a diví se, kteráže tře‘nička ji připravila o družku.
V těch chvílích nemyslí Honzík na vojáka, netouží být hrdinou; zoufale si přeje, ať nehybný ptáček zatřepe křidélky a vrátí se zpátky na větev. Ale protože se nic takového neděje, z chlapcových očí vytrysknou slzy. Jak mu jenom je, zbojníkovi! Stydí se před sebou… Stydí se před Vartem: on by něco takového nikdy neprovedl!
… Přeběhlo léto.
V zimě spráskla maminka ruce:
„Táto. Podřízni tu tře‘eň! Podívej, jak je ořezaná, z koruny zbyla jenom půlka. A kmen má prasklý odshora až k zemi.“
„Vždyť tam má Honzi krmítko. Kam ho pověsí, když tře‘eň podříznu?“
„Cožpak tu nejsou jiné stromy?“
„Jsou. Ale Honzi má krmítko zrovna na tře‘ni.“
Maminka poznala, že nepochodí. Zkusila to u Honzíka:
„Honzi? Musí‘ mít krmítko zrovna na té tře‘ni?“
„Musím, mami,“ řekl Honzík.
Maminka se víc neptala, tře‘eň přestala plodit, ale dlouho, předlouho je‘tě stála u kolny a skláněla se nad boudou ovčáka Varta jako starostlivá chůva nad kolébkou.
Řeka.
Řeka… Tisíckrát může‘ říci to slovo, ale kdo neprožil u vody dny a noci… Pojmosloví musí pokřtít srdce, má-li ho rozum pochopit.
Honzík takové ‘těstí měl: Snivá tekla hned za plotem zahrady. V mělčinách pod mřížovím dřevěného plotu pochvalovaly si žití plotice, i kapři sem tam nav‘tívili malé příbuzné, i líni, a opodál, kde voda už spěchala, občas prořízla hladinu ‘tika. Pochlubila se silným tělem a zmizela pod vodou ke ‘kodě nepozorného proudníčka. To mřenky lépe věděly jak vyváznout: jako by je provázkem tahal, ‘up do děr pod kameny, a dokud nás hlad nevyžene, nehneme se odtud! Mihule měly podobnou taktiku, ale u opačného břehu, kde bahnité dno vyplivovalo bubliny plynu.
Od břehu ke břehu, osaměle i v hejnech odpichovaly svá masitá těla bílé husy. Prolajdačily celé dny a bylo jim to jedno, bezstarostným tulačkám! A když ses v noci choulil pod vrbi‘těm a husy se mihly na hladině, napadlo tě: Stra‘idlo!… Ale jakmile pře‘el první úlek, bylo zase dobře. Jak se husy ukázaly, tak zmizely. Snils o tom, že jsou to labutě, a bylo příjemné mít uprostřed tmy tak vzne‘enou společnost.
Co tomu říkal Vart? Inu, husa sem, husa tam! Kdo by si s tím lámal hlavu? Měl nadhled hnědých očí.
Honzík prožil u Snivé ledacos. Ledacos postřehl, ale ze v‘eho nejdéle mu trvalo, než si uvědomil, že řeka má ústa. Že jimi dýchá. Šeptá… Jednoho letního dne oblohu omrzelo pořád se jen smát a řekla si, že si zapláče. Než spustila, ba dřív než začala popotahovat, zamračila se – a v těch okamžicích Honzík ucítil dech řeky. Vonělo bahno a rybina a míza vrb. Honzovi se z toho málem zatočila hlava. Klekl do trávy. Vart si myslel, že je to výzva ke ‘kádlení a bez váhání se do chlapce pustil. Ťuk! Drc! Žuch! Šmudliky ‘mudliky!
Vyčerpán smíchem, přilepil se Honzík k zemi. Dost! Vzdávám se! Jsem ká ó! Vart v tu ránu přestal: měl smysl pro fair play a krom toho byl důvtipný. Z čirého přátelství dopřál Honzíkovi, aby se dosytosti nabažil mámení dýchající řeky. Posléze i on ulehl a Honzík věděl, že Vart je také rád na světě a také ‘ťasten, že žije a že se v žití potkal zrovna s ním.
Bylo to omamné, bylo to k dojetí.
Na bodláčí za plotem houpali se parádníci stehlíci, v rybízové hou‘tině ‘eptla pěnice a motýli na květech, ti byli vy‘perkovaným ciferníkem hodinek tikajících v hloubi země. Dokonce i my‘ka vyběhla z díry v záhonku zlatohlavých lilií, zastavila se na pě‘ince a zkoumala ty dva. Nevzala nohy na ramena. Nepropadla panice. Nedala si vymluvit: Tady se mi nemůže nic stát!
Nikdo nemá strach. Ani stehlíci ne, ani pěnice ne, ani motýli. Honzík je ‘ťastný, tak ‘ťastný! Žádným lidským slovem to nevypoví‘: vždyť se ti stává, že cítí‘ tolik věcí najednou, a přitom neví‘, jak o nich říci, abys je nezničil. A je to tak dobře. Cožpak svět existuje, aby byl zničen?
Tenkrát ve žlutém moři napadlo Honzíka, jak je to spravedlivé, když se ho nikdo kolem nebojí, a byl svatosvatě přesvědčen, že je to zásluhou řeky, jejíž řeči právě porozuměl…
Pak začala obloha pofňukávat. Kabonila se víc a víc, až se rozplakala docela, a Honzík s Vartem vyplavali ze žlutého moře.
A když se obloha k večeru uklidnila, nic nebylo obyčejné jako dřív.
Sám Honzík byl jiný. Už věděl, že i on je jako ten stehlík, jako ta pěnice, my‘ka nebo motýl. Už tu‘il, že dokud zůstane právě takovým, jen a jen takovým, bude mu na světě dobře.
Moudrá řeka mu to prozradila.
V dubnu je na ryby brzo. Pole a zahrady slíbily život, když dostanou práci. Po práci je žízeň. Muž‘tí stojí namačkáni v okně hospody, oči pově‘ené pod oblaky, a vůbec jim nevadí prázdno ve sklenicích.
„Jak to, že není nic vidět?“
„Aspoň bílá čára…“
„Jak to, že není nic sly‘et?“
„Nadzvukový tryskáč taky sly‘ím… To mě tedy podrž!“
Hostinský vypnul rádio. Chňapl po Honzíkově džbánu. „Kolik, mladej?“
„Litr,“ řekl Honzík a bylo mu teplo. Mladej, to už je půl dospělého.
„Co ty tomu říká‘ – mladej?“
„Čemu?“
„Obletěl celou zeměkouli. Kosmonaut. Nějakej Rusák.“
„– – – ?“
„To udělali schválně. V tom je politika. Svět je odjaktěživa nedodělanej.“
„Já vím!!“
„Až povyroste‘, poletí‘ do ‘koly v raketě. I za holkama. Už je to jasný.“
„– – – ?“
„No? Co ty na to?“
„Já… Já… Já musím domů!“ Honzík popadl džbán. Má před hospodou koloběžku, a až mu bude dvanáct třináct, dostane od Ježí‘ka kolo.
„Tómu?“ Z chumlu se odlepil pan Körber. „Có? Ty si táty tóma? Tvuj tata je přifantrovalec a mama srófna táák. Ty nesi nykte tóma!“
Náves olízlo slunce a kolečka koloběžky vpisují do prachu příběh klukovského snu: Nějaký Rusák uhání v raketě kolem zeměkoule, na očích dalekohled a na raketě osmero koleček. Tu zkoprní a promne si oči:
„Što éto? Što ty takoj?“
Koloběžka v‘ehov‘udy o dvou kolečkách mine železný kolos, chlapec sevře řídítka a ze v‘ech sil se odpíchne od hebkého schodi‘tě oblak.
„Što ty takoj?“
„Já jétu tómu!“ vykřikne chlapec ohlížeje se dolů, do Poříčí. „Jsem táty tóma!“ křikne co možná nejvíc. „Sem se vejdou v‘ichni!“ volá, co jen může, aby i pan Körber sly‘el, co si povídají tady nahoře. „Nikdo tady není přifantrovalec!“
I na nebeské návsi se povalují střepy. Chlapec píchl kolo a koloběžku dotlačil.
„Kdes byl tak dlouho,“ řekl tatínek vyčítavě. „Pěna je fuč. Je to teplé.“
„– – – ?“
„Už jsem se o tebe bála. Kam ses zatoulal? Ty netrefí‘ domů? Jestli to udělá‘ je‘tě jednou, přijde si pro tebe klekáník!“ řekla maminka.
Když otočil ráno klíčem a květen byl právě na odchodu, uvnitř něho to vzdychlo. Jak by také ne! Hutná vůně ho zavalila a bylo jí tolik, že ji nos a plíce nedokázaly unést. Musilo přispěchat srdce, aby vypomohlo. Jen co se upsalo té ‘lechetnosti, rozbolelo se blažeností. Bylo totiž málo srdnaté, protože tlouklo teprv desátý rok.
Takové srdce přijímá v‘echno naráz, v‘echno opravdově a samo tak i dává. Je‘tě netu‘í, že jednou bude o to zranitelněj‘í, o to zkou‘eněj‘í; a je dobře, že nemá o takových věcech potuchy! Protože teď musí sát radost – hodně radosti, tolik, aby vystačila na v‘echna budoucí léta a pomohla životu, když se unaví.
Honzík byl u vytržení: na zahradě začal ples! Kapela ‘pačků vyhrávala osto‘est a sólista kos měl co dělat, aby se neztratil.
Na zeleném parketu tančily jabloně. Oděny do bílých plesových ‘atů s růžovými volánky, vystavovaly na odiv svůj půvab. A voněly. Voněly mízou a cukrem. A Honzík – s nepojmenovanou předtuchou, že takhle voní očekávání – ‘el blíž. Opatrně. Bosky. Brodil se přece očekáváním a po‘lapat ho, to nesměl, to by si vyčítal. Jeho oči – láska. Jeho dech – láska. Miloval, a nevěděl co víc.
Ocitl se mezi tanečnicemi a sklonil hlavu, aby jim nepomačkal ‘aty. Byly v‘ak kokety; vítaly ho mezi sebou a vztahovaly k němu ruce. Když ho některá pohladila po hlavě, nasypala mu do vlasů něco okvětních lístků. Několik jich posbíral a četl v nich. Než se naděje‘, jsem u tebe! vzkázalo mu léto. A nebyla to lež.
Léto s udicí. Průzračnou vodou řeky plove sen rybáře. Rybář je malý, sen neskromný.
(Kraj se zalyká parnem. Bouřka je za humny. Splávek poskočí mezi očky udice a nabere rychlost. Než stačí břinknout o prut, chlapec zasekne. Od toho okamžiku nedrží udici, nýbrž luk o váze kovadliny. – – Je tam! Je na háčku! Král Snivé!! Deset dvacet rybářů vstává kvůli němu ráno před třetí. Vracejí se s nepořízenou, někdo s polámaným prutem. Nikdo zdej‘í neviděl vět‘ího kapra.
Teď ho zasekl on! Vrazil paty do měkké hlíny, aby ho kapr nestáhl do vody. Ptáci zti‘ili hlas a kytky ubraly z vůně. Země se přestala točit… Chlapec neví, jak dlouho zatíná zuby. Věčnost nelze změřit. Bolí ho ruce i nohy, bolí celé tělo. Síly do‘ly, bojuje ctižádost. Ctižádost neumí prohrávat a král řeky je na ni tááákhle krátký!… Leží v trávě, lapá po dechu a ocasem udusává zválený bojínek. Prohrál.
Chlapec k němu poklekl. Země se opět roztočila. Ptákům se vrátil hlas a kytkám vůně. Až přijde chlapec do vsi, kamarádům polezou oči z důlků.
Večer bude lednice plná řízků a polévky, že by stačila pro celou ‘kolní družinu na čtvery Vánoce.)
Splávek se zavrtěl, poskočil. Je po snu. Honzík chňapl po udici a čekal. I ryba byla nerozhodná. Nevěřila. Pak ji pobídl hlad a byl ‘patným rádcem.
… Trvalo to v‘eho v‘udy chvilečku. Jeleček proudník neměl ‘anci na vítězství. Přemožený mrskal ocáskem, aby se nakonec stejně vzdal. Pokořen, bez hnutí, odevzdaně ležel u Honzíkových nohou.
Čas, kdy promlouvá nůž…
Honzík poklekl k rybě. Je neuvěřitelně krásná. Její ‘upiny jsou stránkami knihy a v té knize je‘tě nedopsané ver‘e: Život je tak zázračný, tak nádhernýý!! Nemožno neuvěřit. Psalo se v knize o zlatých motouzcích, které poslalo slunce, aby život a radost držely pevně pohromadě. Psalo se o zvoncích vln, které vyzváněly do kraje, že svět mláďat je čirý, neboť v‘echno v něm se děje doopravdy. A také o stínu pod hlavami babylonských vrb tam na‘el strofu: Smutné je proto, abychom si více vážili dobrého.
Chlapec zatajil dech. Nečetl dosud takovou knihu a pocítil touhu uchovat ji: chyběla by mu. Vzal jelečka do dlaní tak opatrně, jako by byl z nejkřehčího skla. Pět ‘est kroků a stál u samé vody. Vrátil jí knihu života.
Jeleček se nepohnul. Nemohl uvěřit?
Uvěřil… Zakormidloval ocasem a pomalu se probouzeje ze ‘patného snu zmizel u dna.
Ten den už Honzík nerybařil. Lednice nebude plná řízků, polévky ani lžička, natož pro ‘kolní družinu na čtvery Vánoce. Kamarádům nevylezly oči z důlků.
Doma potkal nejprve tatínka. „Nic, Honzi?“
„Nic…“
„Dneska není na ryby počasí,“ řekl tatínek. „Zítra se ti povede líp.“
„– – – !“
V kuchyni kralovaly pára a teplo kamen a maminka, která dovařila a zrovna myla nádobí. „Braly?“ přivítala radostně Honzíka.
„Braly, mami.“
„Takže budou rybí hody?“
„Nebudou, mami. Já ji pustil.“
Maminka přestala mýt nádobí. Podívala se na Honzíka, ale honem se zase otočila. Do očí jí vstoupily kapičky páry a do lící horkost kamen.
„– – – ?“
Chlapec uklidil udice. Chytil dnes svou rybu. Netu‘il je‘tě, že i za dvacet let to bude pořád ona. I za třicet. Za čtyřicet. Pořád. Uloví mnoho ryb a mnohým daruje život. A zapomene na v‘echny – jen jelečka proudníka bude si pamatovat napořád. Byl první.
První knihou života. Zlaté motouzky posílá slunce, aby život a radost držely pevně pohromadě. Svět mláďat je čirý, protože v‘echno v něm se děje doopravdy. Smutné je proto, abychom si více vážili dobrého.
A vodní pára je nejtřpytivěj‘í, když maminka řekne:
„Chlapče zlatý. Můj!“
„Litr, mladej?“ houkl pan hostinský.
„Dva,“ řekl Honzík.
„Ouha! Táta si dává do nosu? Taky mu vyschlo, co?… Mrkej na ně, jak se nalámali!…“
Honzi se ohlédl. U stolu podél oken posedávají ztichlí chlapi, hlavy poskládané mezi odlivkami s rumem.
„Na. Užij si taky.“ Hostinský postaví na podlahu hluboký talíř s pivem, které překapává přes okraj.
Vart chlemtavě pije.
„Pane hostinský, to nemůžete! Nemám tolik peněz!“
„Peníze budou a my ne.“
„Na Nikitu! Ať mu uschne kukuřice!“ připíjejí chlapi.
„Na Fidela! Ať u‘etří za holiče!“
„Na Johna – ať si víckrát nevrzne!“
„Podívej, jak mu jede!“ řekne pan hostinský. „Na, Varte! Kopni tam je‘tě jedno – a na ex!“
„Já už musím domů, pane hostinský,“ řekne Honzík napůl vystra‘eně, napůl vyčítavě.
Od okna zaskřehotal Körber:
„Nykto nésme nykte tóma! Pámatuj si tó!“
Náves políbilo říjnové slunce. Zestárlé babí léto zavě‘ené na plotech honem honem spěchá dopsat příběh domova a deseti let v něm.
„Tati. Vart se nějak motal. Nezlob se, spadla pěna.“
„Z toho se nestřílí.“
„Mami? Přijde klekáník?“
„Klekáníci už nechodí. Mají rakety.“
Školní družina vře‘tí, a kdo nevěří, jenom ať tam běží! No řekni sám: kdo to jakživ sly‘el – pohřeb a křtiny zároveň! V jedné vsi. V jeden den. V jednom domě! Totiž: umřel pan Körber. Totiž: narodil se pan Kerbr.
Poslouchá se to jako pohádka, a přitom to pohádka nejspí‘ nebude.
Je‘tě když nebyl Honzík na světě, byly prý roky, kdy zlo neslo jméno Němec a dějiny se trmácely cestou křížovou. A potom zase rok, kdy v‘echna zla z Poříčí stála u silnice a jakékoliv dobro mohlo zlo nakopnout, bacit, vzít mu, co mělo rádo, protože dobro přespříli‘ trpělo, když se dějiny kodrcaly cestou křížovou, a dočista ztratilo rozum.
Potom odvezli zla ven za Poříčí a odtud až do Němec. Zrovna byl na řadě i pan Körber, ale tu jedno dobro řeklo:
„Toho ne. To je Pan huťmistr. Než se dal k nim, taky socdemák.“
A tak zůstal pan Körber s dobrem a foukal do sklářské pí‘ťaly, aby dobro mělo lahvičky na léky, sklenice na pivo a vázy na kytičky.
Když už byl Honzík na světě, pan Körber prý při‘el o rozum, a že uteče dobru! Počíhal si na tmu, až zalije lesy, a hupky hajdy do Němec… Byl by dobru utekl, ten hlupák, nezkazit mu to pes. Aby nemusil do perníkové chaloupky ježibabě na lopatu, pan Körber podepsal čertovský úpis Mařence a Jeníčkovi. Od těch časů už nebude smět do Němec, ani kdyby ho tam samo dobro nakrásně poslalo. Od těch časů pije a pije a myslí si, že Vart je tím psem, který v‘echno zbabral.
Kdo může‘, napověz: Je to pohádka, nebo není?
„Psst. Psst. Někdo nás usly‘í.“
Ani pan Körber, ani pan Kerbr neměli tou cihlou hodit. Neměli Varta dráždit tím klackem. Tři roky už uběhly od Onoho Dne – pro Varta osudového. Ovčák totiž nezapomněl. Kdo ‘el kolem domu, byl Körberem nebo Kerbrem!
Z krásných hnědých očí se vytratila moudrost. Kdo si nedal líbit zlostný ‘těkot, pohrozil aspoň rukou – a natotata nenávist opanovala hnědé oči. Nebyly už krásné. A zuřivost má moc vrhnout psí tělo přes plot. Tak se počíná končení o rychlém spádu.
Prvním byl Pepa Vodák. Jde kolem vrat, v ruce brusle a – hokejku. To stačí, aby pes vyváděl jako divý. Přeskočí plot a Pepovi hoří sníh pod nohama. Doběhne na most, schváceně podleze zábradlí a hopky hopky za pilíř, čtvereční půlmetr záchrany.
Záchrany? I Vart podlezl zábradlí. Pepa spadl na led a vymkl si kotník.
Večer při‘la paní Vodáková. Plakala a bědovala. Šermovala rukama a křičela.
Led roztál jenom na řece.
Sluníčko navádělo: Radujte se a zapomeňte! V domě u řeky se radovali a zapomněli zamknout vrátka. Vart zmáčkl tlapami kliku a náves mu otevřela náruč. Potkal v ní Luďu Richtra stavějícího pod mostem přístav pro Titanik z borové kůry a vystrkujícího zadek právě do toho světa, kam ‘el Vart na vandr.
Paní Richtrová neplakala. Mluvila rychle a nejvíc o doktoru, o policajtech a o soudu.
Tak se stal ovčák nechtěným a v pořádku lidí i nechtěné změní se ve zboží.
Kupec, pán s knírkem a hustě bodrým hlasem, při‘el za dva dny. Vždyť ho Honzík zná! Kolotočník! Koupil si od něj ve střelnici broky! „Pes je to udělanej. V‘echna čest! Já psům rozumím, mám je rád. Moji haranti taky – mám jich osm!… Jenže nemám u sebe dvě stovky. Vysolím zatím zálohu. Sto ‘edesát vám přinesu zítra. Půjčíte mi náhubek?“
Tatínek půjčil. Když ho přinesl, byla to pečeť. Ach, kdyby jen tu‘il jaká, snad by kupec ode‘el s nepořízenou! Jenže tatínek věřil: také čítával v první knize života, anebo věřit musel… A když on musel, Honzu a Varta potkalo rozloučení. Hořko na jazyku, slaně v očích… Vart ví nejen to, že odchází – ví, že je to nadobro. Do hnědých očí se vrátila moudrost.
… Kdykoliv se Vart zastavil, aby se ohlédl, pán s knírem a hustě bodrým hlasem ‘kubl řemenem. To se pak zapíchly do ovčákova krku ostré hroty obojku. Pes zavyl a schlíple, poslu‘ně pokračoval cestou, po které musil.
Až vrátí kupec náhubek, až zaplatí dluh, poptám se na adresu. Budu chodit k Vartovi na náv‘těvu.
Jenomže kupec ne a ne se ukázat a chlapec mu vy‘el naproti na křižovatku za vsí. Kolotočník přijde nejspí‘ od Velkého Poříčí; v neděli tam mají pouť…
Nepřicházel v‘ak.
Chlapec sedí na patníku a klátí nohama. Nad stromořadím deset kroků odtud vyčnívá telegrafní sloup. A pod ním… Co je to tam? Honzík natahuje krk. Že by…? Honzík se při‘ourá blíž. Do jeho hrdla se vryjí hroty: To je přece obojek! To je Vartova srst! Hnědé oči! („Já psům rozumím, mám je rád!“) Bezmračnému nebi navzdory vpadla do Honzíka půlnoc a Honzík se ztratil v té tmě a jeho srdce uvízlo nohama v puklinách ubolavělosti. Chlapec nevěděl kudy kam, čidla čirosti vrážela do knihy života, kterou ne a ne prolistovat. I zvedl Honzík oči: zčistajasna se ve tmě zaleskly ‘upiny jelečka proudníka, a hned nato si v‘imlo chlapce slunce a svrhlo k němu zlatavý motouzek. Jen Honzík o píď popolezl, ‘mik!, motouz se přetrhl. Slunce svrhlo jiný, a pak zase jiný, a pak zase jiný…, až z toho bylo celé ukoptěné. Ale vyplatilo se to.
Když vy‘plhal Honzík ze tmy, vykopal hrob ve žlutém moři, a než byl hotov, při‘el tatínek, aby vypomohl:
„Psst. Mamce ani muk.“
Slunce se přilíplo k horizontu a počkalo, až budou ti dva u konce. Když se přece odkutálelo, Honzík konečně pohnul listem v knize svého života a řekl:
„Budou pořád spolu. Pořád tu budou mít hrob.“
„Kdo… spolu?“
„Vart a věk čirosti. Můj Vart. Můj věk čirosti.“
Tatínek svěsil hlavu, a jak tam stáli, ve žlutém moři přibylo vody a vlny se vzedmuly.
Na‘těstí je zachránila maminka:
„Večeřéé!… Kde pořád vězíte? Sakrament‘tí chlapi!“
Teprve až začne‘ věřit, počne‘ se bát v‘eho, co by tvou naději zpochybnilo. Prostě: víra tě nezklidnila. Právě naopak! Jsi nesvůj, věci ti padají z ruky a celý večer jen tak sedí‘, u‘i nastražené: „Zdrhají! Silnicí zdrhají ťuhýci!“ Dřív tě nenapadlo pomyslet, že se dožije‘ takového dne, a tak i strach byl čímsi přebytečným.
Ti venku zabu‘ili zase. Ťuhýci vyslali popravce? Jde jim o krk, a přece si vzpomněli na podělaného souseda! Jak se jen dozvěděli, žes to byl ty?
Jak! Jak! Ani Hou‘ka tě nenačapal u Terky náhodou! A dal ti co proto! –
… „Terko, musím jít. Už je vidět. Chlapi jsou v dílně.“
„Je‘tě ne, Ondři, kdy budeme zase spolu, kdy? Chci se milovat jenom z lásky. Hou‘ka je zvíře! Máma byla je‘tě naživu, a už si dovoloval! Kéž bychom byli svoji! Ondři, svoji – a Hou‘kovna na‘e!“
„Básničky…“
„Až budu plnoletá, utečeme?“
„Co je to, Terko? Vržou schody!“
„Něco se ti zdá, Ondři, a proč ty by ses bál? Otčím na tebe nedá dopustit. Kde najde takového truhláře?“
A pak Hou‘ka ve dveřích a pak běsy:
„Já ti dám utečeme! Já ti dám Hou‘kovnu! Chlapi! Na dvůr s ním! Ke zdi!“
„– – – !!“
Kožené pruhy kolem zápěstí vynutí si tvoji poslu‘nost. Pruhy na lýtkách odevzdání… V hlohoví remízků kolem Poříčí vystavěli si hnízda sedmihlásci a pěnice, a když se vylíhla holátka, z lesa za cestou vystartovaly perutě ťuhýků. Těch náletů na činžovní domy pěvců! Holátka dožila mlaďounké životy napíchnuta na ostnech…
Lup! Lískovka rozřízla Ondrovi záda a ne‘ťastná holátka zanaříkala.
„Mizero mizerná! Já ti dám Hou‘kovnu!“
Lup!
Kolena ti poklesla a prach z omítky za‘krábal v očích a dusil. Dvůr je plný dělňasů.
„Mrkejte na něj! Hoblík mu nestačil! Chtěl vý‘! U katru ho bolí hřbet!“
Lup! Z holátek kanou kapičky krve a tátové a mámy zanaříkají bolestným mlčením. –
… Na zápraží jako by se rvali koně. Kopance pr‘í do dveří a ozvěna komentující ‘ílenství, jež lomcuje klikou, rozechvěla Ondřejovy ruce. Ondřej se přitiskl k almaře, lepidlo potu rozlité po zádech. Takhle mu bylo i tenkrát, když ťuhýci zabrali Hou‘kovnu: vedrali se do dvora, prosmýčili kdejaký kout, spakovali Hou‘ku i Terezu a – pomoz jim Bůh! – lidské oko více nespatřilo ty dva! Díra po nich zeje v Malém Poříčí dodnes – každého měl někdo rád.
Než při‘li tyčkovití chlapci až do údolí, znal je Ondřej jenom ze žurnálu. Když je potkal v úvozu před Hou‘kovnou, podobali se ‘edavým opeřeným otrlcům plenícím ptačí byty v korunách hlohů. V‘udybýlkové se měli k dílu a Hou‘kovna dostala novou fazónu: u vrat strážní budka, za vraty dřevěné nocležny pro vězně, a dílna, dílna…? Kde ty doby jsou, kdy podél zdí stávaly ve vyrovnaných řadách psací stoly dubové, psací stoly z tře‘ňového dřeva a naproti řady stolků konferenčních! Kde ty doby jsou!… Dělňasové z lesa plaví po Snivé jen smrky a pruhovaní v Hou‘kovně stloukají jen rakve.
Lup! Lup! do dubových dveří staveníčka.
Hrom do ťuhýků! Tři roky má‘ zubatou za sousedku, dvacet minut pě‘mo to k tobě má, a přece je líná udělat těch pár kroků! Co tě ztloukl Hou‘ka prutem a dal ti vyhazov, smí‘ jenom ke vratům. Ko‘ťata prodat…, nů‘e…, násady. Tak se protlouká‘ časem a údolím. Mléko ti dá koza. V kotcích každého roku na tři tucty strakáčů, v kurníku kropenky, do kůzlečího a králičího masa přidá‘ vyhandlované vepřové – a uzené klobásy v jeskynní ‘těrbině vystačí ti do podzimu. Když koryto řeky odvede vodu po sněhu, v loužích při březích nachytá‘ skokanů, co hrdlo ráčí! Stehna povaří‘ dvakrát třikrát v osolené vodě, maso naseká‘ nadrobno a vmíchá‘ do vajíček. Žabí mozeček jde k duhu, když pečeného krocana zná‘ jen ze žurnálu!
Lup, lup!
Po Malopoříčských přibývá děr, jako jsou ty po Terce. Čeká‘, kdy dojde i na tebe, a nebojí‘ se – i zubatá totiž zev‘ední, když usíná‘ s jejími každodenními vzkazy pod jednou střechou. Ov‘em teď, teď už mohla jít po svých, potvora! Týdny naslouchá‘ větru, zda v něm zazní Terčina přísaha. Dnes odpoledne praskaly v Poříčíně dělové granáty a hloubkaři pročísli oblaka nad Malým Poříčím. Ťuhýci upalují, odkud při‘li! Ráno bude po válce. Když neotevřu, oni vyrazí dveře, vytlučou okenice… Jako králíka z kotce mě vytáhnou, stavení zapálí… Už vícekrát to udělali! Viděl jsem to v noci ze stráně za chalupou. Plameny skáčí z místa na místo, kilometry a kilometry svítí takové lidské hnízdo, a ty jako bys byl přímo u toho! Daleko, předaleko napichují na ostny osudy, jimž panuje krutost, tobě na stráni se nemůže nic stát…, a přece… a přece jako by tvé vlastní hnízdo podpálili!… Hloupá náturo! Hloupý člověče! Ne nadarmo ti felčaři podstrčili dobrozdání, že od těch dob, kdy tě Hou‘ka tak krutě ztýral, nemůže tvé srdce do války…
Jedno zda otevřít, či ne, úplně jedno… Vzkaz je k neodbytí. Tvoje chyba, žes do sebe vpustil víru – nebyl bys teď tolik vydě‘ený!
Ondřejovy čapí kroky vedou po hluku. Masivní dveře se chvějí, rezonují hysterčením. Škvírou u veřejí je vidět k neuvěření světlé nebe a nebýt hřmotu na silnici, ani bys nevěřil, že je dosud válka. Zvedl jsi petlici, otočil jsi klíčem. –
„Zavři! Rychle zavři!“
Vetřelec vpadl dovnitř jako velká voda. Jak drcl ramenem do dveří, Ondřej dostal dubový pohlavek a svalil se na zem jako žok.
„Do řiti! Zavři, sly‘í‘?! Somáre!“
Sly‘í‘, ale úzkostí topornému tělu se nechce na nohy. Dořiti to nevydrží, práskne dveřmi a opře se o veřeje, pod řasami horečnaté světlo. „Je jich jako much!“
Panenko skákavá, nezdá se mi to?! Čonka! Kde se tu bere? Ondřej jen pomalu, neochotně vstane z podlahy o‘oupané do hladka. Úleva se nechce přátelit se vztekem: Pro Cikána mám vstrčit hlavu na ‘palek?!
„Kdo tě sem prsk?“
„Vzal jsem roha!“
„Vystřel odtud! Nechci tě tady!“ Ondřej je už na nohou; přihrbený, přetížený Čonkovou neústupností. Co to mele vzácný host? Ať vypadne! Zítra bude po válce, a on si sem vleze jako domů! Ťuhýci po něm jistě slídí, a když ho tu načapají… A zítra bude po válce!… „Tady nemůže‘ zůstat! Najdou tě tu a co bude se mnou? Podpálí mi chalupu! Rozstřílí mě na ře‘eto! Mazej odtud! Jdi po svých!“
„Když rozstřílí, tak rozstřílí!“ Čonka hrkne jenom ‘eptem; ov‘em hlas patří člověku vždycky dostávajícímu, co si umane. „Zatím tu počkám.“
„Na koho?“
„Na tebe.“
„– – – ?“
„Počkám, až se vrátí‘!“
„Já?! Jáá? Vždyť nikam nejdu!“
„Půjde‘ k Hou‘kovně! Nevím, co je s Cínou!“
„Túúdle! Velký kulový! Co je mi do Cíny?“
„Měli jsme se u tebe sejít! Doteďka nepři‘el! Přitom zdrh přede mnou!“
Čonka není člověk. Měli jsme se u tebe sejít! Tam a tam půjde‘! To a to udělá‘! Přitom ani neprosí, ani nevyhrožuje!
„Možná je Cína za chalupou! Možná se bojí vystrčit kebuli!“
„Do řiti! Není za chalupou!“
„Tak je jinde! Trhane! Co mi sem leze‘! Jak se opovažuje‘! Vy cigo‘i jste v‘ude doma!“
„Do řiti! Není jinde! Leda v Hou‘kovně, jestli ho čapli!“
„Mně je to ‘umafuk! Hledej si ho sám!“
„Ty půjde‘! Zná‘ to kolem…“
„– – – ?“
„Měli jsme s Cínou společnou babu…“
„Drž hubu, nebo budu zvracet!“
„– – – ?“
„Co je mi do va‘í baby? Co je mi do Cíny? Kdyby nebyla válka, poflakovali byste se po vsi a vykradli mi stavení i s kurníkem! Když to do mě v Hou‘kovně na‘ijou, bude‘ první, kdo mi vybílí chalupu… Když Cína nepři‘el, nejspí‘ je kožený! Je to jen a jen jeho věc! Nehnu se odtud!“
Z kalných tůní Čonkových očí vystříkl smutek. Ani prosba, ani hrozba, jenom smutek – a Ondra se pořád bál. Do rána bude po válce, ale já možná…
Čonkův čas se rozeběhl.
„Tak dělej! Na co čeká‘? Když přivázali Cínu ke zdi, taky jsi ho v tom nenechal…“
„– – – ?“
„Vyrazil jsi stavidla!“
„S někým si mě plete‘,“ lže‘ do kalných tůní, ale Čonku neobalamutí‘. Pravdaže si na v‘echno pamatuje‘, jako by to bylo včera, a ne… ne loňského října. Jo. Jo, října: zpití pod obraz, ‘lapou si ťuhýci na jazyk. „Za-za-zastřílíme si. Při-přiveďte černý!“ Černí mají ‘iroká záda a vápnem vyznačený kruh na nich. Nalepili se na zeď. První salva – schválně vedle a na zem se sesype omítka a kulkami vyhryznuté úlomky cihel. I tenkrát se čumčumilové tlemili jako tihle ožralové, i tenkrát, když se tvé a Terčiny sny proměnily v kal.
Ťuhýci vypálili druhý zásobník a černá holátka zavyla. Jako by střelili do tebe! Jako by tvá záda byla znovu roz‘lehána na ka‘i a vnitřnostmi se plazil drát. Co ti síly stačí, mete‘ si to ke stavidlům… Jestli vyteče voda z rybníka, přelije se i z nádrže pod ním. Až do dvora! Jako krysy je vytopí‘. Už si nevystřelí!…
„Tak běž!“ Čonka znovu. „Pakujou se. Běž!“
Ondřej přimhouřil oči. Poradí si! K Hou‘kovně nepůjde za živého boha a z chalupy musí, jinak mu Čonka nedá pokoje. Poradí si! Třeba se Cína na kamaráda vyprd, třeba upaluje lesem osto‘est. Třeba ho tamti čapli a je s ním amen. Buď jak buď, Cínovi nepomůže a strčit hlavu katovi na ‘palek, to ho ani nenapadne! Jedno auto za druhým frčí za kopečky. Ondřej si protáhne ráno záda a vypleská přelud zubaté ze zatuchlé peřiny. A pozítří zamžourá k poříčínské kapli a spatří Terku, jak ‘kobrtá po kamenité cestě. Její krk bude mít barvu chudobek a Terka řekne:
„Ondři! Pořád jsem se za tebe modlila!“
„Jsem živ, Terynko,“ zakucká se Ondra po polibcích.
„Přijď kvečeru, Ondři.“
„Co je s Hou‘kou?“
„Toho si vzal pánbůh.“
… „Do řiti! Nezevluj pořád!“ zaskřípal Čonka zuby. Jeho propadlé, zarostlé tváře se protáhly a Čonka polkl, jako by mu hltanem propadla hrouda.
Ondřej si připadá zbabělý. Zdá se mu, že jeho vlastní trápení nestojí za řeč vedle trápení Čonky. Je mu to nepříjemné. Mají něco společného: Čonkovi záleží na Cínovi jako jemu na Terce!
Čonka popadl Ondřeje pod krkem:
„Jestli Cínu dostali!… Měl oteklou nohu!…“
„Podívám se po něm,“ hlesl Ondřej konej‘ivě. „Musí‘ mít hlad – na plotně stojí polívka. Hlavně nesviť…, no tak pusť… Omrknu to kolem.“
Ondřej vy‘el na zápraží. Údolí propadlé pod lesnaté svahy otevřelo se před ním jako vždycky už odmala, když se po něm rozběhl a předháněl žluťásky a modrásky a bělásky. Jako vždycky, když Terka prostřela svou krásu do chudobek a vztáhla k němu nedočkavé ruce. Jako vždycky, když odháněl ťuhýky od remízů. Ondra neměl nikdy amplion, natož gramofon. Ať ‘típal dříví, ať sná‘el nů‘e borovicových ‘i‘ek, ať žal trávu, muziku mu obstaral orchestr z remízů. Jen na pohřbech a na bálech slýchával jinou. A když se probral z lítosti či z kocoviny, zdraví se k němu vrátilo po ptačích notách.
