Prácheňské rezonance 2004

Miroslav Vejlupek

Vyvřeliny


Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako čtyřicátý první titul Edice hostů ISSN 1802-7091. Vydání druhé, první elektronické. Na Internet uvedeno 27. října 2006.

© Miroslav Vejlupek

V-Art - Vision Of the 21st Century


Nad stránkami právě otevřené knihy vstoupili jsme do fiktivního literárního teritoria Poříčínska, jež autor vklínil pod vrcholy ‘umavského horského masivu. Ač k tomu dojmu název svádí, Vyvřeliny nejsou ani příručkou pro geology, ani turistickým průvodcem Poříčínskem; a když průvodcem, tak pro ty pě‘í životem, kteří nenavykli chůzi po vyznačených stezkách. I hrdinové novelistického triptychu procházejí druhou polovinou dvacátého století bez map a bez buzoly. Jejich individuální osudy jsou otázkou položenou bez didaktického tónu: Je elastičnost lidského vědomí tím, co živoči‘ný druh homo sapiens trvale zachovává, nebo trvale ohrožuje?

OBSAH

Zahrada v jeskyni (A)
Ukradená tisícikoruna (A, B, C)
Zpitka a Vyžral (A, B)
Zahrada v jeskyni (B, C)

ZAHRADA V JESKYNI
A

1

Život je zahrada. Co na tom, že v jeskyni? Zase mi přivezli jen telecí párky! Zase se budu muset na lidi celý den křenit, abych ten zapařený ‘mejd prodala! Jeden má pořád problémy! Šest dnů v týdnu osmnáct hodin na nohou, z toho třináct za okýnkem bufetu, stejné otázky a stejné odpovědi…

Ale což!! Poznala jsem i jiné strasti. Přerodněporodní – od toho dne, kdy jsem napohlavkovala vlastnímu muži.

Pochopitelně se to neseběhlo naráz.

Nejprve jsem zatrucovala, když kulturní středisko dostalo čestné uznání za první místo v krajské soutěži. Ředitel Podroužek se tak opil, že mne v božském rozpoložení jmenoval obsluhovačkou. V‘em z kulturního střediska, z muzea, z knihovny, hostům z městského národního výboru, hostům z okresního národního výboru, také z krajského národního výboru a samozřejmě z krajského kulturního střediska roznesla jsem hovězí polévku a podle příkazu ji dochutila dvanáctistupňovým pivem.

Přitom si Podroužek schoval ruku pod můj zadek. Držela jsem v té chvíli v jedné ruce skleničku a ve druhé láhev. Bylo mi k nevyslovení stydno a zajíkla jsem se. Podroužka to tak rozveselilo, že pobídl prvního vedle sebe: „Sáhni si taky!“ A on to opravdu udělal!

Skleničku i láhev jsem upustila na stůl. Popadla jsem talíře těch dvou a horký vývar vylila oběma do klína. Bodejť by neskákali jako klokani!

Tímto dnem se u mne prvně projevil příznak agresivity. Mohla jsem dát těm čuňatům pouze po pohlavku, mohla jsem s pláčem utéci, jenže mě napadlo něco docela jiného: maximálně je potupit a způsobit jim bolest.

Když jsem v pří‘tích dnech přemítala nad tou zlomyslností, uvědomila jsem si, kde jsou její kořeny. Byla jsem nehorázně pokořována už měsíce a roky a dosud jsem se s tím nevyrovnala.

(„Soudružko Moravcová, napsal jsem tu zprávu o kulturní aktivitě v na‘em městě, mám za to. Podepi‘te mi ji tady dole.“

„Mohu si ji nejprve přečíst?“

„Samozřejmě, ale není to podmínkou. Podpis je ryze formalitou, mám za to.“

„– – – ?“

„Už to máte? Spokojená?“

„To musí být nějaký omyl, soudruhu řediteli. U výstav neprofesionálních výtvarníků jste napsal nejméně pětkrát více náv‘těvníků, než kolik jich doopravdy při‘lo.“

„No a? Je to pro dobro nás v‘ech, mám za to.“

„Kromě toho těchhle devět výstav tu vůbec nebylo.“

„Jak to že ne? Výstřižky z novin měníme na nástěnce každý měsíc. To jsou výstavy, mám za to! Při kulturní aktivitě musíte být tro‘ičku velkorysá, soudružko Moravcová. Když se někdo uprdne a má to tón, tak je to kulturně politická akce. Tak už to podepi‘te, ať to můžu poslat na kraj!“

„– – – ?“

„Co na mě tak zíráte? Jsem přece praktik, mám za to. Kdo víc lže, ten víc vyhrává, na to dám krk! A jestli tady těch výstav tolik nebylo, je to va‘e chyba – měla jste je uspořádat! Jestli nepři‘lo na výstavy tolik lidí – je to va‘e chyba. Vy máte v pracovní náplni organizování výstavní činnosti! Jenže úroveň va‘í práce mě nutí lhát, chápete? Ale nevyčítám vám nic. Dávám pouze na vědomí, že existuje i tento zorný úhel, mám za to.“)

Když jsem vystudovala obor kulturně výchovné činnosti a dostala místo samostatné kulturní referentky v městském kulturním středisku, měla jsem za to, že symbióza profesionálního uplatnění s osobní zálibou změní můj život přímo v poslání. Alfou i omegou mých dnů opravdu měla být kulturnost života. Předná‘ela jsem: „Kód kultury a kulturnosti nám příroda vepsala do křestního listu spolu s rozumem. Ať už je to kultura politiky, kultura vztahu člověka k člověku, kultura práce… na co si člověk vzpomene, v‘e má svou kulturu.“

Natotata mi posluchač položil otázku, zda také ‘oustání má svou kulturu. Dostalo se mu nad‘ených ovací a dále předná‘el on. Nebylo to bolestivé pro tu prohru, ale z docela jiného důvodu. Na předná‘ce pro občanský výbor neseděli nijací nevzdělanci: k dělníkovi měl blízko jedině mistr z výrobny lahůdek. V auditoriu totiž klimbal ekonom práce a mezd, učitelka mateřské ‘kolky, výrobní náměstek, uvolněný tajemník národního výboru a dal‘í: matrikářka, hlavní agronom, metodik okresního kulturního střediska, několik druhů vody po holení a o něco více značek parfémů, sparty v tvrdé krabičce a startky v tvrdé krabičce od spart. Podstatné: byli to vesměs takzvaní příslu‘níci pracující inteligence a někteří z nich promovaní. Přesto je spontánně zaujal primitivní výklad plný vulgarismů. Udělalo se mi nevýslovně smutno a měla jsem v těch chvílích až nebezpečný soucit s adolescenty s vyholenými lebkami, ‘estnáctiletými učni, kteří se poprvé milují opilí na záchodku diskokavárny, ke studentům, kteří se cpou do autobusu hlava nehlava a když se nemocný opováží poprosit o místo, je zesmě‘něn a poslán někam. Smí‘kové v auditoriu, to byli rodiče těch v‘ech a sprostoty muže, jenž za mne suploval, pro ně představovaly příjemnou relaxaci po namáhavé práci – kdo, kam, kolik vyvěsí transparentů a girland, v‘e termínově.

(Vlak je sotva deset minut na cestě. Jako na povel otevřou ho‘i a dívky tlumoky a osvobozující akt převlékání zdynamizuje společnost celého vozu. Proměna může být povedeným gagem, chce-li být filmové umění zpřítomněním dobového reálného: do vlaku nastoupilo vyžehlené mládí z nejlep‘ích rodin, o hodinu dále vystupují o‘untělí otrhanci. Chvíli vystupování prožívá průvodčí jako spásu. Ví už své a tento vagon, tuto společnost ze zásady nikdy nezkontroluje. Nikdo ho k tomu nedonutí. Na trati Poříčín – Velké Poříčí slouží od stejného roku, kdy jsem se já narodila. Od zlomového létapáně 1946. Chce dojet do důchodu, aniž musí převléci naruby názor na svou práci, na svůj život a na svět.)

Samostatná kulturní referentka nemá to ‘těstí, aby směla obejít jeden vagon.

Ředitel kulturního střediska je víc než průvodčí. Proto obejde celou vlakovou soupravu. Do zprávy o činnosti, kde stojí: ÚČAST… 8, připí‘e ‘estku, někdy před osmičku, někdy za ní. „Co byste chtěla, soudružko Moravcová, osm lidí, to je jako tisíc. Někdy přijdou dva, někdy vůbec nikdo! Proto sem nezvu lektory z okresu – přece si nebudeme srát do vlastního hnízda!“

Samostatnou kulturní referentku vy‘le do rychlokurzu pro písmomalíře. Kdo by napsal agitační transparenty pro občanský výbor, když ne ona!? Maturitu má, na rozdíl ode mne, bude to pro ni hračka!

2

„Maminka to myslí dobře,“ řekl Pavel, když tchyně ode‘la. „Její táta se nevrátil z koncentráku. Její máma prala spodky za pár ‘upů, aby děcka nepomřela hlady!“

„– – – ?“

„To člověka formuje.“

Proč básní o mámě, když tolik potřebuju, aby mluvil o mně? Se mnou! O mně!“

„Když znárodnili sklárnu, mamka byla u toho. Ta uměla agitovat, panečku! Pořád to umí… Poslancuje už třetí volební období! Dostala státní vyznamenání…“

„Pavle?“ vzchopila jsem se. „Proč agituje‘ doma? Jsem tvoje žena. Ne třídní nepřítel…“

Pavlovi nejspí‘ ztěžkla hlava. Skácel se na divan a natáhl ke mně ruku. „Pojď ke mně…“

Tulíme se k sobě a máme rozpálené tváře.

„Líbí?“ za‘eptal a pohladil mě víc.

„A tobě?“ nepřiznala jsem se a pohladila ho víc.

„Podroužek telefonoval mamce… Nebuď taková zlobivá. Jedeme ve stejném vlaku. Když vyskočí‘, poláme‘ se… Uznej. Přivdala ses do rodiny, která má renomé. Takové věci musí‘ respektovat.“

„– – – ?“

„Bude‘ z toho mít.“

Hladím Pavla míň a míň.

„Tvrdá palice si jenom nadrobí. Maminka nedovolí, abys pokazila její politickou prestiž. Abys po‘kodila na‘i pověst… Ví‘ co? Nebudeme se kvůli tomu hádat, hm?“

Zalehl mě. Mé tělo ho poslechlo, ale touha zazlobila a utekla před ním. ?

Celý zbytek týdne mě trápily výčitky. Smilnila jsem! Byla jsem povolná tchyni! Podroužkovi!… Celému vlaku renomé byla jsem po vůli…

3

Být profesionální psycholog nebo sociolog, lépe a s příslu‘nou erudicí bych odpověděla na otázku, jak přirůstá v člověku individualismus, jak nutkavá touha po vlastní identitě. Stala jsem se spolupracovnicí poříčínského týdeníku. Na tom, pravda, není nic individualistického, ov‘em teprve jako dopisovatelka jsem si uvědomila svou nepřizpůsobivost a tvrdo‘íjnost, dvě osudové vlastnosti, které zavlekly můj každodenní du‘evní život do permanentního dilematu a neurotizujícího konfliktu. Být podřízenou pracovnicí Podroužka, ředitele kulturního střediska, totiž znamenalo zdevastovat svědomí a smysl pro fair play. Nemluvě už o zironizované podstatě samé kultury: mezi kulturními pracovníky a veřejností zela propast, kterou jsme přikryli chrastím ? svou lží, svou pseudokulturností.

Chtěla jsem být svá. Nechtěla jsem se zakuckat tím blátem. Přinesla jsem do redakce Na‘ich perspektiv několik řádek. Vedoucí redaktor, pěstěný knír, hezká tvář, figura basketbalisty, byl z mužů, v jejichž přítomnosti ženy od ‘estnácti rády tráví třeba jen vteřiny. On to o sobě věděl, poznal to i na mně a tím bylo rozhodnuto: jsem novopečenou publicistkou!

Pravil, ten lichotník:

„Takové příspěvky sice nejsou pro nás ty nejlep‘í, ale vzhledem k tomu, že jste hezká… Ov‘em vyjde to až za čtrnáct dní. Nejbliž‘í číslo mám totiž hotové.“

(KOUZLO MOUDROSTI. Na některé výstavy se musíme vrátit, protože čas, ač v zásadních věcech spravedlivý mudřec, má schopnost klamat. Zbude v nás po roce stejný dojem, jaký máme dnes? Víme, že nikoliv. Proto se vraťme – na srpnovou výstavu Beerových fotografií.

Nejsou pochybnosti. Lékař a umělec jsou dobří partneři, a když si podají ruce, pak z takové souborné výstavy vyplyne, že i dílo fotografa odráží dialektiku vztahu jedinečného a obecného.

Beer neplýtvá lehkomyslně inspirací, a tak každý námět, který se ve‘el do jeho objektivu, dýchne na nás moudrostí člověka, jenž ví, že láska k životu je tehdy největ‘í, když ji předchází bolest. To cítíte i tam, kde je Beer vtipný. Jeho humor je spontánní, a přesto přefiltrovaný vážnýma očima. Už tento dvojzorný pohled na svět předznamenává Beerův smysl pro symbolický kontrast, nevyprchávající ani tam, kde by jiný poříčínský sklouzl do kandovaného patriotismu.

Ať byl Beer, kde byl, ať dělal, co dělal, nic se nepoddalo ani rutině, ani marnosti.)

4

V první chvíli jsem se vyděsila. Potom na mne padl smutek: ředitel Podroužek div neklesne pod tíhou obrovské role karmínové látky, plechovek latexu, ‘tětců a bůhví, co to je‘tě třímá v krabici od pomerančů.

Av‘ak pocit smutku může být za patřičných okolností příbuzným veselosti: kdo smutní naposled, ten smutní nejlíp. Od této chvíle jsi zbavena sklíčenosti a nahradí ti ji paranoidní zatrpklost, milá kulturní referentko! Jménem vůle absurdity, která je z rodu anonymních a není nad ní vy‘‘í instance. Nemůže‘ se tedy odvolat! „Podívejte, co jsem vám přinesl, kolegyně Moravcová! Máme dost skrytých rezerv v politické agitaci. Nepřál bych vám sly‘et, jak mě na okrese zprcali! Místopředseda jel na kraj a cestou spočítal transparenty u silnice. Na na‘í trase jich je nejmíň! Musíme to dát urychleně do pořádku.“

(MALÍŘI NA CESTU. Pro Jana Půtku byl letopočet 1976 rokem debutanta – čtyřiatřicetiletý velkopoříčský malíř totiž poprvé samostatně vystavoval. Souhrou okolností do‘lo k paradoxu: Půtkových jedenáct krajinomaleb viděly v poříčínském muzeu tisíce turistů, zatímco pozornosti místní veřejnosti výstava takřka u‘la.

Dva odstavce v krajovém týdeníku jsou tedy nepatrnou splátkou dluhu, který by Půtkově domovskému kraji neslu‘el: vždyť malíř zaujme nejen osobitým rukopisem a perfektní znalostí dynamiky denního života hor, ale i schopností tuto dynamiku výtvarně vyjádřit. Razantní tahy ‘tětcem a zkratkovité vylíčení krajinných reálií nepramení jen z malířova naturelu. V Půtkově umělecké kapitole o anatomii hor si pov‘imněme oleje Mlýn pod horou. S dramatickými výboji živlu, který se přihnal nad horstvo, kontrastuje životaplná hutnost barev pod nimi. Zeleň tu v‘ak nemá uklidňující, natož bezstarostné odstíny, protože nevypočitatelnost živlu to nechce. Ani tehdy, když příroda kvete a plodí, nedá se Půtka svést k plýtvání jásavými barvami. Dává přednost střízlivým tónům, jako by chtěl zdůraznit permanentní připravenost přírody k sebeobraně. Vždyť nad masívem hor se může kdykoliv zrodit pusto‘ení. Taková odpovědnost tvorby ať chrání talentovaného malíře před nebezpečím sebeuspokojení i nepřístupnosti kritice a tvůrčím konfrontacím.)

5

„Nezlobte se, ale vy nejste žádná kulturní pracovnice!“

„– – – ?“

„Co jste si to najednou zvykla v těch novinách? Vždyť se to nedá číst! Blafy! Kdo tomu má rozumět? Zesmě‘ňujete čtenáře!“ Podroužek na mě hledí nepřátelsky. „Máte psát transparenty a ne nějaké… nějaké slinty…“

„Transparenty jsem už dopsala.“

„To nestačí. Na óenvé kontrolovali úroveň politické agitace a víte, jak to dopadlo? Zprcali mě jako malého kluka! Musíme hesla pravidelně obměňovat! Aktualizovat je!“

„Žádné heslo mě nenepadá.“

„Hanba! To si říkáte kulturní pracovnice? To jste chodila tolik let do ‘koly? K čemu vám to bylo?… Ov‘em počítal jsem se v‘ím. Tady máte! Přivezl jsem vám celý seznam hesel! Abyste se nemohla vymlouvat!“

Pomyslila jsem si: kulturní středisko je podminované. Sutiny mě zavalí a moje smrt bude stejně anekdotická jako můj život!

6

PRACOVNÍMI ÚSPĚCHY OSLAVÍME VÝROČÍ VELKÉHO ŘÍJNA!

Za předsednickým stolem ideologický tajemník městského výboru komunistické strany, předseda městského národního výboru, host z okresního národního výboru a host z krajského výboru komunistické strany. Za řečnickým pultem tchyně:

„Soudržky a soudrzi! Uplynulo padesát devět let od chvíle, kdy ruský prolitriát povstal, aby nám ukázal cestu k lep‘ím zítřkům… Šťastný život si musíme zasloužit… Semkněme se je‘tě více… Osvobodíme člověka od nesvobody, která dusí jeho tvůrčí potencionál…“

V sále kulturního střediska je přelidněno. Řada pod předsednickým stolem ? kupé první třídy a na sedadlech vysoká politická prestiž: ekonom práce a mezd, metodik okresního kulturního střediska, výrobní náměstek, učitelka mateřské ‘kolky, ředitelka archívu, hlavní agronom, kultura ‘oustání a startky v tvrdé krabičce od spart.

“Děkuji soudružce Moravcové za podnětný projev,“ řekl ideolog, sotva tchyně dočetla, sotva ustalo plácání končetin. „Mužský recitační soubor Sniváček z Velkého Poříčí zavítal mezi nás s kulturním programem. Předávám slovo vedoucí souboru, soudružce Táčkové…“

Z Táčkové vytryskla sebedůvěra:

„Vladimír Majakovskij, Plným hlasem… Velevážení soudruzi potomci! Až jednou zkamenělinu dne‘ka rozkopáte a do na‘ich dnů se vhroužíte jak do nocí ? i na mne snad se přitom pozeptáte. Snad učenec vá‘ odpověď vám hodí, s erudicí lu‘tě problémy časové, že žil jakýsi opěvovatel převařené vody a lítý odpůrce vody syrové.“

Jsem z těch transparentů celá popletená! Myslila jsem, že Majakovskij byl básník.

Sedím s manželem ve druhé řadě. Chtěla jsem do poslední, ale Pavel to nedovolil:

„Ty neví‘, do které řady patří‘? Pří‘tě si pospí‘íme, abychom se ve‘li do první.“

Někdo otevřel okno a někdo dveře. Průvan zalomcoval transparentem.

„Pavle!“ uprskla jsem. „Jestli otevřou je‘tě jedno okno, heslo jim spadne na záda. Pověsila jsem ho na táákhle malý hřebíček!“

Pavel se proměnil v sádrový odlitek. „Jestli na ně spadne,“ řekl, když se vzpamatoval, „pi‘ si, že tě ihned seberou. Jsou tady nejmíň čtyři.“ – –

Dal‘í okno nikdo neotevřel, při‘li jsme domů a milovali se. Moje touha zase uprchla… Sotva se Pavlova touha vyčerpala, přesedla jsem do poslední řady:

„Pavle? Který z těch čtyř jsi ty? První? Čtvrtý?“

7

Jemný bobový ‘rot zacelil každý pór mého těla. Zaprá‘ené vlasy vyčuhují zpod ‘átku jako zplesnivělá koudel, bílé kartáčky řas ztěžkly a popraskané, bělobou tónované rty bolí. Domů se vrací stařenka. Mám masku mima. Vskutku jsem maskou. Život ve mně abstenuje, respektive jsem žití vědomě zatlačila do pasivity – je to jediný způsob jak nedopustit, aby mě rozcupovala deprese.

Jistěže. Zmýlila jsem se! Dezerce z kulturního střediska do obilního skladu zemědělského družstva nebyla právě nej‘ťastněj‘ím ře‘ením. Ale ne‘lo to jinak. „Jestli nestáhne‘ výpověď, nikde ti neotisknou ani čárku a mysli na to, že tvé dítě bude chtít jednou studovat,“ řekl mi Podroužek. Náhle mi tykal. Cítil podporu – mých bližních. „A do kanceláře se stejně nedostane‘. To zařídíme po stranické linii – zkysne‘ u lopaty!!“

A tak jsem vylíčila své trable posudkovému lékaři a ten spáchal podvod pro mé hezké oči. Napsal mi doporučení změnit práci du‘evní na manuální, a to ze zdravotních důvodů.

– Přijali mě v zemědělském družstvu.

Potajmu jsem očekávala, že manuální práce mi přinese vysvobození. Nestalo se tak. Nové prostředí se postaralo o nový životabol. Nadřízená skladnice Táčková ovládá magii tiskopisů – jednání s lidmi neovládá vůbec. Nicméně pracovní hodnocení má výtečné, politické dvojnásob. Dotáhla to na předsedkyni Národní fronty ve Velkém Poříčí! Za(sou)ložila mužský recitační soubor.

Seznámila jsem se i s Boubelkou. Moje těžkotonážní a nesvéprávná kolegyně od ‘rotovníku masturbuje ráno co ráno za hromadou pytlů pokálených holuby, a kdykoliv ji vyru‘ím, nepříčetná mě honí mezi sily. Zbytek dne se nesmím ke ‘rotovníku ani přiblížit. Ke v‘emu průvan, který zalézá do u‘í, do lícních dutin a do zubů, takže nemám nouzi o probdělé noci. Inu, mám, co jsem chtěla!

Jestliže v kulturním středisku skomírala du‘e nerealistické Mařenky, ve skladu se přidala strast tělesná.

Chodím domů ve ‘pinavých modračkách, bez jiskry a bez půvabu; manžel se za mě stydí.

„Vyjdeme si v neděli, Pavle? Už dlouho jsme nikde nebyli.“

„V neděli to nepůjde, jedu k mamince. Chci dopsat studii o znárodnění sklárny. Ví‘, že je to kronika na‘í rodiny? Tak trochu…“

„Pojedu s tebou!“

„Blázní‘?! To se nehodí! Leží‘ mamince v žaludku…“

Nebo:

„Má‘ narozeniny. Zajdeme si do kavárny?“

„Jdi sama. Maminka mě pozvala k sobě.“

Nebo:

„Proč se ode mne odtahuje‘? Nesmím tě políbit?“

„Jsme snad ti prvně zamilovaní? Podívej se na sebe – myslí‘, že inspiruje‘ chlapa k líbánkám?“

Chci mu říci: „Pavle, ve mně klíčí ná‘ společný život. Zdá se, že budu máma. Tak proč mě tak uráží‘? To přichází‘ do mé postele jenom proto, že tě nikdo nevidí?“ Jenže se bojím. Bojím se, že místo radosti uvidím hrůzu a ta by mě urazila je‘tě víc.

V takových poměrech se utíkám je‘tě více k psacímu stolu. Pí‘u si své články, kurzívy a medailónky a posílám je postavě basketbalisty, která je tu a tam tiskne – neví totiž, že už nejsem hezká. Ty vrácené posílám do krajských redakcí a do Prahy a odtud mi je zase vracejí, protože regionální tematika pro ně není dost nosná. Prý by se příspěvek výborně hodil do okresních novin. Znovu tedy do Na‘ich perspektiv a tam setrvale stejná písnička: „Po‘lete to do některé pražské redakce. Vá‘ styl nezapadá do okresního tisku.“

I ta zbylá iniciativa dezertéra zpola propadá v souboji s ironií a marností.

Náhle blikne naděje. Vrátím se ze skladu domů a na stole honorář z Prahy, kam jsem poslala Kouzlo moudrosti. Mé psaní má přece jenom smysl? Z útržku složenky zjistím číslo výtisku a to si pak vypůjčím v knihovně.

(ZAJÍMAVÁ VÝSTAVA. V Poříčíně má umění mnoho příznivců. Také výstava fotografií Vladimíra Beera měla úspěch. Vtipné a nepatetické dílo podnítilo k úsměvu i k zamy‘lení. Veřejnost se vždy tě‘í na nové práce plodného autora. MM)

„No vidí‘,“ řekl manžel uznale. „Drápkem jsi se uchytila i v Praze. Dobrý začátek.“

„Moje je z toho jenom ‘ifra.“

„Nevadí. Honorářem ti přiznali autorství. Co chce‘ víc?“

„Je to sprosté!“ vykřikla jsem. Proboha, vždyť jsem hysterická! „Nechci psát hesla! Fráze! Tuto zprávu jsem nepsala!“

„Proč ne? Vždyť na to má‘!“

„Je to slohové cvičení žáka osmé třídy! Tohle jsem nenapsala!“

„Tak jsi to tak měla napsat! Vidí‘ přece, že právě takové věci potřebují… Prosadit se, to chce taktiku, moje milá. Jsi stra‘ně jednoduchý člověk!“

Ať se hnu, kam se hnu, v‘ude jsem cizincem. V kulturním středisku to tak bylo, v obilním skladu jézetdé to tak je, v redakcích, v manželství… meteorek bloudící nazdařbůh prostorem.

Co může být drásavěj‘ího než nechtěná osamělost? Co může být tragičtěj‘ího než život, který nemá kde zapustit kořeny své identity?

„Vezmi si za příklad maminku. Dotáhla to až na kraj. Měla totiž systém! Předně se nestavěla na odpor svým nadřízeným. A když ji přece něco trápilo, dovedla to v sobě zapřít. Ty jsi zaspala dobu! Nebuď romantická!“

„Nechápe‘, že se trápím?“

„Subjektivní pocity musíme podřídit objektivním realitám.“

Dala jsem mu z každé strany facku. „Maminka ti to pofouká, když to dotáhla až na kraj!“

8

„Vezměte si s sebou osobní věci, nepokou‘ejte se o nepředloženosti.“

„Co je nepředloženost?“

„Mladá paní, ty osobní věci.“

„Co jsou osobní věci?“

„Tak. Zubní kartáček. Pastu. Nějaké peníze.“

„Já nebudu doma?“

„My se budeme ptát, paní Moravcová. Na oddělení.“

Na oddělení:

„Ředitelka archívu podala oznámení, že pan Moravec nebyl celý týden v práci. Neposlal neschopenku, nezavolal… Ani vy ne! Paní Moravcová, vám nepřipadá nenormální, že manžel se neobjevil ‘est dní doma?“

„Ne. Trucuje a čeká, jestli přijdu s prosíkem. Ukázalo se, že se stavíme k životu docela odli‘ně. Ke v‘emu jsem se zachovala primitivně. Inzultovala jsem ho. Muselo ho to urazit.“

„Proč za ním nejdete?“

„Zdá se mi, že nepotřebuje mít vedle sebe člověka, jako jsem já. Upřímně řečeno – ani já nepotřebuji člověka, jako je on…“

„Jakého člověka? Povězte nám něco o svém manželovi. Můžu říci to slovo, že? Je to vá‘ manžel, že?“

„Proč tolik ironie? Vím. Vzdalujeme se od sebe. Pavel publikoval studii o znárodnění skláren na Šumavě. Úspěch mu dal křídla. Když může studovat archív, je ‘ťastný… Mně to ‘lo s obtížemi. Hodně pí‘u, ale jen máloco mi vyjde. Štve mě to. Už jsem vyrostla z ochoty sloužit.“

„Va‘e politická spolehlivost není předmětem vy‘etřování. Povězte – jaký je to člověk, pan Moravec?“

„Prostě mu stačí pozlátko. Úspěch jakýmkoliv způsobem dosažený.“

„Paní Moravcová! Vá‘ manžel bude otcem va‘eho dítěte. Proč jste se nepokusila celých ‘est dní o usmíření?“

„Myslel on na mě, když ode‘el? Nestýská se mu po mně? Nevadí mu, že mě vy‘etřujete?! Není to tak cituplný vztah, jak si myslíte! Nepoběžím za Pavlem! Chtěla bych se mu omluvit, přiznávám. Je ubohé, co jsem udělala, ale nepoběžím za ním! Ode‘el ze společného domu! Jeho ego je mu předněj‘í! Uraženosti je v něm víc než lásky!“

„Paní Moravcová, my za ním poběžíme místo vás, ano? Kam? Řekněte nám!“

„Přece k jeho matce…“

„Tam jsme už byli. Pan Moravec není u matky!“

9

Noc pitvá mé srdce. Není v něm nic záhadného. Mařenka a Pavel se znali od dětství. Dva roky spolu chodili do jedné třídy. V osmé a deváté sjezdili jihozápad Čech, reprezentanti ‘koly. Chtěli vyhrávat a vyhrávali. Na ‘edesáti metrech. Na sto metrech. V přespoláku. Závodili mezi sebou, kdo odběhá víc rekordů. Nikdy si to neřekli, ale myslili jeden na druhého, když zima odpískala závodům.

V patnácti si zmizí z očí, a když je náhoda svede opět dohromady, oba znají stejné knížky. Jejich dvaadvacet baží po činorodosti. Jejich vědomí je vykrmeno: za a) teorií o budoucnosti a pokroku, za b) teorií o ‘patnosti světa za železnou oponou, za c) teorií o ‘patnosti těch, kteří mají názory odli‘né od oficiálních.

Zapomněli, kdo naběhal víc rekordů, jsou v‘ak jisti, že smějí myslet jeden na druhého – závodu života zima neodpíská. Vždyť se narodili jeden pro druhého! Poslední rekord je společný – ve zlém i dobrém, dobrovolně, ano.

V kulturním středisku se setkává‘ s živými lidmi, se životem – jak to, že se nevejde do teorií?! Činorodost přelézá mantinely. Přiná‘í to stresy, konflikty a zneuznání. Těch poslu‘ných je totiž mnohem víc. Strachu je víc.

Archív sklárny zřídili v bývalé věznici. Dodnes jsou tam bytelné cely. Vzduch je zatuchlý a denního světla poskrovnu. Snad právě pro ty cely a pro to ‘ero je odtud ukázněněj‘í pohled; poslu‘ný a servilní. Manželství nasáklo hnilobou doby, muž a žena si přestali vážit jeden druhého a společný rekord zastaral, medaile ztratila lesk.

Tak noc pro‘átrala mé srdce, a aniž nalezla tajností, znuděně uspává domy, stáje, silnici, po které jdu. Mé my‘lenky mají ov‘em horečku a je jim zimavě. Či má horečku mé tělo?

Ruce křižmo přes prsa snažím se rozmotat hlavolam manželova my‘lení. Byla jeho reakce na můj afekt stejně prchlivým, stejně mstivým gestem nebo promy‘leným taktizováním? Pohlavky ode mne ho jistě ponížily, jistě urazily. Ale v tom případě by byla logičtěj‘í okamžitá reakce! Kdežto Pavel ode‘el až po hodině. Nejdřív se navečeřel a přelouskl noviny.

Za tu hodinu si musel něco promyslet.

Co ov‘em? Co vlastně?

Nemohu se hnout z místa. Nebo přece tu‘ím? Pavel nedávno poprvé publikoval: v regionálním sborníku mu vy‘la studie o znárodnění sklářského průmyslu na Šumavě. Prožil to jako skutečnou Událost. Pořád touží vyhrávat – má už zase svoji disciplínu, svoji trať. Třeba chce na‘í hádky využít. Třeba chce ode mne odejít, má raději trať bez překážek. Třeba mu konflikt dal právo odsunout mne za svou práci a za své ambice. Není to snad tak, že pro své problémy nemám kdy vnímat ty jeho? Rozchodem by Pavel získal čas pro svou práci, čas pro sebe a… a proč to ře‘í tak dramatickým způsobem, proč nočním odchodem z domu? Může to mít logický důvod: má to vyvolat zdání nesnesitelného dramatu a soucit s nespokojencem. Já mám být v příbuzenstvu a na veřejnosti zpochybněna, on politován.

V okamžicích nočního korzování po vesnici se zavr‘ily proměny v mém srdci. Začalo to ponižujícími výslechy na Bezpečnosti, atakem suverénní nadřazenosti hledačů pravdy. Teď hořko houstne a mění se v odmítnutí Pavla. Manžel se mi stal nepřítelem, odpověděl na můj faul nesrovnatelně vět‘ím faulem – záludným totiž!

V uličce mezi stájemi a blokem chalup nesvítí jediná lampa. I tak se mi zdá, že přímo proti mně někdo spěchá. Pavel?? Ten člověk do mě div nevrazil. Dýcháme jeden druhému do obličeje. Proboha! Vždyť je to Táčková! Skladnice jézetdé a předsedkyně vesnického výboru Národní fronty v jedné osobě. V každé ruce po vědru, ve kterém se bělá ‘rot. Ze stáje nebo ze skladu? Neptám se, a tedy neodpovídá. Stojíme proti sobě. Bez úsměvu, bez pozdravu, bez radosti. Trvá to trapně dlouho. Mám pocit provinění a řeknu pouze:

„Promiňte, paní skladnice.“

„Pch! Kdybys někde kecala, řeknu jim, že se promenáduje‘ v noci venku. Rozumí‘ mi, že? Už tak po tobě jdou,“ vyprovodila mne.

Opatrně ji obejdu, abych nezavadila o vědra a jdu svou cestou. Svou cestou! Kudy a kam vede moje cesta?

Jdu tmou, protože tma je moje sestra, ba soukromá Pallas Athéna: mlčí, nemá kopinaté oči podezíravosti, zná neohraničené hájemství absurdna, a proto nezatracuje. Potřebuji ji právě teď, aby mne chránila před vlastním poku‘ením. Poku‘ení svádí: „Má‘ zapotřebí takový život? Za ždibeček identity zaplatila jsi vyčerpanými nervy. Ten impulsivní útok na manžela ti udělal ze života peklo. Stačí málo a bude‘ mít klid navždycky. Neláká tě snad právě klid? Nehledá‘ ho v noční tmě? Tma se věčnému klidu tolik, tolik podobá! Věčnému klidu a ne pomyslné bohyni!“

Totéž poku‘ení pohrozí: „To se dělá?! Není ti hanba? Dítě v sobě zabije‘?!“

V‘echno je o to hor‘í, že se nedokážu vyplakat. Chtěla bych, ale nejde to. Neznám pláč. Odpor k lidem, ke každému z těch, kteří mne ponížili, kteří mě chtějí vidět zlomenou, ten mne odnaučil plakat a naříkat. Chápu: i já jsem zůstala závodníkem a neběžím, abych prohrála. Ka‘lu na medaile, jenom ne prohrát!!

Světlo vydechované jícny lamp na velkopoříčské návsi už zhaslo. Krajina se odstrojila. Nahou ji přehlédnu kolem dokola. Vida, dorazila jsem až za vesnici, na polní cestu, po níž ode‘el můj muž. Ruiny mlýna, za nímž lávka přepásá Snivou, padnou mi do oka až poté, co spatřím stopy. Jsou ve sněhu výrazně vidět a mám pocit, že tyto otisky znám: italské tuleňky mého manžela drtily sníh až k lávce povlečené ledem. Jestli patří stopy opravdu Pavlovi, potom měl namířeno skutečně k matce. Na zkrácenou cestu se mohl dostat pouze přes lávku. Mráz mi brousí záda. Lávka je pokryta ledem silněj‘ím než podpatek těch bot. Přístupový svah jakbysmet. V životě bych tam nevkročila!

10

„Paní Moravcová, řekli jsme vám, že vá‘ manžel není u matky. Udivuje nás vá‘ klid. Ani desátý den jste se nepokusila manžela najít.“

„Kde? Musí se přece ozvat sám! Veřejné pátrání po sobě pocítí jako hanbu. Taková ostuda ho musí mrzet. Takový skandál ho musí mrzet!“

„To zní logicky. Vy máte vůbec mimořádný dar řeči. Logiky, že?“

„To je snad dobře. Bylo by ke ‘kodě společnosti, kdyby plodila jenom trdla.“

„No dovolte! To je urážka veřejného činitele! Zatím jsem tady vy‘etřovatelem pořád já! A budu je‘tě dlouho, protože já, já tenhle případ vy‘etřím, paní Moravcová! Pamatujte si, že va‘eho manžela najdu! Třeba párátkem!“

„Nebuďte tak vztahovačný…“

„Zase urážíte? Dost už! Mluvíte se mnou jako s hňupem! Povy‘ujete se! Vá‘ manžel se musil hodně přemáhat, aby od vás neutekl už dávno! My totiž ledacos víme! Ledacos jsme si o vás zjistili! Vy se nedomluvíte takřka s nikým! V kulturním středisku jste měla problémy! V jézetdé máte problémy! S manželem jakbysmet, to už něco říká, paní Moravcová.“

11

Můj dům obléhaly davy. Hlava na hlavě. Hlavy cik cak nakupené, dlouhovlasé i lysé, v‘echny do jedné jako po generální opravě: mají vyměněné mozky.

Jak by také ne! Na zahradě stojí fekál vyprazdňující septik, dva kriminalisté rýpou vidlemi do králičího hnoje a čtyři dal‘í přehazují dřevo v kolně. Nad zahradou a kolem ní rachtá vrtulník. Řeku brázdí obrovský žlutý člun a muži v požárnických uniformách vrážejí do dna dlouhá bidla.

Jsem tedy podezřelá z vraždy! Jak je vidět, mohla jsem zahladit zločin několikerým způsobem. Předně tělo rozsekat na kusy pětatřicet krát pětatřicet centimetrů, protože vět‘í by nepropadly otvorem do septiku. Jsem v‘ak žena praktická a mohla jsem se rozhodnout pro daleko jednodu‘‘í úklid: pod králičím hnojem by se zřejmě ztratil zápach rozkládající se oběti. Venkoncem jsem mohla být v časové tísni a tělesnou schránku zavražděného narychlo zahrnout rozsekaným dřevem. Pro tuto možnost hovoří ostatně už fakt, že ve vraždění jsem nekvalifikovaná a bez praxe.

Není snad ironie odnoží agresivity? Co se to ve mně vzalo za člověka? Kam se poděl ten, jímž jsem bývala?

Kriminalisté hledají a hledají a hledají, dav lačně vyčkává a vyčkává a já mám čas na sebe, na sebezpyt. Právě se ve mně koná nějaká brigáda, nějaká směna Národní fronty. Ko‘ťata ‘ustí a metou smetí ze dvora na chodbu a odtud do obýváku. Ve dveřích vyměnil klíč zámečník, je to tam ten zevloun třetí zprava, ten vedle něho je zedník a zazdil v‘echna okna v kuchyni, už v sobě sly‘ím i malíře pokojů, je to předsedkyně Národní fronty Táčková a má jenom červenou barvu – co mě to napadá!, asfalt je to… Taky je ve mně sklep a v jeho pří‘eří Podroužek pí‘e latexem ZA DALŠÍ ÚSPĚCHY SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI!. Kde se bere, tu se bere novinář a upravuje text. Ty úspěchy jsou VÝZNAMNÉ a společnost ROZVINUTÁ. A vykřičník navrch. Oběma předává odměnu vedoucí odboru kultury káenvé: hovězí polévku vylep‘enou dvanáctistupňovým pivem. Bývala jsem hodné, poslu‘né dítko, co mělo na krku pionýrský ‘átek, ve ‘kole se dobře učilo (Slibuji… že se budu učit… abych se stala platným občanem socialistické vlasti.) a v ulici sbíralo odpadky (BUDUJ VLAST, POSÍLÍŠ MÍR!). To děvčátko je ve mně taky: na půdě. Visí tam na nejzaz‘ím trámu.

„Proč bych se tahala s mrtvolou až k řece?“ řekla jsem nejblíže stojícímu policistovi. „Už jste se dívali do studny? Je mnohem blíž.“

„Ale kdepak! Vy byste nepila vodu, ve které je mrtvola.“

Měl hezké černé vrkoče a pod nimi sebejisté oči.

„A vy? Pil byste ji vy?“

„Kdybych nevěděl, že je tam ta mrtvola…“

Zasmála jsem se. Nejnepochopitelněj‘í to bylo pro ty před domem a ohromeně na mne zírali. Zato policista pochopil: „V‘ak vás ty srandičky přejdou!“

Když mě poprvé vyslýchali celou noc, právě on mi ‘ermoval pravítkem před očima. „Mluvte pravdu, nebo bude zle!“ Potom spal na jakémsi kanapi a chrápal tak, že to ostatní ru‘ilo. Musila jsem se tomu smát.

Řekli mi:

„Tak otrlých lidí je málo, paní Moravcová.“

Když mě vyslýchali druhou noc, ten s vrkoči se nervově zhroutil: „Vy se nechcete zhroutit! Vy se schválně nezhroutíte, abyste se neprořekla!!“

Jeho slabost mi dodávala sílu. Nemohla jsem se zhroutit – co by bylo s Emilkou uvnitř mě? Toužila jsem po tom, aby to byla holčička, a už jsem jí dala i jméno. Stresy těchto dnů mohou zahubit ten drobounký život; a on mi sliboval, že když vydržím, bude miloučký a roztomilý a stane se mou budoucností.

Čumilové na ulici jsou jako kyselina rozleptávající v‘echno, čeho se jenom dotkne. Minulost je pryč. V‘e dobré je pryč. Mnohaleté sousedské spolužití jako by vůbec nikdy nebylo. Jsem neživým předmětem jejich pozornosti. Věcí na okukování. Věcí na rozvíjení fantazie a představivosti. Tak a tak se chová! Proč dělá to a ne ono?

Jsou tady, tedy věří, že jsem ten zločin opravdu spáchala. Přejí si, aby to tak bylo – přece tu nebudou stát celé dopoledne zbytečně! To by tak hrálo! Musejí uvidět tu hrůzu hrůzoucí. Vysvobozeni z každodenního přijímání v‘edních vjemů, jednostrunných frází a zaklínadel, sytí se něčím pikantním a chtějí je‘tě přídavek, je‘tě moučník – tu mrtvolu, ale ne moc tuctovou, nejlépe mrtvolu rozporcovanou, fekáliemi marinovanou. Čím otřesněj‘í vražda, tím chutněj‘í senzace: „Já u toho byl! Těmahle očima jsem v‘echno viděl! Jak ho na‘li! Jak ji vedli v řetězech!“

Dívám se na masu stmelenou zvráceností očekávání a hořce prožívám demolici vztahů. Život má pro mě men‘í a men‘í půvab, ale i ten bezpůvabný má vět‘í a vět‘í význam pro Emilku. A pro Pavla? Najednou si uvědomuji, že nás tři si neumím představit pohromadě. Nebo představit nechci? Už při Emilčině početí běželi jsme každý na jiném stadionu. Už Emilčino početí bylo mým kalkulem. Schválně jsem si nevzala pilulku! Chtěla jsem mít dítě, abych nebyla tak sama! Abych nechodila do první řady! Abych nechodila ke ‘rotovníku! Kde je mé místo? Chce mě vůbec tento svět?…

Potom je to ov‘em zrůdné. Chybějící představa Pavla s námi dvěma přece demaskuje du‘evní patvar cynika. A byly doby, kdy mne pobuřovaly oplzlé vtipy a prospěchářská prolhanost…

12

„Dodnes jsem nepochopila, proč mě vy‘etřujete jako vražedkyni.“

„Nic takového jste od nás nesly‘ela, paní Moravcová. To slovo jste řekla vy. My ne!“

„Smě‘né! Divím se, že jste mě rovnou nezavřeli…“

„Prokurátor nedal povolení. Nestačí mu na‘e argumenty.“

„Jaké argumenty?“

„Paní Moravcová! Ve vy‘etřovací vazbě byste si vzpomněla, proč jste manžela už celých ‘est týdnů ani jedenkrát nehledala. Nepotřebovala jste získat čas, a čím del‘í, tím lépe? Myslíte si, že pan Moravec zatím někde… ehm, shnije?“

„Nesmysl!! Byla jsem si jista, že je u matky. Ode‘el z vlastního rozhodnutí! Nebudu se ho dopro‘ovat! Že není u matky, to mě překvapilo…“

Božínku, mně je ‘oufle! „Prostě – mě – nenapadá, kde by mohl…“

„Dejme tomu, že va‘e osobní hrdost skutečně byla důvodem, ehm, ke lhostejnosti. Ale jak vysvětlíte tuhle záhadu? Za celou dobu, co pátráme po panu Moravcovi, nezmínila jste se ani slovem o jeho vztahu k paní Kafkové.“

„Jak – vztahu? Paní Kafková je nadřízenou mého muže. To přece víte.“

„Nemám na mysli služební poměr, paní Moravcová. Vy jste se přeslechla? Mluvím o vztahu těch dvou! Rozumíme si? O lidském vztahu!“

„– – – ?“

„Je vám známo, že ředitelka archívu pomáhala va‘emu manželovi s tím článkem o sklárnách? On zase přepisoval její rukopisy na stroji… Byli pořád spolu v jedné místnosti, zaujati společnou prací, vzájemně si nápomocni… Vzájemně zklamáni manželskými protěj‘ky… Je‘tě ne? Nehrajte si na schovávanou! Když měl vá‘ manžel narozeniny, oslavil je s paní Kafkovou… Ne s vámi!“

„To by byl důvod k vraždě?“

„Víte, že manželství Kafkových je v krizi, že? Rozvod visí ve vzduchu. Je‘tě nám neřeknete víc? Jak často nav‘těvovala paní Kafková va‘eho manžela i doma? O čem spolu hovořívali? O čem hovořila paní Kafková s vámi?“

„Obyčejně jsme se jenom pozdravily. Já při‘la – ona ode‘la.“

„Hovořil s vámi manžel o rozvodu?“

„Ne. Opravdu ne!“

„Na to bychom se zeptali rádi jeho… Ale kde jenom je?“

„Napadlo mě… Jestli nespadl do řeky…“

„Paní Moravcová! Ten vrtulník jsem objednal já! Já seděl uvnitř! Tam odtud vidíte rybku v potoce! Zase urážíte?“

13

Teprve nějaký myslivec Pavla na‘el. Pod lávkou, na které už roztál led. Pavel to neměl lehké dokonce ani po zpopelnění…

Přijdu k domku hrobaře, v ta‘ce urnu a zazvoním. Abrahám se letargicky užuluje – se mnou už to nevyhrajou – od ucha k uchu culivé sluníčko, řídkozubé, ‘afránovlasé, natankované rumem a pivem.

„Při‘la jsem uložit urnu do buňky,“ povídám mu.

Slintá, huhňá. Škytá. Je neschopen vyslovit kloudného slova.

„Nerozumím vám… Pomalu. Slabikujte. Noo – do toho!“

Darmo se snažit, naivní doufat. Zpoza u‘mudlaného, potrhaného závěsu zasahuje sádelnaté děvče: „Jožka se loučil se svobodou, víte. My se budeme brát, víte.“

„Kdy mohu přijít?“

„Já do toho Jožkovi nemluvím, víte.“

Vzdám se a vrátím se k autobusu. Od tohoto dne se nebudu nikdy bát: mrazí mě tak, že i z toho morku v kostech je led a konzervuje fatální absurditu. Vždyť nesu v ta‘ce člověka v proměněné konzistenci! Není to tak dávno, kdy jsem ho milovala. On miloval mě, vstupoval do mě vá‘nivě a já chtěla, aby nadlouho. V ta‘ce jsou jeho ruce, co se mazlily s mými prsy a chtěly jenom mě. V ta‘ce je celé tělo, které tak vonělo po březové koupeli, ale tak, tak…! Pavlíčku! Pavle!

Ne, nezbláznila jsem se.

Do‘la jsem k autobusu.

Jak tak držím na klíně neobvyklé zavazadlo a civím na lidi kolem, pojednou chápu, že můj obvyklý lidský život je u konce. Je vyčerpán, má du‘e ho nedokáže více žít jako dřív, tu veselici absurdity, živelnosti, zmarnění a fádnosti. Chápu, že mé vědomí se stěhuje do jiného prostoru, kde budu už napořád sama, vyvrácena z přirozeného duchovního života. V mém novém životě má v‘echno docela jinou příchuť, aroma, filozofický obsah; opravdu v‘ecičko; i život, i smrt, i člověk, i svět.

Stařec naproti řekl „nevyzpytatelnost“, rozuměla jsem mu, stejným jazykem přece mluvím, ale v mé empirické obrazotvornosti ‘lo o „nneevvyyzzppyyttaatteellnnoosstt“, spáření vícerozměrnosti s destrukcí. A tak to bylo se v‘ím. Tak to zůstalo napořád.

Opilý hrobař neměl vykopánu jamku ani napodruhé.

„Jožka slaví na‘i svatbu, víte. Já do toho Jožkovi nemluvím, víte.“

Opilý hrobař neměl jamku vykopánu ani napotřetí. To už mě popadl vztek a obořila jsem se na něho (zase ta nekřesťanská agresivita!): „Nebudu nosit Pavla sem a tam! Půjčte mi nádobí!“

Odpovědělo mi pseudosvětáctví:

„Ich nefr‘té," za‘elestilo.

„Ále fr‘té! Fr‘té a jak fr‘té! Krumpáč a lopatu, povídám!“

Udělala jsem pro Pavla to nejposledněj‘í z posledního.

A víc jsem k němu nepři‘la. Vždyť jsem tam zůstala s ním. Betonová deska pevně přilehla a v tom okamžiku jsem přestala existovat ve své dřívěj‘í podobě. Jsem cizorodá molekula ve světě, kde jsem neobstála.

S tím světem komunikuji jen skrze okénko nádražního bufetu. Bílý plá‘ť, ve vlasech čelenka, služební úsměv, vypočítavá přívětivost; to jsem já a nic víc a nic míň. Denně prodám osmdesát kilo párků a ‘est set sklenic piva. Jenže párky mi přivezli zase jenom telecí! Zase se budu muset na lidi celý den křenit, abych ten zapařený ‘mejd prodala! Jeden má pořád problémy. Šest dní v týdnu osmnáct hodin na nohou, z toho třináct za bufetovým okýnkem…!

Ále což! Emilka je premiantem ve třídě. Ukládám jí na vkladní knížku. Emilce kyne svět nadějí. Až svou naději pozná a sama za ní půjde, mě ať si vezme třeba čert!

UKRADENÁ TISÍCIKORUNA
A

1

Václav Kondr ve‘el do kravína se stejnou my‘lenkou jako každodenně už osma‘edesáté ráno – vracejí-li se do života dospělého muže smyslové vjemy podobné těm ze ‘ťastného dětství, pak je to du‘evní obroda. Kondr čekal právě na ni, a když podepsal prvního října pracovní smlouvu ve velkopoříčském jézetdé, byl si jist, že obroda přijde. V posledních dnech byl tak trochu py‘ný na to, jak neomylně si tehdy naordinoval du‘evní terapii obsluhovače lidí, unaveného lidmi.

Ve‘el do kravína a uviděl stájníka Mečla, jak vyhazuje siláž od žlabu na ‘krabák. Pěkné! pomyslil si. Někdo může překrmit, aby jeho krávy víc nadojily, a zapařené zbytky přijdou vniveč! Kdyby takhle hospodařil s krmivem jiný, třeba Kondr, není-liž pravda, byla by to nezodpovědná nehospodárnost – předseda Vysypal se to ihned dozví a ‘krtne prémie. Vzájemná pomlouvačnost, samolibost, ‘pehování a zlomyslné, někdy i hysterické udavačství nevadily Kondrovi ani za mák. Věděl o tom v‘em, ale ignoroval vžité způsoby a nic z nich ho už nebolelo; iluze o lidech zanechal v poslední prodavačské ‘taci i s klíči od ní.

V ‘atně bylo přetopeno. Pootevřel okno. Za sklem je‘tě mlčela noc, ale včera odpoledne odtud Kondr uviděl hýly a strnady a byl to pro něho nejkrásněj‘í okamžik z celého dne. Připomenul mu totiž klukovské bádání mezi opeřenci a velmi ho rozradostnilo, že ho zážitek ‘imrá na srdci tak nějak podobně jako před dvaceti lety. Bylo to dobré znamení. Neokoral docela a to, co bylo denodenně potlačováno hlukem ožralců a nikotinovou lázní, chválabohu neodumřelo, ba probouzelo se k dal‘ímu životu.

Kondr byl ‘ťastný. Hbitě vklouzl do gumových holínek a popadl vidle, aby vyhodil zbytky na žlab. O‘etřovatelka A‘erlová ze druhého rajonu mu neodpověděla na pozdrav. Zase má mouchy! Nedbal toho jako už tolikrát předtím.

