Vydal Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek se sídlem v Myslívě jako osmdesátý devátý titul Edice hostů ISSN 1802-7091. První vydání. Na Internet uvedeno 1. ledna 2010.
© Věra Borská
Jenom jsem chtěla
Advent
Zítřejší trn
Úplněk a píseň
Tomu koníčkovi
Vánoce za Medlovem
Divoký chmel ticha
A ráj?
Krásně mi bývalo
Kdekdo tě zapírá
Verš – můj osud
Listopad
Svítání
Návraty
Podzimní nedokončená
Kus života v dešti
Chvála podzimu
Havrani
Cesty vlakem
Senoseč
K nám
Návraty ke kořenům
Sklízení brambor
vyslovit slovo jako trn
co má v povaze zpívat
tenoučkým hlasem krve
o čemsi navíc
… postát a slyšet
jak vlaštovky nakládají
své přebytečné písně
na vozy s větrnými koly.
… pocítit zblízka
jak jim křídla voní
plesnivým senem
zčernalým na ostrvi
Až vítr odfoukne
slunce o kus dál
a složí na lopatky
poslední řádku slunečnic,
až brunátná tvář psího vína
bude mít blízko do němoty,
potom se zeptám
jakoby zkusmo – jenom tak –
A padající listy,
byť nemají ústa,
budou tím hlasem krásně volajícím:
připravte cestu HVĚZDĚ,
vyrovnejte jí stezky
Nejkratší den
dohlédl na dno džbánu
a když zvedl oči,
měl v nich jiný kraj.
Slunce v něm zapadá
do sušených bylin
a vítr převaluje po jazyku cest
medvědí česnek jako staré víno,
stromy se procházejí
po svých sťatých hlavách
v papučích kořenů tak starých,
že si už pletou hlínu
s unášivou vodou.
To vše tak neskonale krásné
se píchne o zítřejší trn
a vstoje vleže bude spát
ve spleti mlh
jak v hustém šípkoví
Měsíc
tak výjimečně bílý
se vrhá na zem
jako na podlahu mešity
a MODLÍ SE,
úpěnlivě se modlí –
a každý věří, že za něho.
A tady dole
na siré zemi
se MODLÍ píseň,
co ruce zalamuje,
horce je zalamuje –
a každý věří, že za něho
co kdysi u nás žil
a plavě světélkoval v úvozech,
svou šíjí s jařmem smířenou,
s jehlánky na uších,
zdobených třásněmi not
oráčových písní,
ač nevím po kom –
to mu vzkazuji:
Choď si, koníčku, choď si
po galánkách kvítí
na tomto světě nebo na onom,
jen choď si, koníčku, choď si
po galánkách kvítí –
ač nevím po kom:
to ti vzkazuji
Přestal dbát mého hlasu. –
Věděl, že jde jen o věčnost.
Sníh padal na doslech,
ale tak vysoký tón
nebylo slyšet.
Co je to štěstí,
zavátá cesto
na mou duši vzatých slov?
Jen krásný plevel,
který však pro mne
neroste.
Oloupal se pták
ze zpěvavé kůry,
vítr po ní chodí,
podešev mu zpívá,
ale jenom chvilku,
jak to s písní bývá.
U jeslí, kde vlhne
devatero kvítí
seschlé do vrásek,
stádo srnek hryže
divoký chmel ticha.
Po zemi šlape
bělovlasý bard
a zpívá staronovou báji
o listí, jež tu usíná
a probouzí se v ráji.
Úzko je – úzko. Ale proč?
Úzkost se vkrádá do tváře –
v listí se topí úvozy
a ráj?
Je jenom místo průchozí
krásně – k nevyslovení,
když první ranní vlak
v kopřivách panáčkoval
a neklid klasů ječmene
jak bílé koně rána koval. –
Krásně mi bývalo,
krásně – k nevyslovení,
s čistými smutky po lijáku,
kdy v každé mělké koleji
se zrcadlili andělé
pohybem křídel ptáků…
Krásně mi bývalo,
krásně – k nevyslovení
a možná už víc neřeknu –
kobylka houslí není muzikální,
ale nesu ty zpěvné struny země,
držím je, napínám
vším, co je dobré ve mně
Nevešlas, vtiskla ses,
všední – a jediná.
Uprostřed krásna
kdekdo tě zapírá.
A komu patříš
vší silou zaujetí?
Jsi pleva drobounká,
jsi podobenstvím smetí.