„Jestli se nevrátí‘, nejsi chlap!“ zadřel se Čonkovi hlas.
„Zamkni se, Čonko.“
Ondřej pro‘el dvorem. Zastavil se teprve za zteřelým plůtkem. Už. Už cvakl zámek!
Ondřej se přikrčil, oběhl chalupu a místo k Hou‘kovně vrhl se do mladých smrčin věnčících patu kopce. Poprask v Hou‘kovně do něho napumpoval vytrvalost. Zbrkle, o překot drápal se vý‘ a vý‘ do stráně, kterou opanoval bor.
Dílny vzplály a z oken, do kterých mával Ondřej Terce, vyvalil se dým. Střílelo se tam. Hrůza! Kdyby Poříčí patřilo ťuhýkům, v údolí by nezbyla žádná krása!
Konečně se svalil do vřesu pod rozeklanými korunami sosen. Spadané ‘i‘ky se mu v‘krábly do zad a Ondra o překot vydechoval posedlé úzko. Ohně pod ním přibylo, povyk se doplížil do boru a pach smrti zhoustl. Škvařily se sny. Ale vzpouzely se, je‘tě se jim nechtělo do trnoví.
Tu Ondřej zbystřil. Jo. Jojo! Nezdá se mu to! Není tu sám s tím peklem dole pod sebou! V labyrintu větví pípl pták! Už je to zacinkání. Už je to pěnkava! Ondřeje jako by pohladil. Jeho nazření na život nedalo se ani spálit, ani vystřílet! Údolí ho nenechalo na holičkách – přispěchalo za ním a připomenulo mu nahotu jiter. Ondřej se posadil. Poupata vřesu se mu přilípla k nohavicím a ráno chudobky rozstříknou svou bílou podél remízů. Bude to k potě‘e. Bude to k žití!
Ondřej vstal, aby se opřel o zlatavý kmen. Aroma pryskyřice vrostlo do jeho smyslů, a když Ondřej zhluboka nasál lesem přefiltrovaný pach spou‘tě, zaslechl v krátkém poryvu větru zřetelný vzkaz:
„Modlím se za tebe, Ondři!“
Poseroutkové v auťácích! Poseroutkové v sajdkárách! Naparovali jste se, a teď vám sklaplo! Jo. Jo – to já vyrazil stavidla! Já vás chtěl vyplavit! Nevěřím ťuhýkům odmala! Ondřej se u‘klíbl a polaskal pohledem ten cíp údolí, kde nepraskal oheň. A nakonec co! Ať Hou‘kovna shoří, ať shoří! Jen když ubude ťuhýků! –
Ondřej zadrhl pohled o své stavení, na kterém odřel tmu svit ohně. Vykulil oči na otrhance, vyběhnuv‘ího z chalupy: holomek obeplazil stavení a protáhl se do kurníku… Mezi slepicemi se strhl poprask; jedna vedle druhé vyskákaly do noci a vydě‘eně se rozutíkaly. Jedna chybí! Jedna chybí – a tu si nese Čonka! Slepici bez života. Šup s ní pod klest u plotu a hajdy zpátky do stavení!
Ondřej se nerozčertil; pokýval hlavou a kámen mu spadl ze srdce. Holoto v‘ech holot! Cínu jsem ti měl přivést? Pro takového jako jsi ty, měl jsem si nadrobit? Já dobře věděl že ne! Nestojí‘ za to! Čekej si na Cínu, čekej! Já taky počkám, až odtáhne‘ jako ti ťuhýci!…
S podivem. Přestože válka dobíjí poslední životy, přestože nenasytně plení poslední hnízda, Ondřeje si podmanila nasládlá úleva: je to svědomí, které pookřálo. Pryskyřice zavoněla víc a vřes u nohou rozvil svá poupata. Je‘tě Terka aby při‘la! Jistě už ví, že nemůže donekonečna patřit dvěma najednou a zalíbí se jí ve stavení, které on posadil sem pod les. Hou‘kovna byla jenom pro zlost! Osud chtěl, aby lehla popelem a oni dva nečekali víc, až si pánbůh vezme starého. Osud je moudrý.
S poslední my‘lenkou upřel Ondřej zrak do plamenů vstřebávajících nové a nové žvýkance. Od torza vrat se rozeběhla ‘ňůra světel – auta se kodrcala kamenitým úvozem k silnici. Ondřejova radost rázem poporostla a zaťala pěsti…
Tu se v‘ak první auto odlíplo od konvoje a – odbočilo doleva, k místu, kde Ondřej vystavěl své hnízdo. Pryskyřice přestala vonět a vřes naráz odkvetl. Přibude ohně! zatu‘í Ondřej. Uklízejí! Anebo… je to pomsta za stavidla? Cína přece poznal moje stopy… Vybreptal ťuhýkům, co neměl, když mu vpíchli osten do těla?
Auto se ‘ourá luhem. Už je v půli cesty. Už jenom na tři remízy vzdáleno, už jenom na dva. Probůh, co to Čonka provádí?! Proč nevezme roha? Na co je‘tě čeká? Ondřej neví a nevědění ho popostrčí na samý okraj stráně. Poslední remíz odpočítal ťuhýkům vzdálenost na co by kamenem dohodil a Čonka je pořád uvnitř. Moula! Blázen! Vždyť ho spálí i s chalupou! Upečou ho zaživa, to zlodějské holátko! Hrůza vystrčila Ondřeje ze stráně a Ondřej letí smrčinou, která ho zrazuje, ‘lehajíc ho přes tváře a přes oči.
Do řiti! Ty se jim dá‘? Holomku!
Ačkoliv pádil ze v‘ech sil, připadalo mu věčností, než doběhl ke dveřím a lehl do nich vahou schváceného těla. Ten neřád je zamčený!
„Otevři! Do řiti!“
Dubové dveře neposlechly.
„Čonko! To jsem já! Utíkej! Utíkéééj!“
Konečně vystrčil Čonka hlavu. „Jak je Cínovi? Kde ho má‘? Mluv! Tak kde je?“
„Nevím! Vystřel odtud!“
„Bez Cíny nepůjdu!“
„U‘kvaří tě! Zhebne‘!“
„Dilinu zplynovali! Cína ví, kde to bylo!…“
Ondřej vy‘kubl Čonku ze světnice. Dveře se zhouply v pantech, vrzly – a vtom jako by sem doskočil z Hou‘kovny vzkaz. Stavení vzplálo a hned nato vyschly kalné tůně.
Sotva si to stačil Ondřej uvědomit, rozednilo se a z chudobek k němu vztáhla ruce Tereza.
„Ondři! Ondři! Celou dobu jsem se za tebe modlila!“ řekla konečně a stáhla ho k sobě.
Řeknu to rovnou: ke kočkám jsem pociťoval nezvládnutelnou averzi, protože domovnice v čísle popisném čtyřicet čtyři ve Flosmanově ulici byla drbnou první garnitury.
To bylo tak. Kteréhosi dávného června přidělilo mi jézetdé byt. Moje nová rodina měla kde bydlet! Povzná‘elo mne to do té míry, že je‘tě ten den, kdy mi předali klíč, nakoupil jsem malbyt, tónovací pasty a malířskou ‘tětku a takto vyzbrojen pustil se do díla. Jako muž uvědomující si úlohu budovatele rodinného zázemí pro druhou manželku, vlastní dceru a dva nevlastní syny neznal jsem překážek. Valil jsem se přes ně s ve‘kerou vehemencí a byl schopen v‘eho – možného i nemožného. Tudíž mě nemohl přibrzdit ani fakt chybějících montérek a provedl jsem nemožnost: vysvlékl se jenom do nutného.
Ne že bych se chtěl kompromitovat sebechválou, ale práce mi ‘la od ruky a ani jsem nepostřehl, že mám v bytě společnost. Umíte si představit, jaký to byl pro mne ‘ok, když zpoza mých zad zavoněl medem ženský sopránek:
„Tak to vy jste ten nový?“
„– – – !“
Pochopte takřka obnaženého muže cudně postávajícího před ‘edesátiletou, parfémem nakonzervovanou květinou.
„Bydlím přímo pod váma. Tento byt byl půl roku prázdný, panečku! To byla pohova. To teda byla po-ho-va! Ti před váma dělali mejdany do bílého rána. Do bílého rána, říkám vám! Byli kvůli tomu až u soudu!“
„Svět je zkažený,“ přitakal jsem. Neblahá předtucha mi dala zapomenout na skrovné oblečení.
A vetřelkyně se vskutku rozpovídala:
„Já jsem nějaká Šedová. Domovnice… To víte, s lidma je kříž! Já mám nejraději kočky. Mám Manku, Inku a Filipa. Jsou moc chytré. Moc chytré, abyste věděl! Zajímají se o politický život. Večer co večer čekám do půl desáté na televizní aktuality – a ony se dívají se mnou! Já v levém křesle, kočky v pravém. Až půjdete na půdu, musíte dobře zavřít dveře. Manči by nanosila prach do křesla. A taky saze!“
Jestli je lidský život vakuum, které vycpáváme peříčkem i kamením (tedy prožitky, že ano?), stálo za to paní domovnici potkat. Říkal jsem si totiž, že budu-li doma o v‘em vyprávět, každý zchromne v křečích smíchu; a koneckonců je to zdravé. Netu‘il jsem je‘tě, že v mém vakuu přibude jaksepatří těžkého kamení.
Konverzační glanc paní domovnice neměl ani ‘rámu, ani konce. Šedová byla čiperně zvídavá:
„A co vy? Taky mejdanujete?“
„Ne. Jsem abstinent. Jako manželka.“
„Dííky bo-hu! A kolik máte dětí?“
„Tři. Jako vy koček.“
„Nejsou z kachních vajec?“
„Na politické aktuality se je‘tě nedívají, ale chodí do hudebky.“
„Propánakrále!“ zalomila domovnice rukama. „To bude muziky. To tedy bude mu-zi-ky!“
Říkávám svým muzikantům:
„Člověk zklame a zradí, hudba zacelí rány.“
Nebo:
„Hrajte srdcem. Budete ho mít vět‘í.“
Nejspí‘ bych rád řekl alespoň jednou za život něco moudrého. Alespoň jednu jedinou větu, kterou by si mé trojhvězdí přidalo do svého vakua.
Paní domovnice měla jinou starost:
„Na co hrají, pro-bo-ha?“
„Robík, ná‘ nejstar‘í, na housle a Lubo‘ taky. Ov‘em nejmlad‘í na flétnu – Milu‘ka. Cvičí každý den, panečku.“
Co bych vám líčil! Upovídaná žena stála drahnou chvíli jako v hypnóze. Když se přece pohnula, věřte nevěřte, bylo to směrem ke dveřím.
„Pro sebe jsem objednal vozembouch! Chceme založit kvarteto,“ doprovodil jsem ji. Já ti dám! Ty jedna průzkumnice! Bez zaklepání! Bez…
Co bych vykládal potrhlé žen‘tině! Co ona pochopí z vakua, které se naplní tak protichůdně k představám? Milu‘ka je se mnou, syn zase mé bývalky. Rozdělili jsme se u rozvodu napůl. To moje druhá manželka Lída handlovat s dětmi nemusela. Z prvního manželství má syna Robíka a soud ho bez okolků přiřkl do její výchovy. Podruhé otěhotněla Lída s přítelem, který byl ov‘em ženatý. Než se rozvedl s první ženou, Lubo‘ už byl na světě, rozvod se protáhl na dva roky, a to už z toho byli oba tak vynervení, že to mezi nimi zaskřípalo a zůstali neoddáni. Na psí knížku, správně díte. On věčně po hospodách, ona ucaprtaná, afektovaná. A děti užuž neurotické, což velkým sotva vadí: když dítě napodobuje velkého, není to alarm, je to ‘ou.
Když si nosil pivo i do ložnice, rozhodla se pro defenestraci. Nový zámek ve dveřích, to je nový mužský za dveřmi a on to pochopil ihned. Byl jsem tak rád! Tak rád! Stál jsem za záclonou a díval se, jak se kodrcá do parku naproti a pivní láhve mu cinkají v ta‘ce. Dva týdny polehával na lavičce pod platanem, na začátku třetího se nepostavil na nohy a třásla jím zimnice. Naposledy jsme ho viděli, když ho nesli do sanitky. Byl nejvy‘‘í čas – malí totiž plakali a chtěli, abychom ho pustili ohřát.
Víckrát jsme o něm nesly‘eli, ale na‘i malí ho viděli pod platanem je‘tě zadlouho…
Takže byt od jézetdé nám seslalo samo nebe!
Když jsme se konečně nastěhovali, domovnice Šedová mi pěkně zavařila.
Kdekdo v ulici mě ignoroval. Byl jsem úchylný maniak. Vysvlékl jsem se před nebohou vdovou a kdoví, jak by to dopadlo nebýt duchapřítomného úprku sváděné. Byl jsem zvrhlé individuum, které obětovalo ‘těstí dětí zvířecímu chtíčství. Takový exhibicionista! Předvádí se před živou mrtvou! Vždyť Šedové vyřízli nádor!…
Nebohá vdova pracovala v blízkém prasečáku a tři kočky kráčely za ní, ať se hnula kam se hnula. U koček chování neobyčejné, od psů odkoukané (co si budeme namlouvat!), ale přesto jsem ta zvířata nenáviděl, a kdykoliv je potkal, s chutí i nakopl. Zbytečné vysvětlovat mi, že němé tváře za nic nemohou! Mohl jsem snad nakopnout paní domovnici? Zkrátka a dobře: směl jsem jen jediné – zatnout zuby, a to i tehdy, když jsem „zdědil“ po Šedové prasečák.
… Na pohřbu po mně pokukovali, jako bych ji zabil já a co si to vůbec dovoluju nedat jí pokoje ani po smrti. Někteří přestali nakupovat v Jednotě, protože tam prodávala Lída, a stará Fitáková, poslední negramot v Poříčí, podala na manželku trestní oznámení pro okrádání zákazníka.
Před soudem Lída namítla:
„Jak může tvrdit, že jsem ji okradla, když neumí ani počítat, ani číst, ani psát?“
Jediný svědek, který při‘el k soudu, měl pevnou páteř a byl zásadový:
„Právě proto, že je ta bába úplně blbá, každá prodavačka ji o‘kube! A proč taky ne, když je tak blbá!“
Soud zamítl žalobu, smutek zůstal v srdci. Manželka dodnes proklíná den, kdy překročila práh nového bytu. – –
Jen jsem vstoupil do prasečáku poprvé a spatřil kocoura Filipa, ohnal jsem se po něm lopatou. Ov‘em Filip mě už znal a věděl, že se mnou ho nečeká nic dobrého. Utekl – na opačný konec prasečáku. O co usilovněj‘í bylo mé snažení vypudit ho za humna, o to dovedněji mi unikal. Dědic lstivých pomluv domovnice Šedové. Dědic mého hněvu. – –
Mezitím děti dost a dost povyrostly a chuť do muzicírování jednoho po druhém opustila. Mně vypadaly první chuchvalce vlasů, zbylé ze‘edivěly. Robík, nejmlad‘í z hochů, dokončil gymnázium a pravil ke mně:
„Srdce mi housle sice nezvět‘ily, zato ho mám elektrické. Celá moje generace je elektrická! Proto ti říkám, že se mi hnusí‘. Hnusí se mi, když musím říkat táto sráděrovi, který dennodenně čučel z okna na toho chudáka pod platanem. Nechci, abys se mnou jedl u stejného stolu! My dva jsme nevlastní. Až zjistím adresu pravého táty, odstěhuju se k němu!“ Jen ode‘el do svého pokoje, manželce zvlhly oči:
„Prosím tě, nehádej se s ním. Spolkni to. Mlč. Nedělej to je‘tě hor‘ím. Ať si nás nebere ulice do huby.“ Tehdy jsem poprvé obědval na pelesti postele, talíř na klíně, a tehdy poprvé za celá léta promluvil jsem na Filipa:
„Je‘tě že mám tebe.“
Jemu jsem se nehnusil, a tak mi dovolil, abych ho pohladil. Nedivte se, i on totiž překonal trauma. Přece tenkrát… tenkrát…
Toho Dne nevstala jeho paní ani v půl páté, ani po úplném rozednění. Posadil se tedy do okna ložnice a pozoroval pohyb na ulici. Během dopoledne zazvonil třikrát zvonek, dvakrát zaduněly nepředstavitelné rány, ov‘em paní přesto nevstala. Instinkt i náhlé úzko poslaly Filipa na lůžko. Chvíli seděl ženě na prsou a hmatovými vousky četl v bledé tváři. Poznal, kolik uhodilo! Nemohl v‘ak tu‘it, že smrt paní, jeho dobré paní, změní mu celý dal‘í život. Teď jenom zamňoukl; neurčitě, ne plačtivě a ne teskně, spí‘ s odporem, ‘títivě jakoby. Vždyť tu s ním byla smrt a s tou nechtěl nic mít! A když ti na chodbě vylomili zámek a vzru‘eně se nahrnuli dovnitř, proklouzl jim pod nohama a zmizel.
Patří se říci něco k Filipově původu a charakteristice mentální. Tedy nemějte pochybnosti o tom, že ve Flosmanově ulici jsou v‘echny kočky příbuzné, neboť kočičí adolescenti nemají ani zdání o následcích krvesmilstva. Nemají ho ostatně ani dospělí jejich druhu, ba ani vet‘í starci. Díky tomu jsou oslovení v kočičím společenství ve Flosmanově ulici jednoznačně stereotypní: předev‘ím „teto“, „strýčku“, „synovče“ a „neteři“. V‘ichni o v‘ech v‘echno vědí a každý s každou něco měl. Jestli je‘tě ne, je to spí‘e dluh pro zítřek.
Degenerovanost celých kočičích rodů je zde v‘eobecná a masová. Filip, ná‘ známý, to odnesl ne tak na duchu jako na těle. Byl nepřirozeně malý a na místě levé zadní nohy mu trčel z těla jen krátký pahýl. Zkrátka a dobře, příroda se na tomto nevinném stvoření pomstila za erotickou nevázanost předků. Díky tomu s ním nechtěla nic mít žádná kočičí slečna ani postar‘í kočičí paní; i jeho vlastní sestry Manka a Inka daly mu ko‘em (ne že by byly tak mravné, ov‘em milostný poměr s liliputánem, a je‘tě k tomu invalidním, no dovolte, to po nich nemůže nikdo chtít, že ano!).
Ubohý Filip! Přehlížený celým svým plemenem, nikdy nemilován a nadosmrti panic chorobně toužil po mazlení a tuto jedinou z poznaných rozko‘í dopřávala mu domovnice Šedová. Byl jejím miláčkem. Jako měl on zmrzačené tělo, ona nemocnou du‘i, a mazlíc se s Filipem, hojila si vlastní bolest a léčila podivínství, věděla-li vůbec o něm. Ta když pohladila, to hřálo! To tedy hřááálo! A najednou konec v‘emu…!…!…!
Filip znal smrt už ze zku‘eností v kočičí společnosti, av‘ak teprve teď se dovtípil, že co si smrt jednou vezme, to už nevrátí. Bere jednou a napořád.
Dlouho, dlouho trvalo, než se s tím smířil. Od domu do prasečáku a od prasečáku k domu chodil každý den třikrát. Ráno v pět, odpoledne v jednu, večer v ‘est. Jenže v prasečáku krmil někdo jiný; něžné ruce už nikdy.
Několikrát se pokusil proklouznout i do bytu, ale noví lidé ho pokaždé vyhodili hned od prahu. Zbyl mu prasečák. Bylo tam teplo a potom – člověka potřeboval mít blízko sebe alespoň jako živou kulisu. Právě to a nic víc očekával ode mne. Časem jsme se tedy usmířili a spolužili jako dva na sebe přivyklí obyvatelé prasečího chrámu. Filipa je‘tě pořád bolel stesk po něze, mě Robíkův ortel a oba jsme začali milovat dusivé, čpavé teplo prasečáku. Časem mě i rozradostnilo, když jsem spáchal pro Filipa dobrý skutek: „ulovil“ mu potkana.
Pro svůj hendikep nemíval Filip při lovu my‘í dvakrát úspěch a hlady někdy doslova plakal. V takových dnech – dřív než jsem otočil vypínačem – popadl jsem lopatu a počíhal na chodníku mezi hráděmi. Jakmile se světlo rozsvítilo, z korýtek se vyvalilo potkanů, že stačilo tlouci lopatou o zem. Pak měl Filip královské hody hned několik dnů.
Spolu s námi přebývalo v chrámu tři sta osmdesát selat: kanečka Chrochmana si Filip oblíbil jako… jako Šedivou.
Když Chrochmana přivezli, vážil sotva deset kil. To bylo právě tak málo, aby se mu podařil výkon rozvědčíka – zalehl do korýtka pod nejspodněj‘í příčkou hrádě a protáhl se na chodník. Patřila mu celá budova! Patřilo mu sto čtverečních metrů chodby, zatímco ostatním z kamarádů musela stačit míň než setina. Pravdaže při krmi zůstane prase prasetem a bez rozpaků si lehne třeba do talíře, ov‘em kdo máte k obědu řízek, vězte, že maso, které pozřete, dokud mělo nohy a hlavu, nebylo bez inteligence.
Takový Chrochman!… Individualista! Básník a anarchista mezi prasaty! Zbožňoval svobodný pohyb a ‘kodolibě se vysmíval kamarádům řvoucím závistí v kovových celách. Každý z nich mohl zkusit stejnou ekvilibristiku těla, jenomže zá‘ť a nenávist svazují tvůrčího ducha: prostě chybí nápad!
Chrochman schválně provokoval a tě‘il se ze své výjimečnosti. Procházel se chodbou a podle libosti ujídal z osmnácti korýtek: kdykoliv se u některého zastavil, v hrádích nastala vřava nemající konce. A Chrochman se drze díval na ten mumraj mentálních zpozdilců, pobaveně se protáhl do jeho prostředka, nasál labužnicky z napáječky, a pak hajdy na chodník!
Když povyrostl a zakulatil se, počkal si, až půjdu do některé z hrádí vyklidit hnůj, ve‘el se mnou dovnitř, počastoval sousedy kousanci a vrátil se spolu se mnou na chodník. Běda tomu, kdo měl čerstvý ‘krábanec na uchu! Jakmile ucítil Chrochman krev a syrové maso, byl by ne‘ťastníka u‘tval a ukousal. Učiněný uragán! Prasožrout!
S váhou přirostlo Chrochmanovi i sebevědomí: aniž se zeptal o dovolení, přizval se ke konzumaci potkaního masa. Jakmile zjistil, že Filip hoduje, natotata byl u něho. Z Filipa i při hladu vyzařoval altruismus a Chrochman zase nedbal morálních skrupulí.
Mě se Chrochman vůbec nebál, a Filip Chrochmana? To byste museli vidět! Kdykoliv se kaneček rozvalil na konci chodby, už se k němu kocour lísal. Třel se o kančíka bokem, vyklenul hřbet v příjemném vzru‘ení a vrněl a vrněl a vrněl…
Kdykoliv jsem povedenou dvojici minul, Filip zamňoukl, abych si pov‘iml, že má zase někoho na pomazlení. A že je ‘ťastný, pře‘ťastný! – –
… Obědval i večeřel jsem na pelesti už periodicky – tentokrát na přání Lubo‘e; Robík totiž na‘el svého tátu a přestěhoval se k němu. Je‘tě předtím předal ‘tafetový kolík soudce elektrikáře… Cítil jsem se dobře doma v prasečáku a byl ‘ťastný z Filipova ‘těstí. Třikrát denně zarachotil jsem plechovými vraty a třikrát denně stáli ti dva poblíž, aby se přesvědčili, že jsem to opravdu já. Čekali na mě. Vítali mě!
A když jsem to byl já, dál žili v pohodě jeden vedle druhého. Bylo v tom sice malicherné, ale přece jenom kouzlo: skýtat někomu jistoty a záruky.
Po ‘edesáti kilogramech Chrochmanova váhového přírůstku jsem měl vlasy už jen na temeni hlavy. Byl jsem Chrochmanovi podobný. Zato my‘lenky jsem měl pořád je‘tě z člověka, a ty se – zlomysličky – vracely neodvolatelně a nepozvaně:
Jsem v zaměstnání jenom sedm hodin denně, ale sedm dní v týdnu. Pořád dokola. Ráno tři hodiny, odpoledne dvě, dvě také večer. Mezitím doháním zkrácenou noc, pěstuju zeleninu bez chemického o‘etření, přivážím z lesa dříví, abych u‘etřil za uhlí, penězi u‘etřenými za nenakoupené uhlí zaplatím oblečení dětem, co rostou jako z vody, dříví musí někdo rozřezat a roz‘típat, ten někdo jsem přece já, někdo musí zkontrolovat dětem úkoly, to jsem zase já… Manželka je v prodejně do ‘esti a má hodinu na vykouzlení večeře… Po večeři znovu učení, vždyť Lubo‘ nechápe matiku a Milu‘ka ‘perkuje diktáty pravopisnými hrubkami, manželka myje nádobí, manželka vytírá podlahu, manželka utírá nádobí, manželka… Pozdě v noci snad vybude půlhodinka na lásku (jestli bude touha silněj‘í než udřené tělo…). Víc se nám do života neve‘lo. Takové bylo na‘e stárnutí ve Flosmanově čtyřiačtyřicet, takové bylo dětství na‘eho trojhvězdí… Kam se poděl čas na bezstarostné klábosení? Kam čas na společné dovádění, které pěstuje příchylnost?…
Myslil jsem na to pořád při práci, pořád při jídle a pořád v noci místo spánku. V ten čas ‘el život mimo mě.
Život mě porazil! zhrozil jsem se a nebylo to bez následků: tu jsem nezamkl vrata prasečáku, tu zalil ‘rot vodou namísto mlékem. Zkrátka byla to krize. Krize tím nebezpečněj‘í, čím více mě přemáhala roztržitost. Nikdy víc jsem nebyl neroztržitý. – –
Kteréhosi dne přijdu do kuchyně a v pokoji…, v pokoji… za mými zády hrají housle Mozarta. Padající listí za okny se strefuje do louží na cestě a ta cesta je nedohledná jako cesta člověka k člověku. Tu hudba naráz umlkne a dveře jsou dokořán.
„Co tomu říká‘, tati?“ maturant Robík.
„Tos byl ty? Já myslel tranzistorák.“
„Koupil jsem si nové noty. Když vezmeme v úvahu, že jsem nehrál čtyři měsíce, tak nejhor‘í to zas nebylo… Co myslí‘, tati?“
„Vůbec to nebylo nejhor‘í. Hrálo tvé srdce. Vidím, že ti ho táta kousek nechal. Po čtyřech měsících…“
„Nechal mi ho celé.“
Aha! Cosi se stalo. „Přenocuje‘ doma?“
„Jestli můžu. Tamten má novou ženskou.“
„Už zase? Je to pa‘ák!“
Smutek adolescenta jde s člověkem až do hrobu, nemyslíte? „Je to nějaké divné… Divné. Táta chodí na noční, a ona… Můžu se k tobě vrátit, táto?“
Té noci uzavřel se Filipův život, a mám ho na svědomí: roztržitý zabouchl jsem dvířka prázdné komory na ‘rot zrovna ve chvíli, kdy v jejím ‘eru odpočívali ti dva. Co čert nechtěl – ke v‘emu jsem ráno zaspal! Po čtrnácti hodinách společného vězení hlad rozetnul neobvyklý vztah: Chrochman sežral Filipovo křehké srdce. –
Potřeba něhy přivedla Filipa k neobvyklému příteli. Ten se projevil v kritické chvíli jako brutální násilník a Filip už neměl příležitost poučit se z toho…
V‘echna stvoření mohou mít neobyčejný osud. Kdybych nepoznal ten Filipův, kdoví, jak zkreslený by zůstal můj pohled na kočičí život…
„Podívej na ni! Záda jako ponkový stůl, a ty nohy! To jsou ‘palky! To by byla ženská pro mě! Taková odnese pytel ‘rotu z prasečáku až domů! Panečku! S takovou bych postavil vilu a nedřel rok co rok na té na‘í shnilotě.“
Vím. Tonda se nemůže na Tomajerovou vynadívat. Při‘la do Malého Poříčí kdoví odkud a úplně sama. Podepsala smlouvu na deset let u selat a dostala od jézetdé chalupu, na kterou se my díváme uctivě z okna. Zrovna když se Tomajerová přistěhovala, Tonda ode‘el do důchodu – je mu dlouhá chvíle a na stará kolena začne cvokatět kvůli ženské, kterou ani nezná, blázínek jankovatý!
„Ale táto, proč pořád lamentuje‘?“ dobírám si ho. „Dej se s ní dohromady, když ti nejsem dost dobrá!“
„Jen mi to neříkej dvakrát!“ pohrozí dvakrát denně, protože právě tak často se mu směju. A hned odejde, aby ho nedráždilo, že ho neberu vážně.
Tonda je pracant na každý pád. Doma jsem si ho moc neužila. Posunovač na dráze pořád na cestách, tady směnu za tamtoho, onde za onoho, dal‘í měsíc rozvázali pracovní poměr se dvěma lajdáky, Tondo, zaskoč, a tak pořád dokola… Tonda dostal hrnečky na kafe, malované džbánky na pivo a teď ke konci hned dvakrát so‘ku fe‘andy, která nemá co na sebe. V‘echno to naskládal do sekretáře a kolikrát ho přistihnu, jak místo na televizi kouká na dárečky…
Jen si nemysli, ty bubáku podmračený! Moc dobře vím, proč jsi v posledních dnech takový morous! Měl jsi předevčírem dvaa‘edesátku a Bohou‘ nepřijel, aby ji s tebou zapil. Ani dárek neposlal! Ani pohlednici! Nic. Jako bys nebyl! A tak má‘ pifku na mě.
Dobře týden nevy‘el Tonda z domu před devátou. Stojí dva kroky od záclony a čeká. Listono‘e je sly‘et už z dálky. Pohvizduje si a hlučně zdraví lidi kolem sebe. Jak se blíží k na‘im vrátkům, Tonda odcouvá po centimetrech dál od okna, až si stoupne na ‘pičky, aby viděl aspoň listono‘ovu k‘iltovku.
„Zase ne. Dočista se na mě vyprd!“ řekne zdrchaně. Pak se od‘trachá do obýváku, zapne dráťák a civí do skleněného sekretáře. To trvá asi hodinu. Nakonec se vrátí do kuchyně a řekne:
„Uvidíme zítra. Třeba jenom zapomněl. Novomanžel je‘tě toká, to je jasné. Jdu na zahradu.“
Je to každý den stejné. Až dneska najednou…
Vy‘el hned po páté, jako když chodil do práce, a zmizel na zahradě. Potom listono‘!…!…! Co táta? vyhlížím Tondu oknem – a jako když do mě blesk bací! Ne! Není možná! To přece…! „Ty sukničkáři!“
Tondovi je listono‘ putna. Okopává jahody vysázené podél plotu. Tomajerová z druhé strany zase maliníky. A jak oba cukrují! Úplné hrdličky! Jak jim ty huby jedou! Koukněme na dědka, zachtělo se mu mlad‘í!
„Toníku!“zavolám z okna. „Vystydne ti čaj!“
„Ále! Pořád něco! Až budu mít hlad, v‘ak přijdu!“
Jenže nepři‘el a ztratila jsem ho z očí.
Byl to hrozný půlden. Poprvé za jedenatřicet let obědvala jsem bez něho, i když byl právě doma. Skončila jsem polívkou. Kdyby tu byl Bohou‘ek, vyzpovídala bych se mu a nebylo by mi tak ‘oufle. Chlapec vždycky vypomohl své mámě už tím, že měla u koho si zanaříkat. Vybrečet se.
„Toníku!“ zavolám v poledne. „Oběd je na stole!“ Vítr mě div neomráčil. Přinesl s sebou:
„Řekni jí, ať se s ním nechá vyfotit.“
Kristepane! Plácli si na tykání!
Vhopla jsem do sandálů a hajdy na zahradu. „Tááto!“
„– – – ?“
„Ty hanbáři!“
„Žárlí. Dolejzá,“ zase ten vítr. Tomajerová je na koni! Bylo mi do breku a strach i vztek se mnou dělaly divy. Mít tu čarodějnici před sebou, vy‘kubu jí vlasy!
„Tak tááto! Sly‘í‘!“
Najednou se zjevil v okně sousedčiny kuchyně, pusu plnou žvance. „… ‘tě ‘trúdl a fafíčko.“
Jak zlomyslný, jak posmě‘ný měl pohled! To nebyl můj klidný mužský, na kterém by mohl dříví ‘típat. To nebyla dříčná nátura, ze které musí slova dloubat! Něco ve mně zahrozilo: Špatně, pře‘patně to skončí!
Tonda… Antonín zatrolený, nevděčný!… Musel mít kafíčka aspoň tři a ‘trúdlu celý pekáč!
„Zítra přinesu z prasečáku sele. Byl jsem si ho označit, aby mi ho nikdo nevyfouk!“
„Nikam nepůjde‘! Sukničkáři!“ vy‘těkla jsem a sama se lekla svého hlasu. To ze mě promluvili v‘ichni mordýři, o kterých jsem kdy sly‘ela. „Přinesu sele sama a basta! Nebo to na tebe řeknu Bohou‘kovi! Sly‘í‘?“
Sly‘el. Basta.
„Udělal jsem mu na zádech pruh.“
„Komu? Jaký?“
„Seleti. Zelený.“
Neměla jsem představy, jak to v prasečáku vypadá. Myslila jsem, že těch tři sta selat zbůhdarma pobíhá ode zdi ke zdi; jenže ona jsou v hrádích nejvý‘ po třiceti a jedno žravěj‘í než druhé.
Dusno a dávivý puch mi zvedl žaludek. Žárovky svítily jen některé a po mokrém, zabláceném chodníku jsem ‘la jako po ledě. Bojovnost, s jakou jsem se tě‘ila na Tomajerovou, poděla se tatam. Krom toho tu bylo dobrých patnáct lidí a dal‘í přicházeli. Postávali bádavě u hrádí, ukazovali znalecky na selata:
„Tohle je pěkně ‘iroký!“
„To má chuť do života, mordyjou!“
„Tohle si nevezmu – je moc do ‘pičky.“
„To dlouhý je masitěj‘í.“
„S vysokýma nohama nechci. Snadno přijde k úrazu.“
I Tomajerovou už vidím. Jde po chodníku a dlouhatánskou hadicí napou‘tí vlažnou vodu do korýtek se ‘rotem. Když jí někdo překáží, stříkne mu vodou pod břicho. Kdekdo se tomu řehtá.
Božínku! Už je mi ‘patně…
Tu‘ila jsem, že to takhle dopadne. Věděla jsem to. Blinkám a oni se řehtají je‘tě víc:
„Choulostivý to tu smrdí, to víme. Jenjen ji Strouhal přivez z tý Prahy, už se od nás odtahovala. Celých třicet let! Panička na‘minkovaná!“
Zvracím, a protože je mi pořád nanic, ka‘lu do toho. Musí na mě být hrozný, hrozný pohled! Ale není to docela tak, jak říkají! Zbláznila jsem se do Tondy, a že spolu budeme žít na vesnické chalupě. No, co bych povídala, romantická a naivní holka z libeňské pavlače! Brzy jsem se začala poříčských bát. Toho, že mi nepřipadá smě‘né, po čem jiný smíchy slzí. Toho, že je mi smutno, když pokřikují ko‘ilaté hrubosti. Že u pokladny v sámo‘ce ‘mírujou jedna druhou, co nakoupila a kolik za to dala. Že klopím oči, když potkám souseda, který za bílého dne nese z jézetdé – prý co už tam nepotřebují… To je toho!… Pro trochu něčeho, pro co se musí v noci autem!
Ne, nepochopila jsem tenhle způsob života a mám z něho strach. Bojím se člověka, který takhle žije. Ten strach je na mně znát. A tak třicet let uklízím čtyři hodiny kanceláře jézetdé, když už tam nikdo není, a k tomu dvacet osm let ‘kolku, když už je tam jenom ředitelka.
„Člověk aby uklízel i po starý bábě! Koukněte! Nadělá víc než to prase!“
No bodejť! Jen se předveď! uslzenýma očima hledám vtipnou Tomajerovou. Ale ta je už vpředu a zmizí v ‘atně, a když se objeví znovu, nese sklenici od hořčice s kávou na dně. Z hadice napustí do sklednice horkou vodu, zamíchá prstem a spokojeně usrkává. Najednou řekne:
„Můžete!!“
Mumraj, který v tom okamžiku nastal, mě ohromil docela. Stála jsem ve vlastních zvratcích jako přibitá. Po třech, po čtyřech vrhli se lidi do hrádí, s pytli pod pažemi. Každý vyrazil za vyhlídnutým seletem, ale byl z toho chumel…, řekla bych k popukání, ale to bych lhala – vyděsilo mě to!