A‘erlová tlačí závěsný vozík se ‘rotem a polohlasně poka‘lává jako vždycky, když ji něco rozčílí. Ví, že to prozrazuje podrážděné nervy, ale jak to zamaskovat? Z pří‘eří vlhkého zdiva měří si Kondra badavýma očima: Udělal to on? Za deset let se tady nic podobného nestalo – až teď najednou…! Sprostota! Nic jiného než sprostota! Přitom nehne, ten Kondr jeden, ani brvou! Podívejme se na to! Fakt o ničem neví nebo se umí tolik přetvařovat? Nejhor‘í je, že pořád zpívá. Strčí nos do kravína, a dokud nenakrmí krávy i telata, nezavře hubu! Vždycky se tak tě‘ím, až začneme dojit a Kondr přestane řvát! Taky jsem zpívávala, panečku, a jaká jsem byla dobrá! Vzpomeň si cikááánko, že měéél jsem tě rááád!… Ale to už je pryč… V‘echno mě omrzelo…

Chru. Chru. A‘erlová zaka‘lala. Ta rajda z jedničky mi taky pije krev. Fintí se, jenom aby si Mečla udržela, mrcha! Než při‘la, stačila jsem mu já. Aspoň třikrát v týdnu jsem nebyla sama. Byl do mě divý, když jsem tu začala. Bože, to už je let! Deset, celých deset! Myslila jsem, že si tu uklidním nervy, které si vzal nebožtík Tonda s sebou do hrobu. Jenže i ty, co mi zbyly, mám stejně pořád nadranc. Doktorka by mě odtud nejraději vyhnala, ale ta mi může vlézt na záda! Zůstanu tady až do konce… chru, chru… až do konce! Ty rohatý děvenky moje o mě je‘tě stojí… chru.

Vlhký teplý vzduch kravína ždímá pot z těl dvou žen a dvou mužů. I stěny jsou pokryty vlhkým povlakem, jenž se sráží v každém rohu a po týdnech se zabarví do černa. Černý film plísně – film neživé paměti, jehož metrů rok od roku přibývá. Už sahá od stropu ke spodním okrajům oken. Až se dotkne podlahy, přijede sem jedenadvacetkrát modrá Avia a ti čtyři ze stáje do ní naženou vždycky po sedmi kravách. Ze ‘atny vynesou plechové skříňky prohlodané rzí, červotočem prolezlý stůl a akumulační kamna. Vzkážou nočnímu hlídači, že sem už nemusí.

V zimě to tu oživne. Zednická četa a dělníci z rostlinné by neměli co na práci, a tak jim dá vydělat demolice. Nejstar‘í z dělníků řekne: „Tonda A‘erl to postavil zadarmo. Čtyřicet let to je! Skoro…“

Lence Roppové je dvaadvacet. Nejmlad‘í v kravíně, nejmlad‘í ze v‘ech manuálních pracovníků. V celém zemědělském družstvu je mlad‘í už jen jedna. V kanceláři. Ov‘em zase ne tak hezká. Lenka to ví. Mockrát to sly‘ela.

Byla jsem mnohem mlad‘í, než jsem teď, když mi do‘lo, že muž‘tí nejsou žádný zázrak. Pýcha a chtíč! Moc mě to bolelo. Přála jsem si, aby to bylo úplně jinak. Zootechnik mi připadal jiný. Ale to se mi jen na krátkou chvíli zdálo. Za tu chvíli byla na cestě Lidu‘ka – nu, co čekat od synáčka ředitele Melioračního družstva? Ostudy se bál jako čert kříže a mlčet za ‘est stovek měsíčně, to se mi vyplatí! I stájník Dáva mi solí těch ‘est stováků – jemu jsem zase řekla, že Lidu‘ka je jeho. Pýchu a chtíč musí ženská vyždímat z peněz, jinak by nebyla na světě spravedlnost.

Mužského poznala poprvé ve čtrnácti. Byl to mámin druh, který se k nim nastěhoval, když se táta s mámou rozvedli. Máma se vracela z odpolední až k jedenácté v noci a oni dva měli pro sebe celé odpoledne a celý večer. Bylo mu jako Davidovi Mečlovi. Čtyřicet. Prasklo to na ně, když Lenka musela na interrupci. On letěl se schodů, ale to nevadilo, právě naopak – dostal totiž garsonku a Lenka se k němu nastěhovala. Hor‘í bylo, že ji vyhodili z učení sedm měsíců před zkou‘kama. Nakonec ji vyhodil i on. Naučil ji milování, ona jemu nemohla dát nic. Práci s bytem dostala až v jézetdé a že obe‘la devatenáct podniků po celém Poříčínsku!

Kondr se jí líbí, ale povahu má na prču. Baví se jen s krávama. Jednou ho dokonce přistihla, jak sedí na ležící krávě a hlavu má položenou na zvířecím krku. Buď je prdlou‘ nebo úchylkář. Že by taky lump? Jak to dokázat? Mečl by ho měl chytit pod krkem a pořádně s ním zamávat. To by pomohlo – Kondr by se přiznal. Ale takhle? Pusu jako jezule, krákorá a myslí si, že je to zpěv.

Když pro‘el Mečl kolem ní, pohladila ho Lenka po líci. „Nebuď smutný, Dávo. Dej mu ultimátum, jinak že zavolá‘ esenbáky.“

„Tobě se to řekne. Úplně mě to sebralo. Trochu divný vděk za ty starosti o kravín. Nemyslí‘? Musel to udělat někdo z kolektivu. Kondr nejspí‘! A to mrzí nejvíc…,“ ‘el svou cestou.

Od zadních vrat tlačí A‘erlová vozík s mlátem. Pohlédne lítostivě na Mečla:

„Nejde mi to na rozum! Nikdy se tady nic takovýho nestalo. Už jsi to řek’ tamtomu?“

„Je‘tě ne. Jdu za ním. To ví‘, ‘tve mě to. Ale nejvíc, že se mi tak odvděčil někdo z kolektivu!“ a Mečl pokračoval dál ke Kondrovi. Nespěchal, vyhrnoval hrablem hnůj a tvrdě, studeně vysekával jazykem jediná dvě slova:

„Musí‘! Ta-ky mu-sí‘!“

Jedna vedle druhé uhýbaly krávy hrablu, některá vyhodila zadní nohou, ale Mečl věděl své o každé z nich a nebál se. „Musí‘!“

Kondr jako by tu‘il, že Mečl míří právě za ním. Zastavil se a počkal.

„Řeknu ti, tady je ale kolektiv! Představ si to, včera jsem zapomněl v mléčnici tisícikačku a ráno byla fuč! Nena‘tvalo by tě to? V takovým kolektivu dělat, to je za trest…!“

Takhle je to tedy! Teď už Kondr ví, proč mu ani A‘erlová, ani Roppová neodpověděly na pozdrav. Věděly o té tisícikoruně dřív než on a podezírají právě jeho… Vzpomněl na listopadový večer, kdy se nachomýtl za stáj, právě když Mečl naložil pytel ‘rotu do své Volhy. Dal‘í večer opět. Vzpomněl, jak A‘erlová odnesla nepoužitý balík folie za bílého dne! Jako by se nechumelilo! Roppová si bere domů dvoulitrovou bandasku mléka den co den! Teď je‘tě tisícikoruna Davida Mečla!

Ale proč se mi Dáva nedívá do očí? Co vidí v tom lejnu? „Kde ležela ta tisícovka, Dávo?“

„V peněžence na okně!“

„Už včera? Vždyť jsem tam byl také… Vůbec jsem si jí nepov‘iml…“

„Nojo. Ale jak já k tomu přijdu? To říká každý, že o ničem neví. Někdo lže. Někdo z kolektivu!“

„Pojď. Ukaž, kde jsi ji měl,“ řekl Kondr a sám ‘el napřed.

Na parapetu v mléčnici ležela pánská příruční kabelka. Odřená a o‘untělá ztrácela se v nepořádku, takže by ji snadno přehlédl.

„To je ona?“

„Jo.“

Kondr vytrhl z police bílý filtr na mléko a kabelku jím přikryl. „Zamkni to do skříňky, ať na to nikdo nesahá. A zatelefonuj na Bezpečnost.“

„– – – ?“

„Nekoukej tak na mě! Ihned zavolej na stopadesátosm! Na kabelce musely zůstat otisky prstů!“

„– – – ?“

Bylo to podmračené a nervózní rozednění, jaké může přinést jen nevyspalost, fyzická únava a podrážděné nervy. Tři o‘etřovatelé dojí každý na své třetině. Tu a tam proběhne stájí hlasité zauvažování:

„Chru. Chru. Za deset let se tady nikomu nic neztratilo. Teď tohle, panečku!“

„Zloděj nemůže být daleko,“ míní Roppová.

„Je tu mezi námi.“

Stačí jen ukázat! Kondra mrazí. Cítí na sobě bodavé pohledy těch tří a nevýslovně ho to uráží. – –

„Tak už tu byli,“ řekl mu stájník před osmou. „Vzali ty otisky! Řekli, že když se to stalo v pracovním kolektivu, počkají dva dny – aby moh’ pachatel napravit svou chybu. Aby moh’ vrátit pra‘ule.“

„– – – ?“

„Když pra‘ule nevrátí, vezmou v‘em otisky prstů.“

Kondr mlčí. Vůbec se mu to nechce líbit a v‘echno mu připadá moc, moc podivné, nepřirozené, divadelní.

2

… Lhůta uběhla rychle. Kde je napětí, nebývá chvíle dlouhá. Celé dva dny postával Mečl před kravínem, a kdo pro‘el kolem, zvěděl jedno a totéž:

„Představ si! Někdo mi tu ‘lohnul tisícikačku! Člověk, který s tebou maká na jednom pracovi‘ti! Neposral by ses?“

Bezpečnost v‘ak nepři‘la.

Zato Mečl má notýsek a tužku:

„Volali mi z Bezpečnosti. Chtějí adresy těch, kteří makaj’ v kravíně!“

Já jim dám! Teď jim naženu strachu! Hlavně Kondr to potřebuje jako koza drbání! Dělá ze sebe svatýho a přitom při‘el z bufetu! Dovedu si představit, kolik si nakrad’! Každý k‘eftman je ‘idilidi a tenhle na mě onehdy čuměl jako tele na vrata, když jsem si nabral trochu ‘rotu pro prasata! Letos mám stejně jenom čtyři, v kravíně dřu třicet dní v měsíci, tak snad se můžu taky trochu najíst! Když se v noci telí kráva, pro koho přiběhne hlídač? Pro Davida! Ale pro Kondra to nic neznamená – vidím mu to na očích! Teď se mi ztratila tisícovka a jak Kondr dokáže, že pro ni nesáhl právě on? Nene, ty se mi na kobylku nedostane‘, brachu! Pojistil jsem si tě!

Když se převlékl, zavadil pohledem o odznak brigády socialistické práce. Nános prachu a trusu much nepřidal odznaku na kráse. Je na čase, aby nám ho vyměnili. Když už tady dělám pořádek, tak z gruntu! Řeknu kádrovákovi, až mu budu zabíjet v sobotu prase.

3

V pondělí, před začátkem odpolední směny, ležel nový odznak na stole. Mečl ho bez me‘kání pověsil na zeď. „Jsem zvědav, jestli letos bude někdo lep‘í než my. Beze mě by to tu ‘lo ‘mahem z kopce,“ řekl pro sebe. Někdy se přistihl, že mluví sám se sebou, a nebylo mu příjemné, když si toho druhý pov‘iml. Jako teď Kondr:

„Co je s esenbáky? Kde jsou?“

„Co já vím! Je‘tě nepři‘li…“

„Ale dnes už je to pátý den! Měli přijít za dva dny!“

„Aspoň vidí‘, jak rychle pracují… Jaké lemply my dělníci živíme! No nena‘tvalo by tě to?“

„Je mi to v‘echno nějak divné, Dávo. Nikdy jsem nesly‘el, že by poldové byli ke zloději tak ohleduplní! Dali mu náskok několika dnů. To je smě‘né!“

„To ví‘. V tom se nevyznám. Rozumím svý práci. Na rozdíl od někoho!“

A‘erlová při‘la zrovna včas:

„Kohouti se budou prát? Mně je to celkem putna, ale tisíc korun je tisíc korun… Mělo by se to dovést až do konce! Za deset let se tady nikomu nic neztratilo. Je mezi námi zloděj!“

„No právě! To člověka na‘tve nejvíc. Šrotí‘ s ním na jednom pracovi‘ti a on tě okrade!“ Mečl si odplivl ke Kondrovým nohám. „A je‘tě dělá machra! Podle mě by tu takový člověk neměl vůbec vegetovat. Já něco takovýho provést, tak se spakuju a vypadnu, jak slu‘nost káže!“

Kondr civěl nepřítomně do okna. Za sklem měli slet hýlové, zvonci a strnadi, ptáci Kondrových klukovských let. Kondr vnímá jejich přítomnost chladně a lhostejně. Nic nepřivolalo chlapecká dobrodružství a velké úžasy velkého srdce. Živé skvrny na bodláčí studí dnes cizotou.

„Má‘ pravdu, A‘erlová. Samozřejmě, že by se to mělo dovést do konce!“ Kondr je v ‘atně sám.

Druhého dne po ranní směně odjel Kondr na městské oddělení Bezpečnosti. Hlásí se jako svědek. Chce vypovídat k té krádeži z peněženky pana Mečla.

Jaké peněženky? Jakého Mečla? Žádné otisky jsme nebrali. Nevíme o ničem. Nepopletl jste to?

Přesně tohle Kondr předpokládal.

V tom případě se omlouvá. To chápe. Ano. Když není ohlá‘en trestný čin, nemůže být ani svědecká výpověď. Na shledanou.

4

Lidu‘ka ne a ne usnout a Lenka Roppová stojí v pokoji, hrneček na zdi, ucho na hrnečku. „Kdepak gramofon! Je to psací stroj…“

Mečlem taková novinka jaksepatří ‘kubne:

„On má psací stroj? K čemu? Dokonce na něm pí‘e? On to umí?“

„V bufetu psal jídelníčky. Tak to umět musí.“

„Nojo, ale co pí‘e tady? Teď!“

Roppová neví.

Mečl nespokojeně vstal, rozmrzele se obul. Něco pí‘e! Ten lotr něco pí‘e! Kam? Proč? Zrovna teď! Proč zrovna po tom kraválu v kravíně? Co z toho bude? Jo, beru si domů ‘rot pro prasata. Vozím si slámu pod dobytek. Sekám jetel na družstevním. Když jsem stavěl, vozil jsem si materiál služební Avií a neplatil naftu. Ale kdo Kondrovi tohle v‘echno vykvákal, krindapána? Jak se to moh’ dozvědět? Lidi jsou děsný svině!! Mečlovo čelo zvlhčil pot.

Dojem za záclonami chalup je mocný. Mečl jde domů na noc sám! Mezi ním a tou konkubínou se něco stalo! Něco o‘klivého, ježí‘i!… Už se nejspí‘ omrzeli, ježí‘i!… Dobře jim tak! Prostopá‘níkům!

Vesničtí zvědové usnuli dlouho po půlnoci.

Lenka Roppová usnula před třetí a po hodině zase vstávala.

David Mečl neusnul vůbec.

Minul číslo popisné sedm. Tihle kradou v prasečáku krmnou směs, a proto neplní přírůstky. Minul číslo devět. Tihle si berou domů brojlery a pí‘í je jako vyexpedované. Minul dvanáctku. Družstevním kombajnem seká na záhumenkách, za naftu neplatí a je‘tě bere nejmíň po stovce. Třináctka. Co jsem živ, pasou husy na družstevní louce a vyhánějí je i do polí. Čtrnáctka. To vápno, co potřeboval na přístavbu domu, ukradl na staveni‘ti v jézetdé.

Kdepak. Kondr nic nedokáže. Lidi drželi v téhle vesnici vždycky pohromadě. I když se nemají rádi, nikdo nikdy nikoho nepráskl, neshodil. Jednodu‘e plují životem na jednom voru – jeden druhého neutopí!

5

Vesnice si odbyla v‘ední den. Už tu není mnoho živých osudů. Ty mrtvé leží na hřbitově u lesa a první s druhými spojuje cesta, na které ať potká‘ kohokoliv, vždycky je to starý člověk.

A‘erlová se vrací k Malému Poříčí. Prázdná sklenice po květinách se jí zdá být těžká. To únava ze samoty protěžuje tělo. Nemá se s kým hádat – v tom to je! Její věčný dětina a idelista pro ni nebyl nikdy tím pravým chlapem, ale deset let bez něho žije se jí hůř než pětadvacet let s ním. Nemůže říct, že by byla s Tondou ne‘ťastná. Nemůže říct, že by s ním byla ‘ťastná.

Tonda dostal dvě státní vyznamenání. Byl prvním předsedou jézetdé. Deset let! Po nich patnáct let předsedou národního výboru! Na okrese a na kraji mu potřásali rukama, tleskali mu. Ve vsi se ve dvaapadesátém usnesli, no usnesli, zkrátka prý se postaví kravín. Základy vykopalo deset lidí. Zdivo vystavěli tři. Střechu přikryl Tonda sám.

Tahle cesta ke hřbitovu bývala polní, louže a bláto. V sedmdesátém osmém ji vyasfaltovali. Při jarní směně Národní fronty rozhrnuli ‘těrk tři brigádníci. Při podzimní jeden – Tonda! On to byl, koho odvezli po asfaltu prvního. Za Tondou nikdy ne‘lo tolik lidí jako o pohřbu – jen z okresu a z kraje nikdo nepři‘el. A‘erlovou nic z toho nedojímá. Kdyby nebyl Tonda idelista, mohl tu je‘tě být…

Umouněný jednopatrový dům o čtyřech bytech má kouzelnou moc – zalije srdce jistotou. Ten dům prostě je! Její byt v něm je a zaplať pánbůh, nikdo do něho nechodí! V bytě teplá voda, barevný televizor a postel s provětranou duchnou. Na podlaze ani smítka.

Jen dosedla A‘erlová na židli, utrápeně vzdychla. V Kondrově bytě nad její hlavou zase vřískal gramofon. Jednou vrazila ke Kondrovi bez zaklepání a – chruchru – byla by rozdupala ten zatracený orchestrion na padrť – nebýt toho, že Kondr seděl v křesle jen v bílých slipech a pil coca-colu z lahve. Nemohla od něho odtrhnout oči a ve zlomku vteřiny se proměnila v jiného člověka. Místo hněvu zjihlá pokora – a když sestupovala po schodech zpátky do přízemí, myslela na to, jak půl roku po Tondově pohřbu pomáhala Davidovi telit jalovici. Sotva bylo tele na světě a ona se sehnula, aby mu zastříkla pupíček septonexem, Dáva z ní stáhl modračky. Ten prožitek si připomenula, právě když uviděla Kondra ve slipech a odnesla si ho v sobě až do bytu. Probřečela tenkrát celou noc a ráno ji pří‘erně bolela hlava. Ne, už nikdy nesáhne na kliku hořej‘ího bytu! Bojí se tajené pravdy o sobě… Chru… chru… Nikdo to nesmí vědět! Posměchu a nepřátelství zažila požehnaně už za Tondova života. Bože, bože, jak to jenom mohla vydržet!… Už nic takového! Od té doby, co je v kravíně, má klidněj‘í život. Lidí je tam pár, jsou na sebe zvyklí a s ostatními se A‘erlová vidí, jen když jde nakoupit… To se dá přece vydržet!

Hudba vřískala. Byla to rokenrolová muzika a Kondr nedbal, že houstnoucí ‘ero zti‘ilo ves. Kondrovi je dneska v‘echno putna. Je mu nanic z Mečla. Nikdo Kondrovi nevymluví, že krádež tisícikoruny je fingovaná. Je to od Mečla preventivní úder za to, že on uviděl nepostradatelného Dávu krást ‘rot. Mečl ho chce jednak umlčet, jednak zpochybnit. Aby mu nikdo nevěřil, kdyby někdy rozvázal jazyk… Tak je to! A nejstra‘něj‘í na v‘em je, že lidi to Mečlovi zba‘tili i s navijákem. Kondr to vidí. Kondr to sly‘í. Kádrovák přijme do družstva kdejakého zkrachovalého bufeťáka. K ďasu!

Co bude dál? Nechá na sobě tak podlé obvinění – neobvinění?

Kondr žil až dosud tak nějak na okraji v‘eho ruchu a teď, teď je přímo v jeho středu! Uráží ho to tím spí‘e, že za patnáct let prodávání neplatil jedinkrát ani blokovou pokutu. To o sobě každý prodavač říci nemůže! Kondr spočítal účtenky raději dvakrát, aby se nespletl ani náhodou, ani z únavy. Ostatně do učení na prodavače ‘el z nouze. Když dělal v sedmdesátém přijímačky na gympl, tátu pár týdnů před tím vylili z komunistické partaje – a to se dětem neodpou‘tělo. Kondr byl rád, že ho vzali aspoň do učili‘tě. Chodil k plotu zahrady pohvizdovat na hejno ‘pačků a dělal to tak dlouho, až se mu jeden ozval. Pak si navzájem odpovídali až do podzimu, kdy předtucha zimy vyhnala sólistu k jihu. Od té doby ‘pačka sly‘í, když je v krizi. Naposled před pár měsíci!

Do bufetu vpadl ožralec a ať mu dá Kondr frťana, nebo mu krám rozfláká. Když ho Kondr ignoroval, opilý huhňal se mu tak pletl do cesty, až mu vyrazil z ruky plato káv. To bylo příli‘ a Kondr popadl milého zákazníka za límec a vytáhl ho před dům jako králíka… Jenže chlápek se vrátil. Znovu vyhozen – znovu se vrátil.

„Tak jsem mu ji vlepil, ale ty zuby jsem mu vyrazit nechtěl,“ řekl Kondr u soudu a dostal půl roku s podmíněným odkladem na celý rok.

Ale kromě soudu, kam byl předvolán, konal se je‘tě jiný – v Kondrovi samém. A Kondr se zařekl, že s bufetem nechce nic mít. Najít novou práci nebylo těžké, ale když o sobě napsal, že tátu vyloučili z káesčé a on je v podmínce, otočili se k němu v‘ude zády. Tak se schoval na vesnici. V jézetdé mu odpustili tátu i vyražené zuby, protože lidi do živoči‘né výroby potřebovali jako sůl…

Nade dveřmi zazvonil zvonek.

Lenka Roppová. V přiléhavém svetříčku a pod ním nejspí‘ nic. Proto si s ní nezačal, když k němu při‘la v říjnu posedět. Kdyby ji tenkrát položil, byla by jeho. Ale nechal ji Mečlovi. Tomu by nevadilo, kdyby Lenička chodila po kravíně třeba v negližé.

„Dobrý večer,“ uklonila se Roppová jako herec při aplausu a jako vždycky od té doby, co ji nepoložil. „Prosím vás. Mohl byste ten kravál ztlumit? Lidu‘ka mi nemůže usnout…“

Ať promine.

„To nic,“ Roppová s novou úklonou. A čeká. Chce mu říci, že si právě vzpomněla, jak hořko jí bylo, když zůstala docela samotinká a jako motýl poletovala okresem a žebrala o práci s bytem. Cítila se tehdy nevýslovně ponížena podezíravými pohledy směnových mistrů, vedoucích provozů, předsedů a ředitelů… Právě teď se na to v‘echno rozpomenula a dobře pozná, že Kondrův obličej zračí zrovna stejné pocity. Zrovna, zrovna ty její. Když mu vyjevila soucit vilnýma očima a Kondr ani potom nepromluvil, nepozval ji dál, přidala úsměv: Líbí se mi, že jsi takový nezdolný. Nenafukuje‘ se, nepředvádí‘ svaly, ale jsi svůj. Nemysli si, mezi mnou a Dávou to není dvakrát ideální! Mně dvaadvacet, jemu čtyřicet. Jenže – nejsem snad ženská? Mám trčet v bytě jako svatá Anežka? V podstatě jsem Davidův předmět, věř mi…

Kondr jako by odpověděl doslova:

„Oprýskal z tebe lak, Dávův erotický předměte! Věř mi!“

„Tak díky za pochopení, parťáku,“ nevydržela Roppová. Dodnes vlastně neví, co je Kondr zač. Zastydlý puberťák, co si troufá na ženské jenom očima, nebo nedoklíčený inteligent?… Ov‘em cožpak to není jedno? Krucinál! Tři čtvrti na osm a Lidu‘ka je‘tě nespí! Už jsem měla jít – Dáva bude na‘tvaný! „Nashle, parťáku!“

Roppová vylila z vaničky roztok vody a mléka. Koupe svou holčičku ve zředěném mléce každý večer. Lidu‘ka bude mít mimořádně jemnou pleť!… Když se Lenka dozvěděla, koho nosí pod srdcem, byla celá poblázněná. Nedala na řeči o svobodné matce. To dítě si nechám a basta! Tolik, tolik se chtěla o někoho starat! Sotva přinesli Lidu‘ku k prvnímu kojení, z Lenky se stal jiný člověk. Prostě celá ŽENA! Nikdo jí neposlal telegram s blahopřáním, natož s poděkováním. Nikdo jí nepřinesl květiny a nikdo se nestal Lidu‘činou kmotřičkou. Ba ani babičku Lidu‘ka nemá, protože té Lenka nedala ani vědět…

Mají jenom jedna druhou. Lenka ví, že pořád by to tak být nemělo. Podivné! Stále má v sobě rozvod mámy a táty, i když oni o sobě dávno nevědí. V ní to ale zůstalo. Ta zrada na jejím dětství. Ta prázdnota bytu, když se nevrátil nikdo včas! Těch výslechů, zda jeden nepomlouvá druhého!… Brr! Je‘tě teď jí z toho běhá mráz po zádech. Tenkrát je přestala mít ráda a tenkrát se stala dospělým dítětem. Ví to.

Pohladila Lidu‘ku. „Spi už, holčičko.“ Chtěla bych, aby tvé dětství trvalo hodně, hodně dlouho. Jenomže najít pro tebe tatínka, to je moc těžké. Byt jsem sehnala jenom tady v té díře a kdepak zavadí‘ o správného mužského? Svobodný je tady jenom Dáva – když nepočítám Kondra. I když je Dáva studený, třeba bych si ho vzala. Jenom kdyby neměl tolik dobytka! Té dřiny se bojím. Strhala by mě a nakonec i tebe, holčičko.

Když zazvonil zvonek, nemohl to být nikdo jiný než Dáva Mečl.

„Kde jsi takovou dobu!?“

„Malá je‘tě nespí! Nezblázni se!“

„Tak jí dej hysteps!“

„Celá žhavá!“

Viděla, že je podrážděný. I proto si ho nevzala. Obě by skákaly podle jeho muziky.

Teď si Dáva odfrkl… Jde tedy z hospody! I proto si ho nevzala. Když se neotáčí mezi dobytkem, nebo nezabíjí někomu prase, dřepí Dáva v hospodě. Její máma také pila a bylo z toho ne‘těstí! Její táta také pil a Lenka při‘la o domov!

„Pojď dál,“ uvolnila Dávovi cestu. „Zůstaneme u mě.“

„Tady je v‘echno moc sly‘et. Půjdeme ke mně.“

Neodporovala mu. Ale netě‘ila se. Zase si neumyl hlavu a je z něj cítit kravín.

Mečl se uvelebil na židli – u toho okna, kde nebyl zatažený závěs. Jen ať je na mě zvenku vidět! Ať drbny vidí, že Pana Mečla se drží ženský mládě. Největ‘í krasotinka v celým jézetdé! Na to se u‘klíbl a jedině on věděl, že sám nad sebou. Ta vítězoslavná tvář, k níž mu dopomohl ‘piritus, zůstala ubohou pózou. Umí si to přiznat. V‘echno v jeho životě je jinak, nežli mělo být. Než si to přál mít. Ach bože, táta, to byl dub! Nezlomitelný a neohnutelný. Oženil se před padesátkou a rok na to se narodil on.

Jako batole si zvykl na dvůr, na společnost slepic, kachňat a prasat, protože máma na něho neměla čas. Aby tátu nedráždila, dřela od nevidím do nevidím, mlad‘í o dvacet let. Pobízel ji: „Dlouho tu už nepobudu! V‘echno bude tvoje. Tak si toho hleď! Oni by ukradli nejraději v‘echno v‘em. Ale já se nedám! Na tomto dvoře budou vždycky Mečlové! Musíme vydržet! Dokud David nevyroste…“

Proč si máma vzala mužskýho, který by mohl být jejím tátou? Učarovala jí jeho výjimečnost? Nebo to bylo pro majetek? David neví. Av‘ak prospěchu se máma stejně nedočkala – zemřela dřív než táta. Štíhlounké utahané tělíčko nevydrželo zápal plic. Na mámino místo nastoupil třináctiletý.

„Musí‘!“

Táta měl sílu jako býk, rána od něho rozbrněla hlavu.

„Musí‘! Mu-sí‘! Jednou bude v‘echno tvoje!“

David se dočkal v devatenácti.

To už jsem byl vyučeným řezníkem a prodávat maso a je‘tě se starat o dvůr, to se nedalo zaboha zvládnout. Zničilo by mě to za pár let. Nechal jsem tedy řemesla a – vstoupil do jézetdé. Dožít se toho táta, vydědil by mě! Zůstal ve vsi jediným, kdo se smál A‘erlovi do očí.

Máma umřela.

Táta umřel.

A‘erl umřel.

Jsem v jézetdé nejlep‘ím pracovníkem živoči‘ný výroby. Po tátovi jsem měl dvůr a po A‘erlovi ženu. Dům jsem si postavil nový a ženskou na‘el mlad‘í. Čas něco přiná‘í, něco odná‘í. Jen jedno zůstane napořád – táta ve mně! Když natáh’ bačkory, moh’ jsem se zbavit stavení i dobytka ‘mahem, ale pustil jsem jen polovinu krav a býky na žír a raději nechal řemesla. Ode‘el táta a ve mně, někde vevnitř, se to rozkřičelo: „Jenom moje hospodářství mě má rádo!“ Dětství, to byl dvůr a dobytek a pole a práce s léty těž‘í a těž‘í, musí‘… mu-sí‘!… Mečlové byli vždycky vpředu!… Mečlové byli vždycky nejsilněj‘í!… Musí‘!… Ani hrát jsem si pořádně neuměl! V deseti jsem podojil ‘estnáct krav, nastlal jim, smyl ka‘tany, nanosil na žlab… A máma umřela a táta umřel a já najednou zjistil, že bez tý lopoty to není ono. Že si jí musím půlku nechat…

„Psst! Už spí, včelka Mája. Můžeme jít.“

Tma je schovala. Drželi se za ruce a mlčeli. Celá vesnice ví, že tudy večer co večer chodívají – přesto jsou potichu, aby je nikdo nesly‘el. Instinkt pracuje samočinně a logika se nevzpouzí. Večer co večer tři čtyři babky postojí za záclonami, dokud neuvidí spěchat ty dva kolem. Pak je‘tě počkají, až se rozsvítí spodní okna Mečlova domu a až zase zhasnou. Už se pele‘í! Takový neřádský svět! Skřípe to v nich a jdou na kutě, aby za tři hodiny stály zase u oken; to se Lenka vrací. Sama.

I dnes to bude beze zbytku tak. A jen se usmějí tři okna do noci, tichem Mečlova domu, jenž má ‘pinavých oken jedenáct, pronikne hovor.

„Proč sis bral do práce tu tisícikorunu? Nač by ti tam byla?“

„Chtěl jsem zaplatit naturálie.“

„Nač? Poplatek strhávají z prosincové výplaty.“

„Letos jsem ho chtěl vysolit v hotovosti. Přes pokladnu.“

„Ale nač?“

Něco zamručel. Zřetelněji řekl:

„Letos bude‘ mít nadojíno zase nejvíc mlíka.“

„Já vím, Dávo.“

„Dávám ti při každým krmení tři vědra ‘rotu navíc.“

„Já vím.“

„Do tvýho bazénu přelívám konev mlíka od Kondra.“

„Já vím.“

„Pří‘tí rok nadojí‘ zase nejvíc. Dostane‘ od předsedy osm stováků a zájezd do endéer.“

„Vím to,“ zjihla Lenka.

Už ví, jak to bylo s tou tisícikorunou.

6

V Malém Poříčí 14. 12. 1988

Vážení soudruzi, upozorňuji na závažnou událost, k níž do‘lo v kravíně. Ačkoliv jste o ní museli z mnoha stran sly‘et, nevěnujete jí pozornost. Osmého prosince oznámil pan Mečl, že zapomněl v mléčnici tisícikorunu a někdo z kolektivu mu ji ukradl. Pobídl jsem p. Mečla, aby zatelefonoval na Bezpečnost, ohlásil krádež a peněženku uschoval pro daktyloskopa. Po osmé hodině ranní jsem se dozvěděl od p. Mečla, že příslu‘níci Bezpečnosti zde byli a otisky z peněženky sňali. S ohledem na pracovní kolektiv, který je brigádou socialistické práce a držitelem zlatého odznaku za nejlep‘í pracovní výsledky, prý počkají dva dny, aby pachatel mohl peníze vrátit.

Dodnes se tak ov‘em nestalo, a přesto vy‘etřování krádeže neprobíhá. Šest dnů po údajném odcizení peněz mi na Bezpečnosti řekli, že krádež ohlá‘ena není. V tom případě je jasné, že p. Mečl lže.

Domnívám se, že když vy‘la najevo jedna lež, nedá se vyloučit ani druhá, totiž ta, že je krádež pouze fingovaná. Jsme snad povinni p. Mečlovi věřit? Skutečně tu tisícikorunu v peněžence měl? Kromě toho si je pan Mečl od začátku jist, že zlodějem je někdo z kolektivu o‘etřovatelů. Jaké k tomu má důvody? Kolem mléčnice projde denně mnoho členů JZD! Má p. Mečl tak ‘patné mínění o kolektivu, jehož je vedoucím? Viděl už někoho krást?

Věřím, že vedení družstva má zájem, aby se věc objasnila. S pozdravem

Václav Kondr

A‘erlová zbledla. „Proč mi to dáváte číst?“ zeptala se.

„Týká se to i vás. Taky jste v na‘em kolektivu. Podepí‘ete to?“

„Já? Proč já? Dejte to Roppové!“

„To nemá smysl. Víte přece, že spolu drží…“

„To je mi fuk! Nechci s tím nic mít! Dejte mi s tím pokoj!“ A‘erlová list odhodila, jako by se ho ‘títila. I dveřmi práskla. Polkl ji páchnoucí tunel kravína. – –

Teplý vzduch stáje ždímá pot z těl dvou žen a dvou mužů. I stěny jsou pokryty vlhkým povlakem, jenž se sráží v každém rohu a barví ho dočerna. Černý film plísně – film neživé paměti, jehož metrů rok od roku přibývá. Už sahá od stropu ke spodním okrajům oken. Až se dotkne podlahy, přijede jedenadvacetkrát Avia a ti čtyři ze stáje naženou na ní vždycky sedm krav. Ze ‘aten vynesou plechové skříňky prohlodané rzí, červotočem prolezlý stůl, akumulační kamna a papírový odznak brigády socialistické práce. Vzkážou nočnímu hlídači, že sem už nemusí.

V zimě to tu oživne. Zednická četa a rostlináři budou v ten čas bez práce, demolice jim dá vydělat. Nejstar‘í z dělníků řekne: „Tonda A‘erl to stavěl zadarmo. Je to čtyřicet let. Skoro…“

Jenže Tonda byl idelista marxista a A‘erlová má teď jiné starosti. Chru – chru. „Takový náckoviny! Takový svinstvo pí‘e! A je‘tě podepsat by to chtěl!… Mizera! Podrazák! Chru! Dokud tu nebyl, měli jsme tu svatý klid…!“

Zastavila se u své krávy. Inka ji připravila o zdraví a stala se jejím osudem. Proto na ní lpí. Chce se dívat na své ne‘těstí a někdy ho i pohladit. Dokud tu bude A‘erlová, bude tu taky Inka. Inka dojí míň než ostatní krávy, ale A‘erlová ji tu chce mít, a tak ji Mečl nevyřadí, nepo‘le na jatka. Když na to přijde, s Davidem Mečlem se člověk vždycky dohodne. Ov‘em z toho dopisu bude malér, ten dopis smrdí… Leda… leda… Kdyby Kondr dopis neodeslal… „Kondr nesmí dopis odeslat!“ promluvila A‘erlová ke své krávě.

„Jaký dopis?“

„Kdybyste věděla, co udělal, Lenko! Něco se stane! Chru.“ Najednou si uvědomila, že je‘tě nikdy nepromluvila na Roppovou tak vlídně, tak zjihle.

Také Roppovou to napadlo a zapůsobilo to na ni. „Nerozumím vám. Řekněte to po pořádku, paní A‘erlová.“

Žena mazlící se se svým ne‘těstím vděčně pohlédla na mlad‘í kolegyni. „Paní A‘erlová“ z jejích úst dosud nesly‘ela. Je to docela něco jiného nežli „bába A‘erlová“.

„Udání to je! Chce nás udat v‘echny tři. Že krademe! Chru. Byl na esenbé! Mně se nelíbil hned, jak se tady vylíh’.“

„Co pí‘e? Co dělal na esenbé? Mluvte přece!“

„Moc je toho. Stra‘ně dlouhý. V‘echno si nepamatuju. Ale jak je to divně napsaný! Takový politický!“ A‘erlová se roze‘tkala. „Chtěl po mě, abych to podepsala, sprosťák jeden! Takový klid jsme tu měli!… Za co mě pánbůh trestá? Mám jenom ty krávy!…“

Roppová pochopila, že víc se od A‘erlové nedozví. I tak je účinek sly‘eného značný. Teď už jí svítá. Kondr je obyčejný práskač! Nastrčili ho sem! Dá rozum, že za tím něco je, když prodavač přijde ‘krabat hnůj! Lenka hledá Davida a najde ho na svahu za kravínem, jak seče trávu pro králíky. „Dave! Dej tady s tím pokoj! Nechej v‘echno ležet! Máme prů‘vih! Kondr je ‘picl! Prásknul nás… V‘echno na nás prásknul! Písemně – A‘erlová to četla…“

„Co písemně?“

„V‘echno! Že si beru trochu mlíka. Že si bere‘ trochu ‘rotu! Ty černé jízdy s Avií, v‘echno!“

„Ale proč? Proč to udělal?“

„Je sem nastrčený! Pomocník vébé! Poslali ho sem!“

Mečl upustil kosu. „Nebojím se! Nečum, krávo!“ vřízl do Lenky.

Zdlouha mu pohlédla do očí; má vycmrndlý obličej jako má vycmrndlý zadek, napadlo ji. Pocítila, že polovina jejího srdce je prázdná. Jednu polovinu zaplnila Lidu‘ka, ale druhá je dutá a zebe v ní.

7

Ranní polovina směny skončila. Nikdo nepromluvil ani na lidi, ani na krávy. Václav Kondr tu‘í, že v‘ichni v kravíně už vědí o dopise. Jeho chyba – měl počítat s tím, že A‘erlová zpanikaří.

Přemý‘lel.

Co když nebudou ve vedení družstva zásadoví? Co když ho zavrhnou jako strůjce nafouknutého problému? Potom by měla Mečlova bohorovná samolibost, nenechavost a nactiutrhačství zelenou. Cožpak je to v pořádku? Cožpak on a obě ženy v kravíně musí mlčet k intrikám vypočítavce se zlatým odznakem? My nemáme lidskou důstojnost? Já ji nemám? Jsem pouhou pracovní sílou?

Nikomu, vůbec nikomu nevadí hanba lidí v kravíně. V brigádě socialistické práce! Vždyť je to do nebe volající, když se stane něco takového v kolektivu s nejlep‘ími hospodářskými výsledky! Nakonec je to ostuda celého zemědělského družstva a oni jako by se nic nestalo!… Nepochopitelné! Nepochopitelné.

„Vstup vojsk Var‘avské smlouvy na na‘e území je ránou pod pás. V‘em těm, kteří věří v socialismus. A vodou na mlýn těm, kteří ho považují za ‘patnost. Vojáci musí okamžitě odejít!“

Vojáci zůstali, odejít musel táta. Z ředitele státního statku stal se referentem dopravy, ale i to pro něho bylo zbytečně vysoké společenské postavení. Nebyl ho hoden. Mohl si tedy vybrat: Buď odejde‘ docela, nebo mazej na traktor! Nakonec byl vděčný, že směl zůstat jako traktorista – krmivář. V padesáti – po orkánu a po pádu – neměl dost sil začít znovu v jiném prostředí.

A Kondr junior? Po taťkově hříchu se stalo doporučení ‘koly bezvýznamným cárem papíru. Jaképak gymnázium! Potřebujeme zkvalitnit služby! Kvalifikované prodavače socialistická společnost upotřebí – udělej něco pro společnost, ukaž, že chce‘!

Kolik, kolik má ta socialistická společnost alkoholiků! Patnáctiletý učeň jim pokorně slouží a učí se sná‘et ponižující rozmařilosti. O víkendu je nej‘ťastněj‘í, když může s taťkou na traktor; zelená píce se sype z vozu do žlabů a na konci toho v‘eho je mléko. Ono to má smysl – jezdit traktorem a krmit krávy! Av‘ak sloužit ochlastům? Jedni pijí proto, že je život bolí, druzí, že se dobře mají. Patnáctiletý to vidí denně. Nevidět to je těžké a smířit se s tím je‘tě těž‘í.

Chru. Chru. A‘erlové se zdá, že nejtěž‘í ze v‘ech to má ona. Sedí na stoličce pod břichem své krávy, které dala jméno Inka. Protože právě Kristýnka měla svátek ten den před ‘esti lety. Inka se poprvé otelila. Když pod ní postavila A‘erlová tele, Inka dělala chvilenku drahoty, ale nakonec si dala říci a byla to starostlivá máma. Druhého dne ji zkusila A‘erlová dodojit. Zvíře vymr‘tilo nohu – po kopanci do hrudníku svalila se A‘erlová na ‘krabák.

Když ji přivezli do nemocnice, byla pořád v ‘oku. Ale otřepala se a do týdne ji pustili domů. Po ‘estnácti měsících jí amputovali prs. „Nádor byl zhoubný. Ale když se budete ‘etřit, můžete žít i deset let.“ Pustili ji domů a lákali na invalidní důchod. Ale vrátila se do kravína.

Slovo smrt jí nevadí a smrt ve spojení s vlastním jménem ji neděsí vůbec. Ba jsou chvíle, kdy ji pomy‘lení na konec dokonce uklidňuje. Co ji naplňuje úzkostí, je strach z toho, že ji něco připraví o klidné dožití. Co v‘echno bude muset je‘tě vytrpět, než ji odvezou po Tondově cestě na Tondovo místo? Dvacet let ráno co ráno a odpoledne co odpoledne otevírala pultový krámek potravin a dvacet let se zapřísahala, že toho nechá, že bude raději posluhovat kravám než lidem.

„Ta padesátihaléřová eskyma už se nevyrábějí? Už budou jenom nanuky za korunu? No vida, dal‘í úspěch! Dal‘í výdobytek! Dal‘í, vy dobytek!“

Tondovi doma vyčítala, proč se plete do politiky, ale plísnil ji, že klade osobní nad společenské. Že není hrdá. Že neumí působit na lidi výchovně. Že nevěří ve správnou věc. Že…

Až když Toník umřel, doopravdy toho nechala a v kravíně si připadá jako v ráji. Kromě ní jen tři lidi, kteří na sebe promluví sotva pár vět a potom samé krávy čekající na nakrmení, na podestýlku a vydojení. Prostě nebe! Učiněné nebe, o které ji chce Kondr připravit!… Chru… chru…

„Mu-sí‘!“

Od pocitu síly v těle je jen malý krůček k pocitu síly nad těmi kolem. David Mečl zná obojí. Když ráno co ráno oplachuje paže, tvář a ‘íji chladnou vodou, kuličky mozolů mu vykreslí do kůže červené brázdy. David si váží svých mozolů.

Ov‘em dnes je Mečl ochablý. Vrací se z ranní směny a nemá nijakou sílu. Tím spí‘, když je každým krokem blíž a blíž družstevnímu Pentagonu, a má ‘patné tu‘ení… Snad zítra, snad pozítří, snad popozítří mu nebudou jeho mozoly nic platné. S přibývajícím nebezpečím objevuje Mečl je‘tě jeden rozměr síly – sílu k přiznání. Jo, musí si přiznat, že právě mozoly to byly, pro který si osobil právo brát.

Náhle vyrazí z kanceláří předseda jézetdé. „Davide! Davide!“ může se ukřičet. „Jdu za tebou s takovou choulostivou záležitostí.“

Mečl čeká na nejhor‘í.

Hm. Myslí‘, že se přiznám?

„Dobře ví‘, že dojíždím do práce patnáct kilometrů…“

Nevadí. Stejně se nepřiznám.

„Mám v prasečáku zaplacené prase. Myslel jsem, že bych si mohl udělat zabíjačku u tebe doma. Jako vloni.“

„Samozřejmě, soudruhu předsedo! Maličkost! Kdy to má jako být? Vy máte přednost!“

„Pří‘tí sobotu, Davide…“

„Budete mít jitrničky jedna báseň…“

Předseda poplácal Mečla po zádech. „O tom jsem se přesvědčil vždycky, když jsi mi zabíjel. Proto jdu za tebou i letos! Kdo umí, ten umí, marná věc. Tak já letím a počítám s tebou!“

Mám dost síly na každýho! I na Kondra! Nesmím se nechat vyděsit! Mohl bych chytit Kondra pod krkem a polechtat mu žebroví, bu‘it mu do bachoru, dokud ten dopis nezba‘tí, jenže on by mi to pak osolil. Jistý je, že dopis odeslat nesmí! Musím předvést sílu důvtipu! Sílu du‘éévníí…!

Dům, k němuž se Mečl blíží, je v Malém Poříčí nejmoderněj‘í. Mečl ho stavěl ponejvíce sám a stál ho dohromady dvěstě třiaosmdesát tisíc devadesát jednu korunu. Jediné, co z architektova návrhu zavrhl, byla demolice kamenného zdiva, spí‘ pevnostní hradby kolem celého pozemku. Hradba se bourat nebude a zůstane tady i s tím železným monstrem na místě vrat! Nedovolím, aby mi lidi čuměli do huby!

8

O čtyři hodiny později, kolem poledního, do‘lo v umouněném domě čísla popisného dvacet osm k historické události. Popořádku…

Roppová si nepřinesla z mléčnice obvyklé dva litry mléka a nyní se chystala na kole do obchodu. Vykoupe Lidu‘ku v mléce alespoň koupeném. Právě se obouvala, když někdo zazvonil.

A‘erlová! Poprvé, co pracuje Lenka v družstvu, jde k ní A‘erlová na náv‘těvu! To je událost!

„Dobrý den, Leni…“

„Dobrý… paní A‘erlová…“

„Smím dovnitř?“ A‘erlová ukázala prstem na Kondrovy dveře a řekla: „Psst. Chru.“

Posadily se v obývacím pokoji.

„Jdu kvůli tomu dopisu…“

9

Kondr ve‘el do kravína jako už ‘estasedmdesátkrát před tím. Měl to spočítáno na den a proklínal chvíli, kdy to udělal poprvé. Člověk potřebuje ke ‘těstí víru v člověka a já tady při‘el o její zbytek!

Cestou ke kravínu ho napadlo: Jsem chorobně vzdorovitý? Jsem nepřizpůsobivý? V ‘atně už věděl, že jeho srdce je zase okoralé. Ptáci za oknem mu to řekli – necítil totiž nic a bylo mu to lhostejné, nerozesmutňovalo ho to.

Když zamířil středem kravína k násypce se ‘rotem, z mléčnice vyrazil Mečl a řval a smál se a podivná směs skřeků zapůsobila, jako by je vydával pomatenec.

„Mám ji! Mám ji!“

Kondr ulpěl očima na Mečlově zvednuté pravici – modrala se v ní tisícikoruna!

„Mám jííí!“

Ano. Má‘! Zatím jsi mi stačil znechutit sebe i život zde.

Mečlovi se zřejmě zdálo, že Kondr nereaguje s patřičným nad‘ením a zařičel s komediantskou veselostí:

„Ležela za konvemi! U zdi! Musila mi vypadnout z nedopnutý peněženky! Od začátku jsem nevěřil, že by ji otočil někdo z kolektivu! Ženský znám dlouho a na tobě se hned pozná, že jsi správný chlap!“

Nato se přihodilo, co nepochopí, kdo nechce. V mléčnici se ozval nový povyk, tentokrát dvojhlasý ženský a podobný za‘těbetání vla‘tovek. Do kravína vtrhly Roppová a A‘erlová. Stala se sláva! Sláva se stala! Na‘ly Davidovu tisícikačku! Ležela pod oknem! Za konvemi! Mr‘ka jedna malá! Leží si tam spokojeně a my z toho máme bolení hlavy! Tu má‘, Dávo!

10

Chodí za ním jako dvě ‘kolačky, jež chápou, že zazlobily. Nehněvej se, Dávo. Myslely jsme to dobře: Kdybys zatlačil na zootechnika, aby nám zvý‘il prémii o stovku, za pět měsíců bychom měly každá pět set doma, ty bys při‘el k tisícovce jako Panna Marie k Ježí‘kovi a hlavně, hlavně ten dopis by Kondr neodeslal. Ten dopis by neměl opodstatnění! Tisícovku nikdo neukradl! Na‘la se! Tak o co jde? Takhle, právě takhle jsme to myslely, Dadou‘ku…

„Kdybyste nemyslely vůbec, bylo by to výborný!“ vy‘těkl na ně, ale přidu‘eně – zatímco totiž brebentily a brebentily, napadlo ho, že se vlastně tolik nestalo. Je‘tě to není zpackaný!

„Musí‘! Taky mu-sí‘!“ Mečl shrnuje hnůj na ‘krabák a krok za krokem se blíží ke Kondrovi. –

Co to? Kam se ná‘ bufeťák najednou poděl? Vždyť tady před chviličkou byl! Mečl za‘átral očima mezi dobytkem.

Ne‘ťastník seděl na napáječce pod žlabem a ti‘e brečel, obě holínky vyzuté. Oči mokré od pláče, zadek mokrý od napáječky – žalostný i legrační pohled na o‘etřovatele, který nebyl dost pozorný a krávy, popla‘ené vla‘tovčím povykem, po‘lapaly mu nohy.

Mečl nepocítil soucit. Naopak. Dobře ti tak, hajzle! Vetřel jsi se sem a chtěl bys nám nadrobit! Ale to mě nezná‘! Já mám je‘tě sílu!

„Odpočívá‘, kolego?“

Kondr se pokusil o úsměv. Nepodařil se mu.

„Život je takový! Nakonec se v‘echno vyvrbí. Jako s tou tisícovkou. Kdybych se podíval pod konve hned, nemusil jsem dělat paniku. V‘ak jsem si vzal takovou zku‘enost k srdci, to mi věř! Jako by nebylo dost jednoho zmatku, A‘erlová ztratila taky tisícovku, představ si! Taky v mléčnici, představ si! Na‘těstí ji hned na‘la. Jenže si myslila, dobračka ženská, že je to ta moje… Nakonec se tomu v‘ichni zasmějeme, žejo, a budeme přátelé…“

Oči zavřené, Kondr seděl dál na napáječce, tvář zkřivenou neustupující bolestí.

„To abys ten dopis ani neposílal, žejo, teď už to k ničemu není. V‘echno se vyvrbilo.“

„Už jsem ho poslal…!“

„Jo táák! No dobrá…,“ hrablo řízně zacvaká o betonové podlaží. „Mu-sí‘! Chcíp-ni, haj-zle! Mu-sí‘! Taky mu-sí‘!“

B

11

Josef Vysypal četl noviny v posledním roce velmi nerad. Ale neměl na vybranou – bylo životně důležité vědět, co lidi čtou, co se od nich dá očekávat na schůzích a na poradách, prostě být připraven odrazit každého troufalce. V družstvu kolem něho byl pořád klid, ov‘em Vysypal věděl, že jednoho dne skončí.

Slova demokracie, nový model hospodářského mechanismu, volitelnost řídicích pracovníků a podobné nápady považoval za útok na svou osobu a zprávy o sovětské perestrojce a glasnosti mu zvy‘ovaly hladinu adrenalinu v krvi. Přistihl se, že kdykoliv čte oba výrazy, zčervenají mu líce.

Pokud se bude předseda družstva skutečně demokraticky volit, já tím pádem dopředseduju. Mě nikdo nezvolí. Ne že bych na své nové funkci nějak lpěl…

Ne že by nějak lpěl na své funkci, spí‘e veřejné potvrzení osobní porážky by ho deprimovalo. Že prostě neobstál a že mu to dali lidi znát.

Když ho sem před pěti lety dosadil okresní výbor komunistické strany, bylo družstvo zadluženo deseti miliony korun. On ho měl postavit ekonomicky na nohy. Po pěti letech je dluh o jeden milion vy‘‘í, družstvo má zastaralé stroje a zchátralé stáje, do kterých se na práci nikdo nehrne.

Úroveň technickohospodářských kádrů, které mi sem kádrovák Pavlas nacpal, je prachmizerná a já nejsem kouzelník. Okresní zemědělská správa nám to spočítala! Chcete-li v přestavbě hospodářského mechanismu zachránit družstvo před zánikem, musíte zvý‘it zisk prvé tři roky vždycky o pětasedmdesát procent. Jsou ti nahoře dobrodruzi nebo snílci? I při zatracovaném extenzívním hospodaření jsme plnili nizoučko naplánovaný zisk sotva na osmadevadesát procent! Teď po nás chtějí stopětasedmdesát. K smíchu!