Uprostřed vší krásy
jsi jedinou mírou,
dechem světa dýcháš –
vydechuješ vírou
Oblázek vstal a běží za tebou
a mech si stoupá na špičky,
počkej jen, verši, zamávej mi
z rozhledny drobné přesličky.
Když kámen běží, zkamení
na prahu staré salaše,
ty, verši, krásníš odvahou,
s níž věčnost kreslíš do spraše.
V úponcích krve k tobě lnu,
celou mě změnils v svlačce,
v tepnách tě zvedám, však jsi můj
od kuličky až k černé plačce.
Na toto místo, v tento čas
přicházím hledat
kluzké pokušení
hadí kůže buků
podat jim
samotářskou ruku
a nechat se vést napořád.
Na tomto místě, v tento čas
je země bílá jak klaunova ústa
a stromy střásají karamelky listí,
až sbíhají se sliny na jazyku deště
a paseky jsou nahé
a vody tiché tak,
že slyšet na hladině
kruhy slabě skřípat.
Spí kalafuna sněhu,
usnula vichřice,
spí země
jako housle v pouzdře.
Jenom sny
s bandaskou cikorkové noci
se začínají vytrácet
do kamenolomů skutečnosti
Zajatá –
zpívá na lupének.
Jednou se zeptám
šťastných houslí,
proč musí bolest
rybí kůže střech?
Beztak jen proto,
že je vidět z dálky
jak zavěšená na niti…
A dál?
Zajatá,
zpívá na lupének
o tom, jak právě
otřela si ruce
do zástěry (starých) lip.
Volám vás, spadlé deště –
odřený jazyk
štěrkem výdělečných slov,
v nichž celé roky tonu,
volám vás, spadlé deště –
tu čirou vodu před oponu,
začneme znovu, od počátku,
od umělého dýchání,
z úst do úst, která tonou.
Volám vás, spadlé deště,
odřený jazyk
štěrkem výdělečných slov
Prohýbáš šíji slov,
jako bys nosil
na jazyku džbán.
Ale člověk,
který si od úst neutrhl
tu sladkou hodovnici,
jež cizopasí na slovech,
jak beránci mi věští,
že zase půjdu
kus života v dešti
Až léto promění pupavy
v mateřská znaménka strání
a cesty se potáhnou
jako světlý luční med,
až země pozotvírá
každý vikýř hroudy
a každý člověk
bude bludný kámen
odkudsi z doby ledové,
až země rozkašle se
černým kašlem vran,
budu zas chodit,
těkat – tam a sem –
a hledat lidskou dlaň
pro pár trvalek chvály
Do zahrad snesli
chrapot dávných bitev. –
Ptáci tak černí
jak pouzdro houslí,
jak hrouda,
jíž se zasypává
docela nahý
spodní jíl
Stesku,
můj snubní prstýnku,
kdo mi to při tobě
přísahal?
Nikdo.
A všichni.
Všechno.
A nic.
Stesku,
můj snubní prstýnku,
kdo nás dva obejme
jak krček se strunami,
abychom život krásně hráli,
kdo jenom, kdo jen, kdo?
Na jedno kolínko
si tráva klekne
a při druhém je senoseč.
I našim krušnohořím
jaro šlape.
Vzpomínáme na první přijímání
šťovíku, blínu, zeměžluče
a jak nám tehdy
holoubci nepomohli
přebírat v očích hrách.
A jak jsme zanevřeli
na Popelku.
Na jedno kolínko
si tráva klekne
a při druhém
je senoseč.
Doháním první kroky
a chrastím prvních vrásek
zažíhám cesty seschlé na nitky.
Létají svatojánci.
Jako tma, jež vchází k nám
jen s omluvou
vcházím i já
a bůhví proč tak provinilo.
Před brankou,
co severák ji zviklal
ve všem dobrém,
se kradmo vzhůru dívám,
je-li ještě pravda,
že na komíně
tančívá meluzina trnavečka.
Když bylo nejhůř,
prosila jsem
kuličku v důlku,
aby mi dosvědčila
skutečnost dětství.
I klekánici přemlouvala jsem,
že se ještě bojím…
Když bylo nejhůř,
prosila jsem,
aby se okno
z nejtemnější hloubky
zasmálo na mne
svými třemi zoubky
Na suchý lupen
jak na lep vítr sedá
a táhle vytrubuje
na smutné konce,
na začátek žádný.
Až dlouho do tmy
svou hořkost
brambořiště vlévá
do úzkých hrdel dýmů