„Dá‘ pryč ty pazoury! Tohle jsem si vyhlídnul já!“
„Byl jsem tu dřív a mám ho v merku celou hodinu!“
„Má‘ mě za vola? Myslí‘, že nepoznám svý sele?“
„Posly‘, vloni jsi mi ho taky vyfouk! Nemysli si, že to u mě nemá‘ schovaný!“
To nebyl prodej, to byla bitva. Žlučovitý boj o dvacet kilo živého masa, které nabude dal‘ích sto padesát, a když je‘tě víc, uznalost se změní v závist. Ten ho vykrmil! Kdepak si pro ně nakrad?
Já pitomá! Že jsem sem vůbec lezla! Co mě to jenom napadlo?!
Trvalo skorem čtvrthodinu, než jsem na‘la selátko označené zeleným pruhem. V hrádi už pobíhá jiná žena, o polovic mlad‘í; no to mě podrž – má zálusk zrovna na to označené! Co by tomu řekl Tonda, kdybych mu nepřinesla to správné sele?! Propánajána!
„Mladá paní! Vy se pletete! Tohle prasátko je moje!“
„Jak jste na to při‘la?“
„Vidíte přece, že má na zádech zelený pruh…“
„Kdyby ho měl zlatý, je mi to putna!“
Už z chodníku se mi zdála povědomá, ale tváří v tvář jsem neměla pochybnosti. „Paní Pa‘ková, to jste vy? Přece se nebudeme my dvě hádat! Vždyť se známe ze ‘kolky!“
Paní Pa‘ková si onehdy přihnula při podnikové oslavě, a jelikož pan Pa‘ko si přihne dennodenně, Martínek Pa‘ko zůstal ve ‘kolce docela sám. Zželelo se mi zapomenutého ho‘íka – a odvedla jsem ho domů. „Paní Pa‘ková, přece se nebudeme hádat. Podívejte, co jich tu v‘ude mají! Sejde vám zrovna na tomhle?“
„Zrovna to se mi líbí, abyste věděla! Proč vám na něm záleží? Podívejte, co jich tu v‘ude mají!“
„Mně? Paní Pa‘ková, já prasatům nerozumím ani za mák. Třicet let uklízím kanceláře a v prasečáku jsem je‘tě nebyla! Táta si označil zrovinka tohle… Musím mu ho přinést, nebo bude jako bubák!“
„Kdyby se podělal, stejně si to prase vezmu! Jak to, že ho máte označený? Vy sem chodíte v noci? Aleale! Nebo den předem? Aleale!“ a aby se nezdržovala, pustila se za seletem se zeleným pruhem.
Udělala jsem co ona. Musím sele chytit, jinak bude mít táta mouchy! Ta Tomajerová to s ním umí, jen co je pravda! Je‘tě ‘trúdl! Je‘tě fafíčko! Kristepane, zůstat na stará kolena docela sama!… On má Tonda pravdu: Bohou‘ek měl vždycky raději mě. Byl pořád se mnou. Mých patnáct stovek by nás nevytrhlo. Tonda nosil dvakrát tolik, zato z chlapce neměl nic. Neužil si ho. Jen půl týdne, když nedělal přesčasy. Jinak byl Bohou‘ek můj a já jsem chtěla, aby byl můj. Protože Tonda, Tonda mě vylákal sem do té díry a bylo mu fuk, že se schovávám před lidma. Že tu nejsem ‘ťastná!
Užuž prasátko držím, když tu do mě Pa‘ková naschvál drcne – a drží ho taky! Ona za zadní nohy, já za ucho.
„Dá‘ ho sem!“
„Že ti hanba není! Taková mladá! Taková sprostá!“
Táhneme prase každá na svou stranu. Škubeme jím. Ždímáme ho. Prasátko řičí, jako by mu ‘lo o život. A ne‘lo? Kdo už sele měl i kdo ne, každý se přihrnul k na‘í hrádi: To je povyražení, to je ‘vanda! Pa‘ková je zákeřná; podrazila mi nohy a schválně podupává tam, kde je nejvíc naděláno. Dělá to s takovým gustem, že sama uklouzne. To už jsem zase na svých, chňapnu po čuníkovi, ale on se mi vy‘kubne. Pa‘ková mi stáhne sukni, plesknu ji tedy přes ruku a ona mě přes zadek… Tumá‘! Funíme a pi‘tíme, a selata kvičí jako pominutá!…
Vyhrála jsem já!…!…!
Zalehla jsem své sele a nezvedla se, dokud Pa‘ková neode‘la z hrádě.
„Tady jsem zbytečný. Sele je v ‘oku! Počkejte do zítřka, jestli přežije,“ řekl veterinář.
Zůstala jsem s Tondou sama. Ticho nebylo dvakrát milé, ale pořád lep‘í než hádka. Podíval se po mně, jak jinak, v očích vztek:
„Pane na nebi! Cos tam s tím chudákem prováděla? Sakramentská ženská!“
Tady to mám! A já tolik potřebuju dát někomu hlavu na rameno a zanaříkat si. Jak jsem v prasečáku zkusila, že to ani vypovědět nemůžu! Nadosmrti mě to bude bolet!… Štípalo mě to, ‘krábalo, trhalo, rozřezávalo, vaz div nesrazilo…, protože, protože… Bohou‘ku, Bohou‘ku! Proč tu jenom nejsi? S tebou by se to zahojilo!
Sedím jako zařezaná a chápu: Tonda není ten, u koho bych se chtěla vybrečet. Bylo by to marné – je jako kámen. Nemůžeme k sobě blíž; žili jsme spolu, a nežili. Ná‘ společný život byl a je zvyk. Prala jsem a peru, vařila jsem a vařím. Opravoval dům a opravuje. Pořád ‘típe dříví, jako by se nechumelilo. (A chumelí se snad? I zvyk je lep‘í nežli nic.) Nakonec – ‘ťastněj‘í z nás dvou jsem stejně já! Na mě Bohou‘ek nezapomene, až budu mít narozeniny! Pořád jsem jeho zlatá máma. Mě měl vždycky nejraději!
Tahle poslední jistota mě zahřála jako sladká pomsta na Tondovi. Co se mě Bohou‘ek napusinkoval, když odjel táta do práce a já plakala, jak je mi v Poříčí bídně! – –
Tonda vytlačil z kolny starý, zaprá‘ený kočár a důkladně namazal kolečka.
„Tondo? K čemu ho potřebuje‘?“
„Pojedu do jézetdé pro ‘rot. Samotné brambory se mu budou zajídat.“
„Tááto! To tedy ne! Nestydíí‘ se?“
„Pojedu v noci.“
„V tom kočárku jsem vozila Bohou‘ka!“
„Ty jsi to vytrhla! Když jel na tancovačku, pro koňury při‘el vždycky ke mně! Někdy i do práce. Cestou na internát jakbysmet! Z kapesného od tebe si koupil leda lízátko! Měla jsi Bohou‘e vždycky jenom na muchlování… Já ho živil! Co ty o tom ví‘?! Kdybych mu neposílal na vojnu, ani nevěstu by si nena‘el! Teď vykrmím prase! O Vánocích bude rodina pohromadě! Jak se patří na slu‘né lidi.“
„Takhle je to! Ty sis ho kupoval! A pořád kupuje‘… To se ti nepodaří! To se plete‘! Kočár tady nechá‘, a ‘rot ať ti přinese Tomajerka, když má takové ‘palky!“ Vytrhnu mu kočár z ruky a hajdy s ním do kolny. „Táák.“
Je‘tě netu‘ím, že do tmy uteče tolik času, kolik potřebují my‘lenky, aby zviklaly člověka. – –
Co když tam Tomajerová na Tondu čeká? Co když táta ‘rot neunese a načapá ho hlídač? Takovou ostudu bych nepřežila! Bohou‘ by se za nás styděl!… A kdyby Tondu zavřeli, kdo otrhá jabka? Mně se točí z vý‘ky hlava… A kdo by nařezal dříví na zimu? Cirkulárky se bojím jako čert kříže!…
Do prasečáku si netroufnu. Postávám před nezamčenými vraty a dávám pozor, jestli někdo nejde, jestli nejede auto nebo nečenichá toulavý pes. Kdyby tátu někdo potkal, kdyby ho někdo uviděl, nemohla bych se podívat Bohou‘kovi do očí!…
Aby se to vyplatilo, přivezli jsme pytle tři. Pánbů nám to přál, protože ‘těstí stálo při nás. Vůbec nikdo nás neviděl! Vůbec nikdo nás neviděl, dokonce jsme se zase pomilovali! – –
Sele nepřežilo ‘ok.
Ale stejně jsme neprodělali… Tonda ‘rot prodal, a dobře, dobře prodal!
Byli celkem čtyři. Dva v uniformě a dva v civilu. Nejvy‘‘í z nich se zeptal:
„Kamila a Antonín Strouhalovi? Malé Poříčí dvacet tři?“
„– – – !“
Otevřela jsem ústa, ale víc se mi nepodařilo. Ani Tondovi ne.
Nejvy‘‘ímu to stačilo jako souhlas. Z listu, který nám přidržel před očima, nepřečetla jsem jediného slůvka. Tak jsem se klepala!
„Povolení k domovní prohlídce. Kdybyste nás laskavě pustila dál, paní Strouhalová.“
Mezitím co prohledávali byt, kolnu, sklep, chlív, chvíli od chvíle se zeptali:
„Nemáte ponětí, proč jsme tady?“
„Ani tu‘ení ne?“
„Nenapadá vás, co hledáme?“
Nikdo k nám nikdy nepři‘el na domovní prohlídku. S esenbáky jsem měla společného jenom to, že mi dali občanský průkaz. Cítila jsem, že bych jim to měla povědět, ale dělalo mi potíž nadechnout se. Nakonec jsem se rozplakala. Proč jen tu není Bohou‘? Kdybych tu měla Bohou‘ka – zastal by se mě!
Potom mě napadlo, že ‘rot nehledají. To by neotvírali zásuvky a prádelník.
„Vá‘ syn – kdy tu byl naposledy?“
„S ničím se vám nesvěřil?“
„Nebylo vám na něm něco nápadného?“
„Samozřejmě vás nemůžeme nutit odpovídat. Nemusíte dokonce ani svědčit, pokud byste se vystavili…“
Teď jsem se kapánek vzchopila:
„Svědčit?“
„Cožpak nic nevíte? Bohumil Strouhal je ve vy‘etřovací vazbě. Už druhý týden. Vy‘etřujeme trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Cožpak vám o tom paní snacha nenapsala?“
Jiný ze čtveřice odpověděl místo nás:
„Na tom není nic divného. Mladí jsou manželi jenom podle oddacího listu.“
Zaplaťpánbů ode‘li.
Táta si sedl ke stolu vedle mě a vzal mě za ruku. „Takové ostudy nám natropil! Za v‘echno, co jsme pro něho udělali! Jakživ mu to neodpustím! Do nejdel‘í smrti ho nechci vidět! Mámo, musíme držet při sobě! Nebo tu hanbu nepřežijem…“
Tak. Taktak, táto. Teprve když je nejhůř, lidi poznají, čím si navzájem jsou. Přece jenom jsi můj muž! Přece jenom se máme rádi…
Na začátku osmdesátých let mi předseda zku‘ební komise vstrčil do rukou výuční list:
„Pamatuj. Čí‘ník je něco jako kulturní pracovník. Restaurace zase výkladní skříň společnosti.“
Na konci osmdesátých let jsem zdrh z branže. Slavnou hospodářskou reformu a samofinancování pohostinských provozoven pochopili zákazníci po svým. Podle jmen s nejlep‘ími rodokmeny, podle chování opu‘těnci, vychutnávali pocit nepostradatelných. Flusali na stěny, čurali pod stoly, káleli u venkovních dveří.
Kádrovák velkopoříčskýho jézetdé Josef Žák mě přivítal podezíravě:
„Myslím, že je v tom krapet rozdíl – posloužit člověku, nebo praseti, néé?“
„Néé. Totiž jóó – prasata se uměj chovat.“
„Podívejte, pane Kábrt, nejsem tu pro srandičky. Kápněte božskou! Proč to chcete v té hospodě zabalit? Proč do prasečáku? Ať se na to podívám čistě politicky, nebo čistě lidsky, zůstává mi rozum stát. Nedokážu to pochopit!“
„Mně to nepřipadá zvlá‘tní. Vyrost jsem na vesnici. Mám zvířata rád.“
„Takovou omáčku si nechte pro jiného, pane Kábrt! Nejsem malý kluk! Jo, u dojnic máme řezníka z Masny, ale ten má soudní zákaz hmotně odpovědné funkce. Býky nám krmí vedoucí Ovoce a zeleniny. Ale toho pustili vloni z vězení. Nemůže se ukázat doma – lidi by ho rozsápali!… O vás jsem si taky něco zjistil! Vy totiž máte dobrý pracovní posudek. Člověče! Člověče, vy jste je‘tě nebyl v base! Nejste ani v podmínce. Tak proč do prasečáku? Nedokážu to pochopit!“
Hles jsem:
„Chci si medit…,“ a zazdálo se mi, že bych se měl zastydět. Žák se totiž rozesmál:
„Nedělejte si ze mě ‘oufky! Mohl bych být vá‘ táta, člověče!…“
„Chci vegetovat jako člověk!“
Místo moudrýho přitakání vyletěl Žák ze židle. „Už je toho tak akorát dost!“ a ukázal na dveře.
„V čem je problém? Nechci otročit ochlastům!“
„Na to vám tak skočím!“ zasmál se Žák zlostně a vyprovodil mě až k hlavnímu vchodu. –
… Ne, nesměl jsem to vzdát! Na odboru pracovních sil neměli valný výběr volných míst: o‘etřovatel prasat v předvýkrmu, průvodčí v osobní dopravě (to jsem moh rovnou zůstat v tý hospodě!) nebo pomocný dělník u vodáren a kanalizací – v partě, kde polovina bručela za rozkrádání socialistickýho majetku, do jednoho v‘ak soutěžila o titul brigáda socialistický práce. Jaký potom rozhodování? Dá rozum: prasata to vyhrála!
Jak to Žákovi jenom naservírovat? Jak na něho, když myslí na jiným kanálu než já? Je něco divnýho na tom, že organismus decimovaný ‘est dní v týdnu kraválistama, nikotinem, stresy, tahanicema s opilci a chronickým nedostatkem spánku chňapne po něčem jiným? Spásná představa: sice sedm dní v týdnu v práci, ale jenom po ‘esti hodinách! Místo zamindrákovaným neurotickým rozeřvancům, kteří pivo i snídají, poslouží‘ němým tvářím, jediný na směně… Jenom zootechnik přijde na kontrolu… No není to idylický?… Musím se do jézetdé dostat, kdybych měl…, měl… třeba i lhát!
Po dvou dnech mě to napadlo: Vždyť je to docela jednoduchý! Musím dát Žákovi takovou odpověď, která ho uspokojí. Kterou přijme jeho kanál my‘lení.
Dal‘ího rána jsem Žáka nav‘tívil.
„Vy jste tady zase!“
„Nu. Totiž – při‘el jsem vám říct pravdu.“
„No to vás chválím! Nic se mi tak neprotiví jako lhaní. Tak konečně spusťte!“
„Totiž…,“ přiblížil jsem se k němu na krok a pohladil ho po paži. Musím budit důvěryhodný dojem! „Víte,“ ‘u‘k jsem, „já, já se vám to stydím říct…“
„Sakra, nestyďte se, chlape! Pochopím vás.“
„Tak dobře… Jsem homosexuál.“
„Jak homosexuál?“
„Tak homosexuál.“
„Aha.“
„V hospodě se mi každý smál. Omakávali mě – chcete vědět kde? Chcete?“
„No,“ o‘il se a ruku, kterou jsem mu pořád hladil, schoval za svá záda, „tak dopodrobna se mi svěřovat nemusíte. Proč jste mi to neřekl hned?“
„Bylo mi to blbý.“
„Mně to stačí. Pochopil jsem vás.“
„Dík… Dík, fakticky.“
„Za takovou – tu – tu – nemoc nemůžete… Sekretářka vám vyplní přihlá‘ku do družstva.“
Jůchůů!! Mám to!…!…!
S Markétou jsem se seznámil natotata. Určitě mlad‘í nežli já, přezíravě zabrblala:
„Mladý pane, buď to dělej pořádně, nebo toho zavčasu nech! Jinak se tu těžko uživí‘.“
„O co kráčí?“ Bílá vrána mezi o‘etřovateli hospodářských zvířat! Předně neřve, zatímco ostatní o‘etřovatelé vydávají krátký, hrubý ‘těky. To Markyt na mě nevychlístla ani tu nejmen‘í sprosťárnu! Nezaslech jsem jediný kameňák! A potom – z pod paže jí vyčuhuje knížka!…!…! Knížka, vážení! Je tohle stvořeníčko vůbec dělnice? Není nemakačenko? Není z kanclu?
„Přeje‘ si, slečno?“ oplatil jsem jí jízlivost.
Zkrotla. Zapálila se.
Mohlo mě to napadnout – kdo kdy jí tady řek slečno? No kdo?
Markéta se vzpamatovala až po chvilce:
„Krm raději nadvakrát. Sype‘ jim toho moc najednou, zbytečně to zkysá!“
„Zootechnik nic takovýho neříká. Včera tu byl…“
„Měl bys jim stlát víc slámy. Prase nesmí prochladnout.“
„Zootechnik je spokojený… Spí‘ tu chybí noční hlídač. Ztrácejí se pytle s krmením.“
„Proč tě to pálí? Ztrácejí se snad z tvýho?“
„Je‘tě to bude na mě. Co kouká‘? Klíč mají jen o‘etřovatelé a zootechnik!“
„Podělánku. Nepotřebuje‘ přebalit?… Pojď! V poslední hrádi je marod. Mrkneme se na něho?“
„S tím se nedá nic dělat. Vyčuhuje mu konečník. Chcípne. Zootechnik to řek…“
Tvářila se, jako by tu blekotal nesvéprávný: chopila se vědra s vlažnou vodou, namočila v něm čistý hadřík a potřísnila seleti zadek i s vystouplým pahýlkem konečníku. „Chyť ho za zadní. Zvedni ho.“
Když jsem proved, co žádala, vlhkou dlaní vtlačila vykukující ústrojí, kam patřilo. „Povedlo se. Pokaždý to nevyjde, ale tohle zachráníme. Čtrnáct dní mu budeme dávat jenom ka‘ičku. Po suchým by se to vrátilo.“
Teprve teď, propánajána!, až teď mi svitlo docela. Ta ubreptaná slečinka je moje kolegyně z druhý směny!
O můj obdiv stála pramálo. Opláchla si ruce, podala mi… Ouha! Ne ledajakou knížku! Evidenční! NASKLADNĚNO – VYSKLADNĚNO. „Buď tak přelaskavý. Zapi‘ se mi tam, než práskne‘ do bot. Stavím se pro to po neděli,“ a chodník se zavlnil jejími boky.
„Jse‘ fakt dobrá! Umí‘ víc než zootechnik!“
„Aspoň ví‘, co s ním udělat, až mu vyleze konečník!“ ‘lehla za sebe a vrata za ní zapadla.
Dva dny leželo jako v bezvědomí a třáslo se po celým těle. Třetího dne jsem je na‘el, jak se láduje krmnou směsí, zadní nohy bezvládný. Bylo ochrnutý. Dvacetikilový selátko odsouzený sísyfovsky valit balvan osudu.
Co s mrzáčkem? Koupit ho nikdo nekoupí a na nucák je moc maličký.
Stál jsem nad ním a čubrněl, jak lačně požírá ka‘ovitou směs. Tak co s tebou? Chce‘ žít, a nemá‘ na to právo! Každý z tvých kámo‘ů má jedinou perspektivu: osm měsíců života, a pak ‘mytec. Invalidní sele? Okamžitou smrt z milosti. Jenže tý touhy zachránit se, tý vůle žít!…
Ze zamy‘lení mě vytrh přísný bas:
„Posly‘te, člověče!“ Kádrovák, a jak rozezlený! Hřebec je vedle něho houpacím koníčkem. „Vy nejste homosexuál! Zjistil jsem si to! V‘echno jste si vymyslel!“
Nejspí‘ jsem zrud.
A jemu tím pádem narostla křídla:
„Zklamal jste mě! Myslel jsem, že jste slu‘ný člověk! Nestydíte se lhát?“
„Stydím,“ řek jsem popravdě.
„To je málo! To se nedělá! Musíte mi to vysvětlit, člověče!“
„Dobře. Mám už po krk pivního tlachání. Jsem grogy. Šrotil jsem ‘estnáct hodin denně a ‘est dní v týdnu! Sypalo to dost. Ale co z toho, když se lidi přestanou slu‘ně chovat? Chování zákazníků je v tahu! Když se dřív porvali a vycinkali výčep, uklidnila je Bezpečnost. Zato teď? Teď musím dát majzla, aby se rvačka ututlala.“
„Jak to? Proč?“
„Kdybych brnknul na esenbé, aby zjednali pořádek, ‘tamgasti by se mi pomstili…“
„Když mi někdo něco provede, půjde před soud, to je přece jasné.“
„Ale oni by mi nic neprovedli, pane Žák! Něco hor‘ího! Přestali by chodit do mý hospody. Chápete to? Bojkotovali by mě! Hospoda bez zákazníků je i bez tržby! Samofinancování je v háji! Pak jsou možný jen dvě věci: buď sundám fangle dobrovolně, nebo mě odvolá říďa. Vás přece nemusím poučovat, pane Žák.
Jestli mi prasata pomalu porostou, dostanu men‘í plat za přírůstek, že jo? A družstvu klesne příjem za prodaný maso. Co uděláte? Prostě vyměníte o‘etřovatele…
Prase je spokojený, když mu hodíte do korýtka, ale zákazník chce něco víc! Chce být pán! Je nepostradatelný! Předev‘ím ten, kdo musí celý život poslouchat jiný. V hospodě si zahojí komplexy. V hospodě je někdo! Může si hodně dovolit, protože vy ho potřebujete! Va‘e existence je závislá na jeho ochotě utrácet prachy právě ve va‘í hospodě. Nesmíte se protivit jeho umouněnýmu vkusu. Neuróze! Potřebě upozornit na sebe a být středem zájmu! On může čurat v lokálu pod stoly, protože se mu chce a protože kámo‘ům to připadá zábavný! On může flusat na stěny, který jste včera vlastoručně vymaloval, aby hospoda u‘etřila za komunálního malíře! Chápete to, pane Žák? Máte právo předev‘ím otročit. Držet hubu a otročit.“
„To dovedu pochopit…, ale… proč jste nezdrhl z pajzlu do lep‘ího? Do třetí, do druhé cenové skupiny! Proč hned do jézetdé, člověče? K prasatům!“
„Vždyť vám to říkám! Mám lidí po krk. Musím si odfrknout! Nemůžu do lep‘ího podniku s nervama nadranc. Vy‘‘í cenová skupina – náročněj‘í zákazník. Tam musíte být v kondici. V pohodě.“
Okamžik na mne upřeně čučel. Kdyby jenom to! Prolézal mnou, a pořád mu to bylo málo. Nevěřil mi – zaboha ne. Cítil jsem, že čeká, že chce být přesvědčován. Jenže já… Neměl jsem dost slov, nebo dost vůle? Žákova podezíravost mě urážela až doprkvančic.
Když ode‘el, opřel jsem se o hráď nad nebohým Sísyfem. Má se k světu! Možná mu zesílí přední nohy a přítěž zadních pro něho nebude takovým břemenem.
Nechám ho žít.
Jak se ukázalo, také Markéta Machová se Sísyfem sympatizovala. „Co ty na to?“
„Chudák invalida,“ zabručel jsem. Já, naskladněný o‘etřovatel na‘tvaný na Žáka!
„On si to o sobě nemyslí,“ namítla. „Je na světě rád jako v‘echna prasata. Spí‘ víc.“
Najednou byla je‘tě zajímavěj‘í. Fandila Sísyfovi jako já, av‘ak neostýchala se dát to najevo.
„Co s ním uděláme?“ zkou‘ela mě.
„– – – ?“
„Jsou tři možnosti. Záhumenkář by ho zabil hned. Ekonom družstva by mu dopřál nějaký čas, aby se spravil. Pak by ho střelil jako kýláče. Na rožeň. Kromě těch dvou by se na‘el je‘tě třetí. Ten by řek, že Sísyfos má právo na život jako každý jiný. Nechal by ho, ať se popere s osudem. Který z nich jsi ty?“
„Ten třetí,“ zabručel jsem.
Takže jsme byli dva.
Do evidenční knihy jsem načmáral: ZOOTECHNIKOVI NA HÝŽDĚ NEKOUKÁM. VIDÍM TADY HEZČÍ. Popadla svou pubertální statistiku a bouchla mě s ní přes hlavu. Mělo to na mě blahodárný účinek:
„Nemá‘ takových památníčků víc?“
Hůře se vedlo Žákově nervový soustavě. Bylo mi divný, že kádrováka už celý týden nevidím. Tu ho potkám přede dveřma závodního lékaře. Je na něho útrpný pohled! Se‘el. Pohub… Nechodil do práce čtyři týdny, ale když při‘el do prasečáku potom, byl to jiný člověk. Troska.
A co já, ptáte se? Ne a ne se zbavit ‘patný předtuchy: O co mu jde? Co zase má?! Cožpak mě nenechá na pokoji? Co na mě tak zírá? Chtěl jsem ho okřiknout, ať už jde k čertu s tím ‘piclováním, ov‘em ten soucit, ten soucit!…
„Už mě nevoďte za nos,“ začal. „Dovtípil jsem se.“
Ne, to nebyl hlas suveréna. Bylo to zavzlykání.
„Co se děje? Co pořád máte, sakra už?!“ neovlád jsem se. Počuraná hospoda je‘tě působí.
Zavrtěl hlavou a jízlivě se usmál. „Moje chyba. Neměl jsem vám naletět. To dá rozum, že mi neřeknete, kdo jste doopravdy. Na jatkách to bylo podobné. Elektrikář se dal k řezníkům, a když utekly čtyři měsíce, ukázal jim služební průkaz. Zabásli osm lidí! Náměstka na devět let!“
„Fakt mě ‘tvete! Je s váma rozumná řeč? Co vám přelítlo přes nos?“
Zase to jízlivý cukycuk. „Vůbec vám nečurali pod stůl. Zjistil jsem si to. Podnikový instruktor zapsal do inspekční knihy vždycky totéž. Viďte? Čistota a pořádek na dobré úrovni.“
„To je frááze, hergot! To se jen tak pí‘e! Přece nebude hanět svůj rajon! Vždyť by si nadělal do vlastního hnízda! Kromě toho chodil na kontroly hlavně dopoledne. Bylo zavřeno! V zavřeným lokále je vždycky čisto, to dá rozum.“
„Nechme toho. My dva se nedomluvíme. Jste profík! Doufám, že člověk taky. Víte co? Tykejte mi…“
„Já vám? Vždyť byste moh být mým otcem.“
„No právě. Vykáte snad tátovi?“
Se světem lidí je to jako se sudem piva. Musíte ho dobře o‘etřovat. Jakmile zteplá, moc pění a jsou s tím jenom potíže. Když ho naopak přechladíte, nepění vůbec – a problémy jsou taky. Nejhor‘í je, když pivo přejde mrazem – ztratí jiskru a hostinský se nedoplatí.
Dvakrát třikrát v týdnu ‘el jsem jen tak náhodou kolem prasečáku a Markétka byla jen tak náhodou dřív hotova s krmením. Markéta není žádná taková z knajpy, který cálne‘ frťana a ona už se stará: Má‘ v bytě koupelnu?
Sedíme na dřevěný lavici u vrat prasečáku a klábosíme.
„Co znamenají podpisy v tvým památníku? V‘ichni se ti dvořili? Je jich osmnáct! Naskladněno a vyskladněno.“
„Nefantazíruj. Jsou tam taky ženský! Podepsal se mi každý, kdo v tomhle jézetdé makal u zvířat – a vzal roha. Za tři roky osmnáct lidí! Při‘li – tady je to bezva! Ode‘li, a neřekli ani čau. To je jasný, že máme blbý výsledky.“
„Co s tím?“
„Nepov‘im sis profesí těch snaživců? Dva řezníci, jedna dietní kuchařka… Ty jsi už třetí pingl! Pak tu byla ‘vadlena, prodavačka, truhlář, řidič autobusu… Co mají společnýho?“
Nevěděl jsem. Co může mít společnýho řezník s řidičem autobusu? S prodavačkou, to prosím…
„No přece ani jeden není zemědělec! Ani jeden nemá vztah k zemědělský rachotě! Nějaký prasata jsou mu úplně volný! Úplně volný!“
„– – – ?“
„Kam se zemědělci vypařili? Ti opravdoví, kterým hnůj nesmrdí a o dobytče se postarají jako o mimino! Kam se poděli? Kde jsou? Řekni!“
Nevěděl jsem. Markétko! Dneska tě konečně políbím! „Nejsou úplně fuč. Ty jsi taková! A co ‘koly zemědělky? Kdo je vychodí, není zemědělec? Má‘ taky zemědělku a jsi fakt dobrá!“
Zasmála se. „Ví‘, kolik je na zemědělce dětí jen proto, že se jinam nedostaly? Ví‘ kolik? Prý hnojárna!… Takových bys tam na‘el! Vedle v kravíně byly tři holky – v‘echny z hnojárny. Zbyla jedna. Když neodpracuje tři roky, musí vrátit dost peněz. Ale po třech letech stejně uteče! Ta druhá otěhotněla a po mateřský se nevrátí. Lopota v kravíně, který postavili před třiceti lety, to není nic pro ni. Žádná mechanizace… Diví‘ se? Třetí ode‘la do sklárny. Chce mít volný soboty a neděle.“
„Jediná věrná jsi ty,“ zkusil jsem to s lísáním, „proč nejsi zootechnikem?“
„Na to se zeptej kádrováka. Jedině přes jeho mrtvolu! Je na mě vysazený, nejspí‘ mu ležím v žaludku.“
„Ví‘ toho víc než zootechnik. Žák tě nemá rád?“
„Je mi ukradený. Dosadili ho sem z partaje, je‘tě jsem nebyla na světě.“
„Nic si z toho nedělej,“ fouk jsem jí do vlasů. „Trpělivost přiná‘í – funkci!“ políbil jsem ji.
„To mě podrž! Myslela jsem, žes přihřátý!“
„Nezlobte se, soudruhu… Byla to ‘patnost. I když nejste homosexuál, namluvil jsem jí to. Chtěl jsem, aby si s vámi nezačínala. No důvody…, důvody… Abyste si od ní nemohl nic zji‘ťovat. Znáte ženské! Jsou moc upovídané! Nezlo… nezlobte se…, nene, nic mi není, jenom si vezmu tuhle pilulku…, zázračnou, chacha… Nev‘ímejte si toho! Ruce, ruce se mi třesou…, ale když nejím polívku, tak mi to nevadí. Chacha. Promiňte…, jenom si pootevřu okno… Já – já – já se tedy přiznám, soudruhu příslu‘níku. Ty nervy! Ty stresy! Každý den od rána do večera…! To se nedá vydržet! To mě zničí! Toho Gorbačova nám byl čert dlužen!
Vy jste je‘tě mladý, soudruhu příslu‘níku, a nebyl jste na světě, když se zakládala družstva… Tady jsem to měl na bedrech já. V‘ude kolem už rozorali meze! V‘u-v‘ude, kam jste se podíval! Ale tady, tady mělo minidružstvo jenom ‘est členů. Víte, jak mi bylo? Neumím politicky přesvědčovat. Jsem moc měkký a hospodáři ve vsi se mi smáli… Splnili dodávky, zvý‘ili jsme jim je. Zase splnili a pořád se mi smáli. Chtěl jsem dokázat, že tady bude pořádné družstvo. Že nejsem hor‘í než jiní!
Hospodáři byli jako slepí. Neuměli pohlédnout do budoucnosti!… Co s tím má společného, že nejste teplou‘?… Moment, jenom… jenom si to okno… víc otevřu. Čerstvý vzduch je to nejkrásněj‘í, co jsem v životě poznal.
Četl jste včera noviny? Vedoucího benzinové pumpy odsoudili na deset let, ježí‘ikriste! Rok před důchodem! Ten se už nevrátí… Chodili jsme spolu do ‘koly… Život mu skončil. Pamatujte, soudruhu příslu‘níku, starý člověk má život nejraději. Nemocný je‘tě víc… Ne! Ne! Musíte tady zůstat! Musíte si mě vyposlechnout! Chci se toho zbavit! Řeknu to sám a teď hned!
Měl jsem v mlékárně kamaráda. Odlévali jsme mléko z dodávek sedláků a zbytek ředili vodou. To byl jejich konec. Do konce pětapadesátého jsem je měl v družstvu v‘echny… V‘echny!… Ale ten chlapík z mlékárny… měl slabou chvíli… jako já teď… A před smrtí, před smrtí… to jednomu vykecal…
Ne, nemstil se mi nikdo. Tykejte mi… Osma‘edesátý už přece pamatujete! Byl jste je‘tě chlapec, ale něco o tom víte… To bublalo! To vařilo!
No, a ná‘ traktorista, bývalý kulak, to rozbalil. Napsal svědectví a že ho dá do novin. Umíte si představit, co by se mnou bylo? Hrůza pomyslet! Tykejte mi, proboha! No co vám to udělá?
Tak jsem mu slíbil, že na něho neprozradím ty pytle krmiva, co si v družstvu nakradl a dodnes v prasečáku krade. Prostě taková dohoda.
Nedívejte se tak na mě, proboha…! Proboha! Buďte člověk, ježí‘ikriste!… Své stáří… Své stáří jsem si představoval docela jinak…
Co? Cože?! Vy musíte na rande?
Sísyfos rostl. Deformovaný život, který si nepřipustí men‘í právo na existenci, na sebeobhajobu a na naději. Nejenže se netrápil, ale právě naopak ze dne na den bytněl. Nasycený, blažený, rozvalený na suchý podestýlce měl snad i prasečí sny. –
Kteréhosi pátku nepřicapkala Markéta nejdřív k Sísyfovi, nýbrž ke mně. Objala mě kolem krku a stiskla, div jsem se neudusil. „Drž mi v‘echny čtyři. Dneska je u předsedy ta nejdůležitěj‘í porada na světě!“
V pondělí se to rozneslo. Markéta Machová bude zootechnikem přes prasata. Žák se nevrátí, ode‘el předčasně do důchodu.
„Dne‘ek si chci navždy pamatovat,“ řekla Markéta. „Až skončí‘ na odpolední, přijdu si pro tebe. Jsi můj host!“
Dneska se stanu tvým milencem! bylo mi jasný a je‘tě nikdy jsem nebyl na odpolední tak brzy hotov. – –
… Jenom můj děda poznal doby, kdy nápadníkova náv‘těva u holky byla závazkem. A přece jsem se o‘íval, když mě Markéta vedla po schodech docela nový vilky. Má v poschodí vlastní bejvák! A já v něm – možná – první nocležník!
I uvnitř bylo v‘echno fe‘ný. Kvartýr, ženský cerepetičky, fotky Johna Lennona a Michaela Jacksona. Jen v pravým rohu naproti dveřím žebral opu‘těný hřebíček.
„Tam něco chybí!“ řek jsem.
„Postřééh!“ pochválila mě Markéta a hopky hopky do prádelníku pro dřevěný krucifix. „Raději jsem ho schovala, když při‘el Žák žalovat. Na tebe! Žes teplou‘ a takový bláboly. Abych si s tebou nezačínala…“
„– – – ?“
„To ví‘, věř komou‘ovi. Dokud byl u korýtka, neměla jsem ‘anci ani studovat. Ale už mu to zlámalo vaz. U předsedy to mám dobrý. V lednu si podám přihlá‘ku na veterinu.“
„Předseda není komou‘?“
„Je. Ale myslí nově. Jako Gorbi.“
Narazil jsem v hospodě na ‘ťabajzny i na ‘eredky, na stydlivky i na přítulně veselý. Teď, tváří v tvář Markétě, vjely do mě city jako vlak do tunelu a po dunících pražcích se mi vrátila paměť: chlapi psali o ženských básničky a v těch básničkách stálo, že ženský jsou planety nekonečnýho vesmíru. V tom případě musí být Markéta kometou. Halleyovkou. Potká‘ ji jednou za život.
„Markyt. To byl od Žáka podraz. Chtěl bych tě přesvědčit, že nejsem teplou‘.“
„Vždyť mě přesvědčí‘,“ dodala mi sebedůvěry a vypískla, poskakujíc jako děvčátko:
„Pááni! To byla bomba! Jsi jediný, kdo se Žáka nebál! Kdo si z něho vystřelil! Jak jsem se to dozvěděla, byls u mě jednička! Děsně jsem tě chtěla!…“
Pověsila kříž na hřebík. „Každý máme svý vyznání. Já s tátou jiný, než je to Žákovo.“ – –
… Odpočítávání noci trvalo neskutečně krátce.