Konečně se otevřely dveře a sekretářka přinesla po‘tu. Vysypal četl noviny poslední dobou opravdu nerad, ale otevřel je vždy dříve než dopisy. I dnes by tak učinil, nebýt toho, že nejvý‘e na hromadě do‘lé po‘ty ležel doporučený dopis od člena JZD. Členové JZD totiž posílají doporučené dopisy, jen když ru‘í členství v družstvu. Jenže to se děje vždy v červnu. Teď je prosinec a Kondr přesto pí‘e psaní rekomando.

Předseda Vysypal neotevřel Rudé právo, nýbrž Kondrův dopis. Je to rady! První demokratická vla‘tovka! Vysypala zabolelo na spáncích. Vstal a s tváří jako by politou Bikaverem, jehož vypil za život sudy, přistoupil k oknu a opřel se o zeď.

O co tomu Kondrovi vlastně jde?…

Panské sídlo pod klínem lesa vraženého do oranic pamatuje otrhance, kteří dřeli na kamenitých políčkách, když měli odpočívat a spát. Fyzicky a du‘evně vyždímaní vzbouřili se proti vrchnosti. Jak si dne‘ní lidi žijí proti těm chudákům, to se nedá srovnat! Jako ta prasata v žitě se mají! A přece remcají!

Vysypal nechápe.

Mezitím řídké, velké vločky sněhu vyskáčou z naducaných peřin mraků, aby se schoulily do náruče země. Ta je k nim v‘ak lhostejná a nedbá sirotků nemocné zimy. V rýnách u cest přibývá vody a voda přelézá přes okraje sama si hledajíc směr přes oranice k rybníkům. Tam, pod palisádou kopinatých topolů, skromné velikostí a nabobtnalé nevkusem, přikrčují se chaloupky, jež mívaly do‘kové ‘átky, malá očka bez okenic, suknice dřevěných obložení a za zdí ložnic chlív a nad chlévem seník. A na konci ulice obecní pec na chléb. Bývávalo!

Tu ta‘ky, tu břidlice, onde vlnitý eternit vystřídaly do‘ky tlející v kompostech na zahrádkách. Čtvercovými zorničkami kouřových skel uhlídá‘ každého, kdo se ti brouzdá před plotem; na tebe dovnitř, zaplaťpánbůh, nevidí nikdo. Ty proměny ze zlaté Prahy do Malého Poříčí importované, odnesla obecní pec. Těžká, trámy naložená Tatra smetla totiž celou polovinu, a než se o tom památkáři dozvěděli, zbytky zdiva skončily v základech skleníků a udíren. Tak zmizela z Malého Poříčí historie chudoby.

To historie nadvlády, historie bohatství prohryže se epochami bez potíží! Jen oprýskaný erbovní znak na průčelí renesančního zámku zakryla pěticípá hvězda, z níž ujídá rez.

„… upozorňuji na závažnou událost, k níž do‘lo v kravíně. Ačkoliv jste o ní museli z mnoha stran sly‘et, nevěnujete jí pozornost.“ Taková arogance! Taková troufalost! Co si to o sobě myslí! Kdo mu to vlastně napsal? Ať mi neříká, že tenhle žvást sesmolil sám! Nu samozřejmě, vzpomínám si. V přihlá‘ce do družstva se přiznal. Strana vyloučila pana otce – papá nesouhlasil s tím, že nás Var‘avská smlouva nenechala napospas kontrarevoluci! Starý Kondr zkrachoval, mladý chytá vítr do plachet! Doba mu přeje, myslí si.

„… Šest dnů po údajném odcizení peněz mi na Bezpečnosti řekli, že krádež ohlá‘ena není. V tom případě je jasné, že p. Mečl lže.“ Ať lže, nebo nelže, co je to od tebe za způsoby? Že jsi na vébé vůbec lezl, člověče! Šel jsi Mečla udat, nepovídej! Takového asociála mi přivedl kádrovák do družstva!

„Domnívám se, že když vy‘la najevo jedna lež, nedá se vyloučit ani ta druhá, totiž ta, že krádež je pouze fingovaná. Jsme snad povinni p. Mečlovi věřit? Skutečně tu tisícikorunu v peněžence měl?“

Zámeček pod klínem lesa má bránu ‘irokou právě tak, aby kolemjdoucí viděl na nádvoří. Stojí tam tisíciletý tis. Jediný ‘iroko daleko. Rarita. Chráněný státem a pověstí. Pod jeho kořeny se rozkládají prostorné sklepy. V nich je bičovali, v nich je ztýrali a zohavili. Nejpoddajněj‘í z nejpoddajněj‘ích. Tis sál jejich krev.

Když usly‘el pověst poprvé, napadlo Vysypala, zda se strom napije i jeho krve. Bylo mu tenkrát devět let a přál si být nezapomenutelným. Přál si být Kralovcem. Teď je mu pomalu o půl století víc a myslí si: Za Kondrem někdo stojí. Je jich víc a sledují cíl – vyvolat rozruch. Je to osvědčená disidentská taktika – ‘ťourat se v detailech a udělat poprask. Měl bych upozornit Státní bezpečnost. Pravda, Kondr by dostal řádně přes prsty a dal by jednou pro vždy pokoj, jenže… Jenže co kdyby se vy‘etřovalo i rozkrádání družstevního majetku?! To by po‘ramotilo moji pozici!

Vysypal houkl přes zasklené dveře na sekretářku:

„Zavolejte mi sem kádrováka!“

Zarachotila židle a po staccatu vysokých podpadků se zakrátko objevil vysoký ramenatý muž vzhledu svěžího, ale očí vždycky opatrných.

Pozdravili se navzájem stejně. „Nazdar Josef.“

Josef Pavlas uviděl dopis v předsedově ruce a bez okolků si sedl. Copak? Zase neví‘ kudy kam? Nevyzpytatelnou logikou nahodilosti a jejích vlastních zákonů bylo Pavlasovi předurčeno být Vysypalovým celoživotním zpovědníkem, rádcem a – spolupachatelem. Poprvé se setkali v zámečku tamhle pod lesem. Je to už pětatřicet let…

Bylo mi sotva třiadvacet, okresní výbor partaje mě poslal předná‘et mladým nadějím socialistického venkova. Těm klukům a děvčatům bylo osmnáct devatenáct, nejvíc dvaadvacet jako tady Pepíkovi Vysypalovi. Dneska už se na to dívám z nadhledu, ov‘em tehdy jsem bral své poslání vážně, k smrti vážně. Na venkovskou omladinu působilo, když jim mladý strojař vykládal o vědeckém komunismu, dialektické jednotě v‘eho a o třídním boji, kterému se nemůže nikdo z nás vyhnout… Školení mělo být původně pětidenní, ale Pavlas navrhl, že zůstane i přes víkend, a kdo chce, ať se přidá. Pepík Vysypal byl pro. Celých pět dní a pak je‘tě dva navrch, hleděl na Pavlasovy rty očima, které jiskřily zaujetím. V neděli před večerem postál Vysypal u okna, opřený o zeď: „Tak abych ‘el. Na‘i už posekali i oves.“

„Mrkni na to, Josef,“ ‘el předseda Vysypal rovnou k věci.

Vzpomněl-li před okamžikem na první setkání s Vysypalem, nad řádky Kondrova dopisu se Pavlasovi vybavil du‘evní autoportrét z doby, kdy předná‘el tam v zámečku. Tehdy měl v sobě hodně víry v člověka!

Ten dopis psal nezařazený člověk! Ke své ‘kodě nepřizpůsobivý!

Tisíckrát v roce dal Pavlas v úsudku přednost první hlavě družstva. Ani dne‘ek není výjimkou. Stačí jen pohled opatrných očí do očí k neuvěření vždy jiskrných, stačí roz‘ifrovat, v jakém je předseda rozpoložení, a nic mu nerozmlouvat.

„Já myslím,“ začal předseda, když se ho k neuvěření vždy opatrné oči zeptaly, „že musíme mít v každém případě úplně jasno. Musíme vědět, na čem jsme.“

„– – – ?“

„Ptám se. Kdo za Kondrem stojí, když si dovolí mně něco takového napsat? A ptám se podruhé! Kdo mu to napsal, kdo? Ten dopis není z jeho hlavy! Prodavači ‘patně počítají, natož aby složili rafinovaný pamflet!“

„Proč pamflet? Proč rafinovaný?“

Vysypal máchl vztekle rukou. „Josef! Musíme jít ke kořenu věci! Kondr nás navádí, abychom zavolali esenbáky, pochop! Je to prohnaný manévr! Kondr něco ví! Chce nám zatopit!“

„– – – !“

„Josef! Jak jsi starý, tak jsi… Já se ti divím! Tak zku‘ený kádrovák a pořád má iluze o lidech! Josef! Koho má za zády a kdo mu to napsal? A hlavně – o co jim jde?… Oťukni ho, Josef, pak se rozhodneme, co podnikneme dál. Jestli to bude med nebo klacek. Pamatuj, že za tátu má nepřítele strany!“

12

Pavlas položil na Evin hrob věneček ze smrčin.

„Ejhle!“ zaradovala se Eva. „Tys nezapomněl? Ty stromečky jsme sázeli tamhle na kopci, viď? Kolik už je to let?“

„Třicet, Evo. Vím to přesně.“

„Svatá dobroto!“

Dostalo se mu pohlazení. Přivřel oči a blaženě se pousmál. „Podívej, Evičko, jsou odtud dobře vidět. Ty vyrostly! Kdo by si to byl pomyslel.“

Na severní a na západní straně vesnice ‘uměl les – je‘tě v pětačtyřicátém tam bývali nebetyční velikáni. Potom mezi nimi hloubkaři objevili hákový kříž. V noci přinesla peruť bombardérů hrůzu k vidění. Hrůzu k prožití. Roz‘těpené hvězdy a zpřelámané kmeny vyrazily si v ústrety; po tři dny a po tři noci hořely smrky a v nebetyčném ohni se‘kvařila se háková víra.

Po nedlouhých letech zbytnělá víra srpu a kladiva postoupila z kanceláří malopoříčského družstva i za humna a konečně v osmapadesátém dosáhla spáleni‘ť v lesích. Josef Pavlas, Josef Vysypal, Antonín A‘erl, Eva Pohanková a tucet mládežníků ze strojíren. Za jediný rok založili nové lesy, dramatický kroužek Majakovskij, manželství Vysypalových a manželství Pavlasových.

Do ‘ťastných dnů dorostl jenom les.

Rok od roku, střežen generacemi dravců, plachtícími pod zčernalým nebem, živ z toho života pod sebou, jenž neobstál, vyhrává les sloky obrozeného živlu. Zpočátku jen na pár flétniček, do konce pětiletky na klarinet, za normalizace na lesní roh a naposled přidal smyčce, violy a kontrabas. Když byla v osmapadesátém četa úderníků hotova, pokřtila les na Korčagina. Znělo to nepřirozeně v Malém Poříčí. Po hospodách ujal se Vyhořelec a vnikl až do map.

Vyhořelec ov‘em ne a ne smířit se s nedůvtipem mladých. Pořád jenom smrky!… Vítr, čůrky vody po de‘tích, koňadry a mlynaříci, sedmihlásci a střízlíci, výři a sojky dodělali zbytek. Vždy od března do půli června na plese novorození dvoří se životu útloboké břízky s kopinatými vějířky lístků. A opodál, pod ochranou borovic, jimž první jarní bouře osprchovala těla lyskotající se v slunci, předvádějí svá těla ‘lachovití bratranci habr a habrovec.

I to je Malé Poříčí.

„Škoda, že nemůže‘ se mnou, Evičko. Do na‘eho lesa…“

„Nemůžu, nemůžu,“ posteskla si Eva. „Můj čas se nadobro zastavil.“

Pavlas se zprudka napřímil a s úlekem pohlédl do nekonečna před sebou. „To je zvlá‘tní. Zdá se mi, že můj čas stojí také. Na nic se netě‘ím. Za celý rok se od srdce nezasměju. Desetiletí jsem si nezazpíval. Mé dny jsou si podobné jako vejce vejci.“

„Svatá dobroto!“

K Evině hrobu chodil v poslední době častěji a dávno už jenom on. Evin syn přijde pouze o Du‘ičkách a manžel potají ob rok, když je družka zrovna v lázních… Pavlas má Evu konečně jenom pro sebe. Dokud byla naživu, nesměl na něco takového ani pomyslet. („Při‘el jsi pozdě, Josefe! Mám už muže. Mám už syna. Rodinu jim nerozbiju! Kdybych byla tvou ženou, řekla bych jinému to samé. Musíme být rozumní!“)

Pavlas se Evě kořil. Čisté, svaté modle…

(„Jez pořádně, instruktore, podívej se na sebe, jak jsi hubený! Na. Mám dost.“

Připadal si jako v Jiříkově vidění. Co ode‘el od rodičů a stal se členem velké rodiny revolucionářů, nikdy nikdo se k němu tak starostlivě nechoval. „My ti tu agitátorskou držku roz‘lapeme, komunistický parchante!“ Tisíckrát mu hrozili a devětkrát to také udělali. Kolikrát vystoupil z autobusu a nedostal se z návsi ani o krok – protože kam se podíval, v‘ude hafan, jen tě spolknout.

Jednou po něm i stříleli; ale v osma‘edesátém se provalilo, že jeho smrt si přála věc revoluce. Chyběl tu mučedník hvězdičkového ismu. Jenomže on to tenkrát nepochopil, a když olovo vykusovalo kusy země kolem něj, svalil se jako podťatý a předstíral mrtvého.)

Družstvo jsem v Poříčí založil – žít jsem tu nedokázal. A protože z těch hafanů ‘la hrůza hrůzoucí, koupil jsem si kolo. Dodnes tak jezdím! Ráno pět kilometrů sem, k večeru pět zpátky, vánek tě ofoukne, du‘e si odpočine…

Eva leží tady v hrobě, ale Pavlas ví, že není mrtvá. Je jeho tajemstvím, že hrob je Eviným chrámem a kdykoliv Pavlas sotva jen projde vraty hřbitova, Evička z chrámu vystoupí a usmívá se na něho a kyne mu rukou, jen ať jde blíž, ať si pospí‘í, je jí dlouhá chvíle a mají si toho tolik, tolik co říci! Nikdy se nevrátí do chrámu dřív, než Pavlasovo srdce pookřeje…

„Stálý zdraví,“ usly‘el teď zprava.

„Dobrý den, paní A‘erlová.“

„Nebýt vás, nebyl by to hrob, ale smeti‘tě! Taky se nedočkala žádnýho vděku.“

Hrob Evy Pohankové. Hrob Antonína A‘erla. Leží vedle sebe a ke každému chodí jeden jediný člověk.

„Tonda by se pro stranu a pro socialismus udřel a k čemu mu to bylo? Pohanková chodila do kostela neděli co neděli, do kasičky dala pokaždý a taky se na ni každý vyprd’! Pánbůh i rodina. Zbyli jsme jim jen my dva. Nebýt nás, rostlo by nad nimi křoví a nikdo by o nich nevěděl. Řekněte sám, pane Pavlas, k čemu je v‘echno snažení? Petr nebo Pavel, v‘echny potká stejný konec!“

Pavlas pohlédl na A‘erlovou trochu zasmu‘ile, trochu nostalgicky. Potkali se tu mnohokrát a pokaždé vyslechl ženino prostinké mentorování. Někdy se mu v duchu smál, někdy jím byl k vzteku vyru‘en. Dnes bolestně zasažen. Čtyřicet let vlády komunistů, a tedy i jeho vlády nedalo A‘erlové důvod k optimističtěj‘ímu vidění světa…

Není to zbůhdarma, že se cítí tak mizerně – už ranní rozhovor s Vysypalem Pavlase ‘patně naladil. První polovinu ze čtyřiceti let své moci věřil, že vychovává nového člověka a je to jeho posláním. Dne‘ním Pavlasovým posláním je doná‘et Vysypalovi.

„Paní A‘erlová, zastihnu doma Kondra?“

„Svítilo se tam. Vy kvůli tomu dopisu?“

„Vy o něm víte?“

„Bodejť by ne! Chtěl, abych ho podepsala!“

„Proč jste to neudělala?“

„Nejsem přece vadná!“

„– – – ?“

„Smrdělo to malérem od prvního slova. Nechci s tím nic mít! Kromě toho – Dáva tu tisícovku stejně na‘el, tak o co jde?“

Pavlasovi se rozjasnila tvář. „To je dobře. Kdy ji na‘el?“

„Včera. Odpoledne.“

Zaplať pánbůh. Aspoň nemusí za Kondrem. Aspoň nemusí slepičit předsedovi! Je na takové způsoby dost starý a zajídají se mu. Dělá to totiž druhých dvacet let své moci a ví, že tudy nevede cesta k novému člověku. Ov‘em bojí se říci to nahlas – v tomhle věku začínat někde znovu, to by byla jeho psychická záhuba!

13

Ten strom je snad věčný, pomyslil si Vysypal při pohledu na vysoký, svěže zelený tis, hyzděný pouze několika pahýlky olámaných větví při zemi.

Je věčná také pověst? Tu o Kralovcovi si vypravuje už jedenáct generací. Jan Kralovec byl výřečný poddaný – proto musel do sklepů. Kůži z něho sedřeli důtkami. Tvář zohyzdili bičem. Oko vypálili oharkem. Nakonec zohavili ohanbí. Jan Kralovec býval statný, hrdý, pohledný. Tis je statný, hrdý, pohledný.

Josef Vysypal si pov‘iml, že oknem sálu ho pozorují babky, drátkující parkety. Na výroční členské schůzi se musí v‘echno blýskat!

„Když vypukla ta přestavba hospodářského mechanismu a ta… ta… demokratizace veřejnýho života, to budeme na výroční schůzi volit předsedu tajným hlasováním, že jo?“ přivítala ho ironie.

„Mlč!“ poručil jiný hlas. „Při‘la jsi o rozum?“

První zase:

„Nic mi neříkejte! Jsem v důchodu! Vnuci mají ‘koly za sebou, tak proč bych se bála?“

Vysypal předstíral, že v‘echno přeslechl. Vida starou Soukupovou, kolik má rozumu! Tajných voleb se jí zachtělo! S tebou budu musit něco udělat, babi, protože ty bys provedla nepředloženost! Když dostane‘ kuráž, papulku ti nikdo nezastaví. Ty jsi stejná nátura, jakou bývala Pohanková!… Ov‘em když se dobývají brambory, nosí‘ si na pole svačinu v té největ‘í ta‘ce, jakou doma máte. Z práce ji má‘ těž‘í nežli do práce! Jako v‘echny ženské z rostlinné výroby. Jenže ony si svůj hřích přiznají, a tak do předsedy nerýpají, na rozdíl od tebe, paní Soukupová. Co s tebou jenom provedu? Ty bys byla na schůzi moc chytrá…

Sálem se vzná‘el ‘tiplavý prach a Vysypal jím pro‘el co možná nejsvižněji. Až vydrátkují parkety, ať umyjí okna a vyzdobí stěnu za předsednickým stolem! Heslo od loňska je pořád aktuální, leží v ‘atně, tak ať ho pořádně ometou. Ženské přikývly, že rozumějí – každičkého prosince přece dělají jedno a totéž.

Když Vysypal spatřil Soukupovou, jak si vy‘lapuje po ‘taflích, nemohl nemyslet na Alenu. Vrátí se dnes z psychiatrické léčebny. Život teď bude mít jinou… jinou barvu, napadlo ho a myslel fialovou, protože to je barva Alenina invalidního vozíku. Stejně je to zázrak, že přežila! Dvanáct metrů vý‘ky – dvanáct metrů mezi bytím a nebytím! Mezi zdravím a trvalou invaliditou.

V předtu‘e Pavlasova návratu z exkurze do Kondrova bytu vyklouzl Vysypal ze sálu, jak jen to ‘lo nejrychleji. Na zámeckém nádvoří se je‘tě pozdržel nejdřív u tisu a nakonec u pylonu v jeho sousedství. Právě na Vysypalův pokyn přivezli sem a vztyčili zde jehlan z le‘těné žuly. Vysypal měl napřed mnohem pompézněj‘í plány (bronzovou sochu nevolníka na podstavci před pylonem, pamětní desku s Kralovcovým příjmením, ocelovou hvězdu na vrcholu pylonu), ale protože hospodářský svízel družstva rostl a rostl, Vysypal se neodvážil o tak nákladném projektu ani ‘pitnout.

Z velkorysých záměrů zbyl ‘tíhlý pylon, a jen kdo zná legendu o Kralovcovi, dá si ty dva, mučedníka a kámen, dohromady. A je to právě anonymita sdělení, neomezené možnosti vypravěčského subjektivismu a nekonečná kaskáda fantazijních kombinací, právě ty to jsou, kterých si Vysypal víc a víc cení a se zaujetím jich využívá. Není snad právě on novodobým Janem Kralovcem? Netrpí snad právě on ve jménu nemilosrdného boje za sociální spravedlnost a rovnost mezi lidmi? Neobětoval Josef Vysypal – Kralovec ‘těstí soukromého života socialismu?

Vysypal pietně posbíral kousky ubrousků od svačin družstevnic, sedl do auta a vrátil se do kanceláře.

„Skočte mi pro Pavlase!“ k sekretářce místo pozdravu.

Zarachotila židle a po staccatu vysokých podpadků se zakrátko objevily opatrné oči.

„Nazdar, Josef!“ tlesklo dvakrát.

„Tak co jsi vytáhl z na‘eho spisovatele?“

„Nic, Josef. Mečl tu tisícovku na‘el. Takže dopis je bezpředmětný. Napí‘eme Kondrovi, že se v‘echno vysvětlilo.“

„Nemá‘ pravdu! Chru – chru!“ Vysypal si na mžik uvědomil, že mu povolily nervy, ale nedokázal se ovládnout. „Nebuď jako malý Jarda, Josef! My musíme vědět, kdo je za Kondrem schovaný. Troufli si jednou, troufnou si podruhé! Nemá‘ pravdu, chru. Chru!“ Vím, jak to udělám! Nebudu předsedovat celé volební období. Stačí mi tři roky do důchodu a pak zůstanu s Alenkou doma. Odejdu z téhle kanceláře sám a se vzpřímenou hlavou. Výroční členská schůze mě musí v lednu zvolit! Nedovolím těm venkovanům, aby mi zkazili zbytek kariéry.

„Co stojí‘? Jdi a přitlač Kondra ke zdi! Buď bude zpívat dobrovolně, nebo…! Do oběda chci vědět, co a jak!

Za Pavlasem se je‘tě nezavřely dveře a Vysypal už houkl na sekretářku:

„Zavolejte mi předsedkyni kulturní a sociální komise.“

Tělnatá účetní Flíčková, již profese poznamenala chorobným puntičkářstvím, matrací na místě hýždí a odvozeně i staropanenstvím, stojí před Vysypalem jako podřízený voják u raportu. Je to v‘ak obtížné. Na levé botě má vysoký podpatek, na pravé žádný. Vždyť tak spěchala, že se jí podpatek ulomil, a teď ho rozpačitě schovává v ‘anonu s nápisem KU a SO KO.

„Posaďte se, Haničko. Potřebuji s vámi mluvit.“

„Děkuji.“ Hana Flíčková se posadila hned k rohu dlouhého stolu. Byl odtud nejlep‘í výhled na zámeček pod klínem lesa. Tam přece dostává rok co rok na celý lednový půlden roli osoby číslo jedna. Řídí výroční členskou schůzi. Sedí přesně uprostřed dlouhého, předlouhého předsednického stolu a mluví do mikrofonu. Když řekne, že bude hovořit soudruh á ká, á ká skutečně vstane a skutečně hovoří. Když á ká ztichne, ona řekne, aby se k řečnickému pultu dotavil er em, a on se tam dostaví. Hana Flíčková je předsedovi vděčná. Vždyť ji tak vysoce oceňuje!… Celý rok se jí lidé jen a jen smějí. Stará panna. Chodící věstník. Inkoust, ra‘ple a neví, co v‘echno je‘tě. Ale ten den běží v‘echno tak, jak ona řekne.

Večer s ní tancují výhradně muži od předsednického stolu – předseda družstva, místopředseda družstva, předseda základní stranické organizace, host z okresního výboru strany, host z okresní zemědělské správy, host ze Státní banky, host z okresního výboru Svazu družstevních rolníků a host z patronátního závodu. Ne. Ne. S tím posledním letos (už nikdy!) tančit nebude! Vloni u ní přespal, a když ji začal nav‘těvovat častěji, její život se stal žlutavým, ba růžovoučkým. Myslila si na vdavky a myslel si to kdekdo, dokonce i předseda družstva se tím nadchl a byl tak velkorysý, tak velkorysý! „Svatbu budete mít v zámku! Jako kněžna Hana von Malé Poříčí. O to se postarám! Za pakatel, Haničko!“

Bylo by to hezké, což o to. Svatební noc v ložnici ‘lechtičny, prostě něco extra! Jenže k tomu je zapotřebí ženich. A ten: „Co tě napadá! Spal jsem s tebou v rámci patronátních závazků!“

„Řeknu vám, Hani, mám výčitky svědomí. Byl jsem ráno mezi ženskými. Tedy Soukupová, to je pracant! Sedmdesát let a jak se má k dílu! Škoda, že jste tam nebyla se mnou, abyste to viděla na vlastní oči. Lezla po ‘taflích jako opice, na mou du‘i! Víte, jsem tu pět let a dneska mě hrozně zamrzelo, že jsme Soukupovou ani jednou neodměnili. Že jsem ji ani já neuměl ocenit. Je mi z toho hanba! Zavolal jsem vás, abychom to spolu napravili.“

„Dáme jí na výroční schůzi dárkový ko‘!“ navrhla Flíčková.

„Ále Haničko! Ten dáváme kdekomu. Ta stařenka si zaslouží víc!“

„– – – ?“

„Po‘leme ji na rekreaci!“

„Soudruhu předsedo, vy jste byl vždycky tááákovýý li-du-mil! Tak velkorysýýý!“ Flíčková. „Starý člověk je odbytý a už na něm nezáleží. Tak to bývá v životě častěj‘í, že? Jen vy myslíte opravdu na každého…“

Zahartusil telefon.

„Co je!?“ předseda.

Telefonoval Pavlas z kanceláře za protěj‘í zdí. Kondr není v práci. Už druhý den. Marodí s nohama.

Ať jde za ním domů, krucinál! Proč ho to nenapadne samotného? Má ho tam vést za ruku?

„Mezi tím, co jste telefonoval, soudruhu předsedo, vzpomněla jsem si, že důchodci nemají na rekreaci nárok. Rozhodlo to představenstvo před dvěma lety. Z úsporných důvodů.“

„S tím si nedělejte starosti, Haničko. Představenstvo rozhodne o výjimce. Poohlédněte se po poukazu. Třeba do Prahy. Těžko můžete po Soukupové chtít, aby lyžovala v Beskydech, že ano?“ zasmál se Vysypal.

Zasmála se Flíčková.

Zasmála se sekretářka.

„Myslím, že poukaz do Prahy na poslední týden v lednu snadno seženete. Při va‘ich schopnostech…“

Flíčková se vyjevila. „Na poslední týden v lednu? Moc času nezbývá…“

„Vy to zvládnete, Haničko. Proto jsem vás prosadil za předsedkyni komise. Máte na to a já vám dávám příležitost, abyste to dokázala!“

„Děkuji, soudruhu předsedo.“

„Tak to vezměte pořádně do ruky, děláte to pro starého člena družstva! Ať ví, že není odstrčený. Ať ví, že si ho vážíme.“

14

Trvalo nepřirozeně dlouho, než se dveře Kondrova bytu alespoň pootevřely. Grimasa místo úsměvu nevěstila nic dobrého a Pavlas znejistěl. Ten člověk snad trpí!

Přesto ve‘el Pavlas dovnitř.

Chlape, má‘ tu ale čisto! Kdo by to do starého mládence řekl! Začnu zvědy chválou… „Posly‘te, takhle čisto nemá leckterá ženská, klobouk dolů…“

„Myslíte? Chci mít pořádek předev‘ím v sobě samém.“

Pavlas přikývl. Klouzal pohledem z místa na místo, a jak získával přehled o věcech v místnosti, dostal z Kondra vět‘í respekt. Těch knih! Ná‘ o‘etřovatel dojnic je knihomol! On tu má Thomase Manna, Dostojevského, Vančuru!

„To vy sám? Sám si kupujete takové knihy?“

Sám nevěda, zda za to může bolest v noze nebo právě teď silněj‘í bolest v něm celém, u‘klíbl se Kondr co možná nejjízlivěji:

„Kupuju knihy, aby si mě nekoupila malomyslnost.“

„Prozrazujete na sebe, že nejste ‘ťastný.“

„Nemám z čeho být ‘ťastný! Někdy mám pocit, že moji existenci tato společnost trpí pouze se sebezapřením. Chtěl jsem na gympl a potom na vysokou. Sociologii nebo práva, to by se je‘tě ukázalo. Jenže můj táta nebyl dost hodný a já byl rád, že mě vzali aspoň na prodavače. No, abych nelhal – při‘li za mnou z komunálu, ať se vyučím kominíkem…“

„Nemusíte se mi svěřovat, pane Kondr…“ Pavlase zamrzelo, co sly‘í a nechtěl vědět víc. On je přece tím dost hodným a ti hodní spravují tuto zem a s ní i osudy nehodných. Mladý Kondr je obětí strachu hodných z těch nehodných. Vždyť i děti nehodných vyrostou v nehodné a nebezpečné pro ty hodné!

Teoreticky vzato mají být oni dva ve střehu jeden před druhým. Pavlasovy vždy opatrné oči kupodivu neslídily – Pavlas měl totiž dojem, že se se‘el s někým podobným, s někým blízkého osudu. Čím to?

Skica Kondra: Nadaný žák, táta zatracen komunistickou stranou za odpor k sovětské okupaci, nadaný žák v bufetovém prostředí opilců, bývalý nadaný žák ubitý prostředím opilců, bývalý nadaný žák odsouzen a odmítnut několika řediteli závodů, bývalý nadaný žák omývající vemena kravám, bývalý nadaný žák zalezlý do knih a konečně bývalý nadaný žák předurčen… k nenávisti!

Skica vlastní: Nadaný žák, táta zatracen gestapem za odpor k německé okupaci, bývalý nadaný žák myčem nádobí v závodní jídelně, bývalý nadaný žák vnímavým studentem na politických seminářích, vnímavý student politických seminářů úspě‘ným instruktorem politických seminářů, úspě‘ný instruktor předsedou základní organizace komunistické strany, předseda základní organizace komunistické strany živým terčem střelců na příkaz jiných předsedů jiných organizací komunistické strany, nestrefený živý terč uprchlíkem z politických funkcí, uprchlík stranickým příkazem dosazen do funkce kádrového referenta, kádrový referent poslu‘ným nohsledem předsedy družstva, poslu‘ný nohsled zalezlý do mikrosvěta spirituálních přeludů – a konečně spiritualista předurčen k… nenávisti? Ke schizofrenii?

Ať Pavlas přemý‘lel, jak chtěl, ne a ne si udělat jasno. Je Kondrovým rivalem nebo blížencem?

Kondr neměl ani potuchy o dilematu zadumaného hosta:

„Tak co uděláte s mým dopisem?“

„– – – ?“

„No?“

„Nejsem tady nevhod? Možná čekáte přátele!“

„Jaké přátele? Pana Mečla? Nebo snad paní A‘erlovou?“ u‘klíbl se Kondr. „Nejspí‘ vám uniká, že člověk, jako jsem já, nemůže mít přátele. Myslíte si snad, že třídu budoucích prodavačů zajímala antika? Nebo Villon? Kdepak, pane Pavlasi! Pořádně si namastit kapsu, jedno jakým způsobem! To už je smysl života, panečku! Ale historie? Literatura? Takové kraviny… S takovýma kravinama nemůžete mít přátele, pane Pavlasi. Musíte někam zalézt, abyste byl se svými kravinami sám… Umíte si snad představit, jak prodavač diskutuje o takových kravinách se zákazníky? Takový prodavač je přece k smíchu! Inteligent! Hogo fogo!… Jenže prodavač je taky člověk a zap‘kne, uzavře se do sebe, nenamlouvá posměváčkům, že je má rád a najednou je tu propast a cizota a neúcta a konflikty… a promarněný elán, promarněné mládí… a nakonec promarněný život, no nekoukejte, pane Pavlasi, protože prodavač si nesmí udělat maturitu ani dálkově, když o tom nechtějí pomazané hlavy sly‘et!…!… Prodavač nalévá stoličnou sice hbitě, jenže jim neleze dost hluboko do zadků!“

Tak vzteklé jízlivosti se polekal nejen Pavlas, ale i Kondr sám. Dávno se odnaučil svěřovat se lidem, trpkost uzamkl do sebe a když se zbavil ideálů, usnul v něm i pocit křivdy. Zato dnes? Dnes vyvádí jako smyslů zbavený! To ta noha! Ta nekonečná bolest, které přibývá, místo aby tomu bylo naopak.

„Tak co mi odpovíte na můj dopis? Nejsem právě v dobré kondici, jak vidíte…“

„Soudruh předseda si přečetl velmi pozorně dopis, který jste mu napsali. Chce si o něm s vámi v‘emi promluvit.“

„S kým? Jak to napsali? Jak to se v‘emi? Dopis jsem napsal sám!“

„Opravdu?“

„Co to na mě zkou‘íte, pane Pavlasi?“

„Vy jste skutečně byl na Bezpečnosti? Takže je jisté, že Mečl nic nenahlásil? Lhal tedy? Ov‘em proč to dělá? Považte, že je vedoucím brigády socialistické práce! Jeho brigáda je nejlep‘í! Má zlatý odznak!“

„S tím na mě nechoďte, pane Pavlasi. Říkám vám, že krádež je fingovaná!“

„Není!“

„Je!“

„Není!“

„Je!“

„On už ty peníze na‘el! Pod oknem! Za konvemi! Někdo mu je tam vrátil, aby to vypadalo na náhodu…“

„Nesmysl! V‘echno je fingované! Chce mi zavřít hubu, protože jsem ho viděl krást! Jenže nepočítal s tím, že se přeptám na Bezpečnosti a že vám napí‘u dopis! V‘echno je komedie, říkám vám! Tisícovku ztratil jenom jako a tisícovka ležela pod konvemi taky jenom jako!“

„Jenže takovou věc nikdo nedokáže! Něco jiného říkáte vy – něco jiného on… Svědkové jsou pouze na to, že se peníze na‘ly. Není co ře‘it…“

„Vy nechcete nic ře‘it!“

„To už přeháníte, pane Kondr!“ Předseda se tě bojí zbytečně. Ty jsi psík, který ‘těká, ale nekousne. Prostě jsi uražený. Vím přesně, co bude dál. Brzo dá‘ výpověď, protože jsi nepřizpůsobivý. Dlouhé prsty má v družstvu kdekdo. Drobné osvojování se tu považuje za samozřejmost. V‘ichni vědí o každém něco a nikdo nic. To jsou pravidla hry. A ty? Pere‘ se a tím si dělá‘ nepřátele. Myslí‘, že lidi budou sympatizovat právě s tebou? Hlouposti! Budou stát při Mečlovi, protože kdekoho napadne: Dneska ukazuje na Mečla, zítra na mě!

A tu si Pavlas uvědomil, že ubědovaná hromádka pocuchaných nervů na protěj‘ím křesle je hodna spí‘e soucitu nežli odplaty. I po zku‘enostech, které do Kristových let nasbíral, zůstal Kondr naivním teoretikem a nezná uzle života. Pavlas cítí převahu profesionálního revolucionáře – umí předpovídat budoucnost. Až řekne Vysypalovi, že Kondr je ne‘kodný, předseda si dodá odvahy. Zvedne se ze židle, která je zdrojem jeho sebedůvěry (Vysypalova sebedůvěra má přece centrum v zadnici!) a nav‘tíví Kondra osobně. Seřve ho jako malého kluka a řekne mu, že jestli se mu něco nelíbí, klidně může jít, odkud při‘el. A tvrdá palice Kondr to skutečně udělá, sotva se vymarodí.

„Proboha! Co máte vlastně s nohou?“

„Ale – jsem prostě nemotora! Po‘lapala mě kráva. Doktorka mě poslala do nemocnice, ale já podepsal revers.“

Posera se bojí doktorů, známe to! I Pavlase kdysi po‘lapala kráva, jenže u toho byla Eva Pohanková a zabalila mu nohu do octanového obkladu. Panečku, ta měla cit pro utrpení člověka!

„Dejte mi ta‘ku a napi‘te na lístek, co potřebujete nakoupit. Když už jsem tady…“

15

Sekretářka řekla Pavlasovi, že předseda musel odjet.

„Volali sousedi. Sanitka přivezla tu jeho z blázince. Tedy z ústavu, promiňte. A ona nemá klíč od baráku…“

Poctivě řečeno, Pavlasovi při‘la předsedova nepřítomnost docela vhod. Alespoň mu ten paranoik nezabryndá du‘i. Pavlas může zaskočit k Evině chrámu! Dneska už podruhé; a má v sobě tolik, tolik pohody… V každém lidském těle je zakódován celý svět. Proto každé tělo dál existuje, i když se ho nemůžeme dotýkat. Ale to si lze vynahradit – stačí jen vnímat energii neohraničeného vědomí, transportované ze schránek těl do prostoru a času.

V breviáři vědeckého komunismu a reálného socialismu, nemůže být jinak, nestojí ani písmenko o těchto zákoutích světa, a přesto Pavlas pro‘el krajinou života až do takových míst. Dneska už ka‘le na Vysypala, ka‘le na výkazy, na komplexní hodnocení a nekomplexní zprávy!! – – – Eva byla fajn. Řekla, že mu ta kravata moc slu‘í. – – –

Je příjemně živý a jde se projít!

Táhne ho to k zámku.

K náboženství má nepřekonatelně daleko. A přece mu výraz du‘e nepřipadá nepřirozený. Samozřejmě se dočetl (a byl pro‘kolen) o nitru extroverta a nitru introverta, o typu sangvinika, melancholika, cholerika a flegmatika, ale držel se srozumitelněj‘í du‘e. Momentální radost a svěžest, to byla jeho du‘e. Častý (nevyslovený) hněv na Vysypala – du‘e. Platonická láska k Evě Pohankové – du‘e. Obdiv ke Gorbačovovi – taky du‘e. Jeho du‘e toužila dočkat se jistoty, že společnost, o kterou se zasadil, ozdraví sebe samu a stane se opravdu tou nejmoderněj‘í a nejpřijatelněj‘í pro celičký svět.

Uprostřed rozjímání dorazil až k zámku, a když pro‘el branou, kroky ho zavedly k tisíciletému tisu. Ve stínu stromu přece postával s Evou o přestávkách seminářů! Jednou mu řekla:

„Svatá dobroto! Už se na to nemůžu dívat! Místo aby byla hrdá, že má chytrého muže, nechá mu na saku polámané knoflíky! Fuj hanba!“ a při‘ila knoflíky nové.

Přitom vyprávěla pověst o Janu Kralovcovi. A on byl hrdý na to, že je synem socialistické revoluce.

„Pavlas vzpomíná. Že je to tak?“ zaznělo od hlavního vchodu a sotva se ohlédl, Soukupová mu ‘la v ústrety. „Nám vybrali ‘patnýho předsedu a vám ‘patnou ženskou.“

Co to brebentíte! Chtěl ji okřiknout za takovou prostořekost, av‘ak ona mávla rukou a povzdechla:

„Nic mi neříkejte! Já vím – drobet jsem to přehnala. Ale jenom drobet – to zas víte vy. Já už mám takovou hubu. Řeknu nahlas, co si vrabci jenom ‘těbetají. Dali vám jí k ruce jako sekretářku toho přesvědčovacího úřadu. Nakonec vás odtáhla na úřad oddávací. Jako na vařený nudli! Nic mi neříkejte!“

Pro vařenou nudli, opravil ji Pavlas v duchu. Nemohl to zapřít a nestyděl se za to. V devětadvaceti žaludeční vředy, na tom nebylo nic veselého. Marii měl ov‘em moc rád, vypočítavost neznal! Jen pud sebezáchovy v‘echno uspěchal…

Soukupová věděla i to, na co Pavlas zrovna myslí.

„Jestli bude ze ženský dobrá manželka, to se nepozná podle legitimace, milej zlatej.“

To už vím taky!

„Nic mi neříkejte! To jste měl vědět tenkrát…“

Tenkrát věřil v nového člověka. Mít ženu stejného světového názoru, to je taky plus!

… V devěta‘edesátém, když padl Dubček, Marie se opila v noční vinárně. Za kdekoho platila. Potom neměla na uhrazení účtu, nechala vrchnímu jako zálohu stranickou legitimaci a je‘tě se dala vysvléknout ve skladu ‘pinavých ubrusů. Ze strany ji vy‘krtli a s Pavlasovou politickou prestiží to ‘lo z kopce; tytam byly doby, kdy měl v‘ude otevřené dveře! Marie vstoupila po čase do lidové strany a dílo zkázy bylo dokonáno. Od té doby Pavlas odevzdaně poslouchá Vysypala, ač mu v mládí dával hodiny marxismu.

Od Soukupové raději pryč! Jak se na hřbitově uklidnil, teď ťala brebentilka do živého. Ani v podvečer, když se vrátil domů, nemohl nemyslet na stařeninu výřečnost. Od devěta‘edesátého je jeho manželství formální záležitostí. Manželka obývá přízemí, on patro. Devatenáct let neví jeden o druhém, potkají se sotva dvakrát třikrát v týdnu, takže v domě je ticho, že by sly‘el ‘pendlík spadnout. Marie nebývá doma často, nespává doma často. – –

Zato dnes je dole pořádný candrbál! Hraje gramofon, Marie se snad válí po zemi, bujaré hihihi a do toho cosi vyřvává opilý mužský…!!

To už je příli‘! Čubčí se v domě, který jsem postavil vlastníma rukama! Celému družstvu a celé vesnici, celému Poříčínsku budu pro smích! Tentokrát si dovolila příli‘! Příííli‘!!

Seběhl se schodů, zaklepal.

Oni ho neusly‘eli. Bodejť by ano, když vyvádějí jako puberťáci…! Pavlas otevřel zprudka dveře. Právě se líbali a jen ho vzali na vědomí, Marie mu koketně nabídla koláčky:

„Ochutnej. Jsou předsvatební!… Toto je ode dne‘ka můj druh. Zatím! Viď, že nebude‘ dělat drahoty s rozvodem? Chce‘-li, seznamte se! Míla tu odteďka bydlí. Je profesionálním politikem, ví‘? Zná‘ Miloslava Heriana z novin? Tak se konečně seznamte! Tento pán je tajemník okresního výboru Československé strany lidové, abys věděl! Měj k němu úctu, Pepi…“

Na balkonu místnosti, která je Pavlasovým obývákem, ložnicí i kuchyňkou (Kdo by pořád uklízel celé patro!), je sly‘et předvánoční de‘tík. Věnec horizontu lemuje Pavlasovo rozhořčení, sápající se do krajiny, aby v ní přece jenom zmírnilo, přece jenom zjihlo. Jak také jinak! Nemůže‘ neužasnout…

Až tam, vysoko v horách, kde spatří‘ kavalkádu mračen, jak drcá do u‘moulaných vrcholků, až tam, kde končí nejposledněj‘í úvoz, aby tě uvedl přes zaťaté pěstě země a přes uzle kořenů do obřadních síní pohanských božstev, až tam jsou skryta místa, kde ze samého srdce skal pokradmu prchají neposedné slzičky v čiré touze spatřit doliny. V zákoutích oněmělých takovou odvahou sbíhají se k nim dal‘í a dal‘í utečenci, a když se protáhnou pod ‘abatovým suknem li‘ejníků, není zábrany, kterou by nepodlezli, kterou by neobe‘li. Bystřiny běží. Kam zamíří, tam vysvléknou les do podzolu, aby ho po svém vkusu přioděly temně zeleným sametem řas, vějíři kapradin a flanelem písku tak lopotně, tak zdlouhavě vyhryzaného. Jak běží, jak skáčou, jak nabírají nový dech v tůňkách meandrujícího koryta, jsou už nadosah prvním lidským obydlím… Dorostly do velikosti potoka. Potok vylizuje z břehů drobty křemene, slídy a pyritů. Zbohatle, pánovitě, vyrovnaně projde luhem, aby v nejvlhčím cípu vnořil svůj proud do klidných vod rybníka. V tom okamžiku beze zbytku zavr‘ilo se poslání vlnek putujících sem z vý‘in. Vý‘iny mlčí, shovívavě čekajíce, až jim mračna v‘echno poctivě vrátí. A dočkají se. Vždycky se dočkaly.

16

„Alenko. Už se tím netrap. Myslil jsem, že zavolá‘ z nemocnice, než tě povezou domů.“

Vysypal byl z manželčina pláče ne‘ťastný. Tohle se prostě nemělo stát! Měl jsem si vzít dovolenou a čekat na Alenku doma! Jenže copak mohu tolik riskovat? Lidi vystrkují drápky, a když nebudu jediný den v práci, začnou si vyskakovat! K jedné jiskřičce přibude druhá a už plápolá oheň. Jiskřičky se musí udusit! Soukupová i Kondr. Před výroční schůzí teprve. Tohle je vysoká politika, zlatíčko.

Manželka jeho argumenty neuznala:

„Mám jenom tebe. Doufala jsem, že… Že nezůstanu na holičkách.“

„Alenko. No Alenko!“ gestikuloval rukama. „To ví‘, že nezůstane‘ na holičkách! Vždyť má‘ mě! Od rána do večera nemusí‘ nic dělat! V‘echno jsem zařídil! Pečovatelka ti přinese obědy i večeře. Jednou v týdnu ti tu poklidí… Myslel jsem, že by mohla třikrát, jenže chtěla moc peněz… Přijdu z práce a uklidím sám.“

PROTO JEST-LI KDO V KRISTU, NOVÉ STVOŘENÍ JEST: STARÉ VĚCI POMINULY, AJ, NOVÉ VŠECKO UČINĚNO JEST.

Myslil si, že ho Alena pochválí, jak v‘echno zařídil, ale ona seděla mlčky a bez pohnutí. Když pohlédl do jejích očí, spatřil, co nikdy předtím. Neuměl to pojmenovat, ov‘em připadal si jako maličký, nehodný červíček a nevydržel takový pohled. Soudila ho v něm převaha.

Josef o sobě ví, že to, co žije, je holina. Alena má převahu citovou. Je‘tě než skočila, vraceli se ze schůze občanského výboru a na ulici se nachomýtli ke rvačce výrostků. Ho‘i do sebe bu‘ili, jako by jim ‘lo o život – odřené klouby prstů, zakrvácené nosy, jeden outsider hystericky plačící nad vyraženým zubem.

„Uklidněte se, ho‘i! Podívejte na toho chudáka – víte, jak ho to musí bolet! Buďte přece kamarádi!“ domlouvala Alenka kohoutům.

Kdežto Josef v sobě dusil:

Holoto! Holoto! Táhni do prdelky!

Ti‘e, mlčky vedl manželku dál; co kdyby i jemu nějakou ubalili…? Než do‘li domů, měl změřenu vzdálenost mezi ním a Alenkou – od pólu severního k pólu jižnímu. Josefovi ani zbla nevadila bolest těch holomků a útrapy, které si působili navzájem. Rozčilovalo ho, že se odehrálo něco, co si on jednodu‘e nepřeje, k čemu prostě a dobře nedal souhlas…

„Co je ti, Alenko? Provedl jsem snad něco?“ Vrátil se rychle do přítomnosti. Del‘í a del‘í ticho nebezpečně zvět‘uje vzdálenost mezi nimi. Ze Země na Měsíc.

„Nic,“ zavrtěla hlavou.

Samozřejmě jí nevěřil. „Svěř se mi,“ naléhal.

Manželka se pousmála:

„Svěřit se? K čemu by to bylo? Svěřit se jaká jsem naivní husa? Myslila jsem, že si najde‘ jinou práci. Tady v Poříčíně. Abys byl co nejvíc doma a nemusel po práci je‘tě schůzovat. Ov‘em tys mi už zařídil, že i večeři mi přinese pečovatelka. To je povzbuzující. Moc povzbuzující!!“

Chtěla je‘tě říci, že je jí nanic z jeho očí, které jiskří, jako by ho láska a zanícení pro její dobro přímo spalovaly. Jenže to by nesměla vědět předem, jak to dopadne. Hádkou – samozřejmě! Proto raději mlčela a snažila se být klidná, odevzdaně smířlivá, nenáročná. Jsem přece zpola mrtvá a není dost na tom, že smím je‘tě vzpomínat?

AJ, JAK BLAHOSLAVENÝ JEST ČLOVĚK, KTERÉHOŽ TRESTÁ BŮH.

Chtě nechtě musila se vrátit v my‘lenkách do léčebny. Byla tam bezmála rok a za tu předlouhou dobu bílé nejistoty nav‘tívil ji manžel devatenáctkrát. Má to spočítáno přesně – nejvíc dvakrát do měsíce, někdy ani to ne. – –

Místo Pepy při‘el Kristus. – – JÁ JSEM TA CESTA, I PRAVDA, I ŽIVOT.

Mockrát denně, kdykoliv jsem ho poprosila, zjevil se mi. Nebyla jsem už tak zoufalá z nemohoucnosti a z opu‘tění.

„Alenko moje! Milovaná!“ zvolal manžel vá‘nivě a vrhl se k ní, aby ji zulíbal. Nepodařilo se mu to v‘ak, neboť mu překážel vozík. Napadlo ho, že to půjde líp zezadu a udělal to.

Bez vzru‘ení přijala jeho polibky i ruce na svých prsou, duchovně přítomna v jakémsi chrámu a prosíc Krista, aby jí odpustil. Nepokleknu! Nejsem nepokorná, jsem nemohoucí, Pane můj!

Setrvala v chrámu i potom, když ji Josef odvezl k posteli, položil na deku a vysvlékl. I když miloval její neposlu‘né tělo, byl to Kristus, jemuž patřila její bytost.

17

Pracovní den mu nezačal dobře.

Nejprve při‘la Flíčková prý s radostnou zprávou. Svaz družstevních rolníků sice neměl poukaz na poslední lednový týden, zato dostala pro Soukupovou Prahu hned na první týden února. Se dvěma vstupenkami do Národního divadla, představte si!

„To je chyba, Hanko. Chyba, chyba! Potřebujeme poukaz na poslední lednový týden!“

„Proč na tom tak záleží?“

„Soukupová mi něco naznačila… Líp by jí to vyhovovalo.“

„Aha. Zkusím ji přemluvit. Má to dvakrát s Národním divadlem. Kdyby to byl poukaz pro mne, neváhala bych ani minutu.“

„Kdepak pro vás. Vy až jindy! Vás na té schůzi potřebuju!“

Flíčková oživla:

„No vidíte! Na konci ledna je výroční schůze! Soukupová má rok co rok něco do diskuze, vzpomeňte si. Tu potřebujeme! Čím víc diskuzních příspěvků, tím spokojeněj‘í budou na okrese!“

Vysypal se necítil dobře. Celou noc prakticky probděl; Alenka měla zase splín a nervově na tom není dobře. Co strachu mu nahnala svým meditováním! Jako by mu vyplachovala žaludek amoniakem – tak nějak mu to připadalo. Prý přirozeným stavem člověka je nebytí. Člověk je do života zapůjčen vy‘‘í mocí!

Vysypal má hlavu jako ‘kopek. A teď je‘tě Flíčková! Hergot ženská, snad si nemyslí‘, že poslouchat budu já tebe! Co si to vůbec dovoluje‘?! Mluví‘ se mnou, jako bych byl tvůj star‘í brácha! Je‘tě slovo a zatočím s tebou, že se bude‘ divit!

„Jenomže já jsem jí ten termín slíbil. Jak bych před ní vypadal? Soukupové záleželo na lednovém termínu… Pokusím se zařídit to sám. Nashle…“

„– – – ?“

„Nashledanou, říkám!“

„Nashledanou, soudruhu předsedo. Vy se na mě zlobíte?“

Jen ode‘la, ihned zatelefonoval na okresní výbor Svazu družstevních rolníků.

Ne, lednové výkazy jsme již rozdělili. Taková ‘koda, soudružko referentko, tuze mi na tom záleží. Ráda věřím, soudruhu předsedo, jenže opravdu nemám. Soudružko referentko, po‘lu vám pytel p‘enice. Opravdu nemohu, nejde to! Dva pytle. Já… nevím, jak bych to měla udělat, není to mož… Poslední slovo: tři pytle! Máte přece slepičky, či ne? To ano, ano mám. Když vám na tom tak záleží, stáhnu poukaz z jiného družstva. Řeknu, že rekreace z technických důvodů odpadá. Výborně, soudružko referentko, tomu se říká operativnost!

„To bychom měli,“ ulevil si, když položil sluchátko. A teď dal‘í! Musím dohonit, co jsem zame‘kal včera! Není nic hor‘ího než nejistota. Jistotu si musí vybojovat každý sám. To je zku‘enost třiceti let řídicí práce. „Soudružko sekretářko, potřebuju Pavlase! Rychle!“

Odpověděl mu rachot židle, staccato podpatků a uspěchané:

„Ten tu není. Víte, co je nového? Jeho stará si přivedla domů ‘amstra.“

Nevyspalostí unavené oči zajiskřily. „Koho? Víte něco bliž‘ího?“

„Nevím, soudruhu předsedo. Počkejte mi do zítřka.“

„Přiveďte aspoň Mečla.“

„Už běžím, soudruhu předsedo…“

Minuty osamělého čekání způsobily, že se Vysypal zpola podvolil únavě. A pod přivřenými víčky polosen nebo vzpomínka na skutečnost?