Ze snění nás vyru‘il čilý ruch pod oknem. Když jsem vy‘el z domu, dělalo mi problém udělat krok. Tolik drůbeží havěti tu pobíhalo! Slepice velké i liliputky, kachny, husy, mohutní krocani a mezi tím v‘ím na zrnu se přiživující neodbytní holubi. A to nebylo v‘echno! V horním dílu dvora ryl pár čuníků a odkudsi ze zahrady žalovaly ovce. Kolem v‘eho plechový plot bez jediný skulinky.
Z dřevníku vyzvědačsky vykukoval Markétin otec. Býval bych se k němu prokličkoval, ov‘em nenažraní opeřenci mi zabarikádovali cestu svými těly.
„K‘áá!“ vykřik Mach a sám mi vy‘el vstříc. Do dřevníku padlo světlo a kuk na pytle, z nichž se vysypal ‘rot a krmná směs. No… no to mě podrž! Já se zjevím! V prasečáku máme stejný pytle! Stejnou směs! Jak to ten Žák kuňkal? Jak to jenom… Jo. Jo! Neprozradím ty pytle krmiva… Dodnes v prasečáku… Taková dohoda… Buďte člověk…
Z Machových modraček smrděla nafta. „Jdete na to?“ zeptal se, aby řeč nestála. „Traktorista se nadře zase o žních, to si nevyberete.“
„Máte se co ohánět…,“ kýv jsem hlavou na havěť kolem.
„Inu, to víte. Na hospodářství jsem se narodil a na hospodářství taky umřu.“
„Máte svý vyznání, myslím…“
„To víte, že mám…“
„Markéta má stejný, že jo?“
„Vždyť jsem ji vychoval… Ale víte co, tykejte mi…“
„Vždyť byste moh být můj otec…“
„No právě. Vykáte snad tátovi?“ – –
… Odemk jsem prasečák a převlík se do montérek. Jo! Jo – potom musí Markyt o v‘em vědět!… Vzpomínám si: „Proč tě to pálí? Ztrácejí se snad z tvýho?“ Do spánků mě ďobaly víra a halleyovka a srdce pumpovalo jako zblázněný pod tíhou pytlů zmizelých z prasečáku: jako by je ono samo odnosilo. Ku‘! Raději myslet na něco jinýho…
Přijdu mezi hrádě – no to mě podrž! Co je to jenom za den? To se mi snad zdá! Sísyfos leží natažený, jako by ho bacil po hlavě! Je po něm.
Je po něm – po deformovaným životě, který si nepřipustil men‘í právo na existenci.
Od té chvíle, kdy se schovala pod sedadlem odstaveného železničního vozu, chtěla být Magda Pilařová brzičko veliká.
Beztoho neprostorná místnost policejního vy‘etřovatele Ko‘ny zdála se oběma ženám těsněj‘í a ponurej‘í: neposedná představivost nedala pokoje, dokud nevyvolala iluzi vězeňské kobky. Ty dvě, pomocná kuchařka Kůsová a hotelová recepční Pilařová, nepromluvily na sebe dva měsíce jediného slova! Kdykoliv se potkaly na schodi‘ti panelového domu, jakých je při okraji Velkého Poříčí na tucet, navzájem se polily nenávistným pohledem. Stejně o tebe nestojí! Zůstane‘ na ocet! S tebou by to vyhrál! telegrafovaly si.
Teď ani ta, ani ta nedokázala k sokyni třeba jen za‘ilhat. Po‘kozené Kůsové nepomohl ani nevkusně napatlaný dermakol: bleď obličeje sice zamaskoval, ale ne strnulost způsobenou strachem. Naproti tomu obviněná Pilařová musela sepnout ruce; aby si tak Ko‘na pov‘iml, že se mu tu třese jako ta osika!…!…!
Starý mládenec nadporučík Ko‘na zkoumavě pokukoval na znesvářené ženy už potřetí toho jara. Tak co, vy dvě?! Kápnete božskou? Tamhle mi leží rozkrádačky a loupežná přepadení, a já ztrácím čas s posedlými dračicemi! hloubal, dívaje se ženám na nohy místo do očí.
Pomocná kuchařka Kůsová vystopovala Ko‘nův pohled: zazdál se jí být vilným a zachovala se podle toho – od‘oupla kabelku a se ‘irokým rozmáchnutím stehen přehodila pravou nohu přes levou.
Spatřiv bílé prádelko s potiskem ‘ťavnatého pomeranče, zadrmolil nadporučík Ko‘na:
„Pozuměly ste poučení?“
„Pozuměla…,“ Pilařová, jako když přejede‘ pilníkem po plechu. Ani ty hlasivky ji neposlouchají!
„Bodejť, pane kapitáne,“ mlaskla Kůsová.
„Ehm. Naporučíku… Cete něterá avokáta?“
„Neci, pane poručíku.“
„Ani já ne, pane plukovníku!!“ vykřikl pomeranč.
Pilařové neu‘lo, jaká místa Ko‘nu zaujala, a cítila se být hendikepována. Také odložila kabelku a také přehodila pravou nohu přes levou; elegantněji a cudněji ov‘em, neboť jinak sedává žena za recepčním pultem hotelu Hubert a jinak žena ‘krábající brambory pro dvě stě sklářů.
Spatřiv tentokrát jen kolena a polovinu čokoládových stehen, nezjistil Ko‘na, daří-li se v Čechách i jinému tropickému ovoci a zklidnil se jen velmi pomalu. „Kofrontace se povádí tehdy, když byli vylechnuti v‘ichni svěci a případ není jenoznačně objasněn. Upozorňuji, že smíte jedna druhou oslovit pouze s mým soulasem. Nesmíte na sebe křičet. Opovídejte jen na mé otázky… Tedy. Paní Kůsová, jak to v‘echno začalo?“
„Chytám na zahradě bronz, a když se kýbluju nach haus, do chodby se přivalí vona a nabere mě kopytem do nohy… Vzala jsem roha do svýho bejváku! Jenže vona pálila furt za mnou! Nabančila mi!“ Vo tom uličníkovi ani muk! Co by si vo ní pomyslel Šafář – jeho táta? Takový fe‘áák!
„Stačí.“ Vy‘etřovatel dopsal výpověď, hlasitě si vypomáhaje: „… natloukla mi. Teď vy. Co k tomu můžete říci, paní Pilařová?“
„Že to tak nebylo!“
„A jak to tedy bylo?“
„Chytala jsem na zahradě bronz, a když jsem ‘la domů, na schodech mě dohnala ona a nakopla mě do nohy. Praskla mi uzlina a hrozně mě to bolelo! Nemohla jsem udělat krok!… Využila toho! Vtáhla mě do bytu a zamkla za sebou. Pak mě zbila!“ Jenom se neproříct! Jenom do toho netahat jeho syna! Ta rána prakem byla pořádná ‘upa, ale pssst, pssst! Co by si o ní pan Šafář pomyslel?
„… pak mě zbi-la. Paní Kůsová, zamkla jste byt?“
„Vůbec ne! Vona drndá! Mohla jsem se přetrhnout, abych vystrčila tu kraksnu ven! Ale furt se u mě vometala! Byla jako úhoř!“
Pilařová zvedla ruku nad hlavu. Tu si uvědomila, že není ve ‘kole, a připadlo jí být smě‘ným, co udělala.
Vy‘etřovatel na ni přesto vystrčil bradu.
„Jako úhoř byla ona! Dostala jsem strach! Rány mě bolely! Svírala v pěsti klíče a snažila se mě uhodit do tváře! Pochopte! Chtěla mi zohavit obličej! Pane vy‘etřovateli, musela jsem se bránit!“
„Co bylo potom, paní Kůsová?“
„Vzala jsem roha do kuchyně. Vona do mě vjela jako loko‘ka! Roztrhla mi ‘aty! Pak si na mě dřepla a nasadila mi páku.“ Kůsová nechodívá do hotelu Hubert, zato v nádražním bufetu se domluví s každým.
„Tak to není! Jestli měla roztržené ‘aty, musila si to udělat sama. Až dodatečně! A na zemi jsem ležela já. Ona tloukla mě! Měla jsem modřiny po celém těle. Týden jsem kulhala, ale styděla jsem se za tu pranici. Styděla! Proto jsem ne‘la k doktorovi. I já mohla marodit… Jenže nejsem tak mstivá! Nenávidí mě! Proto mě udala! Říká v‘echno jinak. V‘echno!“
Ko‘na nebyl spokojen:
„Tímto uzavírám vy‘etřování… Ublížení na zdraví je jasné. Lékařská zpráva dosvědčuje, že k němu do‘lo. Poru‘ení domovní svobody sice není jednoznačně prokázáno, ale důvodné podezření existuje,“ řekl závěrem a předal spis státnímu zástupci. Svět je prolhaný v‘ude. Ať tam pomeranče rostou, nebo ne! – –
… Ani my bychom nezvěděli víc, kdyby nevstoupil do příběhu dal‘í člověk. Stanul přede dveřmi Magdy Pilařové právě toho podletního poledne, kdy dozrály první žitnavky. Když Pilařová otevřela, muž spatřil zkoprnělého, rozpačitého tvorečka, kterému dělá potíž i jen promluvit. Předběhl ho tedy a bez okolků:
„Smím na pár slov? Má du‘e nemá klid.“
„Prosím,“ Magda Pilařová tónem, s jakým podává hotelovému hostu účtenku za ubytování. Bylo jí jako uprchlici, kterou přivedli před ‘estnácti lety zpátky k mamce…
(Může se to zdát smě‘ným, av‘ak v lidské paměti nic nebývá zbůhdarma.)
Magda Pilařová ví, že tento Belmondo je on. On, pro něhož se opalovala na zahradě, pro něhož si Kůsová koupila Belmondova syna (nanukem!!) a ten se pochlubil, jak umí střílet prakem. Zkou‘eli to pak spolu a za živý terč vybrali si zrovna ji a trefili ji kamenem rovnou do žebra. Ta přeukrutná, neochabující bolest odehnala Pilařovou domů: ona totiž plakala a nechtěla, aby to Šafář uviděl. Chtěla být sama a vysténat se do pol‘táře. Jenže Kůsová ji dostihla na chodbě paneláku a nakopla tak prudce, až Pilařové praskla křečová žíla. A zase to bolelo a zase to bylo nespravedlivé… Rozezlená zlomyslností tělnaté sokyně, přestala být rozvážnou, jazykůznalou recepční hotelu. Vběhla za Kůsovou do bytu a pohlavkovala ji tak dlouho, až se zpanikařená Kůsová vrhla k oknu, ječíc jako pominutá:
„Pomóóc! Pomóóc! Vraždí mě!“
Teprve potom se Pilařová vzpamatovala a utekla do bytu naproti.
„Jmenuju se Šafář. Rostislav.“
Když přijala jeho ruku a ta ruka ji zahřála, Pilařová se vzbouřila proti vlastní zkoprnělosti. „Co si přeje statečný příchozí?“
„Byla proti vám vznesena žaloba, viďte? Viďte, paní Pilařová?“
„Dvojnásobná,“ usmála se – vynuceně ov‘em; co ji tížilo, bylo břemeno dvojrozměrné: předně pocit neúcty k sobě samé, a potom ta ironická munice v ústech sousedů! Té posměvačné slídivosti, s jakou pátralo Velké Poříčí po smutku v jejím obličeji!…
A ona? Naučila se předstírat bezstarostnost. Co víc: naučila se vysmívat té slídivosti! Ale když se v osamění sytila dal‘í vůlí hrát siláckou sebejistotu, cítila, že žije životem někoho jiného.
„Dvojnásobná,“ řekla znovu. „Pro ublížení na zdraví a pro poru‘ení domovní svobody.“
Šafář se ‘títivě za‘klebil:
„Je to v‘echno odporná komedie! Vím o tom své! Chci vám pomoci!“
Nejraději by se pěkně poděkovala. Což mně může někdo pomoci? Nemám jediného svědka! I když mi těžko dokáží, že jsem se sama vřítila do protěj‘ího bytu, Kůsová měla sádru na ruce a tři týdny pracovní neschopnosti: stejně budu podmíněně odsouzená a ze společnosti slu‘ných lidí jsem již podruhé vyvržena… Podruhé! A to je to nejhor‘í, co mě mohlo potkat…
Už tenkrát v divadle udělal si můj život bebíčko a to teď nabobtnává. Podebírá se. Podebírá se moje radost…, svěžest…, optimistický pohled na svět…, pohled na sebe v tom světě… Vždyť já lhala Ko‘novi do očí! Pře‘krtla jsem svědomí!… Ale ne, Bůh ví, že lhát musím, protože i Kůsová lže, a je nespravedlivé, když pykat budu jenom já. Přitom ona mne napadla první!…
Šafář Belmondo, co se přistěhoval do na‘í ulice, je hezký. Je rozvedený, má dítě ve vlastní péči, a mně je pětadvacet a zůstala jsem na ocet pro tu ostudu před ‘estnácti lety. A dítě bych tak chtěla, tak chtěla!… Sama vlastně jsem pořád dítě, protože tamto ve mně zůstalo: vždyť při konfrontaci s Kůsovou zvedla jsem ruku jako ta ‘kolačka…, jako ta ‘kolačka, co si přečetla na zdi poříčínského divadla, že svět se točí kolem prachů a dámské prdelky. Mamka: „Hezky se dívej. Na konci budou hrát mé žačky. Celé kvarteto flétnistek!“ A já? Pětkrát jsem zalhala mamince, že se mi chce čurat! Na toaletě divadla měli obrovité zrcadlo, viděla jsem se v něm celá a vystrčila do něho nahatou prdelku: jednou zleva, jednou zprava. Jak se může obrovský, obrovitý svět otáčet kolem tak malé prdelky?! Jak?
(To jenom kluci se otáčejí… Jenom při těláku…)
A když jsem po‘esté zkoumala tu záhadu, vzorné žačky foukaly právě do fléten, do místnosti se tichounce vnořila maminka a já poprvé v životě hleděla na zdě‘ením oněmělého člověka. Trvalo to pár chvil. Chtěla jsem něco říci, něco jako „Maminko, chci jenom vědět…,“ ale nebylo kdy.
Jako kdyby to byl kapesníkem přidu‘ený ka‘el, mamka vyrazila zajíkavé:
„Ježí‘marjá! Taková malá! V divadle! Taková malá!“ a hrnula se ke mně i se svým zdě‘ením, flétny neflétny, a zdě‘ení narostlo a mamka taky povyrostla… Už je z ní obr. – Někdo jde! Co teď?? – Prchám. Běžím jako o závod. – –
Skutálela jsem se do vestibulu a krev, která se mi spustila z nosu, zbarvila studený mramor. Domů jsem se nevrátila a za dva dny mě na‘li v prázdném vagonu na vlakovém nádraží. Než na‘li, v městském rozhlase dokola a dokola četli mé jméno a jak vypadám a co mám na sobě…
… a maminka by mě upusinkovala, když mě přivedli konečně domů.
Jenže ti policisté (a ‘atnářky z divadla jakbysmet) byli moc užvanění a brzy celé město vědělo, jak se v‘echno semlelo. Z toho posměchu, z té jízlivosti měla mamka nervy nadranc. Už nikdy jsme nebyly opravdové kamarádky, a když jsem vychodila jazykovku a na‘la si práci a byt ve Velkém Poříčí, mamka mě vyprovodila:
„Ať ti tvé dítě nikdy neuteče z domova.“ – –
… Těch několik málo kroků do obývacího pokoje bylo cestou strdím a Magda Pilařová zakusila své. Život jí splácí vinu na mamince. Učitelka lidu‘ky týdny a týdny nacvičovala s malými flétnistkami, zatímco o největ‘í představení se jí postarala dcerunka!
Těžko, těžko se s tím nanovo vyrovnat. Tentokrát přece znectila sebe samu hned nadvakrát – lhaním Ko‘novi a pohotovou ironií k okolí. (Jak je to ponižující, jak deprimující, když se stane‘ pochutinou ‘kodolibého davu! Jak musila maminka tenkrát zkusit!)
Šafář při‘el nevhod. Ale už ho vpustila dál, už se uvelebil v křesle, a krom toho – zvědavost jí nedala: On že by jí mohl pomoci?… A Magda Pilařová sepjala ruce jako v Ko‘nově kanceláři a zasmýčila pohledem po podlaze a uviděla, co tu má smetí, a to jenom proto, že strach odboural její návyky. Čeká ji soud! Kdekdo jí bude pohrdat! Kdekdo! Jako mamkou…
Šafář mlčí tak podezřele a tak dlouho, až ji to donutí pozdvihnout oči. Spatří trochu účastný, trochu povzbudivý výraz mužské tváře. Tvář zračí suveréní klid, nadhled a převahu a taky zájem – o ni? O ni!…!
„Tak spusťte! Nebojte se! Nezmrzačím vás!“
„Tfuj! Tfuj… To mi spadl kámen ze srdce. Myslel jsem, že mi zlomíte ruku.“
A pak se smál a Pilařová se taky smála; už se jí nechvěly ruce a po její líci se rozeběhla krůpěj úlevy. „Ne, tak… tak těžký zločinec… nejsem,“ soukala ze sebe do zbytků smíchu. „Ostatně. Nikdo neviděl, jak jsem se k sousedce dostala. Kdoví jak to s tou domovní svobodou bude.“
„Nic jste nespáchala! Nic! Na to je svědek!“
„Jaký svědek? Kdo?“
„Přece jááá!!“
„– – – ?“
„Když jste se opalovaly před plotem mé zahrady, dobře jsem na vás viděl. Tím prakem vás strefila Kůsová! Měla z toho táákovou radost!… Jako nějaký harant z polep‘ovny! Nemám pravdu?“
Samozřejmě! Samozřejmě má pravdu a ona ji tak ráda sly‘í. Tak ráda! Tak převelice ráda!
„Nemohu se dívat, jak se trápíte. Jak jste se dostala do jejího bytu, to opravdu nevím, ale palec si pochroumala sama. Ano, sama, paní Pilařová! Těmahle očima jsem to viděl. Vychloubala se před Radimem, že umí střílet taky a napálila to do vás. Když jste utíkala domů, měla radost jako ten nejhor‘í uličník. Ubožačka! Vypálila znovu!!… Jenomže zbrkle. Kámen zůstal v praku, a jak se guma otočila, Kůsová dostala ránu do ruky. Proto jí otekla! Proto nemohla hýbat těmi prsty!“
„Vy jste to fakt viděl? Myslela jsem, že to byl Radim… Proto jsem o tom Ko‘novi ani nemukla. Tak tedy Kůsová!… Dosvědčíte mi to?“
„Proto jsem při‘el. Nevěděl jsem, že máte oplétečky s policií. To by tak hrálo, aby vás odsoudili! To volá přímo do nebe!“
Zrají žitnavky, zraje i léto. Hrubými rozmařilostmi okořeněno přeskakuje den po dni a z Velkého Poříčí odchází vzruch. Z Pilařové je hrdinka, která se té prolhané intrikářce nedala a nezalekla se ani vy‘etřovatele, ani soudců. Vyplatilo se jí to!
A Kůsová? Nese si cejch podloudnice. Div se nezmrzačila, považte! Pro pááánské kalhoty byla by zabila! Což teprve přísahala, což teprve křivě!
Je divadlo lidské hrou na život, či lidskému životu je nejlépe, když přemění se v divadlo? Ať tak, anebo onak, mudrující má na výběr jen dva směry: k životu rezignujícího – k podivínství náročného.
Magda Pilařová vyhrála soudní při, a snad právě proto jí léto zrálo nějak rychleji. Opět se slunívala na zahradě, opět brzy pov‘imnuta. Při‘li vždycky oba: Rosťa Šafář a to roztomile užvatlané hůdě Radim, pro tátu Radi, a Radi pro osamělou ženu, které přibylo sluncí. Ona totiž tu‘í, že se přestane vracet pod sedadlo železničního vozu. Její život se brzičko změní. Nebude více sama!… Tu jistotu slíbilo srdce ‘ťavnatým létem oplodněné.
Nic naplat, jsou krajiny, kde počasí neodhadne‘. Právě lidské srdce bývá zemí, kde skalisté ‘títy vzne‘enosti proděravějí oblohu – a pak je zahltí led.
Pod sedadlem vozu bylo tenkrát k nastuzení chladno. Vůz odjel kdovíkam, ale zima zábla v Magdině srdéčku vždycky, když matčiny oči potemněly výčitkou. Matčiny oči už nežijí. Jen chlad dál nevypočitatelně vniká do Magdiných dnů i nocí; a trápí. Léto, co tys dovedlo naslibovat!… Ty prolhané!
Magdě Pilařové, neboť jsou krajiny, kde počasí neodhadne‘, teplý pasán provětral noc, když neposeda řekl „maminko“ a ono to patřilo jí. Pilařová dosud nepoznala odměnu za porodní kru‘ení a náhle – matka bez početí – cítila se být vět‘ím člověkem. Je snad málo takových? Vždyť potkáváme odpůrce sobectví a toho předev‘ím, které v nich samých chtělo by se zabydlit!
Kteréhosi večera promluvila Pilařová k chlapci, bojíc se zimy vzpomínání:
„Jsem moc ‘ťastná, že mi tak hezky říká‘. Myslí‘, že to nebude tamté mamce vadit?“
„Nevím. Beztoho jsi hodněj‘í než ona.“
„Jak to pozná‘?“
„Tak… Když jsem tě střelil prakem, nic jsi mi neudělala. Tamta by mi nařezala.“
Když jsem tě střelil prakem? Ty, Radi? Jak to? „Nespletl ses? Určitě jsi to byl ty? Nebyla to paní Kůsová?“
„Ta paní se vsadila, že tě netrefím. Ale vyhrál jsem!“
Citová paměť nezestárne, a Magdě Pilařové není tudíž dáno žít bezkonfliktní život. Nezměřitelnost viny její a viny matčiny způsobuje své… Rána, která se podebírá! Radi měl tu moc stát se ranhojičem, jenže Radi je bezelstný brebta… Slunce si posvítilo i do nejzaž‘ích zákoutí paměti a tam: rozlícená matka – zpanikařená holčina, litující matka – vítězoslavná holčina, nervově nemocná matka – litující holčina…
Do podebrané rány se dostala nová infekce: Vylhala jsem se z obvinění! Rosťa svědčil křivě! Kůsová prakem nevystřelila! To já jí pochroumala ruku!
„Rosťo? Proč jsi to udělal?“ řekla Pilařová muži, jemuž chtěla být včera manželkou. „Proč jsi zalhal i mně?“
„Osvobodili tě? Tak o co ti je‘tě jde?“ hodil po ní. „Prostě jsem si myslel, že jste to na Radima vyslepičily! Že budu mít oplétačky s tím poldou!“
Co je zas tohle? Rosťa by se měl kát! Přiznat se! Odprosit!… Místo toho je vzteklý a útočný.
V té chvíli Pilařovou napadla ta nejnemožněj‘í banalita: přirovnala se ke krajině, do které vcházejí a zase odcházejí chodci, a Rosťa se právě ubírá ven. Ne, nepřála si to. Cítila ov‘em, že tomu nemůže zabránit.
I Rosťa si na‘těstí přál zůstat uvnitř a prosebnicky zalomil rukama:
„Podívej, anděli… Jsi tak senzitivní… Tak neobvykle… Mám za sebou rozvod! Soud o majetek a soud o dítě! Nelítostnou válku! Pochop! Na podraz odpoví‘ je‘tě vět‘ím podrazem. Jinak je z tebe troska! V kapse ani floka a vlastní dítě uvidí‘ každou sudou neděli. Nakonec mu dají příjmení po někom jiném! Život je hazardní hra. Ctnost nepraktický přívažek. Tak je to, anděli.“
Pilařová nejasně chápala, že její život se zauzluje. Silné dilema ji stahuje do vzdáleného prostoru, který je neútulný a kde vnímá jen své my‘lenky a své pocity. Tu‘í to Šafář?
Rosťa zařičel:
„Jsem rozvedený sotva patnáct měsíců, a už dvakrát podala návrh, aby dostala Radima k sobě! Pokaždé tři stání! Umí‘ si představit ten nervák? Z patnácti měsíců celých dvanáct v dennodenním napětí: Jak to dopadne? S čím se vytasí! Co na to odpoví‘ ty?… Jedno ‘patně zvolené slovo, a má‘ po ‘ancích…
Kdyby se ona dozvěděla, že Radi div nezmrzačil člověka, že střílí prakem po lidech, pofrčí k soudu znovu! Zpochybní mou schopnost vychovat dítě. Zpochybní mě celého!… Ty neví‘, co to je bojovat o vlastní dítě. Nic mě v životě tak nebolelo… Nic neurazilo. Nic nevyčerpalo! Mám z toho stihomam…
Naposled mi ho chtěla vzít, protože zazvonila u nás doma a při‘el jí otevřít Radim. Měl zrovna chřipku. Zůstal jsem doma na paragraf, ale nakoupit jsem přece musel! Rohlíky, maso, mléko!… Jenže ona tvrdila, že jsem seděl v hospodě u piva. Představ si, dva lidé jí to i odkývali! Teprve u třetího stání je advokát načapal, že svědčí křivě. Těch peněz, co mě to stálo! Těch nervů! To nepřeju nikomu.“
Vnímá Pilařová tátu ne‘ťastníka? Ví vůbec, že stojí vedle ní?… Zase je daleko, daleko odtud v prostoru své paměti, která má podobu krajiny. Lesy a údolí podaly si výkřik:
„Stra‘nééé!… Žííít!… Bez iluzííí!…“
Mám na vybranou. Odejdu od Rosti. Když do mě přijde v noci zima, nebude jí o Radima víc…? Nepřijde Radi za mnou – pod sedadlo železničního vozu?
Ano, mám na vybranou. Půjdu ke Ko‘novi a řeknu:
„Tu ruku jsem jí pochroumala já. Ona prakem nestřílela, pane naporučíku.“
Odsoudí mě a na Rosťu podají žalobu pro křivé svědectví… A co udělá jeho bývalá?
Jistěže mám na vybranou. Zůstat s Rosťou, který tak mistrně obelhal soud i mě. Kdy mě obelže znovu? Poznám, kdy mluví pravdu a kdy ne?… A kde panuje podezíravost, jaké tam zbudou vztahy?
Mám na vybranou. Dám sebe nevědomému dítěti a vykoupím se tak vlastnímu svědomí. Půjde to vůbec? Nebo číhá v krajině něco, o čem teď nemám ani potuchy?…
V člověku jsou místa, kde počasí neodhadne‘.
V literatuře jsou případy, kdy autor opustí hrdinu uprostřed dilemat. Otevřený konec nic nezkazí a čtenář se zaktivizuje. Tentokrát je to v‘ak Magda Pilařová, kdo opou‘tí autora. Dáli léto, třeba se je‘tě potkají: v krajině, kde dozrály žitnavky – a pomeranče.
„Počkejte, slečno Ryne‘ová! Hanko. Posvítím vám!“ řek Ra‘ka. Zved mý kolo a roztočil pedály. Žárovka vyplivla tro‘íček světla na výčepní pult, takže jsem konečně nahmatala čí‘nický nůž a otevřela starýmu Ra‘kovi poslední pivo; čtvrtý. On vypije každý večer právě tolik.
„Dobře jste ho vychladila. Jako by bylo sudový! Nebojte se, nepřijdete zkrátka! Já už peníze nepotřebuju.“
„Kolik jste říkal? Kolik vám vysolí, pane Ra‘ka?“
„Šest stovek. Za každýho.“
„A kolik jich zmáknete?“
„Deset. Když jsem s nima každý den, tak deset za měsíc.“
Počítám. Šest tisíc hrubýho je kolem pěti tisíc čistýho. Právě tolik mi to hodilo o letní sezoně i s tuzérem. Takže přes zimu je budu mít taky, přičemž nehnu malíčkem! Jen po večerech otevřít na dvě hodinky výčep, nalít dědovi čtyři vychlazený a pokrájet mu dvacet deka turisťáku. K tomu hodně cibule. Nebo opéct ‘pekáčky na ježka a k tomu hodně křenu. A za takovýho lehára mít pět táců měsíčně, kdo by nebral? Slu‘ná náhrada za výdělek, o který přicházím, když kysnu s Ra‘kou na vymeteným břehu nádrže. Jiná by se přestěhovala na zimu do Poříčína, ale já se obětuju… No, vlastně je to pro mě dovolená primově zaplacená. Potřebuju si odfrknout. K civilizaci to mám pět kiláků, i když polní cestou.
Josef Ra‘ka je podivín. Dětina k tomu.
„Je to pravda, že muzicírujete na flétnu?“
Přikýv.
„A je pravda, že jste ‘prtal na gymplu?“
Zabimbal hlavou jako zvonem na kostelní věži.
„Proč jste toho nechal?“
„Stal jsem se hrobařem.“
„Kdyže vám zemřeli rodiče? Něco jsem o tom sly‘ela…“
„Tři dny před tím, než jsem se stal hrobařem.“
„Co že jste tak sám? Nikdy jste neměl fe‘nou kůstku?“
„Co by ne! A jakou!“
„Dala vám ko‘em?“
„Den po tom, co jsem se stal hrobařem,“ zabimbal.
A to bylo v‘echno.
Zaplatil. Vypařil se. Nechal na stole čtyři pětky…, no co bych chtěla víc! Jedenadvacet korun spropitnýho každý den, tolik mě nestojí ani personální pokojík na půdě! Není to senzace? Nemakám, a je‘tě si naspořím!
Nikdy jsem nechtěla být servírkou. Když to začalo mezi na‘ima skřípat, docela mě to vzalo. Učení jsem hodila za hlavu a jak jen to ‘lo, kypřila jsem na zahradě záhonky, sázela kytičky a kropila je. A když nekropila, seděla jsem mezi nima a četla knížky. Z učili‘tě pro servírky jsem vzala dvakrát roha, ale taťka mi pokaždý v‘echno vysvětlil:
„Můj táta ‘el v pětadvacátém za prací do Němec. Vrátil se invaliďák! V osmi jsem se cpal bobulema, aby se mi udělalo ‘patně! Protože když jsem si zkazil žaludek a zvrátil ten sajrajt, nebolel mě hlad. Když mi bylo třináct, vzali mě do fajnového úřadu za poslíčka. Celý půlrok jsem čistil va‘nostům lakýrky a byl jsem ‘ťastný, že to můžu dělat! Vždyť jsem měl za to teplý oběd!!… Tak buď moudrá!“ a ‘up se mnou zpátky na intr.
Po každý čtvrletní písemce ze slohu mě vzal če‘tinář za bradu a vážnýma, zpytavýma očima řek: „Ryne‘ová, co tady děláte? Proč jste ne‘la na knihovnici? Není vás tu ‘koda?“
„Mně se tady líbí,“ řekla jsem moudře do jeho zpytavých očí.
„A co takhle knihkupectví?“ uvěřil neuvěřil. „Taková sečtělá…“
„Když mě to tady baví,“ vysvětlil mu taťka.
No. Bavilo. Co bych vykládala! S odřenýma u‘ima a z milosti kantorskýho sboru dotáhla jsem to přece jen až k matuře. Ale při první příležitosti jsem se na posluhování stejně vykvajzla. Byla jsem totiž v hotelu Zlatá hvězda jedinou ženskou s výučním listem, a jelikož nutně potřebovali mistrovou odbornýho výcviku, náramně jsem se jim hodila. „Jsi mladá,“ řek ředitel Zlatý hvězdy, „nám starým neleze učení do makovic, udělej si dálkově pedagogické minimum a ostatní už půjde samo.“
„Děkuju, soudruhu řediteli.“
Bavilo mě to. Při dálkovým studiu jsem se dostala blíž k lidem, kteří toho o člověku hodně věděli. V mým životě bylo najednou víc slunce. To jsem čubrněla! Když mě ‘kola baví, tak umím!
Jenže jsem si přestala rozumět s ředitelem. Mačkal se na mě jako ti ochlastové, když jsem ‘prtala na učňáku, a sotva jsem ho uzemnila, posílal mě pro svačiny svý sekretářky.
Taky po mně chtěl, abych mu opsala průklepem jeho básnický výtvory. Počmáral rýmovaně celý tři stránky o tom, jak si představuje erotický seance vojenský kapely po kulturní vložce v domově důchodců.
Řekla jsem mu, že tak vadná nejsem, a dala výpověď.
Pak mi to začalo.
Najdu si místo mistrový v jiným hotelu. Prý výborně, nastupte hned prvního! A když prvního přijdu – ať prý se nezlobím, jsem je‘tě dost mladá, nezku‘ená pro pedagogickou práci atakdále, atakdále.
Najdu si místo kastelánky. Lidičky, ten park v anglickým stylu! A já snila na zetdée‘ce o tom, že budu zahradnicí! Prý mohu nastoupit hned pří‘tí týden. Když utrmácená dorazím s celým svým ‘atníkem na hřbetě, prý se nemám zlobit, ale hodil by se jim někdo zku‘eněj‘í, někdo s úctou k hierarchii hodnot…
Nějaká anonymní vůle pracovala v můj neprospěch a mě tak bolelo to podbízivý dopro‘ování, to ponižující zacházení se mnou, že jsem se vzdala dal‘ích pokusů. Dopracovala jsem se ke světovýmu názoru, že je lep‘í ponížit se a aspoň z toho něco mít.
Servírka Hanka se vrátila k výčepnímu pultu.
Tak mi uteklo prvních pět (prázdných) dní na Hradi‘ti. V pondělí jedu na kole do Velkýho Poříčí. Musím koupit bednu piva, ‘pekáčky, kilo turisťáku a bochník chleba. To je v‘echno, co starý Ra‘ka potřebuje na pět dní života. Šťastný člověk! Musí být v balíku!
Jedu do Poříčí a myslím na to, jak se zachová Vá‘a. Pozve mě k sobě? Pět večerů s tranzistorem na náladě nepřidá a nicnedělání mi začíná lézt na nervy. S tím jsem jaksi nepočítala.
V poříčský prodejně smí‘enýho zboží bych mohla chodit poslepu. Přesto jsem úplně vyplivnutá a mám nervy na pochodu: Vá‘a Hrdlička si mě ani nev‘im! A přitom jsem já ten, kdo má co odpou‘tět! To on zru‘il svatbu, když jsem ve třetím měsíci potratila!
Nakoupila jsem v‘echno a je‘tě dvacet svíček a sobě balíček kafe. Když jsem zamířila ke kase, Vá‘a poslal prodavačku do skladu a sám se uvelebil u pokladny. Přece jen ho je‘tě zajímám! Určitě jsem zčervenala.
„Co Ra‘ka? Má mízu?“ řek místo pozdravu.
„Pro dědky jsem je‘tě mladá.“ Schválně odpovím pusou plnou smíchu, abych ho neodradila.
Není milovníkem zbytečných okolků. „Přes poledne máme zavřeno jako dřív. Mám tři hodiny času. Přijde‘ ke mně? No?“
„Ty chce‘?“ Přála jsem si, aby to vypadalo, že jemu na tom záleží víc. Ale bylo to podbízení. Vždyť i ty vá‘oviny jsou přijatelněj‘í než celodenní bloumání kolem hospody a čekání na starýho podivína.
Vá‘a mě převez:
„Uděláme to zase po na‘em?“
Řek po na‘em, ale myslel po jeho. Budu se muset sama vysvlíknout. Potom svlíknu jeho. On to sám nikdy neudělá. Za třetí přinesu na podnose tuplouvanou vodku a po dou‘cích mu ji naleju do hrdla. Nakonec se pomilujem.
… Když při‘el Ra‘ka toho večera do hospody, položila jsem před něho balíček svíček. „Vysolíte čtyři pětky. Přece tu nebudeme večer co večer točit pedálem jako dva po‘uci!“ Jističe totiž vyhodil a hodiny uzamk bezpečnostní technik. Aby mě to prý nesvádělo. Jednou je hospoda mimo provoz, tak jaký fraky?! Aspoň že v pokojíku smím svítit.
Když má ženská jako já k obědu lásku, a po dlouhým půstu hned hodně lásky, je to na ní znát celý zbytek dne:
„Cožpak nemáte chuť vyrazit si někam do společnosti? Vůbec ne? Nikdy?“
„Jsem ve společnosti od rána do večera.“
„To jako těch kostlivců?“
Ra‘ka se začuřil. „Žádných kostlivců! To je jen vněj‘í podoba! Experiment skončil! Jsou na cestě k němu.“
„– – – ?“
„Ke Kubovi Césaru Ve‘kerému.“
„Proč mu říkáte César?“
„Protože je diktátor. Cokoliv si zamane, to taky udělá. Nikdo mu v ničem nezabrání.“
„Proč Ve‘kerý?“
„Je v‘ude. Je v‘ím.“
„A proč Kuba?“ nedám Ra‘kovi pokoje.