Narodil se, zrovna když neměl – ve chlívě. Těhotná děvečka a hospodář telili jalovici. Tele ne‘lo ven, místo předních nožiček vyčnívaly zadní, a to bylo zlé. Jalovice ne a ne v klidu postát. Sedlák tele uvnitř ne a ne obrátit. Tele je blíž a blíž smrti…

„Tahej! Zaber! Hergot zaber!“ křičí hospodář na děvečku, opřenou do páky vahou celého těla.

Ne, neměla sílu vytáhnout ne‘ťastné stvoření; bylo velké a bylo mrtvé.

Dostala kopanec; vztek musil z hospodáře ven. Pak pří‘erná bolest v zádech…

Pepíček při‘el na svět sám, bez pomoci. Pospí‘il si; o čtyři týdny dřív než měl. Byl tak malinký, tak malinký…! Nikdo nevěřil, že přežije. Jenže se ten zázrak stal.

„Živé mělo být to tele,“ usly‘ela maminka, když měl Pepíček křtiny. – –

Sekretářka přivedla Mečla rovnou ze stáje.

„Má‘ umyté ruce?“ zeptal se ho Vysypal. „Neumaž mi to,“ podal mu Kondrův dopis.

Po minutě, po dvou promluvil opět:

„Přečteno? Co sis vzal? Myslím, co z toho viděl Kondr?“

„– – – ?“

„Nemám moc času. Nemám dobrou náladu.“

„Viděl trochu ‘rotu. Dva pytle.“

„– – – !“

„Ale mně někdo ‘lohnul tisícovku!“

„Řekli mi, že se nakonec na‘la. Někde v mléčnici. Spadla pod okno mezi konve.“

„– – – ?“

„Že se peníze zase na‘ly, to byl od tebe dobrý tah. Ov‘em krádež peněz a ta omáčka kolem toho, to byl nápad idiota! Je to tak?“

Mečl neochotně přikývl.

Vysypal ho počal zahřívat:

„Nikdo mě nepřesvědčí, že nejlep‘í pracovník živoči‘né výroby a je‘tě k tomu vedoucí brigády socialistické práce krade jako nějaké pochybné individuum… Viděl jsem v životě ledacos, ale tomuhle neuvěřím. To je i na mě moc! Ostatně, ostatně, milý Davide, vzpomínám si, že o tom ‘rotu vím. Měl jsi moje povolení. Žádal jsi zálohu leto‘ních naturálií, že je to tak?“

„– – – ?“

„Nemám moc času. Nejsem dobře naložený.“

„Jo… jóóó, taky si vzpomínám! Šel jste ten den kolem kravína a já vás prosil o dva pytle p‘enice na se‘rotování. Řekl jste mi, abych si vzal rovnou ‘rot, dostanu o metrák naturálií míň. Vy máte paměť, soudruhu předsedo!“

„Vždyť ty taky. Je to přesně tak, jak říká‘. Co si to ten Kondr vyfantazíroval? Tisícovku nikdo neukradl, jak se ukázalo, jestli jsi v rozru‘ení někoho podezíral, to se dá pochopit. Tisíc kaček je tisíc kaček! Mě by to taky rozčílilo.“

„Byl jsem fakt rozčílený. Člověk dře v kravíně den co den, neděli co neděli… Vypověděly mi nervy!“

V jiskrných očích není ani stopy po únavě. „Jedno je jisté. Ten člověk, ten Kondr tě chce zdiskreditovat. Zpochybnit. Chce ti zatopit. Jenže nemohu zjistit motiv. Pomoz mi, Davide!“

„– – – ?“

„Nemám moc času. Nemám dobrou náladu. Pomoz mi! Jaký je to pracovník? Jsi s ním každý den, Davide…“

„Je jako každý jiný…“

„Tak docela snad ne. Každý jsme víc nebo míň jiný, že?“

Mečl se zamyslil. „Vy myslíte…?“

„Samozřejmě. Motiv! Motiv! Musí mít důvod, proč to napsal!“

„Když on se s námi moc nebaví, soudruhu předsedo.“

„Vida! Je tedy pový‘enecký! Podívejme na něho! Nafukuje se a myslí si, že prodavač je víc než zemědělec! Pociťuje k nám sociální distanc, podívejme. Co bys o něm řekl je‘tě? Snaž se přece… Jde o to, abychom odhalili pravdu. On musí pocítit, že víme, co je zač a co vězí za jeho udavačským dopisem!“

„– – – ?“

„Tak co mi o něm je‘tě řekne‘? Jde přece o tebe, Davide! Tebe Kondr napadl!“

„Už opravdu nevím, soudruhu předsedo… Mohl bych se poradit s kolektivem?“

„Výborný nápad! Jdi a pak mi řekne‘. Nesmíte na nic zapomenout. Dejte hlavy dohromady! Chci si s Kondrem promluvit! Nevidím jediný důvod, proč bych měl obtěžovat Bezpečnost. Vždyť on vyloženě mystifikuje… Soustřeď se na práci, Davide, a nebuď nervózní. Pamatuj, družstvo tě potřebuje!…“

„Moc děkuju, soudruhu předsedo. Toho si vážím, když se předseda postaví za svýho člověka. Moc děkuju. Nashledanou… Poradím se s kolektivem a je‘tě vám řeknu…“

„Davide! Je‘tě okamžik. Přivezli mi manželku z toho… z nemocnice. Je invalidní. Neobstaral bys tu zabíjačku nějak… no… ví‘, prostě abych u toho nemusel být? Chápej, manželka sama doma…“

„To je maličkost, soudruhu předsedo. Spolehněte se. Budete mít nejlep‘í jelítka v okrese!“

„S tím počítám, Davide. Kdo umí, ten umí. Marná věc.“

Opět zůstal sám a opět by se nejraději prospal. Opřel se o zeď a zadíval se z okna. A pod přivřenými víčky polosen nebo vzpomínka na skutečnost?

Byl nejmen‘í v jednotřídce. Seděl hned v první lavici a od nikoho nemohl opisovat – sotva se ohlédl, pan řídící ho přetáhl pravítkem po zádech.

Byl nejmen‘í na plácku, kde čutali merunu, a nikdy nedal gól – pinďa musel do brány! Kdekdo chtěl útočit. Kdekdo mu dával góly!

Byl nejmen‘í na učili‘ti a dva roky večer co večer čistil boty star‘ím klukům. Čtrnáct párů!

Na vojně byl předposledním v řadě, ale boty čistil stejně – uměl to lépe než ten nejmen‘í.

18

Jedinou dokonalostí na světě je pomsta ženy. Na to a na nic jiného myslel Pavlas dlouho přes půlnoc. Hlava ho bolela jako nikdy v životě a pouhé polknutí mu vráželo ‘pendlíky do spánků. Oblékl se a poprvé za devatenáct let smířlivě zaklepal na dveře manželčina bytu.

„Ty?“ podivila se.

„Dobré jitro. Mohla bys na pár slov ke mně nahoru?“

Nechtělo se jí.

„Prosím tě,“ přidal.

„Přijdu hned.“

Opravdu při‘la a zdálo se mu, že je z toho nesvá. Rozhodně jí chybělo sebevědomí, tatam se poděla včerej‘í posměvačnost. Nedala si panáka na kuráž! u‘klíbl se v duchu. Trochu ho to povzbudilo. Začal:

„Co má‘ doopravdy v úmyslu?“

„O čem to mluví‘?“

„Vy dva chcete skutečně bydlet v tomto domě? Společně se mnou?“

„Co je na tom? Dolej‘í polovina patří mně!“

Bylo mu najednou líto toho, co s nimi udělal život anebo co oni dva udělali se životem. Vždyť tato energická, pro recesi, pro extrémy a pro v‘echno módní nad‘ená padesátnice bývala jeho milovanou! Postavili spolu dům! Jenže v něm devatenáct let žijí jako cizí lidé, lhostejní jeden k druhému. Dne‘ní noci si uvědomil, že právě lhostejnost byla nedomluvenou podmínkou, jakousi zárukou snesitelného… soužití. Ne, to není přesné – v jednom domě bydlení, aby se tak řeklo.

Ov‘em lhostejnost to dnes v noci prohrála.

Jak měl spát? Do domu, který sám postavil a do kterého investoval v‘echno dědictví po rodičích, se mu nakvartýroval úhlavní nepřítel!

„Co je na tom zlého, že tu bude Míla bydlet?“ zeptala se Marie mnohem tvrději, mnohem zlomyslněji.

Náhle s neúprosnou sebeironií pochopil, jak smě‘ný je, když doufá, že si promluví s Marií o ohleduplnosti, o taktu, o zřeteli na veřejné mínění.

„Marie,“ vyslovil poprvé po devatenácti letech její jméno a to byla dal‘í chyba; těch pět hlásek řekl jako přiznanou prohru a ona to vycítila, ona se vítězoslavně usmála:

„Konečně jsi na lopatkách!“

Vyděsil se. „Nenávidí‘ mě?!“

„Samozřejmě!“

„Tady nemůžete bydlet! Cožpak to nechápe‘?… V osma‘edesátém nakreslil na zeď stranického sekretariátu ‘ibenici! S mým jménem!“

„Prostě jste političtí protivníci. Každý nemůže být komunista!“

„Ale tys byla komunistkou!“

„Byla. Zbavili jste mě členství a mě to nemrzí! Bylo mi ‘patně z va‘ich porad, seminářů, konferencí! Pořád jste „vcelku kladně hodnotili“, v‘echno „s přihlédnutím na místní podmínky“, hurá na „dal‘í budování rozvinuté socialistické společnosti“, ale na toaletní papír stojím hodinu ve frontě a nevím, zda na mě vůbec zbude! Tohle je agitace! Ne plané schůzování! Blabla! Svoji neschopnost a pohodlnost jste poschovávali za třídní boj a dneska vám teče do bot! Chcete si vymodelovat z třídního nepřítele partnera! Lákáte ho, aby s vámi zakládal společné firmy! Život se vám prostě vzdálil! Ustrnuli jste, milý kádrováku! A když jsem to řekla před dvaceti lety jedinkrát v diskusi, prý přehnaně kritické vystoupení, prý individuální hříčka, prý dělám straně ostudu, prý co jsi ty udělala pro využití skrytých rezerv?… Takové smě‘né plácaniny! Kdo chtěl s vámi vyjít, musel jenom přikyvovat. Lezlo mi to na nervy, nechápe‘? Jenomže jsem neměla dost odvahy vzbouřit se, hodit vám legitimaci na stůl! Bála jsem se vás! Každý den jeden nekonečný stres! Diví‘ se, že jsem vytloukala vinárny?“

Pavlas byl zaskočen. Nikdy nesly‘el Marii tak ostře, tak politicky ostře mluvit. Nebyl s to okamžitě odpovědět. „Nenávidí‘ komunisty,“ zmohl se na jediné.

„Mýlí‘ se! Nenávidím v‘echno, co dělá lidský život zbytečným! Zamlada život voněl, ale jen jsem se dala ke komunistům, oči se mi rok od roku otevíraly a pusa s nimi, hihi… Strana převychovala naivní slečinku v otrávenou funkcionářku, rutinérku, do které život vlily jen večerní flámy! Není to snad k uzoufání?“

„Vstoupila jsi do strany dobrovolně.“

„Ale dobrovolně vystoupit jsem nemohla! Mám dvě maturitní vysvědčení a mohla bych je zahodit! Vy už byste se postarali, abych myla nádobí někde v knajpě! Vystoupit ze strany? Hihi! Jen jednou jsem se ti o tom zmínila, pamatuje‘? Co ty tenkrát na to? Hm? To nemůže‘ udělat, Maru‘ko! Zničila bys mě tím!… Ty ses uměl jenom bát! Vlastních lidí ses bál… Podělánku!“

„Stříleli po mě! Ani politiky jsem nesměl nechat! Stranicky přikázali kádrovat!“

„Raději jsi kádroval, než házel lopatou! Tobě, uvědomělé dělnické třídě, najednou smrděla lopata! Naučil ses mlčet a přikyvovat. A co z toho? Jsi snad ‘ťastný, soudruhu revolucionáři?

Bylo a je ti jedno dokonce i to, že tvůj předseda Vysypal, když poslancoval v Poříčíně celé dvě volební období, nebyl schopen zařídit, aby se vybagrovalo dno Snivé. Rok co rok psali lidi stížnosti, kam se jenom dalo. Nic platné. Nebyly investice! Až voda zaplavila polovinu staré zástavby a proud odnesl to dítě! A co na to soudruh poslanec? Když potřeboval v Poříčíně něco zařídit, někoho zagitovat, poslal tam manželku. Na tu že si netroufnou, ona za nic nemůže! Měl pravdu, viď? Měl ji. Alence opravdu neřekli křivého slova. Hubou ne – očima jo! Ona viděla jejich oči! Oči! Vlezlo jí to na mozek a vzala si ty prá‘ky, viď? Co platno, že jí vypumpovali žaludek? Že ji dali v blázinci dohromady? V ní to zůstalo! V ní to už napořád zůstalo, vy mizerové! Vy mizerové funkcionář‘tí, proto přece skočila z toho viaduktu! Proto se nepostaví na nohy! A tvůj Vysypal? Pořád je to frajer s aktovkou! Organizuje a poroučí, jako by se nic nestalo… A soudruh kádrovák? Soudruh Pavlas? Leze Vysypalovi do zadnice – už dávno neví, co je to říkat pravdu do očí!…

Nebo si vzpomeň…“

„Mlč už! To jsou absurdity revoluce! To nevyvrací zákonitosti vývoje! V‘echno chce svůj čas! Vývoj přinese vět‘í nároky uvnitř strany! Vět‘í demokracii!…“

„Ach tak!! Jenže k tomu vývoji, k té demokracii vás musí někdo dohnat! Lidi, kteří se vás nebojí!… Míla je právě takový! Vážím si ho za to!“

„V osma‘edesátém chtěl pověsit v‘echny komunisty!!“ zařval Pavlas. Měl pocit, že v něm exploduje bomba. Hučelo mu v hlavě a ‘patně viděl, před očima ‘ero.

Marie nebrala ohledy:

„Stranické legitimace z vás udělaly nepřirozené bytosti! Na‘těstí jsem tomu unikla. “

Poslední slova, která si řekli. – –

Krátce zasněžilo, a když poslední vločky propadly ‘karpou při cestě, krajina zestárla. Bělovlasá, s popelavými k‘ticemi řebříčků a říznačky přivřela oči. Dva rybníky s hustým obočím orobince potemněly. Na ‘edavých vodách se zrcadlí lavírovaná běloba Měsíce a jako by právě odtamtud přinesla poselství předtuchy osamělá labuť, dosednuv‘í na hladinu. Prý i na jižním pólu Měsíce může být led. A to celou miliardu let starý! Nepovedená zima kolem Poříčí nemůže uvěřit. Miliardu let? Miliardu let! A co já – upachtěná služtička pozemského života?

Jsou zimy, které poroučejí a vládnou.

Je vepsáno do křestního listu vesmíru, že v‘ude něco, v‘ude někdo vládne…

19

Hladí ji po ňadrech, ale touha je tatam. V‘echno ho rozčiluje. V‘echno ho vyčerpává. Ne, není ‘ťastný. Žije prázdný život! Obyčejně si to nepřipou‘tí, obyčejně nemá ani pomy‘lení na nějaké zahloubání, na nějaké re-mini-miniscince; ruch – boj, ruch – boj, to je to pravé! Být pořád v kole a nemít kdy na rozjímání! Jiný lék na malomyslnost nezná. Rozjímat znamená zoufat.

Hladí Alenku po hrudníku a tu – co to? Ona má na řetízku křížek! „Alenóó?! Co má tohle znamenat! Chce‘ mě dostat do prů‘vihu?“

„Cože? Co myslí‘?“

„Ty dobře chápe‘!!“ zavyl. „Moc dobře chápe‘!! Koukej kříž zahodit, nebo mě dostane‘ do maléru! Sly‘í‘?“

Alenka neposlechla.

„Vždyť jsem komunista! Nesmí‘ nosit takový kříž! Znemožní‘ mě! Pane na nebi! Proč právě já mám pořád nějaké problémy?! Proč nesmím klidně žít? Aleno, jsi moje zákonná manželka! Pro tebe předseduju, abych přinesl pěkný plat a nic ti nechybělo! Když bude‘ nosit na krku křížek… Představ si, že si toho pov‘imne třeba ta, co ti nosí jídlo!… Představ si, co se roznese! On velký komunista, ona pánbíčkářka!“

Zakryla mu ústa dlaní:

„Nepotřebuju, abys byl předseda a měl pěkný plat! Potřebuju, aby tu byl někdo se mnou. Aby na mně někomu záleželo. Jsem pořád sama!“

„Ov‘em Alenko! Proč hned takový tón? Vždyť ty nejsi sama! Naopak! Vždyť má‘ mě! V duchu jsem celý den jenom u tebe. Jezuskote, buď trochu statečná a mysli na budoucnost! Jde o pouhé tři roky. Necelé tři roky! Pak budu mít padla a představ si ten důchod! Alenko, představ si ten důchod!“

Alenka vzdychla:

„Tři roky? To je věčnost!“ rozplakala se. „Chtěla jsem umýt nádobí, jenže nedosáhnu na kohoutek u dřezu. Tě‘ila jsem se, že přijde‘ a uklidíme spolu… Ty nádobí umyje‘, já utřu. Nebylo by to hezké? Místo toho jsi od rána do setmění pryč, a když přece přijde‘, odtáhne‘ mě i s vozíkem do postele. Myslí‘ si, že mě tím přesvědčí‘ o své lásce? Myslí‘, že nepoznám divadlo?“

„Proboha!“ zaúpěl Vysypal. „Narodil jsem se jako nula! Do osmačtyřicátého jsem byl pořád nula! Revoluce mi dala příležitost stát se člověkem! Mít důstojnost. Na‘e společnost potřebuje oddané lidi, jako jsem já. Když zradím společnost, která mi dala lidskou důstojnost, když tuto společnost nepodržím, budu zase nula. Hovínečko. A ty taky, Alenko!“

„Já?“ zasmála se ironicky. „Já jsem hovínečko už dávno. Že mne tu nechá‘ samotnou na invalidním vozíku, to je moje důstojnost? Včera jsem se pokakala…“

NEBOŤ V KTERÝKOLIV DEN VYJDEŠ A PŘEJDEŠ PŘES POTOK CODRON, VĚZ JISTOTNĚ, ŽE UMŘEŠ; KREV TVÁ BUDE NA HLAVU TVOU.

Musil ven. Nemohl Alenu poslouchat. Sedl do auta a jel nazdařbůh silnicí, ven z Poříčína.

Kdyby nebyla Alenka nemohoucí, rozvedla by se se mnou.

Člověku je souzeno být pořád sám.

Svět je studený.

Bože, to je život, to je život k poblinkání! Nesly‘í‘ vlídného slova.

Žít bolí. –

Proč jedu zrovna k zámku? Poslední dobou mě nějak přitahuje! Nejspí‘ ta pověst, ta za tím vězí…

Vysypalovo auto se vyloupne z poříčského dolíku, a když vy‘plhá kopec a pustí se rovinou k Malému Poříčí, kryto větrolamy, řidičův pohled ulpí na stráních, kde se zelená Vyhořelec.

Tamta hlavička hřebíku, ten neposedný raneček, to je Svéhlavý děda a táhne vozík, miniaturu žebřiňáku, naloženou větvemi a pytlem borových ‘i‘ek.

Svéhlavý raneček nemá ani potuchy, kdo ho to vypátral na lesní cestě utíkající z vrchu na rybniční hráz a odtud povlovněji na asfaltovou silnici k Poříčí. A kdyby měl – co mu na tom záleží? Dávno po sedmdesátce, ‘edivé strni‘tě na místě vousů, bílou pocuchanou bavlnku vlasů kolem u‘í, uprostřed hlavy zarudlou svatozář. Ruce, aby zabily nicnedělání, a nohy – aby ‘lapaly smrti po palcích. Narodil se jako čeledín starého dědka Mečla a dožívá a umře jako čeledín Vyhořelce.

Ledva úderníci vysázeli smrčky, devět z deseti do Vyhořelce víckrát nevkročilo. Zbylí leda na houby, leda na maliny, leda na borůvky. Maliníku a ostružiníku dařilo se znamenitě na slunných pasekách, nejdříve zplundrovaných, potom osázených a potom zapomenutých. Dvě tři léta přiváděl hajný ženské, aby ťaly srpy do olistěných bičů. Za to a za cos jiného vyznamenali ho kanceláří – a zalíbilo se mu to! Ženské? Pokancelář‘těný hajný nezmohl nic – nedostatek pracovních sil je přece hydrou socialistického hospodářství!

Svéhlavec, co býval čeledín, usmyslil si, že koupí Mečlovic ‘katulku, co bývala výměnkem. V ma‘tali spával totiž na slámě, ve ‘tontu, který zel zrovna prázdnotou… Tak Vyhořelec a jeho příbuzní z okolí dostali čeledína. Ve svém životě měl Svéhlavec osobitý pořádek. Nejprve zplodil tři děti a potom se oženil s jejich matkou. Nakonec pořídil v chaloupce betonovou podlahu a dobrý měsíc po ní chodil, jako by byla ze skořápek. To bylo tehdá, když Gagarin letěl nad Vyhořelcem, a jisto jistě se mu náramně líbil. Když vylétla Těre‘kovová, Svéhlavý ji uviděl ve vlastní televizi. To jsou revoluce čeledínova života.

Než se zmohl Svéhlavý na vlastní příbytek, hrál jenom v halvu. Na‘kudlil si na sebeúctu a její lahoda mu jaksepatří bodla! Potřebuj co nejmíň, a co může‘, udělej si sám!… Svéhlavý není paňácou bez filozofie!

Vyhořelec mu vyvětrává du‘i. Vyfouká z ní, co tam nepatří, postará se o pořádek v hlavě. Ti dva patří k sobě. V žádném z nich není nic živého, co by si to nezasloužilo, v žádném z nich nic mrtvého, co by si to nezasloužilo.

Stromky, krátce nesoucí jméno po Korčaginovi, rozhodly se pro potomstvo. Každého října projde Svéhlavý stráněmi, aby pomalým tahem dlouhého ‘tětce přioděl pupeny terminály do zapáchajícího, jazyku drsného krunýře. Byť by sněhu bylo sebevíc, byť hlad by bolel do ukrutnosti, srnčí odbrouzdá se chvojím do lesů nemajících čeledína.

S jarem vrátí se Svéhlavý na Vyhořelec a stejným ‘tětcem převlékne omladinu do běla. Za to v‘echno smí si posbírat sukovic a ‘i‘ek, kolik jenom naloží a do zimy odveze…

Tohoto roku jede Svéhlavý naposled. Zima je‘tě nenabrala síly, aby promrzla blátem, kola se boří a vítr studí v rozhalené ko‘ili, do níž se vsákl pot. Teprve na hrázi pod zbojnicky rozsochatými duby zastaví se Svéhlavý, aby vydýchal udřenost. Z prostředku rybníka pospí‘í k němu mohutný, osamělý pták.

„Tak tu vážně zůstane‘, Jarou‘i? Nechce‘ nechat nebožku samotnou, viď? Tumá‘. Něco mi přece zbylo!“ Svéhlavý naláme do vody zbytečky svačiny. Pod křížem, ze starých prken sbitým, se jménem Anduly nožem vydlabaným, posbírá zteřelé, do běla vybarvené pahýlky dubových úlomků. S tím největ‘ím omete listí zpoza kříže a dosud neslehlá, syrová zem v těch místech zavoní.

„Přijdu na Štědrý den,“ řekne Svéhlavý vdovci na hladině. „Dávej na sebe pozor. To ví‘! Na to zůstane‘ sám! To bude trvat je‘tě dlouho.“

Táhne vozík k vesnici. Jeden z tamtěch chalup to byl! Jeden z nich! Chytal kapry na sladké těsto a dělal si ‘prťouchlata z labutí mámy. Neprohlédla. Polkla těsto i s háčkem. Ve rvačce utrhla rybáři vlasec, div chlápka do vody nestáhla! Vítězná zemřela po týdnu.

Svéhlavý ji nenechal ani li‘kám, ani toulavým psům. Pochoval ji po křesťansku.

Táhne vozík silnicí, zámek na dosah. Tak tedy Jarda tu zůstal s Andulou. Jenom tři jejich děti přidaly se k ostatním, aby se se‘ikovaly v ústrety dálkám.

„Zdravíčko, dědo Jarou‘i!“

„Zdravíčko, pane předsedo.“

„Že si nedáte pohov! Proč se pořád dřete? S va‘ím důchodem musíte mít na‘etříno na dvě fůry briket! Nebo ne?“

„Třeba jo. Třeba ne. Šetřím na barevnou televizi.“

„Vždyť ji máte.“

„Jo-oo. S malou obrazovkou. Šetřím na vět‘í. Aby měly děti a jejich děti po večerech na co koukat.“

„Ále-e!! Vždyť sem vůbec nejezdí!“

„Teď ne. Ale budou. Uvidíte! Až budeme já a Andula zase spolu.“

Svéhlavý jde svou cestou a Vysypal zamíří k tisu, pod kterým Soukupová zrovna dokončila malou potřebu. Vysypal pietně postál před pylonem beze jména. Nakonec posbíral pár listů a papíry od svačin.

… Doma položil větévku tisu k Alenině hlavě.

„Ten strom pamatuje nevolnictví. Vykořisťování. Mučení zoufalých chudáků! Dneska nikdo neumírá ze zoufalství. Lidem se žije dobře! To je i moje zásluha. Snaž se být ke mně spravedlivá.“

VŠECHNO, CO MI DÁVÁ OTEC, KE MNĚ PŘIJDE A TOHO, KDO KE MNĚ PŘIJDE, NEVYVRHNU VEN.

20

Vysypal stiskl klakson už počtvrté a dveře Pavlasova domu se přesto nepohnuly. To je divné, setsakra divné! Co je s Pavlasem? Doma není, v družstvu není!… Ani včera, ani dnes!

Dneska ráno při‘la sekretářka s ohromující novinou. Pavlasové ženich se jmenuje Milo‘ Herian, a to je velká ryba! V poměru k Pavlasovi dokonce dravá ryba! Ať se to vezme, jak chce, právě teď může Pavlas vězet pouze na dvou místech: buď ve zdravotním středisku, nebo v advokátní kanceláři.

Zkusím nejprve to první.

Jak se přiblížil ke zdravotnímu středisku, už z dálky uviděl Pavlase sedícího na lavičce u autobusové zastávky. Dojel k němu a otevřel dveře. Pavlas nehnul brvou, vůbec nebral na vědomí ani Vysypalovo auto, ani jeho maličkost. Vysypal zatroubil.

Jako by kolem Pavlase nic neexistovalo!

Když se předseda zadíval pozorněji do Pavlasovy tváře, její nepřítomný, netečný výraz ho na okamžik hypnotizoval. Byl totiž přespříli‘ podobný výrazu tváře, jaký měla Alenka po včerej‘í hádce. Pavlas je úplně vyplivnutý, kmitlo Vysypalovi hlavou. Vystoupil a uchopil kádrováka za rameno:

„Buď zdráv, Josef.“

„Buď zdráv, Josef.“

„Pojď. Odvezu tě odtud.“

Jeli.

Stará asfaltová silnice s vyhlodanými kráterky při okrajích vedla bílé, na blatnících zarezlé Žiguli až na poříčskou náves a odtud k severní periferii, k areálu družstva. Pod úrovní silnice krčila se stará obydlí vesnických chalupníků s dřevěnými kolnami opodál. Na náspích hltavě zobaly slepice, kolébaly se bílé čínské kachny a na chatrná brlení dorážela černá vietnamská prasata. Při vnitřních stranách plotů rozkládala se dřevěná monstra patrových králíkáren, pod kterými přiživovali se nezvykle, opatrnicky ti‘í vrabci.

V melancholicky ztichlých zahradách pode dvory bezlisté jabloně a tře‘ně spřádají stařecké sny o rození bez bolesti. Zasmu‘ilost odstrojených větví nezmírní ani břeskné hara‘ení bly‘tivých plí‘ků, na vrcholcích tře‘ní rozvě‘ených. Až červen s červencem splynou v léto, armády ‘pačků vezmou v plen zahrady, a když vítr zahara‘í zbraní lidské lsti, snad pětkrát, snad ‘estkrát zatroubí ‘pačci k ústupu – aby se pro válečnou kořist stejně vrátili. Berou, dokud je z čeho! Ze v‘ech tvorů v Poříčí jedině člověk má sklony podceňovat druhé…

Na severní straně vystřídá pamětnice chalupy několik novorozeňat s velkými okny na čelních stěnách a s balkony v poschodí. Ploty kolem výstavních domů jsou kovové a niž‘í, místo králíkáren garáže a před garážemi vymydlená auta. Dvorů není tu a na zahradách někde bazén, někde vyhloubená, betonem zpevněná louže, kde v létě koketují se sluncem růžové květy leknínů. Kolem ohni‘ť, laviček a ‘palků k posezení tyčí se zelené stěny tůjí, jalovců a rododendronů. Tady chundelatý čau-čau, tady doga a naposledy dobrman střeží světy svých pánů. Voří‘ků tu není.

A kolem světa hlídaného svět nehlídaný v průsecích mezi domy, kde rok co rok probouzí se ze zimních snů bílí a rumi‘tě, houževnatě, pomaloučku, trpělivě stravující pytle po cementu, plechovky od laků, dosloužilé, nepotřebné haraburdí.

Čas od času, po měsíci, po dvou, nejlépe po čtvrtroce a na půlvečer opustí Poříčané svá obydlí. To v zasedací síni místního národního výboru je nutno vytvořit zápis o schůzi rady, o schůzi komise veřejného pořádku, komise ‘kolské a kulturní, komise masově politické práce. Poříčané odhlasují a vrátí se do dlouhých, milovaných týdnů poklidu. – –

V bílém Žiguli je jinak.

„Má‘ nějaké potíže, Josef?“

„Hypertenzi. Vysoký krevní tlak.“

„Zůstane‘ doma?“

„Nemám domov. Půjdu raději do práce. Dům, který jsem postavil, je mým pohřebi‘těm! Doktorka to taky uznala. Jednou týdně musím na kontrolu.“

„Hlavně že nemarodí‘, Josef! Aspoň vyřídíme tu věc s Kondrem. Půjdeme k němu. Musíme tu záležitost uzavřít.“

„Lépe uzavřít záležitost než zavřít zloděje.“

Vysypal počastoval spolujezdce vyčítavým pohledem:

„Jak to myslí‘? Že by ti ta nemoc zasáhla i nervy?“

„Ale Josef!“ vzdychl Pavlas. „Snad si nebudeme my dva hrát na schovávanou! Na mě sáhla smrt pouhým malíčkem! Věří‘, že to zapůsobilo? Ostatně komunista má nazývat věci pravým jménem! Nebo už ne?“

„Komunista? To je mnohoznačný pojem! Vzpomeň si! Před pětatřiceti lety tam v zámečku! Zavalil jsi nás politickými moudrostmi, jako písek do kyblíčku jsi je do nás sypal! Taky že historie je učitelkou života.

No. Prober si to. Jen si prober, co tě učí dávná i nedávná historie komunistického hnutí! Přece taky to, že vedoucí tajemník je likvidátorem statečných a čestných lidí! Dokonce členů stejné strany, v níž je on sám. Vedoucí tajemník byl dokonce členem mafie, která okradla zem o miliardy! Stejný vedoucí tajemník despoticky rozhodoval o osudech země a jedinců, kteří ho nikdy ani nepotkali!… Ne, Josef! Komunista nebyl a nebude náhražkou svatých!“

„Proč jsi vlastně ve straně?“

„To je přece jasné! Protože když tohle v‘echno řeknu veřejně a otočím se ke komunistické straně zády, ona mě společensky znemožní a zničí. Už si ne‘krtnu! A vnuk mého bráchy místo na studium medicíny půjde do nemocnice leda topit nebo odná‘et mrtvoly na pitevnu!“

„Nebude to tak pořád! V‘e se dialekticky vyvíjí.“

„Vždycky to tak nebude, hm. Možná. Třeba. Ov‘em teď to tak je! Až to nebude, nebudu už ani já. Žiju teď! A žiju tak, abych obstál v životních podmínkách své doby!“

„– – – ?“

„To a to nebude pořád, říká‘. Dobře, změní se poměry, přijde vět‘í demokracie, glasnosť udělá své, perestrojka taky, dobře, dobře, Josef, třeba má‘ i pravdu. Ty a otcové takového snu. Jenže podmínkou něčeho lep‘ího je co? Základem je co? No – co myslí‘, Josef?“

„Začít u sebe!“

„Kecy! Udržet moc. Stůj, co stůj udržet moc! Každý ve svém rajonu.“

„– – – ?“

„Proč mlčí‘?“

„Hádám, co řekne‘ Kondrovi.“

„Omyl. Ómyl! Co mu řekneme! Řekneme! My dva, Josefe! Je v zájmu nás obou zavřít mu hubu! Deklasovat ho. Jsem v družstvu dost dlouho, abych měl přehled o tom, kdo a jak má dlouhé prsty! Kolik se mu toho vejde na záda a kolik do kufru auta. Mečl krade! Ov‘em drží hubu! Nedělá nám problémy. Kdežto Kondr hubu nedrží. Je ti jasné, že se musíme Mečla zastat?! Ochránit ho! Protože když se nám to nepodaří a vezme si ho do parády Bezpečnost, Mečl začne zpívat. Řekne si: Když já, tak v‘ichni! To je přece normální reakce primitiva. Řekne, co si kdo nakradl. A tím pádem my dva vedoucí pracovníci, i když jsme možná jediní, kteří nekradou, padneme první! Neříkej mi, že chce‘ dožít svůj život jako nula a dopřát lidem, aby se pásli na tom, jak jsi zkrachoval!“

„V‘echno, co říká‘, má svou logiku. Zvrhlou.“

„Tvrdil jsi, že si nebudeme hrát na schovávanou. Tak si nehraj! Nehraj si, Josef! Táhne‘ se mnou za jeden provaz, ať chce‘, nebo ne! Ví‘ dobře, že my dva jsme siamská dvojčata. Jedině spolu můžeme zůstat nahoře a jedině spolu i padneme. Ostatně předev‘ím já jsem teď tvým ochráncem!“

„Ochráncem? Co tím myslí‘?“

„V‘ak ty chápe‘! Od nyněj‘ka žije‘ v jednom domě nejen s manželkou, kterou komunistická strana vyobcovala, ale i s nejzavilej‘ím antikomunistou na Poříčínsku. Může‘ milionkrát přísahat, že ho nenávidí‘. Nikdo s vámi třemi nežije a nikdo nedosvědčí, co se v tom domě skutečně děje. Dohady nevyvrátí‘. Tvoje komunistická prestiž má na kahánku, Josef! A ty to ví‘. Jedině proto má‘ vysoký tlak, hm?“

Pavlas mlčel.

Na chodbě před Kondrovým bytem čekali dlouho, dlouho. Pavlas chtěl užuž odejít, nemocný v‘ak přece jen doskákal až ke dveřím a odemkl. I dítě by poznalo, jak je Kondr utýraný, deprimovaný. Dovnitř je vpustil jedině proto, že byli jeho nadřízenými.

„Co je vám?“ polekal se Pavlas. „Zhor‘ilo se to?“ Stále s Kondrem v podstatě cítil. Třeba přivede Kondrův osud Vysypala do rozpaků. Třeba se předseda zastydí za tak tvrdo‘íjnou nelítostnost. „Podržte se mého ramene. Povedu vás, pane Kondr.“

Když se ocitl Kondr na válendě, zasípal:

„Nějak se mi to podebírá… Mám v tom hnis a zčernal mi palec.“

„Ukažte, člověče! Měl jste zůstat v nemocnici a ne podepsat revers! Panebože, to je noha! Vy máte sněť, člověče! Musíte okamžitě do nemocnice! Sly‘íte mě? Zavolám sanitku!“

„Než vás odvezou,“ vložil se Vysypal, „uzavřeme tu stížnost.“

„To není stížnost, ale žádost, pane předsedo!“

„Pane Kondr! I když se vám to třeba nezdá, žijeme v dramatické době. Krasořečnění je vhodné ze v‘eho nejmíň. Ať stížnost nebo žádost, jde o fakta a o vá‘ pokroucený charakter. Ano, charakter, pane Kondr, jen se tolik ne‘kubejte! Protože já vám to řeknu do očí! Jste mezi námi pár týdnů a osobujete si právo na pravdu a na spravedlnost! Máte nějak moc řečí, že je to tak, soudruhu Pavlasi?“

„– – – ?“

„Že je to tak, soudruhu Pavlasi? Dostal jste od nás byt, slu‘ný výdělek, máte nárok na naturální brambory, naturální p‘enici, na vánoce dostanete kapra za deset korun, selátko se slevou… Není toho zrovna málo! To jsou sociální jistoty, pane Kondr! Že je to tak, soudruhu Pavlasi? Jinými slovy – v podstatě vám nic nechybí! A právě proto máte roupy! Děláte rozruch, abyste byl středem pozornosti… Že je to tak, soudruhu Pavlasi?“

Pavlas bojácně, žensky jemně ohmátává Kondrovu poraněnou nohu. Už ví, jak ‘patně odhadl vývoj situace. Ne, Kondr nezviklá předsedovo sebevědomí – stěží se ovládá, aby se neroze‘tkal. Zhnisaná rána bolí, ‘kube v ní, jako by za ocelové lano tahal, a černý palec, zhnědlé pol‘tářky tří dal‘ích prstů věstí pohromu.

I Kondr tu‘í: Mám v noze sněť, a když v‘echno dobře dopadne, přijdu jenom o nohu! Proč mě Vysypal nenechá na pokoji? Proč je tak bezohledný! Co kdyby mě odvezl autem do nemocnice?… Ne, nenapadne ho to, nenabídne pomoc!

Kondr sevřel rty zarputilce. Za‘átrá pravicí na nočním stolku, kde se povaluje cár z Rudého práva. NENÍ DŮVOD KE SPOKOJENOSTI. Podtržený odstavec v textu má být Kondrovou odpovědí Vysypalovi.

„Ochrana socialistického majetku,“ čte předseda, „zůstává v organizacích okrajovou záležitostí. Stále přetrvávají nedostatky, které trestnou činnost umožňují. Patří k nim předev‘ím neúčinná a formální vnitřní kontrola a závady v ostraze a ochraně objektů. Podíl organizací na odhalování hospodářských trestných činů se snížil na 7,8 procenta. Například na odhalování trestných činů proti hospodářské kázni se podílí vnitřní kontrola pouhým jedním procentem.“

„– – – !“

„Přečetl?“ přinutil se Kondr. „To je i o vás. O vás od va‘ich! Nastolili jste masové podsvětí. To je rub sociálních jistot!“

Tu to máme! Gorbačov zkazil lidi! S tou svojí glasností nadělal jedině ‘kodu! Kondře, Kondře, opravdu musí‘ do nemocnice! Ale ne s nohou!

„Podívejte, pane Kralovec, totiž Kondr!… Snažím se vás pochopit. Bolí vás noha, nemá se o vás kdo postarat, jste osamělý, že ano, a z toho v‘eho, abych tak řekl, poněkud vy‘inutý. Že je to tak, soudruhu Pavlasi? Kdybyste měl charakter, přiznal byste si to. Pak byste mluvil a psal pravdu. Ne‘kubejte se! My mluvíme s lidmi bez oklik – na rozdíl od vás! Že, soudruhu Pavlasi? My totiž víme v‘echno! Ten dopis jste napsal ze msty. Mečl s vámi není po pracovní stránce právě nejspokojeněj‘í. Mladá Roppová vám dala najevo, že nestojí o va‘e sympatie. Před starou A‘erlovou jste se vysvlékl div ne do naha! Měla z toho ‘ok a jen taktak stačila před vámi utéct. Tak prostě sprostě pí‘ete udavačské dopisy plné výmyslů! Taková ubohost! Je mi z vás ‘patně!“

Kondr se zprudka vzpřímil, ale ostrá bolest v noze ho vrátila zpátky na válendu:

„Dej mi pokoj, prevíte! Jsi kápo mezi lumpama! Když ti to musí říct o‘etřovatel dojnic, je to s na‘í svatou společností hodně ‘patné!… A vy? Vy, soudruhu Pavlasi? Aspoň vy řekněte, co si doopravdy myslíte! Nemlčte!…“

Pavlas zvedl ke Kondrovi smutné oči:

„Nejen noha bývá nemocná. Nemocná víra je na tom hůř. Buď křičí, nebo mlčí. Nic mezi tím.“

„Tak abychom se hnuli z místa!“ zvolal Vysypal. „Sly‘el jsi to, Josef? Ná‘ zbojník je popudlivý! Prý prevíte! Prý kápo mezi lumpama! V‘echno je nad slunce jasné! Že, soudruhu Pavlasi? Pojďme!“ vyrazil z bytu.

V autě si rozepjal knoflíky u krku a pod břichem. „Ten mi ale dal! Není to žádný negramot! Už jsem myslel, že ho nesrovnám, Josef.“

„V‘ak jsi ho nesrovnal, Josef.“

Vysypal uchopil Pavlasovu ochablou paži. „Tak tvoje víra je nemocná? Uvědomuje‘ si vůbec, co jsi řekl? Kdyby se to dozvěděli na okresním výboru strany, je s tebou konec! Ženu ti vy‘krtli ze strany, žije‘ pod jednou střechou s nejzavilej‘ím nepřítelem zřízení, tvá víra je nemocná… Jak to do sebe pěkně zapadá! Jak se to dialekticky doplňuje! Umí‘ si to spočítat!?“

Motor chvíli chrčel, ale posléze se auto přece hnulo z místa.

„Nech mě dožít důchodu, prosím tě,“ řekl Pavlas. „Zbývá mi necelý rok.“

„V‘echno záleží na tobě, Josef. Může tě namočit Kondr i já. Rozhodni se demokraticky.“

21

Trvalo nezvykle dlouho, než zvedli ve zdravotním středisku telefon.

„Prosím paní doktorku,“ ‘pitl Pavlas a měl zavřené oči.

Paní doktorka? Byl u ní dopoledne, ale už zase něco potřebuje. Ať se paní doktorka nezlobí.

Nezlobí se. Oč běží? Přihor‘ilo se mu snad?

Ne, zaplať pánbůh ne. Má starost o jiného družstevníka. Kondr se jmenuje.

Ach ano! To je ten s bolavou nožičkou. Mají tam samé takové fe‘áky?

O to teď nejde. Ten fe‘ák trpí utkvělými představami. Mluví z cesty a je velice agresivní. Chybělo málo a insultoval předsedu! Družstvo má o pana Kondra obavy. Pracovní kolektiv kravína žádá pro pana Kondra tu nejlep‘í psychiatrickou péči. Zachraňme panu Kondrovi du‘evní zdraví! Kromě toho – ani s nohou to nevypadá dobře! Nejspí‘ je v ní sněť, paní doktorko…

22

Sekretářka se ohlédla. Jsou sami? Jsou! Tajnůstkářsky se k Vysypalovi naklonila:

„Volala vám moje kolegyně z krajské zemědělské správy. Nezastihla vás, tak to vyřizuju.“

Vysypal k ní polekaně vzhlédl. Šeptá, jako by měl být konec světa! Nebo…?

„Na výroční schůzi přijede jejich kádrový referent…“

Ouha! To není samo sebou! Za tím něco je! Kdo v tom má prsty? Z krajské správy k nim nikdo nikdy nejezdil! Co tak najednou?…

„Zavolejte mi sem Pavlase, paní sekretářko.“

Staccato podpatků.

„Nazdar, Josef.“

„Nazdar, Josef.“

„Na výročku přijede krajánek. Čím to může být?“

„Nemám ponětí.“

„Musíme to zjistit je‘tě před schůzí, abychom mohli na v‘echno pohotově reagovat. To už zařídím. Neví‘, jestli mají ženské vydrátkováno?“

„Včera s tím skončily.“

„Budou si to muset zopakovat. Nedá se nic dělat. Musíme sál nejdřív vymalovat! Pojedu objednat malíře. To ví‘, že se budou kroutit, ale vezmu jim pytel p‘enice. Jsou to rozumní lidé.“

23

Nedefinovatelný vnitřní stav, ve kterém se ocitl, Pavlase natolik ovládl, že se stal jeho zajatcem. Pavlas ne a ne pohnout z místa zmrtvělým vědomím. Ano! Udělal jsem to! Poslal jsem ho k psychiatrovi! Až umřu, ať mě spálí bez obřadu! Ať rozprá‘í můj popel! Nechci mít pomník.

Hodinu Vysypalovy nepřítomnosti, hodinu svého nehlídání využil Pavlas po svém. Šel na vzduch. Šel za Evou. Evou – bývalým spojencem a ohleduplnou, pozornou pečovatelkou. Po ní už nikdy nepotkal takového člověka!

Před bránou hřbitova ho překvapilo, jak je klidný, nevzru‘ený. Jindy mu v těch místech srdce tlouklo o překot. Jindy už viděl Evu, jak vychází ze svého chrámu a mává mu na přivítanou. Jindy už mu běžela v ústrety. Dnes ne, dnes nic z toho!

Stojí u Evina hrobu. Čeká. Dobrou čtvrthodinku čeká – Eva pořád nikde. Půlhodinu čeká. Eva nepři‘la vůbec.

Co se jí stalo? Proč je taková? Pavlas bude potřebovat je‘tě několik týdnů, aby pochopil, že tak to zůstane už nadobro.

Když opou‘těl hřbitov, ohlédl se ke hrobu Karla A‘erla:

„Šťastný člověče!“ řekl.

24

Proč zrovna do mého družstva? Proč zrovna krajánek? Vysypal nemá klid. Za pět let jeho předsedování nepřijela z krajského města ani noha; teď najednou ing. Šikovný, kádrový referent krajské zemědělské správy!

Právě volala Šikovného sekretářka. Už podruhé. Soudruh referent vzkazuje, že zítra přijede do malopoříčského družstva osobně. Chce se obeznámit s přípravami na výroční schůzi. Vždyť je to poslední výročka před přestavbou v zemědělství! za‘veholila sekretářka a Vysypal z toho nebyl moudrý. Co se divíte? ona zase. Minulý Silvestr byl na krajské správě poslední veselý. Čeká nás sice je‘tě jeden, ale to bude spí‘ smuteční obřad. Krajskou správu přece zru‘í! Soudruh inženýr vám veze zajímavé náměty k zamy‘lení. No přece oboustranně výhodné.

Ne. Nerozuměl tomu. O reorganizaci zemědělského resortu toho sly‘el dost a dost. Ov‘em co s tím má společného výroční schůze bezvýznamného družstvíčka? Je‘tě k tomu zadluženého!…

V kanceláři nad jeho kanceláří ječela důchodkyně Soukupová. Ať jí nic neříkají! Na žádnou rekreaci nepojede! Co je to jenom napadlo? Proč by chodila do Národního divadla? V životě ji divadlo nezajímalo! Na stará kolena bude nóbl paničkou? Ani by v té Praze nikam netrefila, safraporte!

Vysypal se potutelně usmál. Dvacet třicet minut nechá Soukupovou řvát. Flíčková ji zatím utahá, vyždímá z ní přebytečnou energii a babka zjihne. Přes noc se vychrní ze zbytku amoku.

Zítra zavolá babku na plac on a zpracuje ji docela. Přece to zná. Přece ví, na co má!

Sekretářka vrazila do dveří bez zaklepání.

„Nonono! Fujtajfl!“ okřikl ji.

„Volali z Poříčína! Z národního výboru! Va‘e… va‘e manželka je mrtvá! Proud ji odnesl i s vozíkem!…“

Vysypal zeso‘něl. Zrovna dneska?! Když mám tolik jiných starostí?! napadlo ho. Civí do diáře na stole. Zdá se mu, že čas má schopnost sebeomlazování a člověk v něm je trucem zlomyslnosti.

„Musím zařídit pohřeb. Přijdu až zítra,“ zamířil chodbou k venkovním dveřím.

Z opačné strany přispěchala Flíčková:

„Soudruhu předsedo! Soudruhu předsedo! Paní Soukupová nechce o rekreaci ani sly‘et! Řekla mi, že jsem nána!“ A vy jste tvrdil, že ten poukaz tolik chce! Máme snad předsedu lháře?

Aniž by Vysypal zpomalil, odbyl Flíčkovou jiskrnýma očima. „Zítra Soukupovou přesvědčím! O tom snad nepochybujete!“

C

25

Přestavba hospodářského mechanismu prověří skutečné schopnosti vedoucích pracovníků a v‘ech ostatních. Rozli‘í profesionály od amatérů. Odborníky od neodborníků. Přičinlivé od lajdáků. Mohu va‘emu družstvu, vážené soudružky, vážení soudruzi, jen a jen blahopřát k tomu, že v jeho čele stojí soudruh opravdu povolaný! Schopný odborník vysoké politické vyspělosti! Jsem si jist, že va‘e dne‘ní volba bude proto prozíravá a na úrovni va‘eho rozhledu, kvalifikace a hlavně dobrých perspektiv. Vždyť soudruh Vysypal už dnes, už dnes připravuje základy dobrého hospodaření v ekonomických podmínkách přestavby. V uvolněných objektech krajské zemědělské správy budou va‘ím družstvem zřízeny dvě prodejny zemědělských produktů pro maloobchodní spotřebitele. Třetí objekt bude zadaptován na provozovnu vyrábějící truhlářské a kolářské výrobky. Myslím, že je to dobrý start do ekonomické přestavby.

(Z projevu ing. Oldřicha Šikovného na výroční schůzi JZD Rozvoj Malé Poříčí dne 23. 1. 1989)

26

Příklad dobré péče socialistické společnosti o postižené občany přinesl minulý týden, kdy do ústavu pečovatelské služby přibyl dal‘í obyvatel. Na náklady zemědělského družstva Rozvoj přestěhoval se do ústavu soudruh Václav Kondr. Do nového domova doprovodila mladého invalidního důchodce děvčata z pionýrské skupiny Zítřek. Předala mu kytici karafiátů a krmítko pro ptáky a popřála mu ‘ťastný a dlouhý život. I redakce se k přání připojuje.

(Zpravodaj města Poříčína, září 1989)

27

V krajském městě na třídě Klementa Gottwalda byla v sobotu 15. října slavnostně otevřena prodejna zeleniny a dal‘ích zemědělských produktů. Jejím zřizovatelem je JZD Rozvoj Malé Poříčí.

„Chceme takto zlep‘it zásobování maloobchodní sítě čerstvou zeleninou, případně i jinými produkty,“ uvedl v krátkém proslovu předseda družstva, soudruh Josef Vysypal. „Přestavba prověří skutečné schopnosti vedoucích pracovníků a v‘ech ostatních. Rozli‘í profesionály od amatérů. Odborníky od neodborníků. Přičinlivé od lajdáků.“

Jen více takových vla‘tovek!

(Krajský deník, pondělí 7. října 1989)

28

Představenstvo družstva projednalo žádost místopředsedy a kádrového referenta soudruha Josefa Pavlase, aby byl uvolněn ze zdravotních důvodů ze své funkce. Představenstvo návrh přijalo. Předseda družstva soudruh Josef Vysypal poděkoval jmenovanému za dlouholetou a obětavou práci pro družstvo a socialistickou společnost. Na závěr byl soudruhovi Pavlasovi předán dárkový ko‘ v hodnotě 264,? Kčs.

Představenstvo jednomyslně schválilo přidělení prázdného bytu v domě čp. 28 ing. Šikovnému Oldřichu.

(Informace; nástěnka v chodbě administrativní budovy JZD Rozvoj Malé Poříčí)

ZPITKA A VYŽRAL
A

1

„Doprkvančic! To se mi snad zdá! Mně nevy‘el účet! Počítám to potřetí a pořád mi chybějí dvě stovky…“

Lidský hlas má svou barvu a někdy dokončuje celý obraz. Tak i Špačkova ústa pomalovala clonu cigaretového dýmu ‘mouhou zarudlého vzteku a fialově těžkopádné nechápavosti. V intimním přítmí noční kavárny už nechybělo nic charakteristického. Podvod a předstírání zde na pomyslném plátně nikdy neoschnou. Ve sklenici Müller Thürgau za třináct ‘edesát, ale na zákazníkově účtu Veltínské zelené za sedmnáct čtyřicet. V odlivce vodka hanácká za čtrnáct, přepočteno v‘ak na ruskou – za třiadvacet. Je‘tě pořád to tak jde; je léto roku tisícého devítistého devadesátého prvého. Kdysi znárodněný hotel je už tři týdny v rukách restituentky Daňkové; ta v‘ak kalkuluje a pronajala hotel na zku‘ební dobu ‘esti měsíců. Nájemce by koupil za deset (samozřejmě milionů), majitelka chce víc (samozřejmě dvakrát) a plácla si s tím frajerem, co za totáče měnil marky za obálky s novinovým papírem – a protože sprintoval za národní mužstvo juniorů, nikdy ho nedostali. Od Nového roku bude hotel jeho.