„Protože vypiplal člověka.“
„A to je ‘patně?“
„– – – !“
„Je to ‘patně?!“
„On ví, že s náma v‘echno zbabral. Jsme nepodařený laboratorní pokus.“
Ra‘ka má co dělat, aby se udržel na židli, tak je rozčilený, ale já si ho dobírám:
„Jak se s ním domlouváte?“
„Přece hudbou. S Ve‘kerým se domluvíte jedině hudbou. Je to jeho řeč…“
No vida. Není s ním ‘petka legrace. Pořád je vážný! Jak to má vydržet ženská jako já? Žít s Ra‘kou tři měsíce jako ta mrtvola, to bude makačka na bednu. Těch pět táců za měsíc bude víc než zasloužených. Fakt! Co se dá dělat, musím občas k Vá‘ovi. Jsem mu sice dobrá jenom na tamto, ale je to aspoň zdravý!
V půl jedenáctý sedám na kolo. Už ‘estnáctý den za sebou. Polní cestu lemují ‘ípkový a trnkový keře bez listí. Někdy nade mnou plachtí i tři, i čtyři dravci, jako by mě pronásledovali. Občas složí křídla k tělu a střemhlav se zřítí k zemi. Potom usly‘ím zapi‘tění. Je‘tě že nejsem my‘!
Vá‘a zavře prodejnu v jedenáct a do třinácti padesáti jsme dva ptáčkové ve zlatý kleci.
V jedenáct dvacet pět nesu k posteli tuplovanou vodku.
Ve dvanáct čtyřicet pět půldecku.
Ve třináct třicet se oblíknu. Nakonec krátký sprint do dřevníku: mám tam totiž schovaný kolo. Aby lidi nenadělali moc řečí, povídal Va‘ek.
Probůh! Šestnáctý den si to pomažu na Hradi‘tě pě‘ky! Někdo mi vypustil obě du‘e a ukrad oba ventilky!
„To čumí‘, co?“ zavře‘těla nade mnou pihovatá holčina. Aha! Va‘kova nejmlad‘í sestra!… Chodí do osmý třídy. „Jestli se tu je‘tě ukáže‘, řeknu to mámě!“ zachřestí z okna. „Ty hospodská couro! Nech bráchu na pokoji! Je‘tě od tebe něco chytne! Slintavku, nebo co! Jenom tomu hrobaři je jedno, že ho nakazí‘! Stejně je jednou nohou pod drnem a nikdo lep‘í o tebe nezakopne!“
Na chodníku za drátěným plotem se zastavili lidi. Zavrtali svá kukuč do těch mých, nejspí‘ vydě‘ených. Když se ohlídnu po svým trubadúrovi, užasnu, jak uvadlý je jeho sexepíl: Vá‘a trne v pří‘eří chodby, ukazovák na ústech. „Psst!“ máchne levou rukou jako pádlem – mám mlčet a v tichosti odplout.
Jako o závod rozplivali se na chodníku počestní Velkopoříč‘tí a jejich lepkavá mravnost se mi přisála k obličeji.
Hrobař při‘el jako vždycky na sedmou. Sedí na svým místě, jako když ho vytesá‘.
„Pane Ra‘ka, nezlobte se, ale já to tady zabalím,“ povídám mu.
„Jak zabalím? Jak?“
Je možný, že mu to nedochází?
„Prostě odtud vypadnu.“
Znám ho už pár pátků, co tu o letních sezonách ‘enkuju. Málokdy pohnul brvou, málokdy ho něco vytočilo. Teď nedokážu uvěřit: Ra‘ka s sebou trh a upnul ke mně k neuvěření vylekaný pohled. „Proč, Haničko?“
„Není to pro mě. Mám hroznou ostudu mezi lidma.“
„Proč, Haničko?“
„Že tu s váma jsem. Každý si k tomu něco přibájí… Nemám to zapotřebí…“
Ra‘ka čile vstal a přirázoval k výčepnímu pultu. „Haničko, toho si nev‘ímejte. Jsou takoví, jenom dokud jsou naživu. Až si je Ve‘kerý vezme zpátky, naučí se jiný tóny.“
„Pane Ra‘ka! Já va‘emu mudrování ani za mák nerozumím! Jste jiný než ostatní. A taky starý. Proto mám zle mezi lidma. Vždyť bych se mezi nima nemohla ukázat! Chápete to? Je mi osmadvacet a kromě Vá‘i si mě nechtěl nikdo vzít.“
„– – – ?“
„Jsem osahaná matrace. Máknout si chce kdekdo, ale vzít si mě žádný. Jenže já se chci vdát a mít dítě! Chápete to, pane Ra‘ka?“
„Haničko, vy se trápíte! To je dobře…“
„No dovolte!“ nenechala jsem ho domluvit. Už toho bylo na mě moc. „Vám je to k smíchu? Jsem prostě pitomá! Co vy můžete být jinýho než otrlec a k tomu napůl blázen?!“ Schválně jsem do něho vpálila samý ostrý. Ov‘em on? Kdyby trakaře padaly, nanejvý‘ zívne!
„Haničko…“
Už počtvrtý mě tak oslovil; mě – poplivanou! Kdo jiný naposled? Bylo to jako polaskání před milováním.
„Trápíte se: va‘e srdíčko víc vnímá. Proč se tedy nedohodnout? Ohrnují nos nad hrobařem, a přitom ho budou v‘ichni do jednoho potřebovat! Hrobař je víc než doktor! Víc než prezident! Víc než americký prezident!… Haničko haničkovatá! Když mě tady necháte samotného, nebudu včas hotov. Nestihnu to. Potřebuju vás!“
„Proč?“ Kromě ochlastů mě nikdo nikdy nepotřeboval.
„Prosím vás… Na kolenou vás prosím.“
„Proč?“ Nikdo nikdy mě neprosil na kolenou. Ochlastové buď louskají prstama, nebo pokřikují:
„Kde jste s tím pivem, paní Suchánková?“
A jiní:
„Nos to sem jako k vohni!“
Anebo:
„Kde leží‘, Ospičko Ospalá?“
A když mají vypito, vymý‘lejí sprostonárodní ‘peky:
„Pivóó! Chodí‘, jako bys ho tam měla-a!!“
Co starýho Ra‘ku znám, je‘tě mě slovem neurazil. Nikdy po mně neflus jako dneska tamti. A ta holčina rozjívená – co si to jenom dovolila! Vá‘a zase jenom využívá moje tělo. Když se mě má zastat, zaleze raději do tmy, připosránek!
Ra‘ka zabručel:
„Pročproč! To se těžko vysvětluje!… Kuba mě chce zpátky!“ Sklonil hlavu a vyfrk:
„Stanu se jeho písní. Ale celou! Ne jednou slokou celou a z druhé jenom půl jako táta s mámou…“
Co se to ve mně děje?! Co to je tak najednou? Vztek na Ra‘ku, na chlapy, na svět a na život se uti‘il a místo něho mě ovládla poddajnost. Cítila jsem, jak je to k úžasu krásný, když se ženskou mluví nepivně moudrý chlap, třebaže jaksi vy‘inutý, a jeho vlídnost zahřívá smutný, poplivaný srdce. Ty chvíle, ty mžíčky byly tím velebněj‘í, že neměly nic společnýho s erotikou. Při‘lo mi líto, že to přestrojení du‘e děje se v ponurý, lihem a nikotinem smrdící putyce, a ne v čistým, útulným bejváku nebo v parku nebo někde… na upraveným hřbitově. A tak jsem si sedla k Ra‘kovi, položila hlavu na desku stolu a aspoň si představovala, že kolem mě jsou záhony nebo hroby zalitý květy.
Pan Ra‘ka podivínem je – i není. Pálí mu to. Ví, co potřebuju, a umí mi to dát. Z jeho flétny vyskočilo cis a ces a po nich zase vrchní ef a v‘echno dohromady pokropilo květy kolem mě a květy narostly a rozvoněly se.
Z jedný strany jsem pořád moc naivní. Vždycky mě vezme v‘echno, co je nevinně čistý. Vedle batolat taky muzika. Instrumentální. Ra‘kovy písně jsem sly‘ela začátkem týdne poprvé a pořád je mám v sobě. Zavrtaly se do mě. Zněly mi v u‘ích večer i ráno. Taky teď… Jako by Poříčínem vůbec nejezdily autobusy městský dopravy, jako by v podloubí ne‘uměl neurotický dav. Sly‘ím jenom flétnu svýho Ra‘ky, rozmlouvání s Ve‘kerým. Když písně zní, připadám si jako vykoupaná. Bebínka po olověných kulkách hlenů přestávají bolet a necrčí z nich krev. A že jí vyteklo, panečku! –
… Přijdu do kanceláře snack-baru tamhle na náměstí a řeknu: „Mám zájem o to místo servírky, jak pí‘ete na sáčku ve výloze.“ „Jste vyučená?“ Vedoucí si vstrčil tužku do pusy, pohledem překontroloval mý lýtka a přeměřil jím mý poprsí. „Trojky,“ pomohla jsem mu, aby netápal. „Bezva!“ je mnou nad‘ený. „Jak se jmenujete?“ „Ryne‘ová. Hana.“ „Kde pracujete nyní?“ „Nyní nepracuju. O letní sezoně jsem ‘enkovala na Hradi‘ti.“ Vedoucímu ztuhne úsměv na tváři a už necumlá tužku: vidno, na mých kádrových předpokladech se objevil ‘rám. Bohužel velký.
„Vy jste ta hrobařová?“ zestárl tou otázkou. Zbývalo plivnout, ale trojky mě zachránily. „Víte, jste už čtvrtá, kdo o to místo stojí. Napí‘u vám.“
Nenapsal.
Nu – nebylo mi to jasný hned?
Jediný mě mrzí: měla jsem mu říct, že hrobaře bude jednou sakramentsky potřebovat! Hrobař je víc než prezident. Víc než americký prezident.
Kadeřnice mě kadeří mlčky. Rozjímám.
Do Velkýho Poříčí už nepůjdu. Chtěli mi zaplivat cestu. Lep‘í je Poříčín. Je to sem sice sedm kiláků přes les, ale když nehledám práci, nikdo nepozná, která vlastně jsem. Mám klid a nakoupit můžu, kde chci a kolik chci.
Co může být víc než nezaplivaná, nezachrchlaná důstojnost?
Roky sloužím hrubcům a obejdům, kteří se nahrnou do výčepu rovnou z práce – v umouněných montérkách a neumytí. Jako vycvičená fenka k nim běžím, když hvízdnou nebo lousknou prsty. Schválně odklepávají popel na ubrus, jenom abych se musela naklonit, když jim chci vykydat. Pak mají na co koukat! Mají na co sáhnout! A po takových drhnu noc co noc zakajděný mísy na óó!
Jsem mladá, ale otupělá ženská. Ať jsem třicet, ať padesát, ať sto kilometrů odtud, plivadla neplivají, ale čubrní na mě přes prsty, sotva usly‘í: Je to čí‘nice! Jako by rovnou řekli: Kurva!
Skončím s tím! Opravdu s tím skončím!
Vrátila jsem se domů přes les. S melírem ve vlasech, ale utrmácená, bláto až ke kolenům. Zato jsem sehnala v‘echno v‘ecičko: maso na řízky i brambory, kompot i sedmičku býčí krve… I ty ventilky!
Můj Ra‘ka při‘el před sedmou a sotva mě poznal:
„Jste to opravdu vy, Haničko?“
Když se do‘oural až k mý maličkosti, zkoprněl překvapen, že neodemykám dveře do lokálu. „Dneska se někam chystáte…“
„Pojďte, pane Ra‘ko,“ jdu napřed – pomaloučku, aby mi stačil.
Nemůže pochopit, že stolek v mým personálním pokojíku je prostřen pro nás dva.
„Máte hezký kalhoty, pane Ra‘ko. Úplně nový?“
„Úplně. Koupil jsem si je v létě. Abych měl do rakve co na sebe.“
Nedovtipa! Zkazil to!… Už jsem byla malounko zvědavá, jak vypadá bez kalhot. Ale když jsou do rakve! –
… Den nato při‘el později. Zato vyholený, zato vymydlený. Ba i flétnu přines!
Než jsme se pustili do řízků, přisunul k mý straně stolu zrezlý medailon bez řetízku:
„Zbyl mi po mamince. Nate. Už tak jste kvůli mně hodně ztratila…“
Skorem každý dopoledne mu pomáhám. Obryju hrob a odhážu drny. Můj Ra‘ka kope krumpáčem nebo motykou, podle toho, jak je půda tvrdá. (Je‘tě že neuhodily mrazy!) Pak je řada na mně, abych zem vyházela. Tak se střídáme. Když jsem v hrobě asi tak metr čtyřicet, odejdu jinam: v takový hloubce už můžu narazit na kostru, a tu nechci vidět. Bojím se jí. Ra‘ka zabalí kostru do fólie a přenese o nějakých dvě stě metrů dál, do novýho hrobu.
Vysoko nad náma se ‘inou vlaky naložený ledem. Jakou sílu musí mít vítr, který to v‘echno utlačí a je‘tě si při tom prozpěvuje! Ra‘ka tvrdí, že písně větru jsou těma úplně nejprvněj‘íma. Odpradávna provázejí Ve‘kerýho, když tvoří. Mě už to taky napadlo. Poslední dobou začínám myslet Ra‘kovou hlavou. Pan Ra‘ka není mi‘uge!…
Shůry na nás musí být legrační pohled: hloubíme díry a nepromluvíme slova. Dole pod náma temná modř zpola zaplněný nádrže; dívá se na svět jako veliký smutnící maxioko. Tam, kde je dno, stávala vesnice a na svahu starý hřbitov. Ti, co opustili vesnici a postavili si o něco vý‘ aspoň chatky, aby jejich Hradi‘tě nezmizelo docela, nepřejí si, aby voda zalila pietu a stýskání a vzpomínky. Stěhujeme hřbitov k chatkám a musíme to stihnout do poloviny února, protože potom začne maxioko růst.
„Tihle…,“ řekl včera starý pán, „až z nich nezbudou ani ty kosti, splynou s ním. Sami se stanou Ve‘kerým.“
Dech se mi zadrh. Ra‘kova slova putovala celým mým tělem, a ne a ne doznít. Ne a ne najít tu nejsprávněj‘í buňku k zabydlení!
Cítím, že ve mně řádí revoluce. Můj vnitřek se ubírá k něčemu, co nedokážu pojmenovat. Vím ale, že s tím jsem nějak lep‘í. –
„Prosím, prosím, dejte řeč s Ve‘kerým,“ ‘kemrám dennodenně u starýho pána.
Dřepne na hromadu klestu a řeční. K jeho tónům se přidá vítr. Nejspí‘ proto, že se v nich poznává. Společně pak vrážejí do skal a do hustýho lesa na protěj‘ím ostrohu. Neroztří‘tí se ov‘em – pronikají tím valem a mizejí v minulých věcích. Vím, že to bude nejspí‘ blud; jenže je to právě tak a jedině tak, když se to stane tvojí vírou. To je ta revoluce ve mně. Když se tu prokopávám ke vzkazům bývalých, vystupuju z tohoto času, z těchto míst a z této společnosti. Jsem v‘ude, kde Ve‘kerý kdy byl a kdy bude.
Chtěla jsem být zahradnicí s maturou. Šest let jsem měla na základce nejvý‘ po dvou trojkách, potom i čtyřky. S takovou nemělo smysl o něco se pokou‘et. Musil mi stačit učební obor s dvouletou nástavbou. Jsem maturantka rychlokva‘ka. Slavík, co vystudoval konzervatoř dálkově.
Ve ‘kole jsem se zhor‘ila, protože se chtěli na‘i rozvést. Aby to ten druhý nesly‘el, zkou‘eli mě: „Když se rozvedu, zůstane‘ u mě? Jestli ne, oběsím se.“
Neřekla jsem nikomu ne.
Bála jsem se, že je oběsím…
Nakonec se nerozvedli. Kvůli mně. Aby mi nezkazili dětství a vůbec život.
Starý pán se říz o střepinu. Čtyřikrát jsem mu ránu převázala, než se krvácení zastavilo. Byl z toho nesvůj, pobled a zalez do domku jako psisko, kterýmu vyčinili. Mně se domů nechtělo. Kopala jsem dál a řekla jsem si, že se nebudu bát…
Nevím, kolik let bylo tý ženě, ale když jsem ji nesla ve fólii, prožila jsem celý její život. Ale ne její smrt. Způsobila jsem, že žena neumřela.
„To byla moje hluchá máma,“ řek mi večer Ra‘ka.
„Proto jste se pořezal?“
„Proto.“
„– – – ?“
„Trhala v rokli ‘ípek. Před odstřelem zahoukala siréna, ale ona ji nesly‘ela. Tátu vyhnala siréna pro mámu. Zpátky už to nestačili…“
„Já vím,“ řekla jsem. „Ona mi to vyprávěla.“
„Nerozloučili jsme se. Byl jsem zrovna ve ‘kole, když se to stalo.“
„Já vím.“
„Tak jsem se rozhod, že budu pořád s nima. Nemůžou nebýt, když jsme se nerozloučili.“
Zůstala jsem s ním přes noc. Ne a ne se rozloučit.
„Byl tady Šesták.“
„– – – ?“
„To je ná‘ provozní technik.“
Nechápala jsem, proč je Pepa tak roztěkaný. Od toho dne, kdy se pořezal, neuklidnil se už.
„Byl tady Šesták, povídám.“
„No. A co? Přidal ti?“
„Přečerpali ze mzdového fondu. Zaplatí mi, až budu se v‘ím hotov.“
„– – – ?“
„Na jaře. Je mi moc vděčný, že tu práci dělám. O hrobaře nezavadí, kdyby se rozkrájel.“
„– – – ?“
„Tak začni! Vykřič se! Uteč! Nedám ti ani floka!“
Nechápu ho. „Co se čílí‘? Já peníze mám. O sezoně jsem si na‘etřila…“
Nedal pokoj, nezti‘il se. „Není ti nic platné, žes tu se mnou ztvrdla!“
„Je mi to platný!“
Když jsem roztopila ve starých petrách, v komíně zahubovala meluzína. Usmála jsem se na ni. Ona mě totiž peskovala, že jsem to na sebe je‘tě neřekla. Hudrovala, láteřila – a beztoho mě nepřemluvila.
Vyhrála to revoluce.
Jekot přeplněných ulic mě zprvu rozčiloval, ale ne dlouho. Nakonec jsem ho vnímala pouze jako ztlumenou, vzdálenou kulisu a také tu sotva pár minut. Na‘la jsem si volnou lavičku na prosluněným nábřeží.
Mý dítě má už osmnáct centimetrů! Až se narodí, bude krásný, krásňoučký jako úsvit!
Třpytivý povlak jíní ze mě vyloudil nad‘ení pro život. Akrobati rackové se předháněli v artistických kouscích a ve svý nenasycenosti jarem se vydávali až nad mohutný domy s dlouhými řadami velkých písmen mezi okny. Jednu řadu právě někdo přidává. (PĚTILETKU ČESTNĚ SPLNÍME!) Stojí na pohyblivým požárnickým žebříku a co chvíli ‘ťárá očima v koutě, kde si lebedím. Co mu na mně vadí? Nebo se mu tak velice líbím? Nejlíp bude čumčumila ignorovat… Poposedla jsem na vzdáleněj‘í konec lavičky a dál se kochala tou skvělou zprávou: Ono má už osmnáct centimetrů!
Poznenáhlu se ke mně blíží mužský ze žebříku. Když začne pohvizdovat, jsem konečně doma: Vá‘a Hrdlička! Ruce v kapsách, sebevědomý ‘kleb:
„Zdravíčko!“
Jak jen se mu podařila taková kombinace vlídnosti a pohrdání? Můžu si z ní vybrat!
„Ať slouží,“ nevybrala jsem si.
„Nejsi vůbec vidět! Snad jsi nezapomněla cestu?“
Řekla jsem mu, že mám jiný starosti. Čekám dítě, a protože po potratu je tohle těhotenství rizikový, musím se poohlídnout po jiný práci. Po lehký práci, aby věděl.
„Nestra‘!“ pravil.
Nepochopila jsem, a mlčela tedy.
Ov‘em Vá‘a pozbyl klidu. „Má‘ na to potvrzení?“
„Na co?“
„Na to. Že jsi v tom!“
Řekla jsem mu, že mám těhotenský průkaz.
Chtěl ho ihned vidět.
„K čemu ti to bude? Nemá‘ s tím nic společnýho.“
Vá‘a se propad do neklidu. „Neblázni!“ vyprsk. „To jsou blbé fóry! Tak jsi zbouchlá, nebo ne?!“
„Hele, Vá‘o! Hleď si svý sestry, ať není tak drzá…“
Nafouk se a ode‘el – bez zdravíčka.
Dívám se za ním a tu mi svitne: on si myslí, že jsem-li opravdu těhotná, potom jedině s ním. Rázem je mi jasný, co bude dál: Vá‘a zavře v půl ‘estý krám a mezi ‘estou a sedmou zastaví jeho auto pod mým oknem. Vá‘a přijde do pokoje a řekne:
„Neblázni! Jak je to s tebou? Jo, nebo ne?“
„Jo.“
„To je fajn. Proč jsi mi to neřekla dřív?“ A bude se modlit, abych, krindapána, zase potratila! Potom se vyjeví, že v průkazu pro těhotný nestojí jméno otce. „Proč?“
„Nikdo by to nepochopil!“ odseknu.
„Né-é?! A čí by tedy bylo?“
„Přece mýho muže!“
„Vždyť nejsi vdaná!“
„Mám svýho muže tady!“ přimáčknu dlaň tam, kde mý srdce burácí: klap klap!
„To jsou báchorky puberťaček! Zkrátka jsi uražená jako tenkrát, když jsi v tom byla poprvé!… Proč dělá‘ drahoty?! Co jsem si spískal, to si taky vypiju. Odvezu tě k sobě. Kufruj se! Vezmeme se, než to na tobě bude znát!“ –
Přemý‘lím, jak se rozhodnu. Na Hradi‘tě nejezdí autobus. V tomhle stavu ‘lapat do práce den co den takový kus cesty, zpátky to samý… V de‘ti! Ve větru! Pod žhnoucím sluncem!… A když se děcko narodí, stejný trmácení s kočárkem do poradny…! A když dostane horečky?
A vůbec – kdo mě odtud odveze do porodnice, až přijde moje hodina?
Už vím, co Vá‘ovi řeknu:
„Dobře tedy. Ale až bude chodit mý dítě do ‘kolky, vrátím se s ním na Hradi‘tě.“
„Jsi zralá pro psychiatra!“ mávne rukou. „Nemám na takové divadlo náladu! Hoď sebou! Počkám v autě!“
U svatebního stolu jsme seděli jen tři. Ženich, nevěsta a Libor Šesták, provozní technik Technických služeb coby v‘eho schopný svědek.
Druhým svědkem byl čí‘ník, který nás obsluhoval.
Vá‘a se opil, nevěděl o světě a těžká hlava mu klesla do dortu. Jsem jeho třetí žena a každou jaksepatří oslavil. Má tři děti, ale se žádným se nevídává. První bývalka se vdala znovu a pohrozila mu, že u soudu vyklopí, jaký je úchyl, nedá-li pokoj její rodině. Druhá už se nevdala, ale dítě mu beztak nepůjčí. Prý jestli jedinkrát zazvoní u jejího bytu, udá ho, že krátí v prodejně tržby, aby měl dost na alimenty a na čubčení.
Vá‘a je v opilosti moc utlachaný a ví to o sobě; proto nasává nejraději sám. Jen já jsem jeho vrba – považuje mě totiž za méněcennou. Osahanou servírku by stejně nebral nikdo vážně!
„Jak jste si mohla vzít takového vola?“ zeptal se mě Šesták, když čí‘ník odvlek ženicha na záchodek. Šesták je Vá‘ův nejlep‘í kamarád. Bezdětný. Ženu nikdy neměl a nikdy ji mít nebude.
„Je to jenom na čtyři roky. Než se narodí dítě a než začne chodit do ‘kolky.“
„A potom?“ nechápal technik.
„Vrátím se na Hradi‘tě. Říkal jste přece, že o hrobaře nezavadíte, kdybyste se rozkrájel. Já se toho ujmu. Vezmu i správcovství hřbitova. Ov‘em měli byste opravit domek, aby se v něm dalo líp bydlet. Myslíte, že etážový topení by bylo přepychem? A taky je třeba oplotit zahradu. Víte, kolik ‘kody tam nadělají srnci a zajíci?… Chci dodávat zeleninu do jednoťáckýho Výkupu. Přivydělat si.“
„Milá paní. Zdá se, že máte vypracovanou futurologickou koncepci. To mě zajímá. Přemý‘lívám totiž o ideálech člověka, který přežije rok dva tisíce.“
Co říká, připadá mi malicherný a smě‘ný. Toužím žít opět v čase, který se nijak nejmenuje a nijak nepočítá. „Ctižádostiví lidé si myslí, že se zmocní času, anebo že čas je vezme do svý paměti. Není to ov‘em pravda. Čas patří Ve‘kerýmu – tak jako mu patříme my.“
„Va‘e úvaha je poněkud schizofrenní, milá paní. Bez urážky. Vysvětlete mi ji podrobněji.“
Musila jsem se usmát. „Z toho nic nebude. Neumíte pokecat s Kubou Ve‘kerým. Nevykopal jste jediný hrob! Nena‘el jediný vzkaz!“
„Ach táák! Už vím, odkud vítr vane! Byla jste vystavena podivínství toho blázna Ra‘ky. Ubožák pomatený! Jeho smrt u‘etřila na‘emu mzdovému fondu osmnáct tisíc. Natáhl bačkory dřív, než jsme mu je vyplatili.“
„– – – ?“
Provozní technik se zhoup na židli a přivřel zasněná kukadla. „V životě záleží na jediném! Dobře vystihnout situaci. Byl jsem si jist, že Ra‘ka nedožije jara. Proto jsem nevyplácel žold po měsících. Ukecal jsem ho, že mu dám v‘echny peníze najednou, ehm. Až bude s normovanou… prací, ehm, hotov.“
Narcis přímo rozkvet! Okamžik jsem ho pozorovala a tu mě podivně zamrazilo: Překonám vůbec čtyři spočítaný roky v počítaným čase?… Kdyby žil můj muž, neprožila bych tento den a – nebála se tak.
Čeho se tak pří‘erně bojím? Co to se mnou je? Tolik let jsem počítala čas, tropila nezbednosti, mamonila, ‘idila zákazníky, na ztracenou lásku zapomínala novou láskou, a tu najednou kde se vzaly, tu se vzaly písně Ra‘kovy flétny a první kostra z hrobu do hrobu… Usídlilo se ve mně něco netu‘enýho. Nový panenství: život v čase vysvlečeným z člověčího. Z hodnot člověčího světa.
Nesmírná touha být opět v místech, kde jsem začala takový čas vnímat, zvedla mě od svatebního stolu a ‘la jsem. Ov‘em na vysokých kramflecích a po polní cestě to bylo dost riskantní, a tak jsem se vyzula a bosky se blížila tam. A jak mi cesta ubíhala, oddělila jsem se od světa za mými zády, od počítanýho času, a zrychlila jsem krok. Hladovec, kterýho žene dopředu vidina nasycení. Bolel mě hnus mýho živoření. Musila jsem na Hradi‘tě… Musila!
Úvoz lemovaný trnovím mě povzbudil svým stínem: Už tam bude‘, už se dočká‘, vydrž, vydrž, v‘e je tam na svým místě!
Skřivánci nad okolními poli dovedli vyzpívat mou radost, když jsem dohlídla na opu‘těný domek u hřbitova. Zavřela jsem oči a zbytek cesty urazila poslepu. Zastavila jsem se mezi hroby a stále je‘tě se zavřenýma očima naslouchala, jestli se ozve vítr. Dočkala jsem se. Ve‘kerý tu nikdy není skoupý na slovo. Chtěla jsem mu odpovědět, že mu budu sloužit, pomáhat lidem na zpáteční cestě k němu, jenže nebylo čím se dohovořit, a tak jsem se vrátila k domku, vy‘plhala po žebříku k půdnímu oknu a hupky dovnitř!
Jak jinak, i flétna byla na svým místě! Chňapla jsem po ní. Malou du‘ičku v těle, slezla jsem na pevnou zem.
Krade‘! zvolala ve mně výčitka. Což není flétna mým dědictvím po Pepovi?! odsekla jsem jí. Nemám na ni přednostní právo? Jsem dědicem po muži, který mě seznámil s Ve‘kerým! (V tý chvíli odpustila jsem pomýlenýmu světu, který mi vnutil perspektivu hospodský coury, zmalovaný ‘idilidinky, monstra s vyuzenýma plícema a zhrublým, ochraptělým kokrháním u stolu i lože. Už na tom přece nezáleželo! Osvobodila jsem se od toho.)
S flétnou jsem usedla u Pepova hrobu. „Na‘e dítě měří už ‘estatřicet centimetrů. Chci ho vychovat, aby mu nemusil nikdo nic odpou‘tět.“
Potom jsem poklábosila s Ve‘kerým. Bylo to spí‘ huhňání, spí‘ koktání, mý prsty vysekávaly tóny jenom nemotorně, ale tě‘ilo mě, že dokážu aspoň koktat. Budu sem chodit, jak jen to půjde. Flétna si zvykne.
„Co má znamenat ten inzerát?!“ vyjela jsem na Šestáka. „Jak to, že sháníte hrobaře, když ho máte?! Já jsem vá‘ hrobař! Byl jste mi za svědka! Na něčem jsme se domluvili!“
Provozní technik Šesták na mě civěl jako na přelud. „Myslel jsem, že la‘kujete. Je‘tě jsem nesly‘el, že by měli někde hrobařku.“
„Není to snad jedno?“
„– – – !“
„Pomáhala jsem panu Ra‘kovi celý měsíce! Já dokážu vykopat hrob!“
„Jistěže byste to dokázala…, jenže… je to jaksi nenormální, milá paní.“
Začala jsem se bát, že přijdu o život, který jsem si předsevzala. Byla jsem zoufalá. Při pomy‘lení na to, že podobu mýho života opět načmárají jiní, jsem zalkala:
„Prosím vás, neberte mi to! Tak mi na tom záleží!“
Šesták stál bez pohnutí. Co ho tak vyděsilo? Takhle nějak vypadá vyjukanec, před kterým se zjeví duch.
Teprve když se pod oknem ozval pláč nemluvněte, Šestákovi se ulevilo. Musila jsem k Pepíčkovi, který se počural, a jak mu měním plenku, div se nerozpláču strachem z toho, že my dva přijdeme o Hradi‘tě.
Přebalím synáčka a v náručí s ním znovu vyběhnu do schodů, do Šestákovy kanceláře.
„Ani toho dítěte vám není líto? Myslíte, že je mi jedno, v jakým prostředí vyroste? Mám na Hradi‘tě právo jako nikdo jiný! Celou zimu jsem pomáhala Pepovi kopat hroby! Ani floka jsme od vás nedostali!… Jenže jste okrad i to dítě, pane provozní! Ani za to se nestydíte?“
„Ten malý je…?“ ‘ept a ukázal na Pepíčka.
„To dá rozum! Je na tom něco divnýho? Pepa byl člověk, jak se patří! Není druhý takový! Nikdo ho nesmí urážet!“
„Chápu…,“ hles Šesták, ov‘em nechápal. Měl ‘ok a ten se postupem času proměnil v epidemii – jak jsem se měla přesvědčit napří‘tě.
… Zatím běžely dny a týdny.
Vá‘a si vzpomněl, že mu udělá dobře, když mu Eva z ráje přinese vodku až do postele.
„Nic takovýho! Jsem máma! Ne tvoje věc!“
„Co to do tebe vjelo? A vůbec! Změnila ses. Nebývala jsi taková…“
Právě. Nebývala jsem taková a už jiná nebudu. Takřka denně jezdím s Pepíčkem na Hradi‘tě, a když foukám na flétnu, on tleská paci paci. Slunce ždímá hnilobný zápach z loňský trávy a po pahýlech bodláčí poskakují stehlíci. Jsou to živý ozdoby čarokrásný končiny. V pozadí se vzpínají lamželeza z pověstí a bájí. Jsou to smrky a duby a buky, kterých se jakživ nedotkla lidská ruka, protože k nim nedosáhla. Právě tím místem zřejmě dýchá dávnost a čeká. Pepíčkovi přistál na paži motýl. Putuje k dlani a ohromený děcko se ani nepohne. Mohlo by dlaň stisknout, ale ono ne! Je čistý! Ani nevědomky nezničí!
Když se chystá obloha k de‘ti, jejda!, tím spí‘ musím na Hradi‘tě!
Jednou mi můj Ra‘ka řek, že první píseň věčnýho času zpíval vítr. Myslím, že tu druhou voda. Pr‘í a Hradi‘tě se halí do oparu. Jsem vysvlečená a kapky bičují mý tělo. V listoví dubů a buků potemní píseň de‘tě a v‘echno kolem se tváří vážně. V‘eho se dotýká píseň věčnosti a v‘echno kolem je na to hrdý. Jen ve Velkým Poříčí utíká každý pod střechu. Tam nikdo netouží po doteku kapely, která bubnuje do hladiny louže v trávě. Pepíček nepláče a tedy se nebojí, tedy se mu nezdá protivným, že je v de‘ti na Hradi‘ti. Je můj!
Vá‘a? Ten má z de‘tě přímo hrůzu. Nastudil by se! Jak mu tedy vysvětlit, že na Hradi‘ti jsem plna chuti do života, protože znám i smutky života a pomaloučké umírání v nich? Pochopí snad Vá‘a, že jsem s ním v Poříčí jen a jen proto, abych se dokázala o Pepíčka líp postarat? A že se nemůžu dočkat dne, kdy se mnou synáček půjde po vlastních až do míst mýho procitnutí?
No samozřejmě – nepochopil!
„Co to na mě zkou‘í‘? Cožpak ženská s dítětem může bydlet v baráku, který má po pravé straně hřbitov, po levé moře a za sebou pár dřevěných krcálků? O člověka tam nezavadí‘ od podzimu do jara, pokud ov‘em někdo neztuhne! Normální člověk musí považovat takový život za trest, a ne za ‘těstí!… V tom něco vězí. Něco mi tají‘! Má‘ ‘amstra, viď?“
„Neochutnali jsme život ze stejný strany koláče, v tom je to, ho‘ánku.“
Vá‘a obrátil oči v sloup. „Hlavně mi tu nerecituj básničky.“ Pak kupodivu pokynul, abych se posadila vedle něho. Působilo to trochu oficiálně a trochu slavnostně. Zatu‘ila jsem neobvyklost.
„Hanko,“ začal. „Dneska už je mi fuk, že to malé fakt není moje. Mnohem hor‘í pro mě je, že tři vlastní děti vůbec nevidím.“
„Bojuj o ně! Rvi se!“
Aniž by zvý‘il hlas, zapitvořil se:
„To by byl můj konec! Ty dvě by mě zničily!“ Chvíli mlčí, snad se rozhoduje, má-li pokračovat. Dívá se na mě upřeně a zpytavě a zřejmě mě posoudí jako momentálně přístupnou. „Je mi málem čtyřicet. Připadám si jako otrok. Vykupuju se z toho, že dýchám vzduch. Každý měsíc čtrnáct stovek na děti a raději něco k tomu, aby… aby…, v‘ak ví‘! V prodejně nemám v‘echno v pořádku a druhá bývalá o tom ví…
Někdy se probudím a nechce se mi vstát. Mám strach, že pod okny čekají policajti. Bývalky jsou každým rokem hor‘í a hor‘í. Náročněj‘í a ždímavěj‘í! Ale co jste tady vy dva, pořád mě rozptylujete. Nemám na strach čas.“
Mlčela jsem. Cink ve mně soucit: z chvastouna se stala troska. Ale jak tomu ne‘ťastníkovi pomoci? Jak? Vá‘a skončí v maléru tak jako tak: je to jen otázka času.
Ov‘em rozuměla-li jsem Vá‘ovi dobře, chce po mně, abych u něho zůstala napořád. Odpověděla jsem stejně klidně a stejně vážně:
„Jsem na Hradi‘ti ‘ťastná! Vrátím se tam stůj co stůj! Ví‘ to od samýho začátku. Ale mně a Pepíčkovi moc pomohlo, že jsme teď tady. Než odejdu, píchnu ti. Půjdu do zaměstnání i s Pepíčkem nebo si najdu práci domů. Abys moh vrátit, co ti v krámu chybí. Kolik to dělá?“
„Pětačtyřicet.“
„Stovek?“
„Litrů!… Nejhor‘í je, že v posledních třech měsících jsem vy‘el při uzávěrkách pokaždé minusově. Žádný přebytek, představ si! Buď si odná‘í prodavačka, nebo kradou zákazníci. Píchlo by mi, kdybys nastoupila u mě v krámu. Kdybys za mě udělala práci ve skladu a v přípravně. Kdybys doplnila zboží, vzala na sebe výkup láhví a tak. Zvládla bys i evidenci. Tím pádem bych pobyl víc na place a ohlídal si to tam.“
Jasně! zabimbala moje hlava.