Tak v nové době dožívá doba minulá s bývalými zaměstnanci socialistického národního podniku. Utone v silvestrovském ‘ampaňském.

„Kdo kradl víc, bude pán, kdo míň, bude kmán,“ meditoval Petr je‘tě před večerem a dvojnásob se tě‘il na dne‘ní vyúčtování; nemá přece dvakrát deset milionů a nebude pán – chce být aspoň kmán. Přestal kouřit, což je heroický výkon, na obědy chodí do nejlaciněj‘ího bufetu, a jestli ho ten vekslák s řádně získaným živnostenským listem vyhodí na dlažbu, podpora v nezaměstnanosti bude stačit sotva na nájem bytu, který podraží, na zaplacení elektřiny, která podraží, na zaplacení vody, která podražila… I ty nastřádané desetitisíce se rozkutálí, a co nenakrade‘ do zimy, nenabude‘…

Jenže Petr Špaček prodělal, nezbylo mu nic ze spropitného, nic z nakradeného… Účtujícího čí‘níka tu dělá ‘estým rokem a nikdy se mu nestalo, že by musil doplatit do tržby ze svého.

„Jirko, to není možné. Musil jsem ‘patně sepsat zboží. Projdu ho je‘tě jednou.“

„Samo, projdu ho s tebou, ať má‘ jistotu. Neutekl ti někdo bez zaplacení? Vzpomeň si… Bylo tu dost cigo‘ů…“

„Nesmysl! Černý kasíruju z ruky do ruky.“

„Tak já nevím.“ Jiří, o celou generaci mlad‘í, je tu právě týden. Zákaznice od patnácti do pěta‘edesátky přezdívají mu Hezounek. Tvářička zrovna vykoupaného batolete, na zádech blonďatý copánek, chůze svižného provazolezce – nebyl tu doposavad takový, a když k tomu připočteme hovornost a přeochotu, jaký div, že v Hezounkově personálním pokoji paní pokojská vyměnila už čtyřikrát prostěradlo. Ov‘em ti, kteří platí útraty zákaznic od patnácti do pěta‘edesátky, postrádají smysl pro libozvučné lichotky. Přezdívají Jiřímu po svém – Vyžral. Pod jeho tužkou mění se Müller Thürgau za třináct ‘edesát na Tramín za dvacet korun čtyřicet haléřů, odlivka čtrnáctikorunové hanácké vodky na vodku Smirnoff za osmadvacet…

Kolega Petr? Jirkova hravost a počtářská dravost ho fascinují; zároveň se jich v‘ak bojí:

„To smrdí. To smrdí průserem, kristepane! Celý život kradu, ale na tohle nemám žaludek! Podívej se, Jirko, dva dny budu mít účet já, dva zase ty, co je moje, to moje taky zůstane, co je tvoje, zůstane jenom tvoje, domluveni, jo?, ty snad nemá‘ nervy, člověče…“

„Jsi moc měkký!“ odsekl mu tenkrát Vyžral. „Musí‘ být tvrdý, jinak bude‘ mít vždycky hovno!“

Pracovní dialog tím skončil, aniž se názorově sblížili. – –

„Tak už pojď,“ ponouká mladík toho poseroutku Petra. „Jsem ochrápalý jako kotě. Sráděro. Celý život pingluje‘ a nevyjde ti účet!“

Petr je vděčný za Jirkovu dobrou vůli. V soupisu zboží bude nejspí‘ chyba, musil prostě něco přehlédnout, byl by v tom čert, aby nedal ten zatracený účet do kupy!… Je vděčný za Jirkovu dobrou vůli a nemá mu za zlé tu trochu prostořekosti, tu tro‘ku despektu. Ostatně – svým způsobem si může za v‘echno sám. Kdykoliv přijde kámo‘, poručí Petrovi ‘viháčka, Petr je dobrák a neumí říci „ne“; nadarmo mu nepřezdívají Zpitka! A když přijde kamarádů víc, jako se to stalo dneska…

„Vodka – tři láhve,“ hlásí Jirka.

„Souhlasí.“

„Fernet. Deset láhví.“

„Souhlasí. Počkej – jednoho ‘viháka do sebe kopnu!“

„Malibu pětkrát.“

„Mám.“

Led, obrůstající stěny chladících pultů, připadá Petrovi čas od času, když je zrovna přiopilý, jako konzervované slzy nevyplakaného svědomí. Zůstane-li po uzavírací hodině sám, chlad otevřeného pultu probudí Petrovu spící paměť a ta mu nevybíravě připomene, že někdy dřív, někdy před sedmdesáti, osmdesáti tisíci korunami na vkladní knížce byl mužem v největ‘í síle, vzal si za manželku ženu v největ‘ím rozkvětu půvabu a měli spolu holčičku. Petr byl py‘ný na repremanželku, na dovádivé dítě a na stálý přísun peněz, neboť peníze dělají člověka. Ale protože je‘itnost ráda infikuje i nenáročné, pýcha zamotala Petrovi hlavu a paní pokojská čtyřikrát v týdnu převlékala prostěradlo v Petrově personálním pokoji. Osudová chyba! Žádné z prostěradel nezválela ona, a tudíž Petrova žena v největ‘ím rozkvětu půvabu zvěděla v‘e do nejintimněj‘ích podrobností – a je‘tě mnohé navíc! I zválela jiná nespočetná prostěradla a nejroztomilej‘í holčička svá prostěradla nesčetněkrát poblinkala při hysterických záchvatech nočního osamělce.

Chladící pulty nadívané ledem konzervují v‘echno, co Petra trápí už deset porozvodových let. Jen peníze zbylé v kasírta‘ce po tržbě na čas zahojí tu bolest. Dnes to tak není. A nebude už, protože v soupisu zboží chyba nevězí a otrávený Jiří jde spát prvně sám a Petr vlije do hrdla ‘viháka a natáhne se do posledního boxu nevyvětrané kavárny. Ve druhém patře totiž spí zájezd, a ne tak ledajaký, jepti‘ky v‘ech barev pleti, v půl sedmé ráno pětatřicet snídaní na fakturu, pro čí‘níka jenom práce a žádný tuzér, co se dá dělat, pro tři hodiny spánku nestojí za to vykoupat se, oholit se a vyspat se doma, ba ani zuby si Petr nevyčistí, na této čalouněné lavici s opěradlem o‘kubal večer prvního zbohatlíka v Poříčíně o dobrou stovku – a nakonec mu stejně nezbyla, doprkvančic! A teď je ten reservé box Petrovou ložnicí; jeden ubrus pod hlavou místo pol‘táře, druhý ubrus přes sebe místo deky a dobrou pozdní noc, jednotvárný živote, mám v sobě budíka a v ‘est jsem zase na nohou.

2

„Tak přece vstávej! Zase jsi se pele‘il, prasáku?“

Na konci chodby třetího patra je pokojík čí‘níka Jirky. Nejmen‘í ze v‘ech pokojů, co jich kdy hotely viděly, ale s nejdel‘ím radiátorem, co jich kdy hotely viděly, a okénko nad ním je tak miniaturní, že musí být dokořán zimou i létem, dnem i nocí, za de‘tě a za parna, kdy slunce mučí zpocená těla. Zpoza popelnicového roubení úzké ulice tlačí se dovnitř prach a smog. Kutloch, kde pinč paní majitelky nedokázal přežít při předávací inventuře ani půlden, nav‘těvuje pokojská Věra ráno co ráno pět minut před sedmou.

„Vstávej! Zase jsi se pele‘il, prasáku?“

Ceremoniál buzení je stereotypní bezmála tři týdny. Prasák nereaguje na příkrou výzvu, paní Věra strhne deku z čí‘níkova nahého těla a rukou jako by dělala pořádek ve spojnici Jirkových dolních končetin. Uklízí, vzdychá, uklízí, vzdychá a čí‘ník Jirka se probudí záviděníhodně aktivní v tom nezdravém se‘lapaném vzduchu. Z prasáka je poprvé milánek, podruhé ďábel a po přídavku, podaří-li se, sameček, jehož paní Věře seslalo samo nebe.

Pokojská Věra uzurpovala Jirkův sexuální život. Pravda, zpočátku se před ní zamykal, prasák jeden!, ale když jednoho rána za pět minut sedm vyrazila dveře a celé patro si stěžovalo na nepřiměřený hluk za pět minut sedm, ředitel Husička zahřímal na Hezounka:

„Nezapomeňte! Jste v tříměsíční zku‘ební době!“

A když se uklidnil po dvou litrech vína, zavolal si Jirku na kobereček a promluvil k němu s otcovskou bodrostí:

„Když to skřípe v kolektivu, trpí tím zákazníci, Jiří! Paní pokojská je dobrák od kosti. Jenže má smůlu. Třikrát vdaná a třikrát vdova! No, Jiří! No, Jiříčku! Co vám to udělá? Jste z nás nejmlad‘í… Musíte! Musíte jí vyjít vstříc! Jinak ji ztratíme a takovou pokojskou už neseženu. Věřte mi… Když má, co potřebuje, sama uklidí tři patra. To není ženská! To je kombajn!“

„Já vím,“ vzdychl Jiří, a jelikož ředitel nepoznal, jak to bylo my‘leno, udeřil ze zálohy:

„Jestli zařídíte, aby Věrka uklidila tři patra, zvý‘ím vám základní plat o tři stovky! Za každé patro kilo – to je přece seriózní nabídka!…“ – –

Pět minut před osmou. Jiří pluje schodi‘těm ke kavárně. Dnes to dotáhl jenom na milánka. Je totiž v časové tísni. Vždyť jen do půl deváté je v přízemí personálu poskrovnu! Jiří má pětatřicet minut na to, aby vrátil do skříněk zboží porůznu poschovávané v koutech kavárny.

To zboží patřilo včera Zpitkovi, ale Zpitka pije ‘viháky, a tak mu nejspí‘ měkne mozek. Zaboha nemá přehled, kolik zboží se prodalo od účtu do účtu, a Jirka nepromarní jedinou příležitost, jak si pomoci k penězům – zboží ukradené při Zpitkově účtu zase prodá při svém účtu, no coco, člověk musí být tvrdý, jinak bude mít vždycky hovno! Jirka chce být pan někdo, spí‘ pan Někdo, nejlíp ov‘em Pan Někdo, chce mít svůj hotel, být ‘éfem, váženým občanem, va‘nostou, ale kde na to vzít, když na jaře při‘el z vojny bez floka v kapse a zchrastit peníze nejde přece zčistajasna přes noc, musí se hodně snažit, dobře krást, aby narýžoval víc bokem, dobře souložit, aby měl o tři stovky vět‘í základ, hrom do toho!, to druhé sichruje to první, protože kdyby se první (bůh chraň!) provalilo, kdoví, zda by pro druhé Husička nepřivřel obě oči. Což by mu stálo za to, přijít o kombajn?

3

„Ví‘, co je na na‘í práci nejlep‘í?“ řekl čí‘ník Petr.

„Ne,“ čí‘ník Jiří.

„Nejlep‘í na ní je, že je to práce s lidmi,“ řekl čí‘ník Petr. „A ví‘, co je na ní nejhor‘í?“

„Ne,“ zase čí‘ník Jiří.

„Že je to práce s lidmi.“

Ne že by neznal příčinu filozofování star‘ího kolegy, spí‘ tu‘ený konflikt uzamkl Jiřímu ústa na sedm západů. Proč mi to říká‘, ty ožralo?

Zpitka pochopil a pobízet se nedal, pět týdnů, ba skoro ‘est (!!) nezbyl mu trinkgeld, to je nepřirozené, a k na‘tvání tím spí‘, že o tom nemůže nikomu říci. Komu taky? Řediteli snad? Má se mu pochlubit, že doplácí do tržby? Dostane tu nejpotupněj‘í odpověď:

„V tom případě nemůže‘ kasírovat.“

Kam se potom poděje, když národní podnik Restaurace a jídelny v Poříčíně je v likvidačním řízení a staronoví majitelé i dražitelé mají svůj vlastní personál? A když nemají, stejně zaměstnají nejdříve mladá děvčata, také mladé kluky, ale sotva někdy pětačtyřicátníka ochmelku. Možná si to jenom vsugeroval, ov‘em sugesce je mocněj‘í než on sám. Proto nemůže, nesmí říci řediteli: „Nejsem schopen dát tržbu do kupy.“ Musí udeřit s hotovou věcí – ten a ten mě okrádá!

„Udělal to někdo z personálu. Jenom my dva, potom uklízečky a kuchaři mohou k lednicím mezi kavárnou a kuchyní,“ uvažuje Petr nahlas, třímaje v levačce láhev vodky; na‘el ji pozdě odpoledne zastrčenou v ko‘i na odpadky! To mě podrž! Instinktivně se vrhl i k druhému ko‘i – a vida! Tady jsou dokonce dvě láhve!

„Tak mi řekni, Jirko, co si o tom myslí‘!“

Zarytost kapitulovala:

„Těžko říci. Za ruku jsi nikoho nechytil. Ale fakt je, že samy do ko‘ů nevlezly.“

Tak tohle Petr sly‘el už od Adély. Taky mu odpověděla tak stupidně, když se vyjevil:

„No tohle! To je přece moje vkladní knížka! Co dělá v ko‘i na odpadky?“

„Těžko říct,“ řekla tak apaticky, že by ji přerazil v tu ránu. „Za ruku jsi nikoho nečapnul. Dá rozum, že tam nevlezla sama.“

Vypoulil na ni oči, které zrcadlily stav srdce. Předinfarktový. „Nedělej ze mě blbce! Bydlíme tu sami dva. Tys ji tam dala! Chtělas ji vynést ven z bytu, abych si toho nepov‘iml. Chtělas mě okrást! Mě! Vlastního tátu! Vlastního tátu bys o‘kubala? Co je to za svět, prokristapána?…“

Svět, který Zpitka v tu chvíli k smrti nenáviděl, ho hrozil zadusit. Musil mu utéci, vybít ze sebe ‘ílený vztek – ohnal se po Adéle, ale chybil! Ani napodruhé netrefil, ov‘em ustupující Adéla už neměla kam ucouvnout. Nalepená na kuchyňskou linku schovala hlavu do dlaní, aby rány tolik nebolely. Bil ji. Nelítostně… Nevděčnou dceru. Proradnou dceru.

Nejhor‘í z dcer stála bez hnutí. Ani nekřičela, ani neplakala. Tím vztekleji do ní bu‘il. Tím vztekleji, čím bolestněji chápal příčinu svého běsnění:

Celý život krade, prokradl se ke ztrátě sebeúcty, a jako by nebyl jeho život dost ubohoučký, jako by toho neztratil už dost, při‘el i o nejposledněj‘í iluzi – obrázek jediného dítěte vypadl ze zlatého rámu!

Kdyby jenom to! V sekundách prozření nezidealizovaná autosonda způsobuje, že se ‘títí‘ sebe sama. Můj život je hnus! Smilstvo, rozpadlá rodina, pitky, každodenní okrádání lidí… Hnus!

Bije Adélu.

Ohlu‘en nesly‘í, jak Adéla vyjekne:

„Dost! Dost! Ty bys měl dostat! Tys mi v‘echno ukradl!“

Bije Adélu a nevidí kuchyňský nůž…

Teprve když se v nemocnici probral, řekli mu, že Adélu už chytili. Strčili ji za katr. Spočítají jí to. Ale to malé mělo sotva pět měsíců. Stejně by zemřelo, i kdyby ho nezakopala.

Právě ta rána nožem, právě ta jizva pod nejspodněj‘ím žebrem má zázračně účinnou moc:

Celý život jsem dřel. Zničil si plíce tady v tom akváriu. Zničil si srdce! Nohy! Nervy! Ráno chrchlám jako tuberák a mám rezavé hleny! Celý život se plazím, poskok, kterého může kdejaký ochlasta beztrestně urážet. Ty vořechu! Já tě zlikviduju! Nejdřív bude‘ obsluhovat mě, rozumí‘! Ostatní počkají. Jinak jsi tu dneska naposled!

Ostatním se nechce čekat. Ty z něho víc má‘, že? My jsme méněcenněj‘í, že? Nemáme tak nadité prkenice, že? Prrr! My to takhle nenecháme, panáčku!

Nejhor‘í jsou zákazníci přiopilí:

Čamrdo, dvě vodky!

– – – ?

Co je s těma vodkama, lenochode?

Podnapilým nenaléváme, pánové.

Kdo je u tebe vožralej, čamrdo?! Jak se to chová‘ k zákazníkům? Knihu stížností!

Podnapilým knihu nevydáváme.

Tě‘ se! My si tě venku podáme! My ti to spočítáme!

Podali.

Spočítali.

Ale nožem do břicha? Od dcery! Za v‘echny útrapy? Za ztrátu nejobyčejněj‘í lidské důstojnosti? Za zdevastování těla? To je vděk, jezuskote! Za tolik svých obětí měl i život obětovat?

Adéla se vrátí pří‘tí týden z lapáku. Nebude se k ní vůbec hlásit. Ani vidět ji nechce! Ani sly‘et! Vymazal ji ze svého života.

Jiří, který neměl ani potuchy o Petrově rozpoložení, vyrukoval s nápadem:

„Tak zavolej policajty. Ať taky něco dělají!“

„Blázní‘? Nejdřív seberou mě!“

„Tak to řekni Kachně.“

„Taky nápad! Kdekdo z personálu po mně plivne. Husička možná nejvíc!“

„Není ti pomoci,“ vzdychl Vyžral. „Dneska jsem už k. o…. Jde se chrápat!“

Zpitka osaměl. Trčí v kavárně sám s účtem, který mu zase ‘patně vy‘el, i když na‘el celé tři láhve vodky. Co v‘echno musí je‘tě chybět, o co v‘echno byl je‘tě okraden, když do řádného odvedení tržby chybí čtyři stovky! Nenalézt vodky, dělalo by to tisícovku. Hrozné! Jeho manka se zvy‘ují účet od účtu. Někdo ho okrádá pořád víc a víc. Někomu roste s jídlem chuť. Je tím vydřiduchem Vyžral? Petr začal prodělávat právě s Vyžralovým příchodem! Ov‘em – za ruku ho nechytil… Okrást zákazníky, no prosím, to patří k věci. To je povolání. Ale zaměstnanec zaměstnance? Kolega kolegu? Taková nemorálnost! Lidi ztratili zábrany, v tom to je! Vědí, že posledního prosince v hotelu skončí, život bude stát víc peněz, a proto chtějí urvat na poslední chvíli co nejvíc. Jenže urvat jemu? Jak on na to přijde?

Být tak ředitelkou paní majitelka! To by byla jiná… Zpitka zná Daňkovou dost podrobně: Karlička, totiž paní majitelka… má na zadečku ‘est pih. Její jizva po operaci kýly měří jedenáct centimetrů a dva milimetry… To byly časy, když komando profesionálních odborářů jezdilo do hotelu na letní rekreaci!! Karlička se uměla rekreovat ze v‘ech nejlíp! Zpitka pro ni prostřel na ubrusu s krajkou! A po zavíračce také na prostěradle v personálním pokoji. Nebylo vět‘í labužnice!… Kdyby nepronajala hotel tomu vekslákovi, kdyby podnikala, měl by pevněj‘í půdu pod nohama. Dotáhl by to možná na ředitele… Byl by Někdo. Možná Pan Někdo!

Jenže Karlička Daňková je ‘tikou jenom na tom prostěradle; nechce se jí do podnikání. Zvykla si na peníze bez práce a bez rizika…

A tak je Zpitka Nikdo. Dokonce Pan Nikdo.

4

„Co má‘ v té ta‘ce? Ukaž!“

„Pominul ses? Chce‘ mě ‘acovat?“

„Chybí mi tu láhev vína! Večer tu je‘tě byla! Večer jsem ji tu měl!“ drtil Jiří mezi zuby, sápaje se k ta‘ce u postele.

Pokojská Věra uchopila Jirku za loket:

„Což ti přeskočilo? Vzpamatuj se! Jde z tebe strach.“

Ničeho nedbal. Utrhl sponu na ta‘ce. „Co je to?“

„Slipy,“ ona na to. „Pro tebe.“

„Proč?“

„Protože je mi s tebou dobře.“

Jiří zrudl. Jako by nebyl na podobná slova zvyklý. Jako by sem taková slova nepatřila.

„Dneska už musím do práce,“ řekl.

„Dobře, milánku,“ řekla a pořád byla ve střehu. Ke dveřím ‘la pozpátku, za dveřmi se pokřižovala.

Jiří zůstal stát u miniaturního okénka. Co to s ním je? Nemůže si vzpomenout. Měl tady to víno, nebo ne? Od té chvíle, kdy Zpitka objevil v odpadkových ko‘ích vodky a kdy jeho tělo zkropil pot z dosud nepoznaného strachu (Práskne mě policajtům! Zavolá Kachnu! Propleskne mě!), změnil Jirka styl.

Kdepak poschovávat zboží po kavárně! Jak mohl mít tak blbý nápad? Do výtahu s ním! Kachna tu v nočních hodinách nebývá, nákladní výtah stojí nečinně, a je tedy tou nejlep‘í skrý‘í… Když má Jirka padla, po‘le výtah do třetího patra a odtud – vždyť je to sotva ‘est sedm kroků! – přenese zboží, své zítřej‘í peníze, do personálního pokoje. Tady nastrká láhve i krabičky cigaret pod postel a ráno za pět minut osm v‘echno zopakuje, samozřejmě opačným směrem.

Ale když nebylo víno ve Věřině ta‘ce, kde tedy je? Někdo ho sprostě okradl!

Kdo si to vůbec dovolil? Kdo má tolik drzosti? A kdy mu to vlastně provedl? Zloděj byl každopádně uvnitř pokoje! Musil na‘lapovat jako kočka, když Jiřího neprobudil.

V naději, že nalezne po pachateli alespoň drobnost, poklekl Jiří na podlahu a hledal. Knoflík nebo aspoň vlas…! Kdepak!…!

Očichal koberec od postele ke dveřím, ale neucítil ani parfém, ani mýdlo, ani sprej. Loupeživý vetřelec si neliboval v drogerii a snad se ani nemyl. Krade a je‘tě je ‘pinavý! Tfuj! Jiří se musí smířit s tím, že při‘el o padesát devět korun padesát haléřů. Ksakru!

Nanosil láhve a cigarety zpátky do výtahu. Teď ráno to není nic snadného. Někdo ho může vidět, někdo ho může sly‘et! Stačí, aby o sebe láhve cinkly! Ani na to nemyslet! Jiří prožívá tak silné vzru‘ení, takové psychické vypětí, že sly‘í tlukot vlastního srdce. A to srdce má paměť a rádo vypravuje.

(„Vydrž! Hlavně vydrž je‘tě půl druhého roku. Vydrž a bude‘ mít peněz, že je ani neutratí‘!!“ Tatínek mluvil se zanícením, které takřka spálilo Jirkovu nechuť k učení. „Podívej se na mě. Při‘el jsem do tohoto města s dírou v ponožce a s jediným kufrem! Sly‘í‘ dobře, můj chlapče! S jediným kufrem a načerno! Neměl jsem ani na jízdenku do couráku a celých dvě stě kilometrů jsem prosmrděl na hajzlíku! Jen si to představ! Každou čtvrthodinu na jiném záchodě, abych oblafnul průvodčího!… A dneska? Tohle v‘echno je moje, podívej!“ Otec rozevřel do‘iroka náruč, jako by chtěl obejmout celý dům. „Jenom obložení stálo čtvrt milionu, můj chlapče! Proto se učí‘ čí‘níkem. V hospodě jsou many a jistota dobrého bydla, můj chlapče. Pamatuj si to.“

Ono se řekne „pamatuj“, když pamatuje‘ předev‘ím na to, že v učňovské knížce má‘ poznámku od třídního, který zve pana otce k naléhavému rozhovoru. Pozvání musí‘ dát podepsat tátovi a ty ví‘, že jakmile to udělá‘, dostane‘ takový sekec, až ti opuchne obličej. Cožpak by ses mohl ukázat na učili‘ti? Toho posměchu! Těch zlomyslností! Během půl dne se to rozkřikne po třídách a kluci i holky přiběhnou okouknout nový živoči‘ný druh.

„Má‘ parádní obložení, tati. Fakt.“

Jirka nedá podepsat tátovi učňovskou knížku. Má daleko lep‘í nápad!)

I v přízemí, když stěhuje zboží z výtahu za bar, srdce Jirkovi tluče jako o závod. Kdyby byl jediným okem zahlédnut, nebyl by z toho poprask – ‘eptanda by zachvátila hotel! Jirku by neustále sledovaly podezíravé oči. I cestou na záchod. Což by tu pak mohl žít? Což by se mu podařilo zase Zpitku obrat?

A on ho nedokáže neobrat.

Je to vá‘eň.

Je to hlad, který přestane bolet, když dostane své.

Když Jiří odcházívá v noci ze služby, plánuje už, co a jak ukradne Zpitkovi zítra. Kudy propa‘uje fernet, kudy skotskou. Kam zastrčí ameriky.

Je to hra. Dobrodružství. Nezbytnost.

Kteréhosi dne neukradl Zpitkovi nic a v noci nemohl usnout. Pitomé srdce toho využilo a předčítalo ze své kroniky.

(„Ten dopis jsi napsal ty! Žádný Ochránce spravedlnosti! Ty!“

Jiří, brunátný obličej a orosené spánky, mžourá do světel taťkových očí. Taťka má propadlé líce a popelavé jehliny na neoholené bradě. Zpustlost sama. Žhavá světla očí jsou nemocná horečkou a horečka se jmenuje zemřelá radost.

„Proč? Za co?“

„– – – !“

„Proč jsi mě udal?“

„Napsal jsem jenom o té svíčkové z nuceného výseku, tati! Nic víc!“ vyhrkl Jiří tak překotně, že mu bylo sotva rozumět. Svědomí pádilo ke zpovědi – musilo se zbavit v‘eho, co nechtělo způsobit. „Nevěděl jsem o tvých čachrech. Nenapadlo mě, že tě seberou.“

„Ale próóč?!“

„Abys měl taky prů‘vih. Abys mě nebil. Třídní chtěl, abys k němu přijel. Bál jsem se, že mě rozdupe‘…“

„Ty – malý – dobytku! Pohřbil jsi mě zaživa! Budu bručet devět let! Jsem mrtvý…“)

5

„Kam nese‘ ty cigarety?“

„Na třetí levou. Co má být?“ čí‘ník Petr.

„Nezapomeň je napsat na účtenku!“ poručil čí‘ník Jirka. „Když zapomene‘, chlápek je nepřizná.“

„Prosím tebe! Poslední dobou jsi nějaký divný. Mě uč pinglovat, mě! Mě uč znát lidi! Tys visel na pupeční ‘ňůře a já už lítal po place.“

„Jen klid!“ ‘lehl Jiří jazykem. „Nestrpím, aby mě kdokoliv okrádal!“

Ten kluk je vážně pako. Má rozha‘ené nervy!

Petr nemá nejmen‘í chuť přít se s podivínem Vyžralem. Má úplně jinou starost. Vět‘í. Důležitěj‘í… V posledním boxu sedí Adéla – jako včera. S kamarádkou Ilonou – jako včera. Netančí, jen tak bloumá při hudbě a srká americkou limonádu.

Adélina bledolící tvář magneticky přitahuje Petrův pohled a Petr se neubrání, ač se zapřísahal, že zločinnou dceru vymaže ze svého života. Když tu v‘ak Adéla tak klidně, nenápadně posedává, Petr čeká, že ji přistihne, jak k němu potají vzhlíží. Je to v‘ak zbožné přání a Petrovi se vkrade smutek do du‘e. Jak je ten život bezútě‘ný! Jak je nicotný, když už nestačí‘ na svou práci a místo výdělku má‘ prodělek. Když nesmí‘ nikomu kolem sebe věřit a ani tobě nikdo nevěří…

„Zpitko! Před chvílí tu byly dvě láhve vermutu! Teď jedna chybí! Jak to vysvětlí‘?“

„No Vyžrale, prosím tebe! Němec na baru ji koupil celou. Peníze má‘ pod pultem. Nevidí‘?“

Když je bojovná nálada a ty sám se stane‘ rozvaděným, když si přestanou vážit alkoholika a studí tě nezájem, potom zatouží‘ v‘echno vyměnit. Stát se skromněj‘ím, ale ‘ťastněj‘ím. Být někomu ku potřebě. Přijmout tro‘ičku úcty – rehabilitovat sebeúctu.

Jsem grogy! Jsem na dně!

… Adéla odmítá už druhého tanečníka. Kdosi jí poslal koňak. Ani se ho netkne.

Adéla si objednala vídeňskou kávu. Labužnicky, obřadně ji promíchává a snivě vnoří pohled do ‘lehačky.

Adéla se pohor‘uje: Přisedl k ní přiopilý nápadník a nabídl jí cigaretu. Adéla jde tančit s Ilonou.

Adéla platí i za kamarádku. Nedá žádné spropitné.

Adéla jde do ‘atny a přinese oba plá‘tě. Východ uvolní nejprve kamarádce. Zůstal po ní dojem, který pomáhá přežít, když se kodrcá‘ s platem sklenic od stolu ke stolu a v mozkové tkáni tě bodají střepiny. Pomáhá ti ovládnout se, když Vyžral, nehledě si zákazníků, smýčí očima jen a jen po tobě a neunikne mu jediný tvůj krok. Slídí a ‘těká:

„Kam se podělo to víno? Stála tady načatá láhev vavřince!“

Nebo:

„Před chvílí jsem tě viděl! Naléval jsi malibu – kam se podělo?“

Přikolébal se kuchař. „Mladý pane! Přestaň vyskakovat, než ti jednu ubalím! Malibu bylo pro mě. Poručil mi ho tamten Ital, protože mu chutnala večeře. Poptej se, jestli kvákne‘ italsky. A nehlídej Zpitku jako nějakého lumpa! Lump jsi ty!“

Zázrak, který způsobila Adéla, pomáhá Zpitkovi ubránit se amoku. Má hrozitánskou chuť Vyžrala zabít. Ale potlačí nutkání, protože dojem z dcery je přenádherný. Adéla je abstinent a nekuřák – dříve holdovala obojímu! Adéla je zklamána muži a nenaletí jen tak někomu.

Adéla je zavázána kamarádce Iloně za střechu nad hlavou. Platí za ni útratu. Nosí jí kabát ze ‘atny. Dává jí přednost ve dveřích.

Adéla je odkázána na dobrodiní své kamarádky a splácí úslužností, úroky posluhovačstvím.

Adéla není při penězích, útratu má skromnou a zpropitné nedá. Spočítá každý desetihaléř…

Adéla se stydí za to, co mu udělala. Je jí velikánská hanba a nedokáže se mu podívat do očí.

Adéla má dobré jádro.

Adéla…

Adéla…

Adélka…

… je moje dcera!!

Člověku je nejvíc zase člověk, málo platné. Vrací se ti ‘těstí, když může‘ mít o někom dobré mínění.

To je jasné, že lidský život není linka. Může‘ klopýtnout třeba stokrát, může‘ okrást vlastního tátu a pobodat ho, ale hlavně, že přijde‘ na svou chybu. Hlavně, že uzná‘, že se nedělají takové věci. Adélko, má‘ dobré jádro – jsi přece moje holka. Taky mám dobré jádro!

S popůlnočním vylidněním snad mohla gradovat Petrova fernetová pohoda, ov‘em nestalo se tak. Zlom při‘el, když Jiří vyskočil od soupisky zboží a vhrnul se za bar, aby si zapálil cigaretu. To bylo novum. To zde je‘tě nebylo. Jiří a cigareta? Kdo Jiřího zná, nemůže uvěřit.

Teď v‘ak nastal opravdový zlom. Jiří dokouřil a zapálil si nanovo. Petrovi je jasné, kolik uhodilo – Vyžral má nervy na pochodu!

Jiří přepočítal inventuru. Několikrát soupis div nepodpálil, a jako by to nestačilo, propálil si kalhoty. Ne, neovládal svoji nervovou soustavu. Hodinu po půlnoci mu vypadla tužka z ruky:

„Doprkvančic! Mně nevy‘el účet! Počítám to potřetí a pořád mi chybějí dvě stovky!“

„Pojď. Projdeme znovu regály. Pomůžu ti,“ Petr soucitně.

„Prdlajs!“ Vyžral se rozběhl kavárnou, jako by mu hořelo za patami. Tady slídí za závěsy, tamhle prohrábne odpadkový ko‘, proleze v‘echny boxy po kolenou a prohmatá každé čalounění. Potom se pleskne dlaní do čela a přiřítí se k nákladnímu výtahu, div neutrhne dveře. Hledá – nenachází.

„Kam jsi to v‘echno za‘antročil, Zpitko?!“

„Šílí‘? Co bych za‘antročil?“

„Bodejť by ses přiznal, Zpitko…“

„Tak to zase ne! To tedy prr, Vyžrale!“ Petr by Jiřímu užuž jednu ubalil, kdyby zpoza kuchyně nezahřmělo:

„Petřé-é! Tak né-é! To bys pohnojil!“ kuchař drží rozkaceného Petra hned za límec, hned za zadek a strká ho před režon. „Blboune! Vyhořelo ti vedení?“ A jak tiskne Petra ke zdi, Petr se opravdu zklidní:

„Ne‘-‘krť mě.“

„Trumbero. Poslouchej mě!“ kuchař jízlivě a s bohorovným pový‘enectvím. „Rval by ses? Ubohost! To bys tomu dal korunu! Vyžral se hodí marod a platit bude‘ jako mourovatý, člověče! Nestačí, že tě okrádá, a ty se nechá‘, troubo? Proveď mu, co on tobě, a přitom se užuluj, jako by se nechumelilo. On to dělá taky tak.“

„Jestli něco ví‘, tak zazpívej!“

„Vím – nevím. Mastí si kapsy a je to z tvého. Tvoje ‘koda, když jsi moula! Jenže dneska mě Vyžral dožral! Aby kontroloval, kdo mi co poručí, to přepísk’! Abych mu já meldoval, že upíjím malibu, které mi poručil Taljánek za biftek médium, to ‘lápnul vedle. To nesnesu! Já vařil na ambasádě v Rotterdamu, holenku! Takový ocas si na mě nebude vyskakovat! Pojď se mnou a nehulákej. Psst!“

Odkradli se do příručního skladu. Kuchař odstrčil balík mouky, při zdi se objevil bujon‘álek a v bujon‘álku nepopsané bloky z pokladní kasy.

„Vidí‘, Petře? Bodejť by vy‘el Vyžralovi účet! Tyhle peníze nemá. Ty mu chybějí. Jenomže bloky musí‘ popsat ty, mým ‘krabopisem to být nemůže. Tak pi‘! Biftek… pi‘, nezevluj… ro‘těná dvakrát, turky tři… Tahle jídla jsem nevydával, takže suroviny si může‘ čmajznout. Chytrost nejsou žádné čáry. Ale dělíme se napůl. Uznej, že je to seriózní nabídka… No nekoukej jako trubka – nebuď měkký! Vyžrálek je schopen svlíknout tě do ponožek. Tak mu to uděláme taky a je to fifty fifty.“

„Ty doopravdy ví‘, že mě okrádá on? Jak dlouho?“

„Mockrát jsem ho viděl! Jenomže co je mi po tom? To je věc vás dvou. Neměl mě zpovídat, kdo mi poručil malibu. Chce mě snad ‘pehovat? To tedy pardon, já vařil na ambasádě! Teď pozná peklo! Jedinkrát neodejde s výdělkem. Vždycky prodělá, o to se postarám!“

Tak neústupná odhodlanost Petra přesvědčila. Přeje tomu holobrádkovi, aby i on doplácel do tržby. Ať pozná, jaké to je! Páchá zlo – ať pocítí zlo! To je přece spravedlnost. Kolega nekolega, zásady nezásady. Vyžrala je třeba o‘kubat!

Petr popí‘e zbytek kuchyňských bloků a naskládá do ta‘ky, co mu kuchař podstrčí. Půl napůl: maso, olejovky, vejce, du‘enou ‘unku… Něco kávy.

„Tak ahoj, Petře, a pří‘tě zase. Ať přijde na buben, Vyžrálek!“

To jsou věci! Kdo by si pomyslil, že je ambasádníček tak solidární? Sotva se objevil v hotelové kuchyni, ukázalo se, že ‘tika Daňková loví nerada jen v jednom rybníčku. Petr utřel nos a tuze se na ambasádníčka zlobil… Dneska už ne. Je odpu‘těno.

Chladná noční ulice přepočítá ozvěnou Petrovy kroky. Petr jako by se bál, že někoho potká a ten někdo vy‘pehuje slídivýma očima, co to nese v ta‘ce. Pozor! Dokonce už sly‘í zabufání. –

Ve stínu mansardy klepe se zimou kterási žen‘tina. Proboha živého! Snad to není volavka? Jestli na Petra promluví, Petr půjde svou cestou a nebude se s ní bavit! Je‘tě se do Petra zavěsí, z kanálů se vy‘krábou kumpáni, pra‘tí ho do břicha nebo do hlavy a utečou s jeho ta‘kou! Túdle! Takový nemotora Petr nebude, žádné bububu na něho neplatí.

„Dobrý večer.“

Podezřelá skutečně promluvila a v jejím hlase zavrněla prosebnost. Nečekaně, nepřirozeně spářená – s odměřeností.

„Předpokládám, že mám po dlouhém čase ‘těstí na slu‘ného člověka,“ řekla žena. „Neživím se nepřístojnostmi. Chci vás poprosit o jednu jedinou cigaretu. Zaplatím ji. Peníze mám.“ přistoupila blíž a Petr uviděl minci v její dlani.

„To byste mě urazila,“ řekl vyčítavě. „Pro jednu cigaretu snad nezchudnu.“

„Pořádek dělá přátele.“ A zase dávivé zabufání.

„Nu, když myslíte. Bura je za cigaretu moc. Pořádek dělá přátele. Chcete pět cigaret nebo cigaretu a čtyři koruny nazpátek?“

„Jedno cígo mi stačí. Dopřávám si jenom někdy.“

Než na‘el v peněžence čtyři koruny, stačil neznámé je‘tě připálit.

„Děkuju, soudruhu,“ řekla a dodala: „Jsem ráda, že jste nezneužil situace a neloudil o pohlavní styk. Dobrou noc. Láska a dobro zvítězí nad zlem a nenávistí.“

Odcházela ulicí, cigaretový kouř zamával Petrovi na pozdrav a Petr ne a ne rozpoznat, zda si žena dělá ‘oufky, nebo si ho s někým plete. Anebo je přiopilá? Zfetovaná? Přemý‘lel tak usilovně, že mu trvalo drahnou chvíli, než si uvědomil: Ta, která si dopřává jenom někdy, cupitá po kočičích hlavách a přitom nejsou sly‘et kroky! Jak také! Nejen cigarety, ale ani boty nemá! Kristepane! Teď v říjnu?! Od nohou vstupuje zima do celého těla a nemoci s ní, chuděrko ne‘ťastná!

„Paní!“ vykřikl. „Paní! Sly‘íte?“

Místo aby se ohlédla, dala se žena do běhu. V ten moment Petr instinktivně za‘átral u nohy, kam položil ta‘ku, když hledal drobné. Ta‘ka byla fuč!!

Od nohou vstoupila horkost do celého Petrova těla. – –

… Doma má Petr chladno. Nevytopený byt podsouvá do těla nevlídnost.

Vykradl a vysouložil jsem si osamělost. Vytloukl jsem si málem smrt. Nestačím na svou práci, kdejaký Vyžral mě převeze! A doma zima jako v márnici!

Jak je ta Adéla hrdá! Nevděčnice! Než by při‘la s prosíkem, raději se nakvartýruje ke kámo‘ce a já abych tu zmrznul! Doprkvančic!

6

Heute ist Ruhetag.

Marnost. Paní Věra vyzkou‘ela v‘e ze skutečné a v‘e z předstírané vá‘ně. I kdyby se rozkrájela, Amor nevstoupí do Hezounkova těla.

„Co to s tebou je? Takový mladý…“

„Jsem v depresi,“ odbyl ji Jiří. „Včera mi nevy‘el účet. Prodělal jsem.“

„Tak si to tak neber. Peníze nejsou v‘echno,“ řekla mateřsky.

„Peníze jsou v‘echno! Když prodělám, nemůžu se s tebou milovat.“

„Co předevčírem? Taky jsi prodělal?“

„Taky.“

„Nehoupej mě. Chce‘ mi namluvit, že tvůj orgasmus nepotřebuje lásku, když si nenamastí‘ kapsu?“

„Organismus. Neříká se orgasmus, ale organismus!“

„Tak nebo tak, něco se s tebou děje…“

Náhle někdo zaklepal. Zatímco krátký úlek Jiřího vystřídala odevzdanost, pokojská Věra se vrhla ke dveřím, jako by se o něco bála. „Kdo je?“ pootevřela opatrně.

„Já! Husička!“

„Je‘tě není za pět minut osm. Máme dvacet minut.“

Ředitel se nezachoval jako ředitel. Lehl na dveře celou vahou stodvacetikilového těla, dveře byly v tu ránu dokořán a paní Věra se ocitla pod samým okénkem. Klenulo se nad jejím drdůlkem jako svatozář.

„Já hledám vás!“ zahřměl ředitel, když vrazil dovnitř následován ženou s převelikými náu‘nicemi, fialovými rtíky a fialovým kloboučkem.

Paní majitelka osobně!

Ředitel zahartusil na Jiřího. „Člověče! Zakrejte si to! Je tu s námi dáma!“

„Aha! Najednou jsem dáma. Před chvílí jste mě málem porazil!“ zaskřípala zuby paní Věra.

Do hovoru se vpravila Daňková. „No-o,“ poslala k Věře. Aby si pokojská uvědomila, o kom je řeč, když se mluví o dámě, dodala pro jistotu:

„Nono.“

Pak spočinula pohledem na těle prostřeném na posteli a uviděla, že do něho vstoupil Amor.

„Sly‘íte!“ rozkřikl se ředitel, teď už pohor‘en na nejvy‘‘í míru. „Tak už si to ksakru zakryjte!“

Jiří by rád; nemohl ov‘em, protože deka ležela pod oknem a stála na ní pokojská. Na‘těstí se na‘el člověk schopný zažehnat konflikt:

„No. Tak nono,“ vyčetla dáma Husičkovi a znamenalo to, že pan ředitel nemusí být až tak moc pinktlich.

Ředitel udeřil na pokojskou:

„Jděte od toho okna, ať sem může vzduch! Je tady puch, jako když se páří opice.“

Sly‘íc o páření i paní Věra si pov‘imla, že Amor při‘el, ba přihnal se, zdvihla se země pro‘ívanou deku a cudně přikryla Jiřího i Amorka.

„Na dvě stě sedmičce jsou v‘i! Na tři sta desítce trus pod postelí!“ vyjel Husička. „Zákazníci si stěžují u paní Daňkové!“

„Třetí patro neuklízím! Ani druhé! Uklízím jenom první!“ zbojovněla paní Věra.

„Jak je to možné? Co to má znamenat?“

„To má zna-me-nat,“ roze‘tkala se pokojská, „to má znamenááát, béé, že nemám na tom světě žádnou radost!…“

Brunátný Husička vypoulil oči:

„Jak to, že nemá radost!“ nevyřkl, nýbrž surově uhodil na Jiřího. „Jak mi to vysvětlíte?!“

V tom okamžiku povolily Jiřímu nervy:

„Taky dobré! Taky dobré! Takže nakonec odnesu já, že na tři sta desítce se někdo posral!“

„Béé.“

„Dovolte, vážení!“ vyskočil Jiří z postele a zaťal pěsti. „Cožpak můžu mít každý den chuť na takové maso? Můžu? To po mně nemůžete chtít! Nejsem žádný kompjůtr!“

„No.“

Paní Věra se urazila. „Tak tobě ne‘makuje moje maso, to jsou mi noviny! Ty taky nejsi nic moc, abys věděl. Pch!“ a jak se nese ven z pokoje, vybafne na ředitele:

„Říká se orgasmus nebo organismus?“

Husička nejprve ztoporněl, vzápětí přitiskl dlaně na tváře a opřel se ramenem o zeď. Situaci zachránila Daňková:

„Říká se orgasmus. To je přece jasné. Jak se to může někomu plést? Organismus prožívá orgasmus, ale orgasmus nemůže prožít organismus.“

Pokojská vyplázla na Jiřího jazyk. „Tak vidí‘, ty chytráku!“ Práskla dveřmi a byla tatam.

Hlučná rána poslala Jiřího zpátky na postel a z čí‘níkových nozder syčivě odcházel vzduch. Majitelka podržela čí‘níka i tentokrát:

„No,“ odloupla od rtů a on to byl polibek.

B

7

„Ahoj, tati. Zahlédla jsem tě dopoledne před Iloniným domem. Napadlo mě, že něco potřebuje‘.“

Petr dělal, co mohl, slza přesto vypadla. Petr už si nepamatuje, kdo kdy měl o něho takovou starost.

„Pojď dál, Adélo,“ řekl do podlahy, protože zrádná slza se přilepila na odulé líce. „Tys nebyla ráno v práci?“

„V práci?“ usmála se. „Ty myslí‘, že se někdo přetrhne, aby zaměstnal holku z lapáku? V Poříčíně, kde každý ví o v‘ech v‘echno? Podniky propou‘tějí lidi, kteří u nich makali dvacet let!“

„No právě. Z čeho jsi živa, prosím tebe? Vždyť musí‘ mít hlad…“

„Byla za mnou kámo‘ka. Seděly jsme ve stejné cele. Přivezla mi pleťové mléko. Taky spoďáry. Dala mi i ‘kváru!…“

„Kdy to vrátí‘?“

„Ona to nechce vrátit, jsme prima kámo‘ky. Rozdala by se za trochu polechtání. Fakt. Dala mi polovinu z každého balíčku. Fakt.“

„Tak ji někdy přiveď…“

„To nepůjde. Ilona si nepřeje, abych měla náv‘těvy. Moc si to bere.“

Adélino tělo jako by nabývalo na objemu. Ten komický dojem způsobily vyboulené oči a zrudlé tváře. „A co ty? Jak se daří?“

„Žádná sláva. Spí‘ od deseti k pěti! Výdělky mám pod psa, a když chce‘ alespoň žít, musí‘ za to pořádně zaplatit. Někdy si nepřipadám jako člověk.“

„Ani já,“ přidala se Adéla.

Jeden druhému pohlédli do očí. Bázlivě, prosebně, jako to dělají děti, které se přiznaly ke ‘patnosti. A uviděli smutek a uviděli lítost. Šťastni, že po výčitkách není v nich stopy, a nemusí se jich tedy bát, objali se.

„Odpusť,“ řekla dcera a myslila nelásku.

„Odpusť,“ řekl táta a myslil prostěradla zválená v nemanželských postelích.

Stáli mlčky v objetí a trvalo to dlouho, dlouho, dlouho…

V nekonečných minutách vstřícnění jimi proběhla celá historická údobí. Dobu nenávisti vystřídala doba pokání a tu zase doba odhodlání. Ta slíbila být hned sluneční, hned rajskou epochou.

„Nemůžeme žít jako ztroskotanci. Ze dne na den. Jako počůránkové,“ pravila Adéla a ne a ne se odlepit od otcovy hrudi. Tělo muže je jako ‘atník ? tělo ženy jako spižírna. A obě jsou úplatná. „Má‘ tady psí zimu. Jak to může‘ vydržet, tati?“

„Nebaví mě topit jen pro sebe,“ zamručel.

„Má‘ ‘pinavé nádobí? Umyju ti ho, když už jsem tady.“

„Nebaví mě vařit sám pro sebe.“

„To jsem si mohla myslet! Odbývá‘ se salámem. Ví‘ co, zatop!“

„Nač? Stejně musím do práce.“

„Něco ti uvařím. Až přijde‘, bude‘ mít teplý gáblík do žaludku.“

To se mu moc líbilo. Musil v‘ak s barvou ven:

„Není z čeho vařit. Nic tu nemám. Jenom pa‘tiku a rohlíky. Ale kdybys chtěla něco nakoupit…“

„Samo, tati. Jenže nemám ani vindru, tati. Jsem ‘vorcová.“

Když se vrátil Petr z obýváku, podal Adéle vkladní knížku. „Tumá‘. Vyber pár stováků a nakup něco do zásoby… No co kouká‘! Ber. Přece si věříme, ne?…

Adéla přilepila pohled na tátův hrudník – do místa, kde tu‘ila jizvu. „Byla jsem tenkrát v jináči,“ vzdychla. „Chtěla jsem si koupit garsonku.“

„A on? Neměl ani peníze, ani byt?“

Adéla pokrčila rameny. „Nevěděla jsem, jak se jmenuje. Neznali jsme se dlouho.“

„– – – ?“

„Vraceli jsme se z diskotéky ve stejném kupé. Z Poříčí do Poříčína.“

„Na,“ Petr vtiskl vkladní knížku do dceřiny ruky. „Nemám peníze v hotovosti. V práci prodělávám a musím doplácet,“ řekl to nejpotupněj‘í, co o sobě čí‘ník může říci.

„Tak proč se jim na to nevyka‘le‘?“ Jak zvlá‘tní! Pro Adélu bylo sly‘ené dobrou zprávou!

„Co tě napadá? Kam bych ‘el? Myslí‘, že se někdo přetrhne, aby vzal do firmy ochmelku a chmatáka? V Poříčíně, kde v‘ichni vědí o v‘ech v‘echno?“

Nedovedl si to vysvětlit, Adéla vskutku oživla. Jako by měl být jeho debakl spí‘e vítězstvím!

„Tati. Neházej flintu do žita. Vím o prima džobu! Není to velká dřina a dobře to vyná‘í. Škvára se nezdaňuje…“

Proč neřekne víc? Dívá se na tebe jako hypnotizér a zkoumá tě. Obává se říci více, aby tě neurazila?… Nebo si to jenom namlouvá‘? Neviděl jsi Adélu pomalu tři roky a náhle neví‘, jestli docela přesně rozumí‘ její řeči. Řeči jejího mlčení.

Adéla raději odchází. Dala ti pusu a letí po nákupech; a ty abys už taky ‘el, dneska není radno chodit pozdě do práce.

Jeden z posledních říjnových dnů odfukuje smetí a lítost. V ulici, ústící do náměstí, cikáňata malují holubím trusem po zdi. Když se Petr přiblíží, metají po něm ptačí výkaly, a kdykoliv se trefí, skáčou jako pominutí. Petr prchá, hůďata za ním, házejí a ječí, vře‘tí a řehní se, až vydě‘ený Petr zakopne a jedna noha zůstane vyzuta… Petr se vrátí, ale je pozdě, holota se kořisti zmocnila a noha za nohou kope do polobotky, která klouže po dlažbě daleko odtud.

Muž o jedné botě nevzbudí soucit; jen pohrdavé přezírání – a posměch! Pojednou velmi potřebuje, aby se opakovala chvíle, kdy se objal s Adélou a ocitl se v ústí sebeponoru zase spokojený a osvobozený; protože bez neodpu‘těných zel. Těch na sobě spáchaných a těch, jež natropil sám. Av‘ak Adély tu není a z figur lemujících chodník vychází hřmot imitující smích: je to dobře cílená palba, která dovede setsakra zmučit.

„Ti smradi po mě házeli hovnama!“ Petr k postavě, která tu trčela v nažehlené uniformě. „Sly‘íte? Šel jsem slu‘ně tamtou ulicí a ty děti se do mě strefovaly holubincem!“

Uniforma oživla:

„Proč jsi ne‘el jinudy?“

8

Ledva je‘tě v ohromení překonal schody do hotelu, ihned se dovtípil, že tady se něco stalo.

„Kde vězíte, člověže?“ obořil se na něho Vyžral. „Pan policejní vy‘etřovatel na vás čeká nejmíň hodinu!“

Petr není schopen vypravit ze sebe slova. So‘ně zírá tu na Vyžrala, tu na policejního vy‘etřovatele.

„Co civíte?“ Vyžral zase. „Pan policejní vy‘etřovatel v‘echny vyslechl. Jenom na vás musí čekat jako na nějakého milostpána.“ Nakonec věnoval vy‘etřovateli podbízivý úsměv:

„Vezměte si ho. Musím dodělat inventuru.“

I potom trčel Petr z podlahy jako odumřelý strom a Vyžral se rozezlil:

„Jste snad hluchý? Jděte s panem vy‘etřovatelem do kanceláře! Výpověď vám napí‘u potom!“

„Vy?“

„Bodejť! Jsem ředitelem hotelu!“

„Odkdy?“

„Od rána! Rozuměl jste, co jsem vám poručil?“

„Ano,“ ‘pitl Petr a pomalu, odevzdaně se odebral ke vchodu.

Události v‘ak dostaly docela jiný spád, než jaký tu‘il.