Tak tedy ujednáno. Nastoupila jsem do prodejny na ‘estihodinový pracovní úvazek. Krájím uzeniny a sýry. Vážím kvasnice, balím ‘uměnky po padesáti a vejce po deseti kusech, přiná‘ím zboží do vyprázdněných regálů, uklízím ve skladu i kolem prodejny, převazuju kartonový papír pro Sběrné suroviny, kočár s Pepíčkem na dohled a na doslech. Pepíček je moc rozumný kavalír: nepláče, aby to neprovokovalo zákazníky… Báječný chlapík!
Hodinu po poledni skončím, k obědu udělám rychlovku a zbytek odpoledne jsem s chlapcem na Hradi‘ti. Aby bylo jasno: Vůbec tu nebudu žít jako asketický poustevník! Celou cestu na Hradi‘tě pohrává si Pepíček s flétnou, cumlá zobec, ne a ne přijít muzikantskýmu kum‘tu na kloub. Ov‘em sotva dorazíme na místo, vstrčí mi flétnu do ruky a dožaduje se, ať už hraju. Dokud vydrží sedět, pozoruje komíhání prstů a nakonec si lehne a nehybně naslouchá. Běda mi, když otálím s dal‘í písničkou! Začne se vrtět, nespokojeně pobrukuje, natahuje moldánky… Hraju dál a on usne.
Potom obejdu zpustlý sad za domem. Čtyři jabloně mají rakovinu a přestárlá hru‘eň je moc rozeklaná. Porazím ty marody. Vykluču pařízky, zem zryju a rozhodím kompost. Tady vyseju červenou řepu pro Pepíčka – jód je dobrý na ‘títnou žlázu. Vedle přijde ‘penát a sem čekanka; tu když přikryju na zimu chvojím, můžu sklízet třeba v lednu. A taky že budu! I pastinák nechám v půdě do jara – vyrýpnu si vždycky čerstvý.
Krajní záhonky udělám už‘í a dlouhý, přijdou do nich trvalky. Záhony uprostřed zahrady budou ‘ir‘í. Vždyť zahrada nesytí jen žaludek, ale taky oči!
Nejraději bych se do toho pustila hned!…
Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se předev‘ím mlčet. Vždycky a v‘ude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm!
Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál.
„Dvacet deka ‘unky,“ objednala nejsádelnatěj‘í z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech ta‘ek. Takový dělají tržbu! velebí ji Vá‘a a při vážení ‘unky se libě užuluje jako prasátko, než mu pro tu ‘unku dají ránu do čela. „Můžu nechat o dvě deka víc, paní Bůrková?“
„Kdo krájel tu ‘unku?“ ona na to. „Že to byla ta hrobařka?!“
Prasátko zrovna zabili.
„No? Co na mě koukáte jako zjara? Nakrájíte mi jinou – neo‘makanou ‘pinavýma prackama! Je‘tě nás tu v‘echny nakazí!“
Jiná zákaznice, účetní jézetdé Šafránková, jinak věrná kopie Bůrkové, se přikolíbala k pultu až ode dveří. „A vůbec, pane vedoucí! Nate. Vyměňte mi ten salám! Zvedá se mi žaludek z pomy‘lení, že ho krájela taková… nějaká…, která sahala na mrtvoly.“
Teprve teď Vá‘a zareagoval a kupodivu docela jinak, než jsem očekávala:
„To tedy prrr! Jak to o ní mluvíte? Je to moje žena!…“
Kdybych v té chvilce stála hned vedle něho, a ne v přípravně, dala bych mu pusu. Bráání mě!
„Jen se jí nezastávejte, pane vedoucí. Čím víc se lejno maže, tím víc smrdí. A stejně je prdlá!“
Vá‘a už neřek nic. Vztekle nakrájel uzeniny.
V přípravně jsme na sebe pohlédli, jako bychom se viděli poprvé. Ani doma se Vá‘a o výstupu nezmínil, ale něco se přesto změnilo: nezavolal mě, abych si k němu sedla.
Dal‘í dopoledne v prodejně bylo navlas stejný jako to předchozí. Třetího dne přibyly dva zápisy do knihy přání a stížností. Celkem osmnáct podpisů. Na konci týdne zastavila před prodejnou černá ‘estsettrojka s firemním logem Jednoty. Přes výkladní skříň jsem zahlídla čtyři hlavy na bílých límečcích.
Ve Vá‘ově těsný kanceláři (jak se tam v‘ichni ve‘li?) se strhla hádka. Nejdřív jakoby přes tlumiče, potom hromy a blesky. Zablesklo se: „Vezměte na zřetel morální a psychologické hledisko!“ A hrom uhodil: „Lidi tu nebudou nakupovat! V tom případě musíte odejít vy!“ Dal‘í blesk: „Myslete občansky! V‘ichni vás znají jako bezúhonného člověka! Nechápete, že se diskreditujete?“ A k tomu hrom: „Po‘kozujete nás v‘echny! Spotřební družstvo!“
Tak silná bouřka mi nahnala strachu. Popadla jsem kočár a utekla s ním na ulici. Bloumám bezcílně Poříčím a nevím, co si počít. Jasnačka – do krámu víc nesmím. Jasnačka – bylo by nejlíp odejít i od Vá‘i.
Hmhm. Vá‘a. Chtěla jsem pro něho dobrý, a zatím jsem mu přihor‘ila. Jestli přestanou lidi v prodejně nakupovat, musí se Vá‘a poohlídnout po jiným fleku. A manko praskne. Nepomůžu Vá‘ovi vrátit zkrácenou tržbu, není totiž jak. Leda! Leda…
No přece Šesták! Když nevyplatil Ra‘kovi mzdu, moh by dát aspoň polovinu mně! No ne?! Ne snad? Málo jsem se nadřela?…
Zajdu za Šestákem hned a bastafidli! Tu hysterii v krámu stejně spískal on! Jen jemu jsem řekla v‘echno o Hradi‘ti. Jen jemu!
Pokud to s kočárem ‘lo, letěla jsem ke kancelářím Technických služeb. Vá‘a není dobrý charakter. Když jsem před čtyřmi roky potratila, měl z toho taakovouuhle radost a odvolal svatbu. Při druhým těhotenství si mě vzal jenom proto, že se považoval za otce. Nechtěl, aby si ho lidi podávali z úst do huby. Nechtěl platit dal‘í alimenty. Ale dal nám pohodlí pro začátek… Na Hradi‘ti je‘tě nezačali s opravami domku. Voda je tam jako led a jedny kamínka pro dvě místnosti, no – no, mohli by mít rozum!
Dám Vá‘ovi v‘echno, co ze Šestáka vyrazím, a jsme si kvit! Odpu‘těno!
S Pepíčkem v náručí vyběhla jsem do schodů, jako by jich bylo pět, a ne dvacet třicet. Zaťukám na dveře: nic. Zabu‘ím tedy: nic. Pootevřu – nikde nikdo. Přitom v popelníku na stole hoří cigareta! Nechala jsem otevřený dveře a opřena o rám přenesla jsem se duchem na Hradi‘tě, do neohraničenýho času. Sotva jsem se v něm ocitla, tady v čase pojmenovaným, se událo neočekávaný. Ve skříni za psacím stolem se ozval hluk, snad ‘patně zadržený poka‘lání. Otevřu skříň: To se podívejme! Šesták sedí uvnitř.
„Baf!“ udělá na Pepíčka. „To kouká‘, kam se ti strejda schoval.“
„Nejspí‘ k tomu máte důvod,“ odpověděla jsem za vyjevenýho Pepíčka. Napadlo mě, že technik ve skříni je technikem uvědomujícím si prů‘vih. Tedy bychom se mohli přece jenom domluvit. Co mu to udělá, když mi vyjde vstříc? „Při‘la jsem… Chtěla bych svou mzdu. Dodatečně.“
„Myslíte peníze?“
„Výplatu přece! Pan Ra‘ka zemřel, o‘idili jste ho. Ale já jsem naživu.“
Jenže se mnou nebyla sepsána smlouva. Prý mi nikdo nedosvědčí, že jsem kopala hroby.
„Jak to že ne? Ví o tom celý Poříčí!“
To na věci nic nemění. Prý mě nikdo konkrétní v konkrétní době neviděl. Mám ho pochopit. Kdyby záleželo jenom na něm, dal by mi ty peníze třeba hned a prémie k tomu. Pro něho a za něho… Jenže na to je on táákhle malinký! Ekonom práce a mezd má své předpisy a na předpisy je každý krátký.
„Co se dá dělat, pane referente. Smůla smůlovatá. Pokud vím, hrobaře jste nesehnali…“
„Představte si,“ přikýv zklamaně. „Zveřejnili jsme inzerát raději čtyřikrát, a stejně nám to nebylo nic platné!“
„Aspoň něco. Původně jsem chtěla až za rok. Ale nastoupím co nejdřív.“
„– – – !“
Teprve teď vylez ze skříně.
„Sepí‘eme pracovní smlouvu?“
„– – – !“
„Proč mlčíte? Budu správcem hřbitova a zároveň hrobařem. Řekla jsem vám to včas. Už při svatbě. To byste mi neudělal…“
Svěsil hlavu:
„Milá paní. Nezlobte se, ale z toho nic nebude.“
„To nemyslíte vážně! Proč ne?“
Řek, že si k tomu s dovolením sedne. „Milá paní,“ pokračoval pak, „vždyť jste jinak docela oukej… Tak proč mě odmítáte pochopit? Mezi nebem a zemí jsou prostě nepřijatelné věci! Z hlediska společenského, z hlediska estetického je nenormální, jestliže mladá, hezká a jinak zdravá žena dře na hřbitově jako kobyla!“
„Jsou i jiný životy, než který žijete vy. Připustíte to?“
U‘klíb se:
„Milá paní! Nepřipustím, aby mě veřejné mínění zničilo kvůli nějaké extravaganci. Smlouvu s vámi nikdy nepodepí‘u. Je zbytečné o tom mluvit.“
A bylo to. Smutek se mi pověsil na tělo a tížil. Dala jsem se do pláče.
Nato se Šesták zved a zmizel kdesi na chodbě. Způsob jak předejít scénám. Ale vyváděla jsem mu tady snad? Mám na hádku sílu? Kleknu si tu před ním a budu ho poníženě prosit. Nemůže mě jen tak připravit o budoucnost, kterou chci žít! Nemůže!! Jakým právem? Jeho život mě bolí, bolí…
Kam ‘el, propánajána?
Naschvál se nevrací! Neobjeví se, dokud nezmizím. Nu dobrá, sama si ho najdu! Hradi‘tě mi nikdo nevezme.
V‘echny dveře na chodbě jsou zamčený, jen jedny ne… Postar‘í pán cosi počítá a můj příchod ho nijak, ale nijak nerozptyluje.
„Dobrý den.“
„Dobrý,“ počítá dál.
„Hledám pana…“
„Není,“ počítá.
„Ani tam ne?“ ukážu na skříň.
Úkosem ke mně vzhlédne, vypne kalkulačku a neobyčejně teple, jízlivě odpoví:
„Hned se tam podívám.“
Šesták tam samozřejmě nebyl a on stejně výsmě‘ně, jako by mluvil s choromyslnou, řek:
„Zkusím to za chvilku. Třeba tam pak bude.“
Na stěně za vtipálkovou hlavou visí cedulka: BYŤ OSLÍK, STEJNĚ SE NEOTŘESU!
„Vy jste ekonom práce a mezd, pane Oslík?“
„– – – !“
„Na dveřích není jmenovka.“
„Ono je to tak lep‘í,“ houk ekonom práce a mezd a vrátil se ke kalkulačce.
„Totiž…, jak bych vám to řekla? Je to taková zamotaná věc. Pomáhala jsem panu Ra‘kovi na hradi‘ťským hřbitově. On zemřel a nedostal výplatu. Chci se zeptat…“
„Co také jiného! Prostě jste si vzpomněla,“ skočil mi do řeči, „že byste ráda trhla nějakou korunu. Viďte? Háček je ov‘em v tom, že jste neměla na tu práci smlouvu. Krom toho pan Ra‘ka své peníze dostal. Neohlupujte mě.“
„Mýlíte se! Pan Ra‘ka nedostal ani halíř…“
Zase vypnul kalkulačku, zase si mě pohrdavě přeměřil a zase otevřel skříň. „Milostivá paní, v tom případě vám ty peníze vá‘, hihi, přítel nebo druh, jak je ctěná libost, prostě zapřel. Račte se podívat.“ Rozložil přede mnou bachratý balík kopií výplatních pásek. „Tak co? Ra‘ka. Ra‘ka. Zase Ra‘ka. Sám soudruh Šesták mu vozil mzdu až do baráku! Divím se, že to na mě zkou‘íte, milostivá paní. Jste přece dospělá, hihi!“ Otevřel dveře. „Bylo mi ctí.“
Obloha neslibovala nic dobrýho. Hrozivě se zatáhla a ztemnila podvečer. Byl nejvy‘‘í čas vydat se na zpáteční cestu, ale cosi mě tu pozdržovalo. Musila jsem mu to říct. Musila jsem ho přesvědčit, že ho nepodezírám. On ty peníze opravdu nedostal. Má je tamten!
Nesvá kypřím zem na Ra‘kově hrobu. Co na tom, že toho není zapotřebí: pietní mazlení s půdou dokončila jsem přece před půlhodinou. Proč toho tedy nenechám? Jo – jo, chci, aby mi uvěřil.
Vždyť on to byl, s kým jsem poznala život bořící ploty a mantinely.
A mně se za plotem zalíbilo: není tam totiž banality! Není tam prázdno, jaký bylo na dvorku. Chtěla bych žít venku za plotem! Chtěla bych žít, Josefe, jako tys žil!… Jenže tě musím zradit. Jenže se ve mně něco – zlomilo. Ať se hnu kam se hnu, brouzdám se povrchností, která bohorovně ignoruje i pořádek i zákony. Nestoudná chce být mocněj‘í Ve‘kerýho! A přesto tě musím opustit!… Pepíku, pochop… Jsem sama a sama, nežádaná, opovrhovaná, a stra‘ně se bojím! Jak mám vychovat dítě, když mě svět nepřijme za svou? Nemůžu na Hradi‘tě, musím se vrátit na dvorek společnosti. Kdo přeleze plot, je vyvržen, je zavržen!…!…!
Tak. A je to venku.
Začalo pr‘et.
Pepíček se dal do pláče.
Zved se vítr a setmělo se docela.
… Do Velkýho Poříčí je to nekonečně daleko. Liják přeměnil cestu v těsto. Jenom se sebezapřením tlačím kočár a přidržuju se ho, aby mi nepoklesly nohy. S odporem, ‘títivě, zdrcená, vracím se na dvorek. Slzička sebeúcty ve mně nezbyla a dobře mi tak, dobře mi tak, když jsem sebe samu zradila! Život se mi změnil v pustou povinnost.
Pepíček vříská jako pominutý. Není divu, když nemá v kočárku suchýho místečka a já mu nemůžu pomoct. Tohle nemůže dobře dopadnout. Tohle ‘patně skončí!…
Jako by toho bylo málo, někde mezi Poříčím a Poříčínem začalo vojenský cvičení: lítaly světlice, ‘lehaly kulomety a duněly pásy tanků.
Do Poříčí jsem se dopotácela úplně vyčerpaná… Obloha ne a ne utáhnout kohoutek a já zoufala a zuřila zároveň. Bylo totiž zamčeno. Vá‘a totiž neotvíral! Okno sice zbarvila modř televizní obrazovky, ov‘em kdybych zvonek zrovna rozmáčkla, nebylo by to k ničemu. On prostě neotvíral. Popadla jsem kámen a hodila jím do modře.
„Už tady nebydlí‘! Věci má‘ v kolně u kola.“
Vá‘a zatáhl závěs. Byla to opona.
Vynervená a zdecimovaná ploužím se zpátky k Hradi‘ti: u domku je přece žebřík a na půdě nedovřený okno. Za oknem sucho. V přízemí postel a kamínka se zbytkem polínek. Přesto – –
Místo aby tomu bylo naopak, vidina spásy se mi vzdaluje. Nohy mi svázaly malátnost a těžkopádnost. Pepíček nepláče – pláču já. Co chvíli se zastavím a sáhnu synovi na tváře. Zaplaťpánbůh, dýchá! Je to dech horký, ale je to dech! Abych tak Pepíčka zahubila! Já, extravagantní!
Zbrklým pohybem zavadila jsem o flétnu a flétna vypadla z kočárku. Šlápla jsem na ni a křuplo to.
Úvoz mě spolk, jako by to byl chřtán pří‘ery z nadpřirozena. Klenutí trnkových a ‘ípkových keřů, přece tak známý, vehnalo do mě hrůzu a její nápověda tíseň vynutila si mý zavzlyknutí.
Přesto jsem musila dál; dál; pořád dál…
Řež zbraní, třebaže cvičná, a s ní lijavec frontálně zaútočily na mý ne‘těstí. Šest sedm kroků před kočárkem spadlo cosi do bláta a divoce se to zmítá. Vypískla jsem. Tělo na zemi bilo křídly a kapénky blátivý ka‘e mi postříkaly obličej, oči. V takovým stavu jsem nedokázala kloudně uvažovat, a ačkoliv mě pták k smrti vyděsil, pohled jsem měla při‘kvařený jen a jen k němu. Ne a ne setřást předtuchu, že tuto noc dopadnu jako on.
K nebi lítaly dal‘í a dal‘í světlice a vidět bylo málem jako ve dne. Pták se díval na mě! Když jsem upřela zrak do jeho zelených, k neuvěření prosebných kuliček, vyrost ve mně pocit, že tuto bytost velice dobře znám. Proboha…! Nejsem to já sama?! Proboha! Opravdu dopadnu jako on?
Pták mě volá, oči rozžhavený strachem o sebe, zobák dravě rozevřený strachem o sebe. Po krku mu stéká krev. Co kdyby trefila zbloudilá střela i mě?
„Ve‘kerý! Ve‘kerýý!“ Pomoz mi!
Teprve když pták dokoná, ‘ourám se dál.
A pořád lije a lije a lije… To Ve‘kerý jen vyměnil nástroj. Vždyť flétnu jsem mu roz‘lápla! Místo větru vzal si tedy dé‘ť. Uklidněná Ve‘kerým jsem smířená se v‘ím a zesláble, ale uvolněně se odevzdám jeho písni.
Když vylezu po žebříku až k samýmu půdnímu oknu, nehybnýho Pepíčka v náručí, na mokrým ‘pryclíku mi podklouznou nohy. Naráz. Obě. Letím dolů a vůbec se nebojím.
Tma vstala brzo po čtvrté a leno‘ivě pře‘lapovala mezi stromy. Nechtělo se jí z poříčínských roklí a úžlabin, ale když se od břehů Snivé zvedla i mlha, nebylo tu pro obě místa. Jenže ani to bílé snění nemělo dlouhého trvání: větve douglasek rozčesaly mléčnou přízi a co zbylo, posbíraly bučiny. Nato kopinatý svit slunce rozpůlil mrak nad Poříčínem na dvě kry a ta vět‘í sklouzla nad modrozelené hobliny hor. Jen zastínila hraniční kameny pod sebou, skropila je a nejposledněj‘í stíny noci pak odnesla voda v rýnách u cest. Poříčín přikývl novému dni a ani den v ústavu nedal se pobízet a ti čtyři, o nichž si budeme vyprávět, ti už teprve ne.
„Čágo bágo, deviantky!“ řekla Konečná, jen ve‘la do přípravny. Sklenice elánu a jízlivosti! Dávno po čtyřicítce, ale ‘tíhlá jako koktejlová flétna, masité nohy viskovky on the rock a na nich naležato dvě pěkně tvarované napoleonky.
Činčilka ov‘em neodpověděla a Žery si neodpustila stejnou ironii:
„Dobrý, paní Konečníková.“
Polichocena otevřela Konečná lednici. „Spolehlivě vyklizeno,“ konstatovala. Nato odhrnula závěs vedle lednice, a když za ním objevila prázdné ta‘ky, spokojeně přidala:
„Připraveno k novému úklidu. Taky spolehlivě.“
Činčilka a Žery vykládají z výtahu jogurty a housky a ovoce. Přežvykují vztek. Svorně jako babička a její dospívající vnučka pracují trhavými pohyby rukou a nejde jim to, protože kopinatý svit slunce nerozpůlil mrak v nich. Ty dvě jsou i den i noc, a zároveň.
„Rejpáte jako strejda Josef. Kdybyste nám raději pomohla, paní Konečníková,“ řekla Činčilka.
„Do naha?“ Konečná pohotově a nedočkajíc se odpovědi, ode‘la do velké jídelny plavným krokem ženy, kterou není možno neobdivovat. „Pac a pusu, bohatýre,“ pohladila posledního, nejmlad‘ího z přítomných.
„Dneska jste v bojové náladě už od rána?“
„A není snad život nepřetržitý boj? Nepřetržitá válka lží?“ Pokus o deklamaci zakončila Konečná vzletným posunkem ruky. „Má‘ pravdu. Co taky čekat od báby v přechodu, že?“
Blonďatý ‘vihák s vlasy sčesanými nazad a s kroužkem náu‘nice v levém boltci přelétl laskavým pohledem postavu temperamentní kolegyně. „Vy, a bába?! Co vás nemá! Takových by mělo být na světě víc.“
„Ale jdi. Ty lichotníku!“ znovu ho pohladila. „Co tady vlastně dělá‘? Šestnáct, ‘mrnc za dva, a obskakuje v ústavu vozíčkáře! Ani prázdniny si nedopřeje. To nepochopím. Já být znovu mladá!…“
„Vždyť jste mladá, paní Konečná…“
„Díky, bohatýre,“ pohladila ho. Její dlaň je teplá a teplo je za‘ifrovanou řečí nitra. Dětství chlapců trvá ov‘em i před milníkem plnoletosti, zvlá‘tě když dorazilo do těch míst pě‘ky a naboso. Dítě jinoch podrbalo se tudíž na levé paži a mlčelo.
Začali prostírat. Rozlehlá jídelna se stoly skrčenými hluboko pod gotickou klenbou sytí se ranním světlem a staletý krb s rozzívnutým, očazeným ohni‘těm jako by se vysmíval umělohmotným květinám v laciných skleněných vázičkách i křiklavě červeným ko‘íčkům na pečivo. Ty v‘ak dokonale ladí s narudlým kovralem tlumícím steny dosloužilých parket.
Středověké muzeum novodobého nevkusu, posazeno do zeleně rozlehlých lesů, nedbá v‘udybylky zvědavosti. Činčilka se nedozví, jak sestry řádu přemohly půst rozko‘e. Žery marně a donekonečna volá po zázraku, jakých se tu stalo kdysi bezpočet, a ona by pookřála, kdyby se pánubohu podařil je‘tě jediný: Konečníkové shnije jazyk, odpadnou jí prsa a celý zbytek života dennodenně bude mít menstruaci. Sama Konečná nevěří na zázraky, a kdykoliv se zahledí do očí obtloustlé ‘edesátnice Žery, omezí se jen na zbožné přání: Umři už, hnído nepostradatelná! Umři.
V klá‘teře nezabydlila se křesťanská láska. Zchromlé obsluhují tu atheisté. –
Klá‘ter přivázal k Poříčínu huňatý zvlněný ‘ál cesty. Bylo to tak odjakživa a staří usedlíci, pátí…, osmí…, desátí v řadě potomstva strážců obchodních stezek, vypravují vnukům o jilmech chránících cestu před nečasem. Jilmy v‘ak nechtějí víc žít – deset dvacet let proměňuje se jarní ra‘ení ve smrtelnou křeč. Už jen torza vznosného sebevědomí trčí tu k nebi a vítr utrhuje z korun pláty hnízd, jež osiřela. Hnízda bývala domovem strak, ale jaký to domov, když není v něm soukromí? Větve už nezdobí zelené ‘upiny listů a vítr i dé‘ť spřáhly se do ‘iku a pusto‘í…
S půlosmou ranní otevřela Činčilka dveře jídelny a klienti jdoucí i jedoucí obsadili místa u stolu.
… Milo‘ Zahrádka nastoupil na brigádu před dvěma týdny a zkoprněle tenkrát pozoroval Činčilku a Žery. Jakmile totiž otevřely jídelnu, vždycky odkvačily do přípravny, ‘kubly závěsem a udělaly si pohodlí u personálního stolku.
„Pojď k nám. Pokecáme,“ lákala bohatýra pihovatá Činčilka s obličejíčkem u‘tvané veverky. Nikdy o sobě neřekne slova. V jejích očích sedí vyjukané čekání, tu a tam vystřídané lítostivostí. Činčilka si cudně stahuje sukni, a mohou za to ‘pičatá kolena stále plná modřin. „Když zůstane‘ v jídelně, paco‘i tě budou otravovat. Uběhá‘ se.“
„Na tamtu nedej,“ přidala Žery, myslíc Konečnou. „Sama ti řeknu, jak se co dělá. Jsem tady čtyřicet let. Ona je jejich konkubína. Vůbec ji neposlouchej! Na mě je spoleh. Když si nebude‘ vědět rady, v‘echno ti vysvětlím. Jsem tady čtyřicet let.“
„Proč nám o sobě něco neřekne‘? Mlčí‘ jako strejda Toník. Čím je tvůj tatík?“
„Podnikatelem.“
„Co dělá mamča?“
„Nevím. Od jara u ní nebydlím.“
„Žádný problém!“ rozhodila Žery ruce, jako by se chystala Milo‘e obejmout nebo uhodit. „Můj kriplou‘ je třicet let v invaliďáku, ale pořád ví o každém v‘echno. Nediv se, je mu dlouhá chvíle. Vojenský policajt je holt vojenský policajt, to je marný. Zjistí ti, co máma dělá.“
„Ne. Né. To nemusí. Tak já běžím, v jídelně je ná‘leh.“
… I dnes je v jídelně plno a Konečná navykle obchází stoly nemocných klientů. Plavkyně mířící pravidelnými tempy od bóje k bóji. Ať sklidí prázdný talířek, ať přisune konvici s čajem, její prosluněná tvář korunuje dbanou postavu. Ta chuť žít, ta chuť rozdat se! Obojí se přelévá do niter stolovníků jako mořský příliv přes pláž na břehu ‘elfu… Zato u posledních dvou řad vysoko, převysoko ční masivní molo, o něž se tří‘tí vlna po vlně a hromadí pěnu v rozsedlinách času. Nespokojení klienti vyhlížejí servírky, a když jim naděje utone, pokřikují na Zahrádku:
„Mladý muži! Přineste nám víc čaje!“
„Plátek chleba by nebyl?“
„Mně chybí jogurt!“
Když vplul Milo‘ do přípravny, kolena nekolena, sukně nesukně, Činčilka se rozzlobila. „Říkaly jsme ti, že budou otravovat! Proč tam leze‘? Opičí‘ se po Konečníkové?“
„To né.“
„Snad tě sem neposlala? Ta konkubína!“
„Nené. Chybí chleba. Jogurt.“
„Nic! Nechá‘ to ležet! Mají nárok na dva plátky.“
„Patky zbyly. Co vám to udělá?“
„Ani patky,“ odstrčila Činčilka Milo‘e. „Hned je vrať! Jsou moje! Platím každý měsíc stovku za zbytky! Vrať mi to! Nekraď!“ zařičí za Milo‘em vycouvajícím s plným ko‘íkem a skáče po místnosti s prudkostí veveřice.
Ani potom se přípravna nezti‘í.
„U předposledního stolu chybí jogurt. Zbyl vám?“ Milo‘ k Žery, protože po Činčilce se slehla zem.
„Velké kulové! Je to odpočítáno podle kartiček! Jestli nemá někdo jogurt, při‘el pozdě a jiný mu ho slupnul. Otevři kukuč, mládenče! Na‘i paco‘i jsou pěkní mizerové! Poloviční blázni! Podfukáři! Jsem tady čtyřicet let, holenku! Místo abys poslechl zku‘enou, dělá‘ jenom rozbroje!“
„Jsem pingl… Ti lidé zákazníci! Nemocní k tomu! Jestli tady nejste proto, abyste je obsloužily, tak proč?“
Žery ohrnula spodní ret a s pohrdavým úsmě‘kem založila ruce v bok. „Tys tady dva týdny a už bys poučoval?!… Heleď se. Dva týdny a čtyřicet let! Nesly‘í‘ ten rozdíl? Tobě se nezdá, že bys mohl mít víc úcty ke stáří? Čtyřicet let, považ!“ Řekla čtyřicet a myslila sedmdesát. Protože jenom ona a pánbůh ví, co to je sloužit ve dvou ústavech.
A tu jako by sem vkročil je‘tě jiný člověk. Nebylo ho vidět, ale tu‘ili ho mezi sebou, a Milo‘ obzvlá‘tě. „Chtěl bych ji mít,“ vzdychl, „tu úctu,“ a náhle pobledlý nechal své my‘lenky seběhnout zvlněnou cestou k Poříčínu. (Vypni už ty ma‘inky, za‘karedí se Dalibor. Kdo má ten rámus pořád poslouchat?… Dali? Co myslí‘? Zůstane máma u táty? Mě to takhle neba… Je‘tě z toho nemá‘ rozum. Mamka říkala, že táta vyžahne půl bedny za ‘ichtu, řekne Dali s převahou osmáka, s převahou čtyř let. Když je v pekárně takový hic, Dali… Mamce je taky hic, a pije minerálku… Ale ma‘inky mi koupil táta… Táta zase spálil chleba. A před nedělí neosolil rohlíkové těsto. Nevykynulo jim… Já bych mu ‘el pomoct… Blázínku! Nemá‘ na to rozum. Táta vysolí pěkný peníz, abys věděl. Dali mu to k náhradě. Co mu zbude z výplaty, prozunká ve výčepu. Víckrát ti ma‘inky nekoupí… Jak to v‘echno ví‘, Dali? Mamka mi to řekla – nemůže zůstat sama na tolik starostí.)
Žery vytře‘tila oči:
„Ty má‘ ale vyřídilku!!“ a její ruce ochable splynuly s bachratým tělem. Nejhor‘í je, když ti život utíká mezi prsty a ty jsi pro svět míň než málo. Tedy nic. Ani sílu pohádat se už nemá‘. Žery se opřela do servírovacího vozíku, vjela do jídelny a sklízela se stolů. „Jsem zvědavá, jestli bude‘ makat i za Činči. Já ne! Já jsem to nespískala!“
Nádobí v jejích rukách skřípe jako brzdy vlaku a příbory zvoní jako zvonek na konci vyučování. I Milo‘ debarasuje. Svižně, takřka hravě, velké dítě, a svěžest pohybů nemůže neupoutat.
„Sie haben gute Konkurrenz, Frau Konečná,“ řekl nadulý muž na vozíčku.
„Ich weiss, mein Held.“
„Aber anatomisch bleiben Sie immer die beste, Frau Konečná.“
„Danke sehr. Danke, Herr Liebknecht!“ řekla Konečná do rozvleklého, neutuchajícího smíchu. „Sie sind lieb, mein Held,“ a pohladila muže po tučné, vyholené líci.
Liebknecht políbil milosrdnou, přející ruku a rozloučiv se vděčným pousmáním, odjel z jídelny…
Personál poklidil mlčky. Žery úkosem, nasupeně blýskla očima k chlapci sbírajícímu drobty z čalouněných sedadel. Ka‘par nějaký!… Móresy, pubertální móresy! Hotova s úklidem, telefonuje Žery z přípravny:
„To jsem já. Dobrý den. Vy‘etřila jsem vám jogurt. Taky pár houstiček. Můžu přiběhnout?“
„Můžete,“ řekl mužský hlas.
„Vezmu vám i čaj.“
„Pořád říkám, že jste pro firmu nepostradatelná,“ řekl mužský hlas.
„Tak já běžím!… Tak to nesu!…“
Nese sice, ale neběží. Svůj závod si Žery odbyla v ‘edesátém ‘estém. Její vojenský policajt Lojza se zrovna navlékal do uniformy, když tu drc!, a chyběl kousíček a svalil by se na zem jako ten ‘palek. Jenže ona rozpřáhla náruč, ubrzdila Lojzův pád a skončili na otomanu, div se pod Lojzou nezadusila.
(Ježí‘i, Manko, mně praskne hlava. Mně je zle…, a nevěděl o sobě. – Letí. Manka letí. Z hnízd vyskáčou ptáci a letí s ní. Z náručí korun odtrhnou se větve a běží s ní. Jilmy rozhýbají kořeny a dupou s ní. Honem! Manko, honem! Stín zhoustl do samé tmy… Nebo zatáhlo slunce oponu? Neví, Manka neví. – Ježí‘ikriste, pane doktore! Pojďte k nám. Pojďte rychle! Lojzu ranila mrtvice!)
Zahrádka s Konečnou prostírají k obědu.
„Asi udělám nejlíp, když prostřu i Činčilčinu řadu.“
„Udělá‘. Píchnu ti s tím, až připravím svůj rajon!“
„To nepřijde ani roznést obědy?“
„Roznést ano. Ale dřív se tu neukáže. To abys věděl, zač je toho loket. Mně to prováděla taky, než jsem se naučila mlčet. Chápe‘?“
„Kde vlastně je? Kam se za‘ila?“
„Neza‘ila se. Trpí. Brečí v ‘atně. Je‘tě tak čtvrt hodiny bude ronit slzy a doufat, že ji přijde někdo uchlácholit. Pofoukat bebíčko a tak. Jenže nikdo nepřijde, takže se zvý‘í její utrpení, a ona se od‘ourá napůl v mrákotách k ordinacím doktorů. Tam se elegantně složí. Zanaříká, že ji bolí na spáncích, píchá ji na srdci, dělá se jí tma před očima, a já nevím co je‘tě. Doktor ji polaská medovým porozuměním a ono se to začne zlep‘ovat. Nakonec dostane pilulku. Doktor řekne, že je to zahraniční pilulka, i když půjde o obyčejný paralen, a Činči obživne. Do oběda ji tu máme zpátky.“
„Činčilka má problémy?“
„Jasně. Je nemocná svou mámou.“
„Co to je?… Vy jste ale moudrá,“ řekl Milo‘ a Konečná se přihrnula blíž, aby ho pohladila:
„Díky za poklonu, bohatýre! Jenže já nejsem žádný mudrc. Nemám na to ‘koly.“
Milo‘ se zálibně zadíval do ženiných očí. Modř je barvou upřímnosti! Od prvního dne to ví! „Znáte lidi. Znáte život, paní Konečná. Nikdo na vás nemá.“
Do holých korun jilmů nakukujících do oken se slétly straky. Jak poskakují po větvích, jejichž odlomené konečky tu a tam zabubnují do udusané země a trolí se na dřevitou vatu, pátrají dychtivě v zeleni kolem klá‘tera. Je bezpečno?
Je! Jaksepatří je! Konečná pohladila Milo‘e po zátylku, kde svou ruku zapomněla. Dotek vstoupil do Milo‘e a rozpálil mu líce. „Já… Chtěl bych vám něco říct, paní Konečná. Co tady nikdo neví…,“ sklopil oči, protože ty její modré byly silněj‘í. Teprve v je‘tě zarudlej‘í podlahové krytině posbíral odvahu a znovu se opřel do skulin nebe pod moudrým čelem. „Na‘i spolu nežijou. Utekl jsem od mámy, protože podala žalobu na tátu. Táta jí dluží alimenty. Proto jsem tady. Nemůžu mít prázdniny. Chci vydělat ty peníze, aby tátu nezabásli.“
Nato se nebe zatáhlo. Konečná zvážněla, pobledla poněkud, povadla. Kterási my‘lenka jako by byla hmotněj‘í než žena sama, Konečná ne a ne ji zmoci. „Jsi lep‘í než já,“ ‘pitla nakonec, a teprv potom odtrhla ruku od Milo‘ovy ‘íje.
„Co se stalo, paní Konečná? Táta je správný chlap! Přesvědčíte se, až ho poznáte. Moc věřil zaměstnancům – rozkradli mu hospodu pod rukama! Nemůže za to, že zkrachoval. Nápad měl dobrý!“
Odbila jedenáctá a přípravna ožila kuchaři, jejichž bílé postavy komíhaly v přibývající páře jako snové přeludy. V‘echno jako by tu bylo jenom jako, a ne doopravdy. A vrátila se Činčilka!
„Už je mi o něco líp. Pan doktor pro mě sehnal zahraniční lék. Tys mi dal, ty nekňubo! Jsi paličák jako strejda Venca!“ přisedla ke stolku, kde obědvali zbylí tři a chvatně, hltavě polykali horká sousta. Žery dojedla nejdřív:
„Jdu na perso‘ku. Stejně mě mají nejrad‘i!“ Chvíli od chvíle vyloupla se z malé personální jídelny a zvolala ostré:
„Oběd pro pana medika!“
Nebo:
„Jeden pořádný talíř! Pan doktor Čáp při‘el!“ (Ne. Bane, paní Manko. To není mrtvice. To je z klí‘těte. Voják dosloužil… Ježí‘ikriste! Pane Čáp, co s náma teď bude?) Přispěchav‘i po‘esté posedmé, Žery jenom houkla:
„Dva obědy.“
„Pro koho?“ zeptal se zmatený kuchař, který tu byl nový.