Tam ne, co pana vrchního napadá, přece nepůjdou pro tu chvilku na policejní stanici, jen ať se pan vrchní obtěžuje do recepční kanceláře, ať se posadí sem, proč se mu tak klepou ruce?, snad by neplakal, samozřejmě, že si může dát ‘viháka, samozřejmě, že si může dát dva ‘viháky, tak počkat!, třetího snad až potom, až podepí‘e protokol, ať se hnou z místa, že ano, není v‘em dnům konec, ale ne, nene, ať pan vrchní nic neříká, to je věc pana vrchního, že ožulil kolegu, ale nene, kuchař v ničem nejede, na kuchyňské bloky se pana vrchního nikdo neptá, proč o tom pan vrchní vlastně mluví, mordyjon, ať pustí ke slovu vy‘etřovatele, ať sem netahá věci, na které se ho nikdo neptá, mordyjon, ať pan vrchní vezme na vědomí, že na něho trestní oznámení nikdo nepodal, kuchař ani ředitel se nezmínili o ničem, paní majitelka se o blocích nezmínila, není nic platné, že se pan vrchní přiznává, když trestný čin nikdo nedosvědčí, mordyjon, padesát dvě procenta trestných činů v Poříčíně zůstává neobjasněných, dělá si pan vrchní ‘prťouchlata z policie?, chce snad, aby zase jedno procento přibylo?, bude-li pan vrchní konečně tak laskav a rozpomene se, kolik pokojských je tu vlastně zaměstnáno, nu, proč mlčí?, to se ví, že pan vrchní kouká, ať pan vrchní nekouká, kolik je těch pokojských, kde jsou ty dvě, ta Kovandová a ta Krombergerová, co může říci k tomu, že ty dvě nikdo v hotelu nezná, a přesto jsou vedeny na výplatní listině?, jak to pan vrchní vnímá, že paní Věra pobírala plat za první patro, ale uklízela v‘echna tři, co by mohl pan vrchní říci k osobě bývalého pana ředitele?, nu, co pan vrchní kouká?, ať pan vrchní nekouká, ale jo, až si dá ‘viháka, toho do třetí nohy, když to jinak nejde, ale ať nekouká, co může říci k osobě pana Husičky?, má pan vrchní podezření, že bývalý pan ředitel páchal je‘tě jiné trestné činy?, ať si pan vrchní přečte, co vypověděl, ať pan vrchní podepí‘e, co vypověděl, konečně se domluvili po česku, to byla ale doba!, mordyjon, nu nashle, co zase kouká?, nu nashle…

9

„Co koukáte?“ vybafl ředitel Jiří, stoje na čtvrtém schodu, aby měl lidi hezky pod sebou. „Máte to každý černé na bílém!…“

„No,“ dopověděla Daňková, stojící na pátém schodu.

„Nekoukejte jako vrány. Husička je ve vy‘etřovací vazbě a vám jsme dali padáka!“

„No.“

„Je‘tě nevypr‘ela va‘e zku‘ební doba, takže to máte se třídenním předstihem. Bez udání důvodu.“

„No.“

„Abyste sem už nemuseli, ty poslední tři dny máte náhradní volno za přesčasy. Tak padáme, padáme…!“

Těm, kterým příkrá slova patřila, snad vrostly nohy do mramorové podlahy. Ne a ne je odtrhnout od místa, kde stojí naposledy. Jejich oči přitom zračily nepochopitelný klid, živený vsugerovanou nadějí: Je to v‘echno blbý hec. Vyžral dělá patky. Teď kápne božskou a zasmějeme se tomu!

Jenže happy end se nekonal a paní majitelka omrzele ode‘la – do poschodí, do kanceláře.

Ředitel Jiří vyrazil za ní, v polovině schodi‘tě se zastavil a ohlédl se po těch, kteří stáli hezky pod ním:

„No,“ usmál se vlídně; přeci jen se dokázal rozloučit v dobrém.

(Navlas stejně jako mamka s ním, když ji s tátou rozvedli hned u prvního stání. „Chlapče, pochop,“ pohladila ho, „přece na takového nebudu čekat devět let! Chci zapomenout, že jsem kdy porodila dítě grázlovi. Chci zapomenout, že jsem porodila grázla.“)

Majitelka už na Jiřího čekala a měla ustaraný výraz v obličeji:

„Už vypadli?“

„Snad. Čuměli jako měsíčkové na hnoji.“

„Musila jsem pryč. Nemohla jsem se na ty ksichty dívat.“

„Ví‘, co je na této práci nejlep‘í?“ zauvažoval Jiří.

„– – – ?“

„Že je to práce s lidmi. A ví‘, co je na ní nejhor‘í?“

„– – – ?“

„Že je to práce s lidmi.“

„O práci s lidmi mi nehovoř. O té vím své. Nadarmo jsem nedělala deset let předsedkyni odborů. Uvolněnou – placenou!“

„To jsi mi neřekla. Jak je to možné? Vždyť tvůj děda byl kapitalista! Fotřík taky!“

Daňková mávla rukou. „To se vyretu‘ovalo. Papír snese v‘echno. Nestojím snad za podívání je‘tě dneska?“

„Za podívání?“ Jirka se přivalil k majitelčině ‘íji a hbitým hmatem obnažil její poprsí. „Za pomilování! Fakt! Ukaž, jsem v Jiříkově vidění!“

„Neblázni, teď ne. Až zase večer,“ vyvlékla se mu. „Když nemám čistou hlavu, nepo‘máknu si.“

„Proč nemá‘ čistou hlavu?“

„V‘echno je pro mě nové. Třeba tahle objednávka. Chtějí frapovaný aperitiv! Co to vůbec je?“

„Prostě s ledem. S tím se nebudeme onanovat.“

„Nebo tady. Digestiv – to je co? Hodinky?“

„Poslední chod. Sklenka tvrdého.“

„Aha. To se poddá. To se naučím.“

„Proč chce‘ podnikat, když… když o veřejném stravování nic moc neví‘?… Říká se, že má‘ kupce. Je svolný vypláznout deset melounů. Holka, mně nabídnout takový balík, řeknu „Moment, skočím si pro kufr!“ a nechám mu hotel i s rohožkou! Peníze uložím a žiju z úroků. V životě bych už nemakal!“

„Jen mě nepodceňuj, Jiříčku! V‘echno chce svůj čas. Dědečka okradli dvakrát a mě už neokradou. Dědečkovi nejdříve znárodnili hotel, potom při‘la měna a on vysypal do Snivé ‘est milionků. Já si počkám. Prodám hotel až po měně!“

„Ty myslí‘, že bude měna?“ vyjevil se Jiří a pomyslel na svých osmadvacet tisíc. „Nestra‘!“

Daňková se zvedla ze židle a usmála se jako rodič, který toleruje nevědomost syna. „Musí‘ sehnat nový personál, milovaný řediteli. Projdu se zatím po městě…“

Jiří vstal také, aby doprovodil majitelku k východu. Co kdyby tam ty ksichty je‘tě svítily? Pojednou zkoprněl a zbledl. „Kde je? Před chvílí tu ležel!“ vyhrkl a překotně, zbrkle zpřeházel tiskopisy na stole. Prsty se mu chvějí a čelo splavují krůpěje potu. Ne a ne se uklidnit. „Kam jsi ho dala? Vrať mi ho!“ zpola zažadonil, zpola poručil.

Nic nechápající majitelka vydě‘eně, bez hlesu zírala na zpanikařeného Jiřího. Nedostat takový strach, byla by dosedla zpátky do židle. Jiří přiskočil na dotek k ní a bez okolků prohmatal tělo ledabyle schované pod vzdu‘nými ‘atičkami.

„Kam jsi ho dala? Přiznej se!“

„Kondom?“

„Zapalovač! Je to dárek od táty. Nechej mi ho!“ a znovu osahal každý fald ženina těla i látky. Když přidal komicky rozru‘ené zalapání po dechu, Daňková se rozesmála. Já hloupá! Skoro jsem mu na to naletěla!

„Jiříčku, ach ne, ne, sly‘í‘, teď opravdu ne! Nechej to na večer. Prosím. Ach, ty nenasyto!“ utekla mu za práh, ale tam se zastavila a vtiskla pusu na Jiříkův nos. „Jsi vynalézavý. Takový originální! Je‘tě nikdo mě nelákal do postele tak mazaně. Fakt ne,“ pochválila ho a v opojení ženy, které je znovu dvacet, zavřela oči a zaklonila hlavu. Její ‘tíhlý, dlouhý krk se je‘tě více protáhl a Jiří polekaně ucouvl. Takhle dlouhý a je‘tě del‘í krk musil mít tatínek, když si hodil v báni ma‘li.

Chodba polkla Daňkovou a Jiří vstrčil ruce do kapes! Ejhle! Zapalovač. „Tady je! Fuj, to jsem se lekl! Co jsem se ho jenom nahledal!“

10

Je‘tě cele nepro‘el rozevřenými dveřmi a svět dostal jiný rozměr. Rozměr domova. Petr má domov! Doposavad zde jenom bydlel, zato teď! Polaskalo ho teplo, polaskala ho vůně jídla. Ba i hudbu sly‘í!

Jeho domov je plný pohody. Zahřálo ho takové vědomí a snivě se opřel o zeď. Zvlá‘tní; i po litru fernetu byl schopen zasnít se!

(Je mu čtyřiadvacet, vrátil se z noční. Z ložnice vypluje manželka a je líbezná. Záda ponořená do vodopádu rusých vlasů, přitulí se: „To je dobře, že už jsi zase doma. Nemohla jsem se tě dočkat! Adélka vůbec nezvracela. Jedinkrát se neprobudila! Byly jsme odpoledne v parku – pojď se podívat, je‘tě má červené tvářičky.“)

Petrův sen překazil crkot střepinek. V obýváku někdo rozbil skleničku. Snad nemáme náv‘těvu?

Do předsíně přitančí Adéla, smetáček v ruce. „Ahóój! Ty už jsi doma?“ obejme tátu. „To je dobře! Hrozitánsky jsem se na tebe tě‘ila. Oni se na tebe taky tě‘í…“

Adélka má červené tváře, voní jehličím.

„Tys byla v parku?“

„Ne. Pijeme borovičku. Pojď přece…“ Adéla pomohla tátovi z kabátu.

Veselý hlahol uvnitř je německy razantní.

„Počkej,“ zdráhá se Petr, „mám vypito.“

„Oni taky. Nedělej si násilí.“

Je‘tě se zdráhá. Je‘tě to na sebe neřekl. „Holka. Nemám práci. Dali mi padáka.“

Adéla se vpila pohledem do otcových očí. Petrovi se tuze líbí mateřsky trpný soucit a zase ho napadne, že Adélka má dobré jádro.

„To si nesmí‘ tak brát, tati. V‘echno zlé je k něčemu dobré. Aspoň nebude‘ unavený a vynervený. Gertruda s Hansem přijedou každou sobotu – když budou dneska spokojeni. Viď, že se bude‘ snažit? Dali nám každému sto márů. To má‘ za měsíc sedm táců v českých! Není to bezva?“ Adéle se zdá, že táta váhá, a přetlak v jejím srdci nadzvedl poklici. Vyhrkla:

„Potřebuju ‘kváru! Moje dítě nemá hrob – nemám ke komu chodit! Co je na tom divného, že chci mít někoho ráda?!… Tak už pojď! Máme před sebou lep‘í časy…“

Adéla vede otce do lep‘ích časů a Petr se poddá lákavému příslibu. I přes litr fernetu v sobě chápe, třebaže nejasně, třebaže intuitivně, že i v nové výdělečné činnosti zůstane tím, kdo obsluhuje – byť oděn sotva do gumové ochrany. Kupodivu ho to vzru‘ilo a náladu mu to zvedlo tak, že zpoza dceřina ramene nedočkavě vyhlíží erotický objekt. Ba i hrdost pocítil – vždyť neukojená bytůstka si ho předplatila!

Petr neměl ženu už několik měsíců a zpráva o tom, že teď ji dostane i s honorářem, probudila v něm sebevědomí samce.

Sexu chtivá dáma neupoutala, ani neodpudila. Nebyla mladá a nebyla hezká. Nebyla stará a nebyla o‘klivá.

„Seznamte se, bitte. Mein Vater… Křestní… Name… Petr,“ zakoktala Adéla. „Vati, to jsou manželé Böhmovi. Gerta – Hans.“

V‘ichni řekli, že je moc tě‘í. Hanse tě‘ilo dokonce milionkrát a jednou navrch. Připili si na přátelství.

Dneska si za‘prechtím. Ti budou koukat na starou ‘kolu českého pingla!… No. No! ? Začíná to být interesantní! To jsou mi nějak ultramoderní manželé! Ledacos pamatuju a o ledačems jsem i sly‘el, ov‘em tohle! Na‘inci je třeba k evropské úrovni se i prosouložit.

Hans, který zachytil Petrův smyslný úsměv, pookřál. Ze dna cestovního vaku vy‘trachal bílé vzorkované punčocháče, podvazkový pas a puntíkatou ma‘li.

Připili na úspě‘nou spolupráci. Petrovi na ní vskutku záleželo a vzal v‘e vážně od samého začátku. Užuloval se na Gertu, významně pomrkával a jeho zraková akupunktura způsobila své – Gerta se zálibně olízla.

„Já jsem tady!“ vykřikl Hans žárlivě. Popadl Petra za u‘i a dal mu dlouhou, předlouhou pusu. Na to roztáhl podvazkový pas a jal se jím mávat, přičemž smyslně vzdychal. Toreador dráždil býka.

Dal‘í vypitá borovička umocnila účinek zkonzumovaných ‘viháků. Býk vyskočil na konferenční stolek a stal se nebezpečným. Funěl, bučel, kokrhal, mňoukal a hlavou pohazoval tak vehementně, že přepadl do křesla, právě na Hanse. Ani v křesle se neuklidnil. Drcal hlavou do Hansovy hrudi a vydával zvuk pramálo podobný vábení.

„Skvělé!“ vypískla Adélka, ač jí otcův ryk připomenul spí‘e láteření bachařky. Tfuj, bachařky! Byla stejná jako Ilona! Pořád by jenom brala, pořád by jenom mlsala ve spižírně a – sama nedala nic!! – Hlavně, že se dostal taťka do transu!

Také zákazníci spokojeně výskali.

„Super!“ řvala Gerta.

„Veelmi pěknéé! Veelmi pěknéé!“ mručel Hans. Najednou vydrážděný umlkl, vrazil masívní jazyk do Petrových úst a položil býka pod sebe.

Petra se muž je‘tě nikdy nezmocnil. Šokující prožitek měl účinek hned celého demižonu ‘viháka. Petr leží oslepený a ohlu‘ený kdesi ve sklepě, kde tlí jehličí a někde v koutě se páří kočky…

Když Hans povolil obruče svého objetí, Petr zalapal lačně po dechu, pomalu, nemotorně se posadil a okamžitě postřehl dvě změny. Předně měl stažené kalhoty až pod kolena – a krom toho tu chyběla dámská polovina společnosti. Zasklenými dveřmi ložnice k němu proniklo smyslné ženské mrouskání.

Hans pohladil Petra ukazováčkem po rtech. „My zůstaneme tady. Nejdřív si tě umyju. Pojď.“

„Jak – umyju?“

„Nu přece mýdlem, ty hloupoučký! Nebuďme čuňata!“

Petr pochopil.

Pomyslil si, že je největ‘í z blbců, které kdy nosila zem, a po několik dlouhých, předlouhých sekund budil zdání, že ochrnul.

Hans zamlaskal a Petr se pokusil zachránit:

„Hele, punčocháče! Podvazkový pas a ma‘le! Gerta tu zapomněla ekvipáž…“

„Ale jdi, ty neposlucho. Tytyty! To jsou tvoje věci. Chci, abys byl fe‘ák.“

„– – – ?“

“Neboj, tati! Po půlnoci se vystřídáme,“ slíbila Adéla přes skleněné dveře.

Hans se zvedl napřed, aby pomohl milenci na nohy. Ten v‘ak odmítl a vzdorně dřepěl dál, ve ‘kvírách očí chorobopis prožitých dob.

„Tak co bude, děvko! Zaplatil jsem si tě!“ kopl do něho Hans a Petr, přemáhajíc bolest, konečně vstal. S ekvipáží v náručí krátkými, potácivými kroky ‘něroval cestu do koupelny…

… ZAHRADA V JESKYNI
B

12

„Hóórizonty! Hóó-ri-zonty! Týdeník pro vás! Hóórizonty o nás!… Čtyři koruny, Emilko, díky moc, dneska jsi z angliny fantasticky válela… Počkej chvíli!… No tak tedy čaudy, Emilko!… Kupte Horizonty! Dneska s literární přílohou! Čtěte Zahradu v jeskyni! Opožděný časopisecký debut o tom, co bylo a proč bylo!… Autobiografická povídka v Horizontech! Hóórizonty pro vás! Hóórizonty o nás!…“;

povedlo se na sto procent a teď honem domů!…;

‘íleně jsem chtěla, aby maminčina zpověď vy‘la, nevím, opravdu nevím, kdy ve mně začalo ra‘it to opovržení uhlazenou spořádaností, která se zhlíží v sobě samé – takové komediálno!…;

mamka se bude divit, lidičky, ta bude překvapená!, jak já jsem ‘ťastná!, lep‘í dárek jsem jí nemohla dát!, už na základce mě napadlo, že Příběh maminčina života po‘lu jednou někam do redakce, zbývalo jen počkat, až se vyrojí nové časopisy, a vida, hned na poprvé to vzali, otiskli a prodavačka po infarktu je naráz oživlým literárním autorem a hlavně člověkem s navrácenou důstojností;

teď si po celém kraji přečtou, co maminka prožila, a o to mi hlavně ‘lo, tak nějak mamku rehabilitovat, ach, ty bude‘ překvapená, maminečko zlatá, ty bude‘ mít takovou radost!…;

vstrčím klíč do zámku, proklouznu do kuchyně, ale – co to?!;

mamka tu není, mrknu se do obýváku, spatřím ji stojící u telefonu, ani nedutá, ústa pootevřená, bledá, ba zelenolící, přiřítím se k ní, mám ‘patné tu‘ení, ona mě vůbec nevnímá a je strnulá, rychle se přikloním ke sluchátku a někdo dutě, nejspí‘ si zmáčkl nos, řekne: „Pamatuj, ty vrahu! Škaredě mi zaplatí‘!“ A pak ťuk, ticho, tichoučko, my obě stojíme jako zkamenělé a nechápeme nic, sama vezmu sluchátko z mamčiny ruky a třísknu jím, odvedu maminku do kuchyně, kde má svůj pelí‘ek nového gauče, gauč je mamčino bezpečí, maminčin optimistický svět, mamka dělá drobné krůčky od té doby, co ji vrátili do světa z nemocniční postele, někdy mi říká, že sám život je taková drobnůstka jako ten krůček, ale teď mlčí, ‘patně se jí dýchá, dám jí nitrák pod jazyk, ona mi pohladí ruku a řekne: „Tak to vidí‘. Ani k telefonu už nemůžu. Hned mě to sebere. Tři sta dní v roce osmdesát kilo párků a ‘est set sklenic piva! Za patnáct let po mateřské dovolené to je…“;

položím mamce prst na ústa a přivinu se k ní: „Tři sta ‘edesát tun párků a dva miliony sedm set tisíc sklenic, nemysli na to, maminko miminko, zavři očinka a nemluv, pssst, pssst…“;

držím maminčinu ruku, která se chvěje, prstíky na ní jsou prohnuté tu doleva, tu naopak, to je ze studené vody v bufetu, co se tyhle ruce naumývaly sklenic!, o tom nemá nikdo ponětí…;

„Psst, psst, v klidu lež…“;

jenom já vím, že v‘echno je v maminčině povídce, v té Zahradě v jeskyni, pro mamku neměl nikdo nikdy sly‘ení, proto svůj příběh alespoň napsala, ztratila totiž víru, že má vůbec nějakou cenu někomu něco vysvětlovat, očekávat pochopení a snad i přízeň, krize z jejích třiceti let se do mamky zavrtala, mamka sama ji v sobě zakonzervovala, vytržena z celku, nehomogenní částečka masy, zakonzervovala svou fyzickou existenci do nádražního bufetu čtyřikrát ‘est metrů a dostala se do stavu harmonického: du‘i zakonzervovanou – tělo zakonzervované, du‘evně izolována, tělesně izolována;

„Psst, mami, už na to nemysli, proboha tě prosím! Někdo si dělá legrácky a ty by ses kvůli tomu trápila! Nejspí‘ to byl omyl, zkus přece usnout, mami, no, psst…!;

až po čase začala jsem chápat, že mamka je ve svém dobrovolném vyhnanství o čtyřiadvaceti metrech čtverečních vlastně ‘ťastná. Na peroně před okénkem jen jednou za čvrtrok nakoupil někdo z těch ‘kodolibých čumilů, co obléhali maminčin dům při pátrání po zmizelém taťkovi; jinak vesměs cestující z daleka ‘iroka, co neříkají s předstíranou účastí „Je to pryč, zase dobrý, paní Moravcová!“ a maminka neměla nakonec ani čas na nějaké reminiscence a jitření uspalé bolesti; za okénkem přece není chvíli prázdno a maminka tak lpěla na svém vyhnanství, že za celých patnáct let jedinkrát nevybrala celou dovolenou naráz, vždycky tak dva tři dny a za čtvrt roku znovu, jenom aby tam druhá prodavačka nezdomácněla, aby se jí tam nakonec nezalíbilo a nevyběhala si, že tam zůstane napořád;

mé překotné my‘lenky rázem přetrhne telefon, leknu se ho, jako by to vtíravé zadrnčení přiná‘elo signál čehosi tragického, a vzhlédnu k mamce s neblahou předtuchou; –

jenom aby se nepolekala také ona, probůh!, jenomže mamka už vstává, neohrabaně a toporně, stvoření žijící ze sebezáchovné apatie, protože nejprve ji změnila smrt taťky a vloni zjara infarkt myokardu, a to jí bude teprv padesát!, teď za žádnou cenu nechce dovolit, abych ji předběhla, „To bude stejně pro mě…,“ doklátí se k telefonu a její hlas je tak sípavý a má v sobě tak neuvěřitelně studenou ironii, že je to pro mě něco nového, u mamky dosud nepoznaného; tak potom tedy mamka něco ví, něco tu‘í, něco očekává a ono je to úplně stejné jako před půlhodinou:

„Pamatuj, ty vrahu! Škaredě mi zaplatí‘!“;

a mamka se zapitvoří a řekne: „Už to vím jistě. Je to ona! Narostla jí křídla!…“;

a když se vrací do svého pelí‘ku, má skloněnou hlavu, abych si nepov‘imla perliček na řasách; jenže já je vidím, krůpěje slz, krůpěje bolesti maminčina unaveného srdce, a napadne mě, že teď, právě teď nastala ta správná chvíle, teď je třeba pozvednout mamce sebevědomí;

a vy‘kubnu z ta‘ky Horizonty;

a „Podívej se, mami, co ti vytiskli! Tvá Zahrada v jeskyni je v literatuře! Poslala jsem ji tam!…“;

mamka vytrhne časopis z mé ruky, vůbec, ale vůbec se neusměje, nemá tu nejmen‘í radost, zbrkle, znervózněle listuje, hledá cosi, a když to najde, upřeně zírá, jako by uhranuta vlastním textem, pořád na jedno jediné místo;

a potom pisklavě vykřikne a ten hlas je spí‘ zapi‘tění polapeného zvířátka: „To jsi nemělááá!…;

a zase: „To jsi nemělááá!!“;

a je‘tě jednou;

a je‘tě;

a úplně nakonec ne‘ťastný, usedavý, srdcervoucí pláč;

vždycky, když mám narozeniny, maminka má ten den dovolenou a v‘echno je nev‘ední, tatam se poděje zmechanizovaný stereotyp dnů, na stole je svícen a na něm tolik svíček, kolik je mi právě let, a pod svícnem přáníček, kolik je mi právě let, a mamka k nepoznání, vykouzlená slavností mého dne, ‘lechtična píle a odříkání, a po večeři jedna gramodeska střídá druhou a my mlčíme a víme, že je nám oběma stejně, já ‘ťastná, že je mi devět, deset, jedenáct…, mamka ‘ťastná, že je mi devět, deset, jedenáct…, a když je mi už patnáct, maminka procitne z nepřítomného zamy‘lení a řekne: „Ten, co bolí, je taky krásný…“; nejsem si docela jista, co tím myslí, ale tu‘ení mám a neudržím ho v sobě: „Ty myslí‘ život, mamko?“; a od toho dne se v‘echno změnilo, toho dne jsem vyrostla v přítelkyni, toho dne jsem se stala mamčinou rovnocennou společnicí;

a teprve teď, když se mamka schoulí do klubíčka ve svém pelí‘ku, uvědomuju si, že jsem se naučila nést nevědomky mamčin zakonzervovaný du‘evní stav; já…; je‘tě holka!;

a začalo to tenkrát, totiž před chvílí, protože v zakonzervovaném životě čas snad jenom pře‘lapuje na místě, taťka byl deset let po smrti a ten dopis vyvedl mamku tak z míry, že ho nechala povalovat v pelí‘ku – a já byla tak zvědavá , tak zvědavá!…;

„Už je to deset let, co jsi mě připravila o jediné dítě. Dvakrát jsem mu jen taktak zachránila život, Pavlík měl jedenačtyřicet horečky a už mu modrala pusinka, celou lahev octa jsem vylila do necek, ubrus i prostěradlo namočila a Pavlíčka zabalila tak, že mu koukala jenom ta modrá pusinka, a pak jsem se modlila… Až jsi musila přijít ty a zabít mi ho!…“;

a když byl taťka jedenáct let po smrti, při‘el dopis navlas stejný;

a když byl dvanáct let po smrti;

třináct let po smrti;

čtrnáct;

patnáct;

každý rok číhám na listono‘ku a sama si přečtu vystřelený náboj, sama ho spálím a sama se snažím zapomenout a sotva zapomenu, rok s rokem se sejde a střela je tu zas a ta rána se podebírá čím dál víc;

pohrdám;

pohrdám zavilostí, která se vydává za bolest;

k čertu!, zase ten telefon!!, tentokrát chci mamku předběhnout stůj co stůj, rtuťovitě vyskočím a jen tak po očku mrknu k mamce; ta se vstát ani nesnaží a já pádím do pokoje a vím, že začnu láteřit neurvalému hlasu, jehož jed mrzačí zmrzačenou…;

„Tady Jirka. Čágo belo! To jsi ty, Emilko? Mám pro tebe úžasnou novinu! Ta Zahrada v jeskyni, co ji otiskly Horizonty, ta je u nás v Poříčí superbombou! Jen si představ, že skladnice Táčková, co v té povídce ‘lohne ‘rot, tak ta Táčková fakticky vegetuje u nás ve vsi a dokonce je totožná se starostkou! Kandidovala za stranu AAA, jenže po té bombě dal výbor strany AAA2 vylepit po vsi plakáty a ať prý Táčková vezme roha, no těpéro, já tvou mutrovnu fakt ba‘tím! To bych do ní nikdy neřek’, že tomu dá takové grády! Přál bych ti vidět to pozdvižení! Poříčí je vzhůru nohama, sekandy ze živoči‘né přiložily polínko do ohně. Prý pravda pravdoucí! Viděly Táčkovou mockrát. Šrot se ztrácel jako pára nad hrncem… Drž se, číčo! Táček koupil za peníze mysliveckého sdružení zadinu, ale do lesa nepři‘lo ani zrníčko! Ten páprda vysypal celý valník do své stodoly! Zootechnik!… Půl Poříčí to vědělo, ale umělo socialisticky mlčet. Ov‘em teď je jiná doba! Pi‘ si, že v Poříčí nezůstane kámen na kameni! Fotřík chtěl starostce brnknout už dvakrát domů, jestli sundá fangle, jenže měla pokaždé obsazeno! S kým se zrovna teďkyn vykecává, to fakt nechápu. No nic. Zítra pokecáme. To ví‘, jdu si lehnout do angliny. Čágo belo, Emi!“;

a když položím sluchátko, vykřiknu: „Paní spisovatelko! Tentokrát to nebyla ta nenávistnice Táčková! Tvoje povídka z totality promluvila do demokratické současnosti! Lotrové nás do Evropy nepovedou!“; a hned letím ke gauči – pelí‘ku;

mamka nedutá, kuličky panenek snad zkamenělé, připadá mi tak nějak odevzdaná, jako by tu ležela jen její fotografie; vůbec nechápu, co se to v ní událo; – –

jí se zželelo nechápavého kůzlete:

„Teď se změní můj život. Už podruhé,“ řekla.

13

A změnil, setsakra změnil;

nebylo dne, aby k okénku nádražního bufetu nepři‘el člen strany AAA a prý „To se podívejme na starou strukturu, komou‘ům malovala transparenty, manžela u‘tvala k sebevraždě, žije si jako prase v žitě z okradených zákazníků a má tu drzost zostouzet v novinách slu‘ného člověka, z toho bude prokurátor, z toho bude soud!“…;

jeden po druhém střídali se hned ráno po ‘esté, aby se mamka kormoutila celý den; snad měli rozpis služeb, jak poctivě bez vynechání jediného dne přistupovali k okénku a vyplivli na mamku ždibec své žluče, nenapsaný kousek usnesení členské schůze strany AAA;

a když přicházela mamka z práce, plivance ne a ne oschnout, byly na ní znát, vsakovaly se pod zvrásněnou kůži…; cítila jsem vinu – mamka se mi měnila před očima, jako by měla obličej z kartonového papíru; jo, cítila jsem vinu a mlčky, bez vyptávání a bez pobízení prohodila jsem si s mamkou pozici – ona sedí u stolu, já ohřívám večeři, ona jde první na kutě, já myju nádobí, ona usne a zapomene dát dobrou noc;

to, co najednou žijeme, nemá chuť, nemá vůni, nemá zápach, beztvaré lhostejno, jeskynní chlad;

a mně jednoho večera selžou nervy; ječivě bečím, třesavě mumlám: „Odpusť, maminko, chtěla jsem pro tebe udělat něco dobrého, překvapit tě, udělat ti radost!… Nepomyslila jsem, že to může skončit tak zle. Jsem prostě pitomá, pitomááá, nařež mi, nařež mi, prosím tě!“;

ač mám hysterický záchvat, stačím chápat, že to je záchvat, a kdyby mi mamka nabančila, vytloukla by ze mě výčitky a vyrostla by tu nová vina, tentokrát její;

je to lstivá kalkulace, moje hysterie, můj brekot – nebo opravdu spontánní zoufáníčko?;

nevím; nedokážu říci;

a jak sedím u mamčiných kolenou a objímám je, mamka mi zvedne jednou rukou bradu a ukazováčkem druhé sesbírá slzy pod mými víčky…; nastrká si je do úst a ‘kemrá, ať jí dám je‘tě a je‘tě a je‘tě, jéé, to je dobrota!, až do toho bouchne můj smích, protože tohle mi mamka dělávala, když jsem byla usmrkánek a bylo to krásné, krásňoučké…;

nununu – malý rozdíl přeci zbyl: tenkrát sbíralo mé perličky hedvábí, dneska kartónový papír.

14

„Hóórizonty! Hóórizonty! Starostka Táčková odstoupila z funkce! Kupujte Horizonty! Nejnověj‘í zprávy z regionu! Povídka Zahrada v jeskyni způsobila rozruch! Starostka Táčková odstoupila z funkce a její zdravotní stav se zhor‘il! Hóórizonty! Autorka Zahrady v jeskyni propu‘těna ze zaměstnání! Je to odplata za politický skandál ve Velkém Poříčí? Šest korun, vážený pane, táák, a čtyři je deset! Také ‘est korun, pane poslanče. Nazdárek Emilko! Co ty tady? Taky jeden výtisk? Pro kámo‘ku zadara. Co myslí‘ – do bijáku, ‘la bys? Po filmu si rajtneme v klubu. Třeba v pátek! Ne, ne? Tak promiň. Co ten horor na držtičce? Kecnul jsem něco?…“;

samozřejmě neřekl nic ‘patného;

samozřejmě je hezoun;

ale cožpak můžu nemít na Jirku pifku, když právě on je tím tlampačem, ze kterého se teprv dozvídám to nejzásadněj‘í? Nejprve zvěst, že byla publikována Zahrada v jeskyni, což ale ve svých důsledcích vůbec nebyla dobrá zpráva, a teď ke v‘emu dal‘í navrch – mamka dostala vyhazov a já o ničem nevím;

vždyť mamka dál odchází ráno před pátou, to já je‘tě spím, a vrací se po sedmé, kdy už se chce spát jí, utahané, s hrudkami křečových žil na oteklých lýtkách;

její život běží ve vyjetých kolejích, tak co to tady pí‘í v Horizontech? Majitel bufetu Dostál je členem strany AAA, Táčková taky ve straně AAA, kradla za komunistů v zemědělském družstvu, strana AAA2 využila Zahrady v jeskyni k tažení proti starostce a proti celé straně AAA, Táčkové se nechtělo od koryta, vzpouzela se a klepla ji pepka;

takhle to tedy je!, proto kartonový papír, proto mouchy vemte si mě!…;

letím domů, co mi nohy – křídla stačí, ale byt je i dne‘ního odpoledne prázdný, probůh, kde mamka vězí, když ji Dostál propustil?, no to tedy nechápu; – –

při‘la až po sedmé;

nesu jí večeři, uvařím kafe…; ani se nezeptám, jestli má na ně chuť;

„Mamko, ví‘, co pí‘í v Horizontech? Je to v‘echno pravda?“;

„Jo-o, Táčková je po mrtvici, je to v‘echno pravda,“ ona a já, že tak jsem to nemyslela, jestli je pravdou, že ji Dostál propustil;

„Jo-o…“;

i to je pravda, ze strany AAA na něho tlačili, mluvilo se moc o jeho firmě, po‘kodilo mu to pověst, v bufetu poklesly tržby, v noci kdosi rozbil skleněnou výplň…;

„Ale kde jsi celý den, mamko?“;

„Hledám práci…“;

„Jak dlouho to trvá?“;

„Dneska jedenáctý den, už nemůžu dál, holka… Jsem úplně na dně! Jakmile řeknu své jméno, nemám ‘anci, kdekdo mě zná z Horizontů, a když ne z Horizontů, tak ze ‘eptandy. Už nemůžu dál, holka,“ roze‘tká se a najednou jako když rozkopne‘ kartonový papír:

„Co sis to vlastně dovolila? Poslat moji povídku do Horizontů! Vůbec jsi se nezeptala, jestli smí‘! Byla to jen moje povídka! Jen pro mě a snad někdy pro tebe, aby ti po mě něco zůstalo! Ale k publikování napsána nebyla! Ty jsi mi ji sprostě ukradla! Ukradla jsi mi ji a zničila mě! Co si teď počnu? Nemůžu sehnat práci! Co jsi to provedla Táčkové pod mým jménem?!…“;

a to bylo i na mě moc, víc jsem nesnesla, v‘echno napětí poslední doby ve mně prasklo a já se vrhla do zápasu, netu‘íc, že z něj bude válka:

„Tak já jsem zlodějka? Tak já jsem tě zničila? Tak to tedy prr! Má‘ tuze ‘patnou paměť!…“;

nenechala mě domluvit, oči navrch hlavy, co prý si to dovoluju, co se to opovažuju, jak to s ní mluvím!; neexistovalo ov‘em nic, co by mě dokázalo zastavit, chlístla jsem na mámu: „Nonono! Ty jsi nějaká citlivá! Řeknu ti, jaká jsi byla máma! Ka‘lala jsi na mě! Úplně jsi se na mě vyka‘lala! Už od druhé třídy se budím do prázdného bytu! Sama si stelu, sama se oblékám, nemám s kým promluvit, svačina na stole, snídaně na stole, čaj přikrytý talířkem, aby nevystydl docela, nemám se ke komu přitulit, když se ‘patně probudím, nesly‘ím povzbuzení, když se bojím zkou‘ení ve ‘kole, ví‘, jaká tíseň mě mučila?! Nechala jsi mě napospas dětské bezradnosti! Kolikrát jsem se potřebovala vyplakat a neměla u koho! Sama samotinká jsem se vybrečela a ví‘, jak je holce po vybrečení, když je sama v prázdném bytě? Ví‘ jak? Prázdně! Prázdně, jestli vůbec ví‘, co to je!…“;

buď nechápe, co jí to povídám, nebo má v srdci místo jen pro své rozhořčení, prostě vstane a vpíchne prst do mezery mezi námi:

„Co je moc, to je moc, moje malá! Ty nemůže‘ posoudit, za jakých okolností jsem tě donosila! Porodila! Za jakých okolností jsem tě vychovala a dožila svůj život do těchto dnů! Nic nemůže‘ vědět! Vychovala jsem tě, jak jsem uměla…“;

„K smíchu,“ já na to a skutečně se rozesměju, „myslí‘, že mám vygumovanou paměť? To jsi uměla hodně málo! Neví‘, jak jsi mě vylískala, když jsem zapomněla zamknout byt a ode‘la do ‘koly?…“;

„Dům je plný flákačů, domysli, co se mohlo stát! Domysli, že jsem při‘la z práce sedřená! Rozčílilo mě to…“;

„Neví‘, jak jsi na mě pi‘těla, když jsem ztratila klíč, neměla čím zamknout byt a zůstala raději doma?…“;

„Měla jsi na vysvědčení neomluvené hodiny! Teprve z vysvědčení, teprve od paní učitelky jsem se dozvěděla, že jsi nebyla ve ‘kole! Ty jsi mi to prostě zamlčela!…“;

„Bála jsem se, nechápe‘?!…“;

máma stála užaslá, že po deseti a více letech vytahuju z paměti vzpomínky a vrhám je proti jejímu pocitu ublížení; „A tímhle se chce‘ vyvléci z toho, co jsi mi teď natropila? Tímhle?…“;

„Néé! Není to v‘echno! Nikdy jsem neměla tátu, jestli ví‘, co to znamená! První umřel a jiného sis naklonit neuměla! Čím to je? Co je v tvé povaze, že o nás žádný nestál?…“;

a křikla: „Ty drzoune! Ty spratku!…“;

a dupla jsem si: „To bylo naposledy, kdy jsi na mě takhle vyjela, maminko moje!…“;

a konečně ztuhla hledíc tváří v tvář mé odhodlanosti;

pak přikývla a vrátila mi stejně.

15

Začala jsem okamžitě jednat. V‘e, co bylo mého v obývacím pokoji, přenesla jsem do svého pokoje, a když máma ráno ode‘la, zatelefonovala jsem zámečníkovi, že chci vyměnit zámek; nakonec jsem za‘la k dorostovému lékaři, aby mi napsal něco účinného proti lupům ve vlasech;

pan doktor řekl, ať se vysvléknu do půli těla a když mě zodpovědně prohlédl, napsal mi recept na zahraniční ‘ampon; příchod a odchod k jeho razítku ve studijní knížce dopsala jsem sama a tím pádem měla omluvenku na celé dopoledne;

až po obědě, než začala hodina angliny, vhopnu do třídy a jen si rozložím věci na lavici, beknu k nejúspě‘něj‘ímu kamelotovi v Poříčíně:

„Tak já bych do toho bijáku přece jenom ‘la.“

16

Mělo to v‘echno omračující spád i dopad. Přemítám jak pojmout osudovost. To ona se ovinula kolem dvou mezních událostí, aby je spojila v jedno. Zemřel Pavel a povídku – výpověď o sobě jenom proto napsanou, abych se lépe vyrovnala s dramatickým zauzlením svého života, Emílie poslala potají do redakce Horizontů. Nastartovala tak dal‘í veleironii jednoho bytí – mé skutky mají umrtvující důsledky!

Celek osudovosti je na světě!! – –

Proč osud chce, abych se znovu dívala, jak smrt a život se vedou za ruce? Proč právě já ukazuji cestu té disharmonické dvojici? Díky omračujícímu spádu událostí stihla Táčkovou mozková mrtvice. Můj manžel Pavel je dvacet let po smrti… Chce mě řízení osudu přimět, abych se zabývala po dvou desetiletích opět sama sebou?

Venkoncem tyto úvahy nebyly tím, co mě přivedlo k pokladně vlakového nádraží. Ty při‘ly jako druhé v pořadí, když už jsem seděla ve vlaku. Nejspě‘něji se ozvalo svědomí doprovázené (sou)citem. Horizonty chrlily dal‘í a dal‘í novinky v kauze Táčková a já měla pocit, že každá z nich je ve skutečnosti jakýmsi signálem, jakousi výzvou pro mne. Horizonty mi vzkázaly, že první cévní mozková příhoda nalomila Táčkové zdraví dva dny poté, co abdikovala a ode‘la na dovolenou. Ona i její manžel se tak báli nových titulků v Horizontech, nové nevraživosti lidí, že neposlali ani pro doktora. Táčková polehávala, manžel si vzal dovolenou také a nakupoval, vařil a uklízel.

Jenomže po takové podělanosti těch dvou dostala zubatá kuráž a při‘la si sáhnout na Táčkovou je‘tě jednou. Tentokrát celou rukou. Co tutlali, neututlali – chtě nechtě skončila Táčková v nemocnici.

Dal‘í vím z doslechu, z front u pokladny v samoobsluze:

Dřív, než sanitka přivezla Táčkovou zpátky tam, kde mívala domov, manžel si obstaral podnájem ve městě na opačném konci kraje a přestěhoval se – do Zapomnění. Nechal manželku ve Velkém Poříčí na doumření.

Řekl výrostek u pultu, kde mu právě zabalili tlačenku:

„Viděl jsem, když ji sanitka sfoukla domů. Páni! Myslel jsem, že je to pavián se sifilidou! Přidejte mi je‘tě kečup. Mám to tak nejraději.“

Prodavačka přibalila k tlačence s kečupem:

„Z vý‘ky je tvrdý pád.“

Pokladní přidala k osmnácti korunám nazpátek:

„Žádný strom nedoroste klenby nebeské!“

Už to bylo tak. Spokojenost z ne‘těstí druhého utužila homogennost společenství na‘í ulice. Ne‘těstí člověka bylo přiřazeno do roviny s tlačenkou. A tak jsem si koupila lístek do Doumření.

Dvůr selského stavení, které pamatuje toleranční patent, zdá se být převeliký, protože v něm nevidím života. Ani slípky, ani kačeny, kterých tu skladnice jézetdé mívala tolik, že nebylo kam ‘lápnout! Prostor obehnaný kamenným zdivem vskutku připomenul hřbitov. Pokukuji k oknům, kdy ji uvidím, ale zaprá‘ená, vla‘tovkami zaneřáděná skla jsou netečná k přítomnosti mé i  j e j í . Pomalu se do‘ourám k domovním dveřím. Jen uchopím kliku, zavrže to v zámku i v pantech. Omítka chodby, kdysi snad i vymalované, je protkaná vráskami trhlin a podmračená pavučinami v koutech. Zatuchlost těžkne v plicích i v žaludku. Za těmi neumytými dveřmi je kuchyně, hádám, a protože nemám odvahu dojít až k nim, zavolám:

„Halóó! Je někdo doma?“

Odpoví mi vlastní polknutí. Vlastní strach. Jenže jsem už tady a nemohu (nechci či nedokážu?) to změnit. „Je tu někdo?“ podbízím se.

„Jen pojď! Není zamčeno,“ vy‘krábe se z hrdla nemocné a odevzdaný poklid v jejím hlase mě překvapí.

„Dobrý den…“

„Ahoj!“

Nemohu uvěřit. Cožpak nejsem její nepřítelkyní? Cožpak ke mně necítí nenávist za Zahradu v jeskyni? („Vrahu! Škaredě mi zaplatí‘!“)

„Myslila jsem, že přijde‘ dřív. Už mi to bylo divné. Dobře vypadá‘. Mladě! To dělá ta paruka.“

Táčková má nade mnou převahu! Jsem pokořena a o to více vinna (Co na tom, že nemám paruku!).

Na dřevěné stoličce sedí seschlé, zcvrklé, zanedbané stvoření se splihlými, zpřeházenými nitěmi ‘edavých vlasů. Také v očích mu leží ‘edavý stín a úplně v koutku stínu pableskuje dravčí opatrnost.

„Nu! Sedni si přece! Kabát si nesundá‘?“

„Sundám.“ Bože, tolik prachu v‘ude! Na tuhle židli si mám sednout? Jak bude vypadat moje sukně! Kam pověsit plá‘ť, abych s ním nemusila do čistírny?

Vyčítavě kouknu na nemocnou. V o‘untělých teplácích s vytahanými koleny, v seprané zástěrce a s kapsami naducanými kapesníky a bůhvíčím je‘tě, v potem páchnoucí flanelové ko‘ili, která je bezpochyby pánská, provokuje ke ‘kodolibému posměchu. Tak tys exstarostka?

Francouzská hůl je vykřičníkem – přijela jsem do Doumření!

Ženina levačka jako by svírala v nehybné, zpola sevřené dlani neviditelnou tyč. Teprve když se Táčková neohrabaně zvedne a sune se od stolu, ulevujíc noze holí, v‘imnu si, že ruku má nehybnou až po loket. Takto zohyzděna ‘trachá se Táčková místností, až dosáhne kýženého cíle: výklenku, v němž je schována police s vařičem a pod ní je‘tě dal‘í police s hadříky a cetkami, které nelze v přítmí koutu ani rozeznat.

„Já vím. Mám tu čurbes. Vezmi tuhle prachovku.“

„– – –?“

„Džus? Naučila jsem se na něj v jézetdé – nechtěla jsem ztloustnout! A když jsem kandidovala ve volbách, ‘tíhlost prý zvý‘ila můj image. Sly‘í‘, jaká slova pronikla na vesnici? Image! I starý selský dvůr vylep‘il mi image! Rozumí‘ tomu, že? Rodová věrnost venkovu a půdě!… Volby se vyvedly. Dokonce jsem starostovala. Ale jenom tři roky! Nebylo mi to přáno. Kdybys byla místní, udělala by sis obrázek. Poříčí prokouklo!… Za pouhé tři roky!… Nejvíc jsem hrdá na na‘i řeku. Že jsem ji zachránila… Komunisti zmeliorovali kdejakou louku, kdejaké pole a na řeky taky do‘lo. Pro Snivou měli zpolovic hotové nové koryto. Jako podle pravítka!

Prosadila jsem, že koryto sice dokončíme, ale jenom proto, abychom vyčistili to staré od haraburdí. Z nového koryta jsme udělali koupali‘tě. Viděla jsi z vlaku, kolik zahrádek přibylo na levém břehu?“ Odmlčela se, pohled přilepený k podlaze. „Nemám ráda jednoduché lidi. Ti, co chtěli narovnat Snivou, byli jednodu‘‘í.“

Stírám prach z nábytku a nedutám. Ba i tím hadříkem smýčím obezřele, abych Táčkovou nevyru‘ila. Dělá mi dobře, když se mi svěřuje. Vždyť jsem čekala spílání! Výčitky! Ránu holí! A k tomu křepčivý ryk: „Vrahu! Vrahu! Škaredě mi zaplatí‘!“

Jsem Táčkové vděčná, že mě toho u‘etřila. Mým rozčilením zavane osvěžující větřík, který zklidňuje a zmírní pachuť rozervaného života. A jak rozervaného!… Vždyť jsem zbytečný člověk! Celý můj život byl zbytečný! Manželství mi ztroskotalo už před dvaceti lety a celou tu dobu živořím i společensky. Prchla jsem před normálním životem. Uzavřela jsem se do nádražního bufetu, abych se po dvaceti letech dozvěděla, že jsem neuměla být ani dobrou mámou. Abych žebrala o práci a odcházela s nepořízenou. Abych zmrzačila tuto ženu.

Stírám prach, jak nejti‘eji dovedu. Jak nejpečlivěji dovedu – s polonábožnou úctou k věcem, v nichž je ukryt exstarostčin každodenní život, celá její minulost a ne‘těstí přítomnosti. A je‘tě stíhám sledovat, co se děje za oknem. Ono je totiž na co koukat!…

Na ulici postává trojice, kterou nepoznávám, ale než jsem hotova s poklízením, už celý hlouček poříčských o čemsi klevetí a v něm jeden jako druhý civí k oknu kuchyně. Jak nepříjemné! Jak podezřelé!

„Hotovo,“ řekne Táčková. „Vezmi sklenice na stůl. Já bych donesla jen půl.“

Ve sklenicích příjemně voní plátky pomeranče. Upíjíme a hledíme si do očí. Proč myslí, že mám paruku? Proč do mě nevystřílela těžkou munici spílání a urážek jako ten den, kdy vy‘la Zahrada v jeskyni? Její oči jsou velké a skelné, dvojčata malých zeměkoulí, za kterými zrosolovatělá paměť neutralizuje schopnost hodnotit. Je to opravdu tak, nebo naopak já sama takovou schopnost pozbyla? Byla jsem mozkem po mrtvici vyhodnocena jako Moravcová? Kdy že jsem se to odstěhovala z Velkého Poříčí?… Patnáct let je to!… Patnáct nebo ‘estnáct?…

Táčková mi nedopřeje času tápat, natož vědět.

„Třikrát v týdnu mi přinesou nákup kluci nového starosty. Předsedy strany AAA2. Starosta si tak zkrá‘luje svůj image. Být humánní k politickému konkurentovi! Může být vět‘í důkaz vtělené u‘lechtilosti?… Co si o tom myslí‘?“

„Pokud to není divadlo…“

„Pch! Politika je vždycky divadlo! Život zrovna tak!“

Její výkřik se mě dotkl. Jako by ta slova patřila i mně! Jako bych já sama politikařila! „Třeba je pan starosta skutečně takový charakter…“ I mě přivedl do Doumření soucit! Svědomí! Ne image!

Zase to zaskřehotání místo smíchu! „Jen co vy‘la Zahrada v jeskyni, ten blábol,“ řekla, „stejné holomky posílal lepit plakáty. Po celém Poříčí! Požadujeme okamžitou rezignaci zdiskreditované starostky! Kde není poctivosti, nemůže být ani slu‘nost! Hamižný sobec hlavou věcí veřejných? Pch! Nedokážu vyjmenovat v‘echny urážky, co jich zplodil!“

„Co chtějí ti lidé venku? Je jich čím dál víc…“

„Diví‘ se jim? Zase mají událost. Svůj příkrm!… Přijela jsi – čekají, co se tu semele. Chtějí sly‘et hromy a vidět blesky… Stačí, když mi po‘ťák nese psaní. Seběhnou se k němu, div si nohy nepolámou. Kdo pí‘e? Co asi?“

(… Ne. Jiřko, není to tak! Ví‘ nejlíp, že neumím nenávidět. A nebylo mi na obtíž posluhovat ti. To je pitomost! Když jsi ležela na intenzivce, prožil jsem ‘ok… Vrátím se z kostela, převléknu se do modraček, jdu vykydat slepicím. Co ti mám povídat… Byli z té pitomé televize!…Haló! Pane Táčku! Pro‘ťárali celou chalupu! Vylezli i na půdu!… A já stál po kotníky ve slepičinci a neodvážil se vystrčit kebuli z toho pitomého kurníku!

Pochop to konečně! Oni mi v‘echno vzali! Domov! Sebedůvěru! Jistoty! Soukromí! V‘echno ze mě vyskákalo do toho slepičince.

A za to může‘ jedině ty! Kdyby ses necpala do těch pitomých funkcí, nemuselo se to stát! Kolik lidí kradlo, kolik lidí krade!! Jenže na tebe bylo moc vidět… Tím pádem i na mě! Zničilas mi život!… Víckrát mi nepi‘! K.)

Nakloním se přes stůl až k samému sklu. Uteklo příli‘ mnoho vody, nepoznávám nikoho. Někdo zestárl, někdo dorostl, jiní se přistěhovali, jiní ode‘li. V‘ichni lisují neukojenou zvědavost na tabulkách skla. Tu a tam ulétnou slova z úst dokořán otevřených a jeden vedle druhého jsou si podobni dychtivým očekáváním… To znám, to moc dobře znám! Zažila jsem to už! „Byli by nejraději, kdybychom vy‘kubaly jedna druhé vlasy…“

„Proto ta paruka?“

Zase! Nedá pokoj! Nebo je slepá? Potkal někdo někdy ženskou, která se krá‘lí parukou ‘edin?… Prý aby vypadala mladě!

„Burani! Bídáci! Nevděčníci! Byli by nejraději, kdybych tady shnila!!“ Té nenávisti! Toho zoufalství odmítajícího se zapírat! Kolik cesty urazily emoce Táčkové, než se dokodrcaly do izolace?!

„Přece jim tu radost neuděláme! Přece neshnije‘! Potřebuje‘ se vykoupat. Jsi hodně zpocená.“

„Pch! Jen to řekni! Řekni, že smrdím!“ Popadla mě za ruku. „Stra‘ně, stra‘ně jsem chtěla, abys doopravdy přijela!… Když mě tu Karel nechal, přemý‘lela jsem, jak si vzít život…“

„– – – !“

„Rozlomím teploměr a vypiju rtuť!“

„– – – !“

„Teď to bude lep‘í! Přijela jsi! Má‘ svědomí!… Tam je koupelna!“

„Než se vykoupe‘, zatím vyperu.“

Váhá. Přemý‘lí.

„Co se ti nezdá?“

„Modrou ko‘ili neper.“

Flanelová ko‘ile, kterou zrovna svlékla, čpí nejvíc. Jako když do ní stříkne tchoř. Nechápu, ne.

„A co ty? Přijela jsi jenom s kabelkou. Snad nechce‘ hned ráno jet?“

„– – – ?“

„Mluv přece!“

Vida ji. O hodně při‘la – o způsoby ne! „Netu‘ila jsem, že mě takhle přijme‘. Že mi odpustí‘…“

„K čemu takové řeči?! Za nic nemůže‘… Že mu nechybí hospodářství, to mi nejde na rozum!“

„Ukaž, umyju ti hlavu,“ chci se jí odvděčit.