„Pro údržbu.“
„– – – ?“
„Ale naberte jim taky hluboko. My tady myslíme v‘ichni na v‘echny.“
„Pardon. Nechtěl jsem si to hned první den rozházet. Co když nevyjdou porce pro paco‘e?“
„Áleále, to víte, že vám vyjdou! Musíte s tím ‘etřit! Když nebudete vědět jak, poradím vám. Na mě je vždycky spoleh. Jsem tady čtyřicet let!“ Ví v‘ak, že by tu už dávno nebyla, kdyby… (Paní Manko, pojďte ke mně do kanceláře. Proboha, co se stalo?! Nic, jen klid, nicnic. Víte – vá‘ muž… Proboha, přihodilo se mu něco? Neudělal si nic? Pořád si nemůže na ten vozík zvyknout!… O vozík nejde, paní Manko. Já vím, měla bych s ním zůstat doma. Ale vždyť bych při‘la o rozum! A kdo by nás živil?… Tumáte, paní Manko, přečtěte si to. Tohle napsal výboru káesčé.)
Milo‘ Zahrádka upustil vidličku.
„Co je, bohatýre?“
„Zvedá se mi žaludek.“ Táta má pří‘tí týden soud. Na podzim, nejdéle do zimy nastoupí do výkonu trestu. Kdybych tenkrát…
„Je tady vydýcháno. Pojď do ‘atny.“ Konečná viděla, že chlapec váhá, a pobídla ho proto. „Máme je‘tě deset minut. Otevřeme si okno… Vzduch ti udělá dobře.“
V neútulné ‘atně nebylo Milo‘ovi o mnoho líp. Na nedovřených skříních ‘pinavé sklenice, mastné útržky papíru, pomačkané krabice. Po zemi zpřeházené boty a na židlích neurovnané halenky, sukně a ponožky.
Konečná si stoupla na ‘pičky nohou, aby dosáhla až k oknu. Otevřela ho. „Nono. Na co to kouká‘, bohatýre?“
„Taťkovi byste se líbila.“
„Nono. Myslila jsem, že je ti ‘patně.“ Konečná zamrkala očima, jako by ji chlapcova slova vystra‘ila. A opět zvedla ruce k oknu; už la‘kovně, s rozvleklým smíchem. Sukně vy‘plhající od kolen do půli stehen znovu zvedla Milo‘ův slídivý pohled.
„Nono. Můj bohatýrek si prohlíží ženskou, a ani se nezačervená! Ty jsi mi nějak zku‘ený!“ Konečná usedla, popadla Milo‘e za ruku a stáhla ho k sobě. „Tak pověz. Mně nemusí‘ lhát. Z čeho je ti ‘patně?“
„Ze v‘eho. Ze Žery. Z Činčilky. Ze v‘eho, paní Konečná. V‘imla jste si, kolik je toho v lednici? Másla! Džemů! Jogurtů! Ti lidé na pokojích jsou chudáci! Když je někdo na proceduře nebo dostane propustku, měli bychom vrátit jídlo do skladu. Pacient by měl zaplatit o to míň…“
Konečná přiložila mladíkovu dlaň ke své líci. „Ty můj bohatýre! Když jsem se tu ucházela o místo, čtyři roky to jsou, provozáře ze v‘eho nejvíc zajímalo, jestli jsem věřící. Špatně jsem ho pochopila – myslila jsem, že věřící mají přednost. Bylo mi, jako bych provedla něco ‘patného – přiznala jsem mu totiž pravdu. Nejsem věřící… Já pitomá! Styděla jsem se za to!“ políbila palec Milo‘ovy ruky a pohled zvedla tak daleko před sebe, kam to horizont dovolil. „Teprve po dvou, po třech dnech mi do‘lo, že právě pro věřící tu není místo. Věřící by tu vydržel sotva půlden. Vzal by nohy na ramena!… Tak vidí‘! Byla jsem tenkrát v ‘oku jako dneska ty. Tak obrovský nepořádek mi naháněl hrůzu. Kdo z pacientů nepři‘el na snídani, stejně ji zaplatil. Oběd a večeři zrovna tak. Neexistují zpětné dodací listy! Co zbude na stolech, večer si rozdělí servírky. Co zbude v kastrolech, patří kuchařům. Vidí‘ myčku nádobí, kolik si odnese z výčepu piv? Myslí‘, že si zaplatí aspoň jedno? Kdepak, bohatýre! Výčepní připí‘e piva ke stravování zahraničních pacientů a dostane za to zbytky pro prase. Klidně si vezmi taky. To pivo, myslím.
Musí‘ si vzít taky, abys věděl! Dokud to neudělá‘, zůstane‘ podezřelý. Nebudou ti věřit! Ale s prvním pivem na účet cizinců bude‘ v houfu. Ledy roztají. Měl by ses hlásit o svůj díl z lednice. Másla, medy, pa‘tiky, jogurty, sýry a ovoce – v‘echno stejným dílem! Dělá‘ chybu, když se nechce‘ namočit jako ostatní… Musí‘ se podobat. Jinak tu nepřežije‘.“
„Ale oni jsou invalidní, paní Konečná!“
Podívala se na něho netečně, s odstupem.
„Nebo jsem bloud?“
„– – – !“
„Je snad normální okrádat ty chudáky? Jsou jako děti… Nemůžou za to, co se jim stalo…“
„Ne, bohatýre. Nejsi bloud. Je‘tě ne.“
Myslil, že ho uráží. Myslil, že se mu vysmívá, a zatvářil se dotčeně.
„Špatně mi rozumí‘,“ pohladila ho po dlani, kterou ne a ne pustit. Řeč nitra se ozývá jako kaskáda v řeči‘ti: vytrvalým bu‘ením a bez ustání.
(Dobrý den, soudruhu vedoucí! No paní Konečná! Psst. Pssst! Kde žijete, proboha?! Vy jste je‘tě nepřehodila výhybky? Souzi už nejsou… Psst. Vyjelo mi to. Měla jsem takovou radost, když jsem vás tu uviděla… Víte… víte, já, já hledám práci. V‘ude mají plno… V‘ude se mě ptají, kolik mi je. – – – ? Vy mě přece znáte! Dělala jsem u vás je‘tě za Jednoty. No jo. To jo. Ale kolik byste chtěla? Teprve začínám – nejsem na tom nijak růžově. Normál, pane vedoucí. Průměr. Co se dává. Pět. Pět a půl… Pět a půl?! Ty dávám Heleně, a ta se mnou spí!)
„Vy si taky nic neodná‘íte,“ řekl Milo‘ smířlivě. „Jak můžou klidně spát, když okradli mrzáky?! Firmu taky! Je to tuplovaná rozkrádačka!“
„Bohatýre, ty tady nemůže‘ zůstat,“ pousmála se žena trpce. „Tady obstojí jen otrlý. Jen křivák.“
„Ale jak to, že jste tady vy? Už čtyři roky! Jak to, že jste tady vydržela? Vždyť nejste jako Činčila! Ani jako Žery!“
Konečná dlouho mlčela a její oči zvlhly. Silokruhem Milo‘ovy dlaně jako by se do ní propalovala tesknota po dávno odeznělém. Dokud to měla, bylo to krásné, a žít byla radost! „Pověz,“ odpověděla nakonec, „jsem je‘tě hezká? Jsem aspoň trochu hezká?“
„Jste krásná, paní Konečná! Pojeďte se mnou k nám! Když taťka zbankrotoval, pil jako duha. Je na dně. Ale kdyby měl někoho, jako jste vy…“ Nepil by už a zbyly by mu peníze na ty alimenty. A já bych si nakoupil pro sebe. Nějaký model. Nějakou ma‘inku… „Pojeďte na víkend k nám, paní Konečná. Prosím vás.“
Konečná pohladila Milo‘e po vlasech. „Ono je vždycky v‘echno složitěj‘í, než se na první pohled zdá. Nejsem už krásná. Osmačtyřicet, takové se nelže… Ale já, hochu, já bývala královna! Královna barmanka! Chlapi se mi tlačili k pultu jako vosy na kostku cukru. Vedoucí by mi snesl modré z nebe, jen abych neode‘la jinam!
Potom bouchly dvě revoluce. Kolem mě samet, ve mně jatka. Můj bar zavřeli, protože dům vrátili restituentům. Hotely se zprivatizovaly, a co já tam? Devatenáctiletá holčina toho oběhá na place víc, stačí jí men‘í plat, stahují se za ní prachatí mládenci… Čtyřicítka vedle ní, hi, plechovka od povidel! Ke v‘emu je zkažená socialistickým okrádáním zákazníků a vidí vedoucímu do karet při transformačním okrádání zákazníků.
Jenom v montérkových ‘peluňkách o mě stáli. Vystřídala jsem jich ‘est za dva roky. Tady ti sahají ochlastové do rozkroku, tamhle ti nevy‘el účet, protože kolega je nedoučený elektrikář, co zalovil pracičkou v kasírce. Jenže je neplnoletý, a tak hmotnou odpovědnost má‘ pouze ty!… Bohatýre, bohatýre!… Kdybys věděl, co já…“
Milo‘ pozvedl pravačku, s níž se Konečná až dosud mazlila, a pohladil ženu po temeni hlavy a po ‘íji, kde jeho dlaň uvízla. Takhle ho pohladila maminka, když řekl, že zůstane s ní. S ní a s Dalíkem. I Konečná vděčně vzdychla a jako by se bála, že chlapcův soucit pomine, zavřela oči. Opřeli se o sebe čely a mlčeli.
Také Milo‘ přivřel oči. Pootočiv se ke Konečné celým tělem, dotkl se i jejích kolen a zazdálo se mu, že s dotekem těla dospělé ženy přibylo mu let. Jako by seskočil z vozíku invalidy! Zastyděl se za přede‘lé naříkání, a jako nikdy předtím mužství v něm zvedlo hlavu. Užuž by ženu objal, užuž by ji políbil, když tu – bác!…!…!
Dveře se hlučně rozskočily a rozkacená Činči zapi‘těla:
„Jenom se nesežerte! Vám nestačí markoví vozíčkáři, paní Konečníková? Hněte sebou! Paco‘i chlemtají polívku.“
„Ježí‘marjá! Tenhle moloděc má jenom jednu nohu – nebudeme ho trápit velkýma porcema… A co tahle slečinka? Po bouračce má táákhle malinký žaludeček!“ Žery odebírá z režonu talíře s jídlem a skládá je na servírovací vozík. „Tenhle talíř je pro dědulu, co tak málo haminká,“ vy‘kubne z talíře plátek masa, aby ho vhodila do hliníkového e‘usu. „Paní Ždibečková to taky nesní, to vím určitě,“ ubere z dal‘ího talíře. „Ten na čtyřce nechá pokaždé maso, nípal jeden! Nemá cenu, abych mu ho dávala. Frajlinka na ‘estce, co je jí hovno a jezdí sem za chlapama, pro tu je pět knedlíků moc. Pro tuhle taky. A tahle je nejskromněj‘í ze v‘ech – nejraději by nejedla vůbec.“ Žery naplnila své e‘usy a odjela s vozíkem do jídelny.
Zatímco obsloužení pacienti obědvali, do místnosti se vkutálela nabobtnalá, dýchavičná koule. „Uctivost, vážení klienti! Ty, kteří jsou tu noví, srdečně vítám. Jsem vá‘ kulturní referent a budu dbát o va‘e vyžití. Dnes promítám film o bezbariérových domech. A bezbariérových vztazích. V sobotu jedeme do Velkého Poříčí na prohlídku kulturních památek. Je jich tam celá řada a bude nám na to stačit hodinka. Do večeře se vrátíme. Takže nashle v kinosále, dobrou chuť, a ať se vám líbí u nás na Šumavě!“
Jen opustili první jedlíci jídelnu, Žery popadla Milo‘e za obě ruce:
„Člověče ne‘ťastná! Utíkej do přípravny pro tři obědy! Tamhle dozadu nepři‘li paco‘i.“
„Ti už nepřijdou.“
„Právě proto! Jsi to ale ňouma! Přece nenechá‘ tři porce kuchařům!“
„Prosím vás!… Paní!… Paní!… Je to odporné! Hnusné! Dejte mi konečně pokoj! Jděte do háje!…“
Servírky zcepeněly – nejblíže sedící pacienti o nic míň. Znehybnělí, s očima navrch hlavy čučí nevěřícně na chlapce, který se třese a dýchá schváceně, jako by právě doběhl dlouhý závod. „Nechte mě konečně na pokoji! Tohle není normální! To se nedá vydržet!… Hnus, hnus!“ sípá a zvrátí hlavu nazad, hledaje uklidnění snad v bílém plátně stropu. Kdyby se tenkrát přidal k tátovi, kdyby ‘el bydlet k němu…
Zatímco Činčilka a Žery odběhnou svorně do přípravny, kde zatepla vylíčí ohromující výjev, so‘ná, nedutající Konečná vzru‘eně zírá na ‘estnáctiletého hezounka. Takhle je to tedy! Ten zajíček je panic! Z roz‘ířených zorniček Konečné prý‘tí snad útrpnost, snad lítost, možná…
(Dobrý den, pane vedoucí… Vy? Pořád bez práce?… Právě. Pořád. Čtyřicítku nikde nevezmou. A kde by vzali, tam se zase nechce mně. Mám skončit ve ‘peluňce? Nebo v doupěti? – – – ? Stačilo by mi pět. – – – ? Stačilo by mi čtyři a půl. – – – ! Já bych s vámi taky… Můžeme si o va‘í práci u mě promluvit, mám zrovna čas.)
Možná pan Liebknecht ví víc než ostatní. Jako by ani nebyl naživu. Jeho velké majetnické oči hlídače překvapeného ze zálohy jsou stejně ochrnuté jako Liebknecht sám. Muž nakonec mlčky, zadumaně přikývne a hlesne přidu‘ené:
„Meine liebe?“
„– – – ?“
„Meine liebe! Hören Sie mich?“
„Ja,“ trhne sebou Konečná.
„Bringen Sie mir nach dem Mittagessen einen Kaffee in mein Zimmer?“
„Nein. Heute erst nach dem Abendbrot, bitte… Warten Sie, bitte.“
„Heute haben Sie nach dem Mittagessen keine zwei Stunden frei?“
„Ja. Natürlich. Ich habe etwas anderes zu tun…“
Liebknecht opět pokýval hlavou, teď už s ironickým ‘klebem:
„Ja. Natürlich. Ich habe genug Zeit. Ich warte also.“
Z přípravny se vytratili kuchaři a horká pára. Z bílých orosených obkládaček se‘plhaly čůrky vody a schovaly se pod dřezem. Místnost opanovaly Činčilka a Žery, a star‘í z obou žen telefonovala:
„Máte chviličku, pánové? Mám pro vás něco mňam-mňam! Přijďte si,“ řekla teple.
„Užuž. Fakt. Užuž. Díky moc.“
„Schovala jsem vám něco do bří‘ka. Úúhm, to to voní! Honem! Honem! Ať vám to nevystydne!…
Poraďte staré bábě. Ráno mi v kuchyni kapala voda z kohoutku. Co s tím mám dělat?… Cože?! Vy se mi na to přijdete podívat? Vy mi to i spravíte? No tak vám děkuju, to jsem opravdu nečéékala,“ vyzpívala, když vytočila druhé číslo.
Postupně se přihrnuli tři muži. První a druhý v uniformě vrátných, třetí v montérkách. Každý dostal po talíři a každý zaplatil lichotkou. „Fakt. Vy máte zlaté srdce. Fakt. Čtyřiadvacetikarátové.“
„Áleále! Neříkejte! S takovými ozdůbkami jste měl přijít před čtyřiceti lety,“ zachichotala se Žery. „Jenže to jste nebyl je‘tě na světě. Dneska už musíte za mlad‘íma. Jedna taková chodí po jídelně.“
„Konečná?“ usmál se vrátný.
„Konečníková,“ opravila ho Žery.
„Konečníková?“ podvolil se vrátný. „Musel bych být markman, a to já nejsem.“
Spokojená Žery poplácala vrátného po zádech. „Jednou jí shnije jazyk a odpadnou jí prsa. Uvidíte!“
Když vrátní odcházeli, jen taktak se nesrazili s podsaditým pořízkem, jenž budil respekt ráznou chůzí a rovným, vojenským držením těla. Vyhnuli se mu s mručením, ale pořád dobře naladěni.
„Nazdárek, děvčata!“ zahartusil muž, sotva překročil práh. „Tak jak? Zbylo něco?“ zamával velkým, už notně potrhaným jutovým pytlem.
„Jéjda! Děvenko!“ vypískla Žery. „Podívej, koho tady má‘! Strejda Emil při‘el.“
Jen usly‘ela o Emilovi, Činčilka nad‘eně zavře‘těla:
„Jééé! Emíčku! Emíčku cvalíčku!“ rozeběhla se k muži a pověsila se mu na krk vahou celého těla. Ačkoliv měla dívka dobrých ‘edesát pěta‘edesát kil, Emil stál jako přibitý. I pytel upustil, aby sevřel pružné dívčí tělo.
„Panejo!“ vyjevila se Žery. „To je mužský! Ten má ‘íji! Jako plemenný bejk. To se nedivím, že si troufáte na obě, Emile. Jenom aby se to nedozvěděla máma, holka ne‘ťastná! To by strejda vyjel z baráku jako sáňky!“
„Nááhodou! Emil je s mámou jenom kvůli mně, že jo? Aby se nám po sobě nestýskalo, že jo? Abysme mohli být spolu, že jo? Starám se, aby Emílkovo králíčkové hodně rostli. Máma na králíčky ka‘le, že jo? Je Emílek rád, že mě má?“
„Toseví,“ roztál lamželezo, „toseví,“ poplácal děvče po hýždích. „To jsou kmínky! To je prdízna! Jestli se jí někdo jenom dotkne, zpřerážím mu pazoury!“
„Neblázni,“ zakňourala Činči, „tady ne. Jsou tady lidi. Jdu se převlíknout. Zatím si přesyp chlebíček. Podívej, no podívej, kolik jsem ti ho na‘etřila! To se budou králíčci mít. Co jsem? Co jsem tvoje?“
Víc Žery nesly‘ela, protože na stolku za rohem přípravny zadrnčel telefon:
„To jste vy?“ zeptal se příjemný mužský hlas.
„Ano, to jsem já,“ řekla Žery co možná nejuctivěji a také nejti‘eji, protože Emil pořád je‘tě přesypával chléb z ko‘e do pytle.
„Informoval jsem se na ředitelství ‘koly o tom klukovi. Jak jsme se ráno domluvili… Představte si – je úplně bez ‘kraloupu! Bezproblémový. Jen jednou se díval učitelce pod sukni, když otvírala okno. Asi se mu líbí star‘í ženské. Jinak je nejlep‘í v kroužku modelářů. Machr na ma‘inky.“
„To není možné!“ nevěřila Žery svým u‘ím. „Je to půlhodina, co si na mě otevřel hubu!…“
„Na vás? Bože, bože!“
Žery si přitiskla pravačku na břicho. „Na mou du‘i! Poslala jsem ho pro tři obědy a myslíte, že poslechl? Ne! Je‘tě na mě ječel, holomek nevychovaný!“
„Bože, bože, to jsou věci!“
„Třeba ve ‘kole nevědí o tom klukovi v‘echno. Teď mám odpolední volno, řeknu mému kriplou‘kovi, on mi ho procvakne. Mně se ten kluk nechce líbit. Nějaké kvítko z čertovy zahrádky to bude. Řekněte, proč nastoupil zrovna do ústavu, když je taková hvězda? Proč ne‘el do hotelu? Je jich snad málo?“
„To mě nenapadlo. Bože, bože!“
„Nevě‘te hlavu. Nechám si ho procvaknout. Brnknu vám ve čtyři. Přinesu jogurt. Úúhm, to voníí!“ Žery nakoukla do jídelny, a když se přesvědčila, že Zahrádka s Konečnou dosud prostírají k večeři, poskládala do ta‘ky oba e‘usy, křikla „Nashle!“ a dlouhá chodba ji spolkla.
„Půjdeme taky?“ řekla Konečná. „Doprovodím tě na pokoj. Teď nemůže‘ zůstat sám…, jsi příli‘ rozru‘ený.“
„– – – ?“
„Na kterém pokoji tě ubytovali?“
„Až nahoře. Vedle půdy. Není to pokoj vhodný pro náv‘těvy. Nevymalovali ho nejmíň deset let. Umývadlo je prasklé, ve zdích jsou trhliny a při de‘ti tam zatéká.“
„Co bys chtěl? Na člověku nesejde. Důležité jsou peníze. Pojďme, čas běží…“
(Čas běží. Za chvíli bude vidět. Musím jít… Taky pravda. Kdyby tě někdo zmerčil, byly by řeči… Kdy můžu nastoupit? Od prvního, nebo hned zítra?… Ví‘, mám teď plno… Ale přece…, vždyť…! Fakt mám plno. No nečerti se. Helena je jiný hříbě. Vždyť o nic ne‘lo…)
Vystoupali po chladných žulových schodech až k půdním dveřím. Dveře Milo‘ova pokoje sousedily právě s nimi, ale Konečná otevřela ty půdní a odvedla Milo‘e k vikýři.
Nádvoří klá‘tera i celý Poříčín leží před nimi jako na dlani, a když vnikne dovnitř otevřeným vikýřem sluneční svit, vytrhne zpoza střechy pruh tmy. Nádvořím jde Žery s napěchovanou ta‘kou. Postar‘í i docela mladé pacientky s deformovanými těly přátelsky kynou servírce, která je už roky léto co léto obsluhuje a k obědům ráda přidá tu prostořeký vtip, tu drb či zvědavý zájem: „Je to lep‘í než vloni? Co doma? To je k vzteku, jak se pořád zdražuje!“
Ze ‘katulky vrátnice ozdravovacího ústavu vyběhnou oba vrátní a rozverně jí zasalutují. Jednoho poplácá Žery po tváři jako poslu‘ného poníka, zatímco druhému zapíchne do břicha ukazovák: vrátný se reflexivně zlomí v pase, v‘ichni tři se zasmějí a Žery si přehodí ta‘ku do druhé ruky a projde branou. Ulici lemují vzrostlé, ale odumírající jilmy a Žery jako by krátkými cupitavými kroky měřila vzdálenosti mezi nimi.
(Letí. Manka letí. Z hnízda vyskáčou straky a letí s ní. Z náručí korun vysypou se hnízda a kutálejí se s ní. Jilmy zahodily větve a valí se s ní. Honem! Manko, honem! Třpyt monstrance nad lojovicí oslepuje oči… Nebo je to kosa smrtky? Neví, Manka neví. – Ježí‘ikriste, ty Lojzo jeden! Co jim to pí‘e‘ za dopisy! Copak jsem nějaká straka? To jídlo zbylo, jednodu‘e zbylo!… Okrádá‘ nás!… Jak nás? Patří‘ ke mně – nebo snad k tamtěm?… K nám. Ty má‘ nohy… Lojzo! Při‘el jsi o rozum? Vždyť z toho má‘ taky! Jak může‘ psát takové dopisy na vlastní ženu?… Nejsi vlastní. Má‘ nohy.)
„Podívejme se!“ vyjeví se Konečná, když se dá Žery do řeči s jinou chodkyní. „Činčilina máma! To bude moc zajímavé. Z toho bude mela. Činči dostane od matinky pusinku – jenže ‘típanou.“ Ženy na ulici hořce klevetí, žena na půdě teple dýchá do bohatýrova zátylku. Pak zalomí Činčilčina máma rukama a Žery jde svou cestou. Už se blíží k prvním domům, už ji není vidět.
„Vidí‘ ten dům na vr‘ku, bohatýre? Ten je její. Doopravila ho vloni.“
„Ten s bílou omítkou? To je víkendová chalupa nějakého podnikatele, né?“
„Je to chalupa na‘í nepostradatelné hnídy. Její muž? Pomalu třicet let chromý na obě nohy. Živ z invalidního důchodu. Prachatí manželé by měli co dělat, aby takhle zvelebili své hnízdečko. Lázeňská služtička to dokázala sama.“
Milo‘ zvrátil hlavu nazad. Záchvěvy těla způsobily, že nedokázal plynule promluvit a z jeho úst vy‘el při‘krcený hrkot:
„Ne-mi-lo-srdnost!“
(No vidí‘, Milo‘i, pěkně sis vláčky načinčal. Ty můj caparte ‘ikovný! Táta pohladil Milo‘e po zátylku. Tebe to baví, viď? Moc, tati. Až budu mít hodně peněz, koupím si lístek do opravdického vlaku. Objedu celý svět! A vezmu vás v‘echny tři s sebou… Když půjde‘ se mnou, tak ti ten lístek koupím… Kam s tebou? No tak. Ví‘. Odteďka budeme bydlet každý v jiném bytě. Já jinde – máma jinde. Ke komu půjde‘?… A Dali? Dali nemá rozum. Bude s mámou. Já chci být s brá‘kou, tati. Proč musíte bydlet každý jinde? Někdy se to tak dělá. Musí‘ se rozhodnout. Buď já – nebo máma… Dali!!… Tak já si vezmu ty vláčky. Koleje taky. A když si bude‘ chtít hrát, tak ke mně přijď.)
„Ukrutná ne-mi-lo-srdnost!“ zavyl Milo‘ znovu.
V ten okamžik naskočila husí kůže na těle Konečné a ze ‘těrbiny ženiných úst se vyplazila nemilosrdnost:
„Jsi nemocný. Musí‘ si lehnout. Pojď!“
Žery se vrátila do přípravny první. Sotva dechu popadá, s vehemencí uragánu přihrne se k telefonu.
„Vím v‘echno! Úplně v‘ecičko!“ hekne. „Máte na mě chvilenku? Přinesu vám jogurty. Dopoledne jsem je pro vás vy‘etřila.“
Příjemný muž čas měl a Žery také.
Zatím v pokoji vedle půdy, když rozko‘ vyplísnila nemilosrdnost, kopinatý třpyt slunce rozpůlil kru a na jejím místě se rozednilo. Za své si koupím své! Co je mi do tátových alimentů! Neměl tolik pít! Koupím si modely. Fůru modelů! Tak dlouho, tak dlouho jsem vydržel bez tátových ma‘inek! Měl jsem za ně vyměnit Dalíka? To se dělá?
Ov‘emže měl Dalík převahu čtyř let, a když ode‘el do učení, zůstával na internátě i o víkendech. Když se vyučil, zmizel nadobro. Milo‘ dodělal osmiletku, a když ho vzali do učení, dostal rozum a dohnal převahu čtyř let. Zůstává na internátě i o víkendech.
… Jen se objevila Žery znovu, její klid a sebejistota se poděly tatam. Spatřila totiž Činčilku a pokřižovala se:
„No tedy! Kdo tě tak zřídil? Který grobián?“
„Má-máma! Vlastní má-máma!“
„Ukaž, holka ne‘ťastná. To by se mělo se‘ít. Vyčistila sis to kysličníkem?“
„My ho doma ne-nemáme…“
Žery bezradně stála nad zkrváceným obličejem, roz‘krábaným snad nehty, snad struhadlem, snad kartáčem na psí srst:
„Máma nemá ‘petku rozumu. Dračice!… Lítice!… Cos jí provedla, proboha?“
„Vů-vůbec nic! Někdo jí do-donesl, že mi-miluju E-emi-la! Ně-někdo mi ho ne-nepře-jééé!…“
„No to se mámě nediv! Ať si přivedla do baráku koho chtěla, každéhos jí vyfoukla. Nemělas ani občanku, a už jsi to táhla s Honzou. Když je někdo jednou tvůj strejda, nemůže‘ se mu pověsit na krk jako milostenka, holka ne‘ťastná! Ti zatrolení strejdové tě měli vychovávat, a ne se s tebou pele‘it!“
„No-no, kdo… kdo mě teď bude chtít? To se mi ne-ne-zahojí! Zů-zůstanou mi ji-jizvy!“
„Prd ti zůstane!… Proč by tě neměl nikdo chtít? Vždycky se nějaký najde! A kdyby ne, přece se kvůli tomu neoběsí‘! Podívej na mě. Můj mužský je kriplou‘ třicet let. Třicet let jsem neměla pohlavní styk, a je to na mně znát? Je? Není!… Tak vidí‘. Taky to vydrží‘. Činčilinkóó!“
Činčilčin vzlykot se proměnil v usedavý pláč. Dívčiny slzy stékaly po rozpálených, roz‘krábaných lících a vsakovaly se do bílého ubrusu na stole. Skuhravě, ryčně, jako by oplakávala někoho zemřelého, Činčilka ze sebe strhávala pláty bolesti:
„Vůbec nevím. Kdo je můj táta? Pořád samé strejdy! Taky tři do roka! Se mnou se nikdy nepomazlila… Nikdy mě nepohladila. Byla jsem nic. Stra‘ně moc jsem chtěla, aby o mě někdo stál. Sotva si přivedla nového mužského, myslila jsem jen na jedno: Vzít jí ho. Vzít! Mít ho pro sebe!“
„Já vím,“ řekla Žery. „Svěř se mi. Aspoň se ti uleví. Srdíčko pookřeje.“
„Pokaždé mě měli rádi. Pokaždé na to máma při‘la. Strejdovi vyhodila kufr na ulici a mě zbila. Někdy neměla mužského celé týdny. Lítala vztekle po kuchyni a tloukla mě pro kdejakou pitomost. Vypadl jí hrneček a dostala jsem za to já. Ty malá děvko! Ty zmetku! Nepamatuju si, kdy mi řekla jménem.“
Teď se Činčilka odmlčela, narovnala hřbet a zvedla k Žery vážné, nesmlouvavé oči. „Nejsem hodná. Jsem zlá. Kdykoliv mě seřezala, kdykoliv mi řekla sprosté slovo, už jsem se tě‘ila, jak jí přeberu toho dal‘ího. Jedině proto, jedině proto jsem od ní neutekla.“
„To jsi měla,“ řekla Žery. „Bylo by ti líp, holka ne‘ťastná.“
Činčilka zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem ji vidět starou. Až o ní nebude žádný mužský stát a poslední strejda zůstane už napořád mým. A ona se na to bude muset dívat. Do smrti! Do smrdí-íí!“
„No vidí‘! Už je to venku! Už je ti líp! Tak pojď. Odvedu tě do ordinace. Mělo by se to se‘ít.“
„Já se bojím.“
„Nebude to bolet, uvidí‘.“
„Bojím se jizev. Emil mě nebude chtít. Přitom je nejlep‘í ze v‘ech… Má rád zvířata.“
Žery ztratila trpělivost. Prudkým trhnutím vy‘kubla Činčilku ze židle a vytlačila ji z přípravny. Přípravnu po chvíli zahalila pára, ve které se rozkomíhaly bílé postavy kuchařů. Nic jako by tu nebylo doopravdy.
Zatímco se Činčilka a Žery nevracely, Zahrádka s Konečnou založili na stoly talířky s předkrmem.
Zahrádka, mezi druhou a čtvrtou poprvé poznav ženu a takové vá‘ně, o níž slýchával doposavad jen žertíky, pokukoval po hbitém, cílevědomě pěstěném těle. Je‘tě nezti‘ená slast, je‘tě nedoznící uvolnění způsobuje, že v‘echno bolí míň a lépe se dýchá. Zahrádka se stal bohatýrem a uviděl svět ‘ir‘í, než se mu dosud zdál být.
Když k nim z přípravny dolehl pisklavý jekot žen, dobrá hodina je to, Konečná se u‘klíbla:
„Nepostradatelná je ve svém živlu. Jako vždycky. Zase jde od člověka k člověku a páchá dobro!“
„Nemusíme se jí podobat. Nemusíme být jako ona…“
Konečná prohodila tak ti‘e, jako by to patřilo jen jí samé:
„To už začala předvolební kampaň?“
Je to výsměch, nebo pohrdání? Milo‘ je na vážkách. „Říkám pitomosti?“
„Když mluví někdo o sobě, neměl by do toho zatahovat jiné. Zvlá‘tě když si ‘etří na vláček.“
„To od tebe není fér. Ty ma‘inky jsem ti…, v‘echno řekl…, protože ti věřím. Mám tě…“
„Pudy jsou zboží, mládenče. Nebo pracovní kvalifikace. Až ti bude víc, bude‘ víc vědět.“
Zahrádkovi se nelíbí, jak se k němu Konečná chová. Jako průvodčí vlaku peskující černého pasažéra. Vždyť je to jen několik málo chvil, kdy si patřili! Jak s ním může takhle mluvit? Tak nadřazeně! Jako… jako s nesvéprávným!… „Proč jsi taková? Po tom v‘em, co se mezi námi stalo?“
„Chtěl bys víc cukru? Nebo rovnou med?… Co se mezi námi stalo? Jsi nemocný, tak jsem ti pomohla.“
„Nemocný! Nemocný! Je jako řípa! Činčilka je nemocná. A jak!“ vpadla Žery do jídelny. „Nějaký pátek nepřijde. Má úplně roz‘kubaný ksicht. Musíme to za ni oddřít ve třech. To mám hrozně ráda, když lidi tahají do práce soukromé věci! Pak to takhle dopadá. S tebou taky potřebuju mluvit, ty kluku ne‘ťastná! Pojď, máme je‘tě čas!“ a popadla Milo‘e za zápěstí, aby ho odvlekla do přípravny. Zde ji v‘ak odradili nervózně popocházející kuchaři, a proto odvedla chlapce až do personální ‘atny. Milo‘ se nevzpouzel: Jsi nemocný, tak jsem ti pomohla. Pomohla… pomohla!… Nebo rovnou med?…
V ‘atně pořád stejný binec jako ráno: mastné papíry, krabice, boty cikcak zpřeházené a na židlích pomačkané svr‘ky. Žery usadila bohatýra přímo proti sobě, div mu nevypíchla nosem oko. Sevřela Milo‘ovy prsty upracovanýma, drsnýma rukama a stiskla je, jako by je chtěla rozdrtit. „Kluku ne‘ťastná, na co si to hraje‘? Myslí‘, že tady o tobě nikdo nic neví? Myslí‘, že o tobě nikdo neví, z jaké jsi famílie? Vrabci na stře‘e si ‘těbetají, že jste chtěli hamtat! Utřeli jste nos a jste na sebe jako psi!…“ Jak mu metá slova do obličeje, Milo‘ cítí její páchnoucí dech: jako by na něho dýchla ropucha!
Dotýkají se koleny, a ačkoliv se Milo‘ otylé ženy nekonečně ‘títí, neopováží se ucuknout. Panovačnost, opovážlivost, s jakou Žery zahleňuje jeho soukromí, zapůsobí dokonale: zchromlý, vydán napospas žlučovitosti útočnice, pořád myslí na Konečnou. Člověk je nejspí‘ složitěj‘í, než si on dokáže pomyslit. Aspoň té Žery kdyby nebylo!
(Kdyby mě nebylo, co by sis počal? Od té doby, co jsem ti obstarala telefon, jsi docela jiný. Telefon jsou mé nohy, řekl Lojza a pohladil manželku po zátylku. Umí‘ se postarat o v‘echno. A jak se hezky kulatí‘! Ty moje Žerynko! A co mi zbývá? Jenom se kulatit. Znám snad něco jiného? Jiného příjemného? Ach bože, ten život! Ten nemocný život!)
Žery, nenaraziv‘i na obranný val, převálcovala Milo‘ův zmatek. „Co jste vy zač? No? No řekni! Co jsou Zahrádkovi zač? Táta si vzal úvěr na koupi hotelu, úvěr na rekonstrukci, a splácel? Ani co se za nehet vejde! Ani úroky ne!… Místo aby trochu máknul, hrál si na pána! Chodil po stavbě v bílých kalhotech, v bílé ko‘ili s bílou kravatou a s rukama za prdelí! Pch! Pekař! Nic mi neříkej – vzal si hospodu, aby byl blíž u pípy! Jak by mohl mít úspěch takový nakva‘ený nemakačenko, chlapče ne‘ťastná!… To se nediv, že ho banka odstavila od hotelu! Nediv se, že s takovým nechtěla nic mít ani vlastní žena a zavčasu se s ním rozvedla! Nediv se, že tě nevzali v žádném poříčínském hotelu na brigádu! To ví‘, konkurence je konkurence! Když má táta ‘patnou pověst, každý podnikatel si domyslí, že jabko nepadlo daleko od stromu!“ – Nedomluvila.
Bohatýr povytáhl krk, hekl a ublinkl…, a zvratky dopadly do ženina klína a Žery vyskočila jako ďobnutá:
„Ty prase! Ty dobytku nevychovaný! Cos to udělal?! Zničils mi blůzu! Fuj, fúúj! Lidi ne‘ťastní, to je prase!“ zaječí a ‘títivě ze sebe strhne poblinkanou blůzku, poskakujíc při tom na prostředku ‘atny.