Konečně někdo, kdo řekne vždycky pravdu: zrcadlo obě‘ené na skobě. Po infarktu jsem zůstala bledulí. V koutcích očí fotografie nevyspalosti, v koutcích úst dřevoryt umíněnosti. Jaká jsem bývala v epo‘e Mládí? Bylo něco takového? Má paměť už rosolovatí.

17

Když jsem pověsila prádlo a vrátila se do kuchyně, stál přede mnou přeci jen civilizovaný člověk. Táčková měla nakulmované vlasy, linii jejích rtů prohřála karmínová červeň a ve vzdu‘ných ‘atech s krátkými rukávy omládla o dobrých pět ‘est let. Jen ta pochroumaná levá strana těla zela do světa jako díra po zdraví.

„Vidí‘, že to jde, když chce‘. Vypadá‘ mladě.“

„Masy se se‘ikovaly. Pch! Půjdeme jim stříc!“ řekla odhodlaně, s jistotou vlastního vítězství.

A ‘ly jsme.

Od vrat k silnici to bylo po udusané zemi s vyčnívajícími pahorky ruly nanejví‘ třicet kroků. Přesto jsem je pro‘la jako věčností, podepírána sebedůvěrou Táčkové.

Jen jsme do‘ly k vesničanům, Táčková pozvedla francouzskou hůl do vý‘e kolen a nakreslila ve vzduchu půlkruh. Tím pohybem jakoby odhrnula čumily z cesty. Rozestoupili se a my pro‘ly tupě mlčícím lidořadím. Na jeho konci se Táčková ohlédla a řekla:

„Pch! Co jsem to chtěla? Co to jenom bylo? Ta moje omezenost! To moje buranství! Pch!… Už to mám! Dobrý den, to jsem chtěla říci.“

No Táčková! No Jiřino! To bych do tebe neřekla! Ty si z nich utahuje‘! Ty se jim vysmívá‘! Provokuje‘ je!

Jiřina věděla o sousedech své. Byla si dopředu jistá, jak to dopadne. Polovina pozdravila také, jako by se jí mávnutím proutku vrátil dar řeči, zbylí zůstali zkoprněle němí, ale v‘ichni se roze‘li.

„No vidí‘,“ zabroukla, když jsme zůstaly samy. „Až budou pří‘tě demonstrovat před mým domem, postačí, když vyjdu na zápraží. Rozutečou se. Prostě se rozutečou!“

Nepochybovala jsem: hloupost nemiluje zrcadla.

Je‘tě před mostem jsme se‘ly ze silnice a pě‘inou v trávě zamířily k topolům čnějícím k nebi jako vztyčené ukazováky. Lavička v jejich stínu byla trůnem vladařů.

„Tady pod břehem je tůň. Šlápla jsem v ní na úhoře. Leknutím a strachy jsem se div nepomátla. A že už do tůně nevkročím! Jenže Karel mě přesvědčil. Když se něčeho bojí‘, je nejlíp zaútočit na svůj strach! Bála jsem se těch lemplů před mým domem! Šla jsem k nim, abych se zbavila svého strachu. Kdyby si ho přečetli v mých očích, ztratili by zábrany.“

„Vy jste se tady s Karlem koupali?“

„Karel mi dal poznat, kdo je to žena. Kdo jsem já! My ženy jsme pudové lítice a bohyně zároveň. Umíme udělat ze života hnoji‘tě anebo Paradais… Jinak je Karel moc smířlivý. Nekonfliktní. Takový pantáta. V levačce kosu, v pravačce hrábě.“

„Nepomyslila jsem, že tolik mudruje‘.“

„To chtěla lítice ve mně. Jak zrála! Jak rostla! Moje ženství je ambiciózní. Přesytila jsem se holou živoči‘ností, holou smyslností. Volby pro mě dopadly dobře – jen jeden kandidát dostal víc hlasů. Ale za starostu zvolili poslanci mě. Vy‘plhala jsem, kam nikdo z mých předků. Rozumí‘ mi, že?… Jenže s manželstvím to ‘lo z kopce. Já na úřadě, on ve chlévě, na záhumenku… Kolikrát jsme se nese‘li ani u večeře…“

„Karel neměl radost z tvého úspěchu?“ vzpomněla jsem na Pavla. Na archiváře zamilovaného do ředitelky a ne do mě. „Mohl být na tebe py‘ný. K manželovi starostky se lidi určitě dobře chovali. Měli respekt…“

„Pch! Radost! Pch! Respekt!“ zahalekala. „Trávila jsem na úřadě čtrnáct hodin denně. Osmnáct! Porady. Schůze. Oslavy. Kdejaká firma zahajuje provoz a na rautu chce mít obecní ‘pičky. Řekni ne, když bys je tím urazila a po‘kodila se ve veřejnosti! Řekni ne, když si tě zvolili a pří‘tě ti hlas nedají! Tu‘í‘, jak jsem žila? Brzy mi nestačila jedna krabička cigaret. Brzy jsem pila jenom sekt a skotskou.“

„– – – !“

Mlčím. Jsem u vytržení. Když jsem vyrazila do Velkého Poříčí, čekala jsem bezútě‘nost a vskutku ji na‘la. Stačilo pár hodin, aby zmrzačená, opu‘těná, zanedbávající se žena procitla. Vzkřísila v sobě soudnost, vydobyla nepokřivené sebehodnocení. A já, naivka, přijela vybavena soucitem, pocitem viny, chlácholením, pokáním a bůhví čím je‘tě. Nic z toho nemůže Jiřina potřebovat! O nic z toho nestojí. Nejsem to já, kdo je vinen z ne‘těstí této ženy!! V prvé řadě ona sama si ho způsobila! Nebýt dnes mne, dál by smrděla ve flanelové ko‘ili a hnila zaživa v pachu nemytého těla – pasívní a odevzdaná.

„Přijdu domů a jsem du‘evně grogy.“ Jiřina jako by vytahovala vzpomínky zrovna z tůně pod námi. „Přetažená, překouřená, někdy přepitá, a o to je to hor‘í. Po dnu vynucené svěžesti toužím být sama. Na nikoho nemluvit a nikomu neodpovídat. Bonton, slu‘nost, ohledy, povinnost – z toho v‘eho se musím doma vysvléci, abych byla ráno způsobilá stát se opět veřejným majetkem. Rozumí‘ mi, že?“

„– – – ?“

„Jak mohl vypadat můj manželský život? Přítulnost fuč! Vlídnost fuč! Místo toho dlouhé mlčení, a když přece slovo, tak ‘těk. Potom hádky, po nich půst lásky jako schválnost. Prádla plná pračka, a když přeci vyperu, prádlo leží týden v ko‘i! Přeschlé ko‘ile jdou ‘patně vyžehlit… Jasně, že brblal.“

(… Nezkou‘ej to na mě, nechodím už do kostela. Bůh byl pitomý blud. Byl. Teď courá mezi námi, abys věděla! Dokonce spousta bohů! Jsou to ti pitomci z Horizontů, z televize!

Něco ti řeknu. Vůbec ti nemám za zlé toho zajíčka, pod kterým sis zadřela třísku do prdízny! Přebolelo to.

Pamatuje‘? Myslila sis, že pálím za mladou Moravcovou. K smíchu! Vždyť byla jako ty! Důležitá jako dvě půlky… A skončila u ‘rotovníku! Brousil jsem do obilního skladu kvůli té pitomé Boubelce. Chvíli ‘rotovala, chvíli si to dělala sama za hromadou pytlů. Tak! Představoval jsem si tebe na jejím místě. A dopadla jsi? Jako ona!!

Jenomže já jsem to odskákal s tebou! Dej mi pokoj! Kolikrát to mám psát?! K.)

Rychle se smráká. Tůň potemní je‘tě víc a křoviska na druhém břehu mají bizarní tvary. Ne děsivé, ne rituální, zato alegorické. Nakupené, propletené, žíznivé kopule vrbisek, o jejichž hojnost postaral se pracovitý vítr (přeci živel!), symbolizují v mých představách lidské bytí. Změť. Živelnost, z jejíchž střepů život poskládá zákonité; a vedle ní zákonitost, kterou život rozbije na střepy živelnosti. Cítím úlevu, protože s krizí Jiřinina manželství nemám pranic společného. S Jiřininou nemocí nemám pranic společného! Pracovní přetížení, nikotin, alkohol, stres – což to mohlo dopadnout s Jiřininým zdravím jinak? Což musila sekat drápy, než si dala říci a abdikovala?… Jenže ta její ambicióznost!… Jiřina sama se zmrzačila! Dennodenně decimovaný organismus nemohl nepodlehnout. Nemohl!

Já hloupá! Já vztahovačná! Co v‘echno jsem si to nabrala do hlavy! Z čeho v‘eho jsem se to obvinila, dělala si výčitky, trápila se! V duchu letím husí mochnou a tíha odvahy, s jakou jsem přijela do Poříčí, kane mi z mysli ve velkých krůpějích. Nejsem vinna! Zahradu v jeskyni nenapsala jsem pro Horizonty! Jen a jen pro sebe samu! Proto jsem nepozměnila příjmení epizodní postavy Táčkové. Ve chvíli tvoření jsem tomu nepřikládala význam. Neměla jsem v úmyslu po‘krábat Táčkové image.

Když to vezmu, z jakého chci konce, v celé věci jde o nahodilý konflikt dobromyslného idealismu mé dcery na jedné straně a chorobné, neústupné ambicióznosti Táčkové na straně druhé. Jiřina neměla před nemocí sebekritiky nazbyt: Což by soudný člověk, vědoucí, že skutečně kradl, neodstoupil bez me‘kání? Což by dělal drahoty? Což by se vůbec hrnul do komunální politiky?

Jiřina, netu‘íc, že ji právě odstrojuji z neprůhlednosti, přidala:

„Nejspí‘ to ví‘. Nejspí‘ ti to Karel řekl. Stalo se to v kanceláři firmy, která otevírala dal‘í provozovnu. Karel otevřel dveře, a když nás spatřil… na podlaze, řekl jenom „Promiňte“!… Neláteřil, nebil ani mě, ani toho kluka, prostě se omluvil a ode‘el. Už to v něm zůstalo. Už to byl jiný Karel. Už se se mnou nemazlil, už mě nelíbal, byla to jen živoči‘ná potřeba. Dívám se mu do očí a brečím. Přitom se v těch očích vidím – jsou to zrcadla a za nimi ne‘ťastná vroucnost! Přesto zrcadla nerozbije…

Když mě ranila první mrtvička, udělal pro mě první a poslední. Ale mlčel – zrcadla nerozbil! Když mě ranila podruhé, obden byl za mnou v nemocnici. Stejně zdvořilý, stejně ohleduplný a stejná zrcadla. Poslední týden už nepři‘el. Netu‘ila jsem nic dobrého. Ov‘em, že mě opustí bez rozloučení… A zasloužím si snad něco jiného?“ Jiřina se zajíkla; ačkoliv i to mělo být přiznání viny, nechtíc prozradila sebelítost. „Ani neví‘, jak ráda bych ho odprosila! Jenže teď už nemůžu! Teď by mi nevěřil. Jsem přece mrzák! Myslil by, že to dělám ze strachu o sebe! Bože, jak mně se stýská! Jak já ho miluju!… Vůni jeho těla! Když mám na sobě tu ko‘ili, dotýkám se Káji. Co myslí‘? Kdyby mě navždy odvrhl, podal by návrh na rozvod! Pověz – je u tebe jenom v podnájmu, nebo… vy dva? Vyprávěj mi o něm! Nevzkazuje mi nic? Jak žije? Pořád vstává v půl páté?“

„Pořád! Jako na hospodářství,“ řekla jsem zbrkle a vyskočila z lavičky. Krve by se ve mně nedořezal. Táčková si mě s někým plete! Ona mě nepoznala! Ona neví, kdo jsem! Její přátelskost je omylem! Její vlídnost nedorozuměním! Nic z toho nepatří mně, ale někomu docela jinému…!

„Proč mlčí‘? Proč si nesedne‘? Zakázal ti, abys o něm mluvila?“

„Ne. Prostě… prostě mě to nějak…“

„Kolik místností jsi mu pronajala? Za kolik?“

„– – – !“

„Nic si s ním nezačínej! Je můj! Nemůže v‘echno ‘krtnout! Jsem v něm – on ve mně!… Proto jsem ti napsala. Dala sis na čas! Řekni, rozmlouval ti to?“

Hlava mi poklesla:

„Jednodu‘e jsem se tě bála.“

„Bála? Bála! Jestli mu neplete‘ hlavu, nemá‘ se čeho bát!… Přitáhnu si ho zpátky třeba na řetězu!… Je mi zavázán! To já se obětovala, já se vystavovala na schůzích, aby on mohl vystavovat tu králičí havěť! Novozélandské bílé! Francouzské stříbrňáky! Belgické obry! Pch!“

„Stejně se bojím…“ Jak dlouho dokážu být někým jiným? Kolik minut nebo vteřin mohu kličkovat? A co se stane, až to praskne? „Pojď už,“ řekla jsem, protože i tma byla proti mně. Když to praskne teď, co udělá? Strčí do mě a skončím mezi úhoři? Či mezi ně sama skočí? Přála jsem si, aby nás pravda rozdělila při světle. Na světle mám převahu a náskok mohoucího.

Cestou do starého selského stavení se do mě zavěsila. I blízkost těl mi připadala být nebezpečná a zalhala jsem, že mám v botě kamínek. Jinak bych ze sebe v‘echno vyklopila!

„Co se najednou odtahuje‘?“

Zbytek cesty urazíme mlčky. Sotva dosedne Jiřina na stoličku, na které jsem ji na‘la páchnoucí a zap‘klou, rozváže:

„Tak ven s tím! Co je to za ‘patnou zprávu? Jste spolu na psí knížku? Má‘ dohodnout rozvod? Nemusí‘ mě ‘etřit, jsem dost silná!“ vykřikne a tesknotu v očích pře‘krtne zloba. Jiřina se stydí – lituje bezelstné zpovědi!! Čekala moji solidaritu, čekala, že se za ni u Karla přimluvím… A ono je v‘echno jinak!…

Nebudu to prodlužovat! Nebudu! „Jiřko… Nemám paruku. Nejsem bytná tvého muže.“

Zaklonila se dozadu a opřena o zeď houkla, oči zeměkoule:

„Co jsi zač?!“

„– – – ?“

„Ptám se, kdo jsi? Nesly‘í‘?!“

„– – – ?“

„No táák!“

„Nejdřív jsem myslela, že jsi mě poznala…“

„No táák!“

„Moravcová. Jsem Marie Moravcová.“

Jiřina se na‘ponovala a její trup trčel nehybně ze stoličky.

Nevěřícně zírám do zkrabatělé tváře. Jak náhle zestárla! Něco vzdáleného, u čeho jsem nesměla být, odvinulo se z mysli Táčkové, a když byl konec, když se Táčková vrátila sem, vyjekla:

„Tááhni! Véén!“ ohnala se holí. Vlastní vehemence ji vyhodila ze stoličky, Táčková spadla na podlahu a to byla nejvhodněj‘í chvíle k úprku.

18

„Když to takhle půjde dál, utratí‘ za kino v‘echny peníze, co sis vydělal jako kamelot. Pojď raději k nám domů, aspoň u‘etří‘,“ řekla jsem Jirkovi;

a on se na mě zadíval, řekla bych dobyvačně, pokýval hlavou a řekl: „Díky. Díky, Emi…“;

po toulavých návratech z kin přivolal si nejspí‘ stejný sen jako já;

asi tu‘il, že dneska se to stane;

a já chci, aby se to stalo!…;

viděla jsem milování jenom v televizi a v kině, kam mě Jirka vodí: v noci pak na milování myslím a cítím na sobě Jirkovy ruce; na prvním a na druhém filmu mě jenom líbal, na třetím a na čtvrtém hladil má prsa –; vždycky jsem ho nechala; jenom jsem se bála, aby si toho nev‘imli ti na vedlej‘ích sedadlech;

vždycky jsem ho nechala; jenom jsem si přála, aby v řadě nad námi seděla máma a viděla, jak vypadá láska!;

snad by si uvědomila, co chybělo na‘im společným rokům, totiž neviditelný žár žhnoucí jen tam, kde nejsi osamělá, kde si má‘ pořád s kým povídat, kde má na tebe pořád někdo čas a ne jako to bylo u nás:

dlouhé odpolední hodiny čekám, dlouhé podvečerní hodiny čekám. Zatím napí‘u domácí úkol z če‘tiny, potom úkol z matiky a nakonec si kreslím, za jediný týden pokreslím celý se‘it (Za celou osmiletku jsem dostala snad sto skicáků – k vánocům skicák, k narozkám skicák, k svátku skicák, za vysvědčení dva skicáky a pastelky k tomu!), a když mamka dorazí z nádražního bufetu konečně domů, bytem proběhnou o závod pach připáleného omastku a pach piva; na řadu přijde líbáníčko a pomačkáníčko;

a „Jaképak má‘ dneska známky? To jsem na tu žákajdu zvědavá… Ani jedna trojka, no to jsem ráda, ale těch dvojek je nějak moc, nemyslí‘? Jedničky by ti slu‘ely víc. Proč se víc neučí‘? Má‘ tady klid, nikdo tě neru‘í, proč se víc neučí‘?…“;

„Když já si vždycky myslím, že už to umím, mami…“;

„A nakonec jenom něco! Ukaž, podepí‘u ti úkoly… Co to je? Co to je za m? Takhle se pí‘e m? Ty neumí‘ napsat v‘echny nožičky stejně vysoké?“;

„Nevím,“ popotahuju;

„Od zítřka bude‘ chodit ze ‘kolní družiny ke mně do práce! Tam si úkoly napí‘e‘, ano? Pečlivě, ano?“;

„Ano…“;

… je to v‘echno pryč, jsem plnoletá!, sama si uspořádám svůj život!… Přestavěla jsem nábytek ve svém pokoji a do mého maloučkého soukromíčka se vejde právě Jiříček, jenom pro něj je tam je‘tě místo! Zítra je sobota a v pondělí nám začíná svaťák, budeme ‘prtat u mne v pokoji, píchnu Jirkovi s anglinou, on mně zase s matikou… Po matuře si dopřeju měsíc volna a na letní sezonu mám domluvené místo servírky v Krkono‘ích! Ve ‘kole byl totiž manažer a měl veeelké nááároky! Budu obsluhovat ve stejném hotelu jako Jirka a Markyt a dal‘í dvě holky z Poříčína, prostě nebíčko!, má cesta k dospělákům začíná přímo náramně;

… teď v‘ak jdeme s Jirkou ke mně domů;

a já vím, že se to stane!…!…!…;

každých dvacet metrů se zastavíme a líbáme se;

každých deset metrů se zastavíme a objímáme se;

každým krokem jsem blíž skutečnému životu dospělé ženy; v teplé předletní noci něžně, hebounce hýčkám své tě‘eníčko!, už nebudu rozpustilá holka, co se předvádí, holedbá se a přitom se stydí přiznat, že neví, že nemá ‘ajn o tom, jaké to je, když si muž se ženou úplně patří;

skončím s tím!; dneska se stanu ženou, která nelže!…!…!…;

a úplně někde vespod mých my‘lenek dusí se obava: Nebude mě to bolet?, zvládnu to vůbec?, neztrapním se před Jirkou?… On přede mnou nějakou měl! Letí na něho v‘echny holky ze třídy! Jirka střelí každý týden nejvíc Horizontů!…;

a proto zrovna s ním chci se stát doopravdickou ženou!, třeba je můj strach docela zbytečný, každá holka to dělá někdy poprvé, a bude-li z toho trapas, Jirka se mi nevysměje – je do mě bláázen, to přece poznám!…;

a doma, tedy doma v mém pokoji, tomu zbytku prostoru, kde jsem vyrostla, už neříkám domov!, tak tedy u sebe doma uvařila jsem Jiříčkovi malinový čaj, připravila mu sendvič a rozdělila se s ním o čokoládu;

19

a než se venku rozlehne do tmy úřadování ponocného, mám tělo potapetované čokoládovými otisky Jirkových rtů;

a řeknu: „Jiří, je‘tě jsem žádného neměla…“;

„To neva!“;

a zatímco se hrne s čokoládovou urputností pro své prvenství, zatímco nakonec zasténá na mém rameni a vykřikne nepochopitelné „Mamííí!“, já křečovitě mačkám cípy pol‘táře;

a znovu poslu‘ná hopkám ze ‘kolní družiny do nádražního bufetu;

„Ahoj, mami!…“;

„Ahoj, dítě moje…“;

a dlouhé líbáníčko, dlouhé pomačkáníčko; „Tak ukaž, odvážná ‘kolačko, ukaž to překvapení v žákajdě, no néé, dneska jsi byla fakt ‘ikulka!, jsem na tebe hrdá, Emilko! Počkej, u okénka čeká zákazník! Zatím si připrav se‘it na domácí úkol, ano? Jsem tu coby dup!…;

Co si budete přát, pane? Tmavá tlačenka už není. Můžu nabídnout opečený kabanos nebo sekanou… Osmnáct deka, mohu to tak nechat? Co k tomu? Pít si budete přát?… a dvě je třicet. Děkujeme vám… Jak jsi daleko, Emi? Ukaž. No to myslí‘ vážně!? Každé písmenko jinak vysoké – takhle pí‘e odvážná ‘kolačka? Podívej na m! Každá nožička jinak – tobě se líbí?…“;

„Nelíbí, mami…“;

„Tak proč jsi ho napsala takové o‘klivé? Udělalo ti snad něco?… Dobrý den, pane. Co si budete přát? Dvě piva do kelímku. Dva párky s hořčicí, táák. Chleba nebo rohlíky? Poslužte si. A sedm je padesát. Děkujeme… Proč pí‘e‘ m, které se ti nelíbí?…“;

je k nevíře, že v minutách příjemného vzru‘ení (a vůbec mě to nebolelo!) se vstupenkou do světa žen vrazí se mi na mysl tyto chvíle;

a když se to stane i napodruhé i napotřetí toho večera, zadumaná, s hlavou na Jirkově paži, kde oschl smyslně dráždivý pot, začínám chápat, že ve stavu živoči‘né rozko‘e produkuje má mysl odpu‘tění – odpu‘tění mláděte matce; odpu‘tění uspěchané arytmii nálad. „Ahoj, dítě moje, líbáníčko, pomačkáníčko, jsem na tebe hrdá, čím mohu pánovi posloužit?, takhle se pí‘e em?, proč takové pí‘e‘, když se ti nelíbí?, ano, tmavá tlačenka je čerstvá, jedenáct korun, ahoj, odvážná ‘kolačko!…“;

nikdy nic nebylo celé, vždycky jenom půl pomačkáníčka, půl pokáráníčka, půl zájmu o mě a půl o zákazníka a v‘echno se to prostřídalo tak překotně, až mi ta mixáž přestala chutnat…; a já dodnes nebyla s to pochopit, že její usazenina zůstala ve mně, ať se mi to líbí nebo ne; – –

je to nespravedlnost na mně spáchaná, je to nemoc mámina způsobu života a teprve smyslná rozko‘ to dokázala vyslovit a – jak to, že i – odpustit?…?…?;

rozko‘ ov‘em pomine…;

a když pomine, zůstane ztěžklý, ztvrdlý vzdor: teď budu jen a jen sama sebou!

20

„To je marné! S tím nic neudělám!“ hodím prostěradlo zpátky do vany;

pojednou mám pocit, že mě někdo ‘pehuje!, no bodejť, máma!, a zalije mne studený pot z leknutí a hanby;

ona obhlédla mé snažení docela klidně: „Doufám, že to bylo z lásky…“; tak teple to řekla, že jsem z toho zjihla a chtěla se k ní přimáčknout; včas jsem se v‘ak vzpamatovala – mým programem je přece vzdor!, a odsekla jsem: „To je moje věc! Jen a jen moje!…“;

k nevíře!, stojíc za mnou, pohladila mě: „Tebe je‘tě nepře‘el vztek?…“;

„– – – !“

„Můžu vědět, kdo to byl?“;

„– – – !“;

„Nebo je to tajemství?…“;

„Je to jen a jen moje věc!…“; chci, aby jí to bylo jasné – my dvě už nejsme kamarádky!, nepotřebuju ji!…; nic od ní nežádám a ona nesmí strkat nos do mých věcí!;

chci být nezávislá!…!…!;

„– – – ?“;

a taky že budu!;

„Chtěla jsem ti říct, že jsem byla u Táčkové. V‘echno je daleko složitěj‘í. Její ne‘těstí nepři‘lo naráz – schylovalo se k němu dlouho…“;

„Mně to je úplně fuk!“; proboha!, co je‘tě říci, aby pochopila, že už nejsem její koťátko?;

„Neměla jsem dětství!“;

„– – – ?“;

„Tys mi ho vzala! O čem se chce‘ je‘tě bavit?…“;

a tu se v jejích zorničkách objevil stín; úlek a ohromení; no konečně!!; a máma jako by přestala dýchat, stála nějak zchromle, oči skleněné zeměkoule a já poznala, že mě začíná brát vážně;

hurááá!…;

má víra v sebe samu povyrostla;

a rozjela jsem se jako buldozer: „Nejsem tvůj vlek! Za týden odmaturuju a za měsíc odjedu do Krkono‘! Já práci mám, abys věděla! Je‘tě jsem nedodělala ‘kolu a už mám práci, sly‘í‘!“;

drtila jsem mámu pásy buldozeru a ona skutečně sklopila oči a skutečně přibila pohled k podlaze; ani stopy po protiútoku, jen plachost a rezignace; nu bodejť, celý život přece poslouchám já ji, „Celý život jsi mě podceňovala! Vždycky jsi ke mně ‘la jenom na půl cesty a teď se vrať docela! Nepotřebuju polovinu mámy, jdu po svých!“;

„– – – !“;

„Nemusím se schovávat v plesnivém bufetu! Mám práci! Práce mi při‘la naproti! Nemusím se předvádět známkami svého dítěte! Nemusím si hrát na spokojenost a na ‘těstí! On mě miluje a já ho taky miluju!…“;

tak!, táák!;

a teď ať si zkusí třeba jen ‘pitnout, až se ke mně Jirka přistěhuje!; jen ‘pitnout!

21

Dne‘ek utekl svým star‘ím sourozencům. Nepodobá se jim, neboť jsem zastavila soustrojí návyků. Nevstala jsem před pátou a nejdu hledat práci. Můj čas nechce dnes plynout. Pořád jsem někde v minulosti.

Současnosti to ov‘em vadí. Má telefon a usmyslila si, že se mi vnutí.

„Prosím?“ nepředstavila jsem se. Snad mi dá současnost o to dříve pokoj.

„Tady Dostálová. Volám vám už několik dní. Myslila jsem, jestli byste nestála o výměnu bytu.“

„Jak vás to napadlo?“

„Prostě tak. Semlelo se toho kolem vás tolik! Možná byste se ráda přestěhovala. Když vás můj manžel propustil, v Poříčíně se nechytnete. Přece jenom!… Noviny! Fámy! Je vám kolem padesátky, jestli se nemýlím… Kdybyste chtěla, rodina mé dcery bydlí až na konci města! V nejposledněj‘ím činžáku u výpadovky na Prahu.“

„Paní Dostálová, proč mi to v‘echno říkáte? Nemám v úmyslu stěhovat se.“

„Ptám se jen tak. Kdybyste třeba chtěla. Dcera má taky dva plus jedna druhé kategorie. Hned před domem je zastávka meziměstské linky. Do dvaceti kilometrů tři městečka! Někde se tam ujmete, nikdy jste neměla manko.“

„Dovolte, paní Dostálová!“ musila jsem se rozesmát. „Vy mi chcete naordinovat zbytek života?“

„Ale ne! Tak to neberte, prosím vás… Myslila jsem to dobře. No. Aspoň to víte. Kdybyste si to rozmyslila… Jsem v telefonním seznamu! Tak nashle, paní Moravcová!…“

Je‘těže mám minulost!

V mé bufetové minulosti je ru‘tinář Blažej Mládek. První mužský po Pavlovi. Říká, že jsem silný člověk. Miluje silné lidi.

„Fandil jsem ti, když jsi dráždila přecpané chodníky. Nemohly pochopit, že jde‘ vzpřímeně.“

„Kdeže loňské sněhy jsou! Dnes bych to nedokázala!“

Objal mě. „To neříkej. Kdybys nebyla tak odolná, nestál bych o tebe! Jsi silněj‘í než ti v‘ichni tam venku,“ pohodil hlavou k peronu. „Vidí‘ je? Tuctové životy!“

Lituji Blažeje, mého každodenního náv‘těvníka při půlhodinové polední přestávce. Spolu s ním přichází vůně nemocniční dezinfekce. „Jdu od zubaře,“ vycení Blažej zuby, „abych tě mohl lépe sníst!“ zakousne se mi do paže. Mám Blažeje místo oběda. Jeho polibky. Jeho laskání. Zase vím, že jsem žena. Že se líbím mužům. Že jsou muži, kteří by mě chtěli. Potřebovala jsem osm let, abych se sloupla z mindráku! Je mi osmatřicet – nejsem vycpaná! odpovídám na pohrůžky svědomí. Blažej je mé ‘patné svědomí. Vždyť Emi o něm vůbec neví! Scházím se s Blažejem potajmu a každá milostná půlhodina je zaplacena pocitem provinění. Každá chvilenka s Blažejem mne utvrzuje, že nesmím být milenkou, když Emi nemá úplnou rodinu. Smím být jenom matkou anebo matkou a manželkou. Matkou a milenkou nikoliv. Koneckonců – vždyť to ani není ‘těstí, co prožívám! Být tu s námi Emilka, to by byla jiná!

Jsem ale opatrná. Co kdyby si Emi na Blažeje zvykla a ná‘ vztah nevydržel? Tak dlouho se zase neznáme – máme jen tu půlhodinu místo oběda.

Právě svědomí, právě láska, právě opatrnost spojily se v jeden ‘ik. Tak se přece přesvědč! Posuň věci kupředu!

„Povídej mi o svých dětech, Blažeji.“

Zadurdí se. „Proč mě chce‘ trápit?“

„Chci o tobě vědět v‘echno. Jako ty o mně.“

„Vždyť už v‘echno ví‘. Co bych ti je‘tě říkal?“

„Prosím,“ za‘kemrám. „Třeba mě s nimi někdy seznámí‘…“

Pobaveně se zasmál. „Můj prvorozený! Blažej Podroužek. Maminka se zaláskovala a utekla k jinému, představila ho Blažejovi jako nového tatínka a u rozvodu laskavě souhlasila, abych směl Blažeje nav‘těvovat každý poslední víkend v měsíci. O víc jsem ani nestál! Mám snad na to, abych jezdil autobusem víkend co víkend dvě stě kilometrů tam, dvě stě zpátky a je‘tě si platil hotelový pokoj? Přestal jsem kouřit. Skoncoval jsem s kafíčkem.Vzít syna dvanáctkrát za rok do cukrárny, to už je motivace ke střídmosti! Považ! Majetkové vypořádání mě stálo devadesát tisíc! Splácel jsem to devět let! Devět let!

Rok po rozvodu jsem bývalce navrhl, že si budu brát Blažeje na prázdniny k sobě. Na v‘echny prázdniny! Letní, jarní, vánoční… Než se se‘el měsíc s měsícem, při‘lo předvolání k soudu. Starostlivá maminka podala návrh na změnu – příjmení! Čeká s novým partnerem dítě a chce, aby celá rodina měla příjmení stejné. Prý to bude lep‘í pro Blažejovu psychiku! Řekl jsem: „Nesouhlasím! Chce mi mé dítě vzít!“ Rozsudek: Blažejovo příjmení se mění na Podroužek! Pro chlapcovu psychiku je to opravdu lep‘í.

No. A potom? Přijedu za Blažejem Podroužkem a vidím – nechce se mu ke mně! Neví ov‘em jak to říci. Odpoledne za‘kemrá: „Taťka s mamkou jedou na dostihy. Mohl bych s nimi?“

Ten den jsem viděl svého prvorozeného naposled. Víc jsem nepřijel. Jsem vzorným platičem alimentů, kterému napaří každé tři roky o dvě stovky víc! A to je v‘echno!“

„– – – !“

„Ví‘, na co vymře lidstvo? Na citovou bezútě‘nost. Na infekci osamělosti. Já tedy určitě.“

Pohladím Blažeje po skráních. Má na spáncích krůpěje potu a ty největ‘í se slily do pramínků stékajících až k límečku ko‘ile. Na druhorozeného jsem se nezeptala.

22

Na‘la jsem si práci a svitla mi naděje, že dojedu život ve vyjetých kolejích. Nemám na to, abych změnila směr jízdy a rychlost. V umývárně nádobí vrátil se mi pocit bezpečí. Mé oči dohlédnou jen do dřezu a na bíle obloženou stěnu. Co se děje v kuchyni, vnímám jako kulisu, nečitelný ‘um a pohyb, jehož nejsem účastníkem. Čí‘níci mi donesou talíře až pod samou ruku. Sly‘ím jen skřípavý břinkot příborů a to je v‘e, co mne tady zajímá. Pasivita mi slíbila bezkonfliktnost.

V posledních dnech se víc než kdy jindy bojím konkrétního, adresného vztahu. Vztah rovná se hrozba zvratu!… Pro majitele penzionu jsem pracovní síla. Je to panovačné, studené chlapisko, jehož nezajímá ani dobrá pověst, ani ‘patná pověst. Umyj nádobí, a když to nebude dobře, půjde‘, odkud jsi při‘la, setři pod sebou podlahu, a když to nebude dočista, půjde‘, odkud jsi při‘la!… Mám nádobí čisté jako sklo. Podlahu jako zrcadlo.

Tento koutek umývárny a pak je‘tě obývací pokoj, to je můj celičký životní prostor. Doma se zdržuju v kuchyni nerada. Je to sice neutrální půda, ale přímo podminovaná konfliktností – ‘krtni slůvkem a exploze následuje okamžitě! Emi se připravuje na maturitní zkou‘ku, a aby jí ‘lo učivo lépe do hlavy, nastěhoval se k nám její spolužák. Nějaký Jirka, co prodává po ulicích ty ne‘ťastné Horizonty. Celý den je jenom ve slipech. Má výsmě‘né oči a úsměv narcise. Když ho spatřím, jsem nabitá rozčilením, ale přetvařuji se.

Bojím se člověka a moje vlastní dcera není výjimkou. – –

Poločasu svatého týdne obou mladých odpískalo zadrnčení telefonu. Ne‘la jsem k němu. Kdo mně by volal? Snad se začínají Jirkovi rodiče konečně shánět po synáčkovi, nakvartýrujícího se do cizího!…

Emi řekla telefonu „moment“, a aniž na mne pohlédla, zase se uzamkla v laboratoři biologie.

S lítostí hledím na sluchátko pohupující se na ‘ňůře. Teď měla malá příležitost! Teď mohla říci: „Mami, vezmi si to. Je to pro tebe.“ Místo toho pořád stejná lhostejnost! Trhlina mezi námi je zas o něco hlub‘í.

Zavěsila jsem.

… Blažej při‘el opravdu v osm. Přesný jako ty hodinky! Podá mi ruský sekt a vlastnoruční kresbičku pistole. „Se Sovětským svazem na věčné časy!“

„Děkuju. Vypijeme to po večeři. Ale Emi už spí, dám jí obrázek zítra.“

„Ten je taky pro tebe!“

“Proč ne kalina, ru‘tináři? Proč pistole?“

“Zrovna takovou se zastřelil Majakovskij.“

„– – – ?“

„Má‘ to tady hezké. Čisté. Jak to dokáže‘? Vždyť jsi celý den v práci!…“

Přinesu smažené řízky se salátem.

Blažej jí hltavě, plnými ústy, a i když je jenom v ponožkách, sly‘ím, jak podupává. Na mém talíři neubyla ani polovina a Blažej nemá nic. Předstírám, že mám dost.

„Taky mám s malou starosti. Podívej! Tajím Emilce po‘tu. Tyhle dopisy posílá tchyně dvakrát do měsíce.“

Milá Emilko! Posílám ti dvacetikorunu, aby sis mohla koupit čokoládu. Proč nepí‘e‘? Dostává‘ mé dopisy? Jestli je máma na tebe zlá, řekni to paní družinářce. Ona mi zavolá. Jestli nejsi ‘ťastná, můžu zařídit, aby ses přestěhovala ke mně! Musí‘ to říct paní družinářce, když na tebe bude máma křičet. U mně ti bude líp. Mám tě moc ráda a pořád na tebe myslím. Jsi celá táta! Líbá tě babička.

„Milující babička, Blažeji! Letos jsem tu měla sociálku jenom dvakrát! Taková laskavost! Jestli není Emilka podvyživená, jestli má doma čisto. Jako bych byla nějaká lundra! I ve ‘kole byli. Jaké má Emi známky, jestli není roztěkaná a přecitlivělá… Pojď. Podívej. No řekni? Není nádherná? Má na boku pihu. Jako já…“ Podívám se na Blažeje s nadějí: rozváže mu jiskřička citu jazyk?

Rozvázal. „Děti jsou svině! Dej malou té bábě, ať si ji strčí do prdele! K čemu děti? Plodíme je, abychom je zničili! Jako na‘i rodiče zničili nás! Jako na‘e děti zničí svoje děti! Něco ti řeknu! Když stojím prvního září u okna a vidím ta mračna fakanů, lituju, že nemám kulomet!!“

Proboha! Vždyť má záchvat!… Přihlásil se reflex; cítím totiž doktora a nemocniční dezinfekci. „Blažeji?… Ty bere‘ nějaké prá‘ky?“

„– – – ?“

„Blažeji? Ty nechodí‘ k zubaři! Chodí‘ k nervovému?“

„– – – !“

“K psychiatrovi?“

“Kdo není dneska na hlavu? Kdo?“

„Prosím tě, odejdi. Blažeji, odejdi…“

„Proč? Co je ti?“

„Prosím tě!“ strkám ho od postele. „Nechoď ke mně. Dokud se neuzdraví‘, nesmí‘ do mého života! Nesmí‘ do Emilčina života!“ Neunesu problémy. Ať jsem třeba vycpaná, nedám se umučit předtuchou, že po mně skočí nneevvyyzzppyyttaatteellnnoosstt! Nedám!!

… Telefon nedbal na moji nevoli – připomenul se znovu.

„Nebuď taková. Nepokládej to,“ nebyl to příkaz, bylo to loudění. „Neměla jsem se k tobě chovat tak… tak o‘klivě. Neměla jsem tě vyhánět…“

Táčková? Jiřina? – Někdo takový existuje?… Za těch několik málo dnů jsem si přiznala jedno: Jela jsem do Poříčí uti‘it své svědomí a dočkala jsem se toho. To mi stačilo. Nebylo ve mně snahy Jiřině nějak pomoci – lehce jsem ji pustila z hlavy. Ždibeček solidarity se ve mně nena‘el. Ždibeček (sou)citu, ždibeček poku‘ení zkusit Táčkovou znovu… probudit… vzkřísit… K čemu by to bylo?… Žije se mi líp takhle! Snáze se proklopýtám – Doumřením!

Av‘ak tón, jakým promluvila Táčková teď, mě zaujal. Ona ‘kemrala!

„Byla jsem rozčilená. Dneska už to vím. Musila jsi být hodně statečná, když jsi za mnou přijela. Mohla jsi i zalhat, tvářit se jako zlodějka mého muže a odjet v klidu…“

„Ne. To jsem nemohla…“

„Nebuď na sebe tak přísná. Zkomplikovala sis tím život ažaž.“

„Prosím tebe! Co ty může‘ vědět o mém životě?“

„To, co ty o mém!“

(Pánbíčkové dělají zázraky zmáčknutím pitomé klávesy. Dostihli mě, abys věděla! Na‘li si mě! Horizonty jsou k dostání už i tady!… Bytná mě přestala zdravit. Nějaký dobrák mi nasypal pod práh p‘eniční ‘rot. Chodím tady jako spráskaný pes! Bojím se pohlédnout lidem do očí… Spokojená ? paní starostko?!

Hrůza hrůzoucí! Před pánbíčky není kam utéct!… Smí‘kové si na mě ukazují. Spokojená ? Boubelko? Mám vyhřezlé vnitřnosti! K.)

Pikantnost dohadování přemohla moji vůli. Neode‘la jsem od telefonu.

„Nebyla by to ‘koda?“

„Co jako?“

„Nezůstat přáteli.“

„– – – ?“

„Pí‘e‘ je‘tě?“

„Ne!“ odsekla jsem. „Co jsem ovdověla, nepí‘u. Krom toho mám starosti s holkou!“

„Škoda. Myslila jsem, že mi poradí‘.“

„– – – !“

„Neporadí‘?“

„S čím?“ Táčková potřebuje radu? Ode mne? Právě ode mne? „S čím chce‘ poradit?“

„Tak. Chodí‘ se zavázanýma očima? To bydlí‘ v Poříčíně? Moje agentura připravuje literární pořad. V kulturním domě.“

„Ty má‘ agenturu?“

„Nevidělas plakáty? Agentura SNIVA. Umělecká!… Pch! Žijeme, abychom vyhrávali. I když jsme chromí… Jde jen o to naučit se žít ve světě, který má nové bohy. Můj literární pořad je premiérou… Proto ti volám. Chtěla jsem od tebe sly‘et, jestli to deklamuju dobře. Psávala jsi přece! Nebo je‘tě pí‘e‘?“

„Nepí‘u! Už jsem ti to řekla. Nepí‘u!“

„Škoda. Mám vystřižené některé tvé články. Tak co?… Pomůže‘? Neznám nikoho povolaněj‘ího.“

Když jsem přirovnala Emilčin svatý týden k poločasu sportovního zápasu, ve kterém zápolím též, ač v defenzívě, netu‘ila jsem, že druhý poločas se začne vyvíjet tak příznivě. Právě jsem dostala dobrou přihrávku. Ejhle, moje sebeúcta oživla a s ní i pocit vlastní hodnoty! Já, nicka pro člověka, jemuž jsem dala život a kterému jsem skorem dvacet let tak ráda rozdávala v‘ecko lep‘í, co ve mně život zanechal, užasle usedám na židli pod telefonem. Musím si sednout! Nedaleko ve světě existuje člověk, který potřebuje poradit a pomoci jedině ode mne!

„Jak to, že jsi mě nepoznala hned? Jak to, Jiřino?“

„Napsala jsem zlodějce svého muže. Spala jsem – zdálo se mi o ní! Bděla jsem – zdálo se mi o ní! Zoufale jsem chtěla, aby přijela! Aby mi ho vrátila!…“

„– – – ?“

„Jak to, že jsi neřekla hned, kdo jsi? Jak to, Marie?“

„Zoufale jsem chtěla, aby tvoje důvěra patřila mně. Právě mně…“

Toho večera jsem si zbičovala záda tu horkými, tu studenými důtkami vody. Nahatá stála jsem před zrcadlem. Mám opotřebované tělo. Křečové žíly na lýtkách, zplo‘tělá chodidla, tenisové lokty, výrůstky na páteři, deformaci krční páteře, revma… Mám nepěkná, povadlá prsa… Mé tělo je nevylhané přiznání, autobiografická kniha a v ní nejdel‘í kapitola o lhostejnosti k sobě samé.

V noci ne a ne usnout, a když se my‘lenky přece jenom unaví, za dvě, za tři hodiny, kdo ví, probudí mne křik v Emilčině pokoji. Vyskočím z postele a ‘átrajíc rukama po stěně do‘ourám se do kuchyně.

„Ve v‘em chce‘ mít pravdu! Jedná‘ se mnou jako s děckem! Ne jako s děckem – jako seržant s vojákem základní služby! Už toho mám dost!“ playboy rozkaceně.

„Moc mluví‘ a málo pí‘e‘ domů! Tak jako s děckem, jo? Tobě nedo‘lo, co z toho může být? Řekla jsem ti, že nemůže‘! Nechci devět měsíců po matuře chovat, ty jeden kluku!“

„Neříkej mi kluku! Jsem o čtyři měsíce star‘í!“

Pak se rozskočily dveře pokoje a nahatý playboy proběhl kuchyní. Když mě spatřil, za‘klebil se:

„Chce‘ dělat velké vlny? Krávo!“

23

Budiž. Člověk je celým asi až tehdy, když snese mráz i slunce najednou. Když ho protiklady nepřipraví o sebevládu. O zdraví. Neuráželo mě, že připomínám tomu potře‘těnci tura domácího: Vadilo mi, že právě takovému by měla povinout malé moje dcera.

A vadí mi, že nevím přesně, co mě popuzuje nejvíc. Že mi zkazil holku právě takový floutek? Že by Emílie měla chovat tak mladá, kdy sama je‘tě neví, čí vlastně je v tom překomplikovaném světě dospělých? Nebo že bych měla být babičkou dítěte dětí? Nebo že by mi on Emilku odvedl a připravil nás o ‘anci udělat si zavčasu pořádek v současném binci? Ne. Dneska si nemohu připustit, že jsme do‘ly s Emilkou až tak daleko, kde žluč navždy otráví, co léta rostlo. Přes v‘echna zlá slova, přes rozhádanost máma ve mně nechce se nechat odbýt… zapřít… zlikvidovat!

Vrátím se z práce a najdu na jídelním stole Emilčino maturitní vysvědčení. Jakoby ledabyle pohozené, jakoby zapomenuté, vykřiklo na mě třikrát výborně a dvakrát chvalitebně. Zavřela jsem oči radostí. Jen ať trvá ten veliký okamžik dlouho, dlouho!… Dovést dítě až sem, to je dobrá bilance! Emílie není ani gamblerka, ani erosenka, ani feťačka!…

Cítila jsem svátek v srdci. – –

V úložné zásuvce pod postelí se povalují útržky z Emilčiných skicáků; a na útržcích neumělá vyobrazení mámy prodávající v bufetu párky. Samé mámy! Samé nádražní bufety! Samé párky! Jiného nic… A na rubech mé rukopisy – zežloutlá paměť.

Citový vztah, jenž plodí harmonii a spolehlivost a vylučuje povrchnost a zradu. Od ovdovění po něm toužím a v tomto čase jsem ho opravdu na‘la. Vytvořila ho… Dítě přijímá i dává s úžasně prostou opravdovostí… Konečně člověk, který přízeň nezpochybňuje a oplácí stejně!… Rozbouřenou vodou jsem doplavala na ostrov a chci na něm vypěstovat úrodu…

Vidí‘, Moravcová! Dávno jsi zapomněla a dneska si v sobě čte‘ jako cizí. Jenomže! Jenomže ten cizí má nesmlouvavý nadhled. Na pásku u kalhot odznak kriminální služby, v ruce pravítko: „Tak jsi v té vy‘etřovací vazbě přece jenom skončila, Moravcová! No začni! A pravdu! Pravdu! Jinak bude zle!…“ Jeho otázky ‘típají jako rány pravítkem.

Na jaký ostrov jsi to doplavala? (Do nádražního bufetu?) Neztratila jsi Emilku cestou? („… ví‘, jak je holce po vybrečení, když je sama v prázdném bytě? Ví‘ jak? Prázdně!“) Není ona na jiném ostrově? („Co je v tvé povaze, že o nás žádný nestál?…“) Nad jakou úrodou to jásá‘? („… myslí‘, že mám vygumovanou paměť? To jsi uměla hodně málo!“)

Cizí se vyžívá v mém úleku a kárá mě bez konce:

„Je to vůbec sebeúcta, co v tobě Táčková probudila? Nejde o docela obyčejnou je‘itnost zapomenuté regionální publicistky? Ty se nechce‘ zhroutit! Ty se schválně nezhroutí‘, aby ses neprořekla! Přiznej se! Tak se konečně přiznej, Moravcová!… Jsi vinna svým bufetovým životem!…!…!“

Chce se mi k oknu, chce se mi vykřiknout:

„Já nejsem zbytečná! Nejsem tady navíc!“

Otevřela jsem okno – a mlčela.

Srdce mi bu‘í. Nechce nesklidit. Chce sít!

Emilko! Přeju ti hodně takových vysvědčení. Přeju ti úrodu! Máma.

24

Ve Velkém Poříčí mi řekli, že Táčková odjela koncem týdne do lázní. Nezaváhala jsem. Vlak na Poříčín jel do půlhodiny, a protože byl v‘ední den, městskou dopravou jsem dorazila k lázním je‘tě dlouho před smrákáním.

Barokně stavěné lípy strážící dlouhý chodník poschovávaly ve svém stínu zbytky mé nejistoty. A když mě hrdličky zasypaly cukernatým mámením, srdce bylo setbou přímo posedlé. Život je nekonečná příležitost.

Pro‘la jsem branou lázní.

Recepční do mě zavrtal studený rezervovaný pohled. Buď jsem mu od pohledu nesympatická, anebo ho ru‘ím: dloube se soustředěně v nosu a solí podlahu nečistotou.

„Hledám paní Táčkovou.“

Pořád stejný pohled. Pořád stejně mlčenlivý. Tak pětačtyřicet, oční víčka skřipce, pruhovaná ko‘ile námořníka, čertovy vrkoče kraťoulinké…

„Hledám paní Táčkovou.“

„O co jdéé?“

Aha. Imperátor!

„O co jdéé?!“ prověřuje mne.

„Paní Táčková si přeje, abych ji nav‘tívila. Připravuje literární pořad.“

„Jó. To je tamtáá!“ utrhla se kra. „Jó! To jste vy!“ přituhlo hned.

Nejspí‘ jsem zrudla.

„Bude v salonkůů. První poschodí. Když tam nebudéé, bude v pokojíí. Druhé poschodí.“

Byla v salonku.

Seděla u kulatého stolku a předčítala deseti, dvanácti lidem posedávajícím na židlích podél zdi. Jen mne spatřila, její obličej zalila radost. „Vítám tě, Maru‘! Taková náv‘těva! Ta potě‘í!“ kulhá mi v ústrety. „Děvenko moje!“ Obejme mě a políbí.

„– – – ?“

„To je Marie Moravcová, přátelé!“

Lidé na židlích užasnou.

„Tohle? To je ona?!“

„Tak to je ona?!“

„Představovala jsem si ji jinak!“

„Nechte nás o samotě!“ Táčková nepoprosí, nýbrž přikáže. A zřejmě mě tím ochraňuje.

Co mají ti lidé proti mně? Nikdy jsem je neviděla! Nikdy mě neviděli! Kdyby se mě Táčková nezastala, co by se dělo dál? I chlápek v recepci byl tak nepřirozený!… A Jiřinino líbáníčko, Jiřinino pomačkáníčko! Není v nich nepřirozenost? – Nezačínej zase! Nemá‘ ani pravítko, ani odznak na pásku! Ty sama jsi tahala Jiřinu za nos! Lichotila ti její důvěra… Oplatí‘ podezíravostí? Styď se!

„Doufala jsem, že se ukáže‘ dřív! Čekala jsem tě v Poříčí každou hodinu. Sedni přece! Byla jsem minule nepříčetná. Už se nezlob…“ Jiřina je upravená, má trvalou a přeliv a její tělo voní. Pleť má jemněj‘í a trocha rtěnky přikouzlila vyklenutým masitým rtům půvab vyrovnané ženy. Zase má svůj image! „Pch! Je‘tě nejsem odepsaná. Vůbec se mi nechce prohrávat!“ Zavěsila do mě vážný, pátravý pohled.

Po zádech se mi přehnalo mrazivé zachvění. Od na‘eho poříčského setkání udělala Jiřina vpravo v bok a ‘la dny nejspí‘ bez lítostných reminiscencí. Dělalo ji to silněj‘í a zdravěj‘í. Jaký elixír užívá? Vždyť tolik vody je‘tě neuteklo! – –

(Jiřko! Nedopro‘uj se, nepotrpím si na to. V‘echno je tak pitomě živé! Jak se v tom vyznat? Co nás pořád spojuje?… Řeknu ti rovnou, schází mi ná‘ kurník! Měl jsem se v Poříčí kam schovat. Tady jsem jako nahatý v trní.

Jaké kuje‘ pikle?… Moravcová toho o nás moc ví? Co může vědět! Moravcová pořád pí‘e? Co s tím my máme společného! Proč pí‘e‘ v hádankách?…

Bozi jsou svět, svět chce být klamán? Bozi chtějí obětní rituál? Když jim obětujeme, dají nám pokoj? Půjdou o dům dál?… Co to má v‘echno znamenat? Brnknu Ti do lázní. Potřebuju to vysvětlit po lopatě. Jestli je to pro na‘e dobro, dobrá, udělám, co mi řekne‘. Ale řeknu Ti to rovnou! Jestli ani potom nedá‘ pokoj s tou pitomou politikou…! Zdraví Karel.)

Jen dosedla Jiřina do židle, někdo zaklepal.

Dovnitř vstrčila hlavu pacientka, patřící před okamžikem do vděčného auditoria. „Promiňte, paní poslankyně, budete po večeři opět recitovat?“ Medově přilnavé, vlezlé lepidlo! Přiznalo v‘echno: Naprostou nespolehlivost, naprostou prodejnost, neuti‘itelnou touhu po přízni. Setkala jsem se s něčím takovým jen mezi zdravými a musila si přiznat, že soucit zamlžuje zrak. Přednosti Táčkové o to více váží: přímočarost, sebekritika, nekapitulantství! Horolezkyně, která notoricky kradla z toho, co měla podle pracovní smlouvy dbale ochraňovat, vystoupila k místní politické ‘pičce a odtud je‘tě dál k filozofujícímu poustevničení. Takovou turistikou pohrdne, jen kdo vidí černobíle.

Je mi smutno. Je mi stydno a roztrpčeně z toho, že si vybírám roviny bez stoupání. Když jsem přestála infarkt myokardu, myslila jsem jen a jen na Emilku. Co by s ní bylo, kdybych nebyla já!… Av‘ak rozbořit bariéry kolem bufetového mikrokosmu, to ne! Ani nemoc, ani nebezpečí smrti mnou nepohnuly a nic se ve mně nezměnilo.

Ty dny, kdy byl manžel nezvěstný a drama hledání nehledání proměnilo můj mnohatýdenní život na jevi‘tě, před kterým tisíce diváků očekávaly dychtivě, v transu to nejhor‘í z nejhor‘ího, ty dny zcela a navždy demontovaly mou biologickou přirozenost živoči‘ného druhu homo sapiens. Totiž stádní instinkt. Totiž potřebu uchovat se ve společnosti. Být tvorem společenským.

Tváří v tvář Táčkové si uvědomuji: celé ty dlouhé roky, celých těch dvacet let nosím v sobě trauma. Zrůdy toužící vidět zrůdu srotily se před mým domem, před vlakem, do kterého jsem nastoupila, před obchodem, kde právě nakupuju… Poté, co zaklopím betonové víko nad urnou s Pavlovým popelem, mám jen jedinou hezkou my‘lenku, jediné tě‘ení, jediné proč i zítra – dítě pod srdcem. Každé nové kopnutí nabíjí mě energií a já vstávám do jiter, která září i pro mě. S každou odkrojenou hodinou v‘ak houstne splín. Zrůdy baží vidět zrůdu. Večer dopadnu do postele bez vlády a mám bezesný, kovový spánek. S jitrem mě probudí panenský život ve mně a v‘e znovu spěje od zahlcení do deprese.

Je mi smutno. Je mi stydno, že ve mně neproběhla po infarktu tak velkolepá proměna jako s Jiřinou. Žádná renesanční obroda, nijaké záchvěvy u‘lechtilosti, zkultivování, lidumilství, nic. Jsem fosilie.

Když byly Emilce tři roky pryč a chodila první měsíc do ‘kolky, překvapení na sebe nedalo čekat. Přijdu o dětském dnu do třídy a Emilka se ke mně řítí, až chudák zakopne. Jak se tak roztáhne jako žába, z její náruče se rozkutálejí cukrlátka. Malá brečí a není k uti‘ení.

„To přejde. Ukaž,“ zvednu ji, „pofoukám ti to,“ vezmu ji do náruče. Emilka vře‘tí. Kope nožičkami, ‘ponuje tělo a div se mi nesesmekne. Zbylé děti vykulují oči a obě učitelky mě hypnotizují přísným odsuzujícím zrakem. Nenávidím oči, které vždycky v‘echno vědí. Pronásledují mne, když pomáhám Emilce sbírat bonbony, ‘pehují mě, když odcházíme a moje malá pořád pláče.

Sejde se týden s týdnem a Emilka si nese hned celý ko‘íček. Čokolády, pomeranče, lízátka.

„To dostaly v‘echny děti?“ Pátrám v očích, které mne zase odsuzují a já zase nevím proč.

„Jenom Emilka. To víte, staří lidé nedovedou nemilovat děti.“

„Koho myslíte?“

„Přece babičku.“

Ta slova mají účinek úderu boxerovy pěsti. Doma se mi do ničeho nechce. Tu‘ím zavilost. Zavilost je říčný buldok. Tchyni jsem neviděla od manželovy smrti – kdyby měla dobré úmysly, jistě by při‘la k nám domů!

„Vezmi si, mami. Ty jsou od tatínka! Šetřil, abych měla něco dobrého, až umře.“

„– – – !“

Paní poslankyně mě vrátí do současnosti. „Vidí‘! Vidí‘, jak se líbí tvoje povídka? Taková jsi autorka!“

„Moje povídka?“

„Posadíme se k tomu?“

Ulevilo se mi, když lepidlo zmizelo, a poslu‘ně jsem si sedla.

„Nu – poslouchej. A buď na mě přísná, to ti povídám!… Marie Moravcová: Zahrada v jeskyni,“ začne Jiřina a já ustrnu. „Život je zahrada. Co na tom, že v jeskyni. Zase mi přivezli jen telecí párky! Zase se budu muset na lidi celý den křenit, abych ten zapařený ‘mejd prodala! Jeden má pořád problémy! Šest dnů v týdnu osmnáct hodin na nohou, z toho třináct za okýnkem bufetu, stejné otázky a stejné odpovědi…“

Vrátím se na opačný pól svého života, do své historie. Kyne mi odtud upracovaná radost. Vzpomínám si: Pí‘u. Literární postava do mě vstoupí, až mne opanuje celou. Nemám žádnou bolest. Žádné soužení. Žádné nepřátele. Jsem svobodná, neboť jsem odhodila břemeno paměti a jak vzniká příběh, jak jde postava životem, života je najednou o něco víc. Smím mu být blízko a nejblíže, smím se vysvléci z domý‘livosti, z je‘itnosti, z komplexů… Nádhero tvoření, poznávám tě! Nezapomněla jsem!

… „Od čeho má‘ tak ‘pinavá kolena?“ opra‘uji Emilčiny punčocháče. „Nemůže‘ dát pozor? Ráno byly úplně nové…“

Emilka natahuje.

Bodejť. Pátravé v‘evědoucí oči jsou na místě a spokojeně nás pozorují.

„Půjdeme se podívat na tatínkův pokojíček?“

„Na jaký? Kam?“

„Tam jak jsou ty domečky s malými zahrádkami. Ty to neví‘? Taťka má pokojíček a v pokojíčku postýlku. Já jsem ji viděla, mami…“

„Emilko? Tys byla na hřbitově?“

„No.“

„– – – !“

„My jsme byli celá třída na procházce a babička na mě čekala…“ –

Do konce týdne vy‘el můj inzerát na výměnu bytu. Velké Poříčí za Poříčín. Do čtvrt roku jsme se přestěhovali.

„… Jemný bobový ‘rot zacelil každý pór mého těla. Zaprá‘ené vlasy vyčuhující zpod ‘átku jako zplesnivělá koudel, bílé kartáčky řas ztěžkly a popraskané, bělobou tónované rty bolí. Domů se vrací stařenka. Mám masku mima. Vskutku jsem maskou. Život ve mně abstenuje, respektive jsem žití vědomě zatlačila do pasivity – je to jediný způsob, jak nedopustit, aby mě rozcupovala deprese…,“ čte Jiřina, aniž tu‘í, že nastavuje zrcadlo mé historii. „… V uličce mezi stájemi a blokem chalup nesvítí jediná lampa. I tak se mi zdá, že přímo proti mně někdo spěchá. Pavel?? Ten člověk do mne div nevrazil. Dýcháme jeden druhému do obličeje. Proboha! Vždyť je to Táčková! Skladnice jézetdé a předsedkyně vesnického výboru Národní fronty v jedné osobě. V každé ruce po vědru, ve kterém se bělá ‘rot. Ze stáje nebo ze skladu? Neptám se, a tedy neodpovídá. Stojíme proti sobě. Bez úsměvu, bez pozdravu, bez radosti. Trvá to trapně dlouho. Mám pocit provinění a řeknu pouze: ,Promiňte, paní skladnice.’ ,Pch! Kdybys někde kecala, řeknu jim, že se promenáduje‘ v noci venku. Rozumí‘ mi, že? Už tak po tobě jdou,’ vyprovodila mne.“

„Posly‘,“ nedá mi to. „Ty nemá‘ strach? Nebojí‘ se číst o sobě takové věci? Bude tam spousta lidí. Proč sis vybrala právě moji povídku? Je tolik lep‘ích!“

„Děvenko moje! Cožpak nejsme spojenkyně? Tvůj příběh – můj příběh! Tvůj osud – můj osud! Nevidí‘ podobnost? Rozumím právě tvé povídce.“

Mlčím.

„Ty nejsi ráda, Marie?“

Mlčím.

„Myslí‘, že chci umřít a neříct o sobě pravdu?“

„Jsi silná, Jiřino. Z nás dvou jsi silněj‘í ty… Škoda, že tě nevidí tvůj muž. Určitě by si tě zase vážil!“

„Můj muž, říká‘?“ rozesmála se ‘ťastným smíchem. „Proč myslí‘, že jsem byla u kadeřnice? Proč myslí‘, že mám tak dobrou náladu? Děvenko moje! Čekám Káju každým dnem!…“

„Opravdu? On se ti ozval? Mluv!“

„Napsala jsem Kájovi k narozeninám. A přidala pozvánku do kulturního domu. Včera mi telefonoval… Je to na dobré cestě! To ví‘, selhaly mu tenkrát nervy… Starý strom nepřesadí‘. Kája a nádeničit za slevu na podnájmu! Pch! Fale‘nici, která ho jenom využívala?! Hned mi to ne‘lo k sobě… Zkrátka! Karel přijede! Už objednal kuřice, hospodáříček!“

„To jsem ráda! Jiřko? Chtěla bych tvého muže poznat.“

„Je‘tě ne. Je‘tě je čas. To ví‘. Nimrod! Tě‘í se, až si vystřelí na ‘kodnou.“

Pravda. Nechť si Táčkovi udělají pořádek v soukromí!

Než Jiřina skončila, dávno se setmělo. Zmrzačená žena dočet‘í příběh zmrzačeného života přijala mou ruku. „Děkuju ti, Jiřko. Ani neví‘ za co…“

C

25

„Táák! A teď budu vydělávat! Má‘ peníze – jsi king! Nemá‘ peníze – jsi nula! A já nula nikdy nebudu, vím, jak na to!“ vyřvává Jirka, jako by právě prodával Horizonty, a já se musím smát jeho opilé rozjařenosti. Jsem ‘ťastná, že jsem složila zkou‘ku dospělosti, že jsme se s Jirkou zase udobřili a že nejsem v očekávání. Jak já se bála!…;

dneska je fajn; v‘echno je bezva;

„Je‘tě jednou na život, holky!“ povstane Jirka se sklenicí cinzana. „Na to, jak jste nohaté! Na to, abyste nohaté dlouho byly!…“;

a já taky vstanu a holky taky vstanou, Pavlína, Katka a Markyt, sklo zvonivě zacinkne na‘emu sebevědomí a Jirka nadiktuje: „V‘ichni do dna!“;

dno nám oplatí rozpustilý ‘kleb;

„A teď na Krkono‘e! Ať jsme brzy v balíku!“;

dno se zapitvoří;

sborově se svalíme do opěradel, popadneme se za břicha, žaludky jako ve výtahu; žene mě to ven, ale Jirka chňapne po mé sukni a stáhne mě zpátky;

„Tobě není dobře? Komu je‘tě není dobře?“;

„Mně,“ hekne Katka;

„Ble,“ vyplázne Markyt jazyk;

„Tak si dáme decku kultury na pozdvižení duhovna!“ mne si Jirka ruce a ‘a‘kovsky, po ‘pičkách se krade k videu; –

film běží;

ples novorozeňat; nahatý muž s karnevalovou maskou na tváři a s vytetovaným Amorkem na hrudníku, nahatá žena s maskou na tváři a vytetovaným křížem na hýždi, nahatá žena s maskou a dudlíkem v ústech, nahatá žena s maskou a vytetovaným atomovým hřibem na bři‘e, v‘ichni poskakují, jako by se naučili teprve včera chodit, pak se strhne honička, ženy honí muže…;

fuj!, to tedy ne!;

žene mě to ven; u toho nemusím být!…!…!;

„Z čeho jsi tak vydřená, prosím tebe?“ je mi v Jirka patách;

„Jirko. Nepoznávám tě. Bojím se. Dneska se tě bojím!“;

Jirka se plácá do stehen a řehní se, až to trochu zchladí mé rozčilení: to se nesměje Jirka, to se řehoní suverénní chlap, kterým Jirka není;

„Tak ji nechej, když je tak blbá!“ chlístne k nám Markyt. „To ví‘, jedináček! Šprtna! Slu‘ňačka!…“;

a sborové hihňání v cis;

„Ta si pořád myslí, že ji přinesl čáp!…“;

a tu Jirka ztuhne;

je vyjukaný a je vydě‘ený;

co je na mně tak hrozného, co tak děsivého?; ‘vihnu okem do okenního skla – mám pocuchané vlasy a pocuchaný ‘kleb;

„Emi! To já jen tak!“ popadne Jirka mou ruku a v‘í silou ji drtí, abych se mu nevy‘kubla. „Byl to blbý frk, promiň…“;

dopro‘uje se, mihne se mi hlavou, tedy mu na mně záleží; a to je příležitost oplatit Markyt lichotku: „Proč si nehledí‘ tamté? Proč si nehledí‘ tamtěch? Třeba by si v takovém filmu i rády zahrály!…“;

„Já tedy klidně! S maskou a za máry!“ Markyt je nezranitelná a najednou je mi jasné, že společenství páté á přestalo existovat – teď jsme předev‘ím každá sebou, teď začínáme obnažovat svá ega a nejspí‘ to bude i smutné;

v domě se utrhne pramínek smíchu a přiteče až k nám před vchodové dveře;

samozřejmě Markyt!; v páťáku i u matury prolezla s odřenýma u‘ima, ov‘em teď si vysvlékne halenku a její nahá prsa zabimbají; „Vyka‘li se na ni, když je tak blbá!“;

co si to ta potvůrka dovoluje?; „Nepřehání‘? Jirka je můj kluk! Tak se ovládej!…“;

„Tůdle nudle! Jirka je nás v‘ech!“;

a vy‘kubnu se Jirkovi a vlepím Markyt pohlavek;

natotata jsou zbylé holky ve dveřích; –

zcepenělá Markyt si drží líc, pak se shýbne a rejdí pohledem po záspi;

(shání ‘utr, kterým by mi urazila hlavu!…); vypláznu na ni jazyk – a jdu. Jdu! Jdu a seschlé, hnědé mrtvolky ‘eříkových květů lemují mou osamělou cestu do dospělosti;

a když přestoupím z travnaté boční cesty na rozehřátý asfalt, když proběhnu zaprá‘enou návsí a odkrojím první kus táhlého kopce, do něhož se mi v tom horku pranic nechce, ale musím (chci přece dobýt vlakové nádraží!), instinktivně zpomalím s pohledem přivázaným k nařaseným ‘atům, k ‘edé paruce, k lýtkám protkaným křečovými uzlinami;

není to snad moje máma?…;

je to moje máma!…; a jak mohla vědět, že jsem u Jirky?; – hledala mě snad a na poslední chvíli si to rozmyslila? – viděla candrbál na zápraží Jirkova domu a udělala raději čelem vzad?;

mámin smiřitelský vzkaz na jídelním stole nechala jsem bez odpovědi s pocitem převahy a vítězství…;

a vím, že jsem byla pitomá;

kůzlátko!;

a vím, že jsem byla potře‘těná;

kůzlátko!;

čtu si to na zádech mé mámy;

a mé my‘lenky se zklidnily, ba zvláčněly a mé uhopsané emoce prostrkávající mě o překot do života se najednou vysílily. – –

Zastavím se. Nespustím oka z maminčiných přihrbených zad. To mě podrž, jak jsem najednou schlíplá! Bojím se dohnat vlastní mámu, aby na mně nepoznala – tu‘ení pochybení.

Ne. Nemám odvahu setkat se s mamkou. Předváděla jsem se před ní a musila jsem být smě‘ná, tak smě‘ná…! Sebevědomí má křídla a zuby žiletky. Vznese se do oblak a na koho jen pohlédne, soudí ho nejpřísněj‘ím, nejnemilosrdněj‘ím metrem! Právě taková jsem byla já k mámě. Moje impulzivnost nebyla ani tak nezkrotná jako cílevědomá, jako programová. Chtěla jsem se přece odpoutat, osamostatnit, být nezávislá. Chtěla jsem se vymanit z mantinelů mámina odtud potud…

Přetrumfnout mámu svým vlastním rozumem, o to mi ‘lo! Aby mě už neomezovala, aby neměla odvahu zakázat mi Jirku u nás doma…

A ona existuje spravedlnost! Ono se mi to vymstilo!

Jsou vylhané mé představy o klukovi, jenž mi dal poznat milování? Co myslila Markyt tím „Jirka je nás v‘ech…“? Co znamenala solidarita ostatních právě s Markyt a ne se mnou? Zamilovala jsem se do někoho jiného, než jsem myslila?… Nemocná urážením dostala jsem lekci! Zamilovaná byla přímočará a myslila, že je to poctivé. Teď čučí na shrbená záda a má o poctivosti jiné mínění. To ta záda jsou poctivá – jenže se tím neholedbají! Já pitomá! Teď mám z ostudy kabát! Ke v‘emu prý nemusím žebrat o práci! Prý si mě práce sama na‘la! V‘echno je fuč… Chvástala jsem se a teď budu mamce pro smích!

„Tak Emilko! Emi!“

„– – – !“

„Éémíí! Počkééj!“

To mě podrž…! Jirka! Uvidět mě teď mamka, propadnu se hanbou! I kdybych nekápla božskou, i kdybych před ní nepřiznala svoje omyly, poznala by je na mně! Co počít?… Jak vykličkovat?… „Co je‘tě?“ jdu Jirkovi naproti, aby nekřičel. „Dal‘í překvápko?“ Vlak mi musí ujet! Nedokážu se setkat s mámou právě dneska! Vydržím tu stát a mudrovat s Jirkou o ničem, jenom aby mamka zmizela za ohybem cesty. Jenom ať vlak odjede beze mne!

„Emi, vždyť o nic ne‘lo… Byl to frk. Recese.“

„Nezdálo se mi. Co ten striptýz? Ty s Markyt něco má‘?“

„Co bych s ní měl? Zná‘ přece Markyt! Předvádí se. Střízlivá zrudne, když uvidí slipy ve výkladu.“

„Nevěděla jsem, že patří‘ nám v‘em!“

„Láry fáry! Markyt dělá velké vlny. Pí‘e málo domů. Pochop. Pět let byla na‘e třída super kámo‘ová. Teď to skončilo! Chtěl jsem, aby to bylo s parádou. Aby nás pět, co pojedeme do Krkono‘, drželo pořád pohromadě! Co je na tom ke vztekání? Ostatní ze třídy pofrčí pěkně sólovka, ale na‘e pětka zůstane bezva partou. Fakt jsem nevěděl, že tě ta kazeta sebere. Mrzí mě to. Emi… Bál jsem se, že tě nedoženu… Emíí…Běžím za tebou, co mi nohy stačí.“

Ano, běží!… Jako psík za mnou pelá‘il!… Je‘tě že to holky viděly! Jirka přiběhl s prosíkem! Nejsem to já, kdo žebrá. Moje hrdost neutrpěla! Moje prestiž stoupla – přiběhl za mnou, ne za holkama!… Mohu mezi nimi žít se vztyčenou hlavou!… Jsem jednička!

„Dej mi hubana, Emi!“

„Nepromítej takové filmy. Nehodí se to k tobě.“

Vzali jsme se za ruce a Jirka mě vedl zpátky do vsi.

„Kam jdem?“ Neodbočil k vrátkům!

„Dej se překvapit. Nevídáno neslýcháno! Existuje perníková chaloupka, kam chodím větrat místnosti, zalévat kytky a sypat rybičkám, protože ježibaba je zrovna na zdravotní dovolené. Tu chaloupku budeme mít tři týdny pro sebe. Zavřeme se před světem a na celé zeměkouli budeme jen my dva. Spokojená?“

26

Ne chaloupka, ale protáhlý přízemní dům. Ne z perníku, nýbrž z masívního kamenného zdiva. Učiněná tvrz.

V‘echno ostatní je ov‘em pravda!

Chodíme přes most ke koupali‘ti ‘irokému jako Snivá meandrující hned vedle, dlouhému jako nudle a rovnému jako pravítko. Na jednom břehu spořádaně seřazené zahradní chatky obklopené stromkovým angre‘tem a kapitálními trsy jahodníků, na břehu protěj‘ím stanový tábor.

Docela vzadu, kde přebytečná voda přepadává do křivolakého koryta Snivé, koupají se a sluní mé tři spolužačky a s nimi Jirkův brácha Leo‘. Chytají bronz docela nazí, a protože mezi nimi a stanovým táborem je mokřina s řídkým orobincem a hustým křoviskem jívy, jen já s Jirkou víme o soukromé nudypláži. Desetkrát, dvacetkrát za odpoledne přistihneme se, že na‘e pohledy jsou těkavé a rády se zatoulají do těch míst.

Minulý pátek Jirka řekl:

„Obloha se mi nějak nezdá. Potím se jako dveře od chlíva. Měli bychom jim říct, že bude bouřka.“ Dívá se na mě a pátrá.

Dívám se na něho a pátrám.

„Tobě se nechce, Emi?“

Zpola se chce lechtavému poku‘ení a zvědavosti, zpola se nechce váhavému ostychu a příkré mravokárnosti.

„Zajdu tam sám. Vrátím se hned.“

„Když přijde bouřka, oni to poznají, Jirko. Oni nejsou mentálně postižení, Jirko.“

„Taky fakt.“

V pátek bouřka nebyla, zato dnes se žene přímo k nám.

Honem do perníkové chaloupky! V kiosku u brány si koupím poslední výtisk Horizontů. Teď vycházejí už dvakrát týdně. Zmáhají se. Mají dvakrát vět‘í náklad a třikrát vy‘‘í cenu. Horizonty jsou mým údělem – či něčím takovým. Vždyť to není tak dávno, co jsem poslala do redakce Zahradu v jeskyni, abych pozvedla mamce sebevědomí a pomohla jí zpátky mezi lidi. Byla z toho pořádná mela a s mamkou jsem se rozkmotřila. A už vůbec neuplynulo moc vody od toho dne, kdy mě Jirka pozval poprvé na rande. „Hóó-rizónty! Kupte si Horizonty! Emilko – do kina, ‘la bys?“

Neuteklo tolik času a přeci, přeci se událo tolik věcí kolem mě a hlavně uvnitř mě samé! Svět už není jednosměrná ulice – jednosměrná tím směrem, kterým jdu já. Slunce již nesvítí kvůli mně! V jeho záři se nebly‘tí moje u‘lechtilost a neúnavná potřeba konat dobro! Vítr nevane, aby pofoukal bebíčko nedoceněné… Byla jsem svatojánská mu‘ka rozverně poletující v příkopu. I když u hlavní silnice celičkého světa, přece jen v příkopu, odkud nebylo vidět v‘echno.

Být, existovat, to mi dnes nějak víc váží. S takovým nákladem nemůže‘ poblázněně hopkat. Nechce‘ ho znovu vysypat a mít nad střepy pocit hrdinky. Dokonce křepčivě uječené! A za dva, za tři dny, za týden, až ti dojde pravý stav věcí, stydět se před sebou samou… I to milování se obejde bez čokoládových polibků. Jsem syta rozpustilostí. Fyzická láska je rehabilitační procedura du‘e. Uvolněná du‘e víc ví a vnímá víc souvislostí. Zatímco Jirka vždycky vydechne úpěnlivé „mamíí“, aby pak usnul, mně život zavoní a chci mu vyjít vstříc…

Ani dnes to není jiné. Jirka pochrupuje, mé oči se sytí pohledem na odpočívajícího válečníka, jenž pokořil milostné chtění, a z mého spokojeného srdce sr‘í laskavost. Mně se nechce po lásce spát! Mám v‘ak smýčit po domě a ru‘it noc? Hóórizonty!… Týdeník o nás!… Týdeník pro vás!…

KAUZA TÁČKOVÁ: VŠECHNO JE JINAK!

ŽIVOT NECHCE PROHRÁVAT!

JIŘINA TÁČKOVÁ SE VRÁTILA DO SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA!

27

„Doprkvančic! Myslel jsem, že je kolem vás klid! Ticho po pě‘ině! Co má znamenat zase tohle? Dostanete výpověď ve zku‘ební době! Zítra sem nemusíte! Když se mluví ‘patně o vás, bude se mluvit ‘patně o mně. To si nemůže moje firma dovolit, ženská!“ Šéf se zastavil tři čtyři kroky ode mne. Aby nemusel až ke dřezu, Horizonty mi hodil. Nečekala jsem to, navíc jsem měla obě ruce mokré a časopis spadl do vody. Chňapnu po výtisku, abych ho zachránila v teple u okna.

„Je to ‘koda!“ je‘tě. „Máte nádobí čisté jako sklo! Podlahu jako zrcadlo! Doprkvančic!“ a zbude zápach pitralonu a dehtu.

Když nemusím, tak nemusím! Užuž si svlékám těžkou gumovou zástěru, ov‘em hned mě napadne, že to bude legračně trucovité, ztraceně hrdé gesto. Zvolím sebevládu a za‘ilhám k Horizontům. Titulky vskutku provokují, jenže moje minulost zavelí: „Nespadni do toho! Nedej se vcucnout! Tam někde v ‘tontu bývávala síla koně! Nenech ji pře‘lapovat darmo na místě!“

Nepřečetla jsem si Horizonty a doovládla se až do „padla“.

Šéf měl připravený zápočtový list a dohodu o rozvázání pracovního poměru ve zku‘ební době. Nepodali jsme si ruce, nerozloučili jsme se. Jako bych v penzionu nikdy nebyla!

I doma jsem se dokázala kontrolovat. U dřezu jsem sice skončila, ale pořád mám na sobě nalepený pot, prádlo čpějící připáleným olejem a mé ruce jsou cítit pomyjemi. Takže se nejprve vykoupu a převléknu do čistého!

Podle ‘éfovy reakce a podle titulků jsem předpokládala, že v mém životě se přihodilo opět něco závažného. Vymydlená, trimepranolem a pokorou za‘títěna usedla jsem před pomyslnou soudní stolici. Horizonty vskutku hledaly pravdu a spravedlnost.

Po‘kozené svědkyni Jiřině Táčkové se podařil husarský kousek. Ředitelka umělecké agentury SNIVA si získala srdce diváků. Nejen přednesem, nejen nevyhasínající vitalitou, ale o nic méně i volbou tématu a charismatem nezlomené osobnosti. Jiřina Táčková si zvolila Zahradu v jeskyni, povídku, která jako zemětřesení změnila její úspě‘ný život, připravila ji o zdraví a navždy ji tělesně poznamenala. Brzy poté, co jí podobně postižené obecenstvo přichystalo nad‘ené ovace, na‘la si paní Táčková čas pro ná‘ časopis.

„Proč jste si vybrala právě Zahradu v jeskyni, když v ní figurujete jako charakterově záporná epizodní postava?“

„Právě pro charakterový zápor.“

„Nerozumím, paní Táčková.“

„Literární pořad mi dal příležitost veřejně se očistit. Jak jinak, než tváří v tvář lži? Znáte jiný přesvědčivěj‘í způsob…? Pane redaktore, autobiografická povídka Marie Moravcové má věcné chyby. Když hlavní postava courá noční vesnicí, rozumíte mi, že?, a potká skladnici Táčkovou, skladnice nenese vědra kradeného ‘rotu. Nese ‘anony se skladovými doklady, protože je začátek nového měsíce a ten minulý je třeba evidenčně uzavřít. Nikdy jste si nenesl práci domů, když v kanceláři jste ji nestihl ani do tmy a doma se o vás strachuje manžel?“

„Jsem je‘tě svobodný. Nemám manžela.“

„Pch. Vtipné!“

„Jestliže obsahuje publikovaná povídka nactiutrhačské nepravdy, mohla jste se obrátit na soud. Proč jste to neudělala?“

„Nemohla jsem. Právě pro manžela jsem to nemohla. Když vy‘el hanopis v Horizontech a nepřátelství veřejnosti se stupňovalo, manžel byl pro mne skutečnou a jedinou oporou. Nezasloužil si, abych o tom mluvila…“

„O čem, paní Táčková?“

„O tom, jak se autorka zahleděla v mládí do mého muže. Rozumíte mi, že? Zamilovala se do něho až po u‘i, křehké kvítí! Manžel mě v‘ak neopustil… A vědra ‘rotu, to je msta. Jistě víte, že ženy se mstí nejlstivěji…“

„Je‘tě ne.“

„Pch. Buďte rád.“

„Ten pán za vámi, paní Táčková, to je manžel?“

„Ano. Samozřejmě. Byl mým nejpozorněj‘ím posluchačem.“

„Pane Táčku, můžete nám říci něco o vztahu mezi vámi a autorkou povídky? Byl pouze platonický, nebo…?“

„Áleále! Jak jinak než platonický? Vypadám snad na záletníka? Vždyť byla o patnáct let mlad‘í! To víte, umělci mají jiné choutky než my obyčejní… To bych musil ztratit rozum! Řeknu vám to rovnou! Já mám rád zvířata! Viděl jste někdy králíka? Takový novozélandský bílý! Když mu hodíte do kotce, máte ho za čtvrt roku na pekáči! Roste jako z vody… Řeknu vám to rovnou! Jednou jsem ženatý a to je pro mě svaté! Slečinka dostala ko‘em a můžu zodpovědně říci, že jí trvalo dost dlouho, než to pochopila! Co bych vám povídal, pane redaktore! Díky bohu, že jsem byl tenkrát jako ta žula, díky bohu! Slečinka si vzala Pavla Moravcovic, a jak to s ním dopadlo!… Chudák ne‘ťastná!“

„Pch! Je to venku! Víte v‘echno, pane redaktore. Cožpak jsem mohla s tímhle k soudu? Mě to porazilo a manžela jsem musila uchránit. Vždyť se o mě staral jako máma o mimino!“

„Pokud vím, krize se va‘emu manželství stejně nevyhnula.“

„To nebyla krize, pane redaktore! Manžel byl přetažený. Svědomitý pečovatel. Potřeboval změnit na čas prostředí, odreagovat se. Tak jsme se domluvili, že si odfrkne. Vidíte, že jsme zase spolu…“

Jiná svědkyně!

Jmenuji se Polívková. Napi‘te si to, pane redaktore. Po-lív-ko-vá. Ano. Tak. Taky jsem postižená. Jako paní poslankyně. Taky jsem něco znamenala – byla jsem manažerkou obchodní firmy. Ale pak onemocněli žáci salmonelózou. Prý z pro‘lých potravin od nás. Hygienici byli ovlivněni konkurencí. Jen se podívejte, jak vypadám! Podívejte, co mi udělali! Jmenuji se Polívková. Můj osud je docela stejný jako osud paní poslankyně. Ta Moravcová je stejného druhu jako tamti. Hned jsem to na ní poznala, pane redaktore. Při‘la za paní poslankyní až do lázní! Tak ji nenávidí! Ať prý toho okamžitě nechá! Co prý si to dovoluje! Číst její dílo mrzákům! Na vlastní u‘i jsem to sly‘ela! Na vlastní oči jsem to viděla! Křičela tak, že jsem se musila paní poslankyně zastat!“

Taktak. Lepidlo drží dobře. K čemu se přilepí, neodtrhne‘.

Taktak. Dal‘í dobrovolník! A jakou má paměť na detaily!

„To vítéé, mně projde pod rukama lidíí! Hned, jak jsem tu ženskou zmerčííl, měl jsem ‘patné tu‘eníí. Někteří lidé to mají vytepané do obličejéé. Už od mala!“

„Co myslíte?“

„Tak. Inteligenti. Fajnovíí. Hogo fogóó – a nakonec je z toho průser! Hned jak při‘láá, věděl jsem, že se něco semeléé. Měla to v tom inteligentském obličejíí!“

– Což není destrukce v nejpřeberněj‘ích kombinacích zakódována v člověkově genetickém vybavení?…;

má existence lidského vůbec nějaké opodstatnění?;

a nejsou droboulinké životečky na chviličku zaplápolající v prostoru a času jen kratochvilným povyražením vesmíru, jejž nejsme schopni prohlédnout? –

Zavřela jsem Horizonty. Zavřela jsem svůj dal‘í omyl.

28

Pch!

Ráno jsem si přivstala. Bufetový budík mi zůstane v těle snad nadobro. Osprchovala jsem se a před zrcadlem si dala na sobě záležet víc než kdy jindy. Je to dvacet let, kdy jsem naposledy otevřela dveře do nějaké redakce. Toho trápení tenkrát! V Praze: Regionální tematika není pro nás dost nosné téma. V krajovém týdeníku: Téma by u‘lo. Ale vá‘ styl není pro nás vhodný. Zkuste to někde v Praze. Že jste to už zkusila? Tak budiž – pro jednou! Vzhledem k tomu, že jste hezká…

Oslava jubilea je sarkastická. Letos nejde o identitu, natož o nezchlazenou ambicióznost. Jde o život obecně. Ví‘ to tak určitě právě proto, že tě znovu dostihl nečas. Tlučou do tebe kroupy, vítr zběsilec z tebe odtrhuje cáry sebelítosti a ty nemyslí‘ jen a jen na sebe, myslí‘ na život. Měla jsi nesmyslné těžkosti s tím, zda jsi předurčena, aby za tvé asistence smrt a život držely se za ruce. Rouhání! V‘ichni jsme předurčeni ozkou‘et převleky života! Odstrojený život proměnil se na zábavnou revue, kde excelují rozjívené subrety. Nemá‘-li taneční vlohy a nechce‘-li dokonce ani na jevi‘tě, subrety se tě stejně zmocní. Nemá‘ ‘anci netančit!

Pch!

Jenomže v pojmenovaném čase a v pojmenovaném prostoru jsou i taková záti‘í, která nelze obejít.

Což mohu připustit, aby moje dítě bylo infikováno virem nezaviněné bezbrannosti? Cožpak to jde, aby ‘lo do pří‘tích roků s takovou nákazou? I kvůli němu musím opustit sklepení, vystoupit na jevi‘tě a vykřiknout k subretám o jejich o‘klivosti.

Život je názor, je to postoj, je to angažovanost! Mateřský pud ochránkyně funguje nejintenzivněji a nejspolehlivěji. – –

„Volno,“ zahuhlal mužský hlas a lekla jsem se, že nebožáka uvnitř někdo ‘krtí.

Ne‘krtil. Naopak. Mlaďoučký redaktor seděl na stole, klátil nohama a měl papulu plnou smažených hranolků. Učaroval mi, ten výpěstek fini‘ujícího století! Profesionál s univerzitním diplomem, hulvátek, rychložrout polotovarů, senzacechtivec chobotnicový s kompjůtrem u pravé půlky zadku a s mobilním telefonem u levé půlky.

„Nevyru‘uji?“

„Mě a vyru‘ovat? Čekám na vás!“

„Vy a na mě?“

„Na vás nebo na někoho jiného! To je detail. Čekám na téma! Někdy mu musím jít naproti, někdy přijde ono samo.“ Seskočil se stolu. „Magistr Blažej Podroužek,“ představil se.

„Nezaměstnaná Moravcová,“ chci se mu vyrovnat.

„Fíí! To jsou k nám hosti! Paní Moravcová osobně! K tomu se posadíme, ne? Kolem vás ať se ‘ustne cokoliv, vždycky je to téma. Zdůrazňuji té, Téma! Opravdu mě tě‘í, paní Moravcová.“

Slabá růž jej proměnila nakrátko v selátko. Na dně jeho nitra mihotají se tedy zbytečky skrupulí, ale jenom mátožně, uzoufané bludičky nad bažinou, jejíž temná hněď vstoupila Podroužkovi do očí. Jsou to oči muže s vypreparovanými city. Jsou to oči muže, jehož mozková centra reagují na podněty přefiltrované právě citovou chudobou. Ani nevím, zda má vůbec smysl oslovit ho jako člověka. Jenže – nepři‘la jsem snad právě kvůli tomu? Nepři‘la jsem právě proto, aby můj znehodnocený život nestrhl s sebou je‘tě vonící život mé dcery?

I on si ve mně listuje. Má pocit, že jsem za ním při‘la z třetihor. Což je téma. Totiž Téma.

„Popravdě řečeno, v skrytu du‘e jsem na vás čekal! Jenom otrlec bez sebeúcty by nepři‘el.“

„To vypadá, že se mnou hodláte nadále kalkulovat.“

„Z va‘í povídky, z událostí, které po ní následovaly, vyrostl ná‘ časopis!“

„To nebyla povídka. To byl život! Pořád je to život!“

„Je úplně jedno, jak to pojmenujeme. To je nepodstatný detail! Máte snad nějaké problémy?“

Ty jsi můj problém!

„Máte problémy, paní Moravcová? Samozřejmě máte! Musíte je mít! Nabízím vám satisfakci! Udělám s vámi rozhovor. Dám vás na první stranu a s palcovým titulkem!“

Ne a ne dát pokoj, subreta mě zve ke svým rejdům. Zatímco Mařenka Prostoduchá při‘la nabídnout jenom nesenzační kreace!

„Zahradu v jeskyni dvě – zveřejníte ji?“

„Vy ji máte?! Sem s ní! Teď hned!“

„Nemám. Napí‘u ji.“

„To bude Téma! Stihnete to přes prázdniny? V září to lidem naservírujeme! Zjeví se! Ne, v září ne! Někteří budou je‘tě na dovolené. A začíná ‘kolní rok… Lidi budou mít jiné starosti, než číst Horizonty. Ov‘em v říjnu, v říjnu poplyne život po na‘em: Hodíme to mezi ně!! Už to vidím! Zjeví se z toho! Zahrada v jeskyni dvě, takové Tééma! Díky, že jste při‘la, paní Moravcová!“ téměř mě pohladil. „A bude tam v‘echno, paní Moravcová?“

„V‘echno.“

„I to, jak to bylo mezi vámi a ženáčem Táčkem?“

„Bude tam v‘echno. Tedy ne, jak to bylo s ženáčem. Se žádným ženáčem nikdy nic nebylo! Zveřejnil jste účelové výmysly ‘antánových tanečníků! To tam bude!…“

Hněď pod čelem je‘tě více potemněla. Tytyty! Chce‘ vyučovat? Chce‘ známkovat?

„Stejně to bude Téma!“

„Bude to život.“

„Tééma to budéé! Co pořád máte s tím životéém! Člověk už dávno není nejvy‘‘ím vývojovým článkem přírody! Je mimo! Sám je‘tě neví, co je! Homo sapiens neexistuje a nový druh je‘tě nemá jméno! Zatím je to Téma. Až pří‘tí století pojmenují dne‘ní bezejmenné vakuum!… Jen se podívejte! Tady! Prosím! No prosím!… Zkou‘ejí klonovat ovce z mimopohlavní buňky! Chápete? Už dvacet let to umíme se žábami! S laboratorními my‘mi něco podobného. Skládanky z genů rostlin budou za deset let prachobyčejnou samozřejmostí! No čemu chcete říkat člověk? Tento živoči‘ný druh patří historii – nový je‘tě nedostal jméno!… Mně stačí Téma. Berete to, paní Moravcová? Berete mě, paní Moravcová?“

Jdu ke dveřím:

„Kdo by vás nebral?“

Teprve teď si pov‘imnu, že nade dveřmi visí zarámovaná kresbička pistole. Může mi být nepovědomá? Ve čtyřiaosmdesátém jsem ji držela v ruce:

„To je pistole, se kterou se zastřelil Majakovskij. Že?“

Slabá růž ho proměnila v selátko. “Jak vás to napadlo? S touto zbraní William Steward Burroughs zastřelil svou ženu!“

„Aha. Nevyznám se ve zbraních. Určitě jsem se spletla.“

„Rozsah je libovolný, paní Moravcová! Můžeme to tisknout na pokračování!… Už máte dne‘ní Horizonty? Ne? Tumáte! Ode mě!“ Chystal se mě doprovodit, ale na‘těstí ho zastavil telefon.

EMÍLIE PROSÍ ČTENÁŘE! Uprostřed událostí, které čtenáři Horizontů pozorně sledují, aby v kauze poslankyně Táčkové rozhodli, kam smí a kam nesmí být posunuta hranice etiky, nav‘tívila redakci slečna Emílie Moravcová. Její sdělení vrhají na kauzu nové, dosud netu‘ené světlo.

„Slečno Moravcová, proč jste při‘la do na‘í redakce?“

„V‘echno jsem zbabrala já! Já poslala do redakce mamčinu povídku! Myslila jsem to dobře, ale byla jsem naivní! Měla jsem se mamky nejdřív zeptat.“

„Zeptat na co? Poslal vás sem někdo?“

„Kdo by mě sem posílal? Měla jsem se mamky zeptat, jestli smím Zahradu v jeskyni poslat. Nenapadlo mě, že příjmení skladnice Táčkové není jen literární. Nedomyslela jsem to!“

„Poslala jste nám povídku své matky bez jejího vědomí? Proč ji neposlala ona sama? Autoři chtějí být publikováni! Pí‘í pro čtenáře!“

„Mamka nechtěla Zahradu v jeskyni publikovat. Než jsem se narodila, měla problém a potřebovala se s ním vyrovnat. Tak vznikla její povídka. Ale pro veřejnost nebyla určena. Mamka už nikdy nic nenapsala. Nepublikovala.“

„Měla Zahradu v jeskyni schovanou?“

„Ano.“

„Vám ji ukázala?“

„Ne. Znáte děti! Před vánoci jsem bývávala zvědavá. Zahradu v jeskyni jsem na‘la úplně náhodou. Na střední ‘kole jsem jí začala rozumět. Myslila jsem, že by bylo vůči mamce spravedlivé, aby povídku někdo otiskl. Počkejte! Vy to nahráváte?! Doufám, že to zase smažete! Takhle tedy ne! Prosím vás! Při‘la jsem vám říct, že mamka za nic nemůže! Nechte ji na pokoji! Já jsem to zbabrala! Omlouvám se paní Táčkové. Opravdu se jí moc omlouvám! Mé mamce taky! Chtěla bych, abyste to do Horizontů napsali. Ale víc nic. Víte, jak to myslím?…“

Co si myslíte vy, čtenáři? Z kauzy Táčková a Moravcová se stal pořádný propletenec. Detektivní příběh. Psychologické drama. Jeho dal‘í kapitolu napí‘ete vy: svými názory!

Mé boty zamlaskaly na starých kamenných schodech. Seběhla jsem do přízemí. Židle, snad zapomenutá, snad předvídavě nastrčená pro odpočinutí ‘okovaných Témat, při‘la mi náramně vhod.

Blažej Podroužek je je‘tě homo sapiens. Jak důmyslně zachází s Tématy! Náklad Horizontů určitě poporoste, přibude čtenářů. Zvý‘í se tržba a zvý‘í se zisk. Co na tom, že s ním i ne‘těstí? I ono se stane vhodným Tématem. I ono zvý‘í tržbu a zisk.

Pch!

Živý mrtvý může se smířit s událostmi a odevzdaně jim přihlížet. Život sám je ov‘em postoj. Je to názor, je to angažovanost. Literatura sama je ov‘em postoj, názor, angažovanost. Pojmenování převleků života.

Mé bufetové mezidobí skončilo.

29

„Čágo belo, manželata!“ řekla Markyt; vyzývavý, pohrdavý ‘kleb si koledoval o odplatu, av‘ak Leo‘ zasáhl včas:

„Drž se zpátky, Markyt. Klídek, Emi. O nic nejde,“ odvedl Markyt do ložnice. „No vida. To by u‘lo. Světla je tu dost a dvě lampy mám je‘tě s sebou.“

Nakrátko zmizel ve tmě za venkovními dveřmi, a když se vrátil, opravdu nesl lampy a kameru.

„Za chvíli to bude, Markyt. Zatím zvlhni.“

„No dovol! Myslí‘, že jsem na klíček?“

„Ničeho se neboj. Támhle stojí ‘icí stroj!“

Markyt se zasmála. „Sprosťáku!“

Leo‘ vyhlíží Jirku. „Brácho! Bude‘ to dělat nebo točit?“

Jirka vyskočil ze židle jako ďobnutý. „Vole!“ letěl do ložnice. „To musí‘ tak řvát? Je sly‘et každé slovo!“

„No a co? Slečinka snad půjde taky, ne? Dostali jsme za ni dva tácy. Tak ať si zvyká!“

„Až v Krkono‘ích. Tady ne! Není na to připravená…“

„Prosím tebe! Přiveď mi ji! Uvidí‘, jak si ji připravím!“

„Brácho, neblázni! Emi potřebuje svůj čas! Je‘tě neuzrála.“

Leo‘ rázem zvážněl:

„Dneska točíme pro tátu! Táta to potřebuje, aby měl na Táčkovou něco v ruce! Zná‘ ji! Zase jí narostl hřebínek! Je to buldok. Pro někoho ov‘em chudinka. Lidi za ní půjdou! Dokud Táčková neuvidí tátu vyřízeného, nedá mu pokoj! Představ si, v AAA ji navrhli za kandidátku pro pří‘tí parlamentní volby!“

„No dobře! Co s tím má společného Emi?“

„S tímhle nic. Jenže se byla vykecávat v Horizontech! Jen si přečti poslední číslo, bývalý kamelote! Emi na sebe zpívala! Ona chybila! Ona to nedomyslela! Ona se omlouvá!… Nač čekat? Natočíme ji hned, ať jí zalepíme hubu!“

„Emi s tebou nepůjde…“

„Budu točit! Vždyť je to jedno! Tátovi jde o to, aby byl poznat byt té chcíplotiny. Táčkovou napí‘eme jako autorku scénáře. Cožpak je málo případů, kdy se z kriplů vyklubou zvrhlíci? Náhodou to bude vypadat úplně věrohodně!“

Tvářím se, že nesly‘ím. Tvářím se, že nevidím. Čučím do Horizontů, ale po očku pokukuju do ‘kvíry pootevřených dveří. Markyt je už v kalhotkách, na podbři‘ku vytetovaný atomový hřib. Leo‘ bez ko‘ile, na hrudníku Amorka.

“Půjde to! Podívej! Zaberu vás i se svatební fotkou. Na noční stolek položíme Horizonty s fotkou té chcíplotiny. Budete to dělat i na zemi pod akváriem! Pak prožene‘ holčinu obývákem a kuchyní! Vezmu detaily interiéru.“

„Brácho. Emi to nezvládne…“

Měla bych být vděčná svému klukovi, že se mě zastává. Že mě brání. Měla bych ho o to více milovat. Místo toho… „Láska je energie.“ Jako bych se teď probrala z blouznění. Energie ze mě odchází: Jirka mě prodal! Jsem jeho věcí! Předmětem jeho zi‘tnosti! Jak je vůbec možné, že milý prodá milou? Člověk člověka?! Jako lístek na vlak!

Jsem rukojmí Jirkovy kalkulace a něco mi to připomíná.

… Jsem malá. Jsem před‘kolačka.

„Paní učitelko, tumáte kafíčko. Půjčíte mi Emilku, viďte? Jedu sem až z Poříčí. Jsem babička Emilky. Půl roku jsem ji neviděla…“

„Dobrý den. Znám vás, paní Moravcová. Pavla jsem znala taky. Chodila jsem s ním do ‘koly. To byl moc hodný kluk. Jak se líbil holkám, panečku! Ten si mohl vybírat! Víte, že jsem si na něho myslela? No vidíte, jak v‘echno dopadlo! Naletěl takové, takové…!“

„No vidíte! V‘echno mi vzala!…“

„Nejvíc to odnesou děti. Přitom za nic nemohou… Emilko, půjde‘ na chvíli s babičkou?“

„To jsem já, Emilko! Tvoje babička! Podívej, co mám. Vezmi si čokoládu! Na.“

„Klidně si Emilku vezměte, paní Moravcová. Za půldruhé hodiny půjdeme nazpátek. Zase mi ji vrátíte.“

„Tumá‘, Emilko. Ty si ji sní‘ hned? Má‘ na ni takovou chuť? Máma ti nekupuje čokolády? Nemá‘ doma hlad? Vaří ti máma polévky? Polévky se musí jíst! Abys byla zdravá…“

„Já jsem byla nemocná, babi. Měla jsem ka‘el.“

„A je‘tě něco jsi měla? Třeba teplotu? Řekni!“

„Nevím. Asi jo. Asi ne.“

„Nebije tě máma, Emilko? Mě se nemusí‘ bát! Já ti nic neudělám, já ne!“

„Maminka na mě křičela.“

„Ale to nesmí!! Mámy nesmějí křičet na holčičky! Nojo. Že jsem si nev‘imla hned! Vždyť jsi bledá! Trápí tě něco? V‘echno mi řekni, dítě ne‘ťastné!…“

Dala jsem se do pláče. Můj brekot byl zoufalý a neuti‘itelný, protože jsem nemohla přemoci nechápaný rozpor. Babička je na mě hodná, přivezla mi čokoládu a má o mě starost. Mám ráda babičku a chtěla bych, aby jezdila k nám domů. Ale maminku mám taky ráda. Malinký mozeček a velikánské srdíčko vědí, že maminka je ‘těstí a babiččina slova jsou ‘krábanci na tom ‘těstí. Jak je to možné, když mě má babička ráda a je na mě hodná?

Brekot ustane až ve velké zahradě obehnané kamenným zdivem. V zahradě jsou bílé a ‘edé věžičky s obrázky paní a pánů, někdy i dětí. Před věžičkami malé zahrádky, v zahrádkách květiny a věnce.

„Na. Emi, na. Polož kytičku sem na tu desku. Tatínek tady má pokojíček. Kdyby byl tatínek u tebe, máma by na tebe nekřičela!“

„Kde má pokojíček?“

„Tady dole. Pod tou deskou. Má v pokojíčku postýlku a v ní spinká.“

„A kdy se probudí?“

„Nikdy. Má takovou nemoc. Bude pořád spinkat. Musíme za ním chodit, aby věděl, že ho máme rády. I když spinká, vidí nás! Je rád, že má tak ‘ikovnou holčičku.“

„A kde jsou dveře, babi?“

„Tohle jsou dveře. Podívej! To ví‘ – jsou trochu těžké. Jenom je trochu odsunu, podívej… Táák! Vidí‘? Tatínkova postýlka! Tatínek spinká uvnitř. Vidí nás a má radost, že jsme při‘ly.“

Můj malý mozeček a velké srdíčko provedly se mnou totéž, co dnes vět‘í mozek a men‘í srdce: Spoutala mě zchromující hrůza. Jak se vejde velký tatínek do malinké postýlky? – –

Zdá se mi, že Leo‘ ztratil trpělivost a začal se na bráchu zlobit:

„Podívej! Ta tvoje slečinka se mi nezdá už od začátku! Moc fajnová a moc inteligentní! Tak se mi zdá, že ses do ní zabouch’. Nelíbí se mi tvoje krátká paměť! Když vzala máma roha a když se vrátil táta z emigrace a odseděl si, co mu komou‘i napařili, tři roky, sly‘í‘, tři roky se soudil, aby nás dostal z děcáku! Já si táty vážím a tuhle práci pro něho udělám!“

„Ale jo! Jo, brácho! V‘echno beru! Říkám jenom, že se bude Emi cukat. Musíme jí trochu nařezat.“

Bezpochyby mám horor na držtičce. Polknu a bojím se, že je to sly‘et. Na‘těstí si ‘u‘kají něco důležitého. To málo, co je tady mého, ráz naráz vstrčím do igelitové ta‘ky s vychloubačným potiskem MATURANT ‘96. Není skutečnou maturitou teprve umírání…?

V předsíni vklouznu do sportovních botasek, a teprve když proběhnu dvorem a dám se ztemnělou uličkou k areálu zemědělského družstva (Tu cestu znám z maminčiny povídky! Chybí jenom Táčková a dvě vědra ‘rotu!), zastavím se, abych si zavázala tkaničky. Přítulná noc se mě ráda ujme; schovám se do ní, ale za žádnou cenu se nepoddám docela. Vždyť mne ponouká ke smíru! Šálí mě! Prý se tolik nestalo, přejde to, zapomenu!… Vím, to jsou zbytečky lásky k Jirkovi. Usadily se na dně mne jako zrníčka písku. Dne‘ní povodeň, která se přihnala bez varování, vypláchla ze mě – co vlastně?

V této uličce a v této tmě odehrála se před dvacítkou let tehdy bezvýznamná, malicherná událost, o které jsem neměla potuchy, ač jsem byla při ní – němý, nevědomý účastník kraťounkého potkání mamky a Táčkové. Tehdy spojena s mamčiným osudovým Příběhem pupeční ‘ňůrou, letos přemožena vlastní sebedůvěrou, uchopila jsem maminčin Život, abych poopravila jeho obsah a dokonce – jeho směr! Zacloumala jsem v‘ím, co patřilo do těch dnů k mým jistotám. Máma a domov byly stromem a mé jistoty zeleným listím na něm. Listům se zachtělo letět po větru: do daleka, svou vlastní cestou! Dopadly do smetí, do zmatků, kde jevit se neznamená skutečně být. Chtít, moci, umět, dary dané člověku nejdřív sluncem a nejdřív de‘ti a potom konfliktem nemožno ani změřit, ani zvážit.

Chci domů.

Domů, jenom ne do smetí!


Ediční poznámka: První vydání: nákladem autora, Písek, 1998


Zpět na vstupní stránku Edice hostů