Dveře se rozskočí a v ‘eru chodby postává strnulé lidořadí: Konečná, kuchaři a je‘tě kdosi dal‘í.
„Tak jste se pomuchlovali,“ výskne Konečná, „a teď byste mohli taky něco dělat!“
No konečně! Do hodiny do dvou počne se smrákat. Nenalhávejme si nic: Jsme z těch čtyř dost zmateni. Skorem mám nutkání kát se, nějak se mi mé vyprávění vymklo z rukou. Ale upřímně: vždyť mě takřka nepustili ke slovu, ti čtyři! Klidně jste mohli odejít. Nemuseli jste poslouchat ani mě, ani je.
Tam dole v kaňonovitém poříčí, zrovna tamten klobouk zpuchřelých sutin ozdobený kapradincem, to bývala boží muka. Ale kteréhosi dne bylo nad Poříčínem jako ve sklepě. Kra vedle kry, až jich byl celý strop! Vesmírná huť ne a ne s ním hnout. Ale strop bytněl, až se prolomil vlastní vahou. Povodeň pak strhla boží muka a ve zbylém torzu vystavěl si hnízdo párek rehků, a jen co vyvedl mladé a hajdy za moře, nenechavý vichr povytáhl ze sutin hnízda zbytky pergamenu. Byla na něm pověst, byla na něm modlitba, kdož to ví? Nebylo to k přečtení. Někdo cosi vzkazoval, ale nebylo komu.
Slova nejsou život. Život, třebaže nemocný, je vždycky nad slova. Nechť si plyne dál. Mě už tu netřeba…
Kancelář, na jejíchž dveřích není vizitky, nevyhlíží nijak reprezentativně. Rozlehlý psací stůl, registrační skříň, vě‘ák, konferenční stolek a dvě křesílka, němé dědictví po sedmdesátých letech. Jen ze zapnutého počítače ti‘e přede konec století.
Co Milo‘e nejvíce upoutalo, byl precizní pořádek. Nablýskané zrcadlo, svěží květiny, které dostávají dennodenně pít snad ve stejnou hodinu, archy účetních dokladů a korespondence urovnaná podle pravítka. Pod sklem na desce stolu barevný kaleidoskop evropských měst, na skle pilníček na nehty a kopilátor.
„Je‘tě je to cítit?“ zeptal se Kdosi Dal‘í.
„Co myslíte?“
Kdosi Dal‘í se chopil pilníčku na nehty a tlačil ho po skle jako vláček. „Ten zápach,“ řekl, „ten zápach, co zbude, když pochcípají iluze.“
„– – – ?“
„Ale nebojte se, vypěstujete si jiné.“
„– – – ?“
„Ty nové se nebudou vystavovat tak halasně na odiv. Skrčí se pod stromečkem v parku, který si vysázíte uvnitř sebe, a vy budete rád: aspoň vám je nikdo neutrhne, ty iluze. Jejich vůně vám už zůstane.“
Zahrádka zakotvil pohledem v odpadkovém ko‘i, kde se povalovaly kelímky od jogurtů.
„Příli‘ná senzitivnost je buď funkční póza, nebo nechtěně přiznaná nevyrovnanost. Nedozrálost. Obojí je nevhodné. Trapné, řekl bych.“
„– – – ?“
„Bože, bože. To mi vůbec nic neřeknete?“
(Ahoj, tati. Přijel jsem k tobě na neděli. Jen tak? Neposílá tě máma? Jen tak. Do kolikátýho ročníku vlastně chodí‘? Tatíí! To myslí‘ vážně? Nepij tolik! Pustí‘ mě k ma‘inkám? Trochu se svezu. Trochu je vylep‘ím… Už nemám vláčky, Milo‘i. Musil jsem je prodat… Vždyť jsi mi je koupil k svátku!… To jo. Ale vždyť už bude‘ brzo velký. Za chvíli mě přeroste‘. No nekoukej tak na mě. Zkrátka jsem neměl na alimenty, no! Říkal jsem ti přece, abys bydlel u mně.)
Kdosi Dal‘í popojel vláčkem po stole. „Rozhlédněte se kolem sebe. Co vidíte? Kupříkladu v přízemí domu, který jsem pronajal, vystřídaly se tři firmy v jediném roce! V jediném roce! Nejdřív tam byla kavárnička, potom prodejna zeleniny, potom krám s uměleckými předměty. Teď tam není nic. Ba! Terciární sféra je jako trampolína. Skočíte do ní, letíte vzhůru a najednou bác! Jste na placku. Ba, je to tak!…“ Někdo Dal‘í utkvěl zrakem na nedutajícím Zahrádkovi. „Zato tady v ústavu to má perspektivu. Je tady jistota. Od té doby, kdy se ústav zprivatizoval, zahraničních klientů přibývá po násobcích. A ti cálují čtyřikrát víc! Do tří let tu nebude pro na‘ince místo! Chápete, co se vám nabízí?… Smeťte ty drobty, co jste nadělal mezi personálem, smeťte je a dostanete přidáno. Tady vám kyne budoucnost!“
Naléhavý hlas Kohosi Dal‘ího nedal Zahrádkovi pokoje. Milo‘ těkal očima z bílého, převzorně vyžehleného plá‘tě do odpadkového ko‘e s kelímky po jogurtech a odtud zase do okna, za kterým obrýlená pacientka o berlích předváděla gladiátorskou řežbu vůle s osudem. Milo‘ si jí pov‘iml hned, jak přijela. Doprovázena dvěma holčičkami a mužem rozhlížejícím se bez ustání do stran, jako by se něčeho bál, vroucně pohlížela na trojici. Sotva jí naposledy zamávala, žena jako by se převtělila: zamlklá, uzavřená stulila se do svého mrzáctví a k Milo‘ovi pozvedla oči, jen když seděla. Při chůzi nejprve stočí trup do strany a hlavou opí‘e oblouk obkreslující slunce. Pak namáhavě, v hlubokém soustředění sune před sebe jednu nohu po druhé. Nohy jsou ve styku se zemí jen ‘pičkami vpisujícími do písku krátké, silné čáry, a sportovní boty, svítící novotou sotva týden, jsou na ‘pičkách rozedřené. Z děr vykukují palce v bílých ponožkách.
I Kdosi Dal‘í, upoután Zahrádkovým zájmem o cosi v parku, se ohlédl k oknu. Pokýval hlavou a roztočil pilníček jako vrtulku:
„Ano, vím. Jsou to věci! Člověk musí být trochu otrlý, aby tu vydržel. Ale uvědomme si, že jsou to poloviční blázni. Uvědomme si, že každý patnáctý se léčí zadarmo: poji‘ťovny za ně nezaplatí! Uvědomme si, že jídla, která pacienti nesnědí, jsou svým způsobem na‘e! Platíme si zdravotní poji‘tění? Platíme!… Máme jenom to ‘těstí, že nejsme invalidní…“
Teď sebou Milo‘ ‘kubl. Vypadalo to, že dosud spal a zrovna se probudil. Do ticha nesouznění zaťapkaly chlapcovy kroky vedoucí ke dveřím.
„Na shledanou.“
„Na shledanou,“ řekl Kdosi Dal‘í nespokojeně. „A přemý‘lejte o v‘em!“ –
… Žery s Konečnou právě poklidily a chystaly se prostřít ‘álky na snídaně. Jen spatřily Milo‘e, v‘eho nechaly. Konečná se chopila konvice s kávou:
„Fahren wir, Herr Liebknecht.“
„Shon jetzt? Jénom… jéstli… néste heute… móc… vyt‘erpana!“
„Meine Kräfte erschöpfen nur Sie, Herr Liebknecht.“
Liebknecht se polichoceně, burácivě rozřehtal a jeho vozík vyjel z jídelny.
„No, a já taky půjdu!“ vyprázdnila Žery ledničku. „Dneska se nemám s kým dělit. Tím líp. Nadřu se tu jako kůň. Nebýt mě, můžou to tu rovnou zabalit!“ a nasupěná vypochodovala z jídelny. Jejích kroků se chopila ozvěna a mlaskavě spořádala jeden po druhém.
I když teď už věděl, že víc Žery nespatří, Milo‘ nezavolal na pozdrav.
Jen do‘el na spoře osvětlené nádraží, nedočkavě dosedl na lavičku pod lampou. Chtělo se mu kreslit. Měsíce, roky si nekreslil a ani nebyl dobrý kreslíř. Tužku v ta‘ce měl, ale papír ne, a tak črtal na rub pracovní smlouvy. Přicházeli dal‘í a dal‘í cestující, brebentili, poka‘lávali…
„Ukaž, Rembrandte. To jsou paco‘i?“ Činčilka! Chuděrka… Usly‘el ji nad sebou, právě když vláček vjížděl do stanice. Propánakrále: zrovna ten vlak, na který si ‘etří!, zrovna ten to je! Není to tak dávno, chtěl s ním přece objet celý svět! Jenomže máma s tátou uvnitř nesedí a Dali, ten už teprv ne.
„Paco‘i? Néé… Vlastně jo. My,“ odpověděl Činčilce.
Ač hlavu ovázanou, měla Činčilka jiskrný pohled a ‘ťastně se usmívala. „Myslila jsem, že to nestihneme. Emílka vyslýchali policajti. Zlomil mámě ruku.“
Chlápek stojící v sousedství usly‘el, že řeč je o něm, a zafrkal:
„… brý večer. Jasně jsem řek, že zpřerážím pazoury každýmu, kdo mi na ni sáhne!“
Činčilka se do muže zavěsila, položíc hlavu na jeho pevné rameno. „Emil je první mužský, který se mě zastal. Je moc hodný a má rád zvířata. Nejvíc činčily. Jestli Emila zavřou, postarám se mu o ně. Jedeme k němu domů… Ach! Chci zůstat tak ‘ťastná, jako jsem dneska! Už napořád!…“
Zamířili k vlaku. Činčilka postřehla, že si Milo‘ vybral jiný vagon a vzkřikla zvědavé:
„Kam vlastně jede‘?“
Tu se Milo‘ zarazil. Vždyť neví, kam jede! Vždyť si nekoupil jízdenku! Na‘pulil rty a pokrčil rameny:
„Jen tak. Do života,“ nastoupil.
Na počátku bylo slovo. To slovo bylo od Tondy. To slovo bylo Tonda.
„Platící truchlíci! Neplatící v‘iváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci?
Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje.
Víte nejlíp: žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysu‘ený mozeček, na hři‘ti v‘ak pán – Antonio král!
(Díru to zmen‘ilo!)
Jak jinak! Zásluhy ráčí matinka míti! Ani za mák nechrápala, pardon, nechápala, už jsem stár, dioptrií víc než pár!, ani za mák nechcípala užitečnost vzdělání. Mindrovala: ‚Kdo má v hlavě, dostane roupy, nebo utratí moc peněz za pití.‘ A s jaksepatří vemenencí, správně má být vehemencí, v‘típila do synkovy paměti nejvy‘‘í ideál nezničitelnosti. Nebyla ‘patnou sůvou – věc důmyslně promyslila: harant propadne dvakrát v jednom ročníku a v‘e půjde jako po másle – ze zvlá‘tní ‘koly je to blíž na vlak, holomek bude dřív doma a aspoň řádně vykydá! Ano, zde va‘e vstupenka, svlečno, a jednu pro matinku, za vděčnost a kratochvilku! Kupujte vstupenky! Do přední řady! Na poslední představení!
A že byl Tonda poslu‘ným synkem pluhu, beze zmatku, beze zbytku splnil cíle výkopné. (Řehniti se dovoleno – máte za to zaplaceno!) Po zásluze vysloužil si míč, fialové barvy kýč. Nu, vem to ďas! Třicetikorunový prezent nebyl nej‘tědřej‘í odměnou za dvacet mě‘ců nafilmované tuposti. Jenže víte nejlíp: vedle fialové poslu‘nosti Antonia zlobila, nota bene zdobila, fialová skromnost. Ostatně miminka rok co rok střeliti uměla tři kopy ramlic, půl tuctu čuníků a býka, co měl devatero žláz – proč by sobě nedopřála ke snídaním piva máz? Rok co rok pacholek se činil, fialový prezent o nedělích honil. Samozřejmě že mám je‘tě vstupenky! Neváhejte, nepředbíhejte!
Pimprlata se o něho rvala: ‚Pojď k nám a buď kapitán!‘
Antonio nehrál – žongloval, fotbalový král!
Gól vždycky dal, leč před pochvalou utíkal. ‚Nezná‘ fialový slunce. Tak co bys povídal!‘
‚Znám! Podívej, že znám!‘ zadnici mu gólman ukázal. ‚Za dvě pětky z matiky originál prémii!‘
‚Fialový nezná‘, ne a ne! Za jedničky leda bys ho měl!‘
V áčku se ho nemohli dočkat. Když přece při‘el, chromý pokladník Li‘ka se stal veselým a obézním: lidi se na fotbal jen valili.
‚Maucta! Spropitné povzná‘í fotbal!‘
‚Li‘ko hloupý – zač bys děkoval? Vidět ‘a‘ka – za to bych i stovku dal!‘
‚Rozumu moc nepobral. Školou hří‘ně pohrdal!‘
‚Není to snad opice?‘
‚Obličej! Ten mu takhle zůstane?‘
‚Proč by přece studoval, když od přírody je to pavián?‘
Antonio hvězda, tahák, uragán! Dobrovolník klaun! Dal gól a chytil se za hlavu, jako by se stalo ne‘těstí. Dostal gól a nepřestal plakat, dokud mu rozhodčí nepůjčil kapesník. Šlapal si na paty, nejvíc v‘ak na jazyk. Ta‘kařici hrál, divák vůbec nepoznal, že ten trik smutku je jen zvyk.
Obecenstvo se objímalo bez rozdílu pohlaví. Ano, milostivé spaní, čtyři lístky na poslední představení! Obecenstvo kropilo zem slanými perlami. Hostinský vynesl stoly metr za lajnu. Rumajzla ředil vodou potajmu!
Skončil mač, břichabol a ‚Tlač!‘. Ve středovém kruhu vyhrávala muzika, adolescenti a adolescentky se poschovávali do stínu, báby a dědkové se rozpomenuli, že zamlada bývalo stínu víc. Ve kdejakém koutku touhy srdcí hojily se po mávnutí proutku. Svět byl ‘vanda a píseň v rytmu tanga! ‚Neznají fialový slunce!‘
Kdo to řek? Kdo vypustil ten zkyslý kozí mek?
Dobře víte! Viníka leč nespatříte! Zase až s nedělí sluníčko se zaculí! I já děkuji vám, milé dá mi, za vstupné a ‚Mňammňam, páni!‘. Kdo zájem je‘tě má? Vstupenek mi ubývá! Děti platí poloviční, ať z nich nejsou uličníci!
Ve tmě ráda sedá – nový nápad hledá, fotbalová superhvězda. Nechce opakovat kousky jako pekař housky. Baví ho si hrát – s míčem, s lidmi zrovna tak!
Dobře víte: každého potká den silněj‘í než osud. Ať nesměje se ten, kdo nepoznal ho dosud! Tak do Poříčí neděle se ‘tulpnami přiběhne. Klaunství na obor vědní pový‘eno je: chromý Li‘ka z křesílka se skutálí, bez bolesti, bez berlí. A když vstane, nota bene, ráno je‘tě invalidní, teďkyn skáče jako divý. ‚Ne, ne! To se vám jen zdá,‘ lidem kukuč zakrývá.
Ves opanovalo opojení. Nad setmělým hři‘těm se kolébaly lampiony. Do světa ‘el zpěv a vůně uzeného. Bílý plá‘ť hostinského, přece klubová vlajka, vlál od výčepu ke hři‘ti a pořád bylo málo židliček. Kdekdo přinesl si svou a v nastalém rojení popraskaly stoly i svědomí… Li‘ka! Ač se včera bál, dneska se přec kál: ‚Vloni jsem zpronevěřil osm stovek. Na nic by se nepři‘lo – jako že jsem pokladník! Zítra v‘echno vrátím – jako že jsem pokladník!‘
To není v‘e o dni silněj‘ím než osud!
Poříčí břinkalo! Poříčí jásalo! Rozdalo by se – chamtivcům praskly obruče!
‚O svátcích dám každému jitrnici!‘ To neslibuji já, miminka nám roztála! ‚Každému, co vás tady je! A k tomu – zelí kyselé!‘
‚Sliby – odjakživa chyby! Ty jsi nikdy zadarmo nic nedala!‘ ví Li‘ka své.
‚Na mou du‘i! Jednu malou jitrnici! Pořídím si o čuníka víc a ramlic třeba o tisíc! Tonda vyfasuje míč a k němu jaksepatří rýč! Jak je ten život náádhernýýý!…‘
V ten den věřil každý v‘em. Nu? Není to snad ideál, k němuž zapřisáhli nás už předci? My nevzkážeme pří‘tím totéž? Aleale, pane radní, tu je manéž, žádný mítink předvolební! Že jste divák jubilejní, račte lístek doživotní! Samozřejmě bez placení!, a přijďte taky na večééři!…
Teď jsem ztratil nit! Zpropadená fialová řiť! Probůh, kde ji jenom mám?! To je hanba! Pohřební řeč raděj spatra dopředná‘ím vám…
… Jenže ouha! Touhu vždycky zmarní ‘mouha!
‚Neznají fialový slunce!‘
Sakra, kdo to byl? Den silněj‘í než osud kdo tak nestydatě pokazil?
Dobře víte!
‚Teď do světa se dám! Ode dne‘ka nekydám!‘
V tu noc se zlomí návyk a obehranou roli polkne čas. Do Poříčí přijdou jen tři zprávy: Tupý voják! Měkký manžel! Cirkusák!
Jitrničky dodnes nikdo nedostal. Vrátil Li‘ka osm stovek, či ráno opět lhal? Šrámy na srdcích se hojí pomalu jako vždycky a lampiony na hři‘ti – kdo by o ně stál? Což je život ta‘kařice?! To jen Antonio, blázen, býval klaun!“
V jídelně poříčského hotelu se‘lo se smutečních hostů i nahodilých zvědavců zrovna jako o dni silněj‘ím než osud. Rozstříknutý proud veselí zaplavil i můj pokoj a z patra do přízemí seběhl jsem natotata. Byli tam v‘ichni do jednoho, a je‘tě se nepřevlékli: hadí muž s provazem těla navlečeným do elastické kombinézy, svita krasojezdkyň s úzkými, perletí dekorovanými čelenkami a s kukadly, v nichž hnízdí zároveň svůdnost a zároveň odmítnutí, a pod obojím nedozírně ‘iroké pláně a nekonečně dlouhé ulice měst. Dvojčata provazolezčata, osm devět let, kdoví jestli vůbec, s gumovými chodidly a s gumovou způsobností co chvíli se proměniv‘í v kůzlečí mekot, tovary‘ klaun se suknicí z tkalounků a rolniček a s modelínou svalů v obličeji…, byl tu i krotitel přibitý k otevřenému oknu desetiletími opatrnosti a vydávající smích vrčení lva… Chovali se zrovna tak, do písmene zrovna tak jako odpoledne v manéži, z jejíhož středu čněl katafalk s rakví pokrytou klaunovou maskou a věnci upletenými ze sedmikrásek a pampeli‘ek, natrhaných prý na malopoříčském hři‘ti. Trvalo mi takřka čtvrthodinu, než jsem na‘el skulinku a prodral se k samému principálovi. Vida ho, kulicha! Tě‘il jsem se, že ho vyhecuju, vyprovokuju, donutím, aby se zařehtal jako ten klaun po vydařeném čísle a potom kápnul božskou:
„Jo. Samo. Byl to jenom frk. Bláznivá reklama. V té rakvi nikdo nebyl.“
Jenže principál se ládoval jako v předtu‘e hladomoru. Sotva zhltl roládu a složil příbor, přisál jsem se k němu:
„Posly‘te…,“ začal jsem, ov‘em sukadlo odhodlání se mi nějak zadrhlo. Ukázalo se totiž, že principál s hodováním neskončil. Obrátil do sebe sklenici piva, a když utřel papulu rukávem, přidal si ze studené mísy vejce plněné pomazánkou, kraba a plátky ředkviček.
„Posly‘te!“ zaútočil jsem znovu na potulného gurmána; tentokrát už na‘tvaně. Vždyť je to teprve dva dny, kdy jsem se zabydlil v poříčském hotelu a moje měsíční dovolená místo u psacího stolu začala se bláznivou ta‘kařicí profesionálních rozpustilců.
„– – – !“
„No tak! Jenom chvilenku! Co vám to udělá?“ zvý‘il jsem hlas, neboť ve dveřích se zjevil poříčský starosta, doprovázený hranatým horalem. Instinkt mi napověděl, že i ti dva hledají hodujícího muže. (Propánajána, proč říkám muže, a ne cirkusáka? Proč mu tak lichotím? Vždyť si to nezaslouží! Místo, aby dělal něco pořádného, ‘a‘kuje a tropí si z lidí blázny!) „Vám odmítl kněz?“
„K čemu kněz? Ví snad něco o fialovém slunci?“
„Ani úředního řečníka jste nezkusil? Proč ne?“ nedal jsem se odbýt.
„Proč bych to dělal? Sakramente! Co pořád máte, člověče? Jezte, ať neurazíte nebožtíka!“ vysypalo se z jeho úst, vyloupaných lusků.
Pojednou sebou principál ‘kubl a řekl podezíravé:
„Cosi se vám nelíbí – na pietním krasořečnění?“
„Příli‘ ironické,“ vytkl jsem mu a v jeho svra‘tělém, jakoby dřevěném čele přibylo prasklin:
„Co na tom k divení?“
„Příli‘ pohrdání lidmi!…“
„Ach tak! To se nedivím! Nafoukanosti uražené líbil by se splín!“
„Příli‘ marnosti!!“
„Vivat! Nejvy‘‘í ze v‘ech ctností!“
Ne, nebyla s ním kloudná řeč. Dne‘ek je promarněnou poutí za Honzíkem a noc zrovna tak: mé oči nemají, čeho by se přichytily. A přitom včera, sotva okna rozžala zrcadlení, dělal jsem si tolik, tolik nadějí: vždyť pod cestou sedí poříčské zahrady, tady věkovitá krosna plná žitnavek, onde žebřík s řídkými ‘pryclíky, na stra‘áku mezi tře‘němi potrhaný slamák bez dýnka. A nade v‘e se do‘rouboval skřivan a takový jásot z něj vytryskl, že i ti rorýsi pod plátnem nebe látali vzduch jaksi uchvátaněji.
„Jezte. Sic urazíte nebožtíka.“ rozdával principál.
Popravdě, plátek uzeného lososa s trochou másla by mi udělal určitě dobře a užuž jsem se i odhodlal, když tu se rozlehlo nad mou hlavou:
„Je to on! Je‘tě ty ‘minky neutřel!… Tondo! Jednateli! Udělej mi plac…“
A než by řekl ‘vec, lamželezo jednatel mě zvedl i se židlí a poponesl mě stranou. „Pardon, mladej. My budeme hledat konsenzus.“
Starosta ze‘iroka lehl na desku stolu. „Ša‘ku!“ zavyl. „Vymáčkni se! Kdo tě naverboval? Socdemáci, nebo republikáni?“
„Kdo by? Koupil jsem a prodávám!“
Nato přirázoval jednatel ke starostovi a bodře ho objal v ramenou. „Počkej, Tondo. Ne tak zhurta. Zbytečně ho vypla‘í‘.“
„Nech mě, Tondo! Co mám dělat, nejlíp vím. Řekni, ‘a‘ku, pro koho tu agituje‘? Tohle shromáždění nebylo povolený! Bylo načerno.“
„Byl to funus. Klauni pochovali klauna.“
„Ptám se naposled! Která strana si vás podmazala?“
„Tondo, takhle ne! Jde‘ na to zhurta. Nemá‘ psychologickýho ducha.“
„A zesmě‘nit starostu, to se smí? Mě lidi demokraticky zvolili!“
„Začíná‘ být tentonoc… Neměls tolik pít. Nebuď přece pako! Nemoh vědět, že ty a Antonio… Celý svět je příbuzný.“
„Oni mu to řekli! Socdemáci! Republikáni! Nech mě být! Chci si to s ním vyřídit! Že starosta je cirkusák jak bratranec, co nekydal! To chtěl lidem říct! Aby nezvolili mě už víc!“
„Safra, Tondo, nedělej tu hic!“
Tu se principál vztyčil a rukou udělal gesto, jako by se starosty ‘títil:
„To zas prrr!! Tonda umřel bez koktání! Vždyť tak taky žil! Pod ‘apitó starostoval, řídil věci obecný… Tak svou víru na‘el – že byl čestný, dostal ka‘el.“
„Podám protest u komise volební! Tě‘ se, že vás odhalím! V Poříčí není místa pro ‘a‘kárny. Dožer to, a potom – táhni!“ starosta žlučovitě, cestou k východu.
Nic neme‘kav popadl jednatel židli, na niž jako by mě přibil, a čestně mě vrátil na své místo. „Klidná síla, mladej! Jedině klidná síla! Dej nám hlas – my ti dáme perspektivy!“
Pustil jsem se do večeře, abych neurazil nebožtíka. Tak zestárla noc a brož měsíce vybledla v jitřním melíru. Nevím, netu‘ím, na kolik nekonečná hostina při‘la, ale je‘tě ráno před pátou skákali cirkusáci salta mortale, jako by v‘e teprve začalo.
„No. Teď chvilku vy! Jste na řadě!“ vybídl mě principál.
„To nemyslíte vážně! Nic o tom nevím!“ zrovna jsem se vyděsil.
Muž skáče salta, jeho pružné tělo víří prach a on řičí:
„Pane? Je to jasné vám? Smuteční řeč klaunovi obstará jen klaun! Jaksepatří funus vždycky klaun!“
Zdá se mi to – nezdá?
Je to tak. Opravdu jsem vzhůru a ta muzika, kterou sem posílají plíce venkovských ‘umařů, je dechová a je pohřební. Opřen o oprýskaný parapet hotelového okna čekám, až dojde průvod do těchto míst. Bude to znít cynicky, ov‘em je to tak: teprve tyto břeskné i hluboké tóny pozounů a tuby transportují s sebou venkovský poklid, jímž proplul můj věk čirosti jako jehnědy ol‘í nad tůňkami Snivé.
Jsou to už tři týdny, kdy jsem se vrátil do míst svého zrodu, abych snáze dopsal tuto knihu. Vězte, že výčty a bilance jsou zavádějící, protože po úmluvě se životem spisovatel pí‘e po celé své bytí knihu jedinou, a dá za ni třeba i život. Za knihu nepřeru‘eného vnímání a nepřeru‘eného nazření: toho svého, a obvykle na stránkách přímluv za čirost nemocného života a za outsidery, kterým se život zakalil… Touha spatřit je‘tě jednou místa Honzíkova dětství nedala se zadusit stepováním času v rámusem nadívaných ulicích Poříčína, a Malé Poříčí bylo tak blízko, tak blizoučko!, a nezaváhal jsem a jel…
Jenže věk čirosti ne a ne přihopkat, a že na to měl celé tři týdny! Vím, zestárl spolu se mnou. Ov‘em dne‘ní muzika, ta hutná, bilancující spodní á a gé, táhne s sebou vrchovatě naložený nedodělaný vrtulník… citu. Dokonce i pes se roz‘těkal a hned změniv náladu, dal se do vytí. Ano. No ano! Vždyť je to Vart! No konečně! Varte! Tak Varte! Snad by ses mě nebál…
… Pohřební průvod do‘el až pod okna hotelu. Fííí!!… Ne. Není tu Vart: pohřební průvod je nejkrat‘í, nejřid‘í, co jich kdy Honzík viděl. –
Čtyři muži nesou rakev, za rakví cupitá dopředu nachýlená žena se zarudlýma očima, za ženou odsekává cestu vojenský krok nabobtnalého, brunátného Fri‘tenského – přece jednatele! (Dej nám hlas, mladej, my ti dáme perspektivy!) A víc nikdo! Ne, není tu nedodělaný vrtulník…, jenom sebeklam.
Zvědavost mi přesto nedala:
„Pane jednateli,“ ‘eptl jsem do kornoutu dlaní. „Kdo?“
„Tonda. Starosta,“ řekl jednatel vyčítavě. „Nečet jsi parte, mladej? Ne?“
Nečetl jsem a zastyděl se, dvojnásob v‘ak za místo svého zrodu: tak lhostejně, s takovým nezájmem dává sbohem správci svých věcí veřejných! I oblékl jsem se, chvatně a komicky cukavě, a nakonec jen tak halabala (ne)upravený vyběhl do ulice. Vyčítavý pohled truchlící ženy zklidnil můj krok (ani Honzík už se nikdy nevrátí) a já se disciplinovaně, s pietně skloněnou hlavou přiřadil k jednateli: „Jak se to stalo?“
Můj zájem zvedl jednateli náladu. „Hráli jsme fotbal. Srandamač. Předvolební: na‘i poslanci proti folklornímu souboru. To dá rozum, už na to nemáme léta, ale co by člověk neudělal pro svý uplatnění?“
„– – – ?“
„Tonda se v první půli nějak zadřel. Představ si. O přestávce vyžahnul celou francovku… No, stejně to bylo k ničemu. V ‘edesátý minutě ho klepla mozkovna. Naostro! Dali jsme ho rovnou do penálu.“
Divte se, nedivte, teprve po jednatelově komentáři dolehla na mě v‘í silou pohřební sklíčenost. I já měl důvod k truchlení: Vždyť dnes tu pohřbívají v‘echno.
(Myslil jsem v‘echno a nevěděl je‘tě, kolik rozměrů v‘echno má.) Zapátral jsem v zahradách, jestli přijde někdo na pomoc, ale živáčka nevidět. Zchátralé kolny vysvlečené ze střech vystrkují žebra krokví a na nich přilepené, poničené chrámy civilizace vos. Z podnástře‘ku nejbliž‘ího stavení vystartoval rehek a dosednuv na plot, chřestivě se rozesmál. Zhrbatěl jsem: v rozso‘e stránek mé knihy bude chybět odstavec.
„Kde jsou Poříč‘tí?“ ‘u‘kl jsem vyčítavě k Tondovi.
„Kde by byli? Dívají se na tývý. Pohřeb přená‘í regionálka.“ Tonda vypíchl bradu dopředu a odtlačil můj pohled na terasovitá odpočívadla před námi. Pod homolemi břízek zblázněně pobíhá chlapík topící doma slámou, řekl bys, a přece tu má v‘echno na povel. Dva kameramani pod třásněmi větvic nabírají denní světlo a nás, a řídká nervatura kabelů vedoucí do auta parkujícího ve vedlej‘í ulici žene do venkovských chalup a domků (o)událost, pohřeb v přímém přenosu.
„Nestačil jen krátký ‘ot? Proč hned přímý přenos? Zkazili jste Tondův pohřeb. Tu poslední věc, kterou jste pro něho mohli udělat,“ nedám jednateli pokoje a jenom já vím, kde se ve mně bere tolik citové angažovanosti: může za to Loučím se s vámi, moji věrní kamarádi a teskné psí vytí.
„Nebudu tě lakovat, mladej. Nebýt pozítří komunální volby, nejspí‘ bysme na ten nápad s tývý nepři‘li. Ale to je prkotina. Tonda si zaslouží pohřeb zrovna takový… takový…, který pohladí voko. Jsi sto let za opicema, mladej. K čemu venkovský babky, který roní slzy na požádání? Vždyť je to tyjátr! K čemu ‘trúdl strejců a tetiček, který přijdou kondolovat, aby si to sousedi zapamatovali a při‘li pozdějc i na jejich funus?! Tyjátr, samý tyjátr! Pravý je to vždycky v televizi. Život neviděný v televizi je jenom jako – nemá žádný význam! Význam má v‘echno, co je v televizi.“
Muzikanti vyfukují sliny z náustků a v cirkusovém tichu vy‘plhá můj pohled po olistěných provázcích svlačce obepínajícího ve‘kerou vroucností (sebe)lásky celé půltisíciletí mumifikované ve hřbitovní zdi. V ostnatých haluzích ‘ípků pípl sedmihlásek, ale dostal nejspí‘ zánět hlasivek a raději toho nechal. Dopodivil jsem se za něho:
„Ta chuděra vdova byla pro? Souhlasila s pohřbem v přímém přenosu?“
„Dá rozum. Je‘tě nebyla v televizi. Jakápak vdova – žila s Tondou na psí knížku.“
„– – – ?“
„Určitě jsi chodil někdy do ‘koly. Jenže ti to nebylo moc platný, mladej. Umí‘ nanejvý‘ kolik je dvakrát ‘est a nějaký ty chemický vzorce, ale jedno tě ‘kola nenaučila: mít úctu k pokroku. Otevřít se změnám… No, co mi řekne‘? Nic. Moh jsem si to myslet… Tobě uniklo to hlavní, mladej: lidi už se nedělí na vykořisťovatele a vykořisťovaný, na inteligenci a plebejce, na Pražany a venkovský, na ženský a na mužský… Hlavním měřítkem člověka je jeho poměr k televizi. Buď patří k těm, co se na ni koukají, a ti jsou průsvitní, nebo k těm, co v ní jsou, a ti jsou fialoví. Anebo k těm třetím, mlíčně zakaleným, co by v tývý rádi byli a udělají pro to v‘echno na světě. Ale nikdo víc. Šmytec.“ Zase vypíchl bradu před sebe a popohnal svůj pohled ke čtveřici nesoucí rakev. „Kupříkladu voni… Mladý. Šikovný. Pro věc strany zapálený. Jenže dodne‘ka byli pořád meliva – nebyli je‘tě v televizi! A to se zrovna v tenhle okamžik mění! Jsi u toho, mladej!… Udělají kariéru jako nohu. A vůbec: podívej, jak z Tondy leje. Helfni nám! Musíme je do těch schodů vystřídat, ať nejsou upocení – bylo by to vidět v televizi,“ a neme‘kal a houkl doprava: „Tondo, pusť ho k tomu, von tě vystřídá,“ a doleva zas: „Tondo, uhni, ať tě vystřídám.“
Dlaň na rameni, rakev na dlani ‘ourám se do schodů s tondovskou triádou zapálených a jako by mě opařil: Ta rakev je prázdná! Tak lehoučká je, že v ní nemůže nikdo být!…!…! Kameraman si mě nabral a desítky a stovky Poříčských mi (dychtivě) hledí do očí. Nevidím je, ale poslechnu ty oči a poslechnu i kameru. Co to je? Co mi brání vykřiknout podvod? Co to kolem mě vyrostlo za vodní příkop, pro který nedokážu upustit rakev a utéct? Ohleduplnost? Stud? Bázeň? Z kamery – z průsvitných? Cítím, že moje tvář se mění a myslím na zrcadlo ve svém hotelovém pokoji: jakou budu mít barvu? Prázdná neprázdná rakev je najednou těžká a pohřeb nepohřeb dojemný. Přidržuju se dřevěného pažení. Je‘tě tři schody, je‘tě dva, jeden… Projdeme branou hřbitova a jen co vrata zapadnou, Topídomaslámou řekne pauza.
Svorně si narovnáme záda, rakev v trávě při chodníku. Mladí stírají pot ze zátylků, na zádech nadité torny svých ambicí, a vdova po psí knížce, ta žmoulá cíp kapesníku a pláče a pláče a…
„Maři, neřvi,“ řekne Tonda jednatel. „Tývý tohle nebere. Tondu přivezou zadním vchodem. Tenhle penál je prázdný…“
„Když já to neviděla v televizi…,“ pípne žena a žužlá kapesník.
„Neřvi, Maři, myslel jsem na v‘echno. Dostane‘ to na videu.“ Rozhlédnuv se, aby se pokochal na‘ím úžasem, pravil důležitě:
„Psst! Neru‘it. Je‘tě si to přelousknu…,“ a mumlavě předčítá: „Diváci televizní, voliči poříč‘tí, dohromady truchlící! Kdo z vás by netesknil? Na‘eho Tondu kdo by nevyprovodil? Tondu po nebožtíku tátovi. Tondu po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Tondu po nebožtíku strykovi z máminy partaje…“
„– – – ?“
Už se nedozvím, jak to bylo dál (leda by se k nápovědě přiznal sám Pan Principál): zadní branou, potají, a není to v televizi, přijíždí totiž černý Ford. Honem honem toho využiju, abych proklouzl zpátky do ulice. Nad hlavou rozkladité buky, pod nohama nažky po loňsku, a cvrkot vlastních kroků o to rychleji vyžene mě do vsi. Pes dovyl a varovně bafá, jako bych byl Körber. Zhluboka dýchám a mám plné chřípí vzduchu nasyceného životem. A přímo nad mou hlavou žhne slunce, a když k němu vyčítavě vzhlédnu, ne a ne uvěřit: slunce je fialové!
Ediční poznámka: První vydání: Miroslav Vejlupek – nakladatelství Solus, Písek, únor 1999